docLiberec - po stopách Liebiegů (CZ, DE, EN, PL)
download 
Stížnost Transkript
Liberec - po stopách Liebiegů (CZ, DE, EN, PL)
LIBEREC – PO STOPÁCH LIEBIEGŮ JELENÍ HORA / JELENIA GÓRA – PRŮMYSLOVÁ ARCHITEKTURA LIBEREC – ŚLADAMI RODZINY LIEBIEGÓW, JELENIA GÓRA – ARCHITEKTURA PRZEMYSŁOWA | LIBEREC – NACH DEN SPUREN VON LIEBIEG, JELENIA GÓRA – INDUSTRIEARCHITEKTUR | LIBEREC – IN THE FOOTSTEPS OF THE LIEBIEG FAMILY, JELENIA GÓRA – INDUSTRIAL ARCHITECTURE LIEBIEGOVÉ - VÝŇATEK Z RODOKMENU ODPIS Z RODOWODEM / EIN AUSZUG AUS DEM STAMMBAUM / AN EXCERPT FROM THE PEDIGREE JOHANN LIEBIEG STARŠÍ FRANZ LIEBIEG STARŠÍ FRANZ MLADŠÍ FERDINAND FRANZ NEJML. LUDWIG JOHANN ML. HEINRICH THEODOR CELÝ RODOKMEN JE K NAHLÉDNUTÍ V OBLASTNÍ GALERII LIBEREC (EXPOZICE HEINRICH LIEBIEG) RODOWÓD JEST DOSTĘPNY W REGIONALNA GALERIA (EKSPOZYCJA HEINRICH LIEBIEG) STAMM IST ZUR EINSICHTNAHME AN REGIONALGALERIE (EXPOSITION HEINRICH LIEBIEG) PEDIGREE IS AVAILABLE FOR INSPECTION AT REGIONAL ART GALLERY (EXPOSITION HEINRICH LIEBIEG) ÚVOD / WSTĘP / VORWORT / INTRODUCTION CZ Liberec se díky rozvoji soukenické výroby změnil již koncem 18. století z nevýznamného poddanského města v rychle se rozvíjející textilní centrum. Následný přechod cechovní a manufakturní výroby v tovární výrobu znamenal pro město obrovský rozvoj. V polovině 19. století se stal druhým největším městem v Čechách, z průmyslníků se formovala nová společenská elita promítající své bohatství a vkus do podoby města. Na druhé straně přibývalo dělníků stěhujících se za prací do Liberce a okolních obcí, které tížily nevyhovující životní podmínky. V roce 1841 byl v Liberci založen živnostenský spolek, na který o deset let později navázala živnostenská a obchodní komora. Liberec byl také kulturním a vzdělávacím střediskem regionu. V roce 1873 vzniklo průmyslové muzeum a roku 1883 je podle návrhu Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera dostavěna nová divadelní budova. V průběhu druhé poloviny 19. století došlo k nárůstu počtu základních a měšťanských škol. Ke gymnáziu přibyly odborné školy – tkalcovská, průmyslová a obchodní akademie, založen byl učitelský ústav. Sílil vliv Liberecké spořitelny a vznikaly další peněžní ústavy a bankovní domy. Dopravní spojení se světem kromě rychle se rozvíjející silniční sítě zajišťovala od roku 1859 železnice. Uvnitř města jezdila od roku 1897 tramvaj. Na příběhu rodiny Liebiegů lze demonstrovat rozmach průmyslu a jeho vliv na utváření města, nového životního stylu a kultury. Liebiegové zanechali nesmazatelnou stopu na tváři liberecké architektury, neboť byli nejen zdatnými podnikateli, ale i osvícenými stavebníky a štědrými mecenáši. Zakladatelem dynastie textilních velkopodnikatelů byl Johann Liebieg starší (1802–1870) pocházející z východočeského Broumova, který se v Liberci usadil roku 1818. Svou houževnatostí a pílí se vypracoval z prostého soukenického dělníka přes drobného obchodníka na jednoho z nejúspěšnějších průmyslníků monarchie. Své podnikatelské aktivity neomezil pouze na textilní výrobu a Liberec. S libereckou továrnou Johann Liebieg & Co. úzce souviselo vytvoření sídliště pro zaměstnance známé jako Liebiegovo městečko (č. 13). Na jeho výstavbě se podíleli: zakladatel dynastie výstavbou dělnického domu, jeho potomci – dcera Marie Liebiegová (1835–1914), iniciováním výstavby sociálního zázemí pro děti zaměstnankyň a kostela sv. Vincence z Pauly, částečně syn Johann Liebieg mladší (1836–1917) a především vnuk Theodor Liebieg mladší (1872–1939). Pro sebe si rodina vybudovala tři reprezentativní sídla – vilu Johanna Liebiega mladšího (č. 16), vilu Theodora Liebiega mladšího (č. 11) a vilu zakladatelova syna Heinricha Liebiega (1839–1904) (č. 8), který je dnes znám především jako sběratel umění a mecenáš. Ten také nechal postavit výletní restauraci s vyhlídkovou věží 3 dnes známou jako Liberecká výšina (č. 7). Bratr zakladatele Franz Liebieg starší (1799–1878) ze společného podniku v roce 1831 pro nemoc vystoupil. Po svém uzdravení vybudoval vlastní podnik ve Vesci. S ním je spojeno vystavění hrobky (č. 2) na bývalém městském hřbitově. Jeho potomci jsou známí především jako štědří přispěvatelé na stavbu nové liberecké radnice (č. 1) v roce 1893. PL Dzięki rozwojowi sukiennictwa już pod koniec XVIII w. Liberec zamienił się z nieznanego feudalnego miasta w szybko rozwijające się centrum tekstylne. Kolejnym punktem mającym ogromny wpływ na rozwój miasta było przejście z cech rzemiosła i manufaktury do produkcji fabrycznej. W połowie XIX w. Liberec stał się drugim, pod względem wielkości, miastem w Czechach. Przemysłowcy tworzyli nową elitę społeczną, która odzwierciedlała bogactwo i styl podobny do miasta. Z drugiej jednak strony w mieście i w jego okolicach przybywało migrujących za pracą robotników, którym doskwierały złe warunki życia. W 1841 roku założono w Libercu związek handlowy, do którego dziesięć lat później nawiązała izba handlowa. Liberec pełnił również rolę centrum kultury i nauki w regionie. W 1873 roku powstało muzeum przemysłowe, a w 1883 roku na podstawie projektu Ferdinanda Fellnera i Hermanna Helmera zbudowano nowy budynek teatru. W ciągu drugiej połowy XIX w. zwiększyła się liczba szkół podstawowych i gimnazjów. Obok szkół średnich pojawiły się szkoły zawodowe- tkacka, przemysłowa i akademia handlowa, założono również instytut nauczania. Zwiększał się wpływ libereckiej kasy oszczędnościowej, powstawały także kolejne instytucje finansowe i banki. Od 1859 roku kontakt ze światem, oprócz szybko rozwijającej się siatki dróg, zapewniały również koleje. W 1897 roku w mieście pojawiły się tramwaje. Na przykładzie dziejów rodziny Liebiegów można przedstawić ekspansję przemysłu i jego wpływ na kształtowanie miasta, nowego stylu życia i kultury. Liebiegowie pozostawili niezatarte piętno na obliczu libereckiej architektury, ponieważ byli nie tylko sprytnymi przedsiębiorcami, ale również oświeconymi budowniczymi i hojnymi mecenasami. Założycielem dynasti tekstylnych przedsiębiorców był Johann Liebieg starszy (1802-1870) pochodzący z Broumova we wschodnich Czechach, który przybył do miasta w 1818 roku. Swoją uporczywością i ciężką pracą zamienił się z prostego sukiennickiego rzemieślnika, poprzez drobnego sklepikarza, w jednego z najbardziej docenianych przemysłowców w królestwie. Nie ograniczał on swojej działalności tylko do produkcji tekstylnej i Liberca. Z liberecką fabryką Johann Liebieg&Co, ściśle związana jest budowa osiedla dla pracowników zwana miasteczkiem Liebiega (nr 13). Wpływ na rozwój miasta mieli: założyciel dynasti- budową domu robotniczego, jego potomkowie- córka Maria Liebieg (1835-1914)- 4 zapoczątkowaniem budowy zaplecza socjalnego dla dzieci pracownic i kościoła św. Wincentego á Paulo, częściowo syn Johann Liebieg młodszy (1836-1917) oraz przede wszystkim wnuk Theodor Liebieg młodszy (1872-1939). Rodzina wybudowała dla siebie trzy reprezentacyjne budynki- willę Johanna Liebiega młodszego (nr 16), willę Theodora Liebiega młodszego (nr 11) oraz willę syna założyciela Heinricha Liebiega (1839-1904) (nr 8), który jest dzisiaj przede wszystkim znany jako kolekcjoner i mecenas. On również zlecił wybudowanie restauracji z wieżą widokową znaną dzisiaj jako Liberecká výšina (nr 7). Bratr Johanna starszego, Franz Liebieg starszy (1799–1878) w 1831 roku zrezygnował z działalności w przedsiębiorstwie z powodu choroby. Po powrocie do zdrowia otworzył własną firmę w Vesci. Do jego zasług należy postawienie grobowca (nr 2) na terenie byłego miejskiego cmentarza. Jego potomkowie znani są przede wszystkim jako hojni darczyńcy na rzecz budowy nowego ratusza (nr 1) w 1893. DE Liberec (Reichenberg) stieg dank des Tuchmachergewerbes schon Ende des 18. Jahrhunderts von einer bedeutungslosen grundherrlichen Stadt rasch zum aufstrebenden Textilzentrum auf. Der anschließende Übergang von der Zunft- und Manufakturherstellung zur industriellen Herstellung verhalf der Stadt zu einem gewaltigen Aufschwung. Zur Mitte des 19. Jahrhunderts war Reichenberg/Liberec bereits die zweitgrößte Stadt in Böhmen und aus ihren Industriellen formte sich eine neue gesellschaftliche Elite, die wiederum mit ihrem Reichtum und Geschmack das Aussehen der Stadt prägte. Andererseits nahm auch ständig der Strom der Arbeiter zu, die aus Arbeitsgründen nach Reichenberg/Liberec und die umliegenden Orte zogen, in denen jedoch unzulängliche Lebensbedingungen herrschten. 1841 wurde in Reichenberg ein Gewerbeverein gegründet, an den zehn Jahre später die Gewerbe- und Handelskammer anknüpfte. Reichenberg/Liberec stieg so zum Kultur- und Bildungszentrum der Region auf. 1873 wurden das Gewerbemuseum gegründet und 1883 nach Plänen von Ferdinand Fellner und Hermann Helmer das neue Theatergebäude fertiggestellt. In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts wuchs auch die Anzahl der Grund- und Bürgerschulen. Zum Gymnasium kamen weitere Fachschulen hinzu – die Weberei- und Gewerbeschule sowie die Handelsakademie, auch eine Pädagogische Lehranstalt kam hinzu. Der Einfluss der Reichenberger Sparkasse erstarkt, auch weitere Geldinstitute und Bankhäuser entstehen. Ab 1859 sorgen die Eisenbahn und das sich stürmisch entwickelnde Straßennetz für eine immer bessere Verkehrsverbindung mit der Welt. Ab 1897 fährt die Straßenbahn durch die Innenstadt. An der Geschichte der Familie Liebieg lässt sich gut der Aufschwung von Industrie und Gewerbe und deren Einfluss auf die Entwick- 5 lung des Stadtbildes, aber auch auf einen neuen Lebensstil und die Kultur veranschaulichen. Die Liebiegs hinterließen unlöschbare Spuren im Antlitz der Reichenberger Architektur, denn sie waren nicht nur gewiefte Unternehmer, sondern auch aufgeklärte Bauherren und großzügige Mäzen. Begründer der Dynastie der Textilgroßunternehmer war Johann Liebieg Senior (1802–1870), der aus dem ostböhmischen Braunau (Broumov) stammte und sich 1818 in Reichenberg niederließ. Mit Zähigkeit und Fleiß arbeitete er sich vom einfachen Tuchmacher, über einen Kleinhändler, zu einem der erfolgreichsten Industriellen der Donaumonarchie empor. Seine unternehmerischen Aktivitäten beschränkten sich dabei nicht allein auf die Textilherstellung und Reichenberg. Auch die Erbauung der als Liebiegstadt (Nr. 13 ) bekannten Arbeitersiedlung hing mit der Reichenberger Fabrik Johann Liebieg & Co zusammen. An ihrer Erbauung beteiligten sich: der Begründer der Dynastie durch die Erbauung von Arbeiterhäusern sowie dessen Nachkommen – seine Tochter Marie Liebieg (1835– 1914), durch die Initiierung des Baus einer Sozialeinrichtung für die Kinder von Arbeiterinnen sowie der Kirche St. Vinzenz von Paul, zum Teil auch dessen Sohn Johann Liebieg Junior (1836–1917), vor allem aber dessen Enkel Theodor Liebieg Junior (1872–1939). Für sich und seine Familie ließ er drei repräsentative Villen errichten – die Villa von Johann Liebieg Junior (Nr. 16 ), die Villa von Theodor Liebieg Junior (Nr. 11) und die Villa des Sohnes des Begründers und heute namentlich als Kunstsammler und Mäzen bekannten Heinrich Liebieg (1839–1904) (Nr. 8 ). Dieser ließ auch das heute als Liberecká výšina und früher als Liebigwarte (Nr. 7) bekannte Ausflugsrestaurant samt Aussichtsturm erbauen. Der Bruder des Begründers, Franz Liebieg Senior (1799–1878) schied 1831 wegen Krankheit aus dem Unternehmen aus. Nach seiner Gesundung gründete er dann ein eigenes Unternehmen in Vesec. Mit seinem Namen ist der Bau einer Gruft (Nr. 2) auf dem ehemaligen städtischen Friedhof verbunden. Seine Nachkommen wiederum sind namentlich als freigebige Unterstützer des Baus des neuen Reichenberger Rathauses (Nr. 1) im Jahre 1893 bekannt. EN Thanks to the development of the drapery production, Liberec changed already in the 18th century from an insignificant feudal town into a burgeoning textile centre. The following transition from the guild and workshop production into factory production marked a significant step for the town. It became the second largest city in the Czech Republic in the middle of the 19th century, and the factory owners were starting to form a new social elite, which wanted the city to reflect their wealth and taste. On the other hand, more workers started migrating to Liberec and to the surrounding villages, which suffered from unfavourable living conditions. In 1841 a trade association was established in Liberec, which was followed by the establishment of the Chamber of Trade and Com- 6 merce 10 years later. Liberec was also a cultural and educational centre of the region. In 1873 the Industrial Museum was established and in 1883 the construction of the new theatre building designed by Ferdinand Fellner and Hermann Helmer was finished. During the first half of the 19th century the number of elementary and civic schools increased substantially. The city also saw the expansion of secondary vocational schools - weaving, industrial and commercial academies complemented the grammar school, and a teacher‘s institute was established. The influence of the Liberec savings bank was growing while other banks and financial institutions were emerging. Apart from the rapidly expanding road network the connection with the outside world was provided by railways as of 1859. As of 1897 Liberec citizens could use a tram for transport inside the city. The story of the Liebig family perfectly exemplifies the industrial boom and its effects on the development of the city, its new lifestyle and culture. The Liebiegs left an indelible mark on the Liberec architecture due to the fact that they were not only skilled entrepreneurs, but also enlightened engineers and generous patrons. The founder of the dynasty of textile tycoons was Johann Liebieg Sr (1802-1870) who came from Broumov in Eastern Bohemia and settled in Liberec in 1818. His tenacity and hard work made it possible for him to evolve from a simple drapery worker to a small trader and eventually to one of the most successful industrialists in the monarchy. His business activities were not limited to textile production and Liberec. The Liberec factory Johann Liebieg & Co. was closely connected to the creation of settlements for employees known as Liebieg small town (Liebiegovo městečko, No. 13). The following people were involved in its construction: the founder of the dynasty by managing the construction of the workers‘ house, his descendants – daughter Marie Liebiegová (1835-1914), by initiating the construction of the social facilities for the female workers‘ children and the church of St.Vincent de Paula, partly his son Johann Liebieg the younger (1836-1917) and especially his grandson Theodor Liebieg Jr (1872-1939). For their own use, the family built three representative seats: The Villa of Johann Liebieg Jr (No. 16)., the Villa of Theodor Liebieg Jr (No. 11) and the Villa of the founder‘s son Heinrich Liebieg (1839-1904) (No. 8) , who is known today primarily as an art collector and patron. He was also instrumental in the construction of a tourist restaurant with a lookout tower known as Liberecká výšina (No. 7). The founder‘s brother Franz Liebieg (1799-1878) left the company in 1831 because of poor health. After his recovery he established his own company in Vesec. He is also connected with the construction of the tomb (No. 2) at the former civic cemetery. His descendants are known primarily as generous contributors in the construction of the new Liberec town hall (No. 1) in 1893. 7 1 1893 RADNICE RATUSZ RATHAUS CITY HALL Nám. Dr. E. Beneše 1 460 59 Liberec www.visitliberec.eu 8 CZ Dynamicky se rozvíjejícímu městu přestávaly od druhé poloviny 19. století prostory staré renesanční radnice vyhovovat. Rozhodlo se proto vybudovat novou radnici, která bude lépe a dostatečně prezentovat bohatství a moc Liberce. Z architektonické soutěže byl vybrán projekt vídeňského architekta Franze von Neumanna, který v letech 1988– 1893 realizovala liberecká firma Sachers & Gärtner. Stavba radnice ve stylu zaalpské renesance se mohla uskutečnit i díky štědrému přispění Franze Liebiega mladšího, který ve své závěti odkázal městu 100 000 zlatých. Město jako vděk nechalo vytvořit na schodiště radnice sochy dvou svých velkých mecenášů – Franze a Heinricha Liebiegových od sochařů Emanuela Gerharta a Gustava Hermanna, které se však dodnes nedochovaly. Obdivovat zde však můžeme vitráže, které nechal zřídit Franzův bratr Ludwig Liebieg a jeho vnuci Ferdinand a Franz nejmladší Liebiegové. Od drugiej połowy XIX w. pomieszczenia starego renesansowego ratusza przestały wystarczać dynamicznie rozwijającemu się miastu. W związku z tym zdecydowano się na budowę nowego ratusza, który mógły lepiej i wystarczająco prezentować bogactwo i moc Liberca. W konkursie architektonicznym wybrano projekt wiedeńskiego architekta Franza von Neumanna, który zrealizowała, w latach 1988-1893, liberecka firma budowlana Sachers& Gärtner. Budowa ratusza w stylu zaalpejskiego renesansu była możliwa dzięki hojnej dotacji Franza Liebiega młodszego, który w swoim testamencie przekazał miastu 100 000 złotych. Miasto, w dowód wdzięczności postanowiło postawić na schodach ratusza rzeźby przedstawiające dwóch wielkich mecenasów- Franza i Heinricha Liebiegów, które zaprojektowali Emanuel Gerhart i Gustav Hermann. Rzeźby te nie zachowały się jednak do dzisiaj. Podziwiać za to możemy witraże, króre zlecił postawić brat FranzaLudwig Liebieg oraz jego wnucy Ferdinand i Franz najmłodszy Liebiegowie. PL DE Ab der zweiten Hälfte des 19. Jh. waren die Räumlichkeiten des alten Renaissancerathauses den Bedürfnissen der sich dynamisch entwickelnden Stadt nicht mehr gewachsen. Deshalb wurde der Bau eines neuen Rathauses beschlossen, der den Reichtum und die Macht Reichenbergs besser und angemessen präsentieren sollte. Aus dem Architektenwettbewerb ging das Projekt des Wiener Architekten Franz von Neumann siegreich hervor, das dann 1988–1893 von der Reichenberger Firma Sachers & Gärtner realisiert wurde. Der Rathausbau im Stil der transalpinischen Renaissance konnte unter anderem auch dank der großzügigen Unterstützung von Franz Liebieg Junior realisiert werden, welcher der Stadt in seinem Testament 100 000 Gulden vermachte. Zum Dank ließ die Stadt von den Bildhauern Emanuel Gerhart und Gustav Hermann auf der Rathaustreppe die Statuen ihrer zweier großen Mäzen, Franz und Heinrich Liebieg errichten, die jedoch leider nicht bewahrt blieben. Andererseits gibt es hier jedoch Bleiverglasungen zu bewundern, die Franz‘ Bruder Ludwig Liebieg und dessen Enkel Ferdinand und Franz, die jüngsten Liebiegs, herstellen ließen. EN In the second half of the 19th century the old Renaissance town hall could no longer satisfy the needs of the dynamically developing city. The city officials therefore decided to build a new town hall which would represent the wealth and power of Liberec more adequately. The project of Viennese architect Franz von Neumann won the competition and the construction was carried out by the Sachers & Gärtner company from 1988–1893. The construction of the town hall in the transAlpine renaissance style was also made possible thanks to a generous contribution of Franz Liebieg Jr. who bequeathed in his testament 100,000 gold coins to the city. As a token of gratitude, the city erected the statues of its two patrons, Franz and Heinrich Liebieg, above the stairway, which were made by the sculptors Emanuel Gerhart and Gustav Hermann, but unfortunately have not survived to today. The stained glass windows which were ordered by Franz‘s brother Ludwig Liebieg and his grandsons Ferdinand and Franz Liebieg the youngest are also worth admiring. 9 2 1870 HROBKA RODINY LIEBIEGŮ GROBOWIEC RODZINY LIEBIEGÓW FAMILIENGRUFT LIEBIEG LIEBIEG FAMILY‘S TOMB CZ Rodinná hrobka Franze Liebiega se nachází na bývalém městském hřbitově, který byl v letech 1974–1984 upraven na park s lapidáriem náhrobků. Autor jejího návrhu ani přesná datace vzniku této honosné historizující funerální stavby nejsou známi. Dochovaly se pouze dva nerealizované návrhy od libereckých stavitelů Antona Holluba z roku 1863 a Gustava Sacherse z roku 1874. V souvislosti se stavbou hrobky jsou zmiňována jména libereckého stavitele Adolfa Bürgera a sochaře Ferdinanda Czastka. K realizaci krypty došlo nejpozději v roce 1870, neboť údajně do ní byly pochovány ostatky Johanna Liebiega staršího. Hrobku po stranách doplňovali dva andělé a uvnitř na konzolách byly umístěny busty zemřelých. Dnes je hrobka součástí tzv. Zahrady vzpomínek. PL Rodzinny grobowiec Franza Liebiega znajduje się na byłym miejskim cmentarzu, który w latach 1974-1984 był zamieniony na park z lapidarium nagrobków. Autor pomysłu, ani dokładna data powstania tej okazałej żałobnej budowli nie jest znany. Zachowały się jedynie dwa niezrealizowane projekty libereckich budowlańców- Antona Holluba z roku 1863 i Gustawa Sacherse z roku 1874. W powiązaniu z budową grobowca wymieniane są nazwiska libereckiego budowlańca Adolfa Bürgera oraz rzeźbiarza Ferdinanda Czastka. Do realizacji krypty doszło najpóźniej w 1870 roku, bowiem złożono do niej szczątki Johanna Liebiega starszego. Grobowiec ozdabiały po obu stronach dwa anioły, a wewnątrz na konsolach umieszczono popiersia zmarłych. Obecnie grobowiec jest częścią tzw. ogrodu wspomnień. DE Die Familiengruft von Franz Liebieg befindet sich auf dem Gelände des ehemaligen städtischen Friedhofs, der in den Jahren 1974 1984 zum Park samt Lapidarium mit Grabsteinen umgestaltet wurde. Weder der Autor ihres Entwurfs, noch das genaue 10 ZAHRADA VZPOMÍNEK DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS OGRODA WSPOMNIEŃ GARDEN OF MEMORIES ERINNERUNGSGARTEN Budyšínská ulice www.visitliberec.eu Entstehungsdatum des pompösen, historisierenden Grabbaus sind bekannt. Stattdessen blieben zwei nicht realisierte Entwürfe der Reichenberger Baumeister Anton Hollub aus dem Jahre 1863 und Gustav Sacher aus dem Jahre 1874 erhalten. Im Zusammenhang mit dem Bau der Gruft werden jedoch die Namen des Baumeisters Adolf Bürger und des Bildhauers Ferdinand Czastka erwähnt. Der Bau der Krypta wurde spätestens im Jahre 1870 fertiggestellt, denn angeblich wurden in ihr bereits die sterblichen Reste von Johann Liebieg Senior beigesetzt. Jede Seite der Gruft ergänzte eine Engelsfigur, in ihrem Innern ruhten auf Konsolen die Büsten der Verstorbenen. Heute ist die Gruft Teil eines sog. ‚Erinnerungsgartens‘. EN The family tomb of Franz Liebieg is located in the former civic cemetery, which was converted into a park with a collection of tombstones in the years 1974-1984. The author of its design and the exact dating of this magnificent historical funeral building remain unknown. Only two unrealised designs from Liberec engineers Anton Hollub from 1863 and Gustav Sachers from 1874 were preserved. Two names are mentioned in connection with the construction of the tomb, that of the Liberec engineer Adolf Burger and that of the sculptor Ferdinand Czastka. The construction of the crypt could have been carried out in 1870 at the latest, because reportedly it was in this year that the remains of Johann Liebig Sr. were buried there. The tomb was complemented by two angels on the sides, and the busts of the deceased were placed inside the consoles. Today, the tomb belongs to what is known as the Garden of Memories. 11 3 1900 OBCHODNÍ A ŽIVNOSTENSKÁ KOMORA IZBA HANDLOWA HANDELS-UND GEWERBEKAMMER THE CHAMBER OF TRADE AND COMMERCE 12 CZ Nová reprezentativní budova obchodní a živnostenské komory byla vystavěna v letech 1899–1900 podle projektu architektů Franze Brantzkyho a Martina Remgese z Kolína nad Rýnem. Stavbu historizujícího objektu se secesními prvky realizovala firma Gustava a Ferdinanda Mikschových. Směrem do Gorkého ulice došlo ve 30. letech 20. století k její dostavbě, která respektovala původní architektonické řešení objektu. Dnes je sídlem privátních lékařských ordinací a různých firem. Johann Liebieg starší byl jedním z iniciátorů založení obchodní a živnostenské komory v Liberci a stal se v roce 1851 jejím prvním prezidentem. V 60. letech 19. století Johann Liebieg mladší zastupoval komoru v zemském sněmu a Theodor Liebieg mladší zastával opět funkci jejího prezidenta a stanul také v čele spolku Liberecké trhy, který od roku 1920 pořádal průmyslové výstavy. PL Nowa reprezentacyjna budowa izby handlowej została zbudowana w latach 18991900 według projektu architektów Franza Brantzkyho i Martina Remgese z Kolina nad Rýnem. Budowę obiektu z elementami secesyjnymi zrealizowała firma Gustawa i Ferdynanda Mikschowych. W latach trzydziestych XX w., dobudowano nową część, skierowaną w kierunku ulicy Gorkiego, która stylistycznie nawiązywała do oryginalnego projektu architektonicznego. Obecnie budynek jest siedzibą prywatnych gabinetów lekarskich i różnych firm. Johann Liebieg starszy był jednym z inicjatorów założenia izby handlowej w Libercu. W 1851 został jej pierwszym prezydentem. W latach sześćdziesiątych XIX w. Johann Liebieg młodszy reprezentował izbę w parlamencie, a Theodor Liebieg młodszy został ponownie prezydentem oraz stanął na czele stowarzyszenia libereckich targów, które od 1920 roku organizowało wystawy przemysłowe. POLIKLINIKA LIBEREC ÄRZTEHAUS THE LIBEREC CLINIC Masarykova 699/9 Liberec DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS DE Das neue repräsentative Gebäude der Handels- und Gewerbekammer wurde in den Jahren 1899–1900 nach einem Projekt der Architekten Franze Brantzky und Martin Remges aus Köln am Rhein erbaut. Der Bau des historisierenden Gebäudes mit Jugendstilelementen wurde von der Firma Gustav & Ferdinand Miksch realisiert. In Richtung Gorki-Straße kam es in den 30er Jahren des 20. Jh. zu seinem Umbau, der allerdings die ursprüngliche architektonische Gestaltung des Objekts respektierte. Heute befinden sich hier private Arztpraxen und die Verwaltungen verschiedener Unternehmen. Johann Liebieg Senior war einer der Initiatoren der Gründung der Handels- und Gewerbekammer in Reichenberg und wurde 1851 zu ihrem erstem Präsidenten. In den 60er Jahren des 19. Jh. vertrat Johann Liebieg Junior die Kammer im Landtag; Theodor Liebieg Junior wiederum nahm die Funktion ihres Präsidenten ein und stand außerdem dem Verein der Reichenberger Märke vor, der ab 1920 Gewerbeausstellungen veranstaltete. EN The new representative building of the Chamber of Trade and Commerce was built in the years 1899-1900 based on the project of architects Franz Brantzky and Martin Remges of Cologne. The construction of the building in a historicising style embellished by Art Nouveau elements was realised by the company of Gustav and Ferdinand Miksch. In the 1930s the construction of the side of the building from the Gorky street was completed in accordance with its original architectural design. Today, it is the seat of private doctors‘ offices and various companies. Johann Liebieg, Sr. was one of the initiators of the founding of the Chamber of Trade and Commerce in Liberec and also became its first president in 1851. In the 1860s Johann Liebieg Jr represented the Chamber in the provincial council, and Theodor Liebieg Jr again held the office of its president and was also a leading figure of the society Liberecké trhy, which organised industrial exhibitions as of 1920. 13 4 1902 LÁZNĚ CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA KAISER FRANZ JOSEPHBAD 14 CZ Lázně Františka Josefa I. byly postaveny mezi lety 1900–1902 libereckou stavební firmou Adolf Bürger podle vítězného projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga. Potřebný kapitál na stavbu lázní zajistila liberecká spořitelna, která také iniciovala vypsání architektonické soutěže. K slavnostnímu otevření novorenesančních lázní s prvky nastupující secese došlo 17. března 1902. Až do roku 1986 (výstavba plaveckého bazénu) sloužily lázně svému účelu. Zřídka využívaný a chátrající objekt byl mezi lety 2011–2013 adaptován na nové sídlo Oblastní galerie Liberec. V rámci svých stálých expozic galerie prezentuje i výstavu Heinrich von Liebieg, která seznamuje návštěvníka s historií rodiny Liebiegů a představuje i část obrazové a uměleckořemeslné sbírky, kterou Heinrich Liebieg daroval městu. Łaźnie Franciszka Józefa I zostały zbudowane w latach 1900-1902 przez liberecką firmę budowlaną Adolf Bürger, na podstawie zwycięskiego projektu wiedeńskiego architekta Petera Paula Branga. Wymagany kapitał na budowę łaźni zapewniła liberecka kasa oszczędnościowa, która zainicjowała również rozpisanie konkursu architektonicznego. Uroczyste otwarcie noworenesansowych łaźni z elementami nadchodzącej secesji nastąpiło 17 marca 1902 r. Aż do 1986 roku (budowa basenu pływackiego) łaźnie spełniały swój cel. W latach 2011-2013 zaniedbany i niszczejący budynek został zaadaptowany na nową siedzibę Regionalnej Galerii Liberec. W ramach swoich stałych ekspozycji galeria prezentuje m.in wystawę poświęconą Heinrichowi von Liebiegowi, która zapoznaje odwiedzających z historią rodziny Liebiegów oraz prezentuje część obrazów i zbiorów sztuki rzemieślniczej, którą Heinrich Liebieg podarował miastu. PL OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC - LÁZNĚ DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS REGIONALNA GALERIA LIBEREC - LÁZNIE REGIONALGALERIE LIBEREC - STADTBAD REGIONAL ART GALLERY LIBEREC - BATHS Masarykova 723/14, Liberec www.ogl.cz DE Das Kaiser Franz-Joseph-Bad wurde 1900–1902 von der Reichenberger Firma Adolf Bürger nach dem siegreichen Projekt des Wiener Architekten Peter Paul Brang erbaut. Das notwendige Kapital hierzu steuerte die Reichenberger Sparkasse bei, die auch die Ausschreibung des architektonischen Wettbewerbs initiiert hatte. Am 17. März 1902 kam es zur feierlichen Eröffnung des Neorenaissance-Bades mit Elementen des beginnenden Jugendstils. Bis 1986 (Bau eines Schwimmbeckens) diente das Schwimmbad seinem ursprünglichen Zweck. Das selten genutzte und langsam verfallende Objekt wurde zwischen 2011–2013 saniert und seiner neuen Rolle als Sitz der Regionalgalerie Liberec angepasst. Im Rahmen seiner ständigen Ausstellungen präsentiert es u.a. auch die Ausstellung ‚Heinrich von Liebieg‘, die den Besuchern die Geschichte der Familie Liebieg demonstriert und auch einen Teil der Gemälde- und kunstgewerblichen Sammlungen von Heinrich Liebieg präsentiert, die dieser der Stadt geschenkt hatte. EN The spa of Franz Joseph I. was built between the years 1900 and 1902 by the Liberec construction company of Adolf Bürger according to the winning project of the Viennese architect Peter Paul Brang. The necessary funds for the construction of the spa were provided by the Liberec savings bank which also initiated the architectural design contest. The ceremonial opening of the Neo-Renaissance Spa with elements of the emerging Art Nouveau took place on the 17. March in 1902. The spa served its purpose until the construction of the swimming pool in 1986. A rarely used and dilapidated building was converted between the 2011 and 2013 into the new seat of the Liberec Regional Art Gallery. As a part of its permanent exhibitions the gallery presents the exhibition „Heinrich von Liebieg“ which acquaints the visitors with the history of the Liebieg family, and presents a part of the image and handicrafts collection which Heinrich Liebieg donated to the city. 15 5 1898 SEVEROČESKÉ PRŮMYSLOVÉ MUZEUM NORDBÖHMISCHES GEWERBE - MUSEUM 16 CZ Kuratorium Severočeského průmyslového muzea v roce 1895 vybralo pro stavbu nové budovy návrh vídeňského architekta Friedricha Ohmanna. Stavba probíhala mezi lety 1897–1898 a realizovala ji liberecká firma Gustava a Ferdinanda Mikschových podle prováděcích plánů dopracovaných berlínským ateliérem Griesbach & Dinklage. Rozsáhlé historizující stavbě dominuje věž, která je kopií té ze staré liberecké radnice zbořené roku 1892 a zahrnuje v sobě i volnou repliku klasicistního soukenického domu charakteristického pro Liberec. Johann Liebieg starší zastával funkci prezidenta muzejního kuratoria a podílel se na nákupu jeho sbírek ve Vídni. Heinrich Liebieg odkázal muzeu svou sbírku uměleckých kovů, starožitnosti z frankfurtské vily a také finanční obnos pro rozšiřování muzejních sbírek. PL Kuratorium Północnoczeskiego przemysłowego muzeum wybrało w 1895 roku projekt budowlany pomysłu wiedeńskiego architekta Friedricha Ohmanna. Budowa została zrealizowana w latach 1897-1898 przez liberecką firmę Gustawa i Ferdinanda Mikschovych według planów dopracowanych berlińską pracownią Griesbach&Dinklage. Nad obszernym zabytkowym budynkiem dominuje wieża, która jest kopią starego libereckiego ratusza zburzonego w 1892 roku oraz posiada również elementy wolnej repliki klasycystycznego domu włókienniczego charakterystycznego dla Liberca. Johann Liebieg starszy pełnił fukcję przedstawiciela kuratorium muzeum i wziął udział w zakupie zbiorów muzealnych w Wiedniu. Heinrich Liebieg przekazał do muzeum swoją kolekcję sztuki z metalu, antyków z frankfurtskiej willi, a także pieniądze na rozbudowę kolekcji muzeum. SEVEROČESKÉ MUZEUM V LIBERCI DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS MUZEUM PÓLNOCNO CZESKIE NORDBÖHMISCHES MUSEUM NORTH BOHEMIAN MUSEUM Masarykova 11, Liberec www.muzeumlb.cz DE Das Kuratorium des Nordböhmischen Gewerbemuseums wählte 1895 den Entwurf des Wiener Architekten Friedrich Ohmann für den Bau eines neuen Gebäudes aus. Die Bauarbeiten fanden in den Jahren 1897–1898 statt und wurden von der Reichenberger Firma Gustav & Ferdinand Miksch nach Ausführungsplänen des Berliner Architektenbüros Griesbach & Dinklage realisiert. Der historisierende Bau wird von einem Turm beherrscht, der eine getreue Kopie des alten, 1892 abgerissenen Reichenberger Rathauses ist, ja er beinhaltet sogar die freie Replik eines für Liberec so charakteristischen, klassizistischen Tuchmacherhauses. Johann Liebieg Senior bekleidete die Funktion des Präsidenten des Museumskuratoriums und beteiligte sich auch an Ankäufen für deren Sammlungen in Wien. Heinrich Liebieg vermachte dem Museum seine Sammlung von Metallkunstgegenständen und Antiquitäten aus dem Frankfurter Liebighaus sowie einen finanziellen Betrag zur Erweiterung der musealen Sammlungen. EN In 1895 the Board of Trustees of the Industrial Museum of North Bohemia chose the project of the Viennese architect Friedrich Ohmann for the construction of a new building. The construction took place between 1897-1898 and it was carried out by the Liberec company of Gustav and Ferdinand Miksch based on the realisation plans drawn up by the Berlin studio Griesbach & Dinklage. The dominant feature of the large building is the tower which imitates the tower of the old Liberec town hall demolished in 1892. The structure also features a replica of a classicist weaver house so typical for the Liberec region. Johann Liebieg, Sr. served as the President of the Museum’s Board of Trustees and participated in the purchases of its collection in Vienna. Heinrich Liebieg left to the museum his collection of noble metals, the antiques from his Frankfurt villa and also a large amount of money designated for the expansion of museum’s collections. 17 6 1901 LIDOVÉ SADY VOLKSGARTEN CZ Areál zahradní restaurace byl vybudován městem na místě výletní restaurace Belveder. V roce 1897 městská rada rozhodla o nahrazení Belvederu novou restaurací, která by více vyhovovala jejímu záměru vytvořit v této části města lázeňské a rekreační zázemí. V architektonické soutěži zvítězil návrh libereckého architekta Adolfa Horna, který však překročil finanční možnosti města. Projekt byl z popudu Henricha Liebiega předložen k posouzení norimberskému architektu Josefu Schmitzovi. Ten zpracoval nový návrh, který však komise také odmítla. Uspěl až architekt Jakob Schmeissner působící ve Schmitzově ateliéru. Historizující stavbu v romantickém duchu realizoval mezi lety 1900–1901 Adolf Horn. Dnes je sídlem městského kulturního a společenského centra Lidové sady. Ogrodowa restauracja została zbudowana z inicjatywy miasta w miejscu restauracji Belveder. W 1897 roku rada miejska zdecydowała o zastąpieniu Belvederu nową restauracją, która by bardziej odpowiadała założeniom dążącym do stworzenia w tej części miasta centrum łaźni i rekreacji. W konkursie architektonicznym zwyciężył projekt libereckiego architekta Adolfa Horna, który jednak przekroczył możliwości finansowe miasta. Z inicjatywy Henricha Liebiega projekt został przedłożony do rozpatrzenia przez norymberskiego architekta Josefa Schmitza. Przygotował on nowy projekt, który komisja również odrzuciła. Udało się Jakobowi Schmeissnerowi pracującemu w pracowni Schmitza. Historyczny budynek w romańskim stylu zrealizował Adolf Horn w latach 1900–1901. Obecnie jest to siedzba miejskiego społeczno-kulturalnego centrum Lidové Sady. PL KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ CENTRUM LIDOVÉ SADY DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS CENTRUM KULTURALNE I SPOLECZNE LIDOVÉ SADY KULTUR- UNDGESELLSCHAFTSZENTRUM LIDOVÉ SADY CULTURAL AND SOCIAL CENTRE Lidové sady 425/1, Liberec www.zooliberec.cz/ lidovesady/cz lungszone zu schaffen, angemessen wäre. Im Architektenwettbewerb siegte der Entwurf des Reichenbergers Architekten Adolf Horn – aber der Entwurf überstieg deutlich die finanziellen Möglichkeiten der Stadt. Auf Anregung von Heinrich Liebieg wurde das Projekt dem Nürnberger Architekten Joseph Schmitz zur Beurteilung vorgelegt. Dieser erarbeitete einen neuen Entwurf, den die Kommission jedoch ebenfalls verwarf. Erst der im Atelier Schmitz tätige Architekt Jakob Schmeissner war erfolgreich. Der historisierende Bau mit romantischem Flair wurde dann in den Jahren 1900–1901 von Adolf Horn realisiert. Heute ist er Sitz des Kultur- und Gesellschaftszentrums Lidové sady. EN A garden restaurant was built by the city on the site of the former tourist restaurant Belveder. In 1897, the city council decided to replace the Belveder with a new restaurant which would better serve the intention of creating spa and leisure facilities in this part of the city. The project of the Liberec architect Adolf Horn won the architectural competition, but it exceeded the financial possibilities of the city. On the initiative of Heinrich Liebieg the project was submitted for evaluation to the Nuremberg architect Josef Schmitz. He worked out a new project, which was nevertheless also rejected by the commission. Finally, the project of the architect Jakob Schmeissner from the Schmitz’s studio succeeded. The building in the historicising style evoking the romanticist spirit was realised by Adolf Horn between 1900 and 1901. Today, it is the seat of the city’s Cultural and Social Centre Lidové sady. DE Das Gelände des Gartenrestaurants wurde von der Stadt anstelle des Ausflugsrestaurants Belveder errichtet. 1897 beschloss der Stadtrat, das Belveder durch ein neues Restaurant zu ersetzen, das seiner Absicht, in diesem Teil der Stadt eine Kur- und Erho- 18 19 7 1901 VÝŠINA HEINRICH LIEBIEG WARTE HOHENHABSBURG CZ Romantickou rozhlednu s restaurací v podobě středověkého hradu nechal postavit Heinrich Liebieg. Autory jejího návrhu byli Josef Schmitz a Jakob Schmeissner. Stavbu, u které byl pro umocnění iluze středověku využit stavební materiál ze zbořených norimberských staveb, realizoval mezi lety 1900–1901 Anton Worf. Objekt nepostrádal nic z toho, co rytířskému sídlu náleží. Přístup umožňoval most, který se klenul přes pomyslný hradní příkop. Kamennou bránou v hradbách se strážními domky se vstupovalo na nádvoří s rumpálovou studnou. Hrádku dominovala mohutná věž, ke které byl přistavěn palác s vysokou sedlovou střechou otevřený směrem do nádvoří pavlačí. Od roku 2012 po náročné rekonstrukci slouží opět svému účelu. Romantyczną wieżę widokową w stylu średniowiecznego zamku zlecił postawić Heinrich Liebieg. Autorami jego pomysłu byli Josef Schmitz i Jakob Schmeissner. Do budowy, którą realizował w latach 1900-1901 Anton Worf, użyto materiału pochodzącego ze zburzonych norymberskich budowli, w celu nadania jej iluzji średniowiecza. Budynkowi nie brakowało niczego, co wiąże się z siedzibą rycerską, Wejście umożliwiał most, który wznosił się nad wykreowaną fosą. Przez kamienną bramę z fortyfikacją i budkami strażniczymi wchodziło się na dziedziniec z kołowrotową studnią. Nad zameczkiem dominowała masywna wieża, do której dostawiony został pałac z wysokim spadzistym dachem skierowanym w stronę galerii na dziedziniec. Obiekt przeszedł gruntowną rekonstrukcję w 2012 roku i służy ponownie swojemu zadaniu. PL LIBERECKÁ VÝŠINA DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS WZGÓRZE LIBERECKIE LIEBIEGWARTE LIBEREC HEIGHTS Wolkerova 251, Liberec www.liberecka-vysina.cz noch zu bestärken, Baumaterial aus abgerissenen Nürnberger Gebäuden verwendete, wurde 1900–1901 von Anton Worf ausgeführt. Und tatsächlich ließ das Objekt kein Merkmal solch eines Rittersitzes vermissen. Den Zugang ermöglichte eine Brücke, die sich über einen imaginären Burggraben spannte. Durch ein rustikales Steintor in der ‚Burgmauer‘ mit Wächterhäusern betrat man den Burghof mit einem Ziehbrunnen samt Winde. Alles überragte ein mächtiger Turm, an dem ein Pallas mit hohem Satteldach anschloss, der sich in Pawlatschen zum Burghof öffnete. Seit 2012 dient das Gebäude nach einer aufwendigen Rekonstruktion wieder seinem ursprünglichen Zweck. EN The romantic observation tower with a restaurant resembling a medieval castle was built by Heinrich Liebieg. Josef Schmitz and Jakob Schmeissner were the authors of the project. The building which was realised by Anton Worf in the years 1900-1901 incorporated building material from demolished Nuremberg buildings in order to intensify the illusion of the medieval times. The building had all the features of a knight’s manor. The building had to be accessed through a bridge which arched over an imaginary castle ditch. The stone gate set in the fortification walls with the guardhouse led to the courtyard with a well and winch. The massive tower dominated the small castle and extended into a palace with a high gabled roof and a balcony facing the courtyard. After a strenuous reconstruction which was completed in 2012 the building serves its purpose again. DE Es war Heinrich Liebieg, der den romantischen Aussichtsturm mit Gaststätte in Form einer mittelalterlichen Burg errichten ließ. Josef Schmitz und Jakob Schmeissner waren die Autoren ihres Entwurfs. Der Bau, bei dem man, um seinen mittelalterlichen Eindruck 20 21 CZ Vilu zvanou Lesní vycházející z podoby barokního letohrádku navrhl Jakob Schmeissner a nelze vyloučit ani spoluúčast norimberského architekta Josefa Schmitze. Dokončena byla až po smrti svého stavebníka v roce 1906 libereckým stavitelem Adolfem Worfem. Po úmrtí dědiček vila připadla ve 20. letech 20. století městu pro sociální účely. Vyjma válečných let zde skutečně byla až do roku 1993 postupně dětská ozdravovna, plicní sanatorium a psychiatrie. V roce 1939 byl nad vilou podle projektu architekta Franze Künzla postaven soubor hospodářských a obytných budov. V současné době jsou soukromé objekty bez využití. 8 1906 LESNÍ VILA / WOLKEROVO SANATORIUM WALDVILLA PL Willę, zwaną Leśną, wywodzącą się formą z barokowego letniego pałacyku zaprojektował Jakob Schmeissner, przy czym nie można wykluczyć współudziału norymberskiego architekta Josefa Schmitza. Budynek został dokończony przez Adolfa Worfa w 1906 roku, po śmierci właściciela. W latach dwudziestych XX w., po śmierci dziedziców, willa znalazła się w rękach miasta z przeznaczeniem na cele społeczne. Pomijając lata wojenne, aż do roku 1993 znajdowały się tam kolejno: dziecięce sanatorium, sanatorium chorób płuc i oddział psychiatrii. W 1939 rokuobok willi, na podstawie projektu architekta Franza Künzla, postawiono zespół budynków gospodarczych i mieszkaniowych. Obecnie stanowią prywatne obiekty i są niezagospodarowane. VILA HEINRICHA LIEBIEGA DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS WILLA HEINRICH LIEBIEG VILLA VON HEINRICH LIEBIEG HEINRICH LIEBIEG‘S VILLA Wolkerova 258, Liberec www.visitliberec.eu zu sozialen Zwecken zu. Mit Ausnahme der Kriegsjahre barg sie bis 1993 auch tatsächlich eine Kinderheilstätte, ein Lungensanatorium und eine Psychiatrie. 1939 entstand oberhalb der Villa ein Ensemble von Wirtschafts- und Wohngebäuden – nach einem Projekt von Franz Künzl. In der Gegenwart werden diese Privatobjekte nicht genutzt. EN The so-called Forest villa which resembled the appearance of the baroque villa was designed by Jakob Schmeissner, however the participation of the Nuremberg architect Josef Schmitz in this project is also quite probable. It was, however, completed after the death of the building’s owner in 1906 by the Liberec engineer Adolf Worf. After the death of the heirs in the 1920s, the building was passed to the city for social purposes. And indeed except for the war years until 1993 the building served first as as a children sanatorium then as a sanatorium for patients with respiratory problems and eventually as a psychiatric sanatorium. In 1939 a complex of agricultural and residential buildings was built over the villa according to the project of Franz Künzl. Currently, these private buildings are not being used. DE Die so genannte ‚Waldvilla‘ in Gestalt eines barocken Lustschlösschens wurde von Jakob Schmeissner entworfen, aber auch die Mitbeteiligung des Nürnberger Architekten Josef Schmitz ist nicht auszuschließen. Fertiggestellt wurde sie jedoch erst nach dem Tode ihres Erbauers und zwar 1906 vom Reichenberger Baumeister Adolf Worf. Nach dem Tode seiner Erbinnen fiel die Villa in den 20er Jahren des 20. Jahrhunderts der Stadt 22 23 24 25 Liberec CZ V roce 1906 od 17. května do 30. září proběhla pod záštitou města Liberce výstava českých Němců. Velkolepá přehlídka byla prezentací hospodářské, umělecké a kulturní úrovně německé menšiny v Čechách. Odehrávala se v prostoru nad přehradou a mj. zde byla divákům ukázána obrazová sbírka Heinricha Liebiega, kterou daroval městu. Firma Johann Liebieg & Co. představila na výstavě vzorový dům pro zaměstnance. Objekt navržený v roce 1905 Jakobem Schmeissnerem postavila pražská firma Pohl & Kutsche. Stavbu určenou pro úředníky si prohlédl i císař František Josef I. a po ukončení výstavy byla Liebiegovými zaměstnanci skutečně také obydlena. 9 1906 VZOROVÝ OBYTNÝ DŮM PRO VÝSTAVU ČESKÝCH NĚMCŮ MODELOWY DOM NA CZESKO-NIEMIECKĄ WYSTAWĘ MUSTERHAUS FÜR DIE DEUTSCHBÖHMISCHE AUSSTELLUNG THE MODEL HOUSE FOR THE GERMAN – BOHEMIAN EXHIBITION Fučíkova 128/5, Liberec 26 PL W 1906 roku od 17 maja do 30 września pod patronatem miasta Liberec przebiegła wystawa czeskich Niemców. Wspaniały pokaz miał na celu zaprezentowanie poziomu gospodarczego, artystycznego i kulturalnego mniejszości niemieckiej w Czechach. Wystawa odbywała się na terenach przy zbiorniku zaporowym i przedstawiała m.in. podarowany miastu przez Heinricha Liebiega zbiór obrazów. Firma Johann Liebieg&Co. pokazała na wystawie modelowy dom dla pracowników. Budynek zaprojektowany w 1905 roku przez Jakoba Schmeissnera wybudowała prażska firma Pohl&Kutsche. Budowę przeznaczoną dla urzędników odwiedził również cesarz Franciszek Józef I, a po zakończeniu wystawy w budynku zamieszkali również pracownicy Liebiega. sehen, die dieser der Stadt vermacht hatte. Firma Johann Liebieg & Co. präsentierte auf der Ausstellung ein neues Musterhaus für Beschäftigte. Das 1905 von Jakob Schmeissner entworfene Objekt wurde von der Prager Firma Pohl & Kutsche errichtet. Franz Joseph I. höchstpersönlich besichtigte dieses für Angestellte bestimmte Haus, das nach Abschluss der Ausstellung dann auch tatsächlich von Beschäftigten der Firma Liebieg bewohnt wurde. EN Under the auspices of the city of Liberec an exhibition of Germans living in Bohemia took place here from 17th May to 30th September 1906. The spectacular exhibition featured the presentation of economical, artistic and cultural standards of the German minority in the Czech Republic. It was set in the area above the dam and, among other things the picture collection of Heinrich Liebig which he donated to the city was shown here. Johann Liebieg & Co. presented a model workers’ house at the exhibition. This building designed by Jakob Schmeissner in 1905 was built by the Prague construction company Pohl & Kutsche. The Building for clerks was even inspected by Emperor Franz Joseph I. and after the exhibition it was actually inhabited by Liebieg’s employees. DE 1906 fand vom 17. Mai bis zum 30. September unter der Schirmherrschaft der Stadt Reichenberg eine Ausstellung der Deutschböhmen statt. Die grandiose Schau war als Präsentation des wirtschaftlichen, künstlerischen und kulturellen Niveaus der deutschen Minderheit in Böhmen gedacht und spielte sich im Bereich über der Talsperre ab. Unter anderem bekamen ihre Besucher auch die Gemäldesammlung von Heinrich Liebieg zu 27 10 1904 PŘEHRADNÍ NÁDRŽ HARCOV ZBIORNIK ZAPOROWY HARCOV TALSPERRE HARCOV DAM WATER RESERVOIR HARCOV Blahoslavova 505, Liberec CZ Liberecká přehrada vybudovaná mezi lety 1902–1904 je součástí jizerskohorské přehradní soustavy vyprojektované profesorem Otto Intzem z Cách. Na stavbě se podílela vídeňská firma N. Rella & Neffe a liberecká W. Streitzig & Co. Celkem bylo realizováno pět z šesti plánovaných přehrad. Kromě liberecké to byla mšenská, bedřichovská, fojtecká a mlýnická přehrada. Impulzem k jejich vytvoření byly ničivé záplavy koncem 19. století, především ta v roce 1897, která měla katastrofické následky pro obyvatele podhorských oblastí. Nezbytné prostředky na jejich výstavbu dodali místní podnikatelé, mezi nimiž nechyběli ani Liebiegové. Podnik Johann Liebieg & Co. také využíval vodu z liberecké přehrady pro svůj provoz a byla jí zásobována i vila Theodora Liebiega mladšího. PL Liberecka tama została zbudowana w latach 1902-1904 jako część systemu zapor Gór Izerskich zaprojektowanych przez profesora Otto Intza z Cách. W budowę zaangażowała się wiedeńska firma N. Rella& Neffe i liberecka W. Streitzig& Co. Zrealizowano pięć z sześciu planowanych zapór. Oprócz libereckiej wybudowano również mszeńską, bedrzichowską, fojtecką i młynicką. Impulsem do ich stworzenia były niszczycielskie powodzie końca XIX w, przede wszystkim ta z roku 1897, która była katastroficzna w skutkach dla mieszkańców terenów podgórskich. Niezbędne fundusze na ich budowę przekazali lokalni przedsiębiorcy, wśród nich nie brakowało Liebiegów. Przedsiębiorstwo Johann Liebieg&Co wykorzystywało zgromadzoną wodę z libereckiego zbiornika do swojego funkcjonowania. W wodę była także zaopatrywana willa Theodora Liebiega młodszego. Reichenberger Firma W. Streitzig & Co. Insgesamt wurden fünf von geplanten sechs Talsperren realisiert. Außer der Reichenberg-Talsperre waren dies die Talsperre Grünwald (Mseno), die Friedrichswalder Talsperre (Bedřichov), Talsperre Voigtsbach (Fojtka) und die Talsperre Mlýnická. Ausschlaggebender Impuls waren die verheerenden Überschwemmungen gegen Ende des 19. Jahrhunderts, namentlich die von 1897, mit ihren katastrophalen Folgen für die Bewohner des Gebirgsvorlandes. Die hierzu notwendigen Finanzmittel wurden von hiesigen Unternehmern aufgebracht, unter anderem auch von den Liebiegs. Was mehr – das Werk von Johann Liebieg & Co. nutzte das Wasser der Harzdorfer Talsperre für seinen Betrieb, auch die Villa von Theodor Liebieg Junior versorgte sie mit Wasser. EN The Liberec dam was built between the years 1902-1904 and is part of the Iser mountain system of dams designed by Professor Otto Intz from Aachen. The Viennese company N. Rella & Neffe and the Liberec company W. Streitzig & Co. collaborated in the construction. Altogether five of the six planned dams were realised. In addition to the Liberec one they were the Mšeno, Bedřichov, Fojtka and Mlýnice dams. The impetus for their creation came from the devastating floods in the end of the 19th century, especially in the year 1897, which had catastrophic consequences for the residents of the submontane areas. The necessary funds for their construction were supplied by local businessmen, including the Liebiegs. Johann Liebieg & Co. also used water from the Liberec dam for its operation and the villa of Theodor Liebig Jr. was also supplied from it. DE Die ‚Harzdorfer bzw. Reichenberg-Talsperre‘ wurde zwischen 1902–1904 erbaut und ist Teil des von von Professor Otto Intze aus Aachen konzipierten Talsperrensystems des Isergebirges. An ihrem Bau beteiligten sich die Wiener Firma N. Rella & Neffe und die 28 29 11 1912 LIEBIEGOVA VILA - ZÁMEČEK WILLA THEODORA LIEBIEGA MŁODSZEGO VILLA VON THEODOR LIEBIEG DEM JÜNGEREN THE VILLA OF THEODOR LIEBIEG, JR. Jablonecká 41, Liberec www.visitliberec.eu www.liberec.cz 30 CZ Romantizující stavba vycházející z podoby středověkého, místy raně novověkého šlechtického sídla vznikla mezi lety 1897–1912. Nejprve byla v letech 1897–1898 libereckým stavitelem Adolfem Bürgerem postavena centrální část a severozápadní hrázděné křídlo podle návrhu vídeňského architekta Humberta Walchera von Molthein. V rozmezí let 1904–1906 vznikla kolmá přístavba k hrázděné části a o šest let později přibyla k domu přístavba východního křídla. Autorem přístaveb byl norimberský architekt Jakob Schmeissner. Stavebně se na nich kromě Adolfa Bürgera podíleli místní stavitelé Ernst Schäfer a Richard Wojatschek. V zahradě se nachází unikátní garáž z let 1904–1906 s benzínovou věží. Vila slouží pro potřeby Magistrátu města Liberec. PL Romantyczny budynek, przypominający stylem średniowieczny z elementami nowoczesnej szlacheckiej siedziby powstał w latach 1897-1912. Pierwszym etapem budowy kierowanej przez Adolfa Bürgera, w latach 1897-1898, była środkowa część i północno zachodnie skrzydło z muru pruskiego zaprojektowane przez wiedeńskiego architekta Humberta Walchera von Molthein. Między 1904-1906 rokiem powstała prostopadła przybudówka do muru pruskiego, a sześć lat później do domu dobudowano wschodnie skrzydło. Autorem przybudówek byl norymberski architekt Jakob Schmeissner. Udział w budowie, oprócz Adolfa Bürgera mieli lokalni budowniczowie Ernst Schäfer i Richard Wojatschek. W ogrodzie znajduje się oryginalny garaż z lat 1904-1906 z wieżą paliwową. Willa służy obecnie potrzebom urzędu miasta w Libercu. tekten Humbert Walcher von Molthein ihr zentraler Teil sowie der nordöstliche Fachwerkflügel erbaut. Zwischen 1904–1906 entstand dann der rechtwinklige Anbau am Fachwerkgebäude und sechs Jahre später kam der Anbau am östlichen Flügel hinzu. Autor der Anbauten war der Nürnberger Architekt Jakob Schmeissner. An ihrem Bau beteiligten sich jedoch außer Adolf Bürger auch die hiesigen Baumeister Ernst Schäfer und Richard Wojatschek. Im Garten steht eine einzigartige Garage aus den Jahren 1904–1906 mit Benzinturm. Heute dient sie dem Magistrat der Stadt Liberec zu dessen Zwecken. EN The Romantic-like building based on an actual medieval, early modern aristocratic mansion came into existence between 1897 and 1912. First, the central and northwestern part of the timber-framed wing designed by the Viennese architect Humbert von Walcher Molthein was built from 1897 to 1898 by the Liberec engineer Adolf Burger. In the period 1904-1906 a perpendicular extension of the half-timbered wing was built and six years later the eastern wing of the house was added. The Nuremberg architect Jakob Schmeissner was the author of the extensions. Apart from Adolf Bürger, the local engineers Ernst Schäfer and Richard Wojatschek were also involved in the construction. The garden features a unique garage with a gas tower built in the years 1904-1906. Today, the villa serves the purposes of the Liberec Municipality. DE Der romantisierende, einem mittelalterlichen, stellenweise jedoch auch neuzeitlichem Adelssitz ähnelnde Bau entstand in den Jahren 1897–1912. Zuerst wurden in den Jahren 1897–1898 vom Reichenberger Baumeister Adolf Bürger nach Plänen des Wiener Archi- 31 12 1914 JOSEFÍNINO ÚDOLÍ DOLINA JOSEFIŃSKA JOSEPHINENTAL JOSEFÍNA‘S VALLEY 32 CZ Zázemí podniku Johann Liebieg & Co. vybudované na prostoru mezi přehradou a továrnou v sobě zahrnovalo dva úřednické domy z let 1908–1910. Dům (čp. 8/V) je novostavbou, dům (čp. 10/V) byl přestavěn podle návrhu libereckých architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty a sloužil také jako hostinec. Ve stejné době zde byl zřízen skleník (demolovaný) a zahradní domek (čp. 134/V). V roce 1914 areál uzavřely dva vrátné domky (čp. 11/V a 144/V). V blízkosti druhého jmenovaného byl postaven podkovovitě uspořádaný komplex garáží a obytného domu (čp. 145/V a 146/V) s vyřezávanými hlavami v hrázdění. Mezi lety 1922–1924 výstavbu završily dvojdům (čp. 157/V, 288/V) a hostinský dům s mýtnicí (čp. 169/V) Objekty Josefínina údolí navrhl Jakob Schmeissner a postavil je převážně Richard Wojatschek. PL Zaplecze przedsiębiorstwa Johann Liebieg & Co. wybudowane na terenie pomiędzy zbiornikiem retencyjnym i fabryką składało się z dwóch domów urzędniczych z lat 19081910. Dom (nr 8/V) jest nową budową, dom (nr 10/V), był przebudowany na podstawie planów libereckich architektów Maxa Kühna i Heinricha Fanty, służył on także jako karczma. W tym samym czasie powstała również szklarnia (zburzona) i dom ogrodowy (nr 134/V). W 1914 roku obszar zamknęły dwa domy portierowe (nr 11/V, 144/V). W sąsiedztwie drugiego zbudowano kompleks garaży i budynek mieszkalny (nr 145/V, 146/V) z rzeźbionymi głowami w murze pruskim. W latach 1922-1924 budowę zwieńczył dom bliźniaczy (nr 157/V, 288/V) i pensjonat ze stacją poboru opłat (nr 169/V). Obiekty z doliny Josefińskiej zaprojektował Jakob Schmeissner, natomiast największy udział w budowie miał Richard Wojatschek. DE Das im Bereich zwischen Talsperre und Fabrik erbaute Fabrikgelände Johann Liebieg & Co. umfasste auch zwei Angestelltenhäuser aus den Jahren 1908–1910. Haus (Nr. 8/V) ist ein Neubau, Haus (Nr. 10/V) wurde nach Plänen von Max Kühn und Heinrich Fanta umgebaut und diente auch als Gasthof. Zur gleichen Zeit entstand hier auch ein (inzwischen abgerissenes) Gewächshaus (Nr. 134/V). Ab 1914 betrat man das Betriebsgelände durch zwei Pförtnerhäuschen. In Nachbarschaft des zweiten von ihnen wurden ein hufeisenförmig angeordneter Garagenkomplex und ein Wohnhaus (Nr. 11/V, 144/V) mit geschnitzten Köpfen im Fachwerk errichtet. In den Jahren 1922–1924 wurde dieser Komplex durch ein Doppelhaus (Nr. 157/V, 288/V) und ein Gasthaus mit Mauthäuschen (Nr. 169/V) abgeschlossen. Die Objekte in Josephinental wurden von Jakob Schmeissner entworfen und überwiegend von Wojatschek erbaut. EN The facilities of the company Johann Liebieg & Co. built on the land between the dam and the factory included two clerk homes from 1908-1910. House (No. 8/V) is a new building and house (No. 10/V) was redesigned by Liberec architects Max Kühn and Heinrich Fanta and also served as an inn. At the same time a greenhouse (later vandalised) and a garden house (No. 134/V). were established here. In 1914 the complex was enclosed by two porter houses (No. 11/V, 144/V). A horseshoe-organised complex of garages and a residential building (No. 145/V, 146/V) with carved heads in the half-timbering was built in the vicinity of the latter house. Between 1922-1924, the construction was completed with a semi-detached house (No. 157/V, 288/V) and a guest house with a toll station (No. 169/V). The buildings of the Josefína valley were designed by Jakob Schmeissner and built mainly by Richard Wojatschek. 33 34 35 STAVEBNÍ VÝVOJ / ROZWÓJ KONSTRUKCJI BUDYNKU / BAUENTWICKLUNG / CONSTRUCTION DEVELOPMENT Josefínino údolí 13 1829 JOHANN LIEBIEG & CO. - 1946 TEXTILANA N.P. 1946-1990 TEXTILANA A.S. 1990-2003 „brownfield“ www.visitliberec.eu 36 CZ Textilní továrna byla vybudována na místě bývalé hraběcí Clam-Gallasovské manufaktury z roku 1806 v tzv. Josefinině údolí. Tu v roce 1828 za pomoci bratra Franze koupil Johann Liebieg starší a již o rok později v ní zahájili výrobu. Původní objekty manufaktury, přestavěné v roce 1846, sloužily následně jako správní budovy. Podnik se počátkem 20. století postupně rozrostl v největší tovární komplex ve městě. Po druhé světové válce byl provozován jako Textilana a po revoluci jako Textilana a. s. Až na několik objektů byl však v roce 2003 celý areál demolován. Zachována zůstala zajímavá stavba tkalcovny vlny postavená firmou Eduarda Asta dle návrhu libereckých architektů Maxe Kühna a Heinricha Fanty, která však bez využití chátrá. Rozsáhlou planinou dnes vede tramvajová trať do Jablonce nad Nisou. Fabryka włókiennicza została wybudowana na miejscu byłej manufaktury z roku 1806 należącej do hrabiów Clam-Gallasovskich w tzw. Dolinie Josefińskiej. W 1828 roku Johann Liebieg starszy z pomocą brata Franza kupił fabrykę i rok później rozpoczął w niej produkcję. Pierwotne obiekty manufaktury zostały przebudowane w 1846 roku i służyły jako budynki administracyjne. Na początku XX w. firma zaczęła się stopniowo rozrastać w największą fabrykę w mieście. Po drugiej wojnie światowej obiekt funkcjonował jako Textilana, a po rewolucji jako Textilana a.s. W 2003 roku większość budynków została zburzona. Zachowany został ciekawy budynek tkania wełny, zbudowany przez firmę Eduarda Asta według projektu libereckich architektów Maxa Kühna i Heinricha Fanty, który jednak jest nieużywany i niszczeje. Przez rozległą równię gdzie znajdowała się fabryka wiedzie dzisiaj linia tramwajowa do Jabłońca nad Nysą. PL DE Diese Textilfabrik im sog. Josephinental (Josefinino údolí) wurde anstelle einer früheren Clam-Gallas-Manufaktur aus dem Jahre 1806 erbaut. 1828 hatte sie Johann Liebieg Senior mit der finanziellen Unterstützung seines Bruders Franz erworben und schon ein Jahr später nahm er in ihr die Produktion auf. Die ursprünglichen, im Jahre 1846 umgebauten Objekte der Manufaktur dienten anschließend als Verwaltungsgebäude. Das Werk entwickelte sich Anfang des 20. Jahrhunderts nach und nach zum größten Fabrikkomplex der Stadt. Nach dem 2. Weltkrieg wurde es unter dem Namen Textilana betrieben und nach der ‚Samtenen Revolution‘ als Textilana a. s. 2003 wurde das gesamte Betriebsgelände dann jedoch bis auf einige wenige Objekte abgerissen. Bewahrt blieb nur das interessante, von Eduard Ast nach Plänen der Reichenberger Architekten Max Kühn und Heinrich Fanta errichtete Gebäude der Wollweberei, das jedoch nicht genutzt wird und langsam verfällt. Über die weitläufige Ebene führt heute die Straßenbahnstrecke nach Jablonec nad Nisou. EN The textile factory was built on the site of the former Counts of Clam-Gallas manufactory in 1806 in what was known as Josefina valley. With the assistance of his brother Franz, Johann Liebieg Sr. bought it in 1828 and started the production there after one year. The original buildings of the manufactory, which were rebuilt in 1846, subsequently served as administrative buildings. In the early 20th century the company gradually grew into the largest factory complex in the city. After the Second World War it was taken over by the company Textilana which was transformed into a state enterprise called Textilana after the revolution. With the exception of a few objects, however, the whole complex was demolished in 2003. An interesting building for weaving wool built by Eduard Asta based on the design by architects Max Kühn and Heinrich Fanta was preserved, but it is deteriorating. Today, a tram line to Jablonec nad Nisou leads over the extensive plains. 37 14 1911 LIEBIEGOVO MĚSTEČKO (BROUMOV) LIEBIEGSTADT CZ Zaměstnanecké sídliště vybudované v bezprostřední blízkosti továrny vznikalo od poloviny 19. století do 20. let 20. století. Je intaktně dochovaným příkladem plánované tovární výstavby na principu zahradních měst. Unikátní je především tím, že bylo nenásilně vestavěno do poměrně dramatické přírodní scenérie, kterou svým charakterem vhodně doplnilo a dalo tak vzniknout malebnému celku. Prvním počinem řešení dělnického ubytování bylo postavení kotážového domu mezi lety 1853–1855 ve Svatoplukově ulici (dnes z větší části demolovaný). V jeho blízkosti došlo od 60. let 19. století k budování sociálního zázemí pro děti tzv. Vincentina, které v roce 1884–1888 doplnil kostel sv. Vincence z Pauly od vídeňských architektů Richarda Jordana a Josefa Schmalzhofera. Mezi lety 1906–1908 došlo k postavení čtyř obytných domů a jeslí podle návrhu Ernsta Schäfra ve stylu geometrické secese. Klíčovým tvůrcem a duchovním otcem celkového pojetí sídliště byl Jakob Schmeissner, jehož návrhy realizoval Richard Wojatschek z podnikové stavební kanceláře. Jádro výstavby tvoří náměstí Pod Branou vybudované v letech 1911–1912, jehož přirozenou dominantou se stal dům (čp. 440/IV)s věžičkou. Domy na náměstí kromě bydlení zajišťovaly i občanskou vybavenost. V přízemí domů s podloubím se nacházely obchody, byl zde také hostinec „U města Broumova“. V rámci sídliště byla zřízena i dívčí škola (čp. 455/IV) a ubytovna (čp. 498/IV). Svébytnou skupinu domů tvoří tři vily určené pro vysoce postavené zaměstnance ( čp. 446/IV, 445/V (dnešní 568/IV), 436/IV) od libereckého architekta Oskara Rösslera z let 1911–1914 v Klicperově ulici. Sídliště se postupně rozrůstalo až do roku 1929. Za povšimnutí stojí především dveře jednotlivých objektů, které jsou příkladem náročné řezbářské práce. PL Osiedle pracownicze wybudowane w bezpośrednim sąsiedztwie fabryki powstawało od połowy XIX w. do lat dwudziestych XX w. Jest nienaruszenie zachowanym 38 LIEBIEGOVO MĚSTEČKO DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS MIASTECZKO LIEBIEGA LIEBIEGSTADT LIEBIEG‘S TOWN www.visitliberec.eu przykładem planowanej fabrycznej budowy na zasadzie miast ogrodowych. Jego unikatowość związana jest przede wszystkim z delikatnym wkomponowaniem do naturalnej scenerii, którą doskonale uzupełniło swym charakterem i stworzyło malowniczą całość. Pierwszym etapem pracy dążącym do zakwaterowania robotników, było postawienie domu kotażowego w latach 1853-1855 na ulicy Svatopulkowej (obecnie w dużej mierze zniszczony). W jego sąsiedztwie od lat sześćdziesiątych XIX w. zaczęto budować socjalne zaplecza dla dzieci tzw. Vincentina, które w latach 1884-1888 uzupełnił kościół św. Vincenta á Paulo, projektu wiedeńskich architektów Richarda Jordana i Josefa Schmalzhofera. W latach 1906-1908 zbudowano cztery domy mieszkalne i żłobek według projektu Ernsta Schäfra w stylu secesji geometrycznej. Kluczowym twórcą i duchowym ojcem ogólnej koncepcji osiedla był Jakob Schmeissner, którego pomysły realizował Richard Wojatschek. Centrum osiedla tworzy plac Pod Bramą, wybudowany w latach 1911-1912, którego główną cechą stał się dom (nr 440/IV) z wieżyczką. Domy na placu, oprócz mieszkania zapewniały również obywatelskie potrzeby. Na parterze domów z arkadami znajdowały się sklepy oraz karczma „U miasta Bromova” W obszarze osiedla znajdowała się również żeńska szkoła (nr 455/ IV) i bursa (nr 498/IV). Osobliwą grupę domów stworzyły trzy wille przeznaczone dla kadr kierowniczych (nr 446/IV, 445/V (568/IV), 436/IV), projektu libereckiego architekta Oskara Rösslera z lat 1911-1914 na ulicy Klicperowej. Osiedle stopniowo się rozrastało aż do roku 1929. Należy zwrócić uwagę przede wszystkim na drzwi obiektów, które są przykładami mozolnej pracy rzeźbiarzy. DE Diese in unmittelbarer Nähe der Fabrik erbaute Arbeitersiedlung entstand Mitte des 19. Jahrhunderts bis in die 20er Jahre des 20. Jahrhunderts hinein. Sie stellt das intakt 39 bewahrte Paradebeispiel einer planmäßigen erbauten Werksiedlung nach dem Prinzip der sog. Gartenstädte dar. Außergewöhnlich ist vor allem, wie sensibel sie in eine verhältnismäßig dramatische Naturszenerie einkomponiert ist, die sie mit ihrem Charakter auf passende Weise ergänzt, wodurch ein malerisches Ganzes entsteht. Erster Akt zur Bewältigung der Wohnungsfrage für die Arbeiter war die Errichtung eines Cottage-Hauses in den Jahren 1853–1855 in der Svatopluková ulice (heute größtenteils abgerissen). In dessen Nachbarschaft wurde in den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts das sogenannte Vincentinum, eine soziale Einrichtung für Kinder errichtet; 1884–1888 kam dann noch die Kirche des hl. Vinzenz von Paul der Wiener Architekten Richard Jordan und Josef Schmalzhofer hinzu. In den Jahren 1906–1908 wurden nach Plänen von Ernst Schäfer weitere vier Wohnhäuser und eine Kinderkrippe im Baustil des geometrischen Jungendstils errichtet. Hauptautor und geistiger Vater des gesamten Komplexes war Jakob Schmeissner, dessen Entwürfe Richard Wojatschek aus dem Werksbaubüro in die Tat umsetzte. Den Kern der Bebauung bildet der in den Jahren 1911–1912 erbaute Platz Unter dem Tor/Pod Branou, samt seiner natürlichen Dominante – Haus (Nr. 440/IV) mit Türmchen. Die Häuser am Platz dienten nicht allein zum Wohnen, sondern beinhalteten auch für die notwendige kommunale Infrastruktur. Im Erdgeschoss der Häuser mit Laubengang gab es kleine Läden und das Gasthaus ‚Zur Stadt Braunau/U města Broumova‘ lud zur Einkehr ein. Außerdem wurden im Rahmen der Wohnsiedlung eine Mädchenschule (Nr. 455/IV) und eine Herberge (Nr. 498/IV) gegründet. Eine autonome Häusergruppe bilden die drei Villen für höhere Angestellte ( Nr. 446/IV, 445/V (568/IV), 436/IV), die der Reichenberger Architekt Oskar Rössler in den Jahren 1911–1914 in der Klicperová ulice errichtete. Die Siedlung wuchs noch bis 1929 an. Bemerkenswert sind namentlich die Türen der einzelnen Objekte mit ihren kunstvollen Schnitzereien. on the construction of the social facility for children, the Vincentina, which was complemented in the years 1884–1888 by the Church of St. Vincence de Paula designed by Viennese architects Richard Jordan and Josef Schmalzhofer. Shortly afterwards, four residential houses and a manger designed by Ernst Schäfr in the style of geometric Art Nouveau were built between the years 1906-1908. Jakob Schmeissner, whose projects were carried out by Richard Wojatschek from the corporate construction office, was the key creator and spiritual figure of the overall concept of the settlement. The square Pod Branou built in the years 1911-1912, which features an enchanting house with a turret (No. 440/IV), became the heart of the settlement. Apart from providing accommodation, the houses on the square also offered community facilities. The houses with arcades on the ground floor featured shops, and there was also an inn called ”U města Broumova” in one of them. A girls’ school (No. 455/IV) and student quarters (No. 498/IV) were established inside the settlement. Three villas designated for high-ranking employees (No. 446/IV, 445/V (568/IV), 436/IV) forming a unity were built based on the design of the Liberec architect Oskar Rössler from the years 1911–1914 in Klicperova street. The housing estate gradually grew until 1929. The doors of the individual buildings which are examples of complex carving art are especially worth noticing. EN An employee housing estate built in the immediate vicinity of the factory was under construction from the mid-19th century to the 1920s It is an intact and well-preserved example of a planned factory construction based on the principle of garden towns. What makes it especially unique is the fact that it was easily built into the relatively dramatic natural scenery, which it suitably complemented, and granted the whole settlement a picturesque appearance. The first achievement in the construction of the workers’ accommodation facilities was the construction of the cottage-style house between the years 1853-1855 in Svatopluk Street (the greater part of which is destroyed today). In the 1860s works were commenced 40 41 Liebiegovo městečko 42 STAVEBNÍ VÝVOJ / ROZWÓJ KONSTRUKCJI BUDYNKU / BAUENTWICKLUNG / CONSTRUCTION DEVELOPMENT 43 CZ V bezprostřední blízkosti Liebiegova městečka se nachází další sídliště tzv. Domovina, které nechal vybudovat také Theodor Liebieg mladší. Primárně bylo určeno pro válečné vysloužilce 1. světové války z Liebiegovy továrny, později patronát nad sídlištěm převzalo město. Zastavovací plán od Jakoba Schmeissnera z roku 1916 počítal s třiceti objekty, postaveno jich bylo v rozmezí let 1919–1926 celkem jen dvacet sedm. Sídliště tvoří izolovaně stojící domy, dvojdomy a trojdomy umně poskládané podél komunikace sledující průběh vrstevnice. Přízemní zděné domy s vysokou sedlovou střechou jsou inspirovány lidovým stavitelstvím. Dům čp. 491/IV v sobě zahrnoval občanskou vybavenost sídliště. 15 1926 DOMOVINA OJCZYZNA HEIMSTÄTTE HOMELAND www.visitliberec.eu PL W bezpośrednim sąsiedztwie miasteczka Libiega znajduje się kolejne osiedle tzw. Ojczyzna, które zlecił wybudować również Theodor Liebieg młodszy. Pierwotnie było przeznaczone dla weteranów pierwszej wojny światowej pracujących w fabryce Liebiega, później patronat nad osiedlem przejęło miasto. Plan architektoniczny Jakoba Schmeissnera z 1916 roku brał pod uwagę 30 obiektów, w latach 1919-1926 postawiono w sumie tylko dwadzieścia siedem. Osiedle składa się z wolnostojących domków jednorodzinnych, w zabudowie bliźniaczej i wielorodzinnych, kunsztownie zbudowanych i położonych wzdłuż przebiegu poziomic. Niskie domki z wysokim spadzistym dachem inspirowane są architekturą ludową. Dom nr 491/IV mieścił społeczne wyposażenie osiedla. Jahren 1919–1926 tatsächlich erbaut. Die Siedlung bilden einzeln stehende Häuser, Doppel- und Dreierhäuser, die geschickt der Höhenlinie folgend, entlang der Straße zusammengesetzt sind. Die eingeschossigen, gemauerten Häuser mit hohem Satteldach sind eindeutig von der traditionellen Architektur inspiriert. Haus Nr. 491/IV beinhaltete dabei auch die notwendigen Gemeinbedarfseinrichtungen für die Siedlung. EN In the immediate vicinity of Liebiegovo městečko is another settlement called Domovina (Homeland), whose construction was also ordered by Theodor Liebieg Jr. It was primarily intended for the veterans from the First World War who had served in the Liebieg factory. Later, the city took over the sponsorship over the settlement. The construction plan from Jakob Schmeissnera from 1916 was designed for thirty objects to be built between the years 1919-1926 out of which a total of only twenty-seven were built. The settlement consists of isolated standing houses, semi-detached houses and triplex houses artfully arranged along the road following the contour lines. The ground floor houses with a high walled gable roof are inspired by folk architecture. House No. 491/IV incorporated the civic amenities of the settlement. DE In unmittelbarer Nähe der Liebiegstadt befindet sich eine weitere Siedlung – ‚Heimat/Domovina‘, die ebenfalls Theodor Liebieg Junior errichten ließ. Vorrangig war sie für Kriegsveteranen des 1. Weltkriegs aus der Liebieg-Fabrik bestimmt, später übernahm die Stadt selbst das Patronat über diese Wohnsiedlung. Der Bebauungsplan von Jakob Schmeissner aus dem Jahre 1916 rechnete mit 30 Objekten, 27 wurden dann in den 44 45 Domovina STAVEBNÍ VÝVOJ / ROZWÓJ KONSTRUKCJI BUDYNKU / BAUENTWICKLUNG / CONSTRUCTION DEVELOPMENT 46 47 CZ Rodinná vila vznikla přestavbou klasicistního domu Ferdinanda Römhelda mezi lety 1871–1872 v těsné blízkosti libereckého zámku. Autorem jejího návrhu a patrně i realizace byl Gustav Sachers z Liberce. Vila se zahradou a přidruženými stavbami – kočárovnou, vrátnicí, schodišťovou rampou s pergolou a kašnou, zahradním altánem, skleníkem a lednicí byla zjevně inspirována severoitalskou renesancí. Jedná se o jeden z nejhonosnějších a stylově nejčistších objektů z období historismu ve městě. Pro své rozměry, architektonické řešení, výzdobu a také půdorysné uspořádání byla právem nazývána Liebiegovým palácem. V letech 1953–2013 zde sídlila Oblastní galerie v Liberci. 16 1872 VILA JOHANNA LIEBIEGA MLADŠÍHO WILLA JOHANNA LIEBIEGA MŁODSZEGO VILLA VON JOHANN LIEBIEG DEM JÜNGEREN THE VILLA OF JOHANN LIEBIEG, JR. Rodzinna willa powstała w latach 1871-1872 w pobliżu libereckiego zamku, w wyniku przebudowy klasycystycznego domu Ferdynanda Römhelda. Autorem projektu i zapewne realizatorem był Gustaw Sachers z Liberca. Willa z ogrodem i przylegającymi budynkami- wozownią, stróżówką, rampą schodową z pergolą i fontanną, altanką ogrodową, szklarnią i chłodnią była najprawdopodobniej zainspirowana północnowłoskim renesansem. Jest to jeden z najbardziej spektakularnych i stylistycznie czystych objektów z okresu historyzmu w mieście. Dzięki swoim rozmiarom, projektowi architektonicznemu, wystrojowi oraz ogólnej aranżacji była prawnie nazwana pałacem Liebiega. W latach 1953-2013 willa służyła potrzebom libereckiej Regionalnej Galerii. Eishaus ist augenscheinlich von der norditalienischen Renaissance inspiriert. Die Villa ist eines der prächtigsten und stilreinsten Gebäude aus der Zeit des Historismus. Ihrer stattlichen Ausmaße, architektonischen Lösung, Ausschmückung und grundrissmäßigen Gliederung wegen wurde sie treffend Liebieg-Palais genannt. In den Jahren 1953–2013 siedelte hier die Regionalgalerie von Liberec. PL VILA JOHANNA LIEBIEGA MLADŠÍHO DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS U Tiskárny 1, Liberec www.visitliberec.eu EN The family villa resulted from a reconstruction of the neo-classical building of Ferdinand Römheld in the proximity of the Liberec Castle which was carried out between 1871 and 1872. Gustav Sachers was the author of the project and most likely of the realisation as well. The villa with the garden and extensions- the carriage house, gatehouse, stair ramp with a pergola and a fountain, garden gazebo, greenhouse and the ice house was obviously inspired by Northern Italian Renaissance. It is one of the most spectacular and most stylistically clean objects from the period of historicism in the city. Its size, architectural design, decorations and layout gave the building its sumptuous name: The Liebieg Palace. It was the seat of the Regional Art Gallery in Liberec between the years 1953 and 2013. DE Die Familienvilla entstand in den Jahren 1871–1872 durch einen Umbau des klassizistischen Hauses von Ferdinand Römheld in unmittelbarer Nachbarschaft von Schloss Reichenberg. Autor ihres Entwurfs und wohl auch der Ausführung war Gustav Sachers aus Reichenberg. Die Villa mit Garten und Nebengebäuden – Kutschenremise, Pförtnerhaus, Treppenrampe samt Pergola und Brunnen, Gartenpavillon, Gewächshaus und 48 49 17 1905 HOTEL ZLATÝ LEV HOTEL ZUM GOLDENEM LÖWE 50 CZ Impulzem pro výstavbu hotelu se stala plánovaná Výstava českých Němců v roce 1906, kde se mimo jiné prezentovali Liebiegové v rámci textilního průmyslu. Investorem byl hoteliér Raimund Haschke a autorem projektu místní stavitel Anton Worf. Hotel postavený v letech 1904–1905 má v kontextu liberecké architektury mimořádné postavení, neboť se jedná o slohově nejčistší libereckou stavbu ve stylu florální secese. Vysokou úroveň mělo i technické a hygienické vybavení hotelu, kdy bylo např. v jednotlivých pokojích užito centrálního vysávání. Ve své době byl hotel považován za jeden z nejlepších a nejluxusnějších v celé monarchii. V roce 1929 pak interiér hotelu doplnila elegantní kavárna od věhlasného drážďanského ateliéru Lossow & Kühne. PL Impulsem do budowy hotelu była zaplanowana na 1906 rok wystawa czeskich Niemców, na której, w ramach przemysłu włókienniczego, prezentowali się między innymi Liebiegowie. Inwestorem był hotelarz Raimund Haschke, natomiast autorem projektu lokalny budowniczy Anton Worf. Hotel został zbudowany w latach 1904-1905. W kontekście libereckiej architektury zajmuje specjalną pozycję, ponieważ jest to secesyjny budynek w nurcie florystycznym w najczystszej formie. Wysoki poziom prezentowało również wyposażenie techniczne i sanitarne hotelu, gdzie w pokojach zastosowano system centralnego odkurzania. W swoim czasie hotel był uważany za jeden z najlepszych i najekskluzywniejszych w całej monarchii. W 1929 roku jego wnętrze dopełniła elegancka kawiarnia projektu słynnej drezdeńskiej pracowni Lossow&Kühne. CLARION GRANDHOTEL ZLATÝ LEV DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS Gutenbergova 3, 460 01 Liberec www.Clariongrandhotelzlatylev.com DE Anlass zum Bau des Hotels ‚Zum goldenen Löwen‘ gab die Deutschböhmische Ausstellung in Reichenberg im Jahre 1906, auf der sich unter anderem auch die Liebiegs im Rahmen der Textilindustrie präsentierten. Bauherr war der Hotelier Raimund Haschke, Autor des Projekts der hiesige Baumeister Anton Worf. Das in den Jahren 1904–1905 erbaute Hotel nimmt im Kontext der Reichenberger Architektur eine Sonderstellung ein, geht es hierbei doch um das stilreinste Bauwerk des floralen Jugendstils in Liberec. Auch die technische und hygienische Ausstattung des Hotels war von hohem Niveau, so wurde beispielsweise in den einzelnen Zimmern zentrale Absaugung verwendet. Seinerzeit galt das Hotel als eines der besten und luxuriösesten Hotels in der ganzen Monarchie. 1929 kam im Hotel dann noch ein elegantes Café vom berühmten Dresdner Atelier Lossow & Kühne hinzu. EN The impetus for the construction of the hotel was a planned exhibition focused on ethnic Germans in the Czech lands in 1906 where among others the Liebiegs were presented as part of the textile industry. The investor was a hotelier, Raimund Haschke, and the author of the project was a local architect, Anton Worf. The hotel built in 1904-1905 has a special status in the context of Liberec architecture, because it is stylistically the purest Liberec building in the floral Art Nouveau style. The hotel’s technical and sanitary amenities, such as central vacuum in individual rooms, were also of high standard. In its time, the hotel was considered one of the finest and most luxurious in the entire monarchy. In 1929, the hotel interior was complemented by an elegant café by the famous Dresden studio Lossow & Kühne. 51 CZ PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE V JELENÍ HOŘE V 19. STOLETÍ Nesmělé počátky průmyslové revoluce v Jelení Hoře lze postřehnout již koncem 18. století, i když zde dominovalo řemeslo: v potravinářství, ale hlavně tkalcovské. V té době zde existovalo několik mlýnů, brusírna skla, papírna, valchovny, závody zabývajíc se potiskem pláten, četné varny piva, cihelna a zejména několik podniků zaměřených na bělení plátna. Prvním průmyslovým počinem se stala rafinerie cukru, zprovozněna v roce 1788 jako akciová společnost, ve které byl vytvořen jeden z prvních cukrovarů zpracovávajících cukrovou řepu na světě. V roce 1858 byl cukrovar vykoupen státem a přeměněn na vojenská kasárna. Úpadek produkce a obchodování s plátnem přiměl jelenohorské obyvatelstvo v 19. století hledat nové zdroje příjmů. V první polovině 19. století zde vznikl závod zabývající se potiskem látek (bavlněné látky s potiskem a také katun – husté bavlněné látky bílé nebo s orientálním potiskem) patřící Hüttnerovi. V roce 1837 byla vybudována nová přádelna vlny, jež patřila Güldnerovi a zaměstnávala 20 pracovníků. Vznikla rovněž nová papírna. Naproti tomu bratři Ungerové v té době zahájili výrobu fajánsového nádobí a také kanalizačního potrubí. Velký věhlas si získal závod C. S. Häuslera produkující tzv. „dřevný cement” určený pro střešní a stropní krytiny, ale známý byl zejména produkcí ovocných vín a vlastního šampaňského. V roce 1844 zde pracovalo dokonce 60 dělníků. Roku 1856, v bývalé máčírně lnu, otevřel Stagge výrobnu škrobu. Ke skutečnému rozvoji průmyslu v Jelení Hoře došlo však teprve poté, kdy zde byla zprovozněna železniční trať, k čemuž došlo v roce 1866. Již o dva roky později, opodál železniční trati do Vratislavi, vznikl závod na výrobu strojů, kotlů a slévárna železa „Starke & Hoffmann”, který se skvěle rozvíjel až do konce století a získával si klienty svou důvěryhodností a prvořadou kvalitou výroby. Vedle tohoto podniku, a tedy podél železniční trati, se postupně rozvinula skutečně „průmyslová zóna”, ve které sídlily menší podniky, takové jako tkalcovna lnu, výrobny střešních krytin a ke konci století také městská jatka a sklářská huť se zaměřením na výrobu technického skla. Podél břehů řek byly zprovozněny nové papírny. U řeky Bóbr vznikla papírna v Strupicích a další dvě v Borowym Jarze. Nad obcí Kamienna byla zase umístěna velká Dinglingerova přádelna česaných přízí. V okrajových částech Jelení Hory, v místech těžby hlíny, vzniklo několik cihelen, jejichž výroba jen s obtížemi uspokojovala vzrůstající potřeby rozrůstajícího se města a jeho okolí. Pro potřeby výstavby silnic byla založena řada menších kamenolomů, často v okrajových částech města, jako třeba ta Wzgórzach Kopki. V samotném městě fungovaly: Krausova výrobna tabáku a cigaret, Eifflerova parní pila, Rudolphovo parní stolařství a Sagawova parní bednářská dílna. Nesmíme rovněž zapomenout na podniky lokalizované v okolí města, jako např. v roce 1844 zprovozněna slavná mechanická přádel- 52 na lnu (Mechaniczna Przędzalnia Lniarska) v Mysłakowicích, a zvláště pak Füllnerova výrobna papírenských strojů v Cieplicích (dnes část Jelení Hory), která se z malé dílny vyvinula v obrovský závod zásobující ve 2. polovině 19. století stroji na výrobu papíru prakticky všechny papírny v regionu a mnoho jiných po celém světě. Díky rozvoji města rostla zámožnost i vzdělání jejich obyvatel. Obecné i odborné školy, které zde postupně vznikaly, dávaly investorům záruku, že budou zaměstnávat vzdělané pracovníky. Rozvíjející se průmysl přispěl také k výstavbě hotelů, silnic, a to se zase projevilo na rozvoji cestovního ruchu. Do 20. století Jelení Hora vstoupila již jako průmyslové, vzdělávací centrum a významné turistické centIvo Łaborewicz rum a všechna tato odvětví se vzájemně doplňovala. PL REWOLUCJA PRZEMYSŁOWA W JELENIEJ GÓRZE W XIX WIEKU Nieśmiałe początki rewolucji przemysłowej w Jeleniej Górze można dostrzec już w końcu w XVIII wieku, choć dominowało rzemiosło: spożywcze, ale głównie tkackie. W tym czasie istniało tu kilkanaście młynów, szlifiernia szkła, papiernia, folusze, drukarnie płótna, liczne warzelnie piwa, cegielnia, a przede wszystkim kilkanaście bielarni płótna. Pierwszym założeniem o charakterze przemysłowym stała się rafineria cukru, uruchomiona w 1788 roku jako spółka akcyjna, w której zorganizowano jedną z pierwszych na świecie warzelni cukru z buraków. W 1858 została ona kupiona przez państwo i przekształcona na koszary. Upadek produkcji i handlu płótnem zmusił jeleniogórzan w XIX wieku do poszukiwania nowych źródeł dochodu. W pierwszej połowie tego stulecia powstała tu drukarnia materiałów (cycu i katunu) należąca do Hüttnera. W 1837 roku wybudowano nową przędzalnię wełny należącą do Güldnera, zatrudniającą 20 robotników. Powstała też nowa papiernia. Z kolei bracia Unger w tym czasie rozpoczęli produkcję naczyń fajansowych, a także rur kanalizacyjnych. Wielką sławę zdobył sobie zakład C.S. Häuslera, produkujący tzw. „cement drzewny” do pokryć dachów i stropów, lecz znany był przede wszystkim z wytwarzania win owocowych oraz własnego szampana. W 1844 roku pracowało tu aż 60 robotników. W 1856 roku, w byłej roszarni lnu, Stagge otworzył wytwórnię krochmalu. Prawdziwy rozwój przemysłu w Jeleniej Górze nastąpił jednak dopiero po doprowadzeniu tu kolei żelaznej, co nastąpiło w 1866 roku. Już w dwa lata później, niedaleko linii kolejowej do Wrocławia, powstał zakład budowy maszyn, kotłów i odlewnia żelaza „Starke & Hoffmann”, który rozwijał się świetnie aż do końca stulecia, zdobywając klientów swą solidnością i znakomitą jakością produkcji. Obok tego zakładu, a więc wzdłuż torów kolejowych, rozwinęła się z czasem prawdziwa „strefa gospodarcza”, w której ulokowały się mniej- 53 sze przedsiębiorstwa, jak tkalnie lnu, wytwórnie pokryć dachowych, a pod koniec stulecia także rzeźnia miejska i huta szkła technicznego. Przy brzegach rzek uruchamiano zaś nowe papiernie. Nad Bobrem powstała taka w Strupicach, a dwie kolejne w Borowym Jarze. Nad Kamienną ulokowała się zaś duża przędzalnia czesankowa Dinglingera. Na obrzeżach Jeleniej Góry, w miejscach wydobycia gliny, powstało kilka cegielni, których produkcja z trudem zaspakajała potrzeby rozbudowującego się miasta i jego okolic. Dla potrzeb budowy dróg tworzono szereg małych kamieniołomów, często w granicach miasta, jak choćby na Wzgórzach Kopki. W samym mieście działały: wytwórnia tytoniu i papierosów Krausego, tartak parowy Eifflera, stolarnia parowa Rudolpha i parowy warsztat bednarski Sagawego. Nie można zapomnieć o zakładach lokowanych w okolicy miasta, jak uruchomiona w 1844 roku słynna Mechaniczna Przędzalnia Lniarska w Mysłakowicach, a przede wszystkim wytwórnia maszyn papierniczych Füllnera w Cieplicach (dziś część Jeleniej Góry), która z małego warsztatu, uruchomionego w 1845 roku, przekształciła się w potężne przedsiębiorstwo, zaopatrujące w II połowie XIX wieku praktycznie wszystkie papiernie w regionie i wiele na świecie w maszyny papiernicze. Rozwój przemysłu pociągał za sobą rozbudowę miasta, wzrost zamożności jego mieszkańców, jak również ich wykształcenia. Powstające tu szkoły ogólne i zawodowe dawały gwarancję dla inwestorów zatrudnienia wykształconych pracowników. Przemysł przyczyniał się też do rozbudowy bazy hotelowej, dróg, połączeń lokalnych, a to z kolei przyczyniało się do rozwoju turystyki. W XX wiek Jelenia Góra wkroczyła jako ośrodek przemysłowy, edukacyjny, a także coraz ważniejsze centrum turystyczne, a wszystkie te dziedziny napędzały się nawzajem. Ivo Łaborewicz DE DIE INDUSTRIEREVOLUTION IM HIRSCHBERG/JELENIA GÓRA DES 19. JAHRHUNDERTS Zaghafte Anfänge der Industrierevolution lassen sich in Hirschberg (heute Jelenia Góra) bereits Ende des 18. Jahrhunderts erkennen, auch wenn hier das Handwerk tonangebend ist: die Nahrungsmittelbranche, vor allem aber das Weberhandwerk. Damals gab es hier mehrere Mühlen, eine Glasschleiferei und Papierfabrik, Walkereien, Fabriken, die sich mit Leinendruck befassten, zahlreiche Brauereien, eine Ziegelei und namentlich mehrere Betriebe, die sich auf das Bleichen von Leinen konzentrierten. Der erste Akt von wirklich industriellem Charakter war die 1788 als Aktiengesellschaft in Betrieb genommene Zuckerraffinerie, mit einer der weltweit ersten Zuckerfabriken, die Zuckerrüben verarbeitete. 1858 kaufte der Staat diese Zuckerfabrik auf und funktionierte sie zur Kaserne um. Die rückläufige Produktion und der nachlassende Leinenhandel bewog die Hirschberger Einwohner, nach neuen Erwerbsmöglichkeiten zu suchen. In der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts entstand so ein Werk, dass sich mit dem Bedrucken von Stoffen (bedruckte 54 Baumwollstoffe und auch Kattun – weiße oder mit orientalischen Mustern bedruckte, dichte Baumwollstoffe) befasste, das in Besitz der Familie Hüttner war. 1837 wurde eine neue Wollspinnerei errichtet, die Familie Güldner gehörte und 20 Beschäftigte hatte. Auch eine neue Papierfabrik entstand. Die Gebrüder Unger wiederum nahmen dazumal die Herstellung von Fayence-Geschirr (Steingut), aber auch von Kanalisationsrohren auf. Weithin bekannt war das Werk von C. S. Häusler, das sog. Holzzement produzierte, den man zur Dacheindeckung und als Deckenmaterial verwendete, besondere Berühmtheit erlangte es jedoch namentlich durch die Produktion von Obstweinen und eines eigenen Sektes. Im Jahre 1844 waren hier sage und schreibe 60 Arbeiter beschäftigt. 1856 nahm Stagge in einer früheren Flachsröste die Stärkeproduktion auf. Zu einem echten industriellen Aufschwung kam es in Hirschberg jedoch erst später, infolge des Anschluss ans Eisenbahnnetz im Jahre 1866. Schon zwei Jahre später entstand ein Stück abseits der Bahnlinie nach Breslau/Wrocław die Eisengießerei und Maschinenbauanstalt und Kesselfabrik ‚Starke & Hoffmann‘, die sich bis zur Jahrhundertwende glänzend entwickelte und sich durch Vertrauenswürdigkeit und erstklassige Qualität zahllose Kunden erwarb. Neben diesem Großunternehmen entstand entlang der Eisenbahnstrecke nach und nach ein echtes ‚Gewerbegebiet‘, in dem sich zahlreiche kleinere Unternehmen ansiedelten – u.a. eine Leinenweberei, Werke zur Herstellung von Dachbelägen und gegen Ende des Jahrhunderts auch Schlachthöfe und eine Glashütte, die sich auf technisches Glas konzentrierte. Entlang des Flusses wiederum nahmen neue Papierfabriken ihren Betrieb auf. Am Bober/Bóbr entstand eine Papierfabrik in Straupitz/Strupice und weitere zwei in der Sattlerschlucht/Borowy Jar. Über dem Ort Kamienná wiederum wurde die große Kammgarnspinnerei Dinglinger errichtet. In den Hirschberger Randbezirken entstanden an Orten, an denen Ton abgebaut wurde, einige Ziegeleien, die jedoch nur mit Mühe den steigenden Bedarf der ständig wachsenden Stadt und deren Umgebung decken konnten. Zu Zwecken des Straßenbaus wurde einige kleinere Steinbrüche gegründet, häufig in Randgebieten der Stadt, wie beispielsweise bei Friedrichshöhe/Kopki. In der Stadt selbst gab es: die Tabak- und Zigarettenfabrik Krause, die Dampfsäge Eiffler, die Dampftischlerei Rudolph und die Böttcherwerkstatt Sagaw. Nicht vergessen seien auch die Werke in der Umgebung der Stadt, wie beispielsweise die berühmte, 1844 in Betrieb genommene Mechanische Flachs-Spinnerei (Mechaniczna Przędzalnia Lniarska) in Zillerthal-Erdmannsdorf/Mysłakowice, namentlich jedoch die Papiermaschinenfabrik Füllner in Warmbrunn/Cieplicích (heute Ortslage von Jelenia Góra), die aus einer 1845 in Betrieb genommenen kleinen Werkstadt entstand und sich zu einem gewaltigen Werk entwickelte, das in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts praktisch sämtliche Papierfabriken in der Region und viele andere in der ganzen Welt belieferte. 55 Der industrielle Aufschwung trug nicht nur zum Wachstum der Stadt und zum Wohlstand ihrer Einwohner bei, sondern förderte auch die Bildung. Die nach und nach entstehenden Volks- und Fachschulen boten den Investoren die Gewähr, dass sie gebildete Mitarbeiter beschäftigen können. Die aufstrebende Industrie trug so auch zum Bau von Hotels, Straßen und Ortsverbindungen bei, was wiederum den Aufschwung des Tourismus beschleunigte. Ins 20. Jahrhundert trat Hirschberg/Jelenia Góra bereits als echtes Industrie- und Bildungszentrum, aber auch als bedeutendes Tourismuszentrum ein, wobei sich all diese Branchen gegenseitig ergänzten. Ivo Łaborewicz EN INDUSTRIAL REVOLUTION IN JELENIA GÓRA IN THE 19TH CENTURY The tentative beginnings of the Industrial Revolution in Jelenia Góra could be discerned in the late 18th century, although craft was dominant: food, but mainly weaving. At that time, there were several mills, a glass polishing factory, a paper mill, laundry facilities, canvas printing plants, breweries, a brickyard and several businesses specialised in bleaching linen. The first act of an industrial character was a sugar refinery, opened in 1788 as a joint stock company where one of the first factories processing sugar beets was established. In 1858, the sugar mill was bought by the state and converted into military barracks. The decline in production and cloth trading forced the Jelenia Góra residents in the 19th century to seek new sources of income. In the first half of the 19th century, a linen printing factory (printed cotton fabrics and also katun – thick cotton fabrics; white or with oriental print) belonging to Mr. Hüttner was established. In 1837, a new wool mill belonging to Mr. Güldner and employing 20 workers was built. A new paper mill was also founded. In contrast, the Unger brothers began the production of faience pottery and also sewage pipes. A C.S. Häusler plant producing what was known as “wood cement” designed for roof and ceiling coverings, but known mainly for the production of fruit wines and champagne gained great fame. In 1844, there were 60 workers. In 1856, in a former flax rettery, Stagge opened a starch factory. The real development of industry in Jelenia Góra, however, took place only after 1866 when the railway was built. Two years later, nearby the railway line to Wroclaw, a factory producing machinery and boilers and a Starke & Hoffmann iron foundry were founded. They were flourishing until the end of the century and winning clients with their credibility and premium production quality. Next to this business, along the railway, a true “industrial area” was developed. It housed smaller businesses such as a flax mill, a roof coverings production facility and toward the end of the century also the town’s slaughterhouse and glass works specialised in technical 56 glass. Along the river banks new paper mills were commissioned. One paper mill was built by the Bóbr River in Strupice and two other ones in Borowy Jar. A large Dinglinger worsted yarn factory was built above the town of Kamienna. In the outskirts of Jelenia Góra, in places of clay extraction, several brickyards were established. Their production, however, hardly satisfied the increasing needs of the growing city and its surroundings. Many smaller quarries, for the purpose of road construction, were founded most frequently in the peripheral areas of the city such as the one in Wzgórza Kopki. In the city itself, there were: Kraus’ tobacco and cigarettes factory, Eiffler’s steam sawmill, Rudolph’s steam woodworks and Sagawa’s steam cooper’s workshop. We must not forget businesses located in the vicinity of the city such as the famous Mechanical Flax Mill (Mechaniczna Przędzalnia Lniarska) opened in 1844 in Mysłakowice, and especially Füllner’s manufacture of paper machines in Cieplice (today a part of Jelenia Góra), which from a little workshop established in 1845 grew into a huge factory, which was in the 2nd half of the 19th century supplying papermaking machines virtually to all paper mills in the region and many others around the world. Industrial development brought urban sprawl, growing affluence of its residents, as well as their education. General and vocational schools gradually forming there gave investors a guarantee of employing educated workers. Emerging industry also contributed to the construction of hotels, roads, local connections reflected in the development of tourism. Jelenia Góra entered the 20th century as an industrial and educational centre as well as increasingly important tourist centre, and all these sectors complemented one another. Ivo Łaborewicz 57 1 1868 STARKE & HOFFMANN CZ V roce 1868 zakoupila společnost Maxe Alexandra Starkeho a Richarda Hoffmana škrobárnu spolu s přilehlými pozemky a zprovoznili zde slévárnu železa, strojírnu a kotlárnu fungující pod názvem „Eisengießerei und Maschinenbau-Anßtalt Starke & Hoffmann”. V roce 1897 se firma transformovala na akciovou společnost jako „Maschinenbau A.G. in Hirschberg”. V roce 1900 patentoval místní inženýr Max Schmidt “krátký adaptér k parním motorům” a o rok později vznikl první parní stroj využívající toto řešení. V době I. světové války společnost adaptovala svou výrobu pro potřeby armády. 1. září 1945 převzali podnik Poláci z rukou sovětských vojsk. Od této doby funguje nepřetržitě, mění pouze názvy. Dnes působí jako JZO Sp. z o. o. a je hlavním výrobcem optických skel v Polsku. W 1868 roku spółka należąca do inżynierów Maxa Aleksandra Starke i Ryszarda Hoffmana zakupiła fabrykę krochmalu wraz z przylegającym doń terenem, gdzie uruchomiono odlewnię żelaza, zakład budowy maszyn oraz kotlarnię funkcjonujące pod nazwą „Eisengießerei und Maschinenbau-Anßtalt Starke & Hoffmann”. W 1897 roku firma przekształciła się w spółkę akcyjną jako „Maschinenbau A.G. in Hirschberg”. Składały się na nią trzy działy: odlewnia żelaza, wytwórnia maszyn i kuźnia kotłów. W 1900 roku tutejszy inż. Max Schmidt opatentował „krótki adapter do silników parowych”, a rok później powstała pierwsza maszyna parowa wykorzystująca to rozwiązanie. Pierwszego września 1945 roku firmę przejęli Polacy z rąk sowieckich. Od tego czasu działa nieprzerwanie, zmienia tylko nazwę. Obecnie działa jako JZO Sp. z o.o i jest głównym producentem szkieł optycznych w Polsce. PL DE 1868 erwarb das Unternehmen von Max Alexander Starke und Richard Hoffmann die hiesige Stärkefabrik zusammen mit den umliegenden Grundstücken und nahm daraufhin 58 JZO SP. Z O.O VÝROBA OPTICKÝCH SKEL DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS JZO SP. Z O.O PRODUCENT OKULARÓW OPTYCZNYCH JZO SP. Z O.O HERSTELLER VON OPTISCHEN GLÄSERN JZO SP. Z O.O MANUFACTURER OF OPTICAL GLASSES ul. Waryńskiego 12, Jelenia Góra die ‚Eisengießerei und Maschinenbau-Anstalt Starke & Hoffmann‘ samt Maschinenfabrik und Kesselhaus in Betrieb. 1897 transformierte sich die Firma zur Aktiengesellschaft ‚Maschinenbau AG in Hirschberg‘. 1900 meldet der hier beschäftigte Ingenieur Max Schmidt sein Patent auf ein ‚kurzes Zwischenstück für Heißdampfmaschinen‘ an, schon ein Jahr später wird die erste Dampfmaschine entwickelt, die sich dieses Prinzip zunutze macht. Im 1. Weltkrieg passt die Firma ihre Produktion den Bedürfnissen Heeresproduktion an. Am 1. September 1945 übernehmen die Polen das Werk aus den Händen der Roten Armee. Seither ist es ununterbrochen in Betrieb, lediglich unter neuem Namen. Heute produziert es unter dem Namen JZO Sp. z o. o. und ist einer der Haupthersteller von optischem Glas in Polen. EN In 1868 the company of Max Alexander Starke and Richard Hoffman purchased a starch factory with its adjacent land plot and put to operation a steel foundry, machine works and boiler works with the name “”Eisengießerei und Maschinenbau-Anßtalt Starke & Hoffmann.”” In 1897 the company was transformed into a joint-stock company and assumed the name “”Maschinenbau A.G. in Hirschberg.”” In 1900 the local engineer Max Schmidt patented “”the short adapter to steam engines”” and in the following year the first steam engine utilising this device came into existence. During the First World War the company adapted its production to the needs of the army. On the 1st of September 1945 the company was taken over by Poles from the hands of the Soviet army. It has been in operation since then, only under different names. Today it operates under the name JZO Sp. z o. o., and it is one of the leading manufacturers of optical glass in Poland. 59 2 1868 KOERNER & CO. ul. Wolności 150, Jelenia Góra 60 CZ V letech 1850-1945 se zde nacházel výrobní závod velmi známých bylinných likérů zvaných staniszowské – „Echt Stonsdorfer”. Jejich výrobu zahájil ve Staniszowě v roce 1810 Christian Gottlieb Koerner, který vypracoval vlastní recepturu originálního likéru vyráběného z krkonošských bylin. Ihned po 2. světové válce zde v roce 1945 vznikl na základech likérky Výrobní závod druhových vodek státního alkoholového monopolu (Wytwórnia Wódek Gatunkowych Państwowego Monopolu Spirytusowego), který byl uzavřen kolem roku 1948. V roce 1951 zahájilo v jeho budovách činnost Sdružení bytové výstavby, transformované v roce 1959 na Jelenohorský podnik bytové výstavby, které se v roce 1997 opět transformovalo na společnost s r.o. zlikvidovanou v roce 1999. Dnes jsou v budovách dřívějšího podniku umístěny velkosklady. PL W latach 1850-1945 znajdowała się tu wytwórnia bardzo znanych likierów ziołowych zwanych staniszowskimi – „Echt Stonsdorfer”. Ich produkcję rozpoczął w Staniszowie w 1810 roku Chrystian Gottlieb Koerner, który opracował recepturę oryginalnego likieru, sporządzonego z karkonoskich ziół. Zaraz po II wojnie światowej w 1945 roku, na bazie fabryki likieru, powstała Wytwórnia Wódek Gatunkowych Państwowego Monopolu Spirytusowego, która została zamknięta ok. 1948 roku. W 1951 roku w jej budynkach rozpoczęło działalność Zjednoczenie Budownictwa Mieszkaniowego, przekształcone w 1959 roku w Jeleniogórskie Przedsiębiorstwo Budownictwa Mieszkaniowego, które w 1997 roku przekształciło się w spółkę z o.o., zlikwidowaną w 1999 roku. Dziś w budynkach dawnego zakładu mieszczą się hurtownie. DE In den Jahren 1850-1945 befand sich hier der Herstellungsbetrieb eines weithin bekannten Kräuterlikörs – des ‚Echten Stonsdorfers‘. Christian Gottlieb Koerner, der die Rezeptur dieses originellen, aus Riesengebirgskräutern hergestellten Likörs entwickelte, nahm 1810 in Cunnersdorf, dem heutigen Staniszów dessen Produktion auf. Im Jahre 1945, sofort nach Ende des 2. Weltkriegs entstand hier auf den Grundmauern der Likörfabrik der Herstellungsbetrieb für Artenwodka des staatlichen Alkoholmonopols Wytwórnia Wódek Gatunkowych Państwowego Monopolu Spirytusowego), der jedoch im Jahre 1948 stillgelegt wurde. Im Jahre 1951 nahm in seinen Gebäuden eine Wohnungsbaugenossenschaft ihren Betrieb auf, die 1959 zur Wohnungsbaugenossenschaft Jelenia Góra wurde, die sich 1997 wiederum zur GmbH transformierte, die 1999 jedoch Bankrott ging. Heute befinden sich in den Gebäuden des früheren Unternehmens Großlager. EN Between the years 1850-1945 there was a production plant of famous herb liqueurs here named after the town Staniszow – “Echt Stonsdorfer.” Their production was commenced in Staniszow in 1810 by Christian Gottlieb Koerner who developed his own original recipe for a liqueur made from the herbs from the Giant Mountains. Immediately after the Second World War in 1945 a company called the State Alcohol Monopoly of Various Vodka Types (Wytwórnia Wodek Gatunkowych Państwowego Monopoly Spirytusowego) was built on the foundations of the liquor company, but it was closed around the year 1948. In 1951 a housing association commenced its activities in these buildings, which was transformed in 1959 into Jelenia Góra residential construction company, which once again underwent transformation in 1997 into a limited liability company liquidated in 1999. These days the buildings of the former company serve as warehouses. 61 3 1854 FÜLLNEROVY PODNIKY 62 CZ V 19. stol. vzniklo kolem Jelení Hory několik papíren, pro jejichž zázemí byl v roce 1845 postaven v Cieplicach Śląských Zdrój nevelký opravárenský podnik papírenských zařízení, který založil Heinrich Füllner a podnik byl jedním z největších a nejznámějších podniků tohoto typu na světě. Do roku 1914 zde bylo vyrobeno více než 400 papírenských strojů, které si odvážely ocenění z různých veletrhů. Firma prodávala svá zařízení téměř po celé Evropě. Na počátku 20. století zahájila vývoz do Ameriky a do Asie (Čína a Japonsko). V roce 1945 zprovoznila polská vláda Továrnu papírenských strojů (Fabryka Maszyn Papierniczych FAMPA), V roce 1990 byl podnik zprivatizován a vznikla firma s názvem „Beliot-Poland S.A.” Od roku 2000 funguje jako PMPOLAND S.A. PL W XIX wieku wokół Jeleniej Góry powstało kilkanaście papierni, dla obsługi których w 1845 roku w Cieplicach Śląskich Zdroju powstał niewielki zakład remontowy urządzeń papierniczych, założony przez Heinricha Füllnera a będąc jednym z największych i najbardziej znanych tego typu przedsiębiorstw na świecie. Do 1914 roku wyprodukowano tu ponad 400 maszyn papierniczych, które były nagradzane na rozmaitych targach. Firma sprzedawała swoje urządzenia niemal w całej Europie. Na początku XX wieku rozpoczęła eksport do obu Ameryk oraz do Azji (Chiny i Japonia). W 1945 roku władze polskie uruchomiły Fabrykę Maszyn Papierniczych FAMPA. W 1990 roku, jako pierwszy w regionie i jeden z pierwszych w Polsce, zakład został sprywatyzowany, a powstała firma pod nazwą „Beliot-Poland S.A.” Od 2000 roku działa zaś jako PMPOLAND S.A. PMPOLAND S.A. VÝROBCE PAPÍRENSKÝCH STROJŮ DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS PMPOLAND S.A. PRODUCENT MASZYN PAPIERNICZYCH PMPOLAND S.A. HERSTELLER VON PAPIERMASCHINE PMPOLAND S.A. MANUFACTURER OF PAPER MACHINES ul. Fabryczna 1,Jelenia Góra DE Im 19. Jh. entstanden ringsum Hirschberg/Jelenia Góra einige Papierfabriken, zu deren Bedarf im Jahre 1845 im Warmbrunn/Cieplice Śląskie-Zdrój ein kleinerer, von Heinrich Füllner gegründeter Reparaturbetrieb errichtet wurde. Es war eines der größten und bekanntesten Unternehmen seiner Art weltweit. Bis 1914 wurden hier mehr als 400 Papiermaschinen hergestellt, die auf verschiedensten Ausstellungen Würdigungen einheimsten. Ja die Firma exportierte ihre Einrichtungen in nahezu alle Länder Europas. Anfang des 20. Jahrhunderts nahm sie den Export nach Amerika sowie nach Asien (China und Japan) auf. Ab 1945 betrieb hier die polnische Regierung die Papiermaschinenfabrik ‚Fabryka Maszyn Papierniczych FAMPA‘. 1990 wurde das Unternehmen privatisiert und das Unternehmen ‚Beliot-Poland S.A.‘ gegründet. Seit 2000 agiert es als PMPOLAND S.A. EN In the 19th century several paper mills were created around Jelenia Góra, for whose support Heinrich Füllner established a small repair company of paper machines, which was built in 1845 in Cieplice Śląskie-Zdrój. It was the largest and most renowned plant of this type in the world. Until 1914 more than 400 paper machines were made here, many of which were thereafter awarded in a number of trade fairs. The company sold its machines all over Europe. In the beginning of the twentieth century it started exporting them to America and to Asia (China and Japan). In 1945, the Polish government launched the Factory for Paper Machines (Fabryka Maszyn Papierniczych FAMPA). In 1990 the factory was privatised and a new company called „Beliot-Poland SA“ came into existence. Since 2000 it has been operating under the name PMPOLAND S.A. 63 4 1848 CARL SAMUEL HÄUSLER 64 CZ V roce 1845 vybudoval kupec a podnikatel Carl Samuel Häusler v Jelení Hoře nový výrobní podnik, jehož součástí byl sklad vín a dále továrna na lepenkový papír a tzv. „dřevěný cement”. V roce 1822 vypracoval recepturu prvního německého šampaňského vína vyráběného na bázi jablečného vína, jehož výrobu zahájil v Jelení Hoře v roce 1826. Výrobky tohoto podniku (šampaňské a cement) získávaly četné medaile a zvláštní uznání na veletrzích a výstavách. Firma se do konce 2. světové války zabývala výrobou střešních krytin. Ve 20. letech 20. století byla část firmy zabývající se výrobou vína převzata společností „Gebrüder Cassel”. Po roce 1945 až do 90. let 20. století se zde nacházely Jelenohorské sklepy importovaných vín. V současné době se v těchto budovách nacházejí různé firmy a velkosklady. W 1845 roku kupiec i przedsiębiorca Carl Samuel Häusler wzniósł w Jeleniej Górze nowy, kamienny obiekt, mieszczący wytwórnię i skład win oraz fabrykę papy i tzw. „drewnianego cementu” (Holzcement). W 1822 roku opracował recepturę pierwszego niemieckiego szampana produkowanego na bazie wina jabłkowego, którego produkcję rozpoczął w Jeleniej Górze w 1826 roku. Produkty tego zakładu (szampany i cement) zdobywały liczne medale i wyróżnienia na targach i wystawach. Firma do końca II wojny światowej zajmowała się produkcją pokryć dachowych. W latach dwudziestych XX wieku część firmy zajmująca się produkcja wina została przejęta przez spółkę „Gebrüder Cassel”. Po 1945 roku do lat 90-tych XX wieku mieściły się tu Jeleniogórskie Piwnice Win Importowanych. Obecnie w budynkach tych mieszczą się różne firmy i hurtownie. Teraz są firmy i magazyny. PL BÝVALÉ SKLEPY IMPORTOVANÝCH VÍN DNES DZISIAJ HEUTE NOWADAYS BYŁE PIWNICE WIN IMPORTOWANYCH EHEMALIGE WEINIMPORTKELLER THE EARLIER IMPORTED WINE CELLARS ul. Jana III Sobieskiego 20/22, Jelenia Góra DE Anno 1845 errichtete der Händler und Unternehmer Carl Samuel Häusler in Jelenia Góra ein neues Herstellungswerk, zu dem u.a. auch ein Weinlager und eine Fabrik für Dachpappe und sog. Holzzement gehörten. Im 1822 entwickelte er die Rezeptur des ersten deutschen, aus Apfelwein hergestellten Schaumweines, dessen industrielle Produktion er 1826 in Hirschberg aufnahm. Beide Erzeugnisse – Sekt und Holzzement – erwarben zahlreiche Medaillen und besondere Auszeichnungen bei Ausstellungen und Messen. Gegen Ende des 2. Weltkrieges beschäftigte sich die Firma mit der Herstellung von Dacheindeckungen. In den 20er Jahren des 20. Jahrhunderts wurde ein Teil des Unternehmens von der Gesellschaft ‚Gebrüder Cassel’ übernommen. Nach 1945 bis in die 90er Jahre des 20. Jahrhunderts hinein befand sich hier das Weinimportlager ‚Jeleniogórskie Piwnice Win Importowanych‘. In der Gegenwart siedeln in den Gebäuden verschiedene Firmen und Großlager. EN In 1845 a merchant and entrepreneur, Carl Samuel Häusler, built a new production company in Jelenia Góra, which consisted of a wine warehouse and factory for cardboard paper and so-called “wooden cement.” In 1822 Carl developed a recipe for the first German champagne produced on the basis of cider and started its production in Jelenia Góra in 1826. The products of this company (champagne and cement) received numerous medals and special recognition at trade fairs and exhibitions. The company also focused on the production of roofing material until the end of WWII. In the 1920s, the division of the company focusing on the production of wine was taken over by the company “Gebrüder Cassel.” The Jelenia Góra imported wine cellars were situated in these premises from 1945 until the 1990s. Currently, these buildings are used by various companies and warehouses. 65 5 1786 A. F. DINGLINGER JPC „ANILUX“ ul. Jana III Sobieskiego 42, Jelenia Góra 66 CZ V roce 1786 vznikla v Jelení Hoře přádelna česané vlny. Před rokem 1850 přešla do vlastnictví berlínského průmyslníka Augusta Fridricha Dinglingera (Kamm-Garn-Spinnerei) a zůstala v rukou této rodiny téměř po 100 let. Podnik vyráběl dokonalé nitě. Kolem roku 1920 se majitelem podniku stal podnikatel z Berlína Emil Kummerlé a firma získala nový název „Kummerlé Emil Kammgarnspinnerei”. Podnik převzal polský stát v červenci roku 1945. O rok později, po jeho zprovoznění jako Přádelna česané vlny (Przędzalnia Wełny Czesankowej) zaměstnával více než 300 dělníků, přičemž vyráběl barvenou pletací přízi v množství cca 18 tun měsíčně. V roce 1947 byla zavedena do výroby pletací vlna, zároveň byla zprovozněna vlastní barvírna. V osmdesátých letech tu pracovalo téměř 600 osob. Po roce 1957 byl podnik mnohokrát modernizován. V roce 2009 byl po předchozí privatizaci zlikvidován. PL W 1786 roku w Jeleniej Górze powstała przędzalnia czesankowa wełny. Przed 1850 rokiem stała się ona własnością berlińskiego przemysłowca Augusta Fridricha Dinglingera (Kamm-Garn-Spinnerei), pozostając w rękach tej rodziny przez blisko 100 lat. Zakład produkował doskonałe nici. Około 1920 roku właścicielem zakładu stał się przedsiębiorca z Berlina Emil Kummerlé, a firma otrzymała nową nazwę „Kummerlé Emil Kammgarnspinnerei”. Zakład został przejęty przez władze polskie w lipcu 1945 roku. Po uruchomieniu w rok później, jako Przędzalnia Wełny Czesankowej zatrudniał ponad 300 robotników, produkując barwioną przędzę dziewiarską w ilości ok. 18 ton miesięcznie. W 1947 roku wprowadzono do produkcji włóczę, uruchamiając jednocześnie własna farbiarnię. W latach osiemdziesiątych pracowało tu blisko 600 osób. Po 1957 roku zakład był wielokrotnie modernizowany. W 2009 roku, po wcześniejszej prywatyzacji zakłąd został zlikwidowany. DE 1786 wurde in Hirschberg/Jelenia Góra eine Kammgarnspinnerei gegründet. Vor 1850 ging sie in den Besitz des Berliner Industriellen August Friedrich Dinglinger über und blieb nahezu ein Jahrhundert lang in den Händen dieser Familie. Die Spinnerei stellte perfektes Garn her. Um 1920 wurde der Berliner Unternehmer Emil Kummerlé zu ihrem neuen Besitzer und die Firma kam zu ihrem neuen Namen – ‚Kummerlé Emil Kammgarnspinnerei‘. 1945 übernahm der polnische Staat den Betrieb. Ein Jahr später, nach der Wiederinbetriebnahme als Kammgarnspinnerei (Przędzalnia Wełny Czesankowej), beschäftige der Betrieb 300 Arbeiter, die hier monatlich ca. 18 Tonnen farbiges Strickgarn herstellten. 1947 wurde die Produktion von Strickwolle aufgenommen, gleichzeitig damit auch der Betrieb einer eigenen Färberei. In den 80er Jahren waren hier bis zu 600 Personen tätig. Nach 1957 wurde der Betrieb mehrmals modernisiert. Dennoch ging er 2009 nach seiner vorangegangenen Privatisierung in Liquidation. EN In 1786 a spinning mill of worsted wool was founded in Jelenia Góra. Before the year 1850 it became the property of the Berlin industrialist August Fridrich Dinglinger (Kamm-Garn-Spinnerei) and remained the property of his family for almost 100 years. The mill produced top quality threads. Around 1920 the Berlin entrepreneur Emil Kümmerle became the owner of the company and gave it a new name, “”Emil Kümmerle Kammgarnspinnerei.”” The company was taken over by the Polish state in July 1945. A year later the state launched the production under the name Worsted Spinning Mill (Przędzalnia Wełna Czesankowej), which employed more than 300 workers and manufactured dyed knitting yarn in quantities of approximately 18 tonnes per month. In 1947 the production of knitting wool was launched, and around the same time the dye-works was brought into operation. More than 600 people were employed here in the eighties. The plant has been repeatedly modernised since 1957. Shortly after its privatisation, the company was liquidated in 2009. 67 6 1872 ZÁMEK PAULINUM PAŁAC PAULINUM SCHLOSS PAULINUM THE PAULINUM CHATEAU ul. Nowowiejska 62, Jelenia Góra 68 CZ Zámeček Paulinum se nachází na vrcholu kopce zvaného Křížová hora, ze kterého je nádherný rozhled. Další z pozoruhodností tohoto místa je také krásný park o rozloze téměř 15 hektarů, který založil první majitel zámku továrník Richard von Kramst, jeden z největších jelenohorských výrobců plátna. Von Kramst bydlel v zámku až do své smrti v roce 1894. Od jeho dědiců koupil objekt slezský továrník Oskar Caro. Po válce v zámečku sídlilo ústřední skladiště pro umělecká díla nalezená ve Slezsku. Následně se objekt stal Domem tvůrčí práce Varšavského vědeckého sdružení a Varšavské univerzity. Po několika letech získala objekt do vlastnictví armáda, která zde obnovila kasárna, a samotný zámek začal sloužit jako důstojnické kasino. Když ho v roce 2002 armáda prodala, byl přestavěn a přizpůsoben novým funkcím. Dnes se zde nachází hotel a konferenční prostory. Pałac Paulinum znajduje się na szczycie Góry Krzyżowej, z której rozpościera się piękny widok. Do atrakcji miejsca należy również park o powierzchni 15 hektarów, który założył pierwszy właściciel pałacu- fabrykant Richard von Kramst, jeden z największych jeleniogórskich producentów płótna. Von Kramst mieszkał w pałacu aż do swojej śmierci w 1894 roku. Jego spadkobiercy sprzedali obiekt śląskiemu fabrykantowi Oskarowi Caro, który należał do jednych z najbogatszych ludzi na Śląsku. Po wojnie pałac stał się składnicą dzieł sztuki znalezionych na Śląsku. Następnie obiekt spełniał funkcję domu twórczej pracy Warszawskiego Towarzystwa Naukowego i Uniwersytetu Warszawskiego. Po kilku latach obiekt przeszedł w ręce armii i utworzono w nim kasyno dla pobliskiego garnizonu wojskowego. Pałac został sprzedany w 2002 roku, przeszedł gruntowny remont. Obecnie znajduje się tu hotel i sale konferencyjne. PL DE Das Schlösschen Paulinum steht auf dem Gipfel des sogenannten Kreuzberges, von dem sich ein spektakulärer Blick darbietet. Eine weitere der Besonderheiten dieses Ortes ist auch ein wunderschöner Landschaftspark von nahezu 15 Hektar Fläche, der vom ersten Inhaber des Schlosses, dem Fabrikanten Richard von Kramst angelegt wurde, einer der größten Leinenproduzenten in Jelení Hora war. Von Kramst wohnte bis zu seinem Tode im Jahre 1894 im Schloss. Später kaufte der schlesische Fabrikant Oskar Caro, einer der vermögendsten Männer Schlesiens, das Objekt seinen Erben ab. Nach Kriegsende befand sich hier das Zentrallager für in Schlesien gefundene Kunstwerke. Danach wurde das Objekt als Heim für Künstler und Schriftsteller des Warschauer Künstlerverbands sowie der Warschauer Universität genutzt. Einige Jahre später gelangte das Objekt in den Besitz der Armee, die hier eine Kaserne einrichtete, das Schlösschen selbst diente damals als Offizierskasino. Als es die Armee im Jahre 2002 verkaufte, wurde es umgebaut und seiner neuen Bestimmung angepasst. Heute birgt es ein Hotel und Konferenzräume. EN The Paulinum Chateau is situated on the top of the hill called Křížová hora, which offers a beautiful view. Another remarkable feature of the chateau compound is the beautiful park stretching over the land area of 15 hectares, which was established by the first owner of the chateau, factory owner Richard von Kramst, one of the most significant producers of linen in Jelenia Góra. Von Kramst lived in the chateau until his death in 1894. The chateau was bought from his descendants by Oskar Caro, one of the wealthiest people of Silesia. After the second war, the chateau served as a central depository for artworks from Silesia. Subsequently, the building became the House of Creative Work of the Warsaw Science Association and the University of Warsaw. After a couple of years, the chateau complex was acquired by the army which renewed the barracks here and converted the chateau building into a casino for officers. After being sold by the army in 2002, it was reconstructed and adjusted to new needs. Today, the chateau premises house a hotel and conference spaces. 69 Jelenia Góra Informacja Turystyczna Karkonoska Informacja Turystyczna Plac Ratuszowy 6/7 58-500 Jelenia Góra tel.: 519 509 343 e-mail: [email protected] Urząd Miasta Jelenia Góra Wydział Kultury i Turystyki 58-500 Jelenia Góra tel.: +48 75 75 46 100 fax: +48 75 75 46 173 e-mail: [email protected] www.facebook.com/MiastoJeleniaGora 70 Městské informační centrum Liberec Náměstí Dr. E. Beneše 23 460 59 Liberec tel.: +420 485 101 709 e-mail: [email protected] www.visitliberec.eu Statutární město Liberec Nám. Dr. E. Beneše 1 460 59 Liberec tel.: +420 485 243 111 e-mail: [email protected] www.liberec.cz NÁKLAD / NAKLAD / AUFLAGE / COPIES: 2000 KS / ST/EGZ VYDAVATEL / WYDAWCA / HERAUSGEBER / PUBLISHER: STATUTÁRNÍ MĚSTO LIBEREC NEPRODEJNÉ / MATERIAL BEZPLATNY / UNVERKÄUFLICH / NOT FOR SALE FOTOGRAFIE / ZDJĘCIA / FOTOS / PHOTOS - ARCHIWUM PRYWATNI KOLEKCJONERZY / ARCHIVE PRIVATSAMMLER/ ARCHIVE PRIVATE COLLECTORS / MĚSTO /MIASTO/ STADT / CITY LIBEREC TEXT: MGR. PETRA ŠTERNOVÁ www.visitliberec.eu, www.liberec.cz, www.jeleniagora.pl BROŽURKA BYLA VYDÁNA VE SPOLUPRÁCI S MĚSTEM JELENÍ HORA A NÁRODNÍM PAMÁTKOVÝM ÚSTAVEM Tento projekt je spolufinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím Euroregionu NISA
