EU jako aktér - Masarykova univerzita

Transkript

OBSAH
1/11
Studie
PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON
EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie ................................. 3
Články
JAKUB CHARVÁT
Mechanismus volebního bonusu a řecká varianta volební reformy
optikou výsledků českých sněmovních voleb 2010............................................................. 19
TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA
Czech Organized Crime: Structural Development and Activities
of Czech Organized Crime..................................................................................................... 3
MICHAL VÍT, PETR KANIOK
Rozšíření EU z pohledu CDU/CSU: CDU/CSU
v Evropském parlamentu jako jeden celek?......................................................................... 46
Materiály
LUKÁŠ NOVOTNÝ
Trendy vývoje veřejné diplomacie v dnešní zahraniční politice.......................................... 65
Recenze
Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.: The Illusion
of Accountability in the European Union (JANA ZATLOUKALOVÁ) ............................. 80
Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just a kol.: Levice v České republice
a na Slovensku 1989–2009 (VÍT HLOUŠEK) .................................................................... 85
Rikard Bengtsson (red.): I Europas tjänst. Sveriges ordförandeskapet
i EU 2009 (PETR KANIOK)............................................................................................... 87
CONTENTS
1/11
3
STUDIE / STUDIES
EU jako aktér:
Analýza uznání jako dimenze aktérství
Evropské unie*
Studies
PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON
The EU as an Actor: The Study of Recognition as a Dimension of EU Actorness ............... 3
Articles
PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON**
JAKUB CHARVÁT
The Electoral Bonus Mechanism and Greek Variant of Electoral Reform
in View of Results of Elections to the Czech Chamber of Deputies.................................... 19
Abstract: The EU as an Actor:
The Study of Recognition as a Dimension of EU Actorness
TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA
Czech Organized Crime: Structural Development
and Activities of Czech Organized Crime ............................................................................. 3
This article explores one of the key dimensions of EU actorness – external recognition. First, it analyzes
the four fundamental dimensions of EU actorness (recognition, legitimacy, framing, and attractiveness) and
shows in what ways recognition is linked to the three other aspects of actorness. Second, our text tackles
the four dilemmas related to the debate about the EU´s external recognition. These dilemmas include the
MICHAL VÍT, PETR KANIOK
The CDU/CSU Approach Towards EU Enlargement:
Do the CDU/CSU Form One Entity in the European Parliament?...................................... 46
source of recognition (external vs. internal); the conditions of recognition (material vs. formal); the nature
of recognition (voluntaristic vs. non-voluntaristic); and the extent of recognition (comprehensive vs. partial
or issue-related). Finally, the article draws some theoretical conclusions from this debate.
Keywords: **********************************************************************
Materials
LUKÁŠ NOVOTNÝ
Trends in the Development of Public Diplomacy in Today’s Foreign Policy ..................... 65
Reviews
Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.: The Illusion
of Accountability in the European Union (JANA ZATLOUKALOVÁ) ............................. 80
Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just a kol.: Levice v České republice
a na Slovensku 1989–2009 (VÍT HLOUŠEK) .................................................................... 85
Rikard Bengtsson (red.): I Europas tjänst. Sveriges ordförandeskapet
i EU 2009 (PETR KANIOK)............................................................................................... 87
1. Úvod
Evropská studia se v posledních letech v rostoucí míře zabývají otázkou aktérství Evropské
unie. Zatímco klíčovým konceptem devadesátých let byla europeizace, protože akademickou debatu o EU ovládalo téma prohlubování a rozšiřování Unie, v posledních deseti letech
je europeizace zasazována do širšího kontextu. Postupně se totiž ukazuje, že není možné
zcela jednoznačně oddělit vnitřní úspěšnost EU (např. schopnost adaptovat se na měnící
se podmínky či její vnitřní legitimitu) a její postavení v mezinárodních vztazích (např.
přijatelnost pro ostatní aktéry nebo schopnost účastnit se významných mezinárodních aktivit). Dvojznačného vztahu mezi vnitřní legitimitou, či obecně vnitřním fungováním Unie
a její vnějším statusem si povšimla celá řada autorů. Např. Roy H. Ginsberg ve své práci
Tato stať je výstupem z výzkumného projektu Interní grantové agentury VŠE pod názvem Evropská
unie jako aktér v mezinárodních vztazích: Analýza čtyř typů aktérství, č. IG212040.
**
Petr Kratochvíl působí jako zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů a odborný asistent ve
Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka, FMV VŠE, e-mail: [email protected].
Ondřej Šimon je studentem magisterského studia oboru Mezinárodní politika a diplomacie, FMV VŠE,
e-mail: [email protected].
*
4
POLITOLOGICKÝ ČASOPIS / CZECH JOURNAL OF POLITICAL SCIENCE
1/2011
věnované postavení EU v mezinárodní politice konstatuje, že je-li určitá činnost EU vnímána
mezinárodním společenstvím negativně, má takové záporné hodnocení efekt nejen na její
mezinárodní status, ale také – a možná především – na její domácí legitimitu (srov. Ginsberg
2001: 42–43).
Cílem této práce je proto poukázat na specifickou roli, kterou z hlediska aktérství EU
hraje aspekt vnějšího uznání Unie ze strany dalších mezinárodních aktérů. Struktura studie
bude následující: Nejprve se budeme věnovat akademické diskusi o aktérství EU a jejímu
vývoji, ale také pokusům o kategorizaci aktérství a jeho rozdělení na specifické segmenty,
které se dotýkají jak vnitřní, tak i vnější dimenze fungování EU. V druhém kroku se zaměříme konkrétněji na roli, kterou ve studiích aktérství EU hraje princip vnějšího uznání. Naším
cílem v této části bude především poukázat na čtyři základní dilemata, která odbornou debatu o uznání coby součásti politického aktérství provázejí. Budeme se zde zabývat pnutím
mezi vnějším charakterem uznání a jeho vnitřními předpoklady, dále intersubjektivitou
uznání a jejím vztahem k materiálním faktorům, zatřetí rolí vůle a racionální manipulace
směřující k uznání aktéra a konečně také otázkou, zda uznání musí mít nutně všeobecný
charakter, anebo zda může být omezeno jenom na určitou oblast. Na závěr celou diskusi
zhodnotíme.
2. Aktérství EU a jeho dimenze
Základní problém analýzy aktérství EU je její vnější orientace. Naprostá většina studií, které se aktérstvím zabývají, jej vztahují k mezinárodnímu prostředí. Pro diskusi o aktérství je
proto typický důraz na „vnější uznání“, „vnější autoritu“ a autonomii (srov. Jørgensen 2009).
Jupille a Caporaso (1998) přicházejí se sofistikovanějším aparátem pro analýzu aktérství,
který rozlišuje čtyři prvky: soudržnost, autoritu, autonomii a uznání. Ovšem i ten prvek jejich
modelu, který má nejblíže k analýze domácích aspektů aktérství, tj. soudržnost, je chápána
jako vnitřní schopnost formulovat jasným a uceleným způsobem vnější preference. Všechny
tři ostatní prvky, kterými se Jupille a Caporaso zabývají, jsou potom vztaženy k mezinárodnímu prostředí ještě přímějším způsobem. Abychom uvedli ještě jednu vlivnou práci, která
s předchozími sdílí definici aktérství orientovanou navenek, můžeme poukázat k dnes již
klasickému textu Christophera Hilla, který „mezinárodní aktérství“ definuje prostřednictvím
tří proměnných – 1) jeho strukturálních předpokladů; 2) jeho autonomie a 3) vymezení vůči
ostatním (Hill 1993: 309). Opět platí, že pouze první aspekt je vztažen k vnitřnímu fungování
Unie, a to pouze na institucionální a materiální úrovni, a nikoliv ve smyslu legitimity Unie
v očích jejích občanů.
Zaměření analýzy aktérství na její vnější dimenzi ovšem neznamená, že by neexistovaly
studie, které zkoumají jeho vnitřní rozměr. Obvykle ovšem tyto vnitřní dimenze (jako např.
studium legitimity či socializace) nejsou spojovány s aktérstvím. Důsledkem oddělení vnější
a vnitřní dimenze aktérství je ovšem řada teoretických i praktických problémů. Především
neumožňuje sledovat závislost mezi vnitřní legitimitou Unie či domácí podporou její zahraniční politiky a jejími vnějšími aktivitami. Zadruhé přináší oddělení obou oblastí problémy
při analýze otázek, které jsou hraniční, tj. propojují domácí i vnější aspekty aktérství EU. Příkladem může být problematika europeizace zemí v sousedství Unie – europeizace je obvykle
5
STUDIE / STUDIES
typickou součástí vnitrounijní analýzy, zatímco vztahy se sousedními zeměmi jsou přirozeně
součástí dimenze vnější.
Abychom odstranili tento problém, vytvořili jsme základní model aktérství EU, který
kombinuje všechny čtyři základní aspekty aktérství.1 Tyto aspekty jsou rozděleny podle dvou
základních kritérií: Prvním kritériem je otázka, zda se určitá politika či jiná aktivita EU dotýká
primárně EU samotné a jejích členských států (např. společná zemědělská politika nebo politika soudržnosti), anebo zda je zaměřena navenek (společná zahraniční a bezpečnostní politika,
rozvojová spolupráce, zahraniční mise atd.). Druhou osu představuje perspektiva, z níž k dané
politice přistupujeme. Buď ji můžeme vnímat zevnitř EU, tj. z pohledu unijních institucí,
členských států či občanů Unie; anebo na ni můžeme nahlížet zvnějšku, tj. z pohledu jiných
mezinárodních aktérů, států, integračních uskupení či mezinárodních organizací. Kombinací
těchto dvou kritérií vznikají čtyři základní pozice, které shrnuje následující tabulka a které
podrobněji rozebereme v další části.
Tabulka: Čtyři typy aktérství EU
Oblast
Perspektiva
Z vnitřku EU
Z vnějšku EU
Vnitřní fungování EU
EU jako legitimní aktér
EU jako atraktivní aktér
Vnější politiky EU
EU jako rámující aktér
EU jako uznávaný aktér
Zdroj: Kratochvíl, Petr; Cibulková, Petra a Beník, Michal 2011: 391–412
2.1 EU jako legitimní aktér
První z těchto pozic skrývá určitý paradox: Na jedné straně bývá legitimita EU v literatuře
často analyzována, ale na straně druhé nebývá téměř nikdy vztažena k aktérství Unie. Teprve
novější literatura, která se od konce devadesátých let zabývá existencí EU jako politického společenství ((polity), vztahuje legitimitu EU k jejímu aktérství (srov. Banchoff a Smith
1999). Podobně i Bretherton a Vogler (1999) ve své velké práci o aktérství EU věnují celou
jednu kapitolu otázce legitimity. Velký zájem o studium legitimity je dán celou řadou faktorů:
Na empirické rovině k němu přispívají neúspěchy integračního procesu v posledních letech
(např. ústavní smlouva či problematická ratifikace lisabonské smlouvy). S tímto faktorem
je spojena akademická debata o legitimitě a existenci unijního veřejného prostoru, případně
unijního lidu (démos) (srov. Kantner 2002, Koopmans a Erbe 2004, Habermas 2006). Snad
ještě známějším důsledkem této debaty je koncepce demokratického deficitu, který potenciálně snižuje schopnost Unie jednak jako aktér (srov. kritiku v Moravcsik 2002). Na rovině
teoretické se diskuse o legitimitě EU dále rozpadá na celou řadu specifických otázek, zejména
na otázku legitimity ve smyslu demokratického charakteru rozhodování EU (input legitimacy)
a naopak na otázku, zda mají následně aktivity EU dostatečnou podporu u veřejnosti (output
legitimacy) (srov. Horeth 1999, Lord a Magnette 2004).
6
1/2011
2.2 EU jako rámující aktér
EU coby rámující (framing) aktér se zabývá otázkou, zda je Unie (tj. např. Evropská komise)
schopna dostatečně ovlivňovat rozhodování, které probíhá na vnitrounijní úrovni o zahraničněpolitických otázkách. Evropská komise může ještě před rozhodováním o určité otázce
prostřednictvím formálních či neformálních kroků jasně vymezit prostor, v němž se poté
rozhodování členských států odehrává. Např. může publikovat bílou knihu na dané téma,
nebo může prostřednictvím předsedy komise či jiného z komisařů prohlásit určitou politiku
za neproveditelnou či finančně neudržitelnou apod. Je zřejmé, že v některých oblastech je
schopnost EU rámcově vymezit debatu o určité otázce vyšší (např. mezinárodní obchodní
vyjednávání či vztahy v rámci evropské politiky sousedství), jinde naopak menší. K dispozici jsou studie, které zkoumají schopnost EU „rámovat“ mezinárodní vyjednávání o ochraně
životního prostředí (Jupille a Caporaso 1998) nebo o vztazích mezi Evropskou unií a dalšími
mezinárodními aktéry (např. Herrberg 1998).2
2.3 EU jako atraktivní aktér
Třetí dimenze aktérství se týká atraktivity. Zde jde o kombinaci vnitřního fungování EU (internal governance) a přitažlivosti tohoto modelu pro vnější aktéry. Atraktivita EU se může
následně přelít do europeaizace těch států, které usilují o přiblížení se k unijnímu modelu.
Důležitou součástí tohoto prvku aktérství je důraz na jeho nenásilnou formu („soft power“)
a na dobrovolnost přejímání unijních norem do vnitrostátního právního řádu nečlenských
zemí (srov. např. Featherstone a Radaelli 2003, Bulmer a Radaelli 2004, Emerson a Noutcheva 2004, aj.). Přestože jsou tyto unijní normy často vystavěny podle vzoru národních předpisů
jednotlivých členských států, v průběhu europeizace jsou již přejímány coby normy obecně
unijní. Ve vztahu k europeizaci je ale třeba také připomenout, že koncept atraktivity se netýká
europeizace členských států EU, ale přitažlivosti Unie pro vnější aktéry. Zatímco některé
studie se věnují atraktivitě EU pro sousední státy (XXX), jiné zkoumají přitažlivost EU na
globální rovině. Sem patří např. Mannersův koncept EU coby „normativní mocnosti“ („normative power“, Manners 2002) nebo Smithův a Allenův důraz na „mezinárodní přítomnost“
EU (Smith a Allen 1998).
3. EU jako uznávaný aktér
Přestože je otázka uznání v odborné literatuře velmi často diskutována, a to dokonce – na rozdíl od ostatních aspektů aktérství – většinou v přímé souvislosti s aktérstvím EU, zůstává přesné vymezení uznání EU problematické. V této části se zaměříme na čtyři základní problémové
okruhy, které se s konceptem uznání pojí. Zaprvé se jedná o otázku, zda je uznání skutečně
primárně důsledkem činnosti jiných aktérů, anebo zda je jeho zdroje třeba hledat uvnitř EU.
Zadruhé se zaměříme na otázku, zda je uznání (procedurálním) důsledkem formální rovnosti
vzájemně se uznávajících aktérů, anebo zda se uznání (substantivně) odvozuje od schopností
uznávajících se aktérů. Zatřetí poukážeme na rozpor mezi voluntaristickou konceptualizací
uznání, která je odvozuje od vyjádření vůle aktéra, jenž o uznání usiluje, a konceptualizací,
STUDIE / STUDIES
7
která naopak uznání činí na vůli aktéra nezávislým. A konečně začtvrté se zaměříme na debatu
o tom, zda uznání má obecný charakter a vztahuje se tak k EU jako k celku, anebo zda EU
může dosahovat různé hladiny uznání v různých oblastech, v závislosti na rozdílných kompetencích Unie např. v oblasti mezinárodního obchodu či bezpečnostní politiky.
3.1 Vnější vs. vnitřní zdroje uznání
Odpověď na první z těchto otázek se zdá být poměrně jednoduchá. Jak ukázala i výše představená tabulka, uznání spojuje dva externí faktory – týká se vnějších aktivit Unie a zároveň
tyto vnější aktivity posuzují vnější aktéři. Externí charakter uznání se proto jeví jako zcela
nezpochybnitelný. Tomuto tvrzení odpovídá i definice uznání v celé řadě akademických
prací. Např. Groenleer and Schaik (2007: 972) uznání definují jako „přijetí EU a interakce
s ní činěné ostatními“. Podobně postupuje Wouters a kol. (2009: 8), když tvrdí, že uznání
představuje jedinou skutečně vnější dimenzi aktérství EU, která konstituuje EU ve vztahu
k ostatním aktérům na globální úrovni. Zmíněná jedinečnost uznání coby skutečně vnější
dimenze aktérství EU vychází v tomto pojetí z jedné z nejvlivnějších prací o aktérství EU
od Jupilla a Caporasa (1998: 214–220), kteří spatřují schopnost EU být aktérem v kombinaci čtyř předpokladů. Jedná se (1) o uznání (formální či neformální přijetí EU ostatními
aktéry), (2) o autoritu (mezinárodní pravomoc EU jednat ve vztahu k zahraničí), (3) o autonomii (institucionální jedinečnost a nezávislost EU na ostatních aktérech, zejména členských státech Unie) a (4) soudržnost (schopnost EU vytvářet vnitřně konzistentní systém
politických preferencí). Wouters a kol. (2009: 8) ovšem v tomto značně interně orientovaném
pojetí aktérství spatřují nevýhodu, která spočívá právě v přílišném důrazu na vnitřní aspekty
aktérství.
Debatu o vnějších a vnitřních aspektech uznání je ovšem možno vést i na teoretičtější rovině. Na straně jedné stojí sociálně konstruktivistické teorie mezinárodních vztahů (Checkel
1998, Wendt 1999, Finnemore a Sikkink 2001), pro něž jsou státy (coby základní aktéři mezinárodních vztahů) konstituovány ve vzájemné interakci s ostatními státy. Reálná existence
těchto vnějších aktérů či jejich jednání, které vede k uznání, přitom není nikterak zpochybňována. To platí obzvlášť výrazně o „pozitivistickém“ křídle sociálního konstruktivismu (reprezentovaném již zmíněným Checkelem a Wendtem).
Naproti tomu poststrukturalistické analýzy aktérství a uznání vycházejí ze zcela opačné
představy: Zde totiž může být alter (tedy hypotetický uznávající aktér) pouze fiktivní představou, která se konstituuje v diskurzu ega, aniž by k tomuto diskurzu nutně existoval reálný
vzor. Ačkoliv se taková představa může představitelům tradičních pozitivistických teorií,
jako je realismus či liberalismus, jevit jako absurdní, jsou poststrukturalistické analýzy tohoto typu ve studiu mezinárodních vztahů značně rozšířené (srov. též Tonra a Christiansen
2004: 80, kde je tento rozdíl mezi konstruktivistickým a poststrukturalistickým pojetím
vztahu alter-ego rozebírán). Nejznámějším příkladem je studium orientalismu a celá plejáda
postkolonialistických přístupů. Pokud se tedy například Západ coby aktér vymezuje vůči
Orientu (Said 1979), toto vymezení má v poststrukturalistickém pojetí jenom málo společného s reálnými kulturami, k nimž orientalistický diskurz upíná svou pozornost. Podobně
když David Campbell zkoumá utváření identity Spojených států (Campbell 1992), je jeho
cílem právě tak ukázat na kořeny této identity ve vztahu k ne-americké jinakosti, jakož i tuto
8
1/2011
jinakost dekonstruovat a dokázat, že tato jinakost je teprve v americkém diskurzu coby
jinakost konstituována.
S poněkud odlišným přístupem přicházejí Adcock a Collier (2001: 531), kteří se domnívají, že aktér konstituuje svou pozici (aktérství) v systému mezinárodních vztahů díky třem
hlavním atributům. Jednak (1) díky své schopnosti být aktérem (interdisciplinární kategorii
závislé na vnějším zastoupení aktéra, jeho vnitřní koordinaci, cílech a nástrojích), dále pak
(2) způsobu globálního vládnutí a v neposlední řadě (3) uznání. Adcock a Collier považují
rozměr uznání za nepostradatelný pro postavení aktéra v mezinárodním prostředí a rozlišují
dvě odlišné formy uznání – de jure a de facto a rovněž zdůrazňují význam vnímání, které
proces uznání silně ovlivňuje. Pohled Adcocka a Colliera se tak poněkud liší od Wouterse
a kol. (2009: 15), protože pro něj vnímání hraje klíčovou roli při ochotě a připravenosti
ostatních aktérů vstoupit do jednání s EU, nicméně samo vnímání a připravenost k jednání
sotva mohou postačovat k tomu, aby se EU mohla stát plnohodnotným aktérem na mezinárodním poli.
Někteří autoři (např. Amelia Hadfield 2006) ovšem zdůrazňují, že takové uznání je možné
pouze ve chvíli, kdy entita, která očekává vnější uznání, je schopna sebe sama reprezentovat jako autonomního a konzistentního aktéra, který nepodléhá při různých příležitostech
fragmentaci na jednotlivé elementy (v případě EU na členské státy). V tomto pojetí tedy
není uznání zcela externí aktivitou, při níž ostatní aktéři nebo dokonce samotná struktura
mezinárodního systému (jak by tvrdili neorealisté a paradoxně také někteří konstruktivisté)
konstituuje aktéra coby aktéra. Mnohem spíše jde o vzájemnou konstituci vnitřních předpokladů uznání a jeho vnějšího formálního vyjádření. Hadfield napětí mezi vnitřními a vnějšími
aspekty uznání formuluje následovně: Schopnost EU „uznat sebe sama jakožto zahraničněpolitického aktéra je z velké části recipročním výsledkem procesu, v němž se řada ,jiných‘
třetích stran spojila s EU či EU uznala, a tak proměnila EU ve významného mezinárodního
aktéra, jehož tímto způsobem vyzvala nebo přinutila k reakci“ (op. cit.: 681). Jørgensen a Rosamond (2001: 16) taktéž uvažují o vnějším i vnitřním uznání EU, přičemž zdůrazňují, že
k vnějšímu uznání může dojít v konečném důsledku v reakci na uznání vnitřní, např. poté, co
se členské státy ES shodly na spuštění projektu jednotného trhu, rozhodly se i třetí státy na
vyslání svých diplomatických zástupců akreditovaných přímo u ES (Jørgensen a Rosamond
2001: 17).
Vztah mezi vnějším uznáním a legitimitou (vnitřním uznáním) dobře ilustruje rozšiřování
EU. Přestože je Evropská komise aktivním hráčem podporujícím proces rozšiřování, tato
podpora se neobejde bez současné podpory členských států. Ačkoli Evropská komise vyvíjela
značné úsilí ve snaze o prosazení východního rozšíření, samotné rozhodnutí o podpoře vstupu jednotlivých kandidátských zemí záviselo výhradně na národních elitách členských států,
a to mnohdy navzdory převládající skepsi vůči rozšiřování u veřejnosti (srov. Surrallés 2006).
Legitimita procesu rozšiřování tedy představuje nutnou podmínku klíčovou pro uznání, které
z legitimity pramení.
Skutečnost, že uznání nereflektuje pouze vnější realitu, ale vyrůstá zevnitř EU, lze ale doložit i tím, že i přes možné názorové neshody mezi členskými státy Unie může působit dojmem
vysoké úrovně vnitřní soudržnosti, což je přesně okamžik, ve kterém třetí státy, ale i veřejnost
členských i třetích států uznává EU za samostatného a unitárního aktéra (srov. Basu a Schunz
2008: 14). Basu a Schunz ovšem následně upozorňují, že ačkoli může být EU uznávána jako
STUDIE / STUDIES
9
jediný a svébytný aktér, toto uznání do značné míry závisí na vnitřním rozdělení kompetencí
mezi členskými státy a nadnárodními institucemi Unie, což opět vyjadřuje závislost vnějšího
uznání na legitimitě EU v očích jejich členských států (op. cit.: 29). Závislost vnějšího uznání
na legitimitě EU rovněž předpokládá i Casier a Vanhoonacker (2007: 15), kteří se domnívají,
že aktérství Unie není zatím plně etablováno, ale v každém z případů je závislé na rozhodnutí
členských států, z nichž každý může důležité rozhodnutí Unie zablokovat vetem. K tomu
ovšem nedochází často, neboť reprezentanti členských států jsou schopni čím dál více vnímat
realitu z bruselského pohledu (rámování jako další dimenze aktérství EU) a zaujímat stanoviska EU někdy i na úkor zájmů některých členů Unie.
V tomto procesu tudíž dochází k určitému sjednocování a slaďování národních stanovisek.
Z toho vyplývá postupné uvolňování rukou EU v oblasti legitimity, která se stává postupem
času samozřejmostí, což posiluje uznání EU navenek jako unitárního aktéra. Samozřejmost
legitimity EU u členských států (která je ale znovu napadána v souvislosti s debatou o demokratickém deficitu EU) ještě neznamená vnější uznání Unie. Casier a Vanhoonacker
(2007: 15–16) mají na mysli mj. tuto slabinu, když upozorňují, že i EU po dosažení vnitřního
konsensu, legitimity či soudržnosti bývá čas od času přehlížena ze strany USA či NATO, které
zejména v bezpečnostních otázkách dávají přednost vyjednávání s velkými členskými státy
Unie.
3.2 Formální (de jure) vs. materiální předpoklady uznání
Druhý problém, který je s problematikou uznání coby konceptu teorie mezinárodních vztahů
úzce spjat, se týká zdroje uznání. Na teoretické rovině se zdrojem uznání zabývají především
sociální konstruktivisté. Ti přicházejí se dvěma zcela odlišnými koncepcemi uznání. První
zastávají strukturální konstruktivisté, pro něž se identita aktérů odvozuje od uznání těchto aktérů a jejich identity v mezinárodním prostředí (nejreprezentativnějším představitelem tohoto
křídla je opět Alexander Wendt). Takřka irelevantní je pro tyto konstruktivisty otázka, zda stát
skutečně disponuje dostatečnými materiálními kapacitami, aby svou roli naplnil. To lze snadno demonstrovat na státech, které sice mohou mít dostatečnou materiální pozici, ale přesto
jejich uznání mezinárodní společností chybí. Historicky disponovalo dostatečnou mocí, ale
postrádalo plné mezinárodní uznání například Turecko v době před vídeňským kongresem,
nověji potom například pevninská Čína.
Naproti tomu jiní konstruktivisté zdůrazňují vnitřní zdroje identity aktéra, např. jeho historickou zkušenost nebo specifický vztah mezi státem a „státním“ národem (Waever 2005).
Přestože samozřejmě tento typ konstruktivismu nelze ztotožnit s Hillovou představou o nutnosti materiálních kapacit jako předpokladu jeho uznání (Hill 1993), spadá tato představa do
téže kategorie jako teze autorů, kteří vnější uznání podmiňují určitými vnitrostátními faktory.
Zde pak lze argumentovat často úspěšnými pokusy o zdůraznění společné identity příslušníků
určité etnické skupiny, která ovšem neobývá jeden stát (Maďaři, Arabové, Slované atd.). Přestože zde nejde o uznání v právním slova smyslu, má i jen politické uznání takového nároku
dalekosáhlé mezinárodněpolitické dopady (viz např. Hitlerovo ospravedlnění obsazení Sudet,
rusko-gruzínská válka z léta 2008 a celá řada dalších).
Další spor vzniká mezi těmi autory, pro něž se uznání odvozuje od objektivně existujících charakteristik aktéra, a těmi, kteří se domnívají, že uznání je čistě intersubjektivní
10
1/2011
akt, eventuelně mezinárodně-právní procedura, která se splněním materiálních podmínek
existence uznávaného aktéra má jenom málo společného. Snad nejznámější definice mezinárodního aktérství EU, kterou zavedl Christopher Hill (1993), říká, že aktér je 1) jasně
vymezen od ostatních; 2) autonomní; a 3) disponuje „určitými strukturálními předpoklady“
(Hill 1993: 309). Právě důraz na „strukturální předpoklady“ ovšem Hilla posouvá zcela
jednoznačně do skupiny těch, kteří uznání podmiňují apriorní existencí materiální základny
uznávaného aktéra. Podobným způsobem postupují i Vogler a Bretherton, autoři nejznámější monografie věnované EU jako mezinárodnímu aktérovi. Rozlišují zde tři základní
složky aktérství – příležitosti zapojit se do mezinárodních vztahů (opportunity), přítomnost aktéra v mezinárodním prostředí (presence) a konečně jeho schopnosti (capability).
I zde je třetí složka paradoxně často chápána jako ta primární, bez níž si nelze první dvě
představit.
S tímto pojetím je potom konzistentní i další Hillova koncepce, která se dotýká rozdílu
mezi schopnostmi aktéra (odvozenými od oné materiální báze), a očekávání vnějších aktérů (tzv. capabilities-expectations gap). Většina autorů, kteří se uznáním z tohoto pohledu
zabývají, dochází k závěru, že očekávání vnějších aktérů (a s ním související míry uznání
EU coby svébytného aktéra) dalece převyšuje schopnosti a „strukturální předpoklady“ Unie
(Hill 1993 a 1998, Holland 1995, Ginsberg 1999). Podobně i Vogler (2002: 7) se domnívá,
že ve světě existuje poptávka po silnějším zapojení EU jako aktéra, a to jak ze strany členských států, tak od třetích zemí. Poptávka po aktivnější roli nadnárodních institucí ES se
podle něj zvyšovala spolu s globalizačními tendencemi a potřebou řešit nové výzvy, např.
v podobě ekonomických krizí, způsobem jen obtížně zvladatelným pro národní státy (op.
cit.: 8). Zajímavé přitom je, že se již tito autoři neshodují v otázce, jak tento rozpor vyřešit
– zda spíše co nejrychleji vybudovat takové kapacity EU, které by vnějším očekáváním lépe
odpovídaly, anebo zda je naopak nutná korekce nereálných představ vnějších aktérů. Někteří
uvádějí příklady, kdy se tzv. capabilities-expectations gap rozhodla řešit sama EU rozšířením
nabídky, tedy svých schopností. Např. Lucarelli (2002) poukazuje na rozšíření aktivity v oblasti evropské bezpečnostní a obranné politiky po roce 1999, kdy se EU rozhodla prohloubit
své působení jako aktér regionální bezpečnosti v důsledku krizí a válek na Balkáně. Podobným, avšak dosud nedostatečným, způsobem lze dnes chápat také vytváření evropské služby
vnější akce.
Existuje ovšem i druhá skupina autorů, kteří se naopak domnívají, že interní zdroje aktérství EU převyšují očekávání vnějšího světa. Nejčastějším důvodem pro odmítání větší role EU
v mezinárodních vztazích pro tyto autory obvykle bývá silně státocentrický pohled některých
aktérů. Typickým příkladem může být Rusko, které podle některých studií vnímá mezinárodní vztahy optikou politických konceptů moderní éry (rovnováha moci, národní zájem,
sféry vlivu, koncert mocností, atd.). Protože Evropská unie velkou většinu těchto konceptů
odmítá, ba dokonce svou vlastní identitu formuluje jako antitezi evropské politiky devatenáctého a první poloviny dvacátého století, může se jevit z pohledu „moderních“ mocností
jako slabá a neefektivní (srov. též debatu Kagan 2002, Cooper 2002, Joenniemi 2003, nebo
také XXX).
Státocentrismus všech studií, které se zabývají mezinárodním uznáním EU, se ale ukazuje
jako problematický. Implicitně totiž vždy předpokládá, že uznání EU znamená její přijetí ze
strany států, a to přijetí nikoliv coby jedné z mnoha mezinárodních organizací, ale coby ak-
STUDIE / STUDIES
11
téra, který je státům roven (srov. Jørgensen a Rosamond 2001: 189–206). Důraz na formální
rovnost ovšem často svádí k představě, že EU musí i substantivně splňovat stejná kritéria jako
ostatní státy (například včetně schopnosti vybírat daně či plně si podřídit své konstitutivní jednotky). Takovým testem ale EU přirozeně nemůže úspěšně projít, neboť „být či stát se aktérem
v mezinárodním systému vyžaduje potlačení… transformační povahy“ EU (Rosamond 2005:
4). Proto někteří autoři tvrdí, že EU představuje jiný typ státu a hovoří například o přechodu
od „pozitivního“ k „regulatornímu“ státu (Majone 1997). Rozšíření typologie států mimovolně také zvyšuje pravděpodobnost uznání EU jako „státu“ jiného typu, ovšem přesto státu
formálně rovného ostatním.
Důsledkem debaty o srovnatelnosti EU s různými typy aktérů jsou tři základní směry
výzkumu uznání: Je možné zkoumat míru vzájemného uznání EU a moderních teritoriálních
států (jak činí již citovaní Vogler a Bretherton, když se zabývají přítomností EU ve státocentrických fórech (např. blízkovýchodní kvartet)). Nebo je možné se zaměřit na různé způsoby
vládnutí (governance) a s ním spojené odlišné typy „států“ a jejich vzájemné uznání (Majone
1997). Třetí, dosud takřka zcela opomíjenou možností je zkoumat, do jaké míry funguje princip uznání ve vztazích mezi EU a dalšími integračními organizacemi, zejména těmi, které se
Evropskou unií přímo či nepřímo inspirují (Africká unie, ASEAN, MERCOSUR atd.). Podobně zajímavé je i zkoumání vztahu EU k mezinárodním organizacím, jejichž je EU členem.
Zatímco národní státy se z hlediska mezinárodního práva navzájem uznávají na základě
formální rovnosti (poté, co splní určitá kritéria státnosti), uznání nadnárodních celků typu
EU již tak jednoduché není. Řada autorů zmiňuje velmi nerovnoměrné zapojení a uznání
EU v mezinárodních vztazích (srov. Huigens a Niemann 2009: 3, Groenleer a van Schaik
2005: 1, Casier a Vanhoonacker 2007: 11). Míra uznání a aktivity EU se přitom věcně liší
dle problematiky, o kterou se jedná, což patrně vypovídá o rozdílné úrovni schopností či
kompetencí EU v dané oblasti jednat. Např. Rusko uznává EU v ekonomické oblasti podstatně více než v oblasti politické, kde preferuje jednání s velkými členskými státy Unie
(srov. Made 2004).
Specifické postavení EU ve světě s sebou tedy nese mnohem komplexnější přístup k otázce uznání. Jak shrnuje Jørgensen a Rosamond (2001: 16), „navzdory nedostatečnému formálnímu uznání de jure, hraje EU velmi důležitou roli v řadě mezinárodních otázek…, čímž se
jí dostává de facto uznání v celé škále mezinárodních aktivit v rámci globální společnosti.
Kdyby došlo k přeměně EU na stát jako každý jiný v mezinárodním společenství, je pravděpodobné, že by v nejbližší době došlo k jeho uznání.“ Uznání de jure tak dosahuje entita typu
EU velmi obtížně, navzdory tomu ale úspěšně dosahuje de facto uznání v mnoha oblastech na
základě svých schopností.
Uznání de jure mnohem více závisí na tom, do jaké míry je Unie schopna či ochotna
přijmout určité rysy států, zejména tzv. moderních vestfálských států (Majone zde hovoří
o „pozitivním“ státu, Majone 1997). Uznání de jure ovšem rovněž vyžaduje po EU jisté pravomoci, které se jí členské státy zdráhají na mezinárodně-právním základě přenechat, a proto
zůstává uznání de jure pro EU obtížně dosažitelým cílem. Podstatné přitom je, že EU netouží
po uznání za pouhou mezinárodní organizaci či režim (Jørgensen a Rosamond 2001: 16–17).
Vogler (2002:5) tvrdí, že EU představuje aktéra sui generis, který není ani velmi rozvinutou
mezinárodní organizací, ani částečně utvořeným státem, jak tvrdí jiní autoři, kteří se odvolávají na právní subjektivitu ES/EU či na její regulatorní charakter (Majone 1994 a 1997), spo-
12
1/2011
lečnou zahraniční a bezpečnostní politiku nebo rodící se evropskou bezpečnostní a obrannou
politiku.
Zdá se tedy, že si EU získává uznání de facto na základě svých schopností a spíše omezené
uznání de jure na základě formálních náležitostí a předpokladů. „EU si díky své rozvinuté
multilaterální aktivitě zajistila v posledních letech širšího uznání,“ píší Basu a Schunz (2008:
4) a dokládají případy, kdy se EU dokázala více prosadit na multilaterálním fóru, než bylo
možno předpokládat na základě jejího formální statusu (op. cit.: 35). Výsledkem je paradoxní
situace, kdy se na jedné straně Unii často nedostává požadovaného uznání de jure či statusu.
Na straně druhé nízkou míru právního uznání EU překonává svou aktivitou a svými schopnostmi a uznání de jure nahrazuje faktickým uznáním své významné mezinárodní role. To
potvrzuje celá řada případových studií, ať už se jedná o environmentální politiku EU v případě vyjednávání Kjótského protokolu (srov. Groenleer a van Schaik (2005), lidsko-právních
otázek, např. při jednání o statutu Mezinárodního trestního tribunálu, nebo o koordinaci
a přípravu mezinárodních smluv, kde EU často vykonává roli iniciátora a koordinátora při
vyjednáváních o řešení regionálních problémů (srov. Coutto 2007).
Na rostoucím bezpečnostním rozměru aktivit EU lze mimochodem názorně ukázat, jak si
EU postupně utvářela silnější mezinárodní postavení prostřednictvím uznání svých institucí
a schopností efektivně spravovat určitou oblast (Balkán), počínaje ekonomickými záležitostmi až po dnešní diplomatickou, vojenskou a zahraničně-politickou a bezpečnostní dimenzi
(srov. Casier a Vanhoonacker 2007: 10). Hybridní status EU dokládá i její podivná pozice
v rámci G8: Zde se jí sice dostává formální rovnosti s ostatními členy při všech jednáních,
ale skutečná role EU je v tomto případě nesrovnatelná s členskými státy G8. EU na jednání
G8 spíše následuje politiku evropských (a svých) členů, které podporuje. Takřka nikdy však
nepřichází s návrhy protichůdnými vůči svým členům, a proto ji ani nemůžeme považovat za
plně nezávislého aktéra (Huigens a Niemann 2009). Skupina G8 tedy představuje anomálii:
Zatímco v naprosté většině případů je EU mezinárodněpoliticky aktivnější, než by odpovídalo
jejímu formálnímu postavení, zde je tomu právě naopak.
3.3 Voluntaristická vs. nevoluntaristická koncepce uznání
Třetí problémový okruh se týká vztahu mezi uznáním jako samohybným procesem a jeho racionální manipulací. Naprostá většina autorů automaticky předpokládá, že uznání
je proces, který je téměř zcela nezávislý na vůli uznávaného aktéra. Je dán buď zvnějšku
– tak je tomu v případě, že uznání je výsledkem (explicitně) vyjádřené shody či alespoň
(implicitního) konsenzu mezinárodního společenství. Anebo je důsledkem dlouhodobého vnitřního vývoje – např. procesu sjednocování země, role „státního“ národa, apod. Ať
tak či onak, vůdčí představitelé státu nemají po ruce fakticky žádné nástroje, kterými by
v krátkodobém horizontu mohli uznání dosáhnout, pokud nejsou naplněny tyto vnější či
vnitřní podmínky. Proti tomuto pojetí ovšem stojí studie, jež zkoumají zrod a raný vývoj
politického společenství, jehož panovník se vědomě profiluje určitým způsobem, aby svému
státu zajistil dostatečný mezinárodní respekt a uznání (např. italské městské státy v době
Machiavelliho a Guicciardiniho, habsburské Španělsko, richelieuovská Francie v třicetileté válce apod.). Existují ovšem i studie, které se manipulací vlastní identity zabývají
v případě EU.
STUDIE / STUDIES
13
Například Michelle Pace (2004) zkoumá bezpečnostní diskurs EU ve vztahu k středomořskému regionu a dochází k závěru, že Unie úmyslně manipuluje jinakostí jižní části Středomoří, aby tak dosáhla posílení vlastní pozice a svého uznání jako klíčového aktéra v tomto
regionu. K podobnému závěru stran cílené manipulace s očekáváními vnějších aktérů dochází
i celá řada studií, která se zabývají vztahem EU k dalším zemím v sousedství, zejména ve
východní Evropě (XXX). Analogické jsou i závěry studií, které se týkají Evropy jižní. Lucarelli (2002: 26) zdůrazňuje, že v procesu evropské integrace došlo k zahrnutí demokratických
principů a respektu k lidským právům do komunitárního práva až poté, co došlo k tzv. jižnímu
rozšíření o Řecko, Španělsko a Portugalsko v 80. letech. Do té doby považovala ES tyto hodnoty za samozřejmé, ale po přijetí jižních členů, kteří se nedávno oprostili od autoritativních
režimů, se zde projevila jasná snaha ES zajistit ochranu demokracie v těchto státech mezinárodně-právními závazky.
Máme-li shrnout celou tuto debatu, lze říci, že z hlediska EU zůstává dosažení uznání de
jure velmi obtížné a zdá se, že formální uznání závisí mnohem méně na vůli aktéra o uznání usilujícího než v případě uznání de facto. EU disponuje funkčním zastoupením u mnoha
mezinárodních i regionálních organizací (OBSE, NATO, Rada Evropy, ASEAN, GCC atd.),
spravuje více než 120 delegací ve třetích státech a požívá pozorovatelského statutu u OSN.
V těchto případech můžeme hovořit o de facto uznání EU, ale Unie v nejbližší době stěží
dosáhne plnohodnotného členství v OSN nebo povýšení svých zastupitelských misí na
velvyslanectví dle mezinárodně platných vídeňských úmluv (Jørgensen a Rosamond 2001:
17–18). Ani současné snahy o vytvoření evropské služby vnější akce zatím neznamenají
v této otázce zásadní posun. V rámci jednání na fórech OSN je EU uznávána formálně
stejně (pozorovatelský status), její aktivita se ovšem podstatně liší v závislosti na probírané
problematice (srov. Wouters a kol. 2009: 20). Unie vyvíjí výraznější aktivitu tam, kde o to
stojí, čímž si zpravidla vyslouží i lepší faktické uznání ze strany ostatních aktérů. Adcock
a Collier (2001: 531) by v rámci svého pojetí aktérství (rozlišujícího schopnost, uznání a způsob vládnutí) mohli tvrdit, že ačkoli uznání EU se v OSN nezměnilo, posílily schopnosti
EU jako aktéra. Rozlišujeme-li však mezi uznáním de jure a de facto, potom můžeme stejně
tak tvrdit, že došlo ke změně uznání de facto ve zmíněné oblasti a tím i ke změně v aktérství
EU v OSN.
Schopnost EU stát se klíčovým aktérem mezinárodních vztahů závisí nejen na schopnostech EU, na její vnitřní legitimitě, ale bezpochyby i na vůli EU samotné a příležitosti jako
vůdčí aktér vystupovat. EU dostala jedinečnou šanci v environmentální politice po odstoupení
USA od Kjótského protokolu, po čemž se EU skutečně stala samozvaným environmentálním
lídrem (srov. Keller 2008). Na druhou stranu voluntaristická koncepce uznání může platit
i obráceně; na zasedáních G8, kde EU disponuje zastoupením Evropské komise a státu předsedajícího Radě EU, se tito často dobrovolně vzdávají svého statutu (de jure) a svou roli (de
facto) omezují na následování politik svých členských států zastoupených v G8 (srov. Huigens a Niemann 2009: 20). K uznání de facto nicméně může dojít, jako tomu bylo po krizi
a válkách v bývalé Jugoslávii, i např. díky silné podpoře veřejného mínění požadujícího, aby
se EU stala aktérem regionální bezpečnosti (srov. Lucarelli 2002: 39).
14
1/2011
3.4 Všeobecné vs. parciální uznání
Poslední okruh se týká otázky, zda je uznání obecně platný akt, který přitakává způsobilosti
EU fungovat na stejné rovině jako státy (nebo dokonce jako velmoci) ve všech oblastech
jejího působení, anebo zda je uznání vždycky vázáno specificky na určitou oblast, kde Unie
disponuje dostatečnými kompetencemi. Například Jupille a Caporaso sice definují uznání EU
jako proces, při němž vnější aktéři obecně přijmou kompetenci EU v mezinárodních vztazích
(Jupille a Caporaso 1998). Jak je ale patrné z jejich dalších prací, tato kompetence se může
silně lišit v jednotlivých otázkách (Jupille a Caporaso 1999: 435). Podobné dilema řeší takřka
všechny studie o uznání EU, které jsou součástí Jørgensenem editované rozsáhlé práce věnované unijnímu aktérství (Jørgensen 2009). Jørgensen sice definuje uznání jako „schopnost
aktéra vyjednávat s ostatními“ (2009: 134), ale ani zde nejsou autoři jednotlivých empiricky
zaměřených kapitol schopni říci nic o uznání EU jako takovém, ale pouze o specifickém
uznání EU ve vztahu k jednotlivým aktérům či kontextům, mezi něž patří např. Mezinárodní
soudní dvůr, Světová obchodní organizace nebo NATO. Nešťastným důsledkem je, že koncept
univerzálně platného uznání srovnatelného se státy se mění na specifické uznání v jednotlivých oblastech, které vypovídá spíše o kapacitě EU vstupovat do určitých jednání, a nikoliv
o její akceptaci jako takové.
Lze si tedy položit obecnou otázku, zda je vůbec možné, aby EU byla v některých případech uznána za unitárního a dokonce mocného aktéra, zatímco jinde nikoli (srov. též Basu
a Schunz 2008: 44). Míra uznání se skutečně pohybuje od plného uznání významu a role EU
při vyjednáváních o mezinárodním obchodu až po nulovou míru uznání na zasedáních Rady
bezpečnosti OSN. Znovu se ale ukazuje závislost míry uznání na tom, do jaké kategorie spadá
uznávající aktér. Jinak k uznání přistupují státy a jinak mezinárodní organizace. Podobně se
zpravidla liší i přístup velmocí od přístupu menších států, kdy velmoci častokrát usilují o zachování své velmocenské pozice a tudíž, nebrání-li tomu situace, raději vyjednávají s členskými státy než přímo s EU. Postoj Ruska k EU v ekonomické oblasti, kde musí vnímat EU jako
jednotný ekonomický prostor, se podstatně liší od politické roviny, ve které dosud neexistuje
jednotný postoj EU vůči Rusku (zejména rozpory mezi EU-15 a novými členy), kde Rusko
preferuje jednání s velkými či jinak strategicky významnými členy EU (srov. Made 2004:
50–52). K podobnému závěru lze dojít při analýze vztahu mezi Unií a Spojeným státy (srov.
Casier a Vanhoonacker 2007: 15).
Po stažení USA z vůdčí pozice v určitých oblastech mezinárodní politiky, snad nejvýrazněji při environmentálních jednáních a vyjednávání o mezinárodním trestním tribunálu, se
zřetelně ukázalo volání mezinárodního společenství po vůdcovství EU (srov. Vogler 2002:
9, Keller 2008: 8–9). Ačkoli EU dosáhla podpisem některých mezinárodních smluv i de
jure uznání ze strany ostatních signatářů, toto uznání se zpravidla vztahuje pouze na okruh
záležitostí, kterých se smlouva týká a nejde tudíž o de jure uznání EU jako aktéra obecně
(Groenleer a van Schaik 2005: 15). Stejným způsobem přiznávají státy G8 de jure uznání EU
v záležitostech týkajících se problémů řešených na jednáních G8, což neznamená, že kterýkoli
stát ze skupiny G8 uznává EU de jure za aktéra v mezinárodních vztazích obecně (Huigens
a Niemann 2009: 20). Když potom např. Bindi hovoří o „mimořádně silném uznání EU jako
výjimečného obchodního aktéra“ (2009: 347), nezbývá jí než dodat, že „v ostatních oblastech
politiky je ovšem tento obrázek mnohem zmatenější“ (op. cit.: 347).
STUDIE / STUDIES
15
4. Závěr
Analýza uznání nás vede k celé řadě více či méně překvapivých závěrů. V první řadě se
ukazuje, že na rozdíl od některých dalších dimenzí aktérství, které bývají v odborné literatuře pojednávány samostatně, aniž by byla explicitně zmíněna jejich spojitost s aktérstvím
(např. legitimita, rámování atd.), je uznání takřka vždy považováno za klíčovou charakteristiku aktérství EU. Jasná odpověď na otázku po vztahu uznání k aktérství Unie ovšem vůbec
neimplikuje jednoznačnou odpověď na další s uznáním spojené otázky, ačkoliv je tak často
badatelé prezentují. Příkladem může být analýza rozporu mezi očekáváními vnějšího světa
a schopnostmi Unie, která téměř vždy (např. v Hillově či Kaganově interpretaci) dochází
k závěru, že vnější aktéři jsou připraveni aktérství EU uznat, pokud Unie prokáže dostatečné
schopnosti a odhodlání se své mezinárodní role zhostit. Naopak se ukazuje, že v mnoha oblastech jsou schopnosti či diplomatická aktivita EU poměrně značné, ovšem ostatní aktéři (a zejména velmoci) často preferují tradiční státocentrický model světa, v němž pro plné uznání
EU není místa.
Není-li dosud reálné rovnocenné formální uznání EU jako mezinárodního aktéra, je třeba
se detailněji zabývat různými dílčími aspekty uznání. To může vést k rozlišení těch dimenzí
uznání, kde je EU relativně úspěšná, a těch oblastí, v nichž její úsilí selhává. Především je
třeba podtrhnout značný rozdíl mezi vnějšími a vnitřními aspekty uznání nebo mezi formálními a materiálními předpoklady uznání. Zatímco posílení materiálních kapacit Unie může
vést přímo k posílení její faktické role a faktického uznání v mezinárodních vztazích, je
nepravděpodobné, že by čistě materiální proměna mohla vést i k plnoprávnému uznání EU
jako mezinárodního aktéra srovnatelného se státy, nebo dokonce s velmocemi. Podobně také
volání po aktivizaci unijní vnější politiky naráží na limity voluntaristické interpretace uznání.
Zatímco EU může tímto způsobem posílit svou neformální vůdčí roli v určitých oblastech
(např. v otázce ochrany životního prostředí), vazba mezi diplomatickým aktivismem a právním uznáním je mimořádně slabá.
Do popředí se tak dostává pnutí mezi jinakostí EU a jejím úsilím o přijetí za rovnocenného partnera současných států. Na jedné straně tedy EU vystupuje coby „první skutečně
postmoderní politická forma“, na straně druhé se ale dožaduje uznání od typicky moderních
politických společenství, jakými jsou současné státy. Tato tenze může vyústit dvěma směry:
buď se EU bude postupně přizpůsobovat „modernímu“ světu a přebírat charakteristiky, které
moderní státy považují za klíčové pro uznání dalšího aktéra (rozuměj uznání za suverénní moderní stát); anebo bude naopak setrvávat na své pozici aktéra, který svými charakteristikami
neodpovídá principům moderního, vestfálského státu. V tomto druhém případě se EU plného
uznání od států ani v delším období nedostane.
Zde se ovšem otevírá třetí, dosud pouze hypotetická možnost. EU se může dožadovat uznání, a přitom trvat na své odlišnosti od suverénních států. Důsledkem pak může být pomalá,
ale o to zásadnější proměna mezinárodní politiky. Přinejmenším může přispět k přehodnocení
definice státu coby základního aktéra mezinárodního vztahů a k jejímu rozšíření, které by
zahrnulo i jiné formy státu, než jeho formu „pozitivní“, a sice např. stát regulatorní. To může
v dlouhodobém horizontu vést k hybridizaci mezinárodních vztahů ve smyslu rozrůznění aktérů, kteří se mohou uznávat za formálně rovné, ačkoliv již nebudou stejnorodými jednotkami
v neorealistickém slova smyslu. Neomedievalistická proměna, kterou v současnosti prochází
16
1/2011
vnitrounijní prostředí, by tak v konečném důsledku mohla překročit hranice EU a přispět jak
k redefinici mezinárodního aktérství, tak i uznání samotného.
Poznámky:
1. Zde tato stať navazuje na náš text, který právě vychází v Journal of Common Market Studies
(XXX).
2. Viz též naše případová studie, která se zabývá rámováním, představená v již zmíněné stati v Journal
of Common Market Studies (XXX).
Použité zdroje:
Adcock, Robert a Collier, David. 2001. „Measurement Validity: A Shared Standard for Qualitative and
Quantitative Research.“ American Political Science Review 3, č. 95, 529–546.
Banchoff, Thomas F. a Smith, Mitchell P. 1999. Legitimacy and the European Union: the Contested
Polity. London: Routledge.
Basu, Sue a Schunz, Simon. 2008. Pathways for an Interdisciplinary Analysis: Legal and Political
Dimensions of the European Union’s Position in Global Multilateral Governance. Leuven Centre
for Global Governance Studies (http://ghumweb2.ghum.kuleuven.ac.be/ggs/nieuw/publications/
working%20papers/new_series/wp11.pdf).
Bretherton, Charlotte a Vogler, John. 1999. The European Union as a Global Actor. London: Routledge.
Casier, Tom a Vanhoonacker, Sophie. 2007. „The EU as a Global Player.“ In: Reviewing Europe. Ed.
Tannelie Blom. Maastricht: Maastricht University Press, 107–138.
Campbell, David. 1992. Writing Security: United States Foreign Policy and the Politics of Identity.
Minneapolis: University of Minnesota Press.
Checkel, Jeffrey T. 1998. „The Constructivist Turn in International Relations theory.“ World Politics 2,
č. 50, 324–348.
Cooper, Robert. 2002. The New Liberal Imperialism. Observer Worldview, 7. 4. 2002 (http://
attacberlin.de/fileadmin/Sommerakademie/Cooper_New_liberal_Imperialism.pdf).
Coutto, Tatina. 2007. International Cooperation and Environmental Security: The Worldview of Joseph
Borg. Working Paper. RSCAS 12/2007. Florence: European University Institute.
Finnemore, Martha a Sikkink, Kathryn. 2001. „Taking Stock: The Constructivist Research Program
in International Relations and Comparative Politics.“ Annual Review of Political Science 4,
391–416.
Ginsberg, Roy H. 1999. „Conceptualizing the European Union as an International Actor: Narrowing the
Theoretical Capability-Expectations Gap.“ Journal of Common Market Studies 2, č. 37, 429–454.
Ginsberg, Roy H. 2001. The European Union in International Politics: Baptism by Fire. Oxford: Rowman & Littlefield.
Groenleer, Martijn L. P. a van Schaik, Louise G.. 2005. The EU as an ‘Intergovernmental’Actor in
Foreign Affairs Case Studies of the International Criminal Court and the Kyoto Protocol. Working
Document No. 228. Brussels: Centre for European Policy Studies.
Groenleer, Martijn L. P. a van Schaik, Louise G.. 2007. „United We Stand? The European Union´s International Actorness in the Cases of the International Criminal Court and the Kyoto Protocol.“ Journal
of Common Market Studies 5, č. 45, 969–998.
Hadfield, Amelia. 2006. „Foreign Policy and Dyadic Identities: The Role of the CFSP.“ Geopolitics 4,
č. 11, 676–700.
STUDIE / STUDIES
17
Hill, Christopher. 1993. „The Capability-Expactations Gap or Conceptualizing Europe´s International
Role.“ Journal of Common Market Studies 33, č. 31, 305–328.
Hill, Christopher. 1998. „Closing the Capabilities – Expactations Gap?“ In: A Common Foreign Policy
for Europe? Competing Visions of the CFSP. Eds. John Peterson a Helene Sjursen. London/New
York: Routledge, 18–38.
Holland, Martin. 1995. „Bridging the Capability-Expectations Gap: A Case Study of the CFSP Joint
Action on South Africa.“ Journal of Common Market Studies 4, č. 33, 555–572.
Huigens, Judith a Niemann, Arne. 2009. The EU within the G8: A Case of Ambiguous and Contested
Actorness. Department of EU International Relations and Diplomacy Studies. Bruges: College of
Europe Bruges.
Joenniemi, Pertti. 2003. The European Union and Border Conflicts: The EU’s and Russia’s North. Příspěvek prezentovaný na výroční konference ISA, Montreal, 17. dubna 2004.
Jørgensen, Knud Erik. 2009. T
The European Union and International Organizations. Oxon: Taylor &
Francis.
Jørgensen, Knud Erik a Rosamond, Ben. 2001. Europe: Regional Laboratory for a Global Polity?
CSGR Working Paper No. 71/01. Centre for the Study of Globalisation and Regionalisation. Warwick: University of Warwick.
Jupille, Joseph a Caporaso, James A. 1998. „States, Agency, and Rules: The European Union in Global
Environmental Politics.“ In: The European Union in the World Community. Ed. Carolyn Rhodes.
Boulder, CO: Lynne Rienner, 213–229.
Jupille, Joseph a Caporaso, James A. 1999. „Institutionalism and the European Union: Beyond International Relations and Comparative Politics.“ Annual Review of Political Science 1, č. 2, 429–444.
Kagan, Robert. 2002. „Power and Weakness.“ Policy Review č. 113 (http://www.atlanticcommunity.org/
Power%20and%20Weakness%20-%20Policy%20Review,%20No_%20113.htm).
Keller, Stephanie. 2008. The Global Climate Change Regime and the Post-2012 Agreement: the Potential of the European Union to be a Leader. School of International Service. Washington: American
University (http://www1.sis.american.edu/gep/euclimateleader.pdf).
Kratochvíl, Petr a Tulmets, Elsa. 2010. Constructivism and Rationalism in EU External Relations – The
Case of the European Neighbourhood Policy. Berlin: Nomos Publishers.
Kratochvíl, Petr, Cibulková, Petra a Beník, Michal. 2011. „The EU as a ‘Framing Actor’: Reflections on
Media Debates about EU Foreign Policy.“ Journal of Common Market Studies 49, č. 2, 391–412.
Lucarelli, Sonia. 2002. Peace and Democracy: The Rediscovered Link the EU, NATO and the European
System of Liberal-Democratic Security Communities. Final Report, NATO Euro-Atlantic Partnership
Council Individual Research Fellowships – 2000–2002 Programme.
Made, Vahur. 2004. Foreign Policy of the Post-Enlargement European Union: Russian Dimension.
Research Report. Tallin: Estonian School of Diplomacy (http://www.edk.edu.ee/ul/foreign_policy_
eu2004.doc).
Majone, Giandomenico. 1994. „The Rise of the Regulatory State in Europe.“ West European Politics
3, č. 17, 77–101.
Majone, Giandomenico. 1997. „From the Positive to the Regulatory State: Causes and Consequences of
Changes in the Mode of Governance.“ Journal of Public Policy 17, č. 2, 139–167.
Noutcheva, G.ergana. 2007. Fake, Partial and Imposed Compliance: The Limits of the EU´s Normative
Power in the Western Balkans. CEPS Working Document No. 274. Brussels: Centre for European
Policy Studies.
Pace, Michelle. 2004. „The Euro-Mediterranean Partnership and the Common Mediterranean Strategy?
European Union Policy from a Discursive Perspective.“ Geopolitics 2, č. 9, 292–309.
Rosamond, Ben. 2005. Conceptualizing the EU Model of Governance in World Politics. University of
Warwick (http://wrap.warwick.ac.uk/1098/1/WRAP_Rosamond_9570885-150709-rosamond_efar_
05.pdf).
Said, Edward W. 1979. Orientalism. New York: Vintage.
18
1/2011
Surrallés, Anna Herranz. 2006. Looking for Discursive (In)Coherence in EU Enlargement Debate: The
Case of German Debate on Eastern Enlargement. Příspěvek na konferenci CEEISA (http://www.cee
isaconf.uni.wroc.pl/wordy/papers%205%20session/CEEISA%20(AnnaHerranz).doc).
Tonra, Ben a Christiansen, Thomas. 2004. Rethinking European Union Foriegn Policy. Manchester:
Manchester University Press.
Vogler, John. 2002. In the Absence of the Hegemon: EU Actorness and the Global Climate Change Regime. Příspěvek prezentovaný na konferenci The European Union in International Affairs. National
Europe Centre (http://dspace.anu.edu.au/bitstream/1885/41008/2/Vogler.pdf).
Waever, Ole. 2005. „European Integration and Security: Analysing French and German Discourses on
State, Nation, and Europe.“ In: Discourse Theory in European Politics: Identity, Policy and Governance. Eds. David R. Howarth a Jakob Torfing. Basingstoke: Macmillan, 33–67.
Wendt, Alexander. 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University
Press.
Wouters, Jan; Bruyninckx, Hans; Keukeleire, Stephan; Basu, Sue a Schunz, Simon. 2009. Analysing
the Position of the European Union in the United Nations System – An Interdisciplinary Conceptual
Framework. Working Paper No. 19. Leuven: Leuven Centre for Global Governance Studies.
Wunderlich, Uwe. 2008. The EU – A Post-Westphalian Actor in a Neo-Westphalian World. UACES
Annual/Research Konference (http://www.events.myzen.co.uk/pdf/papers/0801/2008_JUWunderlich.pdf).
19
ČLÁNKY / ARTICLES
Mechanismus volebního bonusu
a řecká varianta volební reformy optikou
výsledků českých sněmovních voleb 2010*
JAKUB CHARVÁT**
Abstract: The Electoral Bonus Mechanism and Greek Variant of Electoral Reform
in View of Results of Elections to the Czech Chamber of Deputies
This article focuses on proving some of the earlier published hypothesis that criticized the possibility applying
the electoral bonus (bonus seats) to elections to the Chamber of Deputies in the Czech Republic. The results
of the Czech parliamentary elections held at the very end of May 2010 provide some empirical data for this
analysis and help to prove that the mechanism of the electoral bonus is not useful in the Czech political
system. The main reasons for this claim are the hypothesis that the electoral bonus should not reinforce
the position of the government coalition and that it erodes the will of the people, whose votes in fact count
towards the bonus seat(s) of another party (namely that party which receives the electoral bonus).
Keywords: Czech Republic, elections 2010, electoral bonus, Chamber of Deputies, Greek variant
1. Úvod
Ačkoli diskuse o volební reformě utichla záhy po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě
v březnu roku 2009, dá se vzhledem k předchozímu vývoji předpokládat, že i v budoucnu
se otázka změny zákona o volbách do Poslanecké sněmovny opět dostane do popředí zájmu (nejen) politiků (srov. Šedo 2009: 150). Současně se jeví jako dosti pravděpodobné,
že i v budoucnu se otázka možnosti zavedení volebního bonusu stane jedním z východisek
dalších úvah a diskusí o české sněmovní volební reformě. Proto má – přinejmenším podle
mého názoru – smysl dále se řeckou variantou volební reformy zabývat, navíc kritické reflexe
mohou odstranit některé z dosud přehlížených nedostatků jednotlivých navrhovaných a diskutovaných variant.
Vrcholní politici se po sněmovních volbách konaných v červnu roku 2006 shodli na tom,
že stávající volební systém má dva základní nedostatky: podreprezentovává malé politické
*
Text vznikl v rámci spolupráce na grantu GAČR č. 407/09/1023 – Budování české demokracie v letech 1989–2009.
**
Autor působí jako vědecký pracovník na katedře humanitních věd Metropolitní univerzity Praha,
e-mail: [email protected].
20
1/2011
strany a znemožňuje ustavení silné většinové vlády. Už se ovšem nezamýšleli nad tím, zda jde
skutečně o nedostatek volebního systému, nebo českého politického prostředí vůbec. Nezamysleli se například nad podobou stranického systému a koaličním potenciálem jednotlivých
politických stran. Přitom právě zde se nacházely kořeny celého problému (podrobněji viz
závěr).
Přesto byly podoba stranického systému a mechanismus ustavování vládních koalic v české Poslanecké sněmovně dlouhou dobu přehlíženy, pročež si většina dřívějších návrhů na
volební reformu kladla za cíl posílení většinotvorných prvků uvnitř volebního systému. To byl
ostatně i jeden z hlavních cílů volební reformy schválené v roce 2002. Jak se později ukázalo,
posílením většinotvorných prvků si sice svou pozici nepatrně vylepšily dvě největší strany,
avšak na úkor malých politických stran, a tedy svých potenciálních koaličních partnerů. Celkově se tak pravděpodobnost ustavení silné parlamentní většiny po této volební reformě ještě
snížila ve srovnání s volebním systémem užívaným v devadesátých letech dvacátého století.
De facto totiž každá z velkých stran tímto svým posílením získala méně mandátů, než kolik
jich malé politické strany ztratily. Tato ztráta poslaneckých mandátů malých politických stran
se totiž dělí mezi obě velké strany, malé strany ovšem uzavírají vládní koalici pouze s jednou
z nich.
V českém případě se tak ukazovalo, že to není ani tak zisk mandátů velké politické strany,
co rozhoduje o síle budoucí vládní koalice, ale spíše množství mandátů, které přinášejí malé
politické strany svému silnějšímu koaličnímu partnerovi. Čím více mandátů malé strany získají, tím silnější vládní koalice bude. Na simulacích sněmovních volebních výsledků (např.
viz Charvát 2009a; Charvát 2009b: 78–79) bylo možné sledovat, že s rostoucí proporcionalitou volebního výsledku rostla i síla parlamentní většiny, o níž se opírala vládní koalice. Zdálo
se, že to si snad konečně uvědomila i vláda vedená Mirkem Topolánkem, když jedním ze dvou
výchozích bodů vládního zadání pro volební reformu byl požadavek co možná nejproporčnějšího rozdělení poslaneckých mandátů, zejména v případě malých politických stran.
Lékem pro českou politiku se podle politiků tedy měla stát reforma volebního systému,
pro niž byly nastaveny dva základní parametry: jednak aby došlo k jakési bonifikaci vítězné
strany; jednak zvýšení proporcionality alokace poslaneckých mandátů politickým stranám
vzhledem k podílům voličských hlasů, které ve volbách tyto strany obdržely (viz Koaliční
smlouva: 28). Limitem předloh reformy volebního systému pak samozřejmě bylo znění článku 18, odstavce 1 Ústavy České republiky, který kodifikuje volbu Poslanecké sněmovny podle
zásad poměrného zastoupení.
Vyšší míry proporcionality volebních výsledků mělo být ve všech předložených variantách
návrhu novely volební legislativy dosaženo v rámci prvního skrutinia, zejména prostřednictvím zvětšení velikosti volebních obvodů a rovněž použitím proporčnější metody přepočtu
hlasů na mandáty (než je současnou volební legislativou aplikovaný d´Hondtův dělitel), konkrétně podle vládního zadání nejlépe aplikací Hagenbach-Bischoffovy kvóty. Volební prémie
pak měla být vítěznému kandidujícímu subjektu poskytnuta v rámci skrutinia druhého – politické straně, která získala ve volbách nejvíce voličských hlasů, měly být přikázány všechny
mandáty, jež se nepodařilo rozdělit v prvním skrutiniu.
Ačkoli se část české politologické obce (srov. Sokol 2008, Havlík a Kopeček 2008, Bureš
2009, Klíč 2009 ad.)1 shodla na přínosu volební reformou navržených principů, snažil jsem
se na několika místech (zejména Charvát 2009a, Charvát 2009b) poukázat na problémy takto
ČLÁNKY / ARTICLES
21
nastavené volební reformy. Část argumentace zpochybňující přínos mechanismu volebního
bonusu byla nicméně založena na hypotetických úvahách a situacích2 (případně příkladech
ze zahraničí), proti čemuž směřovala kritika daného přístupu. Výsledky českých sněmovních
voleb konaných na sklonku května roku 2010 ovšem umožňují dříve představené hypotézy
testovat a obhájit, což je cílem předkládaného textu.
2. Princip volebního bonusu optikou výsledků sněmovních voleb 2010
Jednou z hlavních výchozích úvah pro kritiku vládního návrhu volebního systému bylo zpochybnění přínosu principu bonifikace vítěze volební soutěže pro ustavování vládních koalic.
Volební bonifikace vítěze má své opodstatnění v situaci, kdy do voleb vstupují dva podobně
silné volební bloky politických stran, které svým sdružením do těchto bloků dávají najevo
ochotu uzavřít spolu vládní koalici a v případě volebního vítězství společně přijmout vládní
odpovědnost. Taková situace ovšem v českém politickém systému neexistuje.
Navíc může nastat situace, kdy by byl bonifikován vítěz volební soutěže, ačkoli by byla
ustavena sněmovní většina případné koalice druhé strany v pořadí ve volební soutěži spolu
s další(mi) menší(mi) politickou(ými) stranou(ami). Taková vládní koalice by byla bonifikací
vítězné strany zbytečně oslabena, zatímco volební prémie by paradoxně posílila sněmovní
opozici. Naopak při neexistenci volební prémie by se taková koalice opírala o silnější sněmovní většinu. Volební bonus by tak evidentně neplnil onu funkci, která mu byla autory variant
volební reformy přisouzena. Naopak se ukazuje, že čím výraznější by ona bonifikace byla, tím
větší problém vyvstává. V českém prostředí se tak bonifikace vítězné politické strany může
nakonec projevit jako kontraproduktivní, protože se příliš neslučuje s logikou české podoby
koaličních vlád (podrobněji např. Charvát 2009b: 74–77).
V parlamentních systémech totiž platí, že skutečným vítězem voleb je nikoli ten politický
subjekt, který získal nejvíce hlasů, nýbrž takový subjekt, který dokáže nalézt sněmovní většinu, jež vysloví důvěru „jeho“ (koaličnímu) kabinetu. Může jít až o druhou stranu v pořadí
z hlediska počtu získaných voličských hlasů, jako tomu bylo například na Slovensku po
parlamentních volbách konaných v letech 1998 a 2002, kdy zvítězilo Hnutí za demokratické
Slovensko v čele s kontroverzním Vladimírem Mečiarem (více např. Just 2002, Just 2004).
Tato úvaha nás vede k následující hypotéze:
H1: Princip volebního bonusu nemusí nutně posílit vládní koalici.
Srovnáme-li skutečné výsledky českých sněmovních voleb konaných v roce 2010 s modelem3 volebních výsledků přepočtených podle takzvané řecké varianty volební reformy a s modelem čistě proporční alokace mandátů (viz tab. 1), vidíme, že při aplikaci volebního bonusu
je vládní koalice ODS, TOP 09 a strany Věci veřejné oslabena ve prospěch opoziční ČSSD.
Zatímco podle stávajícího nastavení volební systému i podle případné čistě proporční alokace
mandátů vládní koalice získává sto osmnáct poslaneckých křesel, při aplikaci řecké varianty
volební reformy by to bylo jen sto dvanáct mandátů. O oněch chybějících šest mandátů by
tedy byla posílena opozice místo vládní koalice, což by při méně výrazné vládní většině v Poslanecké sněmovně mohlo výrazně ztížit proces sestavování koaličního kabinetu.
22
1/2011
Tabulka 1: Modelování volebních výsledků sněmovních voleb konaných v roce 2010
a jejich srovnání se skutečnými volebními výsledky
ČSSD
ODS
TOP 09
KSČM
VV
Vláda ODS, TOP 09 a VV
56
53
41
26
24
118
Čistě proporčně
54 (–2)
50 (–3)
41 (±0)
28 (+2)
27 (+3)
118 (±0)
Řecká varianta
63 (+7)
48 (–5)
39 (–2)
25 (–1)
25 (+1)
112 (–6)
Skutečné výsledky
Zdroj: Vlastní výpočty autora
3. Volební bonus v řecké variantě a výsledky sněmovních voleb 2010
Další kritika na adresu principu volebního bonusu v Topolánkovou vládou navrhovaných
variantách volební reformy směřovala proti tezi, že vítězná strana bude bonifikována na úkor
druhé nejsilnější politické strany. Řecká varianta se pak na modelech volebních výsledků
několika předchozích sněmovních voleb jevila jako nejméně příznivá pro malé politické strany, které byly v tomto případě podreprezentovány výrazněji nežli v případě dvou ostatních
předložených alternativ sněmovní volební reformy. I zde pocházel volební bonus nikoli pouze
z mandátových zisků druhé nejsilnější strany ve volbách, ale ze zisků všech ve sněmovně
zastoupených politických stran – druhá nejsilnější strana byla výrazně oslabená, ale oproti realitě voleb konaných v roce 2006 ztrácely i jedna malá a střední strana, i když pouze jeden poslanecký mandát. Porovnáme-li ovšem výstup modelu českých sněmovních voleb konaných
v roce 2006 pomocí takzvané řecké varianty s modelem čistě proporční alokace mandátů,
zjistíme, že by došlo zhruba ke stejné penalizaci všech politických stran – samozřejmě kromě
bonifikované strany vítězné (srov. Charvát 2009b: 69–70; tabulka 1).
Výše popsané zjištění nás vede k předložení následujících dvou hypotéz:
H2: Bonus pro vítěze volební soutěže jde nejen na úkor druhé strany v pořadí, ale
i ostatních politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně.
H3: Dochází ke zhruba stejné penalizaci všech v Poslanecké sněmovně zastoupených
politických stran ve srovnání s čistě proporční alokací mandátů.
Srovnáme-li modelové výsledky sněmovních voleb konaných v roce 2010 podle řecké
varianty s výsledky skutečnými (viz tabulka 1), zdá se, že hypotéza H2 v podstatě platí. Volební bonus by sice šel z velké části na úkor ODS jako druhé strany v pořadí (jedná se o pět
mandátů), na volební bonus by ovšem přispívaly i TOP 09 (dvěma mandáty) a KSČM (jedním
mandátem). Do jisté míry by to ovšem bylo způsobeno tím, že po sněmovních volbách konaných v roce 2010 nemáme v Poslanecké sněmovně žádnou malou politickou stranu (se zisky
pod zhruba deset procent voličských hlasů), na jejichž mandátové zisky mívá volební inženýrství významný vliv. Zastoupení ve sněmovně naopak získaly dvě strany velké a tři strany
středně velké4, jejichž mandátových zisků se volební inženýrství (přinejmenším při zachování
volebního systému poměrného zastoupení) týká často jen nepatrně.
23
ČLÁNKY / ARTICLES
O něco jiný výsledek ovšem dostáváme při porovnání modelových výsledků podle řecké
varianty volební reformy s modelem čistě proporční alokace poslaneckých křesel (viz tab. 1).
Zde vidíme, že volební bonus pro vítěznou politickou stranu (o velikosti devět mandátů) jde
na úkor všech politických stran, a to bez ohledu na jejich velikost. Každá z „nevítězných“
politických stran přispívá na volební bonus zhruba stejným počtem mandátů – ODS, TOP 09
a Věci veřejné po dvou mandátech, KSČM pak dokonce třemi mandáty.
Dalším problémem řeckou variantou navržené bonifikace je deformace proporcionality
volebního systému nikoli v důsledku neschopnosti volební formule akurátněji rozdělit poslanecké mandáty, ale z rozhodnutí zákonodárců. Tím by byla narušena vůle (části) voličů jedné
strany, jejichž hlasy by byly využity de facto ve prospěch strany jiné.
Jako příklad (viz Charvát 2009b: 74) se nabízela situace z českých sněmovních voleb konaných roku 2006, kdy Straně zelených chybělo k zisku mandátu v Královéhradeckém kraji
sedmdesát pět hlasů. Pokud by se podobná situace opakovala v nějakém volebním (sdruženém) kraji i při řecké variantě volebního systému, nejenže by Strana zelených nezískala
v takovém kraji jediný sněmovní mandát, ale tento mandát by byl navíc převeden do druhého
skrutinia, aniž by se o něj Strana zelených mohla ucházet. Tento mandát by pak získala vítězná
strana na celostátní úrovni, v horším případě by mohlo jít dokonce o stranu, se kterou Strana
zelených není ochotna po volbách spolupracovat.
Tato úvaha nás vede k postulování následující hypotézy:
H4: Princip volebního bonusu užitý v řecké variantě volební reformy narušuje vůli
(části) voličů, jejichž hlasy jsou de facto využity ve prospěch strany jiné.
Byly-li by ve volbách do české Poslanecké sněmovny konaných na sklonku května roku
2010 poslanecké mandáty rozdělovány pomocí tzv. řecké varianty návrhu volební reformy,
volební bonus by čítal devět mandátů, které by se nepodařilo rozdělit prostřednictvím Hagenbach-Bischoffovy metody přepočtu voličských hlasů na poslanecké mandáty v prvním
skrutiniu (viz tabulka 2).
Tabulka 2: Modelové rozdělení mandátů v I. skrutiniu podle řecké varianty
ČSSD
ODS
TOP 09
KSČM
VV
Zbývá
Praha
4
7
8
1
3
1
Středočeský
6
7
5
3
3
0
Severozápad
6
4
3
3
2
1
Jihovýchod
6
6
5
3
3
1
Severozápad
7
7
6
4
4
2
Severovýchod
10
7
6
5
4
1
Moravskoslezský
8
4
2
3
3
2
Střední Morava
7
6
4
3
3
1
Celkem
54
48
39
25
25
9
24
1/2011
Tento počet mandátů by v rámci volebního bonusu připadl ČSSD, ačkoli tato strana by
si do případného druhého celostátního skrutinia přinesla pouze nepatrný podíl (méně než
šestinu) nevyužitých voličských hlasů ze skrutinia prvního. Pokud by se jednalo o skrutinium
dorozdělující zbylé mandáty z voličských hlasů, které nevedly k obsazení mandátů v prvním
skrutiniu, příslušel by ČSSD v takovém druhém skrutiniu jediný další mandát – všem ostatním stranám postoupivším do skrutinia by pak připadlo po dvou mandátech. Podobně i v situaci, kdy by se zbylé mandáty rozdělovaly ze zbytkových hlasů na úrovni volebních (tzv.
sdružených) krajů, by ČSSD získala jeden další mandát – KSČM by získala další tři mandáty,
ODS a TOP 09 po dvou dalších mandátech a VV další jeden mandát (viz tabulka 3).
Tabulka 3: Modelové rozdělení mandátů v případném II. skrutiniu
ČSSD
ODS
TOP 09
KSČM
VV
Celostátní druhé skrutinium
1
2
2
2
2
Metoda největších zbytků na úrovni
volebních obvodů (volebních krajů)
1
2
2
3
1
Druhé skrutinium podle řecké varianty
(volební bonus)
9
0
0
0
0
Současně by nastala situace, kdy by jedné politické straně chyběl nepatrný počet voličských hlasů k zisku mandátu, který by se nakonec nepodařilo obsadit, pročež by tento mandát
ve svém důsledku připadl v rámci volebního bonusu jiné politické straně, která zvítězila ve
volební soutěži. Tato konkrétní situace by byla o to paradoxnější, že by se jednalo o voličské
hlasy ODS. Při alokaci poslaneckých křesel podle pravidel stanovených řeckou variantou
volební reformy ve sněmovních volbách konaných v roce 2010 by ODS v Moravskoslezském
kraji chybělo zhruba šest set voličských hlasů (při Hagenbach-Bischoffově kvótě ve výši
20 542 voličských hlasů, tedy zhruba tři procenta hodnoty Hagenbach-Bischoffovy kvóty)
Tabulka 4: Modelové rozdělení mandátů v Moravskoslezském kraji v I. skrutiniu podle
řecké varianty
Celkem odevzdaných platných hlasů: ???????????????
Platných hlasů ve skrutiniu: 472 461
Politická strana
Počet mandátů: 22
Q = 20 542
Hlasů voličů v kraji
Přiděleno mandátů
ČSSD
170 081
8
5 745
ODS
102 102
4
19 934
TOP 09
58 356
2
17 272
KSČM
73 627
3
12 001
Věci veřejné
68 295
3
6 669
Neobsazených mandátů: 2
Zdroje: http://volby.cz; vlastní výpočty autora
Nevyužitých hlasů
ČLÁNKY / ARTICLES
25
k tomu, aby zde získala (svůj) pátý mandát. Vzhledem k nedělitelnosti mandátu tak nastává
situace, že téměř dvacet tisíc hlasů voličů ODS by svým hlasováním ve svém důsledku nepřispěly k většímu zastoupení preferované politické strany ve sněmovně, ale naopak by tyto
hlasy de facto zvýšily počet poslanců ČSSD o jeden mandát.5
4. Řecká varianta a proporcionalita volebních výsledků
Ačkoli se na první pohled mohlo zdát, že výše zmíněné vládní zadání pro volební reformu
nabízí řešení stávajících problémů při ustavování českých vlád, podrobnější pohled odhaluje
závažný problém samotného vládního zadání volební reformy. Je to kombinace principu posílení vládní akceschopnosti spolu s požadavkem na posílení proporcionality výstupů volební
soutěže, tedy kombinace dvou protichůdných principů (srov. např. Lijphart 1984, Nohlen
1990, Powell 2000, Powell a Vanberg 2000). De facto totiž princip volebního bonusu, tedy
zvýhodnění ve volbách nejsilnějšího kandidujícího subjektu, nutně musí snižovat celkovou
míru proporcionality volebního systému, což potvrzuje například italská zkušenost s volební
legislativou pro první komoru přijatou na sklonku roku 2005, užívající bonusové mandáty pro
vítěze volební soutěže. Volební prémie zde výrazně omezila mechanický účinek jindy značně
proporční volební formule (respektive jedné z nejproporčnějších volebních formulí) užívané
pro přepočet obdržených voličských hlasů na poslanecké mandáty – Hagenbach-Bischoffovy
kvóty, ba ho fakticky destruovala (srov. Pecháček a Němec 2008: 13, Charvát 2009b: 69).
Matematické modely volebních výsledků sněmovních voleb konaných v červnu roku
2006 podle skotské a řecké varianty návrhu volební reformy výše předloženou domněnku
potvrzovaly (viz Charvát 2009c). Řecká varianta se jevila skutečně jako více disproporční než
skutečné rozdělení mandátů. Tento poznatek nás může vést ke stanovení poslední hypotézy,
a sice že:
H5: Řecká varianta neposiluje proporcionalitu volebních výsledků.
Pro potřeby ověření této hypotézy bude vybrán Gallagherův Least squares index (Gallagher 1991).6 Z hlediska mechanismu samotného výpočtu Gallagher (1991: 40) uvádí, že index nejmenších čtverců umocňuje rozdíl mezi podílem obdržených hlasů a přikázaných mandátů jednotlivých stran, pak tyto hodnoty za každou stranu sečte, vydělí dvěma a odmocní.
Matematicky zapsáno by to tedy znamenalo, že: Lsq=√[1⁄2Σ(vi–si)2]. Hodnoty Least squares
indexu se pohybují v uzavřeném intervalu od nuly do sta, přičemž hodnota nula by znamenala
dosažení ideálu proporčního rozdělení mandátů, zatímco maximální možná hodnota sto by
znamenala naprosto disproporční alokaci mandátů.
Pro potřeby našeho srovnávání míry proporcionality jednotlivých variant volebního inženýrství nám stačí jisté zjednodušení výpočtu Gallagherova indexu – v podobě zaměření se
na porovnávání hodnot proporcionality volebních výsledků (a jejich simulací) při zohlednění
zisků pouze u sněmovních stran. Takto sice nezískáme naprosto přesné hodnoty Least squares
indexu pro volební systém jako celek, umožní nám to ovšem porovnání, která z navrhovaných možností volebního inženýrství je nejproporčnější, a jak tyto deformují proporcionalitu.
Ostatně sám Gallagher (Gallagher a Mitchell 2005: 605) připouští možnost nevšímání si
26
1/2011
kategorie „Ostatní“, protože takový postup produkuje výsledky velmi podobné těm správným
(rozuměj úplným).
Prostým porovnáním hodnot indexu na sněmovní úrovni v situaci, kdy by se poslanecké
mandáty ve sněmovních volbách konaných v roce 2010 rozdělovaly podle řecké varianty volební reformy, s mírou disproporce alokace mandátů podle skutečných výsledků sněmovních
voleb konaných v roce 2010 (viz tabulka 5) zjišťujeme, že řecká varianta volebního systému
je více disproporční nežli stávající volební systém, i když jen nepatrně. To je ostatně zřejmé
již z tabulky 1. Hlavní příčinou této disproporce je pak právě volební bonus pro vítěze volební
soutěže.
Tabulka 5: Míra disproporcionality volebních výsledků při užití Gallagherova indexu
a při počítání pouze s výsledky sněmovních stran
Celkem
ČSSD
ODS
TOP 09
KSČM
VV
Volby 2010
6,73
4,19
4,44
2,44
1,22
0,79
Řecká varianta
7,58
6,66
2,67
1,98
0,87
1,15
5. Závěr
Cílem předkládaného textu bylo obhájit dříve stanovené hypotézy vztahující se k řecké variantě návrhu volební reformy a k aplikaci principu volebního bonusu v českých politických
podmínkách. Výsledky českých sněmovních voleb konaných na sklonku května roku 2010
nám poskytují dostatečný materiál pro testování těchto hypotéz, které byly v dříve publikovaných textech založeny zejména na hypotetických situacích a úvahách.
Na základě sněmovních volebních výsledků z roku 2010 a následného politického vývoje v České republice je možné dokázat, že princip volebního bonusu nemusí nutně vést
k posílení vládních koalic a v důsledku toho k usnadnění procesu ustavování vládních většin
v Poslanecké sněmovně. Dále je zřejmé, že bonus pro vítěze volební soutěže navrhovaný
řeckou variantou volební reformy by nepocházel pouze z mandátových zisků druhé strany
v pořadí, ale ze zisků všech ve sněmovně zastoupených politických stran. Tato tendence
je ještě zřejmější ve srovnání s případnou čistě proporční alokací poslaneckých mandátů.
Současně by byla narušena vůle (části) voličů, pokud by jejich hlasy nevedly k obsazení
mandátu jimi preferovanou stranou, nýbrž ke zvýšení počtu bonusových mandátů, které by
získala ve volební soutěži vítězná politická strana – v několika případech dokonce strana
konkurenční.
Potvrzuje se tak dřívější závěr, že ani řecká varianta nenabízí uspokojivé řešení případných
problémů s ustavováním vládních většin. Zdá se tedy, že institucionální, respektive volební
inženýrství spíše zakrývá, než aby řešilo skutečný problém českého politického systému.
Skutečná příčina problémů s ustavováním sněmovních většin nespočívala a nespočívá ve volebním systému samotném, nýbrž ve stávající podobě systému stranického – konkrétně v nulovém vládním koaličním potenciálu KSČM (který ovšem nutně neimplikuje nulový potenciál
27
ČLÁNKY / ARTICLES
komunistické strany pro jinou formu spolupráce na půdě Poslanecké sněmovny – například
během legislativního procesu).2 Zdůrazněme, že chyba rozhodně není pouze na straně KSČM,
jak si někdy ostatní politické strany namlouvají.
Nulový koaliční potenciál KSČM s sebou nese ještě jeden výrazný a často kritizovaný
fenomén vládnutí v České republice. Konkrétně se jedná o ohromný vyděračský potenciál
malých politických stran, neúměrně vysoký ve srovnání se skutečným podílem jejich sněmovního zastoupení. Tento vyděračský potenciál byl (a je) podněcován skutečností, že v důsledku neochoty vládní spolupráce s KSČM (a pochopitelného nízkého zájmu na ustavení
vládní koalice dvou největších politických stran) nám absentují alternativy vládní spolupráce.
Disponovaly-li by ale všechny ve sněmovně zastoupené politické strany vládním koaličním
potenciálem, bylo by možné tento vyděračský potenciál malých stran výrazně oslabit.
Přesto zde zůstává prostor pro to, aby došlo k několika úpravám volební legislativy, které
by odstranily určité nedokonalosti stávajícího českého sněmovního volebního zákona. Bylo
by vhodné spojit stávající menší volební obvody ve větší tak, aby se nově vzniklé (sdružené)
kraje svou velikostí přiblížily velikosti stávajících velkých volebních krajů – například tak, že
vznikne devět volebních obvodů respektujících stávající správní členění ČR, aby se předešlo
případným manipulacím s vymezením volebních obvodů (viz tabulka 6). Tímto opatřením by
došlo k výraznému narovnání stávajících disproporcí mezi velikostmi jednotlivých volebních
krajů. Současně by se zvýšila míra proporcionality volebních výsledků (srov. Charvát 2009a,
Charvát 2009b: 77–79).
Tabulka 6: Počet mandátů rozdělovaných v jednotlivých volebních obvodech v modelu
devíti volebních krajů
Volební (sdružený) kraj
2002
2006
2010
Praha
25
25
24
Středočeský kraj
23
23
24
Severozápad (Karlovarský + Ústecký)
19
19
19
Jihozápad (Jihočeský + Plzeňský)
23
23
24
Severovýchod (Liberecký + Královéhradecký)
19
19
19
Středovýchod (Pardubický + Vysočina)
21
21
21
Jihomoravský
23
23
23
Moravskoslezský
23
23
22
Střední Morava (Olomoucký + Zlínský)
24
24
24
Celkem
200
200
200
Zdroj: Vlastní výpočty autora; Charvát 2009a, Charvát 2009b: 77–79
Další přínosnou úpravou volební legislativy by bylo zrušení aditivní uzavírací klauzule,
případně její nahrazení stupňovitou uzavírací klauzulí užívanou pro české sněmovní volby
v devadesátých letech dvacátého století. V neposlední řadě by bylo potřeba upravit mechanismus preferenčního hlasování tak, aby při zpracování preferenčních hlasů byla zohledněna velikost volebních krajů. Toho je možné uspokojivě dosáhnout stanovením proměnlivé
28
1/2011
percentuální hranice nutné pro posun vzhůru na stranické kandidátní listině, nejlépe v rozmezí
čtyř až pěti procent – např. pět procent pro nejmenší volební obvody Severozápad a Severovýchod, čtyři procenta pak pro volební obvod Praha (podrobněji viz Charvát 2009a, Charvát
2009b: 80–83).
Tabulka 7: Příklad proměnlivé percentuální klauzule preferenčního hlasování při modelu devíti volebních krajů
Volební (sdružený) kraj
Klauzule pref. hlas.
Praha
4,00 %
Středočeský kraj
4,25 %
Severozápad (Karlovarský + Ústecký)
4,25 %
Jihozápad (Jihočeský + Plzeňský)
5,00 %
Severovýchod (Liberecký + Královéhradecký)
5,00 %
Středovýchod (Pardubický + Vysočina)
4,75 %
Jihomoravský
4,25 %
Moravskoslezský
4,25 %
Střední Morava (Olomoucký + Zlínský)
4,25 %
Otázkou zůstává i možnost změny poslanců na lichý počet, čímž by bylo možné předejít
patovým situacím. Samozřejmě lichý počet poslanců představuje uspokojivé řešení, jak se
vyhnout patovým situacím, jen v tom případě, že všechny politické strany disponují určitým
koaličním potenciálem. Pokud ovšem ve hře zůstává strana, která disponuje nulovým koaličním potenciálem, pak takové řešení nemusí zabránit situaci podobné „volebnímu patu“
(podrobněji viz Charvát 2009a; Charvát 2009b: 81–83). Podobně pak nemusí vést zavedení
lichého počtu poslanců ke kýženému výsledku, nepodaří-li se sněmovním klubům vypořádat
s fenoménem „přeběhlictví“.
Poznámky:
1. Mezi dalšími jmenujme například i Tomáše Lebedu v pořadu Studio STOP v Českém rozhlasu 6 (viz
Pokus o změnu volebního systému čekají komplikace) nebo ve zcela stejném duchu na zasedání
Ústavně-právního výboru Senátu a Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní
procedury konané dne 15. dubna 2009, kde podporu principům vládního zadání pro volební reformu
vyslovili rovněž Michal Klíma či Ladislav Mrklas.
2. Jednalo se například o hypotetickou situaci, kdy by ODS jako vítězná strana ve sněmovních volbách
konaných v roce 2006 získala bonus, ale Miroslav Kalousek by se nakonec přece jen v létě roku
2006 dohodl na menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL s podporou KSČM. Na jiném místě šlo pro
změnu o modelování volebních výsledků v hypotetické situaci, že by se Strana zelených nedostala
do Poslanecké sněmovny, pročež by bonus pro volebního vítěze získávala ODS, i když by sněmovní
většinou disponovala případná koalice stran ČSSD a KSČM. Případně by nadpoloviční většinu sně-
ČLÁNKY / ARTICLES
29
movních mandátů získala koalice ODS a KDU-ČSL, ačkoli tato by získala méně voličských hlasů,
než kolik by činil součet voličských hlasů ČSSD a KSČM (více viz níže; srov. Charvát 2009a;
Charvát 2009b: 74–77).
3. Je třeba zdůraznit, že k výsledkům matematického modelování je třeba přistupovat s jistou rezervou.
Ačkoli volební simulace založené na výsledcích předchozích voleb nabízejí velmi užitečný nástroj
pro srovnávání předkládaných variant volebního inženýrství a poskytují cennou informaci o možných dopadech a tendencích zamýšlených změn volebních pravidel, kterou nelze jiným způsobem
získat, nemusí se předpokládané efekty dostavit. Současně je třeba si uvědomit, že modelové
simulace nedokáží zachytit případné proměny volební strategie kandidujících subjektů a voličů
související s případnou změnou pravidel hlasování, pročež není možné odvodit z výsledků voleb
podle proporčního volebního systému, jak by volby dopadly při zavedení většinové volební techniky apod. V námi zkoumaném tématu se nicméně tohoto problému nemusíme příliš obávat, protože
zavedení všech vládou navržených variant volební reformy by pravděpodobně nemělo výraznější
dopad na strategické chování kandidujících subjektů, ani hlasujících voličů.
4. Otázkou zůstává, zda by si i TOP 09 nezasloužila označení velká strana, jak to učinil například Josef
Mlejnek v rozhlasovém pořadu Studio STOP na Českém rozhlasu 6 (viz Česká republika má za
sebou sněmovní volby). Odpověď na tuto otázku zřejmě ukáže až čas. Pak by se jednalo dokonce
o tři velké a dvě středně velké politické strany. Na logice další argumentace by to nicméně nic neměnilo.
5. Z Tabulky 4 je zřejmé, že na (další) bonusový mandát pro ČSSD výrazně přispěly svými nevyužitými
hlasy z prvního skrutinia i TOP 09 a Věci veřejné, tedy koaliční partneři ODS.
6. Důvody pro výběr Gallagherova indexu disproporcionality a dalšími souvisejícími problémy se zabývám jinde (srv. Charvát 2010a, Charvát 2010b: 9–14).
7. Dalším významným problémem procesu vládnutí v České republice (ale nejen zde) je fenomén přeběhlictví. Ten se ale výrazněji projevuje až v průběhu fungování vládní koalice, pročež mu zde
nebude věnována pozornost.
Použité zdroje:
Bureš, Jan. 2009. „Změna volebního systému – jaká a proč vůbec?“ Přítomnost, č. 4, 64–66.
Gallagher, Michael. 1991. „Proportionality, Disproportionality and Electoral Systéme.“ Electoral Studies 10, č. 1, 33–51.
Gallagher, Michael a Mitchell, Paul, eds. 2005. The Politics of Electoral Systems. Oxford: Oxford University Press.
Havlík, Vlastimil a Kopeček, Lubomír. 2008. „Krize vládnutí v České republice. Analýza působení volebního a stranického systému a návrhy možných řešení.“ Politologický časopis 15, č. 3, 183–205.
Charvát, Jakub. 2009a. „Několik poznámek ke třem variantám návrhu reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z roku 2008.“ Člověk, č. 14 (http://clovek.ff.cuni.cz/
view.php?cisloclanku=2009031503).
Charvát, Jakub. 2009b. „Řecká varianta a reforma sněmovního volebního systému.“ Evropská volební
studia 4, č. 1, 66–89
(http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/007/EVS_4_1_5.pdf).
Charvát, Jakub. 2009c. „Volební reforma a spravedlnost. Odpověď Zbyňku Klíčovi.“ Revue Politika 7,
č. 4 (http://revuepolitika.cz/clanky/83/volebni-reforma-a-spravedlnost).
Charvát, Jakub. 2010a. „Recenzní stať ke knize Volební systémy (R. Chytilek, J. Šedo, T. Lebeda, D.
Čaloud)“. Člověk, č. 17
(http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2010010101).
Charvát, Jakub. 2010b. „Proporcionalita volebních výsledků: měření, problémy, vlivy.“ Slovenská politologická revue 10, č. 1, 2–38.
30
1/2011
Just, Petr. 2002. „Koaliční vládnutí na Slovensku 1990–2002.“ In: Vládní modely v parlamentních systémech. Ed. Blanka Říchová. Olomouc: Moneta – FM, 121–140.
Just, Petr. 2004. „Slovenská republika.“ In: Komparace politických systémů III. Eds. Ladislav Cabada
a Vladimíra Dvořáková. Praha: Oeconomica – Nakladatelství Vysoké školy ekonomické, 77–114.
Klíč, Zbyněk. 2009. „Reforma volebního systému pomáhá i malým stranám.“ Revue Politika 7, č. 2
(http://revuepolitika.cz/clanky/48/reforma-volebniho-systemu-pomaha-i-malym-stranam).
Lijphart, Arend. 1984. „Trying to Have the Best of Both Worlds: Semi-Proportional and Mixed Systéme.“ In: Choosing an Electoral System. Issues and Alternatives. Eds. Arend Lijphart a Bernard
Grofman. New York/London: Praeger, 207–213.
Nohlen, Dieter. 1990. Wahlrecht und Parteiensystem. Über die politischen Auswirkungen von Wahlsystemen. Opladen: Leske Verlag + Budrich.
Pecháček, Štěpán a Němec, Jan. 2008. „Návrh změn volebního systému do Poslanecké sněmovny:
analýza a alternativní pojetí.“ Studie č. 1.191. Praha: Parlamentní institut (http://www.psp.cz/sqw/
text/orig2.sqw?idd=30247).
Powell, G. Bingham. 2000. Elections as Instruments of Democracy. Majoritarian and Proportional
Visions. New Haven: Yale University Press.
Powell, G. Bingham a Vanberg, Georg S. 2000. „Election Laws, Disproportionality and Median Corespondence: Implications for Two Visions of Democracy.“ British Journal of Political Science 30, č.
3, 383–411.
Sokol, Petr. 2008. „Jakou reformu potřebujeme.“ CEVROREVUE 8, č. 6–7, 4 (http:// http://www.cevro.cz/
cs/cevrorevue/aktualni-cislo-on-line/2008/6-7/206672-jakou-reformu-potrebujeme.html).
Šedo, Jakub. 2009. „Reforma volebního systému v ČR – 20 let diskusí.“ Evropská volební studia 4, č. 2,
142–153 (http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/008/evs_4_2_4.pdf).
Internetové zdroje:
Česká republika má za sebou sněmovní volby. Pořad Studio STOP, Český rozhlas 6, 31. května 2010
(http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/740587).
Koaliční smlouva mezi Občanskou demokratickou stranou, Křesťanskou a demokratickou unií – Československou stranou lidovou, Stranou zelených. 2006 (http://www.ods.cz/docs/dokumenty/3koalicni_smlouva.pdf).
Pokus o změnu volebního systému čekají komplikace. Pořad Studio STOP, Český rozhlas 6, 5. srpna 2008
(http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/481880).
http://volby.cz
31
ČLÁNKY / ARTICLES
Czech Organized Crime: Structural Development
and Activities of Czech Organized Crime
TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA*
Abstract:
This article deals with Czech organized crime, thus with a phenomenon that has never been widely
examined. This descriptive thesis arises from Finckenauer’s definition of organized crime, which is used
as a basic framework, but not as a self-standing theory. The primary goal of this article is to introduce Czech
structures and activities of Czech organized crime: their history and present state, as well as middle range
perspectives on their future development. The data used in this article are based on qualitative research
into organized crime undertaken in the years 2008–2010.
Keywords: organized crime, Czech Republic, history of organized crime
1. Prologue – Contextualization of Czech organized crime after 1989
The basic prerequisite for understanding the meaning of Czech ethno-organized crime (OC)
is its contextualization with an emphasis on its position in relation to organized crime in ethnically non-Czech communities in the Czech Republic. In this paper, the terms “ethnic” or
“ethnicity” are not used as tools to explain Czech organized crime, but only to give a clear
orientation in the topic.
Czech ethno-territorial OC is not a phenomenon that is highly visible or easily definable.
Criminal groups comprising only or mostly of ethnic Czechs have never received as much publicity as well known kinship based criminal entities (for example, Italian borghatas, Albanian
fares connected with the criminal underworld, Russian-speaking bratvy, Chechen (criminal)
tejpy, Chinese triads or Japanese yakuza). The main reason is the fact that ethnic Czech OC
has never built up any significant international reputation in the global underworld. Moreover,
*
Tomáš Šmíd, Ph.D. (e-mail: [email protected]): Assistant Professor in the Division of Security and
Strategic Studies of the Department of Political Science, Faculty of Social studies, Masaryk University,
Joštova 10, Brno, Czech Republic. Chairman of the think tank Center for Security and Strategic Studies. He focuses on conflict research and resolution, research of organized crime and terrorism, and the
post-Soviet Area. Author of a monograph on Post-Soviet Organized Crime in the Russian Federation and
many peer reviewed articles; co-editor of three symposiums.
Mgr. Petr Kupka (e-mail: [email protected]): Secretary of the Center for Security and Strategic Studies, Brno, Czech Republic; Ph.D. student of the Department of Political Science at the Faculty of Social
Studies, Masaryk University, Joštova 10, Brno, Czech Republic. His research concentrates on organised
crime issues, political extremism, and criminological issues in general.
32
1/2011
the ethnic origin of members has not been an important issue for Czech organized criminal
groups (OCG). Czech criminal communities did not have a traditional hierarchical structure;
organized criminal activities in the Czech lands did not have a strictly group character; nor
were such activities rooted in any deeper historical traditions of various criminal subcultures
(which is the case, for example, with the southern Italian criminal subcultures, the maffia, the
´ndranghetá and the camorra, the Russian (post-Soviet) vory v zakone, the Japanese yakuza,
and the Chinese triades). It is also important to note that after the break-up of the Eastern bloc,
the Czech space was filled with organized criminal groups coming from other geographic and
ethno cultural areas – Albania and Alban-speaking areas in the former Yugoslavia (Kosovo,
western Macedonia), Vietnam, Arabic countries, the Russian Federation (including the north
Caucasus nations – Chechens, Dagestani ethnic groups and Ingushetians), south Caucasian
countries (Armenians, Georgians and in part also Azerbaijanis) and the Ukraine.
The reasons are again various and diverse; one of them is the existence of traditionally
weak criminal structures in the Czech environment which were unable to rival foreign criminal groups. Moreover, it is important to mention that in the Czech environment many illegal
activities that are usually referred to as organized crime are rather crime that is organized – especially so-called white-collar crime, which is a phenomenon different from organized crime
(see Kupka 2010: 18–59). In this respect, one key question emerges: Is it possible to speak
about exclusively Czech ethnic organized crime according to standard definitional concepts?
Does this phenomenon exist at all?
Based on wide-ranging research, the authors believe that the phenomenon of ethnically
Czech organized crime exists in reality, a hypothesis which they attempt to prove in this paper.
It can even be said that, by its character, Czech OC is ahead of its time, because from the
beginning, it was more reminiscent of dense network of contacts and relationships, in which
it was difficult to distinguish between legal and illegal activity. Hignett (2004: 71) described
this environment as “institutionalised illegality”.
The article builds on research that should align itself with the social scientific qualitative
tradition of research into organized crime in western Europe and thus create a form of opposition to the quantitative Czech approach, which has, up to now, been predominant in the Czech
Republic and has been trying to measure organized crime by both qualitative and statistical
methods. During the 90s, the project focusing on organized crime in the Czech Republic
started to be realized by IKSP (1999–2010). However, it is necessary to view the results of
this project in terms of the time period in which it was conducted.
With respect to the nature of the issue the authors feel entitled to use diverse sources, including those which could be found inappropriate in other areas of political science (various
media reports, unverified information, informal interviews, memoirs, information given “off
the record” or under the promise of anonymity, etc.). Nevertheless, the nature of the article
remains purely scientific and the authors do not make authoritative conclusions without the
support of proper data; the use of speculative or unverified data is clearly marked. Regarding this statement, the article presented here should be perceived as piloting strike for further
conceptualization.
ČLÁNKY / ARTICLES
33
2. Definition of organized crime and the possibilities of applying
this definition to the Czech criminal environment
From the wide variety of diverse definitions and typologies of organized crime and organized
criminal groups, the most complex one was devised by James Finckenauer. It tries to create
one frame by integrating the dimensions and characteristics of organized crime described by
a variety of authors. This frame includes these elements:
1) ideology (or the absence of ideology)
2) structure / organized hierarchy
3) continuity
4) violence / use of violence or the threat of violence
5) limited membership
6) illegal business
7) infiltration into legal economy
8) corruption (Finckenauer 2005).
The strength of this definition – which is not a useful theory on its own – is the possibility
of using the definition for researching organized crime in general, as well as for research into
organized criminal groups. It is not possible to state, of course, that a given entity or phenomenon must include all given criteria to be considered as organized crime, but there should be at
least half of the criteria included in order to be able to talk about organized crime. According to
the descriptive character of this article, the authors take the definition as sufficient for framing
the proposed problematic. Nevertheless, in future research of Czech organized crime it will be
necessary to more thoroughly confront this and other definitions.
At this point it is necessary to mention the concept of “infiltration into legal economy”,
which is significant for Czech OC and as such has become the topic of society-wide debate.
In the following parts of this work the authors try to indicate the reasons for the close connection between OC and state administration. However, it is important to realize that complex
explanation goes far beyond this work and assumes an understanding of specialized knowledge of research into the transition to capitalist economies in post-communist countries (see
Staniszkis 2006).
Regarding the definition above, differences between the terms criminal enterprise, criminal
network and illegal business network should be briefly mentioned.
The structure of a criminal enterprise is based on the division of roles between suspected
of a crime. Criminal networks structure divides the role of combinations between the suspects
in order to specialize in specific activity. Finally, illegal markets are an illegal trade network of
criminal enterprises, intermediaries and brokers involved in a specific (series) of transaction/s.
The market structure is determined by the number of active suppliers and customers in the
market for a specific product or service. In the the most extreme cases it may be a monopoly
or oligopoly (Kleerks 2009: 7).
In this contribution, the authors aim to present a descriptive analysis of the structural development and activities of ethnically Czech OC, which is unique not only in its summarizing
character, but especially with its territory, which is often forgotten in research into OC. The
data arises from qualitative research into Czech organized crime (Kupka 2010); some of the
details are based on the work of persons professionally facing OC.
34
1/2011
3. The era of eighties
Czech OC is not deeply rooted in comparison with other ethno territorial types of OC. Nevertheless, the era of the 80s can be considered as the early years of the new kind of organized criminal activities. The main reason for the rise of such activities was the inability of
a centrally-planned economy to fulfill the demands of the population for some types of goods,
such as textiles, electronics, cosmetics or Western currency. In this respect, we can find some
similarities with the establishment of the caste of shadow businessmen (the so-called teneviki)
in the U.S.S.R., who reacted in a similar way to the weakness of the Brezhnev economy in
the seventies. The Teneviki, although they were of course breaking Soviet law, did not display
the typical features of OC until they were taken over by traditional Soviet criminal structures,
especially the so called vory v zakone. In contrast, the shadow businessmen in Czechoslovakia – the so-called veksláci (foreign currency speculators) – formed the basis of Czech OC. No
other truly criminal structure existed at that time (see Kuras 1990; Hignett 2004).
Therefore, the era of the eighties and the veksláci can be considered as one of the starting
points of the whole later development of Czech OC. However, a somewhat older continuity
can be traced as well, especially in the environment of the so-called Prague galerka1; the same
types of people who cooperated with the newly formed veksláci elite had also formed the core
of the Prague underworld in the interwar period. In this respect, the memoirs of retired or still
working waiters and waitresses, taxi drivers, DJs, musicians, then-employees of cultural centers and other institutions in general can be very useful. These people can testify to “under the
counter” sales, “bargains” and somewhat more important businesses. Popular mottos of those
times (such as “Those who do not steal rob their family”, “Steal potatoes one by one, soon
you’ll have a minivan.”) illustrating the character of the period as well as the whole of Czech
society are more pertinent than we are sometimes willing to admit (see Vaněk and Urbášek
2005; Houdek 2008; Kmenta 2007 and 2008).
The above outlined situation can be further elaborated in two dimensions – a group and
a spatial one. The isolation of the Communist regime on did not allow much space for larger
organized groups of black marketers. Therefore, deals were done either on an individual level
or – more often – on a small-group level (2–3 persons). On the other hand, the limited space
for movement resulted in a good knowledge of the environment of the specific “black marketeers” subculture; at the local and regional level, all the people usually knew each other (see
Houdek 2008).
The space dimension was not faced with difficulties arising from globalization and
telecommunication. Therefore, the Czech Republic was divided into several autonomous
markets corresponding to the largest regional cities, where almost anything could be a trade
article – clothing, electronics, CDs, audio tapes, antiques, coins, military equipments, etc. (see
above) (see Antl 2001). These goods were either of Western origin or of poor-quality Eastern
origin; especially frequent were imports from Poland, Bulgaria, Romania, Yugoslavia and
Turkey2.
In the 80s, new U.S.S.R. criminal brotherhoods grew up and started to disrupt the hegemony of the vory v zakone or groups of criminals recruited from young sportsmen practising
martial arts or weight-lifting and growing up in rundown suburbs. Simultaneously, in Bulgaria
such groups were organized especially around wrestling and weight-lifting clubs and in Yu-
ČLÁNKY / ARTICLES
35
goslavia, in the environment of Serbian and Croatian ethnical “exclaves” in the territory of
other ethnic groups, or Albanian clans. In Czechoslovakia, the world of the veksláci and other
criminals came together especially in nightclubs, where the first generation of a new-style
metropolitan galerka emerged. Within this group, the veksláci held the position of the intellectual elite (an analogy to vory v zakone, Dons, bosses). The dirty, violent work was usually
done by nightclub bouncers (their role, although they were usually boxers, bodybuilders,
wrestlers or martial arts experts, was not as important as in Bulgaria or in some parts of the
Soviet underworld), and service and contacts were provided by waiters, hotel receptionists,
taxi drivers, managers of greengrocer’s, butchers and Tuzex shops3, etc. The most talented
veksláci already had some contacts to the state and Communist party administration. Corruption in the police (then under the name “Public Security”) was obvious, as well as corruption among border guards, customs officers and other prosecuting and adjudicating bodies.
Some veksláci were also registered as National Security collaborators (see Kroupa 2006;
Spurný 2007).
Apart from the Czech underworld corresponding with criminal careers one more specific
group can be identified at that time. This group was formed by people who officially worked
for the government and agreed with the regime. However, their unofficial activities were more
or less in accordance with the above mentioned then popular mottos. These people were usually members or employees of cultural centers, socialist youth organizations, the Association
of Restaurants and Cafeterias, coal stores or the Revolutionary Union Movement (ROH).
Their social status allowed them to enter the “black market” by other means. Such participation was usually based either on the fragmented clientelism of lower officials or the common
fractionalism of higher officials or members of the National Police Force, who provided a full
service to anybody who wanted to establish himself in the black market and was willing to
pay (c.p. Tomášek 2006, Houdek 2008). As outlined before, the closeness of society to a great
extent determined mutual relationships and established contacts of both a positive character
(later transformed into mutually profitable cooperation) and a negative character (activities
of that era serving as a foundation for later blackmail). Kroupa (2006: 18) summarizes the
Communist era as follows: “In comparison with nowadays criminals, the criminals before
November 1989 were only blunderers. In the totalitarian regime of our type, it was impossible to establish a true mafia. Therefore, crooks were rather restricted to burgling of weekend
houses near the Berounka river and flats in better quarters (such as Vinohrady) in Prague. Alternatively, the ones working for local authorities responsible for distribution of flats accepted
bribes pretending to be the most honest civil officials. Others were profiting from petty thefts
in domestic and foreign trade or running a black market, so called ‘veksl’ with Western currencies or – nowadays almost forgotten – cheques that served as money in shops with foreign
goods (Tuzex shop), so called ‘bon’. Suddenly, everything changed and skillfully organized
crime came even from the country that was to be our model, then frequently depicted on posters and in newspapers.”
His point of view could be a subject of discussion. Large mafia organizations were established in much more repressive regimes, such as the U.S.S.R. or China. One of the main
reasons was the fact that professional crime, from which the organized form developed, had
a much longer tradition there. Reasons for the non-occurrence of this situation in the Czech
Republic are a much more complex issue, which could be better explained with the help of
36
1/2011
(ethno) psychology and other social-scientific sub-disciplines. However, the most important
reason is certainly the absence of well-established professional (or organized) criminal traditions. One area in which organized crime really benefited from the fall of Communism was the
emergence of new undreamed-of opportunities of the free market and the inability or unwillingness of the new Czech political elites to prepare a quality legal framework for economic
transformation. In this respect, not only the Czech veksláci, but even the Soviet vory could be
called blunderers. Furthermore, those who adapted to the new conditions and seized the opportunity were indeed the same people Kroupa calls “blunderers” in the era of 80s. However,
in general we have to agree with Kroupa that there is only a limited space for organized crime
in non-democratic regimes.
The inability of the Czech socialist economy to manage supply and thus fulfill the demands
of the population for various types of goods served as the basis of Czech OC. Nevertheless, it
had the character of a network (a structure of contact groups), not groups with a strict hierarchy. In this respect, Czech OC differed greatly from clan-organized Albanian and Caucasian
groups and paramilitary Yugoslavian, Bulgarian and Soviet (Slavic) groups (von Lampe and
Johansen 2004; see also Bruinsma and Bernasco 2004). In this respect, the Czech underworld
was ahead of its time: the network structure emerged in the world of Czech OC even before
the fall of the bipolar political system, the opening of borders and the growth of economic
freedom in regions not belonging to the Western world.
In Czech organized crime it has never been important if the participant is ethnically Czech,
Slovak or Roma. It was always more territorially-organized. However, this characteristic was
more of a coincidence that the result of deliberate intention. To enter some criminal group
or network one did not have to be an inhabitant of a particular city. From this point of view,
Czech OC and its groups are typical representatives of the “criminals – acquaintance” type of
OC (Šmíd 2009).
4. The era of the first half of the nineties
The complete political and economic transformation of Czech society logically brought about
also several key changes in Czech organized crime. Following the fall of Communism, the
metropolitan galerka, which had displayed some anarchistic features in its beginnings, adapted its behaviour to the new liberal environment and, with varying degrees of success, tried
to turn into profit the economic and social capital acquired in the eighties. Several different
directions in the development of activities of the so-called galerka could be observed:
1) a portion of them fully accepted the rules of democratic market economy, established
a legal business and stayed within it,
2) a portion of them tried to follow the same scenario, but either did not succeed and
deliberately returned to the illegal sphere or penetrated the elicit economy with illegal
business activities and thus combined both sources.
3) a portion of them let themselves be hired by new-comer international criminal groups
to function as the Czech element in newly-born international illegal markets4,
4) some of them remained within the sphere of illegal activities and the only change was
adopting the all-encompassing term “businessman” (see Nožina 2003: 33–37).
ČLÁNKY / ARTICLES
37
Among the illegal activities (nowadays called OC) were included mainly the illegal import
and export of cigarettes and alcohol, the operation of carrousels (especially by Rome clans),
the weapons trade (especially during the time in which the position of the Czech military
was uncertain), and the fencing of everything “foreign” (e. g. the phenomenon of Californian
earthworms), so-called pyramid-scheme business, as well as probably the biggest fraud of the
mid-nineties in the Czech Republic: tax evasion on light fuel oil – the so-called LTO cause
(Lorencová 2006). At first glance, it is possible to call these activities “economic crime”.
However, it is important to realize that many of the future members of Czech OC (but not
only them) participated in it with the sole aim of generating capital for further activities of
a different kind. However, organized economic crime was not the only focus of interest of local “businessmen” – at the regional level (e.g. the regions of Ostrava, Karviná, Těšín, Most,
Hradec Králové, Příbram, Plzeň, Znojmo, Zlín and other towns and cities) as well as in the
capital, Prague, the first organized criminal groups emerged, engaged mainly in burglary,
blackmail or racketeering (Kroupa 2006; Střepiny 2006; Lorencová 2006; Houdek 2008).
The “business” model beginning with black-marketeering and later developing into the drugs
business was rather common. The process usually went through the following stages: The
black-marketeering brought significant earnings to certain persons. This fact attracted the attention of the opposite gender. This attraction was later transformed into the form of organized
prostitution, by means of which the fences (black marketeers) acquired important contacts.
Some of these led to contacts with foreign-language criminal groups operating in the Czech
Republic and to the drugs business (Houdek 2008: 30–39).
The organization was not based on strongly hierarchized structures – for the majority of the
90s there were groups in mutual contact but their active cooperation was not possible. These
groups were centralized around one or more leaders who had already started their careers
in the 80s. The leaders were recruiting and managing persons less able, less charismatic or
younger than themselves, for whom we can use the term “confederates” 5. However, these persons were not designated to all or long-term activities and they frequently fluctuated among
gangs (Houdek 2008). An interesting aspect is that cooperation with another criminal group
was not always a secret; contacts with rival gangs or direct “recruitment” took place in wellknown nightclubs and discotheques. One of the best known was “Discoland Sylvie”, where
negotiations between Czech criminal groups frequently took place (e. g. Berdych’s gang).
Furthermore, we have to mention that OC flourished partly thanks to the insufficient wording
of several laws (e.g. the lengthy development of the Customs Act), low morale among poorly
paid police officers, and the inability, or possible reluctance, of some politicians to establish
effective anti-crime measures or at least admit political responsibility for the critical development of the situation.
The whole period is characteristic by the fact that the members of the galerka and new
foreign elements started to co-operate with new era magnates and top class businessmen.
New era magnates were recruited mainly from individuals that had been connected with
the political and business sphere also during the Communist regime. They had usually been
former employees of state enterprises focusing on foreign business, members of the Association of Restaurants and Cafeterias, members of the intelligence service, Party members or
their children, or employees of other state enterprises that had created cash flow even before
the fall of the regime.
38
1/2011
Basically, when considering the evolution of Czech organized crime, one should not forget
that its development took place during a time of complete societal transformation, when old
establishment relations were shattered. The organization of the national economy was changing its basis, as was legislation to a certain degree, and, most of all, the establishment garniture. Even though the Czech Republic became an example of ruptura pactada (Linz 2000),
it does not mean that the elite did not change in a significant way. During social earthquakes
social security and stability is always logically shaken, and such an environment is very fertile
for the activities of OC. The bigger and longer the instability, the mightier and more influential
OC becomes in society. Moreover, big property shifts lured individuals as well as groups not
only sufficiently informed but also sufficiently unscrupulous. It is necessary to realize that
even for exponents of the illegal economy of the eighties, the new environment was a huge
attraction, because the operations they had performed before were of an incomparably smaller
scale (also with respect to the level of illegal profits); indeed, the economic transformation
from communism to capitalism gave them an unimaginable boost. Before the situation settled,
the image of OC was often excessive. Now state property is more or less redistributed and OC
is nowadays oriented towards the legalization of its profits or methods, or towards conflicts
among competing groups.
5. The era of the second half of the nineties
The second half of the nineties can no longer be described as the pioneering era of Czech OC.
We should rather talk about an era during which several important, at that time not very clear,
phenomena emerged:
1) mutual relations established in the eighties were fulfilled and fully adapted to capitalism
at all levels, including the political one;
2) capital accumulated in the 80s and in the first half of the 90s was given a unique opportunity to become legal by means of the privatization of public property and the
establishment of gambling-houses, casinos and betting offices, fictitious companies and
international banking institutions. As a result, the former veksláci and fences (black
marketeers) seemingly became successful businessmen;
3) closer ties between Czech organized criminal groups and foreign-language ones were
established and the more important role of Czech citizens in international organized
crime in general became evident;
4) the “capitalization” of education in favour of OC.
The first of the above mentioned phenomena was revealed thanks to the disclosure of
information about the suspicious financing of political parties, which should have received
illegally earned money from persons connected to both home and international OC. Furthermore, information about the unblocking the Russian debt revealed that the Czech Republic
was virtually in the hands of OC during its liberation from socialism (Spurný 2002). Another clear example of such a situation was the Opposition Accord between the two leading
political parties – the ČSSD (social democrats) and ODS (conservatives), which, according
to some commentators, institutionalized the cover-up of corrupt practices and clientelism.
As a part of this trend, one can also consider the infiltration of advisors and lobbyists with
ČLÁNKY / ARTICLES
39
direct contacts to organized crime into high politics.6 Hignett (2004: 71) calls this process the
“criminal-political nexus”.
The second point refers to so-called money laundering, which is not only a business in its
own right, but also an irreplaceable mechanism for every other illegal business and, in some
respects, also the mirror of the grey economy (Naím 2008: 131). In general, money laundering profited from four global financial reforms – the abandonment of currency control,
easier access to local capital markets, the competitive strength of capital, and the information
revolution (see Naím 2008: 128–130). In the Czech environment, a sweeping response to any
question or suspicion was that the letter of law was not infringed (without, of course, admitting
that some activity infringed the spirit of the law).
The third point deals with Czech citizens participating in activities of international OC
(besides their activities in the frame of ethnic Czech OC), especially as intermediaries who
established fictitious companies, contracted fictitious marriages or took part in all forms of
human trafficking. Socially disadvantaged or unsuspecting persons were often exploited as
so-called white horses. This term became a dominant characteristic of the whole of Czech
OC of the 90s7. Some well-established Czech organized groups launched co-operation with
foreign groups as well, especially in the realm of drug trafficking (Houdek 2008; Antl 2001:
58–68; Nožina 2003: 33–37).
The fourth point refers to another form of criminality which appeared beside traditional
organized-crime activities such as blackmailing, kidnapping, racketeering and prostitution. In
the second half of the 90s, there emerged a new generation of educated and foreign language
speaking criminals accustomed not only to travel but also to building wider and more complex
criminal networks (e. g. the so-called tender mafia). This trend has been on the rise since 2000
(see Tesař 2006).
It is not possible to state that the criminal groups based on archaic methods of OC have
disappeared. On the contrary, they have always existed and many of them have appeared in
the media. The activities of the Berdych gang, uncovered by the investigative journalist Janek
Kroupa, are an example. Kroupa pointed out the close connection between the local Prague
network of violent blackmailers and burglars and officers of the Central Bohemian police OC
unit (OBOZ, no longer in existence). Although the gang was subject to a great deal of media
sensationalism, it was no doubt a successful criminal group. According to investigators from
the State Organized Crime Unit (ÚOOZ), it was a horizontally organized network in which
David Berdych was only one of the leaders. However, he was the one who began to testify
under interrogation and, thus, the name “the Berdych gang” began to appear in the media. The
Berdych gang focused especially on violent blackmail and burglaries to order. Some experts
suspect them of committing several murders, but there has never been enough evidence for
a prosecution.
Overall, however, it is difficult to label this kind of activity as organized crime according
to the basic definition, as similar activities are likely to belong to the category of crime that is
organized or so-called white-collar criminality.
40
1/2011
6. The era after the year 2000
The planned admission of the Czech Republic to the European Union supported stabilization
at all political levels (the legislative, executive and judicial). Simultaneously, public interest
in underworld activities grew and police operations broke up several important Czech organized criminal groups (Prague, Plzeň, Ostrava), which was a signal to Czech OC to undergo
some changes. It can be said that a wide influential network of contacts is still maintained in
the Central Bohemia Region. The northern parts of both Bohemia and Moravia have become
distinctive by virtue of the entrance of persons connected to the underworld into the realms of
regional politics and business (Kupka 2010: 84). This combination of functions has made legal
steps against these persons almost impossible. Shortly after 2000, the capital acquired in the
nineties was legalized and compromising information about important persons in the Czech
political and business sphere was used to get access to lucrative government contracts. This
“data business” has not been sufficiently researched yet. Nevertheless, we can assume that it
is used to provide compromising material, opening up wide opportunities for blackmail and
intimidation. In addition, we can observe two distinct lines of emancipation for the Czech underworld. Firstly, it strengthens its position in some regions, and distributes areas of influence
between Czech and foreign OC groups in some regions. Secondly, supranational activities of
Czech OC and foreign groups start to fully exploit the possibilities of the European duty-free
zone (see Ehl 2006; Kmenta 2007; Slonková and Chaloupská 2008a-h).
Moreover, acquired capital together with compromising data serves as a passport to the
world of business and high-profile corruption, which enables the underworld to legalize its
profits and improve its public image.
Archaic OC still persists, but in the criminal sphere it is looked upon as something qualitatively weaker. Nevertheless, we cannot exclude the possibility of the emergence of an OC
group with the style and scale of Berdych´s gang.
To conclude, a degree of continuity between the current era of Czech OC and the early
years of OC growth in the Czech Republic can be identified. Nevertheless, it is not the kind of
continuity usually seen in classic hierarchically-organized criminal groups with self-identification, reputation and subculture features. We would rather talk about the continuity between
contact groups, and their mutual contacts and relations.
7. Conclusion – Challenges for further research into Czech OC
The story of Czech OC is an unfinished one so far. If we want to create a medium-term perspective on Czech OC, we cannot ignore the research and identification of current trends.
Several changes cannot be expected to happen for several reasons:
1) Czech OC is developing in a relatively linear way and is quickly adapting to the socialpolitical environment using legal loopholes as well as a certain moral crookedness. E.g.
it doesn’t matter where the capital comes from, as long as it exists.
2) The current global and regional environment created a comfortable environment guaranteeing the legalization of acquired profits for people connected to OC, and thus penetration into the legal economy.
ČLÁNKY / ARTICLES
41
3) As for OC structure, it is a case of issue of specific groups, when organization was based
more on contacts, mutual past ties and random alliances (resulting from, for example,
gratitude, debt etc.). In this case we can talk about enigmatic relationship,of independence and authority in the structures of czech criminal groups.
Czech OC can, in the most general theoretical framework, be divided into archaic and modern, or respectively traditional and managerial; the previous data has shown that traditional
forms of OC are present in the Czech Republic at a lower level, while more sophisticated
organized crime is committed by the management type. There are few comparable variations
in the world. In the Czech environment, compared to the Italian or Caucasian environment,
organized clan crime practically does not exist and we do not even record the brutal paramilitary type of crime often seen in post-Soviet Russia. The archaic crime could be compared to
banditry in the Soviet bloc of the 80s, since much arose on the basis of sporting activities,
mostly of a combat or power character. The Czech managerial type of OC is naturally a very
specific phenomenon, which, in many ways, does not fit into existing definitions of OC, and
therefore represents a major challenge for further research.
In terms of organizational structure, we can expect continued decentralization and an
increase in individualization, as the new generation of criminals is not bound to the past
and their contacts are more of a foreign origin. This, on one hand, refers to a certain level of
emancipation of Czech OC. On the other hand, the possibility of penetrating foreign legal or
semi-illegal markets is strictly dependent upon maintaining relations with foreign language
criminal groups controlling the lucrative trade in human beings, drugs, and stolen cars, as well
as antiques, intellectual property, and protected animal species.
Thanks to European funds redistributing huge amounts of money, the relationship between
the world of OC and local politics has grown in importance. They started to build their contacts in the 90s at receptions, golf tournaments and other sporting events and parties, where
contracts, often associated with public money, were and still are arranged. In this context, the
contacts of the 80s are no longer so imporant more important.
It is not OC in a definitional sense, but rather the corrupt and client negotiations combining
suspects, capital and the recent past. However, the impact on national security, the volumes of
financial losses for the state, the rate of violations of law, and some appearances of the exponents of these networks are very close to the classical definition of OC.
In this context, we can expect a connection to regional and local administration (bureaucracy), in parallel with a move away from influence at the highest political level.
The mentioned trends could have a working title: the “EUropeanisation” of Czech OC. In
other words, the new generation does not want to use archaic methods; instead, a focus on
the distribution and use of EU funds and on trade information can be expected, which can be
considered as financial exploitation of the period of Opposition Accord..
In addition to attempts to legalize business operations, activities in illegal markets will
continue, assisted by entry into the Schengen area. Basically there are two forms: illegal (accumulation of capital?) and legal (legalization of money), but unlike in previous years, these
work and will work in parallel.
Several trends of money laundering will continue: money laundering trends through the
banking sector especially abroad (offshore): investment in property and chattels (especially
gold and diamonds), new investment in intellectual property (copyrights and patents), and
42
1/2011
using the complicated financial derivatives of domestic financial and banking institutions.
Illegal or at least controversial revenue may also take the form of conditional higher bonuses
for staff.
Our analysis, based mostly on primary sources, articles written by investigative journalists
focusing on the topic of OC, memoirs of persons involved in OC and members of security
units, shows the existence of a certain degree of continuity underlying the development of
Czech OC. However, if we made a thorough comparison with other ethno-territorial types of
OC, we would probably find that Czech OC is not particularly strong and does not have any
“subculture character”.
The structures of Czech OC naturally change in time, which can be explained as the process of the natural evolution of OC in general. Occasionally, some changes in personnel in the
Czech OC elite take place as a result of death, sentences, emigration, etc. However, there are
some persons still active in Czech OC whose criminal careers started in the eighties and is
built upon contacts established during those times.
Nowadays, the conglomeration of ongoing connections and relationships is reaching its
peak with the admittance of some criminals into various positions in communal and regional
politics, thus allowing them to gain access to the financial resources of the European Union.
This situation may, in the medium-term, help to strengthen supranational activities of illegal
business and OC in general and become a significant threat to European security.
One question arises from this pilot research: “Is it possible to characterize the analytical
category of Czech organized crime?” This question needs to be seen at two levels. The “Collection” of organized crime groups in the Czech Republic includes all crime groups with
a sole or dominant Czech element. These groups can be divided into several types according
to the degree of sophistication (see Kupka 2010). Also, we can identify Czech elements as
parts of foreign organized crime groups. However, the presence of these groups in the Czech
Republic does not mean that we can speak of the existence of an exclusive phenomenon
(or analytical category) “Czech organized crime”, which has the same meaning and internal
content as its ethnic counterparts, “Albanian organized crime”, “Italian organized crime” or
“Russian-speaking organized crime”. These terms should be characterized as nomen omen in
the geographic and ethnic dimensions of organized crime research and, as such, can stand on
the same level as the term “organized crime”. In contrast, the term “Czech organized crime”
is not able to fulfill the potential of the concept “Czech organized crime”.
On the basis of the described development of this phenomenon we can conclude that Czech
organized crime groups are more the result of external and time varying effects than a kind
of alien conspiracy behind long-term and sophisticated illegal activity. Therefore, it is necessary to speak more about the representative of certain ethnic or geographic variations of the
wider phenomenon of “organized crime” than about a closed category, which has common
attributes such as a strict hierarchy, recruiting rules or territorial control. In other words, Czech
organized crime cannot be defined as a social system. Conversely, we can consider that Czech
organized crime groups are established in the system of corruption networks that provide the
space for both legal and illegal business.
ČLÁNKY / ARTICLES
43
Notes:
1. “Galerka” means above mentioned traffickers, veksláci, taxi drivers, waiters, discotheque bouncers,
thieves and their mutual relations
2. A well-known character of the Czech criminal scene and currently a participant in the programme
for the protection of witnesses, Miroslav Houdek, nicknamed Kojak, describes the era of the eighties as follows: “Because of the black market activities we did not have time to study. Moreover,
I frequently travelled to West Germany, where my sister lived and from where I was bringing everything that was easy to sell here. Indeed, it could be anything as in our socialist country there was
almost nothing, which made our business much easier. Our authorities did not have any problem
with my departures, because I travelled alone, without parents. I travelled by train and always got
back properly. I brought several bags with me, full of various trash, and always some electronics.
There were many good hiding places in trains. West Germany was my store and my ‘shop’ was at
the Havelské tržiště market in Prague, where I rather regularly organized black market sales early
on Sunday mornings.” (Houdek 2008: 10–11)
3. Tuzex shops sold western goods for convertible currency before 1989.
4. These people worked especially for Russian-speaking or Vietnamese criminal groups as drivers,
security, intermediaries or traffickers of illegal migrants.
5. These people were sometimes called “soldiers” in the underworld.
6. Due to its relative newsworthiness, this statement can sometimes be denied by scholars who criticize the weak methodological basis for such an assertion. Though there are many examples supporting the opinion that Opposition Accord institutionalized the cover-up of corruption practices and
clientelism (Tabery 2006), scholars have to be prudent when working with this type of data.
7. Kroupa (2006: 74) describes this term as follows: “The term ‘white horses’ was established by
Roma criminals, who usually found a homeless ‘gadžo’ (i. e. a person of non Roma ethnicity),
washed him, brought him to a hair-dresser and bought him a decent suit. Then they took him to the
appropriate authorities and helped him to fill in a notification of business and a subject of enterprise.
The ‘white horse’ received a small salary. In return he signed invoices for high amounts of money
until he got caught by the police. In the end, the Roma criminals tried to get their ‘white horse’ out
of the country (in one case as far as South Africa) or killed him so that he could not reveal anything.
In some cases, they let him be imprisoned as they hoped that there was no evidence against them.
‘White horses’ were also used at a higher level; they knew exactly whom, and how to serve, but
the principle as well as the end of the ‘white horse’ was the same. If the dams were emptied in the
Czech Republic, bones on their grounds could tell stories.”
Bibliography:
Abadinsky, Howard. 1994. Organized Crime. Chicago: Chicago University Press.
Antl, Miroslav. 2001. Gaunery nemám rád
rád. Praha: Plejáda.
Bruinsma, Gerben and Bernasco, Wim. 2004. “Criminal Groups and Transnational Illegal Markets:
A More Detailed Examination on the Basis of Social Network Theory.” Crime, Law & Social Change
41, No. 1, 79–94.
Hignett, Kelly. 2004. “Organised Crime in East Central Europe: The Czech Republic, Hungary and
Poland.” Global Crime 6, No. 1, 70–83.
Horák, Vratislav. 1997. Ivan Jonák: (Ne)zabil jsem svoji ženu. Praha: Duel – Edice Akta.
Houdek, Miroslav. 2008. Zločin v Čechách – Osobní zpověď proslulého gangstera. Řitka: Daranus.
Chmelík, Jan; Hájek, Pavel and Nečas, Stanislav 2005. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
44
1/2011
Just, Vladimír. 2003a. Slovník floskulí. Praha: Academia.
Just, Vladimír. 2003b. Slovník floskulí 2. Praha: Academia.
Kroupa, Janek. 2006. Zločin jako profese. Řitka: Daranus.
Kmenta, Jaroslav. 2007. Kmotr Mrázek. Praha: JKM – Jaroslav Kmenta.
Kmenta, Jaroslav. 2008. Kmotr Mrázek II – Krakatice. Praha: JKM – Jaroslav Kmenta.
Kundra, Ondřej. 2007. “Stíny českého parlamentu.” Respekt 17, No. 16, 9–11.
Kuras, Benjamin. 1990. “O vekslácích trochu jinak.” Respekt 1, No. 33, 5–6.
Kupka, Petr. 2010. Teorie a modely organizovaného zločinu: konceptualizace českého organizovaného
zločinu. Diploma Thesis. Brno: Masarykova univerzita.
von Lampe, Klaus and Johansen, Per Ole 2004. “Organized Crime and Trust: On the Conceptualization
and Empirical Relevance of Trust in the Context of Criminal Networks.” Global Crime 6, No. 2,
159–184.
Linz, Juan 2000. Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder: Rienner.
Lorencová, Jana and Večeř, Jiří. 2006. Krvavé oleje – Můj přítel vrah. Brno: Nakladatelství Jan
Krystek.
Naím, Moíses. 2008. Černá kniha globalizace. Praha: Vyšehrad.
Němec, Miroslav. 1995. Organizovaný zločin. Praha: Naše vojsko.
Nožina, Miroslav. 2003. Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha: Themis.
Pachman, Aleš. 2006. “Povaha korupce v České republice.” In: Korupce: Projevy a potírání v České
republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák, Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS,
68–84.
Smolík, Josef. 2007. “Uvedení do problematiky organizovaného zločinu.” In: Organizovaný zločin
a jeho ohniska v současném světě. Eds. Josef Smolík, Tomáš Šmíd and Vadimír Vaďura. Brno: IIPS,
11–30.
Smolík, Josef; Šmíd, Tomáš and Vaďura, Vladimír, eds. 2007. Organizovaný zločin a jeho ohniska
v současném světě. Brno: IIPS.
Spurný, Jaroslav. 1995. “Sladký život bankovních podvodníků.” Respekt 5, No. 30, 9–11.
Spurný, Jaroslav. 2002. Česká kocovina. Praha: Rybka Publishers.
Spurný, Jaroslav. 2007. “Minulosti, otevři se.” Respekt 17, No. 8, 5.
Staniszkis, Jedwiga. 2006. Postkomunismus – Zrod hádanky. Brno: CDK.
Svora, Přemysl. 2008. Kmotr Kmenta. Praha: Press Praha.
Šmíd, Tomáš. 2009. Postsovětské organizované kriminální skupiny v Ruské federaci. Brno: IIPS.
Tabery, Erik. 2006. Vládneme, nerušit. Praha: Edice Respekt.
Tomášek, Marcel. 2006. “Systémové zdroje korupce v čase společenské změny v makro-sociologickém
pohledu.” In: Korupce: Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák,
Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS, 31–44.
Vaněk, Miroslav and Urbášek, Pavel. 2005. Vítězové a poražení. Praha: Prostor.
Vymětal, Petr. 2006. “Typologie korupce.” In: Korupce: Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák, Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS, 13–30.
Internet sources:
Ehl, Martin. 2006. Můžeme mít Schengen třeba zítra. Euroskop (http://www.euroskop.cz/38/5817/
clanek/muzeme-mit-schengen-treba-zitra/).
Jonák, Ivan. 2008. Dokumenty o kauze, Ivan Jonák. (http://www.ivanjonak.estranky.cz/clanky/dokumenty-o-kauze).
Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008a. Boss podsvětí Mrázek byl zavražděn kvůli Setuze – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.
phtml?id=623298).
Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008b. Exkluzivně: Proč chodí Šlouf na návštěvy k Rusům,
Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622469).
ČLÁNKY / ARTICLES
45
Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008c. Expolicista Kubice: Věděl jsem, že mě Langer
nepodrží – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/
clanek.phtml?id=623583).
Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008d. Kubice rok po odchodu: Měl jsem strach, že mě
zabijí – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/
Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008e. Kubice: Případ, který si vyčítám? Zatčení Věry
Jourové – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/
Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008f. Pitr je stejně ohrožený, jako byl boss podsvětí
Mrázek, Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/
clanek.phtml?id=623586)
Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008g. Protikorupční policii čekají čistky. Tlačí to Langer?,
Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=623835)
Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008h Exkluzivně: Proč chodí Šlouf na návštěvy k Rusům,
Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622469)
Střepiny. 2006. Ivan Jonák, TV Nova (http://www.youtube.com/watch?v=aczdtY8jdg8)
Tesař, M. 2006. Koule, Reflex (http://www.reflex.cz/Clanek24927.html)
46
1/2011
Rozšíření EU z pohledu CDU/CSU:
CDU/CSU v Evropském parlamentu
jako jeden celek?
MICHAL VÍT, PETR KANIOK*
Abstract: The CDU/CSU Approach Towards EU Enlargement: Do the CDU/CSU
Form One Entity in the European Parliament?
Abstract: The EU enlargement process is a vital part of European integration. Previous research into EU
enlargement aimed especially at the process itself or at the appoaches of member states or EU institutions
towards enlargement. We focus on political parties and their positions towards future enlargement of the
EU. Comparing the opinions of the CDU and CSU on EU enlargement, we try to find out whether these
two parties can be, at a European level, considered as one homogeneous actor and whether the CDU
and CSU’s declaratory opinions are consistent with the parties´ MEP voting. Analysis thus deals both with
the programme documents and statements of relevant politicians and with roll call votes in the European
parliament.
Keywords: CDU/CSU, European Parliament, EU enlargement, Turkey.
1. Úvod
Rozšiřování Evropské unie (EU) patřilo zvláště v předvstupním období České republiky
k velmi frekventovaným tématům české politologie či evropských studií.1 Se vstupem České
republiky do EU zájem o problematiku rozšiřování poklesl, což je pochopitelné – pozornost
badatelů se přesunula dovnitř EU, směrem k jejímu fungování či k dopadům evropské integrace na Českou republiku.2
Problematika rozšiřování na druhou stranu představuje stále velmi aktuální a politicky zajímavé téma. Kompletace tzv. východního rozšíření v roce 2004 poměrně radikálně
změnila vnímání problematiky rozšiřování EU ze strany veřejnosti tzv. starých členských
států.3 Dosud rozšíření poměrně nakloněná veřejnost po vstupu desítky převážně bývalých
socialistických zemí radikálně změnila názor a začala se k dalšímu zvýšení počtu členských
Michal Vít je studentem magisterského programu oboru Evropská studia na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, e-mail: [email protected].
Petr Kaniok působí jako odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty
sociálních studií Masarykovy univerzity, e-mail: [email protected]. Práce Petra Kanioka na textu je
součástí plnění výzkumného záměru MSM0021622407.
*
ČLÁNKY / ARTICLES
47
států stavět skepticky. Opožděný nesouhlas s přijetím velkého počtu méně vyspělých zemí
dokonce podle některých autorů vedl k odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu v lidových hlasováních v Nizozemí a ve Francii. Proces rozšiřování nicméně masivní vlnou
z roku 2004 neskončil – v roce 2007 přistoupila k Unii dvojice balkánských států Rumunsko a Bulharsko. V polovině roku 2010 drží kandidátský status Chorvatsko,4 Makedonie5
a Turecko.6
V širším kontextu je možné tvrdit, že výzkum rozšiřování ES/EU byl veden převážně po
linii členských či kandidátských států ES/EU (například Henderson 1999, Fiala a Pitrová
2001, Kubát 2001, Sychra 2002, Marek a Baun 2002, Moravcsik a Vachudova 2003, Pitrová
2003) či relevantních institucí ES/EU a ES/EU obecně (například Baldwin, Francois a Portes
2002; Fuchs a Klingemann 2002; Gower 1999), případně je zkoumán vliv rozšiřování na
chování evropských institucí a rozhodování v EU (například Faunko a Wiberg 1998, Mattila
2009, Thomson 2009). Výzkum rozšiřování se tak vedl především v dimenzích výzkumu
vztahu k rozšiřování u kandidátských států, členských států ES/EU a EU, případně dopadů
rozšiřování (Schimmelfennig a Sedelmeier 2002: 504–508). Postoje státních či evropských
aktérů ovšem obecně nevznikají izolovaně, jejich východiskem jsou především postoje politických stran, které formují jak národní politiku, tak zprostředkovaně politiku relevantních
institucí EU. V souvislosti s evroskými institucemi je vliv politických stran zásadní především
u Evropského parlamentu (EP), který politické strany na základě výsledků evropských voleb
formují.
Předložený text se zaměřuje na analýzu postoje dvou relevantních německých politických
stran k dalšímu rozšíření EU, a to na postoje CDU a CSU, jež jsou artikulovány v rámci
unijní politické arény. Výběr aktérů a analyzovaného prostoru je motivován několika důvody. Za prvé, obě strany jsou dlouhodobými relevantními aktéry německé, ale také evropské
politiky. Na národní úrovni se od října 2009 se jedná o vládní strany, na evropské úrovni pak
oba subjekty dlouhodobě patří k nejsilnějším stranám v rámci křesťansko-demokratických
politických skupin v EP.7 Z výzkumného hlediska je zajímavé sledovat postoj CDU a CSU ke
konkrétní politice, protože obě strany jsou mnohdy chápány jako jedno těleso. K unifikovanému vnímání částečně napomáhá jejich chování – CDU a CSU fungují v rámci jednoho poslaneckého klubu jak ve Spolkovém sněmu, tak v rámci EP. Koncentraci výzkumu na arénu EP
považujeme za logickou, protože poslanci EP se rozšiřováním EU zabývají pravidelně a lze je
v dané agendě považovat za kompetentní nositele postojů politické strany, kterou reprezentují.
Článek se tedy primárně zaměřuje na otázku, zda je názor CDU a CSU na potenciální rozšíření
EU o další státy totožný a jak se totožný/odlišný názor obou stran projevuje při chování jejich
poslanců v EP.
Dalším úkolem, který si v textu klademe, je definování postoje CDU a CSU v otázce rozšiřování. Z výše uvedených důvodů považujeme za užitečné názor hlavních aktérů německé
vládní politiky a ostatně také zásadních proponentů německého pohledu na úrovni EU sumarizovat a zhodnotit, případně předpovědět jeho další vývoj.
Struktura textu je následující: nejprve stručně představujeme postup, který bude článek
používat k prošetření názorů CDU a CSU na rozšiřování EU. Následuje krátká charakteristika
CDU a CSU jako politických stran, a to jak z hlediska jejich obecného ideového profilu, tak
z pohledu postoje těchto stran k evropské integraci. Další kapitoly se věnují analýze postojů
CDU a CSU k rozšíření EU a chování europoslanců těchto stran při hlasování o zprávách, jež
48
1/2011
se dalšímu potenciálnímu rozšíření věnovaly. V závěru shrnujeme učiněné poznatky a diskutujeme je.
2. Metodologie
Předložený článek lze definovat jako komparativní případovou studii (Karlas 2008), která
používá komparativní metodu. V rámci porozumění postojům dvojice relevantních tvůrců
německé evropské politiky srovnáváme jejich artikulované a skutečné postoje k rozšíření
EU. Nezaměřujeme se přitom pouze na programové dokumenty, ale pracujeme také s komentáři europoslanců a s informacemi získaných ve dvou nestrukturovaných rozhovorech.
Komparativní analýza europoslanců CDU a CSU je vedena ve dvou liniích – kvalitativní
a kvantitativní. V kvalitativní linii se zaměřujeme na výše uvedené prameny, v kvantitativní pak na rozbor jmenovitých hlasování8 poslanců CDU a CSU. Sledovaný časový úsek
v případě Turecka pokrývá tři volební období EP, v případě Makedonie a Chorvatska jde
o období šesti kalendářních let. Sledovány budou předlohy, které se věnují zmíněným zemím
– Turecku, Chorvatsku a Makedonii – a která byla na plenárním jednání EP schvalována
prostřednictvím jmenovitého hlasování. Pro jednotlivá jednání jsou použity zápisy z plenárních schůzí a online databázi hlasování jednotlivých poslanců EP přístupných na portále
www.votewatch.eu.
V textu operujeme velmi často s výrazem „soudržnost“. Proto je nutné ustanovit kritéria,
podle kterých bude koheze analyzovaných stran a koheze celé skupiny CDU/CSU posuzována. Vzhledem k vysokému počtu poslanců CDU a CSU v EP (49 poslanců ve volebním
období 2004 až 2009) je až na několik hlasování zaznamenatelé odchýlení se některého z poslanců od zbytku frakce CDU/CSU. Hranici, která definuje soudržnost obou ze stran či celé
skupiny CDU/CSU, stanovujeme na hodnotu 90 % hlasujících poslanců. Hlasují-li poslanci
CDU/CSU (nebo strany CDU a CSU zvlášť) pod tuto hranici, považujeme jejich hlasování za
nesoudržné. Hranice koheze je nastavena do značné míry arbitrárně. Domníváme se ovšem, že
kritérium, které počítá s 10 % disentujících poslanců, je adekvátním vyjádřením soudržnosti,
kterou lze považovat za relevantní.
Sledované období jednotlivých zemí odpovídá svým počátkem získání statusu kandidátské
země, což v případě Turecka znamená od roku 1999 a v případě Chorvatska a Makedonie od
roku 2004. Ve všech třech případech je zkoumané období ohraničeno rokem 2010. Zkoumané období nepředstavuje příliš dlouhý časový úsek, čemuž také odpovídá počet dokumentů,
o nichž se v souvislosti s přistoupením kandidátských zemí hlasovalo. Právě proto nepracujeme pouze s analýzou jmenovitých hlasování, ale kombinujeme ji s analýzou programových
dokumentů, vyjádření europoslanců a informacemi z osobních rozhovorů.
3. CDU a CSU
Pozice poslanecké skupiny CDU/CSU v EP a politické skupině EPP je analogická se situací
ve Spolkovém sněmu. Jak CDU, tak CSU kandidují v rámci Německa samostatně, v EP i ve
Spolkovém sněmu tvoří společnou poslaneckou skupinu. Na úrovni Evropského parlamentu
ČLÁNKY / ARTICLES
49
publikují postoje dohromady, ale v rámci Německa výstupy společné poslanecké skupiny
prezentuje každá strana zvlášť.
3.1 Křesťansko-demokratická unie
Křesťansko-demokratická unie byla po druhé světové válce založena v západních okupačních zónách Německa (kromě Bavorska). Prvním předsedou strany se stal Konrad
Adenauer, který byl současně prvním spolkovým kancléřem a od počátku 50. let měl také
významný podíl na formování Evropských společenství. Základními myšlenkami strany jsou
sociálně-tržní hospodářství, osobní odpovědnost jedince, transatlantické spojenectví a od
80. let je CDU jedním z „hnacích motorů“ prohlubující se politické integrace ES/EU. Strana
podporuje vybudování EU jako silného politického celku – evropského spolkového státu
(Mareš 2004: 47).
Od počátku působnosti považovala CDU evropskou politiku za jeden z pilířů své politické
působnosti. Základem evropské politiky, jak ji prosazoval Konrad Adenauer, byly dobré sousedské vztahy se západními zeměmi – se zeměmi Beneluxu a hlavně s Francií. Adenauer podporoval myšlenku evropského nadnárodního superstrátu, nechtěl však tuto ideu prosazovat za
každou cenu (Kessler 2002: 161). Do roku 1969 měla CDU a částečně CSU téměř výhradní
vliv na podobu německé evropské politiky. Adenauer byl v CDU (a pro CSU) hlavním tvůrcem německé evropské politiky (Mareš 2004: 49).
Další významnou osobností CDU, která výrazným způsobem přispěla k formování německé evropské politiky, byl Helmut Kohl. Již na počátku 90. let minulého století se vyjadřoval
pozitivně k rozšíření ES/EU o státy střední a východní Evropy. Kohl prosazoval v integraci
podobný přístup jako Adenauer – jeho cílem bylo užší politické uskupení, nechtěl však tohoto
výsledku dosáhnout příliš překotně. Společně s bývalým francouzským prezidentem F. Mitterrandem a předsedou Komise EU J. Delorsem tvořil Kohl na přelomu 80. a 90. let minulého
století motor evropské integrace (Kessler 2002: 162).
Po Helmutu Kohlovi se výraznou evropskou osobností stala současná předsedkyně CDU
a kancléřka Angela Merkelová.9 Po neúspěchu při schvalování tzv. ústavní smlouvy využila
německého předsednictví v Radě EU, které proběhlo v první polovině roku 2007, k obnovení
politické diskuze nad novým primárně právním dokumentem. Závěr německého předsednictví z roku 2007 byl korunován berlínskou deklarací, kterou lze považovat za hlavní moment
nastartování nového vyjednávání současné Lisabonské smlouvy.10
3.2 Křesťansko-sociální unie
Bavorsko je samo o sobě specifickým regionem Německa a lze jej nazvat antisocialistickou
„baštou“ Německa. Obyvatelé této části země si velmi silně uvědomují příslušnost ke své
spolkové zemi a z toho vyplývá i specifičnost CSU. CSU je nejsilnější politickým uskupením
a volební zisk pod 50 % v jakýchkoli volbách je při nejmenším považován za neúspěch.11 Strana působí pouze na území Bavorska, na spolkové úrovni tvoří unii s CDU a jsou označovány
jako sesterské strany (Mareš 2004: 48).
CSU se politickým programem příliš neliší od CDU: podporuje sociálně tržní hospodářství,12
zodpovědnost jedince, evropskou integraci, transatlantické spojenectví s USA, ale zároveň je
50
1/2011
znát regionálnost strany. CSU se ve srovnání s CDU staví rezervovaněji k přistěhovalcům,
více zdůrazňuje křesťanské dědictví a bavorskou pozici nejen v rámci Německa, ale i v rámci
Evropy. Od 90. let se v CSU vede diskuze o tom, jaký má být dosažený stupeň integrované
EU. V polovině roku 2009 se tato debata opět otevřela ve spojitosti s rozsudkem německého
Ústavního soudu, jenž umožnil Spolkovému směnu pokračovat ve schvalovacím procesu
Lisabonské smlouvy.
4. Rozšíření EU
4.1 Deklarovaný postoj CDU k rozšíření o evropské země
CDU se stavěla pozitivně k myšlence rozšíření Evropské unie o státy střední a východní
Evropy již od začátku 90. let 20. století (Ferber a Langen 2008: 17–19). Část poslanců CDU
a však toto rozšíření hodnotí rozporuplně a v rámci mezí upozorňují na problémy, které jsou
spojeny s přistoupením Bulharska a Rumunska v roce 2007. Často je poukazováno na to, že
tyto dva státy nebyly dostatečně připraveny ke vstupu do EU zejména v oblasti justice a vnitra. Jako důvod uvádí neuspokojivé výsledky v boji s korupcí. Obě strany dále také poukazují
na náročnost procesu východního rozšíření a upozorňují na současnou nedostatečnou konsolidaci EU (Brok 2008a: 1).
CDU však nikde výslovně neuvádí, jaký je obsah tohoto pojmu nebo jak dlouho má tato
fáze trvat. Při bližším prozkoumání dostupných materiálů je pravděpodobné, že konsolidací
myslí CDU/CSU politické ukotvení současné EU, zhodnocení finančních výdajů souvisejících s východním rozšířením EU a větší pozornost na společné hodnoty, které EU vyznává.
Z tohoto důvodu jsou představitelé CDU a CSU velmi zdrženliví v otázce rozšíření (Volkmann 2009: 3–5). Poslanec CDU Elmar Brok uvádí, že hlavní důvod současného vlažného
vztahu k rozšíření je dnešní podoba EU. Evropská unie není již jen svazkem hospodářským,
ale zejména politickým. Je proto důležité dbát na to, za jakých podmínek budou přistupovat
do EU další státy a jaké bude vytvořeno prostředí ze strany EU, které umožní/znemožní
jejich vstup (CDU/CSU-Gruppe 2008). Dále Brok nastiňuje, že v případě dalších možných
členských zemí je potřeba dostatečně dbát na proces uvědomění si společných hodnot Unie
a z toho plynoucí postavení EU nejen jako hospodářského, ale v současné době zejména politického uskupení. Čím více bude států, které nejsou z tohoto hlediska připraveny na vstup,
tím více hrozí následně rozmělnění politického faktoru. Jako nástroj, který by měl zamezit
chybějící politickou dimenzi ve vzájemných vztazích EU s (nejen) kandidátskými zeměmi, je
lepší nastavení sousedské politiky. Možný způsob je i ustanovení evropské obdoby Commonwealthu (Brok 2008b: 16–18).
V souvislosti s rozšířením EU o bývalé jugoslavské státy považuje CDU jejich příchod za
možnost zvýšení stability v Evropě zejména v oblasti Balkánu a východní Evropy. Z tohoto
důvodu je nutné nalézt způsob, jak zajistit stabilitu v těchto regionech – zvýšit zodpovědnost
tamějších obyvatel za společenský, ekonomický a politický rozvoj a nabídnout možnost dialogu s EU, což v delším časovém období umožní další rozšíření EU (Brok 2006). Poněkud
nejasný postoj k časové perspektivě rozšíření podtrhuje fakt, že strany sice požadují nový
dialog se státy sousedícími s EU, ale zároveň rozšíření podmiňují rozsáhlými společenskými
reformami ve zmíněných zemích. Neopomenutelný je i faktor kulturní sounáležitosti EU
ČLÁNKY / ARTICLES
51
(Posselt 2006a). Vezmeme-li případ Bosny a Hercegoviny, jejíž vstup do EU je v nejbližší
době nereálný, tak problematičnost početné muslimské komunity vidí CDU jako nesnadnou
otázku při budoucích přístupových vyjednáváních (Posselt 2007a). Nejedná se ovšem o problém neřešitelný (Rozhovor s B. Posseltem).
Jedinou zemí, která má nyní ulehčenou cestu do EU, je Chorvatsko.13 CDU považuje přistoupení Chorvatska za bezproblémový proces, který pomůže v integraci oblasti západního
Balkánu. Následně dodávají, že rozšíření EU o další státy je „nejbližší době“ vysoce nepravděpodobné (Volební program CDU pro volby do Evropského parlamentu 2009: 13).
Člen Výboru pro zahraniční záležitosti Michael Gahler z CDU označuje Balkán za území,
které má být postupně integrováno do EU. CDU hovoří o Chorvatsku jako o zemi, kde již
není nutné provádět rozsáhlé společenské a ekonomické reformy a požaduje jeho přijetí co
nejdříve. Vyjma Chorvatska však poslanci nepodávají žádnou perspektivu dalšího možného
rozšíření. Při srovnání s otázkou rozšíření EU o Turecko je ale pro balkánské státy vidina
vstupu do EU mnohem hmatatelnější. Ačkoli má Makedonie status kandidátské země, nezmiňují se poslanci CDU s takovými vyhlídkami na členství jako v případě Chorvatska
(Gahler 2005).
4.2 Deklarovaný postoj CSU k rozšíření o evropské země
V obecné rovině dalšího rozšiřování EU CSU nehovoří o zamítnutí dalšího rozšiřování. Strana nicméně odmítá tempo rozšiřování posledních 20 let a o dalším širokém rozšíření EU se
vyjadřuje velmi mlhavě (Volební program CSU pro volby do Evropského parlamentu 2009:
14). CSU se konkrétně zmiňuje o Ukrajině a Bělorusku jako o zemích, se kterými má být
navázáno bližší forma vzájemných vztahů, která může v dlouhodobém horizontu znamenat
členství těchto zemí v EU (Volební program CSU pro volby do EP 2009: 14). První na řadě
by ovšem podle stranických představitelů měly být balkánské země, jejichž zapojení do EU
by se mělo odehrát v horizontu 10 maximálně 20 let (Posselt 2008b). Přes určitou rezervovanost k určení přesného termínu spatřuje CSU jako vhodnou podobu EU jako unii, která
obsáhne celou Evropu s výjimkou Ruska. Bělorusku, Ukrajině, Moldávii má být v budoucnu nabídnuta možnost členství v EU. Se zeměmi, se kterými geograficky okrajové členské
státy EU sousedí, má dojít k navázání speciálního partnerství. Těmito státy míní země,
které nejsou v EU, ale jsou členy Rady Evropy – například státy Kavkazu, Izrael, Maroko
(Rozhovor s B. Posseltem). O skutečnosti, že Bělorusku vládne autoritativní prezident, se
CSU blíže nezmiňuje.
Velmi blízký vztah má CSU k Chorvatsku. Podle strany měla být tato země už dávno (od
roku 2004) členem EU.14 Posselt také brání Chorvatsko ve věci územního sporu se Slovinskem tím, že by EU měla vyvinout lepší podmínky pro řešení dané situace (Posselt 2007b).
Posselt nepovažoval za nepřekonatelný problém dlouhotrvající problém s vydáním generála
Ante Gotoviny Mezinárodnímu tribunálu v Haagu, přičemž označil bývalou předsedkyni
soudu Carlu del Ponteovou jako osobu, která brzdí přístupová vyjednávání (Posselt 2008a).15
CSU požaduje přistoupení Chorvatska do EU „co nejdříve“ a téměř automaticky jej považuje
za členskou zemi EU (Volební program CSU pro volby do EP 2009: 15).
Zajímavé je, že CSU příliš nepodporuje rozšíření EU o Island – lépe řečeno, straně vadilo, že Island chce Unii rozšířit ze zcela utilitárních důvodů. Europoslanec Markus Ferber
52
1/2011
argumentoval tím, že EU se musí konsolidovat, což by prospěchářský vstup nové země mohl
narušit (Der Spiegel 2009).
4.3 Hlasování CDU a CSU v otázce balkánských kandidátských států
Hlasování v EP o rozšiřování probíhá formou schvalování zpráv Evropské komise, které
hodnotí pokrok kandidátských zemí. Předmětem hlasování EP tak logicky mohou být pouze
kandidátské země.
Tabulka 1: Soudržnost hlasování europoslanců CDU a CSU o zprávách ošetřující pokrok Chorvatska a Makedonie
Chorvatsko16
Makedonie17
CDU
91 %
98 %
CSU
95 %
100 %
CDU/CSU
93 %
99 %
nanční a institucionální náročnost přistoupení, d) podpora privilegovaného partnerství, důraz
na ekonomickou dimenzi vzájemných vztahů. Jednotlivé názory představitelů CDU jsou
shrnuty níže v Tabulce 2a.
Tabulka 2a: přehled postojů představitelů CDU k přistoupení Turecka do EU
Autor
Název
Obsah
Postoj k problematice
E. Brok 2008b
Neue Form der
Zusammenarbeit zwischen
EU und Partnerstaaten
Představení pozitivních
stránek privilegovaného
partnerství
Odmítání vstupu Turecka,
podpora privilegovaného
partnerství
E. Brok 2008c
Europäisches Parlament
verabschiedet kritischen
Türkei-Bericht
Pomalý postup reforem,
nedořešená otázka Kypru,
kritika trestu smrti
Odmítnutí přistoupení
E. Brok 2010b
Türkei muss Reformen mit
Leben füllen
Snaha o zrychlení tureckých
politických reforem
Negativní postoj vůči
přistoupení Turecka do EU
W. Langen 2008
Die Entwicklung
der politischen und
wirtschaftlichen Beziehungen
der EU und der Türkei –
von Zollunion zur
privilegierten Partnerschaft
Důraz na ekonomickou
dimenzi vzájemných vztahů
Odmítání vstupu Turecka,
partnerství
M. Pieper 2008
Regionalpolitik: Türkei
überfordet europäische
Aufnahmefähigkeit
V případě přistoupení
Turecka neudržitelné
financování regionální
politiky
J. Schröder 1999
Zpráva Komise o stavu
přistoupení Turecka
Značná finanční
a strukturální náročnost
rozšíření EU o Turecko
Odmítání přistoupení
Turecka
D. Sommerová 2001
Turecko, zpráva o pokroku
Nízká důvěra Turků vůči
demokratickým institucím,
vysoká míra korupce
Postup vyjednávání
podmíněn společenskou
diskuzí o přistoupení
Turecka na úrovni EU.
D. Sommerová 2008
Die Situation der Frauen in
der Türkei
Nutnost podpory dalších
reforem a rozšíření
stávajících práv ženám
v Turecku
Za současného stavu
odmítnutí vstupu Turecka
do EU
D. Sommerová 2009
Türkei will keine
Pressefreiheit
Kritika pomalého postupu
politických reforem v rámci
přístupového procesu
Za současných podmínek
odmítání vstupu
D. Sommerová 2010
Neue Verhandlungskapitel:
Wofür belohnen wir die
Türkei?
Kritika postupu přístupových
vyjednávání – z jejího
pohledu nebyly splněny
dřívější podmínky
Negativní postoj
k přistoupení Turecka,
také odmítání postupu
přístupových vyjednávání
Zdroj: Autoři na základě hlasování v EP v letech 2004–2010
Analýza hlasování CDU a CSU o zprávách o pokroku ukazuje, že obě strany jsou ve svých
postojích jak k Chorvatsku, tak k Makedonii konzistentní a nefiguruje v nich relevantní opozice. Jak CDU, tak CSU v politické praxi podporují svá deklarovaná stanoviska, která principiálně vstup obou balkánských států podporují.
Shodná je také pozice celé skupiny CDU/CSU – lze tedy konstatovat, že v otázce balkánského rozšíření se CDU/CSU chová identicky. Vzhledem k faktu, že shodné jsou také
deklaratorní pozice obou stran, není tento závěr ani překvapivý, ani neočekávaný. Za bezproblémovou kandidátskou zemi je poslanci CDU/CSU označováno Chorvatsko, které nebrání
k přijetí do EU téměř nic.
5. Problematika Turecka
Samostatnou kapitolou v problematice rozšíření je Turecko. Pro Německo je vztah EU s Tureckem velmi komplikovaným problémem, neboť na území jeho území žije početná turecká
menšina. Problematika integrace turecké menšiny do většinové společnosti je velmi citlivým
společenských a politickým problémem, což se logicky odráží také v postojích německých
politických stran.
5.1 Deklarovaný postoj CDU ke vstupu Turecka
CDU je sice proti vstupu Turecka do EU, ale svůj postoj strana formuluje smířlivě a s „otevřeným koncem“. Elmar Brok předkládá důvody bránící vstupu Turecka. V obecné rovině
je možné argumenty odmítající vstup Turecka do EU zařadit do následujících kategorií: a)
pomalý postu politických reforem Turecka, b) nevyřešená otázka rozděleného Kypru, c) fi-
53
ČLÁNKY / ARTICLES
Zdroj: Autoři
Například argumenty poslance Elmara Broka jsou spíše racionálního a pragmatického charakteru (Brok 2008c). Brok uvádí, že hlavním problémem Turecka je nedostatečné reformní
úsilí a stále nevyřešená otázka turecké části Kypru. Poslankyně Sommerová označila za jeden
z hlavních bodů bránící Turecku přistoupení do EU nízkou důvěru občanů ve státní instituce, což podpořila poukázáním na vysokou míru korupce ve státní správě. Postoj poslankyně
54
1/2011
Sommerové ilustruje dlouhodobou pozici CDU k Turecku. Její hlavní výtkou či lépe řečeno
obavou je nedůvěra ke schopnosti naplnit Kodaňská kritéria a jejich následné praktické naplnění. Sommerová již v roce 2001 se zmiňovala, že je naprosto zásadní vedení celospolečenské
diskuze v rámci EU o tom, zda má být Turecko v budoucnu členem EU či nikoli (Sommerová 2001). Poslanec Langen považuje za zásadní moment v rámci vztahů Turecka a EU
rozhodnost pro vstup do EU. Nehledě na průběh naplňování Kodaňských kritérií je z pozice
Turecka nutné, aby v případě silné motivace pro vstup, byla země ochotna naplnit předem
dané podmínky a zároveň být sama zodpovědná za jejich naplňování (Langen 2004).18 Na
rozdíl od Posselta neodsuzuje Brok kategoricky Turecko k tomu, aby se nestalo v budoucnosti
(pravděpodobně velmi vzdálené) členem EU. Je nejasné, jak by CDU reagovala na zvýšené
turecké integrační úsilí o členství v EU a zda by se pro tureckou politickou elitu stalo členství
EU opravdovým politickým cílem (Brok 2008b).
5.2 Deklarovaný postoj CSU ke vstupu Turecka
CSU jako celek odmítá vstup Turecka do EU. Argumenty proti vstupu Turecka lze rozdělit
do následujícíh kategorií: a) kulturní odlišnost Turecka od Evropy, b) nedostatečné politické
reformy vedoucí k pevnému ukotvení právního státu, c) podpora výhod privilegovaného partnerství. Jako v případě popisu postojů CDU, jednotlivé názory a postoje představitelů CSU
jsou uvedeny níže v tabulce 2b.
Postoj strany dobře ilustrují prohlášení a výstupy Bernda Posselta v EP. Hlavním důvodem, který Posselt uvádí, je geografická poloha Turecka a jeho zásadní kulturní odlišnost.
Turecko považuje na asijský stát a turecké kulturní hodnoty v ostrém kontrastu s evropskými
křesťanskými hodnotami, proto je z Posseltova pohledu další debata o přistoupení Turecka
bezpředmětná (Maetzke 2008).
CSU dlouhodobě odmítá vstup Turecka do EU (od roku 1999, kdy bylo Turecko zařazeno mezi kandidátské země), ale zároveň je postoj strany konzistentní – odmítá přistupovat
problematice spolupráce mezi EU a Tureckem pouze na základě souhlasného či negativního
postoje k přijetí Turecka do EU a navrhuje pro Turecko speciální status v podobě privilegovaného partnerství. CSU pro Turecko požaduje vytvoření tohoto formátu, který by naplňoval
hlavně hospodářskou dimenzi vzájemných vztahů. Tento striktní postoj lze vypozorovat v delší časové perspektivě (více než 10 let) a zároveň jej takto prezentují i jednotliví poslanci v EP
za CSU. Ze strany CSU se tak jedná o oddělení politické a ekonomické dimenze vztahů EU
s Tureckem. V rámci privilegovaného partnerství spatřuje CSU konkrétní možnosti vzájemné
spolupráce – v jeho rámci Turecko mělo usnadněný přístup na unijní trh (celní unie mezi
Tureckem a EU byla ustanovena v roce 1995) a zatím v přesně nespecifikované formě možnost čerpat finanční prostředky EU. De facto by se jednalo, jak prohlásil v roce 2004 tehdejší
předseda Komise Romano Prodi, o členství bez zastoupení v unijních institucích (Rozhovor
s B. Posseltem). Zajímavé je, že CSU upozorňuje, že o takto zásadním rozšíření EU by mělo
být rozhodnuto v jednotlivých zemích v referendech. V případě privilegovaného partnerství
nepožaduje CSU vypsání referenda.
55
ČLÁNKY / ARTICLES
Tabulka 2b: přehled postojů představitelů CSU k přistoupení Turecka do EU
Autor
Název
Obsah
Postoj k problematice
Ferber 2008a
Europa und die Türkei
Zdůrazňována vzájemná
kulturní rozdílnost,
partnerství
Záporný postoj k přistoupení
Turecka do EU, pozitivní ke
spolupráci
Ferber 2008b
Finanzielle Auswirkungen
einer Vollmitgliedschaft der
Türkei in Europa
Za současných podmínek
obrovská finanční náročnost
Odmítání vstupu do EU,
nutnost vytvoření nových
finančních nástrojů
Ferber 2009a
Regierung Erdogan setzt
kritische Medien mit
Bußgeldern unter Druck
Kritika premiéra Erdogana
směřující k jeho snaze
omezit nezávislá média
Výslovně se nezmiňuje
k přistoupení
Ferber 2010
Türkische Verfassungsreform
darf keine Verzögerungstaktik
sein
Apel na provedení
změn ústavy vedoucí
k demokratizaci Turecka
Kritika odkládání
reforem ústavy, které brání
postupu v přístupových
vyjednáváních
Maetzke 2008
Türkei verfehlt Klassenziel
Kulturní rozdílnost Turecka
a EU
přistoupení, podpora
privilegovaného partnerství
Nieblerová 2005
Rechte der Frau in der
Türkei: Große Defizite bei der
Umsetzung bestehen fort
Akcent na patriarchální
strukturu tureckých rodin,
podpora postupné proměny
k ev. standardům
Odmítavý postoj
k přistoupení Turecka
Nieblerová 2008
Die Situation der Frauen in
der Türkei
Nutnost podpory dalších
reforem a rozšíření
stávajících práv ženám
v Turecku
Za současného stavu
odmítnutí vstupu Turecka
do EU
Posselt 2008c
Die Türkei und Minderheiten
Nedostatečná práva
národnostních menšin na
území Turecka, pomalé
provádění reforem v tomto
směru
Negativní postoj
k přistoupení Turecka
Posselt 2009
Osobní rozhovor s B.
Posseltem
Posselt 2010b
Im türkischen Spiegel
Odmítnutí vstupu, podpora
privilegovaného partnerství
pro Turecko
Důraz na kulturní rozdílnost
obou celků, kritika německé
politické scény
Odmítání politického
přibližování Turecka k EU,
které by bylo završeno jeho
vstupem do EU
Zdroj: Autoři
5.3 Analýza hlasování
Analýzu hlasování, která se týkala dokumentů pracující s potenciálním rozšířením o Turecko, jsme provedli od roku 1999. Výjimkou jsou roky 2001–2003, pro nějž nejsou data
dostupná. Tabulky 2a a 2b shrnují % poslanců CDU a CSU, kteří souhlasili s předloženými
zprávami.
56
1/2011
Tabulka 3a: Hlasování o dokumentech, které se týkají vstupu Turecka do EU
Zpráva
200919
Zpráva
200820
Zpráva
200721
Zpráva
200622
Zpráva
200523
Zpráva
200424
Zpráva
200025
Zpráva
199926
CDU
14 %
81 %
75 %
48 %
15 %
0%
0%
0%
CSU
0%
84 %
75 %
0%
0%
0%
0%
0%
CDU/CSU
7%
82,5 %
75 %
24 %
7, 5 %
0%
0%
0%
Zdroj: Autoři na základě hlasování EP v letech 1999–2010
Tabulka 3b: Hlasování o dokumentech, které se týkají vstupu Turecka do EU
Ženy v Turecku 200727
Ženy v Turecku 200428
Celkem29
CDU
75 %
91 %
40 %
CSU
37 %
83 %
28 %
Oproti problematice rozšíření EU o Chorvatsko a Makedonii je patrné, že jak CDU, tak
CSU se vstupem Turecka do EU nesouhlasí. Patrná je také skutečnost, že europoslanci nejsou
ve svém postoji zdaleka tak konzistentní a jejich koheze se liší položku od položky. Zajímavé
je, že u zpráv týkajících se hodnocení postupu reforem Turecka při cestě do EU z let 2007
a 2008, hlasují zarytí odpůrci pro předložené návrhy. Například ve zprávě shrnující postup
reforem v roce 2008 stojí, že „vyzývá Radu, aby zvážila přikročení k zahájení jednání o kapitolách, v nichž Turecko podle hodnocení Komise splnilo podmínky pro jejich zahájení“ tedy
k postupu v přístupových vyjednáváních. Zmíněnými odpůrci jsou například Bernd Posselt
z CSU nebo Elmar Brok z CDU. Podíváme-li se na hlasování čísly, zjistíme, že odpor poslanců CDU a CSU vůči Turecku od roku 2004 slábne, ačkoli Turecko od roku 2005 probíhá
vyjednávání o přistoupení, kandidátský status získalo Turecko v roce 1999. Slábnoucí opozice
může být dána současnou neaktuálností této problematiky. Tento pohled lze podpořit pohlédnutím do tabulky s výsledky hlasování: v době, kdy získalo Turecko status kandidátské země
(na summitu v Helsinkách v roce 1999) a kdy byla oficiálně otevřena přístupová vyjednávání
(v roce 2005), byl odmítavý postoj obou stran vůči přistoupení Turecka největší. Od roku 2005
dochází k formulování privilegovaného partnerství, které je předkládáno jako alternativa přistoupení Turecka. Privilegované partnerství je možné chápat také jako vyústění dlouhodobě
konzistentního postoje jak CDU, tak CSU.
Dalším postřehem je, že ačkoli je u obou stran od roku 2004 pozorovatelné oslabení negativního postoje, hlasování z roku 2010 (zpráva za rok 2009) je naprostým popřením zmíněného trendu. Soudě dle prohlášení poslanců lze identifikovat dvě roviny záporného postoje
k možnému vstupu Turecka do EU. První z nich je nespokojenost CDU a CSU s prováděnými
reformami v Turecku (zejména ty, které by splňovaly naplnění politických kritérií). Elmar
Brok označil Turecko jako nedůvěryhodného partnera v přístupových vyjednáváních, což
značný názorový posun oproti roku 2008 (Brok 2010a). Druhou rovinou je váznoucí vyjedná-
ČLÁNKY / ARTICLES
57
vací proces s Chorvatskem a částečně Makedonií, jehož jsou CDU a CSU značnými podporovateli. Z tohoto důvodu je možné chápat výraznou změnu pozice obou stran jako vyjádření
odmítavého gesta k pomalému přístupovému procesu zejména Chorvatska (Posselt 2010).
Rétorika CSU je ve srovnání s CDU v případě tureckého vstupu o poznání odmítavější,
což odpovídá také hlasování. Poslanci CSU hlasovali v letech 1999, 2004, 2006, 2007 a 2009
negativně nebo se hlasování zdrželi ve větším procentu případů, než poslanci CDU.
Problematika Turecka je zřejmá. CDU odmítá členství Turecka v EU a místo toho navrhuje
strana tzv. privilegované partnerství (zejména v ekonomickém smyslu). Z prohlášení poslanců CDU lze vyčíst, že v případě výrazného tureckého pokroku v již zmíněných reformách,
bylo by možné uvažovat o „vycentrování“ postoje CDU směrem ke členství Turecka v EU.
Při posouzení postoje CDU kritériem vnitřní soudržnosti se sesterskou CSU zjistíme, že
v případě soudržnosti je CDU v této otázce nesoudržná, neboť v roce 2006 se zdrželo nebo
bylo proti návrhu 52 % poslanců, v roce 2007 25 % poslanců, ale v roce 2008 se jednalo již
jen 19 % poslanců. V případě zprávy o právech žen v Turecku z roku 2007 se jedná o 25 %
poslanců. V případě přistoupení Turecka vidíme u poslanců slábnoucí trend odporu vstupu
této země do EU. Spíše připisuji tento jev postupně zmenšujícímu se odporu poslanců CDU
v této otázce. Tento trend připisuji již zmíněnému postupnému „vycentrování postoje“ CDU
ale pouze do doby, než dojde k možné eskalaci vzájemných vztahů s Tureckem či výrazný
nárůst konfliktů většinové německé společnosti s tureckou menšinou. Vzhledem k tomu, že
hlasování z roku 2010 nebylo doprovázeno zásadním zlomem v přístupových vyjednáváních
a otázka Turecka nebyla podstoupena hlubší společenské a politické diskuzi než v minulých
letech, současné silně zamítavé stanovisko lte chápat také jako způsob protestu proti pomalým
vyjednáváním s Chorvatskem. Této úvaze nasvědčuje několik okolností: v uplynulém roce
(2009) nedošlo k zásadní aktuálnosti týkající se vstupu Turecka do EU, z rozpravy k hlasování vyplývá (zejména z úst B. Posselta), že přístupová vyjednávání s Chorvatskem jsou
úmyslně potahována, ale v případě Turecka dochází k jejich pokračování – s čímž poslanci
CDU a CSU nesouhlasí a poslední okolností je skutečnost, že pro hodnotící zprávu hlasovali
zejména ti poslanci za CDU, kteří byli nově zvoleni ve volbách v roce 2009.30 V případě
pomalých tureckých reforem a jejich následné vyústění do současné odmítavé pozice CDU
a CSU shledávám jistou formu „rozmrzení“ CDU nad reformním úsilím. Nicméně pomalé
reformy nejsou otázkou pouze roku 2009, proto je překvapující, že v letech 2008 a 2007 byly
zprávy schváleny i se značnou podporou CDU. Hodnotící zpráva za rok 2010 ukáže, zda se
jednalo pouze o chvilkový výkyv v postupně umírněnějším postoji nebo v roce 2010 nastalo
zásadní názorové „utužení“ CDU v této oblasti.
CSU odmítá vstup Turecka z důvodu výrazné kulturní rozdílnosti, kdežto CDU se odvolává spíše na ekonomická hlediska vzájemných vztahů a neuspokojivým pokrokem tureckých
politických a společenských reforem. Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že argumenty CSU
jako celku jsou z větší části normativního charakteru odmítající členství Turecka v EU z principiálního hlediska. V případě, že by došlo k výraznému posunu přístupových jednání (tedy
posun v oblasti politických a společenských reforem v Turecku), postoj CSU by zůstal pravděpodobně nezměněn. Při hodnocení postoje CSU z hlediska soudržnosti a shodnosti s CDU
nalezneme, že v roce 2006 byl odmítnut všemi poslanci dokument týkající se postupujících
přístupových jednání s Tureckem, v roce 2007 a 2008 shodně 25 respektive 14 %. Jedná se
tedy o slábnutí odporu CSU v problematice přistoupení Turecka do EU, ale i nadále je odpor
58
1/2011
nezanedbatelný. Podobně jako v případě CDU při hlasování o zprávě za rok 2009 došlo k výraznému názorovému obratu k zásadně odmítavému. Při postupujících jednáních s Tureckem,
zůstane pozice CSU ve velmi podobných názorových pozicích z důvodu spíše kulturní charakteru argumentace. Zde lze spatřit rozdílnou situaci ve srovnání s CDU.
Podobně jako v případě CDU není CSU na základě hlasování v otázce Turecka jednotná,
kritériím soudržnosti neodpovídá ani jedno hlasování. Shodnost CDU a CSU lze vypozorovat
v nadpolovičním případě hlasování (hlasování z let 1999, 2000, 2004 dvakrát, 2008 a 2009).
Tabulka 4: Zhodnocení hlasování
Rozšiřování jako celek31
CDU
76 %
CSU
74 %
CDU/CSU
75 %
Hodnocení kapitoly rozšíření jako celku na základě výše uvedených skutečností ne snadno
proveditelné. Problematika přistoupení Turecka není shodnou oblastí pro CDU a CSU, otázka
vstupu Chorvatska a Makedonie ano. Domnívám se, že v případě Turecka jsou názorové postoje CDU a CSU výrazné (zejména jejich argumentační základ), proto celkové vyznění rozdílnosti čítající 12 procent ukazuje zmíněnou názorovou rozdílnost. Při pohledu na výsledky
hlasování v otázce Chorvatska a Makedonie, je evidentní shoda stran o podobě rozšíření EU
na Balkán. Strany je možné označit za shodné.
6. Závěr
Na úvod textu jsme si položili základní výzkumnou otázku, a tou byla míra shody či neshody
mezi deklarovanými postoji CDU a CSU a jejich chováním v otázce rozšíření EU o další státy
a celkový soulad obou stran, které jsou mnohdy vnímané jako jeden aktér. Dalším cílem textu
bylo sumarizovat postoj nejsilnější německé síly v EP k otázce rozšiřování.
Prvním poznatkem je fakt, že rozšiřování, které v současnosti pokrývá v kandidátském režimu tři země, nepředstavuje ucelenou politiku. Sledované politické strany dělí své postoje na
postoje k duu postjugoslávských republik a na názor ohledně přistoupení Turecka. Zkoumat
tedy obecný postoj politických stran k rozšiřování EU je skoro zbytečné a zavádějící – strany
se zřetleně vyjadřují ke konkrétním regionům a konkrétním zemím. Přítomnost Turecka jako
proměnné ve výzkumu obecných postojů stran k rozšiřování výsledky logicky kontaminuje
– Turecko je diskutabilní uchazeč a je mu proto věnováno nejvíce pozornosti. Obě roviny je
proto nutno oddělit a zkoumat separátně.
Z hlediska konkrétní otázky, kterou jsme si položili, lze tvrdit, že deklarovaný postoj CDU
a CSU se překrývá v rozšíření EU o balkánské státy, zejména pak o Chorvatsko. V jeho případě jsou postoje obou sesterských stran identické, přistoupení země jednoznačně favorizují.
ČLÁNKY / ARTICLES
59
Silná podpora vstupu Chorvatska do EU je zřetelná nejen na základě výsledků hlasování,
ale také upozorňováním na protahující se přístupový proces. Europoslanci CDU a CSU
jsou v případě Chorvatska také konzistentní ve smyslu souladu postojů stran a reálného
hlasování v EP.
Soulad panuje v CDU a CSU (a také ve skupině CDU/CSU) rovněž v otázce Makedonie.
Oproti Chorvatsku však nevěnují obě strany jejímu přistoupení takovou míru zájmu a pozornosti. Přistoupení země je obecně považováno za dlouhodobý úkol, jehož splnění není možno
očekávat v horizontu několika let. Nejkontroverznější a nejzajímavější je postoj sledovaných
stran k Turecku. V deklaratorní rovině je pro CSU jeho vstup prakticky uzavřenou záležitostí.
Na Turecko není nahlíženo jako na evropský stát, protože jeho kulturní, společenské a politické hodnoty se neshodují s evropskými. Postoje poslanců CSU v této oblasti jsou založeny
z větší části na emocionálním podkladu. CSU se nestaví vůči Turecku zcela odmítavě, neboť
stejně jako CDU navrhuje privilegované partnerství EU s Tureckem. Zároveň je třeba dodat,
že CSU zaznamenala v hlasováních týkajících se Turecka značnou proměnu, která ale nebyla
doprovázena názorovou proměnou. V době, kdy byla tato tematika politicky velmi aktuální
(1999 a 2005), odpovídal názorový nesouhlas výsledkům hlasování. Zejména v letech 2007
a 2008, kdy bylo přistoupení Turecka méně aktuální, došlo o oslabení negativního postoje
CSU. Tento trend ale nebyl doprovázen názorovou proměnou směrem k zmínění negativního postoje. Hlasování z roku 2010 lze na jednu stranu chápat jako politický protest proti
protahování přístupových vyjednávání s Chorvatskem, ale také jako nesouhlas s pomalým
postupem tureckých reforem. Nicméně toto hlasování odráží dlouhodobou pozici CSU, neboť hlasování poslanců CSU neodpovídalo deklarovaným postojům jak poslanecké skupiny,
tak CSU jako celku.
Argumentace CDU stojí v tureckém případě na racionálnější bázi. Poslanci CDU poukazují na pomalý postup ekonomických a společenských reforem, nadměrné finanční zatížení EU
atd. U hlasování z roku 2010 lze pozorovat podobné důvody změny postoje proti loňskému
roku jako u CSU. Domníváme se, že v dlouhodobém horizontu bude alespoň u poslanců EP za
CDU odmítavý postoj slábnout, bude-li podpořen požadovanými reformami v Turecku. V případě CSU, jejíž postoj je motivován především emočními argumenty, shledáváme zmírnění
negativního postoje nepravděpodobné.
Strany CDU a CSU jsou z celkového pohledu shodné a lze je vnímat jako jednoho uceleného aktéra. Výjimku představuje pouze případ Turecka, ale rozdíl mezi CDU a CSU
v argumentační rovině není zásadního charakteru. Rozdílnost stran je viditelná zejména na
výsledcích hlasování. Bude velmi zajímavé sledovat, jak budou strany reagovat na potenciální zvýšenou společenskoucitlivost a zda v případě neaktuálnosti tématiky dojde ke zmírnění
negativního postoje. Soudě dle výsledků hlasování z roku 2010 a popsání možné motivace
k radikální proměně postoje CDU a CSU je predikce vývoje postoje stran vůči Turecku velmi
obtížná. Zajímavým testem naší úvahy o souvislosti mezi postojem k přistoupení Turecka
a přistoupením Chorvatska by mělo přinést uzavření přístupových vyjednávání s Chorvatskem. V případě následné změny stanoviska CDU a CSU se ukáže, nakolik toto zásadní
téma podléhá politickému kalkulu. Další rovinou problematiky je fakt, že CDU a CSU jsou
na německé politické scéně jedinými stranami, které jasně odmítají vstup Turecka do EU
(Volkmann 2009: 2–3).32 Je tedy otázkou, nakolik budou CDU a CSU v budoucnu ovlivněny
ostatními německými politickými stranami.
60
1/2011
ČLÁNKY / ARTICLES
Poznámky:
1. Dokladem může být existence bohaté literatury (Fiala a Pitrová 2001, Kubát 2001, Sychra 2002,
Pitrová 2003) z předvstupního období.
2. Zajímavou analýzu změn publikačních trendů v české politologické produkci přináší Holzer, Pšeja
a Šindelář 2009.
3. Poslední Eurobarometr před rozšířením (Euroberometr 61) indikoval skepsi respondentů ze zemí
EU-15, protože podporu rozšíření vyslovilo pouze 37 % dotázaných. Následující šetření, první po
kompletaci východního rozšíření, sice zaznamenalo nárůst na 53 %, v dalších letech však podpora
konstantně buď klesala, či stagnovala. Na podzim 2009 vyslovilo v Eurobarometru 71 podporu
dalšímu rozšíření EU pouze 43 % dotázaných.
4. Chorvatsko je kandidátskou zemí od roku 2004, přičemž přístupová jednání byla zahájena v říjnu
2005.
5. Jsme si vědomi toho, že oficiální název státu je Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM). V textu nicméně budeme používat ustálený termín Makedonie. Země podala žádost o členství v EU v březnu 2004, statut kandidátské země má od prosince 2005. Přístupová jednání nicméně
dosud zahájena nebyla.
6. Turecko je kandidátskou zemí EU od prosince 1999, přístupová jednání byla zahájena v prosinci
2005.
7. Formulaci křesťansko-demokratických skupin používáme záměrně, protože název a ostatně také
zaměření politických skupin, v nichž působili europoslanci CDU a CSU se během vývoje evropské
integrace měnil. Nelze tedy referovat k jednomu konkrétnímu subjektu a jasnému ideovému profilu.
8. Analýza jmenovitých hlasování je standardní postup, který se pro výzkum politických skupin v EP
používá (Hix, Noury a Roland 2007). Na druhou stranu je ovšem třeba přiznat, že se nejedná o bezproblémový postup, protože jmenovitá hlasování tvoří pouze menší část hlasování EP. Reprezentativnost vzorku, který vytváří, je tedy diskutabilní (Judge a Earnshaw 2008: 140–146).
9. Po schválení Lisabonské smlouvy probíhá v CDU debata o podobě evropské politiky jako celku.
Tato diskuze souvisí s postupnou proměnou pojetí imigrační politiky ze strany CDU. Tyto diskuze
jsou spojeny také s problematikou obecného směřování CDU pod vedením Angely Merkelové.
Bohužel v současné době jsou analýzy tohoto procesu téměř nedostupné či ještě ani nevznikly.
10. Berlínskou deklarací je označováno Prohlášení u příležitosti 50. výročí podpisu Římských smluv.
11. Viz volby do zemského sněmu z roku 2008, volby do EP 09
12. Blíže k definici sociálně-tržního hospodářství Quaas 2008.
13. Vstup Chorvatska strany nepodmiňují uskutečněním referenda (Volební program CDU pro Volby
do Evropského parlamentu 2009).
14. Dle Bernda Posselta byly důvody nepřijetí Chorvatska do EU v roce 2004 zejména politického
charakteru, neboť do EU vstoupily v roce 2004 resp. 2007 státy s mnohem problémy, čímž naráží
například na problematiku stále ještě rozděleného Kypru nebo přetrvávající problémy s korupcí
v Bulharsku a Rumunsku (Rozhovor s B. Posseltem).
15. Carla del Ponteová v roce 2005 na adresu Chovatska prohlásla, že se příliš nesnaží o dopadení tehdy
prchajícího generála Gotoviny (Kotrra 2008).
16. V případě Chorvatska se jednalo o následující dokumenty: Zpráva o pokroku za rok 2008: P6_
TA(2008)0210; Zpráva o pokroku za rok 2007: P6_T Chorvatsko: zpráva o pokroku 2008/Croatia:
progress report 2008, P6_TA(2008)0120; Chorvatsko: zpráva o pokroku 2007/Croatia: 2007 progress report 10. 4. 2008; P6_TA(2008)0120; Chorvatsko: zpráva o pokroku 2009/Croatia: progress
report 2009 10. 2. 2010 B7-0067/2010.
17. V souvislosti s Makedonií se jednalo o tyto dokumenty: Zpráva o pokroku Makedonie za rok
2007: P6_TA(2008)0172; Zpráva o pokroku Makedonie za rok 2008: P6_TA(2008)0164; Zpráva
o pokroku Makedonie za rok 2009: B7-0065/2010.
18. Vývoj postoje CDU vůči Turecku ilustruje pohled poslance Jürgena Schrödra, který prezentoval
v roce 1999. Tehdy upozorňoval na situaci, kdy by Turecko splnilo Kodaňská kritéria, finanční
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
61
náročnost závazků vůči této nové členské zemi by byla tak velká, že by bylo třeba zvýšení daní
v jednotlivých zemích EU. Zároveň se vyslovil pro to, aby podobná možnost členství v EU byla
nabídnuta například i Ukrajině (Schröder 1999).
2009 zpáva o pokroku Turecka/2009 progress report on Turkey,10. 2. 2010, P7_TA(2010)0025.
Zpráva o pokroku Turecka za rok 2008/: P6_TA(2009)0134.
Zpráva o pokroku Turecka za rok 2007: P6_TA(2008)0224.
Pokrok Turecka směrem k přistoupení: P6_TA(2006)0381.
Asociace mezi ES a Tureckem: C6-0194/2005.
Turecký pokrok k přijetí: A6-0063/2004.
Implementace opatření vedoucí k ekonomickému a sociálnímu rozvoji Turecka: C5-0454/2000.
Zpáva Komise o přistoupení Turecka: C5-0036/2000.
Ženy v Turecku: A6-0003/2007.
Role žen v Turecku: A6-0175/2005.
Zprávy týkající se postavení a rolí žen v Turecku hodnotí politické, společenské a ekonomické
postavení tureckých žen. Zprávy jsou doplněním hodnotících zpráv Komise a jsou iniciativou Evropského parlamentu, konkrétně výboru pro rovnost mužů a žen.
O proměně postoje CDU a CSU se Berndt Posselt nezmínil ani v rozhovoru, který jsem učinil
v řijnu 2009. Pro schálení zprávy halsovali poslanci B.Schnieber-Jastram a H. Winkler.
Hlasování týkající se přistoupení Makedonie, Chorvatska a problematiky Turecka.
Na německé politické scéně se vstup Turecka prosazují zejména FDP (liberálové) a zelení, jejichž
předseda Cem Özdemir má turecké kořeny. Sociální demokraté (SPD) se vyjadřují k této problematice obezřetněji z důvodu zmíněné společenské citlivosti, ale zároveň se snaží vést ucelený politický
dialog s tureckou menšinou v Německu.
Použité zdroje:
Primární zdroje:
Volební program CDU k volbám do Evropského parlamentu. (http://www.cdu.de/doc/pdfc/090316-europa-wahlprogramm-2009.pdf).
CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament. 2008: Europa Grenzen bestimmen. (http://www.gesis.org/
wahlportal/fileadmin/wahlportal/Europawahl/Wahlprogramme/EU_CSU_europawahlprogramm_
2009.pdf).
Rozhovor s Berndem Posseltem ze dne 27. 10. 2009.
Rozhovor s Markusem Ferberem ze dne 15. 7. 2009.
Votewatch.eu (http://www.votewatch.eu).
P6_TA(2008)0172. Zpráva o pokroku FYROM za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/get
Doc.do?pubRef=-//EP//TEXT+PV+20080423+ITEM-004-01+DOC+XML+V0//
EN&language=EN).
P6_TA(2009)0135. Zpráva o pokroku FYROM za rok 2008. (http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/press_
corner/key-documents/reports_nov_2008/the_former_yugoslav_republic_of_macedonia_progress_
report_en.pdf).
B7-0067/2010. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2009. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=MOTION&reference=B7-2010-0067&language=EN).
C5-0454/2000. ES-Turecko obchodní unie. (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:
C:2001:223:0160:0160:EN:PDF).
P6_TA(2008)0120. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2008. (http://www.europarl.europa.eu/sides/
getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-2009-0133&language=EN&ring=B6-2009-0104).
P6_TA(2008)0120. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/
getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-2008-0120&language=EN&ring=A6-2008-0048).
62
1/2011
C5-0454/2000. Implementace opatření vedoucí k ekonomickému a sociálnímu rozvoji Turecka. (http:
//register.consilium.europa.eu/pdf/en/01/st03/st03601.en01.pdf).
P6_TA(2009)0134. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2008. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDo
c.do?type=TA&reference=P6-TA-2009-0134&language=EN&ring=B6-2009-0105).
P6_TA(2008)0224. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDo
c.do?type=TA&reference=P6-TA-2008-0224&language=EN&ring=A6-2008-0168).
A6-0063/2004. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2004. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.d
o?type=REPORT&reference=A6-2004-0063&language=EN).
C5-0036/2000. Zpráva Komise o stavu přistoupení Turecka.
(http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2001:223:0023:0023:EN:PDF).
P6_TA(2007)003. Ženy v Turecku. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&languag
e=EN&reference=P6-TA-2007-0031).
Sekundární zdroje:
Baldwin, Richard E.; Francois, Joseph E. a Portes, R. 2002. „The costs and benefits of eastern enlargement: the impact on the EU and central Europe.“ Economic Policy 12, č. 24, 125–176.
Brok, Elmar. 2001. „Verantwortung durch eine konsequente Sicherheits- und
Verteidigungspolitik übernehmen – Zu Aufgabe und institutionellem
Rahmen der ESVP.“ In: Europäische Sicherheitsund Verteidigungspolitik. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in
Europäische Parlament, 6–12.
Brok, Elmar. 2006. Klare Mehrheit für Bericht zur Erweiterungsstrategie im EP-Außenausschuss. (http:
//www.elmarbrok.de/downloads/de/presse/2006/1123erweiterung.shtml).
Brok, Elmar. 2008a. „Neue Forrm der Zusammenarbeit zwischen EU und Partnerstaaten.“ In: Europa
und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 13–16.
Brok, Elmar. 2008b. Europäisches Parlament verabschiedet kritischen Türkei-Bericht. (http://www.
elmarbrok.de/downloads/de/presse/2008/pdf/0521Tuerkei.pdf).
Brok, Elmar. 2008c. Auswärtiger Ausschuss erreicht gemeinsame Bewertung der türkischen Beitrittsfähigkeit. (http://www.elmarbrok.de/downloads/de/presse/2008/0422tuerkei.shtml).
Brok, Elmar. 2010a. Zpráva o pokroku Turecko. Rozprava v EP (http://www.europarl.europa.eu/sides/
getDoc.do?type=CRE&reference=20100210&secondRef=ITEM-008&language=EN&ring=B72010-0067).
Brok, Elmar. 2010b. Türkei muss Reformen mit Leben füllen. (http://www.cducsu.eu/content/view/
4927/1/).
Der Spiegel. 2009. Widerstand gegen EU-Erweiterung. (http://www.spiegel.de/politik/deutschland/
0,1518,636843,00.html).
Fiala, Petr a Pitrová, Markéta, eds. 2001. Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
Fiala, Petr; Mareš, Miroslav a Sokol, Petr. 2007. Eurostrany – politické strany na evropské úrovni. Brno:
Barrister& Principal.
Ferber, Marcus a Langen, Werner. 2008. Arbeitsbericht der CDU/CSU-Gruppe im Euroäischen Parlament 2007 – 2008. Berlin: CDU/CSU-Gruppe im Europäischen Parlament.
Ferber, Marcus. 2008b. „Finanzielle Auswirkungen einer Vollmitgliedschaft der Türkei in Europa.“ In:
Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 3–6.
Ferber, Marcus. 2009. Regierung Erdogan setzt kritische Medien mit Bußgeldern unter Druck. (http:
//www.cducsu.eu/content/view/5612/1/).
Ferber, Marcus. 2010. Türkische Verfassungsreform darf keine Verzögerungstaktik sein. (http://www.
cducsu.eu/content/view/6482/4/).
Fuchs, Dieter a Klingemann, Hans-Dieter. 2002. „Eastward Enlargement of the European Union and the
Identity of Europe.“ West European Politics 25, č. 2, 19–54.
ČLÁNKY / ARTICLES
63
Gahler, Michael. 2005. Drohende Verschiebung der EU-Beitrittsverhandlungen mit Kroatien wäre
ein schwerer politischer Fehler. (http://www.michael-gahler.de/index.php?id=112&tx_ttnews[tt_
news]=2&tx_ttnews[backPid]=78&cHash=ff9f8f59b9).
Gower, Jackie. 1999. „EU policy to central and eastern Europe.“ In: Back to Europe. Central and Eastern Europe and the European Union. Ed. Karen Henderson. London: UCL, 3–22.
Henderson, Karen, ed. 1999. Back to Europe. Central and Eastern Europe and the European Union.
London: UCL.
Hix, Simon; Noury, Abdul a Roland, Gerard. 2007. Democratic Politics in the European Parliament.
Oxford: Oxford University Press.
Judge, David; Earnshaw, David. 2008. The European Parliament. Houndmills/Basingstoke: Palgrave
Macmillan.
Kessler, Ulrike. 2002. „Deutsche Europapolitik unter Helmut Kohl.“ In: Deutsche Europapolitik von
Konrad Adenauer bis Gerhard Schröder. Eds. Gisela Müller-Brandeck-Bocquet et al. Opladen: Leske + Budrich Verlag, 135–158.
Karlas, Jan. 2008. „Komparativní případová studie.“ In: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie
v politologii a mezinárodních vztazích. Eds. Petr Drulák a kol. Praha: Portál, 62–92.
Kottra, Katta. 2008. Nationalheld oder Kriegsverbrecher? (http://www.sueddeutsche.de/politik/kroatischer-general-vor-un-tribunal-nationalheld-oder-kriegsverbrecher-1.262600).
Kubát, Michal, eds. 2001. Východní rozšíření Evropské unie: východiska, stav, perspektivy. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
Langen, Werner. 2004. Turecký pokrok k přistoupení. Rozprava v EP 1. 4. 2004 (http:
//www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+20040401+ITEM002+DOC+XML+V0//EN&language=EN).
Langen, Werner. 2008. „Die Entwicklung der politischen und wirtschaftlichen Beziehungen der EU
und der Türkei – von Zollunion zur privilegierten Partnerschaft.“ In: Europa und die Türkei. Berlin,
CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 11–15.
Maetzke Heinrich. 2008. Türkei verfehlt Klassenziel. München: Bayernkurier (http://www.berndposselt.de/article.php?efxf_artikel=1216).
Marek, Dan a Baun, Michel. 2002. „The EU as a Regional Actor: The Case of the Czech Republic.“
Journal of Common Market Studies 40, č. 5, 895–919.
Mareš, Miroslav 2004. „Německo a Evropská lidová strana.“ In: Evropská lidová strana a její členské
strany. Eds. Stanislav Balík a Vít Hloušek. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 41–54.
Mattila, Mikko. 2009. „Roll call analysis of voting in the European Union Council of Ministerst after
2004 enlargement.“ European Journal of Political Research 48, č. 6, s. 840–857.
Moravcsik, Andrew a Vachudova, Milada Anna. „National Interests, State Power and EU Enlargement.“
East European Politics and Societies 17, č. 1, 42–57.
Nieblerová, Angelika. 2005. Rechte der Frau in der Türkei: Große Defizite bei der Umsetzung bestehen
fort. (http://www.cdu-csu-ep.de/presse/presse-2005/pm03/pm160305-4.htm).
Niebler, Angelika. 2008. „Die Situation der Frauen in der Türkei.“ In: Europa und die Türkei. Berlin:
Quaas, Friedrun. 2008. „Sociálně-tržní hospodářství.“ In: Lexikon sociálně-tržního hospodářství. Eds.
Rolf H. Hasse, Herman Schneider a Klaus Weigelt. Praha: Konrad Adenauer Stiftung, 325–327.
Pieper, Marcus. 2008. „Regionalpolitik: Türkei überfordet europäische Aufnahmefähigkeit.! In: Europa
und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 14–16.
Pitrová, Markéta. 2003. „Pátá vlna rozšiřování EU – standardní postup, či nová metodika.“ Středoevropské
politické studie 5, č. 4 (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=177).
Posselt, Bernd. 2006. Evropská politika sousedství. Rozprava v EP 18. 1. 2006 (http://www.europarl.
europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+CRE+20060118+ITEM-012+DOC+XML+V0//
CS&query=INTERV&detail=3-406).
64
1/2011
Posselt, Bernd. 2007a. Bosna a Hercegovina. Rozprava v EP 14. 3. 2007 (http://www.europarl.europa.eu/
sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+CRE+20070314+ITEM-010+DOC+XML+V0//
CS&query=INTERV&detail=3-224).
Posselt, Bernd. 2007b. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2006. Rozprava v EP 25. 7. 2007 (http:
//www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+20070425+ITEM003+DOC+XML+V0//CS&query=INTERV&detail=3-060).
Posselt, Bernd. 2008a. Kroatisches Vorbild. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1038).
Posselt, Bernd. 2008b. Politische Achterbahn für Europa. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1112).
Posselt Bernd. 2008c. „Die Türkei und Minderheiten.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 24–28.
Posselt, Bernd. 2010. Im türkischen Spiegel. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1315).
Posselt, Bernd 2010. Zpráva o pokroku Turecka. Rozprava v EP (http://www.europarl.europa.eu/sides/
getDoc.do?type=CRE&reference=20100210&secondRef=ITEM-008&language=EN&ring=B72010-0067).
Raunio, Tapio a Wiberg, Matti. 1998. „Winners and Losers in the Council: Voting Power Consequences
of EU enlargements.“ Journal of Common Market Studies 36, č. 4, s. 549–562.
Rada EU. 2007. Prohlášení u příležitosti 50. výročí podpisu Římských smluv. (http://www.eu2007.de/de/
News/download_docs/Maerz/0324-RAA/Czech.pdf).
Schröder Jürgen. 1999. Zpráva Komise o stavu přistoupení Turecka. Rozprava v EP 6. 10. 1999
(http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+19991006+ITEM001+DOC+XML+V0//EN&language=EN).
Sommerová, Renate. 2001. Turecko, zpráva o pokroku 2001. Rozprava v EP (http://www.europarl.
europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A5-2001-0338&language=EN).
Sommerová, Renate. 2008. „Die Situation der Frauen in der Türkei.“ In: Europa und die Türkei. Berlin:
Sommerová, Renate. 2009. Türkei will keine Pressefreiheit. (http://www.cducsu.eu/content/view/6077/1/).
Sommerová, Renate. 2010. Neue Verhandlungskapitel: Wofür belohnen wir die Türkei? (http://www.
cducsu.eu/content/view/6688/4/).
Schimmelfennig, Frank a Sedelmeier, Ulrich. 2002. “Theorising EU enlargement: research focus, hypotheses, and the state of research.” Journal of European public policy 9, č. 4, 500–528.
Sychra, Zdeněk. 2002. „Evropská unie a rozšíření na východ.“ Středoevropské politické studie 4, č. 2–3
(http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=42).
Thomson, Robert. 2009. „Actor alignments in European Union before and after enlargement.“ European
Journal of Political Research 48, č. 6, 756–781.
Vokmann, Thomas. 2009. Vergleich der Wahlprogramme der Parteien zur Europawahl 2009 zu ausgewählten Themengebieten. Potsdam/Berlin: Liberales Institut der Friedrich-Naumann-Stiftung.
65
MATERIÁLY / MATERIALS
Trendy vývoje veřejné diplomacie
v dnešní zahraniční politice
LUKÁŠ NOVOTNÝ*
Abstract:
Trends in the Development of Public Diplomacy in Today’s Foreign Policy
The aim of this study is to analyze the current use of public diplomacy in foreign relations. It attempts to
show how necessary public diplomacy strategy is for the formation of diplomatic relations. The first part of
the study focuses on the analysis of changes in political communication in international relations. Presented
are factors such as the transnationalisation or medialisation of foreign policy and the role of soft power
in international relations. Then it presents a three dimensional model of public diplomacy that takes into
account short-term and long-term goals.
The main part of the text presents a change in the operation of today’s foreign policy actors. This mainly
concerns classical diplomacy, which has transformed its role, primarily by heavily engaging professional
public affairs agencies and non-state actors in foreign policy.
The article also cites examples from Europe and the United States of America of successful and
unsuccessful strategies of public diplomacy.
Keywords: veřejná diplomacie/public diplomaty, public relations, public affairs, lobbing, kation branding
1. Úvod
Mezinárodní vztahy prošly od konce studené války komplexní proměnou. Namísto relativně
stabilní konfrontace dvou proti sobě stojících ideologických bloků se objevil stále se proměňující systém s rozdílnými mocenskými centry a subjekty. Jeho součástí jsou v dnešní
globalizované době navíc častěji i nové aktéři, zejména nestátní jako (mezinárodní) nevládní
organizace (NGOs), podnikatelé, média, církve, teroristické skupiny či jednotlivci. S těmito
subjekty se v mezinárodních vztazích stále více počítá, pozorujeme totiž rozšíření komunikačních forem od dřívější výlučné úrovně stát – stát (či později stát – mezinárodní organizace)
směrem k širšímu zohlednění nestátních aktérů. Tuto změnu zohledňuje také diplomacie, kdy
dochází k proměně vnitřních struktur diplomatických zastoupení a k novému nadefinování
Mgr. Lukáš Novotný, M.A., Dr., politolog a sociolog, absolvent Západočeské univerzity v Plzni
a Univerzity Bayreuth. V roce 2009 dokončil doktorské studium politologie a mezinárodních vztahů na
Technické univerzitě v Chemnitz (Dr. phil). V současné době přednáší na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a na FMV Vysoké škole ekonomické. Zabývá se evropskou integrací, německy mluvícímu
zeměmi a česko-německými vztahy. E-mail: [email protected].
*
66
1/2011
činnosti a sebedefinice diplomata: ten již není orientován výlučně striktně hierarchicky směrem ke státní správě či diplomacii dané země, nýbrž usiluje o dlouhodobé kontakty jak se
státními, tak nestátními aktéry ((Network Diplomacy) (Leonard et al. 2002: 18) a vstupuje také
do oblastí jako ekonomika či hospodářství. To má ostatně i příznivé dopady na řešení zahraničněpolitických cílů mírovými metodami.
Tyto proměny vystihuje pojem veřejná diplomacie ((public diplomacy, PD). Ten již ve své
definici kombinuje prvky zahraniční politiky, propagandy, politického marketingu a kulturní diplomacie a dává tušit, že public diplomacy je propojena strategickými cíli, prioritami
a tématy ekonomické diplomacie a nově i (globalizovanými) médii (Peterková 2008). V této
synergii dnes spočívá síla, která napomáhá rozvoji mezinárodních politických, obchodních,
ale i jiných vztahů. Veřejnou diplomacii můžeme na nejobecnější úrovni definovat jako vztah
vlády k obyvatelstvu jiného státu (Tuch 1990: 3). V dalších částech textu definici však naplníme konkrétnějšími obsahy. Faktem je, že veřejná diplomacie byla vždycky (třebaže jen malou)
součástí diplomacie, dnes ovšem získává stále větší pozornost a stává se nezbytnou integrální
součástí zahraniční politiky.
Tato stať si klade za cíl být přehledovou studií o rozličných formách veřejné diplomacie.
Chce se zaměřit na představení aktérů, kteří se podílejí na jejím utváření a analyzovat to, jakou
roli v tomto procesu sehrávají profesionální agentury specializující se na komunikační formy
v diplomacii. Ty se totiž stávají stále častěji součástí činnosti diplomatických sborů. Text
chce být analýzou současných forem veřejné diplomacie a chce poukázat na její aktuálnost
v kontextu zahraniční politiky dnešních států. V druhé kapitole bude pozornost soustředěna
na proměny politické komunikace v rámci mezinárodních vztahů, zejména na ty související
s globalizací a proměnou komunikačních forem (Osterhammel et al. 2007, Cateora et al.
2002). Konkrétně to budou tři základní trendy, které budou analyzovány: transnacionalizace
politiky, vliv médií a mediálních agentur na zahraniční politiku a význam soft power v mezinárodních vztazích (Nye 1990; Novotný 2009), která v praxi dnešních mezinárodních vztahů
může díky své ekonomické síle či díky dobré pověsti více konkurovat zemím se silnou vojenskou silou (Sørensen 2005: 34). Také v politické komunikaci v mezinárodních vztazích totiž
můžeme hovořit společně s Jürgenem Habermasem o „diskursivní společnosti“, ve které dochází navíc k proměně rámcových podmínek hospodářského a politického jednání (Habermas
1992). V kapitole třetí budou představeny možnosti užití veřejné diplomacie v politické či
diplomatické praxi a bude vyložen model tří dimenzí analýzy veřejné diplomacie. Následující
kapitola se zaměří na aktéry působící v rámci veřejné diplomacie včetně potenciálu při jejich
utváření a závěrečná kapitola nastíní další trendy ve vývoji veřejné diplomacie.
67
2.1 Transnacionalizace politiky
Pojem transnacionalizace je odpovědí na hranice překračující problémy jako kontroly pohybu
drog, boje proti terorismu či ochrany životního prostředí a vystihuje rostoucí počet politických
aktivit, které transcendují národní společenství či jdou napříč nejrůznějšími společenstvími
(Zürn 1998). V těchto, ale i jiných oblastech tak dnes nalezneme řadu nevládních organizací,
které při svém působení spolupracují s národními státy i s mezivládními organizacemi, čímž
přispívají k utváření nadnárodních sítí. Stále více kompetencí vnitřní, ale i zahraniční politiky
je dnes proto předáváno na supranacionální úroveň vládnutí jako například na Evropskou unii,
NATO či Světovou obchodní organizaci. Krom toho do těchto vazeb vstupují silněji – jak již
bylo řečeno na jiném místě – i nestátní aktéři, kteří tak usilují o vznik jakési globální občanské
společnosti (o tématu se zmiňuje Beck 2007, Habermas 2008, Müller 2008). Dobře viditelná
je například role nevládních organizací při ustanovení Mezinárodního trestního soudu v roce
2002 či u landmines convention z roku 1997 (Melissen 2005: 9).
Nové aktéry a nové problémy zahraniční politiky není vždy možné postihnout prostředky
klasické diplomacie, proto se stále aktuálnější stávají jakési alternativní modely sítí, které
odhlížejí od klasického státocentrického pojetí a zohledňují také nestátní aktéry (Zürn 1998:
332). Jeden úspěšný příklad užití veřejné diplomacie v politické praxi z roku 1987: Japonská
firma Toshiba a norský výrobce Kongsberg Vaapenfabrikk tehdy prodaly jisté tajné technologie původně určené pro USA Sovětskému svazu, čímž se provinily proti bezpečnostní doktríně Spojených států amerických. Reakcí na to byla hrozba s následnou snahou amerického
kongresu na zastavení importu Toshiby do USA. Odpovědí Toshiby bylo spojení s japonskou
vládou a nastartování gigantické kampaně, do níž obě strany investovaly přes 20 milionů dolarů. Akce byla zaměřena na dvojí cíl: za prvé na rozsáhlou lobbistickou kampaň mezi členy
Kongresu a za druhé na mobilizaci podpory japonského importu (samozřejmě včetně produktů Toshiby), která byla ostatně potřebná i pro prodejce a další subjekty podílející se na prodeji
a rozdělení zisku těchto produktů. Výsledkem tohoto soustavného tlaku bylo nakonec to, že
Kongres ustal ve snaze vyhlásit zákaz dovozu výrobků Toshiby na americký trh (Manheim
1994: 33). Transnacionalizace tak způsobuje dvojí: stírá se hranice mezi vnitřní a zahraniční
politikou na straně jedné a posiluje se vliv nestátních aktérů na formování zahraniční politiky.
Potvrzuje se tak, že politika a ekonomika dnes jsou dvě strany téže mince a že je často obtížné
najít rozdíl mezi ekonomickou a politickou silou v mezinárodních vztazích (Keohane 1984:
18–31). Tento trend je ještě zesílen medializací zahraniční politiky.
2.2 Medializace zahraniční politiky
2. Internacionalizace politické komunikace
Mezi největší změny politické komunikace související s mezinárodními vztahy a proměnou
mezinárodního systému v poslední době patří aspekty transnacionalizace politiky jako jeden
z důsledků postupující globalizace, medializace zahraniční politiky související s nárůstem
role médií a proměna pojetí moci v mezinárodních vztazích a důraz na soft power, tedy na
nesilové řešení konfliktů.
V zahraniční politice sehrávají média čtyři funkce: jsou prostředkem k její legitimitě, určují
zahraničněpolitickou agendu (agenda-setting), definují pro veřejnost rámec zahraničněpolitického dění ((framing) a de facto určují kritéria, podle nichž se poznává úspěšná či neúspěšná
zahraniční politika (Sarcinelli et al. 2007: 327 a n.). Média přitom sehrávala v zahraniční
politice vždy významnou roli. Připomínám Bismarka, který disponoval tajným fondem, z něhož podplácel novináře a ovlivňoval tak veřejné mínění ve prospěch jeho politiky. Vliv médií
však ještě více narostl jednak s tím, jak se globalizovala nejen ona sama, nýbrž i jiné složky
společnosti (viz pojmy kokakolizace nebo mcdonaldizace světa) (Sorensen 2005: 87, Jirák et
68
1/2011
al. 2007: 192), jednak s nástupem elektronických médií, která umožnila ještě rychlejší a ještě
autentičtější informovanost (Musil 2007). Většina mediálních systémů již není založena na
čistě „národních podmínkách“ (tiskových agenturách, vlastním zpravodajství atd.), nýbrž
jednotlivá média přijímají zprávy z různých globálních agenturních zdrojů, a tak se de facto
napomáhají integrovat do jakéhosi globálního mediálního rámce. Ten se sice na straně jedné
globalizuje, na straně druhé však různými obrannými mechanismy zároveň glokalizuje, jak si
ukážeme dále. V zahraniční politice dnes tedy musí platit, že její úspěch je odvislý od úspěšné spolupráce s médii (Wilhelm 2006: 237). To platí i přesto, že zahraničněpolitická témata
bývají většinou náročnější a nenalézají tolik čtenářů jako vnitropolitické náměty z oblasti.
Propojeností ekonomického, politického a mediálního trhu se zabýval také Gue Debord, podle
něhož žijeme právě proto dnes ve „společnosti spektáklu“ (Debord 2007).
Asi nejznámějším (chce se říct učebnicovým) příkladem toho, jak silným aktérem média
mohou být v rámci mezinárodní politiky, je tzv. CNN-efekt (Robinson 2002; Carruthers 2000;
Jakobsen 2000) spočívající ve válce „v přímém přenosu“, s níž CNN přišlo v roce 1991 v souvislosti s válkou v Perském zálivu. Tehdy bylo možné sledovat, jak bitevní letadla startují
z letadlových lodí a jak jejich rakety zasahují irácké cíle. Irácký ministr zahraničí Tárik Azíz
tehdy na dotaz, zda již zná poslední prohlášení prezidenta Bushe, ironicky odpověděl, že se
také dívá na CNN. Tato „televizní“ válka, kterou zprostředkovali z Bagdádu reportéři CNN
(Bernard Shaw, John Holliman a Peter Arnett), dodala CNN žádoucí prestiž a vedla ke vzniku
CNN-efektu, kterým Pentagon začal označovat tlak nepřetržitého zpravodajství na zahraniční
politiku. Na tom nezměnila nic ani ta skutečnost, že tato vehementní snaha CNN o co nejrychlejší zpravodajství s sebou přinesla také řadu zkreslených a nepřesných informací. Je však
dodnes předmětem diskuzí, zda CNN byla v tomto případě sama aktérem, tedy subjektem,
nebo jen nástrojem (to by však vydalo na samostatný článek).
V případě veřejné diplomacie využívají vlády média jako nástroj k dosažení svých zahraničněpolitických cílů. Patrné to je například v době válečného konfliktu, kdy je speciálně
upravován prostor, v němž se mohou novináři pohybovat, případně jsou někteří vybraní
přímo začleněni do vojenských jednotek (embedded journalists), jak to známe z dosud
nejznámějšího příkladu, Války v Iráku v roce 2003 (White 2006). Pokud se novinář stane
členem některého válečného týmu, zvyšuje to možnost ovlivnit obsah i kvalitu zpravodajství
(např. v důsledku jistého efektu solidarity atd.) (Katovsky et al. 2003). Také se pro vybrané
z nich organizují novinářské cesty ((press tripp), aby se jednak zvýšila autenticita sdělovaného
obsahu a aby se zároveň tento obsah dal ovlivnit. Zkreslené či špatně podané zprávy do médií totiž také patří také do repertoáru krizové či válečné komunikace vlád či mezinárodních
organizací.
Dalším trendem, který je pozorovatelný od 90. let 20. století, je využívání profesionálních
agentur z oblasti PR v rámci krizové komunikace. Tak například podporovala firma Ruder
Finn v Jugoslávské válce Chorvaty a bosenské muslimy, resp. zajišťovala medializaci jejich
požadavků na nezávislost a propagovala obraz Srbů coby nežádoucích a nemilosrdných
agresorů (Beham 2007). Podobně také americká vláda, ale i vlády jiných států si najímají PR-agentury, aby jejich prostřednictvím cíleně ovlivňovaly veřejné mínění (např. Rendon Group
v případě US-vlády atd.).
69
2.3 Význam soft power v mezinárodních vztazích
Bylo to sice obtížné, ovšem šlechtě se během revolucí v Evropě v 18. a 19. století podařilo
oprostit od bezprostředního vlivu měšťanstva alespoň diplomacii a armádu. Až do současnosti
tak víceméně platí, že zahraniční (a bezpečnostní) politika států je více či méně odebrána demokratické kontrole či – lépe řečeno – bezprostřední politické participaci občanů. Odpovídá
to také tomu, že například nejméně referend je v nepřímých demokraciích pořádáno právě
v oblasti zahraniční politiky. V politologii dlouhou dobu platilo, že hlavními a jedinými relevantními aktéry mezinárodních vztahů byly národní státy. Moc byla chápána především jako
hard power, tedy jako kontrola nad územím a obyvatelstvem (Mearsheimer 2001: 55 a n.).
Vůči pojmu hard power razí Robert O. Keohane a Joseph S. Nye pojem soft power (Keohane
et al. 1998: 86).
Rozdíl mezi hard power a soft power nespočívá přitom v cílech, nýbrž v nástrojích zahraniční politiky. Zatímco hard power totiž při prosazování svých cílů/zájmů sází na tlak, hrozby
sankcemi či násilí (Nye 2004: 2), vychází soft power ze síly argumentů a přesvědčování. Vlády
či jiní aktéři mohou tuto aktivitu zesílit, ovšem také zeslabit, nejednají-li efektivně a například
se znalostí vhodných zásad interkulturní komunikace (Hofstede 1991; Trompenaars 1994).
Koncept soft power se v dnešní době vyznačující se proměnou struktury aktérů mezinárodních vztahů stává stále více potřebným nástrojem. Rozličné politické, ekonomické, sociální
a kulturní vazby mezi zeměmi dnes činí nasazení síly zcela kontraproduktivním prostředkem
řešení konfliktů (na rozdíl například od ekonomických či jiných sankcí, které se ukazují jako
stále účinnější) (Keohane et al. 2001: 25). Státům se dnes vyplatí investovat politický kapitál
do přesvědčování a diplomatických služeb než do násilí. Pro uskutečňování zásad soft power
se veřejná diplomacie hodí jako vhodný nástroj (Melissen 2005: 3).
3. Model tří dimenzí public diplomacy
Myšlenka veřejné diplomacie není žádnou novinkou, naopak je stará stejně jako diplomacie sama. Dnes se však koncept stává stále silněji součástí zahraniční politiky mnoha států.
Zároveň staví klasickou diplomacii před nové výzvy, zejména ty související s pojmy jako
propaganda, image nebo public relations. Asi nejčastější definice veřejná diplomacie pochází
od amerického diplomata a publicisty Hanse N. Tucha. Podle něj je veřejná diplomacie „a
government’s process of communicating with foreign publics in an attempt to bring about understanding for its nation´s ideas and ideals, its institutions and culture, as well as its national
goals and current policies.” (Tuch 1990: 3).
Tato definice je však přeci jen příliš všeobecná a vyžaduje dodatečné doplnění. Mark
Leonard rozděluje public diplomacy jednak tematicky, a to do oblastí „politiky/armády“,
„hospodářství“ a „společnosti/kultury“, jednak podle časového kritéria na management zpráv
aktuálních témat, strategickou komunikaci a dlouhodobé vytváření stabilních vztahů vůči
jednotlivým relevantním aktérům (Leonard et al. 2002: 8 a n.). Pro Jana Melissena je při
definování public diplomacy důležitý její dialogický charakter: „The new Public Diplomacy
moves away from […] pedding information to foreigners and keeping the foreign press at bay,
to engaging with foreign audiences” (Melissen 2005: 10). Podle Melissena vyžaduje veřejná
70
1/2011
diplomacie důvěru, důvěryhodnost a dlouhodobé budování pozitivních vztahů (Beck 2007:
175). Ideální pro rozvoj public diplomacy by tak byla široká výměna informací mezi vysílací
a cílovou zemí na všech úrovních – politiky, hospodářství, médií a občanské společnosti. Neboť jen kontinuálním a soustavným budováním vzájemné důvěry je možné vylepšit reputaci
dané země a zajistit tak lepší výchozí pozici pro uskutečňování zahraniční politiky oné země
(Nye 2004: 107). To je ovšem v praxi jen stěží uskutečnitelné, v cestě tomu stojí například
absence potřebných finančních prostředků, nebo také skutečnost, že spolu nekorespondují
krátkodobé a dlouhodobé cíle zahraniční politiky či komunikační strategie. Ty přitom nelze
podceňovat, platí totiž, že různé cíle a výchozí pozice vyžadují odlišné komunikační strategie
(Signitzer 1995). Proto je na místě pojem public diplomacy dále členit, přičemž nápomocen
by zde měl být především obor public relations a jeho teorie. Vytvořit můžeme tři úrovně
analýzy veřejné diplomacie: cíle, nástroje a časový horizont. Tento model pak znázorňuje
následující tabulka:
Tabulka 1: Model tří dimenzí public diplomacy
Cíle
Nástroje
Časový horizont
přesvědčování
lobbing
krátkodobé
informace/porozumění
public relations
střednědobé
budování image
nation branding
dlouhodobé
Zdroj: Autor
Jak vidíme, definují cíle a nástroje časový horizont pro kampaň či jinou soustředěnou
aktivitu public diplomacy. Z tabulky je patrné, že zde směrem od shora dolů narůstá komplexita daných úkonů. Lobbistické projekty oslovují zpravidla jen malou cílovou skupinu
a omezují se většinou na jeden poměrně úzce vymezený problém, zatímco nation branding je
mimořádně komplexní proces, který postihuje velký počet různých cílových skupin s užitím
řady témat (Kotler et al. 1997). Ve všech těchto etapách se však jednoznačně ukazuje význam
masových médií, které mohou být a jsou často užívány jako nástroj k jejich realizaci. A tak se
stává, že sdělení realizátora veřejné diplomacie jsou často tlumočena veřejnosti skrze média.
Je proto nutné se naučit mediální logiku a přizpůsobit jí sdělovaný obsah a formu. To spočívá
například ve vhodné načasování pořádání tiskových konferencí či jiných eventů, propracované agenda-setting strategii či propracovanosti reklamního sdělení. Média se tak nadobro stala
nedílnou součástí procesu veřejné diplomacie.
Cílem veřejné diplomacie je tedy utváření reputace, přičemž každá země má s ohledem na
svou historii, velikost či diplomatický potenciál jinou potřebu se prezentovat a volí odlišné
strategie. Co by však mělo být shodné, je nadřazený cíl a jasný profil vlastní země, který bude
tradován a ve svých obrysech zůstane stejný, ať už se přizpůsobuje kontextu jakékoli cílové
země.
71
4. Lobbing, public relations a nation branding
Veřejná diplomacie probíhá zpravidla tehdy formou lobbingu, když je třeba ovlivnit politické
rozhodování země v zahraničí. Za její pomoci se mají ovlivnit příslušníci politických, ekonomických a kulturních elit cílové země, přičemž jde přitom zejména o to, aby poslanci zákonodárných sborů či ministři vlád změnili své názory právě ve prospěch dané země. Nemusí se
přitom jednat o dlouhodobé ovlivnění postojů daných politiků, nýbrž o krátkodobou strategii,
která se často může vztahovat na jednu konkrétní situaci (Bouwen 2002). To je ostatně také
důvod, proč je ve výše uvedeném trojdimenzionálním modelu lobbing uveden u persuasivní
komunikace. Je k tomu využíváno klasických lobbistických opatření jako parlamentních večerů, rozhovorů s politiky mezi čtyřma očima či různé jiné formy komunikace. Může sem
patřit ovšem také cílená práce s médii, například ve formě uveřejnění komentářů, rozhovorů
nebo forem astroturfingu v těch médiích, která nejvýznamněji ovlivňují veřejné mínění,
a další formou pak je například mobilizace podnikatelů a investorů (uplatňují nejčastěji ty
země, jejichž podniky a firmy v daných oblastech nejvíce investují) nebo podpora neziskových organizací. Takovéto aktivity bývají různě intenzivní a většinou kulminují s hlasováním
v příslušném zákonodárném sboru a následně ustávají.
Významnou roli zde mohou zastávat specializované agentury zabývající se právě veřejnou diplomacií resp. public affairs. Platí to především o těch zemích, které jsou z hlediska diplomatického potenciálu slabé, jejichž politici nedisponují dostatkem politických
kontaktů atd. Příkladem úspěšné lobbistické činnosti v rámci veřejné diplomacie může
být již výše zmíněná kampaň Toshiby ve Spojených státech amerických (Manheim 1994:
33), zmínit však lze také například intenzivní lobbistickou kampaň Mexika před hlasováním amerického kongresu ohledně jeho přijetí do Severoamerické zóny volného obchodu
(Manheim 1994: 34) či do několika let a do několika úrovní (členské státy a evropské instituce) rozloženou soustředěnou aktivitu Polska týkající se jeho přijetí do Evropské unie
(Ociepka et al. 2005).
Střednědobé orientované PR-kampaně v zahraničí vycházejí z širšího zázemí nežli výše
zmíněné lobbistické akce. Takováto činnost již překračuje hranice politiky a zasahuje také
například do oblastí jako ekonomika či kultura. Také cílová skupina je zde nadefinována šířeji,
již to nejsou jen členové parlamentů, ale i například ekonomický či nestátní sektor nebo široká
veřejnost. Takováto opatření veřejné diplomacie se pak v mnohém překrývají s těmi z oboru
public relations a sahají od organizace specializovaných setkávání/events, přes informační
kampaně až po cílenou a soustředěnou mediální činnost. Časté pak je to, že státní objednavatelé se snaží zapojit do takovýchto akcí také podnikatele, podniky a neziskovky pocházející
z jeho země a působící v zemi cílové.
Při realizaci takovýchto programů sehrávají významnou roli především velvyslanectví
a národní kulturní instituty, pokud nějaký daná země má (jako například British Council či
Goethe-Institut). Na PR-aktivitách v oblasti veřejné diplomacie často participují profesionální
agentury, bývají sami přímo jejich vykonavateli. Příkladem úspěšné kampaně byla činnost
Belgie z roku 1957 ve Spojených státech amerických, jejíž hlavním cílem bylo „to put Belgium on the map“ (Kunczik 1989: 175), tedy vylepši celkovou image země, nebo rok 2005
pojmenovaný podle Hanse Christiana Andersena, jímž chtělo Dánsko zapůsobit zejména na
mimoevropský prostor a povzbudit cestovní ruch.
72
1/2011
Specifickou formou veřejné diplomacie je také nation branding. Tato strategie je na rozdíl
od lobbingu nebo public relations dlouhodobá, to znamená, že úspěchy jsou měřitelné teprve
v dlouhodobém horizontu, a jejím výsledkem je postupná celková proměna image dané země
(Anholt et al. 2004, Anholt 2006, van Gelder 2003). Nation branding se na rozdíl od obou
jmenovaných technik také obtížněji řídí a ovlivňuje, a to proto, že se na celkové image země
podílí celá řada faktorů, z nichž ne všechny je možné zachytit a usměrnit ve výsledné strategii. Známými příklady úspěšných proměn jsou například kampaň Španělska po ukončení
Frankovy diktatury, ovšem – na nestátní úrovni – také Re-Branding New Yorku s logem „I
Love New York“. Tyto akce působily jednoznačně směrem „ven“, tedy působily na politiku
a veřejné mínění v zahraničí, existují ovšem též kampaně, které se obracejí jak směrem „ven“,
tak i „dovnitř“ státu. Tak například „Cool Britannia“ nebo „Deutschland – Land der Ideen“
sice měly za cíl prezentovat Británii a Německo pozitivně v zahraničí, zároveň však přeci
posilovaly také národní vědomí domácího obyvatelstva (O’Shaughnessy et al. 2000). Úspěšná
byla zejména německá kampaň iniciovaná německým průmyslem a německým ministerstvem
zahraničních věcí ((Auswärtiges Amt). Byla totiž „napojena“ na mistrovství světa ve fotbale
v roce 2006, které se konalo právě v Německu a navíc se pro její realizaci podařilo získat
celebrity jako například Claudii Schifferovou. Kampaň proto byla ještě rozšířena v roce 2007
na „Invest in Germany GmbH“.
Nation branding je výsledkem společného soustředěného úsilí všech významných subjektů
dané země včetně ekonomických subjektů (Melissen 2005: 22). Často se totiž stává, že velké
firmy mají potenciál k tomu, aby ovlivňovaly image své země více nežli vlády nebo jakákoli
PR-kampaň. Takovými příklady jsou například Coca-Cola, Mercedes nebo Ikea. To však ještě
neznamená, že je vždy možné se na jejich „dobré značky“ spolehnout, bývá totiž zpravidla
složité je pro aktivity nation brandingu získat (Leonard et al. 2002: 70). Jednak se ne vždy
musí identifikovat s cílem zamýšleným daným státem, jednak mohou spíše investovat kapitál
do budování pozice nadnárodní společnosti, globálního hráče, kterému by případné angažování v „národním dresu“ mohlo spíše uškodit.
Simon Anholt dokonce za účelem měření reputace a image zemí v různých oblastech
vytvořil Nation Brands Index (NBI) (Anholt 2006). První uveřejnil v roce 2005, následně se
seznam resp. žebříček vybraných velkých zemí aktualizoval čtvrtletně. Od roku 2008 se Anholt ve svém úsilí spojil s americkou pobočkou německé Gesellschaft für Konsumforschung
v New Yorku (GfK Roper Public Affairs & Media) a od toho roku jsou seznamy vydávány
vždy jednou ročně. Seznam nejúspěšnějších zemí je koncipován na základě výzkumu veřejného mínění o 20 000 respondentech, v každé zemi je online dotazováno 1000 lidí. Otázky
jsou kladeny občanům 50 zemí, a to v oblastech kultura, politika, hospodářství, kvalita života,
imigrační a investiční potenciál a cestovní ruch. Podle studie z roku 2008 se na prvním místě
umístilo Německo (následováno Francii, Velkou Británií, Kanadou a Japonskem). NBI se
v posledních letech etabloval na zajímavý a mediálně vděčný seznam, který ostatně také napomáhá celkové reputaci zejména největších zemí. Anholt od té doby pokročil ve výzkumu od
států k metropolím světa a vydává také City-Brand-Index, který na základě stejných kritérií
zkoumá kvalitu života v metropolích světa.
73
5. Staří a noví diplomaté
5.1 Velvyslanectví, kulturní instituce a zahraniční média
Již zde bylo řečeno, že při realizaci cílů veřejné diplomacie se státy spoléhají na řadu rozličných institucí a nástrojů – z těch nejvýznamnějších jsou to zejména velvyslanectví a diplomacie jako taková, kulturní instituce a zahraniční média resp. média dané země působící
v zahraniční – přičemž v poslední době se jejich role značně proměňuje. Dále je zřejmé, že
součástí dnešní zahraničněpolitické činnosti celé řady zemí jsou již neodmyslitelně také PR-agentury a jiné instituce, které se tak stávají jakýmisi „novými diplomaty“.
I v „éře“ veřejné diplomacie je diplomatům a diplomatickým úřadům nadále připisována
významná ne-li přímo klíčová role v komunikačním procesu se zahraniční veřejností. Pozorujeme přitom zajímavý proces: na straně jedné se redukují politické úkoly těchto zařízení,
vždyť výměna názorů a postojů mezi předními politiky států probíhá přeci stále příměji (což
je umožněno mimo jiné pravidelnou a intenzivní účastí v mezinárodních organizacích, která
mají pro tato setkávání speciální fóra), na straně druhé se část těchto ubraných pravomocí resp. úkonů přesouvá právě na tyto „nové diplomaty“. Patrné je to zejména na příkladě
Evropské unie: díky intenzivnímu propojení členských států se pevnou součástí termináře
ministrů členských zemí stala pravidelná setkávání v institucích sídlících v různých „evropských“ městech, Bruselu, Štrasburku či jinde. A je potřeba k tomu přičíst i jiné než jen
ministerské úrovně, které také pěstují tuto úzkou propojenost a způsobují, že se komunikace
mezi jednotlivými členskými zeměmi Evropské unie zintenzivňuje a stává přímější. Evropská
unie je pro nás jistě nejmarkantnější příklad těchto procesů, ovšem trend transnacionalizace
pozorujeme přeci všude. Tento nárůst přímé komunikace tedy poněkud snižuje celkovou roli
velvyslanectví, která ovšem nadále plní roli nezastupitelného zprostředkovatele mezi vlastní vládou a cílovou zemí. Leopard, Stead a Smewing k tomu poznamenávají: „The biggest
challenge (of public diplomacy) is to the culture and priorities of foreign services themselves.
Public Diplomacy can no longer be seen as an add-on to the rest of diplomacy – it has be seen
as a central activity which is played out across many dimensions and with many partners“
(Leonard et al. 2002: 95).
Veřejná diplomacie sice vychází primárně z politických témat, ovšem celkovým cílem je
vytvoření pozitivního obrazu o dané zemi při zohlednění zájmů co nejvíce skupin, tedy nejen
politiky a politiků. Zahraničněpolitické úřady se proto v poslední době proměnily a nadále se
budou měnit tak, aby se v nich vytvořila pevná struktura, která by posilovala celkové vyznění
cílů veřejné diplomacie. Spočívá to zejména v nárůstu významu tiskových a PR-oddělení,
v intenzivním zapojení médií a v pravidelném kontaktu a vytvoření vazeb se zástupci médií
(Melissen 1995: 10). Vedle těchto vazeb v zahraničí je dobré pěstovat kontakty také s korespondenty velkých médií ve vlastní zemí, vždyť jsou to právě oni, kdo značnou měrou utváří
vnější obraz země (Leopard et al. 2002: 6).
Jak je patrné z výše uvedeného, jde ve veřejné diplomacii o vytvoření velké a značně heterogenní sítě vazeb a kontaktů při zapojení průmyslu a médií. Tomuto rozšířenému akčnímu
rádiu stojí v opozici nedostatečné finanční prostředky. Joseph S. Nye si v souvislosti se Spojenými státy americkými postěžoval na to, že veškeré výdaje na veřejnou diplomacii dosahují
jen 0,29 procent výdajů vynakládaných na armádu. V roce 2002 to bylo 1,12 miliard dolarů
(a 347,9 miliard dolarů činily výdaje na armádu). V případě Spolkové republiky Německo
74
1/2011
dosáhly výdaje v tom samém roce 0,8 procent v porovnání s výdaji na obranu země (Nye
2004: 123).
Tato nedobrá finanční situace proto vede zástupce ministerstev zahraničí k tomu, aby se
obraceli na sponzory, kteří by je v jejich činnosti podpořili. Přičemž argument je zde jasný:
dobrá reputace vlastní země vede či může vést k zesílené expanzi domácích podnikatelských
subjektů na cizí trhy. Ukázalo se to právě na kampani „Deutschland – Land der Ideen“, kdy
z vytvoření pozitivního obrazu o Německu profitoval německý export. Máme ovšem také příklady, které se příliš neosvědčily: kampaň „Cool-Britannia“ měla prezentovat Velkou Británii
jako moderní zemi se silným tradicionalismem a konservatismem, ovšem zapojení celebrit
jako rockových kapel Oasis, Blur či Spice Girls se ukázalo jako spíše kontraproduktivní, resp.
to bylo v rozporu s výše uvedenými hodnotami. Také britské značky aut jako Jaguar nebo
Dunhill staví výrazně více na silném tradicionalismu nežli na modernitě. To pak vedlo také
k tomu, že se kampaň v Británii ne vždy setkala s podporou veřejného mínění Britů a na konci
devadesátých let 20. století byla zcela zabržděna (Leonard et al. 2002: 69).
Některé země navíc disponují dalším významným nástrojem veřejné diplomacie: zahraničním radiovým nebo televizním vysílání. Nejznámějšími příklady jsou britská BBC, německá
Deutsche Welle či Voice of America. Využití těchto médií pro veřejnou diplomacii ovšem
není samozřejmé a je odvislé od míry regionalizace dané země a od novinářských standardů, zejména s ohledem na požadavky nezávislosti žurnalistické práce. Zatímco BBC nebo
Deutsche Welle jsou v zahraničí vnímány jako seriózní a na svých státech víceméně nezávislá
média (míněno obsahově), je často Voice of America využíván k různým propagandistickým
účelům, což mu značně ubírá na pověsti (Rid 2003: 4). Ukazuje se tedy ve veřejné diplomacii
rozšířený zákon: Čím evidentnější a užší je role státu v kampaních veřejné diplomacii, tím
více nedůvěry to může vyvolat.
Další významnou součástí tradiční veřejné diplomacie jsou národní kulturní instituce jako
již zmiňované British Council, Alliances Francaises nebo Goethe Institut, které mají hlavní
cíl zprostředkovávat kulturu a jazyk své země v zahraničí pořádáním různých kulturních
akcí či podporou různých s vlastní kulturou a vlastním jazykem souvisejících aktivit. Jen pro
ilustraci: Ve světě nalezneme 147 Goethe-Institutů, navíc specifikem této instituce je také to,
že se jich 13 nachází v samotném Německu (Rost 2008). Také zde platí, že se jedná o velmi
intenzivní formu veřejné diplomacie, která se díky tomu stává značně efektivní, třebaže oslovuje zpravidla jen omezený počet lidí – se zájmem o kulturu – v cílové zemi (Leonard et al.
2002: 19).
Je ovšem možné uvést několik dalších nástrojů veřejné diplomacie, jimž se dosud
jednak nedostalo tolik pozornosti ve výzkumu mezinárodních vztahů či mezinárodního
managementu a jimž se dosud nevěnuje dostatečně ani diplomacie sama (s kritikou mířenou především do zemí EU). Patří sem za prvé NGO-diplomacy, tedy spolupráce s mezinárodními neziskovými organizacemi za účelem mobilizace podpory obyvatelstva (Betsill
et al. 2008). Příklady těchto aktivit jsou například již jednou zmiňovaná Úmluva o zákazu
nášlapných min z roku 1997 či Kimberleyský proces usilující o čistý původ diamantů, který
iniciovaly vedle jednotlivých států také OSN a různé neziskovou. Za druhé je třeba uvést
tzv. diaspora diplomacy, tedy využívání příbuzenských a přátelských svazků cizinců, krajanských komunit, resp. menšin za účelem vytvoření pozitivního obrazu v zemích, kde tyto
skupiny žijí.
75
Příkladem je aktivizace a zapojení muslimských obyvatel žijících v USA a Velké Británii do zahraniční politiky, aby se tak vylepšil obraz obou zemí v oblasti středního východu
a celkově Asie. A za třetí je to party diplomacy, konkrétně výměna politických názorů skrze
ideově spřízněné politické strany v různých zemích. V rámci Evropské unie například existuje
poměrně slušná propojenost například sociálnědemokratických stran. Nebo například velké
německé politické strany mají vlastní nadace (jako například Nadace Konrada Adenauera
nebo Nadaca Friedricha Berta), které vehementně usilují o vytváření sítí spřátelených stran
v zemích, v kterých působí.
5.2 Veřejná diplomacie a agentury zabývající se public affairs
Příklady uvedené v tomto článku ukazují, že zapojení externích poradců do veřejné diplomacie není žádnou novinkou, že se však jejich služby a sítě znalostí a informací ohledně politiky,
médií a trhu určitých zemí stávají nepostradatelnými. Jejich kontakty mohou být pro mandanty – ministerstva, vlády nebo diplomaty – velmi cenné proto, aby se díky nim otevřely dveře
vlivných poslanců či jiných významných osob. Tito odborní poradci poskytují navíc potřebný
pohled zvenčí, jakousi reflexi efektivity strategie veřejné diplomacie, dále pak profesionální
inputs, které vzdělání či praxe diplomata neposkytne. Je přitom nutné vhodně „poskládat“ poselství země určené zemi druhé, a to právě s ohledem na politické, mediální a tržní podmínky.
Co totiž „doma“ bývá nahlíženo jako demonstrace síly, může v zahraničí působit kontraproduktivně, například příliš nacionálně atd. Výstižně to popisují například Ociepka a Ryniejska
v kontextu aktivit veřejné diplomacie spojených s šířením dobré pověsti Polska ve fázi vstupních jednání země ohledně členství v Evropské unii: „Only local PR agencies can persuade
recipients effectively and translate from polish mentality“ (Ociepka et al. 2005: 12).
Pro Českou republiku, ale také pro jiné (větší) země jako například Francii či Německo
se dnes nedá přesně vyčíslit, kolik takovýchto specializovaných agentur dnes pracuje pro
vlády či diplomatické sbory, a to proto, že zde není zákonem ukotvená ohlašovací povinnost.
Jiné je to však v USA, zde se totiž musí agentury, poradci a jiné podobné společnosti nechat
registrovat u Foreign Agents Registration Act (http://www.fara.gov/). Sice není zcela možné určit například, jaká kapacita je vyčleňována pro utváření veřejné diplomacie v zemích
jako Francie či Německo, jedná se ovšem o jediné dostupné body, o které je možné se při
analýze opřít.
Na základě analýzy Foreign Agents Registration Act k druhé polovině roku 2005 pozorujeme, že celkem 616 zahraničních subjektů (mezi nimi vlády, strany, velvyslanectví, mezinárodní organizace atd.) zadalo 627 zakázek 392 agenturám specializujícím se v USA na oblast
public affairs (U.S. Department of Justice 2005), přičemž ne všechny z oněch 627 zakázek
se přímo vztahovaly k politice (to se jednoznačně dá tvrdit jen o 41 procentech z nich). Časté
byly zakázky za účelem získání investic či podpory cestovního ruchu. Pokud porovnáme tato
data s údaji zjištěnými Manheimem (1994: 23), můžeme vypozorovat několik zajímavých
proměn: Jestliže Manheim identifikoval v roce 1987 tři firmy s více než 20 zakázkami z oblasti veřejné diplomacie, dosahuje tohoto počtu jen jedna jediná agentura. Zejména o mezinárodně působících agenturách působících v oblastech public affairs a public relations můžeme
tedy říci, že ztratily značnou část svých zákazníků. Největší firmou v roce 2005 byla advokátní kancelář White & Case, tedy nikoli firma, která se vysloveně specializuje na oblast public
76
1/2011
affairs. Ostatně podobný trend, tedy že se zadavatelé častěji zaměřují na právní subjekty, se
postupně prosazuje také v Evropě.
Druhé zajímavé zjištění z dat U.S. Department of Justice z roku 2005 pak plyne z analýzy
zadavatelů aktivit veřejné diplomacie. Častěji se etablují z řad těch zemí, které k tomu na
první pohled nemají akutní potřebu: průmyslových států s profesionálně i personálně dobře
obsazenou zahraniční politikou a diplomacií a zeměmi mající dobré vztahy se Spojenými
státy (viz tabulka níže). Také zde platí, že většina zakázek je primárně nepolitická a postihuje
především oblasti hospodářství a cestovního ruchu. O těchto dvou oblastech totiž můžeme
říci, a pro Českou republiku to platí také, že jsou dosud zahraniční politikou ne vždy efektivně podporovány. Ostatně aktuální debata v České republice o rušení ambasád na straně
jedné a zefektivnění exportní politiky na straně druhé ve službách diplomacie (např. prostřednictvím Czech Trade) jsou toho důkazem. Tyto firmy a agentury tak dosud poněkud suplují
činnost diplomatických sborů, neboť jak oblast hospodářství, tak cestovního ruchu jsou dosud
klasickou diplomacií podporovány jen omezeně. Jen v případě Taiwanu a Číny překročil podíl
politických zakázek třetinu ze všech zakázek.
Dále je možné vypozorovat specializaci jednotlivých v USA působících agentur. Zatímco
již zmíněna White & Case se převážně zaměřuje na právní poradenství, nabízejí ostatní agentury převážně služby v oblasti public relations a hospodářské politiky.
Tabulka 2: Nejdůležitější zadavatelé služeb veřejné diplomacie v USA (2005/2009)
země
politické zakázky
nepolitické zakázky
celkem
Japonsko
14/7
37/28
50/35
Mexiko
6/6
25/9
31/15
Velká Británie
72
18/9
25/11
Taiwan
11/2
12/14
23/16
Čína
8/2
14/5
22/7
Německo
1/2
7/5
8/7
Zdroj: U.S. Department of Justice z roku 2005/2009, FARA Sekond-Annual Report 2005/2009
6. Závěr
Tato stať se snažila poukázat na aktuálnost a potřebnost veřejné diplomacie v rámci zahraniční
politiky. Ta právě díky ní stojí před řadou nových výzev, je totiž nutné stále silněji přesahovat
tradiční rámec diplomatických politických služeb a více spolupracovat se sektory průmyslu,
cestovního ruchu či kultury. Můžeme to označit za jeden z nových a nepřehlédnutelných trendů současné diplomacie. Podobně jako další oblasti prochází totiž také zahraniční politika výraznou proměnou, více se otevírá veřejnosti a přizpůsobuje podmínkám globalizace (Leonard
a Alakeson 2000: 60). Na místo tradičních diplomatických vztahů a komunikačních vazeb na
mezistátní úrovni se dnes objevují komplexnější formy vládnutí při zohlednění nových (zejména nestátních) aktérů zahraničních politiky, především mezinárodních organizací, globál-
77
ních podniků a mezinárodních neziskových organizací. To pochopitelně nově definuje zadání
diplomatických služeb. Ty opouštějí stále více dosavadní víceméně tajné postupy a nastupují
cestu network diplomacy, která propojuje státní i nestátní aktéry a napomáhá etablovat vztahy
ke strategicky významným skupinám v cílové zemi. Takto získaná důvěra u strategických
skupin země (elit, podnikatelů atd.) a politický kapitál může následně napomoci k prosazení
zahraničněpolitických cílů vlastní země.
To vyžaduje také proměnu práce s veřejností ministerstev zahraničních věcí. Již není možné vystačit jen s povšechními propagačními zdroji a brožurami, ale je třeba nastoupit cestu
důsledného vztahového managementu (relationship management), který bude při prosazení
hlavního cíle – upevnění dobrého jména – klást důraz především na posilování vztahů s významnými cílovými skupinami v cílové zemi.
Nabízí se přitom výše zmíněný model veřejné diplomacie, který vychází ze třech základních nosníků: Za prvé formou lobbingu majícím za cíl ovlivnit zákonodárný proces pomocí
klasického lobbingu. Při realizaci této aktivity jsou jednoznačně definované cílové skupiny
a jasně definovaný krátkodobý cíl takovéto aktivity. Za druhé formou public relations. Zde
se již cílí na šířeji definované cílové skupiny a nevychází se jen z politických, ale i hospodářských a kulturních témat. A za třetí formou nation brandingu, tedy ještě komplexněji než
lobbing a public relations působící aktivity prosazující komplexní sebedefinici země při zohlednění podnikatelské sféry, veřejnosti a dalších skupin. Cílem nation brandingu je vytvořit
pozitivní image vlastní země v zahraniční.
Je přitom evidentní, že stávající obsazení ministerstev zahraničních věcí a zastupitelských
úřadů tyto požadavky nedokáže v uspokojivé míře postihnout. Je proto nutné se o rady či
spolupráci ucházet u profesionálních firem zabývajících se mezinárodním a vztahovým marketingem a public affairs. Je pak na každé jednotlivé zemi, jak moc či jak moc málo zpřístupní
údaje o takto spolupracujících firmách. Zatímco USA již disponují seznamem firem působící
v rámci veřejné diplomacie, tak například Evropská unie stále ještě otálí a USA nenapodobuje. Aktuálně vedené debaty ovšem dávají tušit, že se i zde v budoucnu podobného seznamu
dočkáme.
Také vzdělávání diplomatů a jiných osob pohybujících se v politických službách státu by
se mělo přizpůsobit těmto novým podmínkám, tedy skutečnosti, že by veřejné diplomacii
měla být věnována větší pozornost. Úspěšná veřejná diplomacie přitom není nutně podmíněná
vysokým rozpočtem – jen skutečně málo zemí si může dovolit například zahraniční rozhlas
jako například BBC nebo Deutsche Welle. Co je však nezbytné, je sladit zahraniční politiku
země za prvé s ekonomickými potřebami státu a za druhé s žádoucím image. To se zdařilo
například Norsku, které si v mezinárodní politice zakládá na pozici vlivného zprostředkovatele míru ve světě. Koncentrovaná aktivita Osla směrem k velkým zemím jako USA, Rusku,
Německu či Francii vede k tomu, aby země měla image „síly pro mír“, která je schopna coby
nečlenská země EU působit jako prostředník či vyjednávač v problémových regionech jako
Blízkém východu či Kosovu. To bez promyšlené veřejné diplomacie není možné. Z Evropy
disponuje strategií v této oblasti ještě od roku 2005 Dánsko a od toho samého roku existuje
na německém ministerstvu zahraničních věcí speciální oddělení zabývající se veřejnou diplomacií. Jak vidno, postupně se tedy veřejná diplomacie prosazuje. Uvedeným zemím to
může výrazně napomoci pro prosazování jejích zahraničněpolitických cílů, jiné – mezi nimi
i Českou republiku – to snad bude motivovat.
78
1/2011
Použité zdroje:
Anholt, Simon – Hildreth, Jeremy. 2004. Brand America. The Mother of All Brands. London: Cyan
Books.
Anholt, Simon. 2006. Competitive Identity. The New Brand Management for Nations, Cities and Regions. London: Palgrave Macmillan.
Beck, Ulrich. 2007. Co je to globalizace? Omyly a odpovědi. Brno: Centrum pro studium demokracie
a kultury.
Beck, Ulrich. 2007. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Praha: SLON.
Beham, Mira. 2007. Kriegstrommeln. Medien, Krieg und Politik. Mnichov: dtv.
Betsill, Michele M. a Corell, Elisabeth, eds. 2008. NGO diplomacy. The Influence of Nongovernmental
Organizations in International Environmental Negotiations. Cambridge: The MIT Press.
Bouwen, Pieter. 2002. „Corporate Lobbying: Towards a Theory of Access.” Journal of European Public
Policy 9, č. 3, 365–390.
Carruthers, Susan L. 2000. The Media at War. Communication and Conflict in the Twentieth Century.
London: Macmillan.
Cateora, Philip R. a Graham, John L. 2002. International marketing. New York: Irwin McGraw-Hill.
Debord, Gue. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Intu.
Foreign Agents Registration Act (http://www.fara.gov/).
van Gelder, Sicco. 2003. Global Brand Strategy. London: Kogan Page Ltd.
Habermas, Jürgen. 1992. Faktizität und Geltung. Beiträge zur Diskurstheorie des Rechts und des
demokratischen Rechtsstaates. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag.
Habermas, Jürgen. 2008. Ach, Europa. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag.
Hofstede, Geert. 1991. Cultures and Organisations. Software of the Mind. London: McGraw-Hill.
Jakobsen, Peter Viggo. 2000. „Focus on the CNN Effect Misses the Point. The Real Media Impact on
Conflict Management is Invisible and Indirect.” Journal of Peace Research 37, č. 2, 131–143.
Jirák, Jan a Köpplová, Barbora. 2007. Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální
komunikace. Praha: Portál.
Katovsky, Bill a Carlson, Timothy. 2003. Embedded: The Media At War in Iraq. Guilford: The Lyons Press.
Keohane, Robert O. 1984. After Hegemony: Cooperation and Discord in the World Political Economy.
Princeton: Princeton University Press.
Keohane, Robert O. a Nye, Joseph S. 2001. „Power and Independence in the Information Age.” Foreign
Affairs 77, č. 4, 81–94.
Kotler, Philip; Jatusripitak, Somkid a Maesincee, Suvit. 1997. The Marketing of Nations. A Strategic
Approach to Building National Wealth. New York: The Free Press.
Kunczik, Michael. 1989. „Public Relations für Staaten. Die Imagepflege von Nationen als Aspekt der
internationalen Kommunikation: Zum Forschungsstand.“ In: Massenkommunikation. Theorien,
Methoden, Befunde. Eds. Max Kaase a Winfried Schulz. Opladen: Westdeutscher Verlag, 165–184.
Leonard, Mark – Alakeson, Vidhya. 2000. Going Public. Diplomacy for the Information Society. London: The Foreign Policy Centre.
Leonard, Mark; Smewing, Conrad a Stead, Catherine. 2002. Public Diplomacy. London: The Foreign
Policy Centre.
Manheim, Jarol. B. 1994. Strategic Public Diplomacy and American Foreign Policy. The Evolution of
Influence. New York/Oxford: Oxford University Press.
Mearsheimer, John J. 2001. The Tragedy of Great Power Politics. London/New York: W.W. Norton &
Company.
Melissen, Jan. 2005. Wielding Soft Power. The New Public Diplomacy. Clingendael Diplomacy Papers
No. 2. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations Clingendael.
Müller, Karel B. 2008. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON.
Musil, Josef. 2007. Komunikace v informační společnosti. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského.
79
Novotný, Lukáš. 2009. „Evropská unie jako globální aktér. K veřejnému mínění ve vybraných neevropských zemích.“ Naše společnost 7, č. 2, s. 24–27.
Nye, Joseph S. 1990. Bound to Lead: The Changing Nature of American Power. New York: Bacis
Books.
Nye, Joseph S. 2004. Soft Power. The Means of Success in World Politics. New York: Public Affairs.
Ociepka, Neata a Ryniejska, Marta. 2005. Public Diplomacy and EU Enlargement. The Case of Poland.
Discussion Papers in Diplomacy 99. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations
Clingendael.
Osterhammel, Jürgen a Petersson, Niels P. 2007. Geschichte der Globalisierung. Dimensionen Prozesse
Epochen. Mnichov: C.H. Beck.
Peterková, Jana. 2008. Veřejná diplomacie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
Rid, Thomas. 2003. Die Öffentlichkeitsarbeit der USA im Mittleren Osten. Amerikanische „Public Diplomaty“ als Watte in Kriegszeiten? Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik.
Robinson, Pieta. 2002. The CNN Effect. The Myth of News, Foreign Policy and Intervention. London/
New York: Routledge.
Rost, Christian. 2008. „Goethe“ wird schlanker. (http://www.sueddeutsche.de/muenchen/goethe-institut-goethe-wird-schlanker-1.600837).
Sarcinelli, Ulrich a Menzel, Marcus. 2007. „Medien.“ In: Handbuch zur deutschen Außenpolitik. Eds.
Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann a Reinhard Wolf. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 326–335.
O’Shaughnessy, John a O’Shaughnessy, Nicholas Jackson. 2000. „Treating the Nation as a Brand: Some
Neglected Issues.“ Journal of Macromarketing 20, č. 1, 56–64.
Signitzer, Benno, H. 1995. „Public Relations und Public Diplomacy.“ In: Deutschland in der internationalen Kommunikation. Ed. Walter A. Mahle. Konstanz: UVK Medien, 73–81.
Sorensen, Georg. 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál.
Trompenaars, Fons. 1994. Riding the Wales of Culture. New York: Irwin.
Tuch, Hans N. 1990. Communicating with the World. US Public Diplomacy Overseas. New York: St.
Martin’s Press.
U.S. Department of Justice. 2005. Report of the Attorney General to the Congress of the United States
on the Administration of the Foreign Agents Registration Act of 1938, as amended, for the six months
ending December 31, 2005.
U.S. Department of Justice. 2009. Report of the Attorney General to the Congress of the United States
on the Administration of the Foreign Agents Registration Act of 1938, as amended, for the six months
ending December 31, 2009.
White, Ted. 2006. Broadcast News Writing, Reporting, and Producing. Amsterdam: Focal Press.
Wilhelm, Andrea. 2006. Außenpolitik. Grundlagen, Strukturen und Prozesse. Mnichov/Vídeň: R. Oldenbourg Verlag.
Zürn, Michael. 1998. Regieren jenseits des Nationalstaates. Frankfurt a.M.: Suhrkamp.
80
Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.:
THE ILLUSION OF ACCOUNTABILITY
IN THE EUROPEAN UNION
London/New York: Routledge 2009.
192 stran.
V minulém roce vyšel sborník The Illusion of
Accountability in the European Union, který
vznikl pod vedením politologů se zázemím na
Univerzitě v Uppsale ve Švédsku. „Accountability“ neboli spojující prvek jednotlivých
příspěvků představuje jeden ze základních
stavebních kamenů současných demokratických systémů. Jedná se přitom o pojem,
který stále ještě nenalezl ustálený překlad
do češtiny. Autoři sborníku si tento termín
definovali na základě vztahu mezi aktéry
X a Y, v němž X má právo 1. monitorovat
činnost Y, 2. hodnotit činnost Y a 3. uvalovat
na Y sankce. Pro účely této recenze používejme nadále překladu „accountability“ ve
významu „zodpovídání (se)“.1
Přínos sborníku spočívá hned v několika
skutečnostech. Sborník se sice zabývá tolik
diskutovaným tématem demokratického
deficitu, jeho autorům se nicméně podařilo
navázat na dosavadní diskuzi a dále ji rozvinout. Zvláště nápomocným se v tomto ohledu jeví zaměření na koncept zodpovídání se,
který navzdory svému normativnímu přesahu autorům umožnil vyhnout se přílišnému
rozmělnění tématu z důvodu hledání definice
demokracie. Autoři sborníku zároveň umně
propojili teoretická východiska s praktickou
rovinou. Díky tomu se jejich závěry odlišují
od řady jiných, čistě teoretických studií, které se snaží dokázat, že evropští občané z hlediska teorie ústavního inženýrství pociťují
neoprávněně újmu na svých demokratických
právech. Skladba témat sborníku je navíc o to
hodnotnější, přihlédneme-li k období vydání
sborníku. Vyšel totiž v roce, kdy Lisabonská
1/2011
smlouva vstoupila v platnost, tedy v období,
kdy revize primárního práva a dopady těchto
změn do značné míry vytěsnily nesouvisející
témata z politologické diskuze o EU.
Lze však také uvést několik výtek ke způsobu, jakým byl sborník sestaven. Je na něm
patrná volnější spolupráce autorů soustředěná kolem definice zodpovídání se a kolem
základní obecné teze sborníku, tedy že principy zodpovídání jsou v EU spíše iluzorní
než reálné. Příspěvky zjevně nevznikly podle předem dané osnovy (jak celého sborníku,
tak i kapitol), což se promítá do poněkud
výběrového sdružení témat kapitol, stejně
jako do jejich dosti rozdílné vnitřní struktury.
Některá křiklavá témata související s principy zodpovídání se tak nejsou vůbec dotčena
(komitologie či role národních parlamentů),
zatímco jiná jsou až nadreprezentovaná (viz
dvě kapitoly o Evropské centrální bance).
Pokud se týká vlastní struktury, sborník
sestává ze třinácti kapitol, z nichž dvě (první a třináctá) jsou pojaty obecně a zbylých
jedenáct se věnuje dílčím problematikám.
Většina kapitol se soustředí na výklad tzv.
interních procesů zodpovídání, což znamená, že z celého řetězce delegování autority je
vždy zvolen úsek mezi dvěma druhy aktérů
– na jedné straně bezprostředně delegující X,
na straně druhé Y vykonávající delegovanou
autoritu a zodpovídající se z jejího výkonu.
Autoři tímto vymezují hranice vůči mnohem
širšímu pojetí externích procesů, v nichž se
aktéři zodpovídají ze své činnosti před všemi, jejichž život je touto činností ovlivněn,
nikoliv tedy jen před těmi, kteří na ně výkon
autority bezprostředně delegovali.
Akt delegování a výkonu delegované autority je nahlížen a vykládán prostřednictvím
přístupu založenému na teorii racionálního
institucionalismu, podle něhož je X „pánem“
delegujícím na „správce“ Y autoritu v určité
oblasti. Autoři sborníku sledují, jaké formy
ex post a ex ante mechanismů páni užívají,
aby zajistili, že jednání správců nepřekročí
jimi vymezený mandát. Škála těchto mecha-
RECENZE / REVIEWS
nismů zodpovídání sahá od těch nejslabších
(právo na informace a přístup k dokumentům), až po ty nejsilnější (právo nadřízeného
odvolat zaměstnance, pravomoc parlamentu
vyslovit nedůvěru či možnosti voličů změnit
vládu prostřednictvím voleb).
Název sborníku obsahující slovo „iluze“
dává tušit, že autoři se při zkoumání mechanismů zodpovídání nespokojí s formální
demokratickou povahou EU, podle níž je
demokratický výkon moci a její kontrola zajišťována skrze přímo volený Evropský parlament a nepřímo skrze národní vlády v Radě. Sborník se tedy od dlouhodobě probíhající diskuze o demokratickém deficitu EU
rozvíjené G. Majonem, S. Hixem, A Moravcsikem, P. Mairem a dalšími odlišuje především v tom, že se soustředí na reálně existující možnosti, které mají občané k dispozici,
aby přiměli ty, na něž delegovali autoritu,
k zodpovídání se.
V několika kapitolách je například zpochybňován mandát poslanců Evropského parlamentu i celého tohoto parlamentního tělesa,
neboť evropské volby se neodehrávají nad
evropskými tématy, přestože se jedná o témata, která jsou náplní činnosti těchto politiků
a podstatou existence Evropského parlamentu. V praxi se tak europoslanci zodpovídají ze
své činnosti před svými voliči pouze ve velmi
omezené míře. Podobné analýze jsou ovšem
podrobeny i národní vlády. Byť vytvářejí složité struktury pro prosazení národních pozic
v evropských záležitostech, nečiní tak na základě zřetelného mandátu od svých voličů.
Kapitoly dvě až čtyři, tj. první tematicky
zaměřené kapitoly, se zabývají zkoumáním
argumentu, že EU jako systém vládnutí sui
generis si vyžaduje i nový náhled na demokratické uspořádání a na uplatnění principu
zodpovídání se, který by byl oproštěn od
uvažování v národním kontextu. Kapitolou
s nejširším kontextem a zároveň kapitolou
nejobecnější je kapitola dva Zodpovídání
ve světové politice od Roberta O. Koheana.
Koheane v ní pojednává o možnosti uplatnit
81
demokratické principy v mezinárodní politice, která, jak píše, „nikdy nebyla doménou
demokracie“ (s. 11). Na rozdíl od ostatních
přispěvatelů do sborníku se Koheane nezaměřuje pouze na určitý výsek řetězce vztahů
delegující – přijímatel mandátu, ale pokládá
si obecnější otázku, před kým by se mezinárodní organizace měly zodpovídat a k čemu
je to dobré.
Principy zodpovídání pomáhají podle
Koheana předcházet zneužití moci. Otázkou
však je, jakým způsobem tyto principy uplatnit v mocensky asymetrické mezinárodní politice, v níž neexistují podmínky pro reprezentativní demokracii, tím méně pro demokracii
přímou.2 Koheane vyjmenovává několik
mechanismů, které lze za určitých okolností
využít jako prevenci zneužití moci. Náleží
k nim dohled těch, kteří moc na nadnárodní
autoritu delegují, fiskální mechanismy, existence nadnárodní soudní instance, působení
volného trhu, kontrola ze strany ostatních aktérů či snaha o uchování dobré pověsti. Přestože vyjmenované mechanismy pro uplatnění
principů zodpovídání v mezinárodní politice
lze považovat za slabší, tj. pomyslná světová veřejnost nemá možnost udělovat přímé
sankce, vyznívá závěr Koheanovy stati nadějně. Doba rozmachu internetu napomáhá
šíření a výměně informací, přičemž vyšší
transparentnost rozvoji principů zodpovídání
výrazně napomáhá.
Kapitola třetí Zodpovídání se a demokracie od Heidruny Abromeit se již plně soustředí na kontext EU. Abromeit hned v úvodu
stati zdůrazňuje, že pojmy zodpovídání se
a demokracie nejsou identické a tudíž ani
zaměnitelné. Vedle již klasické diskuze nad
povahou demokratického deficitu EU, který
spočívá v nedostatečné politizaci EU, se
Abromeit zamýšlí i nad nejmenším společným jmenovatelem politických systémů běžně
označovaných za moderní demokracie. Podkladem pro tuto úvahu je srovnání několika
evropských demokracií (Francie, Nizozemska, Velké Británie a Švýcarska). V tomto
82
srovnání Abromeit usiluje o vyčlenění prvků
predemokratické politické tradice, které se
zachovaly do dnešních dnů, a vyvolávají
proto mnohdy dojem, že se jedná o neoddělitelnou součást demokratické formy vlády.
Podle Abromeit tedy není divu, že se diskuze o demokracii EU stáčí vždy stejným
směrem, a to k volenému parlamentu a principům veřejného zodpovídání. Autorka však
dospívá k závěru, že ani existence voleb ani
povinnost zodpovídat se před občany nevede
nutně k zajištění demokracie. V heterogenní
Evropě (míněno EU), kde navíc neexistuje společný evropský démos, se jen stěží
dosáhne skutečné demokracie založené na
volbách. Abromeit dospívá k diskutabilnímu
závěru, že cestou k tvorbě evropské demokracie může být rozvinutí prvků přímé demokracie. Nezabývá se však už podmínkami pro
rozvoj přímé demokracie v EU ani otázkou,
jakým způsobem může přímá demokracie
v prostoru EU, na rozdíl od demokracie reprezentativní, překonat vnitřní heterogenitu
a vytvořit společný démos.
Napětí mezi legitimitou na vstupu a výstupu v kontextu evropské integrace rozebírá
Sverker Gustavsson ve čtvrté kapitole Vymezení hranic pro únik před zodpovídáním se.
Evropská integrace se vyvinula na základě
vůle elit, nikoliv široké veřejnosti. Tento
způsob geneze integraci jednou provždy poznamenal tendencí k vládě pro lid, spíše než
k vládě lidu a skrze lid. Evropský systém
vládnutí se tak v mnoha oblastech vyznačuje
centralizovanou mocí, zatímco k zodpovídání za rozhodnutí této moci dochází na národní
úrovni. Gustavsson se však ve svých doporučeních nepřiklání k radikálnímu mocenskému zlomu a přesunům moci jedním či
druhým směrem (centralizaci či denacionalizaci). Výstupem jeho úvah je poněkud překvapivě pouhý důraz na princip předběžné
opatrnosti.
Hans Agné v páté kapitole Nenavratitelná moc a demokratické zodpovídání se
polemizuje se zastánci myšlenky, že moc
1/2011
mezinárodních a nadnárodních institucí na
ně byla delegována národními státy, a státy
ji proto kdykoliv mohou žádat zpět. Agné
tuto myšlenku systematicky vyvrací, neboť
význam slova delegovat je v kontextu mezinárodní politiky značně posunut a neodpovídá nárokům kladeným na procedurální
stránku demokracie. Procedurální koncepce
demokracie se soustředí zejména na způsob,
jakým se dospívá ke společným rozhodnutím. Podle této koncepce by mělo být možné
vrátit výkon moci zpět dému. Agné diskutuje
se zastánci představy, že nadnárodní instituce
lze vnímat jako národní regulační agentury,
které jsou k určitým aktivitám zmocněny,
ale eventuálně mohou být o tento mandát
připraveny. Množství mocenských autorit
v mezinárodním prostoru znemožňuje mezinárodním institucím poslouchat pouze jednu
z nich. Individuální stát v mezinárodním prostoru jednoduše nedisponuje stejnou mocenskou autoritou jako na národní úrovni. Některé druhy moci zase nemohou být národním
státům navráceny jednoduše z toho důvodu,
že jimi nikdy samy nedisponovaly.
Christer Karlsson v kapitole Reforma
smluv EU a zodpovídání se zkoumá, zda mají
občané EU významný vliv na utváření „pravidel hry“, tedy na revizi smluvního základu
EU. Podstatná část statě vyzvedává novou
konventní metodu revize, která ve srovnání
s mezivládními konferencemi umožňuje
transparentnější jednání a širší demokratickou účast aktérů. V teorii je toto hledisko obhajitelné, příklad Evropského konventu pod
vedením Giscarda d’Estainga však dokládá,
že i konventní metoda může trpět podobnými
nedemokratickými nešvary jako mezivládní
konference – tedy zákulisním vyjednáváním,
manipulací s agendou, nedostatečným a neúplným informováním veřejnosti, konsensuálním rozhodováním etc.
Nejúžeji zaměřenou kapitolu sborníku
představuje stať Thomase Larua Delegování
na stálé zastoupení a mechanismy zodpovídání se. V jejím úvodu se čtenář navnadí,
RECENZE / REVIEWS
že kapitola pojedná o rozdílných modelech
delegování mezi národními vládami a jejich
stálými zastoupeními v Bruselu. Následně
však zjišťuje, že se stať zaměřuje pouze na
srovnání forem delegace u dvou států – Francie a Švédska. Důvody pro výběr těchto dvou
států autor bohužel už neuvádí. Na této stati je
navíc patrné, že je součástí širšího výzkumu
(Larue se odvolává na svoji disertační práci),
zvolený výsek ovšem dostatečně neobjasňuje postup zkoumání. Z vyvozených závěrů se
čtenáři může dokonce zdát, že mnohé podstatné informace mu nebyly sděleny. Editorům sborníku navíc uniklo, že označení typů
dohledu „policejní hlídka“ (police-patrol) či
„hlášení požáru“ (fire alarm) nejsou čtenáři
v této kapitole nijak objasněna, přičemž s jejich podrobnějším výkladem se čtenář setká
až o dvě kapitoly dál.
Osmá kapitola Spolupráce evropských
zpravodajských služeb a zodpovídání se
Thorstena Wetzlinga zkoumá oblast, u nichž
se vyskytují značné demokratické nedostatky
i na národní úrovni. Autor dospívá k nepříliš
překvapivému závěru, že evropské zpravodajské agentury nejsou de facto podrobeny
povinnosti zodpovídat se ze své činnosti, a to
ani před Evropským parlamentem. Ten navíc
v této oblasti postrádá potřebné pravomoci
a nedisponuje ani odpovídající strukturou
(výbory a odborným zázemím). Autor však
na základě vsazených případových studií
dokládá, že i pravomoci národních parlamentů kontrolovat činnost vlastních zpravodajských služeb jsou spíše formální a v praxi
obtížně vykonatelné. Poukazuje i na šedé
zóny mezinárodní zpravodajské spolupráce,
kde se principy zodpovídání neuplatňují ani
na evropské ani na národní úrovni.
O evropské integraci se velmi často diskutuje v souvislosti s posilováním exekutivní moci vůči moci legislativní. V deváté kapitole Exekutivní moc a zodpovídání se v Evropské unii se Jonas Tallberg zaměřuje na tři
nadnárodní instituce výkonné moci – Komisi,
Evropskou centrální banku (ECB) a evrop-
83
ské regulační agentury. Výkon delegované
moci Tallberg zkoumá jak z pohledu teorie
racionální volby, tak i s ohledem na normativní otázky, které tato delegace implikuje
v teorii demokracie. Tallberg si pokládá otázku, proč vůbec pán deleguje moc na správce
a do jaké míry může této situace správce
využít ve svůj vlastní prospěch. Tallberg
rovněž tvrdí, že veškeré vztahy mezi pánem
a správcem mají tendenci zahrnovat určitou
míru volnosti jednání, jelikož mechanismy
dohledu jsou nákladné a v mnoha ohledech
obtížně proveditelné. Po srovnání mechanismů dohledů a zajištění principů zodpovídání
u výše zmíněných tří institucí dospívá Tallberg k závěru, že nejvíce nezávislým exekutivním orgánem je ECB, která se však svým
postavením příliš neliší od svých protějšků
na národní úrovni. Evropské výkonné agentury a Komise jsou podřízeny důslednějšímu
dohledu posilovanému prohlubujícím se procesem parlamentarizace EU.
Desátá kapitola Evropská centrální banka
– nezávislá a zodpovídající se? Od Daniela
Naurina tematicky přímo navazuje na kapitolu předchozí. Autor se hlouběji zabývá
dvěma tezemi. Ta první tvrdí, že negativnímu
vztahu mezi nezávislostí a zodpovídáním se
lze vyhnout. Tento argument zastává podle
Naurina také ECB. Druhá pak spočívá v tvrzení, že ECB je podrobena dostatečnému demokratickému zodpovídání. Naurin ve stati
dokládá, že ve výše zmíněné argumentaci
představitelů ECB chybí jasná spojitost mezi
principy zodpovídání a transparentností.
Jedna věc je zveřejňovat informace (ty,
které instituce uzná za vhodné, v míře podle
její vůle), zodpovídat se před kvalitně informovanými občany je však druhá věc.
Demokratická kontrola a zodpovídání ECB
také úzce souvisí s otázkou hledání rovnováhy mezi tlakem na efektivitu výstupů
ECB a naplněním procedurálních aspektů
demokracie. V prvním případě jde o to, že
ECB je podobně jako jiné instituce tohoto
typu koncipována jako nezávislý expertní
84
orgán, aby jednala s ohledem na dlouhodobé
zájmy občanů. Příliš velká nezávislost a víra
v expertní potenciál jde na druhou stranu
proti smyslu demokracie.
Poslední dvě kapitoly se zaměřují na občanskou společnost, již pojímají jako vnějšího aktéra s potenciálem ovlivnit uplatnění
principů zodpovídání v EU. Kapitola jedenáctá Participace občanské společnosti
a zodpovídání Thomase Perssona zkoumá na
příkladu tvorby politiky REACH myšlenku,
že významnější zapojení aktérů občanské
společnosti do tvorby politiky EU usnadní
veřejnou kontrolu politického rozhodování,
a napomůže tak uplatnění principů zodpovídání v praxi. Autor se při svém zkoumání taktéž pozastavuje nad tím, za jakých okolností
lze vnímat organizovanou občanskou společnost jako agregát názorů občanů v nejširším
slova smyslu. Neklade tedy automaticky
rovnítko mezi občanskou společností a evropskými občany. Pozastavuje se také nad
tím, že by větší míru zodpovídání měly zajistit organizace, které samy podobné veřejné
kontrole nepodléhají. Podpora většího zapojení různých zájmových skupin do tvorby evropské politiky podle Perssona posiluje iluzi,
že se tímto způsobem zlepšují mechanismy
zodpovídání, zatímco skutečné problémy evropského vládnutí zůstávají skryty.
Poslední tematicky zaměřená kapitola
sborníku Zlepšování zodpovídání se v EU –
potenciální role nevládních neziskových organizací od Louisy Parks v obecnější rovině
rozvíjí myšlenky o možné roli organizací
občanské společnosti v systému evropského
vládnutí a podmínkách naplnění této jejich
role. Význam neziskových organizací vidí
autorka zejména v informacích, které tyto organizace shromažďují mezi svými příznivci
a členy a následně vnášejí do procesu unijní
normotvorby. Tyto organizace také doplňují
systém brzd a protivah evropského vládnutí a případně ohlašují nepravosti, k nimž
v systému dochází. Autorka své závěry do
značné míry staví i na provedených řízených
1/2011
rozhovorech s reprezentanty organizovaných
zájmů různého druhu. Z nich jednoznačně
vyplývá několik již dřívějšími studiemi dokázaných poznatků. Náleží k nim mimo jiné
informace o tom, že nejotevřenější institucí
je Evropský parlament, že přístup ke Komisi
závisí na dobrém jménu a reprezentativnosti
organizace a že přístup na Radu je stále ještě
podnikán převážně z národní úrovně.
Závěrem lze říci, že navzdory tvrzení
a přání editorů se sborník orientuje na čtenáře s pokročilou znalostí jak záležitostí EU,
tak i teorie demokracie. Za cílovou skupinu
čtenářů sborníku můžeme tedy označit poměrně úzkou skupinu politologů zaměřených
zvláště na komparativní výzkum demokracie
a na systém vládnutí EU. Příspěvky ve sborníku nadto obohatí i studenty evropských
studií usilujících o pochopení podstaty tolik
diskutovaného demokratického deficitu. Přes
veškeré uvedené výhrady ke koncepci či obsahu sborníku je možné vznik tohoto díla
ohodnotit velmi pozitivně, neboť jeho autorům se podařilo realizovat kvalitní a relevantní příspěvek do soudobé diskuze o úrovni demokracie v EU.
Poznámky:
1. Uvedená definice naznačuje, že se jedná o širší
koncept, než může obsáhnout termín „odpovědnost“ vyskytující se u oficiálních překladů
evropských dokumentů (viz Evropská vládní
moc – Bílá kniha, KOM(2001) 428). „Odpovědnost“ totiž vyjadřuje spíše jednosměrný
charakter vztahu mezi X a Y, přičemž se tohoto
slova často užívá pro označení vztahů opatrovnického charakteru, v nichž má Y nad X nějakou formu převahy (morální, sociální, věkové
apod.). Obousměrnost vztahu X a Y lépe vyjadřují slova „zodpovídání se“ nebo přímo „skládání účtů“ či „zúčtování“. Přesněji to vystihuje
proces, v němž X deleguje autoritu na Y, které
smí dále delegovat autoritu na Z etc. Blíží se
to i etymologii anglického originálu. Uplatnění
posledně zmíněného termínu v kontextu teorie
demokracie však komplikuje využívání slova
„zúčtování“ v náboženské praxi, čímž toto slo-
RECENZE / REVIEWS
vo získalo nádech určitého radikalismu. S ohledem na praktické potřeby této recenze a snahu
vyhnout se pojmové nejasnosti jsem zvolila pro
překlad slova „accountability“ termínu „zodpovídání se“, případně méně přesného substantiva verbálního bez zvratného zájmena, tj.
„zodpovídání“, jestliže nebylo z hlediska lingvistického jiné volby.
2. Koheane používá ve své stati slovních spojení
„volební demokracie“ pro označení reprezentativní INdemokracie a „participativní demokracie“ pro označení demokracie přímé.
Jana Zatloukalová
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity
Jan Bureš, Jakub Charvát,
Petr Just a kol.
LEVICE V ČESKÉ REPUBLICE
A NA SLOVENSKU 1989–2009
Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 176 stran.
Kolektivní monografie se pokouší shrnout
vývoj a postavení levicových stran v Česku
a na Slovensku v uplynulých dvaceti letech.
Téma je to jistě zajímavé a významné. Většina českých i slovenských prací o politických
stranách se syntetizujícími ambicemi se věnovala především stranickému systému jako
celku. Existují publicistické i politologické
texty věnované některým vybraným stranám
(ODS, KSČM či moravské subjekty), avšak
práce věnovaná levici jako celku poněkud
scházela. Předkládaná kniha obsahuje řadu
zajímavých příspěvků, ale jak bude ukázáno,
určitou celostní ambici, kterou je možno vytušit z názvu knihy, nenaplňuje.
Kniha se skládá z předmluvy, devíti kapitol a anglického resumé. Spojuje autory
různých společenskovědních disciplin. Vedle
politologů (Miroslav Novák, Jan Bureš, Petr
Just, Vladimír Srb a další) jsou mezi autory
85
zastoupeni i filozofové (Erazim Kohák)
a v osobách některých autorů i přímí aktéři
vývoje současné české nekomunistické levice. Rubem tohoto přístupu je určitá tématická roztříštěnost a také ne zcela kompatibilní
styl jednotlivých textů. Rovněž je škoda, že
jednotlivé kapitoly nenabízejí komparaci
české a slovenské levice, jakkoli by to bylo
přínosné.
První dvě kapitoly jsou spíše jakýmisi
volnými eseji. Erazim Kohák se ve svém
příspěvku pohybuje v žánru na pomezí intelektuální rozpravy a politické publicistiky.
Formou historických reminiscencí a filozofických úvah poskytuje podněty k debatě
o programové modernizaci ČSSD. To je
samozřejmě zajímavé, ovšem spíše pro intelektuálněji založené levicové sympatizanty.
Kohákův návrh na obohacení sociálnědemokratické rétorické a programové výbavy
o důrazný environmentální prvek ovšem, dodáme-li pohled komparativního politologa,
naráží na skutečnost, že u dlouhodobě nejúspěšnějších západoevropských sociálnědemokratických stran (a ty oprávněně zůstávají
přinejmenším implicitně pro ČSSD vzorem)
sice došlo k pootevření vrátek ekologické
tématice, avšak místo vymezené otázkám
životního prostředí v širším slova smyslu
patří pouze k vedlejším prvkům jejich apelu
na vesměs materiálně orientované sociálnědemokratické voliče.
Rovněž Martin Profant zvolil spíše esejistický styl. Pokusil se o retrospektivní pohled
na ČSSD raných 90. let. Text obsahuje řadu
velmi zajímavých postřehů, ale celkově se
zdá, že autor výrazně přecenil význam „antikomunistického konsensu“ a podcenil nelehké vnitřní hledání sebe sama samotné ČSSD.
Souvisí to patrně s poněkud zjednodušujícím pojetím antikomunismu, které Profant
nabízí. Příliš intenzivně se snaží negativně
vymezit proti tomuto trendu české politiky jako takovému, což mu zabraňuje vzít
v úvahu, že od dob, kdy Hannah Arendtová
definovala antikomunismus v podmínkách
86
50. let, se přece jen neproměnil jenom komunismus, ale i zdroje, nástroje a repertoár
jeho odpůrců. Jinak řečeno, Profant podcenil
míru autentičnosti některých antikomunistických momentů 90. let, když se pokusil
devalvovat všechny antikomunistické argumenty jako funkční deriváty dosluhujícího
normalizačního komunismu. A ještě jinak
řečeno: lze samozřejmě kritizovat Zemana,
že si vybral ODS nejen jako svého hlavního
protihráče, ale místy i spoluhráče, ovšem
neměli bychom přitom podceňovat rizika
spojená s alternativou – sblížením s KSČM
již v 90. letech.
Příspěvkem Miroslava Nováka komparujícím situaci české levice po roce 1989 s Maďarskem a Polskem se dostáváme ke standardnímu politologickému textu, prakticky
jedinému, který provádí důsledné srovnávání v rámci středoevropské tranzice. V tomto
ohledu je jen škoda, že Novák nezahrnul do
svého příspěvku i Slovensko. Zajímavý je
zejména závěr, v němž Novák velmi výstižně analyzuje dilema, před kterým současná
ČSSD stojí. Novák má samozřejmě pravdu,
když apeluje na změny volebního zákona
a zlepšení koaliční kultury českých stran
i před volbami. Obávám se však, že cestou
bude spíše sbližování ČSSD a KSČM, než
se středovými stranami, které nenabízejí velkou jistotu své vlastní voličské stability ani
nejsou jednoduchými partnery pro vyjednání
přijatelného kompromisu. Pak si lze jen přát,
aby ČSSD postupovala v pokusu o sblížení
s KSČM moudře a udržela si postavení jednoznačně silnějšího hráče.
Petra Hirtlová a Vladimír Srb se věnovali
(pro Srba) tradičnímu tématu vztahu české
a slovenské levice k rozdělení ČSFR. Téma
samo o sobě je patrně zajímavé, ovšem jedná
se skutečně již „jen“ o součást soudobých
dějin, nikoliv aktuální politiky. Krátký text
obsahuje některá problematická místa. Označit HZDS raných 90. let bez dalšího za pravicovou stranu (s. 51) je přinejmenším sporné
stejně jako hovořit o „československé“ levici
1/2011
v situaci dvou paralelně existujících stranických systémů. Celkově článek vlastně tvrdí,
že rozdělení ČSFR bylo nelegitimní a že
se na něm jako (přinejmenším) spoluviník
podílela i česká a slovenská levice. To je
samozřejmě zcela legitimní názor, ovšem
jeho přínos z hlediska tématu knihy je dosti
marginální.
Jan Bureš se ve svém příspěvku naštěstí
vrací do politologického hájemství a nabízí
zajímavou studii reflektující nejen elektorát
KSČM, ale i určitou bezradnost komunistů
tváří v tvář nutnosti udržení funkčního kompromisu mezi neostalinismem na jedné straně
a pragmatickou modernizací a umírňováním
se na straně druhé. Bureš také svým textem
de facto velmi vhodně doplnil Novákovy poznámky ohledně obtíží a slabin případné užší
spolupráce mezi ČSSD a KSČM.
V rozpacích lze stát před následujícím
příspěvkem Petra Vyhnánka o mládežnických organizacích současné české levice.
Jestliže Hirtlová a Srb byli mimo téma
s přiměřeně zajímavým příspěvkem, drží se
Vyhnánek sice v mezích tématu, avšak vyprodukoval zcela elementární popis, jakýsi
referát na téma „co nabízejí webové stránky
Mladých sociálních demokratů a Komunistického svazu mládeže“. Nenajdeme zde
žádné srovnání obou organizací mezi sebou,
žádná data týkající se členské základny, žádné relevantní informace o spolupráci mezi
mládežníky a jejich „mateřskými“ stranami.
Nabízí se otázka, co je vlastně ve věku internetu přidanou hodnotou takového popisu
a odpověď se hledá skutečně obtížně.
Zato Petr Just zpracoval pro knihu zajímavou a přehlednou sondu do dějin slovenské
politiky 90. let, v níž ukazuje, kdo všechno
si mohl činit nárok na adjektivum „levicový“
a proč byly vlastně všechny levicové slovenské strany této éry něčím specifické. Autorův
přístup je vhodně zarámován do konceptu
konfliktních linií a dobového fenoménu
„mečiarismu“. Škoda jen, že Just ukončil
svou analýzu rokem 2002 a že se nepokusil
RECENZE / REVIEWS
zhodnotit, co se ze specifické atmosféry
slovenské levice 90. let přeneslo i současné
slovenské politiky.
Viera Zúborová přispěla do kolektivní
monografie poněkud eklektickou etudou na
téma vývoje levice na Slovensku s přihlédnutím k některým specifickým rysům. Naštěstí
spíše doplňuje Justův text, než by jej přímo
dublovala. V závěrečném příspěvku Pavel
Hynčica vcelku zajímavě analyzoval paradoxy skutečné i zdánlivé provázející programatiku Smeru. Hynčica se pokusil Smer
zasadit do komplexní struktury stranické
soutěže. Bohužel však příspěvek trpí ne zcela jasnou konceptuální výbavou a zejména
poměrně vágní představou, co autor vlastně
myslí pod pojmem konfliktních linií. Čtenáři
nezbývá, než uhadovat.
Celkově můžeme předkládanou knihu
označit za zajímavý pokus zmapovat a analyzovat vybrané problémy působení české
a slovenské levice po roce 1989. Práce sice
trpí tématickou i žánrovou roztříštěností a relativním nedostatkem komparativní perspektivy, přesto obsahuje řadu zajímavých textů,
které bude třeba brát v dalších analýzách
české a slovenské levice vážně.
Vít Hloušek
Rikard Bengtsson (red.):
I EUROPAS TJÄNST. SVERIGES
ORDFÖRANDESKAPET I EU 2009
Stockholm: SNS Förlag, 2010. 338
stran.
V posledních letech začalo v politologické
produkci přibývat rozsáhlejších publikací,
jež se zaměřují na analýzu fenoménu předsednictví Rady EU. Příznačné je, že boom
předsednického výzkumu začal ve Švédsku –
87
tedy v zemi, která tradičně preferuje spíše
mezivládní a pozvolnější tempo evropské integrace. Právě předsednictví Rady EU je tradičně považováno za vlajkovou loď státy kontrolovaného budování Evropské unie. Skutečnost, že s moderním teoretickým výzkumem (a posléze také s popisem jednotlivých
mandátů) předsednictví jsou spjata jména
švédských politologů typu Jonase Tallberga,
Ole Elgströma či Rikarda Bengtsson, proto
není nikterak náhodná.
Posledně jmenovaný politolog, který
působí jako docent na Univerzitě v Lundu,
je editorem sborníku, jenž se zaměřuje na
analýzu švédského předsednictví Rady EU
z druhé poloviny roku 2009. Rikard Bengtsson se autorsky podílel již na sborníku, který
při příležitosti prvního švédského předsednictví (z roku 2001) redigoval Jonas Tallberg. V případě recenzované knihy se role
symbolicky prohodily, protože Jonas Tallberg, jeden z nejznámějších současných
švédských politologů, se na knize podílel
jako spoluautor (právě s Rikardem Bengtssonem) poslední kapitoly, srovnávající první
a druhé švédské předsednictví.
Sborník, jehož titul lze předložit jako „ve
službách Evropy“ (čtenář se neubrání paralela s bondovským „ve službách Jejího veličenstva“), se skládá (kromě předmluvy a již
zmíněného komparativního závěru) ze dvou
částí. První se v pěti kapitolách zaměřuje na
analýzu klíčových priorit švédského předsednictví – agendu ochrany klimatu (kapitola 1), ekonomickou krizi (kapitola 2), migrační politiku (kapitola 3), regionální priority
(kapitola 4) a zahraničně-politickou agendu.
Kniha v této souvislosti kopíruje strukturu
programu švédského předsednictví, které deskriptivně analyzuje. Druhý úsek publikace
se ve čtveřici kapitol zaměřuje na analýzu
procesních stránek předsednictví – autoři
se konkrétně zabývají chováním Švédska
v institucionálním procesu EU (kapitola 6),
rolí vnitřní politiky pro švédské předsednictví (kapitola 7), předsednickou organizací
88
(kapitola 8) a konečně mediálním obrazem
předsednictví (kapitola 9). Sborník rámují
dvě kapitoly – úvod, popisující design obsahových kapitol a glosující švédské předsednictví en bloc a závěrečná kapitola, jež srovnává první a druhé švédské předsednictví.
Zatímco teoretický výzkum předsednictví
lze velmi zajímavě provádět aplikací rozličných konceptů (například teorií mezinárodního vyjednávání, či neoinstitucionálních východisek), jednotlivé mandáty se roubování
na abstraktnější východiska vzpínají. Také
Bengtssonův sborník se proto ubírá cestou
deskriptivní analýzy, která se zaměřuje na vysvětlení výsledků předsednictví, důležitých
událostí či okolností, jež švédský mandát provázely. Jakkoliv se toto nastavení může zdát
málo ambiciózní a metodologicky triviální,
kvalitně provedená deskriptivní analýza se
rozhodně ukazuje být pro analýzu jednotlivých předsednictví lepším nástrojem než krkolomné aplikace problematických konceptů.
V souvislosti s obsahem recenzovaného
sborníku nemá smysl reprodukovat jednotlivé kapitoly – jejich tituly k němu jasně odkazují a autoři se zadaných témat drží. Byť
se na celé knize podílelo 12 autorů, kapitoly
si drží společný styl a publikace tak působí
uceleně. Asi jediným rušivým jevem některých úseků knihy tak je příliš jemná strukturace konkrétních kapitol na velké množství
podkapitol, které mnohdy nepřesáhnou jednu
či dvě stránky. Pro orientaci by také bylo jednodušší, kdyby autoři nadpisy a podnadpisy
číslovali.
Kromě obsahu, kdy by jednotlivé kapitoly
bez potíží obstály jako samostatné studie, je
na knize velmi zajímavý její styl. Jednotlivé
1/2011
texty jsou napsány velmi lehkým a přístupným jazykem, který knihu činí ve švédském
prostředí přístupnou také těm, kteří se nepohybují v unijních či národně politických
strukturách. Velmi rozumně a nenásilně jsou
v knize používány odkazy na další zdroje, na
druhou stranu se jedná o relevantní a zvědavého čtenáře uspokojující reference. Proč na
tyto body recenzent poukazuje? V českém
politologickém prostředí je totiž častým jevem, že analýzy a odborné studie jsou zpracovávány buď nesrozumitelným či šroubovaným jazykem, přeplněny mnohdy zbytečnými
odkazy a logicky tak nejsou schopny oslovit
širší komunitu čtenářů. Bengtssonův sborník
přesvědčivě dokládá, že termín „vědecký“
se v žádném případě nerovná a nemusí
rovnat slovu „nesrozumitelný“.
Pro českého čtenáře je jistě velkou překážkou skutečnost, že recenzovaná kniha vyšla v jazyce, který je těžko přístupný a osloví
jen velmi omezenou komunitu. Je to škoda,
protože publikace má ve svém obsahu jak zajímavé kapitoly (namátkou například o mediální reflexi jako důležité součásti předsednictví, přínosná je také závěrečná srovnávací
kapitola), tak obstojí jako celek. Zájemcům
o severskou politologii, vládnoucím švédštinou, lze knihu jednoznačně doporučit.
Přínosný je text také pro jazykově vybavené
výzkumníky, kteří se zajímají o předsednictví
Rady EU či instituce EU. Pro ostatní čtenáře
Politologického časopisu se recenze pokoušela sdělit, že hodnotná a vědecky cenná díla
nemusí nutně vycházet jen v angličtině, ale
že je lze nalézt a vytvářet také v národním
jazyce daného badatele.
Petr Kaniok

EU jako aktér - Masarykova univerzita

Transkript

Podobné dokumenty

Česká politika v Evropské unii

Zkušenost pachatelů trestných činů a její vliv na

Biodiverzita hmyzu (4. přednáška)

S V O B O D A

Sborník - SKVIMP

Politics in Central Europe

- Středoevropské politické studie

Volby do Národní Rady SR

Kriminalita a její percepce v městském prostředí

Fiskální rámec - Česká bankovní asociace

EU jako aktér: analýza „rámování“