Lekce ze života - Jeroným Klimeš

Sobota 29. srpna 2009
LIDOVÉ NOVINY
Foto LN – Jindřích Mynařík
LEKCE ZE ŽIVOTA
Rozchod je horší
než rakovina
Jeroným Klimeš (42), psycholog
LUCIE BARTOŠOVÁ
Byl jsem náboženský fanatik.
Chtěl jsem jít na kněze. Tu myšlenku jsem zvažoval už na gymnáziu
a definitivně jsem ji opustil až ve 22
letech. Na vysokou jsem přišel z katolické rodiny z jižních Čech. Denně
jsem chodil ministrovat páteru Skoblíkovi do kostela sv. Ignáce na Karláku a přitom jsem studoval hydrogeologii na přírodovědecké fakultě.
Psychologem jsem se stal omylem. Je pár okamžiků v mém životě,
kdy mám pocit, že jsem byl řízen Božími úmysly. A moje psychologická
kariéra je jeden z nich. To nebylo
moje přání, ale jeho. Dodělával jsem
páťák geologie, zažádal jsem si
o prodloužení, ale zamítli to. Tak
jsem si dal přihlášku na filozofii, ale
přišla mi místo toho pozvánka na přijímačky z psychologie. A že prý to
nejde změnit. Na přijímačkách jim
povídám: Já jsem tady omylem. Oni
koukají do papírů: No, to vidíme.
Tak jsme tak debatili a nakonec si říkám, třeba mě to bude bavit.
Celibát a já. Ve dvaadvaceti letech
jsem začal chápat, že nejsem schopen dodržet celibát. Vždycky jsem
měsíc chodil s holkou a pak jsem jí
řekl: Sorry, já musím být knězem.
Holky trpěly a já jsem si říkal: Bože,
co to je za Kocourkov? Tak jsem
s ním udělal úmluvu. Buď budu mít
na to, abych dodržel celibát – ale to
jsem viděl, že nedokážu, anebo zkusím sbalit nějakou holku a z toho
udělám pořádný vztah.
Tehdy jsem si dal pauzu od katolíků. Kromě jiného mi vadilo, že
jsou moc zaprdění, co se týkalo takových malicherností, jako je zákaz
onanie nebo antikoncepce. A pak
jsem vlezl mezi ty takzvaně normální lidi a zjistil jsem, že tam zas platí
přikázání o tom, jaké máte mít brýle
a značku trička. Onanie je možná
malicherná, ale tohle jsou mnohem
větší ptákoviny! Zlatý křesťanství,
začal jsem si opět postupně říkat.
Největší životní lekce. Sbalil
jsem psycholožku ze Slovenska,
polodisidentku, a – což jsem zjistil
až po několika letech – jednu
z mnoha kopií mého táty. Vyčítavá, tvrdá a panovačná, ale hodně
chytrá. Vždycky jsem šel po chytrých holkách s bystrým rozumem –
po kopiích táty. Říkám tomu teorie
problematické osoby: člověk si nevybírá jako partnera „matku“ nebo
„otce“, ale toho, s nímž měl v dětství největší problémy.
Byl to poctivý přechozený
vztah, po pěti letech jsme si řekli,
že si dáme pauzu. Jenže já jsem trpěl. Přišel jsem za ní za půl roku,
jestli bychom to nemohli znovu dát
dohromady. No a ona už měla nějakýho jinýho geologa. Na rok jsem
zahučel do strašné deprese. Nejhlubší krize mého života, kdy se rozpadlo úplně všechno. Velkou ránu
dostala i moje víra. Mirka byla přece poslaná od Boha! Měl jsem pocit, že jsem udělal maximum, a přesto to nevyšlo. Jediný, kdo na tomhle
hřišti mohl něco udělat, jsi byl ty,
Bože, tak neser, říkal jsem mu.
Z osobní krize jsem vytřískal
doktorát. Na konci vztahu jsem
k Mirce cítil fyzický odpor, vyloženě se mi hnusila. A když jsem ji
chtěl zpátky, tak pro mě najednou
byla nejkrásnější a nejlepší holka.
To mě fascinovalo: tehdy byla zapnutá odpudivá síla a teď je zapnutá
přitažlivá síla. Byly tam obě, existovaly vedle sebe a kupodivu se nemísily! Tehdy jsem si uvědomil, že to,
co prožívám, není popsané v žádné
knížce. A tak vznikly základní kapitoly mojí knihy Partneři a rozchody. Nakonec jsem se Bohu omlouvil
a i poděkoval. Je to jako s injekcí –
taky to bolí, ale pomůže to.
Teologicko-přírodovědně-psy-
chologický eintopf. Krize narvala
všechny oddělené světy mého mládí do jednoho kotle a tam to svařila
v homogenní hmotu. Od té doby nemám jako většina věřících svět
vědy a svět víry, ale jen jeden svět.
Začal jsem chápat, že to, co se říká
tady teologicky, je vlastně totéž
jako to, co se jinde říká jinou hatlamatilkou psychologicky.
Nejhorší jsou vztahy bez projektu. Tedy hlavně bez dítěte. Dítě je
nejlepší projekt na dvacet let, co
můžete mít. Takže když vidím, že
někdo má vztah šest let a nemá
děti, ptám se, proč. Chtějí se snad
rozejít? A když ne, tak co tedy chtějí? Tuší vůbec, že se jim ten vztah
samovolně rozpadne?
Lidé většinou dost dobře vědí,
co chtějí a co nechtějí, ale neznají cestu, která k tomu vede. V rámci
záchrany vztahu dělají tisíce akcí,
které vedou k jeho zničení.
Rakovina je choroba, která neklame. Když bylo mé nejstarší dceři Juditce půl roku, byl jsem jednou
v Brně u ombudsmana. Sáhnu si na
krk a koukám, boule jako pomeranč. Byl to lymfom, zhoubné bujení bílých krvinek. Rakovina ale
není záludná. Už na začátku víte, že
to bude hrozný. Když to přijde, je
to hrozný, a když to skončí, tak si říkáte, no, bylo to dost hrozný. Oproti tomu rozchod je tak nebezpečný
právě kvůli tomu, že na začátku vypadá jako brnkačka, teprve na konci člověk zjistí, že to bylo zničující
a mnohonásobně horší, než si dokázal kdy představit. Na začátku většiny rozchodů je iluze: bude to jednoduché, rychlé a vyřeší to problémy.
Ne. Je to dlouhé, složité a problémů
to víc nadělá, než vyřeší.
Když máte rakovinu, musíte
z věcí, které chcete udělat, devadesát devět procent vyházet a nechat
si jen ty nejdůležitější. S lymfo-
mem na krku jsem tedy svůj životní plán zredukoval ze čtyřiceti roků
na dva. Ptal jsem se Boha, co by ještě ode mě chtěl. Tehdy jsem se rozhoupal a napsal knížku o Kristu
(Psycholog a jeho svědectví o Kristu – pozn. red.), kterou jsem původně odkládal na dobu, až mi bude šedesát, sedmdesát.
Když máte kozu, tak ji nenaučíte dělat bobky do krabičky. Dělá
bobky, kudy chodí. Stejně je to
i s muži: Zkuste si ho převychovat,
ale zjistíte, že to nejde. Ani ženu nevycvičíte, aby nechtěla duševní porozumění. To je dáno geneticky, ne
žádnou výchovou. Když se kouknete na lva a na lvici: je chování lva
a lvice dáno odlišnou výchovou?
U lva jsme přesvědčení, že je to geneticky dané, a u chlapa ne? To, že
my muži myslíme penisem, že
když se podíváme na ženu, hned
nás napadají věci, které ženu v té
chvíli ještě vůbec nenapadají?
Na gender studies je jedna sympatická věc: ženy, které to dělají,
nejsou moc reprodukceschopné.
Takže dočkejme času jako husa klasu a ony časem vyhynou.
Žijeme v době ekvivalentní středověkému moru: v každé generaci je skoro o padesát procent méně
lidí. Proto je ohromný evoluční
tlak, aby přežili jen ti, kteří mají zarputilou tendenci se rozmnožovat.
Evoluce je mnohem přísnější než
Bůh, protože je neosobní. Ona se
na vás koukne a řekne: Rozmnožili
se? Ne? Tak budou z dalšího vývoje eliminováni – geneticky, ideologicky, kulturně. Vyhynou všechny
ty módy a ideologie, které nedrží
lidi pohromadě a nevytvářejí stabilní rodinu se šťastnými dětmi, které
jsou rády na světě a radostně plodí
další děti. Zkrátka jak kdysi Jan
Werich řekl Jiřímu Diensbierovi:
„Mějte děti, protože děti jsou projevem lidského optimismu.“