Čína 2010

OBSAH:
Prolog....................................................................................................................... 2
8.5. sobota - odlet přes Helsinky ............................................................................. 6
9.5. neděle – Helsinky- Peking................................................................................. 6
10.5. pondělí – Peking – Olympijský stadion - Dlouhá zeď ................................... 10
11.5. úterý – Letní palác – lamaistický klášter – pekingská opera.......................... 13
12.5. středa – Peking - jezero – chrám Nebes – noční vlak do Xi´anu................... 16
13.5. čtvrtek – Xi´an – Hliněná armáda – hradby – muslimská čtvrť ...................... 18
14.5. pátek – taoistický klášter Osmi nesmrtelných - pagoda Malých husí – noční vlak
do Chengdu (Čcheng-tu)........................................................................................ 22
15.5. sobota – Chengdu – pandí rezervace – Leshan: Velký Buddha – lázně Baoguo
............................................................................................................................... 24
16.5. neděle – Baoguo – hora Emei – kláštery - hotel v džungli ............................ 27
17.7. pondělí – kolem klášterů k opicím – Baoguo – přejezd nočním vlakem do
Panzhihua .............................................................................................................. 30
18.5. úterý – Panzhihua - celodenní přejezd autobusem do Lijiangu ..................... 31
19.5. středa – Lijiang: palác rodiny Mu, výlet na kole do vesnice Baisha, klášter, doktor
Ho .......................................................................................................................... 34
20.5. čtvrtek – do soutěsky Tygřích skoků jsme nedojeli ....................................... 36
21.5. pátek - přejezd do města Dali........................................................................ 38
22.5. sobota – Dali – Tři pagody - klášter Dokonalé harmonie – přejezd nočním vlakem
do Kunmingu .......................................................................................................... 41
23.5. neděle – Kunming – Kamenný les – přelet Guilin – přejezd Yangshuo........ 43
24.5. pondělí – Yangshuo – plavba po řece Li mezi homolemi - kormoráni ........... 46
25.5. úterý – Yangshuo – řeka Li - Měsíční hora – show na řece Li....................... 48
26.5. středa – čajová plantáž - terasovitá rýžová pole v oblasti Dračí hřbet – noční vlak
do Shenzenu .......................................................................................................... 50
27.5. čtvrtek – Shenzen, supermoderní velkoměsto - pláž Jihočínského moře..... 53
28.5. pátek – Shenzen – Hongkong - Shenzen...................................................... 56
29.5. sobota – přelet do Šanghaje – nábřeží Bund, obchodní třída Nanking ......... 61
30.5. neděle - Suzhou – Benátky východu – bonsaje, výroba hedvábí .................. 63
31.5. pondělí – Suzhou zahrada Mistra rybářských sítí – vodní městečko Zhouzhuang
– návrat do Šanghaje ............................................................................................. 68
1.6. úterý – Šanghaj – budova SWFC – stará Šanghaj – zahrada Yuyuan............ 72
2.6. středa – magnetický vlak, odlet domů přes Helsinky....................................... 76
Epilog. .................................................................................................................... 77
1
ČÍNA
2010
Prolog.
Před Vánoci mi zavolala Helena, moje bývalá kolegyně z Pražského projektového
ústavu, že spolu pojedeme do Číny. Na mé námitky, že do Číny nemám v úmyslu
jet ani náhodou, mě s vehemencí sobě vlastní postavila před hotovou věc: jedeme!
A tak jsem začala shánět informace o zemi, která mě dosud téměř vůbec
nezajímala. Původní úmysl jet tam jako batůžkářky způsobem, jako jsme spolu
byly v Barceloně a později v Budapešti, se pomalu rozplýval s postupně
nabývanými zkušenostmi od jiných cestovatelů. Nakonec jsme se rozhodly si
zaplatit poznávací zájezd s CK China Tours. A tak z
mnou původně
jednoprocentní odhadovanou šancí na návštěvu Číny se do začátku roku stalo
plných 100 %.
Deník je společnou prací s Helenou – většinu pasáží mi každý den diktovala. Pokud
při tom večer usínala, budila jsem ji jen 3x, pokud nevydržela, dopisovala jsem
sama. Někdy jsme se při psaní i jemně pohádaly – ale Helenina verze nakonec vždy
zvítězila ☺.
V dalším textu jsou kurzívou uvedeny výtahy z průvodce, který jsme obdrželi při
odletu od CK China Tours, přepsala je do počítače většinou Helena, já opsala
zbytek z deníku i odjinud a vložila fotky. Tak vzniklo toto veledílo české literatury.
Přejeme hezké počtení
Helena a Jitka
Říše Středu
Čína sama sebe nazývá Říší středu (Zhongguo). V minulosti byli vládcové Říše
středu přesvědčeni o tom, že zaujímají místo v centru světa. Jiné, barbarské kultury
se pouze otáčely kolem čínské periférie. V názvu, kterým Číňané svou zemi
označují, stále lákavě zní osudová předurčenost.
Číňané jsou také hrdi na svou dlouhou a velkolepou historii s civilizaci. Mohou se
ujišťovat tím, že jejich kultura přežila během mnoha tisíc let spoustu otřesů.
2
Po ponižujících zkušenostech z 19. a 20. století a chybách komunistické ideologie
se Čína na úsvitu 21. století ocitla zpět na cestě k úspěchům. Ekonomické reformy
roznítily dřímajícího podnikatelského ducha v jádru národní identity. Možnost
znovu získat ztracenou pozici Číny ve světě se začala jevit reálně a obnova země je
cíl, který všechny Číňany sjednocuje. Mnohem spíše než k marxistické utopii však
směřují k čistému kapitalistickému narcismu. Země si zakládá na designových
trendech a je materialistická.
Čína je třetí největší zemí světa po Rusku a Kanadě. Naprostá většina obyvatel (90
procent) populace žije podél čínského pobřeží nebo v úrodných krajích, které
lemují její řeky. Většina obdělávané půdy je zavlažována z těchto říčních systémů,
které prostupují Čínou a zajišťují úrodnost míst, která neustále trpí výkyvy
nadbytku a nedostatku vody. Tuto tradiční situaci má zlomit přehrada Tří soutěsek
na Dlouhé řece.
Dějiny Číny
Archeologické důkazy potvrzují existenci prapůvodní dynastie Xia (asi 2205 – 1706
př.n.l.).
Další dynastie jsou Shang, Zhou a Qin – ta dala jméno říše středu její název Čína.
Za vlády této dynastie došlo ke standardizaci čínského písma, vah a měr. Tuto
dynastii vystřídala dynastie Han. Její konec znamenal konec centralizovaného
státu. Mezi dalšími dynastiemi je možné zdůraznit Mongoly, kteří ustavili Beijing
jako hlavní město, spravovali Čínu poměrně obratně a předvídavě. Obnovili Velký
kanál, opravili cesty a zahájili mohutný rozvoj zahraničního obchodu. V té době
navštívil Čínu i Marco Polo a později vytvořil svůj slavný cestovní deník. Mongoly
– dynastii Yuan vystřídala dynastie Ming. Čínská měnová jednotka se nazývá Yuan.
Poslední císař dynastie Ming se oběsil na stromě (ukazovali nám jej) na
pekingském kopci Jingshan, když se rebelové, kteří proti němu povstali, hrnuli
městem.
Následovala dynastie Qing – ve svém začátku šlo o nejschopnější panovníky
v historii Číny. V 19. století začíná úpadek Číny, potupné porážky a uzavírání
pokořujících smluv. Éra dynastie Qing skončila v r.1911 po sérii protimandžuských
povstání.
3
V následujících letech se země rozpadla na enklávy spravované militaristickými
klikami, které mezi sebou bojovaly o moc. Hnutí za obrodu Číny vyvrcholilo
zformováním vlády v Kantonu pod přímým vlivem SSSR. Čankašjek jako vrchní
velitel jihočínské armády provedl pravicový puč a po pádu pekingské vlády přešla
moc na politickou stranu Kuomintang. Jejím hlavním městem se stal Nanking. Byl
zahájem proces hospodářských reforem. V r.1931 napadlo Japonsko severovýchod
Číny a na jeho území vytvořilo loutkový stát Mandžukuo. V roce 1937 vyvolalo
Japonsko globální čínsko – japonskou válku. Kuomintangská vláda se stáhla do
provincie Sečuán a hlavním městem učinila Čunkink. V dalším postupu proti
Japoncům projevila neschopnost a v té době nabyli vrchu komunisté, kteří vedli
proti Japoncům partyzánskou válku. Po r. 1941 byla válka rozšířena i na evropské
državy ve východní Asii. Kuomintangská vláda spolupracovala se spojenci USA a
Velkou Británií. Aby udržely velmoci Čínu ve válce proti Japonsku, souhlasily se
zrušením nerovnoprávných smluv a pozvali Čínu jako jednu ze zakládajících
velmocí na zakládající konferenci OSN. Po porážce Japonska v r. 1945 byla Číně
vrácena území včetně Tajwanu a Mandžuska. S komunisty se stávající vláda
nedohodla a v r.1946 vypukla občanská válka, ze které vítězně vyšli komunisté. V r.
1946 vznikla ČLR s hlavním městem Pekingem. Kuomintangská vláda v čele
s Čankajškem utekla na Taiwan. Na čínské pevnině v 50. letech komunistická
strana zlikvidovala opozici a nastoupila kampaň „velkého skoku“, tj. do
komunismu. Pokus skončil hladomorem v r. 1961, kdy zemřelo hlady 20 mil. lidí.
V roce 1966 iniciovala skupina kolem Mao Ce-tunga Velkou proletářskou kulturní
revoluci; po jeho smrti v roce 1976 nastoupila Čína proces ekonomické a politické
transformace pod vedením Deng Xiaopinga (1904-1997). Mimořádné pokroky jsou
zcela evidentní a Číňané si uvědomují, že se nikdy neměli tak dobře jako nyní;
Čína postupně zaujímá své místo a pozici ve světě.
Čínské náboženství a filozofie
Čína je hluboce religiózní zemí. Mezi náboženstvími je nerozšířenější buddhismus,
taoismus a v menší míře i konfucianismus (po ateismu). Konfucianismus není
v přesném slova smyslu náboženství, ale spíše filozofie. Vzhledem k tomu, že
buddhismus přišel z Indie, zůstává taoismus jako jediná skutečně domácí víra.
Taoismus
4
Taoismus je z podstaty spíše mystický než náboženský, ačkoliv některé jeho směry
uctívají božstva. Taoismus se snaží kultivovat filozofické uvědomění života.
Nevyznává konkrétního boha, ale usiluje o pochopení „cesty“, což je termín
popisující dynamiku přírody a sílu, která uvádí vesmír do pohybu. Taoisté věří na
výsledky dosažené nečinností, tj. neovlivňují negativně přirozený běh věcí. Uctívají
princip jin (yin) – tj. ženský pasivní princip, neboť podle nich klid pohoda,
pramenící z přizpůsobení se, vede k přirozenému úspěšnému vývoji spíše než
agresivita principu yang – mužského aktivního principu.
Buddhismus
většina chrámů v Číně patří buddhistům, což ukazuje na jeho význam pro Číňany.
Buddhismus doputoval z Indie do Číny mezi 3. a 6. století n.l. a připojil se k již
existujícímu taoismu. Za jeho zakladatele je považován Sidhárta Gautama, který se
narodil kolem r. 563 př.n.l. v dnešním Nepálu. Dosáhl stavu procitnutí, tj. zbavil se
vášní a touhy, a okusil nirvánu, transcendentní stav svobody. Buddhisté věří
v převtělování a v sebezdokonalování člověka. V Číně je vyznávána severní větev
buddhismu „mahájána“, kde významnou roli zaujímají postavy „bódhisattvy“ –
bytosti, které mají právo vstoupit do nirvány, ale vrátí se na zem, aby se snažily o
spásu dalších bytostí. Bódhisattvu je možno žádat o pomoc nebo přímluvu.
Konfucianismus
je pojmenovaný po mysliteli Konfuciovi (551-479 př.n.l) a jde o paternalistickou
filozofii sociálního chování, která učí Číňany zákonům, pravidlům a normám
chování. Mnoho Číňanů si myslí, že klanění před staršími osobami, jak je
předepisuje přísné konfuciánství, je nevděčný úkol. Filozofie přesto prostoupila
národní vědomí a úspěšně se rozšířila i do Japonska, Koreje a Vietnamu.
V průběhu tisíciletí na sebe konfucianismus nabalil náboženské atributy a postupně
se vytvořily příslušné instituce, ačkoliv se jedná o velmi humánní filozofii, která
nabízí odpověď na utrpení a problémy špatné vlády.
V Číně jsme viděli, že vůči starším lidem je chování opravdu vzorné. Spíše v našich
krajích nevídané.
5
A tady začíná deník:
8.5. sobota - odlet přes Helsinky
„Nepiš tam nic, budem radši koukat na ty bílý listy“ říká Helena, když poprvé
vyndávám z batohu na letišti v Helsinkách krásný nový sešit na psaní deníku.
Tak nám to začalo – ráno před 6. hodinou probouzím mobilem Helenu, posnídám
se Štěpánem.
Po snídani odjíždíme vyzvednout z domova Helenu a zhruba za půl hodiny jsme na
Ruzyni – jako vždy ve velkém předstihu. Už tam čeká nejstarší pár výpravy
s dalším single mužem, za chvíli se dostavují další – včetně mladé průvodkyně
Andrey. Přichází i zástupkyně CK s pasy, letenkami a dalšími písemnými
informacemi. Účastnice z Moravy nás fascinují svými obřími kufry – Helena hned
zjišťuje, co v nich mají. Jsou prý skvěle vybaveny – na každý den spodní kalhotky
a každá 10 triček. Dvě dámy telefonují, že jsou ve skluzu v dopravní zácpě. Té
jsme asi dobře unikli včasným odjezdem z Prahy. Odbavujeme se, CK už předem
zarezervovala místa v letadle Finairu., sedíme téměř pohromadě. Finský personál
velmi úslužný, překvapuje nás starší letuška rozměrů moravské venkovské
hospodyně. Jídlo vynikající, bramborová kaše, masové kuličky ve smetanové
houbové omáčce, pití nealkoholické – pak jsme si s Helenou uvědomily, že je to asi
z důvodu prohibice ve Finsku. Helsinky jen 5°C, ale vstupujeme přistaveným
tunelem do letištní haly, kde je příjemné teplo. Letiště malé, ale v hale se cítíme
jako v malém městečku – centrální koridor lemují obchůdky a bary, plno zboží –
pro nás jako obvykle ve vyšších cenových relacích. Koukáme ve freeshopu po
finské vodce – ½ litru 17€. Okukujeme i láhev francouzského šampaňského za
200€.
9.5. neděle – Helsinky- Peking
Dál pokračujeme velkým airbusem. Nad pouští Gobi k ránu turbulence, let se
podobá jízdě v brambořišti. Asi půl hodiny nic moc. Později se jeden z mužských
účastníků přiznal, že se bál. Dam jsem se raději neptala, protože ani já nemohu
s klidem říct, že bych se úplně nebála.
6
Peking – Beijing (Pej-ťing) 17 000 000.
Peking se stal hl.městem poprvé v době vlády mongolské dynastie Juan. V té době
se jmenoval Ta-tu. V r. 1911 se stal hl.městem Čínské republiky. Republika byla
slabá a pravomoc vlády se omezovala na jeho nejbližší okolí. V r. 1928 se stal
hl.městem Nanking. V r. 1949 po vítězství komunistů se znovu stal hl.městem.
Peking leží na okraji sprašových oblastí. Město bylo šedivým zaprášeným městem
jen s malými ostrůvky zeleně. Spolu s modernizací a přípravou OH vznikl program
„Zelené město“. Vysázely se tisíce stromů, keřů a květin a trávy. Výsadba trávy se
provádí tak, že se pokládají travní koberce nebo se ručně vysazují vedle sebe trsy
trávy. Dnes je Peking zelené a výstavní město.
V Pekingu obrovské moderní letiště
vybudované u příležitosti olympiády.
Pro
kufry
jedeme
rychlotramvají
(možná je to povrchové metro –
průvodkyně neví) asi 4 minuty. Díky
nepředvídavosti průvodkyně se nám
ztratí Jiří a zase se najde – odjel o
vláček dříve a my ho hledali. Nepřišly
2 kufry, naštěstí naše ano. Vyměňujeme si každá 700 $. Před letištěm nastupujeme
do našeho objednaného autobusu, už se k nám přidává hlavní vedoucí PhDr. Ivana
Bakešová.
Peking má 17 milionů obyvatel a zabírá plochu velikosti České republiky. Všude
daleko. Náš hotel Easter je asi 6 km od centra, tj. v místním měřítku v centru.
Helena vehementně protestuje proti
přidělenému pokoji s oknem vedoucím
do chodby, po nějakých peripetiích je
nám po návratu z prohlídky města
přislíben
pokoj
s oknem
ven.
Promrháme tím skoro hodinu místo
předpokládaného krátkého odpočinku
po cestě, kdy jsme za noc naspaly asi
20 minut.
7
V 10 hodin vyrážíme autobusem na náměstí Nebeského klidu, kde sledujeme
incident – nahá slečna se prochází kolem fronty lidí čekajících na prohlídku
mauzolea vůdce Maa. Pořadatelé si
nejprve neví rady – navzájem se
domlouvají vysílačkami, pak přijíždí
policejní
auto
a
dívku
policajti
nedobrovolně vtáhnou do auta a ihned
obalují
jakousi
s houkačkami
další
fólií.
dva
Přijíždějí
policejní
antony. Nevím, oč šlo – dívka se
snažila lidem ve frontě cosi říkat, na břiše měla poměrně čerstvou jizvu po operaci.
Naše průvodkyně se domnívala, že šlo o pomatenou osobu. Když jsem se
podivovala nad dosud přetrvávajícím Maově kultu osobnosti (velký portrét nad
vstupem do Zakázaného města, fronta
do mauzolea, sochy), průvodkyně mi
vysvětlila, že velké osobnosti mají
velkou energii čchi a Číňané věří, že ji
vyzařují i po fyzické smrti, a tak davy
kromě vzdání úcty zde mohou načerpat
část této mohutné energie. A navíc prý
Číňané zásadně sochy osob neboří.
Výjimkou byla kulturní revoluce, kdy ničili vše, co bylo staré.
Zakázané město – Dugong (Ku-kung)
Zakázané město – Starý palác, dnes nejčastěji nazývané Palácové muzeum.
„Zakázané město“ se mu říká proto, že po dobu 500 let nebyl obyčejným
smrtelníkům vstup do tohoto komplexu vůbec povolen.
Podstatná část byla vybudována v l. 1406 – 20 mingským císařem Yong Le, ale to,
co zde dnes můžeme vidět, pochází většinou z 18. století. Palác mnohokrát vyhořel,
naposled ve 20.letech, kdy ho zřejmě úmyslně podpálili eunuchové, aby se
neprokázaly jejich nekalé obchody s uměleckými předměty. To co dnes můžeme
v Zakázaném městě obdivovat, je jen zbytek jeho původního bohatství.
8
Kromě požárů a krádeží se o úbytek památek postarala i kuomintangská armáda.
Čankajšek nechal umělecké předměty převézt na Taiwan.
Dále
pokračujeme
do
císařského
paláce, kde je díky neděli neskutečný
nával. Jaroslavovi někdo v tlačenici
odcizil peněženku s před pár hodinami
vyměněnými penězi (dementi: ke konci
zájezdu Jaroslav přiznal, že ji našel
v jiné kapse ☺). Velmi důkladně
prohlížíme část palácového komplexu
tzv. Zakázaného města (celkem 700
staveb) a navíc navštěvujeme klenotnici
císařských šperků a předmětů z drahých
kamenů. Expozice je nádherná, i když
se ve skutečnosti jedná pouze o zbytky
rozkradeného palácového pokladu (po
odchodu císaře nejprve eunuši, pak
kulturní revoluce).
Dalším programem je návštěva parku s možností výstupu na tzv. Uhelnou horu,
navršenou uměle za palácovým komplexem podle principu Feng Šuei, podle
kterého má mít dům „krytá záda“.
Notně už unavené po probdělé noci i
dnešních
prohlídkách
památek
zůstáváme s většinou účastníků dole a
oželíme vyhlídku na město. Odměnou
jsou nám záhony právě kvetoucích
„péřových“
dřevitých
pivoněk
a
sledování nedělní zábavy Číňanů –
zpívají, tančí, jedna stará paní maluje květy pivoněk za velkého zájmu
přihlížejících, muž maluje kaligrafické znaky vodou na chodník. Všichni se velmi
dobře baví. Nádherné nedělní slunečné odpoledne.
9
Autobus nás dopraví na hotel, konečně se ubytujeme a za necelou hodinu
odcházíme do asi 1 km vzdálené skvělé restaurace, kde nám vedoucí objednává 10
různých chodů na otáčecí skleněné plotně uprostřed stolu. K pití sedmička teplého
čínského piva – nic moc, ale jídlo vynikající. Však také byl hlad – od posledního
jídla nad ránem v letadle jsme nic nejedli, nebyla příležitost. Naše vedoucí Iva ani
nesnídala, protože od rána pro skupinu zařizovala spoustu věcí. Po večeři nákup
pečiva a nějakých smažených kousků ke snídani u stánku na ulici, koupě vody –
tady se z kohoutku nepije – Helena zaléhá a já jdu
ještě s Andreou a dalšími čtyřmi ještě živými
účastníky na vycházku – Andrea nás chce dovést
k jezeru, které jsme dnes viděli z autobusu
nedaleko našeho hotelu, ale jezero nenajdeme a
nachodíme dalších cca 5 km malebnými uličkami
starých hutongů – původní pekingské zástavby,
která
nezadržitelně
ustupuje
postupující
modernizaci města. Po návratu se nemohu
dotelefonovat ani dotlouct na úplně mrtvou
Helenu – podaří se mi to asi po 20 minutách, kdy ze dveří už málem létají třísky.
Přepírám tričko, které jsem si čisté vzala na večeři a během prvního jídla s hůlkami
stačila pokecat červenou omáčkou. Takový je život. Zapsáno 22:00 pekingského
času, tj. po 34 hodinách s 20ti minutovým polospánkem. Dávám si lok slivovice a
jdu spát.
10.5.
pondělí
–
Peking
–
Olympijský stadion - Dlouhá zeď
Snídáme
na
pokoji
mňamky
včerejška
–
dobré,
ale
Odjíždíme
v 8:30
ze
mastné.
objednaným
autobusem na olympijský stadion –
prohlížíme „Ptačí hnízdo“ a „Kostku“ –
plavecký bazén. Pěkně připaluje, jsme
v tričkách. Všude bezpečnostní kontroly, umělá zaměstnanost na každém kroku.
10
Všichni pracují
spíš naoko. Olympijský
stadion bombastický, obrovské volné plochy.
Velká (Dlouhá) zeď
Po dlouhá staletí musely říše v údolích čínských řek čelit nebezpečí nájezdu
kočovných kmenů ze severu. Proto již císař první centralizované čínské říše –
Chin-Š-chuang-ti (220 př.n.l.) začal výstavbu mohutné zdi, která měla jeho říši
ochránit před nájezdy kočovných kmenů ze severu. Zeď byla vybudována za cenu
obrovských lidských obětí. Říká se, že jedním materiálem, z nichž byla vybudována,
jsou ostatky dělníků, kteří při její stavbě zahynuli. Zdaleka ne celá Zeď se
zachovala až do dnešních dnů.
Přejíždíme autobusem do asi 1 hodinu vzdáleného výletního střediska u Dlouhé
(Čínské) zdi, jejíž délka je cca 6.500
km. Procházíme stále do kopce tržnicí –
stánky po obou stranách výstupové
cesty k lanovce. Kupujeme vstup na
zeď – 45 Y (1 yuan jsou 3 Kč = 135
Kč) a jízdenku na lanovku, taktéž 45 Y.
Kabinová lanovka pro 6 osob je rychlá
a komfortní. Nahoře se dáváme po zdi
vpravo a za nádherného počasí sestupujeme a zase vystupujeme po schodech i
šikmých plošinách po Dlouhé zdi, jednom z divů světa. Občas procházíme
strážními věžemi se svými zákoutími a labyrinty, výhled do okolí na hory a údolí je
11
monumentální.
Po
určitých
vzdálenostech nabízí prodejci různé
nápoje, drobné občerstvení i suvenýry.
Někdy až vlezle, jak je tu zvykem.
Docházíme k dalšímu uzlovému bodu
zdi, odtud můžeme jet dolů opět
lanovkou. My volíme téměř souběžně
vedoucí tobogán s vozíky, které si
každý sám řídí pákou. Sjíždíme horu až k bazaru, kterým pokračujeme již pěšky
dolů k autobusu.
Po návratu na hotel ještě odcházím fotit do blízkých hutongů, ale jen decentně,
protože mám strach, abych nepřišla k nějakému maléru. Fotím ještě děti
odcházející ze školního vyučování a skupinku mužů hrajících na chodníku
oblíbenou deskovou hru.
Po krátkém odpočinku odcházíme do
včerejší
restaurace,
objednanou
místní
kde
máme
specialitu
-
pekingskou kachnu. Jídlo včetně plátků
kachny,
namočených
omáčky
a
do
zabalených
pikantní
do
tenké
palačinky s několika proužky pórku a
čerstvé okurky byly dobré, ale včerejší
večeře celkově vyzněla lépe a za méně peněz. Pivo bylo tentokrát ledové až moc.
Ihned
z večeře
autobusem
do
jedeme
centra
místním
města,
kde
okukujeme v „jídelní uličce“ nabízené
speciality,
včetně
ještě
živých
škorpiónů napíchnutých na špejlích a
jiné havěti. Zákazníci si vybrané špízy
nechají na místě upravit a hned je u
stánků jedí. Napíchnuté housenky a
brouci páchli, ale nezdálo se, že by to někomu kromě nás vadilo.
12
Na hlavní třídě obdivujeme výstavné
obchody světových značek. Všude čisto
a pořádek. Prodavačky angličtinu moc
neřeší.
Všudypřítomná
zaměstnanců.
Vracíme
přemíra
se
nočním
autobusem a jdeme spát ve 23:25.
11.5.
úterý
–
Letní
palác
–
lamaistický klášter – pekingská opera
Ráno vyběhnu do občerstvovny vedle hotelu pro čerstvou placku s kuřecím masem,
omáčkou a listem salátu za 3 Y = 9 Kč. Na pokoji k ní vařím čaj a výsledek je
super. Doplňují nám tu každý den sáčkové čaje, šampóny, sprchové gely a mění
ručníky. Při příjezdu tu byly i kartáčky na zuby s malou pastou a hřebeny – vše
v papírových pouzdrech.
Letní palác – Yiheyuan (I-che-juan)
Letní palác je rozsáhlý park s komplexem chrámů a obytných budov ležící na SZ od
Pekingu na úpatí Západních hor, vybudovaných v 18. století. Dnešní podobu mu
vtiskla císařovna Cixi (Cch-si), která vládla v Číně celou 2. polovinu 19. století.
Letní palác byl přebudován za peníze,
které byly původně určeny na stavbu
moderního loďstva.
Císařovna si
myslela, že její země nepotřebuje něco
tak ošklivého a neužitečného, jako je
válečné loďstvo, a podstatnou část
peněz
věnovala
na
dostavbu
mramorové lodi, která sice neumí
plout, nicméně je z ní krásný pohled na
měsíc koupající se v jezeře Kunming,
jež tvoří dominantu areálu.
Po snídani odjíždíme autobusem do
areálu Letního paláce, letního sídla
čínských císařů v podhůří Západních
13
hor, vybudovaného císařovnou Cixi
kolem
umělého
jezera
Kunming.
Prohlížíme chrámy, kamennou loď,
promenády. Počasí nádherné, svěží vítr
od jezera nám usnadňuje přežít polední
horko. Po jezeře plují lodi ve tvaru
čínského draka i malé nájemní loďky.
Všechny
stavby
jsou
do
krajiny
zasazeny s velkým citem a opět podle
principu Feng Šuei. Číňané si vše
pohodově užívají, piknikují, zpívají,
tančí, cvičí. Navštěvuji muzeum, kde se
před obrazem císařovny nechává fotit
v tradičním úboru matka s dítětem –
samozřejmě je to živnost místního
fotografa. Fotku si pro sebe ukradnu i já. Autobusem přejíždíme do lamaistického
kláštera, dle průvodkyně ho provozují mongolští mniši, ale s jedním si na lavičce
povídám a dozvídám se, že je tibetský láma z Lhasy. Tak nevím. Chrámy jsou v ose
za sebou, v posledním je neskutečně
velká socha Buddhy – 18 m nad
terénem a 8 metrů v zemi. Zapsána
v Guinessově
vytvořená
knize
z jediného
rekordů
kusu
–
bílého
santalového dřeva. Místní nosí tyčinkové
obětiny a je vidět, že chrámy jsou místem
hluboké
pokory
čínských
buddhistů.
Mniši sledují turisty a v chrámech bdí nad
tím, aby uvnitř nefotografovali.
14
Vracíme se na hotel, dáváme hygienu a lehký relax. Odjíždíme do opery. V malé
hospodě objednáváme smažené nudle se zeleninou a čaj.
Pekingská opera
Zásadní rozdíl mezi evropským a tradičním čínským divadlem je v tom, že zatímco
my jsme zvyklí sledovat jeviště jako celek a soustředit se na obsah hry, čínský divák
sleduje detaily a mnohem víc než obsah hry ho zajímá způsob vyjádření hrdinových
emocí. Herci musí umět zpívat, hovořit a tančit, ale i ovládat pantomimu a podávat
mimořádné artistické výkony. U diváka se pak předpokládá značná dávka fantazie.
Kostýmy jsou mimořádně bohaté, většinou z drahých materiálů, bohatě ručně
vyšívané a jsou chloubou každého souboru. Průvodkyně nám vyprávěla, že když
čínská opera vystupovala v Brně, byl ukraden kostým herci, který představoval
jednu z hlavních postav. Představení se nemělo konat, nakonec musel vystoupit
ředitel divadla a uvést, co se stalo a že představitel bude používat náhradní kostým.
Prostě ostuda se vším všudy!
Na čínskou operu je nutné se dívat jako na projev vzdálené kultury.
Před představením máme možnost
pozorovat herce při líčení. Opera
zajímavá, skvělé artistické výkony.
Škoda, že jsme měli místa dost
vzadu a nemohli vnímat detaily
mimiky a oblečení.
15
Linkovým autobusem zpět, ještě koupit něco na zub a v recepci studené pivo.
Promazávám fotky, dopisuji deník a je skoro půlnoc. Ráno vstáváme v 5:30, ach jo.
12.5. středa – Peking - jezero – chrám Nebes – noční vlak do Xi´anu
Pakujeme kufry a v 7 hodin odcházíme
na vycházku kolem nedalekého jezera.
Procházíme hutongy a sledujeme ranní
činnost domácích – uklízejí ulice,
obchody ještě zavřené, rybáři chytají
ryby. Vstupujeme do parku, který
obklopuje další velké jezero, na okolní
promenádě skupinky lidí cvičí Tai – chi,
někteří jen tak chodí a tleskají, hrají tenis
s míčkem
upoutaným
strečink.
Všemu
k cihle,
vévodí
dělají
častušky
armádních
vysloužilců
z domova
důchodců.
Někteří
oblečeni
v uniformách, s rudými prapory nad
hlavami, pochodují za ryčné hudby
několika hudebníků. Jak je vidět, všichni
se náramně baví obklopeni kruhem
nadšených diváků, kteří zpívají s nimi.
Pokračujeme
do
kláštera
okolo
majolikové zdi s draky, kde vidíme
další
lidi
hrající
si
s oblíbeným
opeřeným instrumentem připomínající
těžký badmingtonový míček, který si
mezi sebou bravurně odkopávají. Je to
asi stará hra, protože byla předváděna i
herci
včera
procházíme
v opeře.
zahradu
V klášteře
s jezírkem
a
barevnými rybami.
16
Část
nás
cestou
Bubnovou
věž
zpět
navštěvuje
s vystoupením
bubeníků. Helena konečně objevuje
obchod
s vysněnou
pláštěnkou.
Vyzvedáváme zavazadla a autobus nás
převáží do velkého parku s chrámem
Nebes,
kde
každoročně
císařové
obětovali a modlili se za dobrou úrodu.
Zajímavostí
bylo
kruhové
obětiště
z roku 1530 s kruhovým vyvýšeným
kamenem uprostřed, pod kterým je
údajně energetická díra do Země; kdo
si na ni stoupne, do toho proudí zemská
energie. Zkusila jsem i já (současně
s několika
turistů).
desítkami
Součástí
přítomných
areálu
je
Stěna
ozvěny, jde o kruhovou zeď, ve které
když se proti ní promluví, je to slyšet
po celém jejím obvodu (nešlo ověřit
kvůli zábradlí a množství hlučících
návštěvníků). Ústřední
síň
chrámu
Nebes je 38 m vysoká stavba o průměru
30 m. Je postavena ze vzácných dřevin
bez jediného hřebíku. Původní stavba
pochází z roku 1420. Čtyři sloupy uprostřed znázorňují roční období, dalších 12
sloupů symbolizuje 12 měsíců a dalších 12 sloupů 12 hodin poloviny dne.V parku
v kryté promenádě lidé spontánně zpívají, tančí, hrají karty. Potkali jsme
organizovanou národnostní menšinu v krojích, s kterou jsme se srdečně zdravili.
Stále nás ohromuje bezprostřednost obyvatel, smysl pro společnou hru a trávení
volného času. Vždy s úsměvem a s nehranou radostí.
Přejíždíme na nádraží a průvodkyně nám řekla: „tak velké jste ještě neviděli“. Dál
jsme byli upozorněni, že se musíme držet pohromadě. Každý jsme obdrželi
17
jízdenku na vlak a odbavování začalo. V proudu lidí jsme se pohybovali způsobem
jako
na
letišti, několikrát
nám kontrolovali
jízdenku, procházeli
jsme
bezpečnostním rámem, zavazadla rentgenem. Když jsme se propracovali do
absolutně vydýchané
haly narvané
lidmi, narovnali jsme zavazadla na
jednu hromadu a drželi jsme se kolem
ní v houfu jako kuřata. Absolutně
propoceni po příkazu k nástupu se
přesouváme s davem lidí do vlaku.
Otevřené kóje po 6 lůžkách po 3 nad
sebou, bylo mi určeno spát pod
stropem, kde se nedalo posadit a bylo tam nesmírné vedro. Moc se spát nedalo. Ve
vlaku kontrolují nejen jízdenku, ale i pasy. Přejíždíme cca 1000 km z Pekingu do
Xi´anu (Si-an).
13.5. čtvrtek – Xi´an – Hliněná armáda – hradby – muslimská čtvrť
Xian (Si-an)
hlavní město provincie Shaan-xi (Šen-si). Leží ve střední Číně v oblasti kolem řeky
Wei (přítok Žluté řeky), která je považována za kolébku čínské civilizace. Nedaleko
dnešního Xianu se nacházelo hlavní město dynastie Qin (Chin) – Xi-anyang (Sianjang). Politickým centrem Číny byla tato oblast i v době vlády dynastie Sui (Suej) a
Tang (Tchang) (7.-10. století), kdy bylo pod jménem Chagan(Čchang-an)=Dlouhý
klid jedním z největších měst světa. Odhaduje se, že mělo až 2 mil. obyvatel. Město
obklopovaly hradby z východu na západ v délce 10 km a z jihu na sever v délce 8
km. Hradby byly vysoké 5,5 m a v základech široké 5 m. Uvnitř se nacházelo
císařské město a vládní areál obklopený dalšími hradbami.
Centrem starého města, obehnaného hradbami, je Zvonová věž postavená koncem
14. století. Nedaleko se nachází Věž bubnu, kolem se rozkládá muslimská čtvrť
s bazary a uličkami. Uprostřed muslimské čtvrti se ukrývá jedna z nejstarších mešit
v Číně – Velká mešita, jejíž architektura je významně poznamenána čínským
vlivem, který se vypořádal i s typickým muslimským minaretem. Taoistický klášter
Osmi nesmrtelných a pagody Malé a Velké husy z 8. a 9.století. V jejich základech
18
byly uloženy významné buddhistické spisy dovezené z Indie. K hlavní atrakci města
patří nedaleká tzv. Terakotová armáda.
Přijíždíme se zpožděním do dnes už 10ti milionového Xi´anu asi v 7:30, po 4 dnech
slunečného počasí nás vítá zatažené nebe a překvapuje nás chladno, které jsme po
jízdě na jih nečekali. Při nastupování do připraveného autobusu jsme bezprostředně
svědky dopravní nehody, kdy osobní auto srazilo cyklistku. Při intenzitě zdejšího
provozu je s podivem, že jsme zatím jiný incident neviděli, ani policistu, který by
řídil dopravu. Auta jezdí i na červenou a pokud přecházejí chodci byť na svoji
zelenou, neznamená to, že mají přednost. Zajímavý a užitečný je číselný údaj na
semaforu, kolik vteřin zbývá do změny barvy.
Odjíždíme do hotelu, kde si přikupujeme snídani, v jídelně nás zaujaly žáby, želvy,
platýzi a jiné ryby, tygří krevety a jiná živá zvířata v akváriích a teráriích určená ke
konzumaci. Číňané prý jedí vše, co lítá, kromě letadel, vše, co leze, kromě tanků a
vše, co plave, kromě ponorek. A jiné vysvětlení: jedí vše, co má nohy, kromě židle
a stolu.
19
Po ubytování ihned odjíždíme na prohlídku asi 90 km vzdálené posmrtné „Hliněné
armády“ prvního císaře dynastie Qin, který na trůn usedl jako 13letý v roce 246
př.n.l.. Díky schopným rádcům porazil nepřátele a v roce 221 př.n.l. založil první
centralizovaný stát na čínském území. Sjednotil měnu a písmo a zahájil grandiózní
práce, např. stavbu opevněných paláců a především Dlouhé zdi. Opíral se o
filozofii legistů, která zdůrazňovala poslušnost právnímu řádu vytvořenému lidmi,
na rozdíl od konfucianismu, který preferoval harmonii lidského chování se zákony
vesmíru. Mezi jeho díly je na čestném
místě jeho pohřební mohyla, dosud ukrytá
v pahorku, jen hradby okolo ní podle
písemných pramenů měřily 6 km. Před
hrobkou byl vyveden 2 km dlouhý
pohřební průvod sestavený z vojáků a
hodnostářů, jehož část je zpřístupněna.
Můžeme
spatřit
terakotové
figury
v životní velikosti s dobovými zbraněmi,
odznaky hodností, koně v dobových
postrojích, vozy a další autentické
předměty. V 1. sekci je 6.000 postav,
ve 2. sekci 1.000, ve třetí je 68 postav
s válečným vozem. Předpokládá se,
že se průvod táhne až k hrobce. Odkrývání se záměrně brzdí, protože není dosud
vhodná technologie, která by zabránila ztrátě barev artefaktů po styku se světlem a
vzduchem. Zatím je vytvořena maketa císařského města včetně hliněné armády na
čtverci 1,5 x 1,5 km. Dalším důvodem s odkladem odkrytí hrobky v pahorku jsou
dobové písemnosti, které popisují rafinované zabezpečení hrobky, kdy v případě
odkrytí by se celá stavba zhroutila, v mauzoleu byly údajně vytvořeny řeky
20
naplněné rtutí, která se vypařila a ovzduší je otrávené. Stropy mají být pokryty
perlami, sochy zhotoveny ze stříbra a zlata.
Moderně vybudovaný komplex nás ohromuje výstavností. Celou historii
náhodného objevu sledujeme v panoramatickém kině, taktéž vytvoření armády i její
částečné zničení.
Vracíme se do Xi´anu, část se vydala na hradby města, ze kterých dnes bohužel
nebyl žádný výhled kvůli mlze. Hradby jsou nahoře široké 15 m, dlouhé 7,5 km a
uzavírají vnitřní město. Sestupujeme uličkami plnými stánků se suvenýry, začíná
pršet, okamžitě na ulici vyrukují prodejci s deštníky – kupuji jeden za 27 Kč. Po
návratu na hotel hygiena a vyrážíme do muslimské čtvrti a do Velké mešity, která
je krásně omšelá a v nastávajícím večeru a drobném dešti tajemná. Procházíme
tržiště, kde Helena usmlouvá sluneční brýle ze 300 Kč na 30 Kč. Pravé, značky
Gucci! Já kupuji Ivanovi flísové rukavice – z původních 600 Kč usmlouváno na 45
– opět díky Heleně. Myslím, že jsme
prodavačky příliš nepotěšily.
Hlady už ani nevidíme, měly jsme dnes
jen snídani při příjezdu do hotelu a pily
vodu. Zapadáme v muslimské čtvrti do
jedné z občerstvoven, kde domlouváme
s personálem
jídlo
díky
Číňance
mluvící anglicky, která tu večeří
21
s evropsky vyhlížejícím mužem. Okukujeme její jídlo a dáváme si to samé, polévky
je kotel, obsluhující se trochu baví, když lovíme hůlkami rýžové nudle, které
nemají konce. Cestou na hotel ještě kupujeme v luxusním supermarketu vodu a
buchty na zítra, na ulici pak od venkovanky s kolem liči – velmi chutné místní
ovoce. Dopisuji za vydatného přispění Heleny deník, ve 22 hodin posloucháme
z nedaleké Věže zvonů jejich zvonkohru. Koukám z postele na osvětlenou věž
s hodinami – je 22:40 a je toho dost. Ráno vstáváme v 5:45. Ach jo.
14.5. pátek – taoistický klášter Osmi nesmrtelných - pagoda Malých
husí – noční vlak do Chengdu (Čcheng-tu)
Ráno trochu prší, ale brzy přestává. Už v 6 hodin slyšíme zvonkohru z blízké Věže
zvonů. Snídaně je tentokrát v ceně hotelu, žáby stále v teráriu – nikdo na ně neměl
chuť. Odjíždíme veřejnou dopravou do taoistického chrámu. Cesta od autobusu je
klasické čínské rojení, není tu k hnutí, auta stále troubí, obchody i chodníky plné
zboží, nabízí se cokoliv. Před vchodem do chrámu potkáváme mnoho různě
postižených žebráků. Průvodkyně nám
říká, že nemáme nikomu nic dávat, protože
dostávají řádné podpory. Řekla jí to její
bývalá čínská kolegyně ze studií, nyní
v penzi za 1.500Y měsíčně, tj. 4.500 Kč.
Pracovala
v Akademii
jako
vědecká
pracovnice. Potkaly jsem ji tu náhodou,
doprovázela nás a byla velmi milá, srdečně se s námi loučila. Máme štěstí, protože
přicházíme do chrámu v největší taoistický svátek. „Tao“ v čínštině znamená
„cesta“, znakem je kruh a pod ním dvě svislé čáry – hlava + nohy, tj. na cestě musíš
kromě nohou užívat i hlavu. Taoisté se
modlí
k Zemi,
nikoli
k Buddhovi.
Zakladatelem učení byl Lao-c´, zhruba
současník Konfuciův. Taoisté kromě
pálení tradičních vonných tyčinek hladí
kamenná zvířata a jejich energii přenášejí
hlazením na svoje tělo, zejména hlavu.
22
Mniši se nestříhají, stáčí vlasy do drdůlku na temeni, upevňují obvykle dřevěnou
jehlicí. V klášteře žijí společně mniši i mnišky, ale děti nemají. Zajímá nás na zemi
vykládaný symbol jin – jang s okolo vykládanými čárovými symboly Země,
Vesmíru atd., které v kombinacích dávají binární soustavu. Po návratu do hotelu
zjišťujeme, že musíme dodatečně zaplatit 34 Y, protože Helena včera hledala mezi
různými sáčky a krabičkami v koupelně mýdlo a omylem otevřela balení
s prezervativem a lubrikačním krémem a ještě cosi, co v našem věku už nevíme,
k čemu slouží. K naší spokojenosti zjišťujeme, že si podobně naběhli skoro všichni.
V předchozím hotelu byly potřeby v koupelně v ceně. Byla to chyba průvodkyně,
která nás neupozornila předem.
Odjíždíme autobusem už se zavazadly k pagodě Malé divoké husy z 8. století,
pojmenované po epizodě, kdy mniši šli pouští již zcela vysíleni a nad nimi přeletělo
8 hus, které kdyby sestřelili, jim mohly zachránit život. Oni tak neučinili a záhy
došli k oáze, kde na ně čekaly husy přeměněné ve víly a zachránily je. V areálu
navštěvujeme
supermoderní
muzea,
patrech
kde
budovu
ve
třech
prohlížíme
archeologické
nálezy
a
historické
artefakty. Zaujal nás ze železa odlitý
Buddha v nadživotní velikosti téměř
neporušený
korozí,
sošky
úředníků,
nádherně oděných žen se šperky a také
umělecky opracované polodrahokamy –
tenká miska z achátu a zvířátka z opálů.
23
Odjíždíme na nádraží, kde se zavazadly opět absolvujeme bezpečnostní prohlídku a
postupujeme do velké čekárny již před koridorem k našemu vlaku. Ten má
zpoždění a zažíváme hezkou příhodu, kdy nás ve frontě chce předběhnout starší
Číňan a je napomenut Číňankou stojí před námi slovy: „Nevidíš, že to jsou cizinci,
co si o nás Číňanech pomyslí?“ On se na místě zarazil a zůstal za námi.
Zabydlujeme se ve vlaku, z kohoutku si vařící
vodou zaléváme čaj a kávu, někdo „pohodlné
nudle“, které se kupují ve voskovaném kyblíku,
balení obsahuje čínské kudrnaté nudle, sáčky
s přísadami a skládací vidličku, vše hygienicky
zatavené hliníkovým víčkem. Stojí to asi 4 Y.
Máme před sebou 15 hodin jízdy. Klábosíme,
popíjíme co kdo má (a dá), celkem příjemný relax.
Krajina, kterou projíždíme, má využitý každičký
cípek pro zemědělství. Později nádherné zelené
hory, řeky a hlavně tunely.
15.5. sobota – Chengdu – pandí
rezervace
–
Leshan:
Velký
Buddha – lázně Baoguo
Vystupujeme
v pětimilionovém
Chengdu (jak říkáme: „v Čendovi“)
před půl šestou, hlavním městě
jedenáctimilionové provincie Sečuán.
Na jejím západním okraji se již
nachází předhůří Tibetu.
Vzhledem k tomu, že se máme
ubytovat v hotelu až v 17 hodin,
všechna zavazadla vezeme sebou. Po
120 km jízdy v autobuse, který z nás
málem
vytřepal
duši,
začínáme
snídaní v pandím centru, kam nás vpustili ještě před řádnou otevírací dobou.
24
Panda
Kolem 20 exemplářů pandy velké a větší počet pand červených žije v areálu o
rozloze cca 36 ha. Pandy jsou velmi líné a většinu života prospí. Proto jsme byli
v zahradě časně, abychom je zastihli při snídani, kdy jsou většinou nejaktivnější a
dříve než se uloží k dopolední siestě. Pandě velké hrozí vyhynutí. V současnosti žije
v rezervaci na SV Sečuánu méně než 1000 ks. Roztomilá panda (její čínský název
znamená „medvědí kočka“) bojuje o přežití.
Sedíme na břehu „labutího“ jezera, slyšíme jen zpěv ptáků a jediný Číňan v dosahu
je ten, který nás obsluhuje. Poté odcházíme k pandím výběhům, které personál
začíná
otevírat. Postupně
navštěvujeme
výběh
s malými pandami, velkými
dospělými, sledujeme, jak se
krmí i jak si hrají. Jsou to
krásná a roztomilá zvířata.
Výběhy a celé okolí je
upravené a je znát, že pro
Čínu je panda národním
symbolem. V areálu se také
nachází výzkumné centrum.
Navštěvujeme
i
výběhy
pand červených, které spíš
připomínají
velké
lišky
s černo – bíle pruhovaným
ohonem. Hodně jich vidíme
na stromech, složení potravy
i chování mají stejné jako
velké pandy. Cestou jsme
shlédli i film o životním
cyklu pand (na celém světě jich v současnosti žije celkem zhruba 1000 ks), pro
genetický základ mají pouze 96 možností křížení. Milena ztratila ruksak. Odjíždíme
naší V3Skou k největšímu zpodobení Buddhy na světě.
25
Veký Buddha v Leshanu (Le-šan- To-fo)
Asi 40 km od města Emei leží město
Leshan, které je centrem sochy Velkého
Buddhy z 8. století. Socha je vysoká 71 m,
ucho je 7m dlouhé, palce u nohy dosahují
délky 8,5 m. Jde o Buddhu budoucího věku
– Metreji. Mniši sekali do skály celkem 90
let než vytvořili toto dílo, které mělo
ochránit plavce na soutoku tří řek. Kolem
mohutné sochy je areál kláštera Velkého
Buddhy.
Socha je vytesaná z červené skály, všechno
velké. I fronta. Nad Buddhou je buddhistický chrám (Buddhů je tam vícero –
nejznámější u nás je pupkatý smějící se Buddha). Tady obětovali olej nalévaný do
chrámových kalichů, kde byly zapálené čadící knoty. Mniši se neustále modlili
mantry (podle Heleny stále hučeli), někteří točili modlitebními mlýnky. Mnišky
dolévaly oleje, prodávaly svíčky a celkově se tam motaly (podle Heleny). V areálu
je několik svatyň, které připomínají význačné osoby, například básníky. Ve skalách
byly kobky, ve kterých mniši dříve žili. Díky baterce se tam Helena stala
průvodkyní Číňanů. Nahoře v areálu je kamenné označení kulturního středu světa
ve tvaru růže.
Já mezitím s průvodkyní Ivou
a
několika
ostatními
účastníky sestoupila k řece po
nekonečných
schodech
nádherně upravenou džunglí,
přecházím dřevěný most a po
dalších
schodech
nekonečných
vystoupám
ke
klášteru, kde je 500 soch
lochanů (lidé, kteří již mají před sebou poslední převtělení před vstupem do
nirvány) v životní velikosti. Velké síni vévodí v centru socha bódhísattvy Guanyin.
26
Sestupuji a vystupuji stejnou cestou a
naše skupina se řadí mezi šikany ze
zábradlí a pomalu postupuje mezi
mračny Číňanů i cizinců směrem
k vysokým kamenným schodům strmě
sestupujícím
v hloubce
obligátním
k nohám
71
m
focení
až
Buddhy
k řece.
vystupujeme
Po
i
několika vytesanými tunely ve skále zase stejnou výšku nahoru k chrámu, který si
zatím prohlédla Helena. Odjíždíme do hotelu v lázeňském středisku Baoguo do
hotelu nazvaného typicky čínsky „Teddy beer“, populární medvídek komika
Atkinsona je vyšitý i na ložním povlečení a máme tu i jeden plyšový exemplář
téměř v životní velikosti usazený v křesle. Poprvé máme možnost využít internet
v hotelové jídelně. Po společné večeři jdeme na blízké autobusové nádraží, které
připomíná spíš prostředí banky. Ivana nám tu na velké názorné mapě vysvětluje
zítřejší výstup na jednu z pěti posvátných buddhistických hor – Emei (3.099m).
Prší.
16.5. neděle – Baoguo – hora Emei – kláštery - hotel v džungli
Začali jsme až v 10 hodin na autobusovém nádraží, podle mne příliš pozdě na
výstup na třítisícovku. Pro změnu se nám zase ztratil Roman. Autobusy odjíždějí
tehdy, až se naplní sedícími cestujícími. Jezdí tu speciální autobusy s brzdami
chlazenými vodou. Asi v polovině cesty jsme museli z autobusu vystoupit právě
pro poruchu brzd. Zakoupili jsme si vstupenky do areálu posvátné hory Emei. Při
automatickém sejmutí kódu vstupenky jsme vyfotografováni a při dalších
kontrolách po vložení vstupenky do turniketu
se personálu objeví naše fotografie. Vyjeli
jsme náhradním autobusem na konečné
parkoviště. Odsud schody nahoru a místy
opět
dolů
dosahujeme
asi
po
třech
kilometrech stanice lanovky. Zde poprvé
vidíme nosiče s nosítky, na kterých snášejí
27
nebo vynášejí poutníky, kteří sami nemohou nebo nechtějí. Helena jede nahoru
lanovkou. Po vystoupení ve výšce cca 3000 m se jí motá hlava a brní prsty.
Postupuje pomalu po schodišti k obrovské soše bódhísattvy Guanyin (Kuan-jin),
odpočívá a sleduje poutníky. Pak sestupuje po schodech až dolů k parkovišti. Já
s polovinou skupiny vystupuji na horu pěšky po 3.200 schodech. Po počátečním
trháku nastoupeném naší vedoucí usuzuji, že dál půjdu svým tempem, zatímco
ostatní schvácení odpočívají. Na úpatí monumentálního schodiště pod bódhísattvou
jsme s Pepou jako první za necelou hodinu. Fotíme se navzájem a dále si už sama
prohlížím oba kláštery – stříbrný,
který slouží spíš jako prodejna
suvenýrů, a zlatý, před kterým
buddhisté obětují svíčky a svazky
vonných tyčinek.
28
Samotná obrovská socha bohyně se obchází po červeném koberci ve směru
hodinových ručiček. Obejdu ji postupně 3x, protože jistota je jistota. Hlava
majestátní zlaté sochy chvílemi mizí v mracích a scenérie působí až mysticky
přízračně. Helenu to spíš zajímá z fyzikálního hlediska, hranice mraků občas
zakrývala hlavu a tělo bylo stále na slunci. Po sestupu celá skupina odjíždí
autobusem k začátku cesty ke klášteru v horách. Přestože nás průvodkyně ujistila o
snadnosti cesty „skoro po rovině“, zjistily jsme, že čínská rovina není rovina naše.
Vedou po ní strmé schody stále vzhůru. Zůstala jsem daleko za skupinou
s Helenou, která doslova mlela z posledního. Došly jsme úplně za tmy, na odbočce
k hotelu na nás čekala průvodkyně Andrea s hrůzou v očích, co asi řekneme
závěrečnému výstupu po strmých kluzkých kamenech. Domácí babka nám jde
naproti s baterkou. Hotel, ač má být podle sdělení našeho čínského styčného
důstojníka nový, je barák připomínající nepálskou lodž včetně začouzené kuchyně.
Společné jídlo – nesu misku rýže s masem a zeleninou a dvě piva Heleně na pokoj
a na domácích pro ni vymámím ručník, který si sebou nevzala. Všude mračna
hmyzu létajícího za světlem, pokoj vlhký a špinavý. Situace nic moc. Hotel se
jmenuje „Poutníkovo zastavení Voňavá hora pod klášterem Desetitisíce let“.
Takový romantický název a taková bída!
29
17.7. pondělí – kolem klášterů k opicím – Baoguo – přejezd nočním
vlakem do Panzhihua
Ráno revoluce ve střevech. Společná „čínská snídaně“ sestávající z malého
papírového kelímku zeleného čaje, misky rozvařené nemastné neslané rýže
plovoucí ve vodě a suchého kynutého knedlíku velikosti naší buchty. Helena
sestupuje s částí méně zdatných účastníků a Andreou stejnou cestou po
nekonečných schodech ke stanici autobusu, cestou potkává nosiče, kteří již vynášejí
poutníky ke klášteru. Nahoru jdou i nosiči s nábytkem na zádech. Autobusem sjíždí
do města Baoguo, dává hygienu v jednom ze dvou pro dnešek zaplacených pokojů
a pak brouzdá po městě. Já se zdatnější skupinou a průvodkyní Ivou vystupuji ke
klášteru, kam již přicházejí poutníci. Proti jejich proudu pak sestupujeme po velmi
kluzkých schodech až do kaňonu s protékající bystrou říčkou. Od dalšího kláštera
začíná odbočka do údolí, ve kterém je rezervace opic Makakus rhesus ( zpráva:
Zjistilo se, že příslušníci druhu makakus rhesus mají 97,5% genů shodných
s člověkem. Někteří makakové po uveřejnění této zprávy stávkovali a protestovali,
ale na věci to už nic nezměnilo). Po výstupu soutěskou po schodech a upravených
visutých chodnících docházíme do místa, které je teritoriem opic, dávajících svoji
převahu
Milena
výrazně
a
Jana
najevo.
okamžitě
přicházejí o lahve z bočních
kapes batohů – opice uzávěry
bleskově odšroubují a obsah
vypijí. Stánkaři zde nabízejí
papírové sáčky s krmením, což
je loupaná kukuřice. Opice
sáček bravurně roztrhnou, aniž
by obsah vysypaly, jednou rukou si ho drží a druhou vybírají zrna. Pohyb turistů po
visutých mostech i cestách stále kontroluje personál vybavený bambusovými
holemi, hole máme i my. V jedné chvíli dost agresivní samec skočí Janě na batoh a
bleskově otevře zip. Drží Janu za vlasy a jakmile zjistí, že nahoře není nic k jídlu,
zase seskočí. Já se tomu směji a v momentě mám opici na batohu také. Zařvala
30
jsem leknutím tak, že se opice asi také lekla a seskočila. Janu vyfotografoval místní
fotograf, který tu provozuje živnost, fotka na počkání za 60 Kč vyšla skvěle. Hodně
rádi opice opouštíme a sestupujeme stejnou cestu ke klášteru, odkud stále po
schodech podél bouřící
říčky
romantickými
zákoutími
přes
obloukové mostky kolem
čínských
pavilónků.
Okolo bohatá džungle
s různými
stromy
i
kvetoucím
podrostem,
mohutné
kapradiny.
Dosahujeme
parkoviště
autobusů a mikrobusem jedeme přímo do hotelu. V pronajatých pokojích hygiena,
přepakování, procházka lázeňským městem k vodopádům, oběd v místní
občerstvovně, pivo + internet. Příprava na přejezd nočním vlakem, odpočíváme.
18.5. úterý – Panzhihua - celodenní přejezd autobusem do Lijiangu
Vlak celkem pohodlný, všichni z naší skupiny spíme na dolních lehátkách, což je
jistá výhoda, jízdenky jsou také dražší než na lehátkách horních. Přátelské Číňanky
nám vnucují mišpule a ukazují, jak se loupou. Zvědavě nás okukují. Ráno v 7 hodin
přijíždíme
na
nádraží
do
města
Panzhihua, kde nás čekal autobus.
Protože jsem zaváhala, sedíme až
vzadu. Vyjíždíme na trasu dlouhou
280 km do lázeňského města Lijiang.
Cestou zastavujeme pouze na focení a
oběd. Projíždíme nejprve krajinou
průmyslovou, značně zdevastovanou.
Je s podivem, že tu žijí lidé. Další údolí je zemědělské s rýžovými políčky, pěstuje
se zde i vinná réva a mango. Vinice i ostatní pole jsou precizně upravené a
obdělané. Rýže se nejdříve vyseje a pak dvakrát přesazuje. Dozvídáme se, že
31
poslední sadbu dělají Číňanky tak, že sedí na hrázi políčka a sazenice hází do vody
jako šipky. Výsadba je v přímých a rovnoměrných řádcích. Ročně jsou tu dvě
sklizně rýže a jedna zeleniny. Scenérie rýžových polí je malebná. Za městem, které
se nazývá „Město věčného života“, se řidič autobusu před další cestou modlil.
Pohybujeme se v provincii Yunnan, kde již rok nepršelo a sucho je katastrofální. Je
to vidět i na vegetaci (spálená tráva, uschlé bambusy). Stoupáme do hor až do výše
3.000 m a zde vidíme, že každá možnost obdělat půdu je beze zbytku využita.
V údolí nad Dlouhou řekou vidíme na skále velký nápis „Abychom měli dostatek
cementu“. Opodál jsou lomy vápence a obrovská cementárna. Cisterny s cementem
předjíždíme po celou dobu jízdy. Sjíždíme do dalšího údolí, kde již v dáli vidíme
horu „Sněžného draka“ s ledovcem (5.596 m.n.m.). Pohybujeme se nedaleko
hranice východního Tibetu.
Lijiang (Li-ťiang) – asi 200 000 ob., 2400 m.n.m.)
Lijiang je malé město v krásném údolí na samé hranici Tibetu. Staré město bylo
v r.1996 silně postiženo zemětřesením. To upoutalo svět na město a následně bylo
zařazeno na seznam UNESCO. Místní správa se snaží budovat v okolí repliku
starého města, aby bylo možné zvládat nával turistů.
32
Lijiang je střediskem národnostní menšiny Naxi (Na-si), jejíž potomci žijí dodnes
v matriarchální společnosti. Děti žijí v domě matky i v dospělosti, muži dochází do
domu svých vyvolených pouze na noc. Dítě patří matce, stejně jako všechen
majetek. Otcovství se nepřikládá žádný význam.
Nejvýstavnější stavbou města je Palác rodiny Mu, rozsáhlý areál nádvoří a zahrad,
ve kterém sídlil po 500 let rodinný klan vládnoucí Lijiangu. Je zde i věž Wangulou,
údajně nejvyšší dřevěná stavba v Číně. Nedaleko města ve vesničce Baisha (Paj-ša)
žije starý lékař, doktor Ho, místní léčitel.
Ve městě Lijiang na nás čekají dvě dívky s rikšou, nakládají na ni naše kufry a
táhnou ji pěšky k hotelu. Zavazadla jim několikrát padají a musí je přerovnávat.
Lázeňské městečko je vystavěno původními osadníky – Tibeťany, zde nazývanými
Násiové (Náchiové).
Starší
ženy
mají
zajímavý
kroj
s jakousi
poduškou
na zádech, na které
nosí
nůši.
Mladé
mají
pestrý
dívky
kroj
čepcem
s výrazným
s umělými
květy. Věhlas tohoto
místa
vznikl
nedávno díky tomu, že jeden obyvatel po studiu hudby v Číně odešel do Ameriky,
tam vyprávěl o svém městě a několik Američanů sem pozval. Ti byli koloritem
města i obyvatel natolik okouzleni, že jeho věhlas šířili dál. Samospráva města byla
natolik osvícená, že začala turistický ruch podporovat a vláda, aby zvládla následný
příliv turistů, upravuje podobným způsobem i okolní vesnice. Po ubytování
následuje procházka městem, kde není jednoduché se neztratit. Město skutečně žije
z turistického ruchu: každý dům v přízemí je obchodem nebo restaurací. Na
náměstí pózují muži v krojích na koních. Helena si dává prát prádlo (1 ks = 6 Kč),
já peru sama. Kupujeme skvělé mango a jsme po osmihodinové jízdě vytřesené
z podoby. Píšeme deník a jdeme spát.
33
19.5. středa – Lijiang: palác rodiny Mu, výlet na kole do vesnice
Baisha, klášter, doktor Ho
Ráno jsme snídali na dvorku hotelu po čínsku vařenou rýži s vodou, ostrou
zeleninu, 1 vejce natvrdo, buchtoknedlík a jednohubkový smažený moučník.
Následuje procházka po městě a vysvětlení orientačních bodů. Přicházíme před
palác rodiny Mu, které zdejší kraj po staletí patřil. Za kulturní revoluce byl vypálen
a čínská vláda jej obnovila v souvislosti s novodobými požadavky cestovního
ruchu.
otevření
Při
příležitosti
obnoveného
paláce zde promluvil i
čínský president a omluvil
se za škody, které kulturní
revoluce
napáchala.
Na
vrcholu strmého kopce nad
palácem je hranatá pagoda,
která je pro svůj tvar
zapsána
v dědictví
UNESCO. Uchvacují nás obrovské kvetoucí trsy orchidejí a prastaré bonsaje,
v pagodě expozice kaligrafií a maleb. Vracíme se na hotel a cestou nakupujeme
suvenýry: velmi populární
obaly
na
mobily,
šály
z kašmírské vlny a já další
obligátní
klobouk
(již
čtvrtý ☺). Odpoledne je
výlet na kolech do vesnice
Baisha (Paj-ša). Helena se
na kole vrací a zůstává ve
městě. Prochází celé město
a potvrzuje, že je silně
zkomercializováno. Nejautentičtěji působí dřevěné bohatě vyřezávané stavby, které
se průběžně dostavují původní technologií. Ostatní je pozlátko a byznys.
34
Já jedu s průvodkyní Andreou se skupinou cyklistů, cestou několikrát opravujeme
zapůjčená kola, hledáme správnou cestu z města, v dost velkém vedru a protivětru
dojíždíme polní cestou do vesnice, kde je
nepříjemná hrbolatá dlažba. Někteří kolo
musí vést. (Doma jsem na Google Earth
zjistila, že jsme špatně odbočili a projeli
další dvě malé vesnice). Konečně se
dostáváme na malebné náměstí, kam
přijela malým autobusem vedoucí Iva
s dalšími klienty, kteří nejeli na kolech.
Vydáváme se do starého kláštera z doby
dynastie Ming a prohlížíme původní fresky
z 15. století. Pak přes tržiště docházíme
k světoznámému doktorovi Ho, popíjíme
čaj
s jeho
jedna
synem,
účastnice
nechává
vyšetřit
se
a
doktor jí připravuje
směsi
bylin
–
na
zažívání a na kolena.
Zpáteční
příjemnější,
cesta
je
protože
vítr k večeru utichl a
silnice vede s kopce.
Kola vedeme městečkem mezi davy lidí, protože je tu absolutní zákaz jízdy kromě
zásobování. Po odevzdání kol jdeme na večeři a pak ještě chvíli sedíme na pavlači
s Jirkou, který včera oslavil narozeniny a dnes nás pozval na sklenku vína. Z druhé
láhve se vyklubala pravděpodobně jahodová šťáva, ale vypili jsme i tu. Zkouším
odeslat e-mail, ale internet stávkuje. Stačím jen přečíst poštu. Naše domácí mne
vede do vedlejšího hotelu do jakési kanceláře, ale ani tam neuspěji. Je 23 hodin a
konečně se jdu vysprchovat. Ráno snídaně už v 8 hodin. Ach jo.
35
20.5. čtvrtek – do soutěsky Tygřích skoků jsme nedojeli
Po obligátní dosti hnusné čínské snídani na dvorku přichází jakýsi Číňan s tím, že
Helena včera nevrátila vypůjčené kolo. Iva s Helenou mu odcházejí ukázat místo,
kde kolo vrátila. Majitelé půjčovny se diví, že si jejich zaměstnanec nevzal zálohu,
když kolo půjčoval. Iva navrhuje, že se vše vyřeší večer po návratu z výletu,
protože na nás už čeká autobus. Odjíždíme k plánované návštěvě téměř 4 km
hluboké soutěsky Tygřích skoků podél Dlouhé řeky pod 5596 m vysokou Sněžnou
horou v pohoří Nefritového draka. Po krátké zastávce na vyhlídce nad řekou
sjíždíme do údolí Dlouhé řeky. Krajina je vyprahlá, Dlouhá řeka má pod stav,
protože zde asi 5 měsíců
nepršelo. Zůstáváme stát
v koloně a dozvídáme se,
že před námi se stalo
neštěstí – kamion se srazil
s motocyklistou. Je 10:30
hodin. Po delší době se
podél
stojící
kolony
objevují kola s přívěsnými
vozíky (spíše trojkolky) a
místní ženy z nich nabízejí
čerstvé jahody a moruše. Čas utíká, asi po hodině se jdeme podívat na začátek
kolony (asi 300 m) a vidíme uprostřed silnice mrtvého muže a opodál jeho
motorku. Asi o 50 m dále po směru jízdy stojí kamion, vše obehnané policejní
páskou, na místě je fotograf a spousta policistů i civilů. Stále někam telefonují a
přecházejí sem a tam. Opodál je u velkého kamene na kraji silnice za nohu přivázán
kohout. Dozvídáme se, že mrtvý je příslušníkem tibetské národnostní menšiny
s názvem „I“ a čeká se na příjezd jeho bratra. Později mrtvolu zakryjí a zapalují u
ní vonné tyčinky. Stále stejný obraz – nic se neděje. Přijelo mnoho dalších
policejních aut, v jednom jakýsi šéf v civilu. Stále se něco řeší. Už 4,5 hodiny.
Další venkovanky nabízejí jahody. Máme hlad a žízeň. Polovina silnice se stává
korzem, kde chodí oběma směry cestující, kteří vystoupili z autobusů i aut.
36
Nikdo se nerozčiluje, vedle
silnice poblíž mrtvého dál sázejí
zeleninu.
Naše
rozhodují,
že
průvodkyně
se
vrátíme,
protože se jedná o zásah vyšší
moci a když někteří protestují,
že chtějí čekat a pokračovat
v programu,
argumentují,
že
nedávno po výbuchu sopky na Islandu se nemohli cestující také několik dní vrátit
domů a cestovní kanceláře jim nic nenahrazovaly. Docházíme posléze sami i k
tomu, že při aktuálním nedostatku
vody v Dlouhé řece by slibované peřeje
v soutěsce asi nebyly nic ohromujícího, ale tato událost byla pro nás mnohem
zajímavější. Národnostní menšina zde uznává ještě animistické náboženství a
kohout byl připraven k oběti, aby jeho čistá, neposkvrněná duše doprovázela duši
zemřelého na její cestě. Dlouhá řeka zde tvoří hranici s Tibetem a ústřední vláda je
při zacházení s národními menšinami velmi opatrná, aby nezavdala příčinu
k nějakým nepokojům. Zatímco politika jednoho dítěte platí pro většinovou
skupinu Chanů (94% z 1,3 miliardy obyvatel Číny), příslušníci 55 národnostních
menšin nejsou omezováni. Při odjezdu počítáme vozidla v koloně, na naší straně
jich uvízlo 250.
Vracíme
se
do
hotelu, jdeme na
výbornou
společnou večeři,
kde
jsme
po
celodenním půstu
vše tak vyjedli, že
se na nás přišel
podívat i personál
kuchyně.
Tady
není zvykem dojídat, protože by se hostiteli dalo najevo, že jídla podal málo.
37
Helena doplácí 600 Kč za údajně ztracené kolo. Stejně si je jista, že to na ni jen
hráli. Průvodkyně nechce do případu zatahovat policii, asi ví, jakou byrokracii by
to znamenalo. Helena se stává patrně jedinou Češkou, vlastnící v Číně imaginární
kolo. Včerejší zpráva na internetu neodešla a ztratila se, píši a posílám novou.
21.5. pátek - přejezd do města Dali
Společně snídáme opět čínskou blivajz snídani,
odcházíme na autobus, kterým se přepravíme
během 4 hodin do městečka Dalí u jezera Erchai.
Po chvíli si Jiřina vzpomene, že v hotelu
zapomněla vyřezávanou hůl z hory Emei. Vracíme
se a čekáme, až se s ní vrátí. Zdržení 18 minut,
pak už plynulá jízda. Cestou po úbočích hor a
nížinami máme malebný výhled na okolní krajinu.
Každá píď země je obdělaná, osázená ovocnými
stromy (moruše). Silnice je lemována převážně
eukalypty. V údolích jsou i průmyslové zóny –
zpracování kamene, cihelny a patrně cementárny a vápenky (v bezprostředním
sousedství obdělaných polí). Celkový náš dojem: nesmírné sucho. Viděli jsme
rozestavěnou železnici, která bude mířit k hranici Tibetu, místy na vysokých
estakádách. Masivně se
budují
nové
silnice
s přeskupováním
obrovských
hmot.
Sjíždíme do nížiny, po
obou stranách silnice
máme
malá
s rýží,
kukuřicí,
zeleninou.
nás
políčka
Překvapuje
množství
lidí
pracujících na polích. Oře se v bahně rotavátory, hroudy hlíny po orbě s rozbíjejí
ručně širokými motykami, které mají všestranné využití.
38
Dali (asi 50 000 obyvatel, 1900 m.n.m.)
Dali je městečko rozkládající se na břehu jezera Erhai (Er-chaj) v nadmořské výšce
1900 m a s 4000 metrů vysokým masivem pohoří Cangshan (Cchang-šan) v pozadí.
Má velmi pěknou Severní a Jižní bránu. K nejcennějším památkám města patří
areál Tří pagod z 9. století, z nichž nejvyšší, 16-ti poschoďová, dosahuje výše 70 m.
Pěšky nebo lanovkou lze dosáhnout horu Cangshan a zde navštívit klášter Zhonghe
Si (Čung-che S) – Dokonalé harmonie. Klášter se nachází asi 500 m nad městem a
je z něj nádherný výhled na celé údolí s rozsáhlým jezerem Erhai v pozadí.
Přijíždíme do krásného hotelu ve
městě Dali. Máme zatím nejlepší
pokoj z celého zájezdu. Vstupuje se
do něj z hezky upraveného atria.
Odjíždíme kodrcavým autobusem
do
nedalekého
přístavu,
kde
přesedáme do připravené motorové
celokovové lodi. Plujeme asi 12 km
napříč jezerem (délka 45km x max.
šířka 18,5 km) a přistáváme ve
vesnici, kde máme sjednaný oběd u
jakéhosi bosse této vesnice. Dům je
velmi skromný, i když jsme patrně u
zde nejbohatšího člověka. Jídlo je
dobré,
ale
z kukuřice,
prosté.
cukety,
Sestává
vaječných
omeletek, česnekových výhonků,
květáku,
smažených
brambor,
hub,
masové
nudliček
směsi
s pórkem, bambusových výhonků
s míchaným
vajíčkem,
plátků
syrových rajčat a samozřejmě rýže.
Čaj v papírových kelímcích. Všude
mouchy. Obsluhuje nás celá rodina, Nakonec se na dvorku společně fotografujeme.
39
Prohlížíme celý dům včetně
kuchyně, kde jsou zásoby
v pytlích
a
kde
připravovaly
jídlo
ženy
za
asistence hejna much. Vedle
v malém přístavku je velká
pánev wok, kde se na ohni
jídlo vařilo. Pak nás domácí
pán
vede
do
nedaleké
svatyně, kde bádáme nad
božstvy
této
národnostní
menšiny. Opět se setkáváme
s tradicí obětování kohouta.
Fotíme vesničany a stejnou
cestou přes jezero se vracíme
na hotel.
Jdeme do města, Helena si
nechává
vyměnit
baterii
v hodinkách a já vypálit ze
dvou plných karet fotky na
DVD.
malebné
Procházíme
korzo
na
velmi
hlavní
třídě. Sledujeme školáky ve
stejnokrojích,
navštěvujeme
velký supermarket, kde jsou
mladičké
prodavačky
oblečené zásadně do místního
kroje. Kupujeme sušené jačí
maso a doufáme, že to bude originální suvenýr. Vracíme se na hotel, pojídáme
meloun, rekapitulujeme cestu, provádíme účetní uzávěrku za minulé období a
stanovujeme finanční výhled. Zatím peníze máme, což nás potěšilo.
40
22.5. sobota – Dali – Tři pagody - klášter Dokonalé harmonie – přejezd
nočním vlakem do Kunmingu
Ráno čínsko – evropská snídaně, mohli jsme si vytvořit vlastní variantu
z nabízených potravin. Šli jsme brzy – už před půl osmou, ale jídelna se už hemžila
Číňany. Stále se nám potvrzuje, že Číňanů je hodně a v této zemi víc než jinde
platí, že kdo zaváhá, na toho se nemusí dostat. Balíme věci a přesunujeme je do
společného pokoje.
Jdeme s Helenou do města a pozorujeme probouzející se obchody. V jednom
kupujeme plátěnou tašku. Na ulici před obchodem stojí mladá dívka a vytahuje
z kamenného okruží vědro s vodou. Nad kanálem si čistí zuby, přicházejí další dvě
a věnují se stejné činnosti. Vracíme se do hotelu a vyřizujeme poštu na internetu
v pracovně jakési provozní
hotelu.
V 11
hodin
odjíždíme autobusem ke
třem pagodám. Jde o nový
areál, kde je klášter a
ústřední pagoda měří 70
m. Dovnitř nevstupujeme,
protože podle průvodkyně
vstupné činí asi 150 Y.
Pokračujeme
autobusem
k lanovce, která vede ke
klášteru postavenému asi o
400
–
500
výškových
metrů nad městem. Někteří
jedou lanovkou, pět nás
jde pěšky 1,5 hodiny stále
do
kopce
přes
místní
hřbitov, který se táhne ve
svahu
až
pod
klášter.
Prohlížíme konfuciánský klášter, Helena zapaluje tyčinky, píše si přání a zvoní na
41
zvon (za 10 Y ☺). Nad klášterem vede po vrstevnici kamenný chodník, po kterém
Helena s několika ostatními členy výpravy jde
několik
kilometrů
příjemným
lesem
krásnými
a
zákoutími
seznamuje
se
s geologickým popisem okolních skal. Mnoho
vodopádů je vyschlých, slunce praží a jen díky
stínu
lesa
lze
procházku
považovat
za
příjemnou. Já absolvuji tutéž trasu později,
Helena se vrací dolů lanovkou, já asi hodinu
pěšky. Asi půl hodiny čekáme ve stínu na
zbytek skupiny, než z hory sestoupí (prý
zabloudili).
Vracíme se několik kilometrů do města autobusem a s Helenou jdeme hledat něco
k snědku, je už 5 hodin odpoledne a je zřejmé, že není pracovní den, protože
jídelny jsou většinou prázdné. Zkoušíme štěstí u muslimky, jejíž vyvařovna se nám
včera líbila. Nejsme však schopny se s ní domluvit, nikdo tu ještě nejí, abychom
ukázaly na jídlo, které si chceme vybrat a jídelní lístek má v čínštině. Vzdáváme to
a zapadneme do malé špeluňky opodál, kde paní právě porcuje pěkné maso.
Myslíme, že podobný podnik by u nás hygienik nikdy nepovolil. Vše je ale čisté a
čerstvé. Po krátké domluvě pokládáme každá na stůl 10 Y a dohoda je uzavřena.
Ještě si vybereme suroviny a paní během chvilky
servíruje rýži se skvělým vepřovým na zelenině.
Jídlo zakončujeme výborným vývarem s čerstvou
cibulkou. Docházíme se na hotel, dáváme sprchu
a relax. Jdeme se ještě projít do města na korzo,
přicházíme k náměstí s ozdobnou věží uprostřed
a jezírky s lekníny okolo. Navštěvujeme také
obchodní dům a zjišťujeme, že je všeho dostatek
a zboží je obdobné kvality a značek jako u nás.
Vracíme se dobalit věci a odjíždíme na nádraží.
V kupé spíme s dvěma mladými Číňany, asi studenty. Omezujeme se na zdvořilé
úsměvy, v tuto hodinu na konverzaci už nemáme síly.
42
23.5. neděle – Kunming – Kamenný les – přelet
Guilin – přejezd
Yangshuo
Na nádraží v Kunmingu přijíždíme o půl hodiny dříve, než bylo v jízdním řádu, jak
to dráhy dokázaly, nevíme. Město nás v půl 7 ráno již vítá velkým vedrem.
Nasedáme do připraveného autobusu a odjíždíme ke 120 km vzdálenému skalnímu
lesu (Stone Forest). Vedro se stupňuje a slunce pálí. Na snídani si většina dává
nudle v polévce, místní specialitu. My s Helenou jen talíř rýže se smaženými vejci
a rajčaty. V cenách se jako vždy nevyznáme – mísa polévky s nudlemi a masem
stojí stejně jako 2 míchaná vejce.
Kamenný les – Shilin (Š´-lin)
Jde o soubor mohutných vápencových věží tmavě šedé barvy o rozloze 80 ha
nacházející se asi 110 km od Kunmingu (Kchán-ming). Nejvyšší z věží dosahují
výšky až 30m. Celá oblast je protkána chodníčky a schodišti vytesanými mezi
skalními věžemi. Oblast byla kdysi mořským dnem, které bylo vyzvednuto do výše a
postupem času došlo působením větru a dešťové vody k opracování kamenných
útvarů do nejrůznějších podob.
Odcházíme
do
areálu
Kamenného lesa (vstupné 175
Y!),
který
Adršpašské
skály.
Jde
připomíná
nebo
o
naše
Teplické
pískovcové
pozůstatky bývalého moře, kde po erozi zůstaly
horniny obsahující železo. Tvary jsou veskrze
bizarní, vše upraveno na velký park s pevnými
cestami, na trávníky je zákaz vstupu. Protože je
neděle, je tu Číňanů ještě víc než obvykle. Téměř
všichni
chodí s krojovanými
průvodkyněmi,
protože se bojí, že by zabloudili.
43
My si najímáme po 25 Y na osobu elektromobil řízený krojovanou řidičkou.
Okružní jízda se zastávkami na focení se jeví jako velmi dobrý nápad až do té
doby, kdy nás vyveze ven z placené zóny parku a snaží se nám vnutit zastávku na
oběd v restauraci; my však trváme na návratu s tím, že si chceme ještě park projít
pěšky. Je to však velký problém – jednak se nemůžeme s řidičkou domluvit (zná
jen pár anglických slov), jednak nás sedící v elektromobilu pořadatel u brány
nechce vpustit zpět. Opět problém – někam telefonují a čekáme a čekáme. Nakonec
jsme se jako jeden muž sebrali a prošli hlavní bránou mimo turnikety pěšky.
Problém jsme si vyřešili sami a nebyla moc, která by nás zastavila. Myslím, že i
pořadatelům se ulevilo. Navštívili jsme ještě zajímavé partie skal, které jsme si
vytipovali z elektromobilu. Po krátké procházce tržištěm a městem se vracíme do
autobusu. Cestou nám
stále
všichni
něco
nabízejí, lákají nás na
„English
food“.
potkáváme
Také
patrně
Angličanku
v neuvěřitelném
klobouku, ve kterém by
tak před 60 lety mohla
s úspěchem představovat
Karkulku.
Přejíždíme na letiště, uprostřed haly přepakováváme kufry, abychom v příručních
zavazadlech neměli nedovolené věci a v kufrech peníze. Já jsem na rezervní dolary
a kreditku v kufru zapomněla, na zemi lovím věci ze dna přecpaného kufru a jsem
z toho pěkně opruzená, tohle úplně nesnáším. Dopíjíme Heleninu domácí slivovici
a vyhazujeme zbylou vodu. Bez problému jsme odbaveni, letíme 1,5 hodiny
čínskou vnitrostátní linkou hezky pomalovaným letadlem, které se neodvažuji na
letišti fotit. Dostáváme dobré hovězí. Letíme nad horami a přistáváme v Guilinu.
Guilin (Kuej-lin)
Krajina kolem Guilinu, hl.města provincie Guanxi (Kuan-si) bývá Číňany nazývána
nejkrásnější na světě a každý, kdo sem zavítá, určitě potvrdí, že skutečně mezi
44
nejkrásnější scenerie patří. Blízko se nachází městečko Yanghuo (Jang-šuo), asi 70
km na jih od Guilinu.
Už na nás čeká autobus a již za tmy po další 1,5 hodinové jízdě přijíždíme do
Yangshuo. Cestou se díváme do osvětlených oken na vybavení čínských bytů:
všude jen ošuntělé bílé stěny, na nichž obvykle nic nevisí. Často u stropu jen
žárovka nebo zářivka. Skříně žádné, jen jakési železné postele nebo palandy.
Číňané prý většinou své věci skladují v krabicích. Kultura bydlení je zde zatím
neznámým pojmem. Nelze se divit, protože donedávna žili lidé ve velkých městech
v koloniích, jaké jsme viděli v Pekingu, kde se nazývají hutongy, nebo v malých
bytech, které obývalo i několik rodin současně.
Autobus nás vykládá na autobusovém nádraží v Yangshuo, odkud jdeme se
zavazadly cca 300 m k hotelu. Procházíme pěší zónou, která je dnes v neděli
přeplněna Číňany i cizinci, obchody jsou po obou stranách ulice ještě otevřené.
Přicházíme do hotelu, kde vedle hraje šíleně ryčná hudba, dívka tančí u tyče, zatím
oblečená. Stěny hotelu se duněním hudby otřásají a všude panuje neskutečný
randál. Jdu obstarat balenou vodu a pouze díky vizitce hotelu nacházím cestu zpět.
Vstup do hotelu je totiž obsazen
trhovci se suvenýry, takže jsem
ho snadno minula. Když se
konečně vracím, Helenu chytil
amok, že v takovém doslova
bordelu ještě nespala. Situaci
komentuje nevybíravými slovy.
Měla takový vztek, že hned
chtěla
mailovat
cestovní
kanceláři do Prahy. Naštěstí jsem
jí to vymluvila a zapřela i číslo
pokoje, kde bydlely vedoucí.
Sousedky z Moravy jí darovaly
špunty do uší a tím se věc
částečně vyřešila.
45
24.5. pondělí – Yangshuo – plavba po řece Li mezi homolemi kormoráni
Podle programu naší vedoucí máme až do 15 hodin osobní volno. Nezdá se nám to
jako dobrý nápad, ale podřizujeme se. Dopoledne s Janou a Milenou vyrážíme na
nákup – nějaké suvenýry a jídlo na oběd. Helena je ve smlouvání absolutní
jednička, podařilo se jí opět naštvat dalšího Tibeťáka, který při smlouvání šeredně
vyměkl. Pohovoříme i s Číňankou, která nám nabízí individuální průvodcovství a
ukazuje v sešitku doporučení i od českých turistů. Helena má brífink s čínskými
studentkami, které se zajímají o naši zemi, ptají se na naše povolání. Společně se
pak fotografují. Před poledním horkem se uchylujeme do hotelu a věnujeme se
hygieně. V 15 hodin odcházíme doprovázeni šíleným Číňanem, který si nechává
říkat Uncle Bob. Nezavře pusu a příšerně řve a gestikuluje. Mluví světově čínsko –
anglicky. Ale stará se o nás hezky.
Autobus nám několikrát zastavuje,
fotíme vesničana s krávou vodního
buvola a teletem. Při další zastávce
nám průvodkyně překládá rudožlutý transparent, který je reklamou
na
chvalozpěv
na
insekticidy.
Obsahuje
přípravek,
který hubí hmyz způsobem,
jako když kočka chytá myši.
Přijíždíme do vesnice, kterou
procházíme i mezi zahradami
s plodinami.
vesničanku,
Potkáváme
která
na
tradičním vahadle vynáší fekálie na záhony. Vesnice je ubohá díra, obydlí
připomínají náš středověk. Nakukujeme do špinavých špeluněk, kde však málokdy
chybí televize. Skoro všude visí portrét Maa, v jednom domku vedle něho visí i
obraz Lenina, Stalina, Castra, Chegevary a dalších revolucionářů.
46
Přicházíme k řece Li. Skupina se rozděluje do dvou lodí, sedíme v nich na malých
židličkách. Plujeme po řece proti proudu asi hodinu a pozorujeme naprosto
úchvatnou scenérii homolí. Jde o vápencové útvary, pozůstatky moře. Protože
homole jsou velmi strmé, vegetace se na nich špatně uchycuje a proto dochází
k jejich postupné erozi a snižování. Uvádí se, že jde o nejkrásnější krajinu Číny,
proto je vyobrazena i na 20 Y bankovce. Tuto skutečnost každému rádi
dosvědčíme.
Loď
pluje
stejnou
cestou
zpět. Na pobřeží
je
vidět
kempující
trhovce, pasoucí
se
buvoly
i
jezdce na koních.
Návrat
do
přístavu
umocňuje západ
slunce.
Po
vylodění
se
přemísťujeme do
blízké restaurace
„U Mery“, kde
máme
společné
skvělé
jídlo,
dojem
nám
pouze
zkazí
dodatečně
navýšená cena za pivo (místo původně oznámených 4Y vymáhají 10, ale nevíme,
zda nedorozumění nezpůsobil špatný překlad Andrey). Já mám zaplacenu původní
částku, tiše nesouhlasím a mizím po anglicku. Určitě na mně neprodělali.
47
Vypravujeme se zpět do přístavu a nastupujeme na horní palubu výletní lodi, která
potmě vyplouvá k osvětlené džunce z bambusových kmenů, na které stojí rybář
s pádlem (natíráme se všichni repelentem). K plavidlu je přivázáno na
několikametrovém provazu za nohu několik kormoránů s podvázanými hrdly, aby
nemohli větší ryby spolknout. Ptáci se potápějí a vynořují se s rybkami. Menší
spolknou, větší jim rybář z volete odebírá. Je to zajímavý i rozporuplný zážitek.
Džunka nás doprovází zpět do přístavu, kde rybář s ptáky pózuje divákům, z nichž
někteří se kormorána berou na ruku a fotografují se s ním. Později zjišťujeme, že
tento způsob lovu ryb má dlouhou tradici. Viděli jsem to vyobrazeno na obrazech a
viděli jsme na toto téma i několik sousoší.
Odjíždíme zpět do hotelu, dopisujeme deník a kritizujeme nevalnou organizaci
programu posledních třech dnů.
25.5. úterý – Yangshuo – řeka Li - Měsíční hora – show na řece Li
V 9 hodin větší skupina odchází k objednanému „autíčku chlebíčku“, tj. mikrobusu.
Menší skupinka najímá kola na celodenní výlet. My s Helenou po zkušenosti
s půjčenými koly i předpokládanému vedru dáváme přednost autíčku chlebíčku.
Zastavujeme na několika místech, abychom mohli fotografovat a filmovat.
Setkáváme se s „vesničankou“ s buvolem, která má z pózování byznys; její jediné
anglické slovo, které
stále
opakuje,
„money,
je
money“.
Přijíždíme k řece Li,
kde Helena s Romanem
nastupují
na
bambusový
prám,
řízený domorodcem, a
odjíždějí
na
1,5
hodinový sjezd s deseti
jezy. Mně se výdaj za plavbu zdá zbytečný, když jsme se včera po řece naplavili
dost. My ostatní jedeme autíčkem po proudu řeky a ve vsi, kam prámy dojíždějí, na
ně čekáme. Helena byla s plavbou velmi spokojená, na řece navzdory horku bylo
48
příjemně, při průjezdu jezy měli občas
vodu až po kolena. Cestou viděli na
břehu čínskou nevěstu v dlouhých
bílých
šatech
s několikametrovou
vlečkou. Pokračujeme společně pod
Měsíční horu, Helena se autíčkem
vrací zpět do města a objevuje krásné
hedvábné šály. Já s ostatními včetně
naší cyklistické skupiny vystupuji po strmých schodech asi 400 výškových metrů
do velkého skalního okna, odkud je vyhlídka na zelené „homolky“ a do dalšího
údolí.
Cestou
nás
prudí
„vodní
komando“, tj. Číňanky, které se snaží
prodat balenou vodu a jiné nápoje po
celou dobu výstupu. Vyberou si vždy
„svého“ turistu a nedají mu pokoj,
dokud od nich něco nekoupí. Se
zavilým výrazem jsem jim odolala. Po
sestupu si dáváme drahou polévku za
18 Y, protože je to turistické místo a ceny jsou přemrštěné. Ale od rána jsme
nejedli a tekutiny se také hodí. Vracíme se do města a po nákupu Helenou
vyhlédnutých šál dáváme hygienu, já jdu na objednanou hodinovou masáž nohou a
v 7 hodin se vydáváme na večerní představení „Inspiration“, které režíroval člověk,
který nastudoval zahájení olympijských her 2008 v Pekingu. Šlo o laserovou show
na řece Li pro 3.000 diváků se sedmi
sty
účinkujícími.
Představení
je
konáno denně (v sezóně) již od roku
2002. Amfiteátr nebyl úplně obsazený,
většinu diváků tvořili Číňané. Šlo o
umělecky ztvárněné obrazy ze života
rolníků a rybářů místní národnostní
menšiny. Představení bylo výpravné
jak kostýmově, tak kulisami i světelnými efekty.
49
Příjemný folklórní večer zakončujeme v KFC, kde si dáváme smažená křidélka a
hranolky s kečupem. Chutná nám to po té vší rýži se zeleninou tak, že bychom
snědli i kosti. Ráno musíme zapakovat, tak nás čeká krátká noc.
26.5. středa – čajová plantáž - terasovitá rýžová pole v oblasti Dračí
hřbet – noční vlak do Shenzenu
Odjeli jsme autobusem už se všemi zavazadly zpět do Guilinu, ten projíždíme a
pokračujeme na severovýchod do hor. Zastavujeme u čajové plantáže a
navštěvujeme
zpracování
farmu
čaje.
s ukázkou
Ochutnáváme
při
čajovém obřadu různé místní druhy. Je
nám demonstrován způsob fermentace,
který vytváří různé typy čaje. Nejlepší
druh je tu oolong (čte se wůlong) a jeho
varianty podle délky fermentace. Dále
ochutnáváme
skořicovou
variantu
(přidávají se květy skořicovníku, na
dvoře jsme viděli 400 let starý strom),
jasmínovou, a červený čaj, což je u nás
černý
vysoce
fermentovaný.
Dívka
v tradičním obleku usedá za čajový
stolek a vysvětluje nám způsob přípravy čaje. Nejprve všechno nádobí opláchne
vařící vodou, čajový stolek má zespodu misku, do které přebytečné tekutiny
odtékají. Pak do konvičky nasype čaj a spaří jej. Po několika sekundách čaj vylévá
pryč. Zalévá znovu horkou vodou. Uvádí, že čaj se má louhovat 20 – 30 sekund a
pak podávat. Servírují nám půvabné asistentky též v krojích, ochutnáváme
z miniaturních koflíků. Čaj oolong se může spařovat až 8x, zelený 4x. Odcházíme
do stylové prodejny, kde je vystavena i fotografie z návštěvy královny Alžběty.
Zboží v prodejně krásné, ale drahé. Helena kupuje oolong, já držím nakupovací
vášeň na uzdě, i když tenoučké keramické a porcelánové koflíčky s konvičkami a
sítky na čaj se mi líbí moc. V bezprostřední blízkosti čajovny a plantáže byla
úpravna štěrku, což nás zarazilo, ale v Číně nepřekvapilo.
50
Další cesta autobusem je dlouhá, příroda se mění, projíždíme horami pokrytými
bujnou zelení a stromy. Na úpatí hor přesedáme do jiného autobusu, který nás
vyváží ostrými serpentinami a strmými roklemi o cca 400 výškových metrů do
kopců. Rozdělujeme se na dvě skupiny: zdatnější družstvo vystupuje malebnou
vesnicí na 2. a 1. vrchol hory, zbytek vystupuje na 2. vrchol. Kraj obývají Černí
Yaové,
jejichž
ženy
si
poprvé
ostříhají
vlasy v 18
letech,
vytvoří
z nich
příčesek a pak už se do konce života
nestříhají. Příčesek si zaplétají do vlasů a
jejich účes tvoří na hlavě mohutnou korunu.
Za poplatek nám předvedly úpravu účesu.
51
Domy zde jsou pro ně typické, jde o dřevěné konstrukce na sloupech, kostra je
v přízemí vyplněna cihlami a další patra jsou již dřevěná. Okna jsou bohatě
vyřezávaná. Je zajímavé, že i když je
tu v zimě sníh, stěny jsou tenké pouze
na tloušťku prkna. Při výstupu máme
okolo sebe vrstevnicová pole, která
při
pohledu
nezapomenutelné,
dolů
vytváří
nezaměnitelné
terasy. I tady se nám zdá, že kraj trpí
deficitem vláhy. Práce na údržbě hrází
je stálá, viděli jsme rolníka, který holýma rukama uplácával a zpevňoval hliněný
okraj políčka. Cestou nahoru jsme viděli sbírat šneky, v klecích prodejců byli
chycení hadi, v síťce jako od brambor byly nabízeny úplně černé žáby. Helena
viděla prodávat i nutrie a dva bažanty. Zřejmě tu snědí vše živé. Na turisticky
zajímavých místech pózují domorodé dívky v krojích s mohutným čepcem
(korunou) na hlavě. Jsou tu i nosiči, kteří turisty vynášejí
nebo
snášejí
v nosítkách.
Všude
nabízejí
spousty
rukodělných výrobků, velmi pěkných. Sestupujeme zpět
k autobusu a oceňujeme, že dnes byl celý den pod mrakem a
slunce nás nespálilo. V programu byl oběd v tradičním
domě národnostní menšiny Zhuang (Čuang), ale ten se
nekonal, protože průvodkyně byla názoru, že tam někteří
nemohou pěšky dojít. Nakonec se ukázalo, že na nižší vrchol hory došli všichni.
Jedeme na večeři, kterou máme cestou na nádraží. Dávám přednost společné večeři
s dalšími pěti účastníky, Andrea nám vybrala dobře – 6 různých jídel na středové
točně a studené pivo. Heleně není od rána dobře, tak dává jen dvě piva. Odjíždíme
již za šera a po chvíli nás již vítá město Guilin neónově označenými obrysy domů.
Když vystupujeme z autobusu před nádražím, obtěžuje nás mladý žebrák, plazí se
na zkřivených nohách a dementně blábolí. Jakmile poodejdeme, vyskočí, opráší si
kalhoty, běží pryč a vesele pokřikuje na svého kumpána. Odjíždějí spolu autem.
Čekáme v nádražní hale na vlak – dosti čisté a prostorné. Vlak je tentokrát velmi
upravený, spíme v kóji s mladým Číňanem a Číňankou.
52
27.5.
čtvrtek
–
Shenzen,
supermoderní
velkoměsto
-
pláž
Jihočínského moře
Shenzen (Šen-čen) asi 7 000 000 obyvatel
V r. 1980, kdy ČLR zahájila program hospodářských reforem, bylo rozhodnuto o
vybudování několika zvláštních Ekonomických zón (ZEZ), které se stanou
příkladem pro rozvoj ostatních oblastí. Jednou z nich se stal Shenzen. Těmto ZEZ
byla poskytnuta zvláštní privilegia, která přilákala zahraniční investory. Přednost
měli ti, kteří nabízeli nejmodernější technologie. Z dříve zaostalých městeček se
během 20 let stala moderní milionová města. Statistiky uvádějí roční přírůstek
HDP v celé zemi 10 % a v Shenzenu 45 %.
Povolení k pobytu v Shenzenu je přísně výběrové, přednost mají specialisté, kteří se
mohou uplatnit v technologicky náročných provozech. Víc než 50 % obyvatel
Shenzenu má VŠ vzdělání. Město je spravováno podle přísných pravidel, mj. si zde
nikdo nedovolí porušovat pravidla silničního provozu, přísně jsou dodržovány
hygienické zásady. Shenzen není typická Čína, ale není jediný – dnes je asi 20 ZEZ.
V Shenzenu pochopíme, že modernizace v čínském pojetí rovná se amerikanizace.
Nachází se tu i park Jedinečná Čína, kde na ploše kterou lze obejít za hodinu, se
najdou miniatury významných čínských historických staveb. V parku Nový svět jsou
napodobeniny všech významných míst v Evropě a ve světě.
Noc ve vlaku proběhla standardně, pouze
klimatizace
nás
lehce
vymrazovala,
specielně mne, která jsem spala na horním
lůžku. Helena také standardně nespala
vůbec.
Vystupujeme
v sedmimilionovém
kolem
Shenzenu,
půl
11
před
nádražím na nás čeká autobus a vyjíždíme
do hlučného velkoměsta s ohromnými
mrakodrapy. Náš hotel má 20 pater,
bydlíme ve 12. s výhledem na centrum.
Oproti jiným městům již nevidíme rikši ani
jiné plečky. Cyklistů také podstatně méně,
53
auta nová až luxusní (západní značky). Na zabydlení a hygienu máme necelou
půlhodinu a týmž autobusem odjíždíme na pláž Jihočínského moře. Během necelé
hodiny jízdy vidíme drátěné hranice se sousedním Hongkongem a přístav Shenzen,
který údajně je již větší než hongkongský. Obě města v budoucnu budou spojena.
Shenzen je nyní „zvláštní ekonomická zóna“: trvale se zde mohu usazovat pouze ti,
kteří prošli konkursním řízením u zdejších firem. Mohou si vzít sebou i rodiny.
Méně kvalifikované práce tu vykonávají ti, kteří zde mají časově omezený pobyt,
obvykle na 1-3 roky, většinou mladí venkované. Jejich ubytovny jsme měli
možnost vidět z vlaku na předměstí. Někdy to byly ubohé slumy. Hongkong je
oproti tomu „správní zóna“.
Jsme po posledním jídle včera navečer a po noci ve vlaku už dost vyhládlé a tak
před příchodem na pláž dáváme v mizerné občerstvovně kupodivu výborné nudle.
Helena jídlo dost razantně reklamuje, dali jí jen malý kousek masa na vrchol nudlí,
my jich měli víc. Po delší chvíli jí přinesou obrovskou porci plnou masa.
Pláž za městem je z patrně
navezeného zlatavého písku.
Velmi čistá, stále ji uklízejí.
Procházíme
tam
i
zpět
turniketem, kde se počítají
příchozí
i
odchozí
návštěvníci. Jsou dost vysoké
vlny, kolem pobřeží jsou bójky a sítě proti
žralokům. Číňané plavat moc neumí, půjčují si
velké
nafukovací
kruhy.
Číňanky
jsou
v plavkách se sukýnkou, horní díl jakousi
zástěrkou zakrývá břicho. Helena si u stánku
kupuje nádhernou mušli. Vracíme se na hotel,
sprchujeme se, pereme a baštíme s velkou
chutí kuře s hranolky zakoupené v KFC u
54
pláže. V pět hodin odjíždíme metrem z nástupiště, které je od kolejiště odděleno
skleněnou stěnou. V okamžiku, kdy přijede do stanice vlak metra, otevřou se
současně dveře ve stěně i ve vlaku. Je to bezpečnostní opatření při návalech ve
špičce. Celá vlaková souprava je průchozí, sedí se
jen podél delších stran vagónů, celá trasa se
zobrazuje na panelech nad dveřmi barevnými
diodami. Po stranách dveří jsou obrazovky
rozměru cca 40x30 cm, kde běží reklamy a zprávy.
Jízdenky jsme si kupovali u automatické tabule,
kde jsme dotykově zvolili výstupní stanici a počet
jízdenek, do automatu vložili papírové bankovky a
automat vydal kulaté žetony a peníze nazpátek.
Žetony se pak přiloží k čidlu na turniketu a ten se
otevře. V cílové stanici se žeton vhodí do otvoru turniketu a můžete projít ven. Po
13ti stanicích (asi polovina naší trasy) vystupujeme u zábavního parku nazvaného
„Okno do světa“, nebo také „Nový svět“. Jsou tu vybudovány miniatury všech
světoznámých staveb: egyptské pyramidy, Eiffelovka, Koloseum, mayské stavby,
Kristus z Ria, Gran Canyon a další. S obtížemi zjišťujeme cenu vstupného, nakonec
kupujeme zlevněnou vstupenku za 50 Y, protože za hodinu návštěvní doba končí.
Po vstupu bohužel zjišťujeme, že za hodinu nejsme schopni park projít a tak
zakoupíme za dalších
20
Y
jízdenku
monorail
který
na
–
vláček,
visutě
projíždí
mezi atrakcemi. Trochu
jsme si naběhli, protože
v parku už je tma a
některé atrakce nejsou
osvětleny.
Po vystoupení z vláčku vidíme obrovskou scénu, kde probíhá živé představení
s množstvím herců. Asi půl hodiny ho se zájmem sledujeme. Scéna je umístěna do
obrovské koule, po stranách jsou obrovská projekční plátna, kde jsou simultánně
55
promítány detaily ze scény. Z parku sestupujeme na náměstí s monumentální
osvětlenou
fontánou.
Stanice metra je ve
tvaru
skleněné
pyramidy
podobné
v Louvre, neóny kolem
připomínají Las Vegas.
Vše
dohromady
je
obrovská patlanina, ale
jistě komerčně úspěšná.
Pro nás hodnotné bylo
pouze
představení
v
amfiteátru. Vracíme se nočním autobusem, sledujeme noční osvětlené město,
Shenzen je opravdu impozantní se svými sedmi miliony obyvatel, uvážíme-li, že
před 30 lety to byla pouhá vesnice. Dnes vidíme moderní, vkusné, avantgardní
mrakodrapy. Jeden z největších vyprojektovali mladí architekti do 30 let a vyhráli
s ním světovou cenu architektů. Osvětlení města je velice nápadité, reklamy běží se
světelnými efekty. Autobus je plně klimatizován, řidič má na palubní desce
obrazovku cca 15x12 cm, na které sleduje prostřední dveře. Nad sebou má další
obrazovku rozdělenou na kvadranty, ve kterých sleduje cestující po stranách a v
zadní části autobusu. Mezi cestujícími se pohybuje mladá průvodčí, prodává
jízdenky a čidlem snímá předplatní karty. Nakupujeme jídlo na zítra a máme toho
dost. Je 23.15, ještě musím napsat domů SMS a udělat hygienu. Nestíhám.
28.5. pátek – Shenzen – Hongkong - Shenzen
Začínáme den tím, že reklamujeme vadnou baterii u vany – stále z ní teče voda.
Přichází zaměstnankyně hotelu s vysílačkou a asi 10 minut jí vysvětlujeme závadu.
Nesmyslně se stále snaží pákovou baterii zavřít. Pak někam volá vysílačkou.
Necháváme ji svému osudu, protože odcházíme k autobusu, který pro nás přijel
z Hongkongu, má volant vpravo, protože v Hongkongu jako bývalé britské kolonii
se stále jezdí vlevo. Přijíždíme k čínsko – hongkongské hranici, stavíme se do
fronty s Číňany. Po 1,5 hodině stání ve frontě jsme konečně odbaveni. Přejíždíme
56
dost
daleko
kontrole,
k hongkongské
vyplňujeme
další
vstupní formulář. Tady čekáme
v desetistupech s dalšími Číňany,
odbavení trvá další 1,5 hodiny.
V dávkách
nás
vypouštějí
k dalším koridorům. Autobusem
pokračujeme
do
Hongkongu,
který má asi 6 mil. obyvatel.
Bývalá britská kolonie se skládá ze tří částí ostrova Hongkong, poloostrova
Kowloong a z Nových Teritorií. V r. 1842 po tzv. 1. opiové válce získali Britové
jako válečnou náhradu pouze ostrov Hongkong. Po 2. opiové válce k němu připojili
poloostrov Kowloong, obojí bylo spravováno jako kolonie. V r. 1898 rozšířili
kolonii o Nová teritoria. V té době, ale již nebylo možné vynucovat si odstoupení
území na věčné časy. Nová teritoria byla podle smlouvy pronajata na 99 let. Takže
v r. 1997 měli Britové vrátit Nová teritoria. Problém byl v tom, že vzájemná
provázanost území neumožňovala samostatnou existenci ostrova Hongkong a cípu
poloostrova Kowloong, zejména z důvodů zdrojů pitné vody a energie.
Proto v r. 1984 Margaret Tatcherová rozhodla, že Hongkong není ekonomicky
soběstačný a vrátila celé území Číně s podmínkou, že 50 let nebude zasahovat do
jeho správy. Podmínka je dosud dodržena, od léta 1997 je Hongkong spravován
vládou v Pekingu jako tzv. zvláštní administrativní zóna – podle zásady „jeden stát,
dva politické systémy“. Stále se jezdí vlevo. Do této zóny nemají Číňané volný
přístup, mnoho jich tam pracuje, ale využívá levnější bydlení v sousedním
Shenzenu a denně podstupují přechod přes hranice, ale speciálním koridorem se
zjednodušenou kontrolou. Platí tu měna hongkongský dolar. Předpokládá se, že po
vypršení 50leté podmínky se obě města spojí. Autobusem sjíždíme z hor na pobřeží
moře, před námi se rozprostírá „les“ mrakodrapů. Nejdříve míjíme obytné
mrakodrapy (cca 40ti patrové), pak se dostáváme do komerčního centra.
Zastavujeme u obrovské odbavovací haly, kde si vyřizuje odbavení 5 lidí, kteří zde
cestu končí a večer letí přímo domů. Hongkong má letiště mimo centrum a jede se
k němu vlakem. Po odbavení skupinky a uložení jejich příručních zavazadel do
57
úschovny procházíme všichni ještě společně „les“ mrakodrapů. Pohledy nahoru
jsou závratné. Procházíme jednotlivými mrakodrapy a koridory mezi nimi
(minimálně
1
ulicemi).
patro
nad
Docházíme
do
Bank of China a po obvyklé
kontrole
příručních
zavazadel a pasů vyjíždíme
do
43.
patra,
kde
vyhlídkový
ochoz
návštěvníky
–
je
pro
zdarma.
Pohled na přístav a mrakodrapy je
velkolepý. Budova má celkem 72 podlaží.
Odcházíme k pozemní lanovce, která
právě oslavila 100 let provozu, ve
vestibulu je tomuto výročí věnovaná malá
expozice.
Vozy
jsou
vytahovány
a
spouštěny lanem v podvozku.
58
Vyjíždíme na vyhlídkový kopec nad městem. Zjišťujeme, že v Hongkongu jsou
evropská WC, velice čistá a veškeré stavební a dokončovací práce jsou na mnohem
vyšší úrovni než v ostatní Číně. Kopec
obcházíme po vrstevnici upravenou
cestou monumentální džunglí, která
strmě spadá po úbočích hory. Provází
nás informační tabule v čínštině a
angličtině. Květena, motýli, ptáci, vše
je exotické a zajímavé. Upravený
asfaltový chodník měří 3 km a v jeho
závěru se dostáváme nad město a
přístavy.
Hongkong
je
zajímavý,
velkolepý, má jednu přednost: méně lidí na ulicích než jinde. Velmi dlouho čekáme
na linkový dvojpatrový autobus, který nás má dovézt k botanické zahradě, muzeu
porcelánu a voliéře. Bohužel před 18. hodinou je již všechno zavřeno. Jako vždy
jsme vyjeli dost pozdě – průvodkyně původně předpokládala odjezd až v 9 hodin
ráno, přistoupila posléze na můj návrh vyjet
v 8:30. Tříhodinové čekání na hranici a další
asi hodinová ztráta při odbavování odlétající
5-ti členné skupiny zapříčinila málo času na
program. Navrhovala jsem, aby se skupinkou
vyřídila odbavení Andrea a pak nás někde
dostihli, ale to neprošlo.
Parta odjíždějících účastníků jde do hospody,
my s Helenou využíváme vzniklý volný čas k
procházce parkem, kde pozorujeme žáby
v jezírku, ryby a vodní želvy. Oceňujeme, že
u pat mrakodrapů vybudovali takovou oázu
krásy a pohody. Parkem protéká spousta vody s umělými vodopády, zajímavý je
59
potok tekoucí dolů po širokých schodech. Koridory mezi mrakodrapy, které jsou
klimatizované a vyzdobené čerstvými i umělými květinami včetně košů rostlých
orchidejí,
všichni
odcházíme
k přístavišti.
V přízemích a prvních
patrech koridorů se
nacházejí
obchody
všech
světových
špičkových
značek.
módních
Naloďujeme
se na přepravní loď a
během několika minut
vystupujeme
na
poloostrově Kowloon. Je půl 8 večer, v 8 má začít „světelná symfonie“. Sedíme
naproti ostrovu Hongkong a pozorujeme zářící mrakodrapy a provoz osvětlených
lodí
v průlivu.
Symfonie
začíná
rádoby monumentální
hudbou,
která
je
provázena světelnými
a laserovými efekty
na
mrakodrapech.
Představení trvá 15
minut,
cestující
skupina
domů
se
vrací na ostrov, my
ostatní odcházíme na vlak, po 1 stanici přestupujeme na jiný, kde náhle
z obrazovky vysílající za jízdy zprávy zazní čeština – přenos ze Zlaté Tretry
z Ostravy. Globalizace nás dostihla i tady. Vlak nás doveze až do Shenzenu, kde
procházíme výstupní kontrolou hongkongskou a další vstupní čínskou. Je pozdě
večer, vše probíhá celkem rychle a hladce. Pro únavu všech pro 1 zbývající stanici
volíme jízdu metrem, byť bychom do hotelu pěšky došli asi za stejnou dobu.
60
Cestou nakupujeme pití a po návratu do pokoje zjišťujeme, že voda do vany teče
vesele dál, Helena tvrdí, že by se za zvuku vody nevyspala, odchytíme tedy
zaměstnankyni s vysílačkou a ta nám předvádí stejný taneček jako ráno. Voláme
průvodkyni, která nám zajišťuje jiný pokoj. Stěhování o dvě patra výš je v tuto
noční hodinu skoro nad naše síly. Pokoj je však o kategorii lepší. Spát jdeme po
půlnoci. Helena zcela vyčerpána.
29.5. sobota – přelet do Šanghaje – nábřeží Bund, obchodní třída
Nanking
Vstáváme před 7 hodinou, balíme, čeká nás přelet do Šanghaje. Protože nás zbylo
11, veze nás na dost vzdálené letiště jen malý nepohodlný autobus. Protože mám
v ruksáčku deštník, nemine mne pozornost kontroly u RTG, která nejen že otevírá
deštník, ale musím vyndat vše
z obou příručních zavazadel.
Let celkem příjemný, dali nám
dobré vepřové masové kuličky
s rýží
a
zeleninou.
V 17
milionové Šanghaji na nás čeká
opět malý autobus, do kterého
se se zavazadly sotva složíme.
Bydlíme skoro v centru, cesta
z letiště trvala skoro hodinu.
Máme pokoj s výhledem do
dvou rušných ulic v britské
čtvrti (bývalá koncese), krámek
vedle krámku. Už z autobusu
jsme viděli několika úrovňové
křižování
silnic
a
novou
výškovou stavbu vysokou 492
m zvanou posměšně „Otvírák“,
ve skutečnosti je jeho oficiální název „Okno“. Město Šanghaj je významný přístav,
protože Dlouhá řeka, která ho protíná, je natolik hluboká, že do ní mohou vplouvat
61
i zaoceánské lodi. V minulosti byla Šanghaj rozdělená mezi zámořské koncese
(nejvýznamnější Velká Británie, Amerika, Francie, méně významné Itálie a
Japonsko). Výstavba města odpovídá i teritoriím koncesí, tj. je zde patrný
významný vliv i jejich architektur – anglická a americká koncese vybudovala část
města nazývanou „settlement“. Příkladem této architektury je hotel Peace na
nábřeží, který ve své době byl nejpřepychovějším hotelem města a je ukázkou
šanghajské secese. Šanghaj je druhé největší město Číny po Chunkingu (ten má 30
mil. obyvatel a je uměle vytvořen sestěhováním obyvatelstva v souvislosti
s výstavbou přehrady Tří soutěsek), nacházejí se v něm zastoupení všech
významných firem, je to středisko bankovnictví, obchodu, je zde i továrna na
montáž Škodovek. Po ubytování máme v úmyslu se podívat na nábřeží. Procházíme
Nankingskou
třídou a jsme
ohromeni
množstvím
lidí – je totiž
sobota
navečer, kdy
se
Číňané
obzvlášť silně
rojí.
Prodíráme
se
s naší
skupinou
davem. Na přechodech pro chodce
navzdory
jejich
zelené
stále
projíždějí všichni a všemi směry.
Je přímo zázrak, že jsme neviděli
jediný incident. Dostáváme se na
nábřeží Bund, podle řeky vede vyvýšené korzo, kde je parková úprava a lavičky.
Tady jsme naší průvodkyní ponecháni svému osudu. Navzdory neskutečnému
množství lidí pozorujeme, že není zdevastovaná žádná květina, nikde žádný opilec
62
nebo bezdomovec, žádné graffiti. Nikdo na
veřejnosti ani nekouřil, uklízečky všude stále
zametají. Na nábřeží máme z naší strany
anglickou koloniální architekturu (masivní
výstavní domy bank a správní budovy), na
protější straně řeky jsou výstavní paláce
moderní architektury, na kterých září názvy
světových firem. Nade všemi se tyčí již
zmíněná nejvyšší, téměř půl kilometru vysoká
budova
„Otvíráku“.
Naprosto
unaveny
z množství lidí se prodíráme nazpět k hotelu.
Cestou se stavíme v místní občerstvovně, kde mezi Číňany pojídáme kachnu, kuře,
rýži a saláty. K našemu stolu přisedá pár, který si poroučí mísu nudlí a jakéhosi
masa, asi kuřecích žaludků. Konstatujeme, že Číňané u jídla srkají, mlaskají a jedí
nehezky. Ostatně co s těmi hůlkami a dlouhými nudlemi mohou dělat jiného. Dnes
konečně jsme se dostaly na hotel jakž takž včas, připravujeme zavazadla
k zítřejšímu uložení do depozitu (zítra vlakem jedeme na jednu další noc jen
nalehko) a jdeme dřív spát, protože musíme vstát ráno už v 6 hodin díky přesunu do
Suzhou. Ve 21:45 dostávám SMS od Štěpána s předběžnými výsledky voleb,
Helena už spí.
30.5. neděle - Suzhou – Benátky východu – bonsaje, výroba hedvábí
Ve 4 hodiny ráno zjišťujeme, že se pod našimi okny něco děje. V ulicích se
shromažďují trhovci se svými kárami
a zbožím. Před sedmou jdu ven fotit a
mám skvělé úlovky: „slepičí živnost
na kole“ – na nosiči klec se slepicemi,
Číňan vybrané
slepici
prostřihne
hrdlo, nechá ji v pytli zavěšeném po
straně zadního kola „vytřepat“, jeho
bába ji pak opaří v hrnci s poklicí
přivázanému ke kolu z druhé strany, na igelitu na zemi ji bleskově oškube,vykuchá.
63
Jiní prodejci mají v sítěných pytlích různé druhy žab, želvy vodní i bahenní, různé
měkkýše, jiní prodávají ryby, zeleninu, vejce, melouny i boty a textilní zboží.
Úderem sedmé hodiny přichází policie a trhovci kvapem mizí do různých průjezdů
a průchodů. Za policií jdou babky socky a sbírají, co kde trhovcům upadlo na zem a
dá se ještě spotřebovat. Za nimi zametací komando a během chvilky by nikdo
nepoznal, že tu před několika minutami byl živý trh s desítkami lidí.
Velká zavazadla ukládáme
v hotelu do skladu a všichni
společně vyrážíme na blízké
metro.
končíme
Přestupujeme
na
a
vlakovém
nádraží. Už se celkem dobře
orientujeme v nápisech i způsobu odbavení. Na
nádraží i předtím v metru jsme opět prošli
bezpečnostními
rámy
a
prosvítili
nám
zavazadla. Nádraží je velmi moderní, nové,
patrně v souvislosti s probíhajícím EXPO 2010.
Nastupujeme do super vlaku, který směřuje do
Nankingu (Nanjingu), my vystupujeme za
hodinu v Suzhou. Vlak dosahuje maximální
rychlosti 239 km/hod., což průběžně sledujeme na světelné tabuli v kupé.
64
Suzhou (Su-čou) asi 6 000 000 ob.
Suzhou je na čínské poměry poměrně malé město, ale známé. Proslulo výrobou
hedvábí, oboustrannými výšivkami na hedvábí a především zahradami. Zvláštní
šarm mu dodávají vodní kanály, které na mnoha místech, podobně jako
v Benátkách, suplují ulice. Kanály jsou překlenuty mnoha mostky a lávkami, takže
město bylo také nazýváno „Benátkami Orientu“. Kouzlo starého vodního města se
ale v dnešní době trochu vytrácí pod náporem moderní zástavby, stěžejní atrakcí
jsou zahrady.
Význam lokality, která je obydlena od 5. století př.n.l. stoupl za dynastie Sui (Suej),
kdy byl zbudován Velký dopravní kanál spojující vodní cestou sídelní město
s městem Hangzhou. Suzhou je oblíbeno pro poměrně příjemné podnebí. Úředníci
ve výslužbě si zde budovali domy obklopené nádhernými zahradami.
Největší rozmach zahrad nastal za dynastie Ming, za největšího obchodního a
kulturního rozkvětu města, kdy zde existovalo na 200 soukromých zahrad.
V současnosti
se
jich
zachovalo
100.
Jedna
z nejdokonalejších
a
nejpropracovanějších je zahrada Mistra rybářských sítí.
Čekáme dost dlouho v poledním
vedru před nádražím, protože náš
řidič
uvízl
v zácpě.
Konečně
nasedáme do malého autobusu a
odjíždíme do zahrady na úbočí
Tygřího kopce. Na jeho vrcholu je
pagoda ze 7. – 8. století z období
dynastie Ming. Protože je neděle,
Číňané se opět rojí víc než
obvykle. Proto si vybíráme trasu
trochu
mimo
zájem
ostatních
návštěvníků,
do
části
s překrásnými
pavilony,
mezi
nimiž jsou rozmístěny nádherné staré bonsaje. Procházíme altány, jeden z nich je
65
funkční, vybavený kobercem, vyřezávaným nábytkem a reproduktory. Určitě slouží
nějakým V.I.P. návštěvám. Celková vyváženost mezi stavbami, cestami i
rozmístěním bonsají se nám zdá až neskutečná. Samotné bonsaje jsou prastaré a
pěstěné s vybraným vkusem. Zaskočilo nás i vybavení toalet – vstupní salón
s plyšovými křesílky a mísy evropského typu se splachováním na fotobuňku.
Vracíme se k východu a nuceně procházíme tržiště, které nabízí šaty, prádlo, perly,
vějíře, suvenýry, jídlo, hedvábí a asi cokoliv.
Nastupujeme
do autobusu
a
přejíždíme do továrny na výrobu
hedvábí. Existuje tu provoz pro
návštěvníky, který demonstruje
celý proces. Na velkých kulatých
bambusových
platech
se
housenky bource morušového
cpou listím. Jsou velikosti asi 5-6
cm, je jim právě 20 dní. Až se
zakuklí, vytvoří kokon velikosti holubího vejce. Kukly uvnitř kokonu se zahubí
teplem a vysuší. Procházejí kontrolou a rozdělují se na ty, které obsahují jen jednu
kuklu, z nich se bude odvíjet cca
1 km dlouhé vlákno určené ke
tkaní, a na ty, které mají uvnitř
kukel
víc.
odvinout
U
těchto
souvislé
nelze
vlákno,
protože vlákna housenek jsou
zamotána přes sebe. Tyto kokony
budou
použity
hedvábných
pro
výrobu
pokrývek.
Procházíme dílnou, kde se ze spařených kokonů uvolňují vlákna a spřádají do
přaden. V dalším oddělení jsou člunkové stavy z roku 1920, kde podle programu na
děrném pásu se tkají látky s tradičnímu vzory. V následujícím provozu nám ukazují
zpracování vícekuklových kokonů. Po namáčení se kokon ručně rozcupuje, kukly
se zněj odstraní, a natáhne se na obloukovou šablonu. Posléze se ve vrstvách
66
roztáhne na ještě větší rozměr.
Vzniklý
polotovar
zhruba
velikosti kapesníku se sejme ze
šablony a převezmou ho v rozích
4 ženy, které jej mezi sebou
natahují na obdélník rozměru cca
2,5 x 2 m. Tyto tenounké řídké
vrstvy postupně vrší na sebe, až dosáhnou výšky asi 10 cm, pak vše umným
pohybem vsunou do plátěného povlaku. Vznikne tak pokrývka s hedvábnou náplní,
která se v povlaku nepohybuje, nepere se (jen větrá na slunci), je lehká, bezprašná a
antialergická. Neodolaly jsme a s Helenou si je koupily. Nakonec procházíme
prodejnou, která nabízí umělecké předměty z hedvábí, oděvy, šátky, kravaty aj.
Tady jsme odolaly, ale nebyl by problém tu utratit spoustu peněz. Výrobky se nám
navzdory odlišnému vkusu Asiatů kupodivu velmi líbily.
Odjíždíme na společný
oběd, pak do zahrady
s jezírky, pavilonky a
další
nádhernou
sbírkou
kvetoucích
bonsají,
evidentně
starších
než
v předchozí
zahradě.
V této obdivujeme i sbírku u
Číňanů
pitoreskních
oblíbených
kamenů.
Zahradu jsme prošli celou,
opět se vracíme na bizarní
tržiště, kde opět nabízejí
perly a hedvábí.
67
Autobusem odjíždíme do hotelu,
kde naše vedoucí delší dobu řeší
naše ubytování. Pokoj nic moc, ale
alespoň je na odvrácenou stranu
ulice, takže celkem klid. Moje postel
není převlečená, ale už to ani
nereklamuji. V koupelně plíseň a
chuchvalce vlasů ve sprše. Jdeme
nakoupit do blízké samoobsluhy jídlo na zítra, Helena kupuje skvělý meloun –
klasický zelený, ale se žlutou dužinou – moc jí chutná. V hotelu opět není internet,
Helena se mnou už nikam jít nechce, posílají mne někam za roh do tmy, ale vracím
se, v tuto skoro noční hodinu už nic neriskuji. Ráno vstáváme již po 6. hodině,
takže dnes konec…
31.5. pondělí – Suzhou zahrada Mistra rybářských sítí – vodní
městečko Zhouzhuang – návrat do Šanghaje
Ráno odjíždíme v 7:15 do zahrady Mistra rybářských sítí, kam přicházíme již před
otevírací hodinou. Má to tu
výhodu, že jsme tu zatím
sami. Zahrada není velká, ale
má svůj půvab. Kameny jsou
dovedně sestaveny, procházíme pavilony kolem
jezírek. Dá se tu i v klidu posedět. V pavilonech
je nádherný vyřezávaný nábytek i stěny.
V některých je vystaven čínský porcelán a
malované obrazy. Majetek nashromáždil a
zahradu vytvořil jeden čínský mandarín, který zde žil na odpočinku. Zdejší kraj byl
68
oblíben pro své klima a stěhovali se sem vysloužilí státní úředníci – mandaríni,
kteří se předháněli právě v budování krásných zahrad. Ne všechny se zachovaly,
pouze část jich byla renovována. Při odchodu procházíme uličkou se suvenýry, kde
nás zaujala rudá knížka Maových citátů v angličtině a italštině. Další perlou byly
hodinky s portrétem Maa na ciferníku, nepřetržitě mávajícího pravou rukou.
Přejíždíme
autobusem
do
malebného vodního městečka
Zhouzhuang,
s nedokonalou
mapkou v ruce jsme vypuštěni
do spleti kanálů, nábřeží a
obydlených domů. V okolních
jezerech se chovají perlorodky.
Čtyřletá
škeble
je
schopna
vytvářet perly, mořské jsou
kulaté,
sladkovodní
nepravidelné.
Sladkovodní
perlorodky mohou vytvořit až
30
perliček
(bílé,
černé,
růžové), kvalita se posuzuje
podle
zářivosti
a
tvaru.
Městečko
je
střediskem
jejich
prodeje.
Nejprve prohlížíme muzeum, ve kterém nás
zaujala expozice bankovek z celého světa.
Bohužel naše měna sem ještě nedorazila, zato
vlajka Slovenska tam byla hned dvakrát: u
příslušných
bankovek
jako
slovenská
i
slovinská. S úžasem pozorujeme, že místní
nabírají vodu ze špinavého kanálu a omývají
69
jí zeleninu. Zábavné se nám jeví to, když veslařka na zádi loďky při své práci zpívá
(spíš kvílí). Dostáváme se až do části města, kde bydlí rybáři a obyčejní lidé,
zaujala nás opravna loděk, je to
práce opravdu fortelná. Docházíme
do čtvrti, kde jsou „hausbóty“, spíš
brlohy na vodě. Hledáme hausbót
Heleny Vondráčkové ☺.
Vracíme se do turistické části města, procházíme klášterem, kde v jezírku plave
mnoho ryb i vodních želv. Vracíme se uličkami již zaplněnými turisty a neodoláme
svodům jedné prodavačky, která nám na míru vyrobí perlové náhrdelníky a
náramky. Helena ještě kupuje prsten s velkou perlou. Prohlídku města zakončujeme
nákupem vepřových kolen, které jsou místní specialitou a prodávají se doslova na
každém kroku. Jíme je na schodech před vstupní bránou (do městečka se platí
vstupné) a opravdu nám chutná.
Vracíme se autobusem do Šanghaje,
při vjezdu na dálnici (povolená
rychlost 80 km/hod.) nám kontroluje
pasy vojenská hlídka s policií.
Všímáme si krásně upraveného
středového pruhu, který je osázen
70
okrasnými dřevinami a umně ostříhán. Projíždíme Šanghají a jsme opět nadšeni
monumentalitou města a velkorysostí jeho výstavby i dopravní infrastruktury.
Znovu se ubytováváme ve stejném hotelu, tentokrát máme klidnější pokoj obrácený
na nádvoří velké školy. Žáci ale přijdou až ráno.
Odjíždíme metrem k výstavišti EXPO
2010, což je mimo program na naši
žádost,
obcházíme
podél
plotu
výstavní areál. Dnešní den již otevírací
doba končí, odcházejí odsud desítky
dobrovolníků
Výstavní
ve
plocha
stejnokrojích.
nám
připomíná
Letenskou pláň, vše je nové, včetně
povrchu silnic, chodníků a květinové
výzdoby.
Spousta
policistů
a
pořadatelů. Jednoho pořadatele žádáme
o informaci k místní dopravě, mluví
velmi dobře anglicky a je velmi
ochotný.
Vracíme
se
veřejným
autobusem na nám již známé nábřeží a
přes Nanjing road se dostáváme domů. Dnes v pondělí je tu mnohem menší
tlačenice než včera. Dole na ulici před hotelem kupujeme skvělé placky a k nim
jíme kolena od oběda. Nemůžeme je skoro dojíst, kolik na nich ještě zbylo masa.
Helena večeři zakončuje půlkou melounu a kácí se do postele.
71
1.6. úterý – Šanghaj – budova SWFC – stará Šanghaj – zahrada
Yuyuan
Dnes nemusíme brzy vstávat, protože odcházíme výjimečně až v 9 hodin, ale
vytahuje nás z postelí už po 6. hodině vzdálený hluk trhu. Vyrážíme s foťákem a
kamerou, pozorujeme prodej všech druhů zeleniny, ovoce, ryb, drůbeže, ošacení,
obuvi, brýlí, nádobí, tašek, suvenýrů apod. Ruch je neskutečný, dopravní zácpa
také, všude houkají auta a motorky. V 7 hodin trh končí, hluk nahrazuje bubnování
a
troubení
nádvoří
na
vedlejší
školy. Pionýři
ve
stejnokrojích se rojí
ze školy ven, mají
na
sobě
tepláky
s lampasy,
bílá
trička
nebo
teplákové bundy a
nezbytné rudé šátky.
Dlouhé minuty se
bubnuje
a
troubí,
mezi jinými melodiemi rozeznáváme i Ódu na radost. Následuje rozcvička – pionýr
a pionýrka předcvičují za zvuků hudby. V 8 vše končí a žáci v trojstupech
odcházejí do budovy školy.
Shanghai World Financial Center (SWFC)
je 3. největší stavba světa a největší stavba v Číně. Nachází se v Šanghaji a
dosahuje výšky 492 m. Stavba byla zahájena v roce 1997, ale později byla kvůli
Asijské finanční krizi zastavena. Obnovena byla v roce 2003. Do provozu byl pak
celý objekt uveden 28. srpna 2008. Má 101 pater, ve výšce 474 m se nachází
unikátní vyhlídková plošina, která je vyrobena z 12 mm silného tvrzeného skla a tak
město Šanghaj leží u nohou návštěvníků.
Budova slouží hlavně jako kanceláře. Je tu ale i hotel, nákupní střediska,
restaurace, konferenční místnosti a další vyhlídkové plošiny.
72
V 9 hodin vyrážíme společně na metro, abychom se dostali do nové ekonomické
zóny na východním břehu řeky Huangpu – Nového Pudongu. Při výstupu z metra
zjišťujeme, že se ztratili 3 účastníci. Průvodkyně Iva je jde hledat a my s Andreou
přecházíme
most
nad
křižovatkou a sjíždíme
na
chodník
k třetímu
směrem
nejvyššímu
mrakodrapu
světa
SWFC, kde zjišťujeme,
že
nám
zmizel
další
účastník. Vracíme se na
lávku
ztracence,
a
hledáme
čekáme.
Vidíme jej v dáli, vydává se za ním další účastník. Náš počet se tenčí – my ostatní
pokračujeme původní cestou k mrakodrapu, kde se skoro zázrakem postupně
všichni setkáváme.
S nevolí zjišťujeme, že vstupné místo ohlášených 100 Y je navýšeno na 150 Y.
Pořadatelé nás navádějí do výtahu, kterým nepozorovaně sjíždíme asi 15 pater pod
73
zem, tam přestupujeme do dalšího výtahu, který nás vyveze do 90. poschodí do
výše 400 m, tam jsem už potřetí kontrolováni a dojíždíme pohyblivým schodištěm
a dalším výtahem na vyhlídkovou terasu – do spodní části „okna“ mrakodrapu.
Pokračujeme dalším malým výtahem
na horní okraj okna, kde v podlaze je
prosklený pás, kterým je vidět spodní
terasa okna a lze dohlédnout až k patě
mrakodrapu. Je to až nepříjemný a
závratný pohled. Postranními podélnými
okny je vidět Šanghaj. Po prohlídce
sjíždíme asi do 70. patra, kde je nákupní
centrum a prázdný bar s nudící se obsluhou, protože ceny tu jsou asi vysoké.
Navštěvujeme toalety a je to zlatý hřeb prohlídky světového finančního centra.
Setkáváme
se
s toaletami
3.
tisíciletí. Kolem mísy je velín, na
kterém jsou tlačítka pro omývání
přední či zadní části uživatele,
případně obou současně, lze volit
i tlak vody, jejíž teplota odpovídá
teplotě těla. Zcela unikátní byl
klozet na konci řady kabin, jehož
jedna stěna byla
stěnou
74
proskleného mrakodrapu bez jakékoliv zástěny, takže člověk trůnící na míse má
před sebou panorama města. Zcela konsternovány luxusem toalet sjíždíme do
přízemí a své nadšení přenášíme na ostatní účastníky, kteří tuto lahůdku minuli.
Vedle dvou dosud nejvyšších mrakodrapů, z nichž onen navštívený je zapsán do
Guinessovy knihy rekordů, vyrůstá další, který bude ještě podstatně vyšší.
Výstavba města svědčí o významu a
bohatství země.
Poměrně
mrakodrapy
dlouhou
cestou
přicházíme
mezi
k přívozu,
přeplavujeme se spolu s nesčetným
množstvím motorek a kol, nás pěších je
daleko méně. Na pevninu se první
derou motorky, pak kola a nakonec my
pěšáci. Pokračujeme pěšky do původní
staré Šanghaje, která se postupně bourá
a nahrazuje moderními obytnými domy.
Ostrůvek baráků, který dosud zbyl, je
otřesnou enklávou mezi mrakodrapy.
75
Špína, chudoba, sešlost, hrůza. Procházíme skoro všemi zbylými uličkami a
nahlížíme do brlohů. Jejich obyvatelé jsou velmi přátelští a naší zvědavostí se
vůbec nepohoršují. Po společném
obědě vcházíme do další typické
čtvrti, která je upraveným skanzenem
staré Šanghaje – domy jsou stylově
upraveny a jejich přízemí slouží jako
obchody
(spíš
Vstupujeme
zahrady
ve
do
pro
prý
městě.
turisty).
nejkrásnější
Bohužel
se
spoustou dalších turistů – celých
skupin.
V zahradě
jsou
zajímavé
střechy, ozdobené dračími hlavami,
soškami zvířat a zajímavými reliéfy,
krásná jezírka s okrasnými rybami,
opět
tvarově
zajímavé
kameny,
pavilónky vybavené vyřezávaným nábytkem a různými artefakty. Procházíme přes
další část tohoto pitoreskního turistického města, poté rušným velkoměstem
s mohutným provozem v ulicích, kde je umění přejít ulici po přechodu i na zelenou,
protože tady všichni jezdí bez ohledu na nějaké barvy. Utrácíme poslední peníze,
balíme a jsme rády, že už končíme. Bylo toho tak akorát.
2.6. středa – magnetický vlak, odlet domů přes Helsinky
Vstáváme před pátou, v 6 odjíždíme autobusem k magnetickému vlaku MAGLEV,
jenž může dosáhnout rychlosti přes 400 km/hod. My se couráme rychlostí do 301
km/hod., za 6 minut jsme na letišti, odbavení je bez problémů, pouze Romanovi
zabavili laserové ukazovátko, které si koupil za 20 Y. Odlétáme pouze s Andreou,
Iva se s námi loučí a je ráda, že se naší skupiny zbavila. Prý jsme byli její nejhorší
skupina v její kariéře průvodkyně. Neměli jsme si podle ní kupovat tak levný
zájezd, když jsme měli výhrady k ubytování. Myslím si, že spíš byla unavená po
první hektické polovině zájezdu a trochu pak organizačně nestíhala, nakonec i ona
už ve svých 71 letech navzdory výtečné kondici má své limity.
76
Desetihodinový let do Helsinek zvládáme
v pohodě, pouze Helena vyhlásila válku
Finsku, resp. jednomu Finovi sedícímu před
ní, který zarytě trval na sklopení svého
sedadla.
Úplně
pohodově
pokračuje
let
s českou společností do Prahy, za 2:15 hodiny
přistáváme do hustých mraků a deště, teplota
11°C. Kufry přišly, loučíme se s ostatními kromě Pepy, kterého jsme z mnoha
důvodů během zájezdu moc nemusely. Štěpán na nás čeká na letišti a rychle a
pohodlně se dostáváme domů.
Epilog.
Před odjezdem do Číny jsme s Helenou věděly, že Čína je ohromná a bohatá a že tu
žije víc než miliarda lidí. Dnes už víme, že je to země ohromně bohatá, že ta
miliarda lidí jde dopředu, poznaly jsme charakter těchto lidí a způsoby jejich
jednání. Viděly jsme, jakým způsobem je vedena mládež, jak lidé žijí, jak se baví,
propastné rozdíly mezi nimi, mezi venkovem a městem, mezi jednotlivými městy i
mezi vesnicemi. Bohatství světa se přesunuje sem na východ a je to tu znát na
každém kroku. Každý Číňan má „odloženou spotřebu“, ta je v začátku realizace:
počínaje bydlením, dopravními prostředky, způsobem života (začínají cestovat).
Znamená to, že Čína se stává zcela bezkonkurenčním ohromným trhem. Pokud se
na světě nestane něco nepředvídaného, má před sebou pouze cestu bohatství.
Problém mohou mít Číňané v budoucnu se stárnoucí populací díky politice jednoho
dítěte, mohla by to být pro ně časovaná bomba.
Přes náročnost zájezdu jsme rády,
že jsme cestu podnikly. Jestli
nevíte kam jet, jeďte do Číny –
nezklame vás.
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2010
77