tato kapitola v PDF

KAPITOLA
8
Krajina mýtu
Krajino, plná znamení,
jež rozluštit má duše chtěla!
Zřím u božích muk v plameni
pasačku, která uhořela Lká vítr v keři šípkovém,
lká podzimům své žalozpěvy družička, jdoucí hřbitovem,
i v máji příběh ten mi zjeví.
Jela tu svatba? Před rokem?
Jak těžko se už vyznám v čase...
Vyjela v cvalu divokém jen močál ví, kam propadla se
v tom kraji plném záhady,
kde nikdy nezvíš, co se stane.
Jen kříž a ústa balady
dotknou se krve polekané.
1
8. Krajina mýtu
Dávno už vyhasly strážné ohně na valech doudlebské ostrožny, u Malše
zmlkly chorovody dívek, opásaných černobýlem1 , a v hladinách kamenných mis před pohanskými obětišti u Pořešína, Dobrkova a Trhových Svinů se zatím vystřídaly tisíceré tváře a děje. Zpod mohyl však ještě žhnou
horké popelnice a medovina lip stéká do hliněných džbánů noci. Zní ještě
zaklínadlo z hlubin temenců, kterým starý žrec2 zaháněl běsy pomezních
hvozdů a obět’mi usmiřoval tajemné síly, hrozící a škodlivé člověku. Nerozluštíme už text staré runy, vtesané do obětního kamene u Hrádku, ale
dřevní kořenná vůně jmen prastarých slovanských osad jako Trutmaň, Mohuřice, Jedovary, Otěvěk, Nesmeň, Lahut’ a Něchov – nás ovane těžkým
výdechem černého bezu a zasvítí fosforeskující trouchní věků. Tam, kde se
šeřily háje Moraniny3 , znějí jasné hlaholy křest’anských zvonů – a na dvojcestích i trojcestích, kde nad mohylami tančily průvody s tvářemi v škraboškách,
tyčí se dnes k nebi známem kříže.
Mytologická a mýtotvorná krajina česká! V tajemné noci letního slunovratu, kdy z rosy se rodí rusalky, kdy v tmách
doubravy se leskne luna konvalinek a u vod osloví tě střemcha nezemskou
vůní, pojdme hledat pod Zálužím posvátný háj a poprosme sličnou bohyni
Ladu4 , aby seslala lidem lásku a veselí, i Živu, aby naplnila klasy tíhou
zlatého zrní, stůl chleby, voští medem, aby větve obtížila hojnými plody a
slastí požehnala čekající lůna žen. – Ne, to není v travách chřástalí pěšinka,
kde se právě brouzdaly hvězdy – tady tančila víla a svůj bílý závoj odložila
v křoví, které se nám proměnilo v střemehový květ. U močidla se vykoupejme v očistné lázni, než vstoupíme na pahorek pod tmavé koruny dubů
a lip, v jejichž stříbřitém stínu čeká kněžka, aby na kameni zažehla oheň
oltářn a do obětních mis nalila mléko, nasypala zrní a pustila krev černé
slepice. Nevěříte? Jen se dobře podívejte na dvě tajemné hory, z nichž jedna
se jmenuje Kohout a druhou odpradávna nazývají Slepice. Jen si dobře
všimněte oněch kamenů! To není náhodný shluk balvanů nakupených v přírodě,
to vše je zrobeno rukou lidskou k účelům kultovním a má to svou promyšle1 pelyněk černobýl: Artemisia vulgaris, léčivá vytrvalá bylina, obsahuje thujon. (viz
obrázek na str. 11)
2 žrec: staroslovanský kněz, který zastával nejvyšší kněžskou funkci ve staroslovanské
společnosti
3 Morana: figura představující smrt, pravděpodobně bytost ze slovanské mytologie nebo
pohanská bohyně smrti
4 Lada: slovanské božstvo, obecně považována za bohyni lásky
2
8. Krajina mýtu
nou soustavu.
Ani louky nedýchnou v tom tichu soustředivém, v tom náhlém osamocení duše, jen mysl čeká napjaté sdělení bohů, o jejichž tajemné přítomnosti
zde pochybovati nemůžeš. Bílý sloup dýmu stoupá kolmo do nebes a z listoví nad hlavou se ozve hlasné zašumění krahujčích křídel. Vy uctívaní
ptáci starých Slovanů, svým znamením mě navždy přesvědčujete, že jsem
v nesnil, že bohové přijali obět’ zápalnou, že jejich existence v této krajin
trvá a že budou milosrdně bdít i nadále nad naším konáním.
At’ zní struna bystřiny v lesích za Dobrkovem vysokou tóninou svého
rozjásáni do májové noci, at’ léto pozdraví pryskyřičnou vůní diviznu5 krasopaní, ty si utrhni před jeho prahem devětsil, rosičku, pelyněk6 , vratič7 i
jmelí posvátné, abys z nich uvil věneček na slavnost postřižin, třeba ti Lada
jen dceru přisoudila; pokloň se a poděkuj jí za ni – ale v sychravých mlhách
předposledního měsíce ročního přijdeš sem hledat už jen cestu k žalníkům
mohylným pro své vzpomínání. Z pádu listí budeš číst jen pomíjivost věcí
časných a lidských, loučení z odletu vlaštovčího a uvěříš, že i tvá duše
splyne jednou s vesmírem věcí neviditelných...
Údery vodního kladiva ze starého dřevěného hamru (při něm vzpomínáš
na jeden obraz Alšovy8 Vlasti ) dovedou tě až do Douchova háje. V prostředním ze tří velkých balvanů je vyhloubena veliká kamenná mísa; v ní se
leskne hladina hojivé vody i v nejparnějším létě, a zelené světlo borovic
upustí do ní modravý cípek nebes i jas legendy, kterou mi vyprávěly ženy,
okopávající na poli mák. Svatá Panna prý zde vykoupala Jezulátko, a hle,
po jejím kroku tu ještě paseka voní jahodami. Věneček z polního kvítí zavěšený na malé dřevěné kapličce, bůhví už kolikrát od pradávných dob obnovované, je neklamným svědectvím vítězství Mariina nad Vesnou. Tam,
kde vzdávali chválu vycházejícímu slunci, kde plával posvátný oheň z dubového
dříví, který pod ztrátou hrdla hlídačova nesměl vyhasnouti, kde se klaněli
i bohu hromovládci a v teplé červnové noci mládež věnčila u vod nahou
5 divizna velkokvětá: Verbascum densiflorum, žlutě kvetoucí léčivá bylina. (viz obrázek na
str. 11)
6 pelyněk pravý: Artemisia absinthium, aromatická léčivá bylina, surovina pro výrobu absinthu.
7 vratič obecný: Tanacetum vulgare (viz obrázek na str. 14)
8 Mikoláš Aleš: Český malíř a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 14)
3
8. Krajina mýtu
dívku kapradím, jalovcem9 , blínem10 a douškou mateří o veliké slavnosti
kupalo, přicházejí dnes děvčata a matky s dlaněmi přebírajícími růžencová
zrnka pozdravit nový symbol mateří, pro který našly i nová slova vzývání.
“Požehnaná tys mezi ženami!”
Příroda zůstala táž, ale kotva lidského toužení dosahuje dna hlubiny
jiné, jasnější, bezpečnější...
Pojdme až za Soběnov do lesa Rachoče, kde všude na vrcholech kopců
jsou přírodní oltáře s kamennými mísami, jděme za Besednici k břehům
řeky Černé a tam na Jírově skále nás ovane u vyhloubených kamenů dávný
cit náboženský, zdůvěrňující celou přírodu, již si tu kdysi zbásňovala snivá
duše slovanská.
Pojd’me i na pradávné přírodní kultiště u Hrádku, k tajemné runě, v níž
lidová obraznost zří kamenný idol ovce a v jiném kameni bič, který jednou
při bičování Matky boží se přerazil a proměnil v geologický útvar podobný
žíle.
Na rozcestí k Hanzlovu mlýnu u Trhových Svinů postavili boží muka
přímo do kamenné mísy a pověst vypráví o jistém kameníku, zničivším
jiný kultovní kámen v olešnickém polesí, že si po hrozných snech a útrapách
sáhl na vlastní život.
Jděme krok za krokem těmito končinami – a všude budeme zajatci
mýtu.
Ještě se leskne v rose trav klekáni, které odzvonilo. Prastarou věštbu
mumlá splav - nahoře tma a dole bílo...
Prudký let rorýsúv skulil slunečný kotouč za Todeňskou horu, která
se mění před našima očima v černý hřbet mnohohlavé saně, z mlhy nad
potokem jako zrak védmin hledí voda a za nahou lunou krade se po mezi
Klekánice11 , má dávná známá z dětských let.
Rosa tiše padá, arniky12 se hořce rozvoněly, chlad bažin sahá po nohou.
Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice13
vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech,
9 jalovec:
Cypřišovitá dřevina, jedovatá, plody se používají jako koření. (viz obrázek na str.
14)
10 blín
černý: Hyoscyamus niger, jedovatá bylina. (viz obrázek na str. 5)
fiktivní ženská postava, která prý unáší děti, které se potulují venku i po
odzvonění večerního klekání
12 prha arnika: Arnica montana, ohrožená léčivá bylina. (viz obrázek na str. 14)
13 metlice trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 17)
11 Klekánice:
4
8. Krajina mýtu
Jedovary
blín černý
Soběnov
České Budějovice
kostel Nanebevzetí Panny Marie
v Trhových Svinech
hořec
5
8. Krajina mýtu
nebot’ andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od
této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách
mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji,
k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí
duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů...?
Tvář jurodivá se zjevuje mému očekávání a mužičky se klaní až po pás.
Za ní vychází bílý kůň, neosedlaný, bez ohlávky. Ne, nikdo mne nepřesvědčí,
že to nebyl bílý kůň Svantovítův, připravený k obvyklé noční jízdě. Ostatně nikoho nebylo v celém stavení a úzké okénko mezi tmavými stěnami
svítilo oslnivou září svatojanských broučků...
Nad močálem přeběhlo světýlko jako žhavohlavec, jako zmek, ne, nemýlil
mě sluch, který citlivě zaznamenává pláč bludné duše.
Zjevení zmizelo – ale hejkal, hejkal stále skuhrá nad srstí hrozné obludy,
plné tmy, kterou ve dne nazýváme lesem.
Todeňská hora.
Togdášnija gora?Nebo dokonce Kodeň, z ruského koldování, čarování.
Zeptejme se dr. Františka Jílka, růžovského rodáka a jazykozpytce, který
vnikl hluboko do tajů naší mateřštiny a je nejpovolanšjším znatelem zdejšího nářečí. Jistě nám vysvětlí, zda osada Třebče není staré “trebišče”,
obětiště.
Todeň...
Uprostřed návsi stojí kovárna s věžičkou, jejíž báň je zakončena hvězdou a půlměsícem, na kraji vsi kaplička s obrázky malovanými na skle
a štíty mnohých chalup končí v celém zdejším kraji stylizovanou dřevěnou ozdobou, nazývanou “koníček”. Na trámoví první světnice, kam jsem
vešel, překvapil mne stylizovaný vyřezávaný sluneční kotouč i hrozny a
nábytek tak starodávný, jaký už nikde jinde neuvidíme. Slunečný znak
je vyryt na nejstarších pluzích a na almarách namalovány obrazy měsíce,
hvězd a blesku, jež spatřil ještě Karel Hlubuček a zaznamenal nám mnohé
todeňské tajností.
“Za letního slunovratu, ke třetí hodině před východem slunce, vykrade
se pár postav z chalup kolem kapličky, postavené na balvany s krásně
zřetelným obrysem chodidla, prý dáblova, do širých lánů pod Todeňskou
horou k modlitbě na mezích polí. Šeptají sice už dávno křest’anský otčenáš,
ale modlí se jím se zraky k slunci stejné jako pra- a pradédek. Za jitřní
rosy stírají bílou plachetkou obilí, aby se v něm nedržely můry a škůdci.
6
8. Krajina mýtu
Ostrolovský Újezd
zámeček v Ostrolovském Újezdě
Borovany
Kohout
Klatovy
7
8. Krajina mýtu
Do maštale věší březová košt’ata, aby dobytek prospíval, nad vchodem do
světnice, právě tak jako do chléva, najdete zhusta můří nohy, aby děti a
zvířata nikdo neuhranul. A svatý obrázek, pověšený třeba hned vedle, se
proto zřejmě nehněvá. Dostane rovněž knůtek a olej do věčné lampičky.
Přivedou-li do statku nové dobytče, vedou je třikrát do všech čtyř rohů
dvorku a nechají vymočit přes řetěz, jímž bylo přivedeno, aby všechny
nečisté živly, jež snad přivedlo s sebou, zůstaly venku. Na tři noremní dny
vše vykuřují, na Velký pátek snaží se vypůjčit si u toho, kdo jim uškodil, či
jen u domnělého nepřítele máslo, chléb, a zejména chlebovou díž, aby nad
ním získali moc. A pak jdou vyzdobit boží muka, postavená většinou na
místě dřívějších pohanských kamenů...”
S malířem Moravcem14 a dr. Bartuškou jsme na své potulce překvapením
strnuli u jedné chalupy na kraji lesa pod Todeňskou horou...
Ani pes nezaštěkal, ani slepice nezakdákala na dvoře dřevěné chalupy,
tajuplné svou opuštěností. Na pěšinkách rostlo hluché žito a u vyvráceného
plotu bránila přístupu hustá divočina kopřiv. V jizbě už spadl prostřední
trám i s bidlem na sušení prádla přímo na udusanou hlínu a děravým
stropem pršelo na hliněnou pec, kde věky spávala celá rodina. Která příčina,
který spěch, která událost vyhnala obyvatele, že tu zanechali všechno, všecičko? Kolébku se zteřelými poduškami, kvas v díži, ošatku plnou zrní,
nedotčený džbán i šatstvo na skobách, necičky, dřez i dřevěnou řezačku
se zrezivělou kosou a na kamnech ucháč s povidlím... Ó smutku věcí opuštěných, které už dosloužily životu, které nikdo nepolaská, nikdo se nad
nimi nezamýšlí. Po-vale zřícený, líso vyvrácená, peci zbořená – vy schody
na půdu, už po vás nechodí hospodyně pomoučiti své prsty žitnou moukou,
ani plevy, ani otruby nevsype do putny s okalem, ani do chléva nevejde
s voňavou náručí sena – I výménčí komůrka je němá, jen obrázek na zdi,
lože rozpadlé... I Kde, kde jste, vy všichni, jejichž kroky tu slyším chodit
po hliněném mlátě? Jen les a vítr skučí v tvých oknech a já se změny dohádnouti nemohu. A co zabránilo Todeňským, že si ani jedinou věc odtud
nepřivlastnili...?
Krajino plná znamení, jež rozluštit má duše chtěla!
Boží muka stojící při cestě k Otěvěku mě oslovila baladou o náhlém
uhoření pasaččině, již lidový malíř vyjádřil neumělým, ale navýsost upřímným obrázkem lyrického účinu; u tebe, kříži v lukách, zřím cval černých
14 Alois
8
Moravec: Český malíř a ilustrátor (1899 Chyšky u Milevska – 1987 Praha).
8. Krajina mýtu
koní a slyším výskání svatebčanů, jejichž divoká noční jízda skončila v hloubkách
močálu; ty, kamenný sloupe nad úvozem přede vsí, stojíš tu nad hrobem
kozáků z napoleonských válek, kteří už dávno zavřeli v očích širokou dálku
rodné stepi, a u silnice mohuřické jiný štíhlý sloup božích muk je vlastně
pomníčkem nad kostmi jejich francouzských soupeřů.
Dřevěná pastušino jedovarská s podivnou věžičkou na doškové střeše,
hlas tvého zvonku se mi proměnil v kradmý vzlyk tvých nejchudších obyvatel, jehož vzpomínku nemohly podplatit svou nádherou ani křídla barvoměnky duhové, jejichž měnavý lesk mne náhle zmátl mezi vrbovím na
lukách za Nežeticemi, nikdy nezapomenu starých lip u Valentova statku
v Rankově, nad roubenou stodolou, jejíž dřevnost a půdorys celého stavení
mne uváděl až do dob mládí Žižkova. A což vy, čižkrajice, známé z jedné
doudlebské písničky? Kobyla Lucka nechtěla mne pustit vaší branou, abych
si mohl prohlédnout všechny památky na zvodity most a obejít zbytky
starého hrazení nad náspy v selských zahradách.
Hlinité cesty mezi žulovými tarasy vedou kopcovité k žitništi, jež nám
přichystalo setkání jistě neočekávané. Potkáváme roztřesené fůry, naložené
snopy. “Třese se jak babí břicho,” řekl by o jedné z nich starý hospodář,
káraje v duchu čeledína, že ji tak špatně naložil, “Inu, jisté Čechák.” A
kdyby selka byla od Budějovic nebo z Třeboňska, zabručel by pro sebe:
“Čechanda, nemá ani pořádnej nos” – Doudlebané cítí hrdě svou kmenovou odlišnost, a co přijde z obzorů jejich kraje, pochází z Čech – nebo “ze
zahor”.
Na kamenech u pastviny podřimují babky, ves je poloprázdná. U cesty
stojí kaplička. Plaňková dvířka jsou otevřená a za nimi uvnitř vidíme z dálky
neúměrně vysokou sochu, nějakým šatem přikrytou. Zvědavé vstupujeme,
odhrnujíce vybledlou modrou zástěru, za krk nám padá suché jehličí ze
smrkových větví, jimiž je socha ověnčena, a – to nelze vypsat – patříme
tváří v tvář překrásné gotické Madoně – Madoně Lništ’ské!
Pro koho ji asi tesal neznámý sošník, pro který chrám, pro který hrad?
Byla by pýchou každé galerie hlavního města – ale jak vyjádřiti úchvat
z tohoto objevu?
Vracím se návsí k jiné kapličce, tam zřím jen malované obrázky na
skle, a přes ornamenty selských štítů, přes údolí rozvoněné arnikou12 , přes
hamr vodokováře Buška vidím kráčet Lništ’skou Pannu až tam, kde se
9
8. Krajina mýtu
zdvíhá vysokou vlnou střecha trhosvinského kostela16 , sídla jiné gotické
Matky boží...
Celý kraj jí klečí u nohou...
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách
parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých
arnik12 , i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod
dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za
větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně
táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy
se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice
šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
Zámeček v Ostrolovském Újezdě není významnou architektonickou památkou,
která by sličností upoutala oči návštěvníka, ale tlusté zdi jizeb a cihlová
dlážka bývalého čeledníku vyvolávají ovzduší zemanského sídla starých
časů, kdy se tolik nehledělo na krásu ani na pohodlí, kdy život vyplňovala
starost o hospodářství, vystřídávaná občasnou radostí z honby.
Celý život zde prožil mezi dětmi pan řídící Jan Šimek, rodák soběnovský,
který téměř půl století cepoval újezdskou mládež v mluvnici a násobilce.
Několik jeho synů si postavilo v tomto svém rodišti rodinné domky, takže
by tato osada mohla být právem přejmenována na Šimkov.
Zde bychom nalezli každé léto dr. Františka Šimka, literárního historika,
zasvěceného znalce staré češtiny a svědomitého editora středověkých spisovatelů českých: Husa18 , Štítného, Chelčického, Starých letopisů, Rokycanovy
Postily a Tkadlečka, abych vyjmenoval aspoň ty nejdůležitější. Jeho nejdůsažnějším vědeckým objevem je zjištěné autorství Štítného překladu
o Barlaamovi a Josafatovi, který nové dokresluje portrét tohoto velkého
náboženského myslitele. Zastihl jsem svého přítele v pilné práci k chystanému výboru spisů Tomy ze Štítného uprostřed různých lejster a knih,
které si přivezl z Prahy do svého venkovského zátiší.
16 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech: Původně raně gotický kostel, jeho
nynější podoba pochází převážně z pozdně gotické přestavby na přelomu 15. a 16. století. (viz
obrázek na str. 5)
18 Jan Hus: Český kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 17)
10
8. Krajina mýtu
pelyněk černobýl
Otěvěk
konvalinka vonná
divizna velkokvětá
11
8. Krajina mýtu
Starý pán se tu promění v čiperného houbaře, který se bosky brouzdá
v jitřních rosách, sbírá pod borovicemi “diviše” a nebojí se ani chladivé
koupele v proudu Stropnice i za dnů sychravých. Modravé jiskry očí blesknou
nad bílou bradkou a tvář se šibalsky pousmívá, když nás provází svým
citovým hájemstvím, a tím je tady příroda. Chůze do Borovan nebo vzdálenějších
Trhových Svinů je pro něho obvyklou procházkou a jeho bystrému pohledu
nic neunikne. Z oken své vilky má opravdu překrásnou vyhlídku po celém
doudlebském kraji, který k němu mluví hlasem starobylosti i odlišnosti
kmenové.
A docela blizoučko je odtud do Trocnova.
Vzpomínal jsem na Aloise Jiráska19 a na jeho svědomitou přípravu k románové
trilogii husitské; prošel touto krajinou jisté s očima otevřenýma a dovedl
nám ji evokovat citlivě a přesné, poučen nejen přírodou, ale i výzbrojí
vědění historického.
Vzpomínal jsem i na současného spisovatele Karla Nového20 , milovníka
naší husitské minulosti, který se sem rovněž vypravil, aby na místě zhlédl
dějiště, do něhož vsadil vzrušené děje svých Rytířů a lapků.
Z Ostrolovského Újezda jsme se vypravili údolím Stropnickým k mohylným polím v lese Štěpánce, kde v mechatých stínech pod smrkovými
větvemi sáhla na nás melancholie svou chladnou rukou. U řeky stála chata
na chatě, dětský hlahol a ženské povídám bylo slyšet na každém kroku,
slup v náhonu u Zelízkova mlýna vystřídala strmá stráň, plná písečných
zmijí, a dál vedla lesní cesta do kopce až ke Komařicům21 . Ve větvích modřínu na kraji lesa si myslivci zřídili posed na čekání, na louce obracela seno
těhotná žena a dálku uzavírala táhlá, modravá vlna Kleti22 .
Před renesančním komařickým21 zámečkem stojí překrásná barokní Madona
a z nádvoří můžeme zhlédnout arkády, tak vzácné v našich končinách.
Zahrada s domečkem, v místě nazývaném “saletl”, hostívala vyšebrodské
cisterciáky, kteří byli majiteli Komařic21 . Historik umění dr. Jakub Pavel
pochází z jednoho statku a v hospodě U Kubátů bývá hostem jiný uměnovědec,
dr. Jindřich Šámal, jehož paní je komařická rodačka.
19 Alois
Jirásek: Český spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930).
Nový: Český spisovatel a novinář (1890 Benešov – 1980 Praha).
21 Komařice: Vesnice jihovýchodně od Českých Budějovic, asi 270 obyvatel. (viz mapa na
str. 23)
22 Klet’: Hora u Českého Krumlova, 1083 m, nejvyšší vrchol Blanského lesa. (viz mapa na
str. 22)
20 Karel
12
8. Krajina mýtu
Na pokraji lesa za Komařicemi21 jsem spatřil zvláštní druh javorů, srna
vyběhla z ovsa, a na západní obzor vystoupila silueta střížovského kostela26
s pozadím Kleti22 , na jihu se zvedla Todeňská hora se Strádovem a Sedlem,
východněji bylo vidět horu Kohout28 , Novohradské hory a borovanský
kostel.
U lesa Jednoty sekali dva družstevníci žito samovazem, a než jsme došli
do Jedovar, hustě se smrákalo. Ještě jsem zahlédl mlýn ve Veselce, nad
smyčkou úvozu kamenný sloup s formanskou šajbou a Ostrolovský Újezd
byl už zahalen tmou tmoucí.
Ráno bylo celé údolí plné mlhy, z níž vystupovala nad Trocnovem čeřejovská ves s korunami lip. Krajino plná znamení...
Na stráních kostely, půl svatyně – půl tvrze, tot’ krajina, kterou si vyvolil zbrojný génius země.
Tady nedaleko dvorce, jehož vladyka měl v erbu raka, stával za dvěma
rybníčky dub, pod nímž trocnovská zemanka porodila v bouři syna, o
němž nám sděluje Kronika velmi pěkná, že “byl jedním Čechem z řádu
rytieřského, velmi udatným, jednookým, jménem Žizka, z boží milosti, i
povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, kdož jest nepřijímal těla božieho
a krve boží pod obojí zpuosobú, tohot’ jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl”. – Tady rostl “věrný sluha boží a horlitel pro zákon boží obzvláštní”,
aby se stal později “z čeledína krále Václava správcem lidu táborského”.
Ne imperátor, ale boží bojovník, náš bratr věrný.
Dávno už vyschla ve Střížově románská křtitelnice, jejíž vodou byl křtěn,
jen ve statku u Strychů zůstal sloup a svědectví zkazky o křestném hodokvasu pod jeho krovem, sesulo se i tarasení roubené studně, která zachovala
přes fanatickou nepřízeň časů v paměti této krajiny jeho jméno. Jak byly
v nedávných letech objeveny i základy jeho rodného dvorce, je jiná legenda, tentokrát pravdivá.
První klášter, založený v Čechách po válkách husitských, byl zřízen
jakoby naschvál v bezprostřední blízkosti Trocnova. Opati borovanští se
všemožně snažili vyhladit mezi lidem vzpomínku na slepého vítěze. Dali
vykácet legendární dub, na jeho místě postavili kapličku, zasvěcenou Janu
26 kostel sv. Jiljí ve Střížově: Původně raně gotický kostel s nejstarším zvonem
v českobudějovickém vikariátu, podle tradice místo křtu Jana Žižky z Trocnova. (viz obrázek
na str. 21)
28 Kohout: Nejvyšší vrchol Soběnovské vrchoviny (870 m), severovýchodně od Kaplice. (viz
mapa na str. 22, obrázek na str. 7)
13
8. Krajina mýtu
14
vratič obecný
Mikoláš Aleš
jalovec
prha arnika
8. Krajina mýtu
Křtiteli, s nápisem “Zde se narodil Jan Žižka29 slepej, zlé paměti” – a ze
Žižkova dřevěného dvorce zůstalo po třicetileté válce jen spáleniště. Přeorali je, později bylo osázeno lesem a na palouku zůstala studánka – lidem
nazývaná studánkou Žižkovou.
Borovanský dr. Jan Petřík rád chodíval na tato místa, historií dotýkaná,
a znaje lid, nezavrhoval dokladů ani této ústní tradice. Bylo třeba vyčistit studánku od bahna, a tu se přišlo na taras. Prostou logikou rozřešil
nečekaně spletitý problém. Kde je taras, musela být studně, rukou lidskou vyhloubená – a blízko studné stálo jistě stavení. Hloubili dále a bahno
vydávalo gotické džbány, tenata, střepy, zbytky železné obruče, vědra – i
kachle z gotické doby. Vymýtili kus lesa a pod nánosem věků objevili základy celého dvorce. Víme, kde stálo obytné stavení, kde stáje, kde dvůr,
kde pec...
Žižkova studni! Dívám se od tvé hladiny vzhůru k Čeřejovu a hlavou
mi táhnou dávné příběhy Žižkova mládí...
Čeřejov...
Na dvoře dlážděném křemínky stával nad roubenou studní košatý štěp.
Zpod něho vyhlíživala panna Katuše, dcera svobodnikova, svého panoše
Jana, jenž za stmívání vyjížděl na selském koni z trocnovského údolí k své
znejmilejší. – Pacholíku rozkochanýl – Už minul doubravu, už vjíždí do
kopce vymletou polní cestou mezi osikami, pod nimiž na mezích u žitných lánů se modrají zvonky a z rosy voní bílý jetelíček. Stojím zadumán
nad vysokým stonkem kytičky, z jejíž tiché modři mě vždycky navštěvuje
sen, a zřím do tvého mírného zraku, ó Čekanko!
Vím, proč skrýváš u něžného vlnobití ňader vadnoucí čtyřlístek, nevésto
roztoužená, kdožpak by si nepřál štěstí? Je láska stejná za všech dob a
tvá ústa, potřísněná borůvkami, nemusí říci ani jediné slůvko. Rozumím.
Z loňského lnu utkalas pleny, právě schnoucí vedle na trávníku. Moudrá
máteř dobře ví, jakou výbavu nachystat dceři, která se má vdát z mohovitého statku, i když svoje výhrady k ženichovu bohatství a jeho povahové neusazenosti dovede starostlivě ztajit jen pro sebe. Oko matčino
vždycky bdí a vždy vidí pravdivě. Jen, Katuško, nešetři vodou, a krop vytrvale plátno, z něhož brzy vlastnoručně ušiješ ženichovi svatební košili, jak
je zvykem v tomto kraji, možná, že do jiného uložíš i své novorozeňátko,
dá-li Bůh – krop, at’ svítí bělostněji peří hus, za plotem štěbetajících. Nad
29 Jan
Žižka z Trocnova: Válečník a táboritský vojevůdce (1360-1424) (viz obrázek na str. 21)
15
8. Krajina mýtu
čím ses zamyslila? Na tvé plavé vlasy spadl měkce plátek květu jabloňového,
slunce jemné ozářilo už i pole na borovanské stratu. pozlatilo špičku kostelní
véže, zatímco šero smývá obrys Novohradských hor a trhosvincnský zvon
ohlašuje klekám. Což tvá ruka necítí, jak jí ubylo tíže, jak z háku se tiše
sesunulo do studně dřevěné vědro, ach, kolik džbánů už jsi takto pohřbila v boží vodě, dávající půl živobytí? Po staletích nám právě tato studné
vyzrazuje všechno, všecičko, i tvou chvějivou nedočkavost, kdy upustilas do hlubin podnos se štědrovečerní večeří. Třáslas také tenkrát černým
bezem, a já vím, z které strany se ti ozval pes. Co zřelas v prosekaném ledu,
dychtivé pokoušejíc osud pohledem do vodní tmáně? Zářily z ní hvězdy
nebo záblesk plamenů? I já se chvěji očekáváním, naléhaje na hladinu,
aby mi svěřila všechna zrcadlení tvé duše, za néž už nikdy nedohlédnu
k dějům celého tvého života...
Ach, která vábení, které síly vyháněly z tvého objetí muže Jana i v okamžicích
nejdůvěrnějších? Snad mu ujídaly spánku mučivé myšlenky na krumlovského
pána, jehož zbrojní tolikrát zlehčili čest i zboží trocnovské, v němž se dávno
už necítil vlastním hospodářem, snad k němu doléhal i hluk šumných
pitancií ze sousedních klášterních refektářů, kde na nádheru cizích vypasených mnichů, tolik pobuřujících nedbáním desatera i smilnou žádostí,
doplácel nejen lid robotný, ale i svobodníci, chudnuvší den ze dne. Bůh
vysoko a král v zajetí...
Ty, tichá, vždycky toužilas po domové bezpečném a pokojném jako
všechny ostatní vesnické ženy...
Jistě si přál syna, pokračovatele jména a rodu, on, jenž raději tvrdé
svíral meč, než aby pokorně za pluhem kráčel po boží zemi anebo přihlížel
dračkám – a ty dobře zahlédlas pod jeho čelem tajený stín zklamání, když
v koutnici prvné pokřižoval čelo své prvorozené dcery, již mu bába rozpačité podala. Sama tenkrát poslala sousedům bochník chleba “roděnik”,
kterým se po starém obyčeji oznamovala radostná událost.
Tušilas, jak ti stále uniká nékam daleko mimo tvůj svět, kam nemohlas
za ním, zrozencem a vyvolencem bouře. Bába se dobře ještě pamatuje na
vzrušenou chvíli jeho zrodu, i když slehnutí rodiček na poli nebylo na
vsích žádnou zvláštností. Jak mohlas tušit, že musí jít neúchylně jedinou
cestou, jedinou, osudem předurčenou...?
I prodej tvého dědictví byl jeho mužskou záležitostí – a ty, plachá, starostná
hospodyně, sama neslas těžké břímě úzkosti do nejistého budoucna, ohlašu16
8. Krajina mýtu
metlice trsnatá
topol
Jan Hus
Tomáš Štítný ze Štítného
17
8. Krajina mýtu
jícího se stále častěji nočními zářemi ohnů. Vždycky stálas pokorně stranou, vychovaná v poslušnosti, která byla údělem všech žen už od časů
biblických, jak slýchalas na kázáních ve svém farním chrámu.
Tvé jméno nám zachoval jediný pergamen, který trhosvinenský farář
popsal latinskými slovy u přítomnosti svědků, když prodávali tvůj rodný
celolánový dvůr panu Ješkovi Črnci z Jedovar a Štěpánovi z Čeřejova za
dvacet kop grošů stříbrného rázu. Jistě tenkrát nezapřelas v sobě selku,
když duchovní překládal celou listinu do českého jazyka, já vím, jak mělas
hrdlo stažené, slzy na krajíčku a musilas stisknout závoru rtů, aby z nich
nevyběhl pláč. A vracela ses jako z pohřbu. K čemu se ti mužští zavazovali?
Protož my, Jan řečený Žižka, Čenko z Klení a Mach z Holkova, rukojmí a správce
svrchupsaného lánu, slibujeme společnou rukou a úplně beze lsti a podvodu po
smrti předupsaného Jana, řečeného Žižky, po třech letech a jednom dnu jim a jich
budoucím, kdožbykolivék na to sáhl a obzvláště od věna Kateřiny manželky Jana
často psaného Žižky, tak, jak země Česká za právo má, vysvobodili a očistili. Pakli
bychom toho neučinili, tehdy mají dva z nás, jak brzy od nich napomenuti budem, s jedním pacholkem a se dvéma koňma do mésta Svinů na ležení k ctnému
hospodáři, který nám zkázán bude, beze všeho odporu vjeti a tam zůstati, aniž
z něho vzniknouti, dokud všechno nesplníme.
Vidím tvou těžkou chůzi, když opouštělas končinu své mladosti, v které
znalas každičkou tvář, věc, pěšinu i strom. – Sbohem, housátka! Sbohem,
studni! – A jistě nezvyklas ani po letech v dalekém šumném městě, k jehož
hradským síním byl připoután tvůj Jan službou u dvora králova. O čem
si mohla vyprávět s chlubnými měštkami, jejichž paví pýchu a “sodomská
rúcha” tak výmluvně odsuzoval v Betlémské kapli mistr18 z Husince31 , jehož horká slova dštila síru a oheň na všechny bezbožníky, kněze zpronevěřilé,
a před jejichž přísností klopily zrak i povětrné žínky: Neb svatorušenie,
jenž jest mezi knězem a mezi jeptiškú neb s jinú ženú, manželskú neb
svobodnú, má obtíženie z toho, že súd zvláštní Ducha svatého má být
svatější, slib čistoty slavnější a úřad kněžský najdóstojnejší. Ó nešlechetný
kněže, jenž s Jidášem zrazuješ pána! těmi ústy líbá kurvu, jimiž si líbal syna
člověka! to věz syna Panny čisté Marie!
31 Husinec:
18
Město na Blanici, rodiště mistra Jana Husa. (viz mapa na str. 23)
8. Krajina mýtu
Tvá opravdová selská zbožnost, jež ví, že “zachovanie od hřiecha jest
najúžitečnějšie, najpotřebnějšie a najdokonalejšie svátka svěcenie”, se stěží
soustřed’ovala k modlitbě pod vysokými klenbami prostorných chrámů,
jež tolikerým leskem nádher vybavila doba Karlova. Jen “malovánie v kostellch,
kteréž bývají, aby kteříž písma neumějí, aspoň na stěnách vidlice čtli přibližovala tvé duši příběhy ze života Ježíšova. Dobře říkal mistr Jan, co
maří”Radost duchovních věcí – sluch pase sě v zvuku zvonov, varhan,
v zvoncích, v zpívání neslušném, jenž viece popúzí k tanci než k náboženství,“dobře vidělas,”kterak kněžie nenábožně sě modlé, chodiece, mluviece
a smějiece sě v kostele, kterak v krásných sukniech, kápiech, čepiciech,
s uzly perlovými, s třapci hedvábnými, s kuklami rozličných myší, s berlami
a holmi a s kříži střiebrnými, ampulami a kropáči pozlacenými; a tak člověk
sprostný všechen vešken čas v kostele zmaří, a ještě celý den bude mluvili
o tom a o Bohu nic".
Jak vzpomínalas na roráty32 v domácím kostele a na všechny sousedky,
s nimiž mohlas sděliti své drobné starosti hospodyně. Jisté v osamělých
nocích jsi trpívala úzkostmi o Janův život, když byl s královými zbrojnoši
poslán na trestnou výpravu k nějakému vzdálenému hradu a dlouho se
nevracíval. Tehdy jsi želela svého Čeřejova a v modlitbách se obracívala
k své patronce, žádajíc od ní její stálost v doufání – a jedinou útěchou ti
bývalo děvčátko, které znalo tichou krajinu tvého domova jen z doslechu
tvého vzpomínám. Pro koho roste? Jisté ani ona neunikne údělu matčinu a
stane se ženou zbrojnošovou...
Kateřino z Čeřejova! Ani nevím, umřela-lis na loži nebo někde pod
plátnem stanu, ale jistě, zcela jistě tvá poslední myšlenka patřila Čeřejovu.
Prošlas životem Žižkovým29 jen jako tucha stínu? – Kdož ví? – Jako bys
nikdy ani nebyla žila, uniklas i všetečné pozornosti historiků, ale já nezapomínám, kdyby všichni na tebe zapomněli...
Stojím v Čeřejově pod štěpy a hrušněmi tvého rodného statku, ptám se
zasypané studné, slyším pokojné oddychování skotu a řinkot řetězů v stáji
– ale to nejsi ty, to je cizí žena, která se ubírá mlčky do síně, když právě
dobílila stavení.
Už se setmělo docela. O tobě nikdo neví, nikdo nepromluví – jméno
Janovo však hřmí stále mohutnější vlnou v chórickém výdechu vzrušené
doby z Prácheňska i Táborská, z Klatov i Čáslavě, od Žatce k Hradci, od
32 roráty:
Ranní mariánská mše v adventní době.
19
8. Krajina mýtu
severních průsmyků přes Prahu, Plzeň, až do kraje Psohlavců, dál, dál, po
celé České zemi...
20
8. Krajina mýtu
kostel sv. Jiljí ve Střížově
kostel Navštívení Panny Marie
v Borovanech
Jan Žižka z Trocnova
zvonek
21
8. Krajina mýtu
Krajina mýtu – mapa rybníků a vrcholů: 1 – Todeňská hora, 2 – Klet’, 3 –
Kohout
22
8. Krajina mýtu
Krajina mýtu – mapa měst a vesnic: 1 – Pořešín, 2 – Dobrkov, 3 – Trhové
Sviny, 4 – Mohuřice, 5 – Jedovary, 6 – Otěvěk, 7 – Nesměň, 8 – Lahut’, 9 –
Soběnov, A – Nežetice, B – Rankov, C – České Budějovice, D – Ostrolovský
Újezd, E – Borovany, F – Trocnov, G – Komařice, H – Střížov, I – Strádov, J
– Čeřejov, K – Husinec, L – Klatovy
23
8. Krajina mýtu
24
Rejstřík
25
Rejstřík
Hus, Jan, 10, 18
Husinec, 18
Čáslav, 19
Čeřejov, 15, 18, 19
České Budějovice, 9
Šámal, Jindřich, 12
Šimek, František, 10
Žatec, 19
Žižka z Trocnova, Jan, 15, 19
šajba, 13
žrec, 2
Jílek, František, 6
jalovec, 4
Jedovary, 2, 9, 13, 18
Jirásek, Alois, 12
divizna velkokvětá, 3
Dobrkov, 2, 3
křtitelnice, 13
Klatovy, 19
Klet’, 12, 13
Klekánice, 4
Kohout, 13
Komařice, 12, 13
konvalinka vonná, 2
kostel Nanebevzetí Panny Marie v Trhových
Svinech, 10
kostel Navštívení Panny Marie v Borovanech,
13
kostel sv. Jiljí ve Střížově, 13
Hlubuček, Karel, 6
hořec, 10
Lada, 2
Lahut’, 2
Aleš, Mikoláš, 3
arkády, 12
blín černý, 4
Borovany, 12, 13, 15
Chelčický, Petr, 10
cisterciáci, 12
26
REJSTŘÍK
metlice trsnatá, 4
Mohuřice, 2
Morana, 2
Moravec, Alois, 8
REJSTŘÍK
Velký pátek, 8
vratič obecný, 3
zámeček v Ostrolovském Újezdě, 10
zvonek, 15
Nežetice, 9
Nesměň, 2
Nový, Karel, 12
Ostrolovský Újezd, 10, 12
Otěvěk, 2, 8
Pavel, Jakub, 12
pelyněk černobýl, 2
pelyněk pravý, 3
Pořešín, 2
prha arnika, 4, 9, 10
Rankov, 9
roráty, 19
Rytíři a lapkové, 12
samovaz, 13
Soběnov, 4, 10
Střížov, 13
Strádov, 13
Stropnice, 10, 12
svatý Jan Křtitel, 15
symbol, 4
Todeňská hora, 4, 6, 8, 13
Todně, 6
Tomáš Štítný ze Štítného, 10
topol, 4
Trhové Sviny, 2, 4, 10, 12
Trocnov, 12, 13
Trutmaň, 2
27