Mexický příběh

.
M E X I C O 5.3. – 20.4. 2003, autor Jiří Volf
Po náročných přípravách jsme se konečně dočkali. Dne 5.3.2003 –St ve 12 25 jsme za doprovodu
rodičů vyrazili na nádraží a odjeli osobním vlakem do Přerova, kde jsme asi 40 min čekali na rychlík Polonia,
kterým jsme pokračovali do Břeclavi. V rychlíku jsme poznali další členy výpravy, se kterými strávíme 3 dny
v Mexico City. Výpravu vede pan Kratochvíla ( Katčin strejda ). V Břeclavi jsme přesedli do vlaku Smetana,
který nás na čas dovezl do Vídně. Ve Vídni na vlakovém nádraží jsme si koupili lístek na autobus v ceně 5.80
euro, který nás přepravil na letiště.
Na letišti proběhlo vše v pořádku a přesně v 19 30 jsme se odlepili od rozjezdové dráhy. Letadlo asi
po 20 minutách nabralo stabilní výšku ( 10 000 metrů ) , venku teplota - 53 stupňů. Cesta uběhla celkem
rychle a byla zpříjemněna večeří a nápoji, co hrdlo ráčí ( pivo, víno, kola… ). V Madridu jsme přistáli ve 22 20.
U přepážky Amigos, která jde dost těžko najít, jsme vyplnili formulář a za chvíli nás už vezl příslušný minibus
do hotelu Alameda. Pokoj, který jsme dostali byl nad naše očekávání. Vše velmi luxusní, včetně snídaně od 7
do 10 30 hod, jež byla ve znamení úrovně hotelu - no prostě paráda.( vše v ceně letenky)
V 10 30 jsme podstoupili zpáteční transfer na letiště a ve 12 hodin jsme vzlétli směr Mexiko. Musím se
zmínit, že zavazadla, která jsme odevzdali ve Vídni uvidíme až v Mexiku, tak jsme zvědavi jestli zvládnou
přestup v Madridu?!. Večerní let paráda, ale denní je pro oko diváka ještě zajímavější. Krásné pobřeží
v Portugalsku, sem tam ostrov v Atlantickém oceánu, no prostě super. Právě jsme svědky večerní modlitby
Židů v letadle. Nasadí si pověstnou čapku, otočí se směrem, kde jsou např. dveře od WC a pohrouží se do
modlitby. Je to zvláštní pohled jak se někdo klaní dveřím a cosi brebentí. Inu víra je víra. Snad nám to
pomůže a bez problémů přistaneme. Po 12 hodinách 14 minutách jsme přistáli na letiště Benito Juárez
v Mexico City. Let měl jednu malou vadu. Letušky nám 30 minut před přistáním rozdaly formuláře, které se
musely vyplnit a odevzdat u přepážky na letišti – takové malé vízum. Chyba byla v tom, že něco vyplňovat,
když letadlo přistává je nadlidský výkon. Katku bolela hlava a ostatní cestující na tom byli podobně. Vidět
Mexico City z ptačí perspektivy je úžasný pohled. Město je doslova obklopeno horami a samotná jeho rozloha
je fascinující… Po vkročení na pevnou zem jsme šli do suterénu pro batoh, který jsme opustili ve Vídni. Vše
proběhlo OK. Vzali jsme ho a už nás čekala jenom poslední přepážka, a to zavazadlová. Celníkovi jsme podali
druhý vyplněný formulář ( též z letadla ) o počtu zavazadel. Po stlačení tlačítka se nám rozsvítila zelená a tak
hurá už jsme venku. Kdo měl červenou, ten prošel prohlídkou batožin. Do dneška nevíme podle čeho to
určovali. Po půl hodině jsme se všichni setkali v letištní hale, kde jsme si vyměnili prvních 100 dolarů za
mexická pesa. Byl to ten nejlepší kurz za celou dobu našeho pobytu. Škoda, že jsme nevyměnili víc. Do
nového „domova“ jsme jeli- polovina v taxi sitio, jež jsou bezpečné a polovina se strýcovým známým
Marcelem v jeho autě. Zhruba po půl hodině šílené jízdy jsme dorazili do hostalu, kde jsme se získali
spartakiádní ubytování v pokoji o třech dvoupatrovkách pro dva za vysokou cenu a šli si lehnout cca ve 4
hodiny středoevropského času. „ Usínáme“ při žaluziových oknech do ulice - špatně, jelikož hustá doprava
neustává ani v noci na této mexické tepně. Je kolem 22 stupňů – v Mexiku je horko jako u nás v létě.
7.3.2003 - pátek
Tak jsme po první noci, je 9 hodin a jdeme na první snídani, skládá se z kupy načernalých banánů,
jakýchsi burizónů, dvou melounů a na pití vlažné kafe s nepasterizovaným mlékem. V Mexiku z vodovodního
řádu neteče pitná voda, takže veškerá voda se musí kupovat. Bohužel naše kafe připravili z první varianty,
tak jsme zvědaví, co to s námi udělá. Po snídani jsme se rozhodli, že se trochu rozhlédneme po městě. První
naše kroky vedly k metru. Věděli jsme, že metro je v době špičky narvané, ale to, co jsme zažili bylo
nad naše představy. Všechny vagóny byly tak nacpané, že jsme počkali na další vlak, kam jsme se
2
po rozběhnutí sotva vešli. Nalepeni jeden na druhého jsme přečkali čtyři zastávky a vystoupili na hlavním
náměstí, El Zócalu. Metro je velmi přehledné, stanice kromě názvů mají přiřazeny i obrázky ( piktogramy )
kvůli negramotným, kterých je v Mexiku stále dost. Podzemní vlaky nejezdí po kolejích, ale mají gumová kola
a na bocích speciální „ nárazníky“, které drží vozy na dráze. El Zócalo patří do historického centra města, kde
má sídlo i prezident Spojených států mexických. Mexico se skládá z 31 státu, jeho rozloha je necelých 2 mil.
Km2 – tj. 25x větší než Česká republika, počet obyvatel asi 90 miliónu. První naše kroky vedly do Národního
paláce. Vše bylo přístupné kromě části prvního patra, všude samí vojáci se samopaly připraveni zasáhnout.
Na nádvoří jsou nástěnné malby mexického líbivého malíře Diega Rivery. Navštívili jsme také sněmovnu
parlamentu, přesněji její třetinovou kopii ze zlata, kde se nesmělo točit ☺. Po paláci jsme nahlédli do
katedrály, která nás uchvátila svou velikostí, v hlavní lodi zrovna probíhaly opravy z důvodu připravenosti na
velikonoce, ale ani to nevadilo, aby při práci probíhala bohoslužba. Dále jsme se šli podívat na zbytky
aztéckého chrámu, z kterého fakt zůstaly jen zbytky. Zničili ho Španělé, když kolonizovali zemi, v čele
s Hermánem Cortézem, který objevil Mexico a nazval ho Nové Španělsko. Hlavní náměstí je poseté stánky,
některé z nich jsou dokonce přilepeny k hlavnímu paláci. Prodává se zde vše od kokakoly, přes tacos –
kukuřičná placka s pomletým masem až po různé suvenýry z domorodé tvorby. Po krátké prohlídce jsme
zjistili, že jsme sami. A tak jsme šli do Muzea mexické medicíny, kde byl božský klid, vstup zdarma a jen
něco málo k vidění; pak přes 5 de Mayo do parku Alameda, kde jsme se setkali s ostatními. Cestou jsme šli
okolo Casa de los Azulejos ( dům z kachliček ) – dnes sídlo banky až k Paláci krásných umění z bílého
mramoru, působiště mexického národního baletu. Společně jsme se vydali mikrobusem ( peserem ) po
Paseo de la Reforma ( největší bulvár hl. města ). Cestou jsme viděli památníky Cuahtémoca – posledního
vládce Aztéků, Nezávislosti, tzv. Zlatého anděla a Diany, bohyně lovu, všechny uprostřed kruhových objezdů.
Po 30 minutách jízdy jsme odjeli do parku, kde se mimo jiné nachází Antropologické muzeum. Park jsou
zelené plíce hl. města a nazývá se „Les kobylek“. Antropologické muzeum je svého druhu nejlepší a největší
na světě. Po krátké poradě s našimi souputníky jsme se ho rozhodli navštívit. Vstupné, které se zde platí na
rozdíl od jiných i v neděli činilo 35 pesos ( asi 120Kč ) na osobu. Prohlídka muzea byla nádherná, některé
kultury, např. Májové, byly v rekonstrukci, ale i tak to stálo za to, vřele doporučuji. Jedinou přítěží byli všudy
přítomní policisté, jelikož jsme točili, aniž bychom zaplatili za použití kamery. Návštěvu muzea jsme zvládli za
tři hodiny. Před muzeem jsme viděli vystoupení Totonaků, potomků Indiánů od Mexického zálivu, předváděli
rituál plodnosti ( 5 osob vyleze po sloupu do 30m, čtyři se pak zavěšeni na lanech spouští hlavou dolů
v symbolických kruzích a pátý píská na píšťalku a sedí na plošince nahoře ). Po 10 minutách vystoupení se
vybírá vstupné. Naše skupinka rychle odchází…, každé peso dobré. Kolem šesté jsme se začali vracet do
hostalu. Na první den toho bylo až dost a sedmihodinový posun je stále cítit.
8.3.2003 - sobota
V 9 hodin jsme po “dobré snídani“ vyrazili opět do stanice metra Insurgentes a po dvou přestupech
dorazili na Severní konečnou autobusu, z níž jsme jeli hodinu druhou třídou do našeho cíle Teotihuacánu.
Hlavní město je tak rozlehlé, že jsme nepoznali, jestli jsme ho vůbec opustili. Mexico City v současnosti má
přes 20 miliónů obyvatel, což ho činí nejlidnatějším městem na světě. Vstupné činilo 37 pesos ( 120 Kč ).
Za vchodem se na nás vrhli indiánští prodejci obsidiánových figurek ( černé lesklé či s příměsí pyritu
do zlatohněda ). První jsme spatřili La Ciutadela ( pevnost ), kde sídlil panovník. Tvoří ji 390m dlouhé zdi
s 15 pyramidkami, uvnitř nichž je chrám boha Quetzalcoátla ( hl. bůh, Opeřený had ), jehož kopii jsme viděli
včera v Antropologickém muzeu. Po ulici mrtvých ( dnes dlouhé pouze 2km ) jsme přišli k Pyramidě slunce –
3. nejvyšší na světě. Za 15 minut jsme vyšplhali na vrchol a naskytl se nám úchvatný pohled do okolí, včetně
na severozápadě Pyramidy měsíce – 4. největší na světě s vrcholem ve stejné nadmořské výšce, kterou jsme
pokořili jako druhou a zanechali tam svůj podpis. Pak už jen chrámy Opeřených mušlí, Jaguára a Opeřeného
motýla, pojmenované podle nástěnných maleb. Závěrem jsme se šli zchladit do místního muzea obsahujícího
zajímavé vykopávky Teotihuacánu. Před muzeem byla skromná botanická zahrada, kde jsme však viděli
kvést cylindroopuncii, což stálo za to. Pak už jen cesta domů, nákup galonu vody a první návštěva internetu
v ceně asi 30 Kč za hodinu.
9.3.2003 - neděle
Ráno začalo varovně, bylo mi trošku malátně, ale postavil jsem se tomu a po zpožděné a nevydatné
snídani jsme s paní Šplíchalovou vyrazili do Xoximilca. Je to ekopark přirovnávaný v průvodcích k Benátkám
Amerik. Po nejdobrodružnějším bloudění celé dovolené jsme po dvou hodinách úspěšně dorazili ke vstupu.
Za cenu 15 pesos na osobu jsme šli obdivovat ten mexický zázrak. Půjčili jsme si čtyřkolo, abychom se
zbytečně nezdržovali, bylo již poledne. Byla to blbost, nadřeli jsme se jak Bulhaři a plovoucí zahrady tady
také nebyly. Hodina a půl strávená zde nám skutečně stačila a cestu do hostalu jsme nalezli také bez
zaváhání, což nás potěšilo. Pouze v metru mě chtěly okrást nějaké holky ( měl jsem u sebe hotovost v ceně
12 tisíc Kč ), ale neměly šanci. Na pokoj jsem se sotva dovlekl, takže jsme se ani nerozloučili se svými
souputníky, kteří odjeli do Puebly. Po pár zábalech jsme oba vyrazili pro pesa na letiště, kde se směňuje i
v neděli. Tato noc byla krušná pro mě i pro Katku, která si založila někde ucpávky do uší.
3
10.3.2003 - pondělí
Hned z rána jsem podstoupil 2 zábaly a naštěstí nemám vůbec hlad…snídaně se objevila opět až okolo
deváté ve složení: flekaté banány, studená káva, mléko, cukr a kukuřičné lupínky – za nekřesťanských 260
pesos za oba je to hrůza. Během dne se k nám ještě pořád někdo dobýval a když jsem odešel večer
na internet, Katka se obzvlášť těšila pryč z tohoto místa.
11.3.2003 - úterý
Vstávali jsme v 6 hodin, moc jsem se necítil, ale nakonec jsme se rozhodli a šli na recepci v 6 45, kde
nikdo nebyl, tak jsem nabral v „jídelně“ aspoň mango – jediné co tam bylo k snědku. Nakonec jsme klíč
s povlečením nechali na pultu a vyrazili na metro. Chtěli jsme se vyhnout špičce, ale moc se to nezdařilo,
přesto jsme po dvou zastávkách dorazili šťastně na Severní konečnou. Po chvilce dorozumívání se slečnou,
jež nás chtěla okrást o 100 pesos, jsme koupili lístky do Pachucy ( hl. město státu Hidalgo, 90 km SV
od Mexico City od společnosti Estrella Blanca po 44 pesos jeden ). Ještě 1,5 l vody za 14 pesos( což je
hodně) a nasednout. Za chvíli nás ale i s ostatními čtyřmi přesadili, protože nejezdí moc lidí, do jiného
autobusu, ale i tak jsme si mohli ponechat zavazadla u sebe. Cesta uběhla jako nic, potom co jsme se
vymotali ze zácpy v Mexico City, za 1 hodinu a 45 minut jsme byli na autobusové konečné v Pachuce. Pak
ještě zajímavá jízda mikrobusem, kde jsme byli jak na horské dráze, ovšem všechna čest místním směstnali
jsme se tam bez problémů i s batohy na zádech. Vystoupili jsme na rohu zócala – Plaza de le Independencia,
naproti našemu definitivnímu bydlišti za nejlepší cenu na další dvě noci – Hotel Noriega, noc za 190 pesos
pro dva ( 170 pro nás - Katka přesvědčila recepčního, že nemáme televizi – nutno dodat, že tomu sama
věřila ), což je po Mexico City příjemná změna. Pokoje byly ve standardní kvalitě, ale bylo tam osobité patio
s obrovskými fíkusy a jinými rostlinami..z hotelu dýchyla „ koloniální “ historie, což se líbilo hlavně Katce,
společně jsme pak ocenili zpěv ptáků z blízkého dvorku místo pulsující dopravy. Po pár krocích z hotelu jsme
narazili na potraviny – velké křupavé = housky po 0,8 pesos každá a grilované kuře za 23 pesos – byli jsme
nadšeni, po obědě ve 12 30 jsme šli prozkoumat okolí …v Muzeu hornictví měli bohužel zavřeno, bylo úterý,
takže jen z doslechu: Město založili horníci z hrabství Cronwell v Anglii a dodnes se v blízkých dolech těží
stříbro; muzeum popisuje podmínky a vybavení dolů. Jinak stojí za zmínku zócalo s hodinovou věží, z něhož
jsou vidět dvě vyhlídky na město: nižší s vlajkou a vyšší se sochou Ježíše Krista, která stojí zato…My si
ovšem zvolili radši odpočinek při kafíčku a keksech s výhledem do rostlinami posetého patia.
12.3.2003 - středa
Vstávali jsme o půl šesté a rychle jsme se vydali na autobusovou konečnou s cílem navštívit Údolí
starců u Metzititlánu ( stát Hidalgo ). Byli jsme nedočkaví, co dnešní den – první kaktusářský - přinese. To,
co jsme viděli zdaleka předčilo naše očekávání,…ale vše po pořádku. Cesta se hned za Pachucou začala vlnit
a autobus sjížděl po serpentinách níže a níže až jsme po hodině dorazili do Atotonilco el Grande, které leží
cca v půli cesty. Autobus byl druhé třídy, takže stál na každé mávnutí, což způsobilo, že trasu 60 km jsme
urazili za 2 hodiny. Od Atotonilca jsme sem tam zahlédli jedince čeledi Myrtiokaktus, ale blíže k cíli nás
překvalily strmé stráně porostlé prvními „stařečky“ ( Cephalocereus senilis ) s výškou 6 -8 metrů a čítajícími
několik hlav. Jsou nádherné a když přešly v lesy, nevěděli jsme kam s očima a se vzrůstající netrpělivostí
jsme vystoupili dříve. Hned po prvních krocích do terénu jsme užasli nad polštáři Mammillaria geminispina a
vše se snažili zaznamenat na kameru i foťák. Po vystoupání do svahu se před námi objevili zástupci
sudovitých obrů echinokaktusů a též první kvetoucí ferokaktus. Po nabažení jsme vystoupali do pásma
stařečků, pásma nejhezčího. Našli jsme i mladé exempláře 20 cm vysoké, ale jen pár kousků. Blíže
k hřebenu přibývaly také ferokaktusy a nakonec jsme objevili i první ojedinělé tilandsie. Slunce pálilo, ale my
nedbali a běhali od jednoho kaktusu ke druhému… ,a podle hesla v nejlepším přestat jsme se i my vydali
dolů k cestě. Na protilehlém svahu byla křovinová buš, výplod lidské kultivace krajiny a tak po necelé hodině
odpočívání ve stínku „obchodu“ a popíjení koly jsme mávli na projíždějící autobus a hurá zpět do Pachucy.
Syté jídlo z „našeho“ obchůdku – dnes krůtí noha za stejnou cenu jako kuře, která nám zachutnala tak, že
jsem neodolal a koupil ještě jednu – část z ní padla na výrobu svačiny. V 19 hod Katka usnula a já ji později
také následoval a nevzbudilo nás nic až do rána.
13.3.2003 - čtvrtek
Budíček byl ve 4 30, Váhal jsem a váhal a nakonec jsme se v 6 hodin pustili o dům dál do Ciudad Valles
( stát San Luis Potosí ). Zprvu jsme byli nadšení serpentinami, vesničkami i hrstičkami chýšek zasazených
do Sierra Madre Orientál – východního horského pásma, taktéž kaktusovými pásmy jakožto i subtropy se
zrajícími banány, pomeranči a kokosy, včetně typického domorodého obyvatelstva, ale potom co se cesta
přibližovala svému vrcholu 405 km a času 10 hodin jsme byli zmláceni, což se vystupňovalo teplým a vlhkým
podnebním pásmem, které člověk v klimatizovaném autobuse necítil. Po vyčerpávající jízdě, kdy jsme viděli i
„mrakové lesy“ – plné bromélií, tilandsií a epyfitických kaktusů se Katka rozhodla, že vytoužené a špatně
dostupné El Cielo vidět nemusí a naplánovali pokračování poutě na sever s ranním kuropěním. Noc jsme
prožili u autobusáku, mimo centrum města, kde jsou nejlepší ceny v Hotelu San Carlos za 175 pesos
s televizí, klimatizací, bez okna. Nutno zmínit, že jsem dostal petku vody v jednom obchodě zdarma, nejsem
4
si jist zda nemluvili trochu česky, byl jsem překvapen… Cesta z Pachucy do C. Valles nás přišla na 188 pesos,
což za vyjížďku po kusu Mexika není zase tak moc. Čímž vzdáváme i hold mexickým řidičům, kteří s bravurou
sobě vlastní zvládají s přehledem klikaté silnice bez většího brždění.
14.3.2003 - pátek
V 8 30 vyjíždíme do Ciudad Victoria ( hl. města státu Tamaulipas ) společností Transportes del Norte,
která vyniká nad ostatními vizáží zaměstnanců a úklidovou službou autobusů ( oproti naší věrné družce
Flecha Roja ), za 127 pesos na 4 hodinovou jízdu ( už se pro jistotu ptáme). Cesta vede více méně stále
subtropy, kdy z 80 m n.m. vystoupá na 333m n.m., ale i tak se zdá, že se dusno a horko nezměnilo. Z hlavní
konečné nás mikrobus veze za 4 pesa do centra. Unáhleně se rozhodujeme pro první noc v Hostalu de
Escandón za 183 pesos, ráno se ovšem stěhujeme do mnohem milejšího Hotelu los Monteros. Po zabydlení
hledáme marně turistický úřad, který se přestěhoval kdoví kde a zažíváme první „tropický“ liják svého života,
kdy během půl hodiny stojíme po kotníky ve vodě a sledujeme pomeranče ,jež se k nám dravou vodou blíží;
za hodinku by člověk nehádal, že vůbec pršelo. Po krátkém bloudění jsme vklouzli na tržiště do obchůdku
s jídlem, kde jsme se zásobili houskami, mangem, plátkovým sýrem, banány apod., vše jsme donesli na
pokoj a s chutí snědli…vlastně zůstalo i na zítřejší svačinu.
15.3.2003 - sobota
Po přestěhování spěcháme v 6 hodin na autobus do Jaumave ( stát Tamaulipas ), lístek tam i zpět
v ceně 72 pesos na osobu. Po vysednutí krátce váháme a nakonec se rozhodujeme pro JV, z počátku jdeme
farmou, což Katka těžce nese vystrašena četbou o zlých místních psech. Já ovšem nerušeně obdivuji první
dva druhy mammillárií, jednu sněhobílou a druhou zataženou v zemi, dále dva různé ferokaktusy a spoustu
opuncií a myrtiokaktusy. Po další půlhodině jsme dorazili k říčce a konečně mohli opustit farmu. Ovšem
ve chvíli, kdy jsme chtěli vykročit, uviděla Katka na druhé straně kojota, první setkání s ním ji vyděsilo, ale
když vzal po petardě do zaječích nechala se přesvědčit a šla se mnou na druhý břeh. Následovala 500 metrů
dlouhá rovinka po vystoupání břehu, kdy jsme hledali obregonii, ale marně. Po zdolání dalšího, tentokrát
vyschlého koryta jsem objevil zástupce Astrophyta myriostigma cca 50 rostlin, samá čtyřžeberná asi varianta
quadricostatum a dva exempláře Ariokarpus trigonus a hned bylo mnohem veseleji. Také sem tam
mamilárie a coryphanty. S novým elánem jsme šli dál, kde nás zvědavě pozorovali volně se pasoucí osli. A
pak to začalo, Ariocarpusy trigonusy, kam se člověk podíval a k tomu ještě samé staré kousky. Jedinou
vadou na kráse bylo to, že některé osli pěkně ožrali či podupali. Opilí dnešním úspěchem jsme okolo půl
druhé zamířili zpět, Katka stále petardu v ruce, kdyby se snad kojot vrátil. Bravurně jsme vyšli do městečka
mimo statek a nezbývá než doufat, že zítra na své narozeniny najdu jeden z cílů mé návštěvy Mexika.
16.3.2003 - neděle
Vstáváme v 6 hodin a po krátké přípravě vyrážíme pěšky na autobusák, osvědčilo se nám to více než
mikrobus, kdy získáváme dobrou orientaci ve městě. Za 24 pesos v 7 30 vyjíždíme se společností
Transportes del Norte do San Antonia ( stát Tamaulipas ), po hodině a půl jsme na místě a vydáváme se
vpravo od vesnice. Kde hned na prvních stromech obdivujeme motýly Monarchy, které jsme kvůli mé
nevolnosti nenavštívili na jejich zimovišti. Za mostem přes prašnou řeku obdivujeme vzrostlé ferokaktusy a
pětižeberná Astrophyta myriostigmata . Eroze je zde tak velká, že nás překvapuje, že tu vůbec něco roste,
pravda vše kryto agávem. Přes vyschlý kaňon jsme přešli do hustého podrostu z agáve a pichlavých keřů, to
v nás vzbudilo naděje, že uvidíme něco nového a skutečně Homalocephala texensis s krásnými péřovými
květy. Cíl dnešní cesty homolovitý kopec – jediný v rozumné vzdálenosti byl po dvouhodinách a půl na dosah
ruky a v tom jsem je uviděl, nádherné Obregonie denegrii, celkem jich bylo šest, šest nádherných obregonií.
Po důsledné dokumentaci jsme začali stoupat nahoru a teď teprve to přišlo…desítky obregonií a mezi nimi
jedna s nádherným květem a jiná se semeníkem ( z něhož nakonec nic nepřežilo – pozn.) vše na pravé
východní straně kopce těsně pod vrcholem. Nutno dodat, že Katku vylekala hrající si kojotí štěňata či ona
je?!. Na cestu zpět jsme vyrazili po 13 hodině, protože cíl dne byl splněn, ještě jsme se vyhnuli hubeným
kravkám spásající bůhvíco, přelezli plot a po cestě šli k zastávce, kde už jsme jen čekali na autobus zpět
do Ciudad Victoria. V obchodňáku jsme nakoupili jídlo a po večeři na pokoji šli do hajan.
17.3.2003 – pondělí
O půl sedmé nasedáme do mikrobusu a po krátkém zmatku na autobusáku také do autobusu
společnosti Sendor a za 84 pesos na osobu přijíždíme do Linares ( cca 4,5 hod ). Po chvíli si od stejné
společnosti kupujeme lístek do Aramberi a za 99 pesos na osobu ( cca 2,45 hod ), později přijíždíme
do La Escondida, kde po hodině čekání ve vesničce povětrnostně jako vystřižené z divokého západu,
nasedáme do spoje do Aramberi ( již v ceně ) – vše stát Nuevo León. Po 15 min hrůzy, kam to vlastně
jedeme a zda případně stihneme autobusy do Matehualy dorážíme na místo, kde k naší radosti jediný hotel
ve městečku je právě naproti zastávce. Pokoje jsou za 300 pesos, zatím nejdražší, okolo bazénku zatím bez
vody. 1 peso = asi 4 koruny české. Po zabydlení zkoumáme městečko a kupujeme večeři ( tortilly, tuňáka,
manga, sušenky ke kávě…) a kolem mučenkou protkaných venkovských plůtků dále na Zaragozu - stát
Nuevo León, ale daleko jsme se nedostali, uvidíme zítra. A za pokřiku místních dětí „Gringo, gringo“ ( hanlivá
nadávka pro Američany) se s klidem vracíme na pokoj.
5
18.3.2003 – úterý
Vstáváme o půl sedmé a vzpomínáme na strýce s jeho družinou, kteří dnes odlétají z Mexico City.
Vycházíme směr Zaragoza, asi po hodině chůze jsme se konečně dostali nad vesnici, kde zkoumáme terén
při cestě, jsou zde známé Echinokaktus platyacanthus, Mammillarie Parkinsoni a ferokaktusy. Při návratu
na cestu se vymrštila odnož opuncie a zabodla se mi do břicha, po 10 minutové operaci jsem ji konečně
sundal, dva otvory Katka pohotově postříkala Septonexem. Dále jsme šli půl hodiny po asfaltce, pak konečně
volný ač strmý terén, hned jsme tam byli. Krásné obří Ferokaktusy s červenými trny, jejichž poupata místní
děti prodávají – nevíme na co; echinocereusy, echinokaktusy a nový ferokaktus. Po hodině těžkého terénu
jsme se dostali až pod pískovcovou strmou stěnu a tu jsme uviděli upřeně nás pozorující skupinku vojáků
v plné polní, která naštěstí šla brzy dále,… za námi se jim očividně nechtělo. My jsme se vydali opatrně
v odstupu půl hodiny za nimi, po další půl hodině jsme vystoupali na lákavý kopeček, kde na hezky
kvetoucím thelokaktusu jsem našel neméně hezkou kudlanku, poslední stádium před dospělostí, kterou jsme
propustili „do přirozeného prostředí“ na kaktus, což ji nejspíš stálo život. Dalším cílem byl zajímavý
od ostatních odlišný kopec, na němž nakonec nic nerostlo, ale byl poset krystaly ( malý si Katka vzala
na památku ). Dost zmoženi jsme stále pokračovali směrem na Zaragozu, zklamáni nepřesně psaným
článkem o této oblasti jsme se rozhodli, že u hřbitova náš průzkum zakončíme. Nelitovali jsme přelezeného
plotu sousedního pozemku, kde jsme našli krásné echinofossulokaktusy, Neoloydie subteranea a ( až doma,
mnohem později, prvního zástupce turbinicarpusu – kterého jsme objevili na videu ). Pak už jsme jen zdolali
cestu zpět 7 km ( do Zaragozy je to nakonec 14 km ) a z nedostatku směněných dolarů byli rozhodnuti zítra
pokračovat do Matehualy a usnuli na posteli velké jako pro 4 osoby.
19.3.2003 – středa
V sedm hodin stopujeme autobus do La Escondida a zjišťujeme, že má zastávku přes silnici od našeho
hotelu. Pak pokračujeme dalším do Matehualy ( stát San Luis Potosí ), v 11 hodin jsme na místě, celkem
rychle procházíme město, vyměňujeme peníze, prohlížíme si tři hotely a rozhodujeme se jet do Real
de Catorce ( stát San Luis Potosí ) již dnes. Autobus vyjíždí ve 12 hodin a my počítáme, že zůstaneme dvě
noci. Po dvou hodinách prěsedáme na menší autobus a projíždíme tunelem Ogario, jedinou přístupovou
cestou. Po otevření dveří nás čeká šok, prodejci všeho možného se na nás lepí jako mouchy na bonbony.
Jeden mladík se za námi táhl až na náměstíčko a když jsme nechtěli za jeho služby zaplatit, sklidili jsme
spoustu nadávek. Jinak ostatní hotely jsou strašně drahé - 550 pesos, jsou sice stylově opravené, ale jen
vevnitř, jinak místo vypadá celkově velmi neutěšeně a zisky zde přináší hlavně věřící, kteří sem pořádají
poutě do kostela sv. Františka z Assisi. Všude se prodávají cetky, létají zde odpadky a místní umouněné děti
si místo draků pouští igelitové sáčky na špagátku. Celkem k vidění toho tady není moc, ale prý zde v okolí
rostou Lophophory Williamsi, posvátný kaktus Indiánů z kmene Huichol. Je to skutečné město duchů,
z dřívějších 45 000 obyvatel zde s bídou žije necelý tisíc, ale podnikatelé z USA s městečkem mají prý své
plány. Čekáme tedy na odvoz zpět, já zkoumám okolí a Katka krmí tortillou místního toulavého psa. Je nám
nabídnut odvoz, ale bojíme se, takže radši jedeme autobusem. V Matehuale jsme v 18 hodin, ubytováváme
se za 160 pesos – nejlevnější, přitom hezké místo. Nakupujeme výborné a levné ovoce, vynikající tortilly a
večer navštěvuji internet v sousedství. Zítra zpět do Aramberi – 2 hodiny cesty, na turbinikarpusy.
20.3.2003 – čtvrtek
Vstáváme v 6 hodin a jdeme na autobus, společnost má pobočku hned vedle hotelu, takže nemusíme
na hl. konečnou, což neplatí pro jízdy na jih ( SLP ) a sever ( Saltillo ). Po jednom přestupu v La Escondida
vysedáme u benzinky na začátku Aramberi. Vyrážíme hned do terénu, nacházíme první neolloydie, později
hezké coryphanty a stále postupujeme směrem na La Escondida, Katka zahlédla krásného kolibříka. Asi
po hodině a půl hledání Katka objevuje první turbinikarpus a já hned druhý, oba ve velikosti naší koruny.
Za další hodinu nacházíme naleziště o cca 15 kusech, jsme spokojeni, ještě sledujeme nenápadně
domorodce, jak seká Echinocactus plat. pro svůj dobytek a tradičně mávneme na projíždějící autobus a
vysedáme v La Escondida. Zde chvíli pátrám po něčem novém, zatím se Katka sluní na kameni a pak
společně natáčíme místní zvěřinec – kozy, krávy, prase a přes cestu jde v klidu oslík , v 16 hodin jedeme
zpět do Matehualy. Opět tradiční nákup: ovoce, chutné tortilly, voda, kola …a den končíme zase na pokoji.
21.3.2003 – pátek
Budíček je v 6 30, pomalu vstáváme a balíme. Autobus do půlmilionového hl. města státu Coahuila
Saltilla jede v 9 hodin z hl. konečné, asi 40 minut od hotelu. Okolo půl osmé vycházíme pěšky, mikrobusy
nejezdí a za taxi nechceme utrácet. Lístky jsou po 163 pesos a mají poslední dva a k tomu každý jinde. V 9
hodin nasedáme a Katka po chvilce přesazuje jednoho mladíka dopředu na náš lístek a tak sedíme spolu.
Po hodině jízdy rána, autobus píchl ( jedno ze dvou zadních dvojkol ) a tak se plížíme k opravně, což je
chýše s umouněným automechanikem – tzv. vulcanía. Využil jsem volné půlhodinky a vyšel do terénu a
objevil jsem krásné skupinky echinocereusů a jeden ancistrokaktus. Přišel jsem na poslední chvíli, podle
Katky, která řidiče přesvědčovala ať počká, ač jsem to měl zcela pod kontrolou. Do Saltilla jsme dojeli se
6
zpožděním jedné hodiny, mikrobusem do centra, kde jsme jako vždy našli bez problémů ubytování za dobrou
cenu – díky průvodci Lonely planet, v hotelu Bristol za 190 pesos s televizí. Po zabydlení jsme šli do centra,
kde jsme navštívili nejkrásnější katedrálu Mexika v Churiqueresque stylu a Muzeum ptáků, které rozhodně
stojí za návštěvu ( jsou zde všichni ptáci mající něco společného s Mexikem rozděleni dle různých kritérií ).
Pak jsme zjišťovali autobusy do Arteagy, s čímž nám nakonec pomohl zaměstnanec turistického úřadu: za 7
pesos, co 20 minut, délka cesty 15 minut, naproti t. úřadu…Arteaga je dnes spíše předměstím Saltilla.
Cestou zpět kupujeme grilované kuře za 45 pesos a zkoušíme také proslulé Tacos el Pastor, ať ten zítřek
dobře přežijem.
22.3.2003 – sobota
Po hrozné noci, kdy na chodbě hlučela místní mládež, která muzicírovala přes den na náměstí – včera
byl totiž státní svátek, vstáváme o půl sedmé a jdeme na vyhlédnutou zastávku a v 8 nastupujeme
do „luxusního“ mikribusu, který nás vysazuje u náměstíčka. Směřujeme na JV dle kaktusářského časopisu.
Hned za cestou nenacházíme kromě spousty odpadků, které „prosívají“ kozy, nic. Po hodince cesty
obdivujeme první mammillárie a ojedinělé bílé s černými středovými trny krásně kvetoucí echinomastusy,
také trsovitě rostoucí Neoloydie conoidey. Dále objevujeme pravidelně rostoucí Thelokaktus phymatotlelos a
první zástupce Ferokaktus pilosus. Po hodince, kdy se dostáváme ke druhému svahu míříme na SZ, v tom
objevuji první kusy Ariocarpus retusus f. furfuraceus. Naše radost nezná mezí, hned hledáme další a také je
nacházíme, jde o populaci cca 40 – 50 rostlinek, někde až 7 těl u sebe. Po půlhodině dokumentace
postupujeme dále na vrchol, kde nás opět vítá dalších 60 rostlin v okruhu 30 m2, dnes můžeme být
spokojeni. V této lokalitě už chybí jen Lophophora Williamsi a Echinokaktus horizonthalonius. Pomalu
sestupujeme na V a pak na J a nacházíme největší mammillárii našich cest 50 x 30 cm. Nic nového už
neobjevujeme, takže až zase zítra. Nezáživný terén zdoláváme lehce a až na konci nás trošku děsí
pastevecký pes, který nakonec následuje dobytek místo nás. Na spoj čekáme pouze 20 minut a po 18 hodině
jsme i s grilovaným kuřetem šťastně na pokoji – tak vrcholí každý náš den.
23.3.2003 – neděle
O půl osmé vyrážíme z hotelu a jedeme do Arteagy, tentokrát ke Katčině neradosti na opačnou stranu,
kde před každým stavením leží pes, ovšem apatický. Za chvíli jsme ven z městečka a procházíme třemi
vyschlými koryty. Objevujeme nádherně kvetoucí zelené echinocereusy. Po hodině dosahujeme prvního
kopce a obdivujeme rostlinky Echinocereus pektinatus s velkými nafialovělými květy, thelokaktusy, neoloydie
a trsovité malé mammillárie…, což se opakuje až na vrchol, kde plašíme místního holoubka, který nám
dovoluje nahlédnout do svého na zemi zbudovaného hnízda. Po chvíli sestupujeme k dálnici na Monterrey,
zklamaně se ploužíme, ale v tu chvíli uvidím u pravé nohy první lophophory, které jakoby splývaly se
zemským povrchem. Zapaluji si svou první cigaretku v Mexiku a vychutnávám triumfální úspěch. Na S straně
svahu nakonec nacházíme asi 50 rostlin. Zpola radostně postupujeme zpět, když tu v křoví na rovině vpravo
pod kopcem nacházíme i poslední cíl Echinokaktus horizonthalonius, nádherné modrozelené 15 cm rostliny a
navíc největší lophophoru dnešního dne. Katka sbírá semínka, má i cosi s lophophor( ale ty se ztratí ). Navíc
naše oči plesají nad ancistrokaktusy či glandulikaktusy o velikosti 50 cm, no prostě krása. S úspěchem se
vracíme do městečka, kde nás vítá pouť ( až na místní speciality jakoby vypadla z oka těm našim, co do
„zboží“ ). V Saltillu opět chutně večeříme a zjišťujeme autobus do Monclovy, kam směřujeme zítra. O půl
desáté spokojeně usínáme.
24.3.2003 – pondělí
Vstáváme v 6 hodin, autobus vyjíždí v 7 45, v Monclově jsme v 11, kde je hned přípoj
do Cuatrociénegas ( oboje stát Coahuila ), kde jsme za 2 hodiny. Z autobusáku se nemůžeme zorientovat a
chvíli ( 30 min ) trvá než nacházíme Motel Santa Fé s nocí za 355 pesos, což je dost, ale mohlo být ještě
hůře - 500 jinde, není z čeho vybírat. Dále se informujeme na prohlídku místních jezírek na turistickém
úřadě, kde nám nabízí okružní jízdu za 550 pesos, souhlasíme. V 15 30 zkoušíme navštívit Las Playitas, ale
po hodině a půl zjišťujeme, že nemáme šanci a tak aspoň obdivujeme volně se pasoucí koně. Před spaním
se rozhodujeme, že zítra půjdeme pěšky a co stihneme, to stihneme. Usínáme v 9 30, každý ve své velké
posteli.
25.3.2003 – úterý
Vstáváme brzy a vyrážíme po silnici 30 směr Torreón – 7 km informační centrum a dalších 9 km Poza
la Beccera a možná dalších 4,5 km Los Arenales – vpravo od silnice. Po 3 km ostřejší chůze nás zastavují 3
Mexičané a nabízí nám odvoz do Poza la Becerra, dlouho se nerozmýšlíme a jedeme, zadarmo nás tam díky
nim pustí a za 5 min můžeme jet s nimi k návštěvnickému centru či říčce Los Mezquetes, ale my se
rozhodujeme prozkoumat písčité duny Los Arenales. Jezírko nás nadchlo, je tam křišťálově čistá a teplá voda
celoročně, s tlamovci a jinými rybkami, každopádně nás překvapuje, jak se sem vlezou koupání chtiví lidé.
K pískům nás doprovází místní pes, který nás neopuští po celou vyčerpávající cestu rozžhaveným pískem,
občas ho za to napojím či krmím pro nás nevábnými kukuřičnými tortillami. Po návratu zpět zkoumáme okolí
silnice a nacházíme Echinokaktusy horizonthalonius, Gruzonie a také spoustu Epithelant včetně jedné
nádherné kristáty. Nad námi se tyčí malý skalnatý kopeček, který k naší ( dnešní ) škodě necháváme bez
7
povšimnutí… Vstupujeme na silnici a opět jsme nemilosrdně přemluveni k jízdě, tentokrát na korbě,
do návštěvnického centra. Plašíme místního psa a prolézáme chabým plotem. Rozhlížíme se a čekáme ( 10 18 hod otevírací doba ), což nás stojí 20 pesos na osobu, ale také na vlastní oči vidíme v ohrádce dvě
zástupkyně místních želv, potom jdeme k Poza Azul, nádherně promodralému jezírku, které navíc fascinuje
dalšími druhy rybek, pak pokračujeme plni dojmů k říčce, ale další dvacka za vykoupání zde se nám zdá dost
a tak jsme si to namířili přes planinku k cestě. Nebylo to zrovna moc šťastné, viděli jsme sice coryphanty a
tephrokaktusy, ale také jsme se bořili do prosolené půdy. Na silnici nás ihned naložili pro změnu policajti a
aby si nekazili reputaci vysadili nás na okraji města, což bylo jen pár kroků od centra, kde jsme poseděli ve
stínu stromů na stylových lavičkách a posvačili, já už hlady sotva viděl, protože kukuřičné tortilly a bujón
jako Katka bych si vážně nedal. Doprovodil jsem Katku do motelu a vydal se k soše nad městečkem, odkud
byla super vyhlídka.
26.3.2003 – středa
O třičtvrtě na sedm vyrážíme na Las Playitas ( kolem slamového předměstí ), na které jsme se opět
navnadili v návštěvnickém centru. Byl to jeden z nejnáročnějších pochodů, kdy jsme doslova běželi 4 hodiny
tam i zpět po žhavém písku, ovšem o plážičkách v době sucha se vůbec nedalo mluvit. V motelu jsme
zapnuli klimatizaci, což se stalo Katce osudné – nachladila se. Ve 12 hodin jsme šli na autobus směr
Monclova,který jel během 15 minut – 40 pesos na osobu. Po dvou hodinách jízdy jsme vyrazili naproti
autobusáku do Hotelu San Augustín, ubytování za 196 pesos s manželskou postelí, větrákem a televizí jako
vždy, pak jsme zjišťovali autobusy do Castaňos ( 18km ) u Saltilla a nakonec tuňák, salsa, manga, housky...
27.3.2003 – čtvrtek
Vstáváme až o půl osmé, přispali jsme si, o čtvrt na devět nasedáme a po deváté vysedáme tak 1km
před městem, za 6 pesos lístek na osobu. Hory jsou asi 3 – 4 km od silnice, jsem zklamán, Katka se plouží a
nikam se jí nechce, takže procházíme aspoň rovinu. Jsou zde trsy echinocereusů, coryphanty, trsy epitelant
až o 80 hlavách a echinomastusy či ancystrokaktusy. Jsem celkem spokojený, protože jsme našli většinu, co
tady roste. Asi po třech hodinách v terénu jdeme stopnout autobus, když nás překvapí obří jáma s tlejícími
kuřecími vnitřnostmi a mračnem much. Za třičtvrtě hodiny jsme na pokoji i s půlkou kuřete + salsa, salát,
tortilly za 23 pesos. Pak jdu ještě pro ovoce a na internet, zatímco Katka odpočívá u televize – má teplotu a
bolí ji v krku.
28.3.2003 - pátek
Vyjíždíme do Matehualy ( Monclova » Saltillo 124 pesos na osobu, tři a půl hodiny spol. Senda v 8
hodin; Saltillo » Matehuala 163 pesos na osobu, 4 hodiny spol. Estrella Blanca /Futura/ ). Poprvé jsme
nuceni dát batoh do zavazadlového prostoru. Vidíme 2 filmy, které už jsme viděli, ale né celé, takže
konečně zjišťujeme jak dopadly. Z hl. konečné jdeme asi 15 minut a opět se ubytováváme ve známém
Hotelu Álamo za 160 pesos, čímž si vylepšíme rozpočet. Katka si jde lehnout ( stále má teplotu ) a já
zkoumám Matehualu, moje snahy jsou korunovány úspěchem, takže kupuji půl kuřete, manga, cukrový
meloun a především místní křupavé tortilly.
29.3.2003 – sobota
Katce je lépe, ale zůstáváme a tak vyrážím po okolí Matehualy (stát San Luis Potosí ) sám. Je ve mně
malá dušička, ale náplastí je mi nález glandulikaktusů s černými květy a několika mammillárií. Katka stále
polehává a tak jdu na nákup něčeho na zub, zbytek dne pak lenošíme oba.
30.3.2003 – neděle
Mysleli jsme, že se bude měnit čas, ale nic. A tak jsme dobře stihli autobus do San Luis Potosí, 110
pesos na osobu, 2 hodiny a půl. Minibusem za 3,5 lístek jsme dorazili do centra, vystoupili jsme od parku
Alameda vlevo a od vlakového nádraží napravo. Je zde spousta hotelů, my jsme nakonec dali přednost
jinému než doporučoval průvodce – Hotelu Jardín za 190 pesos, bez mýdla, ručníků a toaleťáku, ale s vařící
vodou ve sprše. Průzkum města nás překvapil nádhernými budovami ze sopečné horniny a návštěva Muzea
masek rovněž stála za to ( 5 pesos/osoba ). Večer jsme si v místní restauraci dali ½ kuřete + salsa, rýže a
kukuřičné - celkem chutné - tortilly vše za 22 pesos.
31.3.2003 – pondělí
Za 20 pesos na osobu jsme vyjeli směr S do Villa Hidalgo – hledat Pelecyphory, nakonec jsme
vystoupili o 15km dříve a kroužili u osady Ventura, ale protože jsme nic neobjevili před polednem jsme odjeli
místním autobusem do V.Hidalgo. Tam bylo opět vše stejné, navíc koně na pozemku a za chvíli nás dostihli
jejich majitelé na kolech, kteří se o ně báli, hlavně starý děda byl nedůvěřivý, zdali na nich neodjedeme
do SLP. Jedinými úspěchy dne byl nález mutantní mammillárie, kterou jsme důsledně zdokumentovali a
semeníku Ferokaktusu latispinus. Po tom co jsme dosáhli dálnice, jsme šli pomalu zpět, asi 4x jsem ještě
zabrousil za plot, ale nic nového jsem neobjevil. Asi okolo 15 30 jsme v osadě stopli autobus a za 30 pesos
bez lístku jeli zpět, poprvé nám v ceně někdo vyšel vstříc. Pak zase klasicky kuře ve známé prodejně a ještě
housky jinde – kus za 1,2 pesa, což je dvojnásobek oproti Pachuce.
8
1.4.2003 – úterý
V 8 hodin vyrážíme na další kaktusové naleziště do Huizache ( stát San Luis Potosí ), cesta trvá hodinu
a dvacet minut, čímž zjišťujeme, že z Matehualy je to mnohem blíže. Ihned jdeme do terénu vpravo
nad vesnici, Katku vylekali dva psi a tak už se těší až budeme daleko od civilizace. Nacházíme první
mammillárie, neoloydie, echinocereusy a hlavně první lophophory. Po chvilce nám jde hlava kolem, všude
koberce lophophor až o 60 hlavách. Za dnešní den jsme jich viděli tisíce. Jsou zde také coraphanty,
thelokaktusy… Po chvíli stoupáme do kopce, lophophory mizí, ale narůstají bělostné mammillárie a neoloydie
a též první astophytum ovšem v nevalném stavu. Na hřebenu není nic nového, ale výhled spolu s okrasným
podrostem z agáve stojí za to. Rozhodujeme se pro přechod přes cestu na protilehlý kopec, asi po hodince
šlapání po lophophorách nacházíme na úpatí první astrophyta a především objevuji první rostlinku Ariocarpus
retusus var. fisuratus. Volám Katku, která se zde potom sluní s já jdu dál po hřebeni, kde nacházím další
perly tohoto druhu. Ovšem můj hlavní cíl Leutembergia principis nikde. Po ¾ hodiny vyzvedávám Katku a
jdeme na autobus jedoucí v 17 hodin a do SLP přijíždíme v 18 30. Uvidíme, co přinese zítřek.
2.4.2003 – středa
Cesta proběhla jako včera a v Huizache jsme vystoupili v 9 30. Tentokrát jsme šli po cestě na místo,
kde jsme včera skončili a po hodině jsme se dostali až k dalšímu kopci, kde začal vlastní průzkum. Katka
objevila první Astrophyta myriostigma a já zase Ariokarpusy retususy, z nichž Katka obratně vybrala na 200
semínek. Po obědě ( jako včera – tuňák v konzervě + housky ) jsme šplhali na vrchol jednoho obzvláště
prudkého kopce, kde bohužel nic moc nerostlo, akorát jsem uklouzl na štěrku a chytil se pichlavého agáve –
trny v celé ruce.Katka našla krásnou metrovou kůži z chřestýše – ještě že to byla jen kůže a ne její majitel.
Rozhodli jsme se pro sestup, po hodince jsem zjistil, že jsem při pádu ztratil šiltovku, bůhví kde je…Ani dnes
jsme leutembergii nenašli a tak jsme se ve 3 hodiny odebrali na autobus, zrovna odjížděl, stopli jsme ho a
tak jsme bez lístku ušetřili 16 pesos každý. Tyto dva dny stály za to, ač byly náročné jak fyzicky, tak
finančně. Závěrem jsme ještě viděli korovce či ropušníka nebo co to vlastně bylo.
3.4.2003 – čtvrtek
Brzy ráno se přesunujeme do hl. města, Katce je poprvé špatně při projíždění zácpami Mexico City
stát. Po 5 hodinách v autobuse spol. Ómnibus de México, 1.tř. za 260 pesos na osobu přijíždíme odpoledne.
Po přesunu metrem vysedáme na stanici Allende a já objevuji krásný Hotel Rioja za 160 pesos pro oba.
Po zabydlení zjišťujeme na TAPO ( východní konečná ) odjezdy do Amecamecy ( sopky) a měníme dolary
v kurzu 10,61 za $ - kurz se stále zhoršuje z původních 11,23. Pak už jen kuře na pokoji a sledovat hradní
stráž jak sundává vlajku v 18 hodin. Nakonec se strhl liják a když se ani o půl sedmé nic nedělo, utíkali jsme
do hotelu.
4.4.2003 – pátek
O půl osmé vyjíždíme za 18 pesos na osobu do Amecamecy ( stát México ), kde si dáváme
pomerančový džus se slámkou za 5 pesos, jako již v Mexiku tradičně a hledáme dopravu na Paso del Cortés,
což je sedlo mezi sopkou Iztahuátl a Popocatépetl. Taxi nám nabízí svezení za 450 – 500 pesos, ale posílá
nás ještě pro povolení pro vstup. V turistické kanceláři platíme po vyplnění formulářů každý deset pesos +
1,5 pesos za 3 kopie, ale dozvídáme se o dopravě 35 pesos na osobu a tak se připojujeme ke třem
Holanďanům a namačkáni v „peseru“ stoupáme 30 minut k sopkám. S řidičem se domlouváme, že nás
vyzvedne za 4 hodiny ( o půl třetí ). Obě sopky jsou pěkně vidět, takže fotíme a točíme, co se dá. Přesně
ve 13 10 jsme u trafostanice a horské ubytovny – ušli jsme 7km; v nadmořské výšce 3950 m z původních
3650 m na Paso del Cortés. Pak už jen rychlý sestup během 55 minut, což vyvolalo pochopitelný údiv
u Holanďanů. Pak už jen cesta zpět a nákupy v Amecameca – hlavně ovoce a za hodinu zase v Mexico City.
Ráno byla cesta o půl hodiny delší.
5.4.2003 – sobota
V 8 30 z ADO jsme vyjeli do Tehuacánu ( stát Puebla ), kde nemůžu opomenout diskriminující tlustou
policistku, která si na bílých cizincích ráda zgustla a poctivě nám prohledala všechny zavazadly na přístupu
do autobusu, velký batoh jsme naštěstí odevzdali již dříve na přepážce. Cesta trvala 1.tř. 4 hodiny za 130
pesos, po vystoupení jsme trošku bloudili, ale nakonec jsme našli hotel dle Lonely planet za nejnižší možnou
cenu 255 pesos, který byl rozhodně nejprostornější a nejhezčí z celého našeho pobytu a po pár dnech máme
zase televizi. Pak jsme si obstarali zase kuře a v obchodňáku ( kde jsou nízké ceny ) housky, kolu a vodu –
Katka čekala venku, protože batohy se dávají do skříněk a to jsme se neodvažovali. Po jídle jsme vyrazili
do blízkého Muzea hornictví ( 10 pesos/osoba ), kde byly nádherné nerosty z celého Mexika, mimo jiné
z nepříliš prozkoumané oblasti Mapimí. Moc nás mrzelo, že se zde nedalo točit, ani tajně ani za peníze. Večer
jsem šel na internet.
6.4.2003 – neděle
Jedeme do Zapotitlánu de Salinas ( stát Puebla ), cestu k zastávce odkud jede autobus nám popsaly
velice ochotné slečny z turist. úřadu. Mikrobus jsme ve spleti jednosměrek nakonec v 9 hodin objevili jižně
od náměstí a za 7 pesos ( 30 minut ) na osobu dojeli až k bráně botanické zahrady. Otevřené zde mají už od
9, ale nikdo tu nebyl, tak jsme šli dál. Celkově nic za co by měl člověk platit a tak jsem si vzal aspoň semeník
9
Echinokaktusu gruzonii. Pak jsme se vydali na druhou stranu silnice a brzy spatřili přijíždět správce, s nímž
jsme se těsně minuli. Vegetace byla jako v botanické zahradě – dva druhy mammillárií, nízká agáve a obří
Cephalocereusy hoppenstedtii ( až 16 m vysoké ), vymírající sukulentní stromy a tilandsie ( pět malých jde
na transport ),. Bylo hrozné horko, takže po spočinutí na vrcholu jsme se rozhodli vrátit do Tehuacánu;
ve 14 hodin jsme nastoupili cestu zpět, za 10 pesos oba – je vidět že záleží na řidiči. Po nákupu a večeři
sledujeme Discovery Canal v TV, venku hřmí, ale pršet asi nebude.
7.4.2003 – pondělí
O půl deváté vyjíždíme z rohu 1 Norte a 6 Oriente ( AU ) do kaňonu Rio Blanco městečka Atzulcinga
ve státě Puebla – 19 pesos jedna cesta. Cíl jsme vyčetli v knížce o orchidejích a epyfitech – mrakový les.
Po hodině a půl jsme tam dorazili, ale kromě menšího mrakového lesa cestou – územím nikoho, tam nic
nebylo. Hlavním zklamáním bylo okolí městečka, které bylo zasazeno do bezduchého krávami spásaného
údolí, mrakový les zůstal vysoko nad námi.Brzy jsme nastoupili cestu zpět a už ve 13 hodin jsme byli
v Tehuacánu. Odpoledne rychle uteklo chozením po obchodech a na večeři jsme si dopřáli tradičně kuře.
8.4.2003 – úterý
Autobusem v 8 30 spol. ADO jsme vyrazili do Oaxacy, hl. města státu Oaxaca ( 3 hodiny, 151 pesos
na osobu ). Málem bychom ho zmeškali, ale včera večer na internetu jsem zjistil, že se posunul čas a to z 5.
- 6.4. ( So – Ne ) – 1. neděle v dubnu, jak psali v průvodci, né jako u nás. V Oaxace jsme se ubytovali
v soukromí, nechtělo se nám nikde ploužit za 160 pesos se sdílenou koupelnou s domácími, kdy se nás
babka pokusila ošidit o 40 pesos. Pak jsme šli na průzkum náměstí – katedrála je zrovna v rekonstrukci a
na náměstí davy lidí, probíhají zde poklidné protivládní protesty – není se čeho bát. Na autobusové konečné
druhé třídy zjišťujeme odjezdy do okolí a po kuřeti navštěvujeme muzeum v bývalém klášteře za 37 pesos
na osobu + kamera 30 pesos – moc tam hlídali. Poklad z Hrobky 7 v Montealbán stojí skutečně za to, navíc
urny a mimo jiné i artefakty kolonizátorů, což nás Evropany nemůže nijak zvlášť okouzlit, protože na našich
hradech a zámcích je jich ažaž.
9.4.2003 – středa
Ráno po přesídlení do hotelu „x“ ( 200 pesos + TV ), s hejnem komárů už jsme déle žít nechtěli, jsme
nastoupili cestu směr Mitla. Nejprve jsme jeli do El Tule ( 5 pesos za lístek – průvodce nás všechny obešel až
za jízdy ), kde je největší biomasa na světě nebo-li strom s nejširším pasem v Amerikách. Vstup byl pouhých
3 pesa a strom - na nádvoří před kostelem - opravdu unikátní. V jeho koruně hnízdí mnoho druhů zpěvavého
ptactva. Při pokračování příštím autobusem do Mitly ( stát Oaxaca ) jsme mohli obdivovat starobylé stavby,
které při cestě zůstaly po původním obyvatelstvu – na vystoupení to ale nebylo. V Mitle jsme za 27 pesos
na osobu viděli unikátní mozaiky, které byly vidět stejně dobře i zadarmo před plotem…, jediné co nám bylo
malou náplastí byl vstup nízkou chodbou do nitra jedné ze staveb, kde bylo dusno jako v prádelně, takže
nám není jasné jak tu původní obyvatelstvo přežívalo. V obchůdcích před památkami jsme nakoupili jedny
z prvních dárků, umění místních lidí je jedno z nejcennějších v celém Mexiku. Neodolali jsme ani nákupu
Mezcalu, který jsme hojně ochutnávali už v Oaxace. Smlouval jsem jak divý i pro zábavu až mě mrzí vkusný
kobereček s kalendářem Aztéků, který jsme nakonec nevzali. Jednou z věcí, která obzvlášť fascinovala Katku
bylo tkaní na stavech, které jsme chvíli pozorovali…pak už jen žila pro myšlenku koupit si takovou halenu,
což si nakonec také splnila. Den jsme ukončili prohlídkou tržiště a nákupem manga a také kuřete za 23
pesos se salátem, rýží, tortillami a salsou verde.
10.4.2003 – čtvrtek
Dnes vyrážíme na S do Ixtlánu ( stát Oaxaca ) – 30 pesos za lístek, 63 km – nádherně umístěná
vesnice vysoko v horách, v 8 40, po skoro dvouhodinách jízdy autobusem jsme zde. Místo, kde byl oddán
první mexický indiánský prezident Beníto Juárez ( Zapoték ), který se narodil o 3 km níže v Gueletau. Je tu
nádherný výhled, lesy jehličnanů a celkem milí lidé. Po vystoupání nad vesnici, kdy jsme zkřehlí díky mlze,
která by se dala krájet, nacházíme první tilandsie, ale je to jen zlomek mrakového lesa, ačkoliv zde začíná
většina placených výprav. Před polednem opouštíme Ixtlán a jedeme místním busem do El Ceresal, vesničky,
jež nás uchvátila bujnými mrakovými lesy, které se táhnou i v jejím okolí – 20 pesos za oba lístky, 40 minut
zpět. Vystupujeme, tak jsme se nakonec dočkali, ráno tu byla hrozná mlha, ale teď je tu úžasně, 3 tisíce m
n.m. nad pásmem jehličnanů. Spousta tilandsií, laicky jsme napočítali 5 druhů a našli též žlutě kvetoucí
orchidej a jeden druh bromélie. Z autobusu jsme viděli, že je to zde druhově bohatší, ale většinou jde o zemi
nikoho. Spousta rostlin kvetla, takže se bylo čím kochat… V 15 hodin jsme se rozhodli pro cestu zpět,
stopnout autobus. Jeden dokonce jel, ale zrovna jsem neprozřetelně čistil nůž, což mohlo být důvodem, proč
nakonec nezastavil. Pak jsme marně čekali 2 hodiny, kdy naším směrem nejelo nic, oproti 6 autobusům na
opačnou stranu. Už jsme mysleli, že pojedeme potupně za spoustu peněz taxíkem, které tam hojně
projížděly, ale nakonec jsem stopnul náklaďák, jehož řidiči děkujeme dodnes za jeho ochotu nás bezúplatně
svézt. V 19 hodin si slavnostně pochutnávali na vydatné večeři.
11.4.2003 – pátek
Rozhodli jsme se poflakovat a nakupovat dárky. Návštěva Monte Albán nás odradila hlavně cenou
v poměru ke kvalitě, toho co tam zůstalo a o Hierve del Aqua – kamenných vodopádech jsme ještě
10
nevěděli.A tak jsme si zamluvili a koupili lístky na zítřek do Puerta Escondida ( stát Oaxaca ) na konečné
druhé třídy u Autobuses de Estrella, autobus je hezký a cesta trvá 8 hodin za 172 pesos pro oba, což je
levnější o ½ a rychlejší o dvě hodiny než u 1.tř. C.Colón. Večeříme opět kuře a očekáváme dny příští
s plážemi u Atlantiku.
12.4.2003 – sobota
Vyjíždíme brzy ráno a po 8 hodinách jsme u cíle. Cesta uběhla dobře, akorát v jedněch serpentinách
začaly padat z autobusu zavazadla, ale vše bylo nakonec zachráněno. Vystoupání do hor nad Oaxacu a
následné klesání až k pobřeží, nám přineslo pohledy na různá pásma vegetace i klimatu – byl to
nezapomenutelný zážitek. Vysedáme dříve, abychom si ušetřili cestu, ale mapa v průvodci nás natolik zmate,
že kilometry ujdeme nakonec stejné - jen z druhé strany. Cabaně Rockaway vypadají hezky, pouze
na recepci nás rozčílí správce, který po nás chce dvojnásobek ceny 250 pesos na den; my se ale nedáme a
nakonec nám vyhoví. Večer jsme se šli podívat po pláži a poseděli u ledového piva ( 15 pesos jedno ) a dali
si každý pizzu ( jedna za 39 pesos ). Usínáme v manželské posteli s nepříliš těsnou moskytiérou, takže před
komářími upíry utíkám na patrovku ( dvě postele pro děti s dobrou moskytiérou ) již v noci, zato Katka se
budí se sedmi dobře napitými až ráno.
13.4.2003 – neděle
Ráno zjišťujeme autobusy do Mexico City a Mazunte, je strašné horko a dusno. Asi v 11 30 jdeme
na pláž do Bahía Principal, protože u nás je oceán příliš otevřený a vhodný pouze pro surfaře. Sluníčko je
velice ostré a silné – poctivě se mažeme 15 UV filtrem co 30 minut . Po 17 hod. jdeme z pláže do cabaně –
jsme podezřele červení. Večer jsme šli pro pizzy a do obchodu na pivo, protože děda měl zavřené ( Carta
Blanca za 6 pesos ), Katce se začíná točit hlava z dnešního slunce. Noc trávíme na patrovce, kde jsme prosti
komárů, ale trpíme totálním přehřátím těla a nepomáhají ani pravidelné zábaly. Noci jsou tu v chatrné chýši
jen s větrákem i tak dost horké.
14.4.2003 – pondělí
Budíme se totálně přehřátí , celé tělo je v jednom ohni – jsme krásně spálení . O výletu do želví farmy
nemůže být ani řeč, odpočíváme v cabani a pouze já se vydávám na dvě hodiny do města pro jídlo,( a
hlavně něco na spáleniny ) ať netrpíme navíc hlady. Kuře s rýží a salsou za 25 pesos a čerstvý džus za 7
pesos.
15.4.2003 – úterý
Mezi 8 – 9 ráno platíme na autobusáku lístky do Mexico City, třída „de lujo“ / 399 pesos, 12 hodin přes
Acapulco ( stát Guerrero ) – je to nejluxusnější třída co jezdí v Mexiku /, sedadla máme vzadu, jinde už
nebylo místo. Začíná být zase neskutečné vedro, takže na želvy se nedostane, alespoň pozorujeme gekony,
kteří šplhají po fíkusech i jiných stromech, pár jich máme i v cabani. Kupujeme opět kuře, Katka navíc
obloženou housku za 12 pesos, která jí velmi chutná, dále džus a já tacos za 15 pesos v ceně i s malou
kolou. Před jídlem jsem vyrazil na hodinku na pláž a po obědě taky. Katka radši byla v cabani – spáleniny
z prvního dne jsou dost bolestivé . Večer jsme šli ven pozorovat vlny, na pizzy a pak do „moskytiér“.
16.4.2003 – středa
Ráno vyrážíme na pláž, kde si hned platíme slunečník, což jsme mohli udělat hned a mohlo nám tu být
příjemněji ( 50 pesos na den se dvěma lehátky ), pod který si dáváme i batohy, které Katka hlídá a
pochvaluje si chladný vánek od moře. Užívám si posledního koupání a pak večer za stálého vedra stoupáme
na autobusovou konečnou, odkud v 19 30 vyjíždíme. Cestou je Katce hrozně špatně, brní ji celé tělo, polyká
kynedril, ale bez většího efektu, což se 3x opakuje. Autobus stále brzdí a přidává plyn, je zde spousta
retardérů, taky nás kontroluje policie. Noční cesta má trvat asi 12 hodin.
17.4.2003 – čtvrtek
V 6 55 jsme na hl. konečné, mysleli jsme si, že ani neusneme, ale z Acapulca je plynulá dálnice, takže
nás málem musel řidič budit. Opět se ubytováváme v Hotelu Rioja asi 1 minutu od El Zócala za 160 pesos.
Katka dospává noc a já kupuji tacos, odpočíváme a pak jdeme na trh. V La Citadele je dost draho, takže si
spíš ověřujeme, že jsme na umění neprodělali a jdeme se podívat ještě za Národní palác, kde vyrostl trh
u příležitosti velikonoc. Asi o půl sedmé jdeme na pokoj spát.
18.4.2003 – pátek
Vstáváme po osmé a začínáme se balit, asi v 11 jsme hotovi. Objednáme krůtí nohu a necháváme si
schovat zavazadla na recepci. Okolo 12 hodiny vyrážíme naposledy do města. Trh ochabl, protože většina
místních i turistů je na pašijích v blízké kolonii, kde se každoročně ukřižuje dobrovolník na památku Ježíše
Krista. Jdeme do parku Alameda a po páté hodině si bereme zavazadla a jedeme na letiště. Při odbavení
musíme nechat uložit do zavazadlového prostoru keramickou sadu, úředník je nesmlouvavý. Ve 20 20
procházíme bránou a 21 10 vzlétáme na 12 hodin nad Atlantický oceán. Za letu nostalgicky vzpomínáme
na zhruba 6 000 kilometrů, které jsme procestovali autobusem mezi 27. a 16. rovnoběžkou ( pro srovnání
Českou republiku protíná 50. rovnoběžka ), a slibujeme si, že se sem vrátíme…
19.4.2003 – sobota
11
V Madridu jsme po druhé hodině odpoledne, vyhledáváme agenturu Amigos a ubytováváme se
v hotelu v centru, který není tak hezký jako ten předchozí. Pak se procházíme centrem a nakupujeme kvalitní
olivový olej. Cítíme se unaveni, jsme o sedm hodin časově pozpátku, takže když nastoupí noc bezradně
koukáme po celou dobu do stropu. Původně jsme měli letět hned do Vídně, ale došlo k menším změnám.
20.4.2003 – neděle
Po celkem bohaté snídani spěcháme do hotelové haly, ale pak i s ostatními nervózně čekáme ještě
hodinu, než milostivě přijíždí mikrobus. O čtvrt na deset po všech nutných procedurách opět vzlétáme, a to
do Vídně, kde jsme po třech hodinách. Později přebíráme zavazadla, kdy zjišťujeme, že keramika zcela
nepřežila a znovu proklínáme mexického úředníka. Pak jedeme po menším hledání, kdy nám pomáhá jeden
Polák autobusem na vlakové nádraží, odkud směřujeme do naší republiky…☺
KKK
NNN
OOO
CCC
EEE
!!!