Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání Duchovní

Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání Duchovní

Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání
Duchovní drama ve třech dějstvích od A. H. Niemeyera pro sólové hlasy, sbor a
orchestr
První dějství.
Scéna je zahrada před vesnickým domem. Lazarovy sestry Marie a Marta vyvádějí
nemocného bratra z domu, vedou jej pod stinnou palmu a něžně jej pokládají na
kvetoucí trávník. Jeho tvář je bledá, ne však znetvořená.
Lazar (slabým hlasem): Zde nechte mne odpočívat poslední hodinu, ještě se
potěšit božím stvořením! V jemném, mírném šumění přichází Milostiplného
hlas a volá, že prach v prach se zase obrátí. Neplačte, drahé duše, neplačte, že
od vás odcházím k našemu Otci. Život je okamžik, ještě na okamžik vás
obejmu!
Marta: Ještě na okamžik? Můj bratře, ach můj bratře! Hodiny jsou věčností bez
tebe, a ty nyní odcházíš do stínu hrobů, daleko od nás, abychom tě v pustých
nocích, v osamělé chatrči oplakávali, aby ve vrcholku palmy se náš nářek
rozléhal, na tvé hrobce dozníval.
Marie: Nermuť lkáním jeho duši, aby ho neopustil vznešený mír. On sice odejde,
my zůstaneme! Umlkám před moudrým řízením, skloněna v prachu se
modlím k Nejvznešenějšímu. Ach, cítím hluboce jako ty, že můj Lazar spěchá
pryč; však jak šťastny byly bychom, kdybychom byly jako on a jako on hodny
toho, vidět prach země brzy u našich nohou. Jestliže jsi nyní dobojoval svůj
poslední boj, pak spásu tobě, můj bratře.
(Arie)
Stůj v posledním boji při znaveném,
ó Pane smrti, stůj při něm,
aby jeho duše byla plna
vznešeného, sladkého míru.
Až mu hlava zemdlelá klesne,
pak stůj při něm,
aby hříchů mstitel
pohár smrti vypil
s odvahou hrdiny.
Až mu hlava zemdlelá klesne,
pak stůj při něm...
Lazar: Plna míru, ano, plna míru je duše, plna žhavé žízně po nesmrtelnosti.
Nepomyslel jsem, že bude hodina polibku na rozloučenou tak radostná.
Často, když jsem zde ležel ve stínu palmy, přemítal jsem, důvěrná stala se
mi myšlenka na smrt, údy mi prochvívala tajemná hrůza! Zemřít! Zemřít!
Už nikdy nespatřit tuto louku, tyto květiny, a vás, mé milé! Jak úzko mi bylo
1
na duši! Nyní je kol mě jasno jak za svítání! Žehnám tomu, kdo mu přinese
zprávu o brzké smrti!
Nathanael (přišel při posledních slovech): Nuže mně požehnej, můj bratře! Ach, tak
blízko, tak blízko hrobu! Ne, neděsí tě to! Jak unikla životní síla a smrtelná
bledost se rozprostírá mdle na tváři trpícího. Bůh žehnej svého trpitele!
Chladný pot stéká po čele,
krev v jeho žilách vázne.
Jsi u cíle, u cíle,
Bůh kéž tě vede
při posledním kroku!
Velmi blízko je naplnění,
velmi blízko, můj příteli!
Lazar (velmi slabě): Vítej, můj Nathanaeli, přicházíš od našeho učitele?
Nathanael: Od něj! Já, když posel přišel, stál jsem mu těsně po boku a naslouchal
jsem vznešené moudrosti jeho slov. „Jdi,“ řekl, „a řekni mým přátelům: Ne
ve smrti leží Lazar; vysoko budete velebit Syna Otce!“ Spěchal jsem k tobě.
Ne, to není smrt, Marie, Marto, hleďte nebeský pohled, předtuchu odměny,
která bojovníka brzy korunovat bude, a onen sladký klid!
(Arie)
Až budu dost bojovat
spolu s nebeským vítězem,
až blažený den triumfu
se objeví v jeho vznešenosti:
přijmi pak, ó klide v hrobě,
který oplakává milá harfa,
přijmi pak, když jsem dost bojoval,
ó klide v hrobě,
přijmi také mě,
tak něžně jako mého přítele!
Až budu dost bojovat...
Marta: Nathanaeli, mohu tě jen obdivovat, i tebe, můj Lazare, s takovou odvahou
hledět vstříc hrobu! Však ohromná myšlenka se mě ještě zmocňuje. Ach
dejte mi, dejte mi jen kapku své útěchy, svého klidu! Nadarmo, nadarmo!
Myšlenky strachu a hrůzné obrazy smrti, kam pohlédnu!
Marie: Ó Marto, kdyby ses uklidnila, pomohl by ti ten, kdo všechny slzy počítá.
Pohleď, jak se Bůh v Lazarovi zjasňuje, jak tiše trpí.
Lazar: Kdo by to nechtěl, Marie! Víc, mnohem víc bude muset jednou ten, kdo na
sebe vzal naši nemoc, kdo nás vede cestou k Otci, ach, kdo nás miluje, skrze
2
nějž jsme blažení, mnohem víc bude muset snášet! Nepřichází každé
utrpení od něj, který je láska, celá láska?
Marie: Útěcha ať tě provází tam do říše světla, kde už se mnozí naši bratři
shromažďují, tato útěcha, poslední útěcha v hodině smrti. Jak by jinak snesl
pozemský člověk břímě utrpení? Když nyní s tisícinásobnou trýzní bolestí
houf na něj naléhá, když v poháru, jenž už neosvěžuje, se množí slza
raněného oka, v zuřivém boji tváře žhnou, prchá klid od lože, na němž bída
chabě spíná ruce, ňadra bez dechu s každým vdechnutím nová dýka
proniká! Klesající povaha podléhá a přece to snáší a ráda by dala život
v utrpení tvůrci ochotně zpět, a vzdychá a bojuje k umírání, a trpí ještě
mocněji, a přece to snáší. Kdo ho tu drží, že neklesne? Lásko boží, tys jeho
naděje. Skála v moři, ať vlny až k vrcholu se vzdouvají, tys jeho naděje,
Lásko boží, ty, jen ty jsi jeho naděje. V noci obav z utrpení, když se probouzí
bouře pochybností, podrží tě a nezakolísá, v noci obav z utrpení jsi, lásko
boží, jeho naděje.
Jemina, zmrtvýchvstalá dcera Jariova (rychle přispěchá): Ach, tak jej ještě
nacházím. Šla jsem za Nathanaelem, ztracena ve starostech, že vás uvidím
trpět, vy něžné sestry! „Možná už je ušlechtilý opustil.“ To pomyslela jsem,
si, vstala a spěchala, abych ti ještě jednou, ty drahý, požehnala!
Lazar: Jemino, dcero vzkříšení, také ty, Bože, můj Bože, kolik milosti se mi ještě
dostane, než zemřu! Mnoho blažených hodin dala přátelství slast životu,
který opouštím. Všechny se mi při pohledu na vás vrací, jako andělské
bytosti! Přijď, lásko, ke mně do květin, zpívej mi píseň o smrti a
zmrtvýchvstání, jak jsi nám ji často zpívala v letních nocích, když něžný
třpyt měsíce ozařoval hru tvých strun. Jednou, až družkám svého mládí,
mým sestrám tam zpívat budeš, snesu se níže v jemném svitu hvězd. A
nyní, možná vystoupí můj duch k Bohu, po němž žízní.
Jemina (Arie): Tak usíná na růžích,
tak usíná nevinnost,
kde něžné vánky ševelivě
ji květy posýpají.
Jak sladce spí,
s andělským mírem
v rozkvetlé tváři,
vaňte jemněji, vánky,
nevzbuďte ji!
Tak jsem dřímala,
a družky mě zasypávaly
růžemi Šaronovými.
Tak usíná na růžích,
tak usíná nevinnost...
3
Nyní uletěl rychlým mávnutím tento duch a snaží se dostat vzhůru. Rychle
se ke mně přidružili andělé. „Buď vítána, sestro, spásu nebes tobě.“ V dálce
jsem viděla vznešený třpyt, však příliš oslňoval a zářil stále. Najednou
zaznělo mému uchu jako ze země vzhůru: „Probuď se, probuď se, má dcero,
probuď se!“ Tak vrátila jsem se, jak myšlenka rychlá, k vám zpět, probudila
jsem se a slyšela ještě poslední tóny nářku kolem svého lože a spatřila tvář
prostředníka. Bratři, sestry, větší blaho nemá ani nebe! Tak to bylo se
mnou, Lazare. (nakloní se nad něj) Ach, pohleďte, je tak bledý, tak bledý.
Marie, Marta: Náš bratře Lazare!
Nathanael: Můj příteli Lazare!
Lazar: Umírám! Umírám! Ach, nyní přichází, přichází smrti rána. Jsem připraven
kráčet temnou cestou. Je přece temná, ó Pane, můj Pastýři, veď mě, ach kéž
mé srdce nyní pukne. Pak Milostiplný, pak mě neodvrhni.
Nathanael: Svatý, neopusť jej v poslední hodině!
Jemina: Ó, milosrdný, ó neopusť jej v hodině smrti!
Marie: Ach nechte mě zlíbat z jeho rtů poslední požehnání!
Marta: Ó kéž bych ležela už jako ty zahalena smrtelnou temnotou.
Sbor (přátelé, kteří se nyní shromáždili): Milostiplný, uzdrav rány našich duší! Ó
milosrdný, ó neopusť nás v poslední hodině! Předobrý, neopusť nás!
Druhé dějství
Scéna je zelená louka plná náhrobních kamenů, obrostlá palmami a cedry. V pozadí
hájek a v dálce cesta k Lazarovu domu.
Šimon saducejský (vstoupí, velmi neklidný): Kde to jsem? Běda, kolem mě hroby,
kameny porostlé mechem, květiny klíčí z prachu, a zetlelé lidské kosti, smrt
a zkáza kolem mě, a já, a já, možná ještě dnes druh těch ležících mrtvých,
spuštěn dolů, do strašlivých hlubin, zhasne to, co ve mně myslí, vyhlazen
z božského stvoření. Běda! (v hlubokém zamyšlení obchází, v hájku spatří
otevřený hrob, ucouvne) Už připravujete, hrobníci? Pro mě? Budiž! Ha,
zbabělý Šimone, chvěješ se před hroby a toužíš po tom odejít z tohoto světa
nářků, bázlivě hledáš klid, a utíkáš před ním? Ach kéž bych se mohl,
Všemocný, v prachu jen jednou, než zahynu, tak radostně jako tehdy, kdy
jsem ještě snil sladký sen o věčném životě, před tebou pomodlit! Já
nemohu, nemohu! Běda! Běda, strašlivé myšlenky na smrt! Mé údy
vrávorají, před mýma nohama otevřený hrob, běda! Všemocný, kéž se mě
4
chopí. Smrtící, slituj se! Umírám, smrtící, slituj se! Běda, už mě pohřbívá
otevřený hrob do své hlubiny, běda! Běda! Běda, strašlivé myšlenky na
smrt! Běda!
Nathanael (přichází z jiné strany): Čí je ten žalobný hlas, který můj sluch tak děsí?
Šimone, ty, můj příteli? Bledá je tvoje tvář! Učitel nesmrtelnosti ať se nad
tebou slituje, aby tě osvěžila útěcha věčného života.
Šimon: Jak šťastný jsem byl, když mi to ještě bylo útěchou, když věčnost, vzkříšení
a poslední soud mi byly útěchou v tichu mého života. Avšak nyní, příliš
moudrý, abych mohl být klidný, se má znavená duše potácí mezi touhou po
věčném spánku v hrobě a chladnou hrůzou z hniloby a tlení!
Nathanael: Nuž počkej zde, můj příteli, tam vynášejí z domu našeho milého
zesnulého Lazara, možná ti v písni přátelství zašeptá sladké tušení
nesmrtelnosti! Pohleď, mnoho našich přátel už se shromáždilo, mnoha
květy již hrob zasypali, já ho neoplakávám, smrt mu byla velmi milostivá,
bude i tobě, bude i mě, jen až přijde vážná hodina! (vejde hlouběji do hájku a
Šimon na druhé straně odchází)
Sbor Lazarových přátel (dva sbory): Tiše a klidně spí náš přítel, po poledním
parnu jej brzy přijme chladný hrob, plačte, sestry, plačte, bratři! Horké
poledne pominulo, chladný stín na tě čeká, sladký klid lože přijme tě, milý,
do svého chladu. Posypte cestu myrtovým listím, lukami a okolní přírodou
ať zní smutný žalozpěv. Posypte cestu myrtovým listím, lukami a okolní
přírodou ať zní slastná píseň naděje, že ten, jenž nyní tlí, znovu rozkvete.
Připravili jste mu místo odpočinku? Připravili jsme mu místo
k zmrtvýchvstání. Tak vyklič zde, cedře boží, vezmi jej, hrobe, do svého
stínu. Přijmeš jej, on vyklíčí, vyroste v cedr boží.
Nathanael: Nuž položte jej do květin, abychom na něj ještě jednou, žehnajíce,
pohlédli. Vidíte, ten klid, jako by snil sen o svých přátelích. Marie, ach
Marie, vzmuž se, copak se jednou nevzbudí, až po posledním okamžiku
spánku všichni povstaneme z prachu hrobů? Ona mě neslyší, objímá
v němé bolesti kupku hlíny, která má bratra přikrýt.
Marta: Nebuď ji, ten pohled by nevydržela. Můj Lazare, můj bratře! Bledý a němý
leží, ó smrti, ó smrti, vrať mi ho zpět. Kde je jeho vznešený úsměv? Kde
melodie rtů? Mládí jeho skrání, kam? kam? A brzy, dřív než jaro dvakrát
nebo třikrát na jeho hrobě rozkvete, kosti a prach ztraceny, ach ztraceny
v klínu země. Ó kéž bych klesla s ním, ó kéž bych mohla zemřít, můj Lazare,
ó můj Lazare! Zdvihněte mě, křídla bouře, vzhůru od kopečku hrobu,
vzdouvajícími se vlnami, všemi drahami hvězd jej chci následovat!
Překlad Vlasta Reittererová
5