Slam poetry - Nový Prostor

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
Reportáž:
Slam
poetry
Lászlo
Sümegh
Rozhovor:
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
318
v prodeji od 25. listopadu 2008
s>ê
ê>ê?
êW>êêW>ê?
êW>êê5
BUê±êO?B±ê5B±ê5ê
êêê
zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·
[BSJ@MFUFOLZ@/1YTQBE
JOEE
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: COPYRIGHT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | Inzerce
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Milé čtenářky, milí čtenáři
Občas mám pocit, že se naše životy skládají
ze samých laciných napodobenin. Náš svět je
posedlý logy, značkami, zaručenými originály,
ale jaký je výsledek? Někde je laciné kopírování zcela zjevné, jindy ho odhalíme až pečlivým
zkoumáním. O některých napodobeninách je
zbytečné se rozepisovat. Ruku na srdce, věříte snad politikům, když předstírají, že jsou
moudrými správci věcí veřejných? Televizi,
že je zábavou? Té podivné, v igelitu zatavené
a na regálech velkosamoobsluh vystavené
hmotě, že je zdravým jídlem? Když už se někde
nějaká originalita v záplavě zcela identických
kopií vyskytne, je to spíše důvod k ostražitosti. Jsme tak obklopeni originálními, tj. zcela
nefunkčními výrobky, inovativním pojetím
pravdy a mravních norem, skutečně neopakovatelnými uměleckými výkony, kreativním
přístupem k zákazníkům, občanům, voličům,
konzumentům…
Doba je posedlá jedinečností tím více, čím
méně se jí vyskytuje a zdá se tedy logické, že ji
chrání tak důmyslný systém ochrany duševního vlastnictví. V technologicky vyspělé informační společnosti je stále menší problém vyrobit snadno cokoli v neomezeném počtu kopií.
Těžko vyčítat lidem, že jejich přirozený mravní cit na tuto situaci není připraven. Zvláště
když zde více než jinde platí „kdo je bez viny,
první hoď kamenem“. Je větší pirát filmový
fanoušek sdílející svou sbírku s dalšími uživateli nebo režisér bezostyšně vykrádající dávno
mrtvého klasika? Nedávno jsem nakoupil filmy
za cenu vysoce převyšující 3000 Kč. Byla to
jediná šance, jak se s nimi seznámit, v půjčovnách se tyto tituly nevyskytují a zahlédnout
je v televizi by bylo velmi nepravděpodobné,
i kdybych ji vlastnil. Nejméně u třetiny jsem
se však cítil podveden, dílo prostě nenaplnilo
očekávání a pověst, která ho předcházela. Moc
mě mrzí, že je teď nemohu reklamovat z důvodu nedostatečné „originality“. Příště budu
opatrnější a film nejprve shlédnu na Internetu. Přeji vám mnoho podnětných myšlenek
o copyrightu a těm co se jeho ochranou živí
doporučuji: Nepřehrabujte se v discích a počítačích svých dětí a příbuzných! Chybějící originalitu jistě najdete v rozhovoru s Lászlem
Sümeghem a v reportáži o slam poetry, živé
performanci básníků, kteří na své verše copyright nepotřebují.
OBSAH
fejeton:
NEDÁŠ?
DOSTANEŠ!
COPYRIGHT
CHVÁLA PLAGIÁTU
/Novotná/
COPYRIGHT
Autorská
(ne)práva
/Stern/
/Havran/
Pošli to dál
anketa
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
živi z kopie
/Havlín, Křížková/
6 – 7
reportáž:
intelektuální
show bez
popcornu
/Novomestská/
12 – 13
~:
stereotypy
mezi námi
/Bažant, Novák/
/Cozlová/
/Just/
8 – 9
inzerce:
unicef v demokratické
republice
kongo
14 – 15
komiks:
Samorost
COPYRIGHT
patenty na život
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
rozhovor:
Lászlo Sűmegh
/Brodilová/
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
10 – 11
hudba
/Veselý/
21
22
kultura:
DIVADLO
uličníci:
stalo se že...
/Drábek/
/Boris/
23
SMS a E-maily:
film
24 – 25
světozor:
The lost
children of
Australia
/Ireland’s Issues
Magazine/
/Procházka/
27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Jan Kříbek
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Příště se můžete těšit na Vánoční speciál
s rozšířeným počtem stran a přílohou – pohlednicí
UNICEF a samostatně prodejným DVD s vítěznými
filmy FAMUfestu. Svátky tentokrát pojmeme
z hlediska protikladu jejich dvou nerozlučných
průvodců, darů a dluhů.
30
Autor: Jan Stern
Nedáš? Dostaneš!
Milí příznivci,
není mnoho časopisů, které by vás vzdělávaly.
Když už tak činí, snaží se u toho být takzvaně
„zábavní“. Ne tak Nový prostor. Slibuji, že dnes
vás na této stránce čeká jen vážné, seriózní studium. Přesněji, nabídneme vám rekvalifikační
kurz. Ba co víc: přímo rychlokurz.
V životě se může přihodit ledacos. Člověk
může přijít o práci, práce může přijít o něj.
Tak či onak, s Novým prostorem můžete začít
nový život. Nikdy totiž není pozdě na to stát
se fotbalovým expertem. Ano, této profese je
zapotřebí stále více a trh není zdaleka nasycen.
Sportovních přenosů i stanic exponenciálně
přibývá, a tak nepřetržitě roste poptávka po
lidech, kteří by dění na hřišti okomentovali
ze studia, podbarvili spolukomentářem, či
případně osvěžili před reklamním panelem
přímo ze zeleného pažitu.
Možná ve vás hlodá červíček pochybností a říkáte si: ale vždyť já fotbalu vůbec nerozumím.
Žádné strachy! Právě od toho jsou speciální
rychlokurzy, aby člověk mohl dělat to, čemu
nerozumí, ba právě to. A mohu vás uklidnit:
k zastávání zodpovědné pozice fotbalového
experta je nutno znát okolo dvaceti vět a obratů. A já vás dnes naučím úplně všechny!
Fotbalový expert musí umět zdůvodnit, proč
mužstvo neuspělo a z jakého důvodu se mu
celou sezónu nedaří. Expertem prvního
stupně se stáváte, když do sebe vstřebáte
klíčové magické orákulum: „Když nedáme gól,
nemůžeme vyhrát!“ Tato věta je zcela univerzální, lze ji aplikovat na každý neúspěch a její
zopakování nikdy neuškodí. Ale nevystačí jen
s ní. Odborník prvého stupně musí k této
univerzálii čas od času přidat větu: „Když
nevystřelíme na bránu, nemůžeme dát gól!“
která první orákulum doplňuje a vytváří s ním
nerozbitný logický kruh. Ovšem pozor! Může
nastat situace, že vaše mužstvo, či mužstvo,
jehož činnost komentujete, na bránu vystřelilo.
Pak je třeba okamžitě vylovit z torny některou
z těchto manter: „Naší slabinou je neproměňování šancí...“ nebo „Máme smůlu v koncovce!“
případně rafinovanou variantu: „Nějaké šance
si vypracujeme, ale chybí nám klid v zakončení.“
Ani proti tomuto analytickému výstupu se nedá
protestovat a lze ho použít v podstatě vždy.
Tyto věty jsou základem všech základů. Na
půlhodinové vystoupení ve Studiu Fotbal
bohatě postačí. Přesto by pro variantu tzv.
„udýchaného rozhovoru“ po zápase bylo dobré
mít přeci jen v záloze ještě větu: „Na soupeře se
neohlížíme a hrajeme zápas od zápasu.“
Nyní tedy již víte hodně. Avšak, milí frekventanti, neusněme na vavřínech! Je třeba se neustále
zlepšovat. Fotbalový expert druhého stupně
musí bezpodmínečně umět ve vhodnou chvíli
použít i následující věty:
*Chybí finální přihrávka!
*Chybí střelba ze střední vzdálenosti!
*Tlačíme se moc středem, který je přehuštěný.
Je třeba roztáhnout hru do stran.
*Schází pohyb a agresivita!
*Chybí někdo, kdo by si troufl jít do souboje jeden
na jednoho.
*Obrana zaspala a nechala soupeřova hráče před
bránou úplně samotného
Tyto analýzy druhého stupně jsou o něco nebezpečnější, neboť jejich použití se nemusí hodit
vždy za každých okolností, ale jejich výhoda
spočívá v tom, že užijí-li se nevhodně, pravděpodobně si toho nikdo nevšimne.
Osobně na svých kurzech bazíruji na tom, aby
expert druhého stupně zvládal prohodit pár
slov i o tzv. „tvůrci hry“. Minimálně tři moudra
o tvůrci hry musí při zkoušce nahodit každý,
jinak může na zarámovaný certifikát zapomenout. Naléhavě doporučuji osvojit si tuto
trojčlenku: „Chybí tvůrce hry, který by...
a) vzal na sebe zodpovědnost;
b) něco vymyslel;
c) dal kolmou přihrávku za obranu“.
Další, vyšší stupeň je jen pro vyvolené.
Vyslovení analýz třetího stupně je znakem
jen opravdového odborníka a v případě
jejich užití musíte být připraveni i na
to, že vás jednoho dne pozvou ke
komentování reprezentačního
mužstva. Máte-li na to nervy,
pak ve vhodnou chvíli
vypalte tyto verbální
projektily:
*Všichni hráči stojí
a nenabízejí se!
*Je třeba hrát
aktivní presing
a napadat
soupeře už při
rozehrávce na
jeho polovině.
*Je třeba vytvořit
na soupeře tlak
a donutit ho k chybám.
*Je třeba si vytvořit několik
standardních situací.
*Nesmíme zbytečně ztrácet balón!
*Budeme jezdit po zadku.
Tyto věty vám zajistí doživotní
respekt a osobně vám jako
lídr kurzu zaručuji, že vás
s nimi žádný Bosák
nikdy nepřistihne
v nedbalkách. Pro frekventanty třetího stupně
nicméně mívám vždy ještě bonus, jehož neušetřím ani vás. Velmi cennou větou pro fotbalového experta vysoké úrovně je: „Uchylujeme
se jen k nakopávaným balónům.“ Ovšem pozor,
neúčinnost strategie nakopávaných balónů
je třeba vždy vysvětlit a zde se mohou příčiny
rozcházet. Můžete nastolit expertní tezi, že
nakopávaný balón je za každých okolností
k ničemu. Na to má každý expert právo. Ale
lze i variovat. Nakopávání balónů může selhat
proto, že analyzované mužstvo hraje „jen na
jednoho útočníka, který je osamocen na hrotu“.
Druhou variantou, jak lze vysvětlit ono selhání
nakopávaných míčů, je „výšková převaha stoperů“. Znáte-li všechny tyto možnosti, máte právo
brát za své expertství stálý i nestálý plat.
Samozřejmě, existuje i další level. A to jest
expert, který do svých promluv dokáže vložit
jistý přesah, ba nebojme se říci: transcendenci.
Filozofickou hloubku má například věta „zakopat
se před vlastní šestnáctkou by byla sebevražda“.
Přímo koánový účinek se rovněž připisuje verši:
„Nedáš – dostaneš.“ Expert-básník se zase pozná
podle obratů „načechraný centr“, „vymetl pavučinku“ či „hoří jim tráva pod nohama“. Veškerá
moudrost je však dle všeho uložena ve větě, s níž
je pro její brizanci a všeplatnost třeba šetřit,
leč její užití podle všeho otevírá vyšší úroveň
lidského poznání, jedná se o větu: „Takový je
prostě fotbal!“
Víme co slavíme?
ilustrace: vojta šeda
Blíží se Advent a s ním i svátek sv. Mikuláše, jakási generálka na Vánoce. Kratochvíle je to velmi oblíbená, zvlášť rodiny s malými dětmi slaví Mikuláše velmi
důsledně. Zatímco ale o Vánocích tak nějak všichni tuší, že se narodil Ježíšek,
obecné povědomí o smyslu tohoto svátku je velmi mlhavé, ještě horší než v případě
Velikonoc. Poselství připomínané mikulášskou nadílkou je přitom dodnes velmi
aktuální a svým způsobem dokonce politicky výbušné. Mikuláš vytváří svorník
mezi východem a západem. Je nejuctívanějším světcem v pravoslaví a patronem
Ruska a coby notně pokroucený předobraz Santa Clause ovládl i Ameriku.
Mikuláš, biskup v Myře na území dnešního Turecka, proslul mimo jiné velkou péčí
o spravedlnost soudů, bojoval proti trestu smrti a často osvobozoval nespravedlivě
odsouzené.
Legenda Aurea ho uvádí jako prvního mezi světci a přináší mnohé až úsměvné
detaily, jako například, že už jako novorozenec byl tak střídmý, že se nechal
kojit jen dvakrát týdně. Nejvíce však vynikal v obdarovávání chudých. Pytlík
s mikulášskou nadílkou má předobraz v legendě o třech dcerách zchudlého
šlechtice, kterým Mikuláš hodil oknem pytlíky se zlaťáky, aby měly na věno a byly
tak zachráněny před prostitucí.
Jak vidno, inspirací pro dnešní dobu přináší Mikuláš neméně než sladkostí, stačí
si vybrat, jestli potřebujeme více střídmost, ohled k chudým nebo spravedlivé
soudy.
Alexandr Budka
Vybít rasistický vztek
Svérázně pojali výročí 17. listopadu čeští neonacisté – „den boje za svobodu a demokracii“
se rozhodli změnit v „den rasové války“. Více
než pět set mladých stoupenců zmrtvýchvstání
Adolfa Hitlera se rozhodlo vzít útokem litvínovské sídliště Janov obývané z velké části
Romy. Zabránil jim v tom až zákrok policie,
po kterém následoval tvrdý střet. Výsledek?
Čtrnáct zraněných.
Nejsmutnější na celé akci byla ovšem podpora, jíž se neonacistům dostalo od stovek
obyvatel Litvínova, z nichž někteří se přímo
zúčastnili neonacistické demonstrace a protestovali proti zatýkání jejích účastníků.
Reagovat na problémy soužití, způsobené
sociální vykořeněností části Romů, podporou
agresivního rasismu, je smutná vizitka. Problémům nelze přiřazovat barvu kůže. Za sociální problémy má zodpovědnost především
město a dále ti, kdo způsobují odsouvání lidí
na okraj, do lokalit jako je Janov – spekulanti
a developeři. Na nich si ale tak snadno vybít
vztek nejde.
Vztek za nepříliš vydařenou bitvu s neonacisty si ale patrně budou chtít vybít i úřady.
Můžeme očekávat, že přibude hlasů volajících
po zpřísnění shromažďovacího zákona. Město
přitom mohlo rozpustit demonstraci neonacis-
tů hned po jejím začátku a na potřebné právní
zdůvodnění bylo předem upozorněno organizací
Tolerance a občanská společnost. Výsledkem
laxnosti úřadů má být omezení občanských
práv pro všechny.
Namísto omezování svobod je přitom dobrou
odpovědí na nacistické násilí nelhostejnost. Tu
názorně ukázalo asi dvě stě Romů, kteří jasně
vyjádřili svůj názor v jedné z ulic Janova. Jejich
odvaha by měla být inspirací – s větším než
malým množstvím občanské odvahy nemusíme
mít obavy ani ze značného množství občanských svobod.
Petr Pospíšil
Zpoplatněná anonymita
Největší úřední slídil za loňský rok je pražský
magistrát. Tak zní verdikt poroty soutěže Big
Brother Awards, kterou už čtvrtý rok pořádá
občanské sdružení Iuridicum Remedium (IuRe).
Pražští radní si vysloužili anticenu za zavedení čipové karty Opencard. Karta, která slouží
k cestování MHD, půjčování knížek z knihovny
i k úhradě parkovného, podle organizátorů
příliš zasahuje do soukromí, když schraňuje
osobní údaje svých majitelů. Vlastní ji už kolem
150 tisíc Pražanů.
Na slavnostním večeru při udílení ceny porota
tepala magistrát hlavně za neochotu zavést
anonymní verzi karty. Ten ovšem ústy tiskového
mluvčího Opencard Martina Opatrného sdělil,
že ji zavede. „Nebereme to jako odstranění
nedostatků předchozí verze. Prostě nabízíme
další produkt, který může některým občanům
více vyhovovat,“ tvrdí.
Sdružení IuRe, které žádalo město o distribuci
anonymní karty už dřív, tím ale neuspokojil. „Je
to něco úplně jiného, než jsme si představovali,“ tvrdí členka sdružení Helena Svatošová.
Naráží na to, že anonymní karta bude koncipována jako přenositelná. Na cestování v MHD,
což je nejužívanější funkce karty, ji tak bude
smět používat vícero lidí. S tím ovšem souvisí
její citelně vyšší cena. Místo 4750 Kč (nepřeno-
sitelná karta) si musí zájemci přichystat 6150
korun. Podle Svatošové magistrát tlačí Pražany
k tomu, aby nakupovali karty s osobními údaji
na čipu. „Přitom by zas nebyl takový problém
zavést kartu, která by byla anonymní a přitom
nepřenositelná. Vyřešit by to šlo například
fotografií na povrchu karty,“ vysvětluje. Anonymní opencard by pak mohla stát stejně jako
její adresná verze. Odpor IuRe proti Opencard
tak nekončí a sběr podpisu pod petici na stránkách www.slidilove.cz pokračuje. K dnešnímu
dni ji podepsalo téměř šest set lidí.
Tomáš Havlín
Autorka: Andrea Novotná
repro: Jiří kolář (detail)
Chvála plag
giátu
Žijeme v době, která velí: následuj originál. Tvůrci a autoři se tyčí nad společností s aurou geniálních polobohů.
Tak jako bohyně moudrosti Pallas Athéna vyskočila podle
řecké báje z hlavy vládci bohů Diovi, i dnes se zdá, že
všechna moudrost světa vzniká v hlavách několika málo
tvůrců. Vždy tomu tak nebylo…
Pokud se vrátíme kupříkladu do středověku, nad
naším pojetím autorských práv, ale i autorství,
by asi kroutili hlavami. Mniši píšící legendy od
sebe opisovali, aniž by měli špatné svědomí.
Naopak, jednalo se o ctnost. Tam, kde přestává
být cílem inovace a stává se jím tradice, nelze
udělat lépe, než dosáhnout schopností svého
učitele, který měl tytéž cíle. Mniši předávali
dál dostupné vědění, občas ho trochu upravili
nebo doplnili, jejich texty na pergamenech
ale neobsahovaly céčko v kroužku poukazující
k autorským nárokům a právům. Neznali totiž
autorství v jeho dnešní podobě, ten kdo přepsal
text a jen v něm něco málo doplnil či upravil, byl
skryt za šedou kápí a nepořádal autogramiády.
Současní historikové neznají tvář či totožnost
některých tehdejších autorů, ale s tím, co od
koho „opsal“, dokážou udělat divy – datovat
text, určit jeho přínosnost pro poznání dané
doby, určit zdroje daných myšlenek. Opisování
je přínosné i celá staletí poté...
Tvoření je kolektivní
V dnešní době by asi středověcí legendisté
působit nemohli. Slovo plagiát má kriminální
nádech. Kopie je ztotožňována s krádeží, ačkoli
při ní nedochází k přímému umenšení autorova
majetku. Pokud se podívám, jak šikovně soused
postavil své lešení a udělám to po něm, těžko
to někdo nazve krádeží. Přesto se lze za zcizení
díla, ale třeba i myšlenky nebo motivu, dostat
až před soud. Znamená to tedy, že myšlení
a tvůrčí aktivita je výhradním vlastnictvím
výjimečných jednotlivců?
Sotva. I ti nejvíc tvůrčí jedinci vycházejí z myšlenkového materiálu svého prostředí a jsou jím
ovlivněni. Bezostyšně přebírají cizí motivy?
Ale kdepak, hledají prostě nové vlastní vyjádření něčeho, co vnímají a po svém vyjadřují
i ostatní.
Současné umění mnohdy zcela výslovně pracuje
s cizím materiálem. Nejvýraznějším příkladem
jsou koláže – slepení několika cizích obrazů,
fotografií či textů dohromady dává dohromady
zcela nové dílo. Spisovatel Břetislav Olšer sice
ve své kritice Milana Knížáka navrhoval, aby
autoři koláží platili honoráře původním auto-
rům „zpracovaných“ děl, ale tento návrh patrně
nebral vážně ani ten, kdo ho vymyslel. Koláž
s využitím cizích motivů vytváří novou kvalitu.
Představuje „originál“, nebo „plagiát“?
Bez Diderota a Otty
Internet nabízí nepřeberné možnosti k tvůrčímu
využívání cizího. Existují videa či internetové
stránky, které více či méně tvůrčím způsobem
zpracovávají cizí podněty a materiál – je to
populární tím spíše, že namísto zdlouhavého a náročného opisování z pergamenu na
pergamen potřebují obyvatelé novodobého
informačního kláštera pouze zmáčknout ono
proslulé „Ctrl+C“ a „Ctrl+V“. V kyberprostoru
ale vznikají i ambiciózní projekty: internetová
encyklopedie Wikipedie nemá žádného Diderota, Ottu nebo Masaryka, který by ji zaštítil
svou autorskou tváří. Vzniká spoluprací tisíců
lidí, svých vlastních čtenářů a čtenářek. Tvořivým přebíráním z cizích zdrojů vzniká nová
kvalita – veřejně dostupná masa informací
v kyberprostoru.
Pochopitelně, chválit inovativní využívání
cizích zdrojů a sociální prostory pro společné vytváření vědomostí či společnou tvorbu
neznamená oslavovat opravdové krádeže cizích
myšlenek ve prospěch vlastního obohacení či
prestiže. Ty se paradoxně objevují především
u těch, kteří by měli mít citační poctivost
a pečlivé odlišování vlastního a cizího přínosu
přímo v popisu práce. Už několik významných
akademických hodnostářů, docentů i profesorů,
bylo obviněno z plagiátorství. V současném
systému hodnocení vědy, který klade důraz na
publikace, se zkrátka vyplatí napsat i špatný,
nebo dokonce opsaný text (pokud na to nikdo
nepřijde), než vydávat energii na vytvoření
něčeho originálního. V takovém prostředí se
nelze divit, že se „copy/paste“ stalo jednou
z častých metod tvorby studentských prací.
Možná i to je výsledek situace, kdy naše společnost tvrdí, že ctí individualitu, ale snaží se
ji naprosto sériově vyrobit. Následuj instinkt,
podporuj originál.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Autor: Emil Havran
Autorská (ne)práva
Jsme všichni autoři? Jistě, každý z nás někdy něco vytvořil. Ať už se jednalo o obrázek do památníku nebo složení rýmovačky k narozeninám našeho kamaráda. Nikoho by
ovšem nenapadlo podobná dílka někde registrovat a pokoušet se je chránit za pomoci
autorských zákonů. To se ale možná změní.
S technickým rozvojem a především s téměř neomezeným sdílením informací v digitálním světě
byly odstraněny překážky v řadě uměleckých
oborů (technika dříve dostupná jen profesionálům je dnes často k mání za babku), tak i překážky
pro šíření uměleckého díla. Výsledkem je exploze
tvůrčího dění (o kvalitě nemluvme). Ti šťastnější
a někdy i šikovnější mají skutečně šanci stát
se novou Madonnou, Coelhem nebo Banksym.
Ale i příklad ChlaPiKasXiCHteMWlKa ukazuje,
že idolem se můžete stát doslova nechtěně.
Nejen raketový start hvězdy vás donutí starat
se o svá autorská práva. Nelze vyloučit, že vaši
zdařilou fotku či koláž využije někdo v reklamě
a vy s tím nebudete souhlasit. A konečně i zarytí
netvůrci přispívají do balíku peněz, který se
přerozdělujeme autorům, převážně však jen těm
vyvoleným. Autorský poplatek zaplatí každý, kdo
použije veřejné kopírovací služby, přispějete
ale i v rámci nákupu fotoaparátu s paměťovou
kartou nebo obyčejného flashdisku, o hard disku
ani nemluvě. Svět autorských práv se vás prostě
dotýká, aniž byste o to stáli.
OSA COSA NOSTRA
Při vyslovení pojmu autorská práva se mnohým
vybaví jako přirozená asociace zkratka OSA
– celým jménem Ochranný svaz autorský pro
práva k dílům hudebním (www.osa.cz). Je to
logické, protože právě hudba byla prvním oborem, který byl novými technickými možnostmi
zasažen nejvíce.
OSA vznikla již v roce 1919 a úspěšně přežila
všechny režimy – revoluce, diktatury, protektoráty i samety. Zatím nic nenasvědčuje, že by
nás tato takřka devadesátiletá matróna chtěla
opustit. Rezervovanou hrobku na Olšanech ještě
prokazatelně nemá a spíše se zdá, že její inspirací je nesmrtelná zpěvačka Emilia Marty z Čapkovy
Věci Makropulos. OSA je často synonymem pro
pochybné praktiky, jak ukázalo několik sporů.
Ty se týkaly jak autorů nespokojených s uspokojováním svých nároků, tak i těch, na kterých
jsou poplatky vymáhány – pořadatelé kulturních
akcí, ale i třeba podnikatelé v pohostinství.
Právě hoteliéři vedou proti výběru poplatků
dlouhý boj, který se řešil i za pomoci evropských
norem.
Obecně lze říci, že OSA je dobrým příkladem
škodlivosti monopolů. O síle této organizace
svědčí i fakt, že někteří z jejích někdejších
odpůrců časem kapitulovali, raději přešli na její
stranu a dnes sedí v jejích výkonných orgánech.
Změnu lze přesto očekávat. Evropská komise
nedávno odmítla současný stav, kdy jednotlivé
ochranné svazy působí v evropském prostoru
teritoriálně. Místo toho prosazuje, steně jako
v dalších odvětvích, liberalizaci. Autoři by již
nemuseli být odkázáni na milost a nemilost
svého národního správce, ale mohli by si vybírat
z několika evropských organizací a volit pro sebe
výhodnější podmínky. Obdobná situace by tak
měla nastat i u dalších správců, kteří působí
v jiných oblastech (Intergram, Dilia, OOA-S).
FREE CULTURE
Pokud máte na autorská práva liberálnější
pohled a nevoní vám zastupování molochem,
můžete se stát členem SNA – Svazu nezávislých
autorů (www.svazautoru.org), který je v opozici
Free culture česky
kOSA a kámen
Kniha propagátora nového
pojetí autorských práv
Lawrence Lessiga Free Culture
je kolektivně překládána do
češtiny. Její šíření je zdarma
a najdete ji na stránkách www.
root.cz/serialy/lawrence-lessig-svobodna-kultura.
Škála sporů o duševní
vlastnictví je velmi pestrá
a dobře ilustruje i společenskou atmosféru.
V Česku jsou nejznámější spory s OSA
– Ochranným svazem autorským pro práva
k dílům hudebním (www.osa.cz). Jeden
z nich je popsán na stránce
www.volny.cz/jiri.hradec.
k tradičním svazům. Sdružuje autory, kteří se
chtějí jednoznačně vymanit i z fiktivního zastupování správcem autorských práv (například
již zmíněný OSA se snaží někdy účelově tvrdit,
že zastupuje všechny). Pak máte jistotu, že
nakládaní s autorskými právy je skutečně plně
ve vašich rukou.
Další možností je využití licence Creative
Commons, jejíž aplikace do českého právního
prostředí je v plném proudu (více na www.creativecommons.cz). Creative Commons umožňují
autorovi určit u každého svého díla stupeň jeho
ochrany a podmínek dalšího šíření. Tento koncept se v západním světě úspěšně používá již
několik let.
U zrodu Creative Commons stál Lawrence Lessig
– guru nového pojetí autorských práv a velký
kritik stávajících praktik hudebních i filmových
korporací i jejich ochranářských organizací. Zajímavé je, že tento profesor práva na Standfordské
univerzitě hájí svobodné pojetí autorských práv
z konzervativních pozic, ač je mnohými oponenty
nálepkován jako levičák.
Jeho knihu Free Culture by měl znát každý,
kdo nechce být ohlupován různými antipirátskými a udavačskými kampaněmi. Dozvíte
se z ní například, že za vznikem Holywoodu
– jednoho z center současného trendu tvrdé
„ochrany soukromého vlastnictví“, stojí i pirátství. Začátkem dvacátého století prchali na
východní pobřeží první podnikavci ve filmové
branži před tvrdou rukou Thomase Edisona.
Ten vlastnil potřebné patenty a jejich porušování tvrdě stíhal, a to i za cenu násilných akcí
za hranicí zákona. Jeho chapadla však tehdy
nedosáhla všude, a tak se z částečné krádeže
Edisonových patentů zrodil nový průmysl.
I krátký pohled do historie ukazuje, že s pirátstvím i ochranou duševního vlastnictví to není
tak jednoduché, jak se nám snaží namluvit
dnešní oficiální žargon. Zda se vymáhaní autorských práv stane jednou z povinných represí
moderní společnosti nebo zvítězí racionální
přístup, bude záležet i na zájmu a aktivitě
jednotlivců.
Autor je bývalý hudební producent.
Jaké důsledky mají ve vašem oboru autorská práva a patentová ochrana?
MUDr. Ivan David, CSc.,
kvalitní“, „méně účinná“ a podobné nesmysly.
Naopak, generické firmy investují do vývoje
vlastní kopie jen tehdy, pokud je lék v praxi
velmi úspěšný a má dlouhodobě zajištěný
odbyt a zisk i při konkurenci dalších generik
a klesání cen. Úspěšný originální přípravek
bývá výjimečně převratný, většinou o 10%
lepší (pokud vůbec) a 10x dražší. Dostupnost
generik velmi úzce souvisí s náklady na léčbu
a tím i s dostupností péče. Aby bylo zřejmé, že
nejde o „levičácké výstřelky“, stojí za to připomenout, že i prezident Bush opakovaně vyzýval
k podpoře generik. Není divu, významná část
nákladů na léky v USA jde z veřejných výdajů
a dostupnost zdravotní péče patří v USA a nejen
tam k prvořadým politickým problémům.
komunity uživatelů a vývojářů, kteří si navzájem
pomáhají. Používání Linuxu umožňuje vyzkoušet
si, jak by svět bez copyrightů vypadal.
psychiatr a bývalý ministr zdravotnictví
Patentová ochrana léků je klíčovou otázkou
zdravotnictví. Jakmile skončí patentová
ochrana, mohou stejnou chemikálii pod jiným
názvem vyrábět jiné firmy. Nyní náklady na
výzkum a vývoj léků stále rostou a mohou
dosahovat částek v desítkách miliónů dolarů,
někdy i o řád vyšších. Ubývá nově vyvinutých
léků, které představují skutečný pokrok v terapii. Tím roste riziko hospodářských ztrát tzv.
„originálních firem“, protože nadějný přípravek
se může v praxi ukázat málo přínosným. Tyto
firmy na situaci reagují jednak fúzemi už tak
gigantických společností, jednak skupováním
akcií „generických firem“, aby mohly částečně
ovládat výrobu generik, tedy léků vyráběných
po vypršení patentové ochrany.
Generika jsou při vstupu prvního generika
na určitý trh asi o třetinu levnější, při vstupu
dalších generik se ceny stlačují až na 20% ceny
originálu i méně. Originální firmy proto musí
zlevnit svůj produkt, a tím přicházejí o zisky.
Proto se snaží politickým tlakem měnit podmínky patentové ochrany tak, aby se fakticky prodloužila. Jednak tlačí na udržení délky trvání
patentové ochrany (proti opačným politickým
tlakům), jednak si vymýšlejí další zákonná omezení, například „ochranu dokumentace“, takže
generické firmy nemohou využít pro registraci
svých produktů existující dokumentaci.
Další finta na prodloužení patentové ochrany je
„rozšíření indikace“ např. o další diagnózu nebo
použití v dětském věku ... „Originální firmy“
mají velmi silné lobbistické struktury často
i v nejvyšších strukturách státní exekutivy. Ty
se podílejí na špinavých praktikách.
V USA je patentová ochrana kratší než v Evropě.
To jednak snižuje zisky „originálních firem“
a jednak stimuluje výzkum originálních přípravků, takže Evropa relativně zaostává.
Demagogicky se tvrdí, že generika jsou „méně
Jan Pavelka,
DJ a právník, zakladatel SNA
Ing. Petr Hlubuček,
programátor
Na copyrighty jako programátor narážím velice
často. Sám ke své práci používám GNU/Linux,
který mi svojí koncepcí a filosofií vyhovuje
mnohem víc nežli majoritní, všeobecně rozšířený systém MS Windows. Linux je šířen pod tzv.
svobodnou licencí - zjednodušeně rečeno: program mohu používat zadarmo, s jediným omezením: pokud ho nějakým způsobem vylepším,
musím toto vylepšení poslat také původnímu
autorovi. Linux mi ušetří spoustu peněz i času
- místo kupování software, opisování sériového
čísla, aktivování atd. se pouze stačí připojit
k internetu, vybrat si požadovaný program z
nabízeného seznamu a chvíli počkat - stažení a
instalace proběhne automaticky a legálně.
Při používání svobodného software však musím
řešit i problémy. Stoprocentní není spolupráce
s komerčními programy (mám např. problémy
s dokumenty MS Word), některé aplikace neexistují (tvorba profi hudby a grafiky), problém je
taky se slabší podporou hardwaru. Většinu nepříjemností s Linuxem je ale možné víceméně snadno zvládnout – s pomocí Googlu a celosvětové
Autorské právo je důležitým prvkem hudebního
průmyslu v jeho současné podobě. Kdyby nebylo
autorského práva, autory by nic nemotivovalo tvořit, neboť by nebyla zajištěna ochrana
jejich děl a autoři by neměli záruku toho, že
se vůbec uživí. Na druhou stranu je zřejmé, že
způsob, jakým autorské právo do současné doby
fungovalo, se změní. S příchodem internetu
přicházejí nové fenomény jako např. masivní
stahování hudby, ústup fyzických nosičů hudby,
nové prodejní modely, vznik čistě internetových
rádií s celosvětovým dosahem apod. Na tyto
trendy budou muset reagovat nejen autoři, ale
především hudební a nahrávací společnosti,
ochranné svazy a neposlední řadě především
zastaralá legislativa.
Autorské právo se mění, již nyní někteří autoři
dávají svá díla na internetu k volnému užití,
někteří používají omezený copyright, kdy svým
dílům přiřazují jen některá práva (např. prostřednictvím CreativeCommons), někteří dále
využívají stávajících obchodních modelů. Jen
čas ukáže, kam se po tomto bouřlivém období
rozvoje informačních technologií autorské
právo posune.
Co se týče samotného míchání hudby, tak zde
samozřejmě dochází k obdobnému vývoji jako
v ostatních oblastech hudby, nicméně míchání
hudby je dosti specifická disciplína, ve které
se ani příchod nových technologií či nových
obchodních modelů z právního hlediska příliš
neprojevuje. Bootlegové spory totiž probíhají
po celém světě již desítky let a probíhat budou
i nadále bez ohledu na to, jestli se hudba míchá
na gramofonech, CDčkách, na Final Scratchi
nebo ve studiu.
Autor: Michal Just
Patenty na život
Všechny typy ochrany duševního vlastnictví mají za cíl chránit tvůrce před plagiátorstvím a neoprávněným využitím jejich práce. Podle patentového zákona USA je patentovatelné „cokoliv pod Sluncem co člověkem jest vytvořeno“. Dá se to ale říci například
o sekvencích DNA, na něž je v současné době podáno okolo tří miliónů patentů?
V mnoha případech, jako je doslovné opisování autorů, kradení vynálezů nebo využívání
cizího loga, není využití paragrafů na ochranu
duševního vlastnictví sporné. Existují ale
mezní případy, ve kterých začíná pochybnost
vystrkovat růžky. Je správné, že o takových
případech rozhodují úřední komise případ
od případu. V ČR je to například Úřad pro
ochranu průmyslového vlastnictví, oddělení autorského práva Ministerstva kultury
a patentový úřad. Jelikož však na rozhodnutí
takových komisí závisí nemalé zisky soukromníků a firem, je celé prostředí rozhodovacího
procesu velmi ohroženo lobováním, manipulací a korupcí. Ačkoli většina případů končí
vítězstvím zdravého rozumu nad zájmy zisku,
někdy se tak děje až po dlouhé a často dosud
neuzavřené právněpolitické bitvě.
Neem
Basmati
DNA
Patent na rýži
Může si f irma, která se zabývá luštěním
a modifikací genu rýží, zaregistrovat indickou
Basmati a prodávat ji s pozměněným genofondem? Jak je to s přírodninami vůbec? Je
legitimní registrovat si jejich názvy, genofondy či účinné látky? Co když si velká firma
zaregistruje něco, co všichni běžně používají,
ale nikoho dosud nenapadlo si to patentovat?
Mohu si zítra podat patent na kosu, bicykl,
tužku, bábovku nebo lopatu?
Jedna z nejznámějších copyrightových pří,
která přešla v dočasný mezinárodní skandál,
je spor o obchodní značku Basmati. Výraz,
který označuje jednu z nejhodnotnějších
světových odrůd rýže pocházející z Indie,
si v roce 1997 nechala patentovat texaská
firma RiceTec. Patent obsahuje DNA řetězce
Basmati, které lze podle firmy za Basmati ještě
považovat, stejně jako způsob, jak daný vzorek
rýže analyzovat a testovat. RiceTec následně
čelila obvinění z biopirátsví, jímž se rozumí
zcizení domorodého duševního vlastnictví.
To způsobilo krátkou diplomatickou krizi mezi
Indií a USA, kdy Indie hrozila přednesením
stížnosti na půdě Mezinárodní obchodní organizace (WTO), což by mohlo vyústit v obchodní
embargo uvalené na USA. RiceTec nakonec
10
přišla o většinu práv spojených s patentem,
včetně práva nazývat svou rýži Basmati, což
také zachránilo indické a pákistánské farmáře
od rozsáhlých obchodních ztrát. Indická vláda
poté iniciovala projekt vlastního přečtení
DNA řetězců Basmati - tentokrát ne kvůli
patentování nebo registraci trademarku, ale
kvůli utvoření vlastního měřítka, co je Basmati
rýže a co ne, jež by se uplatnilo v případných
dalších sporech.
Registrace pampelišky
Další případy biopirátsví proběhly okolo pokusů o chráněnou registraci tradičních afrických,
jihoamerických a indických bylin nebo jejich
izolovaných účinných látek. K prokázání
předchozích znalostí o léčivých vlastnostech
bylin, jako je kurkuma, karele nebo neemu,
byly v soudních procesech předloženy edice
a překlady starých děl, rukopisů a dalších pramenů. Kultury, které nedbají o psanou tradici,
jsou v těchto sporech v nevýhodě a stávají se
snadnou obětí biopirátství.
Méně propracované pokusy o registraci
kolektivního duševního vlastnictví proběhly i v Česku. Firma Ecce Vita se před dvěma
lety pokoušela přihlásit ochranné známky
na některé všeobecně používané indické
byliny, respektive jejich sanskrtská jména:
Amalaki, Ašvaganda, Neem a Tulsí . Žádost
neprošla, což svědčí o vítězství rozumu. Po
jejím schválení by se dala očekávat lavina
registrací bylin, indickými počínaje a pampeliškou konče.
Komu patří DNA
Další velké soudní pře se v současnosti točí
kvůli patentům lidského DNA. Jsme automatickými majiteli „práva na kopii“ své vlastní DNA?
Odpověď na tuto otázku je sporná. Neexistuje
celosvětový právní rámec a každý případ se
posuzuje zvlášť. Obavy z krádeže a zneužití
individuální DNA jsou více než pochopitelné.
Některé firmy, jako například dnacopyright.
com, si z patentování osobní DNA udělaly dobrý obchod. Ale je tu otázka, kterou si tvůrci
DNA copyrightu ani patentový úřad patrně
nekladou. Jsme opravdu vlastníky „vlastní“
DNA? A pokud ano, je tu hlubší otázka: „My?
Ale kdo je to my?!“ Asi nelze očekávat, že
najdeme konsenzuální odpověď. Ať už byla
jakákoli, vždy existují různé perspektivy: buď
je člověk konglomerátem sobeckých genů, ale
pak si tento konglomerát podává patent na
sebe sama, což je dost bizarní situace, nebo
přistoupíme na nějakou formu dualismu například duše a těla, ale pak by byly vedle duše
kandidáty na vlastníka copyrightu i tak těžko
uchopitelné entity jako „příroda“, „život“ nebo
„bůh“. DNA, a to ani ta lidská, rozhodně není
zcela neproblematicky „čímkoli pod sluncem
co je uděláno člověkem“.
Je jasné že s tak zamotaným arsenálem se
budeme jen těžko městnat do právnických
šablon. Ostatně zdravý rozum opravdu napovídá, že kdo jiný by byl vlastníkem „mé“ DNA
než „já“. Je ale potřeba podávat si na takovou
samozřejmost placený patent?
Patenty na lidský genom
Přesto je zhruba pětina lidské genetické informace patentově chráněna. Zhruba tři čtvrtiny
těchto patentů jsou podány v USA. Většina
takto podaných patentů je v soukromých rukou
farmaceutických gigantů.
Koncem devadesátých let minulého století
se rozjel mezinárodní projekt Lidský genom
a konkurenční soukromý projekt farmaceutické f irmy Celera pod vedením biologa
a mecenáše Craiga Ventera. Neobvyklost
konkurence státního a soukromého sektoru
ještě zvýšila skutečnost, že část Venterova
programu probíhala na jeho soukromé lodi,
v právním vakuu mezinárodních vod. Zatímco
výsledky státního výzkumu byly publikovány
ve volně přístupné webové databázi, přístup
k „soukromým“ výsledkům byl zpoplatněn
a část z nich byla ochráněna patenty. Do konce
programu jich bylo podáno na šest a půl tisíce
(nyní je podáno kolem tří miliónů patentů).
Boomu patentování fragmentů lidského
genomu soukromým sektorem, který mezitím
propukl, postavila hráz až legislativa z roku
2000, kdy byl vydán zákaz patentování „hrubého genetického materiálu, tj. samotných
DNA sekvencí vyskytujících se v živých organismech“. V následujících dnech prý činily
ztráty dosud prosperujícího odvětví 60 mili-
ard dolarů. Postupem času se ale ukázalo,
že to se zákazem nebylo tak horké. Možnost
patentovat lidský genetický materiál dále
zůstala, ovšem v poněkud omezené podobě.
Celá záležitost tak trochu připomíná doby
Klondajku a divokého západu vůbec, kdy kolonista doráží na cizí nedávno „objevené“ území
s hrubě otesaným kůlem opatřeným cedulí
se jmenovkou a nápisem „to je moje“. Také
v tomto případě byla až dodatečně tato do očí
bijící drzost alespoň trochu zjemněna.
Otevřený konec
Precedentem patentu genetického materiálu byl případ biologa Čakravartiho, který
na počátku 80. let patentoval geneticky
pozměněnou „ropáckou“ bakterii, schopnou
metabolicky zpracovávat ropu a některé její
produkty. Následný právní spor vyhrál s argumentem, že pozměněný genetický materiál se
ve volné přírodě nevyskytuje a tudíž se jedná
o vynález. Toto jsou zadní vrátka, kterými se
do hry vrací mnohem nejednoznačnější pokusy o patenty na části genetického materiálu
lidského genomu.
Dvě nová kritéria uváděná v patentovém zákoně
– totiž prokazatelná „užitečnost“ (utility)
a nutnost, aby se „nejednalo o hrubý, v přírodě
se vyskytující materiál“ (raw natural material)
– se totiž podaným patentům někdy daří splnit
i pouhým připojením náležité „omáčky“. To první, vylíčením případné využitelnosti, což může
být pro podavatele patentu jednoduché slohové cvičení, a to druhé často už pouhým faktem
digitalizace genetického stringu s odkazem na
to, že něco takového se přeci „ve volné přírodě
nevyskytuje“. Mezinárodní srovnání ukazuje,
že v USA je podání takových patentů snažší
než např. v Německu, kde je na ně od roku 2004
uvaleno jen těžko překročitelné embargo.
Podíváme-li se na věc čistě utilitárně, shrnují zastánci patentování DNA sekvencí jeho
výhody jako ochranu investic vložených do
výzkumu a tím i podporu a stimulaci výzkumu
samotného. Odpůrci shrnují jeho nevýhody
jako zbytečné prodražení výzkumu, a především jeho zbrždění. Navíc se díky patentům
prodražují různé medicínské a diagnostické
procedury, což je už samo o sobě eticky problematické. (Pro srovnání: podávání patentů
např. v oblasti chirurgických postupů není
z etických důvodů mezinárodně přijímáno.)
Velmi problematické je i pravidlo, podle kterého
je výhradním vlastníkem patentu na určitou
sekvenci DNA ten, kdo dokázal její využitelnost
v jednom určitém případě a už tedy nikoliv ten,
kdo by dokázal využitelnost téže sekvence
v případě jiném. Asi tak, jako když někdo přijde
na to, že extrakt z určitého stromu je výborné
projímadlo a podá si na něj patent a někdo jiný
by s tím samým extraktem chtěl „patentovaně“
čistit boty – ale už by nemohl.
Tento příběh má zatím otevřený konec
a nejnovější vývoj naznačuje, že se na jeho
podobě bude i nadále podílet zákonodárná
moc a tedy politika. V roce 2007 byl republikánskými senátory v USA podán návrh zákazu
patentování genetického materiálu a zákona
o občanské přístupnosti výsledků genetického
výzkumu, obé se však doposud nepodařilo
prosadit.
Autor je doktorand na Přírodovědecké
fakultě UK
11
Autoři: Tomáš Havlín, Martina Křížková
Živi z kopie
S mýtem o zlatých českých ručičkách se pojí mýtus o českém vynálezci – šikovném solitérovi, který chodí na patentový úřad jako do samoobsluhy. Česko je ale spíš krajem
kopií než vynálezů. A ani to mu nemusí vydržet dlouho.
České vynálezce lze pracovně rozdělit do tří
kategorií. Jsou tu oni domácí kutilové, kteří
přijdou na nějaký zlepšovák a nahlásí ho na
patentový úřad. „Stále se nám zabíhal pes.
Manžel proto vyrobil mobilní telefon, který se
přidělává na obojek, s jeho pomocí je možné
komunikovat se psem,” popisuje rodinný vynález
Zdenka Jílková, důchodkyně a provozovatelka
penzionu ve Vrchlabí. S manželem dali dohromady pár stovek a psí mobil přihlásili na úřad.
Bez touhy po monopolu na komerční využití,
který má patent zajistit v první řadě. „I kdybychom začali vyrábět, tak do toho skočí Čína,”
přemýšlí Jílková.
Vedle kutilů bez obchodních ambic existují
lidé, jejichž vynálezy sice neobrátí svět naruby,
ale uplatnění pro ně se najde. „Momentálně
zastupuji Čecha, který má firmu v Itálii a vymyslel
systém na automatické sklápění záchodových
prkýnek. Už si našel firmu, která to bude vyrábět.
Udělal jsem si rešerši a patent na 99 % dostaneme,” říká patentový zástupce Martin Buršík.
Vynálezců je podle něj u nás stále dost. „Jsou
to lidé, kteří když se na něco dívají, tak okamžitě
přemýšlí o tom, jak to zlepšit,” tvrdí.
V patentech se počítá jen ten první, jak
dobře věděl už Cimrman.
Do poslední kategorie spadají vývojáři velkých firem a akademická esa, jichž je sice jako
šafránu, ale o to více jsou vidět. Patří k nim
například profesor Antonín Holý z pražského
Ústavu organické chemie a biochemie, který
objevil účinné látky využívané při léčbě HIV/
AIDS a hepatitidy, nebo Oldřich Jirsák z Technické Univerzity v Liberci, jehož tým vyvinul
stroje na tkaní nanovláken v průmyslovém
měřítku. Vědce z této skupiny spojuje nejen
to, že působí na akademické půdě, ale i to, že
čerpají silnou podporu ze soukromého sektoru.
Holý spolupracuje s americkou farmaceutickou
firmou Gilead Sciences, která ročně přisype na
pražský výzkum přes milion dolarů, Jirsákův
tým je unikátní v tom, že pracuje s původně
čistě českou firmou Elmarco.
Malá země, malá čísla
Ačkoli statistika udělených patentů nedává
o současném stavu vynálezectví přesný obraz,
lze si z ní určitou představu vytvořit. Úřad
průmyslového vlastnictví (ÚPV) loni posvětil
necelé čtyři tisíce patentů. Více než dva tisíce
sedm set z nich ale připadlo na patenty, které
12
jsou podány u Evropského patentového úřadu
(EPÚ) a v Česku jsou pouze formálně schvalovány. Ze zbylých dvanácti set vynálezů jich téměř
tisíc patří zahraničním přihlašovatelům, a tak
se skutečný počet českých patentů smrskává
na 227. Ačkoli počet potvrzených evropských
patentů rok od roku roste, suma těch českých
zůstává konstantní. Malá země, malá čísla.
„Tradice českého kutilství stále žije, problém
je v tom, že chybí peníze,” tvrdí Ivan Jakubec
z Ústavu hospodářských a sociálních dějin.
Vzpomíná na první republiku, kdy prapor
vynálezectví držel vysoko například dnes už
polozapomenutý Ludvík Očenášek, prototyp
renesančního všeuměla a příčného vědce. „Na
Vltavě zkoušel hydrodynamické čluny, o které
byl zájem až v Japonsku, a na bělohorské pláni
testoval rakety, které dosahovaly výšky až dvou
kilometrů,” říká Jakubec. To ale nebylo všechno.
Zhmotněný Jára Cimrman vyrobil také rotační
benzínový motor a v souvislosti s 1. světovou
válkou zkonstruoval vzdušné torpédo. „Do
dějin se zapsal i tím, že během války napíchl
linku mezi ministerstvy války ve Vídni a v Berlíně
a odposlouchával ji,” říká historik. Dnešní vědce
připomínal Očenášek trvalým nedostatkem
financí. „Byl po uši v dluzích, protože ne všechny
vynálezy byly úspěšné. Nezbylo mu, než přihlašovat některé patenty na členy rodiny,” vysvětluje
Jakubec.
Během čtyřiceti let vlády komunistické strany
české vynálezectví také na oko kvetlo. Jak ale
připomíná ředitel patentového odboru ÚPV
Jaroslav Kozák, je to proto, že v éře reálného
socialismu byly plánování podřízeny i samotné vynálezy: „Počet podaných patentových
přihlášek musel rok od roku stoupat.” Patent
přitom nesliboval svému autorovi standardní
ochranu. Udělovalo se pouze tak zvané autorské
osvědčení, které ovšem nedávalo privilegium
vynálezem disponovat. Vynález byl národním
majetkem.
Bez záblesků génia
Ze statistiky je zřejmé, že přestože se zdejší
vynálezci mohou pyšnit některými úspěchy,
Česko je stále zemí, která uznává mnohonásobně větší množství zahraničních patentů,
než kolik sama produkuje vynálezů. Ročenka
ÚPV uvádí, že pouze 11 % patentů platných na
českém území je v rukách tuzemských majitelů.
Nikdy tomu nebylo jinak. „Už za Rakouska-Uherska pocházela většina u nás přihlášených patentů
z Německa,” říká historik Jakubec.
Podle experta na patentové právo Jana Žambocha, který se specializuje na oblast farmaceutického průmyslu, je disproporce mezi počtem
domácích a zahraničních patentů pro Česko
ovšem zcela nevýhodná. „Třeba Američané
(v loňském roce získali v ČR 491 patentů – pozn.
red.) se nám musí smát. Oni velmi dobře chápou,
že patenty mají chránit zájmy jejich podnikatelů.
Naopak by nerozuměli tomu, proč Češi podporují
cizí patenty, když sami nemají žádné vynálezy,”
poznamenává.
Žamboch má vůči patentům obecně nevraživý
postoj. Považuje je za umělé, státem vytvořené
komerční monopoly, které jsou sice ospravedlňované rozvojem výzkumu, ale ve skutečnosti
působí spíš v opačném směru. „Až 95 % přihlášených patentů zůstává průmyslově nevyužito
a slouží pouze k tomu, aby brzdily konkurenci.
Ve farmaceutickém průmyslu například platí, že
firma si nepatentuje jen jednu účinnou látku,
ale celý soubor sloučenin. Ve výsledku tady pak
vznikají celé lány látek, které nejsou využívány,
ačkoli by mohly být k užitku. Sice na nich může
probíhat výzkum, ale pokud ho nelze komerčně
využít, motivace se ztrácí,” říká.
Patenty podle něj ve skutečnosti neslouží vědě,
nýbrž pouze velkým firmám s dostatečným
kapitálem. Dokládá to i tím, že samo patentové právo vědecké objevy z patentovatelnosti
vylučuje – jako ochranu vědy před negativními důsledky monopolizace. Patentovat lze
až technické řešení, které přivádí vědecký
objev k průmyslovému využití. „V tom už ale
nejsou žádné záblesky génia, jedná se v zásadě
o rutinérskou práci. Firmy rozsáhle čerpají objevy
i z veřejné akademické sféry a pak už je to jen
otázka peněz, zaplatit lidi a vývoj,” tvrdí.
Sto tisíc patentů
Na jednu stranu zřejmě platí, že množství
zahraničních patentů na českém území brzdí výrobu domácích podniků a tím pádem
i výzkum. Ne každý patent, který je zaregistrován na mezinárodní úrovni, ale platí i v Česku.
Evropský patentový úřad registroval za loňský
rok zhruba šedesát tisíc nových patentů, z nichž
však na území ČR platí necelé tři tisíce.
Vzniká tím mezera, která nabízí českým firmám
možnost vyrábět pro domácí trh to, co je jinde
v Evropě patentově chráněné. „Ono se není
čím chlubit, ale většina českých firem stojí na
kopírování ze zahraničí,” přiznává anonymní
patentový zástupce, který si nepřál být jmenován. „Pokud u nás není výrobek chráněn, tak to
není protizákonné. Firmy by toho měly využívat
co nejvíce.“
Podle něj záleží hlavně na úrovni kopie. Za
otrocké napodobení originálu hrozí soud za
nekalou soutěž, nemluvě o porušení ochranné známky. Některé firmy přesto riskují. Buď
z neznalosti, anebo prostě doufají, že se jim
to dočasně vyplatí a výrobce originálu se nic
nedozví. Takových případů prý ale ubývá.
Hrozí nicméně, že čeští podnikatelé a firmy
o možnost kopírovat jinde chráněné výrobky
přijdou. Došlo by k tomu v případě, že by byl
současný evropský patent nahrazen tzv. komunitárním patentem. Rozdíl mezi oběma spočívá
v tom, že zatímco první neplatí automaticky
ve všech zemích evropské sedmadvacítky,
ale jen v těch, které si přihlašovatel vybere
(a zaplatí), ten druhý by měl celoevropský
dosah. „Dokážete si to představit? Místo tří tisíc
patentů by jich každý rok v Česku přibývalo sto
tisíc. O dopad na vědu tolik nejde, ta může být
pěknou vizitkou, ale stát na ní nestojí. Horší by
to bylo pro menší a střední podniky, které tvoří
ekonomickou páteř státu,” obává se patentový
zástupce. O zavedení komunitárního patentu
se podle něj vážně uvažuje: „Třicet let nebyl
z dobrých důvodů přijat. Teď na to ale znovu
tlačí Francie.”
Kopírováním k bohatství
Situaci českých podniků může v kombinaci
s komunitárním patentem zhoršit také čínský
ekonomický boom. Čína, která zbohatla na
kopírování, už totiž zdaleka není jen plagiátor.
Čínské úřady loni registrovaly třicet dva tisíc
vynálezů, což už je více, než kolik podají země
EU dohromady, a je to také šestkrát více než
kolik čínské firmy podaly před šesti lety. „Pokud
si čínské firmy pořídí relativně levně komunitární
patent, dostanou se s jeho pomocí i do zemí, kam
by jim nikdy nestálo zato vkročit. Třeba do České
republiky,” vysvětluje zástupce.
Podle Žambocha nehrozí Česku zkáza. „My to
přežijeme, u nás je peněz dost,“ uklidňuje. Mnohem hůře je na tom ale třetí svět, kde nejsou
kvůli přísné patentové ochraně za rozumnou
cenu k mání ani základní léky. Některé ze silnějších rozvojových zemí proto vydávají tzv.
nucené licence, s jejichž pomocí obchází ve
stavu nouze firemní patent a nakupují levnější
generika. Loni tak rozhodl například brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který
porušil patent americké firmy Merck & Co. na
lék Efavirenz pro lidi trpící HIV.
Proti monopolnímu patentovému systému, který spíš než domácí výzkum posiluje postavení
nejsilnějších hráčů na trhu, navrhuje Žamboch
prostředí čisté konkurence, ve kterém by se
poznatky a postupy mohly volně kopírovat.
„Kopírování je podstatou úspěchu. Jak by se
konec konců mohly Spojené státy industrializovat, kdyby nekopírovaly evropské vzory?
Kopírování vede k bohatství, monopoly mu
naopak brání. A já mám bohatství docela rád,”
směje se.
13
Autorka: Ivona Novomestská
Intelektuální show bez popcornu
Za slam poetry po vlastech českých
Hvězda slam poetry scény Bohdan Bláhovec.
Chtěli jste někdy být u toho, když vznikají verše? Tváří tvář básníkovi či básnířce,
pomáhat rýmům na svět… Povzbudit poetu, když se mu poezie rodí v hlavě? A když,
inspirováni poezií, pocítíte touhu sami začít tvořit, vyskočíte na pódium a předložíte
své básně publiku, které vás okamžitě jásotem odmění nebo vypíská? Pokud je to tak,
vítejte na slam poetry.
Slam poetry má v České republice již pětiletou tradici. Tato soutěž básníků, básnířek,
improvizátorů a performerů všeho druhu se
postupně rozšířila do všech koutů naší země.
Vítěz z každého regionálního kola postupuje
do finále, ve kterém ten nejúspěšnější získává
nemalou finanční prémii. Každý vystupující má
možnost ve třech minutách zaujmout publikum,
nesmí však používat rekvizity a kostýmy, může
přednášet pouze svůj vlastní text.
Co všechno najdete na slam poetry? Básníky
a performery, kteří buď recitují své básně psané
do šuplíků nebo divoce improvizují. Obecenstvo
hltající mezi doušky nápojů a dršťkové polévky
verše o lásce i politice. Porotu složenou z těch,
kteří přišli. Smích, potlesk, hlasité povzbu-
14
zování i pískot … Prostě soutěž v tom, kdo ve
třech minutách nejvíce pobaví, potěší, zaujme,
roztleská.
Smrtící Hradec, vulgární
Ústí, nemilosrdná Plzeň
První místo, kde se letos soutěžilo o postup na
brněnské finále, byl Hradec Králové. V natřískané
hospůdce letního kina Širák se publikum skládalo z těch, kteří dorazili na slam a také z těch,
kteří přišli jednoduše jen tak na pivo a básně si
poslechli v přestávkách debaty o fotbalu.
Martin Filip, vítěz loňského kola, přeskakoval
ze stolu na stůl a poeticky vyhrožoval, že jednou složí „smrtící báseň“, Lubor Permský zase
slamoval v rytmu rock’n’rollu.
Vítěz hradeckého slamového klání, teprve
osmnáctiletý Ondra Macl, se letos do soutěže
přihlásil poprve. V tom ostatně spočívá jedno
z velkých kouzel slam poetry. Favorit nemá
do poslední chvíle jisté, kdo se s ním nakonec
v soutěži utká, přihlásit se může kdokoliv,
nelze předvídat, jaké talenty a styly se spolu
na jevišti střetnou.
Jednoho z nejbouřlivějších regionálních kol byl
svědkem ústecký klub Cirkus. Atmosféra v sále
od začátku připomínala spíše soutěž v tom,
kdo rozchechtá diváky vulgárnějším vtipem či
narážkou. Recitace klasických veršů o lásce či
nespravedlnostem na planetě Zemi vyznívala
hluše, publikum v Ústí dávalo najevo, že je
zvědavé spíše na vystoupení tvrdšího zrna.
Vašek Formánek, vítěz ústeckého kola, dokonce začínal své vystoupení slovy: „Je tady ale
v publiku atmosféra, všichni chtějí jen kundy
a péra …“
I plzeňské regionální kolo potvrdilo, jak odlišné
je publikum v jednotlivých městech a jak moc se
atmosféra odvíjí od kvality soutěžících. Diváci
nedali žádnému z účastníků nic zadarmo. Slamerka, která neměla co říci, o přestávce raději
utekla a druhého kola se už neúčastnila. Inu,
takový už slam je. Divoký a nemilosrdný. Vyhrál
René Jahoda, Pražák, který zataktizoval a jel
soutěžit do menšího města s menší konkurencí,
v kterém je navíc oblíben.
Podobná situace se opakovala v Brně, kam
se přijel předvést Jakub Foll, vítěz loňského
finále. Letos byl poražen v Praze Bohdanem
Bláhovcem, a tak svou improvizací zkusil zapůsobit na brněnské publikum, které jeho snahu
ocenilo a vyslalo ho za Brno do finále.
Sebevražda v přímém přenosu
Samotné letošní finále se konalo rovněž v Brně,
na Flédě, a překvapilo většinu účastníků
i samotné organizátory. Přeplněné hlediště,
atmosféra velkého očekávání a na konci velká
překvapení. Jakub Žáček, moderátor a herec
z brněnského HaDivadla, jehož výkon mnohdy
svým vtipem překonával vystoupení soutěžících, postupně představoval devět adeptů na
hlavní cenu.
Zvláštní bylo letošní finále především tím, jak
ho pojala porota – vybraná jako vždy náhodně
mezi diváky. Nikdy předtím se totiž nestalo,
aby ve finále padala od poroty tak nízká ohodnocení. Po prvním kole se v místnosti, kde se
účinkující připravovali, rozprostřela napjatá
atmosféra. Debatovalo se o tom, co se letos
stalo: Je snad kvalita vystoupení letos nízká?
Nejsme ve formě? Nebo se prostě tentokrát jen
na Flédě sešla porota, která hodnotí jinak?
Mnozí diváci se shodli na tom, že neúspěšnými
slamery byli tentokrát na Flédě ti, kteří ve
svém vystoupení vynechali publikum, ponořili
se sami do sebe místo toho, aby komunikovali
s lidmi pod pódiem. Jedna z pravidelných
návštěvnic slam poetry, Lenka Matoušková,
k tomu říká: „Lidi sem nepřišli ocenit kvalitu básní, to se možná odehrává na večerech
s poezií, na autorském čtení. Ale slam poetry
je něco jiného: je to takový boxerský ring, kde
se knokautuje slovy, je to taková intelektuální
show bez popcornu.“
Sobotní večer na Flédě byl svědkem slamové sebevraždy Bohdana Bláhovce, jednoho
z favoritů. Bohdanovo vystoupení v druhém
kole nakonec trvalo téměř devět minut. Bylo
jakýmsi vhozeným ručníkem do ringu. Vyjádřením posunu, který má za sebou člověk považovaný za průkopníka slam poetry v Čechách.
Vyjádřením potřeby posunout se dál, nevařit dál
stále stejné ohrané fungující vtipy a pokusit se
nabídnout publiku toto zjištění přímo na pódiu,
ve verších. Představte si rockovou zpěvačku,
která před vyprodanou halou spustí operní árii,
nebo baletku na prknech Národního divadla,
která po přestávce začne tančit v rytmu diska.
Vydat se jinou cestou, to bylo podle mnohých
to, co chtěl Bohdan Bláhovec svým vystoupením říct. A pro mnohé v sále to nebyl úplně
marný pokus. Posuďte sami:
„Loudám se, loudám se, loudám, prodávám
slova, dva nula pět a dnes zase znova, za deset
bodů šel bych světa kraj, krájím se, krájím, né!
Nehájím se, nehájím, vy chcete můj humor slyšet
znova? Tento verš, to nebyla nová poezie, a to že
parafrázuji Vrchlického, dneska bezcenného… Ze
sebe unaven, vítěz cen, ze sebe unaven, otráven,
túra, tortúra, tortúra, rámuji a chci vám pouze
říct, že lítý dav plný hlav, pouze já součástí davu
vůkol vám, vůkol vám, myšlenku nemám, rád
bych ji dal, dál, dál, kudy dál, za deset bodů,
poezií lítý dav tady žijí, haha, vy smíchovci, my
bláhovci, vy manipulovatelný ovci, vaše ovoce,
moje emoce…“
A tak se stalo, že favorit, kterého by ještě před
finálem nejeden divák tipoval na vítěze, propadl díky trestným bodům na konec žebříčku
a přitom byste těžko našli člověka v sále, který
by o něm prohlásil, že byl nejhorší.
Letos zvítězilo dobře připravené vystoupení
proti improvizaci. Hlavní cenu si odnesl Jan
Jílek, vítěz regionálního kola v Olomouci. Zabodoval v obou kolech svým klidným a chytrým
humorem a odnesl si prémii pro vítěze - třicet
tisíc korun a mohutný potlesk plné Flédy.
Kdokoliv cokoliv
Dominika Špalková z hradeckého občanského
sdružení Poco a poco animato popisovala, jak
se vlastně zrodil nápad přinést Slam poetry i do
Hradce Králové. Když soutěž poprvé viděla před
lety v Olomouci, nepřišlo jí to možné. Ale bála
se zbytečně. I hradecké organizátory zaujala
tato nová forma svou odlišností od klasického
přednesu poezie, klasické interpretace.
„Pro nás je důležité dávat umělce a lidi obecně
dohromady a motivovat je, aby tvořili spolu.
Aby se o sobě talentovaní lidé v Hradci dozvěděli
a pouštěli se do společných projektů a nabourávali tu dnešní modlu zvanou individualismus.
Rozvíjet v ostatních potřebu tvořit a bavit – nejen
být baveni,“ dodává Dominika Špalková.
Hlavní organizátorkou Slam poetry je Lenka
Zogatová z Brna. Když v roce 2006 zaniklo
brněnské nakladatelství Petrov, které bylo
pořadatelem festivalu Poezie bez hranic v Olomouci – zde proběhly tři ročníky soutěže Slam
poetry – rozjela společně s přáteli Evou Petlákovou a Martinem Reinerem organizaci finále
Slam poetry 2006 v Klubu Fléda v Brně. A po
něm se rozhodla pokračovat. Je také autorkou
scénáře k dokumentu Myslím, tedy slam, který
režíruje slovenská dokumentaristka Zuzana
Piussi pro brněnskou redakci České televize.
U slam poetry ji stále drží to, že se český styl
této soutěže teprve utváří, formuje a že záleží
jen na organizátorech, účastnících a publiku,
jak se bude dál vyvíjet. Přestože je to „licence“
převzatá z USA, má slam poetry zde v České
republice svou zcela originální podobu i vývoj.
„Hodně lpím na otevřenosti soutěže, na tom, že
se může přihlásit kdokoliv a předvést, v rámci
těch základních tří pravidel, cokoliv. V době, kdy
se české kulturní veličiny vyjadřují proti street
artu či zpochybňují smysl rádia Wave, považuji
fenomén slam poetry za nesmírně důležitou věc,“
říká Lenka Zogatová.
Kromě slovenské filmařky Zuzy Piussi se o slam
poetry zajímalo i duo známých českosnových
dokumentaristů Filip Remunda a Vít Klusák.
S nápadem zaznamenávat slamová klání přišel
Vít Klusák: „Já jsem poprvé slam poetry navštívil,
když jsem se přišel podívat na svého bratra, který
soutěžil. To, co mě fascinovalo, byla ta atmosféra, která se rozprostřela mezi pódiem a publikem
v sále. Není totiž moc často vidět, aby vystupující
a publikum tvořili jednu skupinu. Ve slamu si
každý divák v publiku může představit, že vyskočí
na pódium a stane se z něj v tom okamžiku ten, co
zkusí zaujmout ty pod pódiem. Dalo by se říct, že
slam je umělecky a sociálně dokonale spravedlivý.
Lidé v sále se nedělí na diváky a herce, celebrity
a ty obyčejné, po představení odcházejí všichni
jedněmi dveřmi.“
Jak vidno, slam pro různé lidi, kteří se s ním
setkali nebo ho tvoří, vyjadřuje různé věci. Pro
jedny soutěž v básnické improvizaci, zábavná
hra se slovy, pro jiné cesta k překonání sebe
sama, záře reflektorů pro každého, kdo se
odváží.
Autorka studuje Filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy.
Před měsícem se mi zjevila panna Maria
Haló, haló, na hlavě svatozář
Na hlavě jedenácté svatozáří
Ne špinavá ale čistá blondýna
Krev a mlíko, jako víno, jako vina
Byl jsem hin
Řekl jsem, jsem hin
Řekl jsem, ich bin hin
Řekl jsem, jsem bin Ládin
Řekl jsem, ich bin Ládin
Řekl jsem, ich bin bin Ládin
Řekl jsem, ich bin Aladin
Řekl jsem, ich bin Ládinosaurus rex
Řekl jsem, trias jura dělnická třída
Řekl jsem… sex… a doufal, že se přidá
Ona tam stála jak solný sloup u Sodomy
a Gomory
Jak báj báj pás mé srdeční komory
Jak pes bye bye, co znásilnil a sežral psa čau
čau…
Ukázka z vystoupení letošního vítěze
Jana Jílka z Olomouce
15
© UNICEF/Michael Kavanagh/ Demokratická republika Kongo 2008
Autor: Unicef
Dva malí
sourozenci se
drží v objetí
před mobilním
zdravotním
střediskem,
podporovaným
UNICEF ve
městě Kibirizi
v provincii
Severní Kivu.
UNICEF v Demokratické republi
Demokratická republika Kongo – jeden z největších států Afriky rozlohou (2,3 mil.
km2) i počtem obyvatel (60,6 mil., z nich téměř 12 mil. dětí ve věku do 5 let), bohatý na
nerostné suroviny (rozsáhlá naleziště diamantů, mědi, zlata, kobaltu, uranu a tantalu)
a lesy (polovina všech lesních porostů Afriky). Zároveň je ale jednou z nejchudších
zemí světa, s vysokým stupněm podvýživy obyvatelstva a s 9. nejvyšší dětskou úmrtností
(každý rok zde umírá 205 dětí z 1000 živě narozených).
Do roku 2003 byla Demokratická republika
Kongo devastovaná vleklou, šest let trvající
válkou, během níž zemřelo na 5,4 milionů lidí
– zejména civilistů, žen a dětí následkem hladovění, vyčerpání a nemocí. Východ země, bohatý
na nerostné suroviny, zůstal i po skončení války
zdrojem četných konfliktů a násilností, které
vyvrcholily propuknutím nových bojů v srpnu
letošního roku.
Jen od konce srpna do počátku listopadu
letošního roku muselo v provincii Severní Kivu
16
na východě země (hlavní město Goma) odejít
ze svých domovů na čtvrt milionu lidí, mnozí
z nich opakovaně – většinu z nich tvoří ženy
a děti. Podle oficiálních odhadů je právě nyní
v Severním Kivu bez domova více než 1 milion
lidí (pětina všech obyvatel této provincie!).
Byla jsem doma, když
nás napadli
Když Furaha Nyirasafari, jednatřicetiletá žena
žijící se svými dvěma malými dětmi v dočasném
táboře Nyanzele v Severním Kivu, vzpomíná na
chvíle, kdy jejich vesnici přepadli vzbouřenci,
její krásné hnědé oči jsou najednou strnulé a bez
výrazu: „Byla jsem doma, když naši vesnici napadli. Zpočátku jsme o nich vůbec nevěděli, přišli
tiše. Ale pak, když začali s rabováním, byly jejich
ostré hlasy slyšet všude.“ Furaha se až otřásla při
vzpomínce, co zažila a jaké nebezpečí jí a jejím
dětem hrozilo. „A jak kradli všechny ty naše věci,
najednou jsem si uvědomila, že musíme rychle
pryč. Popadla jsem děti a nechala domov a všech-
Kolik stojí pomoc
100 Kč 500 tablet na čištění vody
v humanitárních krizích (1 tableta stačí
na vyčištění 4 – 5 litrů vody) 150 Kč Teplá
přikrývka pro 1 dítě 450 Kč Iontová směs,
která může zachránit život až deseti dětem
při průjmovém onemocnění 600 Kč Proočkování jednoho dítěte proti šesti hlavním
infekčním onemocněním, včetně injekčních stříkaček 1000 Kč Směs UNIMIX pro
20 dětí na týden (UNIMIX je speciální směs
kukuřice, cukru a oleje pro děti postižené
těžkou podvýživou) 2500 Kč ORT (Orální
rehydratační terapie) pro záchranu života
625 dětí postižených těžkým průjmem
a dehydratací 4080 Kč Základní rodinná
souprava pro krizové situace (obsahuje
kanystry na vodu, kbelíky, nádobí, mýdle
a tablety na čištění vody pro 20 rodin)
Jak pomoci
Příspěvkem na sbírkový účet UNICEF ČR:
11771177/0300, v.s. 800, nebo odesláním
dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na
číslo 87777 (Cena DMS je 30 Kč, UNICEF od
Vás na pomoc dětem obdrží 27 Kč).
blice Kongo
no ostatní za sebou.“ Na chvíli se odmlčí a pak
s beznadějí v hlase pokračuje: „A teď nemáme
vůbec nic. Pokaždé, když vidím své děti plakat,
jsem zoufalá, že jim nemůžu dát žádnou naději do
budoucna. – Ale také si říkám, že to přece někdy
musí skončit a že se třeba vrátíme domů...“
dostatečných přístřešků, stravy a ošacení,
oslabují jejich organismus i psychiku a snižují
pravděpodobnost přežití. A nesou s sebou
nebezpečí respiračních a průjmových onemocnění a epidemie infekčních nemocí (nebezpečí
rozšíření cholery se zvýšilo dvojnásobně).
Dlouhodobá nejistota a opakující se ztráta byť
jen dočasného domova má devastující účinek
zejména na děti a ženy.
Mnoho dětí se při panickém útěku před rebely
odtrhlo od svých rodin a musí bez ochrany čelit
hrozbám zabití, násilí či hladu. Chlapci jsou
často ozbrojenými skupinami násilím rekrutováni jako dětští vojáci – mnozí obyvatelé
z napadených vesnic vyprávěli, jak rebelové
vtrhli do každého domu a odvedli s sebou
všechny chlapce. Dalším obrovským problémem,
který s sebou ozbrojený konflikt nese, je násilí
na ženách a dívkách – v Demokratické republice
Kongo jich byly znásilněny již stovky tisíc.
Lidí, kteří museli opustit své domovy, neustále
přibývá. Přestože místní komunity poskytují
uprchlým rodinám dočasné ubytování a humanitární organizace se pro ně snaží zajistit
neodkladnou pomoc, situace je kritická a spěje
k humanitární katastrofě.
Co dělá UNICEF
UNICEF byl mezi prvními organizacemi, které
hned po otevření humanitárního koridoru na
východě země začaly zajišťovat neodkladnou
pomoc. Spolu s partnerskými organizacemi se
snaží reagovat nejen na situaci v Severním Kivu,
ale i na stejně postižené oblasti Ituri a Dungu
bývalé provincie Orientale. Ve všech těchto
oblastech analyzuje hlavní potřeby a poskytuje
krizovou pomoc zaměřenou na zdraví, výživu,
vzdělání a ochranu dětí, nezávadnou vodu,
hygienu, podporu domácností a poskytování
nouzového přístřeší. Mnohé oblasti jsou ale stále
extrémně nebezpečné a pro pomoc nepřístupné,
protože v nich probíhají boje nebo jsou obsazeny
ozbrojenými protivládními skupinami.
UNICEF poskytuje průběžnou krizovou pomoc
pro desítky nově vysídlených žen a dětí, zjišťuje
jejich zdravotní stav, včetně stupně podvýživy
(nejčastější příčina úmrtí dětí v DRK), dodávek
výživových přípravků pro děti s akutní podvýživou a sušenek s vysokým obsahem proteinů.
Počátkem listopadu dodal UNICEF do tábora
v Kibati vakcíny pro krizové očkování proti
spalničkám a zahájil očkování prvních 13 tisíc
dětí (další desítky tisíc vakcín jsou připraveny
k okamžitému použití po zpřístupnění dalších
částí provincie). Dodávky dále obsahovaly 20
tisíc nepromokavých plachet na stavbu dočasných přístřeší a 20 tisíc přikrývek pro ochranu
dětí před nemocemi dýchacích cest (respirační
nemoci jsou v DRK 2. největší příčinou úmrtí
dětí), 30 tisíc kbelíků na vodu a 1 milion tablet na čištění vody pro prevenci přenosných
infekčních onemocnění, jako jsou cholera
nebo průjmová onemocnění (1 tableta stačí
k vyčištění 4 – 5 litrů vody).
Do táborů pro lidi bez domova dodává UNICEF
pitnou vodu a zajišťuje výstavbu latrín. Pro
potřeby školní docházky dětí v táborech jsou
připraveny dodávky mobilních školních stanů
a vyučovacích souprav „škola v krabici“, z nichž
každá obsahuje vyučovací pomůcky pro 80 žáků
a 2 učitele. Co nejrychlejší návrat dětí do škol
a kontakt s vrstevníky je důležitou součástí
psychosociální pomoci UNICEF při odstraňování hlubokých traumat dětí, které ztratily
své domovy.
Úměrně s eskalací konfliktu v průběhu září
a října, vzrostlo i rekrutování dětí ozbrojenými
skupinami jako dětských vojáků. UNICEF proto se
skupinami jedná o navrácení odvedených chlapců
a dívek mladších 18 let zpět do jejich domovů.
Jednou z priorit UNICEF je identifikace ztracených dětí a jejich umístění v náhradních
rodinách do doby, než budou moci být spojeny
se svými rodiči. Jen v průběhu října se podařilo
identifikovat 193 odloučených dětí, z nichž 46
je již zpět u svých rodin.
© UNICEF/Michael Kavanagh/ Demokratická republika Kongo 2008
Tíhu konfliktu nesou
ženy a děti
Situace v Severním Kivu a v dalších provinciích
na východě země je pro civilní obyvatelstvo
velice kritická. Již před konfliktem strádali
podvýživou, nemocemi, nedostatečným přístupem k čisté vodě, zdravotní péči i vzdělání pro
děti. Většina z nich ale jsou zemědělci a jejich
políčka jim zajišťovala alespoň tu nejnutnější
obživu. Současný konflikt jejich situaci mnohonásobně zhoršil – nemají čím nasytit své
rodiny, protože na svá pole nemají přístup,
a nemají ani prostředky na nákup potravin.
Hromadné přesuny lidí prchajících před boji
z místa na místo, často jen s oblečením, které
mají na sobě, stejně jako pobyt velkého počtu
lidí v dočasných táborech a útočištích bez
Latríny s logem UNICF v táboře Mungote ve městě Kitchanga v provincii Severní Kivu.
V táboře právě teď žije 16 tisíc lidí.
17
Autorka: Zuzana Brodilová
„Lászlo si nenaplive do očí.“
Do Prahy přijel před lety jako úspěšný výtvarník. Výstavy a módní show ale záhy vyměnil
za práci na ulici – jako streetworkera ho můžete pravidelně potkávat v pražských ulicích. Jeho práce zaslouží pozornost i kvůli tomu, že život jeho klientů zdaleka postrádá
„atraktivitu“ smutných osudů nemluvňat odložených do baby-boxů či ústavů, která tak
často otevírá peněženky sponzorů a spouští soucit veřejnosti. Pro mnohé jako by jeho
klienti ani neexistovali, leckdo se jich štítí, dívá se jinam či alespoň nedomýšlí detaily… László Sümegh se jako jediný v Praze soustavně stará o děti a mladé lidi ohrožené
komerčním sexuálním zneužíváním, o ty, které nemají kam jít, zkrátka o „děti ulice“.
DO DVOU TÝDNŮ TOHO NECHÁTE
To muselo být náročné – přijet do Prahy
a neumět ani slovo česky. Jak jste
s češtinou začínal?
Do toho se člověk narodí. Byl jsem vychován
v tom, že slabším se má pomáhat. Do Prahy
jsem ale nejdřív začal jezdit jako textilní
výtvarník centra módy a designu. A tady jsem
viděl, že na ulici jsou děti, které potřebují
pomoci. Šel jsem do neznáma, nikoho jsem
tu neměl a zpočátku to bylo hodně těžké.
Nejhorší to bylo s úřady, a to člověk vlastně
nechtěl skoro nic! Slyšel jsem od nich jen, že
jsem výtvarník (tehdy jsem měl zrovna po
úspěšné výstavě v New Yorku) a že mě práce
s klienty na ulici přestane do 14 dnů bavit.
Chodil jsem tam tehdy pravidelně, hnala mě
tam naivita, viděl jsem lidi, kteří potřebovali
ze strany úřadů pomoci.
Hned jak jsem otevřel dveře vlaku na Hlavním nádraží, tak jsem si řekl, že budu mluvit
jenom česky. Odposlouchával jsem lidi kolem
mě – v metru, tramvaji a také klienty. Naučil
jsem se hodně hovorovou češtinu, což mě
někdy dostávalo do trochu choulostivých
Jak se výtvarník dostane k práci terénního sociálního pracovníka?
KLÍČENKY BEZ KLÍČŮ
Jaké aktivity v rámci Projektu Šance
běží?
Hodí se vám při práci s „dětmi ulice“
zkušenost výtvarníka?
Pro nás je komunikace s uměleckým světem
důležitá. Jednak využíváme umění při práci
s klienty v arteterapii a také spolupracujeme
s Olbramem Zoubkem, Kristiánem Kodetem,
Jitkou Válovou a dalšími umělci, kteří nám
jednou za čas darují svá díla do humanitární
aukce, kterou děláme pravidelně s galerií
Vltavín. Právě teď zahajujeme na internetu
předvánoční virtuální aukci. Naší ideou je existenční soběstačnost. V momentě, kdy závisíte
na grantech, jste snadno vydíratelní a kdykoliv
zranitelní. Neschválí vám několik klíčových
grantů a končíte. Na začátku bylo tedy jediné
štěstí, že jsem zdědil byt a do Projektu Šance
mohl investovat, ale jinak jsem šel do velkého
neznáma. A to si ještě představte, že jsem
neuměl česky.
18
situací. Třeba při naší první schůzce s ředitelkou Státního zdravotního ústavu, se kterou
jsme jednali o možnosti užití slinných testů na
detekci přítomnosti viru HIV, jí říkám „Víte,
dozvěděl jsem se, že by šly použít ty slinné testy,
co se dávají lidem do držky“ a ona ztuhla a koukala na mě dost vyděšeně. Ale já to nevěděl,
já tady v Čechách vyrostl a učil se hlavně na
ulici. Vždycky jsem slyšel jen „dám ti do držky“
nebo „drž držku“ a najednou to bylo jinak. Ale
vysvětlili jsme si to.
Lászlo Sűmegh a Projekt Šance
Lászlo Sűmegh, původní profesí textilní výtvarník, působí od roku 1995 v Praze jako streetworker a sociální pracovník pro děti a mladé lidi,
kteří se ocitli na ulici a jsou ohroženy komerčním sexuálním zneužíváním. V rámci Projektu
Šance, který pro „děti ulice“ založil provozuje
se svými kolegy „Streetwork centrum“, které
klientům poskytuje první pomoc v nouzi a „Dům
Šance“, kde je pracovní dílna, terapeutické
a vzdělávací prostory.
Máme dvě pracoviště. Dům Šance – zde nabízíme klientům alternativní vzdělávání, součástí
domu je i terapeutická dílna, kde „děti ulice“
mohou pracovat – týdně dostávají výplatu.
Dále máme pouliční pohotovost, nebo-li
streetwork centrum, zde si klienti mohou
vyprat, je tu sušička, sprcha, testujeme na
HIV/AIDS, klientům sem chodí pošta. Hodně
klientů má přes nás vlastně jediný kontakt
se světem, mají tu totiž kontaktní adresu. Ve
streetwork centru pracujeme i s rodiči, pokud
o to mají zájem. Máme tu taky hygienický
a stravovací program (abyste si nemysleli
bůhví co to není – k dispozici je tu instantní
bramborová kaše, čínská polévka, čaje, zkrátka
jen to nejdůležitější). Minimálně jednou měsíčně absolvujeme s klienty jaterní a žloutenkové
testy ve špitále. Tím to pro nás ovšem nekončí
– vycházíme z toho, že pouze testovat je málo,
nemocným klientům nabízíme léčbu, zdravým
očkování. Je pak samozřejmě na klientovi,
jestli to využije nebo nevyužije, nikoho nenutíme žít. Zprostředkujeme návštěvu zubaře
Rozhovor s terénním sociálním pracovníkem
o „dětech ulice“ a kalvárii s úřady.
V drsném světě „motýlků“ z hlavního nádraží se Laszlo pochybuje s taktem i odhodláním.
a dalších doktorů. Je perfektní, že dnes už
máme síť odborníků, kteří se našich klientů
neštítí a můžeme je za nimi poslat bez obav,
že tam budou vznikat nějaké problémy – máme
zubaře, gynekologa, sexuologa, psychiatra
i všeobecnou doktorku, která se o naše klienty
stará už léta.
Pomáháme také klientům, kteří si potřebují
vyřídit doklady a nemají na cestu domů – když
si vydělají na 50% nákladů v naší terapeutické
dílně nebo jinde, druhou půlkou peněz na cestu jim přispějeme. Snažíme se tak motivovat
a podpořit. Tenhle program je vytvořen pro
ty, kteří se sebou chtějí něco dělat. Důležité
je to slovo „chtějí“, protože je zároveň hodně
těch, kteří se už bohužel smířili s tím, že žijí na
ulici. Nic z našich služeb není úplně zadarmo,
i když poplatky jsou jen symbolické – pračka
stojí 10 Kč, sprcha 10 Kč. Když dáte lidem něco
úplně zadarmo, tak si toho neváží. S klienty
jezdíme také výlety. Vytvářejí tam tandemy,
které mezi sebou soutěží a získávají ceny.
To jsou různé drobné praktické věci, které
mohou upotřebit, ale i nepraktické, které
vím, že hodně chtějí. Naposledy chtěli takové
ty malé plyšové klíčenky. Je to paradox, že
„děti ulice“, které žádné klíče nemají, nemají
kam jít a kde si odemknout, že chtějí klíčenku.
Typické je, ačkoliv často prožily mnohem víc
než kdejaký dospělý, že v něčem jsou naopak
hodně dětští. Od firmy DinoToys jsme dostali
jako vánoční pozornost malé plyšové hračky
– velryby, kozičky, kočky. A co se stalo? Ještě
v červenci to naši klienti měli u sebe a říkali:
„Vidíš, já neusínám sám.“ Kolikrát je i v parku
vidím, jak si s tím plyšákem povídají, hladí ho
– vypadá to vlastně komicky, ale oni to berou
tak, že nejsou sami.
Jak se změnila situace na ulici od poloviny devadesátých let, kdy jste začínal?
Když člověk před lety začínal, tak to na ulici
vypadalo úplně jinak. Jednotlivé skupiny lidí,
kteří se tam pohybovaly, se od sebe separovaly,
nemíchaly se. V případě naší klientely to bylo
tak, že utvářeli mezi sebou menší skupinky
a tyhle skupinky brali jako svou rodinu – s právy
i povinnostmi vůči sobě navzájem. Hlídali se,
preventivně na sebe působili. Když se na ulici
objevil někdo nový, tak ho mezi sebe vzali.
Podmínkou ovšem bylo, že nebude mít problémy s drogami nebo s policií. Jiné a důležité
bylo tehdy také to, že svou situaci, ulici, brali
jako něco momentálního, východisko z akutní nouze, kterou nezvládnou jinak, ale která
musí jednou skončit. A kdo dělal problémy,
byl zkrátka z té skupiny, z té rodiny vyloučen.
Drogově závislý k drogově závislým, alkoholici
k alkoholikům.
Pro mě jako terénního pracovníka to bylo
tehdy o dost jednodušší, věděl jsem, kde své
klienty hledat, kam zajít – pohybovali se ve
„svých“, typických a stále stejných lokalitách.
Denně jsem tak tehdy kontaktoval třeba i padesát lidí. Takhle to na ulici fungovalo zhruba
do roku 1997. Pak se začala situace měnit až
do dnešní podoby, kdy se v rámci prevence
kriminality razí politika „co občan nevidí, to
ho nebolí“ – takže ta původní místa jsou cíleně
monitorována, dělají se tam policejní razie
a tím pádem vlastně padly všechny ty hranice,
které tu předtím mezi jednotlivými skupinami
přirozeně byly. I ti klienti, kteří brali život na
ulici jako dočasné provizorium se promíchávají
a dostávají do přímého kontaktu s narkomany
a dalšími skupinami, kteří jsou taky na ulici
a jsou tak ve zbytečně blízkém kontaktu s tvrdě
kriminálním světem. Ten systém, který by je měl
chránit, je tak vlastně sráží na kolena a ještě
blíž k úplnému dnu, ze kterého se pochopitelně
mnohem hůř dostává. Pro naši práci je taková
situace mnohem nepřehlednější a složitější.
AŽ DENNĚ UMŘE JEDEN KLIENT…
V létě v České republice propukla epidemie žloutenky, která podle všeho začala
právě mezi lidmi, kteří žijí na ulici. Jak
na tom jsou vaši klienti?
Ten problém je složitější a hodně souvisí
s konfrontací s úřady, která je pokaždé stejná.
Všechno se dělá jen „jako“. My jsme problém
žloutenky, který naplno propuknul až teď,
poprvé masivně avizovali už před osmi lety.
Opakovaně jsme upozorňovali, že riziko hrozí,
ale nikoho to nezajímalo. A ještě vám úředníci vynadali, že vám nestačí jen „děti ulice“
a chcete k tomu řešit žloutenku. Na základě
dobrovolného testování jsme třeba testovali
padesát klientů z ulice, padesát lidí, kteří žijí
z komerčního sexuálního zneužívání. Čtrnáct
bylo pozitivních na žloutenku typu B a C.
Samozřejmě se ta informace mezi klienty rychle
rozšířila, takže začali chodit další, že o tom
slyšeli a bojí se. Z deseti dalších testovaných
bylo osm pozitivních na C nebo B. Obrovský
průšvih, na který jsme upozorňovali, ale ještě
nedávno to nikoho nezajímalo. Od roku 2002
pravidelně ve spolupráci s odborníky monitorujeme zdravotním stav klientů, co se týká
žloutenek, aktuálně byly publikovány výsledky
v The European Journal of Public Health.
Nám nestačí rozdávat lidem kondomy a pak
se nestarat, jak mi jednu dobu všichni radili.
Já jsem s tím chodil po všech konferencích
a snažil se najít společnou řeč s lidmi
19
z pověřených úřadů. Prezentovali jsme statistiky, uváděli konkrétní příklady. Mně sem celý
rok chodili ubrečení kluci i holky, kteří byli na
dně a nechtěli! Říkali, že nechtějí takhle žít,
že nechtějí chodit pravidelně na Naději, že
tam nepatří, že nechtějí být drogově závislí.
Když jsem se to snažil vysvětlovat, že nelze ke
všem přistupovat stejně, že je potřeba vytvořit
ucelenou koncepci, tak mi bylo řečeno: „László,
umírá vám denně jeden klient? Tak potom
nemůžete tvrdit, že je problém.“ Ale to přece
nejde! Až bude denně na AIDS, žloutenku nebo
syfilis umírat denně jeden, tak už je zatraceně
pozdě. Já jsem ale v tu chvíli označen jako
problematický.
Na co narážíte nejčastěji při samotné
práci na ulici?
Pořád se potýkáme s tím, že když jsme v terénu,
úřady nás vnímají na stejné úrovni jako naše
klienty. Pak nezbývá než se naučit běhat stejně
rychle jako oni. Protože když neběžíte, může
se vám snadno stát, že vás na 48 hodin zavřou
a ani identifikační průkaz terénního pracovníka organizace vám nepomůže. A můžou vás
i ponižovat – ostatně stejně jako ponižují
klienty. Zkoušeli jsme to opakovaně řešit
na vedení odboru prevence kriminality a jak
myslíte, že to dopadlo?
S úřady je často problém. Na všechno tady
musíte mít povolení. Kreslíte třeba jen s klienty na chodník a chcete udělat téma prevence
AIDS nebo „děti ulice“. Něco, o čem by se pak
klienti mohli bavit, aby je to zaujalo. Nakoupíte křídy a jdete kreslit. Ale přijde policajt
a ptá se: „A povolení máte?“ K čemu povolení?
Přijde déšť a na chodníku nic není. Je strašně
složité něco organizovat. Na všechno musíte
mít povolení z městské části, pak to musí
schválit magistrát… Samozřejmě, že pak už
nebudete nic kreslit, protože vás taková kalvárie absolutně odradí.
KOMU SCHÁZÍ „DĚTI ULICE“?
Existuje nějaký typický scénář, který
Vaši klienti zažívají? Jak dojde k tomu,
že se octnou na ulici?
Ano, původně jsem byl magistrátním zaměstnancem. Pracoval jsem v městském centru sociálních služeb a prevence hl. města Prahy, který
zřizuje magistrát. A protože jsem tehdy psal
výroční zprávy stejně, jak teď s vámi mluvím,
zavolal si mě tehdejší nadřízený a řekl mi:
„László, vy jste jenom magistrátní zaměstnanec
a jako zaměstnanec nemůžete oficiálně tvrdit to,
co váš zaměstnavatel popírá. Nemůžete mluvit
nahlas o vašich klientech, když jejich existenci
hl. město Praha popírá.“ A protože jsem na to
nepřistoupil, László si přece nenaplive do očí,
tak mě na hodinu vyhodili.
Často to jsou děti, které utíkají opakovaně
z ústavu. Důvodů může přitom být hodně – šikana, ale i třeba to, že si tam nemohou zvyknout.
Tyhle děti, ačkoliv utíkají, tak vlastně nikomu
neschází – dětský domov nebo výchovný ústav
jen nahlásí útěk na policii a tím to končí. Na ulici pak dlouhodobě žijí čtrnácti- či šestnáctileté
bezprizorní děti, které nemají žádné zázemí,
žádné doklady, a proto jsou těžce identifikovatelní a plaší, ale zároveň se musí nějakým
způsobem uživit. Někdy třeba jen čekají, až
jim bude osmnáct a nebudou patřit do ústavu.
Kvůli tomu, ale i kvůli přístupu orgánů, které
jim nedovolí se vyčlenit, pak postupně padají na
sociální dno. Pak to jsou taky děti z rodin, kde
je rodiče nevychovávají, ale kde jen žijí vedle
sebe. Na ulici někdy končí i děti z „dobrých“,
tedy dobře zajištěných rodin. Měli jsme tady
holku, tatínek byl celkem známá osoba, bohatá rodina, a ona na Vánoce utekla z domova
a strávila tu s námi celý Štědrý večer. A proč?
Chtěla prostě někomu doma scházet – mámě,
tátovi. A myslíte, že scházela? Ne. Když spolu
rodiče soupeří, kdo víc vydělá, tak už pro toho
třetího nebo čtvrtého není místo.
Co by se podle vás mělo stát, aby se situace pro lidi na ulici skutečně zlepšila?
Zatím jsme mluvili spíš o tom negativním, o frustrujících záležitostech.
Vy sám jste původně na magistrátu
působil, proč jste se rozhodl odejít
a věnovat se práci s klienty ve vlastní
organizaci?
20
Celý systém by se měl změnit. Právě tenhle
systém vede k současnému stavu. A bude to
ještě horší. 70% našich klientů je z rozvrácených a nefunkčních rodin a tím pádem
vyrůstali v ústavech. A systém je postavený
tak, že ty ústavy děti institucionalizují – oni
si úplně zvnitřní pravidla té instituce a logicky
předpokládají, že to tak bude chodit všude. Na
snídani k okýnku, na oběd k okýnku, na večeři
k okýnku... Když se pak tyhle děti dostanou
do skutečného světa, často rovnou na ulici,
je to průšvih. Bohužel na tento problém tady
plynule navazuje nastavení systému práce
s klienty, kteří už na té ulici jsou. A je těžké
v rámci tohoto systému fungovat jinak. Třeba
v momentě, kdy my nabídneme nějaký program,
např. program léčby a řekneme „to všechno
můžeš udělat a měl bys to udělat pro své dobro“,
tak se klient začne ošívat, a že sem nebude
chodit, že bude chodit do jiné organizace, kde
tohle nevyžadují. Klienti nám pak sami přiznávají, že navštívili pět, šest dalších organizací
za den, kde od nich vlastně v podstatě nikdo
nic nechtěl, jen to, aby se zapsali. Takže se
nejdřív ráno v 9 nasnídají u jedné organizace,
v 10 u druhé, pak tráví a přemýšlí o tom, kde
měli naposled lepší polévku k obědu... Takhle
se vychovávají sociální paraziti. My si ale stále
myslíme, že není umění někomu dát v nouzi
najíst, ale naučit ho na to jídlo vydělávat.
Zažíváte i něco pozitivního? Něco, co se
vám podařilo?
Hodně nám pomáhá naše pracovní dílna
v Domě Šance. Tam jsou výplaty každý týden,
podle množství odvedené práce a někteří klienti se díky tomu rychle vzchopí a podaří se
jim z ulice odejít a postavit na vlastní nohy.
Měli jsme tady klienty, kteří bydleli načerno
v domě, který měl být stržený, zřícenina.
Začaly pracovat v dílně a brzo si našly normální práci. Pak si mohli ve třech pronajmout
malý domek. Jeden z těch kluků je telefonní
operátor, jeden má brigádu v továrně u pásu
a holčina pracuje u kasy v obchodě. Ale takhle to není vždycky, minimálně dvě třetiny
klientů na ulici zůstávají. Za poslední rok se
nám podařilo do společnosti opravdu vrátit
šest „dětí ulice“. Je to málo nebo hodně? 6
dětí, které už na ulici nejsou… Člověk nemůže
čekat zázraky.
A na čem naopak ztroskotávají? V čem je
největší problém?
Velkým handicapem mých klientů je zranitelnost. Oni jsou bohužel často příliš naivní
a dětští pro tenhle svět, často i proto, že neměli
šanci normálně prožít dětství. I proto tady jsou
všechny ty hračky, ačkoliv naši klienti už by
měli dávno vyrůst z věku, kdy si člověk hraje,. Ty
hračky jsme sem nedali my, to je všechno jejich,
sami si je přinesli. Autíčka, sloni, zrcátka. Moji
klienti se živí svým tělem, ale mentálně jsou
to často děti.
Mluvil jste o tom, že často slyšíte, že
pracujete s lidským odpadem a to,
co děláte, nemá smysl. Jak reagujete
na poznámky o tom, že sociální práce
nemá smysl a každý si má podle svých
možností pomoci sám?
V tu chvíli si musíme uvědomit, že bychom
tu pak žili ve společnosti, kde vítězí právo
silnějšího a jen silnější může přežít. Je
třeba si uvědomit, že např íklad u porodu
zachraňujeme i dět i, které budou tr vale
postižené. Na druhou stranu všechno musí
mít své hranice. Na každého bychom měli
mít stejný metr, ale naše společnost používá několik metrů. Na někoho má sot va 50
cm délk y a u někoho je konec toho metru
v nedohlednu.
Ze Slovenska jste kdysi odešel i kvůli
Mečiarově politice a netoleranci
vůči maďarské menšině. Jak vnímáte v tomto ohledu situaci tady
v Čechách?
V Čechách je pro jinakost ráj. Tady je to fantastické prostě proto, že Čechy nic nezajímá,
ani jinakost. Tolerance z toho vyplývající je
skvělá, ale jinak může být ten nezájem národu
spíš na škodu, protože pak se probere, až bude
příliš pozdě.
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Klara Cozlová
Stereotypy mezi námi
Jsou opravdu muži z Marsu a ženy z Venuše, tedy tak nekonečně odlišní, jak nám vnucuje
název jednoho z knižních trháků? Či je přece jen něco spojuje? Nemusíme být zatvrzelými odpůrci genderové rovnosti, abychom souhlasili s obojím – to, co nás odděluje
a spojuje zároveň jsou totiž stereotypy.
Stereotyp je stručně řečeno zjednodušené
a nereálné přisouzení stejných kvalit i neduhů jedinci jen na základě jeho přináležitosti
k nějaké skupině. Při jeho uplatnění dochází
ke zkreslení obrazu této skupiny, ale i k zúžení
prostoru pro jedince, kteří se těmto charakteristikám vymykají. A proč to takto funguje?
Vzhledem ke komplikovanosti světa je třeba se
v některých případech rozhodnout na základě zjednodušení. Při nadužívaní však takové
zjednodušení napáchá víc škody než užitku.
Muž – výkonný – musí živit rodinu – dostane
větší plat. Žena – slabá – méně výkonná – má
muže, který se o ni postará – dostane menší
plat. Tak může vypadat jeden z mnoha příkladů
stereotypního myšlení v praxi.
Po tisíciletí osvědčené,
proto správné
Oblíbeným zdůvodněním stereotypu je jejich
údajná historická platnost – co platilo od pradávna, musí platit i dnes. Jeden z nejznámějších
stereotypů z tohoto soudku se odvolává na
pravěké: muž je lovec, zatímco žena má místo
u rodinného ohně. Muž je bojovníkem, ochráncem
a loví mamuta, zatímco žena hrdinně uloveného
mamuta připraví, poklidí jeskyni a postará se
o děti. Ani tisíce uplynulých let a převratné změny ve společnosti a ve vědě nestojí v cestě tomu,
abychom v návaznosti na tento „příběh“ dodnes
slýchali, že domácí práce přece odjakživa obstarává žena, a proč tedy něco měnit? Zvláštní je, že
když nás něco bolí, za šamanem jdeme málokdy,
také neobětujeme totemovým zvířatům a o slabé
a nemohoucí se postaráme. To všechno je také
součástí naší dávné minulosti a to všechno se
také více či méně úspěšně změnilo.
Ano, je pravda, že veřejná sféra byla tisíce let
vyhrazena mužům, zatímco na ženy zbývala
sféra soukromá. Stejně jako už tolikrát je však
třeba vzít na vědomí změnu historické zkušenosti i společnosti a nahlédnout dočasnost
těchto hledisek. A občas taky překousnout něco
nepříjemného. Asi nepřekvapí, že prehistorická
zkušenost se mužům hodí nejvíc ve chvíli, kdy
jsou žádáni o větší angažovanost v domácích
pracích …
Černá, nebo bílá
Další skupina stereotypů souvisí s tendencí
k vnímání polarit. Černá – bílá, dobro – zlo, my
– oni … V tomto duchu je i ženský a mužský svět
stavěn do protikladu jako nekompatibilní, ale
zároveň vzájemně se doplňující. Žena je vnímána
jak pozitivně (světice, obětavá), tak zároveň velmi negativně (pudová, temná, sexuální). Takové
stereotypní charakteristiky jsou vůči ženám
s oblibou uplatňovány v situaci, kdy se rozhoduje
o získání nějaké společenské či pracovní pozice.
„Žena je sice od přirozenosti lepší, čistá, ale
je příliš emocionální a nedokáže rozhodovat
racionálně. Je přitažlivá a sexuální a narušila by
proto rovnováhu v pracovní skupině.“ Klasické
stereotypy, které vypadají směšně na papíře, ale
v reálném životě nejednou rozhodují o budoucím
osudu živých a reálných lidí.
Zajímavý je v této souvislosti i protikladný
stereotyp, kterému musí čelit muži – ti jsou
sice vnímáni jako ochránci a živitelé, zároveň
však často redukováni na agresivní zvrhlíky
a predátory.
Trest za neposlušnost
Síla stereotypu je mohutná – setkáme se
s nimi totiž i ve chvíli, kdy jsou stereotypy
platné pro jedno či druhé pohlaví zdánlivě
prolomeny. V momentě, kdy je muž charakterizován jako empatický, vstřícný, pečující
o rodinu i domácnost, tedy spojován s vlastnostmi přisuzovanými ženám, ztrácí mužnost.
Přestává být opakem ženy, a je proto záhy
počastován tím, že je „bačkora“, případně
„pod pantoflem“. Své si s těmito stereotypy
zažívají homosexuálové, jejichž domnělá
zženštilost, opak „drsné mužnosti“, se pravidelně stává terčem vtipů i útoků. Podobně
je zpochybněna ženskost žen, které mají
úspěch v odvětvích, vnímaných jako mužská
(ty jsou nazývány mužatkami, muži v sukních
apod.)
„Škatulata, hejbejte se“
Při pohledu na každodenní zkušenosti se
ovšem ukazuje, že takové zevšeobecnění
neodpovídá tomu s jakými lidmi se ve skutečnosti setkáváme. Žádný jedinec se nevejde do obecné škatulky muž/žena. Jaká je
vaše zkušenost? Opravdu jsou všichni muži
agresivní či alespoň asertivní? Chtějí všichni
řídit a vést? A všechny ženy? Jsou empatické,
pasivní a toužící po mateřství? Jak by to bylo
jednoduché.
21
Citát Karla Čapka naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 317: ...získat po předcích, ale žena statečná je darem od hospodina.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Marie Jandová (Vlašim), David Foltýn (Praha), Zuzana Hromádková (Praha)
Soutěží se o: 3x CD/MP3 Směšné lásky – vůbec první česká audioverze Kunderovy tvorby, vznikla podle knihy
Směšné lásky. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
Puget z opomíjených květin
V rychlém sledu vznikly v Praze tři malé galerie. Když je navštívíte, zjistíte, že už
nestačí ohánět se argumentem, že umožňují umělcům vystavovat. Dnešní galerie hledají
i další důvody, proč se do takového podniku pouštět.
„Někteří umělci byli v určité době důležití, ale
pak byli třeba na stáži, nemocní, na mateřské, a zavřela se za nimi voda“, vysvětluje
Jana Kalinová, komu zasvětila „prostor pro
výzkum a prezentaci paralelních linií českého
umění“ Parallel.cz. Procházíme se přitom třemi
místnostmi nebytového prostoru na Vysočanském náměstí. Na stěnách visí fotografie Míly
Preslové. „Původně jsem myslela, že mohu
vystavovat mladé, ale nenacházela jsem nic
úžasného, zlomového. Pak mě napadlo zaměřit
se na lidi, kteří se z různých příčin ocitli mimo
hlavní proud, i když dělají zajímavé umění.“
Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Klímová pro tuto galerii připravuje výstavu
performera Mariana Pally, Josef Daněk výstavu
grafika Jiřího Havlíčka a Pavlína Morganová
prezentaci webového projektu Síť, jímž mapuje,
koho umělci ctí mezi kolegy.
Na Vysočanském náměstí to nebude mít snadné.
Návštěvník sem musí dojet autobusem a náměstí je vlastně jen špinavá křižovatka. Kalinová se
mým poznámkám nebrání: „Nedělám si iluze.
Přijedou je ti, které to opravdu zajímá. Už jsme
vyrostli z představ, že nalákáme davy. To bylo
naivní.“
kočáry a pak haraburdí nájemníků. Pokud mají
vysvětlit, čím Pavilon odliší od jiných galerií,
dostávají se k vazbě na AVU a jejího zájmu
o kurátory zvenčí: „Desetkrát ročně vystavíme
mladé umělce. Jelikož jsme se dohodli s AVU,
že přispěje na provoz, je půlka výstav spjata
s jejími studenty. Škola sice už galerii má,
ale my jsme blíž lidem. Sami si také vybíráme
umělce a co je hlavní - oslovujeme kurátory.
Chceme, aby umělci ladili projekty s nimi, což
v jejich věku není obvyklé.“
Namísto haraburdí
Blechy a hygiena
Podobně uvažují studenti AVU Jan Pfeiffer
a Pavel Sterec. Čekají sice u dřevených vrat
domu turisty zavalené Mostecké ulice, ale
odvádějí mě z ní do dvora. „Při vernisážích jsou
vrata otevřená“, říká Pfeiffer, „ale ve všední
dny k Pavilonu lidé musí projít optikou“. Na
dvoře je úplný klid. „Lákat turisty asi nemá
smysl. Zatím všechno testujeme, ale jde nám
hlavně o to, aby se zde zastavovali lidé, kteří
o naší existenci už vědí.“ Tam, kde zbudovali
bílou, krychlovou galerii, se původně odkládaly
Vlastní představu mají i členové kolektivu Hura,
kteří před měsícem otevřeli svou Hygienickou
stanici. „Inspirovala nás rozvinutá síť undergroundových galerií v Berlíně, kde jsme žili tři
roky“, říká slečna, která se představila jako
Telona: „Tam je zvykem, že máte buď galerii
nebo klub, a tak nás napadlo vytvořit intermediální prostor a otevřený ateliér, kde se kromě
výstav může dít spousta věcí. Prezentujeme
sítotisky, stencils, prodáváme, každý měsíc
pořádáme tři, čtyři akce, v nejbližší době tře-
ba bleší trh.“ Po víceméně rudém prostoru je
rozvěšena první kolekce na téma „hygienická
stanice“. V plánu jsou další společné výstavy,
komunikace s cizinou, zejména s Berlínem,
kde v podobných prostorech najdete umělce
z celého světa.
Ať už dělají bleší trhy, spojují kurátory a začínající umělce, nebo opětovně objevují zapadlé
hvězdy, noví galeristé mají jedno společné :
směřují k heterogenitě, jasnějšímu odlišení,
co kdo dělá. Nejradikálněji to možná vyjadřuje
Telona: „Měli jsme dojem, že se dosud všude
objevovala stejná jména. Tomu jsme příliš nerozuměli a chtěli to udělat jinak.“ Pražská galerijní scéna, která si jde už několik let vzájemně
na ruku, tak možná dostane impuls, aby se také
začala vyhraňovat. Pokud ovšem nové galerie
přežijí první rok, publikum je přijme, nevytratí
se chuť a nevyprázdní peněženky.
Parallel.cz, Vysočanské náměstí 1, Praha 9
(www.parallel.cz). Pavilon, Mostecká 3, Praha
1 (www.galeriepavilon.cz). Galerie Hygienická
stanice, Italská 34, Praha 2 (www.hura.cz).
JIHLAVA ZA Á
JIHLAVA ZA BÉ
V minulém čísle jsme zvali na výstavu Jiřího Davida do Polska. Je-li to pro
vás daleko, zajeďte do Jihlavy. Fragmentární perspektiva je připomínáním
dvaceti let Davidovy přítomnosti na výtvarné scéně … vzhledem k jeho
pracovitosti pouze v ukázkách. Přehlídka předchází velké retrospektivě
plánované na příští rok do Prahy a Brna.
Na mladé autory se v Jihlavě zaměřuje Galerie Půda. Svoji teprve druhou samostatnou výstavu zde má brněnský malíř Tomáš Bárta. Jeho obrazy mají monumentální
měřítko, setkává se v nich geometrie a exprese, velké plochy barev (sprejované,
malované, nalévané) doplňují filigránské detaily (malované, sprejované a kreslené). Mají v sobě mnoho industriálního a zároveň mnoho ze street artu.
Jiří David: Fragmentární perspektiva. Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě,
Komenského 10, Jihlava (www.ogv.cz). Výstava potrvá do 25. ledna.
Tomáš Bárta: 11.55 m2, 4.75 m2, 80 x 120 x 80, 397 kg. Galerie Půda, Joštova 27,
Jihlava (www.galeriepuda.net). Výstava potrvá do 2. prosince.
23
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tereza Marečková
Je pouze celek, nikoli části
Podle přebalu by člověk spíše soudil na chladný výklad o japonských zahradách. Uvnitř se ale kniha nečekaně nadechuje k ožehavé cestě, po jaké se odvažuje jen málokdo.
každé slovo má význam. Po takto podminovaném poli se pohybujeme od první kapitoly,
která ovšem v knize chybí. Na jejím místě stojí pouze věta: „Dvakrát ji nikdo neviděl.“
Chybějící kapitoly
Každá z padesáti, respektive devětačtyřiceti
kapitol je malým uzavřeným podcelkem, který
jako olympijské kruhy zapadá do těch ostatních.
Některé kratinké jako haiku, jiné prokomponované do sotva přehlédnutelných široširých
ploch. Vnější děj, je-li vůbec jaký, má jednoduchý průběh. Vnuk prince Gendžiho – vnuk hlavní
postavy známého japonského románu Příběh
prince Gendžiho z 11.století – vystupuje z vlaku. Jak se později dozvídáme, nenápadně unikl
z císařského města před hordou svých hlídačů.
Vypravil se na další z míst, kde by možná mohla
být ukryta nejkrásnější zahrada světa. Kolik
jen jich už prochodil. Prochází první branou,
prochází dalšími dvěma branami, vstupuje do
kláštera, do jeho liduprázdných útrob. Může
se pak setkat sám se sebou. Tato skutečnost je
ale stále zpochybňována. „Všechno je a přece
ještě nic není … v nepochopitelné děsivé rychlosti
existují věci a procesy – uzavřené do zdánlivě neukončitelné nutnosti záblesku a zániku –.“
Ačkoli se v případě tohoto textu nedá mluvit
o milostném tématu v běžném smyslu slova, je
román prostoupen láskou v mystické přírodní
podobě koloběhu věcí, určující i určené hry
náhody. Milostný let výtrusnic mechu objímající
několikrát celou zeměkouli, zázračně zachráněná semínka cypřiše Hinoki, dosedající v pravý
čas na pravé místo, tanec minerálů, které z nitra
Země darují krásu pozemskému … To jsou komponenty zázračné zahrady, která otevírá dveře
poznání. V 11.století hledal princ ideál ženy
a lásky, o deset století později hledá jeho vnuk
ideál „dále již nezjednodušitelné krásy“ v podobě
zahrady. „Mimořádně složitá povaha výstavby“
se vztahuje nejen technicky k popisovanému
architektonickému dílu – klášteru, ale k celé
stavbě románu. Myšlení se otiskuje do větné
struktury. Neustává ve šlahounech vedlejších
vět, které se složitě vrství, dokud se nedoberou pointy a myšlenky obratu, která vše vrací
k začátku. Ke stavbě chrámu byly použity stromy
z hory Jošina. A v souvislosti s tím, kde rostly,
sloužily i po pokácení v celku stavby. Propojení
praktického a mystického je nezpochybnitelné,
ale pro Evropana těžko pochopitelné. Literární
teoretici se prý nad touto knihou přou, patří-li
do maďarské nebo do japonské literatury.
Nekonečný omyl
V srdci dokonalosti řádu, který dá „odpočinout
nadmíru vylekanému páru očí“, je pokoj opata.
Princ se mu přichází poklonit a nachází chaos
oplodňující vše dosud viděné novým rozměrem.
V pokoji nikdo není, jen nepředstavitelný nepořádek a rozečtená kniha „Nekonečný omyl“ od
W.S.Gilmora. Její tajemství i destruktivní síla
jsou v další kapitole přesně popsány a byla by
škoda prozrazovat něco z její neskutečné jednoduchosti předem. Důležité je, že všechny krystalické a průzračné myšlenky jsou předkládány
i překládány skvostným jazykem. Pojmenování
se zařezávají do dřeně významů. Autor se v jedné z kapitol klaní krystalům a minerálům, jako
pokorným služebníkům a zároveň stvořitelům
světa.
A jako se tyto skládají z přesné míry různých prvků, tak Krasznahorkai slučuje slova a věty z prvků jazyka. Opět se organicky propojuje skutečné
a metaforické a vše je dokonale prostoupeno
řádem. To ale neznamená, že by před princem
nevyvstávaly žádné otázky. Najde zahradu? Co
se s ním stane, až ji spatří? Co všechno nachází
jen jejím hledáním? Maďarsko-japonský román
je jednou velkou otázkou. Na počátku knihy je
motiv psa, zbitého a na smrt znaveného, který
s největší námahou stoupá do strmého kopce
až ke zdi kláštera, kde v kořání stromu uléhá
navždy. Až ke konci knihy se tento motiv vrací.
Vidíme ale, že mrtvé psí tělo nespočívá ve věčné
či vděčné uvolněnosti. Je svázán křečí, i po
smrti neustává v úprku před tím, co ho stíhalo
až na tento kopec.
László Krasznahorkai
Od severu hora / Od jihu jezero
Od západu cesty / Od východu řeka
Překlad – Simona Kolmanová
Mladá fronta, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
Martin Ryšavý
Cesty na Sibiř, Revolver revue, 2008
Hrdinou cest na Sibiř je mladík toužící stát se
„mužem s vlastnostmi“. Rezignuje proto na
vědeckou kariéru i rodinný život a vydává se na
dalekou pouť, v jejíž zdánlivě chaotické trajektorii
pozvolna rozpoznává logiku hlubšího řádu.
24
John Updike
Terorista
Překlad- Eva Kondrysová, Paseka, 2008
Ahmed, syn Egypťana a Američanky žijící v New Jersey, se počátkem
puberty rozhodl žít v souladu s principy islámské víry. Začíná se postupně zaplétat do příprav teroristického útoku. K vykonání úkolu, který mu
byl přidělen, ho však čeká svízelnější cesta než tuší.
Autor: Karel Veselý
Světlá strana globalizace
DJ/rupture namíchal další fantastický koktejl složený z hudby periferních scén světových velkoměst.
Poslouchat mixy podepsané jménem DJ/rupture znamená stát se na nějaký čas nomádem.
Zmáčknutím tlačítka PLAY se vydáváte na
cestu po rozlehlých hudebních topografiích
a dosud zdánlivě neproblematické osy svého
vkusu přivádíte ve velké nebezpečí. DJ/rupture je skvelým průvodcem po varietě současné
hudby. Jeho revoluční mixy Gold Teeth Thief
nebo Minesweeper Suite propojily chutě současných klubových subkultur z celého světa
do globálního Molotovova koktejlu a otevřely
spoustě posluchačů oči (nebo spíše uši) do
světa současné podoby exotické hudby. Ve své
odysei po skrytých zákoutích taneční hudby
pokračuje i v nejnovější kolekci Uproot. Od
počátku našeho desetiletí, kdy jeho přelomové
mixy vyšly, se svět díky internetu zase o něco
zmenšil. Objevovat bující scény na okrajích
velkoměst je v časech jedniček a nul stále jednodušší, proto už asi nebude dopad Uproot
stejně zásadní jako u jeho předchozích počinů.
Bohatství skryté pod lesklým povrchem běžné
konzumní produkce ale stojí za připomínání
stále.
DJ/rupture není velkým
příznivcem konceptu
world music. Své objevy
nechce vystavovat na
festivalech typu Womad
nebo vysvětlovat posluchačům západní optikou, zajímá ho zajímavý
postup, úderný rytmus
nebo neobvyklý zvuk.
A to, jak může skladbu
zařadit do nového kontextu svého mixu. Dělá
podobnou práci jako další současní světoběžníci
například Diplo, M.I.A.
nebo Ghislain Poirier.
Ne náhodou ho brazilský
publicista Camilo Rocha
zařazuje spolu s nimi do skupiny „globalistů“,
hudebních hledačů, kteří se snaží zachytit fantastické plody divokých městských subkultur
„třetího“ světa.
Průvodce po globálním večírku
Nejnovější počin DJ/rupture se dá poslouchat
dvěma různými způsoby. Zaprvé samozřejmě
jako skvělý mix, v němž Clayton na miskách
laboratorních vah váží zvukové elementy z originálních hudebních zdrojů. Suverénně si dovolí
použít současnou vážnohudební avantgardu
v kombinaci s drum’n’bassem. Zcela unikátní
je i výběr hudebníků, z nichž i protřelí znalci
současného dění na klubové scéně budou znát
sotva pár jmen. Druhý poslech by vyžadoval
podpůrnou přednášku ze současné etnomuzikologie, která by načrtla odlišnosti jamajského
dancehallu, anglického dubstepu nebo portugalského kudura. Ani pak by ale nebylo nic
jasné, v nastalém globálním zmatení se už totiž
dělá skvělý dubstep třeba ve Finsku (producent
Pod jménem DJ/rupture se skrývá amatérský
hudební etnolog a bostonský rodák Jace Clyton.
Své první hudební krůčky absolvoval v New Yorku, pak ale před Bushovou administrativou
utekl na sedm let do španělského Madridu.
Tam objevil kouzlo lokální městské hudby,
v níž se mísí staré lidové tradice s moderními
postupy současné elektronické klubové hudby.
Fascinován její originalitou se pustil do zkoumání dalších podobných scén roztroušených
po celém světě. Dnes na jeho blogu najdete
zasvěcené články o chorvatském hip hopu, portugalské klubové scéně i arabské vážné hudbě.
Stejně eklektické jsou i jeho mixy určené hlavně
k domácímu poslechu.
Zpomalení na digitální dálnici
Clouds a jeho dvě skladby) a výstavní dancehall umí stvořit i kanadský producent Ghislain
Poirier. Pokud se chcete pustit do podrobného
zkoumání zdrojů, z nichž Rupture tvoří svůj mix,
doporučuji ovšem šáhnout po alternativním CD
Uproot: The Ingredients, na němž jsou skladby
v původní podobě.
Uproot je na první poslech odlišný od předchozích mixů DJ/rupture. Zatímco dříve vplétal
etnické motivy do kulometných breakbeatů,
na nejnovějším mixu výrazně zpomalil. Je to
hlavně tím, že jeho páteř tvoří meditativní
dubstepové rytmy, které využívají nízkofrekvenčních basových linek, díky nimž je poslech
doslova „hloubkový“ zážitek. Už také nepotřebuje stlačovat do jedné stopy pět skladeb a má
dost času nechat rozehrát pozoruhodné skladby
bez toho, aby je musel záškodnicky deformovat.
V závěru Uproot se vypnou rytmy přeskakující
přenosky a zůstanou jen zvuky duchařského
ambientu. Celý svět zrychluje, jen DJ/rupture
zpomaluje.
Woven Hand na Alternativě
Hlavní hvězdou letošní přehlídky Alternativa je hudební samorost David Eugene Edwards, mozek projektu Woven Hand. Bývalý člen
alternativních hrdinů 16 Horsepower se vydal na sólovou dráhu v roce 2001 a proslul na kost odřeným písničkářstvím, které v sobě
míchá elementy gospelu, psychedelického folku či mordýřských balad. Woven Hand se postupně rozrostlo na plnohodnotnou kapelu
a nově v ní je i Pascal Humbert, další bývalý člen 16 Horsepower. Woven Hand už hráli v Čechách dvakrát v posledních třech letech, na
Alternativu přijíždí představit nejnovější album Ten Stones. Večer v Arše jim budou společnost dělat domácí formace Kill The Dandies!
a oregonské trio Birch Book produkující podobný psychedelický folk jako hlavní hvězda večera.
Alternativa - Woven Hand (USA), Birch Book (USA), Kill The Dandies!, 26. 10. 2008, Divadlo Archa.
25
Autor: Mirek Drábek
TURISTŮM SE ZTRÁCEJÍ DĚTI
Do divadla Disk se chodí na nové a zajímavé tváře, živelnou energii, která koresponduje se studem, na naivitu, jež odvahou pojmenovat a přiznat neznalost a nevědomost
zušlechťuje. Konec konců i na hravost spojenou s očekáváním, jak se studenti vypořádají
s dohledem pedagogického sboru. Nebo naopak jak vousatí profesoři dokážou předat
svou znalost klasiky, aniž by se opakovali a přestávali vidět v následovnících sami sebe,
či v nejlepším případě své konkurenty.
téma hry opravdu docházet, zjišťujeme, že zde
navíc zkouší sociální pracovnice další divadelní
hru, takže ve vzduchu visí otázka, kdo je herec
a kdo blázen, kdo je vykořeněný turista a jak
i proč se děti našich aktérů přivazují ke kůlu.
Začínají se doplňovat jednotlivé složky díla,
varující bubnování, světla, scénické metafory,
stříkání, omývání a tedy pokusy o očišťování.
Prosazuje se zamilovaná dvojice – naděje hry,
opět skrze trauma, skrze setkání a vyrovnání
se s vlastními odlišnostmi.
„Jiné děti v tvém věku
berou drogy …“
Z tohoto hlediska je volba textu Mariuse von
Mayenburga: Turista, neúspěchem. Inscenátorům hry se z dvousetstránkového textu
nepodařilo udělat kvalitní rapsodii – událost
o několika přestávkách. Nicméně jsme svědky
představení, které v nás po zhlédnutí doznívá,
setrvává, sublimuje, a je třeba ho přijmout nebo
odmítnout, jak už to u zásadních uměleckých
pokusů bývá.
„Tyhle lidi nikdo nepotřebuje.“
Už samotná volba hry je trefou. Několikrát
zopakovaná, a tedy znovu prožívaná ztráta
dítěte v okamžiku dovolené, v čase grilování,
nevěr, rybaření a dětských her. ,Kurva, antickej
námět v čase banalit´ zvolal by dramatik Laďa
Čumba. Záletník a rybář Hermann, u něhož je
symbolické, že má alespoň nejdelší nástroj ve
hře – prut, s čímž koresponduje jeho impotence,
26
řeší své trauma nevěrou a figurky ze hry člověče,
nezlob se konečně rozboří. Jeho žena Elvíra
je nedokojená, stále krmí šlehačkou cizí dítě,
stejně jako sebe, a je dobře, že nám její vlastní
tragédie zůstala částečně zatajená. Živelně
hraná matka Silvie, z jedné strany erotomanka,
z druhé neodpovědná kráva, bere pro své děti
jako vzor každého, a tudíž i deformovaného
příživníka a náhradního otce Dietmara. Jeho
představitel, stejně jako představitel místního Bola, se nebál herecké práce kritických
a charakterizujících detailů. A to připomínám
jen zlomek hereckých kreací, které nelze
zapomenout.
Scény jako stavění stanu pouze na jednom ze
čtyřech možných míst, přičemž není vůbec jedno
na kterém, poněvadž každé místo má přece své
nevýhody – komáry, vosy atd., jsou libůstkou
a herci je znají a milují. A jakmile nám začíná
Ne. Z herců dýchá radost a volnost. Možná
i proto, že tyto scény ze svých životů moc
dobře znají. I proto jsem zastáncem ještě větší
odvahy v tom, co ztráta blízkého znamená a co
s člověkem udělá. Ale rozhodně nezakopáváme o zasloužilé umělce a s tím spojený patos
a deklamaci. Herci i inscenační tým hrají ,spolu´
a nenutí se do toho, co ještě neprožili.
Co říci na závěr? Nedokonalosti technické
v tomto poměrně složitém představení jsou to
nejmenší, co může divákovi vadit, a každý se
s tím vyrovnává po svém, což nádherně souvisí
s námětem hry samotné. Herec serve kulisu
přívěsu, chcete-li přímo srazí scénu, což lze
chápat symbolicky. Není důležitější metafora
a výpověď?
Divadlo Disk premiéra 30. září 2008
Režie: Lucie Ferenzová
Konec masopustu - Josef Topol
Tramtárie
„Stromy jsou žíhaný a nebe je červený.
Jablíčka zrajou pod zemí. V povětří lítají
žáby. Vrabci zobají pod vodou. Kozy běhají pozpátku a listí shazuje vrby a olše. To
se ti nelíbí?“
představení pro děti
Zvědavý kluk Vrtík, fňukavá Bambulka
a přísná Motorka se rozhodnou najít
tajemnou Tramtárii. Režie: Viktorie
Čermáková
Režie: Štěpán Pácl, Tereza Marečková
Divadlo Disk – 6. 12. 21:00; 8. 1. 19:00
Divadlo Alfred ve dvoře - 30. 11. 15:00;
1. 12. 10:00; 2. 12. 10:00
Autor: Petr Procházka
Vicky Cristina Barcelona
Woody Allen je ve svých 73 letech opět ve formě! Po dekadentním, zločinem prolezlém a sychravém Londýně nasál slavný filmový neurotik slunce a temperament španělské Barcelony
a s jemným ironickým nadhledem stvořil novou komedii o nevyzpytatelných vztazích.
„Musím točit jeden f ilm ročně, abych se
uživil,“ řekl před pár lety novinářům Allen.
I v téhle sentenci byla ironie. Kritikové
i fanoušci o něm totiž přinejmenším deset let
mluví jako o vyhořelém, vyčerpaném filmaři,
který vesměs pouze variuje svá dřívější díla
a vlastně nic nového nepřináší. Budeme si asi
muset zvyknout, že obrýlený režisér už netočí
ty pravé filmy, kvůli kterým jsme si ho oblíbili.
Když se podíváme na jeho pět posledních snímků, jasně je znát, co mají společného: Woody
si vezme ryze středoproudovou, mnohokrát
využitou látku a zpracuje ji vždy po svém
a trochu jinak.
Ve Vicky Cristina Barcelona přijíždějí do španělského „New Yorku“, tedy Barcelony, dvě
charakterově odlišné přítelkyně, Američanky
– příkrá a zásadová Vicky (Rebecca Hall),
která má před svatbou, a její svobodomyslná, náladová kámoška Cristina (Scarlett
Johansson). Brzy po příjezdu do katalánské
metropole se dívky na vernisáži seznámí
s charizmatickým a podmanivým malířem
Juanem Antoniem (skvělý Javier Bardem),
který obě nepokrytě svádí a pozve je na
víkend, zde důležitou odbočku, do letoviska
Oviedo. Víkend má být korunován společným
milováním ve třech. Upjatá Vicky ale nabídku
odmítá, zatímco její kamarádka v ní vidí příležitost nevšedního erotického povyražení.
V Oviedu se spustí milostné šarády, které
hlavní hrdiny zaměstnají na celé léto a diváka
na celý film. Milostný trojúhelník ještě pak
doplní bývalá malířova manželka Marie Elena
(Penélope Cruz), jež si až hystericky stále na
fatálního muže činí nárok, a tak srážka temperamentních charakterů na malém prostoru
nemůže skončit jinak než zapeklitě žhavým
dobrodružstvím.
Starý pes se starými kousky
Jistě, Allen neobjevuje nové pevniny filmařských postupů, vidíme zde motivy, situace,
příběhy i postavy ze současných komedií, jež
se však nechovají tak jako v ostatních „běžných“ a zapomenutelných filmech. Mají svou
hloubku, přestože jsou přijatelné i pro masové
publikum. Škoda jen, že spojující nezaujatý
komentář mezi jednotlivými scénami nevypráví svým jízlivým a ironizujícím hlasem sám
Woody Allen. To je však pouze hnidopišská
výtka. Svižné tempo f ilmu, výběr scenérií
i rozpustilá, chytlavá hudba dodává do téhle
komedie poučený pohled zkušenosti, která
všechny citové zmatky doprovází s vlídným
úsměvem. I pro zaryté režisérovy fanoušky
je snímek příjemným návratem k psychologizujícím „veselostem“ vrcholných autorových
děl typu Annie Hall či Manhattan. Allen je totiž
ve svém věku svěží, že by mu mohl závidět
kdejaký třicetiletý scenárista. A k tomu je
zralý! Takhle plytké a až „telenovelní“ téma
může s vtipem ukočírovat snad pouze velký
Woody. Není přece nutností vždy předávat
jakési vyšší poselství. Film je to uvolněný,
plný bizarních situací, úderných dialogů,
krásných žen, pestré Barcelony a věčného
tématu lásky. Allen se nebojí pojmu láska.
Na plátně jsou rozehrávány situace, které
většina z nás dobře zná a sami jsme se v nich
častokrát ocitli. Četné erotické scény jsou
natočeny velmi decentně a smyslnou vášeň,
která prostupuje většinou postav, dávají spíše
tušit, než aby ji přímo demonstrovaly. Jakési
teplo až horkost do f ilmu vnáší ještě žlutý
f iltr kamery Javiera Aguirresarobea (např.
Goyovy přízraky) a nasnímané „úryvky“ těl či
překvapivých sekvencí do kontra barcelonských Gaudího staveb. Woody, vítej zpátky
ve svém starém kotvišti!
Ukrutně šťastni
96 hodin
Groteskně laděné drama se žánrovými
odbočkami do westernu, krimi či hororu
vyniká originální stylizací a poutavým
vykreslením temné atmosféry obestírající
podivně vyšinutou komunitu.
Bývalý špión Bryan svolí s cestou své
sedmnáctileté dcery Kim do Paříže pouze pod
podmínkou, že se mu bude pravidelně hlásit.
Při jednom takovém telefonátu se ale stává
svědkem jejího únosu...
Ukrutně šťastni (Dánsko, 2008,
režie: Henrik Ruben Genz, 90 min.)
96 hodin (Francie, 2008, režie: Pierre Morel,
93 min.)
27
Autor: Alexandr Budka
stalo se že...
Dobrý člověk ještě
žije.
Byl jsem s výpravou NP ve Znojmě,
kde rozjíždíme
novou pobočku.
Mým úkolem bylo
vysvětlit novým
prodejcům, jak na to
a pomoci jim v začátcích. Pobočka funguje
pod oblastní Katolickou
Charitou Znojmo. Všude vládla
velmi příjemná atmosféra, jak na
Charitě, tak mezi prodejci a hlavně
první zákazníci byli moc milí! Moravané jsou sice zemití, ale spravedliví
a milí lidé. Úplní pohodáři, žádný kvalt
a spěch. Člověk přechází silnici mimo
přechod a auto klidně zastaví a počká!
Stát se to v Praze, řidič vás vytroubí
a ještě zahrne nadávkami.
Pln dobrých dojmů ze znojemské mise
jsem druhý den ráno jel autobusem
zpět do Prahy. Chodím o francouzských
holích a tak bych cestu ve stoje nepřečkal. Na sedadle určeném pro invalidy
však seděla slečna a když jsem chtěl
přisednout, řekla mi, že drží místo.
Zamířil jsem tedy k sedadlům za řidičem,
kde seděla jiná slečna. Požádal jsem jí
o místo, ale i ona řekla, že ho někomu drží.
To už jsem nevydržel a řekl, že si přesto sednu. V tom na mě řidič začal ř vát: „To snad
není možný. Tady je spousta volnýho místa
a ty seš tak blbej, že nedokážeš popojít a sednout si jinam!“ Zachoval jsem klid a slušně
odpověděl: „Ale já jsem invalidní!“ Řidič na
to: „Nejseš! Kdybys byl, měl bys legitku ZTP
a jezdil za zlevněné jízdné!“ Snažil jsem se
řidiči vysvětlit, že jsem si ty hole nevymyslel
a nemám je pro legraci, ale ten mě znovu
okřikl. „Drž hubu a běž si sednout dozadu,
nebo ti dám přes držku! Dneska je to hrozný, to je samej blbec, nejradši bych někoho
proplesknul.“
Rázem jsem měl po dobré náladě a pomyslel
si, že já raději nezůstal v tom Znojmě, kdo
ví co mě po tomhle čeká v Praze. Na náladě
mi nepřidalo, když jsem se po návratu ocitl
v metru. Souprava byla nacpaná k prasknutí
a lidem bylo jedno, že člověk o berlích stojí.
Náhle se ke mně prodral mladík, dovedl mě
k místu a povídá „posaďte se pane“! Oněměl
jsem úžasem, takže chvíli trvalo než jsem mu
mohl odpovědět. „Děkuji mladíku, je vidět, že
jsou ještě dobří lidé.“ I v Praze!
Prodejce Boris
INZERCE
A na obnovu Národní kulturní památky
ž do konce roku 2008 můžete přispět
basiliky sv. Václava ve Staré Boleslavi zasláním
dárcovské SMS ve tvaru:
D M S VA C L AV na telefonní číslo: 8 7 7 7 7
�
�
Cena DMS je 30 Kč,
z toho na záchranu památky přispějete 27 Kč.
Více na http://www.darcovskasms.cz
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
sms a e-maily
Hey ctu NP a nestacim se divit vase poslední eng. Stranka
je tragicka co je to sakra oath? Zaměstnejte nekoho, kdo
anglicky umi psat. Drzim palce Duffy
Odpověď redakce:
Anglické články přebíráme přímo od partnerských časopisů
z celého světa. Můžou se v nich tedy vyskytovat jak různé
neobvyklé místní obraty a slang, tak tiskové chyby, které
nejsme schopni všechny odhalit, rodilého mluvčího bohužel
v redakci nemáme. Nechcete nám pomoci jako lingvistický
poradce?
Růžena, prodejk yně NP
u Hornbachu v Řepích,
hledá ubytování. Může být
i zahradní domek. Prosím
volejte 737 321 726.
Předem děkuji.
Ani mě se nelíbila
poznámka o prodejci z I.P.Pavlova,
mám s ním jen
dobré zkušenosti!
Ellen.
z K arl ov a
vál it prode jce Pavla
Dobrý den, chci poch
ý a nadmítiv
vě
pří
y
vžd
Je
e.
sáž
námě stí, Václavské pa
dinách.
ho
ích
ějš
zd
vídám i v po
me tra
ru pracovit ý neboť ho
lu
ní Vladěnku z vest ibu
Také chci pochvál it pa
Karlovo nám.
S pozdravem Vlaďka
Milý Nový Prostore, po dlouhé době jsem zas sehnala časopis (pracuji teď na Spořičově a tam ho většinou neseženu)
a opět mě potěšil jak časopis, tak milý a nevtíravý prodejce
na I.P.Pavlova. Hned v úvodu jsem se zasmála (nahlas
v MHD!) nad fejetonem Jana Sterna a časopis následně
přečetla celý a s chutí, což je zázrak, neboť jiné časopisy
kromě odborně zaměřených nečtu. Děkuji za milý zážitek,
myslím, že se budu po NP zase trochu pídit.
Jana T.
Odpověď redakce:
Moc děkujeme za pochvalu a doufáme, že nebude potřeba
po NP příliš pátrat a brzy si najdete svého stálého prodejce!
INZERCE
Do nového roku se zkouškou
z češtiny
Zkouška z českého jazyka čeká od příštího roku drtivou většinu žadatelů o povolení
k trvalému pobytu v ČR. A protože jde o povinnost zcela novou, vznikly webové
stránky www.cestina-pro-cizince.cz (alternativní adresa www.check-your-czech.
com), jejichž cílem je zejména usnadnit cizincům cestu ke zkoušce a poskytovat
metodickou podporu institucím a lektorům připravujícím kurzy a zkoušky z češtiny
pro cizince, ale také zpřístupnit informace všem, které tato problematika zajímá.
Zájemci tak na stránkách najdou informace přímo související se zkouškou i řadu
informací týkajících se pobytu cizinců na území ČR.
Cizinec, který chce žádat o povolení k trvalému pobytu, se na stránkách například
dozví, zda se na něj povinnost skládat zkoušku vztahuje a kde a jak se může ke
zkoušce připravovat. Může si zde také své znalosti češtiny vyzkoušet v on-line
testu, najít seznam akreditovaných škol, na nichž je zkoušku možné skládat,
a seznámit se s průběhem zkoušky, podobou jejích jednotlivých částí i s pravidly
a podmínkami úspěšného složení zkoušky.
Na stránkách najde ke stažení řadu dokumentů, které se zkouškou úzce souvisejí
– například vzor poukazu vydávaného Ministerstvem vnitra ČR, jehož originál
cizince opravňuje k jednomu bezplatnému pokusu o složení zkoušky. A samozřejmě
zde nalezne i odkazy na instituce, které se věnují přípravě na zkoušku z češtiny či
problematice pobytu cizinců v ČR obecně.
V této části nabízejí webové stránky v současné době informace v sedmi jazycích
- češtině, angličtině, francouzštině, ruštině, ukrajinštině, vietnamštině a mongolštině. Následovat budou verze v arabštině a čínštině.
Druhou částí webových stránek je prostor zaměřený na vyučující a zkoušející - ti na
stránkách vedle dokumentů a odkazů souvisejících s organizováním zkoušek najdou
například příručku Metodika k výuce češtiny pro cizince či informace o školeních
pro učitele. Tato část je k dispozici v české a anglické verzi.
Kromě webových stránek Čeština pro cizince je v provozu také bezplatná telefonní
linka, na které jsou poskytovány informace v češtině, angličtině a ruštině. Telefonní
linka s číslem 800 400 469 je v provozu v pondělí, středu, čtvrtek a pátek vždy od
10:00 do 18:00, od příštího roku bude její provoz ještě rozšířen.
Webové stránky Čeština pro cizince provozuje z pověření Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy Výzkumný ústav pedagogický v Praze.
(autor: Výzkumný ústav pedagogický v Praze)
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
29
Jennifer May
Ireland’s Issues Magazine
The lost children of Australia
‘We may go home, but we cannot relive our childhoods. We may reunite with our mothers,
fathers, sisters, brothers, aunties, uncles, communities, but we cannot relive the 20,
30, 40 years that we spent without their love and care, and they cannot undo the grief
and mourning they felt when we were separated from them...’ Evidence from woman at
Human Rights and Equal Opportunities Commission Inquiry into the forced removal of
Aborigine children from their parents.
The history of the founding of Australia is
inexorably linked to that of the indigenous
Aboriginal people, and, much like the Native
American, their suffering at the hands of the
white oppressor is a shameful and unforgettable part of white Australia’s legacy that
still resounds across the world today.
There have been many wrongs against the Aborigines since the immigration of the white man
to Australia, not least their forcible removal
from tribal lands onto Government controlled
reserves, in the mistaken belief that they would
subsequently die off. But they were a hardier
people than that so their oppressors had to find
other ways of subjugating them. By the middle
of the twentieth century Aborigines, forced off
their lands, had to work for rations on the cattle stations of Northern and Central Australia.
The women often had harder domestic chores,
working as cattle drivers, shepherds, on road
repairs and as water carriers; if they tried to
escape, again, like slaves in the America’s, they
were recaptured and beaten by their bosses.
But the vilest abuses perpetrated against the
Aborigines began in the early 1900’s when the
government began taking Aboriginal children
from their parents, placing them in institutions
(where they were trained to work as unpaid
servants or slaves) or adopting them into
white families against their will. It was felt by
‘civilised’ white society that these children
would be better off, without the corrupting
influence of their natural parents, who, more
often than not, never saw their children again.
And the welfare boards often behaved in the
most underhand manner to ensure that they
procured these children (especially if they had
white blood as was often the case) - by whatever means they could, be it coercion, force or
lying. Unbelievably this appallingly inhumane
practice continued in some Australian states
until the 1970’s.
The unfortunate children, stolen from their
loving families (often literally torn out of
30
their mother’s arms) then forced into these
supposedly Christian institutions, suffered the
most horrific abuses. They slept in huge dormitories and if any child wet the bed they were
severely punished. The food they were given
was often rotten and teaming with maggots,
they had no shoes; some of the individual
institutions also became notorious as places
Slovníček
Reunite – opět se shledat
Grief – zármutek
Inexorably – neúprosně
Shameful – hanebný
Subsequently – následovně
Oppressors, oppress – udržovat v područí
zneužíváním zákona a autority
Subjugating – podrobující
Perpetrated – spáchaný (zločin)
where the children were sexually abused. The
most worrying element of this was the taking
of the half-caste children who were seen to
be corrupting the idea of ‘whiteness’ by their
very existence in a time when to be white was
equated with purity, morality and temperance.
It didn’t seem to matter on whether the mother
or father of the child was an Aborigine - the
offspring was looked upon as an aberration of
nature, best either destroyed or assimilated so
completely into white society that any indigenous traits would be completely lost - a rather
neat form of ethnic cleansing.
In hospitals, after childbirth, new mother were
told that their babies had died. The police also
patrolled the settlements with instructions to
report on the possibility of half-caste children
and the Aboriginals Department would send
coded messages ordering them to take the
half-white children away. Mothers would go
to extreme lengths to try and hide the fact that
their children were half-caste, often hiding out
in the bush for weeks at a time, hiding their
children in hollow logs or trees; others would
paint the children’s faces with black clay in the
hope that the more fair-skinned child would
be over-looked by the notorious police, who’s
arrival in the settlements must have been as
terrifying as the arrival of the S.S. officer into
a ghetto during World War II.
Families kept moving in order to avoid ‘welfare’
and often ended up denying their own roots,
pretending to be Greek or Italian in an attempt
to keep their children together. These are the
kind of actions we equate more with the (now
outlawed) apartheid laws of South Africa
(where black and white mixed marriage was
illegal and punishable by law) not the actions
of the British settlers in Australia, yet most
indigenous families in Australia (around 85
per cent) have been affected by these policies,
either suffering the loss of a child, or being
forced to make extreme decisions to avoid
having their children taken.
100 %
bez popcornu
kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami /
filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty…
Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net
Bio Oko Prostor Tisk.indd
1
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková,
tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková,
Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik:
Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.:
776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava
– Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
7/28/08 2:53:47 PM
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500

Slam poetry - Nový Prostor

Transkript

Podobné dokumenty

Zde si stáhněte PDF soubor

proměny komiksu erika hníková

Slovníku neologizmů 2

Znovuzrození parků Povrchy parkových cest ELCA – World Skills

Transformace brněnského kina Scala: Scala jako

odvaha k jazyku - Obec překladatelů

pátek 29. 7. 2016 - Letní filmová škola

číslo v PDF

č. 47 | prosinec 2014

1. Inovace. Typy inovací. Metriky inovací.

MODUL 1: ZÁKLADY FAIR TRADE