Zde - Anticapitalista.com

Číslo 41. – Prosinec 2008
www.revo.cz.tc
NEZÁVISLÁ ORGANIZACE MLÁDEŽE
Topolánkův triumf
na kongresu ODS
čtěte na stránkách 3 a 4!
Růst krajní pravice
ve střední Evropě
více na stránkách 7 a 8!
ROK 2009 Ve znamení
Ekonomické
krize!
1
hlavní téma
41. číslo
Světová hospodářská krize
Kam se podíváme, tam to slyšíme: bankroty
bank a pojišťoven, masové propouštění,
deflace, panika na burzách, finanční injekce,
koordinované akce a záchranné plány vlád,
odstávky. Na hospodářskou krizi a její dopady
prostě nejde v dnešním globalizovaném
zpravodajství nenarazit. Ostatně mnohých z nás
se krize již dotkla svými pařáty a miliony svých
obětí již vtahuje do nelítostného mlýnku na
maso, do sebemrzačícího strojku kapitalismu.
Říká se, že dnešní hospodářská krize se zrodila z krize
finanční, která má svůj původ na americkém trhu s hypotékami a rodinnými půjčkami. To je ovšem jen
polovina pravdy. V hypotéční krizi šlo o to, že velké
agentury poskytující hypotéky v USA (Fredie Mac, Fannie
Mae) a investiční banky vložily své peníze do rychle se
rozvíjejícího trhu, jehož významnou část tvořily rizikové
hypotéky poskytované statisícům a milionům chudších
nebo sociálně ohrožených klientů ve Spojených státech.
Když v roce 1999 zrušila Clintonova administrativa
regulace finančního sektoru z dob prezidenta Roosevelta
(přijatých po velké hospodářské krizi 30. let) a v roce
2001 došlo po 11. 9. k pádu akciového trhu a snížení
úrokových sazeb, vrhly se banky a jiní investoři na trh
s nemovitostmi jako posedlí a prodávali hypotéky již
prakticky každému. Peníze poskytnuté na tyto operace si
přitom banky samy půjčovaly od jiných peněžních ústavů
a fondů. Stagnace
ve vývoji reálných
mezd při cenovém
růstu
(americkou
dovozovou ekonomiku
poznamenal prudký
pokles dolaru na
světových trzích) a
následném
zvýšení
úrokových sazeb vedla
již během let 2006–07
k masové platební
neschopnosti majitelů
Krize přichází...
rizikových hypoték.
Hypotéční agentury a banky se tak ocitly bez
prostředků, které již nemohly od klientů dostat zpět,
neboť hodnoty jejich nemovitostí se po prasknutí bubliny
dramaticky propadly. Finanční tíseň investičních bank
a dalších ústavů pak zapříčinila dramatický pokles cen
jejich akcií, který na burzách vyvolal všeobecnou paniku
a propad Hypotéční agentury a několik amerických
investičních bank zkrachovalo. Zrodila se finanční krize. Prakticky všichni analytici se shodují, že prasknutí
samotné hypotéční bubliny mohlo vést k otřesům,
nikoliv však současných rozměrů. Na pozadí výše
zmíněných událostí však můžeme vidět celou řadu
klíčových faktorů, které zásadně přispěly k prohloubení
krize: všeobecný přehnaný optimismus investorů, který
se neopíral o reálné ekonomické ukazatele ale „důvěru“
v pokračování růstu, propad hodnoty dolaru, prudký
nárůst cen surovin a potravin, vysoká míra zadlužení
veřejných rozpočtů s miliardami spolykanými válkami
v Afghánistánu a Iráku. Nejdůležitější faktor byl ale
dlouhodobý pokles reálné koupěschopnosti pracujících
„kompenzovaný“ pouze dočasným snížením sazeb
hypotéčních a spotřebních úvěrů. V letech 2000–05
rostlo americké HDP o 12%, produktivita v soukromém
sektoru o 17%, zatímco hodinová mzda jen o 3%.
Reálný příjem rodin ve stejnou dobu poklesl, stejně jako
americký příjmový medián. Americký dělník prostě dřel
více a žil hůře na úkor pohádkových profitů Wall Streetu,
podnikatelů a manažerů, což se jednou, když skončil život
na dluh, muselo projevit.
Dnes tedy svět čelí nejen krizi finanční (která byla jen
první formou, v níž systémová krize vyplula na povrch),
ale vlivem pádu bank a strachu poskytovat úvěr také krizi
kapitalistické výroby projevující se jak propadem výroby,
tak relativní společenskou nadvýrobou – nemožností
najít pro vyrobené zboží koupěschopnou poptávku. Ceny
zboží, ať již spotřebních předmětů, strojů či surovin,
začaly v posledních měsících na světových trzích prudce
klesat (deflace) a firmy proto dnes nejsou schopné
realizovat jeho prodejem hodnotu (a nadhodnotu) z práce
dělníků ve výši, která by jim umožnila reprodukovat
vložený kapitál v následném kole výroby a prodeje, nebo
dokonce jen dosáhnout návratnosti již vynaloženého
kapitálu. Pokud finanční krize vychází v obecné rovině
z rozdělení a relativního osamostatnění prodeje a koupě
a ze všeobecné závislosti uskutečnění jedné obchodní
transakce na druhé (v měřítku milionů takových
transakcí), pak problém hospodářské krize a poklesu
výroby není v tom, že by se předtím vyrobilo příliš
mnoho bohatství, ale v tom, že, slovy Marxe, se vyrobilo
příliš bohatství v jeho kapitalistické, rozporuplné formě.
Podniky mohou stále vyrábět potřebné a žádané výrobky,
ale nejsou už schopné vyrábět zisk a přeměňovat jej
v potřebné míře v nový kapitál, což je vlastní účel výroby
v dnešním systému. Krize je projevem a zároveň řešením
(negací) tohoto rozporu, ústícího do snahy firem po
obnovení ziskovosti za masivního znehodnocení či přímo
zničení části „nadbytečného“ kapitálu neschopného
dalšího sebezhodnocení.
V krizi se všechny vnitřní zákonitosti kapitalismu,
které v době prosperity dávaly praktikujícímu buržoovi
i jeho odpoutanému teoretizujícímu vědomí (liberálnímu
profesorovi ekonomie) iluzi hospodářské
harmonie a souladu mezi nabídkou a poptávkou,
projevují ve svém rozporu a zlomyslně se jim
šklebí do tváře. Všechno je postavené jakoby
na hlavu, nic, co k sobě pasovalo, už k sobě
nepasuje, prodej a koupě se nemohou v prostředí
trhu najít, a toužíce jeden po druhém jdou
přesto proti sobě. Výsledkem je strach investorů,
panika makléřů, zmatek profesorů ekonomie,
znárodňování bank (ovšem za miliardy z našich
kapes do kapes bankéřů!) a pesimismus vůdců.
Dokonce i šéf MMF, Dominique Strauss-Kahn,
mluví o hrozbě bezprecedentního propadu
výroby, vleklé krize a nebezpečí sociálních nepokojů.
Hloubku a délku krize není v kapitalismu schopen
odhadnout nikdo.
Boj buržoasních vlád proti krizi se zatím
ukazuje jako naprosto marný. Hlavní stéblo,
kterého se všechny vlády světa utápějící se
v krizi drží zuby nehty, spočívá v nalévání
obřích sum z veřejných rozpočtů (tedy
především z kapes pracujících) do jícnů
krachujících bank a korporací.
Problém je v tom, že tyto obří peníze,
i když třeba už pokryjí stejně monstrózní
ztráty na „hypotékové bublině“, nemohou
zasypat bezedné černé díry, v nichž během
pádů akcií na burzách a při bankrotech
gigantů mizí v okamžiku stamiliardy
finančního a úvěrového kapitálu. Na tento
kapitál je přitom napojen X tisíc dalších
společností. Finanční injekce rovněž neřeší
„strach“ bank a fondů půjčovat peníze
Karl
firmám i sobě navzájem, investovat a jít
do rizika. Proto je pro firmy stále obtížné
dostat podnikatelské úvěry a potřebný kapitál, a proto
i spotřebitel musí dnes počítat s obtížnějším přístupem
k hypotékám či spotřebním úvěrům. To samozřejmě
zase ve vzájemné spojitosti snižuje výrobu, hodnotu
firem a spotřebu, čímž dochází ke krachu řady podniků
a propouštění zaměstnanců, které ještě dále prohlubuje
pokles koupěschopné poptávky. Tato řetězová reakce
podobající se strmě klesající spirále, požírá jako mlýnek
na maso další a další oběti a drží ekonomiku u dna. Ani
mezinárodně koordinované snižování úrokových sazeb ve
snaze usnadnit přístup firem a bank k novému kapitálu
nenese ovoce.
Klasickým příkladem budiž Japonsko, kde vláda
napumpovala koncem srpna do finančního sektoru
11,7 bilionů jenů (přes 2 biliony korun) a v listopadu
dalších 5 bilionů (900 miliard korun). Zároveň pak ve
snaze nalákat firmy lačnící po kapitálu, snížila japonská
centrální banka úrokové sazby na pouhá tři desetiny
procenta, ale výsledky se přesto nedostavily. Japonsko
již ve druhém čtvrtletí tohoto roku zaznamenalo
v mezičtvrtletním srovnání pokles HDP o 0,6% a ve
třetím čtvrtletí pak o dalších 0,5%. V polovině října
vyhlásila kvůli úvěrové krizi bankrot zavedená japonská
pojišťovna Yamato Life Insurance, což vzápětí vyvolalo
obrovskou paniku na burze a největší pokles cen akcií od
krachu v roce 1987. Firma Sony ohlásila propuštění tisíců
pracovníků a její konkurent, Panasonic, snížil odhady
zisku pro letošní rok o celých 90%. V Jižní Koreji došlo
ke snížení úrokové sazby hned čtyřikrát během dvou
měsíců, a přesto se země dostala do recese.
Nejinak je tomu samozřejmě v Americe, kde úroková
sazba činila v listopadu 2007 5,25 procenta a nyní
již dělá jen 0,25 procenta, nejméně v celé americké
historii! Od listopadu 2007 do listopadu 2008 bylo
do amerického finančního systému různými cestami
napumpováno 5 bilionů dolarů v půjčkách, pojištění
vkladů a příspěvcích z veřejných rozpočtů. Přes snížení
úroků a přes tyto gigantické finanční injekce zkrachovaly
investiční banky jako Lehman Brothers a Bear Stearns,
banka Washington Mutual a sanovány musely být Merrill
Lynch a pojišťovna AIG. Do potíží se dostaly banky
Citigroup a finanční divize General Electric. Vedle bank,
pojišťoven a jiných finančních ústavů již zbankrotoval
podnik Tribune, vydavatel několika nejvýznamnějších
amerických novin (Chicago Tribune, Los Angeles Times).
Před bankrotem v řádu několika týdnů stojí kdysi
největší automobilky světa – General Motors a Chrysler,
neboť politici odmítli automobilkám pomoci, pokud by
zároveň nedošlo k přenesení břemena krize od vlastníků
a manažerů na odborově organizované dělníky, čemuž se
vzepřely i jinak superpovolné americké odbory. Zájem
o nové bydlení je dnes v USA nejnižší od roku 1991, za
poslední čtvrtletí požádalo 573 tisíc lidí nově o podpory
v nezaměstnanosti, výroba se v září 2008 propadla
nejvíce za posledních 62 let, všude vládne všeobecný
pesimismus. A do toho
ještě přišel „podvodník
století“,
Bernard
Madoff, který své klienty
– zejména z řad sobě
blízkých prominentních
amerických Židů, ale
třeba také Royal Bank
of Scotland, Nomuru
a důchodové fondy
pro korejské učitele,
obral o astronomických
50 miliard dolarů!
Vývoj krize není
možné odhadnout. Vedle
ekonomických důsledků
přinese také zásadní
důsledky
politické,
geopolitické a sociální.
Marx coby mladík
Jaké důsledky to budou,
lze jen opatrně predikovat na základě analýz současného
stavu třídních bojů a mezinárodní politické situace. Zatím
vše nasvědčuje tomu, že krize bude znamenat definitivní
tečku za „americkým stoletím“. Ze všech pesimistických
čísel a prognóz, které přináší, je ale nutné chopit se
jednoho údaje silně povzbudivého a začít na jeho základě
pracovat: prodej Marxových knih v této době beznaděje
stoupl již nejméně o 300%! Ano, právě dnes, při výročí
160 let Komunistického manifestu a 141 let Kapitálu,
triumfuje Marxovo vysmívané a falšované učení nad
šokem a bezradností učených filistrů buržoasie.
Nikola, REVO Praha
prosinec 08
2
hlavní téma
Finanční krize - konec
„americké“ globalizace?
Po sedmi po sobě následujících dnech poklesu
akciových ukazatelů na Wall Steet (do čtvrtka
devátého října) došlo k jejich snížení o 21% až na
nejnižší úroveň od 11. Září 2001, což je největší
pokles burzy od roku 1937. Nedosáhl sice výše
největšího krachu z roku 1929, ale přiblížil se mu.
Hank Paulson, bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs a
současný ministr financí USA, možná ani nebude schopen
zachránit svoji starou firmu. Goldman Sachs i Morgan
Stanley zažily minulý týden pád svých akcií. Jde o dvě
zbývající investiční banky, bez základny vkladatelů, které
tudíž nemají finanční rezervy, aby odolaly současnému
náporu. S velkou pravděpodobností tak budou Federální
rezervou v nejbližších dnech znárodněny, což musí pro
tyto finanční kapitalisty par excellence představovat to
nejhorší představitelné ponížení.
A nejde jenom o banky. Ford, General Motors a
General Electric jsou táhnuty dolu ztrátami způsobenými
jejich finančními jednotkami. Je tu Spojené Království
se ztrátou skoro bilionu dolarů, Island, který dal
znárodnit své tři největší banky a Rusko, kde akcie
poklesly o 61% své hodnoty, a prezident Medvěděv
musel oznámit 200 miliardový záchranný balíček pro
zdejší bankovní systém. Tolik k teorii mezního užitku a
neokonzervatismu.
TARP – velký ale ne dost
Nic z toho samozřejmě nebylo zamýšleno. Paulsonův
700 miliardový Troubled Asset Recovery Programme
(TARP), který byl protlačen Kongresem za cenu
150 miliard dalších lákavých „úplatků“, měl vyřešit
problém cestou vykoupení problémových, zatížených
„aktiv“ bank. Přesunutím špatných pohledávek z účtů
těchto finančních institucí do veřejných fondů se doufalo,
že bude možné banky znovu zhodnotit jinými investory,
kteří již nebudou odrazováni potenciálními ztrátami. Ale
bylo to všechno málo a pozdě.
Čtvrt měsíce uplynulo a nepřímá a pochybná podstata
programu nezačala fungovat. TARP byl veliký, ale
nejistota ohledně rozsahu ztrát z krize kolem rizikových
hypoték byla ještě větší.
Odvoz odpadků
TARP byl zatím posledním z viditelné série opatření
zacílených na poskytnutí záruky, že úvěr – půjčky, které
banky a firmy potřebují pro mazání stroje kapitalismu
– budou znovu moci proudit. Již dříve dovolil FED, aby
Bear Sterns, tou dobou čtvrtá největší (investiční) banka
v Americe, šel ke zdi. Došlo k prodeji jejích aktiv za
výprodejové ceny bance JP Morgan, kdy FED zároveň
poskytl garance na 30 miliard ztráty. Nacionalizací
Fannie and Freddie, dvou polo-vládních amerických
poskytovatelů hypoték odpovědných za ppolovinu všech
amerických hypoték a 80% nových hypoték z letošního
roku, došlo minulý měsíc k převzetí více než poloviny
hodnoty všech amerických hypoték ve výši 5,5 bilionu
dolarů. Zbývající rizikové hypotéky – ty nejhorší kvality,
zvané sub-prime, i ty o něco méně rizikové (Alt-A a
Jumbo hypotéky) – zůstaly v rukou finančníků.
To byl odpad, který měl TARP odvézt, ale protože
20% rizikových hypoték není v současnosti spláceno
a ceny domů poklesly okolo 20%, ale až dvakrát tolik
v případech domů s nově nalezeným vlastníkem, vychází
z toho celkově ztráty 480 miliard dolarů pouze za rizikové
hypotéky v USA. Toto číslo nezahrnuje ztráty z dalších
forem půjček, půjčky na nákup aut, dluhy z kreditních
karet a ztráty na dalších trzích. Nyní se ale může zdát,
že vzhledem k tomu, že finanční instituce již odepsaly
ztrátových 600 miliard, budou moci tuto celkovou sumu
jednoduše pokrýt – zejména v kombinaci se znárodněním
ztrát Fannie a Freddie (250 miliard dolarů), Bear Stearns
(30 miliard dolarů), AIG (85 miliard dolarů), Northern
Rock (100 miliard dolarů), Bradford and Bingley atd…
Stále mnoho odpadků zbývá
Ale pád Lehman Brothers, pravděpodobně v důsledku akcí
JP Morgan, která odmítla v kritickou chvíli zajistit půjčku, vedl
ke ztrátám odhadovaných 120–180 miliard dolarů a zmražení
400 miliard dolarů vázaných k těmto ztrátám, což zase
vedlo k nejistotě, kdo může padnout příště. Půjčování mezi
bankami zkolabovalo, což fakticky vedlo k zástavě finančního
systému. Ve Spojeném království se s bezprecedentním
zvýšením úrokové míry u mezibankovních půjček rozhodl
Gordon Brown konečně něco dělat. Znovuzhodnocení bank za
50 miliard liber v Brownově režii je součástí programu ve výši
500 miliard liber, kvůli němuž se zvýšil národní dluh z 38%
na 50%. Vedle přímého nákupu podílů v britských finančních
institucích, který podle všeho skončí státním vlastnictvím
minimálně třetiny britských bank (pravděpodobně ale mnohem
více, neboť jejich ceny jsou ke dnu), garantoval Brown také
mezibankovní půjčky a krátkodobé pohledávky bank do výše
250 miliard liber a také zvýšil speciální likvidní program Bank
of England o dalších 200 miliard liber. Britská intervence,
v poměru na hlavu čtyřikrát převyšující Paulsonův program,
je modelem, který teď následuje celý svět.
Světová nacionalizace bank
Americké finanční úřady nyní naznačily, že budou rovněž
znárodňovat banky. Jde o návrh, který do programu TRAP
vklouzl zadními vrátky, cestou odpovědi na otázky Kongresu.
Jde o dalších až 1,25 bilionu dolarů mimořádné podpory
likvidity a půjček ze strany FED v minulých měsících. Takto
se sérií přírůstkových kroků staly světové finanční úřady
pány nad celými finančními systémy. To je odpověď na
názor, že moc států v období globalizace zmizela.
Prohlubující se krize světové ekonomiky
Rozsah této finančním krize jde proti základům
prohlubující se krize světové ekonomiky. Americká
ekonomika toto čtvrtletí ostře poklesla, nezaměstnanost
se zvýšila a spotřeba pravděpodobně poklesla poprvé od
roku 1992. Dojde-li k poklesu amerického HDP či ne, bude
znovu záviset na dopadu platební bilance na výsledná čísla.
Dovozy prudce poklesly a vývoz se zvýšil, ale méně než
se očekávalo. Bez ohledu na to je ale americká domácí
ekonomika v recesi.
Eurozóna po rychlém růstu v první polovině roku
zpomalila, zatímco Japonsko rovněž zažívá recesi, ačkoliv
jeho banky vykupují velkou část Wall Streetu. Čínský růst
poklesl o 10% a MMF předpovídá příští rok celosvětovou
recesi. Ceny surovin, zásadní příčina inflačních tlaků ve
světové ekonomice v minulém roce, zkolabovaly. Nejlépe
je to symbolizováno zhroucením cen ropy, které poklesly
z červencového vrcholu 150 dolarů za barel na říjnových
osmdesát dolarů za barel. Tento pokles je natolik markantní,
že minimálně příštích šest měsíců čeká svět deflace.
V posledních dvou měsících poklesla hodnota dovozu do
USA.
Světová ekonomika prochází zásadní transformací, kdy
před našima očima mizí jednopolární svět americké finanční
nadvlády a vzniká svět nový, multipolární.
Nová velká krize?
Rozsah finanční krize a všeobecné existující vzpomínky
na rok 1929 vedli mnoho lidí ke srovnáním současné
krize a oné Velké krize z 30. let. Do jaké míry jsou tato
přirovnání seriozní? Mezi lety 1929–33 klesla zaměstnanost
v Americe o 25% a produkce o 30%. V roce 1939 zůstávala
zaměstnanost i produkce na značně nižší úrovni než v roce
1929. V roce 2008 klesla v USA zaměstnanost o polovinu
hodnoty dosažené během poslední recese na úroveň mírně
nižší, než byla v letech 2001–3, zatímco produkce stoupla
o 2,2%. MMF předpokládá tento rok růst světového HDP
o 4%.
Během Velké krize došlo k největšímu poklesu
ekonomické aktivity v obchodním investování, které mezi
lety 1929–33 kleslo až o 80%. Během zpomalení v roce
2008 se obchodní investování zvýšilo, i když možná dojde
k poklesu na konci roku. Během Velké krize v USA zůstaly
investice v roce 1939 o 51% pod svojí úrovní z roku 1929.
V roce 1933 byla spotřeba zboží dlouhodobé spotřeby o 28%
nižší než v roce 1929 a ještě v roce 1939 byla stále nižší
o 25%. Koncem 20. a začátkem 30. let rostly tarify – domácí
daně na cizí zboží - jak v USA tak v jiných zemích. Liga
národů v roce 1933 zaznamenala pokles světového obchodu
mezi lety 1929–32 o 65%. Během roku 2008 roste podle
informací MMF světový obchod o skoro 7%.
Dědictví krásných let
Velká krize nebyla důsledkem krachu na Wall Streetu, ale
paralýzy světové ekonomiky, kterou stále dusil koloniální
systém, jenž stál i za vypuknutím první světové války. Růst
produktivních zdrojů během „krásné epochy“ 1890–1914
znamenal, že se koloniální systém stal netolerovatelnou
bariérou růstu nových velmocí jako Německo a USA,
které byly vyloučeny z koloniálních impérií starších
imperialistických velmocí – zejména Francie a Británie.
Svržení kapitalismu v Rusku v roce 1917 masivně urychlilo
příchod krize, neboť vedlo k omezení sféry světového trhu a
také vedlo k revolučním krizím a občanským válkám v celé
Evropě a světě. V roce 1929 se Německo zmítalo konfliktem
mezi komunisty a fašisty, Španělsko vstupovalo do občanské
války a občanská válka probíhala v Číně. Spojené království
se vymotávalo z dopadů generální stávky.
Krach na Wall Streetu rozhodně hluboce poškodil americké
hospodářství, ale důležitější je, že se časově shodl s prudkým
růstem ekonomického nacionalismu v celém světě.
Kapitalistická restaurace rozšířila světový trh
Zcela naopak, obnova kapitalismu ve východní Evropě,
SSSR a Číně v letech 1989–95 a otevření hlavních
polokolonií jako je Indie nebo Brazílie prudce zvětšilo
rozsah světových trhů a možnosti imperialismu vykořisťovat
svět. 50% amerických zisků nyní přichází ze zahraničí.
Růst těchto nových, vhodně popsaných a rozvíjejících se
trhů vykompenzovalo pokles v jádrových imperialistických
zemích. Čína je dnes po Japonsku největším držitelem
amerických vládních dluhopisů ve výši 510 miliard dolarů.
Tato finanční krize signalizuje začátek konce americké
hegemonie, která byla od počátku 90. Let garantem
globalizace. Tento proces je ale jen na začátku. Čína
ještě není v pozici přímo vyzvat USA na souboj. Další
z předpokládaných amerických rivalů, Eurozóna, zůstává
v reakci na úvěrovou krizi rozdělen a oslaben vzájemnou
nacionální rivalitou. Dalším důsledkem krize bude urychlení
integrace evropského imperialismu.
Tato restrukturalizace světové ekonomiky představuje
rozklad globalizace a návrat ekonomického nacionalismu.
Ale zaměňováním začátku procesu s jeho koncem, by bylo
jako zaměňovat chvíli početí s narozením dítěte. Opravdu
nejde o to samé, i když to první je nezbytným předpokladem
pro to druhé.
Tento článek Billa Jefferise byl přeložen z webových stránek
www.permanentre­volution.net
3
z domova
41. číslo
Modrý kongres a modrá sebereflexe
Očekávaný
kongres
bohužel
stále vládnoucí partaje, nesmyslně
a drze se nazývající „Občanská
demokratická strana, nepřinesl co do
výsledků nic překvapivého. Inženýr
Mirek Topolánek, pravděpodobně
nejhrůznější
předseda
vlády,
jakého jsme kdy mohli mít, svůj
milovaný post opět obhájil, byť ne
zrovna drtivou většinou (284 hlasů
z celkových 492). Kariéra absolventa
lampasácké školy a zkrachovalého
podnikatele tak pokračuje dál. Je
potřeba ale dodat, že k definitivnímu
politickému pádu.
politických vězňů a někdejší pracovnice
normalizačního ministerstva (!) Kavalírová.
Kapitalistické reformy musejí být, křičí všichni
ODSáci a jejich spojenci bez rozdílu. Bylo
ale slyšet něco o nutnosti udržovat sociální
smír, o boji proti chudobě, o téměř miliardě
hladovějících lidí nejen v zemích třetího světa,
o pravých příčinách světové finanční krize,
o SKUTEČNÝCH dopadech vládnutí ODS za
Klausovy a nyní za Topolánkovy éry, o agresivní
americké politice? Ale kdepak! Něco takového
může od modré partaje čekat jen nejnaivnější
či nejneinformovanější politický pozorovatel.
stouply výdaje domácností na zdraví o přibližně
30% (největší nárůst proběhl především u rodin
s dětmi – samoživitelů i plných svazků) a kvůli
které důchodcům žijícím v různých domovech pro
seniory a ústavech zbývá z důchodu maximálně
15%, což při průměrném důchodu znamená jen
1300 korun měsíčně. Dokud zde budeme mít
Topolánkovu vládu, žádný ústupek od „regulace“
nečekejme. „Regulovat“ návštěvy dětí, těžce
nemocných, invalidů a důchodců u lékaře je nutno
stále, dokud ještě naše republika modrá. Jak by
dodal pan Topolánek, Češi jsou banda simulantů.
Tedy kromě Topolánka a Julínka.
Když už si tato banda zazobanců uspořádala
třídenní kongres v ceně zhruba 5 miliónů korun
(!), a to zrovna v časech masového propouštění
a růstu sociálních nejistot, můžeme od ní čekat
něco víc, než jak jí známe? Vždyť už základní
ideové vyznání ODS ve svém vystoupení před
dvěma lety brilantní jakešovskou zkratkou
shrnul starosta Prahy 6 Chalupa, totiž, že „svět
založený na vítězích a poražených je sice krutý,
zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale
svobodný.“ Neboli ať žije víra v kapitalismus!
Podle agentury STEM jen 30% občanů myslí,
že se všeobecná situace v ČR vyvíjí dobrým
směrem, jen 3% občanů si určitě myslí, že
náš kapitalistický režim zaručuje stejné šance
pro všechny lidi, trvale roste nespokojenost
s výší důchodů a současným důchodovým
systémem, a dvě třetiny Čechů neumí vyjít se
svými příjmy.
V prvé řadě je nutné potvrdit, že se v rámci
vítězné euforie dopustil u něj zřejmě nevídaného
činu – řekl totiž výstižnou pravdu! Stalo se tak
krátce po jeho zvolení v rozhovoru s televizí,
kdy v reakci na slova předřečníka ve studiu
prohlásil, že pokládá za velký masochismus
sledovat víkendovou diskusi ODS, což prý
i jemu činilo trochu problémy. A je tomu tak!
Naprosto pravdivá slova! Protože snad ještě
horším zážitkem než žít ve státě s modrou
vládou je dívat se na přímý přenos z kongresu
ODS. Tak otřesnou přehlídku zkoncentrované
pravicové hlouposti, nabubřelosti, arogance,
normalizační frázovitosti, antisocialistické
nenávisti i hulvátství není možno absolvovat
bez nepříjemných rotací v žaludku. Každý
soudný a nezkorumpovaný občan včetně
umírněnějších stoupenců pravice by už kvůli
tomuto kongresovému obludáriu měl dojít
k závěru, že tato strana škodí a bude škodit
naší zemi. Inu, ani v parlamentních žvanírnách
se nedokážou rozparádit v takové míře jako na
kongresech.
Veškeré projevy modrých papalášů byly
vesměs postaveny na stále tom samém
obsahovém půdurysu – hovořilo se v ostře
antikomunistickém duchu, v jakém se bývalí
nikoliv nevýznamní svazáci a „komunisté“
v modrém dresu patřičně vyžívají, drsně se
plivalo na „populistickou opozici“, reformistická
ČSSD byla označována pomalu za ,,extrémní
levici marxleninského střihu“, k ODS poslední
dobou tak vstřícný Paroubek byl, jak se
patří démonizován a typově zařazen coby
,,postkomunistický vekslák“.
O radaru se zase hovořilo pomalu jakožto
o spáse národa, který zajistí naše „upevnění
v euro-atlantických strukturách“ a nikoliv
„v geopolitickém poli nestabilního Ruska.“
Často zde zněla kritika Lisabonské smlouvy a
„socialismu“ EU. Vláda ČR byla pochopitelně
chválena za „správné reformní kroky“, které
jsou „nepopulární, ale potřebné“ a „přinášejí
ovoce“. Prohra v krajských a senátních volbách
byla vysvětlena již zavedenou výmluvou na
„nedostatečnou komunikaci s občany“, na „
agresivní kampaň opozice“. Za „zmanipulované“
byli obecně označeni samotní občané, kteří
„odmítají zaplatit 30 Kč u lékaře, ale jsou
schopni téhož dne utratit třikrát tolik za SMS
při nějaké slabomyslné televizní soutěži“ (a
proto, polointeligenti jedni, nedovedou docenit
úžasný přínos modré politiky a odmítají ji
podporovat).
Prakticky totéž a se skálopevnou servilitou
k ODS hovořili i hosté jako je Topolánkovo
azurové dvojče Bursík, dlouhodobý projektant
možného sloučení Lidovců s ODS Kalousek
nebo tragická předsedkyně Konfederace
Staronové vedení, vzešlé z hlasování delegátů
kongresu (podle asociálního ministra Nečase
„krizový management občanských demokratů“),
již ve svých prohlášeních jasně signalizovalo,
jak vypadá sebereflexe a’la modrý pták. Tedy
– budeme neoliberálně plundrovat českou zem
stejně jako dosud, bez ohledu na postoje
veřejnosti, stvrzené nedávno v pro modrou
stranu superneúspěšných volbách.
Zde alespoň vidíme jeden ze základních rozdílů
mezi ODS a ČSSD. Zatímco sociální demokracie
byla většinou po prohraných volbách schopna
změnit vedení, u ODS něco takového není možné.
Není pravděpodobné, že by se Topolánek zbavoval
symbolu koaličních deforem, ministra Julínka (a
tedy i jeho Cikrta), na to jsou až příliš velcí spojenci.
Představme si, že by Julínka přece jen odvolal.
Změnilo by se něco? Lze spíše říci, že vůbec nic,
i kdyby se ministrem zdravotnictví stal klidně
i některý Julínkův kritik z ODS (Schwarz, Šťastný),
těžko by se mohlo stát, že by posléze zrušil nebo
alespoň citlivěji upravil již od základu špatnou
zdravotnickou reformu, která likviduje již tak
omezeně solidární české zdravotnictví, kvůli které
Jak na to reaguje ODS a její vláda, se kterou,
když už jsme u průzkumu STEMU, je spokojeno
pouze 22% voličů? Zcela stejným způsobem
jako Klausova vláda v krizových letech 1996 a
1997 sestavila zcela nepatřičný rozpočet, který
takřka vůbec nebere ohled na nezadržitelně
propukající světovou finanční krizi. Také je
mimořádně komické a současně i smutné,
že pravici se podaří (při vyloučení možných
vlivů krize) „snížit“ deficit veřejných financí na
1,6% HDP, přičemž celkový veřejný dluh v roce
2007 tvořil 1% HDP (a to díky rozpočtu ještě
prosazeném ČSSD). Jedním slovem geniální.
Možná už z tohoto důvodu můžeme být i rádi,
že se Topolánek a jeho tým necítí k tomu
provést korekce veškerých sociálních škrtů a
jiných protilidových opatření. Pak by to zřejmě
s námi dopadlo jako s deficitem (za který je
zodpovědná politika ODS z dřívějších dob).
Ačkoliv se to tak nemusí zdát, podle aktuálních
čísel ČSÚ dochází k mírnému poklesu cen.
Inflace, která letos na jaře dosáhla rekordních
výšek, se meziročně drží na 4,4 procentech
z jediného důvodu. A tím je růst DPH z počátku
roku neboli dílo Topolánkovy mafie! Buďme
proto připravení na další pěkné dárečky, jaké
nám Mirek a jeho parta nadělí.
prosinec 08
z domova
Nemysleme si, že oni netuší, co
exministr Sobotka, takže…
zlého činí. Tak jako Klaus dobře
Patrně s tušením, že jeho
věděl, že kupónová privatizace
stranický kůň Bém si na
znamená z ekonomického hlediska
předsednické křeslo nesedne,
katastrofu, ale z politického
rezignoval proto den před volbou
hlediska dočasně body u voličů,
na svůj post čestného předsedy.
tak i Topolánkovci přes všechny
Ano, je řeč o „nadstranickém“
známky jejich, eufemisticky
prezidentu-zakladatelovi
řečeno, duševní nevyzrálosti,
Klausovi, jehož odchod z ODS
mají přesné potuchy o tom, že
zaskočil mnohé modré straníky
jejich reformy jsou pro většinu
se slzami v očích. Jedná se
lidí pohromou, že radar je pro ČR
o naprosté vyvrcholení ryze
nebezpečnou záležitostí a že Ústav
osobních
animozit
mezi
pro studium totalitních režimu (či
„falešným
a
prázdným“
spíše pro pravičácké překrucování
premiérem a „ješitným“ (tak
dějin) jim pouze dělá ostudu.
Mikuláš Dzurinda dával
Nevysvětlujme si to tak, že by kolegům z ODS rady. Jeho jej posledně nazval Julínek)
byli natolik málo bystří a nesnažili SDKÚ-DS měla v listopadu prezidentem. Nenechme se
tedy
zmámit
se své počínání utlumit v rámci
v průzkumech 12,1%,
výroky, že by šlo
většího přílivu voličů. Vysvětlujme
konkurenční SMER-SD
o vyhraněnější
si to tak, že Topolánek a spol. jsou
Roberta Fica 42,7%.
střet konceptů.
již neoddělitelně pevnou součástí
Mohli bychom
sféry buržoazie, pro niž jsou
K l a u s ů v
ochotni udělat cokoliv. Proto pseudoreformy,
konflikt s Topolánkem srovnat
parádně prospívající nejbohatším vrstvám, které
s jeho dlouhodobým konfliktem
nyní odvádějí ze svého příjmu 14,80 Kč, zatímco
s Havlem, který se také nesl čistě
„socky“ 14,80 Kč, kterým se zrušila řada druhů
na vzájemné nesnášenlivosti,
daní a ty přímé se výrazně snížily, zastropovalo
případně na odlišném politickém
se pojistné, kdežto „socky“ se kvůli nim musejí
stylu, rozhodně však ne na
zásadně uskromnit. Proto také usilování o stavbu
rozdílech,
amerického radaru, na čemž má eminentní programových
zájem nejen agent západu Vondra. Proto ÚSTR protože jak Klaus, tak i Havel
se svými kauzami. Počkejme si ale na další jsou jen dvěma stranami téže
parlamentní volby a jen se připravme na další kapitalistické mince.
4
samozřejmě i nespokojenci z ODS, i když to
zatím na dramatický hromadný odchod, jaký
proběhl v roce 1998 do Unie svobody, příliš
nevypadá. Dnes, když bezpočet nerozhodnutých
a zklamaných občanů, kteří zmanipulováni
hlasovali v posledních parlamentních volbách pro
ODS, argumentuje své znechucení politikou této
strany především zaváděním špatných reforem,
uznáním Kosova a bojem za radar, by těžko
česká verze irské Libertas získala na svou stranu
kvůli jejímu odporu k Lisabonské smlouvě, která
nevyvolává u české veřejnosti takový zájem
jako právě radar a vládní deformy. Případný
úspěch takovéto strany by ani tak nebyl zvláště
oslnivý (asi tak na úrovni Unie svobody v jejích
počátcích), způsobil by nicméně roztříštění sil
pravice. A to by se jistě nelíbilo ani klausovcům,
ani topolánkovcům.
Nejdůležitější
je
ale
předpokládaný vývoj ODS, který
lze nyní vnímat v těch nejčernějších
barvách. Pokud se nestane cosi
zázračného, nezblbne-li náhle
deformami sužovaný národ či
nezařídí-li vláda supermoderní
technologii absolutního ovládání
mysli občanů, neúspěchy ODS
z nedávného období se budou
(nejen)
díky
Topolánkově
znovuzvolení stále umocňovat.
Dřívější velká vítězství ODS
v krajských, komunálních a
senátních volbách byla zapříčiněna
především
neschopnými,
mobilizaci proti rudému nebezpečí nebo na
Klaus všechny napínal,
A právě Topolánek přiblížil
k neoliberalismu směřujícími
smlouvu s občany plné nesnižování spoluúčasti ODS
nakonec ale přijel...
více
havlovskému
vládami Špidly a Grosse, stejně
ve zdravotnictví, snižování sazeb DPH a tisícovek „středu“ (ve skutečnosti ale
tak i faktem, že tyto volby
důchodcům. Jiná je ODS po volbách a jiná je prachobyčejné pravici) se svým
ODS před volbami, kdy nemůže občanům říkat důrazem na proamerický rektální alpinismus, vždy přirozeně přejí více ODS, jejíž voliči jsou
disciplinovanější (když už jde o parlamentní
vše, co má v plánu. Jinak by nezvítězila.
primitivní rusofobii, laciná antikomunistická volby, úspěch už je pro ODS znatelně menší
na
ODSáka
podezřele
velkou – vždyť od roku 1992 parlamentní volby buď
Vraťme se ovšem ještě ke kongresu. Proti gesta,
Topolánkovi neúspěšně kandidoval pražský servilitu k eurobyrokracii, kamarádíčkování prohrála, nebo je nedokázala přesvědčivě
primátor Bém. Jaký by byl tento egocentrický s pravdoláskařskými bursíkovci, typickými vyhrát!)
pražácký narcis vůči nevzdělanému hulvátovi reprezentanty havlovského politického kýče
Topolánek tedy rozhodně nebyl žádným
ze Vsetína alternativou? Pan „bezchybný“, jak a pokrytectví, za což si pochopitelně získal
se Bém sám jednou označil, by si nepochybně značnou přízeň také u havlomédií, především volebním tahákem, sami pravicoví politologové
z perspektivy kapes, zdravotního stavu a břicha u Bakalova Respektu, Lidových novin a České ho kdysi nazvali „vůdcem, který moc nevede“.
Dnes je situace opačná – Topolánek se svým
občanu vedl nejinak jako Topolánek, od něhož televize.
hrubým chováním stal symbolem destrukční
se svým politickým založením
Klaus, jak známo vzhledem
ODS, což si voliči uvědomují a také podle
oddaného slouhy kultu kapitálu
k jeho národoveckému cítění
toho hlasují. Naděje pro ODS s Topolánkem
vůbec neliší. Snad by se pokusil
i jisté dávce pragmatismu,
v čele už prakticky není na obzoru. Už i k
dát ODS jakousi sebevědomější
nikdy nepatřil ani mezi velké
ODS tak blízká agentura Median ve svém
a klausovštěji arogantnější imidž,
amerikanofily,
ani
mezi posledním zveřejněném preferenčním průzkumu
kterou ji spíše nedůvěryhodný
rusofoby, ani mezi laciné prognózuje prohru ODS pod ČSSD o téměř
nešika Topolánek nepřináší.
antikomunisty, v EU patří mezi
14%. Ač existují tisíce důvodů, proč nejásat
Zřejmě by se zasadil o určité
nejeuroskeptičtější
politiky,
z možného vítězství sociální demokracie, i tak je
změny ve vládních křeslech,
s Havlovými kamarády vždy
jakákoliv oranžová vláda (snad ještě s výjimkou
o lepší kontakt s Hradem a
těžko nacházel řeč (přestože
velezrádné velké koalice s ODS, jakých vzniklo
větší distanc od havlistů, kteří
patřili i mezi jeho koaliční
na krajích bohužel až příliš mnoho) menším
si dnes v Topolánkově vládě
spojence) a většina médií
zlem než jakákoliv vláda ODS. Topolánkova
prostřednictvím Schwarzenbergů
o něm doteď píše velice
vláda nás ještě bude nějakou dobu strašit,
Bursíkově straně
a Bursíků opět užívají hroznů
kriticky (v časech kupónové
její nízká podpora u občanů se jistě nebude
moci (doufejme, že jen dočasně). modrozelených zase volební privatizace mu naopak dělali
zvyšovat, jen pravicová média, antikomunistické
Nic víc bychom od Béma čekat výzkum Medianu naměřil v
přímou propagandu). Nic z toho
pseudoorganizace, průmyslová či farmaceutická
prosinci pěkných 2,7%.
nemohli.
v žádném případě neznačí, že
lobby, ubozí žvanilové z internetových diskusí
by mezi Hradem a Strakovkou
Nebylo by ani přesné se
formátu sionisty Rotha a nemnoho dalších
započalo
úhlavní
nepřátelství.
Když
Klaus
do
domnívat, že by přinesl jako předseda lepší
politováníhodných subjektů budou ještě hlásat,
volební výsledky. Bém sice byl vždy úspěšný současnosti vycházel s Topolánkovou vládou tak,
že Topolánek je pro náš stát přínosem nebo že
v komunálních volbách, jenže se tak dělo že podpořil a podepsal veškeré významné zákony
Julínek je „nejlepším ministrem zdravotnictví“,
jako
správný
pravicový
politik,
pak
není
důvod
v pražském regionu plném do svých zájmů a
který konečně začal v tomto resortu „něco
se
obávat,
že
by
Klaus
dělal
Topolánkovi
stejné
kont zahleděných boháčů, ve kterém musí mít
dělat“, stejně tak jeho Cikrt je „vynikajícím
ODS výhru voleb v malíčku, i kdyby kandidátku potíže jako Paroubkovi, jemuž vetoval jeden
tiskovým mluvčím“, nechť si jich tedy vážíme,
vedla kterákoliv zdejší modrá bytost totálně „ideologicky nepřijatelný“ zákon za druhým.
protože po nich se vesla chopí „Paroprase“
se utápějící v korupci a dalších zločinech, Zapomeňme na mediální přestřelky. Pravice si s „rudou špínou“, co nás vrátí „zpět před rok
k pravici
cestu
vždy
najde.
Bürgermeisterem počínaje, Jančíkem konče.
1989“. Na celostátní úrovni by Bémovi již tolik přáno
Nedávejme tak mnoho šancí připravovanému
A na závěr jedno skromné přání – Topolánku,
být nemuselo. Dobrý výsledek by automaticky
projektu
ODS
s netopolánkovskou
a
nezaručovala ani Bémova vysoká popularita protievropskou tváří. Na svou stranu by jistě Langere, Nečasi, Julínku, Cikrte, Sobotko
– jen si vzpomeňme na miláčka lidu Grosse a získal spoustu ultrapravicových fanatiků, i Béme, prosíme vás, snažte se svou stranu
na extrémně nízké preference, k jakým přivedl z Občanského a Liberálního institutu, likvidovat tak, jak to děláte dnes! Děláte to ve
ČSSD jako její předseda a premiér. Kromě odpadlíků z fašistických partají jako je Národní prospěch lidí. Držíme vám palce, ať zkáza vaší
vinou bude pořádná a hlavně co nejdříve!
toho, v posledních průzkumech veřejného strany či Práva a spravedlnost, osobnosti
mínění Béma sesadil z prvního místa nenápadný typu Bobošíkové a Železného, přidali by se
Vláďa, REVO Praha
5
proti válkám
41. číslo
Africké krvavé konflikty
Článek rozebírá některé z největších
konfliktů afrického kontinentu a
hnutí, která se do nich zapojují.
Střední Afrika - krvavé diamanty a krvavá politika
Od počátku 70. let probíhají ostré politické, hospodářské
i vojenské střety mezi středoafrickými zeměmi, zejména
mezi oblastmi jižního Súdánu, Demokratické republiky
Kongo (DRK), Středoafrické republiky a Ugandy.
Počátek konfliktu ovšem byl zapříčiněn politickou krizí
v DRK mezi lety 1960-1965, kdy se v DRK značně šířil
vliv komunistických, resp. stalinistických myšlenek a idejí.
Spojené státy proto provedli svůj první zásah a rozsáhlými
dodávkami zbraní, munice a financí vyzbrojili pravicová
antikomunistická hnutí a povstalecké skupiny kolem Josepha
Mobuta. Poté, co Mobuta v roce 1965 pučem svrhl prezidenta
Kasavuba došlo mezi americkou elitou k rozsáhlému šoku.
Mobuta, místo aby šel západu na ruku, vyhlásil vládu uměle
vytvořeného „Lidového revolučního hnutí“, zestátnil většinu
průmyslu a provedl „kulturní revoluci“, jejímž výsledkem
byla definitivní likvidace jakýchkoliv pozůstatků koloniální
éry, konkrétně belgické nadvlády.
V reakci na to vznikla organizace známá jako Lord´s
Resistance Army, původně založená středoafrickou
prostitutkou Alicí Amuovou, která o sobě prohlásila, že
jí osvítil „duch svatý“. LRA nejprve nesla název Hnutí
ducha svatého, ale poté co Alice Amuová „ztratila“ své
nadpřirozené schopnosti, vedení se ujal její synovec Joseph
Kony. Jako oficiální cíl si ustanovilo nastolení teokratické
křesťanské republiky ve střední Africe a „dodržování
deseti přikázání“. Ovšem tito „křesťané“ jsou dle Amnesty
International evidováni mezi nejbrutálnějšími africkými
paramilitarními silami.
Většina příslušníků LRA v ní není dobrovolně, až
na dnes najímané žoldácké vojáky, původní zakladatele a
náboženské militanty. Tři čtvrtiny ozbrojených sil LRA
jsou tvořeny bojovníky, kteří byli v dětství uneseni od svých
rodin, často donuceni střílet vlastní rodiče a pak i pojídat
jejich maso. Většina chlapců byla poslána do zbraně a část
do diamantových dolů pod kontrolou příslušníků LRA,
kteří s diamanty obchodovali na západě, ač je obchod
s těmito tzv. “konfliktními diamanty“ zakázán. Zajaté dívky
pak byli sexuálními otrokyněmi vojáků a důstojníků, nebo
byli jako otrokyně prodávány jiným organizacím či dokonce
státním vojenským agenturám. Vojska LRA mají většinu
svých zbraní a munice od Francouzů a Američanů, ovšem
jako standardní výzbroj, tak jako většina jiných hnutí
používají sovětské kalašnikovi.
Do bojů mezi LRA a vojsky DRK se v roce 1996
přimíchala Uganda, Súdán a francouzské žoldácké
regimenty. Později se tento konflikt přesunul hlavně na
ugandská a súdánská teritoria.
V první občanské válce, jež probíhala mezi listopadem
1996 a květnem 1997, byl svržen diktátor Mobuta a
nahrazen jiným diktátorem, Laurentem Kabilou. Na straně
Mobuty tehdy bojovaly i oddíly angolské ultrapravicové
polovojenské organizace UNITA, mimo jiné známé únosem
československé humanitárně-technické expedice v 70.letech.
Proti Mobutovi bojovala Uganda, Kabilovi ozbrojené složky,
Rwanda, Burundi a „marxistické“ oddíly z Angoly. Tato
občanská válka si vyžádala více než 200.000 lidských životů
mezi civilisty, přesné odhady mrtvých vojáků nejsou známy.
Druhá občanská válka ovšem dalekosáhle překonala
hrůzy a bestiality té první. Probíhala mezi srpnem 1998
a červencem 2003 a vyžádala si děsivý počet 3.900.000
obětí z řad civilistů. Výsledkem bylo stažení ugandských a
rwandských ozbrojených sil z Konga a nová mírová jednání,
ovšem i přes to stále dochází k menším separatistickým
bojům a přestřelkám. Vyvrcholením byl hospodářský kolaps
Konga a další 3.000.000 obětí hladomoru.
Západ, místo aby byto problémy řešil, snaží se těchto
konfliktů zneužívat ve svůj prospěch. Jednotlivé země se
předhánějí v rozšiřování svého vlivu a prodeji zbraní všem
stranám.
Libérie - peklo v Africe
Konflikt v Libérii má své historické základy už od
19.století, kdy byla Libérie de facto otrokářskou kolonií
tzv. Americké kolonizační společnosti, což byla jedna
z hlavních otrokářských agentur americké vlády.
Zásahy USA do politické situace v „nezávislé“ Libérii
ovšem nikdy neustali. V roce 1980 americká vláda
poslala na vojenskou výzbroj, výcvik armády a upevnění
antikomunistických sil do Libérie přes 500 miliónů
dolarů. Tyto peníze měli vést k potlačení levicových
guerill a likvidaci sovětských a libyjských vojenských
poradců, kteří jim pomáhali.
Vojenská diktatura Samuela Doea, podporovaná
následně západem, si vyžádala tisíce obětí a americká
rozvědka CIA vystavěla i několik svých základen v Libérii.
Důsledkem těchto politicko-vojenských intervencí byla
1.liberijská občanská válka.
K moci se dostal protiamerický i protikomunistický
povstalecký vůdce Charles Taylor. Ten byl vůdcem
Liberijské národní vlastenecké fronty. Doe byl svržen a
zajat Taylorovým spojencem Princem Johnsonem, jehož
vojáci ho pak umučili k smrti. Taylor si vykopal hrob
tím, že pomohl několika teroristickým skupinám provést
bombové útoky na americké civilní i odministrativní
objekty, zejména ambasády v Keni a Tanzanii.
Od roku 1999 do 2003 pak probíhala intenzivně
2.občanská válka v níž zahynulo 150.000 civilistů a na
jejímž konci bylo svržení Taylorovi vlády a jeho nucený
exil. Taylor byl následně poté, co porušil podmínky exilu,
poslán před mezinárodní vojenský tribunál v Haagu.
Moc přejali organizace Hnutí pro demokracii v Libérii
a Liberijské sjednocené demokratické hnutí. I přes tyto
líbivé názvy se oddíly HDL i LJDH dopouštěli tak jako
Taylorovi vojáci masového vraždění, poprav a mučení.
Situace v Libérii je stále napjatá a přestřelky jsou na
denním pořádku. Stabilitu udržuje jen „Západo-africká
ekonomická komunita“, podporovaná Američany a Brity.
Angolské horké léta
Dalším z konfliktů studené války, ve kterém proti
sobě bojovali částečně i sovětští a američtí vojáci, resp.
vojenští poradci byla občanská válka v Angole. Vyhlášení
nezávislosti Angoly na Portugalsku bylo dosaženo
zejména rozsáhlým politickým tlakem angolských
dělníků podporujících stalinistickou prosovětskou
MPLA (Angolské lidově osvobozenecké hnutí).
Občanská válka v Angole je rovněž považována za
jednu z nejdelších, započala v roce 1975 a skončila
v roce 2002 vítězstvím stalinistické vlády nad
antikomunistickými ultrapravicovými oddíly UNITA
a Národně-osvobozeneckou frontou Angoly. Obě tyto
organizace byli podporovány DRK, Jižní Afrikou a
Američany, přesto prohráli.
V druhé polovině 70.let a následně v 80.letech
probíhala rozsáhlá intervence kubánské armády a
sovětských vojenských poradců na pomoc stalinistické
vládě. Na stranu stalinistické vlády se ještě postavili
mozambické intervenční jednotky.
Když občanská válka započatá a následně vedená
západními imperialisty a do roku 1991 i sovětskou
byrokracií v srpnu 2002 skončila, zůstalo po ní 500.000
mrtvých civilistů a obdobný počet zabitých vojáků.
Západ dodával antikomunistům zbraně, munici a výbavu
a SSSR dodávalo stalinistům zbraně, munici, sošky
V.I.Lenina a brožury Leonida Brežněva.
Angolská stalinistická vláda dokázala naštěstí pro
angolský lid hospodářství, zásobování i zemědělství udržet
na poměrně stabilní úrovní, díky čemuž se hladomory
sice projevili, ale přeci jen v porovnání s Kongem nebo
Libérií téměř minimálně.
Dnes již MPLA není stalinistickou organizací, ale
i oficiálně je „sociálně-demokratickou“ organizací a
členskou stranou Socialistické internacionály. V případě
angolské občanské války již nedocházelo k takovým
zvěrstvům a brutalitám jako v okolních občanských
válkách, přesto číslo 500.000 mrtvých civilistů je hrůzu
nahánějící. V posledních právoplatných, demokratických
a mezinárodně uznaných volbách v roce 2002 MPLA
získala rekordních 53% hlasů a naprosto porazila
pravicovou opozici.
Súdánský konflikt
Za hlavní ozbrojený konflikt v Súdánu se pokládá
2.súdánská občanská válka, v níž na jedné straně stáli
fundamentalistické oddíly výše zmíněné LRA a vládních
sil proti autonomním vládám a jednotkám Súdánské
lidově-osvobozenecké armády (SLOA). Konflikt
probíhající v jižním Súdánu si od roku 1983 do roku
2005 vyžádal 1.900.000 životů lidí zabitých přímo
v bojích, ale i díky hladomoru a chudobě.
Jednotky SLOA byli ze značné části zásobované
sověty, Čínou a východním blokem. Naopak LRA a
vládní síly dostávali zbraně zejména z USA a Západního
Německa. Těsně před ukončením této války vypukl
nový tzv. Dárfúrský konflikt, který zapříčinil absolutní
humanitární katastrofu. V Dárfúru se proti Súdánské
vlády postavily jednotky Súdánského osvobozeneckého
hnutí, Hnutí spravedlnosti a rovnosti a oddíly Národního
Demokratického Hnutí. Jednotky HSR a NDH jsou
nyní podporovány Čadem.
V tomto konfliktu již zemřelo minimálně 200.000
lidí, některé odhady mluví i o 400.000 obětích a další
2.500.000 lidí bylo vystěhováno nebo deportováno.
Čadská občanská válka
S vypuknutím výše zmíněného konfliktu započala
občanská válka i v Čadu. Proti čadské vládě se postavila
Jednotná fronta za demokratickou změnu, Sjednocené síly
pro rozvoj a demokracii a Shromážděné síly pro změnu.
Čadská vláda se drží hlavně díky podpoře francouzských
žoldáků, tzv. cizineckých legií, které byly vyslány bojovat
proti povstalcům. Díky této podpoře se stav obrátil
a vláda Čadu poráží postupně povstalecké regimenty.
Civilní oběti tohoto konfliktu jdou do desetitisíců.
Somálská občanská válka - imperialismus v akci
Od roku 1988 do dnešních dní probíhá v Somálsku
rozsáhlá občanská válka za přímé účasti amerického
imperialismu. První velká vlna americké vojenské
přítomnosti v Somálsku započala v době vlády Billa
Clintona, kdy se také udál incident s americkým vojenským
vrtulníkem nad hlavním městem Mogadišo. Podle
této události, při níž somálští povstalci popravili zajaté
americké vojáky a důstojníky, byl i vytvořen film „Black
Hawk Down“ - Černý jestřáb sestřelen. Další vojenské
oddíly byly poslány za vlády G.W. Bushe a pravděpodobně
budou posily poslány i za vlády Barracka Obamy.
V průběhu let 2006-2007 pak etiopská intervenční
armáda na americký popud provedla invazi do jižního
Somálska a udeřila proti tzv. Islámským kmenovým
soudům. Konflikt mezi etiopskou intervenční armádou,
americkými jednotkami, povstalci a IKS si již od roku
1988 vyžádal přibližně 350.000 obětí.
Politické ideologie povstaleckých sil
Je zajímavé, že v Africe názvy jednotlivých
povstaleckých organizací vůbec nevyjadřují jejich politiku
a co víc, tyto organizace ani často nemají jasné politické
cíle nebo ideologie.
Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, Kurdistánský
dělnický svaz nebo dříve italské Rudé brigády a německá
Frakce rudé armády byli levicovými organizacemi už podle
názvu. V Africe sice existují organizace jako Súdánská
lidově-osvobozenecká armáda, Africká revoluční fronta,
Sjednocený demokratický front apod., ale nijak neplní
politické cíle, jimž by odpovídal jejich název.
Toto je jen stručný výčet občanských válek v Africe,
které nyní probíhají a do nichž jsou ve většině případů
zainteresován západní i východní imperialismus.
Adam, REVO Praha
prosinec 08
proti sexismu
6
Ženy a náboženství
Tak jako v mnoha oblastech
života se diskriminace žen projevuje
i v náboženství, které je podřízené
patriarchální společnosti.
Ale informace, které nám předkládají média
v souvislosti zejména s dnešní islamofobií,
bývají mnohdy zkreslené. Tak jako muslimové
diskriminují ženy, tak je diskriminují i křesťané,
židé a další náboženství. Ale protože tato tři jsou
dnes nejvíce diskutovaná, podívejme se krátce na
jejich postoj k ženám. Společného mají např. i to,
že to jsou monoteistická a nejvíce netolerantní, kde
vůdčí postavení mají téměř výhradně muži.
Bůh je také od samého počátku mužského rodu,
ačkoliv to nikdo nemůže dostatečně ospravedlnit,
protože nikdo nemůže dokázat, že bůh má penis
(symbol mužství). Mimochodem, otázka pohlaví
boha dala – mimo jiných aspektů – vzniknout
„feministické teologii“. Německý lingvista Carl
Brockelmann spočítal, kolikrát v hebrejské bibli
(starý zákon-Tóra) vystupují mužské a ženské
postavy. Nejčastějším substantivem ve Starém
zákoně – po jménu Jahve – je slovo „syn“ – doložené
4929krát, „dcera“ se vyskytuje 579krát. Podobná
nerovnováha panuje u slovních párů „muž“ a
„žena“ či „bratr“ a „sestra“. Vůdčí postavení, jak
vychází ze Starého zákona, mají muži a i rabíny se
mohou stát jen oni.
Ženy jsou v judaismu považovány za méněcenné
a dokonce nečisté (v době menstruace se to
znásobuje), proto se také musí podle rituálu žena
(muž ne) před svatební nocí podrobit očistě, kdy
se musí zcela oholit včetně vlasů, dále rituální
očišťování po porodu – po narození chlapce je
žena nečistá kratší dobu než po narození dívky.
Na filmovém festivalu Jeden svět byl oceněn film
izraelské režisérky Zurie Anat, „Čistota – prolomit
mlčení“. Jde o osobní pohled na rituál čistoty, jež
ortodoxní judaismus uvalil na vdané ženy během
menstruace, zachycuje dilema, s nímž se potýkají
ženy ctící ortodoxní tradici, ale odmítající se
ztotožnit s patriarchální praktikou, jež usiluje
o ovládání jejich těla a intimního života.
Jak je již ukotveno v Tóře, Eva byla stvořena
z žebra Adamova, pro jeho uspokojení, ale sama
Eva ho pak svedla k hříchu. Judaismus je velmi úzce
spjat s křesťanstvím, proto mají velmi mnoho věcí,
které vychází právě ze Starého zákona, společných.
Křesťanství v počátcích volalo po lásce a rovnosti
(prvotně ho také hojně šířily ženy), později apoštol
Pavel učinil z celibátu povinnost pro všechny
kněží, i když Ježíš nikoho do celibátu nenutil,
ačkoliv v něm sám žil. Katolická církev pak celibát
prosazovala zejména z ekonomických důvodů
(hromadění majetku v držení celé instituce).
Jak také ve své knize Erós a náboženství (1990)
vysvětluje Švýcarský teolog Fritz Tanner: „V
židovství bylo manželské plození pro každého muže
a ženu (včetně kněží) povinností. Ježíš však žil
v celibátu, apoštol Pavel později hlásá o bezženství
a manželství uznává jen v krajním případě jako
ústupek hrozícímu smilstvu: „Kdo se ožení se svou
snoubenkou, udělá dobře. Ale kdo se neožení,
udělá lépe.“
Žena nemůže vstoupit do kněžské hierarchie,
kromě některých protestantských církví, které to
tolerují. V roce 2001 byla biskupkou Církve
československé husitské zvolena Jana Šilerová,
neobešlo se to bez negativních komentářů ze
strany katolíků a pravoslavných. V roce 1977 bylo
v Římě oficiálně vyhlášeno, že se ženy nemohou
stát kněžími, protože Ježíš údajně nepovolal mezi
své učedníky ani jedinou ženu.
Protože mužská sexualita se zjevuje skrz ženu,
a křesťanství se k sexualitě stavělo negativně, byly
ženám přisouzeny vlastnosti, které svadí muže
k hříchu a pokušení, kterému se musel muž
ubránit. Ženy byly dokonce ekvivalentem ďábla
a s tím souviselo i počáteční upalování čarodějnic
(později se tento druh likvidace aplikoval i na
ostatní, tedy i muže, kteří nějak ohrožovali autoritu
a věrohodnost církve…)
Svatý
Jeroným
tvrdil, že ženy stojí za
vší herezí a že každý
významný heretik (kacíř)
byl v těsném spojení se
ženou. O tom, že Bibli
psali muži, svědčí nemálo
faktů, jedním z nich
(nemluvím-li o Starém
zákonu) je i to, že svatou
trojici tvoří Otec, Syn
a Duch svatý, všichni
mužského pokolení.
Křesťanství dále stále
netoleruje interrupce (je to prý proti míru, protože
je to válka vedená s dětmi) a dále netoleruje
používání antikoncepce. Tyto opatření dopadají
negativně zejména na mladší ženy. V některých
zemích je zákaz interrupcí dokonce uzákoněn
(např. Irsko, Polsko, mnohé jihoamerické státy).
Nejmladší z těchto náboženství je islám. Také
on brutálně pošlapává ženská práva. V současné
době je ale často xenofobní pravicí démonizován,
zatímco obdobné věci u křesťanství jsou pokládány
za součást „našeho anticko-křesťanského kulturního
dědictví“.
Je skutečně žena muslimka bez práv, bez vzdělání
a pouhou otrokyní muže, jak nám ji líčí média?
Jsou to právě média, která celou věc manipulují,
aby okořenily už i tak nechvalnou pověst o islámu,
která se zde začala formovat v době, kdy bylo
nutné, v zájmu USA a jejich války proti terorismu,
aby lid věřil, že muslimové jsou nepřátelé vyspělého
světa. Dnes mnohé muslimky nejen studují (řada
z nich i na univerzitách, v mnoha moderních
zemích Perského zálivu je dokonce více studentek
než studentů), ale dokonce i dále pracují (jako
zdravotní sestřičky atp.)
Aspektem vypovídajícím proti islámu je
polygynie (mnohoženství). Polygynie ale nepřišla
na svět s islámem, byla tu už dávno předtím a
nejen na Blízkém východě. Vysvětlení nacházíme
v historii, při vysoké úmrtnosti mužů v bojích byl
vysoký počet svobodných žen, kterým scházela
materiální opora, kterou poskytoval muž (protože
žena byla vždy v domácnosti). Proto byla polygynie
tolerována a dokonce vítána i ze strany žen. Islám
později redukoval počet manželek na čtyři, pod
podmínkou, že muž musí zabezpečit je i jejich
děti.
Další pozůstatky z dob striktně rozdělených rolí
mužů a žen ve společnosti jsou např. normy, že
svědectví ženy je poloviční svědectví muže (vychází
z přesvědčení, že ženy nemohou příliš rozumět
soudním procesům, protože jejich hlavní úloha
byla v domácnosti) a že žena dědí o polovinu
méně než muž (protože většinový přísun majetku
zabezpečoval muž). Dnes, kdy ženy pracují, mohou
si svoje peníze nechat jen pro sebe.
Co kdysi mělo své praktické opodstatnění, má
dnes diskriminační charakter. A není divu, dnes už
to totiž opravdu není nic jiného než diskriminace,
vzhledem k době, kdy se ženy pomalu emancipují,
studují a pracují.
Mnohé věci ale samozřejmě nikdy neměly své
praktické odůvodnění, a když už, tak jen z hlediska
zpříjemnění a usnadnění života mužů. Nejvíce
pravomocí připadá jim, ženám jsou v některých
zemích omezeny na minimum.
Nejhorší postavení mají ženy v nejvíce
ortodoxních zemích jako je např. Saúdská Arábie
nebo Írán (odhalené ženy tam nesmějí
řídit ani auto a na pořádek dohlíží
náboženská policie „mutawas“, ženy
nesmějí vyjít bez doprovodu muže na
ulici a potřebují manželovo svolení pro
studium, cestování… Dříve dokonce
byly před trestem smrti znásilňovány,
pokud byly pannami, protože panny
se nedostávají do ráje.
Zpráva Organization of Women
against execution (Organizace žen proti
popravám) v Íránu udává následující
čísla pro období od roku 1981 do
1990: 1428 žen bylo popraveno,
187 mělo méně než 18 let, 9 dívek
mělo méně než 13 let; nejmladší
popravená dívka měla 10 let, nejstarší popravená
žena měla 70 let.
Naopak v některých zemích proběhly reformy,
které aspoň trochu zlepšily životní podmínky žen.
Marocký monarcha Muhammad VI. uzákonil, že
se dívka smí vdát až v 18ti letech, a chce-li muž
mít více manželek, musí mu to jeho žena dovolit.
V Tunisku je polygynie chápána jako zločin
proti lidskosti. Mustafa Kemal Atatürk zakázal
v Turecku polygynii a trval na tom, aby ženy byly
vzdělávány stejně jako muži a umožnil, aby mohly
být voleny do parlamentu. Dnes jsou v důsledku
Atatürkových reforem Turci nejrozvinutější
muslimskou zemí. Ledy se prolomily i v Kuvajtu,
kde od roku 2005 mohou ve volbách do Národního
shromáždění hlasovat i ženy.
Ženy se dokonce organizují a demonstrují.
V Bangladéši v březnu demonstrovalo asi tisíc žen
za zrušení zákona ztěžujícího obvinění ze znásilnění.
Tato norma totiž ustanovuje, že znásilněná žena
musí sehnat alespoň 4 svědky. A to se podaří sotva
kdy, protože ke znásilnění většinou nedojde na
veřejnosti. V Indonésii demonstrovalo asi 150 žen
proti trestům za líbání na veřejnosti a za odhalené
nohy či ruce.
Náboženství ovlivňuje celý svět, ale místo aby
volalo po rovnosti pohlaví, původní myšlenky
proroků se modifikovaly a upravily v zájmu
patriarchální společnosti. Navíc náboženství se
nešíří pouze rozhodnutím jedince přijmout ho,
ale je přímo vnucováno tlakem společnosti, resp.
některých společenských tříd. Chová se totiž i jako
politická instituce. Proto si ženy v mnoha zemích
nemohou zvolit, jak naloží se svým životem a na jaké
náboženství popřípadě přestoupí (pakliže vůbec na
nějaké), protože tlak okolí jim to nedovoluje. Je
ale nutné, aby se samy zorganizovaly a bojovaly
společně za svá práva společně, protože jen tak
mohou dosáhnout změny!
Dima, REVO Praha
7
proti fašismu
41. číslo
Společně proti šovinismu, rasismu
a krajní pravici ve střední Evropě!
Střední Evropa – snad s výjimkou tzv.
„40 let totality“ (a i tehdy s výhradami)
nikdy nepatřila k místům bezproblémové
koexistence mezi různými národy a
národnostmi, které ji obývají. V dobách
vzestupu kapitalismu bojovaly mezi
sebou jednotlivé národní buržoasie
o trhy a hospodářskou a politickou moc
v mnohonárodních státech, přičemž
neváhaly využívat všech prostředků
národnostního útlaku nebo hraničního
rýsování, aby své konkurenty zatlačily
do podřadných pozic.
se ODS i přes facku z krajských voleb snaží
prosadit privatizaci našeho zdravotnictví.
A na dveře nám již klepe kapitalistická krize,
hrozící propouštěním a nezaměstnaností
a zvyšujícím napětím mezi pracujícími
na „trhu práce“ v boji o udržení/získání
slušného pracovního místa.
jako ohrožené, v defenzivě bojující skupiny
vymezené proti společnému „nepříteli“, který
se jí prý snaží zničit. Že jde o „nepřítele“
dole, který ve skutečnosti žije, bydlí a
živoří za těch nejhorších podmínek, které
nám všem současný kapitalismus připravil,
Dělnické straně (a vládnoucí třídě) dokonale
„Národní zájmy“, „národní duch“,
„lidové společenství“… těmito pojmy si
buržoasie pomáhala rovněž v boji proti
svým skutečným třídním nepřátelům z řad
dělníků a rozeštvávala mezi sebou pracující
všech národů, aby si na jejich hrobech
budovala svoje panství. Současná střední
Evropa zrestaurovaného post-stalinistického
kapitalismu opět skýtá žalostný obrázek
národnostních svárů a napětí, z nichž si
naši vládci radostí mnou ruce.
Střední Evropa je dnes obrovským územím
připomínajícím rumiště na zbořeništi bývalé
křehké stavby národnostního smíru. Takováto
rumiště, jak známo, tvoří skvělou živnou půdu
pro kdejaký plevel. V našem případě je tím
plevelem zejména krajní pravice ale zdaleka
ne jenom ona, která intenzivně produkuje
toxiny rasismu a nacionalismu hrozící otrávit
půdu široko daleko a znemožňující, aby
na ni vyrostlo cokoliv svěžího a dobrého.
Situace je o to vážnější, že růst tohoto
plevele je podporován hnojivem – tlejícími
zbytky čehosi, co se v domě dříve jakž takž
vařilo a požívalo (můžeme to nazývat nijak
velkorysým, ale přece jen jistoty garantujícím
sociálním státem pod byrokratickou
kontrolou) a co je usilovně ničeno parazity
různých jmen: modré vši, dzurindovci apod.,
žijícími s plevelem ve vzájemné symbióze.
Exkursi touto zdivočelou zemí začněme
inspekcí domácího českého chlívku, v tuto
chvíli se nacházejícího pod modrou správou.
Jestliže dnes „neválčíme“ s žádným ze svých
sousedů, nelze to připisovat holubičí povaze,
kterou nám kdysi naivně připisoval romantik
Herder, ale tomu, že o to intenzivněji
řešíme svojí „cikánskou otázku“. Po létech
relativního klidu, kdy parlament opustily
republikánské kreatury Sládek, Krejsa,
Vik a spol. s názory, že „samo narození
Cikána je jeho největší zločin“, se této
karty zdatně chopila Dělnická strana, mající
ve svých řadách ex-republikánské ostřílené
harcovníky (Vandas, Štěpánek) i politické
novice z nacistického Národního odporu a
Autonomních nacionalistů, kteří donedávna
trávili svůj volný čas bučením na stadiónech.
Děje se tak ve chvíli, kdy celá společnost žije
nejistotou ohledně zdražování nájemného,
hypoték a energií, kdy nás vláda kapitalistů
posílá pracovat déle a bez nemocenské, kdy
Za velké Maďarsko plné sexy slečen, na to láká Jobbik
nové členy do svých neofašistických Maďarských gard!
A do toho teď přichází, po několika
letech na okraji zájmu, kdy se svoji sociální
demagogií neudělala jediný krok kupředu,
Dělnická strana s akcí Litvínov-Janov. Násilný
boj proti Romům ve vznikajícím ghettu se
v současných podmínkách okamžitě ukázal
být vděčným tématem, k němuž se se
sympatiemi přidala i část (a to nemalá
část) místních neromských obyvatel z okolí
Janova. Dělnická strana cítí příznivý vítr
v plachtách a hodlá se na místo opakovaně
vracet. Ale o co tu jde? To, že v Janově
vzniká ghetto podobné Chánovu, z něhož
jsou vyháněni „bílí“ a v němž bují kriminalita
a obchod s drogami, je vidět dobře. Ale to
je jen povrch. To, jak takové ghetto vzniká,
kdo jsou jeho architekti, kteří se na jeho
vzniku napakovali o miliony, jak takový
vznik ghetta souvisí s privatizační bytovou
politikou modrých vší a celkovou situací
v naší zemi ohledně práce a vzdělávání, to už
leží pod povrchem. Dělnická strana jako síla
plně oddaná současnému kapitalistickému
systému pod tento povrch programově jít
nehodlá. Pro ni je lepší těžit z latentního či
otevřeného rasismu proti všem Cikánům a
týt z nespokojenosti lidí majících problém
s kriminalitou a asociálním chováním
některých Cikánů, aby místo řešení problémů
nabídla skupinové sebepotvrzení „bílých“
vyhovuje. „Bojujte s ´černými kriminálníky´,
vyžeňte je a život bude lepší“, ujišťuje nás
Vandas, a to tím horlivěji, že by snad jinak
někoho mohlo napadnout zeptat se, proč byl
on sám kdysi vyšetřován pro kuplířství. Že
však levice k celé věci mlčí, je věc opravdu
smutná. Nebo snad čeká na „spásný“
zásah Langrova úřadu, který touží pouze
po možnosti nasadit pod záminkou „boje
proti extremismu“ ještě pevnější náhubek
jakékoliv opozici vůči současnému režimu?!
U našich slovenských kolegů se pravicově
populistická a silně nacionalistická
Slovenská národní strana (SNS) usídlila
– po delším živoření v rozštěpeném stavu
mimo Parlament – rovnou ve vládě.
Vůdce této strany a známý obdivovatel
„osobností“ a doby Slovenského štátu, Ján
Slota, nevynechá jedinou příležitost, aby
nenapadl Maďary – ať už ty v Maďarsku
nebo ty na Slovensku. Od té doby, co ve
zcela nespolečenském stavu řval „Tanky na
Budapešť!“, močíc přitom plným proudem
z terasy na procházející chodce, se moc
nezměnil. Někdo asi nepochopil význam
jednoho úsloví a roztrhal před Slotou celý
náhrdelník, když nám dodnes ta svi.., tento
politik hází zpět plnými hrstmi perly typu
„co je to za americký hnůj?“ (o kandidátovi
prosinec 08
na prezidenta ČR, Švejnarovi) nebo „tady je
zase nějaký šašek na koni“ (o uherském králi
Štěpánovi z učebnice pro maďarské studenty
na Slovensku). Slovensko-maďarské vztahy
nikdy od obnovení kapitalismu nebyly
bezproblémové a v poslední době jsou
nejhorší od první poloviny 90. let. Prudce se
také zhoršují vztahy mezi Slováky a domácí
maďarskou menšinou, ačkoliv zde dříve
vzájemná manželství jen kvetla. I zde je na
vině vládami šířený nacionalismus (současný
ministr školství a člen SNS například usiluje
odstranit maďarské názvy z maďarských
učebnic, kde dosud bez problému figurovaly)
ale také hraniční revizionismus a provokace
šířené určitými kruhy z druhé strany. Předseda SNS Ján Slota
Za velmi smutný obrázek, nelišící se
ovšem svojí podstatou od Česka či jiných
zemí, kam buržoasie za necelých 20 let
národ pod svým vedením dotáhla, je nutno
brát výsledky průzkumu, podle něhož jsou
mezi patnáctiletými slovenskými školáky
Maďaři nejvíce nesnášenou menšinou
(předběhli i Romy, a to už je co říct) a plné
dvě třetiny z nich by dokonce chtěli, aby
slovenští Maďaři mohli na Slovensku mluvit
pouze slovensky. Ostatně případ napadení
maďarské studentky slovenskými neonacisty
v Nitře, kvůli jejímu telefonnímu hovoru
v mateřštině, rozvířil před nedávnem hladinu
politiky nejen na Slovensku a v Maďarsku.
Podle policie si vše vymyslela – ona trvá na
svém. Šovinisté na obou stranách mohou
každopádně zatápět pod kotlem.
V Maďarsku se zdá být situace ještě o něco
horší, než v okolních státech. U vlády se zde
zuby nehty drží podle jména socialistická ale
fakticky již dávno skrz naskrz neoliberální,
pravicová vláda Ference Gyurcsányho, která
drží primát v náporu proti všem výdobytkům
pracujících, v útocích na zdravotnický systém
postavený na univerzálním zdravotním
pojištění, v sociálních škrtech a snahách
udělat z Maďarska otroka Mezinárodního
měnového fondu. Tato vláda se již od
poloviny prvních let 21. století dostala
nejprve pod nátlak levicové opozice
z Maďarské komunistické dělnické strany,
která iniciovala úspěšné referendum proti
privatizaci zdravotnictví, a později pod ještě
ostřejší tlak pravicové a ultrapravicové
opozice kombinující boj v sociálních otázkách
„zleva“ (!) s nejzuřivějším antikomunismem
a nacionalismem.
Zatímco slabá, post-stalinistická levicová
opozice byla zneškodněna v zinscenovaném
politickém soudním procesu, hněv a
nespokojenost pravice a ultrapravice,
sociálně tvořené především maloburžoasií,
8
proti fašismu
studenty a částí politicky bezradné a
zaostalé dělnické třídy, se vláda snaží stále
zřetelněji odklonit na nacionalistickou a
šovinistickou dráhu proti Slovákům, Romům
a dalším národnostem. V Maďarsku působí
uniformované, polovojenské, ultrapravicové
skupiny Maďarské gardy, Národní stráže a
dalších podobných hnutí o tisících členech,
které veřejně na náměstích v centru
největších měst konají své slavnosti a
nábory, aniž by se setkaly byť jen s verbálně
projeveným odporem nebo zřetelnou nevůlí
vládnoucích či parlamentně opozičních
politiků. Na rozdíl od Slovenska a České
republiky není páteří těchto skupin mládež,
ale muži (a někdy i ženy) středního věku,
otcové od rodin. U založení Maďarské gardy
figuroval bývalý maďarský ministr obrany.
Když krajně nacionalistická strana Jobbik
(Hnutí za lepší Maďarsko, politické křídlo
Maďarské gardy) otevírala v tomto roce
svoji knihovnu v centru Budapešti, asistoval
u toho pro změnu současný předseda
maďarského parlamentu. I výslovně
konfrontační akce maďarských nacionalistů
probíhají bez jakékoliv odezvy hlavního
proudu maďarských politiků, což je příklad
opakovaného pálení vlajek před slovenskou
ambasádou, nebo listopadových blokád
hraničních přechodů se Slovenskem. Místo
toho maďarská vláda žádá slovenské politiky,
aby jí „podali vysvětlení“ ohledně zásahu
policie proti ultrapravicovým fotbalovým
hooligans a ultras na zápase bratislavského
Slovanu a Dunajské Stredy (policie zde
ostře zasáhla proti oběma táborům i proti
fanouškům z maďarského Ferencvarosu).
Gyurcsányho vláda zjevně v tichosti
podporuje odvádění proudu nespokojenosti
do kalného řečiště národnostního napětí a
šovinismu.
Alarmující je též vlna útoků proti
maďarským Cikánům: V červnu 2008 došlo
v obci Patka k útoku zápalnými lahvemi
proti třem romským domům, v červenci byly
ostřelovány domy Romů v Galgagyorku,
začátkem listopadu byli brokovnicí zastřeleni
muž a žena v obci Nagycsécy a předevčírem
byl dokonce ručním granátem usmrcen
romský manželský pár ve městě Pécs (zde
se motiv činu ještě vyšetřuje). Neonacističtí
gauneři ze Světlé nad Sázavou by maďarským
fašistům mohli závidět.
Nakonec nutno zmínit také Rakousko,
které se rovněž namočilo do hnědé břečky
až po krk. V posledních parlamentních
volbách v srpnu 2008 slavila krajní pravice
comeback: Strana Svobodných dosáhla
na 17,5% hlasů a Svaz pro budoucnost
Rakouska vedený definitivně vybouraným,
zneuznaným automobilovým závodníkem,
Jorgem Haiderem, získal bez mála 11%,
což dohromady překonalo rekordní zisk
rakouské krajní (ale nefašistické) pravice
z roku 1999. Svojí pozici si rakouská krajní
pravice vybudovala především kritikou
mnohaleté spolupráce lidovců a sociálních
demokratů v nekonečných velkých koalicích,
které poslední dobu vedly zemi stále ostřeji
doprava. Zároveň dávala zřetelně najevo
svoji averzi k přistěhovalcům, Evropské unii
a slovinským obyvatelům země, kterým
přes opakovaná rozhodnutí soudů Haider
v Korutanech (jeho baště) sebral i omezená
jazyková práva, kterých zde požívali.
Rakousko, země alpských velehor, se
stále více začíná měnit do podoby pevnosti
uzavřené světu, „cizím“ lidem a myšlenkám,
kde pak není naprosto ničím náhodným, že
zde jeden z nejvýznamnějších televizních
moderátorů a analytiků pronáší nenávistné
rasistické výpady na adresu zvoleného
amerického prezidenta, nebo kde televize
bez okolků pustí do éteru protičeským
šovinismem čpící „dokument“ o havárii
Dukovan.
Situace ve státech střední Evropy se
stává stále napjatější a v souvislosti
s příchodem finanční krize a dalším náporem
neoliberálních opatření vedených v zájmu
národního i nadnárodního kapitálu se
může stát kritickou. Právě v této situaci
je třeba vyvinout o to větší snahu, vynutit
si masovými mobilizacemi, stávkovými boji
a soustavnou politicko-organizační prací
strhnutí kormidla vývoje prudce doleva.
Vládnoucí třída, vědoma si bolestivosti
prokapitalistických reforem pro pracující se
usilovně snaží obrátit jejich hněv proti
obětním beránkům, proti přistěhovalcům,
menšinám a sousedům. Maloburžoasie má
v dnešním krizi propadajícím kapitalismu
ještě větší strach z levnější zahraniční
nebo domácí, přistěhovalecké či menšinové
konkurence, než kdy jindy a ochotně
propůjčuje své lidi do první linie boje
proti ní. Dělnická třída, cítící na sobě
rostoucí tlak na pracovní příležitosti, sekeru
sociálních škrtů a ničení veřejného sektoru,
vychovaná byrokraty k sociálnímu smíru,
zmatená ze zrady a kapitulace „svých“
stran před neoliberalismem a přicházející
do bezprostředního styku s asociálními a
kriminálními činy některých členů menšin,
váhá a přešlapuje – chvíli jde s krajní
pravicí, většinou ale přece jen svým třídním
instinktem cítí, že nepřítel je „nahoře“,
ve vládách našich zemí, v monopolech,
bankách a na burze.
V ČR představuje největší
výzvu Dělnická strana
My, revoluční antikapitalisté z Česka,
musíme společně s našimi soudruhy
z ostatních zemí nesmiřitelně bojovat
s šovinismem, rasismem a krajní pravicí
(zejména u nás v Česku), jakožto zbraněmi
vládnoucí třídy a pískem v očích pracujících,
znemožňujícím jim dobře si prohlédnout a
zničit původce jejich obav a zhoršující kvality
života. Pro tento boj musíme bezpodmínečně
získat pracující našich národů i menšin
států, v nichž žijeme. Právě a jen našimi
společnými silami se střední Evropa může
z rumiště bujícího jedovatým, vzájemně a
všechno otravujícím plevelem stát kulturní
zahradou mezinárodní spolupráce. Nikola, REVO Praha
9
proti radaru
41. číslo
Senátoři schválili radar!
V Senátu jsme mohli vidět další ukázku toho, jak
si naši senátoři cení svých voličů. I před dlouhodobý
odpor veřejnosti nerespektovali vůli většiny občanů
a schválili radar. Další důkaz toho, jak na nás
koaliční poslanci a senátoři hledí skrz prsty. Co nám
řekli o radaru koaliční představitelé? Téměř nic.
Investovali 15 milionů do vládní kampaně na vydání
klamavých materiálů, jak je ten radar skvělý a ochrání
nás. A nesmíme opomenout skladatelský kousek
dua Parkanová a Vyčítal, jejich hitovku na oslavu
radaru u příležitosti příjezdu amerického prezidenta
G.W.Bushe. Ale všechny pokusy o rozumnou diskusi
s poslanci a senátory pro radar zkrachovaly. Pokud
už se tito lidé někam dostavili, tak jen pověděli svůj
názor a vůbec se nezajímali o druhou stranu.
než začala. Zato senát už s novými senátory po
letošních volbách o radaru jednal. Díky drtivému
vítězství ČSSD v letošních senátních volbách již
ztratila ODS v Senátu většinu, ale i přes to se vládě
podařilo radar prosadit. Proti lidem se spojili poslanci
ODS, lidovci a Klub otevřené demokracie, kteří měli
dohromady 49 hlasů, přičemž ke schválení byla
potřeba nadpoloviční většina 41 hlasů. Opoziční
návrhy na roční odložení rozhodnutí nebo návrh
na přezkoumání Ústavním soudem očekávaně
neprošly. Na schůzi byli přítomni premiér Mirek
Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg
a oba obhajovali bezpečnost radaru a také, že radar
vůbec nijak neohrožuje Rusko a není proti němu
namířen. Nabízí se ale potom otázka, k čemu jim
Dva staří známí před lety na výletě autobusem.
Dnes oba senátoři, oba ve vládě, oba pro radar.
Možná také proto byl minutý čtvrtek 27. listopadu
zatlučen další hřebíček do rakve české demokracie.
Senátoři schválili radarovou smlouvu. První dva
hřebíčky byly zatlučeny již osmého července
podpisem smlouvy o radaru na úrovni ministrů
zahraničí Spojených států a Česka a stvrzením
smlouvy SOFA o pobytu amerických vojsk na
radarové základně z Londýna 19. září. Nyní se už
jen čeká na schválení parlamentem a na podpis
prezidenta. Parlamentní hlasování začalo již v říjnu,
kdy se poslanecká sněmovna k výsledku nedobrala,
a v listopadu den před schválením v Senátu, kdy
se poslanci pro změnu ani neshodli na programu
schůze a tak jim schůze de facto skončila dříve,
Krátce o úrovni
české psychiatrie
Úroveň české psychiatrické péče se ve srovnání
s minulostí určitě zvyšuje. Ve dvacátém století
se rapidně zlepšilo chování k lidem s duševními
problémy. Ve srovnání s věžemi bláznů ve
středověku a vůbec hroznými podmínkami
v blázincích minulosti až do dvacátého století jsou
dnešní psychiatrická zařízení v západní Evropě
tedy je, když argumenty o Severní Koreji a Íránu už
dávno padly a straší se jen Ruskem.
Senátor a ministr Alexander Vondra po schválení
řekl: “Pokud má být Česká republika věrohodná,
tak musí umět stát za tím, co si podepsala. Je
to spojenectví v NATO, a pokud my se máme
spolehnout na jiné, musí být spolehnutí i na nás.“
Zní to hezky, ale co si Česká republika podepsala?!
Je vhodné zdůraznit, kdo si vlastně co podepsal a
kolik lidí si to nepřálo. A spojenectví v NATO? To je
při debatách o radaru jen planý argument. Všichni
zastánci radaru by si už mohli uvědomit, mezi
kým je vázaná smlouva o radaru: mezi Českem a
přímo hotely. V „ráji demokracie“ USA byly ještě
v šedesátých letech psychiatrická zařízení na dosti
mizerné úrovni zejména v zacházení s lidmi (kdo
neviděl film Přelet nad kukaččím hnízdem, nechť to
ihned napraví). Ale ani tak nejsou dnes psychiatrické
léčebny ideálním místem pro dlouhodobý pobyt.
Což pro některé pacienty bohužel často bývají.
Problém je zejména například v tom, že úroveň
péče je snižována tím, že názory a případné
připomínky pacientů jsou brány jen jako nerelevantní
blábolení. Takový „blázen“ se často ani nedoví, jaká
Spojenými státy. Jde o čistě dvoustrannou záležitost,
jak se ostatně vždy zdůrazňuje, pokud se o radaru
nelichotivě či odmítavě vysloví politikové v Rusku,
Francii, Německu, na Slovensku, atd…
Všechny snahy opozice v senátu nestačily na
nějaký zvrat. Bohužel se jednání o radaru vede
tím nejhorším způsobem, kdy mezi všemi kroky ke
schválení jsou dlouhé přestávky a tím odpor a zájem
o radar upadá. Lidé jsou unaveni všemi politickými
intrikami a nemají chuť se do ničeho pouštět.
Naštěstí odpor stále pokračuje a rozhodně se
neroztříští na hloučcích zoufalců v čele s Kateřinou
Jacques nebo Michaelem Kocábem, kteří nás,
většinu, posílají kamsi do Ruska. Zastánci radaru
ostatně ani nejsou schopni uspořádat svoji vlastní
demonstraci pro radar a jen se přiživují na akcích
NE základnám, jak se tomu stalo na demonstraci
17. listopadu. Bohužel se velká část demonstrace
nesla v konfliktním duchu, který sem zanesli velcí
antikomunisté, kteří si šli se svíčkou zaradovat
jak „popravili minulý režim“. A také ukázat se
jako velcí hrdinové, když chtěli s fízly za zády
napadnout, použijeme-li jejich slovník: „bolševiky
z NE základnám“. Ti, kterým se do toho nechtělo
fyzicky, se alespoň pokoušeli zvednout si své ego
nějakou vulgární nadávkou na naši adresu. 17.
listopad má mnoho výkladů a pomník k oslavě
demokracie byl použit Iniciativou NE základnám
jako připomínka té demokracie, která ještě nepřišla.
Opravdové demokracii, kde se hledí na zájmy lidu
a vůli většiny. Leč tuto demokracii modrá klika pod
praporem hvězd a pruhů zuřivě potlačuje, a proto
také byli i aktivisté NE základnám při pouhém
pokládání věnců policií zatýkáni.
Vraťme se ale ke schvalování. Do pomyslné
rakve české demokracie zbývají už jen dva
hřebíčky. Ten od pana prezidenta Klause
má už předvrtanou dírku. Je téměř jisté, že
radar schválí. Zato hřebíček od poslanecké
sněmovny stále naráží ve své cestě na tvrdý
suk. Již dva pokusy o hlasování a sněmovna se
stále nedobrala k žádnému výsledku. Až dojde
k hlasování, tak ani potom nemá vláda vyhráno;
koalice nemá většinu – to je v tuto chvíli fakt, se
kterým musí poslanci počítat – a stále se snaží
získat si poslance pomocí různých úplatků a
machinací.
Každopádně důležité je, že hlavně nesmí
polevit naše občanská angažovanost proti
radaru, potažmo proti naší vládě. Všichni víme,
jak dopadly letos volby. Vládní strany přišly
snad o vše co mohly. Jsou si snad již dobře
vědomy, že občané jim jejich reformy, poplatky
a radary v dalších volbách řádně sečtou. Radar
schválen definitivně není, a i kdyby byl, musí
se nejprve dovézt a postavit. Tomu musíme
zabráníme! Stále ještě jsou tu síly odporu proti
němu, nesmíme ale polevit, nenechat se uspat
taktikou vyčkávání... Radar tady nebude!
Vojta, REVO Praha
mu byla diagnostikována choroba a jaké jsou mu na
ní podávány léky. Nedostane se mu ani příliš kvalitní
stravy, čistých sociálních zařízení či dostatku pohybu.
Pokud nedostane volné vycházky po areálu léčebny, tak
se dostane ven jen při povolené návštěvě nejbližších
dvou obchodů, kam navíc musí jít v doprovodu sestry.
O víkendu mají oba obchody zavřeno, navíc stejně
nenabízejí moc velký sortiment.
V naší nejznámější psychiatrické léčebně v pražských
Bohnicích je pro pacienty možnost navštěvovat dílny,
ale ty na celé odpoledne zábavy nevystačí. Také je
prosinec 08
proti neonacismu
Nacismus stále hrozí
aneb Lidice trochu jinak
V neděli 2. prosince, za krásně modré zimní
oblohy, se několik členů REVO rozhodlo vydat
se na odpolední výlet do Lidic, místa všeobecně
známého svým pohnutým osudem za nacistické
okupace Československa. Ačkoliv lidický memoriál,
s kvalitní multimediální výstavou provázející
návštěvníky příběhem Lidic a jejich obyvatel, a
pietně upraveným místem bývalé obce představuje
zážitek stojící za zhlédnutí sám o
sobě, nás tentokrát do Lidic táhlo
ještě něco navíc. To navíc byla
zvláštní výstava věnovaná obětem
neonacistického násilí po roce 1989
v ČR. Něco takového zde (alespoň
v posledních letech) ještě nebylo, i
když jde o problematiku navýsost
ožehavou a zajímavou.
nejvíce jich bylo začátkem 90. let (9 v letech 199093, z toho 5 v roce 1993, který je tak na smutném
prvním místě), méně pak v letech následujících (6
v letech 1994-2000 a 5 v letech 2001-2008), což
odpovídá určitému útlumu neonacistických aktivit
v rámci celého tohoto období, i když nesmíme
zapomínat, že poslední tři roky jsou neonacisté a
fašistická uskupení na vzestupu.
Mezi silnou stránku výstavy
rozhodně patří pokus o zachycení
společenské odezvy na spáchané
násilí a vraždy, a to jak v rovině
reakcí tzv. občanské společnosti,
tak v rovině jednání politiků a
soudů řešících tyto případy.
Návštěvník si tak může učinit
velmi přesný obrázek o tom, že
Tuto výstavu ve spolupráci
k zmiňovaným činům nedošlo
s vedením lidického muzea
v nějakém vzduchoprázdnu ale
připravila v jeho prostorách
v transformující se společnosti
organizace Antifašistická akce a
rodícího a etablujícího se
skupina anonymních studentů, která
kapitalismu, vytvářejícího klima
Vytrhni je hned teď!
s ní sympatizuje. V Lidicích, kam
a vyznávajícího hodnoty, které
jsme dojeli autobusem ze Zličína Dřív, než zapustí kořínky! šíření neonacismu a projevům jeho
krátce po jedné, jsme si tedy v klidu
násilí rozhodně nestály v cestě.
www.revo.cz.tc
prošli celý areál včetně další výstavy
Historie neonacistického násilí po
o lidických hrdinech, Stříbrném
roce 1989 je totiž také historií
Samolepka z nové
a Horákovi, československých
jeho bagatelizace – v prvních
pilotech RAF, a pak už se zaměřili
letech otevřené a programové,
edice Reva...
právě na zmiňovanou expozici.
projevující se v beztrestnosti nebo
směšných trestech pro nacistické a jiné rasistické
Výstava v místnosti pod tribunou je představována
vrahy a v popírání specifik či samotné existence
panely, z nichž většina je věnována už jednotlivým rasově motivovaného násilí vůbec – později pak
konkrétním obětem, ale nechybí ani panely ve v zatemňování příčin a společenských kořenů
stručnosti popisující vývoj neonacistických aktivit po těchto jevů a v kriminalizování antifašistických
roce 1989 a také informace týkající se Antifašistické aktivit zahrnutých státem právě společně se
akce. Oběti neonacistického násilí jsou seřazeny (s samotným rasistickým násilím pod jednu
určitými odchylkami) chronologicky vedle sebe, společnou nálepku „extremismus“.
přičemž u několika panelů, zejména z poslední doby,
jsou vedle textu umístěny i fotografie. Celkově
výstava zpracovala 20 postav, které spojuje smrt
z rukou rasistů a neonacistů, přičemž i organizátoři
připouštějí, že nejde o všechny oběti neonacismu po
roce 1989 ale jen o většinu z nich.
Z výstavy si člověk může udělat základní
přehled o národnostním profilu neonacistických
obětí a místech a časech jejich zavraždění či
zabití. Ze dvaceti připomínaných jmen je 13
Romů, 5 Čechů, 1 občan Turecka (řidič kamionu
zavražděný v Plzni v roce 1990 jako vůbec první
oběť rasistů a neonacistů po roce 1989) a 1
Súdánec, student VŠE v Praze. 16 obětí byli muži a
4 ženy. Nejmladší oběti, sadisticky zavražděnému
chlapci Radku Rudolfovi z Jičína, bylo pouhých
šest let. Nejvíce obětí neonacistického násilí
je v místech, kde bychom to možná nečekali
– nikoliv v baštách nácků jako jsou severní Čechy,
Ostravsko, okolí Brna nebo Plzeňsko, ale v Praze
a okolí (5) a pásu severovýchodních Čech (5).
Pokud jde o počty obětí v jednotlivých letech,
zde možnost navštívit restauraci „V páté koloně“, kde
obsluha složená z pokročile léčených bere neuvěřitelnou
mzdu 10 korun na hodinu. Občas je v areálu otevřená i
malá čajovna, která je poměrně dobrá a levná.
Sestry nepatří, až na pár světlých výjimek,
k nejpřívětivějším a doktoři nemají na pacienty
dostatek času. Místo toho, aby se s nimi bavili o
jejich pocitech či stavech, má doktor čas leda tak
optat se, jestli člověk odvolává to, co řekl ve stavu
psychózy. Důvodem bude jistě i to, že lékařů je
v tomto oboru málo a pracují za dost nízké platy.
10
zahraničního vysokoškolského studenta, vyvolaly
poměrně značnou reakci lidí projevovanou
konáním protestních demonstrací a pietních
shromáždění i „horečnatou aktivitou“ politiků.
Oproti tomu osud velké většiny cikánských
obětí nebo případ brněnského bezdomovce
zaživa upáleného neonacisty v roce 2003 zůstal
většině společnosti, soudě z jejích reakcí, vcelku
lhostejný. Netřeba snad zdůrazňovat, že to má
co dočinění s jejich společenským statusem
v dnešním systému.
Naopak jako slabší bod nutno přece jen
zmínit samotný výběr jmen, a to hned z několika
důvodů. Zaprvé z hlediska věcné správnosti není
možné přiznat všem zemřelým přídomek oběť
neonacistického násilí. V případě Heleny Bihariové,
která se po napadení útočníky v únoru 1998
utopila ve Vrchlabí v Labi, není jistý ani rasový
motiv útoku a účasti pachatelů v neonacistickém
hnutí nic nenapovídá. Milan Lacko, který téhož
roku zemřel přejetý na silnici v Orlové, zahynul
rukou neznámého pachatele. Zařazení neonacistky
Petry Baloghové, zavražděné kvůli penězům
jejím neonacistickým druhem, je formálně sice
odpovídající, ale z hlediska „ducha výstavy“
– upozorňovat na nebezpečnost rasistického
a politického násilí neonacistů nevhodné a ve
světle předchozích aktivit samotné „oběti“ až
nepřípadné. Výhradu lze rovněž vznést k tomu,
že v seznamu obětí nejsou, jak již bylo řečeno,
všechny oběti rasistického a neonacistického
násilí (např. z pogromu na Romy v Klatovech
ze začátku 90. let), především pak ale chybí
slovenské oběti neonacismu v letech 1989-1992.
Vždyť přece převratem v listopadu 89 nevznikla
hned Česká republika!
Výstava v Lidicích představuje memento všem
lidem, abychom na fašismus nepohlíželi jen optikou
historie jako na něco, co skončilo v roce 1945, ale
jako na akutní společenský problém týkající se
všech, jak v dnešních dnech dokládá případ mladého
dělníka, otce od rodiny, zmrzačeného neonacisty ve
Strakonicích kvůli veřejně deklarovanému odporu
k vyřvávání jejich nacistických hesel. Už jen proto
lze tuto varující výstavu o politickém a rasovém
násilí neonacistického hnutí, zastřešenou mottem
„nacismus koncentračními tábory nezačíná, ale
Výstava Oběti neonacismu po roce 1989
3.10.2008 - 30.03.2009 památník Lidice
Ze zachycené odezvy na vraždy a zabíjení
můžeme vypozorovat „nerovnocennost obětí“.
Vraždy neromského Čecha Filipa Venclíka, syna
známého režiséra, a Hassana el Amin Abdelradiho,
rozhodně jimi končí“ jen doporučit. Konání
výstavy bylo pro velký úspěch prodlouženo až do
konce března 2009!
Nikola, REVO Praha
Lidé si nejčastěji tráví čas sledováním televize, která
ale může mít v krajním případě tu nevýhodu, že je na
dvě obrazovky v různých patrech pouze jeden ovladač.
K dispozici je také kuřárna, populární trend zakazovat
kouření sem naštěstí pro kuřáky nedorazil. Nu co, řekne
si možná někdo, můžou být rádi, že je nezavřou rovnou
do klecí. Klece se pravda v Bohnicích nepoužívají, ale
pokud podle personálu moc vyvádíte nebo máte myšlenky
na sebevraždu, umístní pacienta na oddělení zvané
„Neklid“. Tam může být třeba i na tři dni „přikurtován“
k lůžku. Jeden z pacientů si to mohl vyzkoušet jen proto,
že omylem převrhl stolek na oddělení.
Úroveň psychiatrické péče ještě rozhodně
nepokročila dost daleko a často v ní převládají
zastaralé názory. Mnohdy je nejlepším řešením
naordinovat vhodné léky a s pacientem spíše
komunikovat ambulantně. Mnohdy stačí pár
dní a dostaví se citelné zlepšení. Bohužel
se často uplatňuje model typu je třeba ho
zavřít a nechat ho tam co nejdéle. Inu, je co
zlepšovat...
Tomáš, REVO Praha
100.000 německých studentů ve stávce!
Celkem sto tisíc středoškoláků
z celého Německa vstoupilo ve
středu 12. listopadu do stávky. Ve
více než čtyřiceti městech opustili
své třídy a vydali se na shromáždění
a demonstrace.
Na mnoha místech jim podporu a solidaritu
vyjádřili nejen studenti vysokých škol, ale
i učitelé. Akce byla přímo namířená proti
přeplněným učebnám, nedostatku učitelů a
reformě maturitních studijních programů,
které mají být zkráceny z devíti let na
osm. Stávka byla také proti
německému trojvrstvému
školnímu systému, který
způsobuje, že možnosti
vzdělávání se v Německu staly
více svázané se sociálním
statusem a původem dítěte
než v jakékoli jiné vyspělé
zemi.
Taková čísla předčila všechna očekávání
organizátorů. Aimo Belling ze stávkového
výboru z Kielu uvedl: „Pět tisíc lidí
demonstrovalo v listopadový pracovní
den v Kielu naposledy v roce 1918,“ a
připomněl tak německou revoluci, která ve
městě vypukla přesně před devadesáti lety.
Protože vyhlášení pouze jednodenní stávky
nebylo pro mnohé dostatečné, během dne
se objevily i radikálnější formy protestu.
V Hannoveru studenti zablokovali zemský
parlament, ale byli brutálně napadeni
policií. Na nejstarší berlínské vysoké škole
konkrétní výsledky. Už od léta proto
probíhala kampaň za koordinaci společné
celonárodní studentské stávky, která
zahrnovala i přípravný kongres. Toho se
v půli října zúčastnilo na 200 účastníků.
Německé REVO, sekce Nezávislé
organizace mládeže Revolution, pomáhala
organizovat stávky a demonstrace v Berlíně,
Kielu, Drážďanech a Postupimi. Kladla
důraz především na budování solidarity mezi
stávkami na školách a protesty pracujících,
například zaměstnanců veřejného sektoru
(včetně učitelů) v Berlíně. V projevech
členů Reva v několika
městech například zaznělo:
„Musíme jít do ulic společně
s pracujícími! Pokud chceme
dosáhnout našich cílů,
kvalitního a bezplatného
vzdělání pro všechny,
musíme bojovat společně.
Pokud budeme bojovat za
demokratickou kontrolu nad
školami a podniky, nebudeme
závislí na dobré vůli šéfů a
politiků, které si platí.“
Podívejme se, jak velké
byly protesty v jednotlivých
městech.
Největší
demonstrace se konala v městě
Brunšvik (Braunschweig)
Protesty ve školství budou
a podle odhadů na ni přišlo
v Německu pokračovat. Pro
až 10.000 lidí. V nedaleko
vypracování účinné strategie
vzdáleném Hannoveru vyšlo
je nutné podívat se na jih,
do ulic 8.500 studentů,
na protesty ve školství, které
8.000 hlásil Berlín, stejný
v minulých měsících a letech
Vlevo
nahoře
vedle
balkónu
stojí
s
transparentem
německé
Revo!
počet
také
Stuttgart,
probíhaly v Itálii, v Řecku nebo
7.000 Brémy, 6.000 Hamburk,
Humboldt Universität si stovky mladých ve Francii. Středoškolští a vysokoškolští
5.000 Rostock, 5.000 Lüneburg, 4.500 Kiel,
studentů vynutili přístup do slavnostní studenti tam šli společně s pracujícími do
4.000 Oldenburg, 2.000 Lübeck,
síně a z balkónů univerzity vyvěsili rudé boje proti škrtům ve školství a v sociálních
4.000 Bremerhaven, 3.000 Kassel,
vlajky. V Erfurtu proběhla krátká okupace službách a byli schopni opakovaně vyhrát
3.000 Frankfurt
nad
Mohanem,
školského úřadu a v Oldenburgu studenti a obhájit tak svoje požadavky. Jak ukázala
2.500 Göttingen, 2.000 Kolín nad Rýnem,
před demonstrací obsadili školu a pod jejich studentská stávka minulý týden, požadavek
2.000 Mnichov, 2.000 Norimberk a tisíce
vedením proběhla ráno alternativní výuka.
na společnou akci studentů a pracujících
dalších v menších akcích ve více než
proti poměrům ve školství se setkal s velmi
V květnu a červnu letošního roku vyšlo
dvaceti dalších městech. V Postupimi
kladným přijetím. Strategickým cílem
protestovalo spontánně 150 studentů, kteří do ulic na 40.000 středoš­koláků asi v tuctu
dalších protestů by proto mělo být sjednocení
se posléze vlakem přesunuli do Berlína německých měst. Vláda jim přislíbila
studentů bok po boku se zaměstnanci a vést
na tamější akci. V Drážďanech bylo na zlepšení. Ale ani tzv. edukační summit,
další boj společně.
společné demonstraci středoškoláků a který se konal 22. října (bez jakéhokoliv
zastoupení studentů), nepřinesl žádné
vysokoškoláků na 6.000 účastníků.
Wladek, REVO Berlín; přeložil Roman
Vadí ti lži dnešních politiků?
Odmítáš války a okupace?
Štve tě šikanování mladých?
Hnusí se ti fašisté a rasisté?
A chceš s tím něco dělat?
Tak se přidej k REVO!
[email protected]
http://www.revo.cz.tc
Najdi si Revo na MySpace:
www.myspace.com/organizace_revo
videa na YouTube kanálu Reva:
www.youtube.com/organizacerevo
Revo na wikipedii:
cs.wikipedia.org/wiki/REVO
Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net
Napiš nám na ICQ: 494-438-907