Jeremiáš 7

Jr 7:1−11
Jeremiáš v bráně
Pozdravuji Vás apoštolským pozdravením: milost vám a pokoj od Boha Otce na−
šeho a Pána Ježíše.
1. První čtení: Ezd 9.7−9; Mt 21.10−14
7
Ode dnů svých otců až dodnes jsme se velice proviňovali. Pro své nepra−
vosti jsme byli spolu se svými králi a kněžímivydáni do rukou králů zemí,
pod meč, do zajetí v loupež i k veřejnému zahanbení, jak je tomu i dodnes.
8
Je to nyní malý okamžik, co se nám dostalo smilování od Hospodina, naše−
ho Boha, který nám zachoval hrstku těch, kdo vyvázli, a dal nám zakotvit
na svém svatém místě. Náš Bůh nám dopřál, že se naše oči rozjasnily, dal
nám pookřát v našem otroctví. 9Byli jsme otroky, ale náš Bůh nás v našem
otroctví neopustil. Příznivě nám naklonil perské krále a dal nám pookřát.
Mohli jsme obnovit dům svého Boha a vystavět, co bylo v troskách. Byl na−
ší záštitou v Judsku i v Jeruzalémě.
10
Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se:
„Kdo to je?“ 11Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta
v Galileji.“ 12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvo−
ří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13řekl jim: „Je
psáno: ,Můj dům bude zván domem modlitby‘, ale vy z něj děláte doupě lu−
pičů.“ 14I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.
2. Píseň č. 243: Hrad přepevný
3. Modlitba
Základní text pro naše uvažování je zapsán v Jeremiášově proroctví v sedmé ka−
pitole 1−11.
1
Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremiášovi: 2„Postav se do brány
Hospodinova domu a volej tam toto slovo. Řekneš: Slyšte slovo Hospodinovo,
všichni Judejci, kteří vcházíte těmito branami klanět se Hospodinu.“ 3Toto praví
Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Napravte své cesty a své skutky a nechám vás
přebývat na tomto místě. 4Nespoléhejte se na klamná slova: »Je to chrám Hospo−
dinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.« 5Jestliže napravíte své cesty a své
skutky, budete−li mezi sebou zachovávat právo, 6nebudete−li utlačovat bezdomov−
ce, sirotka a vdovu, nebudete−li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebude−
te−li chodit ke své škodě za jinými Bohy, 7pak vás nechám přebývat na tomto mís−
tě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům na věky věků. 8Ale vy spoléháte na klamná
1
slova, jež nejsou k užitku. 9Smí se krást, vraždit, cizoložit, křivě přísahat, pálit ka−
didlo baalům a chodit za jinými neznámými bohy? 10A přitom přicházíte a stavíte
se přede mne v tomto domě, který je nazýván mým jménem, a říkáte: »Jsme vysvo−
bozeni.« To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti? 11Což se stal ve va−
šich očích tento dům, který je nazýván mým jménem, úkrytem lupičů? Hle, také já
vidím, je výrok Hospodinův.
Dej ať Tvé slovo je pokrmem, který občerství a potěší naši vyprahlou a okora−
lou duši. Amen.
Tak nám to letos pěkně vyšlo. Včera večer jsme se společně sesedali k štědro−
večerní hostině a dnes, hned ráno, pěkně na bohoslužbu. Podařilo se nám opět po
roce projít tím předvánočním martyriem shánění, vymýšlení, úklidu a pečení a va−
ření a teď už nás čeká jen pár dní do nového roku, v kterém se minimálně na osm
tisíc let rozloučíme s jedničkou na počátku letopočtu.
Scházíme se společně na první svátek vánoční, v den, kdy se celý západní křes−
ťanský svět upomíná na událost narození Ježíše Krista v judském Betlémě. Je to
svátek, který nám umožňuje zpřítomnit si událost starou dva tisíce let a zároveň
v jakémsi průhledu být u toho, když se Bůh radikálním způsobem vlamoval do na−
šich dějin a tím potažmo do našich životů.
Kladu si otázku, čím jsou dnes Vánoce – snad největší, alespoň podle shonu
a hluku okolo, křesťanský svátek. Co znamenají pro mne, pro nás, pro ty okolo
nás. Jistě nejsem schopen udělat ucelený sociologický rozbor. Pouze pár momen−
tů, letmých pohledů, které mě napadají a honí se mi hlavou při přemítání o tomto
tématu.
Při dojímavém pohledu do vyřezávaných jesliček starého betléma, který se
v lepším případě ještě pohybuje, podlehneme sentimentu a snadno rozjitříme svou
duši. Najednou jsme plni rozdávačného optimismu a ochoty zout i vlastní boty,
když někdo potřebnější o ně požádá. Na tuto strunu hrají různé nadace a charita−
tivní akce, které předpokládají, že po uplynulých dlouhých hubených měsících ve
kterých spíše živořily a téměř nikdo si na ně nevzpoměl, zalátají alespoň ty nej−
větší díry ve svých permanentně minusových rozpočtech. Rozumějme, ani slovo
proti těmto akcím a občanským aktivitám, jejichž činnosti si naopak hluboce vá−
žím. Jenom přede mnou stojí otazník, zda to není málo, jednou za rok očistit své
špinavé svědomí záplavou dobrých skutků, ve formě účasti na sbírkách a advent−
ních koncertech, abychom s rádoby čistým štítem mohli vstoupit do nového roku.
Nepovolává nás Kristus k něčemu víc než k permanentnímu očišťování se? Totiž
k permanentní čistotě? Udělat toto pojetí ve svém životě skutečností. Ne pomáhat
pouze tehdy, když pomáhající prosí, ale pomáhat i tehdy a právě tehdy, když ni−
kde nikdo neprosí, protože se stydí požádat nebo neví, o koho by se mohl opřít,
ke komu by mohl zajít. To nemohu udělat ani já sebelepším kázáním, či přesvěd−
čováním, ba ani vy nějakou autosugescí. To je práce Ducha svatého.
V souvislosti s tím jak prožíváme a chápeme vánoční svátky přede mnou vy−
2
stoupil náš základní text. Jeremiáš je hluboce vnitřně trýzněným člověkem, který
žije v obrovském přepětí dvou skutečností. Tou první, pro nás bližší, jsou reálie
judského lidu, jeho každodenní lopotění a pachtění, ale i jeho náboženské vzepě−
tí a politický pragmatismus. Druhou skutečností je mu realita Hospodinova slova,
které je ale v příkrém rozporu s tím co kolem sebe vidí a čím žijí jeho současní−
ci. Jeremiáš je osamoceným Hospodinovým tribunem. Je ve dvojím ohni. Proro−
kuje lidu nevhodné slovo v kritickou chvíli, kdy jej národ není schopen vnímat
a na druhé straně jej Bůh neustále a znovu tlačí k novým a novým svědectvím.
Již brzy nastane doba, kdy babylónské hordy dobudou Jeruzalém. Doposud ni−
kdo tomu nevěří. Babylónské ohrožení nevede k pokání ale prohlubuje pyšnou
samolibost. Ani sto let stará zkušenost Severního Izraele, který byl vyhlazen Asy−
řany se nezdá být dostatečně poučnou, ostatně v té době již patrně téměř zapome−
nutou. A také spíše oslavovanou, vzhledem k permanentnímu nepřátelství obou
království. Tehdy působí charizmatický prorok Jeremiáš a my dnes stojíme před
jedním z Hospodinových poselství, se kterým ho Bůh poslal ke svému lidu. Slo−
vo, které máme před sebou jako základní text je slovem nikoliv Jeremiášovým,
nýbrž Hospodinovým. To slovo jak máme řečeno v textu se stalo, tedy nebylo to
na Jeremiášovi, zda se rozhodne jít či nejít. Slovo se děje nezávisle na nás. My
jsme těmi, kteří se slovu vydají a jdou ho oznamovat, nebo těmi, kteří se jím pře−
moci nenechají. Jeremiáš jako citlivý a naslouchající neměl jinou šanci než jít
a kázat.
Judejci přicházejí k Hospodinovu chrámu na bohoslužbu. Jistě patřičně připra−
veni a naladěni. Ačkoliv přicházejí týden co týden a mnozí i častěji, očekávají
slavnostní chvíli. Chvíli vzácnou, chvíli přiblížení se k Hospodinu a přiblížení se
Hospodina. A v tom jsme jim velmi podobni. I my čekáme na jeho slovo, které
velebně zazní orámováno zpěvy a hudbou varhan. V bráně, při vchodu stojí ale
muž, který je nevítá přátelským úsměvem a tichým, pokorným pokynutím hlavy.
Ba ani vřelým stiskem ruky. Naopak, hlasitě pokřikuje na z daleka příchozí. Na−
prosto nectí svatost chvíle a potřebu usebrání se věřících. Hospodinovo slovo je
zde sdělováno úplně jinak, než bychom očekávali. Toto slovo není uvnitř chrámu
za povznášejících zpěvů žalmů, ale je vně, dokonce v bráně. Brána byla v tehdej−
ším orientě, ale něco jiného než naše dveře. Branou se nevstupuje pouze fyzicky,
jí se vstupuje také duchovně a v neposlední řadě sociálně. Je v tom zakódován po−
hyb zvnějšku dovnitř. Z nehostiného místa – pustiny do místa pohostinného, přá−
telského. Brána města hrála velkou úlohu v náboženském, politickém i spole−
čenském životě. Vzpomeňte na muže, kteří sedávali „v branách“, ať to byl Lot,
Bóz či Jób nebo David a Mardocheus a další. V branách se soudilo, dokonce slou−
žily jako audienční místo pro krále, konaly se v nich trhy. Brána chrámu v tomto
smyslu měla ještě významější roli. Oddělovala totiž profánní a sakrální. Touto
branou jakoby vycházel Hospodin do ulic. A naopak se jí všichni utíkají dovnitř
do Božího domu, aby se oddělili od všednosti. Z toho místa Jeremiáš vykřikuje
Boží poselství. Najednou se Hospodin zosobňuje ve svém slovu a skutečně mezi
3
lid vychází. Brána se stává jakýmsi průduchem jeho vůle a konání. Příkřeji lze ří−
ci o té situaci: Slovo nezní tam, kde ho chceme mít, ale tam, kde jej Bůh pošle
a Bůh ho posílá mezi lidi na ulici a ne mezi kostelní lavice. Toto je také vlastně
obsah Jeremiášovy promluvy. Boží Slovo jde mezi lidi. Není sterilní, nýbrž plod−
né. Nevybíjí se tam, kde nenajde úrodnou půdu. Proto nemůže zaznívat k uším,
které jsou hluché, ale pomlouvá k těm, kteří jsou slyšící, k těm, kteří toto slovo
přijmou a ono v nich ponese užitek. Tak, jak to ostatně později říká Kristus slovy,
která máme zaznamenána u Lk 8,15: Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slo−
vo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.
Hospodinovo slovo je určeno všem. Nikoho neupřednostňuje a nikoho neopo−
míjí. Před tímto slovem jsou všichni ve stejné pozici. Totiž v pozici velmi nepří−
jemné a prekérní. Lidu, který jde slavit bohoslužbu je totiž řečeno, aby šel raději
jinam. Přece pokud slovo zaznívá na ulici a ne v chrámu a já jsem přišel za tím
slovem, nemám už v chrámu co pohledávat. Jak jinak si také vysvětlit Jeremiášo−
va slova o nápravě cest a skutků. Asi mu nešlo o to vyspravit kamenité cesty asfal−
tem, či rozšířit počet jízdních pruhů na silnici. V pátém a šestém verši se snadno
můžeme dovědět co tím Jeremiáš myslí: budete−li mezi sebou zachovávat právo,
nebudete−li utlačovat bezdomovce, sirotka a vdovu, nebudete−li na tomto místě
prolévat nevinnou krev a nebudete−li chodit ke své škodě za jinými bohy. Tedy
Bohu je mnohem milejší nebo spíše upřednostňuje právo a spravedlnost před bo−
hoslužbou. Jeremiáš ostře varuje před spolehnutím se na náboženské zásluhy
a pokusy o zajištěnost v bohoslužbě jako alibi pro konání zla a nespravedlnosti.
Podstata nápravy je v pokání. Jestliže lidé pochopí důležitost vzájemné pomo−
ci, jestliže pochopí důležitost očisty od modloslužby, pak mají šanci přebývat
v zaslíbené zemi. Pokud ne, tak tuto šanci ztratili. Verše 3 a 7 říkají: Napravte své
cesty a své skutky a nechám vás přebývat v tomto místě.
Ve čtvrtém verši Jeremiáš varuje před sebeklamem, že Bůh ochrání lid jenom
proto, že je shromážděn ve správném stánku: Nespoléhejte na klamná slova: „Je
to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův“. Hospodin je ne−
ochrání a nezachrání jenom proto, že věří správnému Bohu a chodí na správné
místo. Stejně i my snadno můžeme podlehnout iluzi, že Bůh má jaksi povinnost
nás spasit či ochránit, protože navštěvujeme správná místa ve správný čas. Prů−
švih je v tom, že ta správná místa jsou také někde úplně jinde a na ty nám už ne−
zbývá v každodenním shonu čas. Na ty si vzponeme, pokud nám je ještě někdo
připomene v čase adventním.
Kraličtí překládají text o klamných slovech daleko ostřejším výrazem. Ten vý−
raz zní: slovích lživých. Pod klamnými slovy můžeme ještě cítit jakousi omluvu
pro toto konání, protože je pod vlivem iluze, kterou jsme si vytvořili, nebo nám
byla vsugerována. Ale pokud se jedná o lež, pak již neexistuje žádný pardon, žád−
ná omluva. Lež je vědomá a často příliš zřejmá pro toho kdo lže nebo si nalhává.
Ale ať už je to vědomá lež či pohodlná snaha zakrýt nepříjemnou pravdu mlhou
iluzí a klamů, vždy to má katastrofální následky pro vnímání rozdílu co je spra−
4
vedlnost a co nepravost, co je Hospodinovo a co ďábelského.
V devátém verši pokládá Jeremiáš sugestivní otázku: Smí se krást, vraždit, ci−
zoložit, křivě přísahat, pálit kadidlo baalům a chodit za jinými neznámými bohy?
A umocňuje ji další výtkou: A přitom přicházíte a stavíte se přede mne v tomto do−
mě, který je nazýván mým jménem, a říkáte: „Jsme vysvobozeni.“ Můžeme jistě
předpokládat zkaženost a prohnilost tehdejšího Izraele. Vždyť bez toho by bylo
nemyslitelné tak kruté trestání ze strany Boží. Dovolte mi ale malou polemiku,
která otevře pohled i z trochu jiné strany. K tomu nám poslouží text z následují cí,
totiž osmé kapitoly, kde je to závěr 10. a 11. verš: ...neboť od nejmenšího až po
největšího všichni propadli chamtivosti. Od proroka až po kněze všichni klamou.
Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: „Pokoj, pokoj!“ Ale žádný
pokoj není. To kupodivu není popis naší současné politické scény a situace okolo
opoziční smlouvy. Nicméně o to lépe porozumíme tomu, co chtěl Jeremiáš sdělit.
Více než obyčejnému lidu, kterému je předkládáno Hospodinovo slovo, je toto
slovo adresováno předákům. Knížatům, ale jmenovitě prorokům a kněžím, právě
těm, kteří mají nejvíce dbát o morální profil národa. A tito lidé zjevně zklamali.
Lid z tohoto ostrého slova není nikterak vyvázán, je pod stejně naléhavým sou−
dem, ale největší díl viny za vzniklou situaci morálního bahna, frustrace a rezig−
nace na právo nesou ti, u kterých se práva nelze dovolat přesto, že by o něj měli
z titulu své funkce dbát. Namísto rozpoznání krize a věnování se jejímu vyřešení
a nápravě, používají prázdné fráze o pokoji a klidu. Jako bychom to odněkud zna−
li. Ve všech biblických knihách, které se zabývají letopisy je naprosto zřejmé
jakou klíčovou úlohu hrají představitelé pro celý zbytek národa a to jak v pozi−
tivním, tak v negativním smyslu. Úloha elit je v biblickém podání naprosto neza−
stupitelná a rozhodující. Mohlo by se zdát, že tedy lid je v jakémsi vleku a tím ne−
nese odpovědnost za stav věcí. Ale potom by bylo nesmyslné, aby Jeremiáš
k tomuto lidu takto promlouval. Lid nese totiž svůj podíl viny a to právě ten po−
díl, že se chová jako tupé stádo. Namísto toho, aby tlačili na vrchnost, na ty, kte−
ří mají odpovědnost, rezignovali a nechají sebou vláčet. Těm, kdo je vedou by mě−
lo být jasné a zřejmé, že jejich konání je pod soudem nejenom Božím, ale
i soudem lidu. Možná i v tomto smyslu lze porotumět latinskému přísloví Vox po−
puli vox Dei. Hlas lidu, hlas boží. Navíc každý z nás může ve svém malém okru−
hu, tam, kde žije, spravedlnost a právo prosazovat, byť v drobných a zdánlivě ma−
licherných věcech. Snad je tím pro smích lidem okolo, snad to dělá ke své újmě,
ale Jeremiáš dosvědčuje, že je to jediná možná a správná cesta.
Přečtu vám závěr z knihy Martina Bubera Cesta člověka podle chasidského
učení, který pěkně popisuje, to co jsem se Vám snažil neohrabaně sdělit vlastními
slovy: Rabi Mendel z Kotska překvapil jednou několik učených mužů, kteří byli
u něho na návštěvě, otázkou: „Kde bydlí Bůh?“ Smáli se mu: „Jak to mluvíte!
Svět je přece plný jeho nádhery:“ On však zodpověděl svou vlastní otázku: „Bůh
přebývá tam, kam ho člověk pustí.“
Nakonec jde právě o to nechat Boha vejít. Člověk ho však může přijmout jen
5
tam, kde skutečně stojí, tam, kde žije, kde žije pravý život. Udržujme posvěcený
vztah s malým světem, jenž nám byl svěřen a v tom okruhu stvoření, s kterým ži−
jeme pospolu, pomáhejme posvátné duševní substanci dosáhnout dokonalosti. Vy−
tvořme na tomto svém místě prostor pro Boží přebývání, a pak nechme vstoupit
Boha dovnitř. Tolik Martin Buber.
Další skutečností, která je trnem v oku Jeremiášovi je modloslužba. Varuje před
pálením kadidla baalům a chozením za jinýmu bohy. Je asi zbytečné připomínat,
kde máme my ty své bohy a bůžky, ale chtěl bych se zastavit u principu modlo−
služby a možná nám to pomůže více otevřít oči a uvidět lépe i další souvislosti.
Mám zato, že Jeremiáš trefně definuje modloslužbu právě v 10. verši našeho od−
dílu. A přitom přicházíte a stavíte se přede mne v tomto domě, který je nazýván
mým jménem, a říkáte: „Jsme vysvobozeni.“ To proto, abyste mohli páchat všech−
ny tyto ohavnosti? Modloslužba není jenom v tom, že se zajímám o něco či něko−
ho jiného, než je Hospodin, ale je především a právě v tom, že v jistých skutečnos−
tech se snažím zajistit svou existenci. Totiž, že utíkám z prostoru Hospodinovy
nezajištěnosti, z prostoru víry skrze kterou uchopuji své bytí, do prostoru má dá−
ti, dal. Baal je totiž o tom, že pokud mu něco přinesu, či splním jakýsi úkol, či ri−
tuální úkon, pak dostanu to co požaduji. Ne tak jedná Hospodin. U něj si nikdy
nejsme předem jisti jak dopadneme, alespoň ve vezdejším životě a přesto po nás
chce bezvýhradné se spolehnutí. Pokud ale do bohoslužby vneseme systém úko−
nů, kterými si Hospodina zavazujeme, spoutáváme jej a přitahujeme si jej tímto
k sobě, pak jednoznačně konáme modloslužbu a nikoliv bohoslužbu. Svou lživost
a nepravost před Hospodinem nesmažeme tím, že splníme jím požadovaný počet.
Tím, že v sobotu přijdeme sem, u Boha nic nezískáme. Naopak podle Jeremiáše
můžeme získat tím, pokud vyjdeme tam kam nás Hospodin posílá. Stejný apel má
i Kristus ve svém podobenství o posledním soudu z Mt 24. Na jedné straně ti, kte−
ří se zaklínají Kristovým jménem a na druhé ti, kteří pokorně a v nezajištěnosti
slouží. Víme, kdo je tím, kdo u tohoto soudu je spravedlivým a kdo ne.
Oddíl našeho čtení končí svéráznou Hospodinovou poznámkou, která se mě
ovšem velmi líbí: Hle, také já vidím, je výrok Hospodinův. Nenechme se oklamat
zdánlivou Boží netečností. I oněm judejcům mohlo připadat, že jejich Bůh už snad
ani nevidí, že skutečnost jejich života je natolik všední a morální úpadek tak ve−
liký, že se o ně ani Bůh nezajímá. Bůh ale zde s jistou dávkou humoru odpovídá
těmto postojům. Nejenom vy to vidíte, ale také já. A víme, že Bůh tuto situaci ne−
přehlédl, nezapomněl na ně, ale právě skrze Jeremiáše je varuje. Je v tom potěše−
ní i skrze příkrá slova, že Hospodin je stále s nimi, stále je má na zřeteli a tedy mů−
žeme věřit, že i nám, i když se to nezdá, Hospodin vzkazuje: Hle, také já vidím.
Je nesporné, že podobné slovo, jaké kázal Jeremiáš nebylo nikterak řídké mezi
proroky. Již před ním mluvil na podobné téma v Judsku Izaiáš 1,11−17: „K čemu
je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných
obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků
6
a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce abyste šlapali má nádvoří?
Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny
odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemo−
hu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem
vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před
vámi oči. Ať se modlíte sebevíc neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se,
očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dob−
ro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímej−
te se pře vdovy. Neodpustil jsem si zde ocitovat velmi silný a expresivní oddíl
z Izaiáše. Prorok jde zde ještě dál než Jeremiáš. Nejenom, že bohoslužba bez
praktického života nikoho neochrání, tak jak to říkal Jeremiáš. Tato bohoslužba je
přímo modloslužbou a tím i odpornou Hospodinu. Tím odpornější, že se masku−
je za pravou bohoslužbu. V tu chvíli nemá smysl před Hospodina předstupovat:
Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Slavnostní shromáždění je ničem−
ností. Dokonce Bůh se jeví vyčerpaným, když je nucen je snášet. Ten Bůh, který
nikdy nezemdlívá, nikdy nespí je náhle vyčerpán a zhnusen slavnostními shro−
mážděními. A proč? Diagnóza je stále stejná. Nedostatek práva a spravedlnosti.
Dovolte, abych připomněl ještě jednoho starozákonního proroka, proroka, kte−
rý působil ještě dříve a navíc v severním Izraeli, kde ale řešil obdobnou situaci. Je
jím Amos. A jeho slovo je asi nejostřejší. 5,18−24: Běda těm, kdo touží po dni
Hospodinově! Není to slovo přímo k nám? Nejsme těmi toužícími? A dále: K če−
mu vám bude den Hospodinův? Bude tmou a ne světlem! Jako když se dá někdo
na útěk předlvem a narazí na něho medvěd;nebo vejde do domu, opře se rukou
o stěnu a uštkne ho had. Což není den Hospodinův tmou a ne světlem, temnotou
bez jasu? Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnost−
ní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné nemám
v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.
Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se
valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. Den Hospodinova soudu.
S jakým napětím, ale také radostným očekáváním ho vyhlížíme. Věříme v koneč−
nou nápravu této krušné existence. A co před nás staví prorok Amos? Tento den
není světlem nýbrž černočernou tmou. Utíkáme před lvem vezdejšího utrpení,
který nás hodlá každou chvílí zadávit a když už myslíme, že jsme vysvobozeni,
soud Hospodinův nás přivítá s otevřenou náručí, ale medvědí. Když se jdeme
skrýt do bezpečí domu tohoto soudu, když utíkáme zvenku, kde nás všechno hro−
zí pohltit a zahubit, když si myslíme že jsme unikli pod střechu Božího soudu,
uštkne nás had.
Amos tím ale pouze dovádí do konečných důsledků to co Jeremiáš a Izaiáš ne−
dořekli. Hospodinův soud je velmi nebezpečný pro ty, kteří se spoléhají na svou
náboženskou horlivost, ale zapomínají na lidi okolo sebe. Evergreen je ve 24. ver−
ši: Ať se valí právo a spravedlnost. Nechť se tedy konečně provalí.
Všudypřítomná je snaha zabezpečit si u Boha pozice náboženským výkonem
7
a snadno se spojí s bezprávím a nesvobodou.
Vraťme se ještě na chvíli k Jeremiášovi. Je pod obrovským tlakem Slova, které
z něj tryská v silných erupcích a gejzírech, které nejsme sto zachytit a zpracovat.
Slovo ho formuje do zvláštních postojů a činí z něj pro někoho fanatika a extre−
mistu, pro jiného šaška a exhibicionistu. Ale jen on sám ví, jaký vnitřní boj zakou−
ší. Je sám, protože z okolostojících mu nikdo nerozumí. Možná kdosi zachytí me−
lodii v jeho poselství, kterou hraje a zarezonuje, ale vždy je před tím slovem sám
v zápase, který mu nikdo nepomůže vybojovat. Jeho vize jsou natolik hektické
a uhrančivé, že jim nikdo z těch co šlapou prach země ani nemůže stačit. Proto je
Jeremiáš veskrze tragickou postavou s jedinou útěchou a zároveň rozbolavělou ra−
nou a tou je Hospodin.
Amen.
6. Píseň č. 16: Buď Bohu vzdána čest
7. Závěrečné čtení: 1 K 3.11−16, Dt 10.17−21
11
Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je
Ježíš Kristus. 12Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého
kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – 13dílo každéhy vyjde najevo. Ukáže se
onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší jaké je dílo každého člo−
věka. 14Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. 15Když mu dílo shoří, utrpí
škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
17
Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemoc−
ný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek,
18
ale zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat.
19
Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. 20Hospodina, své−
ho Boha, se budeš bát jemu budeš sloužit, k němu se přimkneš a v jeho jmé−
nu budeš přísahat. 21On je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil
tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči.
8. Modlitba
Hospodine, ty víš jak nelehké je Tvé Slovo a jak nessnadno se přijímá.
Uschopni nás k jeho vyslechnutí a prožití. Dej ať máme dostatek síly vydržet je−
ho očistnou moc. Dej nám uši k slyšení a moudrost rozpoznávat co je spravedli−
vé a správné a co je pouze mámení, klam a lež. Dej ať právo dovedem prosazovat
tam, kde žijeme a dopomáhat k němu těm, kteří na něj nedosáhnou.
Přimlouváme se za ty, kteří trpí. Smutkem, beznadějí, osamocením, nemocí či
bezprávím.
Amen.
9. Závěrečná píseň: č. 280 Králi věčný, žehnej nám
8