Justin římské Soluna

Transkript

OBRÁZKY Z CÍRKEVNÍCH DĚJIN
1. část
(Určeno pro vnitřní potřebu Církve adventistů s.d.)
Milé sestry, milí bratři, učitelé dětské sobotní školy.
Dostáváte do rukou učebnici, která je určena pro starší žáky (třída C).
Znát církevní dějiny je velmi užitečné, protože to také znamená uvědomovat si, jak
Pán Bůh vedl svůj lid v biblických i pozdějších dobách. V našich církevních školách
všude ve světě je předmět církevní dějiny pravidelně vyučován.
V současné době máme množství pramenů a literatury k této problematice. Pro účely
vyučování dětí a mládeže jsou vhodné zejména knihy Vítězství Boží lásky od E. G.
Whiteové a Dějiny křesťanské církve od Štěpána Šoltésze (vydavatelství Kalich),
které Vám mohou posloužit pro pečlivější přípravu a živé předávání látky.
Celé církevní dějiny jsou zpracovány do tří čtvrtletí. Nyní dostáváte do rukou první
část Obrázků z církevních dějin. Modlíme se, aby byla Vám i mladým lidem k
hojnému užitku a radosti.
Pokládáme za užitečné zařadit ke každé lekci myšlenku z Bible, biblický obraz nebo
komentář, aby bylo zřejmé, že Bůh Bible je stále Pánem svého lidu a přivede jej v
pravý čas k sobě.
VLB = Vítězství lásky Boží (E. G. Whiteová)
DKC = Dějiny křesťanské církve (Štěpán Šoltész)
SA = Skutky apoštolů (E. G. Whiteová)
1. ZAČÁTKY ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ
Verš k zapamatování:
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna
i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já
jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20)
Ve slavnostní rozlučkové řeči na Olivové hoře Ježíš řekl svým učedníkům: „Jděte do
celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Učedníci se možná
nedůvěřivě ptali: Jak se to může stát? Nejsme přece nijak významní lidé, bude nás
vůbec někdo poslouchat? Ježíš je ovšem povzbudil, když dodal: „Je mi dána veškerá
moc na nebi i na zemi. (…) A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto
věku.“ (Mt 28,18.20)
Kristus se ve svých učednících nezklamal, protože brzy po letnicích začali jeho výzvu
uskutečňovat. Během několika desetiletí zvěstovali první křesťané evangelium v
celém tehdy známém kulturním světě.
V době učedníků byla římská říše velmi rozsáhlá a pokrývala oblasti od Španělska
po řeku Eufrat, od pouště Sahary a Egypta až k Dunaji a Rýnu; vláda římského
císaře sahala až hluboko do Anglie a dokonce i na germánská území, odkud však
byla říšská vojska vytlačena Arminiem, náčelníkem kmene Cherusků, který Římany
porazil roku 9 v bitvě v Teutoburském lese.
Brzy se v této obrovské říši začalo mluvit o mesiáši, Božím Synu. Po sto padesáti
letech od Kristova nanebevstoupení byla země naplněna evangeliem. Kolem roku
170 se již můžeme setkat s rozvinutou církví v oblastech kolem Eufratu.
V Egyptě byla střediskem křesťanství Alexandrie, odkud se dobrá zpráva o Boží
záchraně šířila do středního a horního Egypta. Pavel zakládal křesťanské sbory
v Malé Asii a Řecku, z těchto oblastí potom křesťanství pronikalo dále na západ do
Říma a do Španělska. Římští křesťané z Malé Asie nesli evangelium do Francie.
Kolem roku 185 byla římská města na Rýně a Mosele již křesťanská.
V Kartágu se kolem roku 250 konalo velké shromáždění, kterého se účastnilo
osmdesát sedm severoafrických biskupů. Křesťanství se v té době šířilo nejen
v nižších vrstvách obyvatelstva, ale také v zámožných kruzích a vznešených
rodinách.
Rychlé šíření křesťanství dokládá výrok církevního otce Tertuliána, kterým kolem
roku 200 na adresu Římanů pronesl tato slova: „My jsme tu teprve od včerejška,
a přece jsme již zaplnili vaše území, města, ostrovy, pevnosti, svobodná města,
shromáždění rad, dokonce vojenské tábory, cechy, dekurie (1), palác, senát, fórum.(2)
Jen chrám jsme vám nechali.“
Z odstupem času můžeme žasnout, jak rychle křesťanství zvítězilo. Ale stejně jako
rolník hnojí a orá pole dříve, než zaseje, musel být také tento svět připraven přijmout
semínka evangelia.
Římská říše sice byla jednotným státem, ale žilo v ní mnoho různých národů a ras.
Křesťanští misionáři a kazatelé proto mohli přicházet k mnoha národům, aniž byli
omezováni hranicemi mezi zeměmi. Rozuměli však obyvatelé Malé Asie, Egypta
nebo Španělska tomu, co jim bylo zvěstováno? Víme, že dnes musí misionáři
věnovat mnoho času tomu, aby se naučili řeč národa nebo kmene, k němuž jsou
posláni. Tento problém apoštol Pavel, učedníci nebo jiní kazatelé neměli, protože
v celé římské říši lidé rozuměli řečtině (tzv. koiné). Mnozí také dovedli číst řecky
psaný Nový zákon.
Síť silnic s pevným podkladem z kamení a malty spojovala jednotlivé provincie. Půl
metru vysoké milníky na okrajích silnic informovaly o vzdálenosti mezi jednotlivými
městy. V Římě se pak všechny silnice sbíhaly u „zlatého milníku“. Po těchto silnicích
cestovali římští kupci s výměnným zbožím do Arábie, Indie nebo až do močálovitých
hlubokých lesů Germánie. Na celém území říše platily stejné peníze.
Po takových silnicích pochodovala vycvičená vojska římských legií, které střežily
hranice a chránily římské občany před nájezdy nepřátel a lupičů. A tyto silnice
používali také křesťanští putovní kazatelé na svých obtížných misijních cestách.
Římská říše tehdy žila v míru. Loďstvo vyčistilo moře od pirátů. Obchodní lodě vozily
do Říma zboží z Egypta, Španělska a Řecka. „Světový obchod“ vzkvétal. Jestliže se
některému římskému občanu stalo bezpráví, obrátil se na soud, kde se mu dostalo
jeho práva. Také křesťanští kazatelé se dovolávali římského práva, jako například
apoštol Pavel, když se odvolal k římskému císaři. (Sk 16,37.38; 22,25-30; 25,10-12)
A přesto v této mohutné, právně zajištěné, mírové říši vládla velká duchovní bída.
Každý národ a každá rasa se modlily k jiným bohům. Egypťané uctívali boha slunce
Osirise dlouhými průvody, během kterých za hluku klapaček přenášeli modly. Podle
egyptské pověsti byl Osiris zabit svým lstivým a zákeřným božským bratrem, ale
vstal z mrtvých, aby vládl říši mrtvých. Každý Egypťan věděl, že po smrti bude
přiveden před Osirise, který ho bude soudit.
V Persii, v Malé Asii i v ostatních pohraničních oblastech uctívali hlavně muži boha
slunce Mithru. Věřili, že křtem krví býka (v Mithrově kultu božstvo obnovuje řád světa
obětí kosmického býka) budou očištěni od svých hříchů. V posvátné hostině, při níž
jedli chléb a víno, hledali účastníci Mithrových mystérií spojení se svým bohem.
K poctě slunci a bohu Mithrovi slavili uctívači tohoto boha neděli.(3)
Řekové uctívali mnoho bohů, kteří podle jejich příběhů žili na Olympu (hora v Řecku).
V nádherných chrámech jim každý den přinášeli oběti.
Nad všemi těmito bohy Římanů však stál jeden, kterého uctívali všichni – císař
v Římě. Při hlučných slavnostech mu jako vyjádření pocty pálili kadidlo na krásně
zdobených oltářích. Dokonce ho nazývali bohem a spasitelem světa. Přesto se
v hledajících srdcích pohanů často vynořovala otázka: Může snad člověk,
nedokonalý císař, být bohem celé římské říše i celého světa? Nevládne spíše nad
všemi lidmi neviditelný, neznámý bůh, kterého jsme ještě nepoznali? V Athénách
našel apoštol Pavel oltář, který byl postavený právě tomuto neznámému Bohu. (Sk
17,22-31)
Přemýšliví lidé různých národů římské říše toužili po všemohoucím Bohu, Otci na
nebi, který se sklání ke každému člověku. O tomto Bohu kázali křesťanští kazatelé,
kteří na svých cestách od města k městu zažívali různé obtíže. Ti, kdo je poslouchali,
nesli jejich zprávu zase dál. Živý obchodní ruch způsobil, že se zpráva o Ježíši Kristu
rychle šířila. Ale možná nejsilnějším dojmem působil slušný (morální) způsob života
těch, kteří se stali křesťany. Život těchto lidí se natolik změnil, že ostatní je nadšeně
následovali.
Byla to slavná doba, vítězný běh evangelia, jak to ztvárnil apoštol Jan ve Zjevení
symbolem bílého jezdce. (Zj 6,2) Prvotní církev zářila svou radostnou prací, svou
opravdovostí, svým nadšením i trpělivostí. (Zj 2,2.3)
Poznámky:
(1) Dekurie je skupina deseti mužů, kteří vyřizovali správní záležitosti v římském
vojsku a ve státě.
(2) Fórum je římské tržiště a soudní dvůr.
(3) „Náboženství Mithrovo slavilo každý den planetu, kterou se řídil den, a neděli
jako den slunce slavilo nejvýše.“ (Achelis, Křesťanství v prvních třech stoletích,
Lipsko 1912, sv. I, str. 116)
Kontrolní otázky:




Které výhody měli první křesťané při hlásání evangelia v římské říši?
Které podstatné rysy byly přeneseny z pohanství do křesťanského náboženství?
Po čem toužili mnozí římští pohané?
Jak můžeš použít pro náš úkol následující texty: Mt 13,31.32; Mk 4,26-29?
Pomocná četba:
DKC (str. 18-21; 28.29)
SA (str. 388-394)
2. PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ
„Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení,
abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt,
a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10)
Příbuzní a sousedé křesťanů si brzy začali všímat jejich odlišnosti od většiny
společnosti. Ježíšovým následovníkům příliš nezáleželo na okázalých šatech
a drahých špercích, neúčastnili se bujarých oslav, nepřitahovala je povrchní masová
zábava v římském cirku nebo divadle, zato svou práci vykonávali svědomitěji
a poctivěji než ostatní.
V jejich rodinách nebylo slyšet nadávky, státu poctivě platili daně a zachovávali
římské zákony. Mezi sebou křesťané žili jako jedna rodina, starali se o vdovy, sirotky
a nemocné, navštěvovali vězně, finančně podporovali chudé křesťanské sbory. Jejich
láska vyzařovala do okolí, byli příkladem mnoha lidem, a přesto se s nimi zacházelo
jako se zločinci. Několik desítek let byl život Kristových následovníků
v nebezpečí.
V létě roku 64 vypukl v Římě velký požár, který zničil větší část města. Ze žhářství
byl podezříván císař Nero, který se už dlouho chtěl proslavit tím, že vybuduje nový
Řím. Nero však ze založení požáru obvinil křesťany a mnohé z nich nechal mučit. Ve
svém parku postavil kříže, na ně pověsil smolou natřené křesťany a zapálil je. Jiní
křesťané byli zašiti pod kůži dravých zvířat a pak roztrháni psy. Kolem takto
mučených, sténajících a umírajících lidí se Nero projížděl na svém voze.
V této době byl podle tradice apoštol Petr ukřižován hlavou dolů a apoštol Pavel sťat.
O něco později zakázal římský císař křesťanství. Kdo přesto zůstal křesťanem, musel
počítat se smrtí.
V roce 115 byl biskup Ignác z Antiochie v okovech zavlečen do Říma a předhozen
divokým šelmám. Když se jako zajatec plavil na lodi do hlavního města, napsal
římskému sboru: „Sděluji vám všem, že rád umírám pro Boha.“
O čtyřicet let později vypátrali římští vojáci Ignácova přítele biskupa Polykarpa ze
Smyrny, který ještě slyšel kázat apoštola Jana. Nebojácný starý muž nabídnul
vojákům jídlo a pití a celou dobu se hlasitě modlil, takže někteří z přítomných vojáků
byli dojati a litovali, že přišli zajmout tak výjimečného muže. Když později vstoupili
ozbrojenci s Polykarpem do arény, kde měl být popraven, římský místodržitel jej
vyzval: „Zapři Krista a proklínej ho!“ Polykarpos mu odpověděl: „Osmdesát šest let
mu sloužím a on mi nikdy nezpůsobil zármutek. Jak bych se mohl rouhat svému Králi
a Vykupiteli?“ Ani výhrůžky dravou zvěří a ohněm nezměnily Polykarpův odvážný
postoj. Běsnící dav nakonec přinesl dřevo, postavil hranici a biskupa na ní upálil.
Mučedník Polykarpos umíral s chvalozpěvem na rtech.
Justin Mučedník byl původem vzdělaný pohan z Palestiny, který mnoho let hledal
pravého Boha. Jednoho dne, když se procházel na břehu moře, mu jeden starý
křesťan řekl o Bibli. Justinus ji začal číst a stal se křesťanem. Potom mnoho let,
oblečený v bílém plášti, kázal evangelium v Palestině, Egyptě, Malé Asii a v Římě.
Dokonce napsal dlouhý dopis, ve kterém seznamoval s křesťanstvím samotného
císaře. Kolem roku 165 jej císař nechal popravit mečem.
O deset let později vypuklo pronásledován v Lyonu, během něhož byly krutě
umučeny desítky křesťanů. Jednou z nich byla služka Blandýna, kterou římští vojáci
položili na rozžhavený rošt, potom předhodili rozzuřenému býkovi a nakonec sťali
mečem. Blandýna však až do konce trpělivě a radostně vyznávala: „Jsem
křesťanka!“
V následujících desetiletích pronásledování poněkud ustalo, ale potom se opět
rozšířilo. Za účast na bohoslužbě hrozil trest smrti, mnoho duchovních bylo
usmrceno, společensky významní stoupenci Ježíše Krista přicházeli o svůj majetek.
Za vlády císařů Diokleciána a Galeria dosáhlo stíhání křesťanů svého vrcholu
a mnozí byli opět krutě mučeni. Prameny například uvádějí, že jeden císařský sluha
byl zbičován tak silně, že mu byly vidět kosti. Potom mu jeho trýznitelé nalili do ran
ocet, posypali je solí a pomalu jej opékali na rožni. Věznice byly přeplněny křesťany a
pro skutečné zločince v nich mnohdy nezbývalo místo. – Až na smrtelné posteli vydal
císař Galerius dekret k ukončení pronásledování.
Proč vlastně byli křesťané pronásledováni? Snad proto, že se bouřili proti říši? Mnozí
s tímto názorem souhlasili, protože křesťané neuctívali císaře jako boha tak jako
ostatní římští občané, neobětovali mu kadidlo, ani se neklaněli jeho obrazu. Takové
jednání se považovalo za protistátní zločin. – Pravda však byla taková, že křesťané
věřili, že nejvyšší úcta náleží pouze Hospodinu (1) (2M 20,3); vyznávali, že jejich král
Ježíš Kristus brzy opět přijde, aby soudil svět. Proto byli podezříváni, že na místo
císaře chtějí dosadit svého krále a zničit římskou říši. Mezi lidmi kolovaly pomluvy
o křesťanských bohoslužbách, které se vinou pronásledování musely konat tajně.
Tvrdilo se o křesťanech, že zabíjejí malé děti, pijí jejich krev, uctívají oslí hlavu,
praktikují kouzla a jiné špatné věci.
Když se v říši stalo nějaké neštěstí, zemi postihly záplavy, neúroda, mor nebo hlad,
mohli za to křesťané – prý se nemodlili k bohům, kteří se nyní mstí a stíhají zemi
pohromami. Přesto se křesťanství nejen udrželo, ale sbory dokonce rostly. Nad
životem zkroušených křesťanů bylo zářícím písmem napsáno: „Buď věrný až na smrt,
a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10)
Poznámky:
(1) „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (2M 20,3)
Kontrolní otázky:






Proč se zdá pronásledování křesťanů nepochopitelné?
Z jakých důvodů byli křesťané pronásledováni?
Jaký vliv mělo pronásledování na církev?
Napiš jména zmíněných mučedníků.
Na mapě římské říše označ uvedená místa.
Vyprávěj o pronásledování za císaře Nera a snaž se vžít do situace
pronásledovaného křesťana. Vyprávěj o Polykarpově smrti, jako bys ty sám byl
vojákem, který ho přišel zajmout a potom viděl, jak umírá.
Pomocná četba:
VLB (str. 30-36)
DKC (str. 22-24)
3. JAK SE KŘESTANSTVÍ V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI STALO UZNÁVANÝM
NÁBOŽENSTVÍM
„Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (L 20,25)
I tři sta let po Ježíšově smrti se mnoho chudých i bohatých občanů ve městech, na
venkově i v nejodlehlejších částech říše stávalo Kristovými následovníky. Římští
císaři většinou považovali křesťanství za stát ve státě a doufali, že je vyhladí stále
krutějším pronásledováním. Překvapivě však mělo pronásledování opačný efekt: čím
více mučedníků trpělo, tím více se křesťanství šířilo.
Císař Konstantin proto zvolil jinou cestu. Římská říše se za jeho vlády již jen velmi
těžce řídila a stále těžší bylo udržet mnoho národů a kmenů jako součásti jednoho
celku. Křesťané, kteří tak statečně vyznávali svou víru, byli roztroušeni po celé říši
mezi všemi národy. Konstantin uvažoval takto: když uznám náboženství křesťanů,
pak je nepochybně získám na svou stranu; a co když je jejich Bůh nakonec přece jen
opravdový a skutečný? – A tak se křesťanství začalo stávat státním náboženstvím.
Krvavé popravy už unavovaly nejen katy, ale týraných křesťanů se zastávalo stále
více pohanů, především sám císař Konstantin. Rozlehlé římské říši tehdy ovládali
čtyři císařové, přičemž se velice snadno mohlo stát, že nebudou vládnout spolu, ale
proti sobě. Na severozápadě vládl Konstantin, v Itálii a v Africe Maxentius,
Konstantinův nepřítel, který krutě zacházel s křesťany. Konstantin nečekal, až jej
Maxentius napadne, ale sám v roce 312 vtrhl se svým vojskem do Itálie. Své
vítězství neměl vůbec jisté. Vypráví se, že se mu před bitvou na nebi zjevil kříž s
nápisem: „V tomto znamení zvítězíš!“ Konstantin proto umístil symbol kříže na štíty
vojáků i na prapory a zaútočil na Maxentia poblíže Říma. Bitva skončila
Konstantinovým vítězstvím. Maxentius zahynul ve vlnách Tibery „jako farao v
rákosovém moři“. Avšak Konstantin, „druhý a šťastnější Mojžíš“, vybojoval
křesťanům svobodu a přivedl je do „zaslíbené země“(1). Spolu s císařem, který vládl
východní říši, vydal Konstantin roku 313 v Miláně zákon, který Ježíšovým
stoupencům zajišťoval svobodu vyznání. Křesťané dostávali zpět svůj majetek i
budovy k setkávání.
Císař vydával další nařízení, která církev nejen chránila, ale dokonce jí poskytovala
výhody. Duchovní nemuseli platit daně, stát podporoval sbory a kostely, tresty
ukřižováním a pohanské domácí oběti byly zakázány a v celé říši zákon nařizoval
svěcení neděle.(2)
Také Konstantin se krátce před svou smrtí nechal pokřtít, nicméně jeho život příliš
neodpovídal Ježíšovým výzvám – nechal usmrtit svého nejstaršího syna, svou
druhou manželku a některé své přátele. I přesto jej mnoho biskupů oslavovalo jako
Konstantina Velikého. Jiní jej však zavrhovali jako pokrytce, který křesťanství pouze
využil k záchraně nejednotné říše.
Křesťanství v té době přijímalo mnoho neobrácených pohanů, pokrytců
a prospěchářů, kteří doufali, že budou dosazeni na lepší posty v úřadech.
Křesťanské kostely se plnily při nádherně připravených bohoslužbách, zatímco
pohanské chrámy navštěvovalo stále méně a méně lidí. Křesťanství stále více a více
hrozilo nebezpečí zesvětštění. Jestliže mnozí křesťané považovali pronásledování za
„čas soužení“, po němž má Kristus opět přijít, aby svůj lid vysvobodil (Mt
24,21.22.29.30), pak nyní mylně věřili, že Konstantinovou velkolepou podporou
církve se uskutečnilo Boží království na zemi.
Také Konstantinovi synové podporovali křesťanství a za přinášení pohanských obětí
hrozili trestem smrti. V této době se narodil Julián, syn Konstantinova nevlastního
bratra. Juliánova matka zemřela několik dní po porodu, proto ho Konstantinův syn
vychoval na svém dvoře v křesťanské víře. Juliánův otec, nejstarší bratr a ostatní
mužští členové rodiny byli zavražděni, pravděpodobně na rozkaz Konstantinových
synů. Julián byl sice křesťanem, ale pokrytecké křesťanství na dvoře ho odpuzovalo.
Přestože bylo zakázáno číst pohanské knihy, sám si některé opatřil a brzy se stal
tajným pohanem. Veřejně se sice zúčastňoval bohoslužeb, ale tajně snil o tom, že
kdyby se stal císařem, opět by zavedl uctívání pohanských bohů. A jeho čas opravdu
přišel.
Julián byl velice oblíbený jako vojevůdce na Rýně a roku 361 jej vojsko zvolilo
císařem. Julián souhlasil a vytáhl se svou armádou do Konstantinopole sesadit
císaře. Během tažení jej však zastihla zpráva, že císař zemřel. Jeho čas nastal.
Julián sice vládl jen několik roků(3), ale v této krátké době odstranil křesťany ze
státních úřadů, stavěl pohanské chrámy, zrušil daňové úlevy pro křesťanské
duchovní. Místy opět docházelo ke krvavým srážkám mezi pohany a křesťany.
Pohanským kněžím, kterých nebylo mnoho, dával peníze, aby se stejně jako
křesťané starali o nemocné, chudé a staré. Kněží si ale peníze nechávali pro sebe.
Julián pořádal velkolepé pohanské slavnosti, ale navštěvovalo je jen málo lidí.
Císařovy sny z mládí se rozplynuly. Chtěl bojovat proti křesťanství a vyhladit je,
avšak místo toho musel bojovat proti Peršanům a v bitvě byl smrtelně zraněn. Když
umíral, prý zvolal: „Tak přece jsi zvítězil, Galilejský!“(4)
Po Juliánově smrti začalo římské pohanství velmi rychle upadat. Císař Theodosius
Veliký roku 380 nařídil, že všichni římští poddaní se musí stát křesťany, a o rok
později zakázal přestupovat na pohanství. Křesťanství se za podpory císařské vlády
stalo státním náboženstvím.
Poznámky:
(1) Tyto biblické pojmy použil ve svých církevních dějinách Konstantinův současník
Eusebius.
(2) Konstantinův nedělní zákon ze 7. března 321: „Všichni soudci a obyvatelé měst,
také provozující živnosti, mají odpočívat ve ctihodný den slunce. Avšak
venkované smějí svobodně a bez překážky konat svou polní práci, poněvadž se
často stává, že v žádný jiný den nemohou tak vhodně svěřit brázdám obilí a
révu důlkům, aby se využilo příležitosti pohody, kterou poskytla Boží
prozřetelnost v tak krátké pídi času.“
(3) Julián vládl v letech 361–363.
(4) Mínil Ježíše z Nazaretu.
Kontrolní otázky:






Proč nechtěl Konstantin pronásledovat křesťany?
Které úlevy poskytl Konstantin křesťanům?
Která nebezpečí se skrývala v Konstantinových opatřeních?
Zamysli se nad Konstantinovým rozpolceným charakterem.
Co podnítilo Juliána bojovat proti křesťanství?
Jaký význam má rok 380 pro křesťanství?
Pomocná četba:
VLB (str. 37-44)
DKC (str. 28-32)
4. KŘESŤANSTVÍ SE STÁVÁ STÁTNÍ CÍRKVÍ
„A kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel.“ (2Tm 2,5)
Už apoštol Pavel varoval své spolupracovníky, členy církve i starší (biskupy)
v Efezu: „I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli
učedníky na svou stranu. … Buďte proto bdělí a pamatujte …“ (Sk 20,17.28-31)
Falešní učitelé usilující o rozkol v církvi se tu a tam objevovali i v těžkých časech
pronásledování, avšak biskupové proti nim bojovali a vylučovali je ze společenství.
Katolická církev tvrdila: „Kdo nepřísluší ke katolické církvi, nemůže být
spasen.“ (Označení „katolická církev“ původně znamenalo „všeobecně rozšířená
církev“, od slova katholikos = všeobecný.) Pro někoho je možná obtížně
představitelné, že by do této velké církve mohlo proniknout učení, které neodpovídá
Bibli, nicméně státní, tj. katolická církev se již v mnoha ohledech lišila od
společenství prvních křesťanů (Zj 2,12-17).
V čele sboru prvokřesťanské církve stál starší neboli presbyter, později také
nazývaný kněz. Diakoni pomáhali knězi při bohoslužbách, ale hlavně měli na starosti
chudé a nemocné členy církve, které navštěvovali a podporovali. Když ve městě
vzniklo více sborů, byl vyčleněn jeden hlavní vedoucí nazývaný presbyter nebo také
biskup. Kolem biskupa se však postupně soustřeďovala stále větší moc, takže dle
svého uvážení přijímal a vylučoval členy církve, vedl bohoslužby a konal křty,
vysvěcoval a ustanovoval kněze pro jejich úřad a byl považován za strážce věrouky.
Kdo neposlouchal biskupa, nemohl být spasen. Duchovního bylo možno poznat už
podle zevnějšku – nosil dlouhý oděv a na hlavě měl dohola ostříhaný kruh (později
nazývaný tonsura). Místo kněze nebo biskupa bylo velice dobře placené a nebylo pro
ně třeba žádné zvláštní vzdělání, a tak se stávalo, že tato místa zastávali ne vždy ti
nejlepší a nejvhodnější křesťané.
V době pronásledování byla bohoslužba velmi jednoduchá. Křesťané se scházeli
v domech, které byly zařízeny a upraveny pro společné setkávání. Byly to místnosti
bez oltářů a bez obrazů. V době pronásledování se bohoslužby konaly na osamělých
místech, občas i v noci. Ještě dnes můžeme v Římě navštívit podzemní chodby –
katakomby, kde křesťané střídavě zpívali a četli Bibli a kde také pochovávali své
mrtvé.
Když pronásledování přestalo, církev za podpory císařů začala stavět velké kostely
a oltáře. Členové církve se shromažďovali každý týden v neděli a kromě toho o nově
zavedených svátcích, jako byly vánoce, velikonoce a letnice. Stále méně křesťanů
četlo Bibli, kázali z ní jen kněží při bohoslužbách. Vyvrcholením bohoslužeb se
stávalo slavení eucharistie. Kdo vstoupil do kostela, pokřižoval se, tj. položil ruce
křížem přes prsa, poklonil se a políbil práh nebo vchodové dveře. Potom si
návštěvník umyl ruce a přistoupil k jednomu z obrazů, které představovaly
mučednickou nebo biblickou událost, často také Krista, některého z apoštolů nebo
Marii s malým Ježíšem. Křesťané uctívali obrazy, protože věřili v jejich zázračnou
moc, pálili kadidlo, zapalovali svíčky a stále více se soustřeďovali na samotná gesta
a obřady.
Přibývalo kostelů, kde se uctívaly kosti nebo oděv mučedníků, někdy i nástroje,
kterými byli umučeni. Legendy říkají, že matka císaře Konstantina dokonce nalezla
při odklízení hrobů v Jeruzalémě Kristův kříž, který se stal brzy předmětem uctívání.
Křesťanství se stávalo náboženstvím vnějších forem a symbolů.
Mnoho křesťanů už nebylo možné odlišit od pohanů. Církevní otec Chrysostom
(zemřel roku 407) k této smutné skutečnosti poznamenal: „Jakmile někdo začne
milovat Boha, opovrhne světskou slávou, neoplácí urážky, netouží po bohatství nebo
pozemském štěstí, ale věrně kráčí za Kristem, musí počítat s tím, že nejen pohané
jej nazvou potřeštěným, nýbrž – což je daleko smutnější, protože i v církvi mnozí spí
a nechtějí se probudit – také od křesťanů si musí vyslechnout: Co tě to jen
napadlo!“(1)
Společensky dobře postavení křesťané milovali blahobyt, zážitky a radovánky.
Většina z nich raději navštěvovala divadlo a závody vozů než bohoslužby. Kněží si
užívali života a bylo mezi nimi mnoho svárů. Z jejich způsobu života i slov se vytrácel
duch prvotní církve.
Někteří křesťané na tento neutěšený stav reagovali odchodem do ústraní, kde chtěli
o samotě žít opravdovým křesťanským životem. Jedním z prvním mnichů byl
Antonius (Antonín), který pocházel se zámožné egyptské rodiny. Po smrti svých
rodičů se musel starat o značný majetek a také opatrovat svou malou sestru.
Jednoho dne slyšel v kostele příběh o bohatém mládenci. Osloven Ježíšovým
příběhem prodal svůj majetek, svou sestru dal na vychování do ústavu pro dívky
a začal žít jako poustevník. Později odešel do opuštěné tvrze, kde byl vyhledáván
jako svatý. Podle legend také konal zázraky. Brzy Antonína mnozí následovali. Stále
více poustevníků přicházelo do skal egyptské pouště. Některé možná lákalo
nicnedělání, jiné snad ctižádost být považováni za svaté, mnohým však nelze upírat
upřímné odhodlání žít podle Kristových slov. Mnoho Antonínových následovníků
nakonec zjistilo, že takový život není pro ně, někteří naopak zůstali a společně bydleli,
pracovali a modlili se. A tak mohl vzniknout na jednom z ostrovů řeky Nilu první
mužský klášter a krátce nato také klášter, v němž byly pouze ženy.
Mnich Benedikt z Nursie přinesl poustevnický život do Itálie. Na Monte Cassino
u Neapole založil roku 529 první benediktinský klášter. Od každého mnicha žádal tři
sliby. Kdo byl přijat do kláštera, musel odevzdat celý svůj majetek, slíbit poslušnost
opatovi (představenému kláštera) a zavázet se, že zůstane svobodný. Podle pravidla
„modli se a pracuj“ (ora et labora) byl den nejen rozdělen na čas modlitby a čas
práce, ale modlitba se měla stávat životem a život modlitbou.
Třebaže mnišství není nikde v bibli výslovně nařízeno a v něčem neodpovídá
Ježíšovým výzvám, je třeba pokorně uznat a ocenit, že mnoho mnichů
a poustevníků to se svým životem myslelo (a myslí) opravdově a velice vážně.
Můžeme říci, že i když navenek se oficiální církev těšila velké vážnosti, její povaha
byla často velmi vzdálena tomu, co učil a svým životem potvrzoval Ježíš Kristus se
svými učedníky.
Poznámky:
(1) Preuschen, Církevní dějiny pro křesťanské rodiny, Reutlingen 1905, str. 123.
Kontrolní otázky:






Co původně znamenalo označení „katolická církev“?
Kdo byl nazýván biskupem?
Která práva a povinnosti měl biskup?
Popiš, jak vypadaly bohoslužby v době pronásledování a jak ve státní církvi?
Kdo to byl Antonius (Antonín)?
Které požadavky kladl Benedikt z Nursie na své mnichy?
Pomocná četba:
DKC (str. 28.33.49.50)
5. SPORY O KŘESŤANSKÉ UČENÍ
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u
Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se
stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce
jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,1-3.14)
Město Nikáj v Malé Asii (dnešní Turecko) se stalo v roce 325 svědkem významné
události. Přes tři sta biskupů z celé římské říše se zde sešlo na církevním sněmu (tzv.
První nikajský koncil), který svolal sám císař Konstantin I. Veliký. Biskupové jej
přivítali vestoje. Když dal císař znamení, aby se posadili, tváře všech zúčastněných
napjatě očekávaly, co se bude dít. Proč císař svolal tak veliké zasedání?
Hlavním a vlastně jediným bodem prvního ekumenického sněmu byl spor dvou mužů
ohledně pojetí osoby Ježíše Krista. První z nich, Arius, hubený a vysoký muž
v nejlepších letech, byl knězem v Alexandrii. Laskavým a přesvědčivým způsobem
získával mnoho lidí pro své názory, že pouze Bůh Otec je věčný a nestvořený,
zatímco Ježíš Kristus byl Otcem zplozen a stvořen jako „První vznešené stvoření“
a až postupně se stal dobrým a svatým jako Bůh Otec. Toto učení, které Arius také
zbásnil, se z Egypta rychle rozšířilo do Palestiny, Sýrie a postupně na celý východ
říše.
Proti Ariovi nejen na sněmu, ale po celý svůj vystupoval jiný muž z Alexandrie,
diakon Atanáš (Athanasius), který zdůrazňoval Kristovo božství. Spor obou mužů
brzy zasáhl celé křesťanství a hrozilo rozdělení církve. To byl důvod, proč Konstantin,
který se obával o jednotu říše, svolal všechny biskupy do Nikáje na první církevní
sněm (koncil).
Učení o Ježíši Kristu jako stvořené bytosti bylo v Nikáji odsouzeno a Arius byl zbaven
svého úřadu. Ariovi stoupenci však nepřestali působit na císaře, který Atanáše
vyhnal z Egypta. Útočiště našel v německém Trevíru. Byl to Atanášovo první (305–
307) z jeho celkem pěti vyhnanství. Před svou smrtí se ještě mohl vrátit do svého
úřadu. Zemřel roku 373 ve věku sedmdesáti tří let. Boj obou křesťanských směrů
trval však ještě dlouho.
V době zmítané těmito spory se na severu Afriky (v dnešním Alžírsku) narodil
chlapec Augustin. Jeho otec byl prchlivý pohanský důstojník, matka byla opravdová,
přívětivá a obětavá křesťanka, která s láskou vyprávěla mladému Augustinovi
o Ježíši Kristu a křesťanském životě. Augustin však vzdoroval a odmítal křest. Chtěl
se stát řečníkem, jako velmi mladý odešel studovat do Kartága, kde se mu velmi
dařilo a stal se pro své úspěchy pyšný. Své matce Monice však působil starosti
především nezkrotným a nezřízeným způsobem života. Když jednou líčila svému
biskupovi, jaký strach má o svého syna, těšil ji slovy: „Syn, za nějž bylo prolito tolik
slz, se nemůže ztratit.“
Jednoho dne Augustin odjel i přes varování své matky do velkoměsta Říma, dokonce
se s ní ani nerozloučil. Usadil se v hlavním městě jako vyhlášený učitel řečnictví a dál
vedl život, na jaký byl zvyklý. Za nějaký čas odešel do Milána na nové místo učitele
rétoriky.
V Miláně se setkal s nejvýznamnějším italským biskupem Ambrožem, který byl
známý nejen jako dobrý kazatel, ale také pro svou odvahu a pevný charakter. Když
chtěl svého času císař Theodosius po válečném masakru, který nařídil v Soluni,
slavit Večeři Páně v Ambrožově kostele, biskup mu ji odpíral tak dlouho, dokud se
císař nekál a nelitoval svého jednání. Císař si Ambrože pro jeho odvahu velmi vážil
a svou úctu k němu vyjádřil slovy: „Nalezl jsem muže, který mi řekl pravdu. Je to
Ambrož. Nikdo není tak hoden být biskupem jako on.“
Promluvy charakterního a odvážného biskupa poslouchal také Augustin. Zpočátku
jen proto, aby se naučil umění Amrožových proslovů. Postupně však obsah
Ambrožových kázání přibližoval Augustina ke křesťanství. Nemravným způsobem
života však Augustin klesal stále hlouběji a hlouběji. Jednou jej navštívil krajan
z Afriky a vypravoval mu o jednoduchém, ale přísném životě mnicha Antonína a o
tom, kolik chce žít podle jeho příkladu. Na Augustina to velmi zapůsobilo. Vstal, vešel
do vedlejší zahrady, kde plakal a bojoval se svým hříchem. Náhle si povšiml
opakovaných slov: „Vezmi a čti“, která dětským hlasem doléhala do zahrady z ulice.
Augustin vztáhnul ta slova na sebe, otevřel list Římanům a tam četl: „Žijme řádně
jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve
sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům,
abyste nepropadali vášním.“ (Ř 13,13.14) „Ta slova jsou pro mě,“ řekl si a od té
chvíle se díky Boží milosti stával jiným člověkem.
V tichu venkovského statku poblíž Milána se modlitbou a čtením Písma připravoval
na nový život. Největší přání jeho matky Moniky se splnilo, když se na Velikonoce
roku 387 dal pokřtít biskupem Ambrožem. O několik let později se Augustin stal
biskupem ve městě Hippo Regius v severní Africe.
V roce 409 přicestoval z Anglie do Říma vzdělaný a asketický učitel jménem
Pelagius. Nikdy nepoznal, jaké trápení může působit hříšný způsob života, nikdy
neklesl tak hluboko jako Augustin. Snad také proto nikdy silně nepotřeboval Boží
milost. Pelagia trápilo, že křesťané v Římě nežijí tak šlechetně a svatě jako Ježíš
Kristus a apoštolové. Proto jim kázal: „Nemusíte hřešit. Člověk dokáže velmi dobře
žít bez hříchu a je od přirozenosti dobrý.“ Proti šířícím se Pelagiovým názorům
vystoupil Augustin, který naopak tvrdil, že člověk je od svého narození zatížen
hříchem a jen Bůh jej změnit k dobrému. (Ř 7,15-25)
Protože spor pokračoval, byl v roce 418 svolán sněm do Kartága, kde bylo Pelagiovo
učení prohlášeno za bludné. Nicméně ještě dlouho po smrti Augustina i Pelagia se
křesťané na Západě přeli, zda je člověk od přirozenosti dobrý, nebo zlý.
Spory církev vysilovaly a v mnohém poškodily, ale především zastínily radostné
a pokojné poselství Ježíše Krista.
Kontrolní otázky:



O co se přeli křesťané na Západě a o co na Východě?
Jak se jmenovali významní představitelé západní a východní církve?
O kterých názorech (herezích) jsme se zmiňovali?
Pomocná četba:
DKC (str. 31-35)
6. JAK GÓTOVÉ DOSTALI PRVNÍ BIBLI
„Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“
(J 5,39)
Ke konci krutého pronásledování křesťanů obývali rovinu jižně od Karpat v dnešním
Rumunsku Gótové. Žili z toho, co jim dával chov dobytka, les a lov. Z vyprávění
svých prarodičů však věděli, že dříve jejich předkové žili v hlubokých hvozdech
a rovinách na pravém břehu dolního toku Visly blízko Baltského moře. Nepřátelští
sousedé, hlad, ale také jejich záliba v putování způsobili, že se v 2. století začali
přesouvat na jihovýchod směrem k Dunaji.
Večer u ohně si vyprávěli o posvátných hájích, kde uctívali své mocné bohy
a přinášeli jím oběti. Slýchali o bohu polí a domů, který se ve svém voze taženém
kozly žene v bouři po obloze jako vichřice, shazuje na zem své zkázonosné kladivo
a z očí mu vycházejí blesky. Vyprávěli si o bohu, kterým jim přinášel vítězství
v bojích, o jednookém bohu větru, o duchu zemřelých, který se za bouřlivých
podzimních a zimních nocí s družinou duchů divoce prohání lesy. Jejich srdce se
pozvedala vzhůru k nebeskému hradu, kde bohové sídlili a kam bojovné panny
odnášely jejich otce padlé v krvavých bojích. V nebeském hradu nyní jejich předkové
seděli u dlouhých stolů, jedli, pili a vyprávěli si o svých bohatýrských činech ve válce
a na lovu. Odtamtud se otec všech bohů díval na všechny lidi a jednou za čas se
v modrošedém plášti a s kloboukem na hlavě vydal na pouť po zemi, kde jej
poznávali jen největší hrdinové, moudré ženy, trpaslíci, víly a obři. V hradu bohů
vedle boha otce tiše vládla jeho žena, která chránila domy a opatrovala studny
s dušemi ještě nenarozených dětí. Odhodlání k boji se zračilo v očích mužů pokaždé,
když si vyprávěli o budoucí poslední kruté bitvě bohů s obry, která měla přinést
soumrak bohů – jejich zánik.
Když táborové ohně kolem dohořely a kolem gótských obydlí se rozprostřela jasná
a mlčenlivá hvězdná noc, v srdci nejednoho Góta vyvstávala otázka: Přišli s námi
sem, do nového domova také naši bohové? Zde v cizí zemi je potřebovali o to více,
ale ještě více toužili po jediném věčném Bohu, který všemu vládne. – A zatím tam na
druhé straně hranice, v římské říši, křesťané takového Boha hlásali.
Mezi Góty žil jeden kazatel, snad poloviční Gót, který však nebyl světlovlasý
a modrooký jako oni, ale měl tmavé oči i vlasy jako Řekové. Vyprávělo se o něm, že
během válečných gótských výprav byli jeho předkové uneseni na pobřeží Černého
moře. Nyní však žil s nimi a všichni jej dobře znali. Jmenoval se Wulfila (malý vlk).
Kromě toho, že byl jako většina Gótů zkušeným pastevcem, byl také velice vzdělaný.
Kromě gótštiny ovládal latinu a řečtinu.
Když Wulfila Gótům vyprávěl o Ježíši Kristu a jeho učednících, o tom, jaké zázraky
Ježíš konal a co učil, viseli mu na rtech a jejich srdce zahořela pro křesťanství.
Nedokázali si představit, že by něco z toho, co Wulfila říká, nebyla pravda. A přece
byly Wulfilovy názory mylné. V dobách sporů mezi Ariem a Atanášem (vzpomeň si
na minulou kapitolu) kázal ariánské učení a v pozdějších letech byl dokonce
vysvěcen na ariánského biskupa. Zároveň však byl opravdovým křesťanem a získal
pro Ježíše mnoho Gótů, takže se pohanský náčelník západních Gótů (Vizigótů)
Athanarich začal obávat, že všechny západní gótské kmeny přijmou křesťanství.
Athanarich proto na Vizigóty zaútočil a pronásledoval je tak tvrdě, že Wulfila a jeho
stoupenci museli odejít za Dunaj do dnešního Bulharska. V nové vlasti mohli žít
podle své víry. Wulfilu však stále častěji trápila otázka, zda Gótové zůstanou
křesťany i po jeho smrti. Napadlo jej, že Gótové by mohli zůstat věrní Ježíši Kristu,
když jim daruje Bibli, která kdysi i jej přivedla ke křesťanství. Nikdo z Gótů však
neuměl číst, a i kdyby to někdo uměl, stejně by Bibli nerozuměl, protože byla
napsána v řečtině. Wulfila se proto rozhodl, že svým Gótům Bibli přeloží do jejich
jazyka.
Wulfilu však čekalo mnoho překážek. Dnes se nám zdá samozřejmé, že z dvaceti
šesti písmen abecedy dokážeme sestavit všechna slova. Ale Gótové ještě abecedu
neměli, znali pouze jednotlivé znaky nazývané runy. Kombinací run a řeckých
písmen Wulfila nejprve sestavil gótskou abecedu a potom začal s překladem Bible.
Výsledkem tohoto nadlidského úsilí byl Gótský překlad bible. Ještě dnes můžeme její
část vidět v muzeu ve švédské Uppsale (tzv. Codex Argenteus, neboli Stříbrná Bible
je ruční přepis ze 6. století obsahující Wulfilův překlad ze 4. století).
Athanarich ještě jednou napadl Vizigóty a dokonce roku 378 u Adrianopole bojoval
s římským císařem, který křesťanské Vizigóty chránil. V roce 383 Wulfila umírá, ale
jeho překlad Bible působil dál – o několik desítek let později se ze všech Vizigótů
stávají křesťané. Na svém dlouhém putování prošli balkánskými zeměmi, Itálií, jižní
Francií a nakonec ve Španělsku založili svou říši. Vizigóti zůstali ariány a teprve
kolem roku 585 přijali katolickou víru. Jejich vlivem se však již dříve arianismus
donesl Ostrogótům, Burgundům, Vandalům, Langobardům a Herulům.
Kontrolní otázky:






Proč západní Gótové (Vizigóti) nemohli zůstat v ústí Visly?
Stručně popis gótské náboženství (mytologii).
Kdo byl Wulfila a jaké učení hlásal?
Jaký význam měl Wulfila pro Góty?
Nakresli tažení Gótů do mapy.
Na dějepisné mapě vyhledej ostatní ariánské kmeny.
Pomocná četba:
DKC (str. 36.37)
7. VZNIK PAPEŽSTVÍ
„Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než
skrze mne.“ (J 14,6)
Z důvodu lepší organizace života církve ustanovovali apoštolové ve městech jako
vedoucí sborů tzv. starší. (Tt 1,5) Po smrti apoštolů získávali starší stále větší vliv. Ve
městech s více sbory byl zvolen jeden hlavní starší – biskup. O něco později
v hlavních městech jednotlivých provincií získal biskup právo dozírat na biskupy pod
sebou a stal se z něj arcibiskup.(1) Arcibiskupové v Římě, Konstantinopoli, Antiochii,
Jeruzalémě a Alexandrii se dožadovali výjimečné vážnosti jako tzv. patriarchové.
A z těchto pěti arcibiskupů – patriarchů se ještě důležitějšího postavení domáhal
římský biskup, později nazývaný papež.
Proč vzniklo papežství zrovna v Římě? Řím byl světové hlavní město a měl vynikající
pověst. Když roku 330 císař Konstantin Veliký přestěhoval (2) své vladařské sídlo z
Říma do Konstantinopole, byl římský biskup nejváženější osobou na Západě.
V Římě byl velký sbor, který byl už v době apoštolů známý svou štědrostí a ochotou
pomáhat. (Ř 1,8) Podle tradice v Římě zemřeli apoštolové Petr a Pavel mučednickou
smrtí. Také někteří římští biskupové zaplatili během pronásledování za své
přesvědčení životem.
Kromě toho biskupové v Římě tvrdili, že Petr měl výsadní postavení mezi apoštoly. (3)
A jelikož Petr římský sbor založil, měli by také římští biskupové jakožto jeho nástupci
mít lepší postavení než ostatní.(4)
Ke konci pronásledování křesťanů již měl římský biskup moc nad italskými
a severoafrickými biskupy a zasahoval coby „Petrův nástupce“ v roli smírčího soudce
do jejich náboženských sporů.
Když se roku 395 římská říše rozdělila na západní a východní, vypukl spor mezi
biskupy v Římě a Konstantinopoli, hlavních městech obou říší. Na církevním sněmu
v Konstantinopoli roku 381 sice všichni přítomní biskupové rozhodli, že biskup
z Konstantinopole by měl mít větší autoritu než biskup z Říma, nicméně římský
biskup se stále dožadoval důležitějšího postavení.
V příštích dvou stoletích zasedli na římský biskupský stolec(5) dva muži, kteří stáli
u počátků papežské moci: Lev I. (440–461) a Řehoř I. (590–604).
Lev I. ve svých kázáních, která se nám dochovala, zdůrazňoval, že je Petrovým
nástupcem a následníkem, a proto má výjimečné postavení mezi ostatními biskupy.
Na základě tohoto přesvědčení sesadil nejvlivnějšího francouzského biskupa a na
jeho místo dosadil nového. Důrazně zasahoval do života zanedbané severoafrické
církve, patriarchovi v Konstantinopoli hrozil klatbou.(6) Do hlavního města východní
říše poslal svého vyslance, který měl císaři tlumočit papežovy názory a rady. (7)
Pověsti říkají, že se choval jako zkušený vladař: roku 452 vyšel se dvěma císařskými
vyslanci naproti hunskému králi Attilovi, který vpadl do horní Itálie, a přiměl jej k
odchodu. Svým rázným vystoupením roku 455 údajně odradil krále Vandalů
Geisericha před zničením Říma. Když v roce 476 zanikla západořímská říše, byl
římský biskup pokládán za samozřejmého nástupce císaře.
Řehoř I. pokračoval v církevní politice Lva I. V jeho osobě dosedl na papežský stolec
první mnich. Řehoř I. upevnil katolicismus mezi Franky v dnešní Francii a Vizigóty ve
Španělsku, přinesl katolické učení Langobardům na severu Itálie, poslal první mnichy
k Anglosasům na britské ostrovy.
Řehoř znovu oživil starý spor o prvenství mezi římským a konstantinopolským
biskupem. Patriarcha Jan IV. Konstantinopolský, nazývaný též Jan Postník, začal
jako první pro sebe používat titul „všeobecný (ekumenický) patriarcha“. Řehoř si na
takové počínání stěžoval u východořímského císaře a označil tuto opovážlivost za
protikřesťanskou. Sám sebe přitom ve falešné pokoře nazýval „sluhou Božích
služebníků“. Za několik desetiletí se římský biskup prohlásil za „všeobecného
papeže“.
Tímto byly položeny základy pro budoucí papežství, jehož moc a vliv v příštích
staletích stoupaly.
Poznámky:
(1) Původně nazývaný metropolitní biskup, tj. biskup v hlavním městě; hlavní město
se řecky řekne metropolis.
(2) Tehdy se toto město nazývalo Byzanc. Teprve později dostalo po Konstantinovi
jméno Konstantinopol, tj. město Konstantinovo.
(3) Odvolávali se přitom na místa v bibli jako Mt 16,16-19 a J 21,15-17. Podle toho
měl být Petr skálou, na které je vystavěna církev. – Měl mít v církvi nejvyšší moc,
dokonce být zástupcem Kristovým. Jak je to s výsadním postavením apoštola
Petra? Kristus sice již při prvním setkání s Petrem v něm viděl budoucí „skálu“ –
muže (Kefas, J 1,42). Cenil si jeho zvláštních schopností, které ho předurčovaly
stát se duchovním pastýřem (L 22,32), ale to ho jako člověka nepovyšovalo na
skálu, na níž chtěl Kristus založit svou církev. Písmo jmenuje spíše jen Krista
jako skálu a úhelný kámen (1K 10,4; Ef 2,20; 1K 3,11; Ř 9,33). Petr však jako
první apoštol poznal v této skále Syna Božího. Takové vyznání se stalo i do
budoucna základem Boží církve. Pověření do církve lidi přijímat, nebo je z
církve vylučovat (Mt 18,15-20; 1K 5,12.13) Kristus udělil nejen Petrovi, ale i
ostatním apoštolům (J 20,22.23). Vznětlivý Petr se sice často tlačil vpřed a býval
mluvčím apoštolů. Ale byl snad proto nejvyšším apoštolem? Když se učedníci
přeli, kdo je mezi nimi nejvyšší, Ježíš je varoval před ctižádostí a panovačností a
začal mluvit o službě a pokoře (Mt 20,20-28; 23,8-12).
Když se Jidáš Iškariotský sebevraždou vyloučil ze skupiny učedníků, určil
nového apoštola nikoliv Petr, ale los (Sk 1,16-26). Stejně tak všech dvanáct
apoštolů společně volilo první diakony. (Sk 6,2-7). Na shromáždění apoštolů v
Jeruzalémě nepředsedal Petr, ale vyjadřoval své názory jako Jakub a ostatní
(Sk 15,7-21). Pavel dokonce Petra v Antiochii pokáral (Ga 2,11-14).
(4) Když katolická církev tvrdí, že Petr v Římě založil sbor a tam byl přibližně
čtvrtstoletí od roku 43 biskupem, lze to jen obtížně dát do souvislostí s jeho
vystoupením na shromáždění apoštolů v Jeruzalémě kolem roku 50 nebo s jeho
návštěvou Antiochie (Ga 2,11-14). Pavel se ve svém listě Římanům nezmiňuje o
Petrovi ani slovem, ačkoli v 16. kapitole dává pozdravovat celou řadu členů
římského sboru. Když Pavel přišel do Říma, šla mu naproti skupina křesťanů,
ale ani tehdy mezi nimi není jmenován Petr (Sk 28,13-16). Sbor v Římě byl
podobně jako jiné sbory založen ve vší tichosti, snad na základě svědectví
„cizinců z Říma“, kteří byli svědky kázání o letnicích (Sk 2,10).
(5) „V Římě však v pátém století seděli na biskupském stolci muži, kteří rozuměli
znamením doby a dovedli je využít. Římská církev záludně zaujala místo římské
světové říše; v římské církvi nalezlo západní císařství své skutečné
pokračování; nezaniklo, jen se proměnilo.“ (Harnack, Podstata křesťanství,
Lipsko 1902, str. 157)
(6) Vyřknout klatbu znamená někoho z církve vyloučit.
(7) Papežský vyslanec u vlády má titul nuncius.
Kontrolní otázky:



Jak došlo ke vzniku úřadu patriarchy?
Jak můžeme vysvětlit vznik papežství?
Jakým způsobem založili papežství Lev I. a Řehoř I.?
Pomocná četba:
DKC (str. 40-43)
8. JAK SE KATOLICKÁ VÍRA ŠÍŘILA NA ZÁPAD
„Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez
úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1Te 5,23)
Vánoce roku 496 v Remeši se staly něčím více než svátkem připomínajícím Kristovo
narození. V každé ulici vlály pestré přikrývky, kostel byl ozdoben bílými záclonami
a naplněn příjemnou vůní. Plamínky vonných svíček se komíhavě odrážely na nově
upravené křtitelnici. Slavnost mohla začít.
Před remešským biskupem Remigiem se objevil francký král Chlodvík I. se svou
družinou a prosil o křest. Když před deseti lety pronikl do střední Francie a podrobil si
katolické obyvatelstvo, často se zamýšlel nad tím, jak by mohli jeho pohanští
Frankové splynout s katolickými Galy v jeden stát. Stále častěji jej napadalo, že
kdyby se on sám stal katolíkem (Chlodvík nakonec opravdu nepřijal ariánské
křesťanství), následovalo by jej mnoho Franků.
Měl katolickou manželku, která ho ke křtu přemlouvala a nechala pokřtít jejich děti.
Chlodvík se však stále zdráhal. V krvavé bitvě proti Alemanům však slíbil
křesťanskému Bohu, že se dá pokřtít, pokud zvítězí. A opravdu zvítězil. Splnil svůj
slib a spolu s ním přijalo křest mnoho knížat a velmožů, takže za několik desetiletí
byla Franská říše katolická.
O křesťanství se však ještě nevědělo na pravém břehu Rýna. Tam radostnou zprávu
o Ježíši Kristu nepřinesli římští katolíci, ale misionáři z Irska a Skotska. Byli to
putovní kazatelé, kteří nadšeně hlásali Krista pohanům. Bydleli v misijních domech
na vesnicích, navštěvovali rolníky u nich dma a tam s nimi hovořili o Ježíši Kristu,
často kázali jednoduše na poli nebo v lese.
Také se velmi věnovali mládeži, s nadšením četli Bibli, zachovávali její doporučení
a žili opravdovým, ale radostným křesťanským životem. Křesťanství iroskotské církve
nebylo tak přísné jako římské, mělo otevřenější vztah ke vzdělání, také ale více
tolerovalo některé pohanské zvyky. Římského biskupa však iroskotští křesťané
neuznávali jako hlavu své církve a lišili se od katolické církve ještě v jiných věcech.(1)
Jedním z prvních iroskotských misionářů byl Kolumbán starší, který přišel s družinou
20 mužů kolem roku 590 do Francie. Byl nejen vzdělaný, ale také žil zbožně,
bezúhonně, velice střídmě a jeho známost rostla. Jeho odvaha a láska k pravdě
dovolily, že se nebál pokárat ani burgunského krále za jeho hříchy. Když byl z
Burgundska vyhnán, putoval k Bodamskému jezeru a k hornímu Rýnu, kde kázal
germánským Alamanům. Překročil Alpy a v severní Itálii založil klášter Bobbio, kde
se naplnil jeho život zasvěcený misionářské práci.
Ve Švýcarsku Kolumbán opustil svého žáka Havla (latinsky Gallus), který onemocněl.
Havel se později usadil v lesnaté divočině kolem řeky Steinach a se svými přáteli zde
vystavěl osadu. Z těchto chatrčí později vznikl proslulý klášter Sankt Gallen (Svatý
Havel). Havel umíral v devadesáti letech a až do svého konce vykonával to, pro co žil
celý svůj život: když kázal, dostal tak silnou zimnici, že jej museli odnést. Krátce nato
v pokoji zemřel.
Jiný irský Skot a významný misionář Franků jménem Kilián nesl evangelium do
Durynska a do údolí Mohanu. Zemřel u Würzburgu mučednickou smrtí.
Zanedlouho se slova a činy iroskotských misionářů šířily Irskem, Anglií, Skotskem,
severní Francií a Belgií, Hesenskem, Durynskem a z údolí Mohanu až do horního
Porýní.
V roce 672 se v Anglii narodil Winfried (Bonifác). Ještě jako velmi mladý vstoupil do
katolického kláštera. Později se rozhodl, že se stane misionářem. Když nakonec
dostal v Římě od papeže příkaz, aby kázal mezi Durynky, ihned odcestoval. Na
durynském území ovšem již působila iroskotská misie, jejíž vliv i oblíbenost u lidu i
šlechty byly veliké. Bonifác se rozhodl jejich vliv odstanit, k tomu však potřeboval
státní nebo jinou pomoc.
Po tříleté práci pro fríského biskupa odešel k papeži do Říma, kde byl roku 722
vysvěcen na biskupa a u Petrova hrobu složil papeži přísahu, v níž sliboval, že bude
bojovat proti Irům a Skotům i proti všem, kdo se nedrží katolické církve. Papež
Bonifáce doporučil franskému panovníkovi Karlu Martelovi, kterému měl pomáhat a
chránit ho před nepřáteli. V jiném dopise žádal vévody, místodržitele a hrabata, aby
Bonifácovi poskytovali podporu.
Pod ochranou papežské i státní Bonifác hlásal katolické učení mezi obyvateli
Hesenska a Durynska. Během několika let byli iroskotští kazatelé vyhnáni, jejich
místo zaujali katoličtí mniši a jeptišky z Anglie a mnoho lidí přijalo katolickou víru. Za
tyto úspěchy jmenoval papež Bonifáce arcibiskupem. V dalších letech za podpory
franského knížete Bonifác organizoval bavorskou a durynskou církev. Vzniklo nové
biskupství a nově ustavené církve byly podřízeny římskému papeži.
Poslední léta svého života trávil Bonifác v mohučském biskupství. I jako starce ho to
ještě stále táhlo k misijní práci mezi Frísy, kde však byl v roce 754 zabit tamějšími
pohanskými obyvateli. Je pohřben v klášteře ve Fuldě, který založil a kde se
s oblibou zdržoval.
Po Bonifácově smrti bylo katolictví pevně zakotveno mezi Franky, v Hesensku,
Durynsku Bavorsku. Katolíky však nebyli ještě Sasové, silný kmen obývající území
dnešního Vestfálska.
Mezi Sasy a Franky navíc již dlouho trvaly spory o hranice. Karel Veliký plánoval, že
si Sasy podrobí a zároveň je obrátí na katolickou víru. Roku 772 zahájil vleklé saské
války (trvaly přes 30 let) zničením Eresburgu a Irminsulu – svatyně pohanských Sasů.
Táhlé boje vyvrcholily krvavou bitvou u Verdunu na Alleře roku 782. Během jednoho
dne bylo údajně popraveno 4500 Sasů. Karel Veliký zaváděl katolickou víru násilím.
Odpor krutě trestal, často i smrtí.(2) Po křtu saského vévody Vidukinda boje postupně
slábly, až Karel Veliký i poslední saské povstalce zavlekl na franské území. Saská
země byla katolická, ne však dobrovolně podle Kristova příkladu, ale použitím násilí.
(Násilí museli ustoupit také iroskotští kněží.)
Šíření katolické víry pokračovalo také v příštích dvou stoletích. Ansgar, apoštol
severu, přinesl křesťanství z Brém a Hamburku do Šlesvicka, Švédska a Dánska.
Mezi Prusy kázal pražský biskup Vojtěch. Roku 968 bylo založeno arcibiskupství v
Magdeburgu a stalo se středisko slovanské misie. Odtud se katolická víra šířila na
východ. Kolem roku 1000 byli všichni obyvatelé západní Evropy sjednoceni
katolickou církví.
Poznámky:
(1) O misijní činnosti Iroskotů podávají zprávu: Wissig, Wynfrith, Bonifác, Gütersloh
1929, str. 5, 48, 142, 143. Timerding, Rané, Křesťanství Německa ve zprávách
o věrozvěstech, I. díl, Jena 1929, str. 4. Ebrard, Iroskotská misijní církev v 6., 7.
a 8. století a její rozšíření a význam na pevnině, Gütersloh 1878, str. 384, 456.
(2) Ze zákoníku pro Sasy z roku 782: „Když někdo z nevážnosti křesťanské víry
zanedbává svatý čtyřicetidenní půst a jí maso, má za to pykat životem. Avšak
kněz sám má rozhodnout o tom, zda ho nedonutila bída, aby jedl maso. Když
někdo podle pohanského zvyku spálí tělo mrtvého a tak promění kosti v popel,
má za to pykat životem. Když někdo v saském národu snad nepokřtěný chce se
skrývat a pohrdne křtem s úmyslem zůstat pohanem, má být potrestán
smrtí.“ (Vytištěno u Bära, Metodická příručka německých dějin, II. díl, Berlín
1921, str. 158-159.)
Kontrolní otázky:







Co přimělo Chlodvíka ke křtu?
Kdo byli iroskotští křesťané?
Popiš Bonifácův život.
Které kmeny byly katolické, když Bonifác zemřel?
Jakým způsobem bylo zavedeno křesťanství na saském území?
Jak se dále rozšiřovala katolická církev?
Ukaž na mapě, jak katolická církev postupovala. Uveď letopočty a vyjmenuj
příslušné osoby.
Pomocná četba:
DKC (str. 38)
9. KLÁŠTERY VE STŘEDOVĚKU
„Světské babské báje odmítej a raději se cvič ve zbožnosti. Tělesné cvičení má
skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v každém ohledu, neboť má zaslíbení
nynějšího života i toho budoucího.“ (1Tm 4,7.8)
Ze syté zeleně luk a světle žlutých obilných lánů vystupovala červená střecha
kláštera, obklopena smrkovým a borovicovým lesem. Mohutná šedá kamenná zeď
oddělovala klášter od vnějšího světa. Kolem byly rozprostřeny dvory klášterních
sedláků, kteří opatovi poctivě odváděli desátek ze své sklizně. Ovoce, zeleninu
a ostatní plodiny pro mnichy poskytovala dobře opečovávaná klášterní zahrada.
Dobytek v čistém dvoře zajišťoval příjem mléka a masa.
Mnoho takových klášterů vznikalo v údolích Evropy během 9. století. Kam přišli mniši
ve svých tmavých hábitech a s kapucí na hlavě, přepásáni jednoduchým koženým
páskem a v lehké obuvi na nohou, tam si postavili domky ze stromové kůry a začali
kácet mohutné stromy. Na mýtinách obdělali a oseli půdu, zahrady osázeli zeleninou,
bobulovitými keři a ovocnými stromy. V krátkém čase na místě mnišské cely postavili
kamenný klášter s vysokými hradbami.
Od brzkého rána až do pozdní noci svolával zvon na věži několikrát za den
v určenou chvíli mnichy do ponurého klášterního kostela. Zbožný zpěv mnichů
a tlumený šepot jejich modliteb občas přerušily jen klidné zvuky lesa. Mezi hodinami
modliteb mniši pracovali na poli, v zahradě, jako pekaři, krejčí, obuvníci. Někteří
dokonce dovedli vymalovat klášterní kostel, jiní ve svých celách opisovali latinské
knihy. Zvláště nadaní učili v klášterní škole děti šlechticů z okolí.
Každý mnich obýval v klášterní budově jednu celu, kam se v daný čas odcházel
modlit a číst svaté knihy. Při společném jídle jeden mnich předčítal z Bible nebo
životů svatých. Večer uléhali do postelí umístěných ve společné prostorné ložnici.
Všechny tyto předpisy, které přísně zachovávali, jim zanechal svatý Benedikt. Podle
svého učitele se nazývali benediktini.
Tento způsob života však sváděl některé mnichy k zahálce a jiné dokonce odváděl
od Boha, třebaže se navenek zúčastňovali všech společných modliteb a zpěvů.
V mnoha klášterech se žilo rozmařile, proto na počátku 10. století zavedl opat nově
založeného kláštera Cluny v jižní Francii pro mnichy přísnější pravidla. Mniši se měli
více postit a modlit a několik hodin denně bylo zakázáno mluvit. Stále více lidí si
mnichů z Cluny vážilo a zbožní lidé je hojně obdarovávali. A právě bohatství je
svedlo na scestí.
Na základě těchto špatných zkušeností by založen cisterciánský řád, který kladl ještě
větší důraz na jednoduchost. Cisterciáci se příliš nevěnovali vzdělání, ale pracovali
hlavně na poli. V divokých a osamělých údolích zakládali své kláštery, kde se
věnovali chovu dobytka, vinařství a sadařství. Přinášeli katolické křesťanství
a kulturu hlavně slovanskému obyvatelstvu východních zemí.
Časem se řeholníci usazovali také ve městech, která se rozvíjela se vzkvétajícím
obchodem a řemesly, a veřejně tam kázali. Tito kazatelé ovšem nemohli žít z toho,
co si vypěstovali na polích, a tak žili z toho, co si vyžebrali. První řád žebravých
mnichů založil František z Assisi.
Jako syn bohatého obchodníka se suknem v Assisi prožíval František veselé
a bezstarostné mládí. Utrpení, které kolem sebe viděl, i jeho vlastní sny v něm však
stále silněji budily pocit pomíjivosti tohoto světa. Jedné vlahé letní noci roku 1207,
když se vracel se svými přáteli z oslavy domů, se náhle rozhodl, že změní svůj život.
Mučen výčitkami svědomí poklekl jednoho dne v rozpadlém kostelíku poblíž Assisi
před obrazem Ukřižovaného. Zdálo se mu, že slyší hlas, který k němu promlouvá:
„Františku, nevidíš, jak se můj dům rozpadá? Jdi tedy a oprav jej!“ František
uposlechl. Prodal několik stůčků otcovy látky a peníze přinesl knězi té kaple na
opravu. Když jej rozzlobený otec káral, že prodal jeho sukno, vrátil mu peníze a začal
žít v chudobě. Kutnu dostal od kněze, přespával v kostele, jídlo si vyžebrával do
hrnku. Brzy začal ošetřovat malomocné a sbírat prostředky na opravu kostela. Když
roku 1209 slyšel kázat o vysílání apoštolů podle Matouše 10. kapitoly, rozhodl se, že
bude kázat evangelium v co největší prostotě podle Kristova příkazu – bez hole, bez
mošny a bez obuvi. Postupně se přidávalo stále více těch, kteří s Františkem kázali,
pracovali a žebrali, takže si od papeže vyžádal povolení založit nový řád. Řád
františkánů se začal rozšiřovat. Jeho nemajetnost, dobrovolná chudoba, skromnost a
kajícná mysl působily hlubokým dojmem. František zemřel roku 1226, ležel na
studené kamenné podlaze kostela a zpíval až do posledního dechu radostným
srdcem. Po dvou letech jej papež prohlásil za svatého. Ve stejné době založil
Dominik, který pocházel ze Španělska, žebravý řád dominikánů.
Žebraví mniši byli nejen kazateli, ale také misionáři mezi muslimy. Vyučovali na
univerzitách, sloužili mše a zpovídali. Podle Františkovy poslední vůle nechtěli mít
majetek. Po jeho smrti ale začali přijímat dary, pozemky a kláštery, takže mnozí
zbohatli. Žebrali pouze na oko, a ve skutečnosti často vedli prostopášný život. Jejich
kázání ztrácelo vážnost a proměňující sílu. Mnoho se jich ocitlo na špatné cestě.
Do jednoho takového žebravého řádu později vstoupil Martin Luther. Mnišský život
ho však neuspokojoval, proto jej do evangelické církve nezavedl.
Kontrolní otázky:


V čem se od sebe lišili benediktini, mniši z Cluny, cisterciáci a žebraví mniši?
Proč se mnišské řády odchýlily od svých původních ideálů a zásad?
Pomocná četba:
DKC (str. 48-51)
10. ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV A ISLÁM
„V nikom jiném není spása - na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom
mohli být spaseni!“ (Sk 4,12)
Zpočátku žila většina křesťanů na Východě. Čím více lidí však přijímalo křesťanství,
tím více rostl význam západní církve. Když císař Konstantin opustil Řím a jako hlavní
město římské říše zvolil Konstantinopol, vypukly mezi římským biskupem
a konstantinopolským patriarchou spory o prvenství. V roce 395 se římská říše
rozdělila na západní a východní a nebezpečí rozdělení hrozilo také církvi. Římský
biskup se považoval za hlavu západní církve, patriarcha v Konstantinopoli se
prohlašoval za zástupce církve východní. Zatímco po zániku západořímského
císařství v roce 476 se římský biskup stal velmi samostatným a na státní moci
nezávislým (svým způsobem státní moc nahradil), patriarcha v Konstantinopoli se
musel často podrobovat rozhodnutím císaře.
Víme už z minulé kapitoly o konfliktu mezi papežem Řehořem I. a východním
patriarchou Janem Postníkem. Každý z nich chtěl být v církvi ten nejdůležitější (srv.
Mt 20,25-28). V příštích stoletích ještě přibývalo konfliktů mezi Římem
a Konstantinopolem ohledně náboženských otázek, čímž se obě církve vzájemně
odcizovaly.
Roku 1054 patriarcha v Konstantinopoli podezříval římského papeže, že odpadl od
křesťanského učení. (Katolická církev označovala odpadnutí od katolické církve jako
kacířství.) Tehdejšího papeže takové obvinění rozčílilo a tak jeho vyslanec položil
v konstantinopolském kostele sv. Žofie na oltář bulu, kterou uvalil klatbu na
patriarchu a tím ho vyloučil z církve. Na oplátku zase patriarcha uvalil klatbu na
papeže.
A tak se přičiněním těchto událostí v roce 1054 církev římskokatolická oddělila od
církve řeckokatolické. Všechny pokusy o sjednocení až do dneška ztroskotaly. Řecká
církev se před Západem uzavřela. Její vyznavači pronikli na Balkán a hluboko do
Ruska. Jejich poselství se ovšem značně vzdálilo prvokřesťanskému učení lásky a
nadšení pro Ježíše Krista a místo něj kladlo důraz na uctívání obrazů, svatých, vnější
formy a zvyky.
Ve středověku církev procházela ještě další těžkou zkouškou, která nebezpečně
visela nad Východem i Západem jako přicházející bouře. Na Arabském poloostrově
žily bojovné kmeny Beduínů, které se živily chovem dobytka, obchodem a žily
nomádským způsobem života. Kočovný život je posiloval, ale také v nich vzbuzoval
touhu bojovat. (Jejich původ se někdy vysvětluje od Abrahamova syna Izmaele: 1M
16,12; 21,9.10; 25,18)
Jako příslušník těchto kmenů se roku 570 v Mekce narodil Mohamed. Na svých
četných obchodních cestách poznal židovství a křesťanství. Dostal se žel do styku s
křesťany, kteří se vzdálili od Ježíšova učení a jejichž způsob života nebyl nijak
vzorný. Mohameda trápilo, že náboženství jeho národa tvoří jen neozvláštněné
bohoslužby a nesmyslné pověry. Proto se rozhodl, že dá svým Arabům nové
náboženství.
Mohamed často odcházel do samoty jeskyně, kde nabyl přesvědčení, že ve snách
a viděních dostává vnuknutí od Boha Alláha. Ve čtyřiceti letech se prohlásil za
proroka a zakladatele náboženství a začal svá zjevení předávat Arabům. Jádrem
tohoto poselství bylo, že Alláh je jediným Bohem a Mohamed je jeho prorok. Tento
všemohoucí Bůh předurčuje každému člověku jeho osud a věřící jej nedokáže změnit,
proto se musí poddávat Alláhově vůli. (Toto odevzdávání se věřícího do Alláhovy
vůle se nazývá „islám“. Alláhovi se líbí, když se k němu každý muslim pětkrát denně
modlí a chudým dává štědré almužny. Věřící má povinnost se jednou za rok v měsíci
Ramadánu třicet dní postit a nejméně jednou ve svém životě vykonat pouť do
posvátné Mekky. Kromě toho muslimové nepijí alkohol a nejedí vepřové maso.
Mohou se ale oženit s více ženami.
Všechna tato zjevení byla později sepsána do Koránu. Až dodnes je tato kniha pro
muslimy vodítkem víry. Muslimové si však často nesprávně vykládali slova Koránu,
že jejich učení je třeba šířit „ohněm a mečem“ nebo že s nevěřícími (jinak věřícími)
národy je třeba vést svatou válku. Faktem nicméně zůstává, že Mohamed i některá
slova Koránu neodmítali násilí, což až dodnes ovlivňuje charakter islámu. Za účast
ve svaté válce Mohamed sliboval ráj s mnoha požitky a radovánkami. O nevěřících
Mohamed naopak tvrdil, že se budou trápit v pekle, které vykreslil těmi
nejkřiklavějšími barvami.
Na začátku se k Mohamedovi přidávalo jen málo lidí. V rodné Mekce mu dokonce
hrozila smrt, proto roku 622 utekl do Medíny. Mohamedův útěk do Medíny se nazývá
hidžra a od této události Arabové počítají svůj letopočet. V Medíně Mohamed
získával další stoupence a přes všechny hádky a boje jeho náboženské hnutí rostlo.
Mohamed měl velké plány, avšak roku 632 zemřel. Jeho smrt však nezbránila šíření
nového náboženství.
Do čela islámu nastoupili kalifové, kteří věrně podle Mohamedova příkazu šířili jeho
učení svatou válkou. Mezi lety 672–678 pronikli přes Jeruzalém a Damašek až ke
Konstantinopoli (města se však nezmocnili) dobyli Egypta a sever Afriky, přes
Gibraltar se přeplavili do Španělska a dostali se až do Franské říše. Franskému králi
Karlu Martelovi se však roku 732 podařilo útok Mohamedových následovníků odrazit,
čímž zachránil Západ před zpustošením.
V zemích, kde vládli Arabové, bylo křesťanství potlačováno. Východní
a severoafrická církev téměř zanikly. Muslimskému tažení vzdoroval již jen
Konstantinopol.
Křesťané, především však římská církev se nedokázala smířit s faktem, že
Jeruzalém včetně Ježíšova hrobu je v rukou muslimů. Během staletí se vytvořil zvyk
putovat k Ježíšovu hrobu a modlit se na místech Kristova působení. Poutníci sice
stále ještě mohli bez překážek navštěvovat posvátná místa, avšak stále více je tížilo,
že jsou v rukou jiného náboženství.
Situace se však zhoršila. V 11. století začala invaze Turků ze střední Asie. Napadli
Araby, dobyli kalifskou říši, ovšem současně přijali jejich víru. V roce 1076 dobyli
Turci Jeruzalém a pro poutníky do Svaté země nastaly zlé časy. Turci je vyháněli, bili,
mučili i usmrcovali. Hrozivé zprávy o tureckém zacházení s křesťanskými poutníky se
donesly i na Západ, odkud se stále silněji ozývalo volání po vysvobození Svaté země
z rukou nevěřících.
Na velkém církevním shromáždění v Clermontu roku 1095 panovala bouřlivá
atmosféra. Papež Urban II. v ohnivém kázání mluvil o zneuctění křesťanství
a vyzýval přítomné, aby vyrvali město Jeruzalém nevěřícím. Jeho slova vyvolala
davové šílenství: celé shromáždění nadšeně volalo, že právě taková je Boží vůle!
Shromáždění křesťané byli rozhodnuti osvobodit Svatou zemi i krveprolitím. Chtěli
nést Kristův kříž a na stvrzení svého rozhodnutí si přišívali krvavě rudé kříže na
pravé rameno. Křižácké hnutí a jeho myšlenka osvobození Božího hrobu brzy
zaplavila celou Evropu.
Vojáci, poutníci, kněží, mniši, dokonce i ženy táhli v nespořádaných zástupech a za
nepředstavitelných obtíží přes Balkán a Malou Asii do Jeruzaléma. Cestou umírali
hladem, žízní, na následky nemocí nebo tureckých útoků. Mnoho životů bylo
zbytečně zmarněno. Roku 1099 byl Jeruzalém dobyt a křížové vojsko povraždilo
mnoho Turků. Na obranu Svaté země a poutníků byly zřízeny rytířské řády, jejichž
příslučníci byli současně vojáci (rytíři) i mniši.
V letech 1096–1291 podnikli západní císařové a králové mnoho křižáckých tažení,
která si vyžádala mnoho obětí na obou stranách. Vytrvale bojujícím Turkům se
nakonec podařilo vytlačit křesťany z Palestiny. Křížové výpravy, které podporovali
papežové i panovníci, skončily neslavně.
Útoky Osmanské říše však zdaleka nepřestávaly. Roku 1453 Turci dobyli
Konstantinopol a přes Balkán pronikli až k hranicím Franské říše. (Ještě roku 1683
obléhal velkovezír Kara Mustafa Vídeň a chtěl město vyhladovět, byl však poražen
lotrinskými a polskými vojsky, která přišla císaři na pomoc.) Východořímská říše po
dobytí Konstantinopole zanikla a patriarchát řecké církve byl přeložen do Moskvy.
V Rusku se řeckokatolické křesťanství šířilo přibližně od roku 1000 a po pádu
Konstantinopole se Moskva začala považovat za centrum východního křesťanství.
Ruský car si brzy přisvojil roli nástupce východořímského císaře i hlavy řecké církve.
Církev v Rusku se ubírala svou vlastní cestou a držela si odstup od ostatních církví.
Její bohoslužby obsahují mnoho starobylých forem uctívání Marie, světců i obrazů
a její učení se často ocitá v nebezpečné blízkosti pověr. O ryzím Ježíšově učení
pravoslavný křesťan příliš často neuslyší. Avšak vzhled a výzdoba kostelů a kaplí
ortodoxní církve, denní křižování věřících při modlitbě, uctívání mnoha svatých
a slavností ráz bohoslužeb (zvláště velikonočních) působí na věřící hlubokým
dojmem a vyvolává v nich nevšední zbožnost. V Rusku a balkánských zemích si
řecká církev (v rámci širšího společenství pravoslavné církve) zachovala svůj vliv.
Kontrolní otázky:







Jak došlo k odštěpení řeckokatolické církve?
Jaké záměry měl Mohamed?
Vyjmenuj některé náboženské názory muslimů.
Ve kterých zemích se rozšířil islám?
Popiš začátek a konec křížových výprav.
Jak došlo k založení ruské (pravoslavné) církve?
Zakresli do mapy oblasti rozšíření islámu a řeckokatolické (pravoslavné) církve.
Pomocná četba:
DKC (str. 39.40.51-53)
11. BOJ MEZI PAPEŽSTVÍM A STŘEDOVĚKÝM CÍSAŘSTVÍM
„Ježíš řekl: Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto
světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není
odtud. Pilát mu řekl: Jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ty sám říkáš, že jsem král.
Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.
Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas".“ (J 18,36.37)
Když se v 8. století papežům podařilo rozšířit na Západě katolickou víru a podrobit si
všechny biskupy, začali stále více zastávat úlohu světských panovníků.
Franský král Pipin III. Krátký (též Pipin Menší) porazil roku 756 ve střední Itálii
Langobardy a získaná území daroval papeži (tzv. Pipinova donace). Tyto oblasti se
staly základem papežského státu. Papež Štěpán II. tvrdil, že má na území dávný
nárok a odvolával se na listinu, podle níž měl Konstantin při svém odchodu z Říma
předat tehdejšímu římskému biskupovi Silvestru I. císařskou hodnost (a tedy i moc
nad západořímskou říší) a výsostná práva nad ostatními patriarchy. O pravosti této
listiny (tzv. Konstantinova donace) se pochybovalo dlouho; jasné důkazy, že jde
o padělek, přinesl v 15. století italský humanista Lorenzo Valla.
Papežství se stalo královstvím tohoto světa a stále více se vzdalovalo Božímu
království, o kterém mluvil Ježíš (Jan 18,36). Z papeže se stal politik a vladař usilující
o moc a slávu. Při svých politických mocenských rozhodnutích se papežové
odvolávali na to, že jednají podle Božího příkazu, čímž se stále častěji dostávali do
střetu se světskými knížaty a panovníky. Mikuláš I., papež v letech 858–867)
jednomu knížeti napsal: „Papežovo slovo je Boží slovo, papežův skutek je Boží
skutek. I kdyby papežova výtka byla neoprávněná, musel by ses jí podvolit, jako se
Job poddal Božímu trestání, neboť to má skrytý a uzdravující cíl.“ (Otištěno
v Zangových Svědectvích církevních dějin, Güterslohn 1826, str. 37.39)
Císařové Ota I. a Jindřich III. chtěli papežskou rozpínavost omezit. Když se např.
v Římě tři papežové hádali o papežský stolec, sesadil Jindřich všechny tři a dosadil
papeže nového.
Za zmínku stojí spor papeže Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. o investituru. Císař
Ota I. dal za své vlády německým biskupům jako léno (do podmíněného držení) zemi
a města, čímž je vlastně povýšil na světská knížata. (Ve středověku se uvedení do
úřadu, ať šlo o uvedení vazala v držbu léna nebo uvedení církevního hodnostáře do
úřadu, označovalo pojmem „investitura“.) Za to od nich požadoval jen věrnost a
loajalitu, tak jako od ostatních podřízených knížat. Biskupové tedy byli
v církevních záležitostech podřízeni papeži a ve světských věcech císaři. Na čí
stranu se však měli postavit, když se císař s papežem dostali do sporu? Před touto
otázkou stáli biskupové za papeže Řehoře VII.
Když se Řehoř VII. roku 1073 ujal papežského úřadu, bylo mu přes padesát let. Byl
nápadně malý, v obličeji bledý, jeho zevnějšek každopádně nebyl přitažlivý. O to více
však měl duchovních sil, byl pronikavý v řeči a neústupný v jednání. Tvrdil, že papež
má právo sesadit císaře nebo zbavit poddané věrnosti nespravedlivému knížeti.
Římská církev se podle něj nikdy nemýlila a nikdy mýlit nebude. Řehoř nosil mnišské
roucho, žil prostě a často se postil. Za jeho askezí a prostotou se ovšem skrýval
neslýchaně vysoký cíl: šlo mu o to, aby římská církev vládla celému světu.
Brzy po svém nastolení Řehoř VII. zakázal kněžím sňatky. Pokud už byli ženatí,
museli své rodiny opustit. Papežovo nařízení způsobilo ženám a dětem kněží mnoho
bolesti a z některých kostelů se ozýval ostrý nesouhlas. Řehoř však na svém
příkazu trval a vyhrožoval věřícím, aby nepřijímali večeři Páně od ženatých kněží.
Zároveň zakázal biskupům přijímat půdu od krále. Biskupové měli být ve všem
podřízeni pouze papeži. Kdo neposlech, byl předvolán do Říma.
Tehdejší německý král Jindřich IV. zpočátku nevěnoval papežovu výnosu pozornost.
Papež jej proto roku 1076 vyzval, aby před začátkem postního období přišel do Říma
a vysvětlil své jednání. Rozhněvaný král okamžitě svolal do Wormsu většinu biskupů
a s jejich souhlasem Řehoře VII. za jeho opovážlivost sesadil. Napsal papeži dopis, v
němž ho nazývá „falešným mnichem“ a který končí slovy: „Sestup! Opusť Petrův
stolec, který sis přisvojil!“(1) Rozhořčený Řehoř uvalením klatby vyloučil krále
Jindřicha z církve a udělal z něj opovrhovaného muže. Následující léta nebyla pro
Jindřicha vůbec snadná.
Všichni biskupové, kteří ve Wormsu schválili sesazení papeže Řehoře VII., se mu
postupně zase všichni podřídili a německá knížata volala po volbě nového krále.
Jindřich se proto rozhodl, že se bude kát a jako poutník se vydá k papeži s prosbou,
aby jej zbavil klatby. Uprostřed tuhé zimy přešel s velkými obtížemi Alpy a koncem
února 1077 stal se svou malou družinou před hradem Canossa, kde papež pobýval.
Tři dny čekal v chatrných šatech před hradní bránou, dokud jej papež nezprostil
klatby a nepodal mu večeři Páně. Když se vrátil do Německa, zjistil, že knížata si
mezitím zvolila vlastního krále. Jindřich ale boj o svůj trůn nevzdával, a tak na něj
papež opět uvalil klatbu. Tímto krokem ale papež zašel už příliš daleko, mnoho lidí v
Německu i v Itálii pro klatbu nevidělo důvod, dokonce si začali myslet, že Jindřich je
povinen proti novému králi bojovat. Papež se modlil k apoštolům, aby nový král nad
Jindřichem zvítězil, ale vítězem se nakonec stal Jindřich. Krátce nato vzdorokrál
Rudolf z Rheinfeldenu zemřel. Po tomto vítězství Jindřich vojensky zaútočil na Řím
a po několika marných pokusech se mu jej podařilo roku 1084 ovládnout. Řehoř VII.
z Říma uprchl a ochranu nalezl u sicilských Normanů, kde v roce 1085 zemřel se
slovy: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl bezpráví, proto umírám ve vyhnanství.“
Nástupci Řehoře VII. klatbu na Jindřicha obnovili. Když byl Jindřich od roku 1056
německým císařem, šlechtická opozice proti němu popudila jeho dva syny. Po těchto
trpkých zkušenostech zemřel roku 1106 jako vyloučený z církve. Rakev s jeho
ostatky stála pět let v boční kapli špýrské baziliky, dokud papež nezrušil klatbu
a Jindřich mohl být řádně pohřben.
O sto let později za papeže Inocence III. se spor mezi papežstvím a císařstvím opět
rozhořel. Inocenc III. se stal papežem už v mladém věku, byl rozvážnější než Řehoř
VII, ale na svých rozhodnutích pak neochvějně trval. Chtěl zvýšit moc a slávu
svatopetrského stolce, proto tvrdil, že papež je menší než Bůh, ale větší než člověk.
(2) Papežství srovnával se sluncem a císařství s měsícem, neboť se domníval, že tak
jako měsíc přijímá světlo od slunce, tak královská moc získává svůj lesk od mocí
papežské.(3)
Politická situace nahrávala jeho plánům. Ve sporu dvou německých knížat
o královský trůn se podle situace přidával střídavě na obě strany a nakonec přišel
z vlastním kandidátem. Anglický král platil papeži daně za půdu, kterou od něj dostal
jako léno. Francouzského krále pod pohrůžkou klatby donutil, aby přijal zpět svou
manželku, kterou zavrhl. Za korunovaci španělského krále si účtoval roční poplatek.
Dokladem jeho moci se stal církevní sněm v Římě roku 1215, na kterém bylo
přítomno 71 arcibiskupů, mezi nimi patriarchové z Konstantinopole a z Jeruzaléma,
412 biskupů, 800 opatů a prelátů a rovněž vyslanci téměř všech křesťanských knížat.
Mohl se skutečně pokládat za duchovní slunce mezi křesťanskými národy.
Po smrti Inocence III. nastal v dějinách papežství obrat. Začalo upadat a několik let
nebyl papežský stolec ani obsazen. O uznání usilovali vzdoropapežové. Sto let po
Inocencově smrti za papeže Bonifáce VIII. utrpělo papežství rozhodnou porážku.
Bonifác VIII. donutil svého předchůdce Celestýna V., aby se vzdal svého úřadu
a pravděpodobně ho také zavraždil. Vypálil sídlo šlechtické rodiny, která se proti této
bezohlednosti ozvala. Roku 1300 vyhlásil první milostivé léto a poutníci z celé Evropy
zaplavili Řím, aby se jim dostalo odpouštění hříchů (odpustků).
Bonifác byl opojen svou mocí, ale brzy měl přijít jeho pád. Jeho letité spory
s francouzskými králi, živené představou, že papež stojí výše než král, vyvrcholily
uvalením klatby na krále Filipa IV. Král na to reagoval přepadením papežova
rodového sídla a jeho uvězněním. Bonifác byl po dvou dnech propuštěn, ale krátce
nato v Římě zemřel. Bonifácovi nástupci se stále více stávali pouhými loutkami
v rukou francouzských králů, což vedlo až k přemístění papežského sídla z Říma do
Avignonu ve Francii. Nastala nejsmutnější etapa římského papežství.
Poznámky:
(1) Plné znění dopisu u Bruna, Kniha saských válek. Dějepisec německého
dávnověku, Lipsko 1893, sv. 45, kap. 67.
(2) Porovnej Prutz, Dějiny států Západu ve středověku, v Onkenových světových
dějinách, str. 580.
(3) Líčí ve svém listu Acerbusovi dne 30. října 1198, otištěno u Bonwtsche, Spor
mezi císařstvím a papežstvím, Teubnerovy sešity pramenů II, 33, str. 19
Kontrolní otázky:




Srovnej vztahy mezi papežstvím a královstvím za Řehoře VII., Inocence III.,
a Bonifáce VIII.?
Co si o papežství mysleli Řehoř VII., Inocenc III. a Bonifác VIII.?
Jak se zachoval Kristus, když mu byla nabízena světová vláda? (Mt 4,8-11)
Jak se Kristus bránil snahám Židů učinit jej králem? (J 6,15)
Pomocná četba:
DKC (str. 42-45)
12. STŘEDOVĚKÁ CÍRKEV NA SCESTÍ
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v
trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle
svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od
pravdy a přikloní se k bájím.“ (2Tm 4,2-4)
Středověká katolická církev stále více připomínala dobře organizovaný a silný stát.
V jejím čele stál římský papež, který si nárokoval božskou úctu. Stupňovitá papežská
koruna se zlatými obroučkami se jmenuje tiára a označovala papežovu světskou
politickou moc, kněžský úřad symbolizovala pastýřská hůl v podobě kříže. Papeži
podřízeni arcibiskupové a biskupové nosili při bohoslužbách a procesích na hlavě
biskupskou čepici – mitru a v ruce biskupskou berlu. Arcibiskup měl na ramenou bílý
vlněný pláštík s černými kříži zvaný palium, který převzal od papeže při svém
nástupu do úřadu.
Správní a ekonomické záležitosti církve mělo na starosti mnoho duchovních
a úředníků. Kontakt mezi církví a věřícími zprostředkovávali kněží, kteří byli do své
funkce uváděni zvláštním vysvěcením. Nesměli se ženit a od ostatních věřících se
odlišovali také kněžským rouchem a vyholeným kruhem na vrchu hlavy, tzv. tonzurou.
Raná církev neznala zvláštně vyčleněný kněžský stav a každý věřící přicházel před
Boha bez prostředníků.(1)
Hlavní úlohou kněze bylo vést bohoslužby, v nichž se však stále méně kázalo
z Bible; v menších kostelech kázání úplně vymizela. Znovu zavádět kázání do
bohoslužeb začaly žebravé řády. Bohoslužby však svou nádherou a okázalostí
upoutávaly a ohromovaly zúčastněné. Chrámy byly bohatě vyzdobené a dovnitř
pronikající světlo se barvilo o nádherné vitráže. Centrem chrámu i bohoslužeb byl
umělecky zhotovený oltář. Během velké mše V kostele hořely svíce, ministranti
dávali zvonkem znamení k modlitbě, vzhůru stoupal kouř kadidla a kněz latinskými
formulemi a různými gesty proměňoval chléb a víno v tělo a krev Kristovu.
(Proměněný chléb se nazývá hostie.) Věřící s úctou poklekali před proměněným
chlebem, který se natrvalo opravdovým Božím Synem.(2)
Kdo chtěl přijmout hostii, měl se nejdříve vyzpovídat knězi, který pomocí zpovědních
otázek vyhodnotil velikost hříchů a určil, co má věřící vykonat k jejich odčinění. Ze
zvyklosti zpovídat se dobrovolně před Večeří Páně se časem stala povinná
soukromá (tzv. ušní) zpověď, která kněze povyšovala na soudce a duchovního rádce
věřících. Na církevním sněmu v Římě roku 1215 papež požadoval od každého
věřícího nejméně jednou za rok ušní zpověď. To vedlo k tomu, že žádnému
katolickému věřícímu nemohly být odpuštěny hříchy bez kněze coby prostředníka
celého aktu. Pouze kněz mohl sloužit mši a poskytovat ušní zpověď.
Zprostředkovával odpuštění a spasení mezi Bohem a prostými věřícími, jímž se však
svou rolí stále více vzdaloval. Až do dnešních dní se na tomto chápání kněžství
v katolické církvi příliš nezměnilo.(3)
Náprava hříchů vyznaných při zpovědi většinou spočívala v tom, že věřící měl udělat
dobré skutky, pomodlit se předepsané modlitby, často podle růžence, (4) dát peníze
na kostel, almužnu chudým, účastnit se poutí nebo procesí. Když někdo neodčinil
své hříchy dobrými skutky během svého života, musel od nich být očištěn po smrti v
očistci a teprve potom mohl vejít do nebe. Věřilo se, že v katolické církvi žili muži a
ženy, kteří vykonali více dobrých skutků, než kolik jich bylo třeba ke spasení jejich
duše, a tak z přebytečných dobrých činů těchto „svatých“ a z dobrých skutků
Kristových může církev věřícím odpustit. Tyto odpustky, které si věřící kupovali,
dokázaly vykoupit duše věřících z očistcových muk.
Během středověku bylo mnoho katolíků prohlášených za svaté. Jejich počet vzrostl
natolik, že téměř každé místo, každé povolání a dokonce každý věřící měl svého
svatého. O životě, zázracích a smrti světců se vyprávělo v mnoha legendách. Uctívali
se nejen svatí, ale také jejich ostatky (relikvie), ať už to byly části těla (kosti, vlasy,
zuby), nebo něco s nimi spojené (oděv, pás, boty).
Nejvýznamnější svatou byla matka Pána Ježíše Marie, které bylo jako božské
pomocnici a orodovnici zasvěceno mnoho dní v roce. V každém kostele byly
mariánské obrazy nebo obrazy svatých, před kterými se věřící modlili a pokládali
dary.
Mnoho těchto náboženských představ a zvyků nemá svůj původ v Bibli, podle níž
nás našich hříchů nemohou zbavit dobré skutky, ale pouze Ježíš Kristus, když k
němu přijdeme. Nemusíme mu za to platit, své odpuštění nabízí zdarma (J 8,34–36;
1J 1,7–9). V Bibli nemá oporu ani učení o očistci nebo uctívání svatých, jejich ostatků
a obrazů. Bible však středověku nebyla snadno přístupná. Její četba nebyla
dovolena (většina lidí stejně číst neuměla) a když se ojediněle předčítala, stejně jí
většina věřících nerozuměla, protože byla psána latinsky.
Církev ve středověku se velmi vzdálila ideálům rané církve. Mnoho lidských názorů
a zvyků mnohdy téměř znemožňovalo opravdové uctívání Ježíše Krista. Jednoho
dne však musela zase vyjít najevo pravda evangelia. Postaral se o to sám Bůh, který
si povolával a připravoval své statečné svědky.
Poznámky:
(1) Všeobecné kněžství; porovnej 1Pt 5,1-4; 2,9.
(2) O přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista (transsubstanciaci)
neví nic ani Nový zákon, ani první křesťanství. Prvotní církev znala Večeři Páně
jako připomínku poslední večeře (1K 11,24-26). Chléb a víno nebyly opravdové
tělo nebo opravdová krev Kristova, ale jejich znamení (symboly). První křesťané
přijímali chléb a víno, věřící ve středověku mohli přijímat jen chléb; přijímání
chleba i vína bylo určeno jen kněžím. Z památky poslední večeře se stala
katolická mše, kde se slovem kněze děje nekrvavé opakování Kristovy smrti na
kříži.
Franz Xaver Esser, jezuita, Žezlo a klíče v ruce kněze, Freiburg v Badensku
1924, str. 13,14: „Slovo kněze při mši svaté dává Synu Božímu vlastní způsob
existence. Nicméně je přítomno pravé tělo Páně, skutečně a podstatně. Jak
slabý a povrchní zdá se nám často dech z našich úst, která pronášejí slova
proměnění. Rozděl svatou hostii na tisíc částeček a každá skrývá celého Krista,
a přece je jen jeden. Vlož každou z tohoto tisíce částeček do vlastního
tabernáklu* ve mnohých a mnohých kostelech a kaplích na celém povrchu
zemském a v každém jednotlivém kousíčku uctívají lidé celého Krista, a přece je
jen jeden.“
(3) Porovnej 1K 11,28.
Franz Xaver Esser, na uvedeném místě str. 11,12,32,29: „Od té doby však, kdy
kněží nosí ve svých rukou zlaté žezlo, je jim pečlivě střežené nebe otevřeno. A
všichni andělé plaše a plni úcty ustupují a dělají jim místo, třebaže vědí: oni (tj.
kněží) jdou nyní k našemu nebeskému tabernáklu,* aby to nejsvětější, Syna
Božího, vzali a přinesli dolů na zem na oltář. Lidé jásají, ale ne sami, když kněží
kráčejí k oltáři, nýbrž i andělé jásají. Mohl by se očekávat právě opak: neboť od
toho času, co jsou kněží, hne se v nich něco skoro jako závist. Ta byla zpočátku
jen v pekle u ďáblů. Avšak po prvním vysvěcení kněze větry zanesly její
semenné spory (výtrusy) také nahoru do blažených luhů. Nemá proto země s
lidmi všechen důvod, aby knězi, který kráčí k oltáři, stlala na cestu palmové
ratolesti a zpívala: Požehnaný, kterýž se béře ve jménu Páně? Jak veliký jsi, o
knězi, v lesku zlatého žezla, mocný přímluvce za lidstvo ztuhlé v hříších!“
(4) Modlitební pomůcka – šňůrka s navlečenými korálky a křížkem. Růžencové
modlitby mají opakovací a meditativní charakter a na Západ se dostaly z
Východu při křížových výpravách.
*Schránka k uchovávání eucharistie, od 13. stol. bohatě zdobená, často ve
tvaru věže, se vznášející se holubicí, jako nástěnná skříňka. Před svatostánkem
svítí věčné světlo na připomínku svátostné přítomnosti Ježíše Krista. Název se
odvozuje od latinského tabernaculum, což znamená stan. (iEncyklopedie.cz)
Kontrolní otázky:


Vyjmenuj výše uvedené nauky katolické církve.
Ve kterých z uvedených nauk se katolická církev odchýlila od učení první
církve?
Pomocná četba:
DKC (str. 45-47; 54-56)

Justin římské Soluna

Transkript

Podobné dokumenty

Co je nového ve hře Total War: ATTILA?

Co nás napadne po přečtení tohoto nadpi su? Krásná příroda

Vysoká škola vojensko historická Rudé rytířky na Sigilu

masarykova univerzita - Kongregace Sester Těšitelek

základy esoteriky

křesťanství - základ

Globální a mezinárodní právo - Výzkumný záměr FMV VŠE v Praze