kuzlatka

Pohádka o kůzlátkách a vlkovi
Bylo nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami byla
malá chaloupka. V té žila koza se sedmi kůzlátky.
Kůzlátka byla hodně živá a zlobivá, ale i hodná a
chytrá. Jednou šla koza na pastvu a před odchodem
kůzlátka kárala. ,,Kůzlátka, moje milovaná děťátka,
půjdu na pastvu a přinesu vám čerstvé lupení. Ale
vy nesmíte nikomu otevřít. Slyšela jsem, že se tu
potuluje vlk.“ Kůzlátka přikývla. Rozloučila se
s maminkou, zašoupla dvířka a šla si hrát. Koza měla
pravdu. Zanedlouho se vlk s kručícím žaludkem
procházel po lese. V tom uviděl malou chaloupku. Oči
se mu rozzářily. Představoval si, jak leží v doupěti
s plným žaludkem. Dlouho nečekal a rozběhl se
k chaloupce.
Chvilku poslouchal, co se uvnitř děje. Kůzlátka tam dělala
hrozně velkou rotyku. Honila se a trkala. Najednou však vlk
zabušil na dveře a hlubokým hlasem pravil: ,,Kůzlátka, moje milovaná děťátka,
otevřete vrátka, je tu vaše maminka.“
Kůzlátka se najednou zastavila a radila se, jestli
otevřou. Jenže radit u nich znamenalo hádat se. Pak se
konečně shodla, že maminka nemá tak hluboký hlas a
nebouchá tolik na dveře. A tak sborem odpověděla: ,,Ty
nejsi naše maminka, naše maminka má jemný hlásek a
nebuší tolik na dveře,“ řekla pyšně kůzlátka. V tom
málem vlk vybuchl zlostí a zabušil ještě jednou. A
znovu pravil: ,,Kůzlata, otevřete.“ Jenže kůzlátka
znovu odpověděla úplně stejně.
Vlk běžel ke kováři. Když tam doběhl, uviděl kováře,
jak ková podkovu. „Kováři, kováři ukovej mi hlas, tenký
jako vlas,“ řekl vlk se smutnýma očima. ,,Dobře, ale
bude to něco stát!“ odpověděl kovář namyšleně. Vlk
kováři zaplatil a ten mu upiloval jazyk.
Vlk pelášil k chaloupce. Když tam doběhl, opatrně
zaťukal na vrátka a povídá: ,,Kůzlátka, moje milovaná
děťátka, otevřete vrátka, je tu vaše maminka.“
A kůzlátka se začala hádat: „Je-není-je-není-je-není-je.“ Ale v tom vyběhlo
jedno kůzlátko před všechny a povídá: ,,Jestli jsi naše maminka, ukaž nám
kopýtko!“ Vlk dal bezmyšlenkovitě svou černou tlapu do okna. Jakmile to
kůzlátka spatřila, hrozně se lekla. A řekla: ,,Ty nejsi naše maminka, naše
maminka má kopýtko bílé jako sníh.“
Vlk běžel k pekaři. Když tam doběhl, v pekárně byl zástup lidí. Jakmile ho
spatřili, všichni z pekárny utekli. Vlk přišel k pekaři a ptá se: ,,Pekaři, dáš mi
mouku na tlapy?“
„No, nevím, vlku, takhle mi plašit zákazníky.“ „Prosím, prosím,“ řekl vlk opět
smutnýma očima. Pekař byl hodný pán a řekl: ,,Tak dobrá vlku, ale bude to něco
stát, máš na to?“ Ano.
Pekař mu dal na tlapy bílé těsto. Vlk poděkoval a pelášil k chaloupce. Tam
znovu zaťukal a tenoučkým hláskem pravil: ,,Kůzlátka, moje milovaná děťátka,
otevřete vrátka. Je tu vaše maminka.“
Kůzlátka hned řekla: ,,Jestli jsi naše maminka, ukaž nám kopýtko.“ Vlk ukázal
tlapu obalenou těstem. ,,Júúúúúúúú,“ vykřikla udiveně kůzlátka.
Teprve teď se začala pořádně hádat. Jenže v tom šla koza z lesa a uviděla vlka,
jak má ucho na vrátkách a poslouchá. Rozeběhla se k němu a nabrala ho na
rohy.Vlk bolestivě vykřikl: ,,Jáááúúúúúúú,“ a pelášil pryč.
Kůzlátka v tu chvíli otevřela a povalila maminku. Pak si všichni dali to, co
maminka přinesla a žili šťastně až do smrti.