Zde - SPUSA

prosinec 2008
číslo 4
SPOLEČNOST PŘÁTEL USA
SOCIETY OF FRIENDS OF THE USA
Česko – americký klub
The Czech – American Club
Na Poříčí 6, Praha 1, 110 00 Czech Republic
Tel. +420-2-2421 0813, fax: +420-2-2421 5561
www.spusa.cz
NÁZORY - INFORMACE - DISKUSE - HISTORIE - DOPISY
PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA
Název článku je převzat z názvu knihy, jejímiž autory
jsou John Mc Cain a Mark Salter. Kniha, která se sice
dostala na náš trh, ale v tak malém nákladu (není uveden),
že pokud ji budete shánět, musíte se spokojit spíše s neúspěchem. Je to škoda, protože je to výpověď autora,
který byl kandidátem na prezidentský úřad ve Spojených státech.
(Kniha vyšla v roce 2004 v USA
pod názvem „Cesta ke statečnějšímu životu“ a nemá tedy s kandidaturou na prezidenta nic společného.) Pokud se ke knize
dostanete, začnete na straně třináct
a skončíte bez přestání v ... vydala
Mladá fronta. Samo napsání knihy
nebyl nápad autora, ale přesvědčování redaktora Johna Karpa
z prestižního nakladatelství „Random Hous“ senátora Johna Mc
Caina bezprostředně po 11. září. A
proč byl osloven právě John Mc
Cain? Byl a je to pro Američany
válečný hrdina. Pilot sestřelený ve
vietnamské válce. Pět a půl roku
tvrdě žalářovaný. Mučený a týraný
a dle výpovědí spoluvězňů vždy
John Mc Cain
charakterově a morálně nezlomený.
Člověk, který získal svým chováním u spoluvězňů úctu
a obdiv, když mu několikrát bylo jako synovi amerického
admirála Vietnamci nabízeno propuštění mimo pořadí
a kdy on pokaždé odmítl s tím, že napřed musí být propuštěni ti zajatci, kteří byli uvězněni před ním. Z výpovědí
spoluvězňů se z výslechů vracel zkrvavený, ale nezlomený a s mnohem větším odhodláním vést svůj boj
proti nepříteli i ve vězení. Závěr těch, kteří s ním tam v tom
pekle byli, je jednoznačný. Osobnost s obrovskou silou
vůle, neskutečnou energií a velkou pokorou. On sám pak
říká, že jeho vzorem je Theodor Roosevelt, republikánský
prezident Spojených států v letech 1901 až 1909, jehož
odkaz pro jeho budoucí nástupce zněl: “Mluv tiše, ale
choď s pořádnou holí”. Mc Cain se tím řídí.
Z toho, co v tomto článku je napsáno o autorovi, není
v knize vůbec nic, ale je nutné představit toho, kdo byl
o napsání požádán a také proč byl požádán. Mc Cain
odešel od vojenského námořnictva v roce 1981 v hodnosti kapitána. V roce 1982 byl zvolen do Kongresu, kde
absolvoval dvě volební období. Stejná dvě období má za
sebou v Senátu. Vše za republikány. Žije se svou rodinou v Phoenixu v Arizoně.
Kniha sama představuje v každé
své kapitole jeden příběh odvahy
jedné osobnosti, pokaždé v jiné formě. Statečnost neznamená nutně
vojáka, ale i osobu první dámy
Eleanor Rooseveltové, indiánského
náčelníka Barboncia, John Wesley
Powela a ostatních osob. Díky tomu,
že autor sám se nepovažuje za intelektuála, je kniha psána stylem „od
začátku do konce jedním dechem“.
John Mc Cain je pro Američany
opravdový hrdina – veterán v tom
plném slova smyslu, stejně jako jeho rotmistr speciálních sil Roy Benavidez a statisíce jeho vietnamských druhů, kteří všichni svorně
říkají: Skutečnými hrdiny jsou ti, kteří
obětovali životy své vlasti. Lidé, kteří Mc Caina znají, a to
jako vojáka nebo senátora, prezentují jeho osobu dvěma
slovy:´osobnost a pokora. Jsou to stejné vlastnosti, jaké
má i Roy Benavidez, hrdina prvního příběhu knihy „Proč je
důležitá odvaha“. Texas je místo, kde se Roy narodil rodině mexického zemědělského pachtýře. O rodiče přišel v
raném mládí a školní docházku skončil v osmé třídě. Pracoval jako česač bavlny a v 19 letech vstoupil do armády.
Při svém prvním nasazení ve Vietnamu 1968 byl těžce
zraněn, když šlápl na minu a lékařský verdikt byl, že není
naděje na uzdravení bez následků. Byl to omyl a Roy se
nevzdal a na své zdravotní rehabilitaci pracoval tak důsledně, že se po uzdravení přihlásil k zeleným baretům, kde
byl přijat a opět odvelen do Vietnamu. V bojích u Noc Ninh
byli jeho tři kamarádi z jednotky a devět příslušníků
pokračování na straně 3
Z OBSAHU:
Američani koncem války v Čechách Masaryk nespáchal sebevraždu Partnerství měst Věznice - zajímavé počtení Američani koncem války v Čechách
V. sboru a obsaďte Plzeň, s hlavním úsilím na ose
Bor – Plzeň,
Tato záležitost je stále živá. Letos v květnu jsme byli
s manželkou na šumavské Kvildě. Nedaleko je Františkov,
kde bylo jedno z míst, kde Němci za války vyráběli
součástky pro jejich bojová letadla. Původní továrna v Rakousku byla totiž vybombardována a díly se pak vyráběly
v různých tunelech, starých dolech apod. Traduje se, že
se tam Němci proto dost bránili. V rámci výročí se tam
nyní každý rok opět „bojuje“. Jednotky „SS“ byly vybaveny historickými vozy i oblečením a rovněž tak i „armáda
USA“. Boj byl tak úporný, že se tam dokonce plašily i místní krávy a usazení Romové se raději vyzbrojili košťaty.
Naštěstí však Američané opět vyhráli. Této záležitosti se
věnuje spousta nadšenců a to také inspiruje k nahlédnutí
do nedávné minulosti, kterou již naštěstí máme za sebou.
První kontakt s naším územím měla americká průzkumná hlídka u obce Hranice mezi Chebem a Aší již 18. dubna
1945 dopoledne. Šlo o jednotku 3. praporu 358. pluku 90.
divize americké 3. armády. První řadoví vojáci však patřili
k 90. pěší divizi generálmajora Herberta Ernesta, ale po
přeskupení přešla k XII. sboru. Při hlavním pochodu do
ČSR operovala mnohem jižněji, až téměř u rakouských
hranic.
Bojový střet byl až 25. dubna 1945. Vojáci 97. pěší divize brigádního generála Miltona Halseyho pak sváděli urputné boje o Cheb, a to dům od domu. Ašský výběžek
a pak Chebsko totiž úporně bránili příslušníci Hitler-Jugend. Dle válečného korespondenta listu The New York
Herald Tribune, který měl úzký vztah k velitelství 1. pěší divize US Army, se pro houževnatý odpor Němců postupovalo na Karlovy Vary velmi pomalu. Velitel 33. pluku major
Geisler nehodlal kapitulovat a kladl fanatický odpor, který
obdivoval dokonce sám Hitler. Po zdolání Chebu americký
předvoj dosáhl 1. května 1945 okraje Domažlic. Následujícího dne se američtí průzkumníci pod velením kapitána
Stewarta dostali přes Bělou nad Radbuzou až do Hostouně u Horšovského Týna. Zde měla předválečná čs. armáda skvělý hřebčín. Několik set ušlechtilých koní zde
ošetřovali britští a američtí zajatci a také zde bylo asi 750
leteckých motorů. Americké jednotce se podařilo převést
na druhou stranu fronty nejen zajaté kamarády, ale i koně,
kteří byli považováni za válečnou kořist USA. Z toho pak
byly velké nepříjemnosti a vzájemné nedorozumění s našimi úřady.
V den chystaného nástupu do ČSR byl V. sbor (dosud
v sestavě 1. armády) vrácen do podřízenosti 3. armády,
kde velel generál George Patton. Generálu Clarencovi
Huebnerovi, který měl od 30. dubna své velitelské stanoviště na tankodromu německé armády v bavorském
Grafenwöhru, nařídil, aby v časných ranních hodinách 4.
května zahájil se svým sborem útok proti wehrmachtu
v západních Čechách s tím, že na pravém křídle bude
podporovat postup XII. sboru 3. armády generála Leroye
Irwina a levý bok bude krýt VIII. sbor 1. armády. Vojska V.
sboru měla operovat od Chebu a Karlových Varů až po
Plzeň a Klatovy. Sousedé vpravo měli určený prostor jihovýchodně od Klatov a Strakonic k Písku a dále přes
Hořice na Šumavě a Ostrov až po Horní Dvořiště. Jednotky
97. pěší divize V. sboru se vydaly 5. května ráno po ose Bor
– Plzeň a 2. pěší divize po ose Klenčí – Plzeň.
Hlavní úderná síla celého sboru, tj. 16. obrněná divize
měla následující rozkaz:
a) co nejrychleji se přesuňte do prostoru Waidhausu,
b) buďte připraveni k postoupení skrze útočící součásti
c) přednost na komunikacích do Waidhausu má 16.obrněná divize.
Americkému postupu kladly se střídavou intenzitou
odpor útvary: 2. pancéřové divize, 494. pomocné divize
a 413. pomocné divize a některé další bojové skupiny ze
404. pomocné divize. Náčelník průzkumu V. sboru
plukovník Thomas Ford odhadoval síly protivníka v západních Čechách na 15 000 mužů v prvním sledu obrany,
s dalšími 15 000 muži ve druhém sledu a s 10 000 vojáky
v prostoru Plzně. Počet mužů V. sboru byl přibližně 85 000
mužů (Západní Čechy v roce 1945, Hello boys! Cesta V.
sboru US Army z Louisiany do Plzně – Thomas F. Brooks.)
Plzeň pak Američané obsadili 6. května.
V pondělí 7. 5. 1945 v 9 hodin ráno přišla na místní
velitelství wehrmachtu zpráva o německé bezpodmínečné
kapitulaci v Remeši. Ti kupodivu usoudili, že již nemá
cenu zbytečně bojovat a plýtvat životy vojáků, když je
prakticky již po všem. Jejich velitelství ve Varech také dříve
rozhodlo o zasypání velkého biografu, který jako plně obsazený protiletadlový kryt dostal při náletu přímý zásah.
Byl umístěn proti současnému dolnímu nádraží, na druhé
straně řeky. Delší dobu po válce pak toto místo aromatizovalo celé město.
Díky fanatickému odporu ozbrojených německých
dorostenců na Chebsku nás pak osvobodili Rusové.
Možno dodat, že od konce března 1945 se východní fronta
ustálila severně od Krkonoš. Lužický Spremberg obsadila
sovětská armáda 20. dubna 1945 a náš Broumov 2. května. Odtud pak jejich vojáci pokračovali na Prahu. Nikoliv
až od Berlína, a dokonce ne na přímý rozkaz Stalina, jak se
stále opakuje. Velké procento sovětských letadel tvořily
tehdy plátěné dvouplošníky, zvané Kukuruzníky. Rovněž
i ty by mohly dolétnout na pomoc Praze. Ruská normální
dvoumotorová letadla samozřejmě do Prahy dolétla, ale až
9. května v dopoledních hodinách. Pamatuji se, že byl
ještě houkán letecký poplach. Jejich formaci jsem viděl
letět nad pražskou Dejvickou třídou směrem na “Kulaťák”,
kde dříve Němci měli svá vojenská velitelství. Po obsazení
Prahy totiž ztratilo sovětské armádní velení kontakt s postupující armádou této jejich pozdě realizované ofenzívy.
Neozvaly se ani dodatečné spojky a tak vedení vyslalo na
pomoc letadla. Obsluha letadel naštěstí hlásila, že Rudá
armáda je v zajetí vítajícího obyvatelstva. Jinde však jejich
letadla tak bezzubá nebyla. Němečtí letci měli tehdy po
válce již jiné starosti. Kromě toho den poté, co vstoupila
v platnost kapitulace, sovětské stíhací Jaky sestřelily nad
Prahou americký průzkumný letoun typu Lightning od 67.
TRG, který dopadl do Šáreckého údolí. Dle některých historiků lze tuto událost nazvat prvním sestřelem studené
války.
Pak již byly problémy s dohodnutou demarkační čárou,
kterou Američani sice v mnoha případech překročili, ale
následně se stáhli. Vzájemná demarkační linie pak byla za
Borkem, tj. kousek na východ od Rokycan. Složité také bylo zajistit poslední odpočinek asi 2200 německých vojáků,
kteří v této oblasti vlastně hrdinně padli za ruské zájmy.
Petr Jílek, KCLJ
2
PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA
schopného smysluplné akce při erupci strachu, jakou by
každý z nás cítil v hrdle v tak beznadějné situaci, v jaké
byl Roy Benavidez? Já určitě ne.”
Ani nikoho takového neznám a to znám hodně udatných mužů. Také silně pochybuji, že by si to dovedl představit Roy sám. Pochyboval bych o zdravém rozumu
čtenáře, který si takové vítězství nad bázní dovede představit sám u sebe. Očekávat se nedá u nikoho. S takovým
strachem si nedokáže poradit žádná odvaha, která by
oživila naše údy a řídila naši mysl. Strach by musel úplně
zaniknout. V době, která trvala šest hodin, se Roy Benavidez stal andělem pomsty, energickým a nezdolným,
který naprosto neznal pocit strachu.
Hrdinský čin, spojený s mimořádnou odvahou a vysokou mravní úrovní, nás těžko může inspirovat k napodobení, ale může v nás vyvolat snahu vyrovnat se jeho
autorovi. O osobě Roye Benavideze víme, že to byl dobrý
člověk, který žil ve skromných podmínkách od svého mládí. Nezahořkl, ani nesešel ze správné cesty. Nebyl zahořklý ani v době, kdy jeho skutky nebyly oceněny dle zásluhy. Tedy celých 13 let. Původní vyznamenání v roce
1968 za jeho činy ocenil generál W. Westvood válečným
křížem a teprve v roce 1981 prezident Ronald Reagan mu
udělil vysoké vyznamenání „Medaili cti“ a mimo jiné uvedl,
že kdyby někdo napsal takový scénář pro film, nikdy by tomu nevěřil. Roy těch třináct let, než mu byla udělena
„Medaile cti“ komentoval slovy: „Nemám rád, když mi někdo říká hrdino“ a dodal běžná slova veteránů – „skutečnými hrdiny jsou ti, kteří své vlasti obětovali život!“ Zní to jako
fráze a fráze to není. Myslí to vážně. Každé slovo. Roy
zůstal v armádě až do důchodu v roce 1976. Jezdil po
školách, radil, povzbuzoval a varoval před drogami.
Zemřel v roce 1998 se dvěma střepinami v srdci a se
slovy: Jsem hrdý, že jsem Američan!
Na jeho památku válečné námořnictvo pojmenovalo jeho jménem jednu ze svých lodí. Armáda na památku pojmenovala svoji budovu. V městě, kde se narodil, stojí jeho socha. Na otázku, proč Hollywood nenatočil film, byla
odpověď stejná jako od prezidenta Ronalda Reagana.
Příběhu by nikdo nevěřil.
To je načrtnutý příběh prvního hrdiny této knihy. Ovšem
těch kapitol je víc a nelze je všechny reprodukovat, ale
přece jen pár myšlenek stojí za otisknutí a snad se i někde
zachytí, protože právě zde v Čechách bychom některé ty
myšlenky měli mít v podvědomí, aby z něj vytlačily národního hrdinu Švejka a abychom se další století nespoléhali
na bajky, že to za nás někdo vyřeší, které jsme si alibisticky
vytvořili pro útěchu. V jednadvacátém století za nás asi
patron sv. Václav nic nevyřeší a ani blaničtí rytíři, i když
bude mnohem hůř, z Blaníku nevyjedou. Proč? Protože
pro nás je pohodlnější věřit na báje než nalézt odvahu.
A když nějaká přijde, tak ji pro jistotu zabalíme do sametu
a místo bolševiků vládnou sameťáci. Pamatuji dobu po
roce 1947, kdy národem zněla píseň „Až k nám přijdou
hoši z ‚ju es ej‘, bude v Čechách zase hej.“ (Zase se čekalo, že někdo přijde a vyřeší.) Hoši nepřišli a v Blaníku řekli, že to tak hrozný není, mají bůček a dovolenou v Bulharsku, jak pravil sv. Václav k rytířům a dal povel „nikam
se nejede, spíme dál“.
Kluci sice přišli, ale ne z Blaníku, ale z Kremlu a vzali
s sebou i okolní sousedy. Takže mrtví, mučení a věznění
přibývali, ale Blaník to stále nebral na vědomí a bůh ví, jak
to s Čechy dopadne.
kmene Montagnard vysazeni 2. května 1968 na kambodžském území v husté džungli. Všichni účastníci dvanáctičlenné skupiny věděli o nebezpečnosti této akce, která se odehrávala ve středu vietnamské armády. Okamžitě
po výsadku z helikoptér zaútočil na 12 mužů prapor Vietnamců a obklíčil je. Na jejich obranu byly vyslány 3 americké vrtulníky, ovšem prudkou střelbou Vietnamců byly
posádky raněny a vrtulníky se vrátily na základnu. Roy Benavidez, který akci monitoroval, rádiem na základně slyšel
volání o pomoc jednoho ze svých kamarádů a skočil do
přistávající helikoptéry s tím, že chce další pokus o záchranu. Když pak při příletu na místo přistání viděl, že čtyři
muži včetně velitele jsou mrtví a zbývajících osm raněno,
bez možnosti dostat se k helikoptéře, seskočil z výšky tří
metrů a běžel šedesát metrů k raněným kamarádům. Při
tomto běhu byl zasažen do nohy, obličeje a hlavy. Když
doběhl k raněným, začal je ošetřovat ze skrovných zásob
první pomoci. Přemístil je do vhodnějších pozic s možností obrany a s ukradenou nepřátelskou puškou zaujal s nimi obranné postavení. Kouřovou signalizací přivolával pilota helikoptéry. Když se přiblížila, naložil čtyři raněné
a běžel pro ostatní, vedle nízko letícího stroje a přitom opětoval střelbu. Všechny raněné naložil na palubu, mimo
velitele. Pro toho se vracel jako pro posledního. Byl totiž
nejdále od stroje a měl u sebe tajné dokumenty. Při této
cestě za ním dostal kulku do žaludku a do zad se mu vryly střepiny od granátů. V této mezidobě byl zraněn pilot a
vrtulník ležel na boku zničený. Vytáhl zbraně a pilota a snažil se je ukrýt před palbou. Rádiem, které bylo na
palubě, zavolal letectvo i námořní dělové čluny, aby je
ochránily před palbou a usnadnily pokus o únik. To vše trvalo šest hodin. Šest hodin roznášel raněným vodu, náboje a hlavně morální sílu. Při přistání záchranných vrtulníků
dopravil polovinu mužů na palubu a když se vracel pro
další, napadl jej zezadu Vietnamec a udeřil pažbou pušky.
Roy se s ním utkal v souboji a zabil jej, při čemž utrpěl
sečná zranění. Dostal se ke zraněným a naložil je na
palubu. Při cestě pro dokumenty zastřelil dva Vietnamce.
Vyskočil do vrtulníku, kde ztratil vědomí a byl pokládán za
mrtvého. Jeho smrt konstatoval i vojenský lékař, když viděl
zkrvavenou hmotu, která se nehýbe, nemluví a má vyhřezlá střeva. Uložili jej do vaku pro mrtvé. Když lékař zatahoval zip vaku, plivl mu zdánlivě mrtvý do tváře. Byl převezen
do Saigonu a operován. Úspěšně. Bilance jeho zranění byla: sedm vážných poranění střelami, dvacet osm zranění
střepinami a rány způsobené bodáky na obou rukou.
Pokud by vám tento scénář někdo předložil v televizním
programu, třeba na úrovni Jamese Bonda, tak to buď vypnete a nebo si něco pomyslíte o autorovi. Příběh četaře
americké armády Roye Benavideze je však do posledního
slova pravdivý. Otázka je, jak to pochopit? Lze najít
vysvětlení snad v solidaritě, lásce a důvěře? V důvěře
mužů po vaší pravici či levici? V kamarádství, které vás
přiměje k takovým heroickým výkonům? Autor knihy Mc
Cain říká: “Já jsem byl vycvičen jako letec, ne jako příslušník speciálních sil. Ale jak se kdokoliv – zelený baret,
námořník, seal naučí být takto statečný? Jak v něm
vyvoláte takový druh odvahy? Lidem s běžnou lidskou
výbavou, ať jsou jakkoliv stateční a duchapřítomní, se to
musí zdát nadlidské a nepochopitelné. Sám to vysvětlit
neumím a neumí to nikdo, koho znám. Říká se a je to
správné, že odvaha neznamená absenci strachu, ale
schopnost ten strach překonat. Má někdo tak velkou zásobu odvahy, že si sám sebe dokáže představit jako
3
PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA
Američané bohudík žádný Blaník ani rytíře nemají, ale
mají své symboly. Mají generála Castra a sedmou kavalerii,
na kterou se nespoléhají, že to za ně vyřeší, ale je jim vzorem. Problémy si řeší sami, bez použití sametového obalu
a bez přísahy, že nebudeme zlí jako byli oni. Proto mají
kandidáty na prezidenty, jakým je i autor této knihy.
V závěru bych rád přenesl na stránku „Bulletinu“ pár
myšlenek z této knihy. Třeba se někde na internetu najde
někdo, kdo zapustí drápek. Když to nejde přenést od
školy, kde je spíše věnováno myšlenkám na obrodu těla
a ne morálce - etiky, tedy pár postřehů od Johna Mc Caina.
poskytuje, ani pro samostatnost, již nám zaručuje, ale pro dobro, které umožňuje. Musíme ji milovat natolik, že ji nenecháme dusit strachem. Je to
pak láska, která činí odvahu nezbytnou. A je to
láska, co činí odvahu dosažitelnou pro nás pro
všechny. Svobodu musíme milovat ze správných
důvodů. Může se stát, že naše láska bude odvahu
potřebovat, aby setrvala, abychom trvali na své
svobodě. Budeme odvahu potřebovat, abychom
byli šťastni.
„Je-li muž statečný, pak mu dopřejme, aby se řídil
svým svědomím.“
James Freeman Clark
Všichni se něčeho bojíme. Někdo se více než
ostatní bojí z příčin, jež jsou příliš různorodé na
to, aby se daly vypočítat a prověřit. Jednoho se
však musíme vyvarovat, a tím je strach ze sebe
samých. Nedovolte pocitu strachu, aby vás
přesvědčil, že jste příliš slabí na odvážné jednání.
Strach je příležitost pro odvahu, nikoliv důkaz
zbabělosti. Nikdo se nerodí jako zbabělec. Narodili jsme se pro lásku, pro ni máme mít odvahu.
Proto buďte stateční. To ostatní bude snadné.
Požehnaná buď sirka, jež dala život ohni.
Požehnaný buď plamen, který hoří
v tajné pevnosti srdce.
Požehnané buď srdce, jež má sílu zastavit
svůj tlukot ve jménu cti.
Požehnaná buď sirka, jež dala život ohni.
Hannah Seneshová,
izraelská hrdinka popravená nacisty
Mc Cain
Každý národ má své hrdiny. Jsou to symboly, inspirace
k odvaze. Američané si svých symbolů váží, mají k nim
úctu, jinak by se rotmistři typu Roye Benavideze nerodili.
Jak zacházíme s lidmi, kteří pro naši svobodu a myšlenky
svobody něco znamenali, není snad nutné publikovat. Měli
jsme ve své novodobé historii, v druhém a třetím odboji,
své hrdiny. Nikdo je nepublikoval. Školské osnovy mlčely.
Nesmělé zachycení třetího odboje (a o tom právě je nutné
mluvit), postavené na několika větách bez výrazného zájmu výuky, se dnes formou petic snaží rudí sameťáci skartovat jako spisy, které z hlediska historického mystifikují
veřejnost. A zde nastává zásadní otázka. Kdo nalezne
odvahu postavit se na obranu proti sametu? Je tu vůbec ve
školství a veřejnosti někdo, komu na tom záleží? Nemá být
školská reprezentace v čele? Nebo její školské odbory,
pokud neplánují právě stávky a petice proti něčemu a všemu? Nebo snad referendum soudruzi, pokud
s ním nepřijdou dříve ti v opačném směru, soudruzi z levice? Zmizí odvaha Milady Horákové z podvědomí generací, zmizí odvaha Mašínů? Vymaže samet třetí odboj
z naší historie? Pokud budeme citovat denně ve všech
pádech a mystifikovat národ a mladou generaci slovem
adrenalin jako vrchol odvahy, pak to bude s kodexem
morálních pravidel – s etickými hodnotami, jimiž se má
řídit (dosud neřídí) naše současná společnost, špatné.
Pokud nedosadíme vedle bájného sv. Václava a Blaníku
skutečnou realitu – Miladu Horákovou a Mašíny a nevytáhneme další hrdiny z archivů na světlo, pak nám sameťáci
budou brzy servírovat Fučíka, Mladou gardu a Gottwaldovy spisy. To dohodnuté heslo z listopadu ’89 „Nejsme
jako oni” bylo tragické. Když klíče zvonily před Melantrichem, nemělo tam znít „Budem jako vy?”
Lidé, kteří se do naší paměti dostali jenom pro
svoji popularitu, budou brzy zapomenuti. Lidé
charakterní, kteří konají svoji okamžitou povinnost, jak jim velí jejich svědomí, zapomenuti nebudou.
Poznal jsem mnoho fyzicky zdatných zbabělců,
ale také pár docela skromných a fyzicky
choulostivých lidí, kteří měli lví odvahu, když ji
potřebovali.
Oblíbenost nabízí dočasné bezpečí, zvyšuje
důvěryhodnost, řeší malé problémy mládí a je
možné si ji splést s láskou. Jde však o něco
jiného, protože obliba nemá morální kvality.
Je pouze jedna věc, o níž můžeme s jistotou
prohlásit, že je pro odvahu nepostradatelná a která se musí dostavit, má-li být odvaha odvahou. Je
to strach. Abychom byli odvážní, musíme se bát.
Ne všichni z nás pozvednou zbraně za svoji vlast.
Jen málokdo z nás se bude vrhat do hořící budovy, aby zachránil druhé, ani se nepostaví mezi
zločince a jejich oběti nebo posune naše vědomí
za dosavadní hranice, aby odvrátil nějakou pohromu dnešní doby. Ne mnoho z nás zasvětí své životy blahu druhých. Úspěch naší země nezávisí
na všeobecném heroismu. Ani naše soukromé
štěstí nezávisí na tom, abychom se ukázali být
hrdiny. Musíme si vážit své svobody. Musíme ji
milovat – ne pro materiální statky, které nám
Bláha
4
Odvaha je první z dobrých lidských vlastností.....
protože je zárukou těch ostatních
Winston Churchill
Masaryk nespáchal sebevraždu
příživníků. Pak teprve dostali povolení k další plavbě. Po
přistání se však cestující III. třídy ten den na pevninu ještě nedostali. Čekalo se až do pondělí. Pro nedostatek práce v USA
byly tehdy vydány přísné předpisy, které počet přistěhovalců
regulovaly a omezovaly. Někteří se tak dostali pouze na Ellisův
ostrov, kde bylo sídlo přistěhovaleckého úřadu a pak posláni
příští lodí zpět do Evropy. Na ostrově byly státní směnárny, které
omezovaly možné soukromé podvody.
Tony Barber píše (24. února), že dopis publikovaný
v Rudém právu, údajně napsaný Janem Masarykem Stalinovi,
že hodlá spáchat sebevraždu, řeší záhadu okolo Masarykovy
smrti. Říkám, že jakýkoliv takový dopis je podvrh, publikovaný
za účelem oprostit české komunisty jejich role v této vraždě.
Masarykovi dva nejbližší přátelé ve světě byl můj otec, kterého znal od raného 1920 roku, a jeho velká láska Marcia
Davenport. V neděli 7. března 1948 Masaryk požádal Marciu
Davenport, aby opustila Prahu a jela do Londýna se zprávou
pro mého otce. Přijela 8. března. Zpráva byla o tom, že Masaryk
hodlá utéct na Západ a zároveň varoval mého otce, kterého
před tím zval do Prahy, aby převzal klíč města, aby nejezdil, protože jeho život by byl v nebezpečí.
Masarykova „sebevražda“ byla oznámena o méně než 48
hodin později, v 6.30 10. března. O několik týdnů později lékař,
který podepsal úmrtní zprávu, také spáchal „sebevraždu“.
Jak můj otec napsal: „Jestliže komunisté odhalili Janovo
rozhodnutí opustit zem, měli pádný motiv ho umlčet na věky.“
V pozdější korespondenci se mnou Marcia Davenport vyjádřila
své pevné přesvědčení, že Masaryk byl zavražděn. I kdyby
plánoval sebevraždu, jakýkoliv dopis by byl adresován mému
otci, Marcii Davenport nebo někomu jinému, jemu blízkému,
kdo by světu sdělil důvod; nebyl by adresován Stalinovi, že by
nikdy nespatřil světlo světa.
Robin Bruce Lockhart, Hove, East Sussex
Naši cestovatelé měli při proclení problémy s flétnou. Museli
na ni zahrát. Tak dokázali, že není k prodeji. Jinak by museli
platit clo. Z celnice se opět vrátili na loď. Po obědě je odvezl
malý parníček na Ellisův ostrov. Tam procházeli velkou budovou, která měla různé místnosti. Zde byly další lékařské
prohlídky. Všichni, kteří trpěli nějakým neduhem byli posláni
zpět. Rovněž také i ti, kteří neuměli číst a psát. Někteří byli tak
odtrženi od svých rodin a bez milosti vráceni na loď. Nejdůležitější kontrola byla však v posledním sále. U řady stolů
seděli úředníci a skoro každý ovládal nějaký cizí jazyk. Vyslýchali vystěhovalce, jaké mají záměry a plány. Pokud neudělali
dobrý dojem, měli smůlu. Ty úspěšné teprve pak odvezl další
parníček na pevninu.
Petr Jílek, KCLJ
Trapný obraz České republiky
Asi nikdo z nás by nechtěl za spojence někoho, kdo využívá
pouze výhod plynoucích ze spojenectví a neplní své závazky
z předem dohodnutých smluv. Takový spojenec si v rámci
většího počtu subjektů-spojenců předem říká o malér. Tento
malér může být samozřejmě odstupňován od personálních a finančních postihů (náhrady škod) až po vyřazení nespolehlivého
spojence ze svazku. Nutno dodat, že v určitých případech
může být posledně jmenovaná sankce pro takového spojence
smrtelná.
Problematický vstup do USA mezi
světovými válkami
(Jiří Baum, Toulky po USA, Praha 1939, Nákladem Československé grafické Unie a.s.)
Dnes si mnozí neprávem přisuzují právo hodnotit způsob,
jakým USA kontroluje příchozí, kteří se pokoušejí dostat se do
jejich země. Domnívám se, že každý stát má nejen právo, ale
i povinnost chránit své občany před riziky, která mohou přinášet
i potenciálně nežádoucí osoby. Bylo by vhodné takovým kritikům připomenout, že jistě ani k nim domů nechodí kdekdo.
Dnešní praxe USA je však nesrovnatelně benevolentnější než ta
předchozí. Sami to můžete posoudit.
Po I. světové válce se do Ameriky samozřejmě nelétalo a používala se lodní doprava. Péči o ubytování ve francouzském
Cherbourgu převzala u našich cestovatelů v roce 1921 příslušná paroplavební společnost. Ve III. třídě ubytovala mnoho
set cestujících ve velké budově. Dole byla jídelna a horní patro
bylo vyplněno velkým počtem lůžek, umístěných vedle sebe
i nad sebou. Jejich zaoceánská loď však zakotvila nikoliv u nábřeží, ale pouze poblíž pobřeží tak, aby majitel nemusel platit
značné přístavní poplatky. K nastoupení pak cestující použili
menší lodě. První byla pro cestující I. a II. třídy a druhá pro III.
třídu a zavazadla. V tomto případě to byla ve své době velká
moderní loď s kabinkami ve III. třídě pro dva nebo čtyři cestující. Byly však kratší než jedno oddělení pro osm cestujících ve
vlaku. Jejich loď urazila za den a noc asi 900 km, a tak za několik dnů se přiblížili k americké pevnině.
Obdivovali kanál pro lodě do New Yorku, který tehdy byl
12 m hluboký a 600 m široký. Na hlavním stožáru jejich lodi
však dle předpisů stále vlála žlutá vlajka jako znamení, že na
palubě ještě nebyl přístavní lékař. Ten teprve po prohlídce cestujících dal povolení k vjezdu do přístavu. Na jejich lodi lékař
zjistil jeden případ onemocnění tyfem. Nemocného pak hned
odvezli parníčkem do nemocnice za městem. Ostatní přistěhovalci byli podrobeni přísné prohlídce. Cestující, u kterých byly
nalezeny vši, byli odděleni od ostatních a odvezeni na malý
ostrůvek. Tam byli důkladně vykoupáni a jejich prádlo zbaveno
Jak asi mnozí už uhodli, mám na mysli naše závazky a členství v NATO a hrozící stažení našich vojsk ze zahraničních misí,
jejichž jednoznačným úkolem je zabránit rozšíření vnitřních krizí
a konfliktů do dalších zemí, se všemi myslitelnými následky
(hlad, exodus, teror, choroby, atd.). Zamyslíme-li se nad příčinami tohoto stavu v naší zemi, zjistíme, jdeme-li do důsledků, že
to není naše levice, která za tento stav může. Za tento děsivý
stav mohou naši voliči, kteří ač předem věděli, čeho je naše levice schopná (spojím se i s marťany, nechceme do NATO,
nechceme do EU), jí dali ve volbách dostatek hlasů k prosazování jejích záměrů včetně zadlužování (90 000 Kč/osobu za
jejich vlády) a nereálných slibů s náklady, na které nemáme
(příkladem je Maďarsko nebo Island).
Naši voliči stále nedomýšlí důsledky a nechají se snadno
oklamat. Ve své praxi jsem se často setkal s lidmi, kteří ačkoliv
zastávali důležité pozice ve společnosti a prožili svůj život v pokřivené komunistické ideologii, stále nemysleli a opakovaně
hlásali prokazatelné nesmysly, občas publikované v médiích.
Ne nadarmo se říká, že každý národ má takovou vládu jakou
si zaslouží, v našem případě však toto plně platí o našem parlamentu, který je stále častějším terčem kritiky soudných
občanů. Je však třeba si uvědomit, že tyto zástupce jsme si sami zvolili, aby rozhodovali za nás. S ohledem na způsob
myšlení našich voličů, kterým často jejich rozhled končí na
hranicích vlastních dvorků, se obávám, že nové volby dopadnou ještě hůře pro Českou republiku, než ty poslední. V tomto
případě mně nezbývá, s ohledem na své potomky, než volat
s klasiky „Bůh ochraňuj tento národ“.
Prosinec 2008
J. Holub
5
Vražedné spojenectví
Partnerství měst Krnov a Yukon
(Oklahoma)
Nyní se nejedná jen o radar. Nyní se spojuje nejen naše
levice s komunisty, ale také i s antisemity. Z těchto
důvodů je také podporováno arabským fundamentalismem. Politická situace jde až tak daleko, že si dnes nikdo
nedovolí vydat ani Vaňkovo pokračování dobrého vojáka
Švejka. Nejspíše asi proto, že tam jsou popsány reálie
ruských zajateckých táborů z I. světové války.
To by si měli dnes uvědomit všichni naši občané
a neopakovat chyby svých předchůdců, pokud ještě není
pozdě. Jak říkají odborníci, chybami se člověk učí, ale nejlépe na těch druhých. Každému váhajícímu lze rovněž doporučit návštěvu hřbitova v pražských Ďáblicích, kde jsou
i hroby novorozeňat vězeňkyň, narozených v Pankrácké
věznici.
Petr Jílek, KCLJ
Ve městě Yukon, které leží ve vzdáleném americkém
státě Oklahoma, žije poměrně značná skupina našich bývalých krajanů, ale především většinou jejich potomků.
I když se zde česky už nedomluvíte, idea češství a tradice
vzdálené domoviny jsou neustále udržovány. Pravidelně
jednou ročně, první sobotu v říjnu, se zde pořádá
velkolepý festival, tzv. „Czech festival“. Hraje se česká hudba, zpívají se české písničky a celé město se hemží českými a moravskými kroji. Velmi atraktivní a u nás již nevídaná,
je soutěž v tanci „Česká beseda“. Samozřejmě nechybí
ani typické koláče a klobásy. V nejednom jméně poznáte
české kořeny, nejedna dívčí tvář vám připomene rysy
českých panenek a moravských děvuch. Této velkolepé
akce se každoročně zúčastní desítky tisíc návštěvníků.
V Yukonu u Českého domu byla na důkaz přátelství s ČR
odkryta busta našeho prezidenta Václava Havla.
První myšlenka na užší partnerství měst Yukon a Krnov
vznikla právě před dvaceti lety, tedy v roce 1988, u příležitosti českého festivalu v Yukonu. Protože zájem ze strany
tehdejšího MěstNV byl k tomuto podnětu vlažný, podařilo
se díky krnovské pobočce SP USA tento záměr naplnit až
v roce 1991. Hned následující rok navštívilo 28 občanů
města Yukon, včetně starosty Dave O’Bannona, Krnov jako
oficiální návštěva. Hlavními organizátory tohoto zájezdu
i všech dalších zájezdů yukonských občanů do ČR byla
paní Ilona Morris a její strýc, krnovský občan a člen SP USA
pan Josef Kuník. Tyto dvě osoby stály po celých 15 let
v čele všech společných aktivit obou měst. Připomenu jen
ve zkratce některé z nich:
Foto: Ďáblice – dětský hřbitov, kámen 270608
Upozornění pro členy SP USA
Společnost přátel USA,
pobočka Praha hl. město,
na tradiční diskusní setkání
v prostorách Amerického centra,
Praha 1, Tržiště 13
- více než 10 zájezdů amerických občanů z Oklahomy
do ČR a vždy i do Krnova. Krnov navštívil mimo jiné
i oklahomský senátor Tony Kouba,
- společné zasazení stromu přátelství „Platanu“ u hl.
náměstí v Krnově,
- několikanásobná účast členů SP USA i starosty Krnova na českém festivalu v Yukonu,
Předkládáme vám termíny
pro rok 2009:
- měsíční odborná stáž členky SP USA v yukonských
školách,
5. května
16. června
6. října
8. prosince
Začátky od 15 – 17 hodin
- poznávací pobyt žáků umělecké školy Město Albrechtice v Yukonu pod vedením učitele p. Hrubého,
- korespondence mezi žáky středních škol obou měst.
V současné době jsou vzájemné vztahy obou měst
poněkud povadlejší. Po teroristickém útoku na New York a
Washington v roce 2001 se už neuskutečnil žádný velký
zájezd yukonských občanů do Krnova. Na vině je také
výrazný pokles kurzu USD ke Kč a také změny ve vedení
obou měst.
Plavba na lodi Orca se koná
6. 6. 2009 od 14 do 17 hodin
Těšíme se na vás
Za výbor pobočky
Bláha
Téměř každý rok Krnov navštěvuje paní Ilona Morris, která se svým přátelským přístupem ke všem krnovským
členům SP USA stala jednou z nás.
Žídek
6
Věznice - zajímavé a inspirativní počtení
Tahle věznice není daleko od Phoenixu v Arizoně. Šerif Joe Arpaio vytvořil „stanovou věznici“ proto, aby pomohl ušetřit státu Arizona miliony dolarů výdajů, které by jinak stál jakýkoliv jiný vězeňský
komplex. Na vězeňské jídlo vydává o 20 centů méně na porci a nechává si za něj od vězňů platit.
„Stanová“ věznice okresu Maricopa, Arizona.
Vyhodil vězňům kabelovou televizi, dokud nezjistil, že podle usnesení federálního soudu kabelová
televize musí ve věznici být. Takže ji znovu zavedl,
ale povolil pouze kanál s kreslenými disneovkami
a kanál o počasí.
Když se ho ptali, proč povolil zrovna kanál o počasí, řekl: „Proto, aby tihle blbci věděli, v jakým
horku musí pracovat, když makají u mne v řetězech.“
Zatrhli jim kávu, protože „má nulovou výživnou
hodnotu a vyhazují se tím peníze daňových poplatníků“. Když si vězni stěžovali, odpověděl jim: „Tohle
není Carlton, nebo Ritz, jestli se vám tady nelíbí, tak
už se sem víckrát nevracejte“.
Koupil také výukové lekce na pokračování historika N. Gingriche z historie USA, jejíž epizody se nějak dotýkaly amerických věznic. Když se ho reportér
zeptal, zda má také nějaké lekce z historie demokracie v Americe, odpověděl, že výukové lekce z demokracie, které by pro změnu zase jednou skutečně
říkaly pravdu, by uvítal a že by dokonce mohly
vysvětlit, proč je 95 % vězňů v jeho vězení prvotrestaných – do jeho vězení se vrací jen 5 % vězňů.
Když 2. června 2007 ve Phoenixu dosáhla teplota
rekordu 47 °C, tisková agentura AP vydala
prohlášení: „Pro 2000 vězňů, žijících za ostnatým
drátem, kterým je obehnán stanový tábor v Maricopské okresní věznici, bylo vydáno povolení svléknout
se do spodního prádla, tedy do vyfasovaných
růžových boxerek.“
Několik dní na to, ve středu 6. června, stovky
mužů, oblečených do růžových slipů, se bavilo ve
stanu, v němž teplota dosahovala 53 °C. „Tohle je
peklo, jsme tady jako v peci“ – řekl Ernesto Gonzales, který strávil ve věznici 2 roky z celkového trestu
10 let. „To je nehumánní!“
Ve věznici zakázal vězňům kouřit a číst
pornografické magazíny, vyházel kulturistické nářadí
a zatrhl všechny filmy s výjimkou filmů typu „G“
(filmy označené jakousi etickou filmovou komisí jako
tzv. „G-rated movies“ zaručují, že neobsahují hrubé
nadávky a rouhání, extrémní násilí a neobsahují
sexuální scény – jsou to tedy filmy „pro děti“. Příklad:
Shrek, Rattatouille. Šerif říká: „Jsou ve vězení proto,
aby splatili dluh společnosti a ne proto, aby si pěstovali svaly pro to, aby pak napadali nevinné lidi, jen co
vyjdou z vězení.“
Znovu zavedl „skupinové řetězy“ pro vězně, kteří
zadarmo pracují na veřejně prospěšných pracích ve
městě a v celém okrese a šetří tak peníze daňových
poplatníků.
Nedávno zavedl řetězy i pro potrestané ženy,
takže ty si teď nemohou stěžovat na diskriminaci.
Joe Arpaio, který oblékl vězně do růžového prádla a přinutil je jíst boloňské špagety, neprojevil s vězni ani špetku sympatií: „Kriminálníci mají být
potrestáni za svůj zločin – a ne žít v luxusu do doby,
než budou podmíněně propuštěni, aby vylezli ven
a znovu páchali další zločiny, takže se vrátí zpátky
7
Výbor pobočky SP USA Praha hl. město Vás srdečně zve
na výroční schůzi pobočky, která se koná
10. března 2009 od 15 do 17 hodin
v prostorách Amerického centra, Praha 1, Tržiště 13
Těšíme se na Vaši účast
Za výbor Bláha
a budou tu žít za peníze daňových poplatníků a budou si užívat věcí, kterých si mnozí poplatníci nemohou dovolit.“
V ten den, kdy si vězni stěžovali na horko ve stanech, jim všem řekl: „V Iráku je v tyhle dny teplota
kolem 49 – 55 °C a naši vojáci tam jsou taky ve stanech a musí celé dny pochodovat na pálícím slunci
a v plné polní a jsou pod palbou, a to přesto, že nespáchali žádný zločin jako vy, tak držte svoje
nevymáchané zatracené držky.“
Jen tak dál, šerife! Když všechny věznice budou
jako ta vaše, mohlo by být o trochu méně zločinů
a nemuseli bychom být v situaci, jako teď, kdy
máme stále přeplněné věznice.
P.S. Šerif Joe Arpaio byl v r. 2007 znovu zvolen
šerifem okresu Maricopa, Arizona.
Poslal Mike Wharton, Vancouver, Canada.
Šerif Joe Arpaio
Vězni v řetězech (na veřejně prospěšných pracích mimo areál věznice)
SPOLEČNOST PŘÁTEL USA
SOCIETY OF FRIENDS OF THE USA
Česko – americký klub
The Czech – American Club
Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1, Czech Republic
tel.: 224 210 813
REDAKCE: J. Bláha, BULLETIN SP USA
mobil: 721 910 475
e-mail: [email protected]
Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1, CZECH REPUBLIC
8