JBL Studio 280 - Harman Kardon

30.6.2014
JBL Studio 280
Na stránkách Hi-Fi Voice jste již měli tu čest s nejnovějším přírůstkem
výrobního katalogu americké legendy JBL. Jejich řada Studio v nejnovější
inkarnaci předvádí zřetelně méně zvukové i optické extravagance a blíží se tak
skutečně ideálům, které by nám snad mohly vyvstat na mysli při přečtení jejího jména. Model 290 se nám opravdu
velice líbil, ale byla by škoda nepodívat se i na nižší dva – 280 a 270, které jsme měli možnost srovnat právě s vlajkovou
lodí a které nejsou ani o moc drobnější, ani o mnoho levnější.
Tak jako u nejvyššího provedení, i zde jde o velmi civilně působící podlahové reprosoustavy, které své vyšší sourozence
věrně kopírují – pouze v trochu menším měřítku. I když i to je relativní. Zaoblená, hladká a spíše konzervativně
zpracovaná ozvučnice z masivních MDF desek totiž pořád váží přes 20 kg na jeden kus a to při nadstandardních
rozměrech 112,4 x 23,7 x 28,4 cm (v x š x h). Je to vlastně jen o nějakých 5 kg a pár centimetrů na každé ose méně, než
na kolik narostl vyšší model 290.
Adekvátně zmenšení fyzických rozměrů mezi modely 290 a 280 bylo ubráno i na psaných parametrech. Největší rozdíl je
ve dvojici basových reproduktorů – ty se smrskly z 20 cm průměru na 16,5 cm, tak aby se vešly do užšího profilu skříně. I
zde ale zůstaly membrány z materiálu PolyPlas (papírový základ s polymerovou „polevou") s robustními závěsy a
profilovaným povrchem.
Střední rozsah obstarává stejně koncipovaný měnič s membránou o průměru 10 cm – zde už je provedení zcela
identické jako u Studio 290. Stejný je i výškový měnič – za rozptylkou uložená keramicko-kovová kopulka (konkrétně z
firemního materiálu CMMD) o průměru 2,5 cm, vsazená do ostře řezaného zvukovou HDI (High Definition Imaging).
I vzadu je vlastně totéž, co u vyššího modelu – velký bassreflexový nátrubek z pevného plastu, kteroužto koncepci ve
svých produktech u JBL nazývají Slipstream. Stejně tak vanička s do výšky trčícími kvalitními reproduktorovými terminály
v bi-wiringové konfiguraci je k nerozeznání od té ve vyšším modelu.
Velmi podobné jsou i parametry – zatížitelnost se zredukovala z 225 Wattů na rovných 200 (hlavně kvůli menším
basovým měničům), citlivost sice už nepřesahuje 90 dB, ale ani s 89 nebudete mít s rozehráváním větší problémy.
Zůstává tu jmenovitá impedance 8 Ohm, díky níž nebudou Studio 280 ohrožením pro žádný zesilovač. Zajímavé je, že
větší měniče a větší vnitřní objem ozvučnice dělají rozdíl pouhé 2 Hz – JBL Studio 280 tak umí sáhnout na stále skvělých
40 Hz (oproti 38 Hz vyšších bratříčků) a vystoupá na identických 22 000 Hz, to vše v toleranci +/- 3 dB.
Poslech JBL Studio 280 jsme absolvovali společně s modely 290 a 270. Zdroj signálu nám byl přehrávač Marantz SA7003, zesiloval pak buď Marantz PM-14 S1, nebo Harman Kardon AVR 270, kde se prokázala síla in house vývoje – tito
dva, přes výrazně nižší cenu elektroniky, se ukázali být perfektním párem, stejně jako u modelu 290. Ne že by highendový Marantz byl horší, ale JBL už jeho přednosti nevyužily a v kombinaci s receiverem AVR 270 byl výsledek celkově
muzikálnější. Je to prostě praktický důkaz toho, že hifi je alchymie. Stejným důkazem budiž i to, že ačkoliv podmínky byly
úplně stejné a Studio 290 a Studio 280 se na první pohled liší jen rozměry, jejich charakter je až překvapivě odlišný.
Třeba v oblasti basu je model 280 oproti 290 znatelně méně objemný, zato jaksi soustředěnější, přesněji definovaný.
Dobře znát je to na kontrabasu v „Momentary Truce" od Flim & The BB´s („Vintage BB´s" | 1992 | dmp | CD 486), ten
najednou působí o něco menší, zato jsou dobře znát jeho okraje a přitom nástroj stále nepůsobí ploše, je to zřetelně
velký kontrabas – přesně tak, jak by se od americké reprosoustavy od JBL dalo čekat. Činely jsou naopak až
neamericky klidné, jemné a decentní.
Podání nástroje v Bachově „Suitě pro sólové cello #1, BWV 1007" („KEF Ultimate Resolution Demonstration Disc 2" |
2010 | Universal | 480 3148) je velmi kompaktní, přednes je plně pod kontrolou a i když necítíte nijak velkou naléhavost,
tahy smyčce po strunách jsou jasné a hlavně velmi dobře prokreslené už při nižších poslechových úrovních, což je za
dané peníze rozhodně skvělý výsledek. Zvuk vůbec jako kdyby vykvétal z reprosoustav s lehkostí a snadností, lehce
netypickou pro značku JBL a její pevný, hutný zvuk. Lehkost tu navíc není vykoupena pocitem, že někde něco schází.
JBL Studio 280 jsou výjimečně nestranné a vyrovnané, jak ukázala Dylanova „Blowin´ in the wind" („DYLAN" | 2007 |
Columbia | 88697 16131 2). Duo kytara s vokálem pocitově celou skladbu vede a nic vás neruší od jejich klidného
vnímání, přirozeně vyplývá nad ostatní složky hudby, aniž by je však zastínilo. Zvuk je vlastně až překvapivě nenásilný a
klidný, díky čemuž se můžete nerušeně probírat zvukovými detaily – těch kompaktní sloupky nabízí na danou cenovou
třídu dost, navíc ve zcela neagresivním stylu.
Talent pro rockovou hudbu, typicky spojovaný právě s JBL, rozhodně prosákl i do Studio 280. Paradoxně menší sloupky
ve skladbě L.A. Guns „City of Angels" z desky „Waking the dead" (2002 | Spitfire | SPT-15192) zastiňují své větší kolegy –
je to jednoduše paráda, hudba šlape, je semknutá a úderná, díky umírněnému basovému základu nemáte pocit
zahlcení, ale rychlost a impuls si vás získají.
Jakkoliv předvádí Studio 280 spořádaný klid a dobrou organizaci, nerezignují ani na muzikálnost, jak nám ukázala „My
Mini and Me" od Gwyneth Herbert („Clangers and mash" | 2010 | Naim Edge | naimcd137). Lehký zvuk si zurčí kupředu,
objemově vás neutopí a možná by zvuku slušelo i nepatrně více výšek, ale bohatý vokál a přesný bas jsou jednoduše
parádní. Dokonce zapomenete, že tyhle sloupky nepatří mezi největší krasavce a že vlastně stojí jen rozumných 22 tisíc.
Třeba i tlesknutí dlaní, které mnohdy vyznívá jaksi nepřirozeně a synteticky, tu má přirozenou texturu, takže
nepochybujete, že jde skutečně o zvuk, vytvořený dlaněmi.
Dobrý dojem je podpořen i tím, že se můžete snadno soustředit na hlavní hudební motiv – čistota a transparentnost
sluší i „Os iusti" od benediktýnských mnichů z kláštera Santo Domingo de Silos („Chant" | 1994 | MFSL | UDCD 725).
Odrazy a droboučké zvuky pozadí tu nejsou příliš zřetelné, zato vokály jsou jasné a konkrétní, dokonce vůbec nevadí, že
zaostření reprodukce je spíše na úrovni celého sboru, než jednotlivých vokálů, byť jasně cítíte různorodost hlasů – tedy
to, že nesplývají v nekonkrétní hromadu. To je opět charakteristika, ospravedlňující slovo „Studio" v názvu reprosoustav.
Navzdory tomu, že zvuk je lehký, umí Studio 280 vložit do přednesu i dostatečný impuls, jak se ukázalo v „Largo du
Concerto No 5" v podání Simone Dinnerstein („Cabasse La Collection" | 2011 | SONY | 88691918262). I když mírně
tenčí zvuk nevzbudí dojem zcela „dospělého" piana (působí maličko zmenšeně), rychlost je zato výborná, stejně jako
dynamika – stisk klávesy vykřísne jasný a znělý tón a s jistotou ho drží po dlouhou dobu. Hudba si navíc drží svou
příjemnou muzikálnost.
Pokud by se měly sloupky Studio 280 něčím pochlubit, pak hlavně středním pásmem – zvláště hlasy jsou zvládnuté
velmi dobře, a i když nemají oslňující hloubku, jsou dostatečně bohaté na informace a hlavně působí velmi přítomně.
Slova jako „pod dekou" jsou reprodukci naprosto cizí. Pravdou je, že komplexní orchestr je opět spíše kompaktním
celkem, než bravurně rozloženým společenstvím mnoha nástrojů, ale pohybujeme se prostě ve třídě, kde podobné věci
nejsou možné. Důležité je, že i řízný vokál Patricie Petibon v Offenbachově „Orphée aux enfers" z desky „Les Fantaisies"
(2002 | Virgin | 7243 5 62294 2 6) zůstává sice průzračný, ale není vulgární či řezavá a že vysoké polohy k tomu mají
tendence.
JBL Studio 280 jsou vizuálně i zvukově kompaktnější, opravdu „studiovější" variantou vlajkového modelu 290. Snad by
jim slušelo o něco intenzivnější podání výšek, ale jinak si v dané kategorii není nač stěžovat – vlastně i ty enormně
jednoduché křivky v menším vydání vypadají případněji. Pokud tak hledáte reprosoustavy s příjemnou vyrovnaností,
kontrolou a dobrou čitelností a detailností, které z reprodukce nedělají efektní divadlo, ale přesto se dobře poslouchají a
nemají takový ten profesionální odstup, pak nabízí JBL Studio 280 lákavý poměr ceny a výkonu.
KLADY
+ oproti vyššímu modelu poklidnější, celistvější reprodukce
+ téměř stejný důraz a kontrola, jako u vyššího modelu
+ ač ne o moc menší, vizuálně pro menší prostory asi přijatelnější, než 290
+ velmi snadno se rozehrávají
ZÁPORY
- nelze od nich očekávat mocný a dramatický „americký" zvuk, byť je to jinak charakteristika často přisuzovaná JBL.
Zdroj: Hifi Voice
Autor: Daniel Březina
(http://www.harman-kardon.cz)