MS-DOS

MS-DOS
MS-DOS byl velmi rozšířeným operačním systémem a dosud ho používají uživatelé a
pracoviště, která si nečiní velké nároky na rozsáhlejší funkce a uživatelský komfort. Stále
pracuje na mnoha počítačích po celém světe v mnoha jazykových mutacích. Problematiku
MS-DOSu lze rozdělit do těchto oblastí:
• Historie
• Důležité pojmy pro práci s MS-DOSem
• Zavedení operačního systému
• Spouštění programů
• Výpis obsahu disku, popř. podadresáře (příkaz dir)
• Práce s adresáři (příkaz cd, md, rd, deltree, move, tree)
• Práce se soubory (del=erase, deltree, undelete, ren=rename, copy, xcopy, copy … + …
(spojování textových souborů), move, type (s parametrem |more), print)
• Práce s disky (c:, d: apd., format, unformat)
• Operační paměť a konfigurace počítače
• Ochrana proti virům (programy VSafe, MSAV)
• Údržba, úklid a kapacita disku - programy doublespace, speeddisk, defrag; chkdsk,
scandisk - hledání a oprava chyb na disku.
• Zálohování souborů (program MSBACKUP s příkazy backup, compare (porovnání
souborů), restore, configure, quit)
• Stručný přehled všech příkazů MS-DOSu
Historie MS-DOSu
Firma Microsoft vstoupila do velkého počítačového světa v roce 1981 dodávkou operačního
systému pro počítače IBM. IBM si tento systém objednala, přestože vyvíjela dokonalejší
systém s názvem TopView. Z důvodů rychlého vstupu na trh však použila již hotový systém
firmy Microsoft.
Základem operačního systému Microsoftu se stal tehdy nejrozšířenější systém CP/M,
respektive jeho varianta PC/M86. Vývoj systému ustal pro neshody s majitelem licence firmou Digital Research. Poté se firma Microsoft rozhodla koupit od malé firmy SCP (Seatle
Computer Products) vlastní operační systém QDOS (Quick and Dirty Operating System). Z
jádra tohoto systému a také podle vzoru systému PC/M vznikl operační systém MS DOS
(Microsoft Disk Operating System). První operační systém pro počítače IBM PC se označoval
jako MS DOS 1.00.
Ještě během téhož roku byla na trh uvedena verze MS DOS 1.1, která umožňovala zapisovat
data na obě strany diskety (o kapacitě 360 kB). V této době se systém MS DOS velmi rozšířil
a když IBM dokončila svůj (v mnoha ohledech lepší) systém Top View, neměla prakticky
žádnou šanci vytlačit MS DOS. IBM tedy i nadále vybavovala své počítače operačním
systémem firmy Microsoft. V roce 1982 přichází Microsoft s další verzí nazvanou MS DOS
2.0 pro novou řadu počítačů IBM nazvanou IBM PC/XT (Extended Technology). Operační
systém byl rozšířen o podporu pevného disku a přebíral některé vlastnosti unixových
operačních systémů (např. stromová struktura adresářů). Přesto však výkon nového počítače
převyšoval možnosti MS DOS 2.0.
Rozdíl se ještě prohloubil, když o rok později přišla IBM na trh s novým typem počítače
nazvaným IBM PC/AT (Advanced Technology). Tento počítač byl vybaven novým typem
mikroprocesoru, který již umožňoval multitasking (provozování více úloh současně), instalaci
větší operační paměti (maximum 32 MB). Takové hardwarové možnosti operační systém
nepodporoval. Doposud mohl užívat jen paměť o maximální velikosti 640 kB, všechna ostatní
paměť mohla být využita jako RAM disk.. Slabiny operačního systému přetrvávaly i ve
verzích MS DOS 3.10 a MS DOS 3.20.
Nová rada počítačů IBM označovaná jako PS/2 byla opět vybavena MS DOSem, a to i přes
to, že nebylo podporováno multiprogramování a využití rozšířené paměti.
Roku 1988 byl počítač PS/2 vybaven originálním systémem firmy IBM nazvaným OS/2.
OS/2 již od roku 1988 nabízí multitasking a mnoho dalších funkcí.
Firma Microsoft vyprodukovala do dnešní doby ještě další dvě verze operačního systému (MS
DOS 5.0 a 6.XX), které již drobné nedostatky odstranily. Jako konkurenční projekt pro
systém OS/2 vyvinula uživatelské rozhraní MS Windows, které ke svému běhu sice
potřebovalo jádro MS DOSu, ale samo se chovalo jako operační systém. Celkově měl
Microsoft se svými produkty MS DOS a MS Windows vždy podstatně lepší postavení než
IBM.
Dalším počinem firmy Microsoft byla tvorba operačního systému Windows 95 (pracovní
název Chicago), který byl již nezávislý na MS DOSu. Protikrokem ze strany IBM byla
podpora poslední verze vlastního systému nesoucí označení OS/2 WARP.
Pojmy pro práci s MS-DOSem
•
•
•
•
•
Soubor (file) je primární jednotka záznamu. Rozdělení dat do souborů umožňuje MSDOSu oddělovat jednotlivé druhy informací od sebe. Například pokud používáte textový
procesor, pak vytvořený text je na disk uložen do souboru. Každý soubor má své vlastní
jméno a koncovku, která je od jména oddělená tečkou. Jméno a koncovka by měly
ukazovat na to, jaké informace soubor obsahuje. Jméno souboru a koncovka může
obsahovat maximálně 8 znaků. Nesmí ovšem obsahovat následující znaky:
mezera . , ; / \ [ ] : | < > = + * ?
MS DOS nerozlišuje mezi velkými a malými písmeny abecedy. Soubory uvnitř počítače
pocházejí z různých zdrojů, zdaleka ne všechny soubory uvnitř počítače jsou vytvořeny
uživatelem. Některé soubory jsou součástí MS DOSu, jiné jsou základem aplikačních
programů. Tyto soubory obsahují kódy a informace pro úspěšný běh programů.
Po delší době práce na počítači bude na pevném disku uloženo velké množství souborů
(stovky až tisíce). V takovém množství se může stát to, že je složité najít právě jeden
požadovaný soubor - obdobně jako by bylo náročné nalézt jeden nůž ve velké skříni s
kuchyňským nádobím. A právě kvůli lepší organizaci takového množství souborů byly
vyvinuty adresáře.
Adresář (directory) - ukládání souborů do adresářů zjednodušuje jejich zpětné vyhledání.
Například soubory MS-DOSu jsou obvykle uloženy v adresáři nazvaném DOS. Kdykoliv
tedy budete chtít nalézt soubor MS-DOSu, pak víte, kde ho hledat. Soubory, které mají
určitou logickou spojitost, by měly být uloženy ve stejném adresáři a jméno adresáře by
melo alespoň vzdáleně popisovat obsažené soubory.
Jméno adresáře může být taktéž libovolné až do délky 8 znaků. Ve jménu adresáře jen
nesmí být obsaženy tyto znaky:
mezera . , ; / \ [ ] : | < > = + * ?
Pozn. - uvnitř adresáře nesmějí být dva (nebo více) souborů stejného jména, jakož i dva
podadresáře stejného jména. Naskýtá se otázka, jestli můžeme vstoupit do adresáře.
Nahlížejme na počítač jako na skříň. Pokud je počítač vypnutý, pak jsme mimo skříň.
Jakmile počítač zapneme, tak se dostaneme dovnitř skříně a můžeme prohlížet jednotlivé
přihrádky (adresáře) a uvnitř přihrádek jednotlivé věci (soubory). Aby bylo možné
informace dělit ještě dále uvnitř jednoho adresáře, tak se v daném adresáři zakládají další
tzv. podadresáře.
Podadresář (subdirectory) - adresář může (nemusí) v sobě obsahovat další adresáře, tzv.
podadresáře. Zakládání podadresářů pomáhá lépe tematicky dělit soubory. Jestliže máme
například adresář nazvaný DOPISY, pak uvnitř něj mohou existovat podadresáře
OSOBNI, PRACOVNI ap. Pojem podadresář je užíván k vyjádření vztahu dvou na sobě
závislých adresářů. V běžné mluvě se používá jen pojem adresář.
Pozn. - v jednom adresáři nemohou existovat dva podadresáře stejného jména.
Aktuální adresář (current directory) - bylo by obtížné používat strukturu adresářů, kdyby
jsme nevěděli, ve kterém adresáři se právě nacházíme. Zde se nabízí otázka, jak je možné
zjistit, v jakém adresáři se právě v této chvíli nacházíme. Informace o aktuálním disku a
adresáři nám dává příkazová řádka.
Kořenový adresář (root directory) - kořenový (základní) adresář, který v sobě obsahuje
všechny uživatelem a aplikacemi vytvořené adresáře a soubory. Kořenový adresář je
reprezentován zpětným lomítkem \. Pokud je kořenový adresář současným adresářem, pak
příkazová řádka vypadá takto: C:>
Hlášení znamená, že se nacházíme v kořenovém adresáři diskové jednotky C. Protože
•
•
•
•
•
kořenový adresář je výchozím adresářem pro všechny další adresáře, tak není možné ho
vymazat.
Kurzor - blikající čárka v příkazové řádce. Indikuje pozici, na kterou se bude zapisovat
další znak.
Disky - tak jako je adresář skupinou souborů, tak je logický disk (představovaný znakem
abecedy následovaným dvojtečkou) skupinou všech adresářů. Diskem obvykle rozumíme
část hardwaru nazvanou pevný disk nebo disketa. Může to ale například být i disk vložený
do mechaniky CD ROM. Změnu aktuálního disku provedeme tak, že v příkazové řádce
napíšeme jméno nového disku a zmáčkneme klávesu <Enter>. Jestliže současným diskem
je disketová mechanika, pak příkazová řádka může vypadat takto:
A:\> nebo B:\>
Cesty pro specifikování souborů - cestou rozumíme posloupnost disk-adresář-...-adresářsoubor. Pomocí cest můžeme specifikovat jakýkoliv soubor na disku naprosto přesně.
Zadávání cest je velice důležité jak pro spouštění souborů, tak pro práci se základními
příkazy MS DOSu.
Maska souborů - ve většině příkazů můžeme specifikovat soubor buď úplným vypsáním
jeho jména (či více jmen za sebou), nebo použitím tzv. masky (Wildcards).
Wildcard je znak na klávesnici, který může být použit pro reprezentování jednoho (znak
"?"), nebo více znaků najednou (znak "*"). Maska tedy funguje jako filtr výběru pouze
určitých souborů z jednoho adresáře.
Přesměrování výstupu - v operačním systému MS DOS je možné standardní výstup na
obrazovku přesměrovat na jiné zařízení. Přesměrovávat lze pouze příkazy operačního
systému, není to však možné u aplikačních programů. Přesměrovávat můžeme:
Výstup pomocí příkazu > nebo » a jméno zařízení pro výstup. Symbol > znamená, že se
výstupní soubor nejdříve smaže a pak je vytvořen jiný soubor s jiným obsahem, ale
stejného jména. Symbol » značí připojení výstupu ke stávajícímu souboru, tzn. výstupní
soubor se rozšiřuje. Vstup pomocí příkazu < a jméno zařízení pro vstup.
Jméno zařízení: PRN - tiskové zařízení, většinou tiskárna (výstup)
CON - standardní výstupní zařízení (výstup)
NUL - nulové zařízení, výsledek bez výstupu
Jméno souboru - výsledek uložen do neformátovaného ASCII souboru (vstup i výstup).
Zavedení operačního systému
Zapnutím počítače se nastartuje program, který se jmenuje zavaděč. Zavaděč je umístěn v
pevné paměti počítače. V průběhu startu systému se na obrazovce monitoru vypisuje různá
hlášení - testy hardware a celková konfigurace počítače. Pokud dojde k detekci hardwarové
chyby, pak počítač ohlásí pravděpodobně zařízení, které ji způsobilo. Po úspěšném překonání
hardwarových testů se objeví hlášení o instalovaném BIOSu a možnosti jeho úpravy. Po
hlášení BIOSu je počítač připraven na zavedení operačního systému do operační paměti.
Základní (systémové) soubory operačního systému jsou uloženy na pevném disku, popř.
disketě. Z pevného disku jsou po zapnutí čteny a zaváděny do operační paměti.
MS-DOS má právě tři systémové soubory: IO.SYS, MSDOS.SYS, COMMAND.COM
První dva z nich jsou uloženy na speciálním prostoru disku (první stopa, první sektor) v tzv.
Master Boot Recordu. Není možné je na disk umístit prostým zkopírováním. K jejich umístění
slouží příkaz SYS. Pokud jsou soubory na pevném disku poškozené (např. činností viru), pak
počítač zobrazí chybové hlášení.
Veškerá další činnost záleží na obsahu uživatelských souborů:
- CONFIG.SYS - určuje instalování a konfiguraci softwarových ovladačů.
- AUTOEXEC.BAT- dávkový soubor, který je vyvolán ihned po provedení souboru
CONFIG.SYS. Spouští programy, které jsou nutné pro uživatelské provozování počítače
(např. program pro obsluhu myši, spuštění manažeru souborů ap.).
Konstrukce těchto souborů určuje základní chování počítače. Oba dva soubory bývají
umístěny v kořenovém adresáři startovacího disku. Po ukončení programu AUTOEXEC.BAT
je počítač připraven reagovat na povely uživatele.
Spouštění programů
Nejdříve si musíme určit, které druhy souborů lze vlastně spouštět. Existuje mnoho druhů
souborů, ale jen některé jsou spustitelné.
Spustitelné soubory jsou označeny následujícími příponami:
- COM - spustitelný soubor (např. COMMAND.COM). Soubory tohoto typu se vyskytují
celkem zřídka. Většinou se jedná o soubory vytvořené přímo ve strojovém kódu, nebo
assembleru.
- EXE - spustitelné soubory vzniklé kompilací pomocí určitého programovacího jazyka.
- BAT - tzv. dávkové soubory. Dávkovým souborem rozumíme neformátovaný ASCII
soubor (obyčejný textový soubor), ve kterém jsou napsány příkazy operačního systému
tak, jak by je uživatel psal do příkazové řádky. Po spuštění dávkového souboru jsou
příkazy sekvenčně vykonány.
Soubory s jinými příponami nejsou spustitelné z prostředí MS DOSu. Jdou většinou otvírat v
aplikačních programech.
Spuštění programu se provádí vypsáním jména programu do příkazové řádky. Pokud se
spustitelný program nachází v současném adresáři, pak je spuštěn. Jestliže soubor není v
současném adresáři, pak počítač prohledává všechny adresáře vyjmenované v proměnné
PATH v souboru AUTOEXEC.BAT. Pakliže soubor nalezne v některém z těchto adresářů,
dojde k jeho spuštění. Jestliže soubor nenajde, tak ohlásí následující chybové hlášení:
Bad command or file name. - (Špatný příkaz nebo jméno souboru.)
Operační paměť a konfigurace počítače
Operační, neboli hlavní paměť (RAM - Random Access Memory) poskytuje dočasnou paměť
pro uložení programů. Je umístěna přímo na základní desce počítače, popř. na přídavné desce
zasunuté do sběrnice. Každý program potřebuje ke svému úspěšnému rozběhnutí operační
paměť. Její velikost pak ovlivňuje, jestli vůbec a jak rychle spuštěný program běží. Počítače
řady IBM XT disponovaly konvenční pamětí o velikosti 640 kB, dnes se kapacity pohybují
kolem 64, 128, 256 i více MB. U současných počítačů standardu IBM PC se můžeme setkat s
následujícími druhy pamětí.
-
-
-
Konvenční paměť (Conventional Memory) - blok paměti od 0 kB do 640 kB. Konvenční
paměť je využívána programy a ovladači (pro tiskárnu, klávesnici ap.), které se instalují
při startu počítače ze souborů CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT.
Horní paměť (Upper Memory Area - UMB, neboli Reserved). Jedná se o paměť mezi
640 a 1024 kB, její velikost je tedy 1024-640 = 384 kB. Paměť využitelná pro další
ovladače. Jejím použitím se uvolní místo v konvenční paměti pro programy MS-DOSu.
Pokud chceme umístit do UMB např. operační systém, pak v souboru CONFIG.SYS
napíšeme DOS=UMB (nebo DOS=HIGH,UMB). Další ovladače zavádíme do pamětí
příkazem DEVICEHIGH.
Vysoká paměť (High Memory Area - HMA) - paměťový blok, který může být obsazen
částí operačního systému. Obsazením HMA se uvolní 64 kB konvenční paměti. Paměť se
aktivuje řádkou DOS = HIGH v souboru CONFIG.SYS.
Dodatečná paměť (Extended Memory-XMS) - využitelná na počítačích s
mikroprocesorem 286 a vyšších. Jedná se o veškerou paměť nad 1 MB. XMS vyžaduje
zavedení vlastního ovladače dodatečné paměti, většinou se jedná o HIMEM.SYS. Mnoho
aplikací a celý systém MS Windows potřebují ke svému běhu dodatečnou paměť. Paměť
se aktivuje řádkou DEVICE=C:\DOS\HIMEM.SYS v souboru CONFIG.SYS.
Rozšířená paměť (Expanded Memory - EMS) - instaluje se na přídavných deskách do
počítače. Některé aplikace pod MS-DOSem ji mohou využívat. Rozšířená paměť
vyžaduje zavedení ovladače při startu počítače. Je pomalejší, než paměť XMS. Pokud
nemáme v počítači tuto paměť instalovanou, pak ji můžeme simulovat ovladačem
EMM386.EXE (Expanded Memory Manager) pro aplikace, které ji vyžadují. Ovladač ke
svému běhu potřebuje procesor minimálně 386 nebo vyšší. Paměť se aktivuje řádkou
DEVICE= C:\DOS\EMM386.EXE 1024 v souboru CONFIG.SYS. Kromě ovladače
existují i jiné, např. QEMM.
Konvenční paměť je jediná paměť, která nemůže být konfigurovatelná. Její velikost je pevně
stanovena na 640 kB, všechny další druhy pamětí mohou být konfigurovány podle potřeb
uživatele. Konfigurace musí být popsána v souborech CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT.
K optimalizaci pamětí slouží v DOSu program MemMaker, který je součástí dodávky
operačního systému. Stanoví, kde a jak se v pamětí budou nacházet ovladače a spuštěné
programy. Pro jeho spuštění stačí kdekoliv (v příkazové řádce) napsat MEMMAKER.
Program několikrát restartuje počítač, čehož se nemusíme lekat. Program se na začátku svého
běhu zeptá, jakou konfiguraci chceme provádět. Obnovit původní nastavení můžeme
příkazem MEMMAKER /UNDO.
SPŠ Kratochvílova 7
MS – DOS
Petr Gebauer
EP4A