historie zahradní a krajinářské tvroby

Transkript

Zahradnická perspektiva – profesní vzdělávání členů Svazu zakládání a údržby zeleně
Tento projekt je financovaný z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost
a státního rozpočtu ČR
Zahradnická perspektiva – profesní vzdělávání členů Svazu zakládání a údržby
zeleně
Tento projekt je financovaný z prostředků ESF prostřednictvím Operačního
programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR
Učební texty pro vzdělávací program
„Historie a současnost zahradní a krajinářské tvorby“
„Osobnosti zahradního umění a krajinářské architektury oblast – Východní Čechy“
2. část
Ing. Radmila Fingerová, Ing. Petr Mičola
Učební texty pro vzdělávací program „Historie a současnost zahradní a krajinné tvorby“
1
„THEATRUM MUNDI“
ČLOVĚK JE JEN HERCEM VE HŘE, KTERÁ JE
ŘÍZENA BOŽÍ VŮLÍ
Jedním z hesel baroka bylo latinské rčení „carpe diem“,
což znamená „užívej dne“. Jiný často citovaný latinský výraz té
doby je ale „memento mori“, tedy „pamatuj na smrt. Politicky
bylo baroko obdobím velkých protikladů. Ředevším byla Evropa
rozervána válkami. Třicetiletá válka jako nejhorší z nich zuřila
na většině územínašeho světadílu od roku 1618 do roku 1648.
Ve skutečnosti se jednalo o celou řadu válek, které se projevily
zvláště silně v Německu.
Baroko
Nejpravděpodobnější výklad slova baroko pochází z
portugalštiny. Výraz les perles baroques se pro perly
nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století.
Odvození názvu symbolizuje nepravidelné tvary barokních
forem, stejně jako vnitřní napětí, neklid a dynamiku. Baroko
vzniklo v Itálii a v průběhu 17. a 18. století se rozšířilo do celé
Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů
(architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba).
Jedná se o poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé
Evropy.
Barokní krajina
Řekne-li se tradiční (klasická) česká krajina, objeví se
obraz barokní krajiny – pestrá mozaika polí s loukami a
remízky, boží muka u cesty a kostel na kopci. Baroko se stalo
ztělesněním krajinné minulosti a znamená výrazné zesílení
vlivu člověka na krajinu. Člověk při hospodaření v krajině
výrazně ovlivnil její tvář. Pole byla v 17. a 18. století scelována.
Vlivem prostorově stabilizovaných hran pozemků (cesty,
příkopy) vedly erozní procesy a technologie orby ke vzniku
mezí. Teprve v baroku vznikaly louky tak, jak je známe dnes, a
diferencovaly se od pastvin. Ryze barokní je obraz rozsáhlých
květnatých luk s pravidelným dvousečným obhospodařováním,
které sečou řady ženců s kosami. Rozptýlená zeleň ve
stromovém patře byla v polní krajině sporadická. Začínají se
2
šířit nové plodiny i okrasné rostliny, především zámořského
původu (kukuřice, brambory, rajčata, slunečnice, fazole, jiřiny,
tulipány, zimostrázy, jírovce — koňské kaštany).
Prvky barokní krajiny :

příjezdové cesty s alejemi k zámkům

poutní místa s kostely, kaplemi a křížovými cestami
zvýrazněnými liniemi alejí

drobná sakrální architektura doplněná stromy

aleje k mlýnům, kovárnám, …

cesty s alejemi propojily vesnice s krajinou v jeden
celek
Drobné památky v České krajině dodnes

Křížové cesty

Boží muka

Smírčí kříže
Změny v krajině :

nivy větších toků byly v baroku hydrologicky
změněny vlivem stavby mlýnů, pil, hamrů s
dlouhými náhony
( zdroj inf. : Jiří Sádlo)
3
Krajinná kompozice Jičína a okolí
Kompozice Valdštejnova
touha po propojení s nebeským řádem
(první polovona 17.stol.)
„Raně barokní (manýristické) ztvárnění krajiny pro nás
představuje základní historickou vrstvu vztahu člověka ke krajině, na niž navazovaly, kterou rozvíjely
či transformovaly nebo i popíraly všechny pozdější zásahy člověka do krajiny, ať již to bylo další
zniterňování ve vrcholném baroku či subjektivizace, kterou přinesl romantismus. Představuje její
faktickou proměnu, první základní rozvržení prostorových souvislostí, novou duchovní síť vztahů, a
zároveň i první celistvý způsob myšlení o krajině vůbec.“
Jan Křtitel Čeliš, Člověk a krajina, duchovní aspekty: Valdštejnská loggie a komponovaná krajina okolí
Jičína, Z Českého ráje a Podkrkonoší - Supplementum 3, Semily 1997, s. 180.
4
Mezi vůbec první projevy tohoto citlivého a
komplexního nazírání vztahu okolí a architektury na našem
území patří právě stavební počiny vévody Albrechta z
Valdštejna.
Albrecht z Valdštejna patří mezi výrazné a často
diskutované postavy naší minulosti. Na jedné straně je
obdivován pro neutuchající stavební a fundátorskou činnost,
kterou vyvíjel v rámci velkolepého utváření a kultivace svých Prostřední část trojité aleje k Jičínu
panství. Na straně druhé představuje ctižádostivého muže –
válečníka, který svůj společenský vzestup a rozsáhlý majetek
získal mnohdy nepříliš ušlechtilým způsobem. Tyto aspekty
vytvářejí obraz jeho osobnosti, který tak nelze zjednodušeně
hodnotit a nazírat jako jednoznačně pozitivní či negativní, ale
jako obraz jedinečného zjevu, jemuž nemůžeme upřít
nezanedbatelný přínos a vliv na vývoj barokní kultury Českých
zemí.
Z
hlediska
uměleckohistorického
představoval
Valdštejn nejaktivnějšího stavebníka v Čechách v období Boční část trojité aleje
počátečních let třicetileté války. S jeho jménem se spojuje řada
vynikajících italských architektů, sochařů a malířů, kteří se
podíleli na realizaci jeho tvůrčích záměrů a současném šíření
severoitalských stylových vlivů v oblasti Záalpí. V oblasti
architektury jmenovitě jde o Giovanniho Battistu Mariniho,
Andrea Spezzu, Giovanniho Pieroniho a Nicolu Sebregondiho,
kteří projektovali a zároveň řídili jeho pražské i mimopražské
stavební záležitosti.
Správu nad jičínským panstvím získal Albrecht
z Valdštejna v roce 1621 poté, co se jako nejbližší příbuzný
nezpůsobilého Jindřicha Smižického, posledního žijícího
potomka rodu Smižických, ujal jeho poručnictví. V následujícím
roce se jeho majetek podstatně rozšířil o panství frýdlantské,
které obdržel v léno od České koruny. Tyto okolnosti,
podpořené ještě výhodnou koupí dalších majetků a
Valdštejnovým společenským postupem (roku 1622 povýšení
do stavu knížecího a 1627 získal titul vévodský), vedly k
Boční část trojité aleje – po bouřce
myšlence zřízení ústředního reprezentativního centra v rámci
frýdlantského panství.
Toto centrum v sobě mělo soustředit instituce
správního, kulturního i náboženského charakteru. Po delším
zvažování si Valdštejn pro zmíněné účely zvolil jako
nejvhodnější lokaci právě město Jičín. Přesné důvody, které při
rozhodování sehrály určující roli, dnes můžeme pouze
předpokládat. Jeden z rozhodujících faktorů snad
představovala i výhodná geografická poloha (provázanost s
ostatními městy vévodství díky dobře fungující cestní síti,
hlavní komunikační trasa spojující Jičín a Frýdlant se slezskou
Zahání a směrem na sever Evropy i s vévodstvím hlohovským a Pohled z lodžie na východ slunce za zimního
meklenburským). Ke konečné volbě mohl v neposlední řadě slunovratu
5
vést také zcela prostý fakt Valdštejnova subjektivního zaujetí
pro zvláštní charakter jičínské krajiny. Její členité uspořádání
jakoby představovalo ideální potenciál pro rozvinutí a naplnění
jejího prostoru barokními idejemi.
Valdštejnem vytýčený stavební stavební program vyžadoval
aktivní dohled nad průběhem jednotlivých realizací. Pro tento
účel byla zřízena stavební kancelář, zpočátku umístěná v Praze
a spojená s vévodovými pražskými stavebními podniky. Později
již sídlila i samostatně v Jičíně. V letech 1625-1628 zastával
funkci dvorního architekta jičínské stavební kanceláře Andrea
Spezza a po jeho smrti ji v období mezi lety 1630-1633
vykonával Nicolo Sebregondi. Veškeré vyhotovené plány se
předkládaly ke schválení vévodovi a jeho hlavnímu architektovi
a poradci, Giovannimu Pieronimu. Z architektonických a
krajinných projektů, které byly za života Albrechta z Valdštejna
zcela nebo alespoň částečně realizovány, dnes vyvstává jakési
monumentální torzo, které však svým významem utváří, člení a
strukturuje vzhled zdejšího prostředí. Jde zejména o přestavbu
a rozšíření původního zámku Smiřických podle plánu Andrey
Spezzy, zřízení jezuitské koleje s gymnáziem, špitální a
hřbitovní kostel sv. Trojice, fundaci kartuziánského kláštera s
kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Valdicích, novostavbu
kostela sv. Jakuba a park Libosad s čestným dvorem a sallou
terrenou, ležící pod vrchem Zebín. Tyto jednotlivé realizace
však představují jen jakousi pomyslnou špičku ledovce, pouhý
zlomek z původní mnohem velkoryseji zamýšlené koncepce.
Celé Valdštejnovo stavební úsilí zaštiťuje vyšší ideový
rámec, vybudovat z Jičína centrum duchovní moci. Prvotní
záměr zřídit v Jičíně biskupství se Valdštejnovi nepodařil
prosadit. Ačkoliv na jeho straně stál tehdejší pražský arcibiskup
Arnošt Vojtěch Harrach, u vídeňského dvora a v papežském
Římě se tento projekt nesetkal s podporou. Původně
zamýšlený biskupský kostel sv. Jakuba Většího byl nakonec
postaven jako kostel proboštský. Jeho stavba započala roku
1627, patrně podle projektu Giovanniho Battisty Pieroniho, a v
rámci Valdštejnovy jičínské urbanistické koncepce měl
představovat ústřední bod, z něhož se rozvíjejí dvě symbolická
ramena, završená architektonickou či krajinnou dominantou.
Směrem
severovýchodním
určuje
kompoziční
linii
dvoukilometrová lipová alej, která vede p řes komplex
čestného dvoru s lodžií a ústí v kartuziánský klášter ve
Valdicích. Na jihozápadě hloubkovou osu uzavírá vrch Veliš,
který byl v době působení Albrechta z Valdštejna korunován
středověkým hradem.
Zde je třeba zmínit jeden z nerealizovaných projektů –
snahu o založení františkánského konventu u kostela sv.
Františka pod Velišem. Tato fundace měla vyvažovat a dotvářet
ideovou koncepci celé kompozice (Veliš – konvent minoritů –
Vrch Veliš – začátek mohutné osy
Vrch Zebín - v blízkosti lodžie
Lodžie - vedlejší osa vedoucí přes trať
Lodžie – pohled ze strany
6
symbol života nejen kontemplativního, ale i vnějšímu světu
otevřeného x Valdice – kartuziánský klášter s poustevnickým
způsobem života v oddanosti k Bohu jako zamýšlené místo
Valdštejnova posledního spočinutí). Vedle architektonických
realizací bylo Valdštejnovo počínání významné i z hlediska
přístupu ke krajině. V duchu italských manýristických a raně
barokních tendencí se architektonická díla projektovala s
ohledem na konkrétní prostředí a právě vazba stavby a okolní
přírody vytvářela jednotný celek. Páteř Vladštejnovy jičínské
kompozice představuje čtyřřadá lipová alej, spojující Jičín s
komplexem čestného dvora a sallou terrenou ve Valdicích. Po
zániku nejstarší barokní aleje v Bubenči přejímá její prvenství
právě alej jičínská. Že jde o dílo výjimečné, které již v dřívějších
dobách vzbuzovalo obdiv, dokládají i literární zmínky některých
významných osobností, které s tímto krajem vešly v přímý
kontakt. Jedním z často citovaných bývá Bohuslav Balbín, jehož
poetický popis zmiňovaného krajinného článku nalezneme v
Krásách a bohatství České země.
Kartuziánský klášter – dobová rytina
„U Jičína rostou lípy, jež trojitou širokou alejí vedou z města k
vévodově zahradě. Je to dílo tak ušlechtilé, že mu v celých
Čechách, ba ani v sousedních zemích nenalezneš nic rovného.
Více než sedm set lip, vysázených úhlopříčně, otevírá čtyřmi
řadami trojitou cestu, a to prostřední, vhodnou pro povozy,
jakoby královskou, a dvě menší, postranní. Samotné stromy
jsou všechny stejného stáří, mají stejnou korunu, pod nimi pak
je tráva a květiny, slovem je to hésiodovská cesta rozkoše (...).“
Bohuslav Balbín, Krásy a bohatství České země, Praha
1986, s. 139.
Kartuziánský klášter - půdorys
Zajímavý fakt zde reprezentuje skutečnost, že při
projektování jednotlivých architektonických a krajinných prvků
bylo přihlédnuto i k souvislostem astronomickým. Tento aspekt
lze sledovat právě na příkladu lipové aleje, jejíž osa odpovídá
ose západu slunce při zimním slunovratu. Tyto a mnohé další
souvislosti, na které zde již nezbývá prostor, tvoří specifický
charakter Valdštejnovy raně barokní kompozice.
Během své třináctileté působnosti zanechal Albrecht z
Valdštejna ve zdejší krajině nesmazatelnou stopu, která
strukturovala oblast Jičínska do podoby, v jaké ji vnímáme
dodnes, a zároveň vytvořila – pro Valdštejnovy nástupce –
určitou osnovu, kterou lze buď následovat, nebo překročit. Po
vévodově násilné smrti v roce 1634 se na několik desítek let
přerušila kontinuita krajinného a stavebního zušlechťování
pojednávané oblasti. Návaznost se obnovila až v druhé
polovině 17. století, kdy část jičínského panství (konkrétně
Veliš, Staré Hrady, Kopidlno a Jičíněves) získali Šlikové. Jejich
Valdická věznice
7
zásluhou nastal proces intenzivní kultivace a zduchovnění
krajiny pomocí rafinovaných nástrojů barokního umění.
Šlikovské panství postupně protkala řada kostelů, soch a kaplí
vytvářejících v krajině působivou vizuální síť.
Užité tvarosloví se zřetelně odlišuje od tvarosloví z kompozice
Valdštejnovy – hovoří neokázalým jazykem, který spíše než po
reprezentaci touží po prostotě, kontemplaci a plynutí v souladu
s Boží vůlí.
Kompozice mezi Jičínem a kartuziánským klášterem ve Valdicích – zdroj archivní mapy ČUZK
8
Albrecht z Valdštejna (1583-1634)
Mládí - Narodil se na tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého šlechtice Viléma z
Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic, kteří se drželi víry
Jednoty bratrské. Po brzkém úmrtí rodičů putoval malý Albrecht k
matčinému švagrovi, Jindřichovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Na
podzim 1597 jej Slavata poslal studovat na latinské gymnázium do slezského
Goldbergu, od roku 1599 dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu,
V roce 1600 musel ale školu opustit, strávil dokonce několik dní v městském
vězení, neboť se účastnil pár šarvátek a bitek, při jedné z nich byl zabit syn
významného altdorfského měšťana a Valdštejn pomohl vrahovi k útěku. Oleje
do ohně pak přilil sám, když téměř k smrti umlátil svého sluhu. Zde už
nepomohly obhajoby a vazby na starobylý český rod, Albrecht školu opustil a
vydal se na studijní cestu po Evropě. Navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii,
kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. Valdštejn si
tak rozšířil své znalosti, Itálie ho evidentně velmi nadchla, protože později při
výstavbách svých paláců najímal výhradně italské stavitele a malíře. Po
návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych (praporčík) pro
vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na
hejtmana.
Zhruba v této době dochází k velmi důležitém momentu. Přesně se neví, kdy
Valdštejn konvertoval ke katolictví, hovoří se o rozmezí let 1602-1606. Pro
ateistu Valdštejna byla konverse krokem ku kariéře a vzestupu, věděl, že jako
vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené.
Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského.
Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout
na Moravě pluk německých žoldnéřů, v jehož čele se zúčastnil tažení na
Prahu. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608
ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a
Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.
Keplerův horoskop - Během svého pobytu v Praze si nechal Albrecht z
Valdštejna sestavit od dvorského astrologa Keplera horoskop. Jan Kepler
pracoval pro Rudolfa II. jako astrolog a matematik. Od Valdštejna skrze
prostředníka neobdržel víc než datum narození a jméno, které mu bylo
zřejmě zcela neznámé. Právě proto zůstává dodnes obdivuhodné, s jakou
přesností Kepler vystihl nejen povahu, ale i osudy svého klienta, což
dokazuje, že Kepler byl nejen dobrým astrologem, ale i výtečným znalcem
lidských povah.
Nedílnou součástí horoskopu byla také - místy tvrdá až urážlivá charakteristika Valdštejnovy osobnosti. Kepler vyvodil závěry o bystré a velmi
inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony a odporem ke všemu
všednímu a konvenčnímu, s touhou po vyjímečnosti a zejména o osobnosti až
chorobně ctižádostivé, projevující dravost a podezíravost vůči okolí. Jak
dokázáno, doplňoval Valdštejn horoskop svými vlastními poznámkami a v
r.1625, kdy Keplerův první horoskop končil, spojil se Valdštejn s Keplerem
znova s žádostí o další horoskop. Kepler mu vyhověl a na počátek r.1634
předpověděl budoucímu vévodovi významné neshody s okolím a kritické
období v jeho jednání a chování.
Keplerův horoskop
Hospodářem na Moravě - V roce 1609 se za velké intervence jezuitů oženil
výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka. Samotná Lukrécie
byla starší než Valdštejn. V květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou,
poznamenal lakonicky Valdštejn do horoskopu. Již po pěti letech však
Lukrécie zemřela na nemoc, o které nevíme nic, jen to, že byla úmorná a
trápila ji od mládí, a jemu se podařilo získat všechen její majetek jako
dědictví.
9
Vzestup - Mezitím propuklo v Čechách stavovské povstání. V červenci 1618
požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska
bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze
umožnily průchod císařských vojsk Moravou. Valdštejn se tedy k boji
nedostal, ale nabídl císaři, že na vlastní náklady najme v Nizozemí regiment
kyrysníků. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů
ze země, za což je stižen direktory domácím vězením. Poté, co Thurn vtrhl na
Moravu, byl Valdštejn převelen s plukem, kterému do Olomouce. Zde se 30.
dubna 1619 z vlastního rozhodnutí pokusil vojáky převést na císařskou stranu
pochodem do Vídně. Jeho vrchní strážmistr se proti tomu rozhodnutí
postavil, ale Vadštejn jej chladnokrevně zabil. Ještě té noci v čele čtyřiceti
mušketýrů vtrhl do domu moravského zemského výběrčího v Ostružnické
ulici a vynutil si klíče od truhlic s penězi moravských stavů (tedy Zemské
vlády). Moravská zemská jízda, která se vydala Valdštejnův pluk stíhat,
přinutila šest setnin pluku k návratu. Zbylé čtyři setniny a vozy s ukradenou
stavovskou pokladnici dovedl Valdštejn do Vídně a předal císaři. Moravané
prohlásili Valdštejna za "bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do
Markrabství moravského." Jeho majetek pr opadl stavům. Císař s ohledem na
tísnivou vojensko-politickou situaci moravské peníze i zbytek pluku vrátil zpět
na Moravu, ale s Vadštejnem, coby oddaným a statečným císařským
plukovníkem a velitelem, se do budoucna muselo počítat. V dalších letech se
Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce či intrikána, od
kterých se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho
jméně zůstala.
Když bylo vítězství císařské strany dovršeno, získal velké jmění nákupem
konfiskátů mezi lety 1621–1625, které je odhadováno až na 6 miliónů
rýnských zlatých.
Výňatek Valdštejnova prvního horoskopu od
J. Keplera, doplněné osobními poznámkami
Valdštejna na okraji.
Vzestup Frýdlantska a druhý sňatek - 9. června 1623 se oženil s Isabellou
Kateřinou z Harrachu. Druhým sňatkem již Valdštejn potřeboval upevnit svou
pozici a vybral si mladou dceru Karla z Harrachu, jednoho z císařových rádců,
čímž Valdštejn získal potřebné konexe a podporu u císařova dvora.
Roku 1625 se frýdlantské panství změnilo na Frýdlantské knížectví, roku 1627
bylo povýšeno na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských
desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním
městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak
i odtrhnout od zbytku království. Mezi jeho plány bylo v Jičíně zřídit sídlo
biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Dokonce se chystal pěstovat bource
morušového, pro získání hedvábí, jež by nadále bylo využito při šití uniforem
a armádní výstroje. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice,
povyšovat sídla na města a razit mince na které se razilo heslo INVITAINVIDIA! = Navzdory závisti! Tímto heslem, jež si nechal Valdštejn razit nejen
na mince, ale i na kordy, ostruhy apod.,a jež přiznal za své nové rodové
heslo,chtěl dát dvoru a svým protivníkům jasně najevo, že je nezlomný.
Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a
byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si taktéž
vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování,
která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.
Generalissimus a polní maršál - Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských
vojsk, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské
a švédské. Jeho tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem
Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá
rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda
Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti
tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše
římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých
plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.
10
Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo
propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské
námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdrží
Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak
zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu.
Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za
jeho přílišnou toleranci jeho válečného tažení a plundrování. Protože císař
potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval
Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolal na sněmu v Řezně z velení kvůli jeho
nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.
Toto odvolání se pro něj stalo finanční pohromou. Vrhl se tak do jiného
podnikání, založil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v
nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác.
Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II.
Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako
spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu rozdrtil
17. září 1631 císařské pod velením Tillyho. V listopadu dobyli Sasové Prahu a
z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova
generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během
pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil vévodství ve
Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.
Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko, 16. listopadu proběhla
bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem
nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda
byla značně demoralizována. Švédové chtěli pokračovat v boji, ačkoliv jejich
ztráty byly ohromné, ale Valdštejn dal rozkaz k ústupu z bojiště. Vídeň přijala
vítězství za své a kazatel Gaus zahrnul Valdštejna před celým dvorem
chvalozpěvy. I tak si ale Valdštejn vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata
Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Ze všech
padlých v krvavé bitvě se nejvíce poct dostalo věhlasnému polnímu
maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu, na jehož počest nechal Valdštejn na
své náklady 3 dny vyzvánět ve všech pražských kostelech. Stejně neoblomně
ale Valdštejn také trestal dezerci - čekal jej soud se 17 vinnými plukovníky,
rozsudky byly vyneseny 11. února, milost od Valdštejna, jak se dalo očekávat,
nedostal nikdo, a popravní lešení stálo na Staroměstském náměstí,
symbolicky na stejném místě, kde bylo popraveno i sedmadvacet českých
pánů. K popravám dezertérů byl přivolán i týž kat, Václav Mydlář. Událost
vešla do dějin jako pražský krvavý soud.
Spiknutí proti Valdštejnovi - Někdy krátce po vánocích 1633 zmocněnec
rakouského a španělského dvora a zpovědník císařovy manželky Eleonory
kapucín Diego Quiroga navštívil Valdštejna v Plzni s úkolem přesvědčit ho,
aby neprodleně poskytl vojenskou pomoc Bavorsku. Současně předeslal, kvůli
Valdštejnovu bídnému zdravotnímu stavu, možnost dobrovolného
odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk.
Situace vykulminovala 11. ledna 1634. Na tento den byli do Plzně pozváni
všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Odpolední banket, který vedl Kristián
Ilov a kde teklo víno proudem, se ovšem zvrhl v pitku, která nakonec
znevážila revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky a slibujicím mu
věrnost.
Ve Vídni byla už zcela protivaldštejnská nálada. Podle císařského patentu měl
být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem
Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K
patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její
nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do
Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!
22. února se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února.
Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem
uspořádal pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci
Výjev ze zavraždění Valdštejna
11
Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil,
zůstal v domě, kde byl ubytován. V hodovním sále byli zavražděni Illov,
Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde
horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.
Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě teorií, podle nichž
například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě
daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské
nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto
onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení.
Zřejmě od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem této choroby. Jeho
jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia
syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Valdštejn často
prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého
uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská
anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji,
neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby
neskonal hrdinskou smrtí…
Mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení
kartuziánského kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v Mnichově
Hradišti, kde už zůstaly až dodnes.
Kostel sv. Anny v Mnichově Hradišti, kde jsou uloženy ostatky Albrechta z
Valdštejna
Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze
pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu
Isabelu. Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A.E.Trčky tak
měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské.
Pachelbelův dům - Cheb
Giovanni de Galiano Pieroni
(1586–1654) italský architekt, matematik, právník
Syn Alessandra Pieroniho (1550 - 1607), architekta na
medicejském dvoře ve Florencii, s tudoval architekturu u
Bernarda Buontalentiho a roku 1608 složil doktorát práv na
universitě v Pise. Byl přítelem Galilea Galileiho a později v
Praze Johanna Keplera. Autor díla o opevňov acích stavbách
Trattato delle fortificazioni moderne, které vzniklo ještě před
jeho odchodem do Vídně (1622), kam byl povolán právě jako
specialista na opevňovací práce. Asi od roku 1623 žil delší dobu
v Praze, kde byl správcem stavebního úřadu, pracoval pro
Albrechta z Valdštejna, od něhož získal lenní panství
Velehrádek a Červené Poličany (od císaře p ak roku 1652 ještě
statek Dubenec). Po roce 1648 pobýval opět často v Praze jako
hlavní fortifikační inženýr pro Čechy. Jsou mu přisuzovány
plány jesuitské koleje ve Valdštějnově Jičíně, kde snad navrhl i
gymnasium (1627 - 28). Účastnil se stavby zámku v Jičíně,
dokončení stavby zámku v Jičíně – po 1628, Jezuitské
gymnasium v Jičíně (návrh) – 1627, účast na stavbě kláštera
kartuziánů ve Valdicích - po 1632
Valdštejnská zahrada - Praha
Jezuitské gymnázium - Jičín
12
spolupracovníci: Nicolo Sebregondi, Andrea Spezza
dílo:

hlavní fortifikační inženýr pro Čechy

dohlížel na posílení fortifikačního systému
včetně Špilberku - Brno

Valdštejnský paláce - Praha

Jezuitské gymnasium – Jičín, 1627-1628

Účast se stavbě zámku – Jičín, 1628

stavba kláštera kartuziánů – Valdice, 1632
Kartuziánský klášter - Valdice
Kartuziánský klášter Valdice
Kompozice Šlikova
prostota, kontemplace v souladu s boží vůlí
(první polovina 18.stol)
Mariánská zahrada
Schéma rozmístění dominant krajinné kompozice Mariánské zahrady v návaznosti na osu Veliš - Valdice
13
Na svém panství, v území mezi Jičínem a Kopidlnem, přetváří
František Josef Šlik (1656 – 1740) tuto krajinu tak, že vzniká
zajímavá krajinná barokní kompozice, která je na rozdíl od
sousední okázalé Valdštejnovy komponované krajiny
skromnější, méně okázalá a více přizpůsobená zdejší přírodě.
Na zajímavých nebo významných místech jsou stavěny kostely
a kaple, zámky v Jičíněvsi a Vokšicích, ale staví se též malé lesní
kaple. Na některých stavbách se podílí i známý francouzský
architekt Jean Baptiste Mathey. Nejen stavby, ale též aleje z
různých druhů dřevin, které je vzájemně propojují, vytváří v
krajině zajímavé kompozice. Na rozdíl od zmíněné Valdštenovy
barokní krajinné kompozice, která vychází v duchu jejího tvůrce
z „mužského prvku“, je „Šlikovská krajina“ založena na
„ženském prvku“, zejména mariánském. Drobných církevních
památek lze najít jak v naší zemi, tak i v dalších evropských
zemích mnoho, ale jen zde můžeme najít na malém území a Loreta
v těsném sousedství čtyřhrannou lesní kapli Loretu (chýši
Panny Marie), kruhovou kapli svaté Anny (matky Panny Marie),
šestihrannou kapli Andělů strážců (patronů mateřství) a
trojhrannou kapli Nejsvětější trojice. Panně Marii jsou
zasvěceny některé významné kostely, a tak je jen logickým
vyústěním, že když tuto již zapomenutou barokní krajinnou
kompozici začal v devadesátých letech minulého století pro
dnešního člověka znovu objevovat tehdejší ředitel
Regionálního muzea v Jičíně Mgr. Jaromír Gottlieb, rychle se
pro ni vžil pojem Mariánská zahrada.
Významné památky Mariánské zahrady:
Loreta - Svatý domek, někdy se také setkáte s oz nač ením
Santa Casa. Místo, kde se měla narodit Panna Maria a které
bylo podle legend přeneseno anděly z Nazaretu do Loreta v
Itálii. Zajímavostí zdejší lorety je ochoz na její ploché střeše,
který tak představuje skrytou a veřejnosti zatím nepřístupnou
vyhlídkovou terasu. Vedle jednoduchého obdélníkového
půdorysu je stavba zajímavá svojí decentní až strohou
výzdobou a polohou v nadmořské výšce 412 m.n m.
Kaple Svaté Anny
Kaple sv.Anny - Stavba s kruhovým půdorysem (porovnejte s
ostatními), která se skrývá mezi stromy na stejnojmenné
14
čedičové vyvýšenině mezi Ostružnem a Dolním Lochovem.
Kopule je zakončená lucernou, rovněž s kruhovou dispozicí. Zde
začíná severojižní linie krajinného kříže směrem k Loretě,
Kostelci a Jičí něvsi. Při Vašem poznávání krajinné kompozice
Mariánské zahrady je tato kaple jakési vstupní místo do
atmosféry a následného pochopení Vaší pouti.
Kaple Nejsvětější Trojice - Nenápadná kaple blízko rozcestí
směrem na západ od Ostružna. Z pohle krajinného kříže
Mariánské zahrady jde o stavbu, kt erá je trochu mimo
základní linie a nestojí na vyvýšeném místě, ale naopak v
malém údolí u soustavy nedalekých rybníků. Zaujme Vás
trojúhelníkový tvar půdorysu, trojúhelníková kopula s lucernou
a ostatní detaily, opakující se na symbolickém výrazu jejího
zasvěcení. Tři modříny při nárožích této skromné stavby pouze
potvrzují její malebnost a jedinečnost.
Kaple Nejsvětější Trojice
Kaple Andělů Strážců - Pravděpodobně nejvíce ukrytá kaple,
kterou na svém putování Mariánskou zahradou objevíte. Co
Vás na stavbě zaujme j e nejen její půdorys (pravidelný
šestiúheník) a opakující se motiv v podobě kopule s šestibokou
lucernou, ale hlavně její umístění a poloha. Leží na pomyslné
spojnici mezi Loretou a zámkem ve Vokšicích a pokud se
budete ptát na cestu k ní, ptejte se místních na "Andělíčky".
Kaple Andělů Strážců
15
František Josef Šlik(1656 – 1741)
Životní pouť hraběte Františka Josefa Šlika, významného
reprezentanta české větve šlechtického rodu Šliků, vyplňovala aktivní činnost
zasahující do mnoha oblastí. Narodil se v roce 1656 a již v mládí získal cenné
zkušenosti během několikaleté kavalírské cesty, kterou nastoupil zanedlouho
po otcově smrti. Po svém návratu z kavalírského putování se hrabě střetl s
otázkou majetkového rozdělení pozůstalého vlastnictví. Jako nejstarší mužský
potomek Františka Arnošta Šlika měl správu nad schlikovským dominiem
převzít právě František Josef. Mladšímu bratrovi Leopoldovi Antonínovi bylo
vyměřeno odstupné ve výši 3000 zlatých ročně. Tuto skutečnost však Leopold
Antonín nechtěl akceptovat a začal na svém bratrovi požadovat část panství.
Po dlouhotrvajícím sporu rozhodnul zemský soud v roce 1685 ve prospěch
Leopolda Antonína. V této souvislosti bylo panství rozděleno na čtyři územní
jednotky – Veliš, Bartoušov, Staré Hrady a Kopidlno, přičemž dvě části měly
zůstat svěřenecké (Staré Hrady a Kopidlno) a dvě zbývající se staly statky
zpupnými (aloidními). Leopold Antonín si na základě soudního rozhodnutí
mohl zvolit preferovanou územní část, která mu ze zpupných statky připadne.
Konečná volba určila panství velišskovokšické, situované v severní části
dominia, které zahrnovalo zříceninu hradu Veliš, zámek a poplužní dvory ve
Vokšicích, Starém Místě a Jinolicích a přilehlé vesnice Podhradí, Vršec, Staré
Místo, Čejkovice, Holín, Ohaveč, Rybníček, Brada, Prachov, Jinolice, Libunec,
Ostružno, Březinu, Hrdoňovice, Střelec, Zámostí, Blata, Ohařice, Březskou a
Prachovskou Lhotu, Horní a Dolní Lochov, Hlásnou Lhotu, Chyjice a Nadslav.
Po předání tohoto majetku si František Josef Šlik vyhradil předkupní právo,
které mu zaručovalo kupní prvenství v případě, kdyby jeho bratr v
budoucnosti uvažoval o prodeji své části panství. Tato situace nastala v roce
1688. Tehdy zamýšlel Leopold Antonín prodat svůj díl hraběti Ludvíku
Colloredovi za 161 000 zlatých. V tomto okamžiku František Josef využil
svého práva a za výše vedenou částku Veliš odkoupil a opět připojil ke
zbývajícím državám. Působnost Františka Josefa Šlika se neomezovala pouze
na správu Šlikovského dominia na Jičínsku; kromě této povinnosti zastával
řadu vysokých úředních funkcí v rámci Království českého. Od roku 1684
vykonával úřad dvorského komorního rady, v roce 1691 jej císař jmenoval
víceprezidentem České dvorské komory a současně i místodržitelem a
přísedícím zemského soudu a v roce 1694 byl zvolen tajným radou.
Stavební aktivity Františka Josefa Šlika úzce souvisí s jeho pražským
působením v úřadu prezidenta České dvorské komory. Dříve než přistoupíme
k popisu jednotlivých realizací na samotném Šlikovském panství na Jičínsku,
pohlédneme i na některé stavby pražské, kterým hrabě František Josef Šlik ze
své pozice přihlížel či jejichž vznik přímo inicioval. Jednou z takových staveb je
budova jízdárny Pražského hradu. V roce 1694 vzešel od České dvorské
komory požadavek na projekt nové a větší jízdárny, která měla nahradit starší
a již nevyhovující stavbu ze 16. století. Tuto zakázku získal architekt Jean
Baptiste Mathey, který v té době měl za sebou již několik významných
projektů a v tehdejším českém prostředí představoval přední a uznávanou
osobnost v oblasti stavitelského umění.
16
Jean Baptista Mathey
(1630 – 1696) francouzský malíř a architekt
Školil se v okruhu francouzského malíře Clauda
Lorraina v Římě, kde byl také roku 1668 najat pozdějším
pražským arcibiskupem Janem Bedřichem z Vadštejna (+ 1694)
jako komorní malíř. Do Prahy však patrně přišel koncem 70. let
17. století již jako architekt. Jeho dílo zásadním způsobem
utvářelo českou barokní architekturu - do palácových a
zámeckých staveb přinesl pavilónové převýšení centrální části
(Arcibiskupský palác na Hradčanech, zámek v Duchcově,
prelatura v Plasech, a především letohrádek Trója). Nové bylo
rovněž jeho řešení chrámové architektury s vý raznou centrální
dispozicí .
Jízdárna Pražského hradu
Dílo:




















Jízdárna Pražského hradu - 1694
přestavba Arcibuskupského paláce 1676 – 1694
1679
Kostel svatého Františka z Assisi – 1679-1697
kaple Loreta u Hlásné Lhoty (návrh) – postav. 1694
sýpka v zámku Vokšice (návrh) – postaveno 1700
Toskánský palác (návrh) - postaveno asi 1718-1722
Sýpka ve Střevači
Duchcovský zámek – přestavby - 1675-1685
schodiště zámku Červený Hrádek, Jirkov
sýpka s hodinovou věží, obsahující středověkou
královskou kapli, Klášter Plasy, 1685–1686
přestavba hřbitovního kostela sv. Václava, Klášter
Plasy, do 1690
kaple Nejsvětější Trojice na Horce, Chlum ec, 16901691
kostel svatého Michaela archanděla, Litvínov, 1685–
1694
kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina, Martínkovice,
1692–1698
prelatura, Klášter Plasy, dokončena 1698
kostel Nanebevzetí Panny Marie, Horní Jiřetín, 1694–
1700
, 1699–1701
kostel Panny Marie Bolestné, Mariánské Radčice, 16921703 (1718)
Zámek Jičíněves (návrh) (1715 – 1717)
Kostel svatého Františka z Assisi - Praha
Kaple sv. Kateřiny - Nynice
Zámek Trója - Praha
17
Jan Blažej Santini-Aichel
(1677- 1723) architekt
Narodil se 3.února 1677, na den sv. Blažeje jako nejstarší syn
do vážené rodiny pražského kameníka Santini-Aichela a
druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej
Aichl. Narodil se s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý a
chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a
převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se přesto vyučil
(stejně jako bratr František), ale studoval také malířství,
pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Po vyučení se okolo
roku 1696 vydal sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. V
Itálii pravděpodobně získal kv alifikaci arc hitekta a také
přebral otcovo jméno Santini.
V roce 1700 už Santini samostatně realizoval stavby,
projektoval a měl z těchto činností příjmy. Byl pouze
projektantem, dohlížejícím na provádění vlastních staveb. V
činnosti navazoval na architekta J. B. Matheye, po jehož smrti
některé projekty přebral a dokončil. Roku 1703 úspěšně
nahrazuje zkušeného architekta Pavla Ignáce Bayera při
přestavbě klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a
svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Téhož roku začíná
pracovat na dostavbě kostela Panny Marie Božské
Prozřetelnosti pro pražské malostranské theatiny. V roce 1704
se podílí na přestavbě kapitulního děkanství na Pražském
hradě.
Kladruby u Stříbra, klášterní kostel
Nanebevzetí Panny Marie
Chlumec nad Cidlinou, zámek Karlova Koruna
Jan Blažej Santini umírá po delší nemoci 7.12.1723 v Praze a je
pochován dle posledního přá ní na dnes již zrušeném hřbitově
u bývalého kostela Svatého Jana Křtitele v dnešní Šporkově
ulici.
Činnost a výsledky práce Jana Blažeje Santiniho - Aichela jsou
neustále středem zvětšujícího zájmu. Vedle odborníků,
historiků umění a architektury i široká veřejnost vyhledává jeho
stavby. Upoutávají pozoruhodným charakterem vnějších tvarů i
zvláštností využití vnitřních prostorů pro světelné vyjádření a
akustiku. Prezentuje i mnohá odvážná technická řešení. Jeho
originální propracované architektonické návrhy představují
velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, velké i malé
Panenské Břežany, kaple sv. Anny
18
palácové stavby. Jeho dílo pomáhá mnohým pochopit rozpor
českého baroka, kdy údajná doba "temna" je vlastně dobou
skutečného, hmatatelného rozkvětu českého stavitels tví,
řemesla a umění.
Mistr až génius Jan Blažej Santini Aichel ve svých projektech
předkládá prostřednictvím hlubokých znalosti matematiky,
geometrie, numerologie a zanícenosti pro oživovanou
katolickou věrouku. Za 23 let plodného projektantského
působení navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i
hospodářských staveb. Pracoval pro četné významné i feudální
hodnostáře. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do
krajiny. Vytvářel a dotvářel prostory s vynikající akustikou a
mimořádnou světelnou charakteristikou.
Dílo:













Humpolec, farní kostel sv. Mikuláše
Humpolec, farní kostel sv. Mikuláše, 1716, 1721-1722,
Hradec Králové, biskupská rezidence v Hradci Králové,
1715-1719
Hradec Králové, kaple sv. Klimenta, 1714-1717,
Chlumec nad Cidlinou, zámecká kaple Z věstování P.
Marie, asi po 1730
Chlumec nad Cidlinou, zámek Karlova Koruna, 1721–
1723
Kladruby u Stříbra, klášterní kostel Nanebevzetí Panny
Marie, svatého Wolfganga a svatého Benedikta, 17111721
Panenské Břežany, kaple sv. Anny, 1705-1707,
Bílá Hora (Praha), poutní areál P.Marie Vítězné, 17101714
Praha-Hradčany, Pražský hrad, Kapitulní děkanství,
1705–06,
Praha-Hradčany, Pražský hrad, katedrála sv. Víta,
mramorová prolamovaná chórová mříž oddělující
presbytář od hlavní lodi, 1716,
Praha-Malá Strana, Colloredovský (Schönbornský)
palác (čp.365-III), přestavba.
Praha-Malá Strana, Nerudova, Kolovratský (Thunovský)
palác, (čp.213-III), (dnes sídlo Italského velvyslanectví),
projekt 1706, výstavba 1716–21, Praha-Malá Strana,
kostel P.Marie Božské Prozřetelnosti. 1703-1717
Praha-Malá Strana, Morzinský palác, (čp.256-III), 17131714.
Poutní Kostel sv. Jana Nepomuckého
na Zelené hoře
Rajhrad, proboštský kostel sv. Petra a Pavla
19













Praha-Malá Strana, Valkounský dům, (čp.211-III), po
1705
Praha-Nové Město, Karlov, tzv.Svaté schody u Koste la
Panny Marie a svatého Karla Velikého při klášteře
augustiniánů, 1708–11
Rajhrad, kostel Povýšení sv. Kříže, projekt kolem roku
1720, realizace 1765-1766
Rajhrad, proboštský kostel sv. Petra a Pavla, 17221730,
Rajhrad, projekt proboštství a konventu benediktinů,
po 1721,
Žďár nad Sázavou, Dolní hřbitov, 1709
Žďár nad Sázavou, hospodářský dvůr zvaný "Lyra", před
1722
Žďár nad Sázavou, hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice,
kolem roku 1715
Žďár nad Sázavou, klášter, konírna bývalé šlechtické
akademie, do 1722
Hradec Králové, kaple sv. Klimenta
Žďár nad Sázavou, Poutní Kostel sv. Jana
Nepomuckého na Zelené hoře 1719–1722, Již v roce
1994 byl zapsán do seznamu světového kulturního
dědictví UNESCO.
Žďár nad Sázavou, klášter, prelatura kláštera, vstupní
křídlo a hlavní průčelí, 1722–1727
Žďár nad Sázavou, klášter, úpravy klášterního kostela
baziliky Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše,
po roce 1706,
Žďár nad Sázavou, klášter, studniční stavení konventu,
asi kolem 1710,
(pro nedostatek místa pouze výběr z díla)
Filip Spannbrucker
(1672-1729) architekt a stavitel
Narodil se kolem r. 1672, snad v Teyssendorfu v Solnohradsku
a zemřel 17. dubna 1729 v Praze. Byl pohřben v ambitu u sv.
Tomáše. Nás bude zajímat, že dne 21. června 1708 koupil v
dražbě dům U zlatého kříže (čp. 108/III) v dnešní ulici U
Lužického semináře. Tenkrát vydělával kolem 450 zlatých
ročně, což svědčilo o množství zakázek. Zpočátku realizoval
20
stavby Jeana Baptista Matheye na šlikovském panství v
severovýchodních Čechách, později uskutečnil některé stavby
Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Dále byl stavitelem pražské
metropolitní kapituly a také benediktinek u sv. Jiří na
Hradčanech. Pracoval údajně i ve službách sedleckého kláštera
a v Praze stavěl dům č. 32/III v Letenské ul. na Malé Straně.
Z let1698-1700 pochází stavba kostela sv. Šimona a Judy v
Chyjici na Jičínsku. Kolem r. 1700 stavěl sýpku údajně podle
staršího návrhu J. B. Matheye ve Vokšicích. Do let 1704-05 je
datována výstavba kostela sv. Jakuba Většího v Kopidlně
(údajně podle návrhu J. B. Santiniho-Aichla). Podle projektu J.
B. Santiniho-Aichla stavěl v letech 1705-07 kapli sv. Anny v
Panenských Břežanech. V letech 1710-12 budoval děkanství
(čp. 1) ve Staré Boleslavi. V r. 1711 uskutečnil úpravy v domě J.
B.Santiniho-Aichla čp. 150/IV na pražských Hradčanech. V
letech 1717-22 realizoval přístavbu kaple sv. Jana
Nepomuckého ke klášternímu kostelu sv. Jiří benediktinek na
Pražském hradě. Podle starší atribuce tuto kapli navrhl
František Maxmilián Kaňka. Spannbrücker tak mohl r ealizovat
jeho projekt. S Kaňkou v této době zřejmě spolupracoval,
prováděl s největší pravděpodobností v r. 1721 stavební práce
související s postavením hlavního oltáře v kostele Nanebevzetí
P. Marie ve Staré Boleslavi. Dále to jsou Kaple Nejsv. Trojice a
kaple Andělů strážných v Ostružnu z roku 1720, kapli P. Marie
Pomocné v Kouřimi z 1.1724-27. Před r. 1726 se zřejmě podílel
na výstavbě části domu čp. 67/III v Míšeňské ul. na Malé
Straně. Zde zřejmě již dříve (někdy po r. 1720) stavěl dům U
zlatého kříže (čp. 108/III). V r. 1726 stavěl S. kostel sv. Vavřince
ve Vršcích. Kolem r. 1727 spolupracoval se synem Antonínem
Václavem Spannbrückerem při výstavbě kanovnické re sidence
čp. 63/IV na Hradčanech. V letech 1727-28 spolupracoval s
Bartolomeem Scottim a inženýrem J. Vogelem při barokní
přestavbě kostela sv. Michaela servitů na Starém Městě
pražském. Jako přísežný stavitel se zúčastňoval také některých
komisí, tak v r. 1721 prohlížel spolu se staviteli Antoniem
Luragem a Kryštofem Dientzenhoferem kostel sv. Václava a věž
zvonice v areálu jesuitů na Malé Straně. Je možné, že se podílel
na stavbě zámečku benediktinek v Panenských Břežanech ve 2.
čtvrtině 18. stol.
Kopidlno, Kostel sv. Jakuba Většího
Chyjice kostela sv. Šimona a Judy
21
Dílo:

Kopidlno, Kostel sv. Jakuba Většího (1705-1707), V
ršce kostel sv. Vavřince (1726)

kapli sv. Anny v Panenských Břežanech1705-07

Hlásná Lhota, kaple sv. Andělů strážců (1710-1713)

Ostružno, kaple Andělů strážných (1720)

Ostružno, Kaple Nejsvětější Trojice (1720)

Jičíněves, zámek (1714-1717)

Chyjice kostela sv. Šimona a Judy ( 1698-1700)

Vokšice, sýpka 1700

Stará Boleslav, děkanství (čp. 1) (1710-12)
Jičíněves, zámek
Krajinná kompozice Kuksu
„dominantní stavba v krajině je centrem, kolem něhož je region uspořádán a jehož prostřednictvím je
smysluplně čitelný. Účin stavby je pak konkrétně nesen jejími obrysovými kvalitami pro dálkové
působení a objemovou skladbou pro bližší pohledy, a kdy akcent se přesouvá podle proměny
stanoviště pozorovatele“.
Profesor PhDr. Mojmír Horyna, CSc. (1945– 2011)
Kuks - Pohled kolem r.1724 - vlevo Hospital, vpravo lázně
22
Je známo, že byl Kuks založen Františkem Antonínem
Šporkem v údolí horního Labe jako lázeňské místo na počátk u
90. let 17. století. F. A. Špork sem přenesl své sídlo z hradu v
Choustníkově Hradišti. Záhy po svém vzniku se stal Kuks
lázeňským městečkem. Až mnohem později ho následovaly
například Františkovy či Mariánské Lázně.
Jako městečko je Kuks vyznačen již na Müllerově mapě Čech z
r. 1720 a takto jej uvádí ještě Schallerova topografie (1790). Po
vybudování strany lázeňské na levém břehu řeky pokračov al
Špork ve svém “projektu“ na protilehlém pravém břehu. Zde
založil proti lázním klášter milosrdných bratří se špitálem. Obě
strany propojil umělecky pojednaným mostem. Další etapu
jeho tvorby pak představoval neméně pozoruhodný areál tzv.
Betléma ve vzdálenosti asi 2,5 km od Kuksu. Na pozemku
zakoupeném od Dvora Králové nazvaném Nový les založil při
23
aleji ke Stanovicím poustevny, kaple a fontány. Další poustevny
byly založeny blíže Kuksu a za Choustníkovým Hradištěm.
Rytina M. Rentze a D. Montalegra z r. 1724 zachycuje Kuks již v
definitivní podobě, která bohužel neměla dlouhého trvání.
Sláva Kuksu byla nerozlučně spjata pouze s životem F. A.
Šporka. Dokonce již v době Šporkova stáří poklesl zájem o
kukské lázně a oslavné verše na Kuks básníka Hanckeho
pomalu ztrácely na významu. Zničující důsledky pro objekty a
umělecká díla Kuksu v blízkosti Labe měla povodeň r. 1740.
Velmi důležitý odkaz zanechal F. A. Špork ve třech fundacích,
resp. institutech, které založil: nadace Kuks (1711, potvrzeno
1739), pokladna milosrdenství (1727) (Gnadenkassa), rodinný
peněžní fideikomis vázaný na panství Lysá ve výši 300 000 zl.
František Antonín Špork
(1662-1738) šlechtic a mecenáč umění
Žil v letech 1662–1738, byl prvorozený syn zakladatele
rodu Jana Šporka (narozeného cca 1595). Otcova výchova
Františka Antonína i o 2 roky mladšího bratra byla velmi přísná.
Sourozenci spolu chodili do školy k jezuitům v Kutné Hoře a na
univerzitní přednášky v Praze. Po ukončení studií nastoupil F.
Antonín, již po smrti otce, v letech 1680–1681 kavalírskou
cestu do západní Evropy. Nejvíce na něho zapůsobilo
kultivované prostředí francouzského dvora. Po návratu, ve
svých 22 letech, převzal správu přidělených zděděných statků:
Lysá nad Labem, Choustníkovo Hradiště, Konojedy a Malešov u
Kutné Hory. Vzhledem ke svárlivé povaze dosáhl v království
pouze spíše titulárních hodností komorníka, tajného rady a
místodržícího. Ještě v době nedospělosti se soudil se svými
poručníky (strýci). Byl dokonce uvězněn na Pražském hradě.
Dostal se do sporu i s jezuity a byl za své literární, vydavatelské
a sběratelské aktivity obviněn z kacířství. Soudní proces, který
vyvrcholil roku 1729 konfiskací knihovny (12 naložených vozů).
Knihy se pokusil uschovat v Konojedech, vojáci je však našli i
tam. Vyšetřovatelem byl z vůle biskupa v Hradci Králové známý
Antonín Koniáš (1691-1760). Díky vlivným přátelům vyvázl jen s
vysokou pokutou.
24
Jakožto aristokrat se však snažil o reprezentaci své
zámožnosti a o projevení svých myšlenkových představ. Trvalý
odkaz této významné barokní osobnosti pro budoucí generace
představují jeho kulturní počiny v oblasti divadelní – uvedení
italské opery do Čech, hudební – např. rozšíření lesního rohu v
Čechách, stavební, výtvarné. Vydával literární díla i umělecké
tisky, které se šířily díky jeho tiskárně v Lysé n. L. Zvláště
intenzivní byly jeho kontakty za hranice Čech – do Slezska, kde
také hledal inspiraci. Po Rudolfovi II. je uváděn jako druhý největší
zadavatel uměleckých prací v Čechách. Pověstná byla i jeho knihovna s 57
000 svazky z různých oborů a zemí.
František Antonín Špork proslul zejména jako mecenáš
významných umělců (především sochaře Matyáše Bernarda
Brauna) a jeho jméno je trvale spojeno s vybudováním Kuksu a
areálu zámku v Lysé nad Labem. Kromě toho podpořil vydání
kancionálu Slaviček Rájský (1719), který sestavil Jan Josef
Božan. Zemřel v 30. března 1738 na zámku v Lysé nad Labem a
byl pohřben v Kuksu.
Giovanni Battista Alliprandi
(1665-1720) architekt
Vedle Giovanniho Santiniho a Kryštofa Dientzenhofera je
Alliprandi nejvýznamnějším českým vrcholně barokn ím
architektem. Významně byl ovlivněn vídeňskou architekturou
své doby. Domenicem Martinellim, Johannem Lukasem von
Hildebrandt, a především Johannem Bernardem Fischerem z
Erlachu, jehož osobité, vrcholně barokní pojetí architektury
Alliprandi přinesl do Čech. Ovlivněn byl ovšem také dílem Jan a
Baptisty Matheye a Giovanniho Santiniho.
Lovecký zámek v Hoříně u Mělníka
Specializoval se především na projektování zámecké
architektury a pražských šlechtických paláců, v menší míře je
ale i autorem sakrálních staveb. Působil především v Praze,
Středních a Východních Čechách.
Dílo:


lovecký zámek v Hoříně u Mělníka (postavený r. 1696,
r. 1701 rozšířený, později přestavěný)
přestavba zámku, novostavba kláštera a Lorety v
Kosmonosech (1697-1701)
Zámek Liblice u Mělníka
25













zámek Týnec u Klatov (asi 1700)
zámek Liblice u Mělníka (asi 1700-1706)
Šternberský palác v Praze na Hradčanech (1700-170 1)
Hrzánský palác v Praze na Starém Městě v Celetné ulici
(kol. r. 1702)
Palác Přehořovských z Kvasejovic v Praze na Malé
straně pod Petřínem (asi 1703-1707, později
pozněměn)
kompletní urbanistické řešení lázní Kuks a projekt
kostela Nejsvětější Trojice tamtéž (1707)
Kaiserštejnský palác v Praze na Malostanském náměstí
(asi po r. 1707)
na Malostranském náměstí (1713)
Ledeburský palác v Praze na Malé straně (kol. r. 1716)
zámek Veltrusy (kolem roku 1711, později výrazně
rozšířen)
Schönbornský palác v Praze na Malé straně pod
Petřínem (1715-1719)
kostel Nalezení svatého Kříže pří koleji piaristů v
Litomyšli (od r. 1715)
Chebská radnice z radničního paláce postavena pouze
třetina v Chebu (od r. 1718)
Sloup Nejsvětější Trojice
Zámek Veltrusy
Matyáš Bernard Braun
(1684-1738) představitel českého barokního sochařství.
Narodil se jako páté dítě Jakuba Brauna a jeho ženy
Magdalény, rozené Neureutrové. Sochařské umění studoval v
Salcburku. Po studiích cestoval po Itálii, kde navštívil mj.
Benátky, Bolognu a Řím. Jeho práce nesou od té doby stopy
benátské sochařské školy 17. století a jsou ovlivněny také díly
Gian Lorenza Berniniho či Michelangela Buonarrotiho.
Před rokem 1710 založil v Praze vlastní dílnu. Do pražského
sochařského cechu vstoupil mistrovským dílem sousoší snu
slepé cisterciačky sv. Luitgardy na Karlově mostě z r. 1710.
Zejména díky tomuto dílu získal v Čechách značnou popularitu
a velké množství zakázek. Během následujících patnácti let se z
jeho dílny stala největší sochařská dílna v Praze s největšími
zisky a šesti tovaryši. Braun ovšem onemocněl souchotinami, a
tak vlastní těžkou sochařskou práci vykonávali jeho
26
zaměstnanci, zatímco on se soustředil na tvorbu modelů a
návrhů.
Kopie Braunova Snu svaté Luitgardy na Karlově mostě. Originál
sochy, dnes uložený v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti
patří k nejznámějším a nejcennějším dílům českého baroka.
V Praze brzy zdomácněl, oženil se a spolupracoval s mnoha
dalšími umělci (malíř Jan Kryštof Liška , architekt a stavitel
František Maxmilian Kaňka a Jan Fischer z Erlachu). Jeho
význačným mecenášem byl hrabě František Antonín Špork, pro
něhož vytvořil jak proslulé skulptury Ctností a Neřestí před
špitálem v Kuksu, tak také plastiky v přilehlém přírodním areálu
zvaném Betlém.
Michael Jindřich Rentz
(1698-1758) mědirytec a kreslíř
působil ve službách hraběte Šporka. Proměna jeho ryteckéh o
rukopisu je nejlépe patrná v rozsáhlých grafických cyklech
vytvořených pro hraběte. V těchto cyklech je viditelný posun
nejen v kompozici ale i zvýšení nároků na diváka po obsahové
stránce. Zejména v projektu „Křesťanského roku" lze sledovat
proměnu a zrání projevu umělce, jenž v plném rozsahu uplatnil
ve svém vrcholném díle v „Tanci smrti". Kabinetní výstava
představí výběr z jednotlivých cyklů doplněný volnými listy.
Tanec smrti
KRAJINÁŘSKÝ PARK
V našich zemích barokní zahrada jako architektonická forma
přetrvala do konce 18. st. Poslední čtvrtina 18. st. – dosavadní
architektonická podstata zahrady – přeměna její
monumentální formy na krajinářský park pod vlivem nových
myšlenek osvícenství
Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
myšlenka návratu k přírodě
27
vliv na vývoj zahradního umění podporováno poznáním čínské
zahrady.
Vliv anglického krajinářství přichází přes Německo, ale i přímo
studiem v Anglii.
Vytváření krajiny záměrně „přirozené“, ale uměle
komponované, vytvářené podle teoretických zásad, inspirující
se krajinářských malířstvím
Zahrada přesahuje do krajiny a upravuje krajinný obraz. Tehdy
dosahuje velkorysého účinu zahrad vrcholného baroka a
spojuje jej s novým poměrem moderního člověka k přírodě.
Krajinná kompozice Ratibořic
Babiččino údolí
Zámecký park Ratibořice
Za počátek jeho vzniku je považován rok 1811, kdy byl strže n
hospodářský dvůr před zámkem a postaven nový /letopočet
dokládají zachované sluneční hodiny/, z rybníčku pro napájení
dobytka dala vévodkyně upravit jezírko a na loukách kolem
zámku začal vznikat park. Park má tvar elipsy, na severním a
jižním okraji přechází plynule do volného lesního porostu,
východní a západní hranici parku tvoří úpatí svahu nad úpskou
nivou. Prvním zámeckým zahradníkem v Ratibořicích byl Čech
Karel Binder, v roce 1817 se jeho pomocníkem stal Gottlieb
Bosse, Němec z Oldenburku v Sasku. Gottlieb Bosse byl
zahradníkem na letním sídle prince Petra Friedricha
Ludwiga(1755-1829) v Rastede. Ten se později stal hlavním
zahradníkem zámku v Ratibořicívh a právě jemu je připis ován
hlavní podíl na vybudování parku. V roce 1830 byl po zrušení
bělidla vystavěn skleník a park se dále rozšířil. Vzhledem ke
zdejšímu podhorskému podnebí se původně počítalo jen s
výsadbou severoamerických dřevin, ale později se tato
koncepce změnila v pestrou směs dřevin z různých oblastí
světa. Roku 1972 byl park rekonstruován v duchu původní
koncepce.
28
Kateřina Vilemína Zaháňská
(1781-1839) princezna kuronská a slezská šlechtična
Vilemína se narodila jako nejstarší kuronská princezna 8. února 1781 v
Mitavě, současné lotyšské Jelgavě, která bývala hlavním městem Kuronské
ho vévodství. Kateřina Frederika Vilemína Benigna nesla jména velké ruské
carevny Kateřiny II., pruského korunního prince a pozdějšího krále Fridricha
Viléma i babičky z otcovy strany Benigny, rozené von Trotta.
Princezna Vilemína byla šťastným dítětem, otcovou pýchou, které vyrůstalo v
dostatku nejen hmotném, nýbrž i v prostředí oplývajícím podněty
obohacujících ducha, ostatně jak už to v podobných aristokratických kruzích
bývalo. Teprve tříletá Vilemína, jako jediná z dcer, podnikla s rodiči cestu,
jejímž cílem byla uměleckými krásami překypující Itálie. Těžko říci, jak
hluboko se vryly tyto dojmy do paměti malého děvčete a do jaké mír y ji
ovlivnily, ale faktem zůstává, že v budoucnu se sem vévodkyně Zaháňská,
vyhlášená svým vytříbeným vkusem, velice ráda vracela. Po návratu z Itálie si
Vilemína „ musela na dětskou společnost a dětské hry teprve zvykat. Stálým
kontaktem s dospělými nabyla charakteru přemoudřelého dítěte. Přijala
způsoby dospělých a podobala se jim mluvou i zájmy.“
Jako dítěti z aristokratických kruhů se jí dostávalo vzdělání prostřednictvím
domácích učitelů a vychovatelů, tudíž mezi další faktory, které ji formovaly,
lze započítat i Antonii Forsterovou, vychovatelku, vzdělanou, hrdou a
osvícenskými ideály ovlivněnou anglofilku, kterou vévodkyně Dorothea von
Biron (nejmladší sestra Vilemíny) poznala během zahraničních cest.
Pravděpodobně díky ní Vilemína vzplanula obdivem k Anglii, který však
poněkud ochladl poté, co tuto zemi po letech osobně navštívila a
bezprostředně tak mohla posoudit anglickou mentalitu.
Vévoda Kuronský se roku 1795 rozhodl vzdát knížectví a převést ho Rusku a v
červnu téhož roku přesídlili s dcerami do Zaháně. V létě pak pobývali na
náchodském panství s rezidencemi v Náchodě, Ratibořicích a Chvalkovicích,
které vévoda zakoupil v roce 1792.
Dne 13. ledna 1800 Petr, z Boží vůle vévoda Kuronský, Litevský a Zemgalský,
říšský hrabě von Biron, vévoda Zaháňský a svobodný pán z Wartenbergu,
Hohlsteinu a Náchoda etc. etc. zemřel ve věku sedmdesáti šesti let. Vilemína,
princezna Kuronská, se stává vévodkyní Zaháňskou.
Celý život se zajímala o politické události, co se děje ve světě. O jejím
rozhledu a inteligenci se mohli přesvědčit i návštěvníci jejího salonu, který si
otevřela v Palmovském paláci ve Vídni r. 1809. Salon se vyznačoval
protinapoleonským zaměřením a proto jej může označit za počátek jejího
politického vlivu. I když byla jen jednou z žen stojících v pozadí dění, patřila
mezi ty velmi vlivné, protože jejího úsudku si cenili přední politici. Kateřina
Vilemína Zaháňská často cestovala. Typické jsou sezónní pobyty – přes zimu
pobývala ve Vídni, léto a podzim většinou trávila na svých statcích v Zaháni,
ale raději měla ratibořický zámeček na náchodském panství. Ne zřídka
29
zajížděla i do lázní, buď do Karlových Varů či do Badenu a výjimečné nebyly
ani pobyty v Itálii a jednou dokonce zavítala na Sicílii.
První manželství princ Julese Armanda Louisede Rohan – Guémenée (1768 1836) 1800 – 1805. Druhé manželství kníže Vasil Sergejevič Trubecký (177 61841) 1805 – 1806. Vztah s tajným britským agentem Johnem Harcourtem
Kingem1806 – 1809. Vztah s důstojníkem Alfredem Windischgrätzem(1787 –
1862)1810 –1812. Vztah s velvyslancem Klemensem Metternichem(1773 –
1859) 1810. Vztah s Frederikem Jamesem Lambem, baronem Beauvale
(1782-1853) 1814 – 1815. Vztah s Charlesem Williamem Vane-Stewartem,
třetí markýz z Londonderry (1778-1854) 1813 – 1817. Třetí manželství hrabě
Karel Rudolf von der Schulenburg sňatek se stal neplatným 1827.
Kateřina Vilemína zemřela ve Vídni 29. listopadu 1839 ve věku padesáti osmi
let.
Klemens Metternich
Hledání moderní zahradní kompozice
Josef Vaněk
(1886 – 1968) vydavatel, spisovatel a zahradní architekt
Josef Vaněk byl v zahradnickém oboru výjimečný svým odhodláním šířit
poznání a zkušenosti mezi odbornou i laickou veřejnost. Byl tedy nejen
zahradní architekt, ale také redaktor a vydavatel časopisů a odborných
publikací, z nichž mnohé napsal sám. Aby měl finanční prostředky na
vydávání odborné literatury a sám si průběžně mohl ověřovat a
prohlubovat své poznání, založil a vlastnil zahradnický závod v Chrudimi.
Byl zkušený pomolog, ale především neúnavný propagátor zahrádkářství
a ovocnářství zvláště.
30
Josef Vaněk byl ze sedmi dětí. Jeho otec měl malé zemědělské
hospodářství a ovocný sad, který pravděpodobně byl tím, co
zásadně ovlivnilo rozhodování o životním poslání.
V roce 1903 se Josef Vaněk stal studentem Zemského
pomologického ústavu v Troji (1903) s výbornými výsledky pak
odešel do Německa ke známému ovocnáři Lucasovi.Tak kromě
otce možná právě Lucas byl na začátku jeho celoživotní lásky k
ovocným stromům. V roce 1905 byl studentem Pomologického
ústavu v Reutlingen ve Wirtenbersku. Následně se ve Stuttgartu
u Gaucheho se seznámil s pěstováním zákrsků ovocných dřevin.
Když mu bylo 21 let studoval na státní pruské zahradnické škola
v Proskavě a její ředitel dr. Stoil jej doporučil hraběti
Stolbergovi z Wernigerode (Sasko) do funkce vedoucího
zahradníka. Wernigerode, patřilo rodu Stolbergů od roku 1429
a barokní zahrada byla v letech 1863-1885 přebudována do
historizujícího slohu s s velkým božstvím formálních květinových záhonů. Josef Vaněk měl na starosti
nejen 30 ha parku, ale také 20 ha ovocných školek, 2 ha chřestovnu a několik skleníků a oranžerii.
V roce 1909, kdy mu bylo dvacet tři let se vrátil do Čech a pracoval jako redaktor v Českých
zahradnických listech (vydavatel Ferdinand Macháček). V roce 1910 pak v Chrudimi u Karla Kudrny
vydavatele Zahrady domácí a školní. Jeho organizační schopnosti a praktičnost nutná pro budoucí
zvládnutí řízení velkého podniku se projevila už v roce 1914, kdy založil první týdeník značného
národohospodářského významu s názvem První československá zahradnická burza a vydával ji ještě
během 2. světové války v roce 1941.
Z více jak šedesáti publikací, které napsal Josef Vaněk je možná dnes nejznámější kniha Nejkrásnější
ozdobou zahrady jsou pereny,1924. Největší oblibu ve své době však získala publikace Řez
zákrskových stromů ovocných a
Lidová pomologie – díl I Jablka – 100
nejdůležitějších odrůd jablek. V roce
1947 ještě vydává VI. přepracované a
rozšířené vydání knihy „Jak docílíme
hojnosti krásného ovoce“ pod novým
názvem „Co má každý věděti o
ošetřování ovocných stromů“, která
je dodnes vynikající knihou, jak pro
odborníky tak pro každého, kdo
vlastní alespoň jeden ovocný strom.
Poslední jeho dílo vyšlo v roce 1949
Zahradnické
květinářství,
kde
spolupracoval s dalšími 20 odborníky
a pro které připravil 800 stran textu.
31
Od roku 1930 byl hlavním také spolupracovníkem redakce Zahradnického slovníku naučného.
Ve svých 25 letech založil školkařský
a zahradnický závod, původně na
ploše 1ha. Po vzniku samostatného
Československa až do 2. světové
války tento podnik rozvíjel. Po první
světové válce, kdy se začaly
zmenšovat plochy pro zahrady a
zároveň byl problém se zásobování
obyvatelstva ovocem a zeleninou,
rychle vzrůstal zájem o zákrskové
jabloně. Josef Vaněk si jako první
založil školku k pěstování nízkých
tvarů jabloní na EM podnožích
z East_Mailingu
v Anglii.
Uvědomoval si nutnost odborné pěstitelské a fytopatologické kontroly ovocných školek a své školy
dobrovolně k této kontrole přihlásil, dříve než se stalo povinným. Za necelých 40 let dodal
zahrádkářům a sadařům přes 1 milion kvalitních ovocných stromků. Vaňkovou zásluhou u nás bylo
rozšířeno pěstování odrůd Ontario, Matčino a mnoha dalších. Jako první zavedl pěstování Golden
Delicious. Výnosy ze svých školek používal na rozšíření vydavatelské činnosti.
Osvěta byla jeho velkým cílem a tak od roku 1923 pořádal prázdninové zahrádkářské kurzy, nazývaná
mezi zahrádkáři „ polní kázání“. Smyslem bylo, aby lidé uměli správně ošetřovat ovocné stromy a
případně je tvarovat do tehdy velmi oblíbených špalírů a palmet. Vaněk byl velkým propagátorem
osazování zdí domů vysokokmennými ovocnými špalíry, tak jak to viděl na svých cestách především v
Německu i pěstování zákrskovými tvarů ve vhodných druzích a odrůdách, stejně jako vysazování
ovocných stromořadí podél okresních
silnic a to nejlépe za příkopem, na
stráních, pastvinách, podél železničních
tratí a na návsi.
Byl také jedním z prvních, kdo dal
podnět k založení spolku zahrádkářů „
Společnost přátel zahrad“. Účastnil se
založení Zahradnického muzea v Praze
počátkem 20. let dvacátého století.
Jedním z jeho velkých neuskutečněných
plánů bylo založená Zahradnické
pojišťovny, aby profese zahradníků,
která je tak silně ohrožená přírodními
živly, měla možnost zajistit své
podnikání. Z téhož důvodu chtěl, aby
32
profese zahradníků měla svoji Zahradnickou záložnu. Chápal velkou důležitost propagace oboru a od
roku 1929 se snažil stabilizovat zahradnické výstavnictví.
Josef Vaněk měl také velmi prosperující projekční kancelář, kde osobně řídil práci na každém návrhu.
O stylu práce svědčí i přesné údaje, které si jeho projekční kancelář vedla. Díky tomu se dozvídáme,
že do roku 1936 Josef Vaněk a jeho firma přeměnil na zahrady a sady 8 656 691 m2 pozemků. Rok
1936 je tím, kdy díky oslavám padesátých narozenin máme přesné údaje i o počtu vyhotovených
projektů. Vedoucí jeho technické kanceláře uvádí, že bylo vypracováno 2360 projektů z toho: 1758
soukromé zahrady, 257 školních zahrad, 131 veřejných sadů, 32 okolí pomníků, 43 úpravy hrobek, 12
restaurační zahrady, 31 sportovní hřiště, 10 zahrady u nemocnic, 5 lázeňské sady, 3 střešní zahrady,
21 výstaviště.
Za uvedenými čísly se skrývá ohromné množství práce, jejíž výsledky ovšem vlivem událostí v roce
1948 postupně zmizely. Do dnešní doby se dochovalo snad pouze povědomí o jeho návrhu a realizaci
zahradních úprav Barrandova. Stavební projekt barrandovských teras vypracoval architekt Max Urban
v letech 1927–1929. Josef Vaněk kromě zahradních úprav barrandovských teras projektoval i
zahradní úpravy nově vznikající vilové čtvrti na ploše 50ha, projektu a realizaci se jeho firma
věnovala dva a půl roku.
Po politických událostech roku 1948 mu bylo odňato vydavatelské
znárodněny, sbírky a knihovna
zabaveny. Josefu Vaňkovi bylo 63 let
kdy všechno, co vytvořil musel opustit.
O dalším osudu tohoto mimořádně
činorodého člověka se dozvídáme jen
málo. V dalších letech jezdil přednášet
základním organizacím zahrádkářského
svazu. Zemřel krátce po invazi
sovětských vojsk 9. září 1968 ve věku
82 let.
oprávnění
a školky byly
Josef Kumpán
(1885 – 1961) architekt zahradního umění
Kdyby se Josef Kumpán narodil v jiné době nebo v jiné zemi, pravděpodobně by nejen odborníci
pohlíželi na jeho bohaté dílo s úctou. Jeho realizované zahrady a parky by byly vzorně udržovány a
případně citlivě rehabilitovány. Ale Josef Kumpán se narodil v Čechách v době Rakousko-Uherska a
zemřel v Československé socialistické republice. Po absolvování německé vyšší odborné školy
zahradnické v Lednici na Moravě sbíral zkušenosti, stejně jako předním František Thomayer
v Německu i ve Francii, v zemích, které byly začátkem dvacátého století pro obor zahradní
33
architektury mnohem
příznivější než
země Rakousko-Uherska. Zajisté dobře
znal teoretická díla Lichtwarka, Laugeara,
Muthesiuse, Behrense, kteří usilovali o
reorganisaci zahrady i myšlenky a dílo
Leberechta Miggeho.
Po první světové válce se vrátil do vlasti,
aby svá pracovně nejintenzivnější léta
prožil ve službách mladé Československé
republiky. Z písemných dokumentů, které se nám dochovaly je zřejmé, že vždy měl na mysli nejen
zájem klienta, ale i českou krajinu, za jejíž nedílnou a důležitou součást soukromé zahrady považoval.
V době kdy měl nesmírně mnoho zkušeností a zajisté i mnoho tvůrčích sil - bylo mu 53 let začala 2.
světová válka a po ní už jen pomalé umíráni všeho co vytvořil. Jeho klienti byli především továrníci a
právníci, kterým byly jejich vily v roce 1948 znárodněny. Nastěhovali se do nich lidé, kteří neměli
vztah ani k domu ani ke společenskému a bohatému rodinnému životu, pro které byly Kumpánovy
zahrady vytvářeny. Nevím jak Josef Kumpán žil dalších 16 let po konci druhé světové války, ale jeho
zahrady bez péče a lásky svých majitelů postupně mizely.
Není prokázán přesný počet děl, proto je uveden jen pro ilustraci, v letech 1919-1945 vyprojektoval
1028 vilových a domácích zahrad, 123 veřejných sadů, 21 hřbitovů, získal četné ceny v soutěžích
doma i v cizině ( např. soutěž na Rajskou
zahradu na Pražském hradě). Do dnešních
dnů je známá ze soukromých zahrad
pouze částečně obnovená vila Čerých
v České Skalici. Z veřejných zakázek je to
Růžový sad na Petříně.
A tak nám nejvíce o jeho schopnostech
vypovídají tři útlé publikace, které
vlastním nákladem vydal. Z nich je zřejmé,
že byl nejen nesmírně zručný kreslíř, které
své myšlenky dokázal svým klientům
v podobě perspektiv dokonale přiblížit, ale
že byl také velký znalcem rostlinného
materiálu a technologie zakládání zahrad, které nazýval sadovnickými pracemi.
Z hlediska terminologie našeho oboru rozlišoval mezi zahradním uměním, kam řadil projekty zahrad
domácích a vilových, parků, veřejných sadů a promenád, novodobých hřbitovů, urnových hájů a
hrobek, sadů pro uctění padlých vojínů, zahrad při nemocnicích, lázeňských sadů, zahradních kolonií
a zahradních měst, botanických a zoologických zahrad, sportovních a zábavních sadů, hřišť,
sokolských cvičišť, restauračních a střešních zahrad, výstavišť, přírodních divadel, školních zahrad a
zahradní architekturou, kam zařazoval návrhy na besídky a pavilony, pergoly a oblouky, špalíry,
34
zahradní nábytek, zahradní vchody a
ploty, kuželníky a houpačky, bazény a
vodotrysky, dekorativní vázy a
květinové kbelíky, skleníky.
Tři publikace, které vydal vlastním
nákladem neztrácejí ani po více jak 70
letech svoji platnost. V roce 1930 je
to publikace Před založením zahrady,
druhé přepracované vydání vydal
ještě v roce 1938. Je to soubor rad a
doporučení od výběru pozemku, přes
spolupráci klienta a zahradního
architekta až po praktické doporučení
rostlinného materiálu.
Publikace Zahradní besídky a jejich rostlinná výzdoba z roku 1933 je ukázkou jeho stavitelských i
kreslířských schopností. Josef Kumpán návrhům besídek věnoval velkou pozornost, byly pro něj
zhmotněním klidného rodinného a společenského života v zahradě, který viděl především v
zahradách první třetiny 19. století konkrétně jak sámuvádí ve slohu biedermayerovském - období,
které můžeme ohraničit lety 1815 -1848.
O jeho vztahu ke krajině a tvorbě vesnice svědčí jeho publikace z roku
1939 s názvem Sadová úprava vesnice / zahrady na venkově.
Tato příručka byla sepsána pro obecní úřady, okrašlovací spolky a majitele zahrad na venkově.
Kromě základních kompozičních zásad obsahuje mimo jiné seznamy rostlin, jež se hodí k vysazování
na návsí a do venkovských zahrad.
Publikace:
Před založením zahrady, 1.vydání, 1930
Zahradní besídky a jejich rostlinná výzdoba, 1933
Před založením zahrady, 2. přepracované vydání, 1938
Sadová úprava vesnice / zahrady na venkově, 1939
Novodobá zahrada, 1938
35
Broumov
historie a současnost
Broumovský klášter
Český král Přemysl Otakar II. daroval broumovský výběžek
břevnoským benediktinům v roce 1213. Po roce 1322 bylo
založeno v Broumově benediktinské probošství a původní tvrz
se začala postupně přestavovat v klášter. V roce 1950 se stává
z broumovského kláštera neblaze proslulý internační klášter.
Bylo to vlastně jedno z mnoha vězení, které zde komunisté po
zrušení a vyloupení klášterů zřídili. Kněze a řeholníky vystřídaly
velmi brzo řeholní sestry. Ty zde žily v nelidských podmínkách a
byly nuceny pracovat v továrnách a zemědělství. Úlevu přinesl
až rok 1968, kdy se většina sester rozešla do charitních
domovů. Zůstaly pouze sestry dominikánky, které zde po celá
léta pekly hostie pro potřebu českých a moravských farností.
Sestry dominikánky odešly v r. 1990 na Moravu. Klášter byl
navrácen původním majitelům – benediktinskému řádu, ale
žádný benediktinský mnich zde nežije, jelikož jich je v České
republice kolem dvaceti a hlavní sídlo mají v Praze – Břevnově.
V budoucnu by zde měli žít řeholní sestry benediktinky.
Dnešní podoba klášter - výsledek vrcholně barokní přestavby
(1726 – 48) podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera.
Dientzenhofer je také autorem návrhů výzdoby vnitřních
prostor kláštera.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Invalidovna v Karlíně (1731-1737)
Kostel sv. Mikuláše na Starom. Nám (1732-1735)
Dostavba kostela sv. Mikuláše na Malé Straně (17371751)
Vila Portheimka na Smíchově (1727) pro svoji rodinu
Piccolominiho palác Na Příkopě 10 (1743-1751)
Kostel Všech svatých v Heřmánkovicích (1722-1726)
Kostel sv. Markéty v Šonově (1726-1730)
Kaple Panny Marie na Hvězdě u Křinic (1732-1733)
Kostel sv. Prokopa v Bezděkově nad Metují (17241727)
Kostel sv. Václava v Broumově
Kilián Ignác Dientzenhofer (1689-1751)
36
Klášterní zahrada
Řád svatého Benedikta je nejstarší existující mnišský řád
západního křesťanství. Benediktini a cisterciáci kladli na
zahradnictví a zemědělství velký důraz. Hned po pobožnostech
to byl první úkol mnichů.
Mottem řádu se stalo heslo:
„Ora et labora“- „Modli se a pracuj“.
Kláštery zahrnovaly rajský důr ( analogie s římským
peristylem)
Bílá lilie – neposkvrněnost Panny Marie
Bílá růže – Panna Marie
Červená růže – prolitá krev Kristova
( pivoňky, orlíčky, kosatce, narcisy, macešky. fialy
Léčivé rostliny a koření – vstup pouze představení kláštera
(máta, k mín, fenykl, šalvěj, routa, rozmarýna, fazole
Kuchyňskou zahradu, štěpnici a hřbitov
Cibule, česnek, mrkev, celer, petržel, pažitky, řepa, mák
(hrušně, moruše, broskvoně, švestky jeřáby vavříny, jedlé
kaštany,
kdouloně, lísky, smokvoně, vlašské ořešáky
( vzor Benediktinský klášter Saint Gallen 9-10 st.)
Kostel sv. Petra a Pavla
Kostelní náměstí
Autor: David Chmelař, Milan Vít, Investor: Město Broumov
Kostelní náměstí spolu s kostelem sv. Petra a Pavla tvoří
významnou součást struktury původního středověkého města
Broumova vymezeného svými hradbami. Kostelní náměstí je
v tomto území protějškem ke klášteru. Náměstí a klášter leží na
37
ose města vedoucí z východu na západ. Tato osa tvoří kratší
rameno kříže. Delší rameno tvoří osa ve směru za severu k jihu,
která je určena rovnoběžnými ulicemi, setkávající se u místa
bývalých městských bran Horní a Dolním a v ploše hlavního
náměstí. Kompozice dohromady vytváří křesťanský kříž. Farní
kostel sv. Petra a Pavla je a byl určen pro potřeby veřejnosti,
proto jej obklopoval hřbitov. Klášterní kostel sloužil pouze pro
potřeby kláštera. Z dnešního pohledu je jižní část Kostelního
náměstí důležitá zejména pro pěší. Ti zde mají jeden z hlavních
přístupů do centra města od východu. Z této strany do města
přicházejí i turisté, kteří většinou zaparkují autobusy na blízkém
záchytném parkovišti. Do města zde přicházejí také obyvatelé
z nedalekých obytných čtvrtí. Severní část náměstí, oddělená
hmotou kostela, je využívána zcela odlišně. Přes tuto část
nevedou žádné důležité komunikační směry, a má proto
podstatně komornější atmosféru. Slouží pro odpočinek
místních obyvatel zejména pro školáky z blízkých škol. Před
rekonstrukcí byla severní část volnou nezpevněnou
zatravněnou plochu bez náznaku jakéhokoliv využití. Projekt
rekonstrukce Kostelního náměstí tedy musel kromě návrhu
rekonstrukce stávajících ploch také najít nové uspořádání
severní části náměstí.
Náměstí v jakémkoliv městě tvoří především prostor, který je
vymezen a členěn převážně okolní zástavbou. Náměstí není
nikdy parkoviště, kruhový objezd ani parkem. Náměstí je
prostor pro všechny obyvatele - "obývací pokoj města" a volná
plocha umožňující různé činnosti: trhy, poutě, koncerty,
divadelní představení, anebo pouhé setkávání a odpočinek
obyvatel s možností občerstvení či nákupu. Rekonstruovanou
plochu Kostelního náměstí jsme proto navrhli jako celistvou
v mírném přirozeném sklonu. Náš návrh spočívá v opětovném
vyrovnání výškových úrovní ploch a v použití původní žulové
dlažby kombinované s fragmenty vydlážděnými z čedičových
odštěpků. Vyrovnání výškových nerovností usnadňuje využití
náměstí i pohyb po něm. Jednotlivé zóny nejsou vymezeny ani
rozdílnou výdlažbou, pouze spádováním k dešťovým vpustím.
Jediným výrazným prostorovým prvkem nového návrhu je
vodorovné prostranství, vytvořené "zaříznutím" do přirozeně
se svažující plochy náměstí. Odlišné výškové úrovně hran
prostranství jsme vyrovnali schodišti na východní a severní
straně. Na severní straně schodiště doplňují zabudované
lavičky, které je možné vnímat také jako hlediště pro
38
společenské akce na volném prostranství. Západní strana
prostranství spolu s jižní plynule přecházejí do plochy náměstí.
Schodiště jsou obložená hraněným kamenným obkladem
z Božanovského pískovce. Východní schodiště vybíhá nad
úroveň přilehlé vodorovné komunikace a vytváří chodník
s obrubou. Do tohoto chodníku jsme vysadili stromořadí lip.
V těžišti náměstí je umístěná vodní plocha s pítkem. Pítko
slouží k občerstvení kolemjdoucích, je spínáno fotobuňkou.
Přebytečnou vodu, která z něj vytéká, shromažďuje bazének.
Vodní plochu v bazénku neznatelně vymezují tenké linie hran
ocelové konstrukce bazénku, kde jedna z kratších stran je i nižší
a dovoluje tak vodě odtékat po bočnici bazénku do kanálku.
Kompozici náměstí dotváří i skládaná dlažba z žulových kostek
spolu s geometricky přesně vymezenými menšími plochami
dlážděnými z čedičových odštěpků. Tyto obrazce jsou situovány
kolmo k ose kostela, který tvoří na náměstí hlavní dominantu.
Osu hlavního vstupu do kostela jsme zvýraznili do kamenné
dlažby z Božanovského pískovce zapuštěným nerezovým
páskem. V jižní části náměstí je způsob vydláždění ploch stejný.
Protiváhu pítka zde tvoří nově navržená několikametrová
lavička se zabudovaným spodním osvětlením Zářivky
zabudovaného osvětlení osvětlují prostor náměstí nepřímým
světlem. Další osvětlení náměstí tvoří kombinace nových
zapuštěných svítidel s původními historickými lampami.
Park Alejka
Park Alejka, jehož počátek sahá až do první poloviny 19. století
(1814 – 1815), je nejrozsáhlejším veřejným prostorem (2,58 ha)
osázeným zelení a více než polovinou své rozlohy je součástí
městské památkové zóny. Nejstarší veřejný park v Broumově
získal své jméno díky jírovcové aleji lemující hlavní cestu
parkem. Mezi návštěvníky vyhledávané promenády patřil kdysi
také spisovatel Alois Jirásek.
Město Broumov zvítězilo v grantové výzvě nadace PROMĚNY
vyhlášené v roce 2006 s projektovým záměrem obnovy parku
Alejka. Projekt byl postupně realizován v letech 2007 až 2010.
Důležitou součástí podpory nadace PROMĚNY byla soustavná
práce s veřejností. Zásadním krokem v projektu byla obnova
jírovcové aleje, kterou doprovázela osvětová kampaň a akce
39
pro veřejnost. Po odborném posouzení a projednání s místní
veřejností bylo vzhledem ke zdravotnímu stavu stromů
rozhodnuto o nutné jednorázové obnově aleje. V anketě „Zvol
alejový strom!“ mohli lidé vybrat jeden ze tří odborníkem
vytipovaných druhů stromů pro výsadbu nové aleje. Originální
nadační komiks „Alejka v říši divů“ napomohl k vysvětlení
průběhu obnovy aleje. Děti i dospělí zpracovávali pravdivé i
smyšlené „Příběhy z Alejky“, besedovali s odborníky o proměně
parku, bavili se, a také vzdělávali na „Cestě Alejkou“. Děti ze
Základní školy Broumov v Hradební ul. dokumentovali
proměnu parku do Deníku parku Alejka, studenti gymnázia
zpracovali videodokument o proměně. V roce 2009 byla za
aktivní účasti dětí z místních škol vysazena nová jírovcová alej.
O výsadbě svého stromu děti rozeslaly zprávu formou pamětní
pohlednice vydané nadací.
V rámci rozsáhlé proměny parku byla zpřístupněna jeho dosud
nevyužívaná část, byly vybudovány nové lávky přes Liščí potok,
proběhla rekonstrukce centrálního schodiště a cest, výsadba
nové zeleně včetně kompletní obnovy aleje. Pro děti je určeno
nové dětské hřiště s velkou skluzavkou, dobrodružná lanová
lávka nad potokem, pro rodiče pak autorsky řešené lavičky.
Park doplňují informační prvky připomínající historii parku a
motivující kolemjdoucí k návštěvě Alejky. Vzpomínky
spisovatele Jiráska nese originálně řešená lavička, kterou nikde
jinde nenajdete. Po dalších hravých prvcích můžete pátrat v
prostoru celého parku. Nová Alejka byla slavnostně otevřena v
polovině roku 2010, od té doby ji využívá široká veřejnost i
sousední základní škola a gymnázium.
Celkové náklady včetně projektové přípravy dosáhly více než
31 milionů korun. Nadace PROMĚNY poskytla na projekt grant
ve výši 23,5 milionů Kč, dále97 tisíc Kč na architektonickou
studii a 200 tisíc Kč na originální umělecky ztvárněný
informační systém 4P.Město Broumov přispělo na projekt
částkou 7 milionů korun. Nadace PROMĚNY poskytla v roce
2010 Městu Broumov dalších 100 tisíc Kč na údržbu
obnoveného parku.
40
Schrollův park
Park byl založen v období historických slohů koncem 19. stol
(kolem roku 1888), které zároveň představovalo hlavní vlnu
rozvoje veřejných městských parků. Od hlavní budovy
Městského úřadu navazuje na Benediktýnskou zahradu a je
významným doplňkem zeleně v centru města. Je to klasická
parková plocha s dětským hřištěm, zpevněnými cestičkami a
převážnou travnatou částí. Schrollův park na svou obnovu
teprve čeká. Musí být provedena v souladu se zásadami
památkové péče, tj. se zřetelem na původní utváření parku, ale
také v souladu se změnou funkcí parku i s ohledem na nově
vznikající sportovní centrum v budově bývalého městského
pivovaru a na nově vzniklé rekreační plochy v těsném okolí
řešeného území (Naše zahrada 2007 v okolí DDM Ulita a ZŠ
Masarykova) nebo nově zpřístupněné plochy zeleně (Klášterní
zahrada*).
Broumovsko
41
Broumovská kotlina
Kaple Hvězda
Hvězda ( 674 m. n. m. ) výletní a poutní místo, zároveň důležitá
křižovatka turistických cest na hřebenu Broumovských stě. Na
vrchu s původním názvem Polická hora, v místě kde stával kříž s
pozlacenou hvězdou, stojí na půdorysu hvězdy kaple.
Kamenná barokní kaple byla postavena roku 1733 dle návrhu
K. I. Dientzenhofera. Věžička má podobu lucerny a špice je
zakončena zlatou hvězdou.
Císařským nařízením Josefa II. byla roku 1786 zrušena, později
roku 1855 znovu obnovena. Vnitřní zařízení pochází z druhé
poloviny 19. století.
Ke vchodu do kaple vede kamenný klenutý most, z druhé
strany k ní příléhá vyhlídkový ochoz. Vyhlídka u kaple a terasa
chaty poskytují překrásné výhledy směrem na Broumovsko a
hraniční pásmo Javořích hor. Turistická stezka od Křinic vede na
Hvězdu schodištěm místy tesaným do skály, ve velmi příkrém
stoupání. Z Police nad Metují a Hlavňova vede do blízkosti
kaple a chaty Hvězda silnice, ukončená parkovištěm. Hvězda a
její okolí, vzhledem ke své snadné dostupnosti patří k nejvíce
navštěvovaným místům Broumovských stěn.
42
Broumovské stěny
Broumovské stěny se zvedají v severovýchodních Čechách, v
Broumovské vrchovině mezi městy Police nad Metují a
Broumov. Zhruba 12 km dlouhý zalesněný hřeben se táhne od
Honského špičáku (652 m n.m.) až k pohraničnímu sedlu po d
Hejšovinou. Výrazný nesouměrný skalnatý hřeben (kuesta) je
místy jen několik metrů široký. Broumovské stěny jsou
oblíbeny díky svým skalním útvarům, roklím, vyhlídkám a klidu.
V roce 1956 byl tento pískovcový reliéf, rozkládající se na 638
ha, vyhlášen Národní přírodní rezervací.
Oblast je velmi rozsáhlá a je tvořena krásnými ex empláři
pískovcových skal, hlubokými roklemi, soutěskami, krásnými
vyhlídkovými místy a bohatými lesy. Zdejším unikátním místem
jsou tzv. Slavěnské hřiby, které můžete spatřit v lese nad obcí
Slavný. Svou podobu - podobu hřibů získaly nerovnoměrným
zvětráváním.
Broumovská skupina kostelů
1709-1743
Božanov - Kostel sv. Máři Magdalény
Bezděkov nad Metují – kostel sv. Prokopa
Šonov – Kostel sv. Markéty
Otovice - Kostel sv. Barbory
43
Vernéřovice – kostel sv. Michaela Archanděla
Ruprechtice - Kostel svatého Jakuba Většího
Heřmánkovice – kostel Všech svatých
Vižnov – kostel sv. Anny
PROGRAM ODBORNÉHO SEMINÁŘE SZUZ - červen 2012
Téma : Osobnosti, které měly velký vliv na zahradní umění a kraj. architekturu
oblast Východní Čechy
Mecenáši a spolutvůrci :
Albrecht z Valdštejna
František Josef Schlik
František Ant. Špork
Kateřina Zaháňská
Josef Schroll
1583-1634
Jičín
1656-1740
Jičínsko
1662-1738
Kuks a Betlém
1789-1838
Ratibořice a Babiččino údolí
1821-1891
Broumov
Tvůrci :
Giovanni de Galino Pieroni
Nicolo Sebregondi
Andrea Spezza
Jean Baptista Mathey
Jan Blažej Santini-Aichel
1586-1654 Valdštejnova krajinná kompozice
Valdštejnova Loggie, Libosad
1580-1628 Kartuziánský klášter ve Valdicích
1630-1696 Schlikova krajina-Loreta, sv. Anna
1677-1723 Schlikova krajina- kaple sv.Trojice
1665-1720 Kuks – kompletní urbanistické řešení lázní,
projekt kostela Nejsvětější Trojice (1707)
1684-1738 sochařská výzdoba Kuksu, Betlém
Giovanni Battista Alliprandi
Matyáš Bernard Braun
44
Michael Heinrich Reintz
1698-1758
rytec
Kryštof Dientzenhofer
Kilián Ignác Dientzenhofer
1655-1722 broumovská skupina kostelů
1689-1751 broumovská skupina kostelů
Jan Henryk Klemm
zahradní umělec, Kuks
Karel Binder
zahradník v Ratibořicích
Gottlieb Bosse z Oldenburgu od roku 1817 vrchní zahradník v Ratibořicích
Josip Plečnik
Josef Kumpán
Josef Vaněk
1872-1957 Broumov - sokl busty J. Schrolla
1885-1961
Česká Skalic - vila Čerých
1886-1968
Česká Skalice - Bartoňova vila
Program
14.6. čtvrtek - příjezd, ubytování
12:00 - 13:00 oběd
13:15 - 14:45 úvodní přednáška ( Broumov historie a současnost)
14:45 - 15:45 organizační záležitosti
15:45 - 18:45 exkurze
15:45 - 15:50 náměstí slezského typu s Mariánským sloupem
15:50 - 16:15 pěšky do dřevěného hřbitovního kostelíčka (při cestě do Křinic)
16.15 - 16:45 nejstarší dřevěný kostel ve střední Evrope,1450 ( Přemek Sochor)
16:45 - 17:00 přesun Alejka
17:00 - 17:45 Alejka 2,6 ha, rehabilitace 2010 (Marcela Žouželková)
17.45 - 18:00 přesun z Alejky přes Kostelní náměstí (náhrobky – Neuman), 2008
18:00 - 18:30 DDM ( Dáša Zbořilová), rehabilitace zahrady od 2007
18:30 - 18:45 Schrolův Park,
18:45 - 18:50 přesun do hotelu
19:00 večeře hotel Praha Broumov
20:00 - 22:00 společný diskusní večer v hotelu (aktuální témata SZUZ)
Téma - realizace z pohledu zadavatele a realizátora a práce s veřejností
Hosté Libuše Ručková - bývalá starostka Broumova,
Marcela Žouželková - vedoucí OŽP
Dáša Zbořilová - DDM Ulita
Ivona Eliášová - granty
15.6. pátek
7:30 - 8:15 snídaně (podává se už od 7 hod)
8:30 - 10:00 přednáška téma Albrecht z Valdštejna, Schlik, Špork (17.-18. st.)
10:00 - 11: 30 přesun do Jičína
11:30 - 12:00 zámecký park v Jičíně
12:00 - 12:30 Valdická brána - výstup na věž (vstupné 25 Kč)
12:30 - 13:30 oběd (v Jičíně - místo dle vlastního výběru)
45
13:30 - 14:30 Valdštejnova alej a Loggie (vstupné 30 Kč)
14:30 - 16 :00 Schlikova barokní kompozice, Veliš, kaple sv. Anny, kaple sv.Trojice
16:00 - 17: 00 přejezd z Jičína do Bezděkova nad Metují
17:00 - 17:15 kostel sv. Prokopa v Bezděkově n. Met. 1724-1727 K.I. Dientzenhofer
17:15 - 17:45 přesun přes Police, Bukovice, hotel Berka – doprava, Hvězda
17:45 - 18:30 Hvězda kaple Panny Marie, výhled do Broumovské pánve, chata
18:30 - 18:50 přejezd z Hvězdy přes Hlavňov do Broumova
19:00 - 20:00 večeře v hotelu Praha
20:00 - diskusní večer téma SZUZ
16.6 sobota
7:30 - 8:15 snídaně
8:30 – 9:15 přednáška téma Kateřina Zaháňská, Josef Kumpán, Josef Vaněk
(19.st. a 1.pol. 20 st.)
9:15 - 10:20 přesun z Broumova do České Skalice
10:20-10:50 Vila Čerých - Česká Skalice
10:50 -11:00 přesun do Josefova ( průvodce po Josefově – Lukáš Hudák)
11:00 - 11:15 Josefov vyhlídka Boženy Němcové
11:15 - 12:30 pevnost Josefov – parky, náměstí, hradby
12:30 - 13:30 oběd v Josefově
13:30 - 13:45 přesun do Ratibořic
13:45 - 14:15 park v Ratibořicích
14:15 - 14:30 Zahradní dům Ratibořice
14:30 - 15:30 Ratibořice - Bathildina stezka, Květnice, meliorační systém, louky
15:30 - 15:45 přesun do Kuksu
15:45 - 16:45 hospitál Kuks – zahrada
16.45 - 17:00 přesun do Betléma
17:00 - 18:00 Betlém
18:00 -19:00 přesun z Kuksu do Broumova
19:00 – večeře v hotelu Praha, Broumov
20: 00 – 22:00 hudební večer
17.6. neděle
7:30 – 8:15 snídaně
8:15 – 8:45 příprava na odjezd
8 :45 – 9:30 přednáška téma Broumovsko
10:00 – 11: 15 prohlídka Broumovského kláštera 1726-1748 K.I. Dientzenhofer
(průvodce Přemek Sochor)
11:15 – 11:30 Klášterní zahrada
11:30 – 12:30 oběd v hotelu
13:00 Individuální návštěva skupiny broumovských kostelů a ostatních zajímavostí
Broumovska
Božanov – kostel sv. Máří Magdalény 1709 Kryštof Dientzenhofer, 1733 K.I. Dientzenhofe
(na vyvýšenině na křižovatce dvou historických cest, uprostřed hřbitova, pěší hraniční
přechod do Radkówa
¨
46
Otovice – kostel sv. Barbary, 1726 (uprostřed vesnice, původně mimo vesnici obklopen
hřbitovem), hraniční přechod pro osobní auta do Tlumaczowa
Šonov – kostel sv. Markéty nad vesnicí,1730, K.I. Dientzenhofer, výhled směrem
k Broumovskému klášteru ( km od Broumova), 6 vchodů
Heřmánkovice – kostel Všech svatých ( uprostřed hřbitova nad vesnicí, dominanta okolní
krajiny) 1723 K.I. Dientzenhofer, před kostelem kalvárie cca 1800, dva smírčí kříže u
hřbitovní zdi, sakrální papátky v krajině, statky broumovského typu
Ruprechtice – kostel sv. Jakuba Většího, 1723 ( na návrší v severní části vesnice,
uprostřed hřbitova, jako brána na hřbitov - renesanční dvoupatrová zvonice ze 16. st, fara
s vyobrazením znaku břevnouvsko-broumovského opatství) u zastávky vlaku z Meziměstí
do Broumova
Vižnov – kostel sv. Anny,1728, K.I. Dientzenhofer ( značně zchátralý)
Vernéřovice – kostel sv. Michala , 1722 Kryštof Dientzenhofer , případně i interiér kostela,
barokní fara
+ ekofarma, Vernéřovice 48,
Křinice – vesnická památková rezervace a naučná stezka (statky „Broumovského typu), 28
sakrálních plastiky na místech s výhledem včetně kaple sv. Huberta, vodovodní potrubí ze
„studny milosti“ do kláštera od roku 1706, pěší cesta z Křinic na Hvězdu, na horním konci
restaurace Amerika – východisko k pěším výletům do sklaních partií Broumovských stěn do Kovářovy rokle, Supí koš)
Hejtmánkovice – při silnic z Broumova do Meziměstí, statky broumovského typu,cca 30
křížů v okolní krajině, mariánský sloup, meteorit 23 kg, 1847
Broumov – kostel sv. Václava 1729 K.I. Dientzenhofer ( znovu vysvědcen 1995)
Broumovské stěny - kaple Panny Marie 1732-1733 K.I. Dientzenhofer
Poznámky :
Přemek Sochor 728 241 961 ( správce kostela) prohlídka kostelíčka a kláštera
Lukáš Hudák - prohlídka Josefova
pan Novák restaurace Hvězda 606 294 521
Betáš – vinotéka degustace 190 Kč/os 731 610 650
hotel-praha @hotel-praha.cz
Martínkovice 724 179 724 starosta Jirka Jaromír
Infocentrum Broumov 491524168 [email protected]
Podniková prodejna Veba PO – Pá 8 – 17. So 8 – 11
www.veba.cz
firemní prodejna Přádlecká 89 tel. 491502281
http://obchod.veba.cz
www.ekofarmavlkovi.cz – prodej farmářských výrobků
Křinice – naučná stezka
47
Broumov – Velká Ves 491 523 779
Pivovar Broumov založen 1348 ( organizované návštěvy)
Olivětínský Opat
Muzeum pivovarnictví
www.pivovarbroumov.cz GPS 50 36 13 241
16 20 6 287
Kudowa Zdroj ( lázeňský park) - Polsko přechod z Náchoda
Použitá literatura:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Sakrální architektura doby baroka na šlikovském panství
Kopidlno, Bakalářská diplomová práce, Michaela Horáková UP
Olomouc 2008
Komunikační strategie v dopisech Kateřiny Vilemíny vévodkyně
Zaháňské knížeti Metternichovi a Frederiku Lambovi Bakalářská
diplomová práce, Martina Borovičková Univerzita Pardubice Fakulta
filozofická 2011
Česká barokní krajina Ing. Dana Prokopová a Ing. Barbora Modrá,
DiS. Průhledy IX (13 - 14) 2009
JECH, D., HENDRYCH, J. a kol. (2007): Kulturně historická analýza
oblasti Kuks a Betlém v rámci původního nadačního panství
Choustníkovo Hradiště. Průhonice VÚKOZ, v.v.i., s. 134.
Tisíciletý vývoj architektury, J.Staňková-J.Pechar 1979
Sofiin svět, Jostein Gaarder1995
Zahrady a parky v 4echách, na Moravě a ve Slezsku, kolektiv 1999
internetové stránky
48

historie zahradní a krajinářské tvroby

Transkript

Podobné dokumenty

VY_32_INOVACE_SADA_6_Z, --. 60 - Kr-nlov-Rhradeck-

2 | 2005 - uměleckohistorická společnost

1/2012

Střídavá výchova a styk s dítětem po rozchodu

únor 2009 - Čechoaustralan

T. brucei - Biotrend

Nedohrané příběhy Evil wants you! Megasraz Reloaded

Karl Liebscher

Katalog - 3X Projekt

Nadační fond HOSPITAL významně podporuje zdravotnictví v

Projekt - Život bez bariér, z.ú.