2. část

2. část
Tajemná hvězda
Vyslechli krále a vyšli. A hle hvězda, kterou spatřili, když vycházela, šla před
nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
Matouš 2:9
Existují různé teorie, které se snaží vysvětlit, co vlastně mágové nad izraelskou oblohou viděli. Někdo spekuluje, že mohlo jít o souběh zářivých hvězd,
kometu nebo supernovu. Podle mého názoru však všechna vysvětlení, postavená na přirozených jevech, selhávají.
Za prvé: jestliže šlo doslovně o hvězdu, odporovalo by to fyzikálním zákonům. Hvězdy obvykle cestují napříč nebem z východu na západ. „Hvězda”,
kterou mágové viděli, je však vedla cestou z Jeruzaléma do Betléma – tedy ze
severu na jih.
Za druhé: hvězda je vedla na zcela přesné místo, do konkrétního domu, což
by vesmírné těleso – vzhledem k jeho vzdálenosti tisíců světelných let od
Země – nezvládlo.
Písmo nám nepopisuje, co přesně se tehdy stalo. Protože se tím otevírá
široký prostor pro různé spekulace, dovolte i mně předložit vám jednu
vlastní. Je možné, že mágové viděli něco podobného tomu, o čem o stovky let
dříve svědčil prorok Ezechiel. Viděl Pánovu Slávu vystupující z Jeruzaléma.
Zajímavé je, že Ezechiel dokázal sledovat pohyb Slávy, která zůstala stát nad
Olivovou horou (Ezechiel 11:22-23). Stejně tak mohli i moudří muži následovat pohyb hvězdy až na „konkrétní adresu”. Co když mágové skutečně
spatřili Boží přebývající Slávu „Shekinah”, která se od Izraele kdysi vzdálila a
nyní se do něj vracela?
O stovky let dříve prorok Izajáš prohlásil: „Toto praví Hospodin: Nebesa jsou
mým trůnem a země podnoží mých nohou. Kde je ten dům, který mi chcete postavit, a kde místo mého spočinutí?” (Izajáš 66:1). Nyní byla Izajášova hádanka
zodpovězena. Ano, Boží Sláva se skutečně vrátila, jen ne do jeruzalémského
chrámu. Kristův příchod na zem zahájil novou éru historie. Boží přítomnost
již dále neměla přebývat ve stanech či budovách vyrobených lidskýma rukama. Poprvé v historii si Bůh našel vhodné místo odpočinku pro svou Slávu
– Krista, ve kterém, slovy apoštola Pavla, „přebývá veškerá plnost Božství”
(Koloským 2:9).
Bůh přišel, aby přebýval mezi námi
Ať už je moje teorie o hvězdě správná či ne, základní poenta zůstává pravdivou. Svým příchodem na svět se Ježíš stal vyvrcholením přebývající Boží
Slávy „Shekinah” a korunou Boží přítomnosti uprostřed lidí. Není divu, že
Jeho narození oznamovaly a oslavovaly početné zástupy andělů!
Tak velký zázrak se na zemi do té doby nestal. Nic z toho, co člověk vytvořil
či sestrojil, se nemůže rovnat s tím, že se sám Bůh oblékl do lidského těla a
vytvořil si mezi námi svůj domov.
Jan říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.” Když slavíme Vánoce,
oslavujeme skutečnost, že Bůh přišel, aby přebýval mezi námi. Zamysleli jste
se nad tím někdy? Ten, o němž Šalamoun řekl, „že přebývá v husté temnotě”,
(1. Královská 8:12) se stal světlem světa a tím, o kterém Jan dále řekl: „Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jediný Syn...” (Jan 1:14). To, co Ezechiel
sledoval vzdalovat se od Izraele, se nyní vrátilo a přebývalo uprostřed nás.
„Kristus, nebem uctíván,
Kristus, nekonečný Pán,
přišel v čase posledním
čistým lůnem panenským,
Božství tělem oděné,
skrze pannu vtělené,
s člověkem se stýkat chtěl
Ježíš, náš Immanuel!
Kristus, nebem uctíván,
Kristus, nekonečný Pán.”
Ježíš přišel, aby přebýval mezi námi. Zůstává mezi námi i nadále skrze
Ducha Svatého – a už nikdy neodejde! Ježíš prohlásil: „A hle, já jsem s vámi po
všechny dny až do skonání tohoto věku” (Matouš 28:20). A také řekl: „Nezanechám tě, ani tě neopustím” (Židům 13:5). Jeho vtělení netrvalo pouhých 33 let,
po nichž vypršela doba Boží blahosklonnosti. Zůstává již napořád Bohem i
člověkem v jedné osobě. Rozhodl se s námi ztotožnit na věky. Lidské tělo má
na sobě dokonce i nyní, když sedí po pravici Boha Otce. Zůstaly Mu na něm
jizvy lásky, které utržil na kříži. Ježíš je jedním z nás. Je tu pro nás. Je Bůh
Immanuel – Bůh je s námi!
Dary mágů
Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a poklonili se
mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
Matouš 2:11
Bible ve skutečnosti nemluví o tom, kolik mágů za Ježíšem přišlo. Obecně
rozšířená tradice mluví o třech „králích”. Tato teze je odvozena od tří darů,
které mágové Ježíši přinesli – zlato, kadidlo a myrhu. Není jasné, zda si
sami mágové uvědomovali význam těchto darů. Při hlubším zkoumání ale
vidíme, že měly ohromný prorocký rozměr.
1.
Zlato je darem, kterým se obdarovávají králové. Mudrci přicházeli
s otázkou: „Kde je ten narozený král Židů?” (Matouš 2:2). Mágové v
Ježíši rozpoznávali Krále. Matouš v předchozí kapitole vyjmenovává jeho
rodokmen od Abrahama až po Davida. Tím ustanovuje Ježíšovo právo na
trůn. Ve skutečnosti bylo jedním ze záměrů Matouše představit Ježíše jako
Mesiáše – Krále Izraele. Proto se také Matouš zmiňuje o mudrcích, o nichž
ostatní evangelisté mlčí. Mágové rozpoznali, že Ježíš se narodil jako „Král
Židů”. Narodil se králi – nepotřeboval žádné pozemské potvrzení své koruny. Korunovalo ho samo Nebe!
2.
Druhým darem bylo kadidlo, které bylo darem pro bohy. Kadidlo je
aromatický balzám, který lidé pokládali na oltář božstvům. Dávno
předtím, než teologové začali vyučovat o Kristově božství, Jej tito mudrcové
uctili jako Boha. Písmo nám praví, že ve stejnou dobu Ho hledal Herodes s
cílem Jej zničit. Zde opět vidíme tak příznačný kontrast, který charakterizuje celý Kristův život. Zatímco Ho jedni uctívají, jiní Ho hledají, aby Ho
zabili. A tím už se dostáváme ke třetímu daru.
3.
Myrha je trochu zvláštní dar pro dítě. Je totiž aromatickou pryskyřicí,
která bývala používána k přípravě těl na pohřeb. Možná měl tento
dar naznačit, proč se Kristus narodil na tento svět. Od prvopočátku bylo Jeho
záměrem „položit svůj život jako výkoupné za mnohé” (Matouš 20:28). V Janovi 12:27 se Ježíš krátce před svým ukřižováním modlil: „Co mám
říci? Otče, zachraň mne od této hodiny? Vždyť proto jsem přišel, k této
hodině.” Ježíš žil s plným vědomím toho, proč přišel na svět – narodil se,
aby zemřel.
Poselství mágů je ústřední součástí oslavy Kristova narození. Když mágové dali Ježíši myrhu, vzdali tím čest Jeho smrti. Kristovo narození oslavujeme právě kvůli Jeho smrti. Nebýt Jeho smrti, Jeho narození by pro nás
mělo pramalý význam.
Tradice vánočních dárků pravděpodobně vzešla z příběhu mágů, kteří přinesli dary Ježíši. Vánoce však nejsou o darech mágů ani o našich vzájemných darech. Jsou o tom nejdůležitějším a nejvzácnějším daru ze všech –
o Božím daru lidem v podobě Jeho Syna.
V době Vánoc mají lidé sklon přehlížet jejich skutečný význam a nechávají
se strhávat zažitými stereotypy. Není však úžasné, připomenout si, že Bůh
za nás dal svého Syna? Vždyť nám v Něm daroval všechno, co nám Nebe
jen mohlo nabídnout!
Efezským 1:3 říká, že Bůh nás požehnal veškerým duchovním požehnáním v Kristu! Ježíš je dárkem, který obsahuje veškeré požehnání Boží!
Dražba „Syna”
Vzpomínám si na příběh o jednom zámožném muži, který zbohatl skrze
obrovské jmění děděné z generace na generaci. Každá další generace rodinné jmění navyšovala investováním do nejrůznějších oblastí. Tento muž
investoval do umění. Vlastnil tu nejhodnotnější sbírku obrazů na světě.
Měl ve svém držení obrazy od Picassa, Rembrandta, Moneta, Daliho a
mnoha dalších, které si jen dokážete představit. Jeho exkluzivní umělecká
galerie zahrnovala řadu vzácných kousků, které měl vystavené ve svém
rozlehlém panském sídle.
Jednoho dne ten muž poznal krásnou ženu. Zamilovali se do sebe a vzali
se. Krátce nato jeho žena otěhotněla. Jejich život se zdál být pohádkou až
do toho hrozného dne, kdy jeho žena zemřela při porodu.
Odešla dříve, než stačila dát svému manželovi další děti, takže ti dva –
otec a syn – zůstali na všechno sami. Vzniklo mezi nimi pevné pouto a stali
se nerozlučnými. Jen těžko lze vyjádřit slovy, jak moc otec miloval svého
syna. Trávili spolu veškerý čas a užívali si každou společnou chvilku.
Syn brzy vyrostl. Jednoho dne měl převzít rodinný podnik, ale potřeboval
nejprve nabrat nějaké životní zkušenosti. Proto se rozhodl narukovat do
armády a brzy nato jej poslali do války.
Ačkoliv byl syn tisíce mil daleko, zůstával neustále ve spojení se svým
otcem. Každých několik dní si psali dopisy. Kdykoliv dorazil některý se
synových dopisů, rodinný sluha ho osobně doručoval otci, který na něj
dychtivě očekával.
Jednoho dne sluha vstoupil do otcovy pracovny se známou obálkou v ruce.
Otec nadšeně převzal dopis, ale okamžitě si uvědomil, že něco nehraje. Dopis nebyl napsán jemu tak dobře známým rukopisem. Patřil veliteli. Otec s
třesoucíma se rukama pomalu vytáhl z obálky malý list papíru a začal číst
slova, kterých se ze všeho na světě obával nejvíc. „Drahý pane, s velikou
lítostí vám musíme oznámit, že váš syn padl při plnění svých povinností
...” Otec padl na kolena a rozplakal se.
Po týdny se snažil překonat zármutek. Nevědel, jak dál. Nakonec dostal
nápad. Pověřil místního umělce, aby namaloval portrét jeho syna. Přeorganizoval svou uměleckou galerii a vytvořil pro tento obraz speciální
místnost. Portrét s názvem „Syn” umístil na vyvýšené místo uprostřed
galerie. Ze všech mistrovských uměleckých děl byl Syn jeho nejoblíbenějším kouskem. Denně si jej chodíval prohlížet.
Roky ubíhaly, otec zestárl a nakonec zemřel. Protože neměl žádné zákonné
dědice, skončil veškerý jeho majetek v aukci. V den aukce se sjeli bohatí investoři a sběratelé umění z celého světa, aby ukořistili alespoň něco z jeho
cenné sbírky a majetku.
Licitátor zahájil dražbu oznámením, že jako první bude dražen portrét
Syna. Neklidní kupci, které obraz neznámého autora vůbec nezajímal,
začali netrpělivě poposedávat na svých místech. Licitátor se zeptal: „Dá
někdo 1 000 dolarů?” Na druhém konci místnosti se zvedla jedna ruka.
Patřila rodinnému sluhovi. Nebyl to bohatý člověk a nemohl si dovolit
koupit obrazy od Picassa nebo Rembrandta a ve skutečnosti ho ani
nezajímaly. Zajímal ho jen portrét syna svého pána. Znal ho od malička,
viděl ho vyrůstat v muže a měl ho rád jako vlastního. „Dám 1 000 dolarů,”
řekl. Licitátor pokračoval: „Dá někdo 1 500 dolarů?” Žádná ruka se
nezvedla. „Dá někdo 1 200, 1 100 dolarů?” V ten moment už začali bohatí
kupci hlasitě protestovat: „Kvůli tomuhle jsme sem nepřišli! Čekáme
na vzácné kousky a licitátor tu jen marní náš drahocenný čas nějakým
bezcenným portrétem.” Licitátor klidně pokračoval: „1000 dolarů poprvé,
1000 dolarů podruhé... prodáno!” Kladívko uhodilo. Sluha šel dopředu,
aby si převzal obraz.
Poté licitátor oznámil: „A nyní uzavírám dnešní aukci. Děkuji vám, že jste
vážili tak dalekou cestu.” V ten moment sběratelé začali běsnit a křičet:
„Počkejte! A co všechny ty obrazy, auta, dům, majetek? A co pozemky?”
Licitátor jim odpověděl: „Je mi líto, že vás musím zklamat, ale otec v
poslední vůli projevil přání, jak má být naloženo s jeho majetekem. Přál
si, aby dražba začala nabídkou ‚Syna’. Člověk, který si koupí ‚Syna’, měl
zdědit všechno.”
Boží dar lidem
V Římanům 8:32 se píše: „On neušetřil vlastního Syna,
ale za nás za všechny ho vydal. Jak by nám spolu s Ním
nedaroval všechno?” Kristus je tím nejvyšším darem, jaký
nám kdy byl dán. Má největší hodnotu a Bůh nám v Něm daroval
úplně všechno!
Dítě narozené v jesličkách bylo nebeským darem – Božím darem lidstvu:
„Neboť chlapec se nám narodil, syn je nám dán...” (Izajáš 9:5).
Proto slavíme Vánoce. O tom je poselství mágů.
Daniel Kolenda
Postfach 60 05 74
60335 Frankfurt am Main / Německo
Tel +49 (69) 4 78 78 0
Fax +49 (69) 4 78 78 1020
[email protected]
www.cfan.eu
Česká verze
prosince 2015
rok