SVĚT KRÁSNÝCH ŽEN A SKVĚLÝCH MUŽŮ

BA
SVĚT KRÁSNÝCH ŽEN A SKVĚLÝCH MUŽŮ
B
www.playboy.com
ELVIS
PRESLEY
AŤ ŽIJE
KRÁL!
LEDEN (01) 2008 99 Kč /159 Sk
MONICA
BELLUCCI
KRÁSNÁ,
SMYSLNÁ,
CHYTRÁ
+
TOPA
20
LEDEN (01) 2008
ŽENY, KTERÉ
VLÁDNOU SVĚTU
ALCATRAZ
FANDOVÉ
JDOU DO
NEBE
SEXY
DÁRKY
Markéta
Divišová
PRINCEZNA Z OBRAZU
Text Marek Kožušník, Foto Jan Lásko „Zajíc”, Miro Dušek, autor
A
people
dobrodruzi
Cesta na Hliněnou řeku:
30
B 01/ 2008
Když zrovna nepršelo, sušili jsme na liánách
mokré oblečení. Tím jsme vytáčeli paviány, kteří
nás považovali za vetřelce na svém území. Za to
se nám každou noc vymočili na stany.
Místo, kam
MAREK KOŽUŠNÍK,
redaktor Playboye, přijal
nabídku kamarádů
z WW8 expedition group.
Vydal se s nimi na řeku
do africké džungle.
J
edním z takových míst je povodí etiopské řeky Dinchiya.
A právě tam jsem se vydal
s partou světově uznávaných
vodáků i já, reportér Playboye. Splnil jsem si dávný sen o divokých neprozkoumaných afrických
krajích, o místech, která jsme ze všech
lidí poprvé viděli až my. Ale taky jsem
poprvé v životě opravdově přemýšlel
o smrti. O tom, jestli ještě někdy políbím svou holku, jestli ještě uvidím
přátele, rodinu. O tom, jaké to je,
zemřít v džungli, v horském deštném
pralese, daleko od civilizace.
I dnes jsou na mapách světa bílá místa. Satelitní
snímky sice pokrývají celý povrch zeměkoule, ale
to jen někde ve vesmíru proletí družice. Pořád jsou
na této planetě oblasti, kam noha člověka dosud
nevkročila. Cestovatelské expedice do těchto končin jsou i dnes sázkou do loterie. Jsou to cesty, ze
kterých se dobrodruzi vrátit nemusejí, cesty, které
se mohou zvrtnout v nelítostný boj o přežití.
Omo, nebo Dinchiya?
První, co jsem z opravdové černé Afriky spatřil, byla světýlka ohňů ve slumech během nočního mezipřistání
v súdánském Chartúmu. Letěli jsme
nízko nad městem, letiště je skoro
v centru. Představoval jsem si chatrče
z vlnitého plechu, tvrdé zjizvené a nepřátelské tváře černochů z gangů. Tak,
jak to znám z filmů. To jsem ještě netušil, že si jeden takový dobrodružný
film prožiju na vlastní kůži.
„Původní plán expedice byl splout
řeku Omo, než její peřeje zkrotí přehrada, která se na horním toku staví,“
vzpomíná organizátor expedice Petr
Kašpar. „Všechno se ale změnilo po
jedné schůzce našeho týmu měsíc
před odletem. Miro Dušek, který na
řece Omo před dvěma lety byl, navrhl
zajímavou alternativu: splout její nejvydatnější přítok, řeku Dinchiyu,
a pak pokračovat po Omu kmenovým
územím až k hranicím s Keňou. Lákalo nás to, hodně nás to lákalo. Možná
i proto, že Omo je dnes už docela provařenou turistickou atrakcí. Dosud
neprozkoumaná Dinchiya zato nabízela uskutečnit expedici v pravém slova smyslu. A těch se dnes už mnoho
∫
nevidí.“
01/ 2008 B
31
PEOPLE
DOBRODRUZI
Členové týmu jsou výborní vodáci, světová liga. Žádní nadšení hazardéři. Satelitní
snímky samozřejmě k rozhodnutí sjet jako
první na světě řeku v africké divočině nestačí. Když jde navíc o řeku, o které se ví
jen to, že protéká městem Bonga, kde bychom mohli naši plavbu začít, a která se na
území kmenů Mursiů a Surmů vlévá do
Oma. Co je mezi těmito dvěma místy? To
nikdo neví. V Addis Abebě musíme sehnat
co nejvíc informací o řece. Pokud jich bude
málo nebo když zjistíme, že by riziko bylo
příliš vysoké, vrátíme se k původnímu plánu a sjedeme Omo.
Co víme o řece?
V Addis Abebě se ubytováváme v proslulém
cestovatelském hotelu Taitu a začínáme se
sběrem informací. Už z Prahy si vezeme
drahocenný kontakt na etiopské Ministry
of Water Resources, ministerstvo vodních
zdrojů. Jestli má někdo o Dinchiyi něco vě-
zájem na tom, abychom jí po návratu poskytli co nejvíc informací. Bohužel, na těch
mapách byly chyby. Až zpětně jsme poznali, že mapa skutečnosti příliš neodpovídá.
Podle všech údajů a informací, které jsem
získal, jsem ale byl přesvědčený, že je reálné
a možné Dinchiyu jet,“ popisuje Zajíc.
Víme už všechno, co se dá zjistit. Musí
tedy padnout rozhodnutí. Omo, nebo Dinchiya? Jednomyslně jsme zvolili cestu do
neznáma a světový prvosjezd. Dobrodružství začíná.
na závěrečnou. Nazvali jsme je K1 a K2 –
Kuchyně 1, Kuchyně 2. K proviantu nakoupeném na Merkantu jsme přidali sušené
maso, čokolády a müsli tyčinky přivezené
z Prahy.
Nakonec klapl i transport autem do
města Bonga, i když to stálo velké úsilí. Je
to jako s kapsáři: bílý rovná se bohatý.
A podle toho s vámi každý jedná. Nicméně, teď už máme všechno, co na cestu potřebujeme.
Můžeme vyrazit.
Merkanto, největší tržiště v Africe
Nejdřív ale bylo třeba se dobře vybavit. Z
map vyplývalo, že charakter řeky bude odpovídat hornímu toku Oma. Miro Dušek,
veterán této řeky, nás zásobil radami a praktickými tipy. Hrnce, pánev, sekera, pila, mačeta, jídlo. Fazole, rýže, čočka, hrách, cibule, česnek a spousta koření. Nejlepším místem, kde v Addis Abebě levně a dobře na-
Miro Dušek a Marek Kožušník si krátí chvíle čekání na istanbulském letišti. (vlevo) Šestičlenná expedice měla tři
výborné kytaristy. Největší expert na vodu, Zajíc (uprostřed) pozorně studuje mapy na ministerstvu vodních zdrojů.
Tyhle informace jsou pro nás otázkou bytí a nebytí. Horní tok Dinchiye, Hliněné řeky, (vpravo) připomínal tropický ráj.
dět, bude to právě tam. Veškeré předchozí
pátrání napříč světovou vodáckou a cestovatelskou komunitou nepřineslo žádný výsledek. Tuhle řeku prostě nikdo nezná.
„Ředitelka oddělení hydrologie paní Semunesh Golla už na nás čekala,“ vypráví
Honza Lásko, „Zajíc“, který jako nejzkušenější vodák na schůzce na ministerstvu rozhodně nemohl chybět. „Ukázala nám tabulky a grafy měsíčních průtoků Dinchiye,
které se zaznamenávají už dvanáct let.
V praxi to znamená, že ve městě Bonga,
které je jedinou osadou na celém toku, je
chlapík, který přijede každý den k řece
a zapíše údaj z vodočtu. To je vše. Víc informací nám poskytnout nemohla.
Dala nám ale k dispozici podrobné topografické mapy této oblasti. Podle nich už
jsme dokázali určit charakter řeky. Ale ani
paní Semunesh Golla netušila, jak řeka ve
skutečnosti vypadá. Sama proto měla velký
32
B 01/ 2008
koupit, a přitom ještě nasát tu pravou domorodou atmosféru, je bezesporu největší
africké tržiště Merkato. Miro tvrdil, že je
velké jako celá Bratislava, ale nikdo mu nevěřil. Přeháněl, samozřejmě. Ale zas tak daleko od pravdy nebyl. Tisíce a tisíce malých
stánků, ve kterých se dalo koupit téměř vše.
Překřikování prodavačů, smlouvání. Odrážení útoků kapsářů – jako běloši jsme byli
první na ráně. Zkusili to na nás dvakrát, ale
nepřekvapili ničím, co bychom z Prahy neznali. Vyvolali rozruch, odlákali naši pozornost a už strkali ruce do bělošských kapes,
podle jejich představ naditých bankovkami.
Kapsáře jsme tedy rozhodně nepotěšili.
Když jsme zbožím naplnili tři lodní pytle,
byl čas k návratu do hotelu.
Jeden pokoj jsme vyčlenili jako operační
základnu. Potraviny a expediční zásoby
jsme rozdělili do dvou speciálních lodních
pytlů, jeden na první polovinu cesty, druhý
Africkým vnitrozemím
Cesta do Bongy, odkud budeme vyrážet na
řeku, nám trvala dva dny. Měla být, aspoň
podle paní Semunesh Golla z ministerstva,
v dobrém stavu. Asfaltová. To byla, prvních
200 kilometrů. Zbývajících pět set připadalo
na africkou klasiku: v lepším případě hlína,
v horším něco, čemu jsem říkal ementálový
asfalt. Nevím, jestli se toto označení běžně
používá, mně přišlo výstižné. V asfaltu totiž
byly, nejspíš vlivem eroze po silných deštích,
přibližně tři díry na deset metrů délky. Díry
si ale nesmíme představovat v běžném evropském slova smyslu. Široké byly půl metru až metr, hluboké i třicet centimetrů. Po
těchto silnicích pak jezdí afričtí řidiči, což je
další terminus technicus a fenomén sám
o sobě. Oni jako by ty díry neviděli nebo jejich existenci v mysli vědomě potlačovali.
Defekty a zavaření motoru jsou události natolik běžné, že vůbec nestojí za to se jimi za-
bývat. Nejlépe to vystihl Miro, když jsme někde v pustině zase čekali, až řidič opraví závadu (někde něco teklo z motoru). „Nebojte
se,“ říkal tehdy. „Afričané jsou kouzelníci,
opraví to.“ A měl pravdu. Po hodině se řidič
v klidu vrátil za volant, vedle sebe položil
vymontovaný tlumič (!) a jelo se dál. Po
ementálovém asfaltu.
Když jsme už za tmy dorazili do Jimmy,
kde jsme měli přespat, ocitli jsme se rázem
ve městě duchů. Na hliněných ulicích se
bezcílně a mátožně pohybovaly stovky temných siluet. Domky byly hliněné nebo z vlnitého plechu. Hotel, do kterého nás řidič
zavezl, byl naštěstí ve stejném příjemném
koloniálním stylu jako Taitu v Addis Abebě.
Recepční nás ale chtěl samozřejmě nechutně
natáhnout. Vytasil se s dvojími cenami, cizinci prý platí jednou tolik, než je uvedeno
v ceníku. Srb označil recepčního za rasistu
a žádal setkání s majitelem hotelu. Několikrát jsme demonstrativně odešli, to na Afri-
bavení. Během několika vteřin se kolem nás
vytvořil neprodyšný zástup zvědavců. Na to
si už pomalu zvykáme. Pomocí tří pump
jsme raft pomalu probouzeli k životu. Černoušci chtěli částečně pomáhat, částečně
zkusit něco štípnout – máme přece tolik věcí, proč bychom se nerozdělili, že?
Nemohli jsme se dočkat. Dlouhá přibližovací fáze skončila, konečně odrazíme od
břehu a vyplujeme. Kvůli tomu jsme přece
tady! Teď už nás bude mít ve své moci řeka.
Cesta do pravěku
První kilometry bezezbytku splnily naše
představy o africké divočině. Byl to ráj na
zemi. Řeka se vinula náhorní plošinou,
všude kolem palmy jako vystřižené z propagačních letáků luxusních cestovních
kanceláří. Po březích se proháněly nejrůznější druhy opic, nad hlavami létaly volavky. Nechali jsme se unášet svižným proudem a pozorovali tu nádheru. Přišla první
Postavili jsme stany, začali s přípravou večeře. To znamená v první řadě nasbírat dříví.
Vzal jsem mačetu a vyrazil do lesa. Po dvaceti minutách jsem se prosekal do hloubky
asi pěti metrů. Poté mě napadly synchronizované jednotky obřích agresivních mravenců a já radši takticky ustoupil zpět do tábora. Jak později vzpomínal Srb: „Nejhorší byli mravenci. To je ten nejbrutálnější útočnej
hmyz, jakej jsem kdy v životě poznal. Nevím, jaká mutace zapříčinila, že místo posledního článku hlavy měli kusadla širší než
zbytek těla, ale bylo to šílený.“
Srb měl naprostou pravdu.
Na rozdíl od horního toku řeky Omo jsme
se nacházeli v horském deštném pralese.
Každou noc pršelo, teplota klesala na nějakých deset stupňů. Prales všechnu dešťovou
vodu nasál jako houba, hladina řeky se ani
nestačila zvýšit. Ráno, jen co vykouklo slunce, začalo pekelné vedro. Veškerá voda se
z džungle okamžitě vypařila a stoupala
Přenášení (vlevo) bylo nejen namáhavé, ale i nebezpečné. Stačilo by jediné uklouznutí... Dvě díry v raftu, (uprostřed) které způsobil břidlicový ostrý kámen v jinak neškodné peřeji, jsme úspěšně zalepili. Přesto jedna z nich další extrémní přenášení nevydržela. Honza Lásko „Zajíc“ (vpravo) byl nejzkušenějším vodákem expedice. Splul ty
nejtěžší vodácké terény téhle planety, na řece byl přirozeným vůdcem. Jeho modrý kajak prozkoumával terén jako první, to Zajíc určoval, co budeme moct jet a co ne.
čany, jak jsme už zjistili, docela platí. Nakonec se na dvojí ceny nějak pozapomnělo,
takže jsme se místnímu personálu aspoň pomstili tím, že jsme do tónů reprodukované
hudby, která se odkudsi pro potěchu hostů
linula, nasadili těžký kalibr českých písniček, kytary, mandolíny, foukací harmoniky
a šesti neškolených hlasů.
Ten večer jsme si dali poslední teplou
sprchu.
Provincie Kafa, pravlast kávy
Bonga, odkud jsme měli na naši plavbu neznámou řekou vyrážet, je hlavním městem
provincie Kafa. Tady se kdysi objevila první
káva, odtud se rozlétla do celého světa. Kdykoliv si od té doby dám hrnek kafe, vzpomenu si na Bongu a na naši první návštěvu
zdejší kavárny. Od ní už to bylo k řece kousek. Zacouvali jsme autem ke břehu, vyložili raft, Zajícův kajak a všechno expediční vy-
peřej, jen tak zlehka nás pohoupala, ještě
neměla tu sílu.
Právem prvních průzkumníků jsme řeku
pojmenovali: Hliněná řeka. To podle její
kalné barvy.
Pak jsme na levém břehu uviděli kůl, na
kterém byla nabodnutá vybělená koňská
lebka. Bylo to znamení, ale to jsme tenkrát
ještě nevěděli. Znamení pro domorodce: dál
se po řece nepouštějte, je to nebezpečné.
Rychlost proudu se zvýšila, peřeje byly
pořád divočejší. Řídký palmový porost na
březích vystřídala nepropustná džungle.
Užívali jsme si to až do okamžiku, kdy jsme
v podvečer prvního dne dorazili k nesjízdnému dvojnásobnému vodopádu. Ten na
mapě nebyl. Začali jsme něco tušit. Přirazili jsme ke břehu, odehnali houf paviánů
v čele se vzteklým samcem a utábořili se na
pěkném travnatém plácku. Naše první noc
v divočině.
vzhůru, kde vytvořila mrak, ze kterého začalo v noci pršet. A tak pořád dokola.
Praktickým důsledkem toho faktu, jak
jsme měli brzy zjistit, bylo absolutně promočené dříví. Tady selhávaly všechny zálesácké poučky, nicméně vařit se muselo.
V prvním kaňonu
Dvojitý vodopád, nad kterým jsme se první
večer utábořili, nebyl jen tak nějakou ojedinělou hříčkou přírody na jinak klidné řece.
Tímto vodopádem začínal kaňon, ve kterém
jsme měli strávit několik dalších dní. Nemusím snad ani připomínat, že podle mapy neexistoval. Ačkoliv jsme v něm sjeli několik
opravdu krásných a náročných peřejí, většinu času jsme strávili přenášením. To znamená přirazit ke břehu, odvázat všechny lodní
pytle, jeden si hodit na záda a jít. Metr od
břehu začínala nepropustná džungle, liány
a trny. Muselo se kličkovat mezi kameny, ∫
01/ 2008 B
33
PEOPLE
DOBRODRUZI
skákat po skalách, brodit se vodou. Na zádech padesát kilo, podrážky kloužou po
mokré skále, všude kolem vražedně silný
burácející proud.
V kaňonu neexistovalo místo vhodné k táboření. Balvanité koryto řeky plynule přecházelo v nepropustnou zelenou hradbu
džungle. Spali jsme na kamenech, na skalách, jak se dalo. Bývali jsme obtočení kolem
těch největších šutrů, které jsme pod sebou
začít něco dělat. Jinak to nepůjde,“ končí své
vyprávění Zajíc.
Převrácený raft
Přesto jsme si kromě přenášení v kaňonu
užili i dost vodáckých radovánek. Sjízdných, ale přesto náročných peřejí bylo
dost – a my byli vděční za každý metr, který nemusíme absolvovat s báglem na zádech.
Peřeje byly na Dinchiyi nádherné a divoké. (vlevo) Chyběl ale jakýkoliv přístupový bod k řece, kdyby se něco
stalo. Petr Kašpar (uprostřed) už se probral z bezvědomí, už zase žije. Toto je místo, odkud nás řeka nepustila
dál. Trvalo nám několik hodin, (vpravo) než jsme raft i bágly přenesli. Ještě netušíme, jaké peklo nás čeká.
měli, menší jsme už ani nevnímali. Dřevo
pořád stejně mokré, neustálým přenášením
se navíc prodíraly loďáky, začínalo do nich
téct. Což o to, u osobních věcí by to až tak
nevadilo. Kdo spí několikátou noc na postýlce z balvanů, ten může mít klidně mokrý spacák i komplet oblečení. To už je jen taková drobnost, třešinka na dortu. Horší to
bylo s našimi Kuchyněmi, loďáky K1 a K2.
„Ten poslední večer v kaňonu jsem byl
ještě docela v pohodě,“ vzpomíná Zajíc.
„Měl jsem suchej spacák, navíc to po několika dnech přenášení konečně vypadalo, že
se údolí rozšiřuje a řeka narovnává. Utábořili jsme se a já se jel podívat dopředu, co nás
zítra čeká. Pomalu se stmívalo. Za zatáčkou
jsem viděl řeku, jak zase padá někam dolů.
Zítra se bude zase přenášet, konec kaňonu v
nedohlednu. Vracel jsem se zpátky, vůbec mi
nebylo do zpěvu. V táboře jsem zkontroloval
loďák Kuchyně 2, který se zatím neotvíral.
To byl pohled. Pytlíky s čočkou, fazolemi, cibulí, česnekem i rýží se protrhaly. Půlka potravin rozmočená a plesnivá, druhá vysypaná. V tu chvíli mi došlo, že už nemáme jídlo
na dvacet dní, ale tak na deset. A že i když
všechny potraviny očistím a znovu zabalím,
druhý den zase navlhnou.
Ráno jsem se probudil rozlámanej a nevyspalej. Začínalo svítat a já věděl, že musím
vylézt z teplýho spacáku ven do ranní mlhy.
Protože jestli chci ještě někdy vidět svoji
holku, dát jí ještě někdy pusu, tak musím
34
B 01/ 2008
Zítra vyrážíme do džungle, za záchranou. Co nás čeká?
Dojde voda? Začneme chybovat? Pomalu jeden po
druhém umírat? Radši filtruju do zásoby, hlava vypnutá.
„To, že jsme pluli v divočině bez přístupových cest, přidalo řece minimálně jeden
obtížnostní stupeň navíc,“ vysvětluje Srb,
zkušený raftový guide.
I Zajíc má podobný názor: „Dnes se každé větší cestě říká expedice. Je samozřejmě
hezký, když člověk dojede na místo, odkud
se vyráží, autem. Po čtyřech hodinách pádlování pak vystoupí z kajaku a kousek nad
ním je zase silnice, po které se dostane
k hospodě nebo hotelu. Expedice v pravém
slova smyslu ale znamená, že vyjede někam, kde to nikdo nezná. Neví, kam jede,
co ho čeká. Přírodní nástrahy, zvířata,
hmyz. Tento faktor nebezpečí je horší než
samotná řeka. V tu chvíli si každý rozmyslí, jestli obtížnou peřej sjede, nebo přenese.
Tady není čas na hrdinství, nad ním totiž
žádná silnice není, jen džungle. Když se komukoliv něco stane, je to velkej průser.“
Na tuhle peřej nebudeme rádi vzpomínat.
Vjeli jsme do ní, zpěněná masa vody nás pohltila. A najednou jsme byli dnem vzhůru,
řeka má ohromnou sílu. Vynořil jsem se vedle raftu, koutkem oka zahlédl Mira, jak plave ke břehu. Jen o pár metrů dál začínala
další peřej. V cestě stál naštěstí balvan, raft
i já jsme se o něj zastavili. Vydýchal jsem se
a začal zjišťovat situaci. Miro s Tomem na
jednom břehu, Srb s Petrem na druhém, já
s obráceným raftem na balvanu uprostřed.
Pomocí lan a hrubé síly jsme situaci zvládli. Ztratili jsme ale dvě pádla, už nemáme ani
jedno rezervní. Voda pronikla do vodotěsného obalu mého foťáku, poškodila Petrovu
druhou kameru. Všechny věci mokrý.
Olízali jsme si rány a jeli dál.
Soutok
Příroda se nad námi slitovala, údolí se rozšířilo, kaňon skončil. V následujících dnech
jsme ujeli největší počet kilometrů, najednou bylo na světě zase krásně. Džungle pře-
stala být zeleným agresivním nepřítelem
a stala se krásnou filmovou kulisou. Zase se
na palubě raftu vtipkovalo a zpívalo. Cigarety už se nekouřily proto, aby člověk zahnal
svíravou nejistotu a strach, ale proto, že nám
chutnaly. Že je to velká pohoda, sedět s pádlem v ruce, sledovat ubíhající krajinu a pokuřovat. Po dlouhé době jsme zase spali
v trávě, a ne na kamenech. To ráno jsme si
dokonce poprvé na řece uvařili kafe. Doufali jsme, že tahle pohoda bude trvat věčně.
Pak to šlo v rychlém sledu. Dvě díry v raftu na naprosto banální peřeji. Bohužel v ní
byly ostré břidlicové kameny, které válec našeho člunu rozkrájely jako nůž. Několik hodin jsme na malém kamenitém plácku lepili záplaty, sušili oblečení i jídlo.
Vjezd do nového kaňonu, přenášení. Pak
jsme mezi stromy zahlédli další řeku. Soutok. Zleva přitéká buď Shoka, nebo Dentchia, podle toho, na kterou mapu koukáte.
Za chvíli se setmí, budeme tady někde muset zůstat přes noc. Trvalo nám několik hodin, než jsme raft i bágly přenesli na malý
skalnatý plácek pod soutokem. Spojením
dvou řek dostala Dinchiya novou vražednou
sílu. Kdo by do těch nesjízdných peřejí vjel,
nikdy nevyplave. Mohli jsme dělat jediné –
zase doufat, že se řeka brzy uklidní, že ji zaINZERCE 71339
se někudy přeneseme. Srb s Mirem tedy jdou
na průzkum, zbytek staví tábor. Petr zjišťuje, že má na kalhotách od půlky lýtka až ke
kotníku velkou krvavou skvrnu. Ošklivě si
sedřel holeň na kost při přenášení.
Kluci se vracejí z průzkumu. „Za ohybem řeky padá kaňon prudce dolů, terén je
absolutně nesjízdný, životu nebezpečný.
Přenášení vyloučeno.“ Kluci, oba zkušení
horolezci, málem neprošli ani nalehko.
Jenže co teď? Takový stav je nebezpečný
i v Čechách, natož uprostřed afrického
deštného pralesa v okamžiku, kdy začínáme bojovat o přežití. A v džungli může i ta
nejmenší chybička znamenat smrt.“
Petr naskočil, zase bylo dobře. Oddechli
jsme si. Nechali kolovat slivovici, teď si ji
zasloužíme.
Pohlédl jsem na prudké srázy kaňonu kolem nás a chvilková euforie mě rychle přešla.
„Před očima se nám změnil v mrtvolu. Ztratil
barvu, zvrátil oči. Zhasla svíčka. Snažil jsem
se najít tep. Pítrs už půl minuty nedýchal.“
Radši jsme se začali věnovat Petrovu zranění. Vyhrnuje si nohavici, Miro mu čistí ránu. Za dvě vteřiny upadá Petr do bezvědomí.
„Před očima se změnil v mrtvolu,“ popisuje Srb asi nejhorší situaci na řece. „Ztratil
barvu, zvrátil oči. Zhasla svíčka. Snažil jsem
se najít tep. Umím to, jsem vyškolený záchranář. Nic. Půl minuty nedýchal. Miro už
chtěl začít s umělým dýcháním. Po jedné facce sebou Petr konečně škubl, oči mu zpod
víček sklouzly na svá místa, naskočil.
Po řece už nemůžeme, nedostaneme se dopředu ani zpátky. A kolem nás je jen džungle. Nepřátelská nepropustná rozlehlá džungle. Deštný prales plný ohromných pavouků,
mravenců s vražednými kusadly, agresivních
paviánů a levhartů.
Jsme v pasti, jediná cesta vede vzhůru do
hor. Do džungle, kde se dá jen pomalu probíjet mačetou. Buď se dostaneme do civilizace, nebo umřeme v pralese.
Pokračování v příštím čísle.
A