Dvojí tvář hazardního hráče

DVOJÍ TVÁŘ
HAZARDNÍHO HRÁČE
(JAN ŠEJNA POD DROBNOHLEDEM VKR)
MILAN MACÁK
Praha 2006
Mgr. Milan Macák – narozen 20. července 1963
v Táboře. V roce 1981 maturoval na gymnáziu
v Táboře. V roce 1986 ukončil státní závěrečnou
zkouškou vysokoškolské studium oboru
český jazyk – dějepis na Pedagogické fakultě
v Českých Budějovicích (nyní Pedagogická fakulta
Jihočeské univerzity). Několik let působil
jako středoškolský učitel v Praze.
Od roku 1990 příležitostně publikoval v denním
tisku. Například v Lidové demokracii, Lidových
novinách či na internetu (Česká média). V letech
1993 – 2003 pracoval jako redaktor a reportér
v redakci zpravodajství České televize. Zpracovával
zejména příspěvky s historickou tematikou
a zabýval se i aktuálním politickým děním.
Psal také pravidelně komentáře pro diskusní pořad
České televize Debata. V letech 2000 – 2002
byl zpravodajem ČT v Senátu PČR. Od února
2005 působí jako pracovník pro styk s veřejností
Vojenského zpravodajství. Kromě publikace
o případu generála Jana Šejny
připravuje v současné době soubornou publikaci
Nástin vývoje vojenské kontrarozvědky.
© Ministerstvo obrany ČR - AVIS, říjen 2006
ISBN 80-7278-371-8
2
PŘEDMLUVA
Motto:
„Odkázán sám na sebe, nebyl by ničím. Takových
lidí je spousta, avšak málokterý se stane
generálmajorem.“
Pavel Juráček
Jméno generála Jana Šejny v České republice téměř upadlo do zapomnění. Před
osmatřiceti lety tomu bylo jinak a jeho aférami žila celá společnost. Někdejší významný
funkcionář ÚV KSČ a přední činitel tzv. normalizace Miloš Jakeš proto krátce po
srpnové invazi vojsk Varšavského paktu do Československa při výkladu událostí
osmašedesátého roku trpce vzpomínal na tuto velmi nepříjemnou epizodu slovy: „Pak
do toho vlítnul Šejna.“/1/
Útěk Šejny do USA na konci února 1968 vyvolal obrovskou senzaci. Od té doby také
neustaly spory o tom, co ho přimělo k nečekanému kroku do neznáma. Rovněž se
zkoumalo, jaká byla skutečná hodnota informací, které předal americkým úřadům
a zpravodajským službám.
Určitý klíč k posouzení Šejnovy osobnosti a motivů jeho jednání poskytuje obsáhlý
osobní svazek „Honza“/2/, který na Šejnu zavedla dva měsíce po jeho útěku do zahraničí
vojenská kontrarozvědka (dále jen VKR). Je uložen v devíti archivních krabicích, které
obsahují asi šedesát složek. Poznatky, které VKR o Šejnovi shromáždila, mají však své
přednosti i slabiny. K přednostem lze nepochybně řadit shromáždění obrovského
materiálu, který mapuje prudký vzestup Šejnovy kariéry i příčiny nepochybného
hlubokého pádu, jemuž unikl jen o vlásek za cenu odchodu do emigrace. Archivní
prameny umožňují v tomto ohledu proniknout poměrně hluboko i pod povrch
osobnosti generála Šejny. Lze z nich do jisté míry vyčíst i skryté motivy jeho jednání
a pochopit i mnohdy rozporuplné názory, které si o něm vytvářeli jeho současníci.
V této souvislosti je také třeba vzít v úvahu, že poznatky začaly být shromažďovány
až ex post, tedy po útěku Šejny, protože VKR nesměla sbírat informace o tzv.
nomenklaturních kádrech. Do této kategorie patřil až do 27. února 1968 i Šejna. Tato
praxe bývala čas od času i předmětem kritiky/3/. Jeden z pamětníků napsal v roce 1976,
že velká část příslušníků VKR nechápala, proč jsou političtí pracovníci pro VKR tabu.
Proč nebyli rozpracováni, když si to v mnoha případech zasloužili/4/. Zákony jsou
3
přece pro všechny stejné, deklamoval rozhořčeně pamětník, ačkoliv dobře věděl, že to
tak není a nikdy nebylo.
Slabiny v činnosti VKR po útěku Šejny lze spatřovat především v získávání poznatků
o jeho působení v zahraničí. Ostatně i Závěrečná zpráva hlavní správy Vojenské
kontrarozvědky (dále jen HS VKR) o ukončení rozpracování osobního svazku
„Honza“ (dále jen OS „Honza“) z listopadu 1984 konstatuje, že „ Za situace střežení
všech faktů týkajících se Šejny se jen velmi obtížně dařilo získávat byť jen dílčí poznatky
o jeho nepřátelské činnosti, činnosti vůbec, pobytu apod.“/5/. O určité bezradnosti
v tomto směru svědčí i konstatování, že některé poznatky získané VKR mohou být
dezinformací rozvědky USA. Z rozsáhlých šetření VKR nicméně vyplynulo, že největší
nebezpečí představují znalosti Šejny v oblasti skutečností utajovaných v zájmu obrany
státu, znalosti osob a styků na Ministerstvo národní obrany (dále jen MNO) a znalosti
organizace a systému práce na MNO. Z toho vyplynuly tyto závěry:
1/ V důsledku svých znalostí může prověřovat určité údaje získané zpravodajskou
službou USA z politické a vojenské oblasti.
2/ Může být využíván v oblasti ideologické diverze/6/.
Všechny tyto skutečnosti vedly v průběhu let k často protichůdným pohledům na
Šejnu a jeho působení. Zatímco na Západě byl často v politických kruzích a v médiích
prezentován jako jedinečný expert na bezpečnostní problematiku tehdejších
socialistických zemí, v Československu získal nálepku lháře a muže s kriminálním
pozadím. Další překážkou na cestě k objektivnějšímu posouzení Šejnovy osobnosti
a jeho dnes už historické role je fakt, že jeho případ byl zjevně záměrně výrazně
zpolitizovaný. Právě útěk Šejny na Západ a jeho interpretace se totiž staly na počátku
roku 1968 výrazným politickým momentem v mocenském soupeření konzervativního
a liberálního křídla uvnitř KSČ. Z tohoto politizujícího úhlu pohledu pak byla kauza
Šejna vnímána i na Západě/7/.
Od konce šedesátých let se světová velmocenská politika naprosto proměnila. Bipolární
dělení světa je už minulostí. To ovšem neznamená, že je kauza Šejna komplexně
zhodnocena. Pravý opak je pravdou. Za Šejnou zůstává stále mnoho otazníků. Zejména
jsou nedostupné prameny zahraniční provenience. VOJENSKÉ ZPRAVODAJSTVÍ
(VZ), které spravuje archivní materiály dnes už bývalé VKR, se proto rozhodlo –
nejprve na svých internetových stránkách a nyní i v knižní podobě prostřednictvím
nakladatelského úseku AVIS – představit v mezích možností a dostupných pramenů
případ generála Šejny široké veřejnosti.
Není to pochopitelně pohled úplný a vyčerpávající. Přesto umožňuje určitou orientaci
v případu generála Šejny, který je zejména starší generaci pamětníků dobře známý
pod přezdívkou „semínkový generál“. V minulosti přinesla základní informace studie
Jana Kalouse Generál Jan Šejna – předmět zájmu VKR. Ta je dostupná na internetu.
Autor se rovněž opíral o poznatky z OS „Honza“, ale jeho práce měla spíše jen obecně
informativní charakter.
4
Zbývá zodpovědět ještě jednu otázku, která se nepochybně vyskytne. Nakolik jsou akta
VKR, tedy organizace spojené s totalitní mocí, v kauze Šejna důvěryhodné. V případě
svazku „Honza“ se totiž jedná o četná hlášení důvěrníků a dalších spolupracovníků
VKR. Ale nejen to. Rovněž jde o shromáždění protokolů rozsáhlých výslechů
Vyšší vojenské prokuratury v Příbrami (dále jen VVP), Generální prokuratury
(GP), četných analýz, obsáhlého monitoringu domácího i zahraničního tisku,
diplomatických hlášení, ale také vyšetřovacích materiálů Veřejné bezpečnosti (dále
jen VB) apod. Součástí písemností jsou i podrobná vyhodnocení informátorů, jejich
serióznosti, důvěryhodnosti a ochoty spolupracovat. Pochopitelně obsahují akta
VKR také informace ze soukromí sledovaných osob. V případě Šejny šlo o získání
co nejúplnějších a nejobjektivnějších informací, protože na nich chtěla VKR stavět
ideologickou protiofenzívu. Nelze pochybovat o tom, že z profesionálního hlediska
se jednalo o standardně odvedenou práci. VKR přitom nezapírala ani své neúspěchy
a nedostatky, které se pochopitelně také vyskytly. Hlubokým omylem by bylo domnívat
se, že se v případě svazku „Honza“ jedná jen o snůšku pomluv a záměrné diskreditace
nepohodlného generála. K materiálům VKR je proto potřeba přistupovat kriticky, ale
nikoli apriorně odmítavě. Na druhé straně jsou dokumenty VKR nepochybně citlivou
záležitostí. Drama generála Šejny je dnes už sice historickou záležitostí, ale stále ještě
žijí pamětníci a přímí aktéři jeho příběhu. Někteří v České republice, jiní například
v USA. Nelze vyloučit, že někdo nebude chtít být s případem „semínkového“ generála
jakkoliv spojován. Jména aktérů příběhu právě z tohoto důvodu neuvádíme v plném
znění, pokud to není vysloveně nutné v zájmu zachování srozumitelnosti textu.
V knize však rozhodně nejde o nějakou lacinou skandalizaci žijících pamětníků, ale
o co nejpravdivější vylíčení zajímavého historického příběhu, který má své důležité
místo v poválečných československých dějinách.
Poznámky:
/1/ Jiří Vančura, Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990.
/2/ Svazek „Honza“ zavedla VKR na Jana Šejnu 25. dubna 1968 a vedla ho pod označením problematika
vyzvědače pro USA do 18. prosince 1984. Uložen byl pod archivním číslem 17 200.
/3/ Historie VKR – pamětníci, č. j. 026/17 – 1976, 38 (dále jen H VKR).
/4/ H VKR, tamtéž.
/5/ Závěrečná zpráva HS VKR o ukončení rozpracování OS „Honza“ podepsaná náčelníkem HS VKR
generálmajorem P. Vrlíkem, 9. listopad 1984.
/6/ Honza, příloha č. 3 k 4634, Plány AOR, 84.
/7/ Honza, příloha č. 10/1 a 10/2 k 4634, složka: Monitory–tisk.
5
6
PRVOTŘÍDNÍ SKANDÁL
Motto:
„Samek zdůrazňoval nutnost přísného utajení
kvůli nebezpečí sebevraždy. Neupozorňoval na
žádné nebezpečí z prodlení.“
Helena Leflerová,
místopředsedkyně Národního shromáždění
Dne 27. února 1968 zasedá na Pražském hradě plénum Národního shromáždění. Právě
v těchto dnech slaví komunisté 20. výročí společenského převratu, který je vynesl na
vrchol moci, a tak není o slavnostní akce nouze. Národní shromáždění má však na
programu jiný důležitý bod, který do oslavného rámce jaksi nezapadá. Zákonodárci
mají zbavit poslanecké imunity generála Jana Šejnu. Muže, který je přímo ztělesněním
poúnorové komunistické budovatelské éry.
Původně chudému venkovskému chlapci Janu Šejnovi dal komunistický režim šanci,
aby si v životě splnil kdysi málo pravděpodobné dětské sny. On se této možnosti chytil
a udělal během několika let kariéru, o níž se mnoha dalším přičinlivým straníkům
ani nesnilo. Ve třiadvaceti letech Jan Šejna vstoupil do armády, brzy se stal poslancem
a ve čtyřiceti byl jmenován nejmladším generálem. Stal se osobním přítelem nejvýše
postavených politiků a prezident Novotný se o něm vyjadřoval s uznáním. Nyní
v únoru 1968 jako by se k němu vrtkavá štěstěna po letech přízně obrátila zády.
Jeho jméno jako jakási temná skvrna ubírá na věrohodnosti pompézním oslavám, které
připomínají vítězství malého, a v minulosti často opomíjeného, obyčejného člověka.
Takovým společenským „zakrslíkem“, jako za časů kapitalismu, však už Jan Šejna dávno
není. Je dlouhá léta všeobecně známou a vlivnou osobností. A přesto i toto konstatování
má jako většina věcí v životě jen omezenou platnost. Platí to zhruba do konce roku
1967. Koncem února 1968 tato představa už zdaleka nevystihuje realitu, protože karta
se obrací. V těchto okamžicích lze spíše říci, že takovou osobností donedávna ještě
byl. Nyní je Šejna už jen stínem vlastní minulosti. Kolegové z parlamentu se od něho
odvracejí a chtějí ho zbavit poslanecké imunity.
Posun je zřetelný. Hlasovat se nyní nebude o lidovém hrdinovi, který rozhazoval tisíce
při bujarých večírcích s přáteli a milenkami, rozdával voličům zadarmo lístky na fotbal
a každému mocipánovi vždy ochotně všechno zařídil. To vše je pryč a dřívější „přátelé“
7
Šejnu opouštějí. Má teď pověst lháře a podvodníka. Je dost těch, kteří mu nemohou
přijít na jméno. Dívají se na něho s pohrdáním. Chvílemi znovu ožívají i otřepané
stranické floskule, které už vyšly dávno z módy. Teď se však opět hodí. Zklamal důvěru
strany. Pošpinil myšlenku socialismu. Provozoval špinavé kšefty. Okrádal stát a své
známé. Je to zkrátka lump. Strana ho však odhalila a neunikne trestu.
Dřívější známí se populárnímu generálovi v posledních dnech vyhýbají a klepou se
strachy, aby jim nikdo nevyčetl, že i oni se s ním znali . Nejrůznější převleky a masky
jsou opět v kurzu. Šejna přece žádné opravdové přátele nikdy neměl, vysvětlí o měsíc
později celému národu jeden umělec. Skandál je však částečně i vítaný, protože něco
podobného přece jenom alespoň čas od času poněkud rozvlní hladinu jinak stojatých
vod politické reality. Málokterý poslanec veřejně přizná, že je moc zvědavý, jak se dnes
bude Šejna tvářit. Jiným se dělá špatně od žaludku při představě, že bude generál
vypovídat před soudem o svých obchodech a v této souvislosti i o spřízněných duších,
které rovněž nepřišly zkrátka. Generálova kauza tak vnáší nepochybně dost vzruchu
i obav do jinak většinou nudného parlamentního rokování.
Nejistota mezi některými poslanci je patrná. Jisté je, jak se zdá, jen to, že Šejnovy
skandály s travními semeny i kšefty s tuzexovými auty se provalily. Šejnovi je na
stopě policie a zajímá se o něho i vojenská prokuratura. V tuto chvíli za něho ruku do
ohně nikdo nedá. S téměř stoprocentní jistotou se dá předpokládat, že „semínkový“
generál bude vydán k trestnímu stíhání. A to není zdaleka všechno. Má být na místě
zatčen a předán do vazby. Takové jsou alespoň předpoklady, protože v síti socialistické
zákonnosti má tentokrát uvíznout velká ryba. Vždyť Šejna není obyčejným poslancem
jako většina z přítomných. Je dosud i platným členem předsednictva Národního
shromáždění. Ne každý je proto z chystaného divadla nadšený. Někteří poslanci
opentlení imunitou si musí klást i nepříjemné otázky. Jestliže je dnes na řadě Šejna, kdo
bude další…
Vedení parlamentu se snaží umně zastřít silné znepokojení z žádosti hlavního
vojenského prokurátora Samka o vydání Šejny k trestnímu stíhání. Všichni si přejí,
aby už měli nepříjemnou záležitost za sebou. Otáčejí se netrpělivě po celé místnosti,
aby spatřili hlavního viníka těchto nepříjemností, který je vyrušil z jejich bohorovnosti.
Někteří však mají naopak škodolibou radost a těší se, že na Šejnu konečně dojde.
Ujišťují se navzájem, že teď už Šejna není nebezpečný. Bez Novotného podle nich už
nic neznamená. Je vyřízený, protože Dubček je jiný než Novotný a na Šejnovi nemá
zájem. Dubček by musel být blázen, kdyby chtěl omilostnit muže, který proti němu
vytrvale intrikoval a podporoval jeho odpůrce.
Šedivá je však každá teorie a věčně zelený strom života. Toto přísloví je pravdivé
i v tomto případě. Šejna dokázal udělat mnohým pořádný škrt přes rozpočet. Nebyl tak
bláhový, aby čekal na vlastní politickou „popravu“. Je už dávno za hranicemi, kde mu
nic nehrozí. Na pracovišti ho postrádají už druhý den, ale to poslanci netuší. Naposledy
byl viděn v sobotu kolem poledne v budově Ministerstva národní obrany. Zde Šejna
řídil několik let činnost hlavního výboru Komunistické strany Československa. Tento
zvláštní stranický orgán má řídit ideologickou práci v armádě a bdít nad její oddaností
8
KSČ. Jedná se o politicky vysoce exponované místo, které bylo personálně obsazeno
Šejnou na přímluvu jeho mocného chráněnce. Tímto mužem není nikdo jiný než
vedoucí tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný.
Kde jenom ten Šejna může být? Politické špičky už skoro propadají panice. Je to
blamáž, která zavání skandálem. Šejna je přece vysokým armádním funkcionářem
a nositelem státního tajemství. Sem tam zazní i obava, že nelze vyloučit útěk na Západ,
kde by mohl nepříteli něco důležitého vyzradit. Jeho dlouholetý komplic Jan Horský
ale mávne rukou a mezi hrstkou známých sebevědomě prohlašuje: „Co by tam dělal,
vždyť neumí ani německy!“
Jan Horský, který s Šejnou léta čile obchodoval, není však zdaleka tak klidný, jak
by se mohlo na první pohled zdát. Hned po zasedání pléna, kde se rozhodovalo
o vydání Šejny k trestnímu stíhání, se v podvečer schází v parlamentní restauraci se
zaměstnancem Národního shromáždění doktorem Kešnerem. Přítomný číšník
později vypověděl, že pokaždé, když se k diskutující dvojici přiblížil, oba muži
najednou zmlkli/1/. Dr. Kešner později u výslechu přiznal, že informoval Horského
o nejnovějších událostech/2/. Sdělil mu, že Šejna byl zbaven poslanecké imunity.
Horský odpověděl, že pokud by něco podobného potkalo jeho, tak by se zastřelil.
Odpovědní parlamentní funkcionáři si „umyli“ ruce a skutečně odsouhlasili vydání
Šejny k trestnímu stíhání. Že to v dané situaci nic neznamená? Za to přece nemohou.
Místopředsedkyně Národního shromáždění Helena Leflerová/3/ se hájí tím, že
vojenský prokurátor žádal utajení případu, aby Šejna nespáchal sebevraždu, ale na
nebezpečí z prodlení nepoukázal. Podobně předseda NS Bohuslav Laštovička/4/
argumentuje tím, že mu generální prokurátor dr. Bartuška zdůraznil nutnost vazby
kvůli možnosti sebevraždy, ale k zatčení mělo dojít až po projednání věci Národním
shromážděním. Parlamentní funkcionáři zkrátka nic nezanedbali. Za útěk Šejny musí
nést odpovědnost někdo jiný. Časem se ukáže, že to minimálně v případě předsedy NS
Laštovičky nemusí být vůbec pravda.
Odpovědným institucím v tuto chvíli nezbývá než učinit pokání a obrátit se s žádostí
o pomoc na VKR, kterou doposud ponechávali funkcionáři mimo hru. Odpoledne
27. února žádá pracovník 8. oddělení ÚV KSČ náčelníka vojenské kontrarozvědky
generála Josefa Stavinohu o pomoc při pátrání. Záležitost má pikantní příchuť, protože
VKR v první polovině února několikrát žádala o informace, které se týkaly trestné
činnosti generálova nejbližšího podřízeného podplukovníka Jaroslava Moravce. Vždy
byla rázně odmítnuta.
Moravcovy dlouholeté pracovní i přátelské vazby na Šejnu jsou všeobecně známé.
V tuto chvíli je i toto minulostí. Moravec je nyní už měsíc ve vazbě na Pankráci a začíná
proti Šejnovi vypovídat. VKR není přizvána ani ve chvíli, kdy se již předpokládá, že
v podezřelých machinacích s travními semeny figuruje i jméno Šejna. Je to zásluha
hlavního vojenského prokurátora dr. Samka, který se obává, že Šejnovy četné známosti
sahají až do VKR.To by mohlo podle něho ohrozit průběh vyšetřování. Dalším
důvodem je obava, že by se Šejna mohl pokusit o sebevraždu. Často se v minulosti
9
zmiňoval o tom, že vězni žijí ve velmi tvrdých podmínkách. V této souvislosti několikrát
uvedl, že kdyby mu hrozilo vězení, vzal by si raději život.
Také Šejnova manželka Viktorie volá několikrát na ministerstvo a ptá se po manželovi.
Později prozradí, že byla o jeho útěku přesvědčena. Je velmi pravděpodobné, že
v případě Viktorie Šejnové nešlo jenom o intuici. Její přesvědčení mělo reálný podklad.
Předně zastihla 25. února ráno nečekaně svého muže se synem, když se pokusili
nepozorovaně vytratit z domu. Mladého Šejnu příchod matky dost zaskočil. Navíc
Viktorie Šejnová svěří své tajemství zhruba po roce své přítelkyni, spolupracovnici
VKR. O tom však nemá pochopitelně ani tušení. Proto se Viktorie „Carmen“ svěřuje,
že manžel jí před útěkem sice nic neprozradil, ale zaslal jí hned z Bratislavy dopis. Ten
obdržela už druhý den/5/. Šejna v něm napsal o útěku i o důvodech, které k tomuto
rozhodnutí vedly. Nezbylo mu prý nic jiného než se odprásknout, nebo čekat, až to oni
udělají za něho. Šejnová podle instrukcí od manžela dopis okamžitě spálila. Zároveň
Šejnová Carmen vypráví, že manžel byl v poslední době neustále vystrašený a zamykal
se ve svém pokoji. Nepovažovala to za normální. Manžela také neustále sháněli po
telefonu různí lidé a on se nechal zapírat s tím, že jim nemůže pomoci.
V době, kdy se dají události v Československu do pohybu a rozběhne se horečné
pátrání, je už Šejna dávno mimo nebezpečí. Utíká se svým synem Janem a milenkou
Evženií přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie, kde se dává k dispozici Američanům/6/.
Začíná pro něho nový život, o němž si ještě nedokáže udělat jasnou představu.
Nepochybuje však o tom, že Američané ho zpět nevrátí. Ví dobře, že jim může být
v mnohém užitečný. A oni mu mohou jeho služby oplatit. Je v zájmu obou stran, aby se
navzájem dohodly.
Poznámky:
/1/ Výpověď Ferdinanda Eiflera, Vyšší vojenský prokurátor/ VVP / Příbram, 11. duben 1968.
/2/ Výpověď Zdeňka Kešnera, VVP, 17. duben 1968.
/3/ Výpověď Heleny Leflerové, VVP, 8. duben 1968.
/4/ Výpověď Bohuslava Laštovičky, VVP, 3. duben 1968.
/5/ Carmen u Šejnové, 21. květen 1969.
/6/ Honza, příloha č.5/2 k 4634, složka: Souhrnné zprávy, 13.
10
PŘÍBĚH
DOBRÉHO VOJÁKA ŠEJNY
Motto:
„ Šejna nesnášel, když se někdo učil. Domníval se,
že život jde naplnit i bez toho.“
Dobromila Votrubová, Šejnova milenka
Časopis Stern uveřejňuje 24. března 1968 bulvárně laděný článek pod názvem
Dobrodružství dobrého vojáka Šejny. Generál Šejna je v něm čtenářům představen
jako muž s taškou plnou tajných dokumentů a půvabnou mladou milenkou.
Symbolem další šťastné cesty životem byla podle Sternu pro odvážnou stopařku
hvězda generálovy mercedesky. V britském tisku se pro změnu v souvislosti s Šejnou
připomíná legendární postavička Josefa Švejka z Haškova románu. Nejistota však
vyzařuje i z oficiálních zdrojů. Tisková agentura AP se 7. března odvolává na informace
amerických vojenských zpravodajských služeb a konstatuje, že český uprchlík Šejna
vyrostl okázale ze zemědělského dělníka na generála, aniž kdy velel bojové jednotce.
Mluvčí amerického ministerstva obrany informuje v podobných intencích. Šejna
podle něho vypadá spíš jen jako politický generál.
Také v československém tisku brzy zavládne údiv nad tím, jak mohl tak vysokého
postavení v armádě dosáhnout člověk, který je prakticky bez vzdělání. Scénárista
z Barrandova Pavel Juráček píše v březnu 1968 do Mladého světa článek Můj přítel
generál Šejna. Zmíněný novinářský úžas nad generálovou nevzdělaností považuje
za pokrytecký. S notnou dávkou ironie dodává, že jestliže byl Šejna nedávno nazván
čtyřměšťankovým generálem, není to ani tak vtip jako ostuda, jenomže bohužel nikoliv
Šejnova.
Jan Šejna se narodil 12. května 1927 v Radhosticích na Strakonicku. Nikoli v Libotyni,
jak uvádí negativní svědectví jeho někdejšího kamaráda/1/. Vyrůstal v malých
venkovských poměrech. Rodiče byli drobní zemědělci a vše nasvědčovalo tomu, že
ani jejich syn Jan nebude jednou tvořit „velké“ dějiny. Zvlášť poté, co nedokončil studia
na gymnáziu ve Strakonicích. Řada jeho přátel se shodla v tom, že vzdělání pro něho
znamenalo obrovský životní komplex, který však ani později nedokázal odstranit.
Do konce války pracuje Šejna jako zemědělský dělník, převážně u svého otce.
Přesto mnozí oceňují jeho přirozenou inteligenci, kterou ovšem využívá svérázným
11
způsobem. Projevuje se to ještě za nacistické okupace při pokusu o podvod, což je
událost, kterou později Šejna ve vlastním životopise zamlčí/2/.
Šejna si koncem roku 1941 za pomoci kamaráda Karla Paucha zfalšuje legitimaci úředníka
cenové kontroly a vydírá živnostnici Marii Kuklovou kvůli potravinovým lístkům. Podvod
je ovšem odhalen a německý soud Šejnu odsuzuje k měsíčnímu vězení. Podle soudu totiž
takové jednání ani u mladého a dosud netrestaného chlapce není možné tolerovat. Tento
trest si Šejna odpykává v Klatovech v době největších nacistických represí po atentátu na
zastupujícího říšského protektora Reinhardta Heydricha. Pozdější poválečné tvrzení,
že Šejna pracoval pro gestapo, se pravděpodobně nezakládá na pravdě. V zachovaných
soudních materiálech Šejnova případu se totiž razítka gestapa nevyskytují.
Po válce a německém odsunu se Šejnovi stěhují do pohraničí, protože po odsunu
německého obyvatelstva se pro české zájemce uvolnilo značné množství zemědělské
půdy. Šejnovi jdou tedy za lepším. V roce 1946 vstupuje Jan Šejna do KSČ. Podle dochované
stranické přihlášky mu dělá ručitele jakýsi Podskalský. Pravděpodobně jde o otce jeho
kamaráda, který ovšem později vypovídá výrazně proti Šejnovi. Tvrdí dokonce, že otec
musel za války spálit svou stranickou legitimaci, protože mu mladý Šejna vyhrožoval,
že ho udá na gestapu. Těžko si však lze představit, že by Podskalského otec dělal Šejnovi
ručitele, kdyby to byla pravda. Spíše to vypadá, že se více lidí snažilo svalit na Šejnu po jeho
útěku za hranice, co se dalo. V tomto případě mohla hrát roli i závist, protože to Šejna, na
rozdíl od svědka, dotáhl daleko.
Po únoru 1948 dochází k převratným společenským změnám. Je nepochybné, že kdyby
nedospíval Šejna v bouřlivé poválečné době, nejspíš by podobně jako jeho rodiče dřel
celý život na poli. Po komunistickém převratu se ale mladému muži, dosud bloudícímu
životem bez valného uplatnění, naskytnou nové možnosti. Už rok po převratu se
stává zemědělským tajemníkem v Horšovském Týně. Zmiňovaný kamarád a později
nesmlouvavý kritik k tomu dodává, že to byl důsledek Šejnovy vážné známosti s dcerou
předsedy vesnické organizace KSČ.
Dne 10. září 1949 se Šejna žení. Nikoli však s dcerou předsedy venkovské organizace KSČ,
ale s ovdovělou Viktorií Medinskou. Jedná se o velmi zajímavou ženu ruského původu.
Šejna sňatkem vyžení i nevlastního syna a dceru z jejího prvního manželství. V tomto
případě však Šejnu nelze podezírat z jakéhokoliv náznaku kariérismu, protože manželčina
matka pocházela z aristokratické rodiny, která po bolševické revoluci přišla o rozsáhlé
panství a majetek. Její otec byl dokonce zatčen pro podezření z vraždy významného
leningradského komunistického funkcionáře Kirova. Byl poslán na Kavkaz a vrátil
se s podlomeným zdravím. Otec však pocházel z Čech, a tak se mohla rodina po válce
odstěhovat do jeho rodné země. Spolupracovnice VKR nasazená na Viktorii Šejnovou
uváděla, že její matka zažila velký přepych i bídu, takže Šejnova žena má k majetku
vztah jako k věci pomíjivé. Rovněž poznamenala, že navzdory životním zkušenostem
necítí nenávist ke komunistům/3/. V jednom ohledu ale nebyl Šejna v manželství zcela
spokojený. Podle četných svědectví se styděl, že má manželku o několik let starší/4/. Mohla
to být jedna z příčin jeho pozdějších milostných avantýr a celkového ochabnutí jejich
vzájemného vztahu.
12
Kamarád z let dospívání podává zajímavou charakteristiku Šejny z let 1948 – 1950,
tedy z období, které předcházelo jeho raketové kariéře. Šejna je prý chápavý,
obratný a bystrý organizátor, který nerad vystupuje do popředí, ale zezadu řídí
různé akce. Jeho jednání není otevřené a přímé. Slibuje lidem, co nemůže splnit
a opírá se o nepravdy. Pro své záměry si zajišťuje podporu veřejných a stranických
funkcionářů okresu a kraje, ale jako pracovník je hodnocený špatně. Jeho hlavním
cílem je získat politické postavení. Děvčatům se nevěnuje, je abstinent a nejeví
touhy po zisku.
Skutečný obrat v životě mladého perspektivního komunisty znamená až rok 1950.
Šejna rukuje k 63. ženijnímu pluku do Terezína a záhy se proslaví jako nadšený
a uvědomělý politický agitátor. Brzy se rozhodne pro vstup do armády a stává se
zástupcem velitele pro věci politické. Pochvaly a povyšování na sebe nenechají
dlouho čekat. Už v roce 1954 se stává Šejna poslancem Národního shromáždění.
Na 10. sjezdu KSČ je zvolen kandidátem ÚV KSČ a pracuje jako zástupce velitele
pro věci politické u ženijního vojska, ale v této době už na Ministerstvu národní
obrany. O rok později je povýšen na podplukovníka.
K Šejnově vstupu do armády a jeho následné raketové kariéře je nutné uvést,
že vzdělanostní a odborné předpoklady nehrály na začátku padesátých let
v armádě významnou roli. Naopak mohly být i vážnou překážkou, pokud
se nejednalo o člena KSČ. Nejdůležitějším požadavkem tehdy bylo, aby byla
armáda spolehlivým nástrojem dělnické třídy a pracujícího lidu. Zkrátka, aby se
zbavila svého „buržoazního“ charakteru. S tím souvisela i otázka vzdělání. Ještě
bezprostředně po válce bylo totiž ukončené středoškolské vzdělání považováno
za základní kvalifikační předpoklad pro kariéru důstojníka. KSČ to však zásadně
odmítala a tento požadavek označila za „třídně politický regulátor“, který
umožňuje sabotovat rozvoj lidově demokratické armády. Bylo jasné, že až získají
komunisté moc, tak požadavky kladené na důstojníky z povolání radikálně změní.
Už koncem března 1949, tedy nedlouho před nástupem Šejny do základní vojenské
služby, byl schválen nový branný zákon, který počítal s masovým náborem do
armády. Hlavními adepty se stali dělníci, členové Lidových milicí a vojáci základní
služby. Přitom nejdůležitější podmínkou pro výběr a přijímání kandidátů se stalo
členství v KSČ, kádrová a morálně politická čistota. Proměna armády byla naprostá.
Už na konci roku 1951 armádní statistiky ubezpečují, že 73,9 procenta příslušníků
je dělnického původu a 18,3 procenta rolnického.
Každý rub má svůj líc. Pamětníci později vzpomínali na velké problémy odborného
rázu, které sebou přinášela totální personální obměna armády. Slabiny nového
modelu byly zjevné. Podle jednoho z pamětníků při rozhodování o zařazování lidí
na různé funkce nikdo nezkoumal, zda mají pro práci jiné než třídní předpoklady.
Nezkoumala se podle něho inteligence, schopnosti nebo charakterové vlastnosti.
Nebyl na to prý čas ani prostředky/5/. Pokud zkoumáme právě osobu Šejny, není
pochyb, že právě on byl v tomto ohledu typickým produktem této doby.
13
Významný mezník v Šejnově kariéře představuje rok 1956 spojený s destrukcí
kultu osobnosti. Ani ne třicetiletý podplukovník vzbudí pozornost tvrdou kritikou
Gottwaldova zetě a obávaného ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Ten musí post
opustit a na jeho místo přichází Bohumír Lomský. Náčelníkem jeho sekretariátu se stává
mladý odvážlivec Šejna. Podle oficiální zprávy pro ÚV KSČ z května 1968 byl tehdy
Šejna jmenovaný proto, aby u politicky nezkušeného ministra dohlížel na dodržování
stranické linie a likvidoval negativní pozůstatky kultu osobnosti v armádě/6/. V roce 1956
si mladého ambiciózního důstojníka povšimne i hlava strany a státu. Antonín Novotný
prohlašuje, že jediný Šejna mu dává pravdivé informace o situaci v armádě.
Poznámky:
/1/Svědectví J. Podskalského, 13. březen 1968, Materiály zvláštní komise Ministerstva národní obrany zřízené
podle RMNO č. 5/68 k prošetření rozsahu trestné činnosti Jana Šejny za dobu jeho služebního působení
v ČSLA, předseda komise generální inspektor ČSLA gen. por. Ing. Karel Rusov, Praha 1970, sv. č. 1
– Příloha č. 16/2 k OS Honza, složka: šetření komisí
/2/ Materiály SU MV.
/3/ Zpráva o návštěvě Viktorie Šejnové u TSP Carmen, 9. květen 1971.
/4/ Záznam majora VKR o návštěvě u D. Votrubové, 9. leden 1969.
/5/ Historie VKR – pamětníci, č. j. 026/ 17 – 1976, složka 2, 377.
/6/ Zpráva o šetření okolností souvisících s útěkem Šejny – podkladový materiál pro plénum ÚV KSČ
v květnu 1968.
14
MEZI ELITOU
Motto:
„Zpočátku šlo o člověka bez zvláštního postavení
a bez zvláštních perspektiv. Svým vlivem u otce se
mi podařilo udělat ze Šejny někoho.“
Antonín Novotný junior
Důvěrným přítelem Jana Šejny se stává i syn prezidenta Antonína Novotného. Ten se po
útěku Šejny před spolupracovníkem VKR zmiňuje o tom, že v době jejich seznámení
nešlo o výjimečného člověka, ba spíše naopak. Projevoval se prý jako zakřiknutý, bez
peněz, bez sklonu k ženám. Prezidentův syn tvrdí, že teprve on to změnil a nabídl
Šejnovi zcela jinou perspektivu. Novotného hodnocení poněkud nesmělého Šejny
ale příliš nezapadá do pozdějších líčení. V nich se Šejna objevuje jako velký světák,
který střídá milenky a kráčí od jednoho mejdanu k druhému. Šejna ale zpočátku
skutečně působil dojmem plachého a společensky neotrkaného muže. To potvrzují
i jiná svědectví. Scénárista Juráček připomíná, jak se Šejna červenal, když mu představil
svou ženu.
Brzy lze však v jeho chování pozorovat změnu. Úspěšný důstojník se chce stát jiným
člověkem, než jakým byl dosud. Chce být respektovaným a úspěšným mužem,
ale hlavně chce držet krok s novými vlivnými přáteli. Rychlý postup o několik
společenských pater mu dodává sebedůvěry. A přátelství se synem Antonína
Novotného také přináší ovoce. Podle svědectví náčelníka Generálního štábu Otakara
Rytíře prohlašuje v roce 1956 prezident Novotný, že mu Šejna v tomto roce jako
jediný poskytl informaci o skutečném stavu velení v armádě/1/. Přes to všechno Šejna,
mentalitou spíš opak vojáka, stále hledá svou parketu. Nemá stále zcela ujasněno, v čem
by chtěl vyniknout.
Jaroslav Moravec, komplic Šejny při nezákonných machinacích s travními semeny,
podává později tuto charakteristiku svého někdejšího šéfa a zároveň blízkého přítele:
„Byl člověkem, který toužil být něčím, ale mnohdy sám nevěděl, co by to mělo být.
Neměl ujasněnou životní perspektivu. Nejméně sedmkrát začal studovat Vojenskou
politickou akademii (VPA), ale po měsíci toho nechal. Chtěl studovat práva, ale po
měsíci toho rovněž nechal. Chtěl být spisovatelem, básníkem… Chtěl vyniknout, ale
neměl na to.“
15
Šejna však může připomínat outsidera jen vzdáleně. Nedostatek vzdělání a vůle
kompenzuje přirozenou inteligencí. Umí také jednat s lidmi a dokonale toho využívá.
Brzy si osvojuje i řemeslo, které bývá pro přežití ve vysokých patrech politiky nezbytné
– stává se obratným intrikánem.
Hned po nástupu do funkce u Lomského přebírá Šejna trezor od generála Strašila/2/.
Podle vyjádření podplukovníka Trojana jde vlastně o obsah pancéřové skříně
obávaného Bedřicha Reicina. V něm jsou uloženy kádrové materiály všech vedoucích
funkcionářů armády, charakteristiky důstojníků válečné Svobodovy armády, příkazy
k zatčení, svodky Obranného zpravodajství (OBZ) a další poznatky. Šejna v případě
potřeby dokáže z těchto materiálů přesně citovat. Zvláštní zájem projevuje o kádrové
materiály z doby války. Svým chováním vzbuzuje u potenciálních konkurentů respekt
a někdy vysloveně obavy.
Pokud se Šejna necítí ohrožený, dokáže být zejména ve vztahu k pracovníkům
sekretariátu vstřícný, přátelský a nešetří odměnami. Podřízené si dokáže naklonit
i svou nedůsledností. Ve srovnání s náročným generálem Strašilem vládne za Šejny
na pracovišti velká pohoda. Šejna si dokáže každého zavázat, ať už výhodami nebo
hrozbami/3/.
Vztah Šejny k plnění úkolů v rámci sekretariátu je však podle pozdějších zjištění od
počátku velmi povrchní, ledabylý a nedůsledný. Většinu svých povinností přenáší na
své podřízené, zejména na svého zástupce plukovníka Čvandu. Sám se účastní jen
nejnutnějších jednání a v řadě případů bez hlubší přípravy a znalostí projednávané
problematiky. Postupně se tak kolem něho vytváří okruh oblíbenců, kteří ho o dění
v sekretariátu informují. Pochopitelně s ohledem na své osobní zájmy. Podřízení jsou,
jak už bylo naznačeno, zavazováni k loajalitě různými materiálními výhodami, ale
i existenčním strachem před všemocností Šejny a jeho oblíbenců. S otevřenou kritikou
nadřízeného se nikdo neodváží vystoupit/4/.
V tomto chování pokračuje v roce 1964 i ve funkci náčelníka hlavního výboru
Komunistické strany Československa na Ministerstvu národní obrany. Podle Moravce
Šejna vždy podřizuje své jednání vlastním cílům. Jednou je s Mamulou proti
Lomskému a Prchlíkovi, podruhé s Lomským proti Rytířovi, pak zase s Prchlíkem
proti Mamulovi . Podle Moravce chce Šejna vládnout všem a sám nebýt nikým ovládán.
Jeho intriky málokdo prohlédne. Většinou jenom posílí jeho autoritu a postižení ho
paradoxně velmi často vnímají jako upřímného přítele, který jim na rozdíl od ostatních
říká pravdu. Šejnova sekretářka uvádí ještě v březnu 1968, jak je Šejna přátelský
a kamarádský, jak jím byla od počátku nadšená.
Původně je Šejna dosazen do čela HV KSČ MNO na dva roky. Po uplynutí tohoto
funkčního období má být poslán do školy a na jeho místo se má vrátit generál Pepich.
Škola a další vzdělávání znamenají pro Šejnu černou můru. Ničeho se neděsí více než
této představy. Nebezpečí je naštěstí brzy zažehnáno. Zasáhne přímo Antonín Novotný.
Vedoucímu 8. oddělení ÚV KSČ Mamulovi, do jehož kompetence záležitosti Hlavního
výboru spadají, nařizuje, aby Šejna zůstal, protože má dobré výsledky.
16
Šejna v tomto roce poněkud rozšiřuje svůj zájmový repertoár a začíná projevovat i jiné
než armádní ambice. Chce zazářit i jako literát a filmový scénárista. Plukovník Šejna
z tohoto důvodu navštíví společně se synem prezidenta Novotného Městskou správu
Veřejné bezpečnosti v Praze. Požádá o zapůjčení literatury z oblasti kriminalistiky
a vyšetřovacích spisů staršího data. Svoji žádost zdůvodňuje tím, že se v televizi vysílají
francouzské detektivní příběhy s komisařem Leclercem, ale bylo by dobré podnítit
zájem i o práci našich kriminalistů. Proto chce Šejna zpracovat něco podobného
v našich podmínkách/5/. Šejnovy literární ambice tím však nejsou zdaleka vyčerpány.
Aby je mohl rozvíjet, musí si vytvořit více známostí v uměleckých kruzích.
Poznámky:
/1/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 4.
/2/ Vyjádření podplukovníka Trojana, který prováděl pro Šejnu soupis materiálů z trezoru Bedřicha Reicina.
/3/ Nepodepsané a nedatované vyjádření k případu Šejna.
/4/ Závěr souhrnné zprávy o výsledcích šetření nezákonné činnosti Jana Šejny v rámci jeho služebního poměru
na MNO, 25. březen 1968, 29–30.
/5/ Odpovědi pplk. dr. V. Ticháčka na otázky komise ÚV KSČ, 4. duben 1968.
17
18
NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI
Motto:
„Šejna měl jakousi vrozenou…schopnost získávat
si lidi. Byl přátelský a kamarádský.“
Květa Foralová,
sekretářka generála Šejny
Podle jedné zprávy spolupracovníka VKR navštěvuje Šejna po svém útěku do USA
pravidelně Čechoameričana Zelenku, který mu ošetřuje chrup. Šejna s ním prý
po určité době hovoří naprosto otevřeně. V diskusi se netají tím, že jeho armádní
kariéra nebyla založena na odborných znalostech a schopnostech/1/. Cenili si ho
za jiné přednosti. Dokázal například komukoliv a cokoliv zařídit či opatřit. Uměl si
poradit, ať už šlo o obstarání bytu, chaty nebo zahraničního automobilu. Když bylo
potřeba, sehnal i „holky“. To však nebylo možné bez rozsáhlých kontaktů, které
navazoval s mnohými lidmi.
V okamžiku, kdy si Šejna zajišťuje respektované společenské postavení, obklopuje
se významnými lidmi. Mezi jeho známé patří vysoce postavení armádní činitelé,
straničtí funkcionáři a poslanci. Zvláštní slabost má Šejna pro umělce a snad i pro
některé sportovce. Jakousi třešničkou na dortu je pak přátelství se synem Antonína
Novotného. Zvlášť toto přátelství považuje za nepochybně klíčové z hlediska jeho
dalšího kariérního vzestupu a hodlá si je za každou cenu udržet. Proto obstará
synovi prezidenta za výhodnou cenu rodinnou vilku nebo sežene bezplatnou
„armádní výpomoc“ na opravu chaty.
Jeden důvěrník VKR později vzpomínal, jak se někdy v letech 1963–1964 seznámil
se Šejnou a s tajemníkem pražského primátora JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem. Oba
muži mají v té době úzké vazby právě na Moravce a syna prezidenta Novotného.
Přátelé si navzájem pomáhají, jak mohou. Šejna s Moravcem vlastní seznam
konfiskátů rodinných domků a vilek a Novotnému nabízejí, aby si nějakou pěknou
vilku vybral/2/. Kiesewetterova role spočívá v tom, že zařizuje „solidní“ odhad takto
pořízené nemovitosti. Bohužel prezidentův syn Kiesewettera nakonec zklame.
Nedokáže mu na oplátku zařídit místo hlavního vojenského prokurátora (to se
Kiesewetterovi podaří paradoxně až po pádu Novotného). Dokonce z něho neudělá
ani náčelníka Svazarmu po zemřelém generálu Hruškovi. To Kiesewettera velmi
rozladí. Když začne mít po útěku Šejny prezidentův syn potíže, Kiesewetter mu to
vrátí i s úroky. Nejenže mu odmítne právní pomoc, ale úplně s ním přeruší styky.
19
Prezidentův syn je v armádních kruzích populární postavou a svým chováním
způsobí kamarádům nejednu vrásku na čele. Účastní se nejen rybaření na Mělnicku,
kde vybranou společnost láká ochutnávka čerstvých pstruhů, ale i častých pitek,
které pomáhají utužovat získané známosti. V březnu 1966 Antonín Novotný mladší
nasedá po oslavě v restauraci ÚDA v podnapilém stavu do služebního automobilu
a havaruje. Protože se jedná o vůz patřící ÚDA, je několikrát požádán o úhradu
škody. Odmítá však zaplatit. Dlužnou částku nakonec uhradí náčelník ÚDA ze
služebních finančních fondů/3/.
Tato vlivná přátelství Šejna často udržuje prostřednictvím nejrůznějších služeb
a protislužeb, které může z pozice své vysoké funkce nabídnout. Určitou pomoc
poskytuje i nezištně nebo z touhy někoho si naklonit . Podplukovník Hušner sděluje
v srpnu 1972 VKR, že Šejna rozdával ve svém litoměřickém volebním obvodu
zdarma velké množství vstupenek na fotbalové a hokejové zápasy. Ty zaplatil ze
svého a ještě se kvůli nim zadlužil. Pavel Juráček píše v březnu 1968, jak Šejnu
voliči měli rádi a on pro ně ustavičně něco sháněl nebo zařizoval. Dělal to však po
svém. Nikoli uplatňováním svého mandátu, ale zásadně přes známosti, protekce,
komplikované oplátky. Většinou tím ovšem nedosáhl vděčnosti. Spíše toho, že se
kolem něho ustálil kroužek vyžírků, kteří ho pouze využívali/4/.
Publicista Jiří Vančura píše, že Šejna měl ještě jednu slabost – byl hodný/5/. Těžko se
podle něho našel tak lidský a snaživý poslanec. Kdo z voličů stavěl a nemohl sehnat
stavební materiál, tomu pomohl. Nejpřirozenějším způsobem. Jako generál měl
přístup k vojenským zásobám, k dispozici byli vojáci základní služby jako bezplatná
pracovní síla a také vojenská doprava. Šejna zkrátka „pomáhal“, kde se dalo.
Mladý důstojník si rovněž zakládá na své pověsti granda. Spolupracovníky zve čas
od času na oběd do luxusních pražských restaurací. Významnější známosti hostí
ve vinném sklípku v Žernosekách. Během večírku Šejna většinou nebývá středem
pozornosti. K tomu dochází až při placení, protože on si na své štědrosti zakládá.
Pohrdá naopak lidmi, které považuje za skrblíky. O zvláštním poslání některých
těchto pitek svědčí fakt, že Šejna rád opíjí druhé, ale sám se chová zdrženlivě
a po přípitku často vylévá koňak do květináče. Nepochybně to svědčí o tom, že
je vášnivým sběratelem citlivých informací ze života druhých lidí. Ty se mu hodí
k pletichám, které často spřádá. Tak se ovšem „hodný“ člověk nechová.
Okruh Šejnových elitních přátel představují vedle syna Antonína Novotného
i další významní muži. Tajemník pražského primátora Kiesewetter může například
ovlivnit odhadní cenu zkonfiskovaných nemovitostí, náměstek ředitele Tuzexu Bína
obstarává dodávky ojetých zahraničních vozů, předseda Jednotného zemědělského
družstva (JZD) Úštěk Novák pomáhá Šejnovi při machinacích s osivy. Shání však
i chaty pro nejrůznější prominenty. Generál Babka se zase angažuje při shánění bytu
pro milenku a zapůjčuje služební automobily pro černé jízdy. Přímý podřízený
Šejny Moravec pomáhá vyřizovat bankovní půjčky a je jeho pravou rukou při
machinacích s osivy.
20
Největším „esem“ mezi Šejnovými známostmi je vedle syna prezidenta Novotného
někdejší předválečný obchodník s koloniálním zbožím z Podkarpatské Rusi Herman
Berger. Po válce si mění jméno a od té doby je známý jako Horský/6/. Podle četných
svědectví má na Šejnu obrovský vliv a často vystupuje jako by byl jeho tajemník.
Šejna se s ním seznamuje v polovině šedesátých let a Horského si často pochvaluje.
Tvrdí o něm, že je nepostradatelný a dokáže vše zařídit. Horský obstarává v červenci
1966 tuzexové koruny, aby si Šejna mohl pořídit vytoužený modrý Mercedes.
Šejna na oplátku zařizuje Horskému povýšení na majora v záloze a zařídí mu
dokonce udělení vysokého státního vyznamenání. Návrh je přitom projednávaný
nestandardně. Nikdo s udělením vyznamenání pro nepříliš důvěryhodnou osobu
nechce mít nic společného, a tak jej nakonec podepisuje prezident Novotný. Ne
vždy však jsou vztahy Šejny a Horského idylické. Občas se Šejna posměšně zmiňuje
o jeho židovském původu a stěžuje si, že mu nedá vydělat.
Horský zahajuje kariéru jako hlavní zásobovač Svobodova armádního sboru v SSSR.
Zlatá éra ale nastává pro bývalého obchodníka s koloniálním zbožím až po válce. Po
demobilizaci se stává národním správcem na Liberecku, ale musí čelit obtížím. Je
proti němu vedeno řízení pro podezření ze zpronevěry/7/. Horský má, podobně
jako Šejna, velký okruh známých, takže se brzy oklepe. Zastává vedoucí funkce
v podniku zahraničního obchodu Koospol nebo v národním podniku Pramen/8/.
V šedesátých letech je zaměstnaný jako materiální dispečer v národním podniku
Potrubí. Navzdory tomu, že Horský buduje na socialistické poměry úspěšnou
kariéru, referuje o něm kádrová pracovnice podniku v roce 1970 velmi nelichotivě.
Považuje ho za hochštaplera obrovského formátu, který se snaží zkompromitovat
a pak využít každého, kdo mu může být v budoucnu užitečný/9/.
Horský se ale proti nepříjemnostem dokáže pojistit i jinak. Od března 1956 se stává
spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB). Zverbovaný je vzhledem k tomu,
že pracuje jako externí spolupracovník několika západních firem. Ani tyto jeho
aktivity nejsou bez problémů. Během spolupráce dochází podle úředních záznamů
k jeho dekonspiraci a v roce 1965 se objevuje podezření z dublérství ve prospěch
Američanů.
V celkovém hodnocení spolupráce přesto řídící orgány oceňují jeho dobrý vztah
k plnění agenturních úkolů. Na druhé straně se připouští, že Horský je člověk se
sklony k podvádění. Později je pro podezření ze špionáže dokonce rozpracovaný
v akci Prim. Spolupráci s cizí rozvědkou se mu ale nedaří prokázat. Stejně tak se
nedaří jednoznačně doložit podezření, že mohl mít prsty v útěku Šejny do USA.
Po útěku Šejny je Horský sice 1. března 1968 zatčen pro nadržování, ale nakonec
je z vazby propuštěn/10/. V lednu 1970 je mu umožněno soukromě vycestovat do
USA, odkud se do Československa nevrátí/11/. Jeho rozpracování je obnoveno kvůli
podezření, že Šejnovi zprostředkovává spojení do ČSSR. Agenturní zpráva z února
1970 se totiž zmiňuje o tom, že se Horský po příjezdu do USA setkal s uprchlým
generálem Šejnou. Rovněž od něho nebo od Američanů měl dostat nějaké peníze za
patenty a důležité zprávy, které vyvezl.
21
Horského role v případu generála Šejny nebyla nikdy spolehlivě objasněna, což
je škoda. Mohla by totiž být klíčem k řadě nejasností. V této souvislosti stojí za
připomenutí názor syna někdejšího prezidenta Novotného, tedy člověka, který
měl svého času blízko k Šejnovi i k Horskému. Novotný sdělil důvěrníkovi VKR, že
Šejna byl připravován Horským pro potřeby cizích rozvědek. Zejména prý vyvinul
značné úsilí, aby Šejnu morálně zkompromitoval. Podle Novotného šlo prý pouze
o to, kdy Horský kompromitujících poznatků využije. Šejna začal podle Novotného
kšeftovat, až když byl bez peněz. Novotný považoval proto za velmi zvláštní náhodu,
že se znenadání objevili lidé, kteří mu riskantní kšefty přihráli/12/.
Poznámky:
/1/ Honza, příloha číslo 6/22 k 4634, složka: Styky – Zelenka, 5 – 6.
/2/ Pohovor s důvěrníkem Bílým, 18. únor 1971.
/3/ Honza, příloha číslo 16/3 k 4634, složka: Šetření komisí.
/4 / Pavel Juráček, Copak je to za vojáka?, Mladý svět, březen 1968.
/5/ Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990.
/6/ Honza, příloha číslo 6/6 k 4634, složka: Styky – Horský.
/7/ Honza, příloha č. 6/24 k 4634, složka: Styky – Kiesewetter.
/8/ Svodka HS VKR – Horský, Honza, příloha č. 6/6 k 4634, složka: Styky – Horský.
/9/ Záznam ze 7. prosince 1970 – pohovor s kádrovou pracovnicí Havlíčkovou.
/10/ Honza, příloha č. 16/1 k 4634, složka: šetření komisí – Zpráva o šetření okolností souvisících s útěkem
Šejny – pracovní komise předsednictva ÚV KSČ podle stavu k 7. 5. 1968, 28 – 29.
/11/ Záznam VKR z 11. května 1971.
/12/ Honza, příloha č. 6/24 k 4634, složka: Styky – Kiesewetter.
22
ZROZENÍ
SEMÍNKOVÉHO GENERÁLA
Motto:
„Šejna chtěl vyniknout, ale neměl na to.
Jeho znalosti byly chabé. Chtěl se prosadit
prostřednictvím peněz.“
Jaroslav Moravec
Poté, co se Šejna stává „někým“, jak se vyjádřil syn prezidenta Novotného, nastává
významná proměna jeho osobnosti. Dříve příkladně skromný soudruh, který se
červená při letmém seznámení s nějakou ženou, si opatří první milenku. K milostnému
románku dochází v roce 1959. Tedy ještě v době Šejnova působení v sekretariátu
ministra národní obrany. Právník z ministerstva později popsal, jak se Šejna snažil
vyniknout jako literát. Psal prý neuvěřitelné slátaniny, které mu jeho sekretářka Míla
Votrubová ochotně přepisovala na stroji/1/.
Mladé děvče, okouzlené Šejnovou pozorností a štědrostí, se v očekávání skvělé partie
a nového sňatku rozvádí. Má však smůlu. Šejna si nechce život komplikovat a rozhodne
se zůstat s manželkou. Navzdory tomu, že si právě v této době přestávají rozumět/2/.
Hrozící skandál nicméně Šejnu řádně vystraší. Rozhodne se proto k ráznému opatření.
Donedávna obletovaná praporčice musí zmizet, aby aféra nepřerostla Šejnovi přes
hlavu. Po vzájemné dohodě odchází nepohodlná sekretářka do zálohy/3/. Nad
nekorektně uzavřenou aférou přebírá tichý patronát i ministr Lomský. Na to si později
bude zklamaná žena stěžovat také orgánům VKR. Navzdory tomuto trapnému
konci Šejna bývalou milenku nikdy zcela neopustí. Když se v srpnu 1965 seznamuje
s mladičkou studentkou Evženií Musilovou, je nicméně dřívější známost s Votrubovou
definitivně odsunuta na vedlejší kolej.
Ta však nechce skončit jako pouhá oběť Šejnova rozmaru a začíná mít celkem přesnou
představu o tom, jak se Šejnovi pomstít. Zničil jí život, tak bude platit. Podvedená žena
neváhá kvůli tomu dospět až na samu hranici vydírání. Šejna chce zpočátku vzdorovat,
ale nakonec kapituluje. Zhrzená milenka mu totiž oznámí, že pokud nebude platit,
je připravená o jeho morálním profilu informovat ÚV KSČ. Šejna si nepřeje skandál
a začíná se Votrubové bát. Ta chce „odškodnit“ například za to, že musela opustit
armádu a přijmout hůře placené místo.
23
Každý měsíc proto Šejna dotuje milenku několika stovkami, ale často musí do kapsy
sáhnout hlouběji. Už na konci roku 1965 toto „bolestné“ činí asi 30 000 korun, což byly
v šedesátých letech slušné peníze. Celkově za ní zaplatí někdejší ctitel okolo 70 000
korun. Zklamaná žena projevuje v tomto ohledu neuvěřitelnou vytrvalost a ještě na
počátku roku 1968 dál stupňuje své nároky/4/. Vysvobozením se pro Šejnu stává až
útěk ze země v únoru téhož roku. Jak je patrné, generál neutíká pouze před dluhy, ale
i před minulostí, kterou není schopen vyřešit.
Zmíněná praporčice není však jedinou ženou, která vstoupí Šejnovi do života. V roce
1965 se stává jeho novým „objevem“ mladičká pracovnice Československé televize
a zároveň vysokoškolská studentka Evženie Musilová. Náhodné seznámení během
autostopu Šejnovi převrátí život/5/. Také tuto ženu velkoryse podporuje. Mladé
milence shání za pomoci přátel a obcházením zákona byt, pomáhá financovat studia,
kupuje oblečení a občas jí věnuje také nějaké peníze. Šejna Musilové rovněž hradí
materiál, který potřebuje k tomu, aby mohla složit ročníkovou zkoušku na FAMU.
Na tento účel jí poskytne asi dva tisíce korun. Celkově ho vyjde Musilová asi na
patnáct tisíc korun/6/. Jeden spisovatel hovoří v roce 1968 o Musilové jako o jemné
dívce a překvapuje ho, že i přes značný věkový rozdíl má zřejmě Šejnu ráda. Přibližně
v této době je jeho manželka konečně ochotná dát se rozvést, ale Šejna si to znovu už
nepřeje/7/. Přes všechny možné neshody pro něho manželka evidentně znamená
určitou jistotu, kterou u jiných žen zatím marně hledá.
Okamžiky milostného vzplanutí nepřinášejí však do Šejnova života jen romantiku, ale
i drsnou realitu značné zadluženosti. Jeho románky jsou citelným zásahem do jeho
kapsy. Také další Šejnovy výdaje jsou značné. Jde o platby za různé oslavy, mejdany
a večírky se známými. Všechny tyto výdaje mnohonásobně přesahují reálné možnosti
splácet nakupené dluhy.
Šejna začíná mít vážné problémy. Má však do jisté míry mentalitu hazardéra a je
ochotný přistoupit na riskantní hru. Na jejím počátku stojí vysoké půjčky od přátel
a známých. Ty však záhy není schopen splácet. Například na Mercedes mu v červenci
1966 půjčí Horský. Ten nedělá nic zadarmo. Šejna to ví, ale zároveň si uvědomuje, že
právě díky němu vlastní vůz za téměř deset tisíc tuzexových korun. V té době se také
VKR dozvídá, že se Šejna údajně chystá kupovat i luxusnější automobil značky Volvo.
Vzhledem k zásadám uplatňovaným ve vztahu k nomenklaturním pracovníkům je
rozhodnuto upozornit Šejnu na názory, které mají vztah k jeho osobě/8/. Jde i o to, že
nevypadá dobře, když se socialistický generál projíždí v luxusním západním voze. Nad
tím však Šejna jen mávne rukou. Pak už přemýšlí, jak si Horského ještě více zavázat.
Protřelého obchodníka zajímají citlivé informace hospodářského charakteru, které
dokáží ocenit jeho západní zaměstnavatelé. K informacím hospodářského charakteru
má Šejna přístup z titulu svých poslaneckých funkcí.
Nejsvéráznějším kouskem je však navržení Horského na vysoké státní vyznamenání.
Návrh neprošel vůbec schvalovacím řízením KSČ a byl sporně řešen prostřednictvím
Svazu protifašistických bojovníků. Nakonec vzal návrh k sobě Šejnův komplic Moravec
a přinesl jej schválený tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem republiky
24
Antonínem Novotným. V armádních kruzích to bylo hodnoceno jako neuvěřitelné
hochštaplerství/9/.
Šejnu stále víc zaměstnává otázka, jak vybřednout z dluhů. Tajně doufá, že rostoucí
dluhy splatí výhrou ve sportce nebo obchody s ojetými automobily. Zvláště sázení
naprosto propadá a výdaje za pěstování tohoto koníčka dosahují obrovských rozměrů.
Jeho bývalý řidič uvádí při výslechu v březnu 1968, že podával svému šéfovi každý
týden na poště 400 sportek po 60 korunách. Děvčata u přepážky se naivně domnívala,
že je podává za celý útvar/10/. Šejna má přitom jako vysoký důstojník a zároveň
poslanec na tu dobu velice slušný příjem. Měsíčně je to víc než 7 000 korun . Pro
zajímavost je možno uvést, že za rekreační chatu na Úštěku zaplatí v roce 1967 částku
1 200 korun, což je asi šestina jeho měsíčního platu.
V září 1966 se stupňuje tlak věřitelů. Podle Moravce Šejnovy dluhy v té době dosahují
částky 250 000 korun. Psychicky labilní Šejna se Moravcovi přizná, že uvažuje
o sebevraždě/11/. Šejna se mu zároveň vyznává z lásky k Musilové, ale stěžuje si, že se
nemůže zbavit bývalé milenky Votrubové a neví, jak si poradit s dluhy. V říjnu 1966
získává Šejna za pomoci Moravce na doporučení náměstka ministra financí Řeháka
půjčku z Československé státní spořitelny v Praze ve výši 50 000 korun. Tato částka mu
však nestačí a tak si dál půjčuje od spolupracovníků a kšeftuje s automobily. Částečně
s těmi, které armáda vyřazuje z provozu. Druhým zdrojem těchto příjmů jsou ojetá
auta prodávaná Tuzexem, která Šejna distribuuje na Slovensku/12/.
O Šejnově nelehké finanční situaci svědčí jeho neschopnost dluhy splácet. Předešlý
dluh u spořitelny sice uhradí 17. března 1967, ale jen za cenu nové půjčky. Tentokrát
si vypůjčí 80 000 korun. O tři dny později si Šejna půjčuje dalších 20 000 Kčs. V této
době se stává velmi závislým na Horském. Vyvíjí proto značné úsilí, aby byl Horský, byť
jako důstojník v záloze, povýšen z kapitána přímo na podplukovníka. Horský je však
nakonec zklamaný. Šejna sice dělal co mohl, ale udělal z něho „pouhého“ majora/13/.
Právě v březnu 1967 se ale najednou objevuje šance získat postupně větší obnosy
peněz a splatit obrovské dluhy. Spolu s Moravcem se Šejna setkává v restauraci ÚDA
s pracovníky JZD Úštěk, kteří na něm požadují větší množství semen nedostatkových
travin.Ty však není vůbec jednoduché sehnat. Předseda družstva Novák proto Šejnovi
slibuje, že když to klapne, dá mu vydělat 300 korun na metráku. Později Novák sice
připouští, že jeho jednání lze chápat jako nezákonné, ale dodává, že nebýt Šejny, tak by
JZD semena dodnes nemělo.
Šejna vypadá spokojený. Zdá se mu, že našel východisko ze svízelné situace/14/. Netuší
však, že se už brzy provalí jeho nekalé obchodní praktiky, které z opatrnosti realizuje až
na Slovensku. Ještě v březnu podává oddělení VKR Východního vojenského okruhu
HS VKR zprávu o tom, že má Šejna nějaké machinace s auty. Tentokrát se Šejna ještě
z potíží dostane. Zřejmě zapracují známosti. Na začátku srpna 1967 totiž oddělení VKR
Východního vojenského okruhu dostává z HS VKR vyjádření, které vyznívá v Šejnův
prospěch. Vše je prý v naprostém pořádku a není potřeba se o případ dále zajímat/15/.
Šejna tak může být prozatím klidný.
25
Slůvko „klidný“ má už v této chvíli jen relativní platnost. Najde se dost lidí, kteří trpělivě
čekají, až Šejna udělá chybu. Jen na své nejbližší spolupracovníky se prozatím Šejna
může spolehnout. Jeví se jim jako člověk skromný, nenáročný a pozorný ke svému
okolí. Naopak jeho vztahy s armádními špičkami nejsou dobré. Šejna je trnem v oku
zejména ministru obrany Lomskému a své si o něm myslí i náčelník Generálního štábu
Rytíř. Podle jednoho z generálů se oba totiž považují, na rozdíl od Šejny, za vojenské
odborníky a snaží se do určité míry potlačit stranickou práci v ČSLA. Nemají totiž
úzké vazby ke straně a jejího reprezentanta na ministerstvu Šejny si neváží, protože ho
z odborného hlediska považují za diletanta/16/.
Je dost pravděpodobné, že si je Šejna této skutečnosti vědom. V letech 1966 – 1967 totiž
zajišťuje prakticky zdarma rekreační chatu na Úštěku pro ministra obrany Lomského.
Nepochybně proto, aby si ho nějakým způsobem zavázal. Lomský zaplatí až později,
když se bude obávat, aby ho Šejna svým „pádem“ nestrhl také do politické propasti.
Poznámky:
/1/ Záznam o vytěžení JUDr. Svatopluka Antoše, bývalého právníka z oddělení legislativy MNO,
1. srpen 1972.
/2/ Výpověď Viktorie Šejnové, VVP, 23. březen 1968.
/3/ Výpověď D. Votrubové, VVP, 18. březen 1968.
/4/ Zpráva pro komisi předsednictva ÚV KSČ, 37.
/5/ Výpověď E. Lörincové, VVP, 22. březen 1968.
/6/ Výpověď Jaroslava Moravce, 11. duben 1968.
/7/ Výpověď Viktorie Šejnové, VVP, 22. březen 1968.
/8/ Materiály komise ÚV KSČ – Zpráva o činnosti VKR v případě Šejny a Moravce, 12. březen 1968.
/9/ Vyjádření plukovníka Paluše, náčelníka personálního oddělení Hlavní politické správy (HPS).
/10/ Výpověď Aloise Prokopa, VVP, 21. březen 1968.
/11/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 31. leden 1968.
/12/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 17.
/13/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 14. březen 1968.
/14/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 18 . Podrobně o celé záležitosti vypovídá také Jaroslav Moravec,
VVP, 27. leden 1968.
/15/ Výpověď podplukovníka Dominika Dupkaly, podřízeného generála Prchlíka, VVP, 16. duben 1968.
/16/ Záznam z pohovoru s generálmajorem Jaromírem Jaškem, 29. březen 1972.
26
NA ŠIKMÉ PLOŠE
Motto:
„Pokud měl peníze, tak bylo vše v pořádku.
Jakmile je neměl, bylo zle.“
Jaroslav Moravec
Od roku 1966 patří neustálé shánění peněz k Šejnovým základním prioritám. V létě
1967 Šejna čerpá u spořitelny poslední půjčku ve výši 50 000 korun/1/. Řediteli Hesovi
a náměstkovi ministra financí Řehákovi slibuje, že do konce roku dluhy zaplatí. Šejna
podle Moravce zpočátku doufá, že získá dost peněz nejen za travní semena, ale také za
knihu, kterou plánuje vydat. Rovněž počítá s lukrativními honoráři za filmové scénáře.
Šejna velmi touží po umělecké slávě a pokouší se psát zejména povídky a filmové
scénáře, které by mohli realizovat jeho známí filmaři z Barrandova. První maličký
úspěch zaznamenává na poli literárním. V roce 1967 je Šejnovi v časopise Plamen
otištěna povídka Trám/2/. Mnozí se však domnívají, že ji napsal někdo jiný. Proslýchá
se, že Šejna literární nadání nemá, ačkoliv on sám si nepochybně myslí opak. Své
literární pokusy, na rozdíl od kritiků, rozhodně nepovažuje za slátaniny. Jeho manželka
později dokonce tvrdí, že v určité době Šejna uvažoval o odchodu z armády a o dráze
spisovatele.
Jinou Šejnovou vášní je film. Za vydatné pomoci profesionálních filmařů nakonec
Šejna skutečně dokončí scénáře ke třem filmům. Mají tyto názvy: Předejít svůj stín,
Záložáci a Tvář z davu. Kromě toho vytváří jeden absolvent FAMU na přání Šejny ještě
dokumentární pásmo o pražském veliteli wehrmachtu generálu Touissantovi. Podle
scénáristova názoru je však Šejnovo úsilí marné, protože filmaři z Barrandova to s ním
stejně nemyslí vážně. Jenom ho využívají, aniž by mu dali „zobnout“/3/.
Když různé varianty nadstandardních výdělků selhávají, soustředí se Šejna, za pomoci
Moravce, především na machinace s osivy. Původně ví o možnosti, jak získat značné
částky za obstarání semen nedostatkových travin pouze Moravec. Ten však sám není
schopen požadované množství osiva získat a zasvěcuje proto do celé záležitosti Šejnu.
Ten se vzápětí obrací s žádostí o pomoc na ministra zemědělství/4/.
Prostřednictvím ministra zemědělství Mesteka se Moravec a Šejna seznamují
s pracovníky oborového ředitelství nákupu a Čistící stanice osiv v Praze – Holešovicích.
Poté si Moravec vyžádá zmocnění od Generálního ředitelství podniku Státní vojenské
lesy, aby mohl jejich jménem jednat. Chce pod oficiálním krytím maskovat své
a Šejnovy obchody. Tři družstva – JZD Kačice, Ledče a Úštěk získávají už na jaře 1967
tolik potřebné osivo právě z dodávky původně určené pro Státní vojenské lesy.
27
Postup zmíněných družstev ale způsobí Šejnovi a Moravcovi problém. Družstva
už o další dříve objednané osivo nestojí. Tuto situaci musí Šejna řešit přes známého
poslance, který mu sjednává kontakt s pracovníkem JZD Ostrožská Nová Ves. Obchod
se zdaří. Šejna s Moravcem mají zase štěstí. Jak se brzy ukáže, ne nadlouho. Travní
semena do tamního družstva nakonec dopraví Moravec a vyinkasuje 160 000 korun
v hotovosti. To je ovšem velmi neobvyklé. Standardním způsobem, to znamená
převodním příkazem, je totiž zaplaceno jen 85 000 korun, což není v souladu
s obvyklým postupem. Budí to podezření.
Tento prazvláštní průběh transakce nakonec přivede bezpečnost na stopu celému
podvodu. Vyšetřovatelé z Uherského Hradiště zjistí, že přesně v polovině prosince JZD
Ostrožská Nová Ves v rozporu s platnými předpisy vyplatilo za nákup travních semen
organizaci MNO – Vojenské lesy a statky v hotovosti zmíněných 160 000 korun. Vzniká
podezření ze spáchání trestného činu/5/. Veřejná bezpečnost z Uherského Hradiště
zasílá proto 28. prosince 1967 poznatky o machinacích s osivy v Ostrožské Nové Vsi
hlavní správě Veřejné bezpečnosti k přijetí dalších opatření.
Zisky z nezákonného prodeje travních semen však plynou Šejnovi a Moravcovi ještě
z dalších družstev. Jedná se o JZD Mořina, Sedlčany a Domažlice. Celkově Šejna získává
prostřednictvím těchto machinací 337 000 a Moravec 59 000 korun. Nakolik se Šejna
s Moravcem obohatili vyplývá zřetelně z následující tabulky/6/.
ZISKY MORAVCE A ŠEJNY
JZD
PŘIJATO
ŠEJNA
MORAVEC
Úštěk
37 000
37 000
0
Kačice
47 000
40 000
7 000
Ledče
69 000
65 000
4 000
Mořina
30 000
30 000
0
Sedlčany
26 000
20 000
6 000
Domažlice
27 900
25 000
2 900
160 000
120 000
40 000
337 000
59 000
Ostrožská N. Ves
Celkem
Machinace se semeny nejsou jediným problémem, který v brzké době přidělá Šejnovi
vrásky na čele. Opět se totiž objevují na scéně i obchody s auty. Například 7. července
1967 zprostředkuje Šejna nákup ojetého Mercedesu 220 panu Hrubému z Michalovců.
Za zprostředkování této služby obdrží deset tisíc korun/7/. 4. srpna prodává Šejna
28
občanu Hurovi z Michalovců dokonce svůj vlastní automobil Mercedes 190 za jedenáct
tisíc tuzexových korun.
Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti Praha 6 obdrží 8. prosince 1967 písemné
dožádání od bezpečnosti z Trebišova. V něm se píše, že Jan Šejna se zabývá prodejem
cizích aut, který pravděpodobně organizuje přes Tuzex. V hlášení se zdůrazňuje, že
poznatky byly získány operativní cestou a nebyly dosud prověřeny. Slovenští kolegové
proto požadují zevrubnou informaci o Šejnovi a ptají se, zda má dotyčný styky
s pracovníky Tuzexu/8/.
Opis sdělení z Trebišova odesílá VB dokonce vedoucímu 8. oddělení ÚV KSČ
Miroslavu Mamulovi/9/. Ten ve věci nic nepodniká a žádost zakládá do trezoru mezi
další kompromitující materiály, které se někdy mohou hodit. Povídá se, že se zajímá
zejména o syna prezidenta Novotného. Později to Mamula ovšem popírá. Přizná
pouze, že obdržel přípis z Trebišova, který však prý s ohledem na rychlý sled událostí
nestačil vyřídit/10/.
Šejnovy prohřešky zřejmě ukrývá také z jiného důvodu. V minulosti se Mamula se
Šejnou nesnášeli, ale nyní se zdá, že plují na stejné politické lodi. Oba totiž podporují
Antonína Novotného, jehož stranická pozice začíná být vratká. Vděčí mu za hodně. Co
se týče Šejny, Mamula evidentně nejeví zájem generála nějakým způsobem potopit.
Opis z Trebišova, kompromitující Šejnu, je proto objeven v Mamulově trezoru až po
jeho odvolání z funkce 16. ledna 1968.
Šejna podniká i další riskantní kroky, protože hodlá uspokojit i stoupající nároky svých
milenek. V dubnu 1967 žádá Správa zahraničních styků ČSLA na základě intervence
generála Šejny tajemníka Národního výboru hlavního města Prahy JUDr. Kiesewettera
o přidělení garsoniéry v Praze jeho mladičké milence Evženii Musilové. Požadavek
podepisuje Šejnův dobrý známý plukovník Rudolf Babka. Záležitost sice prochází
několika peripetiemi, ale nakonec je Musilové na základě opakovaného požadavku
skutečně v květnu vystaven dekret na byt v kategorii „K“. Tedy na byt, který má být
oficiálně využíván ke konspiračním a nikoli ryze soukromým účelům.
To ale není v souvislosti s byty všechno. Rovněž v roce 1967 probíhá neoprávněná
a komplikovaná trojsměna dalšího bytu ve prospěch bývalé Šejnovy milenky
Votrubové. Jsou do ní zapojeni i dva podplukovníci, blízcí přátelé Šejny. Zásluhou
jeho podřízeného Moravce se podaří získat jeden byt z dispozice ONV Praha 6, který je
rovněž vydekretován jako konspirační. Do něho se stěhuje jeden z podplukovníků/11/.
Šejna se pochopitelně nestará pouze o druhé, ale nezapomíná ani na sebe. 20. srpna
1967 získává na podkladě dost unikátní smlouvy půlku vily v Dejvicích od majitelky
Josefiny Drchkovské. Manželé Šejnovi se v ní zavazují, že budou majitelce poskytovat
doživotní penzi ve výši jednoho tisíce korun měsíčně jako protihodnotu za obdrženou
polovinu nemovitosti. Vzhledem k tomu, že Josefina Drchkovská zemřela 7. ledna 1968,
získal Šejna půlku vily za čtyři tisíce korun/12/. Zde je třeba říci, že by bylo zkreslené
hledět na Šejnu pouze jako na nějaký obvyklý typ podvodníka a hochštaplera. Mnohé
29
lidi totiž skutečně dokázal okouzlit a získat si jejich náklonnost. Paní Drchkovská
může sloužit jako příklad. Podle svědectví dalších nájemníků se totiž jednalo o velmi
panovačnou a nepříjemnou ženu. Šejnu si však oblíbila/13/.
Šejna vyvíjí tak rozsáhlé aktivity, že je jen otázkou času, kdy se jednotlivé aféry dostanou
na veřejnost a v politickém slova smyslu mu „zlomí vaz“. Šejna si je toho vědom, ale
nevzdává se a doufá, že hrozící nebezpečí ještě odvrátí. Čím dál tím víc se ukazuje, že
garantem jeho kariéry je jediný muž. Prezident Novotný. A Šejna cítí, že pokud bude
věrně stát za ním, není ani v tuto chvíli zdaleka bez šancí. Rok 1967 mu totiž nepřináší
jen zlověstné zprávy. V říjnu se Šejna dočká vrcholu své dosavadní armádní kariéry.
Stává se nejmladším generálem. Člověk, který není svým založením voják, a jemuž je
celkem jedno v čem vynikne, se stává jakousi prazvláštní shodou náhod, vlivem protekce
a systémových vad, součástí armádní elity. To však určitě Šejnu netrápí.
Na druhé straně je pravda, že převážná část generality včetně ministra Lomského se
s povýšením Šejny nechce smířit. Prezident Novotný však o námitkách nechce nic
slyšet a Lomský nakonec rezignuje/14/. Nálepka „politického generála“, kterou si takto
vyslouží, Šejnu evidentně nevzrušuje.
Pro mnohé odpůrce prezidentova chráněnce je to dostatečný signál k opatrnosti.
Povýšení totiž nepochybně znamená, že Šejna ještě nepadl. Až po Novotného
politickém selhání, následném odstoupení a Šejnově útěku začnou mnozí říkat to, co
se dříve neopovažovali ani šeptat. Teprve pak se začne obecně mluvit o vychytralém,
sobeckém a záludném člověku, o muži dvojí tváře. Pro takovou míru alibismu ale na
konci roku 1967 ještě nedozrál čas. Šejna zůstává i přes své problémy nadále vlivným
člověkem, s nímž se vyplatí dobře vycházet.
Poznámky:
/1/ Pramen k Šejnovým půjčkám: Honza, příloha č. 16/6, složka: šetření komisí.
/2/ Prohlášení plukovníka M. Nováka, 15. březen 1968.
/3/ Výpověď M. Vydry, VVP, 3. červen 1968.
/4/ Výpovědi Jaroslava Moravce, VVP, 27. leden a 31. leden 1968.
/5/ Zpráva o šetření okolností souvisících s útěkem Šejny – pracovní skupina komise předsednictva ÚV KSČ
podle stavu k 7. 5. 1968, 12.
/6/ Honza, příloha č. 15/4 k 4634, složka: Protokoly.
/7/ Zpráva komise ÚV KSČ, 41 – 42.
/8/Písemné dožádání OO VB Trebišov, tamní č. j. VB – 3274/01 – 67.
/9/ Opis sdělení MS VB Praha 1, Konviktská 14 pod č. j. VB – 351/02 – 67 podepsaný náčelníkem MS VB
pplk. dr. V.Ticháčkem a adresovaný vedoucímu 8. oddělení ÚV KSČ M. Mamulovi.
/10/ Výpis z protokolu – Miroslav Mamula, nedatováno.
/11/ Doplněk k souhrnné zprávě o výsledcích šetření nezákonné činnosti Jana Šejny v rámci jeho služebního
působení na MNO, 25. březen 1968, 4.
/12/ Honza, příloha č. 7 k 4634, složka: Šetření v bydlišti, 15.
/13/ Vytěžení A. Záhorové, 26. březen 1969.
/14/ Šejna se stává generálmajorem ČSLA na základě rozkazu prezidenta Novotného číslo 17/ 67. K povýšení
Šejny došlo i přesto, že nebyly respektovány předpisy, zejména pokud jde o vzdělání a kvalifikaci. Na přímou
žádost Novotného navrhl ministr obrany Lomský Šejnu dodatečně (Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 5).
30
INICIÁTOR
TAJEMNÉHO PUČE
Motto:
„Kdyby byl jenom prezident, byl by jenom
figurka a my potřebujeme, aby zastával funkci
tajemníka.“
Jan Šejna o roli prezidenta Novotného
Na podzim 1967 dochází k narůstání celospolečenské krize. IV. sjezd československých
spisovatelů přichází s drtivou kritikou éry socialismu. Různé názorové frakce se
ale vytvářejí i uvnitř dosud monolitní KSČ. Špičky stranického aparátu projevují
nespokojenost s dosavadním suverénním postavením Antonína Novotného v čele
strany a státu. Jeho pozice podle vyjádření mnohých reformních straníků zavání kultem
osobnosti.
Kritika Novotného postupně nabývá na síle. Ve stranických kuloárech se objevují názory,
že funkci vedoucího tajemníka strany a funkci prezidenta by neměla zastávat jediná osoba.
Koncem roku 1967 nápadně přibývá těch, kteří soudí, že obě funkce je třeba oddělit.
Říjnové zasedání ÚV KSČ probíhá dokonce ve znamení konfrontace mezi Novotným
a slovenskými delegáty, kteří ho vnímají jako českého nacionalistu. Není to poprvé. Je
známo, že Novotný v minulosti vehementně vystupoval například proti rehabilitaci
„buržoazního nacionalisty“ Gustáva Husáka. Netaktně se vůči Slovákům zachoval i při
výročí založení Matice slovenské. Těmito kroky Novotný aktivně přispíval k sjednocení
slovenského stranického bloku a jeho zaměření proti své osobě.
Bouřlivé říjnové jednání Novotný ještě ustojí, protože klíčové klání je odloženo na
prosinec. Stranické vedení musí totiž odcestovat do Moskvy na oslavy 50. výročí bolševické
revoluce. Nicméně je jasné, že kostky jsou vrženy a začíná ostrý boj, z něhož nemusí
Novotný odejít jako vítěz.
Šejna si velmi dobře uvědomuje, jak je na Novotném závislý. Po říjnovém plénu ÚV KSČ
je proto otrávený a skleslý. Před důvěrníkem VKR tehdy prohlašuje, že Novotný „nevidí,
neslyší, ujíždí mu koberec pod nohama a nebude to dlouho trvat a půjde do hajzlu“. Na
druhou stranu ví Šejna dobře, kde je jeho místo a komu vděčí za svou rychlou kariéru.
Rovněž tak chápe, že v následujících dnech a týdnech půjde o všechno. A Šejna není
naivní, aby si myslel, že případné změny se dotknou jen Novotného.
31
Od 18. prosince začíná „semínkový“ generál vyvíjet mimořádnou aktivitu ve prospěch
svého mocného ochránce. Nazítří totiž začne jednat plénum ÚV KSČ a není vyloučeno,
že dojde k převratným změnám. Šejna proto okamžitě svolává mimořádnou schůzku
pléna HV KSČ a její jednání označuje za přísně tajné/1/. Sám si bere hlavní slovo a referuje
o rozporech v předsednictvu ÚV KSČ. Podle Šejnovy interpretace jde o boj o linii XIII.
sjezdu strany .
Šejna hovoří v souvislosti s mocenským bojem ve straně o třech názorových proudech.
První skupinu označuje jako ekonomickou a charakterizuje ji tím, že zastává ekonomická
stanoviska bez ohledu na sociální aspekty. Zde je vůdčí osobností Ota Šik. Druhá setrvává
na dosavadních pozicích a reprezentuje ji Antonín Novotný. Most mezi krajnostmi
představuje podle Šejny středová skupina. V ní se nejvíce angažují Oldřich Černík
a Lubomír Štrougal/2/.
Šejna tvrdí, že kritikové Novotného linie sledují jen mocenské cíle a nemají vlastní
program. Zároveň Šejna upozorňuje, že na zasedání prosincového pléna vystoupí
Antonín Novotný a omluví se slovenským soudruhům za své vystoupení na říjnovém
plénu, takže podle něho není vlastně žádný důvod k jeho výměně/3/. Novotného Šejna
jednoznačně staví do role důsledného obhájce linie XIII. sjezdu. Jeho osoba ve funkci
prvního tajemníka a zároveň prezidenta je zárukou vítězného boje s odpůrci strany,
kterým jde podle Šejny jen o vlastní prospěch/4/.
Pozdější zpráva o Šejnově působení na MNO konstatuje, že ještě 18. prosince přecházejí
Šejna a jeho nejbližší spolupracovníci do protiútoku. Lépe řečeno směřují od pouhého
informování k organizačním opatřením. Jedná se o to, že o přestávce jednání pléna HV
KSČ vyzývá jeden z Šejnových stoupenců některé účastníky jednání, aby vybrali aktivisty,
kteří budou kdykoliv k dispozici. Nesmějí však o sobě navzájem vědět, aby nedošlo
k prozrazení záměru. Výběr je zaměřený na důležité složky a správy MNO. Cílem má být
rychlý přenos aktuálních informací/5/. O dva dny později volá Šejna brzy ráno Moravcovi
do bytu, aby se okamžitě odebral na pracoviště. Tam spatří Moravec neuvěřitelný chaos,
nervozitu a zakouřené místnosti. Události spějí k vyvrcholení.
Šejna informuje, že na plénu se ostře útočí na soudruha Novotného. Jedná se prý
o útok pravicové liberální skupiny reprezentované Kolderem, Dolanským, Černíkem
a Šikem. Štrougal podle Šejny vyčkává a Lenárt se Šimůnkem stojí za Novotným. Kolder
prý Novotnému dokonce vyhrožuje, že mu to spočítá. „Jestli se prý spoléhá na ty svoje
generály, tak ať si uvědomí, že Šejna je agent CIC.“ To vypadá na vážné obvinění, ale Šejna
Kolderovy výroky bagatelizuje. Mávne rukou a tvrdí, že se jedná o pouhý drb, který roznáší
jakýsi soudruh z Jawy. Ještě týž den však obsáhle sonduje rozložení sil v ústředním výboru
a zjišťuje, kdo se projevuje jako Novotného stoupenec a kdo jde proti němu/6/. Také své
bývalé milence se Šejna svěří, že nejí a nespí. Jde prý o všechno a on bojuje s kontrarevolucí
ve straně. V této době také Šejna sugestivně prohlašuje: „Nesmíme zmeškat jediný den,
jinak je v hajzlu starý pán a my také/7/.“
Napětí se stále stupňuje. 21. prosince dochází podle výpovědi Moravce učiněné ve vazbě
k noční schůzce, kde se setkává jeden z pracovníků aparátu ÚV KSČ s generály Šejnou,
32
Jankem a Rytířem. Moravec později naznačuje, že mělo jít o setkání spiklenců, kteří
chystali puč ve prospěch Novotného. Tehdejší náčelník Generálního štábu Rytíř tento
názor energicky popírá. Podle něho se v průběhu prosincového pléna o žádném zneužití
armády nejednalo/8/. Je pravda, že ani oficiální šetření nedospělo k závěru, že se chystal
vojenský převrat, byť generál Prchlík, na jehož popud byla zvláštní komise jmenovaná,
tuto možnost Dubčekovi naznačuje/9/.
Moravec po zatčení tvrdí, že semínka nejsou hlavním důvodem, proč se dostal Šejna do
potíží. Hovoří výhradně o státním převratu, v němž se podle něj angažovali vedle Šejny
Janko, Prchlík, Procházka, ministr obrany Lomský a další. Šejna hrál podle Moravce
klíčovou roli. Když mělo ale dojít k pozatýkání členů ÚV KSČ, dostali dva generálové
strach a akce se musela odložit. Šejna podle Moravce pak už generálům nevěřil a utekl
do Ameriky/10/. Moravec se ve vazbě nastrčenému informátorovi rovněž chlubí,
že všichni mají strach a přejí si, aby nemluvil/11/. Zároveň tvrdí, že má zaručeno brzké
propuštění. Vyznívá to místy velmi nelogicky. Zvlášť v případě generála Prchlíka. Proč by
puč prozrazoval, pokud by patřil mezi pučisty? Nebo chce Moravec naznačit, že Prchlík
změnil názor a vsadil na Dubčeka? Na to ale Moravec přímou odpověď nedává. Vymlouvá
se jen na údajné Šejnovo tvrzení, že Prchlík měl styky na Katka/12/. Tím nepřímo obviňuje
generála Prchlíka ze styků s americkou špionáží.
Zdá se však, že Moravec se snaží nepřímo naznačit důvody, které přivedly Prchlíka do
Dubčekova tábora. Moravec byl vyslýchán několikrát a velmi důkladně. Jeden z obsáhlých
výslechů se konal koncem února/13/. Moravec tehdy uvedl, že se 4. ledna 1968 dozvěděl
v bytě syna prezidenta Novotného o chystaných personálních opatřeních v armádě. Podle
tvrzení Moravce se měl stát ministrem národní obrany generál Rytíř, Šejna měl řídit Hlavní
politickou správu (HPS), generál Janko měl být jmenován náčelníkem Generálního štábu
a generál Prchlík měl přejít na Svazarm. Nechce snad Moravec naznačit, že Prchlíkova
kariéra by nabrala sestupný kurz, a proto mu stálo za to Novotného opustit? Novotný však
hned nazítří padl, takže by tato varianta tak jako tak záhy pozbyla platnosti.
Moravec však hned z několika důvodů nepůsobí jako věrohodný svědek. Předně zásadně
změní svou výpověď. Šejnu nejprve hájí, pak ho zavrhuje a nakonec odmítne i služby
advokáta, kterého mu Šejna obstaral. Moravec také detailně popisuje průběh jednání,
jichž se osobně nezúčastnil a ví o nich jen z doslechu. Místy jeho vystupování působí
dojmem, že si chce za každou cenu zachránit kůži a vypovídá na objednávku. Ve vězení se
totiž chlubí, že má přislíbené brzké propuštění. Navíc to vypadá, že tentokrát nemluví do
větru. Svědčí o tom následující fakta, která jsou s jeho výroky v souladu.
Už 9. května 1968 je korunnímu svědkovi proti Šejnovi díky amnestii prezidenta republiky
prominut jeden rok z trestu odnětí svobody. Původně si měl Moravec odsedět tři a půl roku
nepodmíněně. Místo toho je už 13. listopadu 1969 rozhodnutím Vojenského obvodového
soudu v Plzni dokonce podmínečně propuštěn z vězení. Vypadá to, že kdosi splnil slib,
který Moravcovi dal. Moravec však přesto není se svou teorií vojenského převratu docela
osamocený. Podobně se k věci vyjadřuje v deníkovém záznamu z 3. března 1968 Šejnův
dlouholetý známý – filmový scénárista a režisér Pavel Juráček/14/.
33
Juráček v záznamu ironicky komentuje zprávu ČTK, podle níž šlo v případě Šejny
o zpronevěru. Podle Juráčka měl Šejna v prosinci 1967 sestavit pro Novotného seznam
62 lidí, kteří měli být zatčeni. Novotný prý však v poslední chvíli zaváhal, nepodepsal
příslušný rozkaz a generál Prchlík vojáky nakonec „prásknul“. Mamula musel opustit
funkci a Šejna utéct.
Toto svědectví je zajímavé tím, že podporuje Moravcovu verzi o chystaném puči a ukazuje
v poněkud nejednoznačném světle jednání generála Prchlíka, kterého později pošlou
normalizátoři do vězení. Šlo ze strany Prchlíka jen o šikovně provedenou intriku,
která měla uspíšit definitivní pád Novotného a jeho stoupenců, nebo se skutečně puč
připravoval? Je to nepravděpodobné. Zvláštní ministerská komise přípravy k provedení
puče nepotvrdila. V rozjitřené době tím ovšem jen rozvířila řetěz pochybností. Těžko také
říci, odkud Juráček tyto informace měl. Se Šejnou se už údajně nestýkal. Není vyloučeno,
že takový názor mohl vyslovit někdo z Šejnova početného okolí. S těmito lidmi se mohl
Juráček seznámit na někdejších Šejnových večírcích.
Přes všechny nejasnosti a protiřečící si zprávy ohledně údajného puče má dobový
tisk jasno. Například v prestižním francouzském deníku Aurore se už 7. března
1968/15/ poměrně detailně popisuje průběh údajného spiknutí a hovoří se o přípravě
„fantastické čistky“ ve spojitosti s vojenským spiknutím Novotného.V tomto kontextu
je citováno prohlášení generála Prchlíka. Podle listu to znamená, že lidé nového kurzu,
liberální komunisté kolem Dubčeka, mohou pohnat Novotného před soud pro zradu
a spiklenectví. To je ovšem spíš politický komentář než lpění na faktech.
Z takto pojaté argumentace nicméně vyplývá, že Prchlíkovo prohlášení o odhaleném
spiknutí a útěk Šejny jsou argumenty, které mohou, zvláště ve vzájemné kombinaci,
Novotného politicky pohřbít. Pak se ovšem znovu nabízí otázka, zda Prchlík nepustil
informaci o chystaném puči záměrně, bez ohledu na skutečný stav věcí. Jde o to, zda
se nejednalo pouze o politickou taktiku. Na druhé straně lze totiž navzdory tvrzením
v Juráčkově deníku, která nemusí být relevantní, pochybovat o tom, že by generál Prchlík
hovořil o reálném spiknutí, jestliže by sám patřil mezi spiklence. Hodně by tím riskoval.
Ke generálu Prchlíkovi ještě nezbytný dovětek. Prchlík byl prvním mužem, kterého
nakonec Dubčekovo vedení obětovalo. V choulostivém předsrpnovém období se totiž
na tiskové konferenci vyjádřil způsobem, který Sověty nesmírně popudil. Požadoval
totiž, aby deklarovaná jednota v rámci Varšavské smlouvy byla zvýrazněna skutečnou
rovnoprávností zúčastněných zemí. Po bouřlivé odezvě, kterou Prchlíkovo prohlášení
vyvolalo, musel nepohodlný generál opustit stranické vedení. Za normalizace byl generál
Prchlík dokonce degradován, odsouzen a uvězněn.
Ještě jedna okolnost, týkající se Moravce, je zajímavá. Když začíná při výsleších
vypovídat o přípravě údajného puče, navštěvují ho kolem 12. února na Pankráci
dva přední straníci: Piler a Šalgovič/16/. Oba pak provádějí jakési jeho soukromé
výslechy. Vše probíhá bez vědomí prokuratury a nikdo neví, na co se Moravce ptají,
či o čem s ním jednají. Panují dohady, že se oba pánové zajímají zejména o setkání
generálů Šejny a Janka. Neslibují Moravcovi právě oni brzké propuštění, pokud
34
jim vyjde vstříc? A co by pro ně za to mohl udělat? Možná prostřednictvím „puče“
zdiskreditovat Novotného a jeho kliku.
Šejna později na Západě odmítl v interview pro New York Times tvrzení, že je
konzervativec a připravoval spiknutí proti novému vedení strany. Tuto úlohu mu prý
připsali lidé, kteří předstírali, že podporují Dubčeka a místo toho proti němu podle Šejny
právě oni připravovali se sovětským požehnáním spiknutí/17/. Jedním z nich byl Kolder,
který byl podobně jako Šalgovič stoupencem brežněvovské prosovětské linie. Leonid
Brežněv byl další muž, který Novotného neměl zrovna v lásce. Podle Šejny Novotnému
sovětský vůdce nikdy neodpustil, že podporoval jeho předchůdce N. S. Chruščeva. To
potvrzuje i Jiří Vančura v již citované knize Naděje a zklamání. Podle něho měl Novotný
s Břežněvem rozpory a v prosinci 1967 se proto za něho sovětský vůdce nepostavil. Odletěl
do Moskvy s nezávazným prohlášením, že tohle je československá záležitost.
Teorie puče tak mohla vzniknout i v jiných – ne nutně československých hlavách. Pokud
je pravdivé Šejnovo tvrzení o Kolderově klanu, pak Piller se Šalgovičem mohli pouze
zařídit, aby se prostřednictvím vhodného nástroje, jímž mohl být Moravec, fáma veřejně
rozšířila a přispěla k pádu Novotného a jeho kliky. Možná, že pokud měli Sověti své plány,
jak to podle Šejny naznačil generál Janko, potřebovali se nejprve zbavit nebezpečnějšího
protivníka. Toho mohli vidět spíš v samolibém Novotném, který si od Brežněva udržoval
odstup. Váhavému Dubčekovi Sověti možná alespoň zpočátku důvěřovali. Snad spoléhali
na to, že má sovětské školy a umí dobře rusky. V tom se však přepočítali.
Šejna několikrát po své emigraci naznačil, že se dozvěděl o chystané sovětské intervenci
a chtěl Dubčeka varovat. V dopise z USA své ženě napsal, že se několikrát pokoušel
o telefonické spojení s Dubčekem, ale jeho osobní tajemník mu odmítl vyhovět. Otázka je,
zda ovšem Šejna říkal pravdu, nebo se chtěl před západní veřejností dělat pouze zajímavým.
Poznámky:
/1/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 5 – 6.
/2/ Stanovisko náčelníka odboru SVKR F. Kokošky.
/3/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 5 – 6.
/4/ Dílčí zpráva o působení Šejny na HV KSČ, 4. duben 1968.
/5/ Tamtéž.
/6/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 21. březen 1968.
/7/ Tamtéž.
/8/ Výpověď generála Otakara Rytíře, 24. duben 1968
/9/ Jedná se o článek New York Times ze 7. března 1968. V něm se list odvolává na Procházkův článek
v Literárních listech. Tam se píše, že generál Prchlík sdělil Dubčekovi Novotného plány a potvrdil, že byla
jmenovaná komise k vyšetření pokusu o puč /Honza, příloha číslo 10/1 k 4634, složka: Monitory – tisk, 9.
/10/ Nedatovaná a nepodepsaná zpráva pouze s razítkem VKR, Honza, příloha číslo 6/16, složka: Styky Moravec, 111 – 112.
11/ Honza, tamtéž, 116.
/12/ Honza, tamtéž, 111 – 112.
/13/ Protokol o výslechu pplk. Jaroslava Moravce, 29. únor / rok neuveden, ale zřejmě 1968.
/14/ Pavel Juráček, Deník/1959 – 1974 /, NFA, Praha 2003, 588.
/15/ Honza, příloha č. 10/1 k 4634, složka: Monitory – tisk, 13.
/16/ Pohovor s bývalým hlavním vojenským prokurátorem Samkem, 25. únor 1971.
/17/ Zpráva k interview Šejny pro New York Times, 28. listopad 1968.
/18/ Setkání Carmen s Viktorií Šejnovou, 16. prosinec 1968.
35
36
SMRT GENERÁLA JANKA
Motto:
„Hanebníka Šejnu odsuzuji. Býval u mne,
informoval, měl nejfantastičtější nápady.“
Generál Vladimír Janko
V souvislosti s pučem se neustále spekuluje o setkáních generála Šejny s generálem
Jankem. Oba muži se ale vzájemně sbližují až v období prosincového pléna. Spojuje je
podpora Antonína Novotného. Již několikrát citovaný Moravec to dává opět do spojitosti
s chystaným pučem. Tvrdí například, že 23. prosince 1968 odpoledne se Šejna raduje,
protože došlo k přerušení pléna ústředního výboru. Považuje to minimálně za dočasné
vítězství stoupenců Novotného. Dokonce prý prohlašuje, že „jestli to bude nutné, tak
zatkneme třeba celý ústřední výbor“. Zkrátka Šejnova strategie je podle Moravce jasná:
Novotný nesmí padnout a s těmi, kteří o to usilují, si to musíme vyřídit.
A při tomto setkání prý Šejna chválí podle Moravce i generála Janka za jeho věrnost
Novotnému/1/. Je to prý bojovník, který nezklame. Důkazem má být i to, že požádal,
aby byl vzat k odpovědnosti generál Hejna, který měl svolat náčelníky politických
správ a okruhů za účelem nevměšování se do rozporů uvnitř pléna. To je podle Šejny
oportunistické hledisko.
V prosinci 1967 a pak v lednu 1968 se Šejna s Jankem scházejí velmi často. Podle poznámek
generála Janka se v období mezi 19. a 31. prosincem setkal se Šejnou celkem třináckrát.
Z poznámek rovněž vyplývá, že Šejna při těchto schůzkách líčil situaci v ÚV KSČ jako
mocenský boj, v němž jde o samu podstatu existence strany. Po jednání s Jankem odjížděl
Šejna vždy do bytu syna prezidenta Novotného, kde se zdržoval dlouho do noci/2/. Není
pochyb o tom, že Šejna s Jankem podporovali Novotného. Otázkou zůstává, jak daleko
byli ochotni zajít.
O pozadí těchto schůzek není nic bližšího známo, ale kolují o nich nejrůznější spiklenecké
pověsti. Šejna se měl sejít s Jankem ještě dvakrát na počátku ledna. První schůzka měla být
den před odstraněním Novotného z čela strany a druhá den poté, kdy k tomu došlo. Zajímá
to i Pilera se Šalgovičem/3/. Pravda však nevychází najevo. Určitě také kvůli rychlému sledu
událostí. Koncem února utíká Šejna na Západ a 14. března 1968 se generál Janko zastřelí.
Zajímavé je hodnocení Šejny, které pronáší tento muž nedlouho před smrtí. O Šejnovi se
vyjadřuje s despektem. Soudí, že věřil darebákovi, který měl ty nejfantastičtější nápady.
Pro posouzení situace je důležité také svědectví generála Vala. Ten uvádí, že si ho 4. ledna
1968, tedy den před stranickým pádem Novotného, předvolal do Prahy generál Janko.
Předmětem jednání jsou v tom okamžiku prověrky bojové pohotovosti. Když čeká Valo
37
v sekretariátu na přijetí, povšimne si, že po dvaceti minutách od Janka odchází Šejna.
Ten Vala zve okamžitě po skončení jednání s Jankem k sobě do pracovny. K setkání však
nedošlo. Během jednání hovoří Valo s Jankem o probíhajícím plénu ÚV KSČ. Janko ho
informuje, že se projednává rozdělení funkcí a dochází k urážkám Novotného. Tyto
informace má Janko nepochybně od Šejny. Valo ovšem ve svém svědectví zdůrazňuje,
že nebyl Jankem rozhodně v žádném směru ovlivňován/4/. Valo nicméně není jediným
důstojníkem, který Janka 4. ledna 1968 navštěvuje. V dopoledních hodinách si nechá
rovněž předvolat plukovníka Mazala a ptá se ho jednak na poměry na Slovensku, jednak
na názory Slováků na prezidenta Novotného. Podle Mazala Janko „nápadně“ zdůrazňuje,
že je v každém případě nutné zachovat prezidentovi věrnost a oddanost/5/.
Janko zřejmě má určité meze, za něž by nikdy nešel. Šejna si takovou velkorysost nemůže
dovolit. Dostává se do situace, kdy jedině odvážná riskantní hra může zachránit jeho
kariéru. Hop nebo trop, zní jeho oblíbené pořekadlo. Vždyť na konci prosince 1967, kdy
horečně pracuje na záchraně Novotného, řítí se i ostatní události závratným tempem. 28.
prosince zasílá VB Uherské Hradiště do Prahy poznatek o machinacích s osivy v Ostrožské
Nové Vsi a žádá přijetí dalších opatření/6/. Šejnovi tak hrozí velké nebezpečí a možná
i kriminál. Janko potíže tohoto druhu nemá.
Šejna je v prosinci 1967 a v lednu 1968 skutečně už značně nervózní. Navíc má pocit, že
je sledován. Koncem roku je s bývalou milenkou Votrubovou na večeři v hotelu Jalta
a stěžuje si, že ho nějaký muž neustále sleduje. Také Votrubová si podezřelého muže
všimne/7/. Šejna se nachází v takovém psychickém rozpoložení, které nevylučuje ani
zkratkovité jednání. Pokud připustíme možnost, že Šejna skutečně vojenské vystoupení
na podporu Novotného v tuto chvíli plánuje, bez Janka se neobejde. Musí se za někoho
„schovat“, protože není z těch, kteří nosí vlastní kůži na trh.
Už ve svém mládí Šejna nejraději ovlivňoval věci zpovzdálí. To asi zkoušel i nyní
prostřednictvím generála Janka. K jeho zjevným handicapům totiž patřilo i to, že neměl
na rozdíl od generála Janka vliv na bojové složky a odborným vojenským záležitostem
nerozuměl. Říkalo se o něm, že je schopný sestavit seznamy nepohodlných osob, nebo
zorganizovat pitku, ale že není schopný velet bojovým útvarům.
Závěry zvláštní komise MNO, která měla za úkol posoudit rozsah Šejnovy nezákonné
činnosti, nevyznívají ve prospěch zastánců teorie puče . Komise šetřením u všech svazů
a většiny svazků ČSLA nezjistila konkrétní opatření ke zvýšení bojové pohotovosti.
Mobilizace se možná rodila pouze v Šejnově hlavě. Komise pouze poukázala na fakt,
že cvičení spojené s částečnou mobilizací a provedené ve dnech 5. – 9. prosince 1967 ve
středních Čechách se nekonalo ve vhodném termínu. Komise ovšem naznačila, aniž
to ovšem vysloveně potvrdila, že Šejna mohl zamýšlet cokoliv. V její zprávě se hovoří
o závažném psychickém nátlaku Šejny na některé služební a stranické funkcionáře MNO
s cílem získat jejich podporu ve prospěch konzervativních sil. Podle stanoviska komise se
však tento psychický nátlak nepodařilo přenést na nižší velitelské stupně/8/.
Šejna v srpnu 1972 poskytl rozhovor západoněmecké stanici Deutsche Welle. Pokusil
se v něm prezentovat vlastní pohled na generála Janka/9/. V interview tvrdí, že Janko
38
byl vrchním velitelem československého frontu. Disponoval proto nejdůvěrnějšími
informacemi z velení Varšavské smlouvy. Podle Šejny byl generál zděšený, když se dozvěděl
od sovětského velvyslance o chystaném zásahu spojeneckých vojsk v Československu.
Také ze zanechaných poznámek generála Janka vyplývá podobný závěr. Byl přesvědčen
o tom, že republice hrozí vážné nebezpečí, které je srovnatelné s maďarskými událostmi
z roku 1956. Podle Šejny se Janko pokusil navrhnout Sovětům vlastní řešení/10/. Chtěl
prý zabránit událostem, které mohly nenapravitelně poškodit přátelské vztahy mezi ČSSR
a SSSR. „Pořádek“ v zemi zasažené „kontrarevolucí“ měla proto podle představ generála
Janka zjednat armáda. Tak trochu to připomíná pozdější Jaruzelského řešení politické
krize v Polsku. Osobní zklamání generála Janka bylo podle Šejny obrovské. Sověti totiž
tuto variantu odmítli. Odůvodnili to tím, že velení ČSLA nemá jejich důvěru.
Závěry práce komise ÚV KSČ z května 1968 se s proklamacemi Šejny shodují
jen částečně. Komise naznačuje, že z poznámek generála Janka vyplývá velká
obava z obdoby maďarských událostí z roku 1956 ve stávajících československých
podmínkách. Zároveň ale komise konstatuje, že neexistují žádné důkazy, které by
svědčily o tom, že by generál Janko podnikal jakákoliv opatření k vyvolání zásahu
armády do vnitropolitického vývoje/11/.
V posledním odstavci zachovaných poznámek generála Janka se nachází trpké
konstatování o tom, jak byl v souvislosti s Šejnou „tolikrát pošpiněn“. Zároveň v něm
generál Janko rezolutně popírá, že by vydal nějaký příkaz ke zneužití armády. K tomu
by měl podle něho oprávnění pouze prezident. Generál Janko je přesvědčen, že taková
opatření by stejně připadala v úvahu jen „pro případ bouří“/12/.
Jisté je, že Janko si nepřál pád Novotného a tehdejší politické zvraty silně prožíval. Asi
v polovině ledna si pozval do kanceláře tehdejšího ministra vnitra Josefa Kudrnu/13/.
Bylo to přesně v den, kdy Kudrna obdržel předběžnou zprávu o machinacích se semeny
v Uherském Hradišti, do nichž byli namočeni Šejna s Moravcem. Podle Kudrny byl Janko
ve velké depresi. Na stole měl becherovku a byl v mírně podnapilém stavu. Uvedl, že
poslední politické události se ho silně dotkly. Jde mu v první řadě o republiku. Jeho obavy
plynou z toho, že celá situace je nenormální a vyvíjí se proti SSSR. Zároveň vyslovil obavu
o osud prezidenta Novotného a nesouhlas s rozdělením funkcí prezidenta a prvního
tajemníka strany. Dokonce Kudrnu obvinil, že se chová jako zrádce. Nakonec se generál
Janko zmínil o tom, že chce zorganizovat nějaké veřejné vystoupení. Neuvedl však jasně,
co má na mysli. Kudrna to pochopil jako vystoupení na nějakém shromáždění v rámci
ministerstva.
Zklamání generála Janka se stupňovalo a vyústilo v depresivní stavy, jak o tom podal
svědectví náčelník Generálního štábu generál Otakar Rytíř/14/. Ten se setkal s generálem
Jankem 12. března 1968, když jeho osobní tragédie vrcholila. Podle Rytíře měl s sebou
Janko velký černý sešit, do něhož napsal po skončení jednání poznámku: „Chtěl bych se
s tebou sejít.“ Rytíř byl překvapen, chtěl odpovědět, ale Janko ukázal posunkem na telefon.
Rytíř si to vysvětloval tak, že ho chtěl Janko upozornit, aby nemluvil. Rytíř byl zmatený,
netušil, o co Jankovi jde, a tak napsal do sešitu toto: „Souhlasím. Sejdeme se 13. 3. v 19 hodin
na Letenské pláni.“ Poté opět do černého sešitu vepsal poznámku generál Janko: „Oto, věř
39
mi, nemám v ničem žádné prsty.“ Podle Rytířova svědectví byl v těchto okamžicích generál
Janko krajně rozrušený a měl v očích slzy. Když vycházeli oba muži z kanceláře generál
Janko neobjasnil důvod požadované schůzky. Pouze podotkl, že nevěří telefonům.
Generál Rytíř se podle vlastního vyjádření chtěl na schůzku s generálem Jankem dostavit.
Dne 13. března 1968 generál Rytíř schůzku nestihl, protože se zdržel na divizní konferenci
v Plzni. Ale ani následujícího dne se generál Rytíř s generálem Jankem už nesetkal. Ve dvě
hodiny odpoledne totiž jednal s generálem Dzúrem, protože se chtěl jeho prostřednictvím setkat
s Alexandrem Dubčekem. Právě během tohoto jednání mu jeho osobní tajemník sdělil, že se
generál Janko zastřelil. Mrtvý generál byl podle něho velmi citlivý a zároveň velmi tvrdohlavý
člověk.
Osobní tragédie generála Janka se završila 14. března 1968. Na druhou hodinu odpoledne
byl pozván k pohovoru na ÚV KSČ. To také oznámil svému sekretáři. Ve skutečnosti však
dal řidiči příkaz, aby ho nejprve odvezl domů. Tam si vzal pistoli a řidiči nařídil, aby ho zavezl
do SANOPZu. Nechal však zastavit na Strahově s tím, že se půjde projít. Po pěti až deseti
minutách se vrátil do vozu a řidiči dal příkaz, aby jel směrem ke stadionu. Zanedlouho
zaslechl řidič výstřel a zahlédl generála Janka, jak klesl na podlahu. Řidič nezastavil a odjel
rovnou před budovu chirurgie Ústřední vojenské nemocnice. Přivolaný lékař konstatoval
generálovu smrt/15/.
Pokud mluvil Šejna pravdu, lze pochopit, proč se společně s Jankem ocitli po pádu Novotného
v politickém vakuu. O tento typ lidí spojených s bývalou érou Novotného nemohli stát po
změně poměrů ani Dubčekovi reformátoři ani Sověti. Proto Šejnova žena považuje na začátku
sedmdesátých let za největší tragédii fakt, že Dubček a jeho stoupenci už nejsou u moci,
zatímco jeho významný odpůrce Šejna se nachází v USA s puncem zrádce.
Šejnova manželka z toho později vyvodila, že s kauzou jejího manžela musela nějak souviset
smrt generála Janka a také vysokého policejního důstojníka Počepického. Šejna jí v dopise
napsal, že je dohnala k sebevraždě osoba „dnes vysoce postavená“. Manželka Šejnovi útěk
nezazlívala, protože dospěla k závěru, že měl na vybranou pouze mezi útěkem a kulkou/16/.
Šejna nebyl statečný muž, a proto si zvolil jinou variantu než Janko, který se zachoval jako
voják. Nicméně dobrovolnou smrt nelze v tomto případě chápat jako přiznání k účasti na puči.
Těžko si lze představit, že by generál Janko chystal vojenský převrat a postupoval tak proti vůli
Sovětů, pokud věděl, že chtějí problém řešit po svém.
Janko se přesto ocitl pod silným psychickým tlakem. Dostal se do slepé uličky, z níž nebylo
úniku. Jako čestný člověk bojoval za prosazení určitých ideálů, jimž věřil. Pochopil však, že
jeho celoživotní dílo je v troskách. Z hlediska jeho osobního vývoje nechtěl být asi ani svědkem
zhoršujících se československo-sovětských vztahů. Vždyť od roku 1942 bojoval v řadách
Svobodovy armády v SSSR a mnohokrát projevil mimořádnou statečnost v bojích s nacisty.
Zúčastnil se bojů u Sokolova a Kyjeva, za velitelské schopnosti byl dokonce vyznamenán
Leninovým řádem/17/. V březnu 1968 měl právem pocit, že je to vše zapomenuto. Nechtěl
žít v situaci, kdy byl obviňovaný z nečestného jednání a do budoucna se s ním už nepočítalo.
Za Novotným stál, ačkoliv si výsledkem nemohl být jistý. Cenil si na prezidentovi i toho, že mu
udělením Řádu práce k padesátinám projevil důvěru.
40
Nelze vynechat ještě hypotézu, která po Šejnově útěku zdomácněla v politických
i armádních kuloárech. Ta byla mnohými lidmi brána jako nezvratný fakt. Zmiňuje se o ní
ve svých nepublikovaných pamětech také tehdejší vedoucí tiskového odboru NS Oldřich
Manďák/18/. Šejna podle něho „upláchl i s mobilizačními plány do USA“. To byl podle
přesvědčení řady lidí i důvod, proč generál Janko spáchal sebevraždu. Připomeňme si, že
i Viktorie Šejnová dávala útěk svého muže do souvislosti se smrtí generála Janka.
Není na místě spekulovat o tom, zda na osudové rozhodnutí generála Janka měly
vliv i problémy soukromého charakteru, které mohly souviset i s okruhem Šejnových
známých. Na rozdíl od Šejny nebyl generál Janko nakloněný nejrůznějším kompromisům.
Puč nepuč ale svou úlohu splnil. Ve spojení s útěkem Šejny do USA pomohl naklonit
veřejnost proti Novotnému a jeho stoupencům. Podle článku New York Times ze 7. března
1968 umožnili útěk generála Šejny na Západ právě funkcionáři, kteří zůstali Novotnému
věrní i po jeho odstranění z funkce prvního tajemníka. Agentura AP píše 9. března
výstižně, že Šejnova aféra je pro nové vedení darem z nebes. Titulky všech vídeňských
novin jsou téměř shodné a zároveň výmluvné: armáda žádá odstoupení Novotného!
Muži včerejška jsou v defenzívě. Národní shromáždění vyslovuje 14. března nedůvěru
ministru vnitra Kudrnovi a zároveň i generálnímu prokurátorovi dr. Bartuškovi. Oba
muži, jejichž postup v kauze Šejna byl velmi liknavý, jsou o den později odvoláni z funkcí.
Za několik dní se objevují výzvy k odstoupení Novotného z funkce prezidenta dokonce
na úvodní stránce Rudého práva.
Konečného efektu je posléze dosaženo a Novotný se svými stoupenci opouští politickou
scénu. Bohužel i jeho přemožitelé panují jen dočasně. A sovětské tanky 21. srpna 1968
definitivně odsouvají operetní puč do hlubin zapomnění. Pokud Šejna nelhal, stalo se
přesně to, co generál Janko předvídal.
Poznámky:
/1/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 21. březen 1968.
/2/ Zpráva pro plénum ÚV KSČ, 6.
/3/ Honza, příloha č. 6/16, složka: Styky – Moravec, 119.
/4/ Prohlášení velitele SVO generála Vala, materiály zvláštní komise MNO, Praha 1970.
/5 / Zpráva o šetření komise ÚV KSČ, 7.
6/ Zpráva o šetření komise ÚV KSČ, 12.
/7/ Záznam majora VKR o návštěvě u Votrubové, 9. leden 1969.
/8/ Závěry zvláštní komise MNO o rozsahu nezákonné činnosti J. Šejny za dobu jeho služebního působení
na MNO, duben 1970.
/9/ Honza, příloha číslo 10/1 k 4634, složka: Monitory – tisk, 212.
/10/ Zpráva o šetření komise ÚV KSČ, 7.
/11/ Zpráva o šetření okolností souvisících s útěkem Šejny, Honza, příloha č.16/1 k 4634, složka: šetření komisí
– pracovní skupina komise předsednictva ÚV KSČ / poznatky komise, orgánů, prokuratury, MV a MNO
podle stavu k 7. 5. 1968/, 7 – 8.
/12/ Zpráva o šetření okolností…8.
/13/ Výpověď Josefa Kudrny, VVP, 11. duben 1968.
/14/ Výpověď generála Otakara Rytíře, VVP, 24. duben 1968.
/15/ Zpráva o šetření okolností… 9 – 10.
/16/ Carmen u Šejnové, 21. květen 1969.
/17/ Vojenské osobnosti československého odboje, AVIS, Praha 2005, 116.
/18/ JUDr. Oldřich Manďák /1912 – 1998/ – rukopis pamětí poskytla autorovi paní Květa Manďáková.
41
42
HORKÝ POČÁTEK LEDNA
Motto:
„Není v tom žádná šmelina!“
Šejna v rozhovoru s generálem Rytířem
Na počátku ledna 1968 nastávají Šejnovi horké chvíle. Navzdory jeho iniciativám ve
prospěch Novotného, které mají i výraznou podporu generála Janka, je jeho ochránce
a dosud nejmocnější muž stranického aparátu odvolaný z funkce vedoucího tajemníka
ÚV KSČ. Šejnova záchranná iniciativa se míjí účinkem. Rezoluce podporující
Novotného, odsouhlasená Hlavním výborem KSČ na MNO, je doručena ústřednímu
výboru strany až ve chvíli, kdy už je novým prvním tajemníkem Dubček. Přitom Šejna
má dlouho pocit, že se nemůže nic stát a jednotlivé kroky pravidelně konzultuje se
synem prezidenta Novotného. Události však spějí k vyvrcholení překotně a Novotného
tábor nestačí včas reagovat na příval změn. Tak například 3. ledna 1968 prý „starý pán“
rezoluci na svou podporu odmítá a vzkazuje, aby se na MNO neblblo/1/. Přitom o den
později o nutnosti odeslat zmíněnou rezoluci vyjednává před budovou MNO se
Šejnou sám prezidentův syn .
Prezidentův syn připouští, že otec už v úspěch příliš nevěří. Šejna je však stále bojovně
naladěn a prohlašuje: „My to tedy napálíme na ministerstvu a obrátíme se do celé
armády“/2/. 4. ledna však není objednaná rezoluce odeslaná, protože neustále dochází
ke změnám v textu v souladu s aktuálním nepříznivým vývojem. A o půl jedenácté
večer přichází studená sprcha. Prezidentův syn se telefonicky spojí s otcem a vzápětí
se dozvídá, že Novotný už nebude prvním tajemníkem/3/. Rezoluce odeslaná další
den už nemůže na Novotného pádu nic změnit. Šejna se pokusí rezoluci hájit i ve
změněných podmínkách, protože mu nic jiného nezbývá. Podle něho je téměř
totožná s rezolucí ústředního výboru KSČ, takže na ní vlastně není nic špatného/4/.
Z hlediska Šejny nelze tyto ukvapené postoje a názorové kotrmelce hodnotit jinak
než jako osudovou chybu. Chvíli Šejnovi trvá, než pochopí, že hrál vysokou kartou
a prohrál.
Panika zachvacuje celý tábor Novotného. Šéf 8. oddělení ÚV KSČ Mamula začíná
likvidovat nastřádané kompromitující materiály. Patří k nim i stížnost, která přišla
na Šejnu v souvislosti s jeho obchody se západními automobily/5/. Od této chvíle
se Šejna stahuje do hluboké defenzívy, protože dobře ví, že Novotného porážka je
i jeho porážkou. Podle svědectví spolupracovníků se prakticky přestává zabývat
stranickým působením na hlavním výboru KSČ MNO/6/. Vyčkává, co přijde
a přemýšlí, zda se ještě dá něco zachránit. Politicky nejde alespoň prozatím zachránit
43
nic. Opakovaný pokus o schůzku s Dubčekem vždy ztroskotá. Šejna si musí
připustit, že už není v kurzu.
I člověk méně protřelý než Šejna by poznal, že to nevypadá dobře. Generál vystavený
velkým tlakům záhy pocítí, že se v jeho případě nehraje výhradně na politické
šachovnici. Lépe řečeno, že politický pád vyvolají jiné skutečnosti. K likvidaci Šejny
poslouží lépe než politika jeho hospodářské delikty. Dubček, Prchlík, ale i další
odpůrci Šejny se domnívají, že zejména aféra se semeny Šejnu „odstřelí“. A nejen jeho.
Reformisté soudí, že to bude další hřebík do rakve stranických konzervativců v čele
s Novotným. Na zastavení krajně nepříjemné „semínkové“ kauzy proto Šejna vrhá
všechny síly. Aféra propuká takřka souběžně se stranickou porážkou Novotného a brzy
nabírá na intenzitě.
Dne 3. ledna začíná II. odbor hlavní správy Veřejné bezpečnosti (HS VB) prověřovat
podezření z trestného činu v případě nelegálních obchodů s travními semeny v JZD
Ostrožská Nová Ves/7/. Dochází k závěru, že je nutné zahájit ve věci trestní stíhání.
První na tapetě je nejbližší generálův spolupracovník podplukovník Jaroslav Moravec.
Zatímco stál Šejna v pozadí, Moravec vše potřebné zařizoval. Shodou okolností se
Moravec dozvídá přímo v Úštěku, že probíhá šetření ve věci semen. Z bytu zdejšího
předsedy MNV Blechy volá okamžitě Šejnovi. Po návratu do Prahy ho Šejna nepříjemně
překvapí. Požádá totiž Moravce, aby vzal vše na sebe. Slibuje, že ho z toho pak
„vyseká“/8/.
Dne 10. ledna už pracují nervy naplno. Šejna ví jediné. Do vězení se v žádném případě
dostat nechce. Jako poslanec se léta zabývá i vězeňstvím a před známými se několikrát
zmínil o tom, jak vězni dostávají do těla. To by spíš uvažoval o sebevraždě. Ví ovšem, že
k tomu je zapotřebí odvaha, kterou on sám postrádá. Šejna přesvědčuje sám sebe, že
ještě není nic ztraceno. Vždyť bezpečnost je teprve na začátku a přes známé by možná
šlo mnohé ovlivnit. Zároveň si uvědomuje, že nyní musí mít pod kontrolou především
Moravce a varuje ho před telefonickým odposlechem. Podle Moravce je nesporné,
že toto sdělení mohl Šejnovi předat jedině Jan Horský/9/.
Horský mezitím do případu vstupuje i se sítí svých známostí. Důležitou kontaktní
osobou je především náčelník vyšetřovacího odboru městské správy Veřejné
bezpečnosti (MS VB) podplukovník Jiří Počepický. Tuto skutečnost později při výslechu
přizná i bývalý pracovník VKR Josef Kovář, na něhož se Šejna obrací s žádostí o pomoc.
Horský podle Kováře slibuje Šejnovi kontakt na svého známého, který má zkušenosti
z vyšetřování věcí kriminálního charakteru. Tento muž má Moravcovi poradit, jak by
měl vypovídat v případě, že bude předvolán k výslechu/10/. Tímto rádcem je skutečně
vysoký policejní důstojník Počepický. Hned se také pouští do akce a vysílá svého člověka
na hlavní správu k prostudování a převzetí případu rozkrádání semen. Náčelník odboru
ho ale důrazně upozorňuje, že jeho lidem případ nenáleží/11/. To není pro Moravce
dobré, tím méně pro Šejnu. Přesto generál věří, že se seznámení s Počepickým vyplatí.
Počepického role v Šejnově kauze není zcela jasná. Byl po generálu Jankovi druhým
člověkem, který spáchal sebevraždu a za přátelství se Šejnou zaplatil životem.
44
Poslední výslech podstoupil 24. dubna 1968 v průběhu léčení v Mariánských Lázních,
ale nevnesl do jeho záležitosti jasno. Od následujícího dne byl pohřešovaný. Za tři
dny odpoledne 27. dubna 1968 byl pplk. Počepický nalezen oběšený v lese asi dva
kilometry nad vojenskou zotavovnou. V jednom z dopisů na rozloučenou naznačil,
že v souvislosti se Šejnou dojde ještě k řadě skandálních odhalení, takže nevidí jinou
možnost než si vzít dobrovolně život/12/. Podle Počepického spolupracovníků v jeho
případě mohla hrát roli i očekávaná ztráta významného společenského postavení,
kterou by zřejmě neunesl.
První výslechy pracovníků JZD zavádějí vyšetřovatele na stopu směřující k tajemníkovi
HV KSČ na MNO podplukovníku Moravcovi. Nyní už je Šejnovi jasné, že jde
do tuhého. Moravec si bere na Šejnovo doporučení za advokáta dr. Hlouška, který
slibuje nějaké řešení/13/. V poledne 11. ledna odjíždí Šejna v doprovodu mladého
Novotného na Hrad k prezidentovi. Vrací se plný optimismu a s příslibem místa
v Kanceláři prezidenta republiky. Podle Šejny je ale nyní potřeba zabránit tomu, aby
se kauza semen do června nedostala na stůl vojenských prokurátorů/14/. Na Moravce
pochopitelně tento způsob argumentace velký dojem neudělá.
K další důležité schůzce dochází 12. ledna ve vinárně Golem. Šejna se tam schází právě
s náčelníkem vyšetřovacího odboru MS VB pplk. Jiřím Počepickým. Interpretace
výsledků schůzky bude později výrazně odlišná. Počepický bude tvrdit, že Šejnovi
nic významného nesdělil. Také další účastník schůzky Horský/15/ vypoví, že setkání
mělo pouze kontaktní charakter. Moravec se toho dne neúčastní jednání ve vinárně
a čeká na Šejnu v autě. Schůzce však bude brzy přikládat zásadní význam. Po odchodu
z vinárny Šejna Moravcovi totiž údajně oznamuje, že je zle/16/. Vyšetřovatelé prý vědí
všechno. Ve večerních hodinách volá Šejna Moravce znovu k sobě do bytu a opět ho
žádá, aby vzal všechno na sebe. Takové řešení Moravec odmítá. Vyhoví však Šejnovi
v tom, že napíše prezidentu Novotnému dopis s žádostí o milost. Aféru se semeny na
radu advokáta Hlouška vysvětlí sháněním peněz pro zpravodajské účely/17/.
Ještě 12. ledna odesílá HS VB zprávu o machinacích se semeny ministru vnitra
Kudrnovi a žádá ho o povolení předat materiály k dalšímu šetření vojenské
prokuratuře. Kudrnovi vzápětí volá náčelník Generálního štábu generál Rytíř
a dotazuje se, zda něco ví o machinacích se semeny. Zároveň Kudrnu upozorňuje, že
o případ jeví zájem zpravodajská služba/18/. Kudrna slibuje, že věc nechá prošetřit
a pak se rozhodne. To má pro Šejnu klíčový význam. Materiály budou totiž u Kudrny
ležet téměř dva týdny a Šejna získá čas, který dosud hraje spíš proti němu.
O den později se náčelník Hlavní politické správy (HPS) a stoupenec Dubčeka generál
Prchlík dozvídá, že už na konci minulého roku se bezpečnost z Trebišova dotazovala
na Šejnu kvůli machinacím se zahraničními auty. Při dotazu na obvodním oddělení
VB pro Prahu 6 však Prchlík zjistí, že o tom tamní pracovníci nic nevědí. Později se
ukáže, že dokumenty ukryl ve svém trezoru na ÚV KSČ Mamula. Objeveny budou až
po jeho odvolání z funkce vedoucího 8. oddělení. Přesto Prchlík nevyjde naprázdno.
Získává totiž mnohem zajímavější informaci. Pracovníci VB sice nic netuší o autech,
ale informují ho o machinacích s travními semeny, které prováděl politický pracovník
45
MNO podplukovník Moravec/19/. Prchlík se rovněž dozvídá, že příslušné poznatky
už obdržel ministr vnitra Kudrna. Zajímavé je, že Šejna o den dříve žádal ministra
Lomského, aby nechal trestně stíhat právě Prchlíka, protože prý v době zasedání pléna
narušoval bojeschopnost armády. Šejna instinktivně cítí, že je mu Prchlík v patách.
Je evidentní, že Prchlík a Šejna se v tuto chvíli navzájem nenávidí a rozehrávají boj
kdo z koho. Vzhledem k výsledkům pléna je nepochybné, že navrch má jednoznačně
Prchlík. Je proto nepochopitelné, proč požaduje od Kudrny příslušnou zprávu
o semínkové aféře až za deset dní – tedy 23. ledna. Jediné vysvětlení je, že Prchlík 13.
ledna stále ještě čeká na odvolání Šejnova momentálního příznivce Mamuly, k němuž
dojde až za tři dny. Teprve potom jako nově jmenovaný náčelník 8. oddělení ÚV KSČ
má totiž Šejnu plně pod kontrolou a může odolávat jeho intrikám. Zároveň může
nahlédnout do Mamulova trezoru, který skrývá nejedno tajemství.
Poznámky:
/1/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 21. březen 1968.
/2/ Výpověď Josefa Čunáta, VVP, 26. březen 1968.
/3/ Výslech Jaroslava Moravce, VVP, 29. únor 1968.
/4/ Stanovisko plk. RSDr. Kokošky, 4. květen 1968.
/5/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 14. březen 1968.
/6/ Výpověď plk. Františka Černušky, VVP, 19. březen 1968.
/7/ Zpráva o šetření komise ÚV KSČ, 12.
/8 / Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/9/ Výpověď Jaroslava Moravce,VVP, 5. duben 1968.
/10/ Výpověď Josefa Kováře, GP, 8. duben 1968.
/11/ Výpověď Jiřího Počepického, VVP, 7. březen 1968.
/12/ Zpráva o šetření okolností souvisících s útěkem Šejny, Honza, příloha č. 16/1 k 4634, složka: Šetření
komisí – pracovní skupina komise předsednictva ÚV KSČ, 10-11.
/13/ Výpověď Jaroslava Moravce, 14. březen 1968.
/14/ Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/15/ Výpověď Jana Horského, 4. březen 1968.
/16/ Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/17/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 1. únor 1968.
/18 / Výslech Josefa Kudrny, VVP, 11. duben 1968.
/19/ Zpráva pro květnové plénum ÚV KSČ, 11.
46
NOČNÍ SETKÁNÍ
Motto:
„Nebylo by lepší, abys to vzal na sebe. Já tě z toho
pak vysekám.“
Šejna v rozhovoru s Jaroslavem Moravcem
Ještě 13. ledna večer Šejna organizuje další důležitou schůzku. V Horského bytě se
scházejí Moravec, bývalý pracovník VKR Kovář a hostitel Horský. Šejna zpočátku není
přítomen. Jeho instrukce zadané Moravcovi před schůzkou jsou však jednoznačné.
Moravec má být k dispozici výše jmenovaným soudruhům/1/. Ti se poradí, jak celou
záležitost ututlat. Šejnovi na zdaru tohoto podniku mimořádně záleží, protože během
několika dní se může ocitnout ve velkém ohrožení.
Během jednání u Horského se objevuje několik variant, jak semínkovou aféru
sprovodit ze světa. Podle první varianty má Moravec při výslechu prohlásit, že mu
peníze z Ostrožské Nové Vsi někdo ukradl. Kovář jako bývalý zkušený zpravodajský
důstojník takové řešení jednoznačně odmítá. Takové verzi podle něj nikdo neuvěří.
Horský pak přichází s dalším nápadem. Pomoci by jim mohl vojenský a letecký
přidělenec v USA podplukovník Horák, s nímž se asi před třemi lety právě v Americe
seznámil. Pokud prohlásí, že přijal od Moravce peníze na fond Komunistické strany
USA, Horský pak zařídí, aby za tuto službu dostal stejnou sumu v amerických
dolarech. Moravcovi se tato varianta nezdá, propadá panice a vyhrožuje, že řekne
vyšetřujícím orgánům pravdu. Horský ho ale okřikuje, aby neblbnul. Šejna se prý
sejde ještě s náčelníkem Generálního štábu Rytířem, který jim pomůže. Nic jiného
mu prý nezbývá, protože Šejna na něho něco ví.
Právě v okamžiku, kdy Moravcovi selhávají nervy, zazvoní náhle telefon. Volá Šejna
a ptá se Horského, jestli se už na něčem dohodli. Horský šeptem žádá Šejnu, aby
Moravce z jednání odvolal a pokládá sluchátko. Pak se obrací k Moravcovi a žádá
ho, aby dojel pro Šejnu. Generál během jízdy v autě navrhuje další variantu. Žádá
Moravce, aby vypověděl, že předal peníze Vorlíčkovi a Zahajskému, tedy vedoucím
pracovníkům výzkumných zemědělských institucí, které semena opatřily. Moravcovi
se ani tato varianta nezdá. Zůstává v autě, zatímco rozmrzelý Šejna odchází za
Horským.
Popis noční schůzky se opírá zejména o svědectví Moravce. Ten později v řadě
výslechů popíše velmi podrobně pokusy, které měly zakrýt trestnou činnost.
Problém je však v tom, že několika důležitých jednání se sám osobně nezúčastnil.
47
Nebyl například ve vinárně Golem, kde jednal Šejna s Počepickým a Horským.
Nebyl také svědkem schůzek s advokátem Hlouškem, prezidentem Novotným nebo
s generálem Rytířem. Nelze také zapomenout na fakt, že Moravec se snažil vypovídat
ve svůj prospěch na úkor Šejny. Užíval si role korunního svědka v kauze Šejna
a hovořil často o věcech, o nichž jiní neměli tušení nebo nemohli Moravcovo tvrzení
potvrdit. Na druhé straně je nepochybné, že Moravec jako bezprostřední podřízený
„semínkového“ generála a vlivný tajemník HV KSČ MNO se dlouho těšil důvěře svého
šéfa. Nepochybně o něm a od něho věděl víc než ostatní. V neposlední řadě je třeba
zmínit fakt, že společný problém nutil oba muže bez ohledu na názorové rozdíly ke
spolupráci a k intenzivní vzájemné komunikaci. Oproti tomu Horský Moravcovi příliš
nedůvěřoval a o nejdůvěrnějších věcech se snažil jednat v jeho nepřítomnosti.
Z hlediska dokreslení Moravcovy osoby a jeho důvěryhodnosti je zajímavý jeho
vlastnoručně psaný životopis/2/. V mnoha ohledech se podobá životopisu Jana
Šejny. Oba jsou učebnicovým příkladem toho, jak se člověk, který byl zdánlivě
předurčen k roli životního outsidera, dokáže „vypracovat“. Moravec byl o rok
mladší než Šejna a pocházel z rodiny pískařského dělníka. Po ukončení měšťanky
pracoval jako pomocný dělník a sympatizoval se sociální demokracií. Už čtyři dny po
komunistickém převratu však vstoupil „z vlastního přesvědčení“ do KSČ. Důvodem
tohoto názorového obratu prý byla zrada sociálně demokratické pravice na sjezdu
v Brně v listopadu 1947. Vzhledem k tomu, že neměl Moravec žádné vzdělání,
absolvoval alespoň večerní kurzy psaní na stroji. Poté byl přidělen k Okresnímu
soudu v Přelouči jako pouhý kancelářský pomocník. To mu ale vůbec nebránilo
v kariéře. Ba naopak. Záhy se stal předsedou zdejší ZO KSČ. To byl předpoklad, aby
mohl stoupat ještě výš. V roce 1949 byl přidělen na Kutnohorsko, kde se podílel na
zakládání JZD. Přednostou zemědělského referátu OV KSČ se nestal jen kvůli výkonu
vojenské služby. V armádě se záhy prosadil jako vedoucí agitátor a dopisovatel.
Osvědčil se a v prosinci 1951 byl aktivován v hodnosti poručíka. Stejně jako Šejna se
stal politrukem. Dalo by se říci, že se s Šejnou hledali, až se našli.
Nyní se vraťme k noční schůzce v Horského bytě. Večerní jednání – tentokrát se
Šejnou a bez Moravce – se neustále protahuje. Teprve hodinu po půlnoci usedá
Šejna k Moravcovi do auta. Je rozladěný, protože výsledek schůzky není zdaleka
jednoznačný. Navíc mu Horský vynadal právě kvůli Moravcovi a jeho chování. Šejna
Moravce nabádá, aby zbytečně „nejančil“, protože Horský má také strach, že skončí
ve vězení. Je prý proto ochotný věnovat na úhradu dluhů v Ostrožské Nové Vsi
a v Domažlicích 250 000 korun. Moravec však není stále spokojený. Naléhá na Šejnu,
aby mu sdělil, co bude dál. Ten ho opět šokuje. Když bude nejhůř, zařídí prý Moravcův
převoz na psychiatrii do Střešovic a potom do Bohnic. Tato varianta se jeví Moravcovi
jako šílená. Je zděšený. Žádá jiné řešení.
Šejna cítí, že musí Moravce trochu uklidnit a přichází s variantou, kterou navrhuje
advokát Hloušek, ačkoliv ani ta není dokonalá. Jedná se o hru se zpravodajskými
zájmy, která má policii znemožnit úplné vyšetření kauzy a zahájení trestního řízení
s Moravcem a Šejnou.
48
Nápad vznikl tímto způsobem. V roce 1967 zemřel náhle po oslavě Šejnových
čtyřicátin zpravodajský důstojník podplukovník Žák. Šejna si je vědom toho, že
mrtvého důstojníka už nikdo nevyzpovídá. Moravec má proto vyšetřovatelům sdělit,
že právě jemu předal vysoké částky na zřízení konspiračních bytů.
Šejna však najednou cítí, že ani toto tvrzení nebude působit příliš věrohodně. Také on
už má všeho dost. Náhle se otočí k Moravcovi a říká, že vůbec nejlepší by bylo spáchat
sebevraždu. Vyděšený Moravec opět propadá panice, když Šejna líčí, jak by si to
představoval. Nemá prý na mysli například sebevraždu zastřelením, ale spíš nějakou
autonehodu. Navléklo by se to tak, aby byla rodina zajištěna. Moravec netuší, o co
přesně jde, ale má neblahé tušení. Získává dojem, že Šejna vše organizuje tak, aby
vzal Moravec veškerou odpovědnost za podvody na sebe. Zároveň nechápe, proč by
měl uvíznout v síti vyšetřovatelů pouze on sám. Na machinacích se semeny přece
nevydělal zdaleka tolik co Šejna.
Poznámky:
/1/ Výpověď Jaroslava Moravce, VVP, 29. únor 1968. Podrobné líčení noční schůzky pochází výhradně
od Moravce. Jeho svědectví působí někdy nedůvěryhodně.
/2/ Vlastnoruční životopis Jaroslava Moravce z 28. února 1952.
49
50
HRA
SE ZPRAVODAJSKÝMI
ZÁJMY
Motto:
„V poslední době propadal zvláštnímu
zármutku…věší mu na krk všechno špatné:
krádeže, špionáž. Zbývá už jen, aby mu pověsili
na krk vraždu.“
Viktorie Šejnová
Výsledkem složitých nočních jednání je předpoklad, že trestnou činnost Šejny
a Moravce je možné zakrýt pouze tzv. zpravodajskou variantou, tedy tvrzením, že
peníze plynoucí z nezákonné činnosti byly určeny na zpravodajskou činnost.
Moravec proto píše prezidentu Novotnému dopis se žádostí o zastavení trestního
stíhání/1/. S připraveným konceptem pak odjíždí za advokátem Hlouškem. Tomu se
text příliš nezamlouvá a zásadně ho přeformuluje. Prostřednictvím Šejny a mladého
Novotného pak putuje Moravcova žádost klikatými cestami k prezidentovi.
Zajímavé je to, že podle sdělení Kanceláře prezidenta republiky byla žádost doručena
pouze v druhopise. Co se stalo s originálem není známo. Dopis je datovaný 17. ledna
a do KPR ho měl doručit jistý blízký spolupracovník prezidenta Novotného. Podle
podacího razítka ovšem žádost došla 26. ledna, tedy v den, kdy došlo k zatčení
Moravce/2/. Přitom Šejna se naposledy setkává s prezidentovým synem 14. ledna
a žádá ho, aby Moravcův dopis předal otci. Podle syna prezidenta Novotného mu
dopis Šejna nepřinesl, ale poslal ho po svém řidiči/3/.
Poté Šejna pracuje na zmíněné „zpravodajské“ variantě. 16. ledna navštíví náčelníka
Správy pro zahraniční styky Generálního štábu (SZS GŠ) generála Babku/4/.
Ten se následně dotazuje Moravce, zda zná někoho v Rakousku nebo v západním
Německu. Moravec předává na útržku papíru dva zpravodajské typy. Jedním z nich
je západoněmecký podnikatel, který prodává v SRN výrobky českých skláren. Dalším
vědecký pracovník, který má po starém strýci převzít v Rakousku vedení jeho firmy.
Šejna Moravcovi rovněž radí, aby se ještě zpravodajsky pojistil. Má neprodleně
51
vyhledat náčelníka vojenské rozvědky generála Burdu. Ten ovšem v tuto chvíli není
k zastižení. Možná i proto, že Burda nechce mít s touto záležitostí nic společného.
Šejnovi tím způsobí velké zklamání.
Hned vzápětí se začíná situace ještě více komplikovat. Už 16. ledna je odvolaný
z funkce šéfa 8. oddělení ÚV KSČ Novotného stoupenec Mamula, který ukryl
přípis bezpečnosti z Trebišova týkající se Šejny ve svém trezoru/5/. Šejna také zatím
netuší, že z celé záležitosti hodlá vycouvat i náčelník Generálního štábu Rytíř.
Šejna mu vytýká, že neintervenoval dostatečně u ministra vnitra Kudrny. Ten totiž
nakonec, i když se značným zpožděním, odeslal materiály týkající se „semínkové“
kauzy vojenské prokuratuře. Právě to si Šejna zoufale nepřál./6/ Netuší, že Rytíř také
pojal určité podezření a pokusil se prověřit tzv. zpravodajskou variantu. Nechal si
kvůli tomu předvolat plukovníka Dronga. Z prezidentské kanceláře mu totiž přišla
žádost o vyjádření k Moravcovu dopisu. Plukovník Drong, na přímý Rytířův dotaz
jednoznačně prohlašuje, že v tomto případě se o zpravodajské zájmy nejedná a tudíž
nemohou být ohroženy/7/. Drongovi je celá věc velmi podezřelá a doporučuje
důsledné prošetření celého případu. Rytíř víceméně souhlasí, protože sám tuší, že jde
o podvod.
Šejna však s Rytířem ve své hře stále počítá. Má mít informace, které mohou být
Rytířovi natolik nepříjemné, že ho nebude moci tak snadno odbýt. Šejna se s Rytířem
schází 20. ledna v restauraci poblíž sportovní haly. Těžko říci, zda Šejna něco dohodl.
Následující, o překot se řítící události, vypovídají spíše o opaku. Hned po schůzce
totiž Šejna volá MUDr. Bednářovi, aby Moravce umístil na psychiatrii/8/. V pondělí
22. ledna však Šejna Moravce záměrně mystifikuje. Tvrdí mu, že generál Rytíř přislíbil
pomoc. Pak se Šejna dozvídá z rozhovoru s generálem Babkou další Jobovu zvěst.
Největší naději stát se novým šéfem 8. oddělení ÚV KSČ má v tuto chvíli Prchlík/9/.
Takovou informaci odmítá vzít Šejna na vědomí a upozorňuje, že pokud to tak
dopadne, raději opustí armádu.
Podle pozdější výpovědi syna prezidenta Novotného rozhodli rovněž 22. ledna
na Hradě, že se v Moravcově věci nebudou angažovat. Jde o „zlodějnu“/10/. Hned
následujícího dne volá nic netušící Šejna manželce mladého Novotného a vyzvídá,
jaký postoj zaujímá Novotný k Moravcově žádosti . Paní Novotná se zřejmě obává říci
Šejnovi pravdu a tak tvrdí, že se dopis ztratil/11/. Šejna se s tím musí spokojit. Zprávu
si ověřit nemůže, protože prezidentův syn není k zastižení. Odcestoval na filmový
festival do Cannes.
V úterý je Moravec očitým svědkem telefonického hovoru mezi Rytířem a Šejnou.
Ten v průběhu hovoru neustále opakuje, že je to výborné. Ministr vnitra Kudrna prý
nepodá trestní oznámení kvůli semínkové aféře. Slíbil to Rytířovi. Moravec je stále
ve střehu, protože v případě Šejny se už několikrát přesvědčil, že mu tento intrikán
neříká pravdu. Podezřelá je mu také návštěva primátorova náměstka Kiesewettera
u Šejny. Moravec se s ním dobře zná a je mu proto nápadná odměřenost, kterou
vůči němu Kiesewetter projevuje. Dává Moravcovi jednoznačně najevo, že s ním
nechce mít nic společného. Moravec cítí, že to pro něho nevěstí nic dobrého. Pak ho
52
znovu znepokojí i Šejna. Požaduje po něm opis žádosti o milost, kterou adresoval
prezidentovi. Originál se prý ztratil, když se Novotný stěhoval z budovy ÚV KSČ.
Šejna přitom ne příliš věrohodně Moravce ujišťuje, že se nic neděje. „Tonda“ Novotný
otci žádost znovu předá. Moravec si je téměř jistý, že mu Šejna nestydatě lže.
Kudrna se zpočátku nejspíš snaží záležitost semen minimálně pozdržet. Po pádu
Mamuly se ovšem situace pro Šejnu znovu komplikuje. Jeho nástupce generál Prchlík
už tuší, oč jde. Posílá proto za ministrem vnitra Kudrnou svého člověka/12/, aby
získal více informací. Kudrnovi nakonec nezbývá nic jiného než materiály postoupit
vojenské prokuratuře. Šejna to má Rytířovi a Kudrnovi za zlé, ale nemůže s tím nic
dělat. Ani Rytíř si nechce smočit prsty v záležitosti kriminální povahy a nehodlá
intervenovat za komplice intrikána Šejny.
Zdá se, že Moravec nemá jediný důvod ke klidu. Po příchodu domů si chce ověřit
Šejnovo tvrzení, že má „polámaný“ telefon. Vzápětí zjistí, že přístroj je skutečně
hluchý. Moravec, ačkoliv o tom neměl sebemenší tušení, zanedlouho nachází ve
schránce výzvu spojů. Ty nabízejí urychlenou opravu aparátu. Ta ochota se mu zdá
zcela mimořádná. Připomíná mu to „vnitrácké praktiky“. Odvodil si, že se nejspíš
bude jednat o zabudování odposlechu/13/. Vyšetřování jeho záležitosti je mezitím
v plném chodu. Ve středu 24. ledna přebírá materiály týkající se semínkové kauzy
osobně dr. Hübler z vojenské prokuratury/14/. Hra na schovávanou tak končí. Od
tohoto okamžiku není možné kauzu ututlat či nějakým jiným způsobem sprovodit ze
světa. Šejna začíná mít velké starosti.
Poznámky:
/1/ Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/2/ Záznam pplk. Hrůzy z vojenského oddělení KPR.
/3/ Výpověď Antonína Novotného mladšího, 19. duben 1968.
/4/ Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/5/ Výpis z protokolu Miroslava Mamuly, nedatováno.
/6/ Výpověď Otakara Rytíře, VVP, 24. duben 1958
/7/ Výpověď Josefa Dronga, VVP, 9. duben 1968.
/8/ Výpověď Jaroslava Moravce, GP, 19. březen 1968.
/9/ Tamtéž.
/10/ Výpověď Antonína Novotného mladšího, 19. duben 1968.
/11/ Tamtéž.
/12/ Výpověď Josefa Kudrny, VVP, 11. duben 1968.
/13/ Výpověď Jaroslava Moravce, GP, 19. březen 1968.
/14/ Zpráva o šetření komise ÚV KSČ, 13.
53
54
ZATČENÍ MORAVCE
Motto:
„V jeho hlase jsem poznal, že se něco děje. Byl to
hlas ovlivněný očekávaným nebezpečím.“
Jaroslav Moravec o telefonickém rozhovoru
s Horským 25. ledna 1968
Ve čtvrtek 25. ledna odjíždí Moravec s pracovníkem ÚV KSČ Mejstříkem na služební
cestu do Liberce a Jablonce. Šejna mu před odjezdem dává patřičné instrukce. Má se
pokusit zjistit, kdo nahradí Mamulu ve funkci vedoucího branně bezpečnostního
oddělení ÚV KSČ. Tento orgán je totiž služebně nadřazen hlavnímu výboru KSČ
MNO, tedy vlastně Šejnovi. Pokud nahradí Mamulu Prchlík, bude to nejspíš konec
Šejnovy pracně budované kariéry. Šejna si připadá jako myš lapená do pasti, ale
nevzdává se. Navzdory nejrůznějším náznakům se stále nic neděje a ani Moravce
zatím nevyslýchají. Šejna netuší, že věci se už přece jenom daly do pohybu.
Na vojenské prokuratuře mezitím probíhá porada právě kvůli Moravcovi, protože
byl vydán příkaz k jeho zatčení/1/. Účastní se jí zástupci vojenské prokuratury,
bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky. Na poradě je řečeno, že nemá být
o připravovaných opatřeních proti Moravcovi nikdo další informován, protože
nelze vyloučit ani trestnou činnost Šejny. Ani v tomto případě však není zdaleka vše
dokonalé. Dokonce se později objeví důvodné podezření, že dva pracovníci VKR
v rozporu se závěry porady informovali o postupu zainteresovaných složek jednoho
plukovníka z HV KSČ a pravděpodobně i Šejnu. V celém případu se od počátku do
konce objevuje stejný problém. Šejna je vždy dobře informovaný o průběhu šetření
a má tím pádem před svými pronásledovateli určitý náskok.
Šejna se o příkazu k zatčení Moravce skutečně dozvídá i tentokrát, protože je
svědkem příchodu pracovníků VKR na své pracoviště/2/. Snaží se přitom o nemožné.
Neuvěřitelně si vymýšlí, aby zatčení Moravce oddálil nebo zcela znemožnil. Předně
se ptá, zda je nutné věc řešit okamžitě, jestli by to nepočkalo. Tvrdí, že o Moravcově
případu dobře ví. Machinace se semeny prý Moravec prováděl dva roky a měl také
kšefty s byty, ale ještě v době, kdy působil na ONV Praha 6. Nyní je však podle Šejny
vše složitější, protože je Moravec napojený na nějakou zpravodajskou činnost a o jeho
vzetí do vazby by proto měl být informovaný náčelník Generálního štábu a také ministr
vnitra. Šejna rovněž několikrát telefonuje a nakonec oznamuje pracovníkům VKR, že
Moravce právě očekávají v Teplicích. Má se prý sejít s generálním ředitelem skláren za
účasti generála Babky. Šejna argumentuje, že za této situace nelze odhadnout, kdy se
Moravec vrátí, protože určitě něco vypijí. Generál Babka je podle Šejny velký ochlasta,
55
který dokáže vypít láhev koňaku na posezení. Moravcovi však stačí tři sklenky, aby měl
dost. Podle Šejny je brzký návrat Moravce z tohoto důvodu nepravděpodobný.
Příslušníci VKR Šejnovi uvěří a rozhodnou se počkat na Moravce před domem.
Netuší, že je Šejna oklamal a Moravec už je dávno doma. Přesto je nepochopitelné,
že se o tom sami nepřesvědčili. Večer před devátou hodinou volá Moravec Horského
od sousedů, protože má pocit, že jeho telefon je odposloucháván. Horský se ptá po
Šejnovi a naléhavě Moravce žádá, aby za ním zašel do bytu/3/. Ten to striktně odmítá.
Rozčilený Horský se naštve a prohlásí, že je Moravec „blbej a neví, co se děje“. Moravec
pozná, že je Horský vystrašený. Když pak zjistí, že Šejna není v Bedřichově, jak tvrdí
jeho žena, je mu jasné, že jde do tuhého. Napadá ho, že je Šejna u Horského a společně
se snaží ho tam vylákat.
V pátek 26. ledna se před osmou hodinou ranní objevuje Moravec na pracovišti
a nestačí se divit. Sekretářka Šejny ho ihned po příchodu do kanceláře vystrčí na
chodbu, aby mu mohla vyřídit vzkaz od šéfa. Musí okamžitě k dr. Bednářovi do
Střešovic/4/. Překvapený Moravec se ptá, co se děje, ale je mu naznačeno, aby se neptal
a šel. Moravec bleskurychle vyhodnotí situaci, a protože se skutečně necítí dobře,
nechává se řidičem Trnkou odvézt do nemocnice. Šejnova sekretářka ho tam ještě
vyhledá a vyřizuje mu vzkaz od Šejny. Nemá se bát, protože všechno dobře dopadne.
Zdeptaný Moravec naopak vše vidí v černých barvách a odpoví jí, že Šejnovi nevěří.
Správně tuší, že spadla klec.
Odpoledne se ve Střešovicích objevují příslušníci VKR, aby Moravce zajistili a dodali
do vazby/5/. Službu konající lékař jim oznamuje, že asi patnáct minut před jejich
příjezdem volal neznámý muž, který se ohlásil nesrozumitelným jménem. Naléhavě
žádal, aby zůstal Moravec v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) a nebyl převážen
na Pankrác. Přítomný lékař ještě dodává, že v hovoru padlo slovo Teplice, ale jemu
se přesto nezdálo, že by šlo o meziměstský hovor. Nelze vyloučit, že se takto Šejna
zoufale pokusil zachránit situaci. Musí mu být jasné, že po převozu Moravce na
Pankrác už nebude moci nic ovlivnit. Okolo šesté hodiny je Moravec skutečně zatčen
a poté převezen do vazební věznice.
Zvláštní souhrou okolností dorazila téhož dne (podle podacího razítka) na Hrad
Moravcova žádost o milost/6/. Doručil ji blízký spolupracovník prezidenta
Novotného. Žádost o milost je zachovaná pouze v druhopisu, takže jde zřejmě o kopii,
kterou si dodatečně od Moravce vyžádal Šejna po údajné ztrátě originálu. Přitom
už před deseti dny přišla generálu Rytířovi z Hradu žádost o vyjádření k Moravcovu
dopisu. Není tedy vyloučeno, že byl ztracený originál přiložen k žádosti zaslané
z Kanceláře prezidenta republiky generálu Rytířovi. Prezident Novotný nejspíš
pochopil neúnosnost situace a odmítl se angažovat v případu, který by ho mohl
definitivně zdiskreditovat. Lze tak usuzovat z pozdější výpovědi jeho syna. Žádost,
která ho mohla kompromitovat, možná ani nenechal oficiálně zaevidovat. Šejnovi pak
byla nejspíš podstrčena legenda o ztrátě dopisu. Ten jí uvěřil, vyžádal si od Moravce
kopii a tu po nějakém spolehlivém člověku zřejmě znovu doručil na Hrad. Tentokrát
ji úředníci zaevidovali, ale pochopitelně pouze v druhopise.
56
Šejna je na tom hodně špatně, ale ještě se nevzdává. Už den po zatčení Moravce
stupňuje svou aktivitu. Znovu intervenuje u Rytíře a shání zástupce náčelníka
Zpravodajské správy (ZS GŠ) pplk. Svobodu. Sjednává si s ním schůzku. Zdá se však,
že štěstí už Šejnu opouští. Schůzka končí fiaskem. Svoboda vyhlíží generála, s nímž
se osobně nezná. A podle toho to dopadne. Šejnu oblečeného v civilu nepozná.
Přesto Šejna prokazuje velkou vytrvalost. Následují další telefonáty, až se nakonec
podplukovník Svoboda ocitá 29. ledna 1968 konečně u generála Rytíře/7/. Audience je
krátká, trvá asi deset minut. Její závěr není pro Šejnu příznivý .
Svoboda později vypoví, že se generál Rytíř na nic neptal, protože mu bylo všechno
jasné. Nechal si jen předložit útržek papíru, na kterém byly zaznamenány dvě adresy
pro zpravodajské využití/8/, které obstaral už před svým zatčením Moravec. Generál
Rytíř je následně předal plukovníku Drongovi k vyhodnocení. Pak se dozvěděl to,
co už předtím tušil. Moravec nemá pro zpravodajskou službu žádný význam/9/.
Podplukovník Svoboda byl v šoku. Pochopil, že se měl stát nástrojem podivné hry
a později vypověděl, že se s něčím podobným ve službě za dvacet let nesetkal/10/.
Poznámky
/1/ Zpráva komise ÚV KSČ, 21.
/2/ Zpráva majora K. Jareše ohledně zajištění pplk. Jaroslava Moravce, 30. leden 1968.
/3/ Výpověď Jaroslava Moravce, 29. únor 1968.
/4/ Tamtéž.
/5/ Zpráva majora K. Jareše ohledně zajištění pplk. Jaroslava Moravce, 30. leden 1968.
/6/ Záznam pplk. Hrůzy z vojenského oddělení Kanceláře prezidenta republiky.
/7/ Výpověď pplk. Františka Svobody, zástupce náčelníka ZS GŠ, 8. duben 1968.
/8/ Opis sdělení plk. Dronga, 22. březen 1968.
/9/ Výpověď generála Otakara Rytíře, VVP, 24. duben 1968.
/10/ Výpověď pplk. Františka Svobody, 8. duben 1968
57
58
ZÁVOD S ČASEM
Motto:
„ Já se nemám na koho obrátit… Novotného
strana je proti mně, protože jsem je neobhájil.
K Dubčekovi jít nemůžu, protože jsem byl proti
němu.“
Jan Šejna
Od 20. února začínají události nabírat rychlý spád. Generální prokuratura schvaluje
návrh žádosti, na jejímž základě má být Šejna zbaven poslanecké imunity. Hlavní
vojenský prokurátor dr. Samek odpoledne navštěvuje místopředsedkyni Národního
shromáždění Helenu Leflerovou/1/. Ta později tvrdí, že ke schůzce došlo až o den
později. Leflerová nicméně byla už předtím vyrozuměna, že půjde o vydání jednoho
poslance a člena předsednictva Národního shromáždění. Kolem třetí hodiny jí
hlavní vojenský prokurátor sděluje, že jde o poslance Jana Šejnu, který se podílel na
nezákonných machinacích se semeny/2/. Samek zdůrazňuje nutnost přísného utajení.
Prý kvůli nebezpečí sebevraždy. V této souvislosti je prokurátorova obava do jisté míry
opodstatněná. Šejna se jako člen parlamentní komise zabýval situací ve vězeňství,
mnohá zařízení tohoto druhu poznal a hovořil často o tom, „jak tam vězni dostávají
do těla“. Zároveň Šejna před známými zdůrazňuje, že lepší než skončit ve věznici by
bylo spáchat sebevraždu/3/. Samkova obava se nepochybně opírá hlavně o výpovědi
Moravce. Ten tvrdí, že už koncem roku 1966 Šejna pod tíhou dluhů o této variantě
řešení osobních problémů uvažoval.
Leflerová se snaží dr. Samkovi vysvětit, že plenární zasedání NS, které může Šejnu
zbavit poslanecké imunity, se sejde až za týden – tedy 27. února. Dr. Samek přesto
– alespoň podle Leflerové – neupozorňuje na žádné nebezpečí z prodlení, ani
nežádá, aby parlament záležitost projednal neodkladně nebo učinil jiná mimořádná
opatření. Samek se pak ještě zmiňuje o dopise v souvislosti se zasedáním ÚV KSČ.
Jedná se zřejmě o Šejnou inspirovanou lednovou rezoluci na podporu Novotného.
O mnohém také vypovídá skutečnost, že po odchodu Samka Leflerová píše dopis
nemocnému předsedovi NS Laštovičkovi a uvádí v něm, že o případu vědí Prchlík
a Dubček. Leflerová tak nepochybně dává najevo, že případ Šejny nemusí mít nutně
jen kriminální, ale i politický rozměr.
59
Šejna si téhož dne nechává vystavit mezinárodní pojišťovací kartu na vůz červené barvy,
který má zapůjčený z továrny v Mladé Boleslavi/4/. Zároveň posílá svou sekretářku do
sekretariátu generála Janka, aby převzala deset tisíc korun na odměny pro zasloužilé
členy strany. Peníze ale využije výhradně pro svou potřebu. Své milence Musilové
a její kamarádce Lörincové navrhuje cestu na Slovensko. Mezitím shánějí Šejnu
i z Národního shromáždění, aby ho informovali o zasedání stranické skupiny členů
předsednictva. Vzkaz přebírá sekretářka, protože generál není na pracovišti. Šejnova
šedá eminence, všude přítomný Horský, se mezitím schází v hotelu Paříž se slovenským
poslancem Kuropkou a sonduje politickou budoucnost Šejny. Kuropka se netají s tím,
že se Šejnou to vypadá „blbě“/5/.
Dne 21. února stupňuje tlak hlavní vojenský prokurátor dr. Samek a žádá
předběžný výslech Šejny spojený s následnou vazbou/6/. Generální prokurátor
dr. Bartuška tento návrh po poradě s funkcionáři Národního shromáždění
zamítá. V tomto okamžiku nelze nevzpomenout na údajné tvrzení Kiesewettera
o tom, že předseda NS Laštovička se bude do poslední chvíle snažit, aby nebyl
Šejna vydán k trestnímu stíhání. Možná nejenom on. Nabízí se pochopitelně
také otázka, kde dr.Kiesewetter tuto informaci získal/7/. Dr. Samek tvrdí, že
Kiesewetter je dobrý přítel jeho podřízeného dr. Hüblera. Tedy prokurátora, který
odmítá splnit příkaz nadřízeného a vyslýchá členy hlavního výboru, kteří jsou
Šejnovi většinou zavázaní. Nelze pochybovat o tom, že tito lidé, nebo alespoň
někteří z nich, nebudou před Šejnou mlčet. Ostatně podle několika svědectví se
v těchto dnech Šejna často zdržuje na Národním výboru hlavního města Prahy,
kde je dr. Kiesewetter zaměstnán jako tajemník primátora/8/. Šejna nejspíš získává
klíčové informace z několika zdrojů. Na dotaz, kdo mohl Šejnu informovat
o průběhu vyšetřování, uvádí dr. Samek kromě již zmíněného dr. Kiesewettera
ještě generála Prchlíka, který o tři dny později hovořil se Šejnou na recepci. Mezi
dalšími možnými zdroji uvádí Bartušku a také Počepického. Veřejná bezpečnost
totiž prováděla podle pokynů prokuratury došetření případu/9/.
Ve stejný den navštěvuje Šejna restauraci uvnitř budovy Národního shromáždění
a setkává se v pracovně dr. Kešnera naposledy s poslancem Kuropkou/10/. Žádá
po něm, aby dosvědčil, že vozy vyslané Šejnou nejely na Moravu pro semena, ale
na Slovensko pro řezivo a při této příležitosti vzaly i semena. Kuropka pozoruje
na Šejnovi určité napětí a nervozitu. Začíná mít podezření, že je generál do aféry
namočený/11/. Šejna totiž v hovoru působí jako člověk, který je do případu
zasvěcený a disponuje neuvěřitelným množstvím poznatků. Zároveň však popírá
jakoukoli osobní účast na trestné činnosti a tvrdí, že to samé řekl Prchlíkovi.
Pracovník NS dr. Kešner je udivený, když téhož dne zahlédne Šejnu v restauraci
u prázdného stolu/12/. Sedí u stolu úplně sám, což se v minulosti nestávalo.
Kešner z toho má dojem, že Šejnu všichni opouštějí. Vysvětluje si to politickými
motivy, lépe řečeno postoji Šejny během prosincového a lednového pléna ÚV
KSČ, kterými si znepřátelil stoupence obrodného směru ve straně. 22. února jedná
Šejna u Prchlíka o zmíněném dopisu ÚV KSČ a o přechodu na jiné pracoviště.
Zároveň žádá komisi stranické kontroly o vyřešení pomluv vůči jeho osobě/13/.
60
Ten den se ještě objevuje i na slavnostním zasedání ÚV KSČ ve Španělském sále
na Hradě. Poté odchází na besedu se starými členy strany, ale podle několika
svědků působí dojmem, že prodělává těžkou osobní krizi. Brzy bez rozloučení
odchází/14/.
V těchto dnech Šejna doslova závodí s časem. Na pracovišti se téměř nezdržuje,
protože zařizuje spoustu věcí. V pátek 23. února se schází na Betlémském náměstí
s neznámým mužem, s nímž poté odjíždí do Národního shromáždění/15/.
Šejna vyřizuje něco uvnitř, zatímco muž se prochází před budovou. Potom ho
odvážejí do Divadelní ulice. Z pozdějšího svědectví řidiče Trnky vyplývá, že se
s největší pravděpodobností jednalo o jednoho z policejních šéfů podplukovníka
Počepického. Mezitím už podruhé marně shání Šejnu administrativní pracovnice
Národního shromáždění, aby se dostavil na plánované zasedání stranické skupiny.
Projednávat se má jeho případ. Po příchodu na pracoviště vyřizuje vzkaz z NS jeho
sekretářka. Šejna se tváří otráveně/16/. Přesto podle vyjádření Horského Šejna
tvrdí, že ve věci Moravce je to dobré. Horský však dodává, že Šejna strašně lhal
a přání nebo myšlenku vydával za skutečnost/17/. Mohl také lhát záměrně, aby
nevzbudil podezření, že se chystá uprchnout. Vyloučená ovšem není ani varianta,
že lhal – a to nejen v této věci – Horský.
Šejna je s největší pravděpodobností už rozhodnutý. Jediné řešení své obtížné
situace spatřuje v útěku. Svému synovi Janovi proto nařizuje, aby obstaral
náhradní díly a nářadí do auta/18/. Evidentně nechce nic ponechat náhodě.
Poslední sondáží aktuální situace se pro něho stává večerní recepce na sovětské
ambasádě, ale zřejmě už do ní příliš nadějí nevkládá. Jeho účast je přesto zvláštní.
Už tím, že podobné akce nevyhledává. Generál Babka později prohlásí, že se
Šejna zúčastnil recepce, aby upozornil, že je v nebezpečí. Bohužel je těžké říci,
jak to vlastně Babka myslel a koho měl Šejna upozornit. Sovětskou stranu nebo
nějakou konkrétní osobu, která se měla také recepce zúčastnit. Podle Šejnové mu
měl kdosi v pátek naznačit, aby rychle zmizel/19/. Že by se jednalo o Počepického,
který v posledních dnech před útěkem Šejnu naléhavě sháněl, a s nímž se generál
v pátek pravděpodobně skutečně sešel… Nebo zaznělo varování až při zmíněné
recepci?
Podle svědků se Šejna objevuje na recepci jako persona non grata. Podobně jako
v parlamentní restauraci se s ním nikdo nebaví. Je pro ostatní vzduch. Hovor se
mu podaří navázat až kolem deváté večer, když se potkává s náčelníkem Ústřední
vojenské hudby podplukovníkem Holým/20/. Podplukovník Holý se pouští
do diskuse až po provokativní Šejnově otázce. Šejna se ho ptá, zda se mu chce
také vyhnout a tvářit se, že ho nevidí. Holý v následné diskusi Šejnu varuje, že
v souvislosti s lednovým dopisem musí počítat se ztrátou funkce. Šejna naznačuje,
že je mu to jasné. Podle něho je to v politice vždy hop nebo trop. Kdyby to bývalo
vyšlo, byl by prý náčelníkem Hlavní politické správy. Takto ovšem není nic.
Šejna se Holému také svěřuje, že dostává telefonické výhružky od lidí spojených
s Novotným. Holý ho nabádá, aby se postavil k věci čelem a nikoho nekryl.
61
Jeho postavení by to snad prospělo. Šejna ale mávne rukou a tvrdí, že se nemá
na koho obrátit. Novotného strana je proti němu, protože je nedokázal obhájit
a k Dubčekovi jít nemůže, protože byl proti němu. V průběhu večera ještě prohodí
pár slov s některými hosty a hovoří s Prchlíkem. Po půl desáté zklamaný Šejna
prohlašuje, že si ho nikdo nevšímá a odchází domů.
Poznámky:
/1/ Výpověď Heleny Leflerové, VVP, 8. duben 1968.
/2/ Výpověď JUDr. Samka, HS VKR, 25. únor 1971.
/3/ Výpověď plukovníka Františka Černušky, VVP, 19. březen 1968.
/4/ Zpráva komise ÚV KSČ, 31.
/5/ Výpověď Štefana Kuropky, 19. duben 1968.
/6/ Výpověď JUDr. Samka, HS VKR, 25. únor 1971.
/7/ JUDr. Zbyněk Kiesewetter je zajímavý i tím, že jako jediný z okruhu přátel Šejny a syna prezidenta
Novotného udělal slušnou kariéru i v normalizačním období. Až do 6. března 1978 působil ve funkci hlavního
vojenského prokurátora. Čtyři dny po jeho odvolání začalo jeho agenturně operativní rozpracování v akci
Profesor (spis pod reg.č. 5879). Kiesewetter také pronesl zajímavý výrok, že Šejna zrádcem nebyl, jen k tomu
byl určitým způsobem přinucen. Nakonec se vyjádřil tak, že ho měly cizí agentury odtáhnout – viz Honza,
příloha č. 6/26 k 4634, složka: styky – Bílý, 36.
/8/ Výpověď zaměstnance NVP Zdeňka Netušila, 26. březen 1968.
/9/ Výpověď JUDr. Samka, HS VKR, 25. únor 1971.
/10/ Výpověď Zdeňka Kešnera, VVP, 17. duben 1968.
/11/ Výpověď Štefana Kuropky, VVP, 19. duben 1968.
/12/ Výpověď Zdeňka Kešnera, VVP, 17. duben 1968.
/13/ Výpověď generála Širůčky, 15. květen 1968.
/14/ Například výpovědi Františka Černušky (VVP, 19. březen 1968 ) a Rudolfa Šilhána
(VVP, 11. březen 1968).
/15/ Sdělení pracovníka ÚV KSČ Dufka.
/16/ Výpověď Květy Foralové, 16. duben 1968.
/17/ Výpověď Jana Horského, VVP, 23. květen 1968.
/18/ Výpověď Jiřího Trnky, 13. březen 1968.
/19/ Záznam TSP Carmen, 22. březen 1975.
/20/ Výpověď Miroslava Holého, VVP, 16. duben 1968.
62
KOSTKY JSOU VRŽENY
Motto:
„ V poslední době se skutečně bál…Strašně
huboval, když někdo zapomněl i během dne
zamknout dveře bytu.“
Viktorie Šejnová
Na svém pracovišti – HV KSČ MNO – se Šejna objevuje naposledy v sobotu 24. února
dopoledne. Sekretářce se zdá klidný a vyrovnaný, není na něm patrná sebemenší stopa
po nějakém vzrušení/1/. Podobně hodnotí Šejnu i další spolupracovník/2/. Svědčí to
o tom, že Šejna se už rozhodl. Zřejmě má postup v následujících okamžicích dokonale
promyšlený, nebo je apatický pod vlivem uklidňujících prášků. Jeho žena později
vypoví, že takové léky v době před útěkem často užíval.
Zároveň se Šejna snaží přesvědčit kolegy o tom, že rozhodně nehodlá utíkat z boje,
byť pro něho nejsou v tuto chvíli okolnosti příznivé. Zmiňuje se o nadcházejícím
jednání stranické skupiny v Národním shromáždění. Prohlašuje, že vystoupí v diskusi
a bude hovořit k otázkám porušování socialistické zákonnosti. Právě v současnosti
dochází podle Šejny k jejímu hrubému porušování. Říká, že o volné neděli se chce
na nadcházející jednání dobře připravit. Kolem jedenácté hodiny odchází, aniž by
jeho odchod působil na spolupracovníky nějak podezřele nebo dokonce rušivě.
Sekretářky se dokonce ještě před rozloučením ptá, zda chce přinést něco ze zabíjačky.
Přinese jí, co si vybere. Buď jelítko, nebo jitrničku. Šejna se musí zřejmě výborně
ovládat, když nechce dát najevo své skutečné úmysly a hovoří o naprostých banalitách.
Uvědomuje si však, že je důležité chovat se nenápadně. Jediné podezření může jeho
dlouho promýšlený plán zhatit. Pokud uspěje, může se pokusit o budování jiné kariéry
v odlišných podmínkách. Pokud nedotáhne své záměry do konce, skončí na mnoho let
za mřížemi. Je to zkrátka opět hop nebo trop.
Pak se nechá Šejna odvézt na Václavské náměstí, kde nakupuje. Před rozloučením
upozorňuje svého řidiče, ať pro něho v pondělí nejezdí/3/. To lze ovšem vnímat
buď jako neopatrnost, nebo dokonce jako velkou chybu. Šejna tím dost naznačuje.
Naposledy se také schází v provizorních kancelářích Národního shromáždění bývalé
plodinové burzy s jednou z klíčových postav jeho příběhu – Horským/4/. O čem
spolu hovořili se lze pouze dohadovat. Podle pozdější výpovědi Horského Šejna při
posledních schůzkách s ním naznačoval, že Moravcův případ se rozrůstá. Jak už bylo
řečeno, ještě téhož dne shání Horského naléhavě Počepický. Chce se neodkladně sejít
se Šejnou, ale Horskému nechce prozradit důvod/5/. Hovoří jen o zajištění míst na
ministerstvu pro dvě písařky. To nepůsobí příliš věrohodně.
63
Zda se Šejna den před svým útěkem s Počepickým sešel, je záhadou. Horskému věřit
nelze. Jeho výpovědi z doby, kdy byl umístěný ve vazbě, jsou velmi účelové a krajně
nevěrohodné. Takový protřelý chlapík, jakým je Horský, se určitě neschází se Šejnou
den před útěkem proto, aby vedl jen řeči o Moravcovi. Musí mít sám strach, protože
Počepického se Šejnou seznámil právě on. Podle pozdějších vyhodnocení nebylo sice
přímo prokázáno, že by se Horský na útěku Šejny podílel, ale zároveň se připouštělo,
že o něm mohl vědět. Nejenom Moravec, ale také paní Šejnová se domnívala, že
Šejna musel vycestovat minimálně s nějakým dopisem nebo doporučením pro strýce
Horského, který byl v USA bohatým továrníkem.
Den před útěkem se Šejna vrací domů asi ve dvě hodiny odpoledne, pokud můžeme
v tomto ohledu věřit jeho ženě. Působí jako obvykle, určité skleslosti manžela
nepřikládá Šejnová velký význam. Podle ní je tato vlastnost zvláště v poslední době
jeho charakteristickým rysem. Šejna také ve zvýšené míře holduje nejrůznějším
uklidňujícím práškům. Později se Šejnová svěří přítelkyni, že se Šejna v poslední
době strašně bál, zamykal se na noc ve svém pokoji a huboval, když někdo během
dne zapomněl zamknout dveře. Večer se manželé domlouvají na tom, že Šejna odjede
druhý den na Šumavu pro neteř. Manželka si všimne, že v noci ještě Šejna komusi
telefonuje. Okolo desáté hodiny večer volá Šejna milence Musilové. Chce se ujistit, zda
jejich domluva ohledně zítřejšího odjezdu na Slovensko platí. Evženie nemá zrovna
nejlepší náladu a říká Šejnovi, že onemocněla a asi nikam nepojede. Je pravděpodobné,
že Musilová váhá. Možná má i strach. Šejna jí vytrvale přemlouvá. Slibuje, že ji vyléčí.
Nakonec se oba dohodnou, že jí ráno vzbudí asi půl hodiny před svým příjezdem/6/.
Zatímco si Šejnova manželka nevzpomíná, že by se Šejna v sobotu ještě na nějaký čas
vzdálil z domova, podle jiných svědectví se objevuje na Hradě. V průběhu recepce
hovoří delší dobu s vedoucím 8. oddělení ÚV KSČ generálem Prchlíkem a velmi
pravděpodobně také s generálním prokurátorem Bartuškou. Škoda, že o obsahu těchto
hovorů není nic známo, protože v Šejnově případu hrají oba muži nezanedbatelnou
roli. Právě generální prokurátor dr. Bartuška odmítá ještě 29. února požádat jugoslávské
úřady o pomoc při zadržení Šejny, což působí velmi podezřele. Tento muž také
zanedlouho po propuknutí Šejnova skandálu ve funkci končí. Patří k těm, kteří
v souvislosti s případem Šejna ztratili důvěru. Zajímavé je i opětovné setkání Šejny
s Prchlíkem. Setkali se už na recepci u Sovětů. Přitom byl jejich vztah v poslední době
výrazně poznamenaný sílícími vzájemnými antipatiemi. Nebo je vzájemná nevraživost
už minulostí? Možná to na první pohled nezní příliš přesvědčivě, ale možná
i Prchlíkovi a politickému směru, který představoval, se může náhlé „zmizení“ Šejny
hodit. Minimálně proto, že může výrazně poškodit reputaci Novotného. Těm, kteří
nemají daleko k tomu označovat Dubčeka a jeho stoupence za kontrarevolucionáře, by
útěk Šejny mohl politicky srazit vaz. Vždyť jeden západní list přirovnal poměrně trefně
útěk komunistického konzervativce a stoupence Novotného generála Šejny do USA
k situaci, kdy by frankistický generál požádal o azyl v Moskvě.
Následující hypotéza je troufalá, protože z dostupných materiálů pro ní zdánlivě nic
průkazného nesvědčí. Jde o to, zda si Šejna, který se v minulosti nejrůznějším recepcím
spíše vyhýbal, nešel na dva večírky za sebou pro ujištění, že jeho útěku na kapitalistický
64
Západ nebude ve skutečnosti nikdo bránit. Je třeba vzít v úvahu, že Šejna znal
spoustu vysoce postavených lidí z nejrůznějších zájmových skupin. Jeho výpovědi
v situaci, kdy by už neměl co ztratit, mohly potopit kdekoho. Ve srovnání s tím se jeho
zrádcovská činnost v cizině mohla mnohým komunistickým pohlavárům jevit jako
„zanedbatelná“.
Poznámky:
/1/ Výpověď Květy Foralové, 16. duben 1968.
/2/ Výpověď Vlastimila Kaušky, VVP, 24. květen 1968.
/3/ Výpověď Jiřího Trnky, 13. březen 1968.
/4/ Výpověď Jana Horského, 4. březen 1968.
/5/ Výpověď Jiřího Počepického, VVP, 7. březen 1968.
/6/ Výpověď Evy Lörincové, 22. březen 1968.
65
66
ÚTĚK
SEMÍNKOVÉHO GENERÁLA
Motto:
„Útěk mu nezazlívám…to bylo jediné východisko,
jak se zachránit před smrtí.“
Viktorie Šejnová
V neděli 25. února začíná pro Šejnu den „D“. Už brzy ráno je na nohou. Uvědomuje si,
že teprve nyní začíná hra o všechno. Tento den nejspíše s konečnou platností rozhodne
o tom, zda se zachrání, nebo ne. V druhém případě by ovšem zažil pád, který by pro něho
znamenal naprostou zkázu. Následovala by léta vězení a zničená kariéra bez naděje na
jakýkoliv obrat k lepšímu. Takto však Šejna nechce a ani nemůže uvažovat. Musí myslet jen
dopředu. Také se nesmí netrápit pochybnostmi, které se derou na mysl. Vždyť má přece
plán. Dlouho ho promýšlel do nejmenších podrobností. Nyní je potřeba jednat. Podle
předchozí domluvy dává milence Musilové telefonicky smluvené znamení a zároveň
se chystá společně se synem Janem nepozorovaně odejít z domova. Přesto neodchází
beze svědků. Manželka Viktorie, jako by něco tušila, zastihne oba muže těsně před
jejich odchodem. Šejna se snaží tvářit jakoby šlo o každodenní banální rituál. Pozdraví
manželku a míří do dveří. Synovi více pracují nervy a stojí jako zařezaný. Rozhodnost
Šejny pomáhá nakonec zvládnout nepříjemnou situaci. Jeho žena okomentovala tento
okamžik až s časovým odstupem. Syn byl podle ní nesvůj a bál se prozrazení. Neunesl
podle ní tíhu situace a musel se hodně držet, aby se nerozplakal/1/. S odstupem času
Šejnová dospěla k názoru, že její muž chtěl být v době příprav k útěku doma zcela sám,
a proto se pokusil vyslat jí k sestře na Šumavu. Zdůvodňoval to tím, že praskla nějaká aféra
s autem a bezpečnost to přijde vyšetřovat. Šejnová ale nechtěla odjet z Prahy. Možná, že
něco tušila a našla si výmluvu. Nechce prý na Šumavě potkat muže, s nímž se stýkala, když
si Šejna našel milenky. Šejna prohlásil, že tedy pojede sám, protože má naléhavou služební
cestu.
V sobotu večer Viktorii Šejnovou najednou napadne, že její muž utekl. Oznamuje to
svému synovi z prvního manželství Vláďovi. Má pro to jediné vysvětlení. Hoří mu půda
pod nohama. Najednou si uvědomuje, že manžel nebyl v poslední době ve své kůži.
Choval se divně. Propadal stále většímu zármutku, někdy až zoufalství. Před zatčením
Moravce hovořila Šejnová s jeho manželkou. Paní Moravcová jí ujistila, že Šejna je také
zapletený do aféry jejího muže. Zároveň jí zapřísahala, aby to Šejnovi neříkala. Šejnová
to odmítla a rázně na Šejnu udeřila. Šejna byl v úzkých, ale dušoval se, že se ničím
neprovinil/2/. Podle Šejnové se musel manžel pro útěk do zahraničí rozhodnout náhle,
nejspíš před několika dny. Jinak by totiž nedávalo smysl, aby věnoval tolik úsilí dokončení
oprav chaty v Úštěku. Chtěl tam už na jaře jezdit.
67
Viktorie Šejnová ve svém líčení útěku manžela zaměnila sobotu za neděli. Těžko říci,
zda se skutečně spletla, nebo zda šlo o promyšlený záměr. Později se totiž ukázalo, že
při prvním výslechu Šejnová některé podstatné věci zamlčela. Například se nezmínila
o dopise, který jí manžel údajně poslal z Bratislavy. Šejnová tedy nejspíš věděla
o manželově útěku už v době, kdy jí navštívila Státní bezpečnost. Alespoň to vyprávěla
své přítelkyni, která byla, aniž to Šejnová tušila, důvěrnicí VKR. Přítelkyni také sdělila, že
dopis přesně podle instrukcí od manžela spálila. Šejna v něm údajně psal o tom, že mu
zbývají jen dvě možnosti. Buď se odprásknout, nebo čekat, až ho oddělají jiní. Neustále
prý čelil nejrůznějším hrozbám. Bylo mu také údajně mnohokrát připomenuto, že nesmí
na některé osoby vyzradit, co o nich ví. Šejna už podle Viktorie Šejnové propadal takové
panice, že se doma zamykal na noc ve svém pokoji/3/.
Je málo pravděpodobné, že by Šejnová Carmen neříkala pravdu. Vždyť to byla jediná
„kamarádka“, která se s ní nepřestala stýkat poté, co Šejna upadl v nemilost. Dřívější
přátelé, jak to v podobných situacích bývá časté, totiž raději přešli na druhý chodník, aby se
nedostali do problémů. Nasazení Carmen bylo z hlediska potřeb VKR vhodným řešením.
Řídícími orgány byla ceněna zejména proto, že se chovala velmi obezřetně. Nikdy nebyla
v hovorech aktivní a zbytečně se Šejnové nevyptávala, aby nevzbudila podezření. Viktorii
Šejnovou totiž považovala za velmi inteligentní ženu, a co je zajímavé, také za skvělou
herečku. V hlášení o ní Carmen uvedla, že si dokáže vybavit a zároveň analyzovat předešlé
rozhovory. Pokud je pravdivá historka s dopisem a Šejnové ho pošta doručila hned druhý
den po generálově odchodu z domova, nemohlo to být v neděli, ale v pondělí.
Šejnovi se po odchodu z domova honí hlavou jiné myšlenky než jeho ženě. Zanedlouho
se setkává s milenkou Musilovou. Včera večer vynaložil značné úsilí na to, aby jí
přemluvil k odjezdu. Ještě teď působí dojmem jako by vše důkladně promýšlela a váhala
s definitivním rozhodnutím. Času však není nazbyt. Dole na ni čeká auto a netrpělivý Šejna.
Evženie doma zanechá dokonce platnou cestovní doložku pro výjezdy do zahraničí. Že
by na ni ve spěchu zapomněla? Bez ní se však přes hranice nejspíš nedostane. Možná také
tuší nebo dokonce ví, co po ní bude Šejna požadovat a připravuje si alibi, aby zdůvodnila,
proč nemůže do zahraničí odcestovat. Na úvahy už není čas. Evženie se rychle obléká. Do
kufru si složí pouze troje šaty a ještě mokré a nevyžehlené prádlo. Kamarádku Evu ujišťuje,
že se do konce měsíce určitě vrátí do Prahy, protože má natáčení v televizi/4/. V pět odchází
z domu a usedá k Šejnovi do auta. Pak všichni tři odjíždějí podle domluvy na Slovensko,
které však pro ně není cílovou zemí. Ví to jen Šejna, nebo jsou do plánu zasvěceni i ostatní?
Těžko říci. Na konečném výsledku to však nic nemění. Nedlouho před překročením státní
hranice do Maďarska údajně vhazuje Šejna v Bratislavě do poštovní schránky zmíněný
dopis pro manželku. Ještě dopoledne překračuje Šejna s doprovodem hranice. To posléze
potvrdí pracovník oddělení pohraniční kontroly/5/. Šejna se synem mají podle něho u sebe
diplomatické pasy, Musilová výjezdní doložku. Úřady si však budou marně lámat hlavu
nad tím, na jaký doklad vlastně Musilová vycestovala. Vždyť právě doložku zanechala
doma. Šejna v továrnou zapůjčené škodovce nechce nic ponechat náhodě. Spěchá a ještě
v neděli chce uniknout z bezprostředního dosahu případných pronásledovatelů. Po osmé
večer už Šejnova skupinka opouští území Maďarska a ocitá se v Jugoslávii/6/. Šejnovi
spadne kámen ze srdce. Dokázal to. Unikl jim v nervy drásající partii, která pro něho vůbec
68
nevypadala dobře. Teprve teď se cítí celkem v bezpečí a hodlá si odpočinout. Tento den už
v cestě nepokračuje.
Právě v tento – pro Šejnu tak významný den – neustále vyzvání v jeho pražském bytě
telefon. Viktorie Šejnová už toho má dost, ale přesto automaticky sáhne po sluchátku.
Volá manžel? Ne, on to není. Opět se hlásí Horský a ptá se po Šejnovi/7/. Pokolikáté už!
Dochované archivní dokumenty VKR opět nedávají odpověď na otázku, proč Horský
Šejnu právě tento den tak naléhavě sháněl. Nelze ovšem vyloučit, že si tímto způsobem
pouze ověřoval, zda je Šejna doma, nebo odcestoval. Horského mohl pohánět obyčejný
strach. Dění kolem Šejny se v poslední době dotýkalo i jeho samotného. A situace nebyla
dosud tak nepřehledná a nejistá jako nyní. Viktorie Šejnová/8/ se domnívala, podobně
jako lidé kolem Moravce/9/, že Šejna musel mít při odjezdu nějaké doporučení od
Horského. Všichni věděli, že se jedná o synovce bohatého amerického továrníka. Také
bývalý pracovník VKR Kovář/10/ byl přesvědčen, že Šejnovi k útěku do USA dopomohl
Horský/11/. Podle jeho svědectví měl Šejna dokonalé informace o průběhu vyšetřování.
Věděl i to, že byla ve věci vyslýchána jeho sekretářka a další důstojník z HV KSČ MNO.
Horský byl zkrátka pro Šejnu nepostradatelný do posledního okamžiku/12/. To, že se
s ním Šejna setkal ještě den před útěkem, nemohlo být náhodné.
Ještě jedna věc je nepochybně zvláštní. Den po útěku Musilové se přihlašuje k trvalému
pobytu v jejím bytě kamarádka Lörincová/13/. Těžko říci, zda tento krok činí s vědomím,
že je jí po útěku Musilové se Šejnou opuštěný byt plně k dispozici. Opodstatnění by to
mělo v případě, že by s ní kamarádka před odjezdem o chystaném útěku mluvila. Podle
Lörincové ale Musilová před odjezdem tvrdila, že se za pár dní vrátí. Něco tu nehraje.
Buď se Lörincová od Musilové vše dozvěděla a nechala si toto tajemství pro sebe, nebo
se něco dozvěděla od Šejny. Několik dní před útěkem se s ním totiž setkala v restauraci
na Letné a po schůzce byla prý krajně rozrušená. To vypověděl řidič, který Šejnu přivezl.
Ani šetření VKR nevneslo do celé záležitosti světlo. Lörincová předala nedlouho po
útěku Šejny orgánům VKR cestovní přílohu k občanskému průkazu Musilové série
A 857 805. Je to jediný písemný doklad, který uprchlá zanechala ve svých osobních věcech.
Pak už VKR získala od Lörincové jen kapesní kalendář Musilové na rok 1967, kde byly
různé poznámky/14/. Zůstává tedy záhadou, jakým dokladem se Musilová prokázala na
hranicích, když opouštěla republiku. Pokud by se chystala s Šejnou na dalekou cestu, lze
předpokládat, že by si vzala doložku s sebou a po všech stránkách připravila na cestu lépe.
Příslušník VKR si v mnohém neví rady ani v okamžiku, když vyslýchá Lörincovou. Tato
žena stejně jako její otec budí zpočátku ten nejlepší dojem. Záhy se však ukazuje, že zvláště
vstřícné chování Lörincové při výslechu není tak docela upřímné. Příslušník VKR brzy
zjistí, že například nedávné setkání s Šejnou zamlčela. Místo toho tvrdí, že Šejnu neviděla
už několik měsíců. Zvláštní připadá důstojníkovi VKR i nečekaná nabídka Lörincové. Má
prý příbuzné v USA, a pokud jí bude povolen odjezd, je ochotná po Šejnovi a Musilové
v Americe pátrat. Když je příslušníkem VKR upozorněna na rizika této akce, prohlásí, že si
celou věc ještě rozmyslí. Tato nabídka je nepochybně velmi zvláštní. Lörincová se zřejmě
tímto způsobem pokouší hrát s VKR vlastní hru. V této souvislosti není vyloučeno, že
Lörincová mohla o chystaném útěku Šejny a Musilové nejenom vědět, ale že sama chtěla
po předchozí domluvě za nimi vycestovat do USA. Možná kalkulovala, že oficiální výjezd
69
by byl méně riskantní, tak nabídla pátrání. Ocitáme se opět na tenkém ledě spekulací.
Nelze je však kategoricky odmítnout ve světle toho, jak se události nakonec vyvinuly.
Lörincová sice nabídku VKR nezopakovala, ale přesto zanedlouho společně s matkou
Musilové Elfrídou uprchla/15/. Obě ženy vycestovaly za hranice na konkrétní pozvání
z Vídně, které jim opatřil známý. Na dotyčné vídeňské adrese se však nikdy neobjevily
a pokračovaly v cestě do USA. To potvrdilo následné šetření.
Několik vojenských institucí však v té době pracovalo především na objasnění útěku Šejny.
Dlouhodobé pátrání VKR dospělo k závěru, že Šejna se rozhodl k útěku bezprostředně
poté, kdy byl informován, že bude zbaven poslanecké imunity za rozkrádání. Během
rozpracování nebyl podle oficiální zprávy zjištěn nějaký podíl západních rozvědek na
útěku Šejny. Na útěk se podle VKR generál připravoval sám a se svými úmysly opustit
republiku se nikomu nesvěřoval/16/. Navzdory poměrně důkladnému a několikaletému
šetření, které ovšem probíhalo až ex post, to však nemusí být tak docela pravda.
Šejnu už nejspíš pražské události po několika dnech příliš netrápí. Z Jugoslávie prchá
26. února 1968 do Itálie. V půl třetí odpoledne překračuje se svým doprovodem hranice/
17/. Pak navazuje kontakt s Američany. Podle zprávy zaslané od československého
vojenského diplomata bydlí od 27. února 1968 v blíže neurčeném hotelu v centru Říma
a chystá se na odlet do USA/18/. Československé úřady mezitím vyčíslí celkové dluhy,
které po sobě Šejna zanechal na více než půl milionu korun/19/.
ZISKY A POHLEDÁVKY ŠEJNY V ČSSR
1. Semena
360 000
2. Obstarání aut
15 500
3. Vylákání peněz na obstarání bagru
4. Zisk peněz za slib auta
5. Současné dluhy občanům
5 000
Novák
16 000
Kopřiva
35 000
Koudelka
5 000
Křivánek
4 000
Černuška
7 000
Pelech
70
10 000
6. Dluh u Státní spořitelny
26 816
7. Odcizené peníze vylákané na odměny
20 000
CELKEM
513 816
Zároveň se pátrá po škodách, které Šejna může způsobit předpokládaným vyzrazením
údajů utajovaných v zájmu bezpečnosti státu. Z šetření vyplývá, že Šejna navštívil nebo má
povědomí o některých utajovaných objektech jako je protiatomový kryt ÚV KSČ a vlády či
kryt spojeného velení Varšavské smlouvy. Šejna zná také rozmístění raket PVOS. Rozvědka
také zjišťuje, že Šejna může být cenným objektem pro speciální instituce protivníka. Lze
ho využít propagandisticky s dezorientačními cíli v rámci globální politické strategie při
vedení psychologické války proti zemím socialistického společenství/20/.
Československý velvyslanec ve Washingtonu dr. Duda žádá proto 8. března 1968 o vydání
Šejny na základě platné extradiční smlouvy/21/. Šejna se podle velvyslance dopustil
vážných kriminálních deliktů, podle nichž je vláda USA povinna ho československým
úřadům vydat. Ale i Západ hraje se Šejnovou kartou svou hru. Vlivný list Washington Post
píše 11. března ve svém úvodníku: „Nebude-li Šejna vydán, nemusí být českoslovenští
liberálové rozčarováni, neboť jim to pomůže při obraně proti obvinění, že jsou spiknuti
s imperialisty.“ Tečku za těmito přestřelkami učiní až 5. prosince 1968 Státní Department
USA, který po vleklých průtazích předává československému velvyslanectví ve
Washingtonu nótu, v níž se vydání Šejny zamítá.
Počátkem léta 1968 pozvolna slábne zájem o kauzu „semínkového“generála také
v československých sdělovacích prostředcích. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu
1968 pak definitivně obrátí pozornost novinářů a veřejnosti jinam. Jisté účtování s kauzou
Šejna se objevuje na konci června v novinovém článku nazvaném Tečka za případem
Šejna? Stať se zabývá především postoji vlivných osob a institucí k šetření případu
a dospívá k závěru, že šlo přinejmenším o jakési těžko uvěřitelné kolektivní selhání, pokud
nelze z jednání konkrétních osob vyčíst přímo záměr/22/.
Kritizovaný je především bývalý ministr vnitra J. Kudrna, který na pokyn určitých lidí zdržel
předání kauzy prokuratuře a také generální prokurátor dr. J. Bartuška za laxní přístup
při vydání Šejny k trestnímu stíhání. Kritika se snáší i na hlavu nejvyšších funkcionářů
Národního shromáždění B. Laštovičky a H. Leflerové, kteří podle deníku příliš dlouho
otáleli a navíc neobvyklým způsobem svolávali stranickou skupinu předsednictva NS,
čímž vlastně Šejnu upozornili na to, že se děje něco vážného. Největší míru kritiky si však
vysloužila spolupráce vojenské prokuratury, Státní bezpečnosti a VKR, která podle
deníku v tomto případě pokulhávala doslova na obě nohy.
V závěru roku 1968 je vydána komplexní zpráva komise MNO k případu Šejna/23/.
Zdůrazňuje se v ní, že Šejna nedisponoval údaji o komplexní operační dokumentaci,
nicméně v důsledku zastávaných funkcí získal vědomosti o struktuře ČSLA, MNO a GŠ
a o některých utajovaných objektech. Znal rovněž řadu vedoucích funkcionářů MNO
a GŠ, jakož i okruhů a jejich charakteristiky. Ve zprávě se konstatuje, že vyzrazením těchto
údajů způsobil dalekosáhlé škody armádě a státu. Zpráva také končí přiznáním, že sice
nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, které Šejna vyzradil a jejich rozsah, nicméně bylo ze
zahraničního pramene potvrzeno, že se dal plně k dispozici nepřátelské rozvědce.
Oficiální zpráva je oficiální zpráva. V kuloárech zase obíhaly jiné „zaručené“ zprávy.
Tehdejší vedoucí tiskového odboru Národního shromáždění Oldřich Manďák napsal ve
71
svých nepublikovaných memoárech, že Šejna uprchl do USA s mobilizačními plány/24/.
Je však nutné přiznat, že Šejnu neměl právě v lásce. Navíc žádal po svém nadřízeném, aby
se kauza semen šetřila. Nemohl prý ignorovat stížnosti na Šejnu zasílané jednotlivými
družstvy. Považoval proto za svou povinnost o nich informovat předsedu NS a „osobního
přítele Šejny“ B. Laštovičku. Tvrdě však narazil. Laštovička se snažil celou záležitost
bagatelizovat a Manďáka nechal přeřadit do nižší funkce. V této souvislosti je však třeba
znovu připomenout údajný Kiesewetterův výrok, že předseda NS Laštovička udělá vše
proto, aby nebyl Šejna vydán k trestnímu stíhání.
Poznámky:
/1/ Výpověď Viktorie Šejnové, VVP, 23. březen 1968.
/2/ Honza, příloha č. 6/27 k 4634, složka: Styky – Carmen, 1 – 2.
/3/ Carmen u Šejnové, 21. květen 1969.
/4/ Výpověď E. Lörincové, VVP, 22. březen 1968.
/5/ Informace od pracovníka OPK Majkoviče.
/6/ Honza, příloha 5/2 k 4634, složka: Souhrnné zprávy, 13.
/7/ Výpověď Viktorie Šejnové, VVP, 23. březen 1968.
/8/ Výpověď Viktorie Šejnové, 20. duben 1968.
/9/ Honza, příloha č. 6/1 k 4634, složka: Styky – opatření, 18.
/10 / Konspirativní vytěžení Josefa Kováře, 13. leden 1971.
/11/ Výpověď Jana Horského, VVP, 23. květen 1968.
/12/ Pohovor s plukovníkem Kysilkou, HS VKR, 10. únor 1971.
/13/ Nedatovaná zpráva HS VKR k osobě Evy Lörincové.
/14/ Záznam S VKR z 5. dubna 1968.
/15/ Honza, příloha číslo 6/19 k 4634,složka: Styky – Musilová Elfrída.
/16/ Honza, plány AOR.
/17/ Honza, příloha č. 5/2 k 4634, složka: Souhrnné zprávy, 13.
/18/ Tuto zprávu obdržel náčelník ZS – GŠ od VLP v Itálii – Zpráva komise ÚV KSČ, 32.
/19/ Zisk a pohledávky Šejny v ČSSR – zpráva komise ÚV KSČ, 62 – 63.
/20/ Souhrnná informace k případu bývalého generálmajora ČSLA Jana Šejny, Praha, 6. březen 1978.
/21/ Honza, příloha č. 10/1 k 4634, složka: Monitory – tisk, 13.
/22/ Práce, 11. červen 1968.
/23/ Komplexní zpráva komise MNO k případu Šejna ze 17. prosince 1968.
/24/ JUDr. Oldřich Manďák (1912 – 1998) – svědectví z pamětí, které se vztahuje k případu generála Šejny,
poskytla autorovi jeho manželka Květa.
72
V PROPADLIŠTI DĚJIN
Motto:
„Na druhé straně pro objektivitu uvádím,
že Šejna byl člověk…dobrosrdečný, se srdcem
na dlani, ochotný… On také skutečně mnoho
pro lidi udělal a zařídil.“
Dobromila Votrubová
Otázku, co se dělo se Šejnou po jeho útěku do USA, není jednoduché zodpovědět. Jak
už bylo dříve uvedeno, o působení Šejny v zahraničí VKR nezíská žádné průlomové
informace a získávání dílčích poznatků je rovněž velmi nahodilé. Závěrečná zpráva HS
VKR o ukončení rozpracování OS „Honza“ z 9. listopadu 1984 tak pouze konstatuje, že
se Šejna dal plně k dispozici nepřátelské rozvědce a vzhledem k značnému časovému
odstupu už nemůže disponovat žádnými údaji a skutečnostmi z vojenské oblasti/1/.
Dále zpráva uvádí, že se nepřátelské rozvědce podařilo utajit místo zpravodajského
vytěžování Šejny. Ve zprávě se také konstatuje, že výsledky dosavadního rozpracování
Šejny a jeho společníků v zahraničí nejsou doposud efektivní a uspokojivé. Je to dáno
tím, že prostředky správy rozvědky v USA jsou vlivem zrady a emigrace některých
příslušníků Ministerstva vnitra značně omezené. Potíže se z tohoto důvodu objevují i při
prověřování dílčích poznatků získaných k činnosti Šejny v zahraničí. Zpráva dokonce
obsahuje v závěru pramálo lichotivé zjištění, že některé poznatky získané prostředky
VKR mohou být dezinformací rozvědky USA.
Kauza Šejna ještě nějaký čas doznívá i v domácím prostředí a velmi ztěžuje život
především manželce uprchlého generála. Z korespondence, která přichází z USA na
její adresu, je patrné, že se Šejna hlavně v počátečním období obává o svůj život/2/. Na
počátku března 1969 píše Viktorii Šejnové doslova, že hlavním zájmem soudruhů je
teď zjistit, kde žije a pak se s ním vypořádat po svém. Šejna píše ženě ironicky, že má
soudruhům estébákům vyřídit, že momentálně neuvažuje ani o legálním ani o ilegálním
překročení československých hranic. „Soudruzi estébáci“ případ Šejna komentují
po svém. Podle obehrané ideologické šablony končí zrádce Šejna v propadlišti dějin.
Působení „semínkového generála“ na Západě, jeho rozhovory v médiích a zejména
chystané memoáry jsou prý jenom hrou, která má, podle komunistického režimu a jeho
protagonistů, ospravedlnit neospravedlnitelné. Tedy zradu a morální selhání Šejny.
73
V jedné ze složek OS Honza se v tomto duchu objevuje hodnocení Šejny, které je
typickým výplodem dobové normalizační propagandy. Generál je vykreslen takto:
„Ve špinavém antikomunistickém haraburdí zůstanou i „paměti“ docela obyčejného
zloděje, defraudanta a podvodníka Šejny. Větší hloupost, slabomyslnost a naivnost si
už tento slavomam za cizí pomoci nemohl vymyslet. Snad by na Západě mohli Šejnovi
umožnit, aby napsal knížku například o tom, jak okrádat kamarády, příbuzné a známé,
jak organizovat lži a podvody a organizovat spekulativní obchody se semeny a ojetými
vozy. Jinými slovy: mohl by napsat, jak se stát rozkrádačem, jak získat prostředky na krytí
požadavků náročných milenek. V případě napsání takové knížky by konečně mluvil
pravdu a lidé by mu to určitě věřili.“
O Šejnově profilu se popsalo mnoho stran. Objevila se i snaha po objektivnějším
přístupu ve snaze zjistit, kde se stala chyba. A to i na oficiální stranické úrovni. V jednom
hodnocení se například uvádí, že Šejna vstoupil jako velmi mladý do politického života
a dosahoval podle tehdejších hodnocení dobré výsledky. Jeho třídní původ a poměry,
z kterých vyšel prý dávaly jeho osobě punc člověka spojeného se sociálními přeměnami.
Byl hodnocen jako „pevný a oddaný uskutečňovatel stranické linie“. Šejna byl ceněný
také jako člověk, který sice neměl vzdělání, ale „vyznačoval se přirozenou inteligencí
a schopností získávat si lidi“/3/. Na způsob jednání generála Šejny však panovaly různé
názory. V pozdějším hodnocení se lze dočíst, že kde mohl, tam navazoval rozsáhlé
známosti nebo styky, které pro něho mohly být svým způsobem užitečné. Důstojníci
z MNO Šejnu charakterizovali jako vychytralého, sobeckého a záludného člověka, který
si neustále půjčuje peníze. Šejna prý vystupoval a choval se podle toho, jak potřeboval.
Dovedl být i ochotný, srdečný a pozorný, když to pro něho bylo výhodné. Jmenovaný
generál dostal punc muže dvojí tváře. Na jedné straně se navenek snažil budit dojem
starostlivého a pečlivého funkcionáře, na druhé straně mu šlo jen o realizaci egoistických
osobních zájmů a o vlastní kariéru/4/.
Poněkud jiné vysvědčení mu dal jeden z jeho dávných známých – filmový scénárista
Pavel Juráček. Jeho charakteristika stojí rozhodně za obsáhlejší citaci, protože
zaznamenává názor člověka pohybujícího se vně stranické nomenklatury. Juráček
napsal: „S ustaranou, bezútěšně anonymní tváří, se slovníkem nenapravitelně
zdeformovaným stovkami a stovkami schůzí, s názorem, že osobní názory nejsou
rozhodující, protože všechno je ve skutečnosti jinak a složitější, s pamětí připomínající
smetiště přeplněné troskami rezolucí a programů, odvolaných tezí, překonaných
pouček a neřádem, v němž nelze rozeznat, co pochází od Lenina, co od Krista, co od
Jana Nerudy a co od přidělence, přestože to Šejna souhrnně nazýval marxismem…“/5/.
Mezi obyčejnými lidmi, kteří se pohybovali v jeho okolí, byl Šejna naopak většinou
oblíbený. Jeho sekretářka Foralová vyzdvihovala, jak byl kamarádský a štědrý. Někdejší
milenka Votrubová hovořila o tom, že byl dobrosrdečný a mnoha lidem dokázal
pomoci/6/. Také manželka Viktorie si cenila, že se dokázal postarat dokonce o své
nevlastní děti. Na Šejnu vzpomínali v dobrém i mnozí další, včetně jeho řidičů. Nemluvě
ani o voličích, kterým zadarmo obstarával lístky na fotbalové a hokejové zápasy. Nešlo
přitom zdaleka o malé částky a Šejna to často komentoval slovy: „Vidíš, to je poslanecký
výdělek.“/7/
74
Jeho žena je ale postupem doby nucena svůj názor poněkud změnit. Na ní asi nejvíc
z celé rodiny doléhají důsledky generálova útěku. Velkým problémem jsou především
dluhy, které v Československu Šejna zanechal. Ocitá se proto v nelehké situaci. Viktorie
Šejnová musí hledat zaměstnání a začít tvrdě pracovat. Je to však žena hrdá a houževnatá,
kterou nepotkal v životě první malér a rozhodně nehodlá rezignovat. Navíc je skromná
a nenáročná. Ačkoliv se původně narodila v Rusku v aristokratické rodině, zažila později
i těžké časy, takže na přepych a materiální hodnoty si skutečně nepotrpí. Přesto je na tom
zpočátku tak špatně, že píše Šejnovi zoufalý dopis. Dluhy se na ni doslova sypou/8/.
Šejna sice občas nějaké dolary pošle, ale to nestačí. V jádru zůstává odkázaná sama na
sebe, ale sežene si zaměstnání a dokáže se postarat o sebe i o rodinu.
VKR se mezitím snaží získat nějaké poznatky o Šejnově pobytu v USA. Na základě
některých zjištění nelze vyloučit, že je Šejna ve spojení s bývalými přáteli z domova.
Americký stomatolog českého původu, jehož služeb Šejna v USA využívá, tvrdí, že
bývalý generál je dobře informovaný o situaci v Československu. Má tam údajně mít
i svou síť informátorů. Zdá se, že s tímto tvrzením může korespondovat poznatek týkající
se Horského. Ten se totiž setkává v lednu 1969 v Praze se synem bývalého prezidenta
Novotného na oslavě narozenin jeho ženy. Horský se tam zmiňuje o své nadcházející
cestě do USA a obrací se k Novotnému se slovy: „Tondo, co chceš, abych vyřídil
Šejnovi/9/. „Tajné služby v této době nevylučují, že Horský může čile komunikovat
se zahraničím. Například prostřednictvím kurýrní služby letecké společnosti Pan
American nebo za pomoci stewardky, která je jeho milenkou/10/. Od ledna se Horský
nezákonně zdržuje v USA/11/. Kvůli podezření, že je agentem americké rozvědky,
dochází k jeho rozpracování/12/.
VKR navíc získává v únoru 1970 poznatek, že se Horský po svém příjezdu do USA
skutečně setkal s uprchlým generálem Šejnou a má dokonce zprostředkovávat Šejnovi
spojení do ČSSR/13/. Od něho nebo od Američanů měl také Horský získat nějaké peníze
za zprávy a patenty, které vyvezl z Československa. Podle dalších poznatků se Horský
stěhuje z USA do Austrálie, protože „byli Ameŕičané příliš zvědaví a málo platili“. Své
sestře do Košic zase píše, že odejel do Austrálie, aby se vyhnul jakémukoliv vyptávání
v souvislosti s generálem Šejnou/14/. Tyto skutečnosti zavdávají podněty k úvahám, zda
Šejna ještě nějaký čas po svém útěku neudržoval s Horským prostřednictvím nějakého
kanálu spojení. A znovu se nabízí otázka, zda se Horský nějakým způsobem na Šejnově
útěku nepodílel/15/.
Poznámky:
/1/ Závěrečná zpráva HS VKR o ukončení rozpracování OS „Honza“ (reg. č. sv. 4634)od náčelníka HS VKR
generálmajora P. Vrlíka z 9. listopadu 1984, Honza, plány AOR.
/2/ Dopis Jana Šejny Viktorii Šejnové z 3. března 1969.
/3/ Komplexní zpráva o splnění usnesení vlády č. 186/68 – Paralyzování důsledků spojených s emigrací Šejny,
4. prosinec 1968.
/4/ Souhrnná informace k případu bývalého generálmajora Šejny.
/5/ Pavel Juráček, Copak je to za vojáka?, Mladý svět, březen 1968.
/6/ Výpověď Dobromily Votrubové, VVP, 18. březen 1968.
/7/ Záznam z vytěžení pplk. B. Hušnera, 16. srpen 1972.
75
/8/ Dopis Viktorie Šejnové Janu Šejnovi z 5. února 1970.
/9/ Honza, příloha č. 6/26 k 4634, složka: Styky – Bílý, 8.
/10/ Honza, příloha č. 16/1 k 4634, složka: Šetření komisí – Zpráva o šetření okolností souvisících
s útěkem Šejny – pracovní komise předsednictva ÚV KSČ podle stavu k 7. 5. 1968, 28 – 29.
/11/ Záznam pplk. VKR z 11. května 1971.
/12/ Jedná se o akci Prim. Vzhledem k tomu, že se Horský přestěhoval z USA do Austrálie, kde se ocitl
mimo dosah operativních možností, byl jeho svazek uložen na 20 let do archivu.
/13/ Zpráva D – novináře z 12. června 1970.
/14/ Dne 2. prosince 1970 byl zachycen dopis, který posílá Horský své sestře z Austrálie do Košic. K dopisu
je přiložena kopie žádosti adresované Správě pasů a víz s žádostí o prodloužení pobytu v zahraničí
do 31. 12. 1973. Dále kopie dopisu prezidentu republiky, kde délku zahraničního pobytu Horský
zdůvodňuje zdravotními důvody. V něm rovněž uvádí, že odejel z USA do Austrálie, aby se vyhnul
jakémukoliv vyptávání v souvislosti se Šejnou.
/15/ Podle oficiální verze nebylo zjištěno, že by se Horský podílel na útěku Šejny, i když z utajeného pramene
vyplývaly poznatky, vzbuzující podezření, že útěk předpokládal – viz Zpráva o šetření okolnost, 29.
76
POD DROBNOHLEDEM
VKR
Motto:
„Důkladný rozbor ukázal, že Šejnovy znalosti
mohou být jen všeobecného charakteru.“
HS VKR, 24. březen 1970
Útěkem Šejny do USA začínají spory o velikosti jeho zrady a o jeho hodnotě pro
zpravodajské záměry protivníka. Několik komisí provádí rozsáhlá šetření, aby si bylo
možné udělat ve věci Šejna jasno. Chystá se také soud, který má se zrádcem zúčtovat.
Šejna se nicméně ze zámoří pokouší nějakou dobu tyto negativní trendy alespoň trochu
ovlivnit a komunikuje na dálku se svým obhájcem. V roce 1969 zasílá z New Yorku
dopis svému pražskému advokátovi dr. Řípovi, protože v Československu je proti němu
vedeno v nepřítomnosti soudní řízení. Dopis je zajímavý tím, že s v něm vyjadřuje
k svému vlastnímu případu, aniž se ho pokusí nějakým způsobem rozkrýt. Šejna pouze
naznačuje, že mnohým funkcionářům se jeho případ hodil a také se ho pokusili využít
k tomu, aby zakryli vlastní minulost a přihlásili se k obrodnému procesu. Autor v dopise
dále uvádí, že vyjádřit se k případu Šejna je velmi složité a pochybuje, zda je to vůbec
možné. Šejna navíc pochybuje o tom, zda to vše má vůbec nějaký smysl.
V září 1970 vypráví Viktorie Šejnová důvěrnici VKR o dopisu, který jí zprostředkoval
právě advokát Řípa. Upozorňuje zejména na jeho zvláštní obsah. Šejna v něm tvrdí, že
byl z Itálie Američany unesen v předem připraveném americkém letadle/1/. Vzhledem
k tomu, že dr. Řípa byl kontaktován i orgány VKR, je otázka, zda se nepropůjčil
k nějaké blíže nespecifikované hře. Předem připravené americké letadlo však přesto
nemusí být tak docela fikce. Šejna nepochybně přemýšlel o útěku do USA delší dobu.
V lednu 1967 si prostřednictvím Horského vyžádal schůzku s vojenským a leteckým
přidělencem v USA podplukovníkem Horákem, aby se informoval o poměrech v této
zemi. Schůzka se však neuskutečnila/2/. V roce 1993 poskytl Šejna rozhovor novináři
Tomáši Sniegoňovi/3/. V něm uvedl, že před svým útěkem někdy na počátku února 1968
kontaktoval americké velvyslanectví. Tam mu údajně přislíbili, že se o něho postarají,
pokud zmizí z republiky. V Praze mu prý pomoci nemohou.
S tímto závěrem ovšem nekorespondují výsledky šetření komisí ani Závěrečná
zpráva HS VKR o ukončení rozpracování OS „Honza“/4/. Tam se uvádí, že podíl
západních rozvědek na útěku Šejny nebyl zjištěn. Otázkou zůstává, zda se Šejna, jehož
77
diplomatický pas platil pouze do socialistických zemí, chtěl nějak pojistit při cestě do
Itálie. To znamená, jestli nesháněl italské vízum. VKR se totiž dobrovolně přihlásil
svědek, který se někdy v druhé polovině ledna 1968 nechtěně střetl na velvyslanectví této
země s neznámým mužem, kterému vyrazil z ruky reklamní prospekt. Když pak zahlédl
na počátku března v deníku Práce Šejnu na fotografii, vzpomněl si na neznámého muže,
který byl účastníkem zmíněného incidentu/5/.
Na oficiální úrovni je v Československu uzavřen případ Šejna 17. dubna 1970, kdy je
uprchlý generál odsouzen v nepřítomnosti k desetiletému nepodmíněnému trestu.
Šejna je odsouzen skutečně jen za delikty hospodářského charakteru a nikoli za zradu
a vyzvědačství. To se mu prokázat nepodařilo. Pozoruhodné je také to, že se Šejna 24.
dubna 1970 prostřednictvím svého advokáta Řípy proti rozsudku odvolává, ale za
tři měsíce své odvolání stahuje. Tím své veřejné angažmá na půdě v komunistickém
Československu uzavírá.
VKR pokračuje i v sedmdesátých letech ve sběru informací o Šejnovi. Poznatky o něm
a jeho okolí podává zejména agent s krycím jménem Tenor. Ten udržuje ve Washingtonu
styky se stomatologem, jehož rodiče se kdysi do USA vystěhovali/6/. Dotyčný zubař
se zná se Šejnou, jeho synem i milenkou Musilovou. Ze získaných poznatků vyplývá,
že Šejna často cestuje do Evropy a prostřednictvím turistů má dokonce udržovat styky
se známými v Praze. „Semínkový“ generál však není v nejlepší psychické kondici,
protože se neustále obává likvidace/7/. Celkově však nových poznatků není mnoho
a někdy si vzájemně odporují. V dubnu 1971 například VKR zjišťuje, že Šejna žije nadále
s Musilovou a údajně se s ní oženil. Chce se také zajistit a otevřít si restauraci. Zřejmě
kvůli své vlastní bezpečnosti Šejna dokonce dva roky používá na veřejnosti jméno své
milenky Musilové. Je nepochybné, že Šejna má strach. Zubaři se proto svěřuje, že určité
věci dosud nezveřejnil, aby zbytečně neriskoval svůj život. Potíže má údajně i jeho syn.
Prý studoval, ale nyní se bojí, že bude odveden a půjde bojovat do Vietnamu.
O devět let později získává VKR informaci z okruhu Evy Lörincové, dlouholeté
kamarádky Musilové/8/. Podle sdělení Lörincové se s bývalou milenkou Šejny oženil
jeho syn, zatímco Šejna si vzal za manželku francouzskou mulatku. To Šejna potvrzuje
i v pozdějším rozhovoru s Tomášem Sniegoněm. Podle dalšího informátora se Šejna
nachází ve státě Washington a vyhodnocuje vojenské zprávy získané zpravodajskou
službou USA od československých emigrantů. Jeden z pozdních poznatků potvrzuje,
že milenka Šejny Evženie Musilová se skutečně provdala za generálova syna a po
komplikovaném porodu se jim narodila v listopadu 1981 dcera/9/.
V roce 1970 získává VKR agenturní zprávu, která je nepříjemná/10/. Jedna
československá emigrantka se dozví od strýce svého manžela, který je zaměstnaný na
State Departementu, že Šejna předal USA mnoho cenných poznatků. Prý mnohem
více než se objevilo v novinách/11/. Jaké to však mohly být poznatky? Odejel Šejna
skutečně s mobilizačními plány? Závěry z šetření Inspekce ministra obrany to
nevylučují, i když ani nepotvrzují/12/. Ve zprávě se píše, že Šejna může znát dílčí
otázky související s operační dokumentací, stejně jako může mít znalosti z mobilizační
a organizační přípravy a uvádění ČSLA do bojové pohotovosti. Také může znát
78
složení ČSLA v době míru i za války, může mít povědomí o dislokaci svazů a svazků
ČSLA včetně raketového vojska. Zpráva rovněž připouští, že může znát některé údaje
o způsobu a opatřeních spojených s mobilizačním rozvinutím ČSLA. Stále se však
hovoří jen o dílčích poznatcích, zatímco v kuloárech vzniká po útěku Šejny šuškanda,
že si odvezl mobilizační plány. V této souvislosti není bez zajímavosti zjištění, že na
jeho bývalém pracovišti v sekretariátu HV KSČ MNO byly zjištěny vážné nedostatky
v dodržování zásad ochrany státního a služebního tajemství i na úseku spisové služby/
13/. Nebyl tam veden základní přehled o pohybu spisů a zjistilo se, že chybí deset
přísně tajných spisů služebního charakteru a osmdesát devět přísně tajných a tajných
spisů ze stranickopolitické oblasti. V dubnu 1974 přitom agent VKR hlásí, že v pořadu
západoněmecké televize zaznamenal rozhovor s bývalým generálem Šejnou. Na
obrazovce se podle něho objevily i originály dokumentů přísně tajného charakteru,
které byly označeny razítky MNO/14/. Přesto oficiální verze později zněla, že se ztracené
dokumenty podařilo dohledat. Jako nevěrohodné se vyhodnotilo také svědectví Evžena
Vasiliaka, který tvrdil, že pro Šejnu nafotil stovky přísně tajných dokumentů/15/.
Nejrůznější spekulace zachycuje VKR také v domácím prostředí. Podle důvěrného
zdroje tvrdí v jedné restauraci generál Kužel, že Šejnova aféra se úmyslně zamlčuje
/16/. Šejna je podle něho lepší agent než byl prosovětský Sorge. Neutekl prý
ze strachu, ale včas, aby nebyl prozrazen. Generál se zmiňuje o jeho osobních
kontaktech, které sahaly až do orgánů Varšavské smlouvy. Šejna prý bude mít pro
Západ ještě dlouho cenu. Na druhé straně soudí pro změnu generál Vosáhlo, že
Šejna nemůže být po odborné stránce cizí rozvědce užitečný, neboť nemá přehled
o vojenských otázkách. Generál Vosáhlo tvrdí, že se Šejna s materiály do kolegia
ministra neseznamoval, o ničem nediskutoval a kolegium vždy trpně odseděl. Na
zasedání kolegia ministra nebyl připravený/17/.
Velký zájem má VKR také o monitoring tzv. otevřených zdrojů, z nichž se snaží zjistit,
co Šejna nepříteli skutečně vyzradil. Vystoupení Šejny ve sdělovacích prostředcích
vyhodnocuje převážně jako polopravdy nebo dokonce jako bombasticky pojaté
dezinformace, které jsou zčásti produktem ideologické ofenzívy nepřátelských
zpravodajských služeb, zčásti výrazem jeho touhy získat tučné honoráře/18/. V Paris
Match se 14. srpna 1971 objevuje bombastický titulek: Český generál odhaluje ruský
plán k obsazení Evropy a Francie. Jeho vyhodnocení obsahuje v první řadě ujištění, že
otištěním článku nedošlo k žádné dekonspiraci orgánů nebo objektů vojenské rozvědky.
Uvedená fakta jsou prý kombinací údajů sdělených zrádcem Šejnou a poznatků
západních rozvědek. Na konci prosince 1971 zaznamená VKR studii profesora
politologie na univerzitě v Edinburghu a předního britského teoretika v oblasti vojenské
strategie Johna Ericksona, který zdůrazňuje velkou nevěrohodnost „semínkového“
generála/19/. VKR při monitoringu Šejnových aktivit zbystří pozornost skutečně
výjimečně. Stane se to například, když hovoří Šejna v západoněmecké televizi o výstavbě
jednoho utajovaného objektu/20/. Vcelku ovšem VKR nepřikládá jeho vystoupením
zvláštní význam a ze zpravodajského hlediska je většinou hodnotí jako bezcenná.
Jak už bylo řečeno, zvláštní pozornost zaměřuje VKR na vydání Šejnových pamětí.
V roce 1971 totiž dostává Federální ministerstvo vnitra zprávy o tom, že se chystá jejich
79
vydání/21/. VKR zjišťuje, že Šejna byl nedávno v Londýně, aby jednal s vydavatelem
o chystané knize. Navštívil údajně i Francii a Japonsko. K cestám Šejna využívá zdarma
vojenská letadla/22/. V záznamu VKR se také uvádí, že Šejna je zaměstnaný ve vládním
vojenském úřadě a má stálé kontakty do ČSSR. Právě československými přáteli měl být
upozorněn, že v nejmenované skupině sportovců, která byla vyslána do USA, byli čtyři
lidé, kteří měli zajistit jeho likvidaci. V připravované knize a v publikovaných článcích
prý Šejna uvádí pouze osoby, které buď zemřely nebo odešly do zahraničí. Zaměřuje
se hlavně na sovětské generály, zvláště na maršála Grečka/23/.
Agent „Tenor“ zjišťuje, že podle Šejny se příliš mnoho lidí obává kompromitace, pokud
své znalosti zveřejní. Důvody, proč tak Šejna dosud neučinil, spočívají prý v tom, že i má
strach. Bojí se, že v tom případě by se mohlo začít vážně uvažovat o jeho fyzické likvidaci
/24/. Šejna proto zřejmě neriskuje a sází spíš humbuk a na emoce. Název Pohřbíme vás
vyvolává silný dojem. Ve skutečnosti však bývalý československý generál velmi často
vypráví jen neškodné historky o Chruščevovi a další zajímavosti. V některých sdělovacích
prostředcích je nicméně bývalý československý generál oslavovaný jako hrdina, který
Západu zjevuje pravdu a otevírá oči. Šejna měl vždycky rád úspěch. V Československu
toužil marně po tom stát se spisovatelem a nyní se mu tento sen alespoň částečně
splnil. A tak je ve svém živlu. Je nadšený, že se o něm znovu mluví a podřizuje tomu své
vystupování. V četných rozhovorech vytrvale varuje před ruským úderem na Evropu,
zejména na Německo a Francii. Jako expert tvrdí, že Rusové využijí nekompromisně
každého zaváhání Západu. Tyto lidi – Šejna má na mysli sovětské generály – prý dobře
zná a jsou podle něho schopni zažehnout jakýkoliv konflikt. Náčelník VKR generál
Stavinoha navrhuje zahájit v souvislosti s memoáry ideologickou protiofenzívu. Ta má
za cíl představit Šejnu jako amorálního jedince, zrádce, zloděje, zbabělce a slabocha.
Je prováděna podrobná analýza mentalit jednotlivých západoevropských národů, aby
byl Šejna zasažen skutečně na citlivém místě. Chystá se diskreditující seriál počítající
s využitím sdělovacích prostředků nebo antipatií části emigrace vůči privilegovanému
komunistickému generálovi, který má ve srovnání s ostatními i v emigraci nadstandardní
podmínky. Memoáry nakonec dostávají nálepku pamfletu a Šejna získává pověst
bajkaře, kterému nezáleží ani tak na pravdě jako spíš na výrazném finančnímu efektu.
Poznámky:
/1/ Schůzka Carmen s Viktorií Šejnovou, 16. září 1970.
/2/ Výpis ze zprávy náčelníka Zpravodajské správy GŠ generála Burdy k případu Jana Šejny – č. j. 004 0751
– GŠ/ ZS – 1968. V této zprávě došlo ovšem k chybné dataci, protože je zmiňovaný leden 1968.
Sám plukovník Ladislav Horák uvádí ve vlastní výpovědi z 31. března 1968, že ho Horský kontaktoval
při jeho příjezdu na poradu do Prahy v lednu 1967.
/3/ O tomto rozhovoru se zmiňuje Miroslav Šiška: Proč utekl generál Jan Šejna, Právo, 25. únor 2006
4/ Zpráva z 9. listopadu 1984 podepsaná náčelníkem HS VKR generálmajorem P. Vrlíkem.
/5/ Honza, příloha 2/1 k 4634, 24 – 25.
/6/ Jedná se o Josepha Zelenku, Šejnova osobního zubaře.
/7/ Honza, příloha číslo 6/22 k 4634, složka: Styky – Zelenka.
/8/ Vytěžení M. Turečkové, 28. červenec 1980.
/9/ Záznam o vytěžení M. Turečkové po návratu z USA a z NSR, 25. květen 1982.
/10/ Agenturní zpráva od TSP Opavského, 14. duben 1970.
/11/ Honza, příloha číslo 6 /23 k 4634, složka: Styky – Komarovová.
/12 / Výpis z šetření IMO, 9. duben 1971.
/13/ Jan Šejna, Honza, OS, reg. č. 4634, arch.č. 17 200 – problematika: Vyzvědač pro USA, 40.
80
/14/ Agent Martinů, 24. duben 1974.
/15/ Honza, příloha č. 6/28 k 4634, složka: Styky – Vasiliak.
/16/ Agenturní zpráva – pramen Rita, 11. červenec 1972.
/17/ Záznam rozhovoru s generálem Josefem Vosáhlem, 17. prosinec 1973.
/18/ Například agenturní zpráva od pramene Naďa z 18. srpna 1971 obsahuje vyhodnocení Šejnova článku
pro The Times z 11. 8. 1971. Podle pramene nemá článek žádnou hodnotu, jde především o peníze
za článek a o to, aby se kolem věcí, které se zdají být pravdivé, objevily některé kachny, které mu dodají
nádech senzačnosti.
/19/ Monitoring Svobodné Evropy z 15. prosince 1971 – informace o 42. čísle Tigridova Svědectví
/20/ Záznam o hlášení agenta Adam II, Písek, 21. červen 1983 – tyty poznatky označí VKR za zajímavé
a náčelník S VKR ZVO doporučuje předat poznatky 5. odboru HS VKR s cílem zabezpečit komplexní
kontrarozvědnou ochranu objektu.
/21/ Záznam HS VKR z 4. června 1971.
/22/ Honza, příloha č. 6/22 k 4634, složka: Styky – Zelenka, .
/23/ Honza, 6/22, Styky – Zelenka, 4.
/24/ Honza, 6/22, Styky – Zelenka, 6.
81
82
KOREJSKÁ KARTA
Motto:
„ Oldřichu, já tak dovedu lhát, že jsem úplně
mistr lhář, já lžu už sám sobě.“
Šejna v rozhovoru se svým řidičem
Oldřichem Louthanem
Už po pádu komunistického režimu a nedlouho před svou smrtí alarmuje Šejna
ještě jednou západní veřejnost. Svými výroky, které pronese dvakrát pod přísahou
před americkým Kongresem. Jedná se o tvrzení, že američtí vojáci byli během válek
v Koreji a ve Vietnamu využíváni jako pokusní králíci k nejrůznějším pseudovědeckým
pokusům – například při ověřování účinků různých psychotropních látek. O tom,
co Šejna Američanům skutečně sdělil, nelze i kvůli mlčení amerických úřadů říci nic
podstatného. Podle některých článků, které se šíří po internetu a na Šejnu se odvolávají,
toho řekl dost. Otázkou zůstává, nakolik lze jeho tvrzení považovat za věrohodná,
protože dostupné prameny je přímo nepotvrzují.
Tvrzení autorů těchto článků jsou velmi závažná, ale prakticky neověřitelná. Například
autor podepsaný jako „ Rosťa“ z Floridy je shrnuje ve svém textu nazvaném Krásný
výhled na Prahu aneb vrazi z Chasongu. Autor či autoři zmíněné stati se na Šejnu přímo
odvolávají. Předně tvrdí, že jako součást své zpravodajské mise zřídilo Československo
v severní Koreji tzv. nemocnici. V provozu byla prý až do roku 1954 a po uzavřeném
příměří v tomto roce byla údajně převedena i s pacienty do Prahy. Ti měli být drženi ve
zvláštních vilách. Celkem mělo jít asi o čtyři „zásilky“amerických vojáků v celkovém
počtu sto mužů. Podle článku byla nemocnice v Koreji oficiálně určena k léčení
zraněných vojáků, ale ve skutečnosti zde docházelo k experimentům na amerických
a jihokorejských válečných zajatcích. Zvláště po bitvě u Chasongu se zde měly ve
velkém provádět pokusy s černošskými zajatci. Českoslovenští lékaři prý byli předtím
školeni v Institutu atomové medicíny v Dubně u Moskvy. Proškolení odborníci pak
měli provádět pokusy s ozařováním amerických zajatců. Dále mělo jít o experimenty
s drogami. Nesmírně vážné je obvinění, že vojáci, kteří přežili, byli dokonce spalováni
v přenosném krematoriu. Tady však už nejspíš Šejnova fantazie nebo fabulace autora
článku pracovala naplno. Takové závažné tvrzení je totiž třeba nejprve dokázat, jinak
lze tvrdit kdykoliv cokoliv. A právě přesvědčivé důkazy alespoň v domácích archivech
po ruce nejsou. Experimenty s válečnými zajatci se však podle „Rosti“ neomezily na
severní Koreu, ale počátkem šedesátých let byly obnoveny ve Vietnamu, kde probíhal
do poloviny sedmdesátých let analogický válečný konflikt. Prý bylo potřeba „obnovit“
zásoby. Další dohoda prý následovala v roce 1965.
83
Také další autorka publikující na webu, Helena Catalanová, v článku Co nejen s válkou
v Koreji upozorňuje na závažnost výpovědi generála Šejny před komisí amerického
Kongresu v roce 1992 a při druhém slyšení v roce 1996. Autorka protestuje proti
českému znevažování Šejny a dodává, že jeho závěry potvrdili i američtí experti,
specialisté na tuto problematiku. Jmenuje plukovníka Philipa Corsa a zejména Josepha
D. Douglase jr., který ve svých knihách zúročil poznatky z přátelství se Šejnou. Stýkali se
až do generálovy smrti v roce 1997.
Zmíněný Joseph Douglas píše v článku, publikovaném rovněž na webu, Báječný nový
(tajný) svět (Militaria, rubrika Miscallanea) o americkém projektu MKULTRA, který
schválil v dubnu 1953 tehdejší ředitel CIA Allan Dulles. Projekt měl čelit úsilí Sovětů
ovládnout lidské myšlení. Američané byli podle Douglase znepokojeni politickými
procesy v komunistických zemích a tím, že se jejich oběti přiznávaly ke zločinům, které
nemohly spáchat (například proces s kardinálem Mindszentym v Maďarsku v roce
1949). Podivné chování zaznamenali také u amerických válečných zajatců, kteří nekladli
žádný odpor, nepokoušeli se o útěky ze zajetí a navíc v mnoha případech aktivně
spolupracovali s nepřítelem.
Jasno ve věci si podle Douglase udělali Američané až v roce 1999, kdy vyšla kniha
Biohazard od Kena Alibeka alias plukovníka Ranatjana Alibekova, který v roce 1992
uprchl do USA. Alibekov byl podle Douglase zástupcem velitele sovětského projektu
biologického válčení. Americký autor navíc dodává, že zmíněný Alibekov potvrdil už
dřívější tvrzení Šejny o tom, jak fungovaly programy na ovládání lidské mysli. Douglas
Šejnu hodnotí vysoko a označuje ho dokonce za „vzácný zdroj“ citlivých informací.
Zároveň se pokouší dost nepřesvědčivě zodpovědět logickou otázku, proč Šejna s tak
zásadními informacemi přišel tak pozdě. Prý s ním zpravodajci v roce 1968 provedli
jen základní pohovory, ale dost nepochopitelně prý dbali na to, aby se netýkaly něčeho
důležitého.
Douglas míří svými úvahami ovšem nejen do minulosti, ale také do žhavé současnosti.
Do souvislosti s pokusy ovládnout lidské myšlení dává i iracionální nenávist islámských
vůdců vůči Americe nebo neuvěřitelně vysoký výskyt úspěšných akcí sebevražedných
teroristů. Je však otázka, zda je na místě hledat právě v těchto případech aplikaci
nějakých programů na ovládání lidské mysli. Lze sice připustit, že charismatický
náboženský fanatik může významně ovlivnit myšlení druhých, ale nemusí k tomu
nutně využívat například drog. Základním předpokladem tohoto nepochopení je
racionální povaha západního myšlení. Pro západního člověka dneška je nepochopitelné
náboženské zanícení, takže se snaží hledat příčinu problému jinde. Není divu, protože
západní výchova je dnes převážně ateistická a jen těžko připouští, že jde o zásadní střet
kulturních a civilizačních odlišností. Západ si pramálo připouští, že jde o jinou stupnici
hodnot, nebo dokonce o diametrálně odlišný názor na život i smrt člověka. Západní
pojetí humanismu a individuální svobody je zase převážně cizí a nepochopitelné
muslimským představám o víře a náboženské pospolitosti. Stejně tak je Západu
nepochopitelný náboženský fanatismus.
84
V této souvislosti je ovšem nutno připomenout, že apriorně nelze existenci pokusů
na válečných zajatcích zamítnout. Rusové byli už za druhé světové války podezíráni
z toho, že skutečně disponují prostředky na ovládání lidské mysli. Je však zapotřebí tuto
skutečnost nezvratně prokázat. A v tom spočívá největší problém. Většinou stojí jen
tvrzení proti tvrzení. Pokud jde o období druhé světové války, objevuje se zde například
nepřímé svědectví Hitlerova pobočníka Otto Günscheho/1/. Ten při poválečných
výsleších prováděných v Sovětském svazu vypověděl, že se dostavil v prvních
prosincových dnech roku 1943 na pohovor k Hitlerovi. Nacistický vůdce mu oznámil,
že ho odvolává z Ruska, kam Günsche původně odejel s elitní divizí SS Leibstandarte
Adolf Hitler. Působil tam jako styčný důstojník u Hitlerova oblíbeného sboru, který byl
po něm pojmenovaný. Důvod mu Hitler sdělil během společného oběda. Rusové prý
dávají zajatcům speciální injekce, aby je přinutili mluvit. Hitler sdělil Günschemu, že
kvůli tomu dal odvézt z východní fronty každého, kdo byl zaměstnaný v jeho osobním
štábu nebo sloužil jako osobní stráž.
Existuje však i jiné svědectví z pozdější doby, které se vztahuje přímo k válce v Koreji.
George Blake byl považován za nejlepšího double agenta studené války a pracoval
pro Sověty. Když se 6. dubna 1961 po třídenním výslechu v londýnské budově SIS
k práci pro Sověty přiznal, přítomné experty doslova šokoval. Na slova jednoho z nich,
odborníka na sovětské tajné služby Harryho Sergolda, který jeho zradu vysvětloval
mučením a následným vymýváním mozku během jeho zajetí v Koreji, reagoval více než
překvapivým prohlášením: „Nikdo mě nemučil ani nevydíral. Přihlásil jsem se Sovětům
sám. Spolupracovat bylo mé vlastní rozhodnutí.“ Německému dokumentaristovi Guido
Knoppovi se počátkem devadesátých let George Blake vyznal, že pracoval pro Sověty
z vlastní vůle, protože pevně věřil v komunismus/2/. Jeden případ, byť sebevýznamnější,
nemusí být pochopitelně v otázce zacházení se zajatci určující, ale přesto ukazuje na
velká úskalí této problematiky.
Vraťme se však k případu generála Šejny. Ať tak či onak, jisté je, že Šejna v Koreji ani ve
Vietnamu nepůsobil. Z OS Honza vyplývá, že s korejskými vojenskými činiteli se Šejna
sešel jednou/3/. Šlo pravděpodobně o první Šejnovu cestu do SSSR v roce 1959, kdy jel
vyzvednout severokorejskou vojenskou delegaci vedenou ministrem národní obrany.
Šejna se měl rovněž zúčastnit jednání s vietnamskou vojenskou delegací v roce 1961.
Alespoň to tvrdil v USA. Jinak mohl mít kontroverzní generál o těchto dvou válkou
zmítaných zemích jen zprostředkované informace. Otázka zní, jaký byl zdroj těchto
informací, pokud odmítneme možnost, že by Šejna vysloveně fabuloval. Znal Šejna
někoho, kdo se těchto válek zúčastnil a mohl disponovat informacemi, které generála
zajímaly?
Šejna byl pověstný tím, že měl známé prakticky všude. Jedním z lidí, kteří mu byli
nejblíže, byl nepochybně i tehdejší šéf Správy pro zahraniční styky Generálního štábu
generálmajor Rudolf Babka. O tom, že Babka nebyl jen nějakým tuctovým známým,
svědčí mnoho skutečností. Šejnovi pomáhal například při obstarávání konspiračního
bytu, který nebyl ovšem využívaný ke zpravodajským účelům, ale byla v něm ubytovaná
Šejnova milenka Musilová/4/. Babka se snažil pomoci Šejnovi i po průšvihu s Moravcem.
Podporoval jeho hypotézu, že, podvody byly spáchány ve prospěch zpravodajských
85
služeb. Jako odpovědný funkcionář MNO proto zajišťoval styk podplukovníka Moravce
se zpravodajským důstojníkem Svobodou, ač mu tuto povinnost nikdo neuložil. Babka
také dělal Šejnovi ručitele v Československé spořitelně a po jeho útěku se zavázal část
dlužné částky splácet/5/. Koneckonců Babkovy dobré vztahy se Šejnou byly všeobecně
známé. Generál Babka proto patřil k nevelikému počtu funkcionářů, kteří byli po
Šejnově útěku převeleni na méně exponované pracoviště. Stal se náčelníkem Krajské
vojenské správy v Ostravě.
Nejzajímavější na generálu Babkovi je však to, že měl v první polovině padesátých
let osobní a nikoli zprostředkované informace o dění ve válkou zmítané Koreji. Lépe
řečeno, byl to on, kdo mohl Šejnovi poskytnout cenné poznatky/6/. Podle svodky ze 7.
listopadu 1959 byl Rudolf Babka v prosinci 1951 převeden k Ministerstvu zahraničních
věcí a vyslaný jako první tajemník československého velvyslanectví do severní Koreje.
Ve skutečnosti Babka zastupitelský úřad vedl a to podle hodnocení velmi úspěšně.
Za zásluhy obdržel dokonce Řád práce a korejský Řád státního praporu. Po odvolání
z Koreje byl jmenován vojenským a leteckým přidělencem v Moskvě/7/. To je
nepochybně skvělá kariéra pro muže, který byl v mládí dlouhodobě nezaměstnaný.
Ačkoliv nejsou ve svodce korejské zásluhy blíže popsány, mohou svádět k nejrůznějším
dedukcím. Také následná diplomatická funkce v SSSR potvrzuje, že tehdy ještě
plukovník Babka měl výjimečné zásluhy. V čem však spočívaly?
V archivních materiálech bývalé Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS/ GŠ) se
nachází posudek, který napsal Rudolf Babka v březnu 1953 ve Fenjanu na jednoho
zpravodajského důstojníka. Posudek je psaný velmi obecně, ale mnohé naznačuje/8/.
Zajímavé je, že byl zmíněný zpravodajský důstojník přidělený k československé lékařské
skupině v KLDR. Dá se tedy předpokládat, že šlo o zmíněnou nemocnici, která měla mít
„v péči“ nepřátelské zajatce. V úvodu Babka píše, že z hlediska úzce odborného svůj úkol
dotyčný důstojník splnil velmi dobře. V další části si ovšem stěžuje, že „ širší jeho činnost
ze stejného hlediska mu byla do značné míry znesnadňována samotným náčelníkem
československé lékařské skupiny, který si jeho přítomnost ve skupině vysvětloval jen
jako zabezpečení ochrany skupiny“. Zajímavá je ještě následující pasáž. Babka v ní píše,
že dotyčný soudruh „ihned po svém příjezdu do Koreje navázal spolupráci s korejskými
orgány a zúčastňoval se společně s nimi některých akcí. Tuto svoji činnost prováděl
do té doby, než se to mohlo stát politicky neúnosným, a kdy na moji radu od této jinak
prospěšné činnosti upustil.“ Babka hodnocení uzavírá tím, že dotyčný soudruh mimo
svých úkolů vykonával i jinou, skupině prospěšnou práci. O jakou činnost šlo, ale
pochopitelně neuvádí. Citace ukazuje, že předešlý text podstatu působení zmíněného
důstojníka ze zpravodajských důvodů úmyslně zakrývá. Lze si cokoliv domýšlet, ale
skutečný klíč k interpretaci textu schází. Nepochybné ovšem je, že muž, o němž Babka
píše, se zapojil do speciálních operací, jejichž charakter podléhal přísnému utajení/9/.
Z předešlého nicméně vyplývá, že Babka byl důkladně obeznámený s činností
československé zpravodajské skupiny i lékařské mise v korejské válce. Je nepochybné,
že Babka v Koreji zřejmě zažil věci, které jím otřásly. Ve svodce z roku 1959 je uvedeno, že
po návratu ze zahraničí odmítal veřejná vystoupení a fakticky propadl alkoholu. Rovněž
se poukazuje na jeho velmi neurovnané rodinné poměry/10/. Takové chování má
86
obvykle svou příčinu a zřídka začne někdo pít jen proto, že to v diplomatických kruzích
patří k bontonu. Konkrétní příčiny Babkova chování dostupné prameny neobjasňují.
Jméno generála Babky sice prochází evidencí VKR, ale přesto je o něm známo dost
málo. Lépe řečeno: svazek vedený na generála Babku byl 28. května 1973 v souladu
s přehodnocením podle nových směrnic A-oper-I-1 převeden a materiály operativní
hodnoty byly založeny k objektovému svazku KVS Ostrava. Ten byl skartovaný 22.
března 1988. Objektový svazek Ústřední vojenské nemocnice, který by mohl objasnit
poslání československé nemocnice za korejské války, obsahuje jen údaj o skartaci.
Otázka zajatců z války ve Vietnamu je ještě neprůhlednější. Zmíněný Joseph
Douglas se nicméně odvolává na diskuse se Šejnou, když píše o tom, že ve Vietnamu
docházelo k podobným experimentům jako předtím v Koreji. Šejna prý hovořil
například o využívání tzv. drog k navození přátelství. Ty prý nebyly vyzkoušeny jen na
amerických zajatcích, ale dokonce prý také na členech vojenských delegací spřáteleného
vietnamského režimu. Vietnamci podle Šejny údajně často žádali od Československa
větší vojenskou pomoc, ale své plány udržovali v tajnosti, dokud jim podle Šejny nebyly
podány správné drogy. Potom z nich prý Čechoslováci bez problému požadované
informace vytáhli. Podle Douglase Šejna se smíchem vzpomínal, jak to pak vietnamská
generalita doma schytala.
Podle „Rosti z Floridy“ v roce 1961 navštívil Prahu náčelník Generálního štábu
vietnamské armády generál Quong a jednal v Praze s generály Rytířem a Lomským
a rovněž s plukovníkem Šejnou. Zřejmě podle posledně jmenovaného muže vysvětlil
při této příležitosti sovětský generál Alexander Kuščev vietnamské straně korejské
experimenty s cílem obnovit „dodávky“. Zprávy zasílané československým vojenským
a leteckým přidělencem ve Vietnamu v první polovině sedmdesátých let, kdy konflikt ve
Vietnamu vrcholil, se však o zajateckých „dodávkách“ nezmiňují, byť se jinak problému
válečných zajatců věnují poměrně často. Zajímavá je zpráva z prosince 1975 o pobytu
severokorejské vojenské delegace ve Vietnamu. Ta jednala se svými protějšky o možnosti
předání zajatců z jižní Koreje orgánům KLDR. Ale neuspěla/11/. Vietnam měl podle
situační zprávy prohlásit, že v hovorech se Severokorejci nebude pokračovat, protože
chce dodržovat mezinárodní úmluvy. Zajatci budou předáni tam, kam sami požádají.
Vstřícný postoj vietnamských komunistů vůči zajatcům je ve zpravodajských svodkách
zasílaných do Československa vysvětlovaný zejména pragmatickými ohledy. Ve věci
zajatců bude vietnamská strana postupovat podle toho, jakým způsobem USA přispějí
na obnovu válkou poškozené země/12/. Na druhé straně se ale nabízí otázka, proč
o zmíněné zajatce usilovala KLDR. Vysvětlení se v archivních materiálech nenachází.
Každopádně působí žádost podezřele a vyvolává pochybnosti o chování Severokorejců
nejenom v první polovině sedmdesátých let, ale i v minulosti. Nepřímo to lze i chápat
jako určité potvrzení toho, že Korejci měli se zajatci nekalé úmysly.
Ze zpráv jsou patrné i další aspekty problému. Zejména chaos v údajích o počtu zajatců
na obou znesvářených stranách/13/. Ve zprávě z února 1973 se objevuje dokonce
obvinění z druhé strany. Komunistický Vietnam si prý stěžuje na to, že saigonský
proamerický režim propustil asi sedm tisíc zajatců, z nichž „více než padesát procent je
nemocných, fyzicky týraných, ale morálně pevných“/14/. Poslední slova naznačují, že
87
mohlo jít ze strany Vietnamu také o pouhý propagandistický trik. Zpráva zmiňuje i tzv.
oficiální Mapu vítězného Vietnamu. V ní se mimo jiné uvádí, že Vietnamci od roku 1964
do roku 1972 vyřadili z bojů tisíce amerických pilotů a 472 jich zajali. Mezi nimi jsou prý
čtyři plukovníci, 38 podplukovníků, 108 majorů, 177 kapitánů a 126 poručíků/15/.
O lékařských experimentech se hlášení, zasílaná do Prahy, nezmiňují. Spíše se zdá, že
pokud došlo k nejrůznějším pseudovědeckým pokusům na amerických zajatcích, tak
je prováděli Korejci. Otázkou zůstává, jak to věrohodně doložit. Jediná zajímavá stopa
v českých pramenech směřuje ke generálu Babkovi. Záznamy o jeho působení v Koreji
jsou však skartovány. Zůstávají jen výše citované náznaky z Babkova posudku, které
hovoří o spolupráci s korejskými orgány a účasti na „některých jejich akcích“/16/.
Bohužel několikrát citované prameny navozují množství otázek, ale nenabízejí na druhé
straně jasné odpovědi. Vzhledem k podezřelé pozdní skartaci některých spisů si lze
skutečně domýšlet cokoliv. Přesto je nutné zopakovat, že nelze bez nezpochybnitelných
důkazů vyslovit zcela konkrétní a závazný závěr. Historické poznání není nikdy zcela
uzavřený proces. Tak se za nějaký čas možná dobereme odpovědí na otázky, které
dosud zůstávají tajemstvím. V případě svědectví generála Šejny je to podobné. Generál
po útěku do USA nesporně disponoval řadou citlivých údajů vzhledem k vysoké funkci
a délce služby v ČSLA. Na druhé straně je velice divné, že tak důležitá svědectví jako jsou
ta o válečných zajatcích vydal až po dlouhých letech. Vlastně až po pádu komunismu.
Nebo Šejna promluvil až v době, kdy se přestal bát, že ho někdo zlikviduje? To nelze bez
znalostí reálií z jeho pobytu v americkém prostředí posoudit.
Je však třeba jasně říci, že z rozsáhlých poznatků zaznamenaných v OS Honza, nic
nenaznačuje tomu, že by byl Šejna příliš důvěryhodná osoba. Šejna si hodně pamatoval
a ještě víc vymýšlel. Jeho osobní postoj byl pragmatický. Když cítil, že může mít z něčeho
osobní prospěch, nedělala mu jakákoliv lež žádný problém. Aniž chceme jeho tvrzení
učiněná v USA pod přísahou bagatelizovat, měli bychom si rovněž uvědomit, že Šejna
musel v USA stále přesvědčovat o své hodnotě. Musel vydělávat peníze. Nemohl si
dovolit, aby jeho pracně vybudovaná pověst experta byla nějakým zásadním způsobem
zpochybněna. Šejna se ocitl – obrazně řečeno – v pozici reportéra významné televizní
stanice nebo redaktora prestižního listu, který stále musí přicházet s nějakým novým
senzačním odhalením. Nesměl ani na chvíli polevit, aby zájem o jeho osobu neopadl.
Také z tohoto důvodu mohla řada jeho odhalení nabýt až pohádkových rozměrů.
Poznámky:
/1/ Akta Hitler – tajná složka NKVD pro J. V. Stalina sestavená na základě výslechu Hitlerova osobního
pobočníka Otto Günscheho a komorníka Heinze Lingeho, Moskva 1948 – 1949, český překlad
a vydání – Euromedia group k. s. – Ikar, Praha 2006, 212.
/2/ Miroslav Šiška, Nejlepší dvojitý agent studené války, Právo, 9. červenec 2005.
/3/ Honza, příloha č. 2/1 k 4634, 197.
/4 / Výpověď Jaroslava Moravce – byty Evženie Musilové, VVP, 17. květen 1968.
/5/ Honza, příloha č. 6/8 k 4634, složka: Styky – Babka.
/6/ Záznam z 10. září 1959 od náčelníka 1. odboru HS VKR pplk. A. Solfronka.
/7/ Svodka ze 7. listopadu 1959 k plukovníku Babkovi od majora V. Šorala.
/8/ Velvyslanectví Československé republiky v Koreji – hodnocení nadporučíka R. Kašpárka
od plukovníka R. Babky, Fenjan, 30. březen 1953.
88
/9/ V tomto ohledu je příznačné, že v osobní kartě důstojníka R. Kašpárka není jeho působení
v Koreji v letech 1952 – 1954 podchyceno.
/10/ Záznam VI. Správy MV z 10. prosince 1958 od nadporučíka L. Nováka.
/11/ Svazek Bambus, arch. č. 29 500, evid. GŠ/ ZS 110 225, zpráva VLP z Hanoje číslo 167 – došlo
dne: 9. prosince 1975.
12/ Bambus, zpráva č. 33 z 2. března 1977 – týká se oznámení, že v březnu se budou v Hanoji konat jednání
s delegací USA. Předpokládá se, že hlavní část jednání se bude soustředit na žádost USA o sdělení přesného
počtu sestřelených letců a zajatých vojáků v době války. Případně by mělo dojít k předání přesného seznamu.
Podle zatím neprověřených zpráv má již VSR seznam všech příslušníků amerických vojsk, kteří byli zajati
ve Vietnamu. Nechává si ho však jako hlavní argument při nastávajícím jednání. Jeho předání však
bude podmíněno ochotou USA k poskytnutí pomoci a zahojení ran způsobených válkou. USA zatím
nezveřejňují počet sestřelených letounů a zajatých vojáků. Předpokládá se však, že USA budou
požadovat seznam přibližně 2500 nezvěstných, o kterých VSR zatím nedala žádnou zprávu.
/13/ Bambus, zpráva z Hanoje číslo 11, 21. únor 1974 – ve zprávě se uvádí, že znovu byla zkoumána otázka
zajatců na obou stranách. Podle poznatků mezinárodní komise provedlo velvyslanectví USA kontrolu
stavu vězňů. Místo 200 tisíc vězňů, což byl údaj udávaný VDR, zjistili pouze 34 tisíc vězňů.
Podle názoru některých členů komise je toto číslo reálné a vietnamské údaje jsou přehnané.
/14/ Bambus, zpráva č. 522 z 28. února 1973.
/15/ Bambus VI. – tzv. Mapa vítězného Vietnamu byla využívána při politickém školení příslušníků
Vietnamské lidové armády (VLA), takže lze předpokládat, že uváděná čísla mohou být značně nadsazená.
/16/ Velvyslanectví Československé republiky v Koreji – hodnocení nadporučíka R. Kašpárka
od plukovníka R. Babky, Fenjan, 30. březen 1953.
89
90
DVOJÍ TVÁŘ
HAZARDNÍHO HRÁČE
Motto:
„Možno říci, že to byl člověk s dvojí tváří.“
Dobromila Votrubová
Co říci k osobě generála Šejny závěrem? Byla to nepochybně charakteristická postava
své doby. Muž, který vyšel z malých poměrů a tato malost na něm byla i s přihlédnutím
k jeho raketové kariéře vždy patrná. Šejna patřil ke konečným produktům éry
padesátých let. Myšlení, zformované právě v těchto letech, s ním šlo po celý život
a dál se už Šejna nedostal/1/. Lidově řečeno, nedokázal překonat svůj stín. U Šejny to
bylo způsobeno i chatrným vzděláním a vírou, že právě toto není to nejdůležitější na
světě/2/. To ovšem nesvědčí o ničem jiném než o neobratných pokusech skrýt před
druhými tento výrazný osobní komplex. Šejna se zkrátka přehoupl s myšlenkovou
výbavou padesátých let do světa mnohem dynamičtějšího a proměnlivějšího, v němž
tato výbava už nepostačovala. V tomto světě pozvolna přestával být doma a na výsluní
se dlouho udržoval jen protekcí.
Šejna dobře věděl, že na nové úkoly už nestačí. Proto také vystupoval proti novému
armádnímu modelu, který předpokládal, že ho budou uvádět v život schopní
odborníci a nikoli tvůrci rezolucí ve stylu padesátých let. Prezidenta Novotného se
chytal jako záchranné kotvy. Snad se Šejna domníval, že pokud bude Novotný
v nejvyšší stranické funkci potvrzen, půjde „zastavit čas“. Snad nepřestal věřit ve svou
šťastnou hvězdu, v obrat k lepšímu. Nakonec však uvízl v pasti, kterou si do značné
míry sám připravil. Když se na něho sesypala aféra s travními semeny, považoval to
možná i za určitou křivdu. Obtížně chápal, že se od něho odvracejí lidé, kterým on sám
v minulosti nejednou pomohl. Což kradl jen sám pro sebe, chtěl možná říci. Nezařídil
snad za pakatel chatu pro ministra Lomského, nepomohl celé řadě dalších vlivných
osob? Nepomáhal na druhou stranu i obyčejným lidem? Šejnovi dlouho nedocházelo,
že se časy poněkud změnily. Proto nemohl pochopit, že ho opouštějí lidé, kteří mu
ještě včera lichotili. Divil se, že je pro ně jen člověkem dvojí tváře.
Po útěku „semínkového“ generála do USA se výraz „muž dvojí tváře“ stal jakýmsi
oficiálním sloganem, ideologickou floskulí. Měla zakrýt i osobní selhání těch, kteří mu
na politické výsluní pomohli. Tito lidé omlouvali sami sebe, a tak bez uzardění hovořili
o navenek laskavém, ochotném a starostlivém soudruhovi, který se s touto maskou
dokázal vloudit do přízně druhých. Druhá tvář Jana Šejny, kterou bylo podle různých
91
funkcionářů ovšem nesnadné odhalit, byla skrytá, zrádcovská a zavrženíhodná.
Svědčila podle funkcionářů o vypočítavém a bezcharakterním člověku, který se
neštítil ani kriminálních činů a nakonec zradil stranu a vlast. Takových lidí nevalného
charakteru bylo v té době v armádě nepochybně víc. Šejna však svým útěkem do
Ameriky vyrostl v symbol, který nebylo možné přehlédnout. A měl asi i pravdu, když
tvrdil, že se případ Šejna řadě lidí hodil, aby se mohli skrýt v jeho stínu. Stejně tak není
pochyb o tom, že si mnozí oddechli, když Šejna zmizel v cizině. V případě Šejnova
vystoupení u soudu by asi měli po kariéře, pokud by ho ještě předtím dostatečně
nezastrašili. Šejna nebyl anděl ani ďábel, jak ho v dopise Dubčekovi charakterizoval
Moravec. V takových absolutních kategoriích se nepohyboval. Šejna asi v prazákladu
duše zůstal stále prostým venkovským člověkem. Američtí novináři kdesi napsali,
jak vzpomínal s dojetím na dětství prožité v rodných Radhosticích. Ve víru vysoké
politiky ale na svou venkovskou duši zapomněl. Tlačil se do společnosti, do které svým
vnitřním založením nepatřil. Ta ho změnila a posléze i nemilosrdně odkopla. To byla
jeho tragédie.
Publicista Jiří Vančura napsal, že Šejnova aféra byla tím posledním, co konzervativní
funkcionáři už tak dost vyplašení vývojem událostí, mohli potřebovat/3/. Jako by
se tu podle něho opakovala škodolibá historie kardinála Rohana a náhrdelníku
z časů Marie Antoinetty nebo Grigorije Rasputina ze dvora Mikuláše II. Prohnilost
starého režimu najednou dostala jednoduchý, pochopitelný a pohoršlivý tvar,
která na samého monarchu vrhne horší světlo než desítky jakobínských pamfletů.
Jan Šejna, generálmajor a prakticky nejvyšší stranický funkcionář v československé
armádě, kandidát ústředního výboru KSČ, poslanec a člen předsednictva Národního
shromáždění, uprchl na Západ. Skrytá tvář režimu tak dostala konkrétní symbolickou
podobu v příběhu nemorálního a zkorumpovaného generála.
To bylo v době, kdy Šejna prohlédl a pochopil, že je sám a stranou elity, která mu
dodávala sebevědomí. Teprve nyní mu bylo jasné, že minulost je navždy pryč a ožije
nanejvýš v jeho vzpomínkách. Pochopil, že právě on je vybraný za obětního beránka
staré epochy. Najednou mu došlo, že semínková aféra se těm druhým hodí mnohem
víc než si byl ochoten zpočátku připustit. Hořce si uvědomil, že nyní už nenajde zastání
ani u Novotného, který ho bude proklínat. Už nebylo o čem pochybovat. Šejna svou roli
v Československu dohrál. Proto se stal zrádcem. Kdyby mu nehrozilo trestní stíhání,
nikdy by nezradil. Takové riziko by si za normálních okolností netroufl podstoupit.
Když byl však přitlačený ke zdi, musel riskovat. A záhy se ukázalo, že není bez šancí.
Stále měl určité charisma a temperament hráče. Často sázel a pokračoval ve hře i tehdy,
když se momentálně nedařilo. Ještě jednou se tedy vášnivě pustil do hry. Do největší hry
svého života. Začala v okamžiku, kdy se americké vojenské letadlo s Šejnou na palubě
odlepilo od plochy římského letiště. Šejna novou šanci nechtěl pustit, protože mu
bylo jasné, že jiná v jeho životě už nepřijde. Když to považoval za nezbytné, dokázal
se zachovat naprosto pragmaticky. Byly chvíle, kdy Šejna dokázal využít i určitého
osobního šarmu, oslnit druhé lidi a získat si jejich přízeň. Určitě projevil velkou snahu
„prodat“ Američanům vše, co pro ně mohlo mít nějakou hodnotu. Stejně tak nelze
zapomenout, že Šejna dokázal už v Československu vodit velmi obratně druhé lidi za
92
nos. A pokud mu to mohlo přinést nějakou výhodu, určitě se nerozpakoval udělat to
znovu. Kdykoliv a kdekoliv na světě.
Nelze od Šejny očekávat, že by po velkém osobním zklamání zůstal loajální vůči
lidem, kteří ho v Československu v jeho očích zradili. Chtěl jim nepochybně jejich
skutečné i domnělé křivdy vrátit i s úroky. Přesto to až na malé výjimky neudělal. Měl
totiž obrovský strach z odvety a následné fyzické likvidace. Statečnost nebyla totiž
vlastnost, která by mu imponovala. Riskovat život nechtěl, protože ho měl moc rád.
Když chtěl Šejna v Americe poutat na svou osobu pozornost dlouhých třicet let, musel
se chovat způsobem, který mu dopomohl k úspěchům už v Československu. Součástí
jeho strategie nutně muselo být i nejrůznější zveličování svých zásluh a znalostí. Kvůli
lži Šejna určitě nezčervenal. To hrozilo pouze v přítomnosti půvabné ženy. Kvůli
pravdě by na pranýř taky nešel. Pravda pro Šejnu totiž zjevně nebyla nějakou absolutní
hodnotou sama o sobě. Pravda v jeho pojetí, které si osvojil už v padesátých letech, byla
tím, co se momentálně za pravdu vydávalo. Šejnovi nedělalo nikdy potíže přizpůsobit
v případě potřeby této pravdě fakta. Ostatně svému řidiči se jednou svěřil, že lže už
i sám sobě. S jistou nadsázkou lze říci, že mu pravda a lež tak nějak splývaly. Šejna
nejspíš chápal pravdu a lež jako pouhé atributy tohoto nestálého a podivného světa,
v němž člověk musí přežít. A v duchu tohoto přesvědčení i jednal.
Poznámky
/1/ Tuto stránku Šejnovy osobnosti vystihl zejména Pavel Juráček v článku Copak je to za vojáka, Mladý svět,
březen 1968.
/2/ Dobromila Votrubová tvrdila, že Šejna nesnášel, když se někdo učil. Život lze podle Šejny totiž naplnit
i bez toho. Výpověď Votrubové, VVP, 18. březen 1968.
/3/ Jiří Vančura, Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990.
93
94
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Na návštěvě v SSSR. Šejna vzadu, první zleva.
Přijetí československé
vojenské delegace
v SSSR. Šejna pátý zleva.
Návštěva Moskvy.
Šejna vzadu, první zprava.
95
Se sovětskými důstojníky.
Šejna v družném rozhovoru.
96
Šejna patřil k armádní elitě (první zleva).
S přáteli ve sklípku v Žernosekách. Šejna sedící první zleva.
97
Nenápadný muž s velkým vlivem (Šejna první zprava)
Přátelství ve zbrani aneb Momentka z vojenského cvičení.
98
Zamyšlení nad knihou.
Šejna přijímá korejskou
vojenskou delegaci.
99
Zájem západních novinářů o Šejnu byl obrovský.
V amerických
službách.
100
Na druhé straně
barikády.
101
OBSAH
PŘEDMLUVA ............................................................................ 3
PRVOTŘÍDNÍ SKANDÁL ............................................................. 7
PŘÍBĚH DOBRÉHO VOJÁKA ŠEJNY .............................................. 11
MEZI ELITOU ........................................................................... 15
NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI ............................................................ 19
ZROZENÍ SEMÍNKOVÉHO GENERÁLA ........................................... 23
NA ŠIKMÉ PLOŠE ...................................................................... 27
INICIÁTOR TAJEMNÉHO PUČE .................................................... 31
SMRT GENERÁLA JANKA ............................................................ 37
HORKÝ POČÁTEK LEDNA .......................................................... 43
NOČNÍ SETKÁNÍ ....................................................................... 47
HRA SE ZPRAVODAJSKÝMI ZÁJMY ............................................... 51
ZATČENÍ MORAVCE .................................................................. 55
ZÁVOD S ČASEM ....................................................................... 59
KOSTKY JSOU VRŽENY ............................................................... 63
ÚTĚK SEMÍNKOVÉHO GENERÁLA ................................................ 67
V PROPADLIŠTI DĚJIN ................................................................ 73
POD DROBNOHLEDEM VKR … ................................................. 77
KOREJSKÁ KARTA ..................................................................... 83
DVOJÍ TVÁŘ HAZARDNÍHO HRÁČE .............................................. 91
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ................................................................ 95
Vydalo Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb
Adresa: Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6
http://www.army.cz
Redakce účelové tvorby
Pověřen řízením redakce: Jaroslav Roušar
Odpovědná redaktorka: Eva Kašáková
Výtvarné řešení a zlom: Jarmila Jarešová
Fotografie: Z osobního svazku „Honza“, reg. č. 4634, archivní č. 17200,
zaveden III. Správou HS StB 25. 4. 1968, ukončen 18. 12. 1984, příloha č. 9,
složka: Dokumentační materiál.
Dáno do tisku: říjen 2006
Tisk: Sdružení MAC, spol. s r. o., Praha 10
1. vydání
Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci
bez souhlasu vydavatele je zakázáno.
NEPRODEJNÉ