HOMOSEXUALITA

HOMOSEXUALITA
Poznámka na začátek: je třeba rozlišovat mezi homosexuální orientací a
homosexuálním chováním či jednáním. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je třeba mít na
paměti, jinak může dojít a často i dochází k hlubokým nedorozuměním. Pojmy jsou tak
jasné samy o sobě, že ani nepotřebují další výklad.
Můžeme tedy říci, že sama homosexualita v sobě skrývá několik aspektů: hluboký
vrozený sklon k náklonnosti ke stejnému pohlaví, sklon méně či více vyhraněný, sklon
naučený a homosexuální jednání či chování. Spolu to může, ale také nemusí souviset.
Fakta a vývoj vědomostí
- od počátků křesťanské společnosti byla homosexualita považována za
zvrácenost a byla i právně zakázaná a trestně stíhaná – leckde až do nedávné
doby
- s vývojem lékařské vědy byla v moderní době homosexualita překlasifikována na
nemoc, kterou je třeba léčit, zejména s pomocí psychologie a psychiatrie
- lékařská věda však postupně zjistila, že dispozice k homosexualitě jsou
evidentně vrozené a sexuální orientace není jen černo-bílá, ale může se spojitě
pohybovat mezi hetero a homosexualitou
- v roce 1992 již homosexualita nebyla zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní
klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů – například v Británii byl
tento fakt oficielně akceptován r. 1994 a v Číně až 2001
- v ČR byla homosexualita vyňata z výčtu nemocí r. 1994, když už v r. 1990 začala
v právním řádu platit pro homosexualitu a heterosexualitu stejná pravidla
-
na utváření sexuální orientace mají vliv především podmínky v útlém věku a
dospívání, ale v některých případech je zřejmé, že je dána nezměnitelně předem
podle poměrně nepřesných statistik se udává četnost homosexuální orientace
mezi 2 – 4%
v současné době medicína s homosexualitou počítá jako s faktem a
homosexuálům se snaží pomáhat v poznání a přijetí své orientace
Povaha lidské sexuality
Před samotným hodnocením homosexuality je třeba znát křesťanský pohled na
sexualitu obecně, abychom na tomto základě mohli budovat svůj názor na sexualitu
specifickou.
Z biologického hlediska jsme s významem lidské sexuality brzy hotovi: je to nástroj
zachování druhu, tedy rozmnožování. Význam stejný, jako u ostatních živočichů. Jenže
člověk není tak jednoduché stvoření a je připraven a ochoten se pářit i mimo říji, tzn,
i tehdy, když sexuální akt nevedu k rozmnožení. Evidentně tedy lidská sexualita má
ještě i jiný rozměr, než jen schopnost rozmnožování.
Podívejme se tedy na čtyři aspekty lidské sexuality, jak je nacházíme v systematicky
zpracované katolické morálce, o kterou se opřeme z nedostatku jiného systematického
zpracování:
a) smyslové uspokojení – individuální zážitek biologicko-fyziologický
b) akt vzájemnosti – jedinečně intimní spojení partnerů, personální prvek, kde
pohlavní styk je součástí partnerského vztahu
c) plození – sociální prvek
d) tajemství – prvek mystický, vyjadřující kosmický řád lásky, kde vzájemnost muže
a ženy je odrazem vztahu Krista a církve
Co vypovídají tato čtyři hlediska o lidské sexualitě, příp. homosexualitě:
A
Fyziologické hledisko uspokojení pudové potřeby nám k orientaci mnoho nepoví.
Heterosexuální, homosexuální či autosexuální jednání vede k vybití pudové potřeby a
tedy k cíli. Etické hodnocení homosexuality z hlediska biologického je v dnešní době
více či méně nemožné. Hodnotit homosexualitu z tohoto hlediska je možné pouze za
pomoci dřívějších kategorií přirozeného a nepřirozeného, které jsou špatně uchopitelné
a často stojí více na předsudcích než na solidních argumentech.
B
Hledisko vzájemnosti má pro lidskou sexualitu již zásadní důležitost. Lidský pohlavní
život má být součástí trvalého partnerského soužití. Z křesťanského pohledu je člověk
ke vzájemnosti přímo stvořen a partnerství muže a ženy je viděno jako vzájemné
doplnění a sjednocení (viz. stvoření – učiním mu pomoc – Gn 2,18; stanou se jedním
tělem – Gn 2,24). Pohlavní akt je tak zasazen do vztahu nejužší vzájemnosti, člověk je
k tomu uzpůsoben. V lidské sexualitě jde o sebeodevzdání i přijetí druhého, o vzájemné
darování, o jedinečný, intimní vztah dvou bytostí.
Ani zde však nelze jednoznačně homosexualitu hodnotit, neboť nemůžeme říci, že
homosexuální vztah k takové kvalitě předpoklady nemá. Na jedné straně někteří
odborníci ze zkušenosti poukazují na to, že homosexuální vztah může v oblasti
vzájemnosti dosáhnout plnohodnotné kvality a na straně druhé se zase můžeme setkat
s tvrzením, že homosexualita je jakousi fixací na vlastní pohlaví, v posledu na sebe
sama, a nemůže tedy být plnohodnotným vtahem vzájemnosti.
C
Aspekt plození je vlastně původní biologická funkce sexuality, která byla u člověka
rozšířena a obohacena a skrze rodičovství dostala výrazný sociální rozměr.
Z katolického pohledu má aspekt plození stejnou váhu jako aspekt vzájemnosti a nelze
tedy ze žádného (ani heterosexuálního) styku plodivou funkci vylučovat. Homosexuální
styk tedy v žádném případě nemůže být legitimním vyjádřením lidské sexuality.
Na straně protestantské se s takovou důležitostí hlediska plodnosti setkat nemůžeme a
proto argument plodivosti proti homosexualitě neobstojí, alespoň ne jednoznačně.
Na jedné straně se musíme ptát, zda je možné beze škody aspekt plození z celku
sexuality vynechat, ale na straně druhé je zřejmé, že i sexuální vztah, kterému plodnost
chybí, legitimitu neztrácí, což je uznáváno i na katolické straně.
D
S duchovním rozměrem sexuality se počítá zejména na katolické straně. Sexualita patří
výhradně do manželství a dostává jakousi metafyzickou kvalitu. Pohlavní spojení se zde
jeví jako spojení, z nějž vzejde nový život a obsahuje v sobě i tajemství bytí a tajemství
jednoty nezrušitelného manželství.
Není to však jen katolické specifikum, neboť se s tímto pohledem můžeme leckdy setkat
i v etice protestantské.
Pokud tento duchovní rozměr sexualitě přiznáme, je každý styk mimo manželství
smilstvem a perverzí a tak o styku mezi osobami stejného pohlaví nemůže být ani řeč.
Bible a homosexualita
Tradiční výklad bible pokládá homosexualitu za hřích, zvrácenost či něco naprosto
nekřesťanského. Obstojí takový tradiční názor ve světle dnešní historicko-kritické
metody zkoumání biblického poselství?
SZ
Ve Starém zákoně nacházíme několik míst, které o homosexuálním chování mluví,
nebo takový výklad alespoň umožňují.
Gn 19 - Sodoma
Místo tradičně spojované s homosexualitou či pohlavní zvráceností, protože žádost
sodomských mužů ukazuje pravděpodobně na sexuální násilí. Jenže na tomto místě se
2
pravděpodobně odsuzuje násilí k hostům, nikoliv homosexualita. Na jiných místech v
bibli je totiž jako hřích Sodomy uváděna pýcha, sobectví a modlářství (smilstvo). Tento
příběh dostává sexuální obsah až pozdějšími výklady tradice. Tento text je tedy
přinejmenším nejasný, co se týče postoje k homosexualitě.
Lv 18,22 – "Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou. Je to ohavnost."
Lv 20,13 – "Kdyby muž spal s mužem jako se ženou, oba se dopustili ohavnosti: musejí
zemřít, jejich krev padni na ně."
V těchto textech se jedná zejména o kultickou čistotu, protože homosexualita je zde
vyjmenována jedním dechem s incestem, cizoložstvím a bestialitou jakožto pohanskými
praktikami s tím, že "tím vším se znečišťují pronárody". Jedná se tedy o pohanské
sexuální praktiky.
Co s tím?
1. Zastánce homosexuálních vztahů zde své úvahy končí a prohlásí, že tu nejde o
homosexualitu jako celkovou orientaci, natož o homosexuální lásku. Jinými slovy
Starý zákon nezakazuje homosexuální vztah.
2. ALE: praktickým důsledkem tohoto kultického zákazu byla netolerance k
jakékoliv formě homosexuality. Pro starozákonního člověka byla homosexuální
vztah mužů jednoznačně zavrženíhodný.
NZ
V Novém zákoně nacházíme zmínek o homosexualitě několik a zřejmě souvisí s
homosexuální módou pozdního helénismu.
Ř 1,26-27 "jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený stejně jako i muži
zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému"
Pavel zde argumentuje kategorií přirozenosti a homosexualitu tedy pokládá za něco, co
si člověk volí a tedy za zvrácenost. Pokud někdo chce prokázat, že NZ nezavrhuje
homosexualitu jako takovou, ale jen určité formy sexuálního chování, poukazuje právě
na Pavlův argument přirozenosti a svobodné volby.
1K 6,9-10; 1Tm 1,8-11
Známé Pavlovy katalogy neřestí, ve kterých vyjmenovává, kdo všechno nebude mít
účast na Božím království. Mimo jinými se zde objevuje i nemravnost, zvrácenost a
zvrhlost (jejichž obsahem právě je i homosexualita). Pravděpodobný výklad je ten, že
zde Pavel zavrhuje tehdy rozšířenou pederastii (starší, dobře postavení muži si
vydržovali mladé a krásné chlapce)
Co s tím?
1. Odsouzení homosexuálních styků je zde zaměřeno proti sexuálnímu životu
plynoucímu z uvážené volby a proti příklonu k tehdy módní homosexualitě.
Přirozené homosexuální orientace a intimního osobního vztahu se netýká.
2. NZ označuje homosexualitu za hříšnou perverzi Božího stvoření dokonce
obecného přirozeného zákona, za jednání proti Božímu zákonu a za překážku
vstupu do Božího království. Jakékoliv pokusy ospravedlnit homosexualitu jsou
překrucováním Písma.
Shrnutí biblického pohledu na homosexualitu
Konkrétní výroky týkající se homosexuálního pohlavního styku jsou v bibli vždycky v
kontextu různých zlých skutků, jako příklady toho, co patří k životnímu stylu pohanů.
O homosexuální orientaci člověka bible nevypovídá nic, mluví vždy jen o
konkrétním chování. Homosexuální chování je chápáno jako svévolné, jako zvrácená
chuť, jako něco, co člověk koná buď z rozmaru nebo magicky. Nikde se nepočítá s
trvalým soužitím partnerů stejného pohlaví.
Je zřejmé, že biblický člověk má homosexuální chování jakékoliv formy v
ošklivosti, což se snad vyvinulo jako praktický důsledek kultického zákazu.
Zdá se tedy, že na základě bible není možné obecně homosexuální chování jako
takové ani orientaci ani zavrhnout ani obhájit. To ovšem platí i pro mnoho dalších
životních praktických problémů, kdy je třeba v otevřeném prostoru hledat
odpovědné řešení.
3
Postoj církve
Ještě do nedávné doby byl vztah církví k homosexualitě poměrně jednoduchý:
homosexualita je jakási osobní zvrácenost, projev zkaženosti a hříchu dotyčné osoby.
Dnes můžeme říci, že v církvích homosexuální orientace odsuzována není, můžeme se
však setkat s odlišnými postoji k homosexuálnímu chování. Katolické učení již z principu
(viz. výše) nemůže homosexualitu zrovnoprávnit s heterosexualitou kvůli nepřítomnosti
plodivého aspektu a kvůli určitému mystickému rozměru sexuality. Z toho tedy plyne
jediné: homosexuální osoby jsou povolány k čistotě, jinými slovy mohou homosexuály
být, ale nesmějí homosexualitu praktikovat. Homosexuálové by tedy neměli pohlavně
žít. Katolická pastorační praxe je však poněkud mírnější a nacházíme volnější výklady a
výjimky. Na stejných pozicích jako katolické učení se nacházejí i evangelikální církve.
Evangelické církve jsou v tomto ohledu poněkud otevřenější, ale dost možná také
zmatenější. Nicméně v některých minimálních požadavcích se shodnou všichni: např.
že nelze uzavřít manželství osob stejného pohlaví.
Závěr
Jak vidno, na otázky kolem homosexuality neexistují jasné odpovědi, natož recepty, jak
tyto odpovědi uvařit. Jedno je však jisté: postupujme v úvahách a diskusích o
homosexualitě opatrně, s rozvahou a moudrostí. Je velice těžké přistupovat k tomuto
problému již od začátku neutrálně. Často člověk do úvah vstupuje již s nějakými
předsudky, které zprvu ani nevidí, s předem danou nechutí či odmítnutím homosexuality
a dodatečně hledá důvody pro svůj postoj. Stejně tak je možné se setkat s tím, že
někdo prohlásí homosexualitu a priori za normální a pak k podepření svého postoje
horko těžko shání pádné argumenty. Vstupujeme-li do diskusí s předem danou
opevněnou pozicí bez argumentů, které hledáme až později, je to nejlepší cesta k
nedorozumění.
4