LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI

Transkript

PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ
CZ.1.07/1.1.30/02.0024
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Oborová exkurze
BIOLOGIE
Téma: LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI
Autoři: Mgr. Zbyněk Houdek, Ph.D.
Mgr. Jiří Kout, Ph.D.
ÚVOD
1. LESNÍ PTÁCI
Lesní druhy stejně jako ostatní druhy ptáků řadíme do stejnojmenné třídy Ptáci neboli
Aves. Tuto třídu na první pohled charakterizuje jednoznačně pokryv těla – peří, pohyb po
podkladu po dvou zadních končetinách, přeměna předních končetin v křídla nebo ve vesla
díky nimž létají nebo plavou, vývoj a vzhled zobáku. Z anatomického hlediska mají ptáci už
zcela přehrazené srdce na tepennou a žilní část, složitou dýchací soustavu tvořenou nejen
plícemi, ale i plicními vaky a přítomnost složitého a velkého mozku. Mimo to mají ptáci velice
intenzivní metabolismus, který je dán stálou a vysokou teplotou těla, urychlený vývoj
zárodku ve vejci díky jeho inkubaci a složité instinktivní chování a vysokou schopnost učení.
Hlavním účelem této exkurze bude naučit se poznávat základní druhy ptáků v lese a
okolí. Z tohoto důvodu bychom se měli nejprve naučit popis těla ptáků a naučit se je určovat
dle poznávacích znaků na těle a případně hlasu. Pro pohyb v přírodě je dobré dodržovat tato
pravidla: mít na sobě nenápadné oblečení, nedělat prudké pohyby, využívat prostředí
k ukrývání a nebýt hluční.
K pozorování ptáků v přírodě je nejlépe využívat dalekohledy o zvětšení 8-10x a
naučit se znát základní části těla (topografické názvy) ptáků: hlavu dělíme na čelo, temeno,
týl, hrdlo, bradu, líc, zobák, nozdry a příuší a na těle najdeme krk, šíji, hřbet, kostřec, svrchní
a spodní krovky ocasní, ocas, břicho, prsa a bok, nohu tvoří lýtko a prsty a křídlo popisují
názvy jako ohbí křídla, malé, střední a velké krovky křídelní, letky ruční a loketní. Pokud druh
ptáka nepoznáme je nutné ho dourčit doma, pak si poznamenáme jeho velikost, zbarvení,
nápadné a neobvyklé znaky, pohyby, chování, hlas a prostředí, lokalitu a datum a čas jeho
pozorování.
2
Obr. 1
1.1
Morfologický popis ptačího těla
Řád: Dravci (Falconiformes)
Mezi dravce patří jak malí ptáci velikosti kosa, tak i velcí ptáci s rozpětím křídel přes 2
metry. Jejich charakteristickými znaky jsou špičatý, zahnutý zobák a ostré drápy, kterými
loví převážně živou kořist. Kořist loví hlavně ve dne pomocí zraku. Je známo, že jejich zrak
je několikrát citlivější než u člověka, takže jsou schopni spatřit kořist z větší vzdálenosti,
ale za to mají slabý čich.
Dravci jsou dlouhověcí ptáci, dožívají se přes 20 let. Jsou monogamní, oba partneři se
aktivně podílejí na péči o mláďata. Pokud jeden z rodičů uhyne, zahynou s největší
pravděpodobností také mláďata. Dospívaní dravců je velmi dlouhé, až 3 roky. Teprve
poté jsou schopni se rozmnožovat.
Kladení vajec
Menší druhy dravců – obdobně jako u většiny jiných zvířat – mívají větší snůšky, kratší
dobu inkubace vajec a jejich mláďata pobývají kratší dobu na hnízdě. Malý počet druhů
snáší jen dvě vejce, ale vychovává jen jedno mládě – první vyklubané mládě často zabije
nebo vystrčí z hnízda to druhorozené.
Káně lesní (Buteo buteo)- Nejhojnější z větších dravců u nás. Vyznačuje se tmavým hustě
příčně pruhovaným ocasem. Dospělci mají poslední tmavý pruh značně širší. Spodní část
těla je barevně velmi variabilní, od bělavé, přes okrovou po tmavou barvu s vlnkováním
nebo skvrnami. Shora většinou tmavě šedohnědé. Dospělci mají výrazný tmavý pruh na
křídlech. Hlas: táhlé „hijé“ (1. slabika vyšší).
Obr. 2
Káně lesní (Buteo buteo)
3
1.2
Řád: Šplhavci (Piciformes)
Šplhavci mají obvykle nápadný zobák, který nabývá různých forem zejména v závislosti na
typu přijímané potravy. Zatímco datlovití mají zobák obvykle dlouhý a ostrý, protože jim
slouží k tesání do dřeva. Tukani mají notoricky známý velký zobák, určený k získávání a k
manipulaci s plody. Ti šplhavci, kteří se živí hmyzem, mají dlouhý jazyk s malými háčky.
Prsty jsou u některých známých druhů přizpůsobené ke šplhání po svislých kmenech. Dva
prsty v tom případě směřují dopředu a dva dozadu. Jejich silný a pružný ocas jim
poskytuje oporu při šplhání a tlumí údery zobáku. V ČR jich žije 10 druhů a všechny jsou
chráněné.
Strakapoud velký (Dendrocopos major)- Menší než kos. Zbarvení bílo-černé, samec – na
týle červený proužek, mladí ptáci červené i temeno, červené i podocasní krovky, břicho je
bíle a ostře ohraničené. Hlas: v sedě i v letu „kik“, v rozčilení je opakuje dlouho a rychle
za sebou. Při hašteření „křkřkř…“. Velmi hojný ve všech typech lesů, mimo hnízdění i
v zahradách, parcích a stromořadích.
Obr. 3
1.3
Strakapoud velký (Dendrocopos major), samice vlevo a samec vpravo
Řád: Sovy (Strigiformes)
Sovy mají vesměs velmi nenápadné zbarvení a výjimečně měkké peří s hřebínkovitým
okrajem, které umožňuje naprosto tichý let. To jim napomáhá při přiblížení ke kořisti, a navíc
umožňuje orientaci sluchem. Kolem očí mají vějířovitě uspořádané peří tzv. závoj. Podobně
jako dravci mají také zahnutý zobák. Prsty jsou porostlé peřím a 4. prst je tzv. vratiprst, který
se může otočit dopředu nebo dozadu. Samice sov jsou větší než samci, velikost od 12 do
84 cm.
Sovy slyší i ultrazvuk. Některé druhy mají jedno ucho výše než druhé – díky tomu mohou určit
pozici objektu - nejen stranový, ale i výškový úhel.
4
Sovy také velmi dobře vidí na dálku, a to i za velice špatných světelných podmínek. Nablízko
však tak dobře nevidí a proto se, například při porcování kořisti, řídí pomocí
štětinovitých pírek u kraje zobáku (vibrisy). Na rozdíl od ostatních ptáků mají oko překryté
horním víčkem, nikoli spodním. Jejich zorný úhel je 160° a hlavu mohou otočit až o 270°.
Výr velký (Bubo bubo)- Největší evropská sova s ušima z peří na hlavě a oranžovýma
očima. Zbarvení je načervenale žlutohnědé s početnými černými skvrnami. Hlas: samec
slabé „uhu“ nebo delší spojené „hů-ú-u“, jednotlivá volání krátce za sebou (asi po 10 s);
samice řídce vyšší „uhu“ nebo „ujhu“; mláďata vydávají v rozmezí 5-10 s „fšt“ nebo
„chéji“. U nás hnízdí na mnoha místech.
Obr. 4
1.4
Výr velký (Bubo bubo)
Řád: Měkkozobí (Columbiformes)
Jsou středně velcí ptácí s charakteristickou stavbou zobáku, který je tvrdý pouze na špičce a
báze je kryta ozobím. Živí se semeny a suchými i dužnatými plody. Mláďata jsou krmivá,
rodiče je krmí potravou z volete, které má dva postranní vaky. Původně skalní ptáci, později
stromovití a dnes s oblibou žijí v blízkosti lidských sídlišť.
Holub doupňák (Columba oenas)- Velikost jako holub domácí. Zbarvení je šedé a hruď
vínově načervenalá, krk je kovově zelený, na křídlech mají tmavé konce a 2 tmavé pásky,
5
na ocasu je 1 hnědá páska. Hlas: opakované houkání – „hů-u-u“ nebo jednoduché „hů“.
Tažný a hnízdí méně než dříve.
Obr. 5
Holub doupňák (Columba oenas)
6
1.5
Řád: Pěvci (Passeriformes)
Jedná se o největší řád třídy ptáků. Více než polovina druhů ptáků jsou právě pěvci.
Jsou přizpůsobeni díky svým nohám životu na stromech. Pro pěvce je
nejcharakterističtější schopností přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité
hlasové projevy, jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. V krku mají
složité svalstvo kontrolující hlasivky a zpěvný orgán syrinx. Díky němu mají výbornou
kontrolu nad hlasem. Zpěvem označují své teritorium, také jím
vábí samec samičku k páření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy
pěvců. Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto
řádu se starají o krmivá mláďata.
Červenka obecná (Erithacus rubecula)- Kulovitý tvar těla s načechraným peřím. Dobře
viditelná jsou oranžovočervená prsa, líce a čelo, naopak horní strana těla a ocas jsou
našedle olivové. Vyznačuje se trhavým pohybem ocasu a křídel. V zimě bývá málo
plachá. Drží se převážně při zemi, ale při zpěvu ji najdeme v koruně. Vábení: série
„c(i)k“ nebo „c(e)k“, méně slabé „c(í)h“ nebo „cib“. Zpěv: směs rychle po sobě
následujících skupin vysokých i nízkých flétnových tónů a cvrčivých a svištivých zvuků.
Obr. 6
Červenka obecná (Erithacus rubecula)
Pěnkava obecná (Fringilla coelebes)- Jeden z našich nejhojnějších ptáků velikosti
vrabce. Mechově zeleně zbarvený kostřec a 2 světlé pásky na křídlech (bílá a žlutá).
Samec má ve svatebním šatu bledě vínově červenou hruď a hlavu po stranách, temeno
je popelavé a hřbet je tmavohnědý. Samice a mladí jsou nenápadně šedohnědí a shora
nazelenalí s šedou hrudí a bílým břichem. Vábení: „pink“ nebo „vin“.
Zpěv: řada rychlých tónů (tlukot) s na konci hrčivým motivem. V létě se ozývá „trí“
nebo „fít“. Celoroční pták, který hojně hnízdí.
7
Obr. 7
Pěnkava obecná (Fringilla coelebes)
Sýkora babka (Parus palustris)- Druh sýkory, který je menší než vrabec. Na spodu
bělavá, zeshora hnědavá, na temeni a týlu má černou čepičku, bílé líce a černou skvrnu
na bradě. Mladí ptáci jsou barevně nevýrazní. Pohybuje se často při zemi a v křovinách.
Vábení: „istje“ a násilné „dedede“. Zpěv: rytmické 1-3slabičné „tji tji tji“, „djep djep“,
„civrid civrid“, „tyjupli tyjupli“. Je stálá a hojně hnízdí.
Obr. 8
Sýkora babka (Parus palustris)
Brhlík lesní (Sitta europaea)- Velký jako vrabec a je přikrčený. Má krátké nohy,
plochou hlavu, dlouhý a špičatý zobák. Dokáže šplhat po stromech i hlavou dolů. Shora
je modrošedý, zespodu světle žlutohnědý a s čenou páskou přes oko. Vábení: krátké a
tenké „cit cit“, „ťo ťo ťoťoťo“ nebo „tě …“. Zpěv: „ví ví ví“ vysoká a rychlá série
„vivivivi…“, klesající „tyjé tyjé…“ a stoupající „úju“. Stálý a hodně hnízdí. Nejen v lesích,
ale i parcích, zahradách a alejích.
8
Obr. 9
Brhlík lesní (Sitta europaea)
Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)- Menší než vrabec. Bílé břicho, hrdlo a prsa
žluté, stejně tak nadoční široký proužek. Vábení: opakované „dý“. Zpěv úsečné
zrychlující se zvuky zakončené „sip sip sip… sipsipsipsiprrrrr“. Zpívá i za letu jako jediný
z našich budníčků. Hnízdí a žije v listnatých a smíšených lesích hlavně nížin. Tažný.
Obr. 10 Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)
Drozd zpěvný (Turdus philomelos)- Menší než kos. Shora olivově hnědý, naspodu bílý
a s nažloutlou hrudí s tmavými skvrnami. Za letu žluté spodní křídelní krovky. Často se
zdržuje na zemi, ale zpívá na stromech. Vábení: „cip“. Poplašný křik jako u kosa. Zpěv:
velmi bohatý, jasný a hlasitý. Hojně hnízdí nejen v lesích, ale i sadech a zahradách.
9
Obr. 11 Drozd zpěvný (Turdus philomelos)
Čáp černý (Ciconia nigra)- Má bílé pouze břicho, jinak je celý leskle černý, mladí jsou
tmavě hnědí se skvrnami. Zobák a okolí oka je sytě červené, u mladých žlutý a pak
zelený. Potravu loví v potocích a tůních lesa. V letu drží krk níže než hřbet. Hlas: hlasité
zvuky pouze při hnízdění a starší mláďata při vyrušení.
Obr. 12 Čáp černý (Ciconia nigra)
10
ÚVOD
2. LESNÍ MĚKKÝŠI:
Lesní měkkýši náleží mezi suchozemskou faunu, kterou odborně nazýváme
malakofaunou a patří mezi suchozemské plže. Ti sice nejsou tak známí nebo barevně a
tvarově rozmanití jako mořští nebo i sladkovodní měkkýši. Přesto náleží mezi druhově
bohaté skupiny živočichů, které nám mohou hodně napovědět o stavu prostředí, v kterém
žijí. Tento živočišný kmen Mollusca zahrnuje živočichy, kteří jsou charakterističtí měkkým a
slizským tělem, žláznatým pláštěm a schránkou, která měkkýše může ochraňovat jen
částečně nebo zcela. U plžů jí říkáme ulita.
Třídu plžů Gastropoda dělíme podle polohy dýchacích orgánů na předožábré,
zadožábré a plicnaté. Nás dnes budou zajímat plicnatí plži, kteří se přizpůsobili životu na
souši (Pulmonata). Ulita je u nich vyvinutá nebo je redukovaná, případně chybí. Zajímavé je,
že existují vodní druhy plicnatých plžů, které se vrátily pod hladinu, pak dýchají buď vzdušný
kyslík, nebo si vytvořili žábru a dýchají kyslík rozpuštěný ve vodě.
Schránky plžů, které jsou nejvíce nápadné a často nám prozrazují jejich přítomnost i
v zimním období, protože zůstávají po nich na jejich lokalitách i po odumření. Ulita se skládá
z několika vrstev. První je tvořena konchinem, což je bílkovina podobná složením chitinu, pak
následuje uhličitan vápenatý. Poslední vrstvou je perleť, kterou ale nacházíme plně
vyvinutou pouze u mlžů, jako jsou např. perlorodky a velevrubi.
Schránka plžů je velice důležitá i z hlediska poznávání jednotlivých druhů vůbec.
Věda, která se zabývá strukturou schránek měkkýšů, se nazývá konchologie. Barevnost
schránek pak závisí na kombinaci 4 základních pigmentů: žlutých karotenoidů, černých
melaninů, zelených porfirinů a červených a modrých indigoidů.
Co nám ulita napoví?
Ulita plžů se skládá ze závitů a je na vrcholu nejužší, naopak u základny je nejširší. Zde
bývá také otvor pro tělo plže – ústí. Šířka ulity je kolmá na její výšku a je to vzdálenost 2
nejvyklenutějších míst schránky plže. Na ulitě můžeme najít ještě mnoho dalších znaků, jako
je píštěl (otvor, který vytváří vnitřní stěny závitů na spodní straně ulity, když k sobě
nepřiléhají), směr vinutí závitů (pravotočivé, levotočivé – určíme podle polohy otevřeného
ústí, když postavíme ulitu na základnu ústím proti sobě), kýl (hrana na ulitě), šev (kde se
k sobě závity npřikládají). Ústí se skládá z patra (horní část), cívkový okraj (část přiléhající
k cívce nebo píštěli) a hltan (vnější část).
11
Obr. 13 Stavba ulity
Pod ulitou plžů najdeme plášť – kožní záhyb, který vně produkuje ulitu a uvnitř vytváří
plášťovou dutinu, kde najdeme plíce nebo žábru a srdce. Další zajímavý orgán najdeme na
začátku trávící soustavy plžů a to v jícnu, kde najdeme jazyk a na něm chitinovou pásku –
radulu. Která funguje spolu s čelistí jako struhadlo a je dokonce rodově nebo druhově
charakteristická.
12
2.1
Podtřída: Plicnatí (Pulmonata)
2.1.1
Čeleď: Orculidae (Sudovkovití)
Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá)
Ulita: žebrovaná, světle hnědé barvy, u ústí až 2 splývající záhyby, poslední 3 závity
jsou užší, čerstvá ulita má na sobě jemné ostny.
Velikost ulity: v -4, 5-6 mm, š-2-2,5 mm
Biotop: les, staré stromy, skalky, teplomilná a vápnomilná, blízko vodních pramenů.
Patří mezi vzácné druhy.
Obr. 14 Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá)
2.1.2
Čeleď: Enidae (Hladovkovití)
Ena montana (Hladovka horská):
Ulita: špičatě kuželovitá s tupým vrcholem, silnostěnná, mírně průsvitná a matně
lesklá (7-7,5 závitů). Ústí je eliptické šikmo uťaté patrem. Píštěl je velmi úzká a
zakrytá. Barva ulity je hnědá.
Velikost ulity: v- 9-14 mm, š- 6-6,5 mm.
Biotop: les, staré stromy, skalky.
13
Obr. 15 Ena montana (Hladovka horská)
2.1.3
Čeleď: Cochlicopidae (Oblovkovití)
Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná)
Ulita: nejmenší z rodu, světle rohová až bělavě žlutá barva.
Velikost ulity: v- 4-5 mm, š-2,2mm
Biotop: xerotermní skály, suché svahy, suťové háje, je vzácnější.
Obr. 16 Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná)
14
2.1.4
Čeleď: Succineidae (Jantarkovití)
Succinea putris (Jantarka obecná)
Ulita: 3-4 závity, s vejčitým ústím a jeho horním ostrým rohem, ulita je tenkostěnná a
průsvitná, barva ulity je variabilní (žlutá-hnědá). Velikost ulity: v-16-22 mm, š- 8-12 mm.
Biotop: u vod, často na listech, hlavně v nižších polohách
Obr. 17 Succinea putris (Jantarka obecná)
15
2.1.5
Čeleď: Endodontidae (Vrásenkovití)
Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá)
Ulita: pruhovaná, se střídavými světlými a rudohnědými příčnými pásky, s pomalu se
rozšiřujícími závity, hustě žebernatá.
Velikost ulity: v-2,4-2,8 mm, š- 5,5-7 mm.
Biotop: významný lesní druh, zejména na padlém dřevu, druhotně synantropní na
vlhkých místech.
Obr. 18 Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá)
16
2.1.6
Čeleď: Arionidae (Plzákovití)
Arion rufus (A. ater - Plzák lesní)
Bez ulity, velký druh, barevná variabilita – oranžový, hnědý nebo černý, chodidlo
šedé, dýchací otvor na pravém předním okraji pláště.
Velikost: až 15 cm
Biotop: Velmi hojný ve vlhkých jehličnatých lesích.
Obr. 19 Arion rufus (A. ater - Plzák lesní)
2.1.7
Čeleď: Limacidae (Slimákovití)
Limax maximus (Slimák největší)
Bez ulity, velký štíhlý druh, barevná variabilita – světle až tmavě šedý, pruhovaný
nebo skvrnitý, Dýchací otvor je v zadní polovině štítu.
Velikost: 10-20 cm
Biotop: Obývá listnaté lesy, častý synatrop ve sklepích a kanálech.
17
Obr. 20 Limax maximus (Slimák největší)
2.1.8
Čeleď: Clausliidae (Závornatkovití)
Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká)
Ulita: lesklá levotočivá ulita bez žebírek, ale rýhovaná, 11-12 závitů, obústí s bělavým
pyskem a návalkem.
Velikost ulity: v- 15-17 mm, š- 4 mm
Biotop: Hojně obývá listnaté lesy, často na kmenech a pod kůrou.
Obr. 21 Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká)
18
2.1.9
Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná)
Ulita: levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná, 12-13
závitů, ústí se silným pyskem a obústí s vyvinutým zoubkem (járkem), na týlu s
hřebenem i brázdou
Velikost ulity: v- 16-18 mm, š- 4 mm
Biotop: Nejhojnější vřetenatka u nás, synantropní, v hrabance, na starém dřevu a
vlhkých místech. Původně lesní druh.
Obr. 22 Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná)
2.1.10
Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná)
Ulita: malá levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná. Ústí
s pyskem a zřetelným járkem.
Velikost ulity: v- 10 mm, š- 3 mm
Biotop: Řídce obývá vlhké suťové lesy, kde žije v opadance.
Obr. 23 Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná)
19
2.1.11
Čeleď: Hygromiidae
Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná)
Ulita: stlačeně okrouhlá, tenkostěnná, křehká a průsvitná. Povrch nepravidelně zrnitý.
Skvrnitý plášť zřetelně prosvítá. Ústí rozšířené, píštěl velmi široká.
Velikost ulity: v- 9-11 mm, š- 12-16 mm
Biotop: vlhká údolí, úpatí skal
Obr. 24 Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná)
2.1.12
Čeleď: Hygromiidae
Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá)
Ulita: kuželovitá až kupolovitá, tenkostěnná a průsvitná s hustými chloupky, ústí
zploštělé s pyskem a různě vyvinutým zubem. Zbarvení hnědé.
Biotop: vlhké údolní suťové lesy pahorkatin a hor
20
Obr. 25 Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá)
2.1.13
Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití)
Arianta arbustorum (Plamatka lesní)
Ulita: kulovitá a kuželovitá, tenkostěnná a průsvitná, ale pevná, ústí s pyskem.
Zbarvení je kaštanově hnědé s četnými slámovými skvrnami a s případnou tmavou
páskou.
Biotop: vlhké různé lesy pahorkatin a hor.
Obr. 26 Arianta arbustorum (Plamatka lesní)
21
2.1.14
Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití)
Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá)
Ulita: stlačeně kulovitá až vypouklá, tenkostěnná, průsvitná a málo pevná
s prohnutými chloupky, trojúhelníkové ústí s pyskem a 3 zoubky. Zbarvení narudle
hnědé.
Biotop: mezi kameny a pod padlými kmeny, suťové lesy pahorkatin a hor.
Obr. 27 Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá)
3 ZÁVĚR
Cílem této exkurze není Vás naučit všechny druhy ptáků a měkkýšů, kteří v našich
lesích najdeme, ale seznámit Vás s nejčastějšími a nejzajímavějšími z nich a naučit Vás je
prakticky poznávat podle jejich jednoduchých znaků, které jsou dobře viditelné nebo
slyšitelné, což se nám doufám podařilo.
LITERATURA
1. AnimalBase. http://www.animalbase.unigoettingen.de/zooweb/servlet/AnimalBase/search/, staženo 25. 11. 2013
2. Balát, F.: Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Academia. Praha. 1986.
3. Klíč k určování naších ptáků v přírodě.
http://www.prirodainfo.cz/klic_k_urceni.php?klic_id=1/, staženo 18. 11. 2013
4. Pfleger, V.: Měkkýši. Artia. Praha 1988.
5. Terrestrial Mollusc Tool. http://idtools.org/id/mollusc/index.php/, staženo 15. 11. 2013
6. Třída Gastropoda. http://www.kbi.zcu.cz/OB/studium/invert/skri/mol_cr.htm/, staženo
23. 11. 2013
7. Wikipedia, free encyclopedia. http://en.wikipedia.org/wiki/, staženo 20. 11. 2013
22

LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI

Transkript

Podobné dokumenty

Lori černý Kakadu palmový

romeo a julie

Španělsko - Základní škola Pěnčín

Ploštěnci, hlísti a měkkýši - Otázky z biologie a chemie