1. - Alexander Stainforth

Transkript

Alexander Stainforth
Tušení
zla
Někteří ho nosí v sobě, jiní ho vymítají...
Tušení
zla
DARANUS
Řitka 2008
© David Kaps, 2008
© Daranus, 2008
ISBN 978-80-86983-50-9
Prolog
Slyšel její dech. Slyšel, jak se z posledních sil snaží dostat z pout
a doufá, že se jí podaří přivolat pomoc.
Ale noc byla klidná, silnice prázdné, na obzoru nebyl ani
šerif, ani žádný z jeho lidí. Zdálo se, že bude mít opět štěstí.
Místo, které vybral, bylo jen kousek od hlavní silnice. Kdyby si někdo zajel trochu si užít na odlehlou lesní cestu, nepříjemně by ho vyrušil v načaté práci. Navíc by mu ji třeba ještě
zdvojnásobil.
Danielle, dívka ležící spoutaná před světly reflektorů, si ještě před několika málo hodinami plánovala budoucnost. Chtěla
opustit Beckstone, osamostatnit se konečně od rodičů, najít si
slušnou práci ve velkém městě a časem založit rodinu. Jenomže
nic z toho jí nebude souzeno. Nasedla do auta muže, kterého
znala, kterého znali v Beckstone téměř všichni a který jí uštědřil tu nejméně očekávanou ránu. Unesl ji a chce ji zabít. Otázkou zůstávalo proč. Jaký má důvod jí ublížit?
Několikrát na ni zahoukal, když přecházela silnici a mířila
domů.
„Tedde!“ zavolala, mile se usmála a šla rovnou k jeho autu,
když jí gestem ruky pokynul z otevřeného okénka. „Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ Koketovala s ním, protože už nechtěla propásnout další šanci ho získat a odlákat Joanně, která si ho podle
ní vůbec nezasloužila.
„Taky jsem si říkal, když jsem tě najednou zahlídnul. Nechceš svízt?“ mrknul na ni a rychle očima přelétl ruch ulice,
která byla v tuto chvíli poloprázdná a skoro nikdo si jich nevšímal. To mu vyhovovalo.
„Domů to mám sotva minutu pěšky,“ nadhodila a čekala, zda
ji Tedd pozve někam na skleničku.
Přikývl, znovu se rozhlédl kolem a přemýšlel, jak ji nalákat
do svého vozu. V jejích očích však najednou zahlédl něco, co
ho ubezpečilo, že to tak těžké nakonec přece jen nebude. Znal
tyhle holčičky, všechny jsou stejné...
„Co si zajet za město na drink? Nechci, aby nás tady někde
Joanna viděla spolu. Víš, jak je žárlivá.“
„Jasně, to je výbornej nápad.“
6 | Alexander Stainforth
Okamžitě nasedla k němu do auta, starého mustanga, kterého opečovával jako nějakou historicky důležitou památku.
„Víš, Tedde,“ řekla, když se rozjel a hlavní silnicí zamířil ven
z města, „je mi s tebou dobře, škoda, že už chodíš s Joannou.“
„To přece není definitivní, ne?“ zazubil se na ni a cítil, jak
ji pomalu dostává tam, kam potřebuje. Ještě chvíli vydržet hrát
tuhle hru, pak vyjet z města a minout odbočku do Darkhope. To
bylo jediné, čeho se teď musel držet.
„Myslela jsem, že Joannu miluješ.“
„Miloval jsem,“ zalhal.
„Takže už vám to neklape jako dřív?“ Panebože, jak tohle
ráda slyšela! Modlila se, aby Tedd řekl něco v tomto duchu a...
bylo to tu!
„Náš vztah jde do háje.“
„Fakt?“ Danielle v duchu jásala nadšením.
„Musím se s ní rozejít... Jenom nevím jak. Potřeboval bych
někoho, o koho bych se v tu dobu mohl opřít.“
„Vždycky tu budu pro tebe,“ vyhrkla Danielle a kousla se
do rtu, když si uvědomila, jak hrozně nápadné to muselo být.
„Já vím, Danielle. Jsem rád, že jsem teď s tebou.“
„A nemusím být jen kamarádka,“ dodala po chvilce ticha. Co
tím mohla zkazit? Alespoň tak Teddovi rovnou řekla, že se jí líbí
a že by ráda byla i jeho přítelkyní.
Tedd se na ni s jiskrou v očích podíval – tohle uměl – vsazovat si do hnědých očí jiskry a dlouze si s nimi hrát, až oběť
dokonale oklamal.
„Ty bys chtěla?“
„Vždyť víš, že ano, a moc.“ Teď se na něj dívala už dostatečně
provokativně. Její oči ho vyzývaly, aby si s ní pohrál, aby si ji
prostě vzal tady a teď. Dlouho po něm toužila, nechtěla promeškat žádnou příležitost.
Minul odbočku do Darkhope. Jel pořád rovně po hlavní silnici a často se na Danielle obracel, aby ji zmátl svým úsměvem.
„Kam jedeme?“
„Znám jedno útulný místečko, co ty na to?“
„To zní skvěle.“
Tušení zla | 7
Tedda napadlo, nad čím asi teď přemýšlí. Je vzrušená? Myslí
jen na to, jak to spolu budou dělat, jaké pozice u toho vystřídají,
jestli se bude jejich vztah normálně vyvíjet dál?
Začal se potit. Cítil, jak se mu nejdřív orosilo čelo, pak mu
pomalu čůrky potu začaly stékat po tváři.
„Nervózní?“ zeptala se ho pobaveně.
Polknul. Všimla si toho. Všimla si toho a mohla by ho tak
snadno odhalit. Ne, nesmí jí dát najevo, že ví... Musí ještě pár
minut předstírat, než se dostane na lesní cestu. Pak už to půjde
rychle. Hlavně TO nesmí probudit! Teď ještě ne!
Sáhl do přihrádky pro kapesník a osušil si obličej. „Asi ti to
přijde hnusný, takhle se potit. Ale normálně se mi to nestává.“
„Měls někdy jinou ženu kromě Joanny?“
Chvilku mlčel. Potřeboval rozhovor udržet na téhle vlně ještě tak dvě zatracené míle! Sakra! Připadalo mu, že auto stojí
na místě a do cíle snad nikdy nedorazí! Šlápnul pořádně na plyn,
měl nohu skoro na podlaze, a pevně držel volant.
„Vlastně ani ne,“ odpověděl vyhýbavě.
„Tak mi věř, Tedde, že se mnou si to pořádně užiješ! Já nejsem taková puritánská holka jako Joanna,“ zasmála se a Teddovi zněl chvíli její smích v uších jako ozvěna.
Konečně odbočka na lesní cestu. Měl pocit, že se snad nikdy
nedočká, že ho čas vede bludným kruhem a pohrává si s jeho
odhodláním splnit všechny úkoly.
„Nelekni se, za chvilku odbočíme.“
Stočil volant doprava a sjel z hlavní silnice. Tady je nikdo
hledat nebude. Žádné auto je ani nemíjelo, když odbočovali.
Chránily je teď vysoké listnaté stromy a tma, která pomalu začala zahalovat krajinu.
Tedd otočil klíčkem, motor auta ztichl. Rozepnul si pás
a usmál se na Danielle, která mu rukou zajela pod červené tričko a začala dráždit jeho bradavky. Chvilku ji nechal být, předstíral, že se mu líbí, co mu dělá, a potom navrhl, že by si to mohli
rozdat na přední kapotě auta.
„Ty seš mi ale divoch. Ale líbí se mi to. Zdá se, že budeme
mít stejné choutky.“ Vystoupila z vozu, protáhla se a otočila se
na levou stranu, kde očekávala Tedda. Nestál tam. Zarazila se,
popošla před vůz, trochu ji oslepila světla, která Tedd nechal
zapnutá.
„Tedde?“ zavolala. Dveře auta na jeho straně byly otevřené,
kde sakra je? Snaží se ji vystrašit?
„Tedde?“ zavolala znovu, ale ani tentokrát se jí Tedd neozval.
„Sakra!“ Na tohle fakt neměla náladu. Chtěla si užít sex, dostat
chlapa, kterého Joanně tajně záviděla a nakonec si tu budou
hrát snad na schovávanou!
„Tedde, no tak! To už přestává být vtipný! Pojď sem, plánovali jsme si přece něco docela jinýho!“ Strčila do otevřených dvířek u řidiče, tiše jí udělaly místo, aby mohla kolem auta projít.
„Tedde!“
Začala jí být zima. Možná to byl strach, možná...
Ucítila, jak se něco v ní pohnulo. Panebože! Znovu! Měla pocit, jako by se v ní hýbalo něco živého.
Rychle si vyhrnula tričko a pak spatřila poslední jasnou
věc – její břicho se prudce napínalo, něco se tlačilo ven, zmítalo
se to pod její tenkou kůží a do mozku jí vysílalo pokyny. Jenomže bylo příliš pozdě. Tedd již stál za ní a v ruce držel lopatu,
kterou ji udeřil do hlavy.
Probraly ji ty příšerné zvuky. Něco se nořilo do země, dřelo se
o kameny a půdu... Ježíši, co je to za hroznej rámus? Pokusila se
otevřít oči a v tu chvíli jí hlavou projela nesnesitelná bolest.
Sakra! Sakra!, křičela v duchu, nemínila se však jen tak
vzdát. Soustředila všechnu svoji sílu a prudce oči otevřela.
Světla auta na ni působila jako další úder.
A najednou spatřila Tedda, jak stojí až po kolena v jámě – ne
pozor, tohle nebyla žádná jáma, tohle byl její hrob – a rychle se
snaží svoji práci dokončit.
Chtěla na něj zakřičet, ale zjistila, že má ústa převázaná lepicí páskou. Nemohla ani pohnout rty, vydávala jen neartikulované zvuky.
Tušení zla | 9
Tedd si toho všiml a okamžitě přestal pracovat. Otočil se
k ní. V tu chvíli v něm Danielle uviděla něco hrozně lidského.
V očích měl slzy, které se mu vzápětí rozlily po tvářích v mohutných proudech.
„Musím! Musím to udělat!“
Teď se pokusila zvednout – Ježíši – vždyť on jí svázal ruce
a nohy! Nemohla se pohnout! Ležela na zemi celá znehybnělá
a dívala se, jak kope její hrob!
„Musím tě zabít!“
Danielle se pokoušela křičet, přimět ho, aby ji rozvázal, aby
ji nechal žít. Nikomu by nic neřekla, odstěhovala by se z Beckstone a už nikdy by o ní neuslyšel, jen kdyby ji pustil, kdyby ji
nechal odejít z tohohle zatracenýho místa!
„Ne, nemůžu tě zbavit pout. To chce! Nutí tě, abys mě přesvědčovala, působila na mě jako člověk, ale já nemůžu!“ Zavrtěl hlavou
a hřbetem ruky si otřel tváře, na nichž se mísil pot se slzami.
V očích měla prosbu o slitování...
Ne!
Otočil se a pokračoval v práci. Už jenom o pár centimetrů
hrob prohloubí a pak to ukončí. Doufal, že tentokrát to bude
rychlé a nenastanou žádné komplikace. Posledně byly.
„Bože, odpusť mi,“ řekl najednou nahlas, aniž by si to uvědomil, a Danielle tahle slova šokovala a vyděsila ještě víc, než
kdyby tam jen tak chladnokrevně připravoval místo jejího posledního odpočinku.
Náhle si uvědomila, že odsud už nevyvázne živá. Tenhle
kousek země je to poslední, co uvidí.
Nad hlavou jim kralovala jasná obloha s miliony zářivých
hvězd. Vítr vál velice jemně, ale přinášel s sebou chlad – chlad
smrti, která se vznášela nad městečkem Beckstone jako už
mnohokrát.
Tedd odhodil lopatu, hrob byl již připravený, veškerá půda –
navršená v mohyle – čekala, až bude moci zahalit další lidské tělo.
Danielle zavrtěla hlavou – z očí jí vyhrkly slzy. Pořád nemohla uvěřit, že se to stalo právě jí, že se něco takového vůbec stalo!
To Tedd?! Všechny má na svědomí Tedd? Ale proboha proč?!
„Už je čas, Danielle.“
Opět se snažila vyloudit zvuky, které by ho zastavily. Pokud by na něj mohla mluvit, měla by jistou šanci ho obměkčit,
přimět ho, že je ještě čas udělat krok zpátky a nedopustit se
šíleného zločinu!
„Ne, nemůžu ti strhnout tu pásku z úst. Vím, jak by ses pokoušela zahrát dojemnou scénku a osvobodit se! Ale tady,“ a poklepal si na čelo, „tady to všechno je. Vím, co by se odehrávalo
dál, a ty obrazy mě děsí, Danielle!“
Drž hubu, ty jeden zasranej magore, řvala Danielle v duchu,
namáhala si dokonce i plíce, aby mohla svoji nenávist pustit
do světa i přes těsnou pásku.
„Máš pravdu,“ řekl najednou klidně, jako kdyby jí četl myšlenky. Stál chvíli mlčky před ní, ruce svěšené podél těla, prohlížel si ji a v duchu si vybavoval okamžiky, které spolu prožili
na střední. To všechno je už ale pryč. Nesmí vzpomínat, vzpomínky zabíjejí odhodlání, jsou pro slabochy.
Přešel k jejím nohám, popadl ji za ně a táhl k vykopanému
hrobu. Danielle sebou zmítala, snažila se mu vytrhnout a odplazit se na silnici, držel ji však velmi pevně. Nakonec ji jedním
prudkým škubnutím shodil do díry a rozkročil se nad ní, aby ji
naaranžoval přesně podle plánu.
Hrob jí byl těsný, když ji otočil na záda. Nedalo se v něm vůbec pohnout. Ruce měla zkroucené pod sebou, zápěstí nepěkně
pochroumané, jak ji tam shodil, ale přes ohromný nával strachu
bolest nevnímala.
Co bude teď? Vytáhne pistoli a zastřelí ji? Bude to jedna rána
do hlavy? Rozstřílí jí hrudník, celé tělo, než se to odhodlá definitivně ukončit?
Zmýlila se.
„Měla by ses modlit za svoji duši, Danielle.“
Najednou jí zmizel z dohledu. Pokoušela se nadzvednout
hlavu, aby získala alespoň malý přehled a...
Vrátil se. Rozkročil se nad hrobem, s lopatou v ruce.
Instinktivně zavřela oči, už už cítila tupý úder do hlavy, slyšela praskat lebeční kosti. To všechno jen v duchu.
Tušení zla | 11
Když se dlouho nic nedělo, oči otevřela. Pořád stál nad ní.
Viděla jeho rty, jak se jemně vlní, opakují dvě slova – odpusť
mi? Soustředila se ještě chvíli, než si byla úplně jistá.
A pak nabral na lopatu první dávku hlíny a hodil ji přímo
na její břicho.
Jestlipak se přesto pokusí dostat ven?, pomyslel si Tedd.
A Danielle zavřískala, když jí konečně došlo, že ji ten
parchant chce pohřbít zaživa. Obličej jí polila hrůza a tělo se
přestalo bránit, když ho zcela paralyzoval strach.
Zasáhla ji další sprcha hlíny, další, další a další, ve stále se
zrychlujícím tempu. Nyní už byla zasypána do půli těla. Nebyla
už schopná ani přemýšlet, mysl jí ovládla nepopsatelná hrůza,
která její pocity ještě zintenzivněla.
Najednou jí hlína dopadla na prsa. Málem jí to vyrazilo dech.
Tedd si svoji chybu okamžitě uvědomil a v následujících dávkách byl již opatrnější.
Musí jí nechat volný krk i hlavu, nesmí zapomenout... Nesmí
to jenom tak odbýt, všechno je naplánované, žádná odchylka
od plánu není přípustná.
Přestal ji zasypávat hlínou. Ve světle reflektorů se zadíval
do jejích očí – byla vůbec ještě příčetná, nebo se zbláznila?
Odešel k vozu. V kufru měl připravený kůl a kladivo, kterým
dovrší dnešní úspěšný lov.
Když se vrátil, zkontroloval, jestli ještě dýchá. Oči měla vytřeštěné hrůzou, nereagovaly na žádný pohyb.
Klekl si k ní, přiložil kůl k místu, kde vnímal tlukot jejího
srdce, uchopil ho pevně levou rukou a vší silou do něj udeřil
kladivem.
Krev se snažila vytrysknout Danielle z úst, ale páska jí nedovolila uniknout. Vyvalila se tedy ven nosem a zbytkem zalila
plíce, když se naposledy pokusila nadechnout. Tedd uslyšel,
jak jí prasklo břicho, jak se TO snaží dostat z hrobu a pak...
Světla reflektorů postačila. Jejich vřískot ho vždy dokázal ohromit. Ta malá černá stvůra připomínající pijavici pukla, zbytky
z ní se pomalu vsakovaly kolem do země, až nezůstalo nic, co
by smrtelník dokázal odhalit.
Pak ji Tedd konečně pohřbil celou, i se zkrvaveným kůlem,
který vyrval z jejího těla. Lopatu s kladivem hodil do kufru auta
a ještě jednou se otočil k pečlivě zahalenému hrobu. Teď už
nelitoval, že se dopustil dalšího zrůdného činu – Danielle byla
mrtvá, tak to bylo správné. Splnil úkol, mohl být se svojí prací
spokojený.
Vrátí se domů, možná se zastaví u Joanny a bude si s ní užívat posledních pár hodin, které jim osud ještě dopřeje.
Nastartoval a nikým nezpozorován se vracel po hlavní silnici do Beckstone.
Tušení zla | 13
Část první
Hra na vraha
1.
Joanna Woodová si prohlížela fotografii z maturitního plesu. Vypadala na ní šťastně, i Tedd, který s ní tančil pod rozzářenými
světly a vedl ji pomalu parketem až k vítězství za nejkrásnějšího prince a Popelku.
Povzdechla si. Nic už není jako dřív, mnoho věcí se změnilo, i tady v Beckstone. Myslela si, že po maturitě odsud odjede
a přihlásí se na nějakou univerzitu, nebo začne cestovat. Místo
toho se tu usadila společně s Teddem, kterého milovala a bez
kterého by nikdy nedokázala odejít.
Položila fotografii na poličku a vyhlédla z okna. Venku se
už zešeřilo, pouliční lampy začaly odhalovat temná zákoutí ulice. Zdálky slyšela, jak se rodiče v obývacím pokoji dívají na televizi. Dávali další zábavní pořad typu Jak se stát
milionářem.
Joanna zavrtěla hlavou. Nesnášela tenhle druh zábavy. Ona sama se na televizi moc nedívala, jen na přehled
událostí.
Zkontrolovala mobil, jestli jí náhodou nepřišla textovka. Obvykle o sobě Tedd dával vědět častěji, dnes se ozval jen dopoledne. Tvrdil, že pak má práci někde za městem a neví, do kolika
se to celé protáhne.
Znovu vzdychla. To byl teď její úděl, sedět a čekat.
Podívala se na sebe do zrcadla. Drobná tmavovláska s mírně kudrnatými vlasy k ramenům vypadala přinejmenším o pět
let starší. Nikdo by neřekl, že v březnu oslavila své dvacáté
narozeniny. Ale nebyla to ani tak její nezdravá pleť, na které se
odrážela nespokojenost její duše, nejvíc ji prozrazovaly oči. Žár
v nich pomalu dohasínal, přestávala z nich vyzařovat radost ze
života.
Na ulici zastavilo auto. Joanna okamžitě přiskočila zpátky k oknu, rozhrnula záclonu a usmála se na mladíka, který
právě vystupoval z auta. Tedd byl moc hezký kluk, typově by
se víc hodil na přelom osmdesátých a devadesátých let, ale
možná proto byl dnes mezi ostatními o tolik vzácnější. Vlasy
měl také hnědé, nechal si je narůst delší, ale ne moc. Joanně
to připadalo sexy a on jí chtěl alespoň něčím udělat radost,
když už se tu kvůli němu zazdila. Pleť měl jemnou, skoro až
dívčí, nikde náznaky po pubertě. A oči – stačil jediný pohled
a Joanna cítila, jak se s ní zatočil celý svět, podlomily se jí
nohy... Byl skoro o hlavu a půl vyšší než ona, široká ramena
zdůrazňoval hnědou koženou bundou do pasu, svalnaté nohy
přiléhavými kalhotami.
Joanna na něj zamávala, pak se zkontrolovala v zrcadle,
uhladila si vlasy a seběhla po dřevěném schodišti do chodby.
Otevřela dveře a skočila mu kolem krku.
„Hrozně jsi mi chyběl! Kde jsi dneska byl takovou dobu?“
„Měl jsem spoustu práce. Fotil jsem pro jeden časopis
v lesích.“
„Proč mě nikdy nevezmeš s sebou?“
„Lásko, víš, že na práci potřebuju klid.“
„Jasně,“ řekla zklamaně.
„Někdy příště, co ty na to?“ mrknul na ni a protáhl se kolem
ní, aby pozdravil její rodiče. Neviděl je už několik dní a věděl, že
by si to s paní Woodovou neměl rozházet. Trpěla na něj, vlastně
i pan Wood, protože Tedd byl příkladný mladý nadějný Američan, kterému by rádi svěřili svoji dceru, jak mu minulé léto
řekli.
„Paní Woodová!“ vykřikl a Joanna jen slyšela, jak se její matka nenuceně rozpovídala.
„Jo, Tedde, v tomhle jsi prostě hvězda,“ usmála se Joanna,
zavřela dveře a vydala se za ním do obýváku.
Tedd už seděl vedle jejího otce, v ruce držel ovladač a říkal
mu, že by se měl raději dívat na soutěž, ve které skupina lidí
vede „boj o přežití“ na pustém ostrově.
„Vy dva radši padejte od sebe, jinak se z vás stanou televizní maniaci a my s Joannou si najdeme jiné chlapy,“ zažertovala Joannina matka Ellen a instinktivně pohladila Tedda
po rameni.
Člověk by se ani nemohl divit, kdyby na něj Joanna žárlila. Její rodiče ho snad milovali víc než ji! Nebylo žádným tajemstvím,
Tušení zla | 17
že si přáli ještě syna, ale po těžkém porodu Joanny už Ellen nemohla mít další děti.
„Haló, já jsem tady.“ Joanna jim rukou zamávala před očima,
ale upřímně jí moc do smíchu nebylo. Sakra! Ona fakt žárlila!
A oprávněně! Dosud byl dům absolutně mrtvý, ale jen co se objevil Tedd, najednou všechno ožívá.
„Posaď se vedle nás.“ Ellen poplácala dlaní na volné místo
a Joanna si k ní okamžitě přisedla.
„Musím se přiznat,“ a Ellen se na všechny významně podívala, „že jsem dnes za výlohou místního svatebního salonu
viděla nádherné šaty.“
Joanna zčervenala a úkosem pohlédla na Tedda, který zatím
nijak nereagoval. Jen seděl, nohu přes nohu, pohodlně opřený,
a naslouchal Ellen.
„Říkala jsem si, jaké by to bylo skvělé, kdybych tak mohla
vidět svoji dceru, jak si bere jednoho fantastického muže.“
„Mami!“ okřikla ji Joanna. Měla čím dál silnější pocit, že to
Teddovi začíná být nepříjemné. Ne, že by se vdávat nechtěla, ale
na to přece nestačí jen jeden.
„Počkej. Zatím ještě nevíš to podstatné, pak teprve na mě
můžeš křičet. Chvilku jsem před tou výlohou otálela, ale nakonec jsem zašla dovnitř a na ty šaty se přeptala. A také jsem ti
domluvila termín zkoušky.“
Teď už se Joanna skutečně naštvala.
„Jak jsi mohla něco takového udělat?!“ vykřikla na matku a postavila se. „Tohle... Tohle už přesahuje všechny meze, mami!“
„Joanno...“ Tedd ji vzal za ruku a konejšivě po ní přejel
prstem.
„Tobě to snad ani trochu nevadí? Na nic se nás nezeptají
a prostě si začnou plánovat naši svatbu. Naši svatbu!“
Ellen se zmateně podívala na manžela. Myslela si, že Joanna
bude mít radost. Vždycky přece snila o nádherné svatbě a teď,
po několika letech, co chodí s Teddem, je přece už čas spojit je
do svazku manželského.
„Přiznám se, že i já jsem trochu překvapený,“ ozval se
po chvilce Tedd. „Chtěli jsme tomu dát s Joannou volnější prů-
chod a vzít se, až na to budeme oba připraveni, až si budeme
zkrátka oba jistí, že neděláme nějakou pitomost.“
„Pitomost?“ zarazil se Joannin otec Frank. „Pitomost by byla,
kdybyste se do toho hnali pár týdnů po seznámení. Ale vy spolu
chodíte už pět let.“
Joanna si založila ruce v bok. To se to teda pěkně zvrtlo.
Možná proto měla celé odpoledne tak špatnou náladu. Cítila, že
se něco stane, blížící se napětí nešlo nepostřehnout.
„Půjdeme nahoru,“ prohlásila rezolutně a vzala tím matce
příležitost cokoli dodat. Rozhodila ruce v gestu, jako že se vzdává, a spolkla možné výčitky.
Otec jen nechápavě zavrtěl hlavou, vzal si do ruky ovladač
a přepnul si zpět na svoji oblíbenou soutěž.
Tedd omluvně pokrčil rameny, ale Joanna mávla rukou. Nemělo cenu to dál řešit. Hlavní je, že jsou zase spolu.
Vyšli po schodech do Joannina pokoje a zavřeli za sebou.
„Scénka jak z Mladých a neklidných,“ usmála se Joanna
po chvilce, pověsila se na Tedda a nechala se od něj políbit. Lehce jí přejel jazykem přes hrdlo a pevně jí stiskl zadek.
„Zapomněli akorát na pravidla manželského sexu,“ poškádlil ji.
„Víš, že od tebe není vůbec hezké dělat si z mých rodičů legraci? Ale když už jsi u toho, dávám ti plné svolení.“
„Ty jsi ale mrška. Kdyby jen věděli, jakou ďáblici mají doma.“
„A co teprve jaká ďáblice budu dnes večer.“
„Nevěřím ti,“ provokoval ji.
„Chceš to předvést?“
„Jasně, ukaž se mi!“ lehl si na postel a sledoval, jak se Joanna začíná svlékat, jak si rozepíná podprsenku – když najednou
zazvonil telefon.
Joanna se zarazila a pohlédla na přístroj. Znovu se ozval ten
nepříjemný zvuk.
„Neber to...“
Tušení zla | 19
„Naši to nejspíš přes ten hluk z televize ani neuslyší. Počkej,
bude to chvilka,“ řekla. Nechala podprsenku sklouznout na zem
a zůstala tak před Teddem oblečená jen do půli těla.
„Woodová,“ ozvala se.
Tedd sledoval, jak se barva jejího obličeje mění, jak se stává
křídově bledou, z očí mizí lesk a usazuje se v nich čirá hrůza.
Po chvilce položila sluchátko a obrátila se k Teddovi.
„Danielle nepřišla domů. Její matka obvolává všechny
známé, zda se u nich po práci náhodou neobjevila. Mobil má
nedostupný.“
„Ta holka je chudák, když má za matku takovouhle stíhačku.“
Joanna si založila ruce v bok a rozčileně se na něj podívala.
„To není vtipný, Tedde! Taky bych měla strach. Za poslední rok
je to už čtvrtá dívka!“
„Tak nech na šerifovi, ať se s tím vypořádá, ne? A když na to
nestačí, ať sem pozve FBI.“
Joanna chvilku přemýšlela, než na Tedda opět promluvila. „Někdy si říkám, že jsi opravdový cynik. Co na tobě vlastně vidím?“
„Právě tohle,“ zazubil se, vyskočil z postele, přisál se k jejím
prsům a dráždil je. Joanna okamžitě ucukla.
„Zbláznil ses?“
„Promiň, myslel jsem, že jsme chtěli oba...“
„Tedde! Danielle je možná v nebezpečí, říká ti to něco?“
Jak moc se mýlila. Danielle nebyla v žádném nebezpečí, už
ne. Ta holka to zkrátka schytala stejně jako ty ostatní. Měla to
v sobě, viděl to! Teď už nikdo nebude v nebezpečí, zbavil svět
dalšího příchozího.
„Máš pravdu, jen jsem chtěl být s tebou,“ promluvil po chvilce odmlky a vážně se jí zadíval do očí.
„Omlouvám se za všechno, co jsem ti teď řekla, ale Danielle je
moje kamarádka, musím něco udělat, jinak se z toho zblázním.“
„A co chceš udělat?“
„Nevím, to je na tom to nejhorší, nevím!“
„Zkus její matce zavolat za chvilku. Třeba se dovolá někomu,
u koho Danielle je.“ To by však musela volat samotnému ďáblovi, dodal sám pro sebe v duchu.
„Hm... Něco na tom bude. Počkám tak půl hodinky a pak se
jí ozvu.“
„Dobře, teď si pojď sednout, pustíme si nějaké písničky
a uklidníme se, jo?“
Přikývla. Přehodila si přes hlavu tričko, které předtím odhodila na zem, a schoulila se Teddovi do náruče.
„Dáme klasiku?“
„Jo, dej tam Sandru.“
Tedd vzal do ruky výběr Sandřiných největších hitů a zasunul ho do přehrávače, který byl hned za postelí.
„Dej tam osmičku, Everlasting love, prosím.“
Když slyšela tuhle písničku a ležela Teddovi v náručí, nepotřebovala k životu víc. Cítila se tak šťastná, až se za to vlastně
málem styděla.
„Stejně mám nejradši Secret land a Stop for a minute,“ uvažoval Tedd nahlas, a v duchu přemítal, jaké štěstí ho potkalo,
když se seznámil s Joannou.
Ale brzy nadejde odloučení... Nedá se s tím nic dělat. Osud je
osud. Pro jiné zemřou ostatní.
„Miluji tě.“
„Taky tě miluju,“ hlesla a políbila ho na bradu. „Tedde?“
„Copak?“
„Chtěla bych mít s tebou dítě,“ řekla najednou a Teddovi její
slova málem vyrazila dech.
„Myslíš to vážně?“ Přemýšlel, co na to má vůbec říct.
„Ano. Moc bych ho chtěla.“
„Já nevím, Joanno, jestli je na to teď vhodný čas.“ Jak z toho
ven, aby nevypadal jako zbabělec, někdo, kdo se chce vyhnout
odpovědnosti? Ano, samozřejmě by si přál mít s Joannou dítě,
jenže budoucnost... Pro ně žádná není.
„Chápu to.“
„Ne, nechápeš. Teď ještě ne.“ Dál nemohl pokračovat. Prozradil by se.
„Tak mi to vysvětli.“
„Zítra.“
„Hm.“
Tušení zla | 21
Věděla, že jí zítra nic nevysvětlí, stejně tak to věděl i on.
Zítra se totiž budou dít úplně jiné věci. Někdo bude nalezen
a někdo se zase ztratí. Na žádné dlouhé debaty nezbyde čas.
A tak poslouchali jednu písničku za druhou, mysleli na budoucnost, pro někoho delší, pro někoho příliš krátkou. Ale
všechny cesty vedou do jednoho cíle. Krátké i ty dlouhé.
„Zavolám Daniellině matce,“ narušila chvíli pohody Joanna,
opustila Teddovu teplou náruč a vytočila číslo.
„Dobrý den, paní Normannová, to jsem já, Joanna. Víte už
něco o Danielle?“
Nikdo nic nevěděl. Odpoledne ji viděli odcházet z práce, ale
potom už po ní nebyla žádná stopa. Jako kdyby se najednou vypařila ze světa.
Zatímco Tedd v duchu hloubal nad vraždou Danielle, přistoupila Joanna k němu a vzala ho za ruce.
„Půjdeš se mnou?“
„Cože?“ zamrkal překvapeně.
„Jestli se mnou půjdeš?“
„Kam?“
„Tedde, sakra, poslouchals mě vůbec?“
„Promiň, lásko, jen jsem se zamyslel a...“
„Několik rodin se rozhodlo, že půjdou Danielle hledat. Městečkem se začíná šířit panika. Tři dívky zmizely, nikdo je už
nikdy neviděl a teď...“
Opět ji přestal poslouchat. Ty tři předchozí dívky sice zmizely, ale rozhodně ne někam daleko. Ležely jen kousek od Danielle, perfektně ukryté.
„Jdeš?“
„Jasně.“
Joanna se na něj pochybovačně zadívala. Ano, neposlouchal
ji ani tentokrát, prozrazovaly to jeho oči.
„Vezmu dole ve sklepě baterku. Možná tam budou dvě.“
„Mám jednu v autě, vezmu si tu.“
„Fajn!“ zavolala Joanna a už sbíhala po schodech do sklepa.
Když se chystali společně vyjít ven, zastoupila jim cestu paní
Woodová.
„Stalo se něco?“ Nemohla nepostřehnout zoufalý výraz
v dceřině tváři. Poznala, když ji něco znepokojovalo.
„Danielle zmizela.“
Paní Woodová vykřikla a instinktivně se pokřižovala.
„Proboha!“
„Několik dobrovolníků ji jde hledat. Půjdeme s Teddem
taky.“
„Neměla bych jít s vámi? Budu se cítit divně, když tu
zůstanu.“
„Ne, jen seď u telefonu, kdyby se paní Normannová ozvala,
že Danielle dorazila domů.“
„Spolehni se. Vzala sis s sebou mobil, abych ti mohla případně zavolat?“
„Jasně.“
„Dávejte na sebe pozor!“ zavolala ještě za nimi, když vyšli
do tiché noční ulice osvětlené pouličními lampami. K Daniellinu domu to bylo kousek, tam se všichni dobrovolníci sejdou
a rozdělí se na skupinky, aby zbytečně neprohledávali stejná
místa.
Příště to můžu být i já, uvědomila si najednou Joanna a mráz
jí přejel po zádech. Vzala Tedda za ruku a přidala do kroku.
Tušení zla | 23
2.
Ochladilo se. Joanna zalitovala, že si vzala jen lehký svetřík.
Teplá bunda by se jí určitě hodila víc.
S Teddem se teď nacházeli na druhé straně Beckstone. Pátrali už skoro dvě hodiny, zvonili u lidí, které Danielle navštěvovala, ale nikdo o ní nic nevěděl.
Tedd už začal přemýšlet, jak Joannu přesvědčit, aby se vrátili co nejrychleji domů. Byl unavený, potřeboval si odpočinout
a předstírání, že o má zájem o Daniellinu záchranu, ho přivádělo skoro k šílenství.
Dorazili na konec ulice. V posledním domě po pravé straně
jim nikdo ani neotevřel.
Joanna tedy usoudila, že bude nejlepší vrátit se zpátky. Třeba
už někdo něco ví, třeba je Danielle doma a všem se už ulevilo.
„Tobě není zima?“ zeptala se Tedda. Napadlo ji, že by si alespoň na chvilku půjčila jeho bundu.
„Ne, je mi docela horko.“ Měl pocit, jako by mu pod kůží
běhali mravenci. Brzy se všechno skončí a on z toho začal být
nervózní. Jaká je smrt?
„Půjčíš mi bundu?“ vytrhla ho ze zamyšlení, nenechal se tím
však na dlouho rozptýlit. Automaticky si bundu svlékl a podal
ji Joanně.
„O čem tak usilovně přemýšlíš?“
„O smrti.“
„Děsíš mě.“
„Proč? Nikdy jsi o smrti neuvažovala – co se stane, až opustíme tenhle svět, kam přijdeme?“
„Ano. Jen mi teď myšlenka na smrt přijde trošku morbidní.“
„Kvůli Danielle,“ konstatoval.
„Kvůli Danielle.“
„Víš, myslím, že ji co nejdřív najdou.“
„Já mám spíš takové zvláštní tušení. Dneska ráno, když jsem
se probudila, cítila jsem se jinak, jako by se něco v mém životě
mělo změnit. Možná jsem měla nějakou předtuchu.“
„Předtuchy jsou dobré varování.“
„Neříkej mi, že na to věříš!“ podivila se Joanna. Tedd jí tím
úplně vyrazil dech. Za dobu, co se znali, nabyla přesvědčení, že
je Tedd prakticky založený člověk.
„Věřím.“
„Překvapil jsi mě.“
„Já vím. Zřejmě tě překvapím ještě víckrát.“
Když se na něj zádumčivě podívala, usmál se, aby dopad
svých slov trochu zmírnil. Jenomže do smíchu mu nebylo – brzy
se rozloučí. Nemá jinou možnost.
Joanně zazvonil mobil. Nadskočila leknutím, když se melodie rozezněla tichou noční ulicí.
Zalovila v kapse u kalhot a přijala hovor.
„Mami?“
„Volala Daniellina matka. Nic nemají. Šerif prohledává celé
městečko, ale nikde ji nemůžou najít. Začínají se obávat nejhoršího. Ty jsi v pořádku, viď?“
„Jasně, jsem s Teddem.“
„Tak se raději drž v jeho blízkosti a nerozdělujte se. Začíná
tu být příliš nebezpečno. Pojďte hned domů.“
„Už jdeme.“
„Ale pospěšte si.“
Joanna zavěsila a zastrčila mobil zpátky do kapsy. „To byla
máma. Nic nemají, máme se vrátit domů.“
Jasně že nic nemají, řekl si Tedd v duchu. Nikdo si nás nevšiml, jako bychom byli v tu chvíli neviditelní... Přišlo mu to až
neskutečné. Copak se nenašel žádný šmírák za oknem, který
by zpozoroval, jak Danielle nasedá k němu do auta? To se úplně
příčilo pravidlům městečka.
„Je mrtvá, Tedde, viď?“
„Co?!“
„Že je Danielle mrtvá. Ona by takhle nikam nezmizela, svěřila by se matce, není to její styl. Někdo ji musel zabít.“
„Proč by ji někdo zabíjel?“
„Ze stejného důvodu, jako zabil ty předchozí dívky.“
„Jejich těla se nikdy nenašla. Nedělal bych předčasné závěry.“ Neměl náladu se o tom s Joannou bavit. Mohl by říct něco,
Tušení zla | 25
čím by se prozradil, i když to brzy stejně zjistí. Teď ale nechtěl
zkazit jejich poslední společné hodiny.
Zezadu k nim přijížděl šerifův vůz. Chris Bruno, čerstvý pětatřicátník s odznakem, zapnul výstražný maják, aby je na sebe
upozornil.
Joanna s Teddem počkali, až šerif zastaví vedle nich a stáhne
okénko.
„Zdravím tě, Joanno, Tedde,“ pozdravil je šerif. Vypadal
zoufale. V městečku pohřešovali již čtvrtou ženu. Říkalo se, že
utekly z domova s milencem, do velkoměsta, ale pár lidí nabylo
dojmu, že jejich těla jsou šikovně pohřbená někde v okolí a čekají, až nastane čas k jejich odhalení.
„Máte něco nového o Danielle, šerife?“
„Bohužel, Joanno. Nic nového.“
„To je zlý.“
„Doufám, že se to co nejdřív vysvětlí a Danielle se mezi námi
ukáže živá.“
„Tomu ale sám nevěříte,“ zapojil se do rozhovoru Tedd.
„Něco o Danielle víš?“
„Vůbec nic.“
„Kdy jsi s ní mluvil naposledy?“
„To má být výslech?“ Tedd se zamračil a vyčkával na šerifovu odpověď.
„Běžná praxe.“
„Dneska.“
„Vážně?“ obrátila se k němu Joanna. „Nezmínil ses o tom!“
„Neptala ses,“ pokrčil Tedd rameny.
„V kolik hodin?“ pokračoval šerif v kladení otázek.
„Kolem páté šesté. Odcházela z práce, potkali jsme se kousek odtamtud.“
„Mluvili jste spolu?“
„Jo, taková běžná konverzace. Jak se máš a tak dále. Zdálo
se, že má naspěch. Říkala, že má rande s novým přítelem.“
„Joanno,“ obrátil se k ní šerif, „vědělas, že má Danielle někoho nového?“
„Jsem překvapená stejně jako vy, šerife,“ odpověděla mu Joanna a nepřestávala na Tedda udiveně zírat. Jak to, že jí neřekl,
že se s Danielle dnes viděl? Co mu v tom bránilo? Měl strach, že
ho začnou spojovat s jejím zmizením?
„Říkala o něm něco?“
Tedd se naoko zamyslel. „Ne.“
„Jak dlouho jste spolu mluvili?“
„Dvě tři minuty. Jak jsem řekl, pospíchala.“
„Kam?“
„Nejspíš domů připravit se na rande. Nesvěřila se mi.“
Někdo se najde, proběhlo Teddovi najednou myslí. Někdo
se najde, kdo si vybaví, jak k němu Danielle nastupovala
do vozu. Kdo je to? Tedd se pokoušel odhalit tvář ženy, která
zavolá do kanceláře šerifa a vypoví, jak Tedd Carter odvážel
Danielle ven z města.
Náhle se přestal na tvář ženy soustředit. Její obličej stejně nemohl změnit další cesty, kterými se bude jeho osud
ubírat.
„Víc si nevybavuješ? Nějaké náznaky, kde se s ním potkala, kde mají schůzku?“
„Ne.“
„Fajn. Díky, Tedde, ještě to nechám prověřit.“ Nedůvěřivě si
mladíka změřil, pak pokynul Joanně a vydal se po hlavní silnici
do kanceláře.
„Proč jsi mi nic neřekl?!“ rozkřikla se na něj Joanna.
„A čemu by to pomohlo?“
„Co si mám o tom teď myslet?“
„Nic. Prostě nic. Nech to plavat.“
„Ježíši, Tedde! Tady jde o lidský život!“
„Já vím, Joanno. Pojď, doprovodím tě domů, musíš se prospat.“ Vzal ji za ruku, ale Joanna se mu vytrhla. Zasel do ní
sémě pochybnosti. A ať se snažila ovládat sebevíc, nemohla
zavrhnout myšlenku na to, že Tedd má něco společného s Danielliným zmizením. Tohle byla ta ranní předtucha! Tedd!
Tušení zla | 27
Ne, přece nemůže obviňovat svého přítele. Miluje ho! Znají
se tolik let, a velmi dobře! Jak mu vůbec mohla dát najevo, že
o něm pochybuje?
Litovala toho, už se to však nedalo vzít zpátky.
Mrkla na hodinky – teď možná dorazil domů. Vytočila Teddovo číslo, a když zaslechla jeho hlas, začala se ihned omlouvat.
„To je v pořádku, Joanno,“ utěšoval ji Tedd. Přišlo mu líto,
že všechno skončí. Kdysi plánovali společnou budoucnost, rodinu, dům snů... Pak, po té nehodě, se všechno změnilo. Přichází
hodina velkého zklamání, žalu, který navždy zničí její důvěru
k lidem, k mužům, k lásce... A je to on, kdo do ní zaseje hořkost
a zabodne trn přímo do srdce. Jiná cesta však není.
„Je mi to tak líto, Tedde. Moc se ti omlouvám.“
„Nemáš se proč omlouvat. Měl jsem ti rovnou říct, že jsem
s Danielle mluvil. Ale nějak mi to nesecvaklo.“
„Cestou domů jsem se chovala jako husa.“
„Tak už na to nemysli.“
„Musím! Pořád to mám v hlavě.“
„Lásko, nechci být hrubý, ale za dnešek jsem skutečně dost
unavený. Půjdu si lehnout. Budu se na tebe těšit zítra.“
„Dobře se vyspi. Posílám pusu, dobrou.“
Tedd si lehl do postele a okamžitě usnul. Obrazy, které mu
vířily hlavou, by se však daly jen těžko označit za sny. Viděl
je. Všechny čtyři – jejich minulost, okamžiky jejich zoufalství,
jedinou otázku v očích – „proč“ – a nakonec budoucnost, které se nedožily. Díky ní alespoň na chvíli ochladly jeho výčitky
svědomí.
Probudil se před šestou hodinou, ze stolku vedle postele popadl tužku a blok a napsal do něj jméno „Virginie Wilkesová“.
Virginie Wilkesová se přestěhovala do Beckstone teprve před
dvěma týdny. Opustila rodný Washington kvůli muži, kterého
milovala a který byl zároveň jejím nadřízeným v jedné reklamní agentuře. Scházeli se dva roky tajně – její přítel měl totiž
manželku a dvě děti. Když se nakonec jejich vztah provalil
na veřejnosti, rozešel se s ní a propustil ji, aby ji neměl každý
den na očích a nemusel odolávat pokušení, jak jí řekl.
Virginie se ze všeho vzpamatovávala velice rychle, ale tenhle rozchod ji absolutně vyčerpal. Svoji práci zbožňovala, trávila v ní spousty hodin navíc, částečně také proto, aby nemusela
myslet na svoji lásku bez budoucnosti.
Za dva dny po vyhazovu se rozhodla, že opustí Washington.
V realitní kanceláři jí nabídli skvělý dům okamžitě k pronajmutí. A v Beckstone se jí zalíbilo.
Ráda vyrážela do lesů, kde se také náhodou setkala s velice
zajímavým mladým mužem – představil se jí jako Tedd Carter.
Fotil pro časopis o přírodě, občas psal i nějaké články a do velkoměsta se mu odejít nechtělo. Kariéra pro něj nebyla zase až
tak důležitá jako příroda a klid.
Hned si na něj vzala číslo. Nyní, po ranní kávě a půl hodině
cvičení na rotopedu, ji napadlo, že by mohla Teddovi zavolat.
Ale právě v okamžiku, kdy vzala do ruky mobil, začal vyzvánět
a na displeji se objevilo Teddovo jméno.
„Ahoj! Nebudeš tomu věřit, ale zrovna teď jsem ti chtěla
volat!“
„Tomu říkám telepatie,“ zasmál se Tedd.
„Voláš kvůli té slibované prohlídce městečka?“
„Ani ne.“
Virginie se prohlédla v zrcadle, jako by ji Tedd mohl odněkud pozorovat, utřela si hřbetem ruky pot z čela a zhrozila se nad splihlostí svých blond vlasů, které měla stažené
do culíku.
„Ani ne?“
„Co takhle večeři?“
„Chceš to nějak upřesnit?“
„Romantickou večeři u tebe doma?“
„Strašně nerada vařím,“ přiznala bez servítků.
„Přinesu čínu.“
Tušení zla | 29
„Doufala jsem, že mi řekneš, abych si s vařením nedělala
starosti, že uvaříš ty. Čína ale taky není k zahození.“
„Ber, nebo ne,“ zasmál se.
„No, tak ti nevím,“ žertovala a znovu se prohlédla v zrcadle,
které viselo přímo proti rotopedu. Nenalíčená vypadala hrozně,
kdyby ji takhle někdo viděl...
„V kolik mám dorazit?“
„Co v šest?“
„Platí.“
„Budu se na tebe moc těšit, Tedde.“
„I já se moc těším.“
Tedd zavěsil. Věděl, jak dnešní noc skončí. Věděl, že jeho
dny jsou sečteny a nemůže na tom nic změnit. Neměl však vůbec ponětí, co se bude dít dál, kdo se postará o další ženy?
Vrtalo mu to hlavou celé ráno. Nakonec se přiměl k tomu, že
sepsal lístek s desítkou ženských jmen.
První tři jména pak přeškrtnul červenou fixou. Jméno čtvrté –
Danielle Normanová – přeškrtnul vzápětí. Následovala Virginie
Wilkesová. A pět dalších.
Zbývalo tedy jen jediné – dopravit seznam do Joannina bytu
a položit ho na takové místo, kde si ho Joanna stoprocentně
všimne.
V devět hodin mu od Joanny přišla textovka: Nejdu dnes
do prace, co takhle zastavit se na obed? Neco uvarim J
Nerad psal zprávy, proto raději Joanně rovnou zavolal.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil ji. „Oběd je fajn. Co chystáš, nebo se
mám nechat překvapit?“
„Ahoj. Máš na něco chuť?“
„Jo, na steak.“
„Aaach, už zase?“
„Umíš fantastickej steak.“
„Tak dobrá. Budu muset ještě zaběhnout do obchodu pro
maso.“
„Nevíš něco nového o Danielle?“
„Před chvílí mluvila máma s šerifem, mají jednu novinku.
Prý volala nějaká starší paní, sakra, teď mi vypadlo její jméno,
že tě s Danielle viděla. Šerif jel za ní pro případ, že by si všimla
někoho podezřelého.“
Jistě, ta stará paní, málem na ni zapomněl. Je to jedna z příčin jeho odchodu. Musí to tak být, nic s tím nezmůže.
„Snad to přinese alespoň nějakou stopu. Modlím se za to.“
„Já taky.“
„Takže kolem jedné?“
„Jasně! Kolem jedné. Těším se.“
„Joanno?“ vykřikl ještě, než stihla zavěsit. „Miluji tě.“
Tušení zla | 31
3.
Poslední oběd s Joannou. Tedd na to ani nechtěl myslet. Jenomže její pohyby, gesta, úsměv i něžnost v něm probouzely lítost.
Ne, nesmí si to tak připouštět. Jednoho dne se všechno změní. Joanna pozná, kdo byl, jaký úkol splnil a že pro něj obětoval
svůj život. Možná ho bude nenávidět, možná obdivovat, to teď
ještě nemohl tušit.
Joanna Tedda zamračeně pozorovala. Jedl steak už několik
minut, ale nezdálo se, že by si pochutnával.
„Není dobrý?“
Tedd sebou cukl, nůž mu leknutím vyletěl z ruky a přistál
vedle talíře.
„Jsi v pořádku?“
„Ne,“ přiznal.
„Co se děje?“
„To bys nepochopila, Joanno. Všechno je složitější, než se
na první pohled zdá. Zanedlouho poznáš, že ne každý je ten,
za koho jsi ho považovala.“
Joanna se mu upřeně zadívala do očí. Snažila se v nich pátrat, najít odpověď na jeho podivnou náladu.
„Máš někoho jiného?“ odvážila se nakonec zeptat.
„Ne! Ne!“ vykřikl. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“
„Ty tvoje řeči...“
„Nemysli na ně, omlouvám se, žvaním dneska jenom nesmysly. Ten steak je výborný, chyba je ve mně, mám náladu
skutečně pod psa. Pojď sem, zlato.“
Joanna se k němu naklonila a Tedd ji políbil na rty. Cítila
z něj chuť steaku.
„Mám hrozný strach, Tedde. Nevím, odkud se bere, ale je ho
čím dál víc. Co se děje? Co se má stát? Ty to víš, že ano?“
Ano, jistě že věděl. Pochopil to před několika lety a od té doby
čekal na znamení. Přišlo. Viděl těla, možná tisíce těl. Beckstone
lehlo popelem a povstalo – jako další mrtvé městečko. A on ho
mohl zachránit, jedině on.
Možná jsou tu i jiní, zaznělo mu najednou v hlavě.
Kdo?
Odpověď však nepřišla.
„Tedde? Vnímáš mě?“ Joanna si povzdechla, když jí Tedd neodpověděl. Něco se s ním dělo a ona netušila co. A to si říkala,
jak dobře ho už za ta léta zná. Neznala ho. Jeho nitro pro ni
bylo stejně neznámé jako na počátku jejich vztahu. Když si tu
skutečnost uvědomila, posmutněla. Přece jen celou dobu naivně doufala, že jsou spojeni jakýmsi zvláštním poutem, teď její
romantická představa docela vyprchala.
„Joanno, chci, abys mě teď poslouchala.“ Vzal ji za ruce a ponořil se svýma očima do jejích. „Ať se stane cokoli, pamatuj, že
tebe jedinou miluji a milovat budu! Navždy!“
Joanna se od něj se strachem v očích pomalu odtáhla.
„Ty mě děsíš, Tedde.“
„Ne, nechci tě děsit.“
„Jenže to právě děláš.“
„Podívej, Joanno. Nevím, jak dlouho spolu ještě budeme
moct být, ale pamatuj, že ať ti o mně řeknou cokoli, nebude to
pravda! Oni to nechápou!“
Joanna cítila, jak jí vytryskly slzy. On se zbláznil!
„Tedde, prosím...“
„Budou se ti snažit namluvit, že jsem šílený, ale ty pátrej!“
Vstal od stolu, sklonil se nad ní a políbil ji do vlasů. „Pátrej
po pravdě, Joanno. Miluji tě.“
Joanna se na něj zcela šokovaně dívala. Tělo měla paralyzované strachem i překvapením. Přece to není tak dávno... Měla
tolik plánů, ale kvůli Teddovi zůstala tady, v Beckstone. Tedd se
tu chtěl usadit a ona se mu podřídila. A najednou odchází. Má
někoho jiného! Určitě je v tom jiná ženská!
Ježíši, co má dělat, co si teď počne?
Virginie Wilkesová byla přichystaná na úžasný večer strávený
s báječným mladíkem. Pravda, mohlo mu být něco málo přes
Tušení zla | 33
dvacet, možná. A jí táhlo skoro na třicítku. Jenomže proč by
tohle měla řešit? Člověk je mladý jen jednou. Když nevyužije
příležitost teď, za pár let ji už nedostane.
Nechala vychladit suché bílé víno. Nebylo sice zcela podle
jejích představ, ale lepší něco než nic.
Podívala se na hodinky, do šesti hodin zbývalo už jen pár
minut. Cítila, jak se její tělo chvěje vzrušením a nedočkavostí.
V hlavě jí vířily představy o divokém sexu.
Nahoře něco bouchlo. Virginie zvedla hlavu a zaposlouchala
se. Místností se jen tiše rozléhala hudba z rádia. Nic víc. Možná
to byl jen vítr, který si nahoře pohrával s pootevřeným oknem.
Zavrtěla nad sebou hlavou – tak snadno se vyděsí.
Posadila se do křesla, nepatrně zvýšila hlasitost rádia a poslouchala předpověď počasí na zítřek.
V hlavě se jí mihla další představa – ležela úplně nahá
na pohovce, dráždila se prsty mezi nohama a občas se podívala na Tedda, který stál ve dveřích a sledoval ji. Když se začala
pohybovat do rytmu hudby a rozvlnila své dokonale tvarované
tělo, rozepnul si poklopec a zajel si rukou do slipů, aby vytáhl
svůj ztopořený penis.
„Chci ti ho vykouřit.“
Bouchnutí nahoře v pokojích ji vytrhlo z vášnivých myšlenek.
Postavila se. Nechala nahoře skutečně otevřené okno? Co
když se k ní někdo vloupal? Bylo by to možné? Jistě, proč ne.
Ale nebude jako ty pitomé blondýny v hororech, nezačne
volat – haló, je tam někdo – vezme si nůž z kuchyně a půjde se
tam podívat.
Do kuchyně to bylo jen několik kroků, potichu otevřela šuplík a vytáhla z něj dlouhý černý nůž. Uchopila ho pevně za rukojeť a vydala se po schodišti nahoru.
První schod pod ní nepříjemně zavrzal. Měla s tím nechat
něco udělat, když se nastěhovala, teď už je pozdě. Pokud je
v pokojích nějaký vetřelec, zákonitě ji musel slyšet. Tím se také
snižují její šance.
„Jestli jsi ještě tam, tak okamžitě vypadni! Volala jsem policii!“ zakřičela a zastavila se v půlce schodiště. Nikdo se jí
neozval, slova prostě putovala prostorem, pronikala skrze zdi,
okna...
„Slyšels mě, ty jeden sráči?!“
Opatrně začala znovu stoupat. Další schod zavrzal.
„Šerif tu bude každou chvíli!“
Konečně byla nahoře. Teď jen zbývalo potemnělou chodbou
bez okna projít do ložnice. Mohl by se také schovávat v koupelně a zaútočit na ni zezadu. Sakra! Jak má tohle zvládnout?
Cítila, jak jí po těle začínají stékat čůrky potu. Ovládal ji šílený strach. Měla raději skutečně zavolat šerifovi a počkat na něj
venku. Jenomže si nebyla úplně tak jistá, že se do jejího domu
někdo opravdu vloupal.
Mohla by to být jen sousedovic kočka. Často běhávala kolem
jejího domu, někdy se objevila i za oknem. Třeba sem proklouzla a teď se snaží najít cestu ven. Těch alternativ nakonec bylo
několik. Ale zmocňoval se jí čím dál silnější pocit, že uvnitř je
člověk, který s ní nemá právě ty nejlepší úmysly.
Zavrávorala. Panebože, uvnitř jejího břicha. Něco se tam
pohnulo!
Ne! Není možné, aby byla těhotná! Patrick si přece vždycky
dával pozor. Opustila pak Washington a od té doby s nikým...
Kromě toho chlápka z motelu. Ježíši, byla tak opilá, že si ani
nedokázala vzpomenout, jestli použili ochranu.
Znovu se to pohnulo.
Virginie se opřela o zeď a opatrně si rukou přejela přes břicho. Nic však neucítila. Její břicho bylo pevné, ploché.
Chodba byla ponořená do šera – očima se musela chvilku
soustředit, aby správně odhadla, zda jsou dveře do koupelny zavřené, či nikoli. Pamatovala si naprosto přesně, že je zavírala.
„Seš ještě tady?!“ zařvala.
Ruce se jí nesnesitelně potily a rukojeť nože jí v nich začala
prokluzovat. Kdyby se teď na ni někdo vrhl, nedokázala by nůž
pevně držet a bodnout.
Celou dobu, co byla nahoře, se neozývaly žádné zvuky. Dům
byl tichý, plně koncentrovaný jen na jednu osobu, která v něm
tuto dobu směla žít.
Tušení zla | 35
Prudce otevřela dveře do koupelny – byla prázdná. Pak kopla pravou nohou do dveří od ložnice a vstoupila dovnitř. Sem
už skrz okna pronikalo světlo a odhalovalo pohled na její soukromí. Uprostřed místnosti stálo letiště s růžovým přehozem,
po jeho bocích dva noční stolky s různě pohozenou kosmetikou
a obrovská skříň se zrcadlem.
Nikdo v ložnici nebyl. To okno... Nechala ho skutečně pootevřené, venku se mezitím zvedal vítr a trochu si s ním pohrával.
Ulevilo se jí. Tolik se bála, že je tu někdo s ní.
Zavřela okno na kličku, posadila se na postel a povzdechla si. Do šesté hodiny zbývá jen chvilka. Měla by se uklidnit
a připravit na Tedda. Vyděšený výraz jí na sex-appealu určitě
nepřidal.
Zkontrolovala se v zrcadle. Strach měla stále usazený v očích,
tváře pobledlé... Takhle se mu určitě líbit nebude.
Odložila nůž na noční stolek. Zamířila do koupelny, rozsvítila světlo a zavřela se uvnitř. Znovu si sytě rudou rtěnkou objela
rty a přibarvila si i zdravíčka.
Vlasy si nechala volně rozpuštěné, k sexy černým minišatům s výstřihem se to tak dokonale hodí.
Nemohla se dočkat, až Tedd zazvoní u dveří a ona mu půjde
otevřít. Představovala si jeho výraz, jeho mužství, které se okamžitě vzruší a bude se chtít probojovat dovnitř až po kořen.
Sakra, ty seš ale pěkně nadržená, Virginie, zasmála se v duchu. Tak snad Tedd nezklame a tu vášeň pěkně – a možná i několikrát za sebou – uhasí.
Potřebovala sex. Jako každá žena. A dnes měla náladu na pořádně divoký, při kterém by z těla dostala všechnu tu nahromaděnou energii.
Jaký může být v posteli? Postavu měl pěknou – ne extra svalnatou, to rozhodně ne, ale pevnou, sexy... Líbil se jí jeho zadek,
jak ten se musí rytmicky vlnit v pravidelných přírazech!
Z myšlenek ji opět vytrhlo bouchnutí.
Co je kurva zase tohle?
Natáhla ruku ke klice, ale okamžitě ji stáhla, když zaslechla
čísi kroky. Tentokrát byl někdo skutečně nahoře.
Jako zbraň si vzala lak na vlasy, opatrně stiskla kliku k podlaze a vyšla na chodbu, lak namířený před sebe. Nedělala si
žádné iluze, že by jí mohl zachránit život, ale pozdržet vetřelce
by rozhodně svedl.
Chodba zela prázdnotou. Rychle se tedy vydala zpátky
do ložnice, kde nechala nůž.
Okno bylo znovu otevřené.
Zastavila se, vnímala, jak divoce jí buší srdce.
Chtěla se najednou otočit k útěku, seběhnout schodiště a dostat se co nejdřív na ulici, kde by snad našla u někoho pomoc, ale
bylo pozdě. Jakmile udělala krok vzad, narazila na tělo vetřelce.
Srdce jí vyskočilo až do krku, krev v ní přestala vřít – tuhla
a zabraňovala jí v dalším pohybu.
A pak se uvnitř jejího břicha zase něco pohnulo. Tentokrát naléhavě. Naráželo to na její břišní stěnu, stávalo se to agresivnější.
Vetřelec zezadu položil ruku na její břicho a pošeptal jí
do ucha:
„Uklidni to! Uklidni to!“
Virginie nechápala, co se jí tím snaží říct. Celá tahle scénka
jí připadala jako ze špatného snu.
Do jejího domu se někdo vloupal a něco živého se pokouší
dostat z jejího těla!
Prudce se otočila a vykřikla, když před sebou spatřila Tedda.
Joanna proplakala celé odpoledne. S Teddem se něco děje. Nevěděla co, ale najednou... Jako by to nebyl ani on! Tolik ho milovala,
zůstala tu pro něj i po té nehodě, když přišel o rodiče a nezůstal
mu žádný příbuzný. Všechno se zdálo být skvělé a najednou...
Zničehonic...
Právě – zničehonic. Vždycky se tak dějí ty nejhorší věci. Váš
život je dokonalý a v pořádku a najednou – bum! Sesype se jako
domeček z karet.
S matkou ani otcem o tom mluvit nechtěla. Své problémy
si musí vyřešit sama, jejich nejsou. Můžou ji vyslechnout,
Tušení zla | 37
rozhodnutí však bude jen na ní. Nač je tím tedy vůbec zatěžovat?
Lehla si na postel a vzala si do ruky Teddovu fotku, kterou
měla zarámovanou v klasickém dřevěném rámečku.
„Miluji tě, Tedde,“ řekla a fotografii políbila. Pak ji položila
zpátky na poličku, otočila se na bok, zasunula ruku pod polštář
a – dotkla se nějakého papíru.
„Co to kčertu je?!“ zaklela nahlas.
Nadzvedla se na loktech, odsunula polštář a podívala se
na složený list papíru.
Ihned ji napadlo, že ho tam musel nechat Tedd. Bože! Je to
dopis na rozloučenou! Proto tak divně mluvil. Rozešel se s ní,
odjel! Nedokázal jí to říct do očí, a tak místo toho napsal dopis,
strčil jí ho pod polštář a...
Okamžitě papír rozložila. Nebyl tam žádný souvislý text, jen
jména.
Ženská jména.
Jména čtyř děvčat, která se pohřešovala, byla přeškrtnutá
červenou fixou. Za Danielle Normannovou stálo několik dalších
jmen – celkem jich bylo deset!
Na ty úplně poslední se však Joanna nesoustředila. Zajímala ji pátá dívka, jejíž jméno bylo zakroužkované. Virginie
Wilkesová.
Joanna už dál nepotřebovala přemýšlet. Všechno jí bylo jasné.
„Tedd je zabil!“ vykřikla.
Co teď měla dělat?
Popadla telefonní seznam a začala hledat jméno Virginie Wilkesová. Ale nemohla ho najít. Musí to být někdo nový, třeba se nedávno přistěhovala, ještě nebude v tištěném seznamu. Rychle se
tedy připojila k internetu a hledala její jméno v místní databázi.
Našla ho!
Popadla do ruky telefon a číslo vyťukala. Virginie Wilkesová
to zvedla až po třetím zazvonění, zato s pevnou jistotou, že ví,
kdo volá.
„Zastavte ho, Joanno! Prosím! Zastavte ho, jinak mě zabije!“
A pak donutil Virginii zavěsit.
4.
„Joanno... Joanno... Joanno...“
Joanna se prudce otočila. V místnosti s ní někdo byl, volal
její jméno!
„Joanno... Joanno... Joanno...“
Ne, ne, to není možné! Vstala, prudce otevřela skříň, jediné
místo, kde by se někdo mohl ukrývat, ale byla prázdná.
A najednou si uvědomila, že hlas se nerozléhá místností – je
v její hlavě!
„Zachraň nás, Joanno, zachraň nás!“ Hlas na ni naléhal čím
dál víc, otupoval její mysl, takže na chvíli přestala vnímat, kde
se vůbec nachází. Důležitý byl jedině ten hlas.
Co má sakra dělat? Najít Virginii? Zavolat šerifovi?
Ne! Šerifovi volat rozhodně nebude. Musí Tedda najít sama,
přesvědčí ho, aby Virginii neubližoval a... Co pak? Nechá ho jít?
Je tu také možnost, že i jí se bude snažit ublížit. Vždyť ani neví,
jak naložil s těly předchozích čtyř dívek.
Rozhodla se. Najde Tedda sama.
Nejprve se podívá znovu na internet a zjistí si adresu Virginie Wilkesové. Tedd tam na ni bude čekat, to bylo jisté.
Napadlo ji, jestli by si neměla vzít nějakou zbraň. Jenomže
jakou? Nůž? S ním by asi moc nepořídila. A pokud měl Tedd
na svědomí už několik životů, pak by se mu stejně neubránila.
Dobře, udělám to, řekla si v duchu a vyrazila z domu.
„Kam máš tak naspěch?“ zavolala na ni matka z obýváku.
Jistě, jako obvykle se dívala s otcem na vědomostní soutěž. Samotnou ji udivovalo, že jim takový život připadá plnohodnotný.
„Jdu za Virginií Wilkesovou,“ odpověděla po pravdě Joanna.
„Kdo to je?“ podivila se matka, avšak ani ona, ani otec na ni
nepohlédli, nemohli oči odtrhnout od obrazovky.
Joanna pokrčila rameny. Mlčení matku nakonec přinutilo
podívat se na svoji dceru. Bílý stín, který před sebou zahlédla,
ji vyděsil.
„Jsi v pořádku, Joann? Nejsi nemocná?“
„Ne, mami, nic mi není.“
Tušení zla | 39
„Kdo je ta Virginie?“
„Nevím, ale je u ní Tedd.“
„To snad ne! Myslíš si, že tě s ní podvádí?“ vykřikla zhrozeně
matka.
„Ne, mami. Nepodvádí mě s ní.“ Musela si navlhčit jazykem rty. Byla hrozně nervózní, v ústech jí vysychalo a obtížně
vyslovovala.
„Něco se děje, viď?“
To už i otec odvrátil zrak od televize a znepokojeně si dceru
začal prohlížet. Joanna skutečně nevypadala dobře.
„Ano, něco se děje. Prosím tě, pamatuj si, že jdu za Virginií
Wilkesovou. Kdybych se do hodiny nevrátila nebo se neozvala,
volej okamžitě šerifovi.“
„Panebože, Joanno! Proč mě tak děsíš?!“
Proč?!, vykřikla málem Joanna. Ne, teď si nebude takových
infantilních otázek všímat. Odejde s vědomím, že se sem buď
vrátí, nebo ne.
„Prostě to tak udělej, mami.“
Ellen Woodová zírala na dceru s vytřeštěnýma očima, pak
jen přikývla a nezmohla se na jediný protest, když Joanna vyšla
z domu.
Virginie Wilkesová nebydlela daleko. Podle údajů z místní databáze se přistěhovala teprve před čtrnácti dny. Možná ji několikrát i zahlédla, ale zatím nebyl nikdo, kdo by je představil.
Už jen na křižovatku, odbočit vpravo a poté vlevo. Na konci
ulice pak stojí dům – nedaleko lesa. Tam se s Teddem setká
a přiměje ho, aby Virginii nechal být!
Přidala do kroku. Čím dřív tam bude, tím rychleji se celá
záležitost vyřeší. Virginie bude osvobozena a ona si promluví
s Teddem. Možná se jí ho podaří odsud dostat dřív, než přijede
policie. Uprchnou společně a všechno, všechno se vysvětlí!
Jak?! Jsi ještě pořád tak naivní?! Copak ti nedochází, že Tedd
je všechny chladnokrevně zavraždil?!
Ne!, zakřičela na své já v duchu. Tedd nikomu vědomě neublížil. To ta nehoda. Hrozně ho to změnilo. Od těch Vánoc před
dvěma lety už nic nebylo jako dřív.
Tedd Carter byl nadějný student, který vyhrál několik školních mezistátních soutěží ve fotografování. Všichni mu předpovídali velkou budoucnost. Jeho fotografie byly otištěny v časopise National Geographic, když společně s několika dalšími
mladými dobrodruhy putoval Aljaškou. Zkrátka – Tedd měl obrovský talent, který se vidí jednou za dvacet let. V Beckstone ho
považovali za zázračné dítě, ale od noci před dvěma lety se lidé,
co ho znali, rozdělili na dva tábory. Jedni ho považovali za dítě
štěstěny, druzí za zplozence pekla.
Tedd tehdy odjel společně s rodiči převzít další ze svých cen
do Chicaga. Zároveň měli v plánu nakoupit tam vánoční dárky.
Vše probíhalo bez problémů, vánoční shon v Chicagu je nabíjel
zvláštní energií, přesto tento výlet neměl skončit šťastně.
Už při startu mělo letadlo dvě hodiny zpoždění. Proslýchalo
se, že jeden z motorů měl menší technickou závadu. Poté začalo
sněžit, povětrnostní podmínky nebyly zrovna příznivé, ale věž
přesto vydala povolení ke startu.
Tedd cítil, že se něco stane, už když letadlo opsalo kruh nad
letištěm. Seděl u okýnka a chtěl pozorovat noční oblohu. Sníh se
však snášel tak hustě, že nic neviděl.
Zklamaně se opřel, pustil si do ucha nejnovější desku
Nightwish a snažil se nevnímat tísnivý pocit, který v něm každou minutou pozvolna narůstal.
Něco bylo v nepořádku, něco se mělo stát.
Sundal si sluchátka z uší, když i přes muziku zaslechl ženský výkřik.
„Co to bylo?“
Matka s otcem se otáčeli dozadu. Letuška kolem nich pospíchala s vyděšeným výrazem k toaletám a všechny nabádala, aby
se uklidnili, že se jen jedné z cestujících udělalo nevolno. To je
na chvilku skutečně utišilo, ale další výkřik byl tak nelidský, že
nemohlo jít o žádnou obyčejnou nevolnost.
Tedd si rozepnul pás, vstal a postavil se do uličky.
Tušení zla | 41
„Měl by sis sednout, synu,“ zachytil ho za ruku otec, Tedd se
mu však vytrhl. Ten výkřik tu byl znovu!
„Tedde!“ křikla na něj matka. Jen se na ni podíval, zavrtěl
hlavou a vydal se k dámským toaletám.
Najednou se prudce rozletěly dveře toalet a z nich vyběhla vřískající letuška. Vypadalo to, jako by jí něco utrhlo polovinu tváře a nos. Všude kolem ní byla krev. Začala křičet
o pomoc a z posledních sil se snažila dostat ke kabině pilota
a varovat ho.
„Ježíši!“
„Co se jí to stalo?!“
„Panebože, je tady někde doktor?!“
„Kdo jí to udělal?!“
Nikdo z pasažérů jí ale nepomohl. Jejich zájem upoutaly otevřené dveře toalet. S hrůzou čekali, až to, co napadlo letušku,
vyrazí ven.
Tedd nedokázal čekat. Musel něco udělat, ne jen tupě zírat
a otálet, až to přijde ukousnout ksicht i jemu.
Pomalu se blížil ke dveřím. Vnímal svůj dech, který se zrychloval, vnímal pot, který mu vyrazil na čele a přes póry svého
těla cítil neuvěřitelný strach, který se v letadle nahromadil.
Od dveří ho dělily jen dva metry. Pozoruhodné bylo, že se ho
nikdo nesnažil zastavit, nikdo ho nechytil za ruku a neřekl mu:
Chlapče, stůj, tam nesmíš jít! Je to pro tebe moc nebezpečné!
Sedni si na moje místo, já to prověřím!
Bylo mu teprve osmnáct a byl odvážnější než všichni dohromady. A také šíleně zvědavý.
Dotkl se dveří, ještě víc je otevřel a nahlédl dovnitř. Na podlaze ležela nějaká žena, obličejem k zemi.
Vstoupil tam a v tu chvíli se za ním dveře zabouchly.
Nesnažil se otočit a lomcovat jimi, nechtěl se nechat napadnout zezadu. Věděl, že ta žena není mrtvá. Byla to past. A záleželo jen na tom, kdo se do ní chytne.
„Co jsi zač?!“ vykřikl a kopl do jejích žeber botou. Co se mu
mohlo stát horšího než té letušce? Bylo přece jasné, že dnešní
noc tady mají všichni umřít.
„Slyšíš?!“
V tu chvíli tělo vystřelilo ze země, rychlost byla tak vysoká,
že ji sotva stačil okem postřehnout.
Dívala se mu do zpříma do očí, dělilo je od sebe jen několik
centimetrů.
„A kdo jsi ty?“ zeptala se ho žena.
Neříkej jí své jméno!, napadlo ho. Nesmíš jí říct svoje jméno!
„Mně nemůžeš lhát... Tedde! Nechali tě jít samotného... Máš
strach? Ano, máš obrovský strach. Cítím ho z tebe, přímo z tvého těla prýští.“
„Co jsi zač?“ opakoval Tedd znovu.
Žena se ušklíbla. Odhalila tak své zuby, krvavé od toho, jak
jimi před chvilkou napadla letušku. Uvědomila si jeho pohled
a olízla si je jazykem. Krev chutnala tak sladce a dnešní večer jí
nabídne mnohem víc.
„Osud?“
„To se mě ptáš? Myslel jsem, že to víš.“ Jak s ní mluvil, cítil,
že se strach v jeho těle trochu reguluje.
„Zajímáš mě.“
„Co po nás chceš?!“
„Odpověz si sám, čtu v tobě, že znáš odpověď, jen si ji nechceš připustit.“
Naklonila se k němu blíž. Bože, pach z jejích úst byl tak
odporný. Jako kdyby byl blízko nějaké mrtvole. Přitom její
tvář... Ještě před pár minutami to musela být atraktivní žena –
možná si ji i pamatoval, když kolem ní procházel ke svému
sedadlu.
„Jak dlouho si chceš ještě takhle povídat? Nic tím neoddálíš.
Všichni máte společný osud. Všichni.“
„Jak se jmenuješ?“
„Mám mnoho jmen.“
„Třeba?“
Otočila se k němu zády, jen na nepatrný okamžik. Pak se
znovu prudce obrátila. Oblečení na břiše bylo nasáklé krví. Hromadila se, Tedd dokonce slyšel, jak odkapává na podlahu. Vždyť
ona tu nakonec vykrvácí!
Tušení zla | 43
„To se nestane,“ řekla, jako by četla jeho myšlenky. „Je to jen
proces.“
Tedd nepřestal šokovaně zírat na její břicho. Něco se v něm
pohnulo. Panebože! Co to jenom mohlo být?!
Najednou ženu cosi odhodilo na zadní stěnu. Tedd se vyděšeně rozhlížel kolem – jako kdyby s nimi byl uvnitř někdo
další – neviditelný, s ohromnou silou! Vždyť s ní hodil, jako by
vážila jen pár gramů!
Prudký náraz způsobil, že žena ztratila vědomí. Svezla se
na podlahu a zůstala tam nehnutě ležet.
Je mrtvá, proběhlo Teddovi hlavou, ale pak si uvědomil, že
to tak zdaleka není. Jak sama řekla, je to jen proces. Další fáze
jejich konce. Jejich pohřbení zaživa.
Sehnul se k ní, když vytřeštila oči.
„Proboha, pomozte mi! Prosím!“
Tedd už k ní natahoval ruku, když si uvědomil, že to může
být léčka. Rychle ji zase stáhl, narovnal se a ujistil se, že rukou
dosáhne na kliku dveří. Pomalu ji stiskne a pak odsud fofrem
vyrazí pryč! Zabarikádují ji tady, doletí v pořádku na letiště
a tam si s ní už někdo poradí!
„Ježíši! Ježíši!“ zaječela žena a vyděšeně sjela očima na své
břicho. Něco v ní bylo, hýbalo se to!
„Co se to se mnou děje?!“ zakřičela.
Tedd už držel kliku, stačilo jen lehce zatlačit a zmizet, nedívat se až do konce, ale zvědavost mu přikovala nohy k podlaze.
Musel vědět, co bude dál, musel vědět, jak nakonec tahle scéna
skončí.
„Proč tam tak stojíte! Pomozte mi!“ zaječela na něj, Tedd se
však ani nepohnul. Instinkt mu napovídal, že by se neměl vůbec
hýbat, natož se chtít dostat do její blízkosti.
Opatrně rukama sjela ke krví prosáklému svetru. Stále
se to v ní hýbalo, tlačilo se ven a působilo jí to čím dál nesnesitelnější bolest. Zařvala, když uslyšela, jak jí praskla
kůže, jak se v ní vytvořil otvor dostatečně velký na to, aby
to prolezlo.
Rychle si odhrnula svetr.
Tedd cítil, jak se mu zvedl žaludek. Ne, na tohle se nemohl
dívat. Její břicho bylo roztrhané, jako kdyby jí někdo dovnitř
umístil malou nálož a pak ji aktivoval.
Lezlo to ven! Něco černého se prodíralo vnitřnostmi a...
Světlo najednou zhaslo. Toaleta se ponořila do tmy. Pak světlo ještě několikrát slabě zablikalo, ale byly to jen nepodstatné
záchvěvy, které měly každým okamžikem docela odeznít.
Tedd už neváhal ani vteřinu. Stiskl kliku a vycouval ven.
Ještě stačil na dveře vší silou zatlačit, aby se zabouchly, a pak
se do nich opřel zády.
Paluba byla ponořená do tmy. Snažil se na tmu přivyknout.
Vtom světlo znovu lehce zablikalo – a obraz, které tím Teddovi odhalilo, ho naplnil čirou hrůzou.
Cestující seděli klidně na svých místech. Nikdo nekřičel, nikdo neprotestoval. Z jejich tváří zbyly jen krvavé skvrny.
Tedd udělal několik kroků dopředu, nyní už nemělo smysl
zadržovat TO vevnitř. Zdálo se, že ničemu nezabránil. Ve chvíli,
kdy to vylezlo z jejího těla a všude se rozhostila tma, ten kratičký okamžik postačil k tomu, aby ta věc vyvraždila všechny
na palubě. Nebo žena na toaletě byla jen jedna z mnoha?
Tedd se neohlížel za sebe, věděl, že ze záchodků to na něj nepřijde. Bylo to všude kolem něj. Veškerá tma... Tak proč si kurva
nevezme i jeho?! Jak dlouho chce otálet, ukazovat mu šílenost,
kterou napáchalo?!
Stačil se jen tak tak zachytit sedadel, když letadlo začalo
prudce klesat. A pak už si pamatoval jen to, jak se probudil
v lese mezi troskami.
Tedd Carter byl jediný, kdo letecké neštěstí přežil. Nikdy
o tom nebyl schopen nikomu vyprávět, ani Joanně. Nikdo nevěděl, čeho byl svědkem. Kdyby se přiznal, poslali by ho na psychiatrii a cpali do něj prášky do konce života.
Něco si však z toho neštěstí přinesl. Dar. Poznal je. Poznal
všechny, ve kterých to bylo! A věděl, jak je zničit, jak zachránit
jejich další oběti.
Teď už mu nezbývalo moc času. Ale Joanna se blížila. Ukáže
jí, co se v nich skrývá. Ona jediná to může pochopit!
Tušení zla | 45
5.
Joanna se zastavila před domem Virginie Wilkesové. Zdálo se jí
to zvláštní, ale měla pocit, jako by byl ponořený v temnotě. Prohlédla si i ostatní domy v ulici, na ně dopadaly paprsky slunce.
Zavrtěla hlavou, určitě se jí to jenom zdá.
Vystoupala po kamenných schodech ke dveřím a sáhla
na kliku.
Ještě je čas, proběhlo jí najednou hlavou. Ještě je čas zavolat
šerifovi, nechat to na něm a zůstat stranou.
Ne! Nemohla by něco takového Teddovi udělat. Pokud je
s Virginií, pokud skutečně ublížil čtyřem předchozím dívkám,
tak potřebuje pomoc!
Stiskla kliku a přitáhla dveře k sobě. Panty tiše zavrzaly. Uvnitř domu panovala tma, někdo zatáhl úplně všechny
závěsy.
Joanna za sebou dveře tiše zavřela a snažila se co nejrychleji
přivyknout na tmu a orientovat se v ní.
„Tedde?“ zavolala.
„Jsem přímo před tebou,“ ozval se okamžitě.
Joanna přimhouřila oči. Ano, před sebou skutečně zahlédla
obrys lidského těla, navíc bezpečně poznala jeho zastřený hlas.
„Co to děláš, Tedde?“
„Brzy mě pochopíš, zatím zůstaň tam, kde jsi, Joanno.“
„Ne, Tedde.“ Opatrně k němu vykročila. Studovala ve škole
psychologii a věděla, jak je důležité s ním mluvit, přimět ho,
aby neudělal nějakou hloupost, aby jí důvěřoval, protože ona je
na jeho straně, chce mu pomoct.
„Stůj, Joanno! Nebo si ublížíš!“
Jeho varovný hlas ji zarazil.
„Ublížil bys mně?“ zeptala se.
„Ne! Ne!“ vykřikl. „Nechápeš to! Musíš se mít na pozoru
před ní, Joanno! Ona je nebezpečná!“
Joanna přikývla a natáhla k němu ruku. Doufala, že z této
vzdálenosti její gesto postřehl. Ano, určitě ano, protože náhle
sklopil hlavu.
„Tedde... Pojď, prosím... Vyjdeme odsud ven, dostanu tě bezpečně z Beckstone... Slibuji! Já ti chci jenom pomoct!“
„Ty to nechápeš, Joanno.“
„Tak mi to vysvětli.“
Tedd polkl. Věděl, co jí probíhalo hlavou, myslela si, že
všechny zabil jen z pouhého šílenství. A jediný způsob, jak jí
dokázat pravý opak, bylo ukázat jí Virginii. Počítal s tím, proto
se na to připravil.
„Dej mi ruku,“ řekl.
Joanna zaváhala. Mohla mu ještě věřit? Co když ji někam
zatáhne a ublíží jí dřív, než uplyne jedna hodina a vrazí sem
šerif se svými muži?
„Neměj strach...“
Rozhodla se. Chytila ho za zpocenou ruku a nechala se jím
vést.
„Tak je to v pořádku, ničeho se neboj,“ usmál se na ni. Cítila,
jak jí projel neuvěřitelný strach. Jeho původcem nebyl Tedd, ale
něco jiného.
„Musíš být statečná,“ opakoval jí Tedd. Konečně úzkou chodbou došli k další místnosti. Dveře do ní byly zavřené. Nejspíš
proto, aby Joannu ihned nevyděsil.
„Co je tam?“
„Něco zvláštního.“
„Zvláštního?“
„Musíš se sama přesvědčit.“
„Mám z tebe strach, Tedde.“
„Až uvidíš, co ti chci ukázat, už tě pak nebudu děsit já.“
Joanna se k němu otočila s poslední nadějí. „Tedde, ještě pořád je čas. Máme šanci se odsud dostat.“
„Vím, že sem brzy dorazí policie, Joanno.“
Dívka polkla. Jak to mohl vědět? Poznal to z jejího chování,
z jejího hlasu? Přitom se snažila působit tak přirozeně, jak jen
to daná situace umožňovala.
„Nedělej si s tím starosti, jinak to ani skončit nemůže. Teď
ti chci ukázat Virginii, pojď.“ Otevřel dveře a zavedl Joannu
dovnitř.
Tušení zla | 47
Panovala tam tma, stejně jako v ostatních částech domu.
„Jen chvilku, rozsvítím ti.“
Joanna zůstala stát na kraji místnosti. Slyšela Tedda, jak se
pohybuje potemnělou místností, jako kdyby ji znal od narození. Zanedlouho nahmatal vypínač a rozsvítil. Místností se náhle
rozlilo slabé červené světlo. Joanna měla pocit, jako by se ocitla
v nějaké laboratoři.
„Tamhle,“ ukázal Tedd. Joanna se podívala tím směrem a poprvé v životě spatřila Virginii Wilkesovou. Byla nahá, připoutaná k pevnému stropnímu osvětlení, v ústech měla roubík, aby
nebylo slyšet její výkřiky.
„Ježíši, Tedde!“ zakřičela Joanna.
„Ježíš nám z týhle kaše nepomůže, Joann,“ řekl Tedd a přistoupil k Virginii, aby Joanně ukázal vše, co ho mělo v jejích
očích ospravedlnit.
Virginie se pokoušela křičet, ale skrz roubík se jí dařilo vydávat jen neartikulované výkřiky. Očima se obracela k Joanně,
prosila ji o pomoc.
„Pozorně se podívej,“ říkal Tedd a sáhl Virginii na břicho.
Ta se mu pokoušela uhnout, Tedd ji však pevně chytil pravou
rukou a levým ukazováčkem jezdil okolo jejího pupíku.
„Tedde!“ vykřikla Joanna. „Pusť ji, prosím! Nech ji jít!“
Tedd na ni udiveně pohlédl.
„Co to říkáš?!“
„Nech ji jít, Tedde! Kvůli mně, prosím!“
Tedd se napřímil, vážně pokýval hlavou. „Vím, není snadné to pochopit. Taky jsem ti ještě neukázal všechno. Podívej se
na její břicho, pozorně. Klidně pojď blíž, ještě to nezačalo.“
Joanna postoupila dopředu o dva kroky. Měla tak Tedda
nablízku. Kdyby se chystal Virginii něco udělat, mohla by ho
zadržet.
„Tady,“ prsty opět kroužil po Virginiině břiše. „Sleduj...“
A Joanna zaměřila svůj zrak na její břicho a viděla, jak se
v něm najednou něco pohnulo. Trhla sebou a vykřikla.
„Vidělas to?!“
„Ježíši...“
„Vím, co tam je, a musím toho svět zbavit, Joanno, jinak se
stane něco hrozného! Jakmile se to dostane ven, zničím to světlem! Teď to ještě chvíli musím uklidňovat temnotou, ale pak...“
„Panebože, Tedde! Vzpamatuj se! Co se s tebou sakra děje?!
Ona je těhotná! Je těhotná! Nosí v sobě dítě!“
Tedd popošel směrem k ní, prstem jí nadzvedl bradu, aby se
mu dívala zpříma do očí, a zavrtěl hlavou.
„Oklamala tě. Jako by oklamala miliony jiných.“
„Tedde! Je těhotná!“ zakřičela Joanna, jako by tím snad mohla Tedda vzpamatovat, přivést ho zpět do normálního světa a vysvětlit mu, že se snaží udělat něco hrozného!
„Není těhotná, Joanno. Ukážu ti to.“
Otočil se k ní zády, přešel ke stolku a vzal si z něj nůž, kterým se původně chtěla Virginie bránit.
Držel nůž pevně v rukou a nevnímal Virginiino vzlykání. Pokoušela se před ním neustále uhýbat, ale silně ji sevřel a mohl
se tak připravit ukázat Joanně pravdu.
Joanna popadla do ruky první věc, kterou uviděla – keramickou vázu, jež stála na stolku hned vedle dveří. Pomalu přešla
k Teddovi a...
Otočil se a prudce ji odstrčil stranou, keramická váza jí vypadla z rukou a rozbila se o podlahu.
Joanna ztratila rovnováhu a při nárazu do dveří se uhodila
do hlavy. Najednou se jí zatmělo před očima, pomalu se sesouvala k zemi a upadala do bezvědomí.
„Joanno!“ zaslechla ještě Teddův hlas, dál už ale nic nevnímala.
Probrala se. Hlava jí šíleně třeštila a bolestí chvíli nedokázala
ani otevřít oči. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak se pokoušela Tedda zneškodnit úderem vázy, ale byl rychlejší, odhodil ji,
udeřila se do hlavy a...
Co dál? Co se stalo dál? Jak dlouho byla v bezvědomí?
Musí otevřít oči! Musí se přinutit!
Tušení zla | 49
Okna už nebyla chráněna závěsy, bylo roztaženo.
Pomalu se posadila. Zvykala si na příliv světla, které každým okamžikem sláblo, jak slunce zapadalo.
Sakra, sáhla do něčeho lepkavého. Podívala se na dlaň pravé
ruky – byla na ní krev. Oči jí vystřelily k místu, kde předtím
viděla Virginii.
„Panebože!“ zakřičela.
Virginie byla stále spoutaná, všude kolem ní byla kaluž krve
a její břicho... Bylo... Ne... Kdyby ho Tedd rozpáral nožem... Vypadalo to, jako by jí břicho roztrhal rukama.
Zakryla si dlaní ústa, měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
Vstala a přešla k bezvládnému tělu.
„Cos jí to proboha provedl, Tedde?“
Dotkla se jejího obličeje, plného utrpení a bolesti. Virginie
najednou vytřeštila oči. Joanna zaječela a uskočila stranou.
„Ježíši! Ježíši!“ křičela. Virginie byla ještě živá. Zdálo se, jako
by se jí snažila něco sdělit, chtěla pohybovat ústy.
Joanna se k ní opět přiblížila. Strhla jí roubík z úst a sledovala, jak se Virginie snaží otevřít ústa, jak vkládá poslední síly
do slov, která chtěla Joanně sdělit. Málem se jí podařilo vyslovit
Teddovo jméno, než jí hlava klesla bezvládně dozadu.
Dveře do místnosti se prudce rozletěly. Dovnitř vpadl šerif
Chris Bruno se svými muži.
„Joanno!“ vykřikl. „Kde je Tedd?!“
„Já nevím,“ obrátila se k němu dívka.
„Podívej se, co má na svědomí! Podívej se na tu šílenou zkázu! Přece nechceš, aby mu to celé prošlo jenom tak! Zavraždil
i Danielle! Její tělo jsme našli kousek za Beckstone!“
„Já opravdu nevím, kde teď je, šerife!“ Najednou se celá rozklepala, povolily jí nervy. Uvědomila si, co prožila, v mysli jí
dokola proudily obrazy posledních minut.
„Ublížil ti?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, neublížil.“
„Fajn! Tak se dáme do práce, chlapi! Musíme ho co nejdřív
najít! Teď! Ty tu počkáš, Stevene! Chci, abys zajistil místo činu.
Pošlu ti sem koronera!“
Joanna tak osaměla se zástupcem šerifa, Stevenem Harketem. Chvilku se na ni jen díval, nebyl schopen slova. To, co viděl
v lesích, další oběť, kterou našli tady... Proboha, zaživa jí rozpáral břicho! Parchant! Nevydržel se od Joanny držet stranou.
Rozhodl se, že si na ní vybije vztek, než se vrátí šerif a dá mu
další pokyny.
„Tos to ani netušila?!“ obořil se na ni.
Joanna se zamračila a instinktivně ustoupila. Pořád jí šíleně
třeštila hlava. Chtěla být doma, v bezpečí, nikdy si neprožít minuty, které prožila dnes tady.
„Co jsem měla tušit?!“
„Že je zabil! Tys to věděla, co?! Vědělas to a krylas ho!“ Teď
už byl jen krok od ní, vší silou se rozmáchl a udeřil ji.
Joanna narazila o stěnu.
„A já se teď postarám o to, aby sis to odpískala společně
s ním!“
Joanna se nevěřícně dívala, jak se k ní zástupce šerifa přibližuje. V ruce držel obušek, kterým se chystal dát jí lekci. Až
se vrátí šerif, namluví mu, že ji tak zřídil Tedd Carter. Za tak
krátkou chvíli, co s ní tady šerif mluvil, si nemohl všimnout, že
nemá ani škrábnutí.
Dívka zvažovala své možnosti. Viděla, že má po ruce křišťálový tác. Otázkou zůstávalo, jak později vysvětlí, že napadla
zástupce šerifa. Uvěří ji? Bude vůbec někdo, kdo bude ochoten
věřit dívce, která chodila s masovým vrahem?
Už se nerozmýšlela. Popadla tác a vší silou udeřila zástupce
do hlavy. Ten se okamžitě zhroutil k zemi. Joanna se k němu
sehnula – nahmatala tep. Uvažovala, jak dlouho zůstane
omráčený.
Tedd! Musí najít Tedda!
K domu právě přijížděl koroner. Stoupla si před jeho vůz
a čekala, až vystoupí.
„Pane Barry, potřebuju vaše auto!“ vykřikla.
Thomas Barry, šedesátiletý koroner, se na ni nechápavě podíval. „Teddovi už nepomůžeš, Joanno. Právě mi volal šerif. Celé
je to divné, nechce se mi tomu snad ani věřit.“
Tušení zla | 51
„Co se stalo?“
„Vypadalo to prý, jako by na ně za městem čekal. Nastala
honička, Tedd je navedl na most nad řekou a nezvládl řízení.
Vůz se zřítil do vody.“
„To není pravda,“ zašeptala Joanna. Neměla už ani sílu
to zakřičet. Tedd přece nemůže být mrtvý! I přes to, co udělal – chtěla mu pomoct! Všechno muselo začít tou nehodou!
Až od té doby se začal chovat – zvláštně – jinak bylo vše
v pořádku!
Vytryskly jí slzy.
„Joanno, musíš být statečná.“
„On není mrtvý! Tedd nemůže být mrtvý!“
Thomas Barry ji objal. Položila si hlavu na jeho rameno a plakala. Znala ho od dětství, před ním mohla dát naplno průchod
svým citům, přestat se ovládat.
„Potápěči už jsou určitě na cestě, pokusí se vylovit auto.“
Joanna nepřestávala plakat. Její život... Stačil jeden jediný
den a všechno je jinak. Co bude dál? Co si bez Tedda počne a jak
se vůbec vyrovná s tím, že zavraždil čtyři mladé ženy?
„Kde je zástupce Harket?“
„Uvnitř,“ hlesla Joanna. „To prase se mi pokoušelo pomstít
za Tedda.“
Barry se na ni udiveně podíval.
„Praštila jsem ho, je v bezvědomí.“
„Podívám se na něj, neměj strach.“
Ale Joanna měla strach. Zmocnil se jí jako nikdy předtím. Její
život byl najednou prázdný. Plánovala si společnou budoucnost
s Teddem. Byl pryč. Zradil ji. Co pro něj vůbec mohla znamenat,
když byl schopen ponížit ji před celým městečkem?
Stála tak venku několik minut. Barry mezitím vyvedl zástupce šerifa na čerstvý vzduch. Nenávistně se na ni podíval
a zakřičel:
„Tohle si odskáčeš, ty jedna děvko!“
„To si odskáčeš jedině ty, Harkete! Není to poprvý, cos napadl ženu! Klidně jsi tím vrahem mohl být ty! Přiznám se, že by
mě to ani moc nešokovalo!“
Barryho slova na zástupce zapůsobila jako ledová sprcha.
Zmlknul a jen si Joannu zlostně měřil.
Kolem půlnoci se konečně podařilo vytáhnout z řeky Teddovo
auto. Jeho tělo bylo uvězněné za volantem, nepodařilo se mu
z vozu dostat, i když se o to podle všech známek pokoušel. Ale
při nárazu do mostu a následném pádu se jeho tělo zaklínilo
pod volant. Zvládl jen otevřít dveře a rozepnout si pás.
Joanna opustila Beckstone den po Teddově pohřbu. Byla rozhodnutá se sem už nikdy nevrátit. Všichni ji nenáviděli. Byla
přítelkyní vraha jejich dětí!
Litovala jen rodiče, kteří tu zůstali. Ale nechtěli začínat znovu, rozhodli se raději snášet pohledy a urážky sousedů. Časem
se to uklidní, utěšovali se. Časem se na všechno zapomene.
Joanna věděla, že zapomenout nedokáže. Musela odjet. To
byla její jediná šance na budoucnost.
Tušení zla | 53
Část druhá
Příchod zla
1.
Joanna Woodová zavřela kufr a přemýšlela, zda si s sebou vzala
všechno, co bude nutně potřebovat. Doklady byly nejdůležitější,
ostatní si mohla přinejhorším koupit cestou, nebo pak přímo
v Beckstone.
Nečekala, že se bude domů vracet tak brzy. Vlastně vůbec
nepředpokládala, že se do Beckstone ještě někdy vrátí. Otcova
smrt ji zaskočila. Když jí to matka dnes zavolala, nedokázala ani
nic říct, jen se rozplakala. Vyčítala si, že vůbec připustila, aby
se s pomluvami a zlem v Beckstone vyrovnávali sami. Utekla
možná jako zbabělec, ale nevěděla, co jiného se svým životem
počít.
Našla si slušně placenou práci jako asistentka v jedné washingtonské advokátní kanceláři a snažila se dát svůj život
do pořádku. Hlavně zapomenout.
Minulost se jí však připomněla mnohem dřív, než měla
v plánu.
Zazvonil jí mobil, byl to Andrew, jeden z právníků a zároveň
společníků advokátní kanceláře. Už od prvního dne to mezi nimi
jiskřilo, pochopil však, že nemá žádnou šanci, neboť oplakávala
mrtvého přítele. Ovšem jak se zdálo, jen tak se nevzdával.
„Ahoj, Andrew,“ pozdravila ho, posadila se na postel a dívala se na město. Byt sehnala také celkem rychle, na doporučení
spolužačky, která měla známou v realitní kanceláři. Bydlela
v jedenáctém patře a výhled na noční město byl okouzlující.
„Ahoj, napadlo mě, že ti zavolám. Doufám, že tě neruším.
Vím, jak ti teď musí být a... Neměla bys být takhle sama.“
Joanna vzdychla.
„Jsem ráda, že jsi zavolal. Nenesu to zrovna moc statečně.“
„Co kdybych jel s tebou?“ navrhl najednou. Joannu to na okamžik zaskočilo, zamyslela se nad tím, ale musela odmítnout. Jak
by se mohla v Beckstonu ukázat s novým mužem jen rok poté,
co zemřel Tedd?
„Ne, to nejde.“
„Proč ne?“
„Andrew, někdy jsi šíleně tvrdohlavý.“
„Vím to. Nechci tě prostě nechat samotnou. Je mi tvého táty
líto. Viděl jsem, jak tě to sebralo, a nemyslím si, že je nejlepší
nápad nechat tě řídit samotnou.“
Na druhou stranu měl Andrew pravdu. Cesta domů nebude
právě nejkratší, navíc jízdu v noci nikdy nevyhledávala. Začala
nad tím pomalu uvažovat a Andrew si všiml pauzy, která vznikla
mezi odpovědí. A jako právník na ni dokázal ihned zareagovat.
„Tak co ty na to? Jsem sbalený za chvilku, stavím se pro tebe
a odvezu tě.“
Joanna ještě chvilku váhala. Co tomu řekne máma? Bude naštvaná, když na tátův pohřeb přivede cizího člověka?
„Za jak dlouho tu můžeš být?“
„Tři čtvrtě hodiny?“ To se mu zdálo reálné vzhledem k tomu,
že dopravní špička v tuto chvíli docela polevila.
„Fajn. Počkám na tebe. Pak mě jen prozvoň, až budeš dole.
A Andrew?“ zvýšila hlas předtím, než stačil položit telefon.
„Děkuji.“
„Nemáš zač, Joann, rád to pro tebe udělám.“
Joanna odložila mobil na stolek. Má ještě tři čtvrtě hodiny čas. Věděla, že ho vyplní vzpomínkami, hlavně na otce.
Milovala ho, když ji bral na koně, když ji učil střílet z luku.
Vždycky chtěl syna, jenže matka mu ho nemohla dát. Porod
Joanny byl komplikovaný a podruhé už se Ellen otěhotnět
nepodařilo.
Zlom nastal kolem jejích dvanáctých narozenin. Otec přišel
o práci. Firma na zpracování dřeva, ve které působil jako účetní,
krachovala. Propustili ho jako jednoho z posledních. Dlouho se
z toho vzpamatovával, těžce snášel odmítnutí žádosti o přijetí
od větších firem, které měly zájem pouze o perspektivní mladé lidi. Nakonec přijal místo v místní malé firmičce, která se
zabývala zpracováním odpadů. Zůstal sice u své účetnické praxe, ale nudil se. Veškerý volný čas pak trávil u televize, hlavně
u soutěží. Normální život odsunul na druhou kolej a Joanna to
pociťovala s lítostí.
Tušení zla | 57
Když opouštěla Beckstone, těžce se s tím smiřoval. Jeho malá
holčička... Od dětství mu byla nablízku a teď najednou odchází.
Frank měl Tedda moc rád, hlavně proto, že se chtěl usadit v Beckstone. Pak poznal jeho důvody, jeho temnou stránku a udělal si
na věci jiný názor, ale... Do té doby bylo všechno perfektní.
Joanna otevřela šuplík nočního stolku a vytáhla z ní Teddovu
fotografii. Otec zemřel jen o dva týdny později, než minulý rok
Tedd. Mělo to nějakou spojitost? Ne, určitě ne, ubezpečovala se
rychle.
Stále si v duchu opakovala, jak mohla být tak hloupá a nepoznat, že se Tedd od té nehody změnil? Zešílel a ona si toho
ani nevšimla. Obviňovala se, že to došlo tak daleko. Zemřelo pět
žen.
Joanna cítila, jak jí nervozitou polévá horkost. Musela se jít
opláchnout studenou vodou. Když se v koupelně spatřila v zrcadle, uvědomila si, jak za ten rok citelně zestárla.
V ložnici znovu zkontrolovala, že si do kufru dala všechny
potřebné osobní věci, pak ještě zalila květiny, aby na pár dnů
vydržely, a čekala na Andrewa.
Dorazil přesně. Ale neprozvonil ji, jak byli domluvení. Zazvonil přímo u jejích dveří, aby jí pomohl s kufrem.
„Tos nemusel, Andrew, zvládla bych to sama. Ale děkuji ti,
vážně.“ Usmála se a políbila ho na přivítanou na tvář.
Andrew Reed byl dvaatřicetiletý vysoký atlet, s hnědými,
krátce zastřiženými vlasy, hladce oholenou ostře řezanou tváří
a černýma pronikavýma očima. Velkou popularitu měl u klientek, které si z řady právníků jejich společnosti vybíraly snad
zásadně jeho. Joannu to vždy velmi pobavilo. I Andrew se tím
bavil a za celý rok její kariéry u společnosti ji ani jednou nezklamal tím, že by se zapletl s klientkou.
„Kde máš kufr?“ zeptal se a nakročil dovnitř. Měl na sobě
plátěné kalhoty a volnou modrou košili, která kontrastovala
s jeho snědou tváří.
„V ložnici,“ odpověděla a ukázala do místnosti.
„Musím říct, že to tu máš útulně zařízený,“ říkal, když procházel bytem.
„Díky. Ale není to ještě ono. Chtěla bych udělat nějaké změny, ale na to není peněz nikdy dost.“
„Tak zažádáme o zvýšení platu,“ zazubil se na ni.
Joanna se posmutněla usmála. Najednou byla vděčná,
že se k ní Andrew připojí. Sama by cestu domů asi skutečně
nezvládla.
„Mám tě ráda, Andrew,“ řekla najednou a teprve když se
na ni překvapeně otočil, uvědomila si, že myslela nahlas. Teď se
s tím však už nedalo nic dělat.
„Taky tě mám rád, Joanno.“ Zadíval se jí upřeně do očí. Joanna se k němu rychle otočila zády, aby skryla nervozitu.
„Zase jsem řekla něco, co se teď asi nehodí. Omlouvám se.“
„Proč by ses omlouvala?“ podivil se, odhodlaný využít situace, kterou ani jeden z nich nemohl předvídat.
„Vídáme se každý den v kanceláři, jsme kolegové, přátelé –
a já jsem nikdy neskrýval, že mám zájem být víc než jen přítel,
kterému se občas můžeš svěřit se svým problémem.“
Joanna napočítala do tří, obrátila se k němu a přikývla.
„Já... Já... Cítím to samé, jen nejsem schopná překročit tu
prozatímní bariéru. Připadá mi, že bych tím Tedda zradila, je
ještě příliš brzy. Teď mi zemřel otec a...“
Andrew jí skočil do řeči: „Joanno, uklidni se. Nejsem přece
žádnej zabedněnec, abych na tebe tlačil. Máme čas.“
To Joannu okamžitě uklidnilo.
„Tak půjdeme, ne?“ usmál se Andrew, popadl kufr a vyrazil
z bytu ven.
Joanna ho následovala, vzala si ještě kabelku, klíče a pak už
jen za sebou pozamykala.
Vždy obdivovala Andrewovo černé porsche se stahovací střechou. Pro ni, dívku z maloměsta, to bylo něco jako z jiného
světa, něco nedostupného. Teď měla pocit, jako by pro ni přijel
princ na bílém koni.
„Nasedat, dámo, a vyrážíme!“
Tušení zla | 59
Andrew položil kufr za sedačky a spěchal otevřít Joanně
dveře. Jindy by si to parádně užívala, snad by se i schoulila Andrewovi do náruče, až by se usadil za volant. Teď by jí to připadalo hrozné – kvůli otcově smrti.
„Mám stáhnout střechu?“
„Ne, ve městě ne.“
„Fajn.“
Andrew zadal v navigaci název městečka a mohli vyrazit.
Joanna se pohodlně uvelebila, dokonce měla i velký prostor pro
nohy, takže nemusela mít z dlouhé cesty žádné obavy.
„V cíli bychom měli být za tři hodiny,“ řekl Andrew, když se
podíval na odhadovaný příjezd na displeji navigace.
„To bychom takhle večer mohli zmáknout,“ přikývla Joanna
a pozorovala, jak lehce Andrew řídí.
„Jak dlouho máš řidičák?“
„Jen co to šlo, tak jsem nasednul do auta a od té doby jsem
z něj už nevylez.“
„Je to vidět, řídíš dobře.“
„Díky, ale víš, co se říká? Nechval dne před večerem.“
„Jsi pověrčivý?“
„Trochu. Ne, žertuji. Jen mě to teď tak nějak napadlo.“
„Aha. Já pověrčivá jsem, to víš, holka z maloměsta.“
„Proč se tak srážíš?“ podivil se. Už delší dobu mu vadilo, jak se
Joanna podceňovala, přitom měla lepší znalosti než kdejaká holka z Washingtonu, která dokončila tu nejprestižnější univerzitu.
„Asi je to zvyk. Podle mě to dělají všichni, co přijdou do velkoměsta z nějakého zapadákova.“
„Zapadákova? Vždyť Beckstone je odsud pár hodin, to není
žádnej zapadákov.“
„Hm.“
Andrew si povzdechl. Joanna potřebovala pořádně povzbudit
sebevědomí. A on byl odhodlaný jí v tom pomoct.
Joanna zavřela oči. Cítila se fajn v Andrewově blízkosti. Věřila mu, měl o ni starost a neváhal pro ni něco udělat. Vážila si
jeho přátelství a nechápala, co na ní vlastně vidí. Připadala si
tak obyčejná, nicotná...
„Nad čím tak dumáš?“
„Nad svým životem.“
„Sebelítost škodí kráse.“
„Tak to se mě netýká. Nikdy jsem krásná nebyla.“
„Joanno!“ zvýšil hlas. „Jsi krásná ženská, sakra! Kolikrát ti
mám říkat, jak jsi zajímavá a chytrá a že mi je v tvé přítomnosti
dobře?!“
Joanna se kousla do rtu. „A ostatní?“
„Chceš, aby si o tobě lidé mysleli jen to nejlepší?“
„Ano.“
„Tak se přestaň litovat a ukaž jim, kdo doopravdy jsi!“
„Jsem pitomá, promiň, musím ti lízt hrozně na nervy.“
„Leze mi na nervy, jak se pořád podceňuješ, jak se lituješ
a jak se omlouváš!“ vystartoval na ni již Andrew. Nemůže s ní
pořád zacházet jako v bavlnce, nějak to na ni neplatilo.
Tentokrát na to neřekla nic. Přemýšlela o jeho slovech. Možná by se opravdu měla změnit. Přijali ji do prestižní právnické
firmy, jako osobní asistentku. Takovou pozici přece nemůže zastávat každý.
„Mám strach setkat se s matkou.“
„To bude dobrý, Joann. Pokud chceš, budu celou dobu s tebou.
Když mi matka zemřela při autonehodě, dlouho jsem se s tím nemohl smířit. První chvíle jsou hrozné, ale člověk musí žít dál.“
„Nechala jsem je tam, po tom všem, co se stalo.“
„Nikdy jsi vlastně neřekla, jak zemřel tvůj přítel.“
„Asi bych to nedokázala.“
„Možná by se ti ulevilo.“
„Kdybych ti řekla jen třetinu, přestal bys mít o mě zájem.
Vysadil bys mě v Beckstone před naším domem a rychle se rozjel zpátky do Washingtonu.“
„To si o mně myslíš?!“ vykřikl.
„Chci tím jen sama sobě zabránit ti to říct.“
„Já... Já už vážně nevím, jak ti mám říct, že mi můžeš důvěřovat, že všechno, co řekneš, zůstane mezi námi.“
„Budeš přísahat na bibli?“ pokusila se o žert.
„Klidně.“
Tušení zla | 61
„Určitě jsi někdy slyšel jméno Tedd Carter...“
Andrew přikývl. „Jistě. Není to ten, co zabil pět žen v... Kde
to jen bylo? Počkej! To bylo u vás v Beckstone?!“
„Přesně. U nás v Beckstone. A Tedd Carter byl můj přítel.“
Andrew zabrzdil. To, co mu teď Joanna řekla, mu úplně vyrazilo dech. Ona a Tedd Carter? Ona a masový vrah?
Joanna natáhla levou ruku k palubní desce a stiskla výstražné znamení. Andrew si to okamžitě uvědomil a zajel rychle
ke kraji vozovky, aby co nejméně překážel projíždějícím vozům,
které odbočovaly na výjezd z města.
„Už chápu,“ promluvil po chvilce. „Už chápu, proč se cítíš
tak špatně. Proboha. Je mi to moc líto, Joann. Musela sis projít
hrozným peklem.“
„Byla jsem u poslední oběti – Virginie Wilkesové. Mohla jsem ji zachránit, ale nedokázala jsem to. Tedd byl silnější.
Ona... Ona.... Čekala dítě. Viděla jsem, jak se v ní hýbalo a on ho
z ní vyříznul. Ten plod snad policie ani nikdy nenašla, nechtěla
jsem pak už nic vědět.“
„Byla jsi hrozně statečná, když jsi dokázala opustit domov
a přestěhovala se do Washingtonu.“
„Hlavně jsem byla zoufalá. Ztratila jsem přítele, viděla jeho
hrůzný čin a málem se kvůli tomu stala obětí zástupce šerifa,
který si na mně chtěl vybít vztek. Nedokázala jsem snést nenávistné pohledy místních lidí, probodávaly mě na každém kroku,
obviňovaly mě, že jsem nic netušila, že jsem s ním chtěla žít
po zbytek života!“
Andrew k ní natáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři. „Teď už
bude všechno dobré, uvidíš.“
„Vracím se domů, na povrch znovu vyplavou vzpomínky.
A i kdybych se je snažila potlačit, budou tam lidé, kteří mi vše
rádi ze zlomyslnosti připomenou.“
„Jsem s tebou.“
Chytila ho pevně za ruku, aby se ujistila o jeho přítomnosti,
aby se vedle ní nerozplynul jako vzduch.
„Nenecháš mě tam samotnou, viď, Andrew?“
„Neboj,“ usmál se na ni. „Přece jsem ti to slíbil.“
„Mám tě moc ráda.“
„Taky tě mám moc rád.“ Chtěl by říct – miluji tě – ale teď se
to zoufale nehodilo. Byla tak vystrašená.
Vypnul výstražná světla a zařadil se do odbočovacího pruhu.
Cítil, že se mu Joanna během několika málo minut přiblížila víc,
než kdyby spolu strávili další rok v práci. A byl za to vděčný.
Poznal, že ani on jí není lhostejný a po dlouhé době se tak cítil
konečně šťastný.
Tušení zla | 63
2.
Joanna vykřikla, když Andrew prudce sešlápnul brzdu.
„Co se děje?“
„Něco přeběhlo přes cestu,“ zašeptal Andrew a vypnul motor, aby se zaposlouchal do noci. Světla nechal rozsvícená. Přemýšlel, jestli se TO ještě vrátí.
Joanna se snažila rychle zorientovat, kde jsou. Všude kolem
byl jen les a před nimi dlouhá rovná silnice. Musela usnout
hned za sjezdem z dálnice.
„Ve zdejších lesích žije hodně zvířat.“
„Počkej tady.“ Rozepnul si pás, zalovil v přihrádce před Joannou a vytáhl z ní baterku. Zkontroloval, jestli svítí, pak se znovu
podíval na silnici a otevřel dveře.
„Ty hodláš jít ven?“ vykřikla Joanna.
Zarazil se a otočil se k ní s výrazem, který jasně říkal, že ho
ničím neodradí. „Chci se tu porozhlédnout.“
„Proboha proč? Nemůžeme prostě jet dál?!“
Ale to už ji neposlouchal. Zavřel za sebou a pomalu obešel
auto. Baterkou přitom mířil mezi stromy.
Joanna zavrtěla hlavou – co tím sakra sleduje? Jestli mu přes
cestu přeběhlo nějaké zvíře a nepřejeli ho, tak měl jet prostě dál
a ničeho si nevšímat.
A co má teď dělat ona? Sedět uvnitř a čekat, až ho nějaká
příšera zatáhne do lesa a roztrhá ho jako v nějakém béčkovém
hororu?
Vystoupila z vozu a zamířila rovnou k Andrewovi.
„Andrew...“
„Pst!“ okřikl ji. Zůstal stát a baterkou mířil před sebe do hlubin lesa. Nemohl jí říct, že to, co jim přeběhlo přes cestu, nebylo
normální zvíře. Připomínalo mu to něco lidského. Jakoby křížence člověka a nějaké šelmy.
„Pojď zpátky do auta!“ zakřičela na něj Joanna, když najednou zaslechla ten zvuk. Vycházel kousek od nich. Připomínalo
to vrčení psa.
„Co to krucinál je?“
„Jdi do auta, Joanno!“ přikázal jí Andrew. Vypadalo to, jako
by se snad chtěl vydat do lesa a zjistit, co ten zvuk vydává.
„Andrew! Tady končí veškerá sranda! Jdem oba zpátky!“ Jak
zesílila hlas, aby Andrewa svedla z jeho šíleného nápadu, zvíře
zavrčelo tak hrozivě, že jí naskočila husí kůže po celém těle.
„Hned, Andrew!“
Najednou se to k nim začalo rychle přibližovat. Proráželo si
to cestu okolo stromů, houštím, a vrčelo vzteky.
Joanna se rozeběhla zpátky k autu. To byla jediná záchrana.
Když nasedla dovnitř, zjistila, že i Andrew dostal rozum. Skočil
za volant, zamkl dveře a otočil klíčkem. Auto naštěstí ihned nastartovalo. Andrew zařadil a šlápnul na plyn.
„Ježíši, co to tam mohlo bejt?“
Joanna se střetla s jeho očima, měl strach, ještě teď... „Podle
mě jsme narazili na zdivočelýho psa. Měli jsme rovnou pokračovat v cestě, když jsme mu nijak neublížili.“
„Zdivočelýho psa? Nevidělas, když to přeběhlo přes silnici,“ oponoval jí a hřbetem ruky si utřel pot z čela. „Ne, ne!
Tohle pes nebyl, Joanno. Vypadalo to jako nějakej... mutant
nebo co!“
Joanna už byla unavená cokoli Andrewovi vyvracet. Chtěl
vidět monstrum, měl ho mít. Ona sama byla přesvědčená, že
na ně chtěl zaútočit zdivočelý pes, a tím to pro ni skončilo. Škoda, že neviděla oči, které je pozorovaly ze tmy. Ty oči totiž byly
lidské.
„To snad ne!“ probral ji po chvilce z dřímoty opět Andrew. Joanna k němu otočila hlavu a protřela si víčka.
„Co se děje?“
„Navigace. Ztratili jsme signál. Nechápu, jak je to vůbec
možné. Zkusím ji vypnout, třeba zase naskočí. Kdybych si s sebou vzal aspoň mapu!“
Joanna si povzdechla. Cesta přinášela samá nepříjemná překvapení. Nejdřív se jednomu ze svých nadřízených svěřila se
Tušení zla | 65
svojí minulostí, pak ta příhoda se psem a nakonec navigace.
Zajímalo ji, co dalšího je ještě čeká.
Andrew zastavil a pokoušel se navigaci opět přimět k životu.
„Neměla jsem tě poslechnout,“ hlesla Joanna.
„Co? O čem to mluvíš?“
„Dopravila bych se sem sama.“
„Chceš mi snad říct, že můžu za rozbitou navigaci?“ vykřikl
vyčítavě Andrew.
Joanna se na něj chvíli vážně dívala, než propadla v smích.
„Ach jo, vždyť my se chováme jak manželé po dvaceti letech.“
„Promiň.“ Andrew se usmál, natáhl k Joanně ruku.
Dotkla se ho konečky prstů a cítila, jak jí projel elektrizující
žár. Musela si přiznat, že ji Andrew přitahuje. Je sexy, každá
jiná by po něm hned skočila, i kdyby ho měla mít pouze na jednu noc. Na co vlastně čeká? Z toho, co se stalo v Beckstone, se
stejně nikdy nedokáže úplně vzpamatovat, není hloupá, nebude
si to ani nalhávat. Teď je od sebe odděluje jen smrt otce, ale...
Vzrušení nemohla potlačit ani tak.
„To nic, ale stejně jsem to nemyslela zle. Ušetřila bych spíš
starosti tobě. Mám návrh – pojedem pořád po téhle silnici, určitě narazíme na nějaký motel, kde přespíme. Mohla bych zkusit
zavolat mámě, že přijedeme později.“
„Tak fajn,“ souhlasil s ní Andrew.
Joanna se usmála a vytáhla z kabelky mobil. Dalo se ovšem
očekávat, že když nemá signál navigace, nebude ho mít ani mobil. Jakmile se displej automaticky podsvítil, Joanna zjistila, že
na něm nemá jedinou čárku zobrazující signál.
„Nevadí, když tak zavolám domů z motelu.“
Andrew se opět rozjel. Dalších deset mil je však obklopovaly
jen lesy, nepotkali jediné auto. Bylo už naprosto jasné, že zabloudili. Zatracená navigace, zaklel v duchu a podíval se na Joannu,
která se opět propadala do spánku. Doufal, že konečně přestane
odmítat jeho city a poddá se jim. Uvidíme, musím tomu prostě
nechat čas, říkal si trpělivě v duchu. Při pohledu na Joannu zapomněl i na tu podivnou příhodu před několika mílemi.
Vzdychl. Začaly ho pálit oči, řídil už dlouho. Vždycky si myslel, že má dobrý orientační smysl, teď se však vyvedl z omylu.
Zkontroloval stav nádrže. Ručička ukazovala přesně na půlku,
s tím se dá ještě najezdit mil...
Nejhorší však bylo, že i jemu se začalo chtít hrozně spát. Cítil, jak se mu klíží víčka, jak slyší zvuk motoru jakoby z dálky.
Ne, nesmíš usnout!
„Andrew?“ promluvila na něj Joanna. Ani si nevšiml, že otevřela oči. „Nechceš si na chvíli odpočinout? Umím řídit, neboj,
nenabourám ti to.“
„Děkuju,“ řekl a začal přibrzďovat. Mohl si hrát na Supermana a tvrdit, že odřídí i zbytek cesty, jenže odmítal zbytečně
riskovat jejich životy.
„Je hodně citlivý,“ varoval ji Andrew, když si vyměnili
místa.
„Neboj, dám pozor.“
Andrew se připoutal a chvíli Joannu pozoroval, jak s autem
bojuje, ale už po pár minutách ho dostala do ruky a jela velmi
volně.
Na chvíli se mu podařilo usnout. Zdálo se mu o té věci, která
mu přeběhla přes cestu. Odmalička měl dar si sny zpomalovat,
tak se alespoň mohl lépe soustředit na detail. Opět se mu v mysli vynořila scéna, kdy se najednou přes cestu přehnala ta věc.
Andrew podvědomě zpomalil obraz a začal si to bedlivě prohlížet. Ježíši, vždyť... Ne! Tohle nebyla vzpomínka, tohle nemohla
být vzpomínka!
Zdánlivě to připomínalo člověka. Kůži to mělo namodralou,
pohybovalo se to po čtyřech a hlavu... Ta hlava kdysi musela
patřit ženě.
Andrew vykřikl. Joanna leknutím strhla volant a nebýt její
rychlé reakce, sjeli by do příkopu.
„Proboha, Andrew! Pořádně jsi mě vyděsil!“
„Promiň, já...“ Promnul si prsty spánky, šíleně ho třeštila
hlava.
„Zlý sen?“
„Přesně tak.“
Tušení zla | 67
Podívala se na něj a začala se opět soustředit na cestu. „Pověz mi taky něco o sobě. Chodíme spolu každý den do kanceláře, trávíme tam i přes deset hodin denně a skoro nic o tobě
nevím.“
„Víš toho hodně o mé práci.“
„Jistě, ale... Kdo jsi jinak? Jaké máš neřesti? Co ti nejvíc vadí?
Co máš rád? Jaké jsou tvoje noční můry?“
„To by tě zajímalo?“
„Jo, zajímalo.“
„Neřestí mám asi hodně. Byl bych však radši, kdybys je
na mně objevovala velice pomalu, sám se k nim přiznávat
nechci.“
Joanna se usmála. „Chlapská ješitnost.“
„Nejvíc mi vadí asi lidská hloupost. A rád mám tebe.“
Joanna se přestala usmívat. Najednou si byla sama sobě protivná. Otec jí zemřel a ona tu koketuje s kolegou z práce.
„Neřekneš mi, že mě máš taky ráda?“
„Ne.“
„Proč?“
„Andrew.“ Opět se usmála. „Chceš to snad ze mě dostat
násilím?“
„Tahle možnost mě ještě nenapadla. Z právního hlediska
je to...“
„Mám tě ráda,“ přerušila ho najednou.
„Ráda? Jak moc?“
„Jako svého bratra.“
„To není odpověď, kterou jsem chtěl slyšet.“
„Může být odpověď vyškrtnuta z protokolu?“
„To zní zajímavě.“
„Mám tě ráda jako přítele.“ Po chvilce zaváhání ještě dodala:
„Jsi sexy.“
„To jsme náš rozhovor posunuli velice zajímavým směrem,“ prohlásil spokojeně a v očích se mu objevily šibalské
plamínky.
„Víš, co bych si přál?“ rozhodl se nakonec pro konečný krok.
„Co?“
„Chodit s tebou.“
Joanna se na něj rychle podívala, zapamatovala si výraz jeho
očí a pak se opět začala soustředit na silnici.
„Nevypadáš nadšeně, asi jsem se o tom neměl ani zmiňovat.
Promiň, Joanno, nechci na tebe tlačit a rozhodně tě nechci ztratit jako kamarádku.“
„Andrew, ty v sobě nezapřeš právníka,“ zavrtěla Joanna hlavou. „Potřebuješ odpovědi okamžité a jasné.“
Neřekl na to nic, čekal, jak bude pokračovat.
„Chtěla bych zkusit další vztah. Ale doufám, že nedělám
chybu, Andrew, že to myslíš vážně a nenecháš mě hned poté,
co se spolu vyspíme. Říkám narovinu, že bych to teď neunesla.
Chci pevný vztah.“
„To já taky, Joanno.“
Mohla mu věřit? Ano, nebo ho jednoduše odmítnout a další
roky se pak užírat, že si nechala uniknout tak krásného a milého chlapa.
„Takže odteď spolu oficiálně chodíme?“ usmál se na ni.
„To zní až neuvěřitelně.“
„Beru to jako ano.“
„Podívej,“ řekl po chvilce ticha Andrew a ukázal na ceduli vpravo. „Motel jen za dvě míle. To je už je slušný, ne? Zjistíme, kde
jsme, a pronajmeme si pokoj.“
Joanna zrychlila, už se nemohla dočkat teplé postele. Jen doufala, že to bude slušný motel a vyhnou se švábům. Něco ve stylu
ubytovny Normana Batese bude taky muset odmítnout.
Motel to nebyl příliš velký, naštěstí poblíž stála i benzinová
pumpa, takže si budou moct doplnit nádrž. Joannu překvapilo,
že podnik nemá žádné jméno – majiteli šlo nejspíš jen o jedno,
vydělat, ale když za celou cestu sem nepotkali živáčka, nedokázala si představit, jak vůbec přežívá.
Andrew si už rozepínal pás, když ho Joanna rukou zadržela.
„Není to nějaký divný?“
Tušení zla | 69
„Co myslíš?“
„Motel a tady? Já vím, asi ti to bude znít šíleně, ale viděla jsem spousty hororů a vždycky jsem jejich hrdiny nabádala, aby nechodili dovnitř, protože se jim tam mělo stát něco
strašného.“
Andrew se tomu zasmál. „Jenomže filmy jsou jenom fikce.“
„Ale koukaj na to magoři, co by si z toho mohli vzít
příklad.“
„Pojď dovnitř, jsem s tebou.“
Joanna cítila, jak se chvěje, jak se tisíce nervů dalo do pohybu, když vystoupila z auta a zahleděla se na motel.
„Skočím do recepce, klidně počkej tady.“
„Ne, ne! Jdu s tebou.“ Přidala do kroku, aby ho dostihla a vzala za ruku, čímž ho překvapila i potěšila zároveň.
Vyběhli po schodech k proskleným dveřím. Recepce se zdála být prázdná. Andrew vzal za kliku a vešel dovnitř.
Za recepcí se najednou vynořil postarší mužík, mohlo mu
být už k sedmdesátce.
„Tak dneska jste první zbloudilí,“ pozdravil je chraplavým
hlasem.
„Zbloudilí?“ zarazila se Joanna.
„No... Všichni si poslední dobou stěžujou na přístroje... Prej
je zavedou úplně někam jinam.“
„Jasně, jako nás,“ přikývl Andrew. „Předpokládám, že když
jsme dnes první, tak nebudete mít problém najít nám dva jednolůžkové pokoje.“
„Jednolůžkové?“ zachraptěl muž a několikrát si mohutně odkašlal. Joanna se od něj musela odvrátit, aby se jí neudělalo zle.
„Promiňte, ale beru silné prášky na odhlenění. Jsem toho
děsně plnej! Sakra, kde jsme to skončili? Aha. Mám jenom dvoulůžkové pokoje.“
Andrew se s otázkou v očích podíval na Joannu. Jemu by
jeden dvoulůžkový pokoj rozhodně nevadil, záleželo na ní, jestli
budou zbytečně utrácet za dva.
„Tak fajn,“ souhlasila. Hlavně že si bude moct dát sprchu
a prospí se. „Máte tady telefon?“
„Copak jsme na jiný planetě?!“ vykřikl už stařík dotčeně.
„Mám, ale jak jsem řekl, přístroje nám tu moc nefungujou. Dovoláte se odsud jenom šerifovi.“
„Třeba šerifovi do Beckstone?“
„To je odsud ještě štreka. Budete se muset vrátit po hlavní
tak dvacet mil a pak odbočit vpravo na křižovatce. No a pak
vám zbejvá ještě okolo padesáti. Pěkně jste si zajeli, jen co je
pravda.“
No, super, pomyslel si Andrew. Zrovna, když navigace přestala fungovat, musel hned špatně odbočit.
„Dobře, díky za informaci. Dáte nám klíče od pokoje?“ Joanna k němu natáhla ruku, už se nemohla dočkat, až si dá horkou
sprchu.
Tušení zla | 71
3.
V pokoji chyběly snad už jen močí nasáklé hadry a blechy. Joanna se otřásla, když otevřela dveře do koupelny.
„Motel snů,“ poznamenala ironicky. Andrew se vynořil za jejími zády a nakouknul dovnitř.
„Co bys chtěla za pár dolarů?“ pokusil se situaci zlehčit. Věděl, jak moc Joanna toužila po koupeli a spánku. Vypadalo to, že
si sotva pohodlně ustele na posteli. Jenomže co se s tím dá dělat,
pokrčil Andrew rameny. Aspoň že budou v suchu.
„Chtěla bych mít tvoji klidnou povahu.“
„Je to jen sebeovládáním. Nemysli si, že jsem svatoušek.“
„To si nemyslím, ale dokážeš se na věci dívat s nadhledem.“
„Praxe mě naučila.“
Joanna se posadila na postel až poté, co ji důkladně ohledala
prsty. Zdála se být suchá, nepáchla a nikde kolem se nepohybovali švábi. Tím jediným se nyní mohla utěšovat. A samozřejmě
Andrewem, který na ni bude dohlížet celou noc.
Pomalu, ale jistě z toho začínala být nervózní. Andrew se jí
moc líbil, cítila k němu stejné city jako k Teddovi, když spolu
navazovali známost. Jen už nebyla teenager – měla na věci jiný
náhled, a strávit noc na pokoji se sakra sexy chlapem... Otec,
Joanno, opakovala si v duchu, zemřel ti otec!
„Ani se nemůžeme osprchovat,“ řekla znechuceně Joanna,
zula si boty a oblečená se natáhla na postel.
„Proč? Já si sprchu dám.“
Joanna nadzdvihla obočí. „Šílíš? Mě by tam nikdo samotnou
nedostal.“
„Samotnou?“ chopil se šance Andrew a provokativně na ni
zamrkal.
„Myslíš, že bych byla schopná jít se s tebou vysprchovat?“
„Chceš mě přece poznat, ne?“
Hodila po něm polštář, Andrew byl však rychlejší, zavřel se
do koupelny a polštář se tak odrazil jen od dveří.
Joanna chvilku naslouchala zvukům z koupelny. Voda, která
dopadala na Andrewovo tělo, jí přišla najednou hrozně lákává.
Napadlo ji, co by se stalo, kdyby se prostě svlékla a vklouzla k němu do sprchového koutu. Klesla by v něčích očích?
Ve svých? Ne, poslouchala jen své myšlenky a bezpochyby také
svoje tělo.
Náhle jí celým tělem projela vlna bolesti. Ale ne té fyzické.
Její otec zemřel, zatímco ona tu flirtuje a přemýšlí o sexu.
Dobře, zůstane tedy ležet v posteli a nehne se ani o píď. Napadlo ji, jestli o tom samém přemýšlí také Andrew a čeká, až se
otevřou dveře a ona se v nich objeví úplně nahá se smyslným
pohledem v očích, který jasně říká: dělej si se mnou, co chceš.
Když Andrew vyšel z koupelny, měl na sobě jen ručník omotaný kolem pasu. Jinak nic. Joanna se na něj chvilku šokovaně
dívala.
„Nikdys neviděla svlečenýho chlapa?“ zeptal se a prošel
kolem ní. „Měl bych asi skočit do auta pro naše tašky s oblečením, co?“
Joanna jen polkla. Andrew vypadal fantasticky. Tělo měl
pevné, svalnaté tak akorát. Tolik ji přitahoval. Pocítila neodbytnou touhu po milování.
„No a to chceš jít takhle? Já tam doběhnu.“ Vyskočila z postele, vzala si ze stolku klíčky od auta a zmizela na chodbě. Až
po chvilce si uvědomila, že ho o ty klíčky ani nepožádala, ale
tolik chtěla být na čerstvém vzduchu – doufala, že jí zchladí
rozvášněné tělo.
Když vyšla z budovy, dostala šílený strach, že ji někdo pozoruje. Podívala se k recepci, stále byla uvnitř osvětlená a stařík,
který je obsluhoval, se díval na televizi.
Tak kdo to sakra může být? Neříkal snad recepční, že jsou
dnes první zbloudilí? No ano, dnes. Jenomže kterej magor
by tady zůstaval víc dní? Jedině někdo, kdo by se tu chtěl
ukrýt.
Joanno!, okřikla se v duchu. Přestaň s tím, nebo se úplně
zcvokneš!
Auto odemkla přes dálkové ovládání, popadla svůj kufr
a Andrewovu menší tašku a vracela se zpátky do motelu, když
zaslechla stejné zavrčení jako na silnici v lese.
Tušení zla | 73
Okamžitě se zastavila a ohlédla se za sebe. Podle zvuku odhadovala, jak daleko od ní může zvíře být. Deset metrů? Dvacet?
To nanejvýš.
Pohlédla k oknu jejich pokoje. Kdyby Andrew vyšel ven, určitě by se za ním dívala, ale chlapi takoví nejsou.
Jaké má vůbec šance, že se dostane zpátky dovnitř? Jedna ku
stu? Jedna ku tisíci? Spíš sázela na druhou variantu.
Pohybujte se pomalu, abyste zvíře zbytečně nedráždili, zaznělo jí najednou v hlavě doporučení z jakéhosi pořadu o tom,
jak se má člověk chovat, když se setká s divokým zvířetem. Jistě, bude se tedy pohybovat pomalu a zcela klidně, jako kdyby
tam zvíře ani nebylo. Předstírání jí však nikdy moc nešlo.
Mohla by se pokusit na Andrewa zakřičet. Slyšel by ji? Nejspíš ne a zvíře by tím akorát vyburcovala k akci.
Fajn, půjde tedy velice pomalu k budově. Hlavně musí ovládat svůj strach, zvíře ho jinak vycítí a půjde po ní.
Zvíře znovu zavrčelo, tentokrát stálo jen nedaleko od ní.
Joanna se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla. Jak se
mohlo dostat tak blízko, aniž by ho zaslechla? Jak?!
Náhle ji zalilo oslnivé světlo. Zvíře zavrčelo a zmizelo v houští.
„Už jsem si říkal, že by další hosté?“ smál se na ni stařík z recepce a nepřestával na ni svítit baterkou se silným světlem.
Joanna mu mohla jedině poděkovat. Díky tomu, že vyšel ven
a posvítil na ni, se zvíře stáhlo. Jinak by už bylo po ní.
„Jen jsem byla pro věci,“ zavolala na něj Joanna a na důkaz
toho potřásla rukama, které svíraly zavazadla. „Dobrou!“
A teď honem dovnitř, honem, honem, honem. Díky, bože!
Zavřela za sebou dveře od budovy a vydechla úlevou, když se
ocitla v pokoji.
„Co je ti?“ zeptal se jí starostlivě Andrew, když se vyčerpaně
opřela o zeď.
„Bylo to tam.“
„Co?“ Vzal si od Joanny kufr s taškou a položil je na postel.
„To zvíře, na které jsme narazili v lese.“
„Hloupost, ujeli jsme od té doby spoustu mil.“
„Stopovalo nás.“
„Joanno – viděla jsi venku něco?“
„Neviděla, ale málem mě to dostalo. Slyšela jsem stejné vrčení, Andrew, bylo nezaměnitelné!“
Andrew se na ni chvilku mlčky díval. Každopádně by se teď
cítil bezpečněji oblečený. Rozhodl se, že na sebe něco rychle
hodí a pak Joannu trochu uklidní.
„Říkala jsi, že okolí je plné divokých psů,“ řekl Andrew, aby
ji uklidnil. Představa, že by je TO pronásledovala až sem, ho
však vyděsila.
„To ano, ale takhle nevrčí. Podívej, vyrůstala jsem v poměrně malém městě, měli jsme zvířata, kamarádila jsem se s dětmi,
které také měly psy, ale žádný z nich nikdy nevrčel takovým
způsobem.“
„Chceš mi tím naznačit, že to zvíře celou dobu běželo
za námi?“
„Už to tak bude.“
„Nevěříš tomu, Joanno. Jsi jenom unavená. Lehni si na chvíli, uvidíš, že jakmile se prospíš, bude ti líp.“
Joanna neprotestovala. Cítila se hrozně moc unavená, toužila
jenom lehnout si vedle Andrewa, přimknout se k jeho teplému
tělu a usnout. Tady už nemusí mít strach, ať už je venku cokoli,
bojí se světla.
Když Joanna po několika minutách usnula, postavil se Andrew k oknu. Možná tam venku skutečně něco je, pomyslel si
a pak si lehl zpátky k Joanně.
„Vyprávěj mi o svém otci,“ zašeptal Andrew a posunul se k Joanně blíž, aby ji mohl obejmout a políbit do vlasů.
„Není toho moc, co bych o něm mohla říct,“ vzdychla Joanna.
„Z dětství na něj mám hezké vzpomínky. Když jsem ale začala
chodit do školy, tvrdě pracoval. Brával mě o víkendech ještě občas na výlet, ale postupem času, jak se situace ve firmě vyhrocovala, si práci nosil i domů a výletů bylo míň a míň.“
„Máš raději matku,“ konstatoval prostě Andrew.
Tušení zla | 75
Joanna se k němu přetočila na bok a podívala se mu do očí.
„Nejspíš ano.“
„To jsme na tom stejně.“
„Když nakonec přišel o místo, málem se zhroutil. Po pár týdnech si sice našel nové zaměstnání, ale neuspokojovalo ho. Byla
to jen malá místní firma, která ho nedokázala vytížit a využít
jeho schopnosti. Tak se stal závislý na televizi, nevtipkuju. Sledoval snad všechno a matka ho v tom ještě podporovala, hlavně
aby byl klid a nezhroutil se.“
„Nemělas to zrovna jednoduchý.“
„Vyprávěj teď ty.“
Andrew se nadechl. „Otec matku bil. Pamatuju se, že když
mi bylo pět let, zmlátil ji tak, že skončila na měsíc v nemocnici,
a já byl mezitím u své tety. Pak ho odsoudili, ale utekl a vrátil se
domů. Mámu tenkrát málem přizabil, než přijeli policajti, které
jsem zavolal. Pokusil se jim utýct z auta, jednoho policistu zranil a nakonec skončil s prostřelenou lebkou, když se zmocnil
pistole jednoho z nich a začal střílet.“
„Musel to být hrozný zážitek.“
„Dost často se mi o tom zdálo.“
„Proto ses stal právníkem?“
„Chtěl jsem pomáhat. Jakkoli. Cítil jsem, že u policie by pro
mě nebylo to pravé místo, tak jsem se rozhodl studovat práva.
Zvolil jsem si boj.“
Joanna se na něj vlídně usmála a pohladila ho po tváři.
„Jsi moc hodnej chlap, víš to?“
„A ty jsi strašně moc krásná.“ Naklonil se k ní a políbil ji
dlouze na rty.
„Asi bychom neměli,“ zašeptala s přivřenými víčky. Jeho polibek byl tak příjemný, že si přála, aby pokračoval, zároveň ji
hlodalo svědomí.
„Já vím, tvůj otec...“
„Připadala bych si hrozně, kdybychom...“
„Chápu tě, Joanno, a nebudu na tebe tlačit.“
Joanna se k němu přimkla pevněji, než mohl při svém vzrušení snést, ale ovládl se. Vnímala jeho teplo každým pórem své-
ho těla, vdechovala jeho vůni a konečně se po dlouhé době cítila
u někoho v bezpečí.
V pět hodin ráno se vydali na cestu. Andrew v motelu ještě nahlédl do mapy, aby si překontroloval, zda ho stařík neposlal jiným směrem, a pak vyrazili zpátky po hlavní silnici.
Joanna se několikrát ohlédla za sebe. Začalo svítat, pokud je
zvíře opět pronásledovalo, mohla by ho na okamžik snad i zahlédnout. I když – leklo se to baterky, možná se už raději před
světlem někam ukrylo.
„Kam koukáš?“
„Jen tak,“ zalhala.
Andrew pohlédl do zpětného zrcátka. „Myslíš, že nás
sleduje?“
Joanna se na něj překvapeně podívala. „Jak víš, na co
myslím?“
„Taky mě to napadlo.“
„Včera v noci jsem měla opravdu pocit, že je to stejné zvíře,
které jsme potkali na téhle silnici. Kdybys slyšel ten zvuk...“
„Párkrát mi to docela stačilo. Upřímně bych takové setkání
nechtěl prožít znovu.“
„Co myslíš, že to bylo?“
„Na co tím TO narážíš?“
„Řekla jsem, že to musel být zdivočelý pes, ale teď už si to
nemyslím. Ten vydává úplně jiné zvuky. Navíc jsem neslyšela
žádné pohyby. Vůbec žádné. A najednou jsem to prostě měla
za zády.“
„Já bych nad tím už moc přemýšlet nechtěl.“
Joanna přikývla. Respektovala jeho rozhodnutí, sama se
však nepřestávala ptát, s čím se minulou noc vlastně setkali.
Cesta ubíhala rychle. Rozednilo se, silnice byla přehledná,
navíc nahlédli do mapy, takže měli jistotu, kudy jet.
Když se nakonec dostali na křižovatku a odbočili směr Beckstone, zkusil Andrew navigaci. Konečně signál, sice ne úplný,
Tušení zla | 77
ale dvě čárky se objevily. Nastavil tedy opět trasu do Beckstone
a poté se mohl již klidně věnovat řízení.
Už když vjížděli do Beckstone, měla Joanna pocit, jako by se
za nimi každý otáčel, jako kdyby všichni věděli, že se Joanna
vrací.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se jí Andrew. Všiml si, jak si mne ruce,
jak její tvář polila červeň a jak se nervózně rozhlíží kolem.
„Jasně.“
„Nezdá se mi. Kudy mám jet?“
„Vem to rovně kolem benzinky a pak doprava.“
Právě projeli kolem kanceláře šerifa. Viděla jeho zástupce,
jak vystupuje z auta a rozhlíží se kolem. Nikdy nezapomene
na jejich poslední setkání, kdy jí chtěl uštědřit lekci za Tedda.
Bože, neměla se sem vůbec vracet. Byla to chyba! Chyba!
Jenomže co mohla dělat, když jí zemřel otec? Neměla se s ním
ani rozloučit? Měla v tom snad matku nechat samotnou?
„To tě všichni z Beckstone tak děsí?“
Joanna mu na to neodpověděla, takže tím vlastně potvrdila
jeho slova.
„Proboha, ty holky jsi přece nezavraždila ty!“
„Nezavraždila, ale jim jsem to nikdy nevyvrátila.“
„Ještě že jsem jel s tebou.“
„Díky.“
„Neboj, společně to tu zvládneme. A jakmile bude po všem, odjedeme zpátky do Washingtonu, kde na všechno zapomeneš.“
Joanna se pokusila usmát. Kromě Tedda na ni nikdo nebyl
tak hodný. Ach bože... Věděla, že Tedd byl špatný, že zabil pět
žen! Pět žen, které našli! Spekulovalo se dokonce o dalších osmi
pohřešovaných ženách v okolí, které by mu rádi přišili na triko.
Ale přestože byl Tedd špatný, milovala ho. A i nyní občas vzpomínala na krásné chvíle, které s ním strávila.
„Tady doprava,“ upozornila Andrewa a už z dálky uviděla
jejich dům.
„Je to tamhleten bílý.“
Andrew zajel ke kraji chodníku a vypnul motor. Joanna se
chvilku dívala na dům, než vystoupila. Ovanul ji ledový vzduch.
Slyšela, jak Andrew zabouchl dveře a zamkl auto.
„Mám jít s tebou?“ zavolal za ní.
„Prosím,“ obrátila se k němu.
Andrew ji vzal za ruku a vyšli k domu. Vchodové dveře se už
otevřely a objevila se v nich Joannina matka... i s otcem.
Joanna se zarazila.
„Joanno, jsi to ty?“ zavolala na ni matka radostně. „Panebože!
Franku, říkala jsem ti přece, že se Joanna určitě brzy vrátí!“
Andrew se na Joannu nechápavě zadíval. Ale zjistil, že i ona
je v šoku. Její otec byl naživu!
Tušení zla | 79
4.
„Už spí,“ řekl Andrew a podíval se na Ellen a Franka Woodovy.
Seděli v obývacím pokoji, zděšeni tím, co jim dcera řekla.
„Vy jste tedy její přítel?“ zeptala se Ellen a pobídla ho, aby se
posadil proti nim.
„Ano.“
„Nevím, jak si to mám vysvětlit, ale... Je Joanna v pořádku?
Neviděli jsme ji už rok. Po pohřbu Tedda se rozhodla, že už tu
nechce žít.“
„Šokoval ji váš telefonát, ve kterém jste jí oznámila, že otec
zemřel.“
„Nevolala jsem jí,“ ohradila se Ellen a stiskla Frankovi
ruku.
„S někým mluvit musela,“ trval na svém Andrew a manžele
si pozorně prohlédl. Napadlo ho, že byli tak posedlí vidět opět
svoji dceru, že neváhali uchýlit se ke lži a nalákali ji sem na otcův pohřeb. Takových případů už zažil, nic neobvyklého.
„Já jsem to nebyla. A Joanna zná můj hlas odmalička, nechápu, jak se mohla někým nechat jen tak oklamat.“
„Vybavuje se vám v paměti někdo, kdo by to mohl udělat?“
Ellen chvilku přemýšlela, ale poté zavrtěla odmítavě hlavou.
„Víte, Beckstone je malé město. Téměř všichni se tu známe, rádi
nahlížíme druhým do soukromí, ale taková krutost... Já vážně
nevím, pane...“
„Říkejte mi Andrew, prosím.“
„Dobře, Andrew,“ přikývla Ellen.
Andrew si povšiml, že Frank Wood jen sedí a zaraženě mlčí,
jako by čekal, až mu bude dán pokyn něco k tomu říct.
„Je tu někdo, kdo klade Joanně za vinu, že nepomohla odhalit Tedda v jeho řádění dřív? Že zemřelo pět žen?“
„Těch lidí je spousta. Příbuzní obětí a další, kteří by se bývali
mohli dostat do pořadníku. Podle policie si Tedd vybíral náhodné oběti, neměli nic společného. Vůbec nic. Neexistovala mezi
nimi jediná spojitost.“
„Předpokládám, že policie vše důkladně prošetřila.“
„Jistě, alespoň v to všichni doufáme. Vy si myslíte, že chce
Joanně někdo ublížit, viďte? Proto ji sem nalákal a...“
„Zatím je brzy dělat nějaké ukvapené závěry. Máme jenom
ten telefonát. Zavolám do kanceláře, aby nechali prověřit Joanninu linku. Snad brzy zjistíme číslo volajícího. Navede nás to
pak na další stopu.“
„Doufám, že to bude brzy, jsem z toho nervózní.“
Andrew si skutečně všiml, jak paní Woodové vyrážejí
na čele krůpěje potu, jak si Frank neustále mne ruce a dívá se
na Ellen.
„Vás také nenapadá nikdo konkrétní?“ obrátil se k němu Andrew. Muž však neodpověděl, jen zavrtěl hlavou.
„Dobře, jestli vám to nebude vadit, šel bych se podívat
za Joannou.“
Ellen s Frankem si teď vyměnili pohledy, jako by říkali, jestli
je vůbec přípustné, aby navštívil jejich dceru... Andrew svraštil
obočí a čekal, až dostane jejich laskavé svolení.
„Jistě,“ usmála se na něj Ellen strojeně. „Jen běžte.“
Andrew přikývl, pak se ještě jednou podíval na Franka a vydal se za Joannou. Ti dva se mu vůbec nelíbili. Dal by ruku
do ohně, že Joanně skutečně volala její matka, aby ji sem vylákala a mohla ji konečně spatřit.
Vešel k Joanně do pokoje a zavřel za sebou dveře. Už předtím ho
překvapily plakáty pro něj neznámé zpěvačky jménem Sandra
a dalších, zřejmě evropských zpěváků, kteří k nim na kontinent
příliš nepronikli. Teď si je opět prohlédl a přemýšlel, jestli mu
přece jen něco málo neřeknou jejich jména.
Joanna se přetočila na bok a podívala se na něj. Vůbec neusnula, spánek jen předstírala, aby mohla být chvilku sama.
„Nevěřím jim,“ promluvila na Andrewa.
„To jsme dva.“
„Chovají se divně. Přece se za ten rok nemohli tak změnit!
Nebo jsem se změnila já a všichni mi připadají tak jiní?“
Tušení zla | 81
Andrew netušil, co jí na to má odpovědět. Jistě se za ten rok
změnila, každého změní roční pobyt ve Washingtonu a osamostatnění se od rodičů.
„Otec už skoro vůbec nemluví a matka... Viděls její oči? Připadá mi, jako by byla duševně nepřítomná.“
„Po deváté zavolám do kanceláře a nechám Carla prověřit
telefonní čísla. Pak budeme o něco chytřejší.“
„Možná to bude zbytečné, Andrew. Jsem si jistá, že matka
skutečně telefonovala, jen mi nedochází proč.“
„Přijdeme na to,“ ujistil ji Andrew.
Po deváté hodině se spojil s Carlem, jedním ze svých kolegů
a společníků, který se ho okamžitě začal vyptávat, jaká byla
jejich první společná noc. Andrew si jen nervózně odkašlal,
poodstoupil od Joanny, aby Carlovy řeči případně nezaslechla,
a požádal ho o laskavost. Carl slíbil, že to prověří ještě toto odpoledne. V telekomunikacích má známou, která mu čísla vyjede
prakticky na počkání.
„Napadlo mě, že bych mohla zajít na hřbitov.“
„Na hřbitov?“
„Navštívit Teddův hrob. Určitě tam nikdo nechodí.“
Andrew si v duchu pomyslel, jak šílený je to nápad. Jen doufal, že Tedda už přestala milovat, že se smířila s jeho smrtí.
„Mám jít s tebou?“
„Budu ráda. Teď se půjdu osprchovat, zůstaň tady a udělej
si pohodlí. Dolů se zatím nevracej, u dalších rozhovorů s rodiči
chci být s tebou.“
„Jasně, počkám tu na tebe.“
Joanna zamířila do koupelny, která byla propojená s pokojem. Pokud jí matka nevolala, jak to, že bylo vše pečlivě připravené? Čisté ručníky, nové mýdlo, sprchový gel a dokonce i čerstvá vůně mandarinek, kterou měla tolik ráda.
Co to s ní matka hraje za hru?
Svlékla se a pustila na sebe teplou vodu. Konečně ze sebe
smyla pot, konečně se její tělo probouzelo opět k životu.
„Andrew?“ zavolala, když zavřela kohoutky a natahovala se
pro osušku.
„Ano?“
„Mohl bys mi podat župan z první zásuvky hned vedle
postele?“
Andrew se rozhlédl kolem, oči mu okamžitě padly na skříňku s několika šuplíky. Otevřel hned první z nich a vytáhl z něj
rudý župan.
Zamířil do koupelny a škvírou mezi dveřmi ho Joanně
podával.
„V pořádku, je tu tolik páry, že bys mě stejně neviděl,“ usmála se Joanna a vzala si od něj župan.
Andrew se posadil zpátky na postel a čekal, až se k němu
Joanna vrátí. Když vyšla z koupelny, vypadala nádherně. Vlasy
měla ještě mokré, ale rozčesané. Připadala mu tak přirozeně
sexy, že nebýt zvláštní situace, pomiloval by se s ní.
„Nechceš si dát taky sprchu? Voda bude ještě teplá, všechnu
jsem ji nevypotřebovala.“
„Jo, to je dobrý nápad.“
Andrew si rozvázal kravatu, rozepnul si knoflíčky košile
u zápěstí a pak se začal pomalu svlékat. Joanna si v duchu neustále opakovala, aby se otočila, aby na něj nezírala jak nějaká
nadržená mrcha, ale nemohla od něj odtrhnout oči, jako by ji
uhranul.
Shodila ze sebe župan v okamžiku, kdy i Andrew před ní
stál nahý. A pak společně zamířili do koupelny, aby se poprvé
milovali.
Hřbitov se rozkládal několik bloků od jejich domu. Joanna si
nasadila černé brýle, aby ji sousedé nepoznávali, ale spíš tím
na sebe jen upoutávala jejich pozornost, protože se snažili zjistit, kdo je ta tajemná žena.
Když došli k bráně hřbitova, Joanna se na chvilku zarazila.
„Chceš tam jít sama?“
„Ne, raději ne,“ ujistila ho a otevřela bránu. Proklouzli
dovnitř a zamířili po štěrkem vysypané cestě až k protější
Tušení zla | 83
hřbitovní zdi. Hroby v postranních uličkách byly vzorně udržované.
„Pohřbili ho co nejdál od ostatních,“ vysvětlovala Joanna.
„Nenáviděli mě, když jsem se proti tomu ohradila. Kdybychom
žili ve středověku, nejraději by mě pohřbili zaživa vedle něj!“
Andrew jí pozorně naslouchal, neříkal však nic. Cítil, že je
Joanna plná bolesti. Myslí jí probleskávaly vzpomínky na pohřeb, na odhalení, že Tedd má na svědomí zmizení všech žen,
na Virginii Wilkesovou, jeho poslední oběť s rozervaným břichem... Ne, musí ty obrazy zastavit, jinak z nich zešílí.
„Utekla jsem před tím vším do Washingtonu a zbavila se
celkem úspěšně nočních můr. Teď je všechno zpátky, minulost
mi ožívá v hlavě.“
„Jedině ty to můžeš zastavit, Joanno, já ti v tom pomoct nemůžu. Už jednou jsi to dokázala, obrň se proti tomu. Dokážeš
to.“
Joanna ho vzala za ruku. „Miluji tě, Andrew. Nemyslela jsem,
že ti to řeknu, ale cítím se s tebou tak... Tak skvěle.“
Andrew se zastavil, vzal její ruku do své a políbil ji. „Taky tě
miluju. Už dlouho, Joanno.“
„A tohle ti říkám kousek od Teddova hrobu. To je hrozné,“
vyhrkla najednou Joanna, odtrhla se od Andrewa a pokračovala
v chůzi. Andrew váhal, zda ji má následovat, nebo respektovat
její minulost a nevtírat se do ní.
Otočila se, když za sebou neslyšela jeho kroky, a pokynula
mu, aby šel k ní.
„Vidíš, jak byl mladý? Po té nehodě už ale nic nebylo jako
dřív,“ řekla, když stanuli před náhrobkem Tedda Cartera.
„Četl jsem o tom.“
„Přežil jako jediný havárii letadla. Nikdy mi o tom nechtěl
vyprávět, ale já jsem si jistá, že si všechno pamatoval. Jen nenašel odvahu se ponořit do vzpomínek a povídat mi o tom. I když
ho chápu, muselo to být hrozné.“
„Podle toho, co jsem četl v novinách, byl v pořádku, neměl
žádné zranění, zatímco všichni zemřeli.“
„Ano, vyvázl z toho jako zázrakem.“
„Neuvěřitelné.“
„Mnoho lidí pak říkalo, že se zachránil, protože v něm byl
samotný ďábel. Dokonce někdo prohlásil, že vtrhl do kabiny pilota, všechny pobil a pak se vrhl i na cestující. Víš, co mi tenkrát
svěřil místní koroner? Proslýchalo se, že při pitvě několika těl,
které neshořely, doktoři zjistili, že zemřeli hrůzou. Z čeho?“
„Třeba z toho, co jsme viděli my včera večer. Nahnalo nám to
taky pořádný strach, vzpomínáš?“
„Jistě. A pokud jsi v místě, odkud nemůžeš utéct, pak to má
ještě horší dopad. Měla jsem vzít Teddovi alespoň nějaké květiny,“ změnila najednou Joanna téma. „Skočím do květinářství
vedle a nějaké koupím. Počkáš tu na mě?“
„Neměl bych tam jít raději já? Mě nikdo nepozná.“
„Tak jo, kup prosím růže. Měl je rád.“
Když procházeli branou hřbitova ven, zastavil vedle nich šerifův vůz. Joanna si sundala brýle a podívala se na šerifa.
„Joanno!“ vykřikl Chris Bruno, když vystoupil z vozu. „Věděl
jsem, že se jednoho dne vrátíš!“
Joanna Chrise objala a usmála se na něj. Byl jediný ze zástupců zákona, kdo se jí zastával, kdo ji před všemi chránil a říkal,
že Joanna je stejnou Teddovou obětí jako ostatní. Naštěstí měl
v městečku respekt a nikdo se mu proto neodvážil odporovat.
„Kdybyste věděl za jaké situace!“
Chris se na ni nechápavě podíval. Myslel si, že přijela z vlastní vůle.
„Někdo Joanně volal, že jí zemřel otec. Podle hlasu přitom
Joanna usoudila, že volá její matka,“ vysvětlil mu to rychle Andrew a při této příležitosti natáhl ke Chrisovi ruku, který ji pevně a upřímně stiskl.
„Andrew Reed, šerif Chris Bruno,“ představila je Joanna.
„Pro přátele Chris,“ dodal ještě šerif a na Andrewa se usmál.
Rychle si přitom prohlédl jeho oblečení.
„Musíte být právník,“ konstatoval šerif po chvilce.
Tušení zla | 85
„Někdy si říkám, že se budu muset oblíknout jako obyčejný
smrtelník,“ zažertoval Andrew.
„Takže ti někdo volal, představil se jako tvoje matka a řekl ti,
že otec je po smrti, abys ihned přijela?“ obrátil se Chris zpátky
na Joannu.
„Jsem přesvědčená, že to byla moje matka, ale popírá to. Andrew už nechal prověřit hovory, odpoledne se dozvíme víc.“
„Matce se po tobě sice hodně stýská, že by se ale uchýlila
k takové lži – to se mi zase nezdá.“
„Uvažujeme stejně,“ podotkl Andrew. „Na druhou stranu pochybuji, že by Joanna nepoznala matčin hlas.“
Chris přikývl. „Zvláštní, že se to děje právě teď,“ podotkl.
„Děje se ještě něco neobvyklého?“ zbystřila Joanna a cítila,
jak v ní pomalu narůstá napětí.
„Někdo nám ukradl mrtvolu,“ přiznal šerif a hlavou pokynul
ke hřbitovu. „Zjistili to před pár dny. Zřejmě si s námi někdo
pěkně zahrává.“
„Jak to myslíte?“ vložil se opět do hovoru Andrew.
„Pojďte se podívat,“ navrhl. „Na čem vůbec jako právník
pracujete?“
„Začínal jsem u rozvodů, ale teď pokračuji i na vraždách,
takže často spolupracuji s policií.“
„Tohle se vám bude určitě líbit. Jestli chceš, Joanno, klidně
na nás počkej tady,“ obrátil se k ní šerif.
„Ne, to je v pořádku. Také to chci vidět,“ odmítla rezolutně
Joanna.
„Když jsem mluvil o tom, jak je zvláštní, že ses vrátila právě
teď... Někdo nám ukradl mrtvolu Virginie Wilkesové.“
Joanna se zastavila. Slyšela správně? Virginie Wilkesové?
„Poslední oběť Tedda Cartera?“ ujistil se Andrew.
„Ano, jeho poslední oběť. Je to velice zvláštní. Už jenom to,
jak si s námi někdo hraje. Už dost řečí, uvidíte sami.“
Joanna šerifa k hrobu následovala jako omámená. Virginie
Wilkesová, opakovala si neustále v duchu. Žena, kterou mohla,
ale nedokázala zachránit. Ne! Už nebude vzpomínat na to, jak
visela připoutaná za ruce, jak se v ní hýbalo dítě a pak... Dost!
„Jsme tady. Podívejte. Někdo si dal dokonce tu práci, aby
to vypadalo, jako by se tělo vyhrabalo ven samo. Zatím si nedovedeme představit, jak to mohl provést, ale přijdeme na to.
Dřív nebo později. Vidíte ty stopy v hlíně? Pravidelně se opakují
otisky nohou a rukou, jako by se tělo pohybovalo skoky po čtyřech. Zdá se to i celkem věrohodné. Někdo se tu zkrátka rozhodl
žertovat.“
„Kolem nejsou žádné jiné stopy než toho těla,“ řekla Joanna.
„Jo, také jsme na to chvilku zírali jak blázni, ale není jednodušší vysvětlení, než že zloděj stopy prostě zahladil.“
„Netuším, jak by to mohl udělat,“ prohlásil Andrew.
„To my taky ne, zatím.“ Šerif si sundal klobouk a podrbal
se na hlavě. „Taky záhada, co? Víte, že by mě ani nepřekvapilo,
kdyby to mělo nějakou spojitost? Virginie Wilkesová i ty, Joanno, přece vedete k Teddovi.“
Joanna ho už neposlouchala. Pozorovala Andrewa, jak se
opatrně, skoro jako by se bál, že se spálí, přibližuje k náhrobku
a zkoumá fotografii Virginie Wilkesové.
„Byla to pěkná ženská,“ řekl šerif.
Teddovi se prudce nahrnula krev do obličeje. Poznal tu tvář.
A vzpomněl si, kde ji viděl. Včera v noci mu přeběhla před
autem.
Tušení zla | 87
5.
„Co se stalo?“ zeptala se Joanna Andrewa hned poté, co šerif
nasedl do svého vozu a odjel.
„Nic, jen mi někoho připomněla,“ zavrtěl Andrew hlavou
a zadíval se před sebe, aby jí tak naznačil, že se už o tom nehodlá dál bavit.
„Jenom ti někoho připomněla? Mně to tak rozhodně nepřišlo, Andrew! Vypadal jsi pořádně vyděšeně!“
„Kašli na to, Joann.“
„Nemůžu se na to vykašlat, když vidím, jak se tváříš!“
„A co ti pomůže, když ti to řeknu?!“ vykřikl, až se několik
lidí, kteří procházeli kolem, otočilo.
Joanna si založila ruce v bok.
„Laskavě na mě nekřič!“
„Promiň, omlouvám se.“
„Fajn. Teď už mi řekneš, odkud ji znáš?“
Andrew k ní popošel blíž. „Raději bych to nechal, až budeme
úplně sami.“
„Dobře, můžeme jít rovnou domů.“
Bylo už poledne, slunce občas vysvitlo za mraky, ale nijak
zvlášť nehřálo. Joanna si v duchu říkala, že si měla raději vzít
lehký svetr, i když byl teplý červen a spousta lidí by se na ni
dívalo jako na cvoka.
Matku s otcem doma nenašla. Přitom nechali odemčený
dům. Trochu ji to znervóznilo, přece jen jí dosud nikdo neobjasnil, proč ji sem zavolali. A matčin hlas v telefonu bezpečně
poznala! Existoval snad někdo, kdo ho uměl napodobit?
„Mami?“ zavolala, když přicházela do kuchyně, nikdo se však
odsud neozval. „To je hodně divný,“ obrátila se k Andrewovi.
„Třeba si jenom odskočili.“
„Nejsou ten typ, co si někam odskočí a nechá odemčený
dům.“
„Co sklep?“
„Nejspíš poslední pokus. Pochybuji, že bychom je našli společně v ložnici.“
Ani ve sklepě je však nenašli. Zdálo se, jako by se po nich
slehla zem. Joanna z toho měla nepříjemný pocit, tušení, že přichází něco zlého, proto sem byla povolána. Aby se naplnil její
osud, který se rok ubíral jiným směrem.
„Co když jen prostě zapomněli zamknout?“
„Doufejme.“
„Určitě se jim nic nestalo. Podívej, kolik je všude lidí.“
„Zemřelo tu pět žen. A nikdo nic neviděl.“
„Promiň, že se tě pokouším uklidnit. Je to očividně
zbytečný.“
Joanna se zhluboka nadechla a vydechla. Opakovala to ještě
dvakrát, i když se na ni Andrew díval jako na cvoka.
„Je ti líp?“
„Neuvěříš, dokud to sám nezkusíš. Dobře. Nejspíš máš pravdu, že prostě zapomněli dům zamknout. Půjdeme teď nahoru
a promluvíme si, jaks mi slíbil.“
Když došli do Joannina pokoje, posadil se Andrew na židli
ke stolu a pozoroval Joannu, jak zamyká dveře.
„Neříkej, že by nám sem vtrhli vaši,“ zažertoval.
„Jeden nikdy neví. Teď mi řekni, odkud znáš Virginii
Wilkesovou.“
„Neznám ji, jen jsem ji zahlédl včera večer.“
„Včera večer?!“ Joanna trochu hystericky zvýšila hlas. Včera
večer přece byli spolu na pokoji a... Ježíši, on myslí to zvíře, tu
věc, která ho na silnici tak vyděsila, že musel vystoupit z vozu
a přesvědčit se, že to bylo skutečné.
„Přesně tak,“ přikývl Andrew, když spatřil v Joanniných
očích pověstný plamínek poznání.
„To snad nemyslíš vážně. Andrew!“
„Říkám jen to, co jsem viděl. Nesnažím se to nějak logicky
vysvětlit, a už vůbec ne pochopit.“
„Virginie Wilkesová nás podle tebe sledovala i k motelu?“
„To tvrdíš ty. Já jsem u motelu nic neviděl.“
„Zato já jsem slyšela stejné vrčení a... Nemyslíš si snad, že
Virginie nějakým záhadným způsobem v hrobě zmutovala, vyhrabala se ven a rozhodla se nám zkřížit cestu?!“
Tušení zla | 89
Andrew mlčel. Panebože, znělo to fakt šíleně.
„Je to blbost, vím to. Promiň, že jsem si takové myšlenky
vůbec připustil. Asi jsem se v tu chvíli musel zbláznit.“
„Nejspíš ano,“ připustila Joanna. Natáhla se na postel a podepřela si hlavu dvěma polštáři. Mohla se tak Andrewovi dívat
přímo do očí.
„Zdál se mi o ní dokonce sen.“
„O Virginii?“
„Nevím, jestli to byla Virginie, ale... Mám takovou zvláštní
schopnost, dokážu si zpomalit sny.“
„Jak to děláš?“
„Nevím, prostě se soustředím na detail, který mě zajímá, a...
Funguje to, asi jako když si přehráváš video.“
„Takže jsi měl sen a...“
„Když nám to přeběhlo před autem, věděl jsem, že to není
normální zvíře. Musela bys to vidět na vlastní oči, abys mě teď
chápala.“
„Jsme zase zpátky u toho, že to byla Virginie?“
„Upoutal mě tvar hlavy, obličej! Proto jsem vystoupil z auta
a chtěl si to pořádně prohlídnout. Ale chtělo to na nás zaútočit. Když jsem pak usnul, zpomalil jsem si okamžik, kdy mi to
přeběhlo před autem – ten lidský obličej mě vyděsil! A dneska jsem viděl fotografii Virginie Wilkesové. Co si mám zkrátka
myslet?“
„Že jsi přetaženej.“
„To je všechno? Nenapadá tě, že by se tu mohlo dít něco
divnýho?“
„Andrew! Jsi právník! Vždycky tě zajímala fakta!“
„Nikdy jsem se ve snech nezmýlil. Pomohly mi vyřešit i několik případů.“
Joanna nevěděla, jak jeho tvrzení vyvrátit. Copak mu nestačilo, když slyšel svůj hlas, jak říká tyhle šílenosti?
„Kdo ohledával její tělo?“
„Místní koroner.“
„Znáš jeho jméno?“
„Thomas Barry.“
„Víš, kde bydlí nebo kde alespoň bydlel předtím, než ses odstěhovala do Washingtonu?“
Joanna přikývla. Už měla představu, co chce Andrew udělat. A docela ji vyděsila. Myslela si, že v Beckstone bude mít
potíže sama se sebou, ale největší starosti jí v tuto chvíli dělal
Andrew.
„A co mu chceš říct, Andrew? Vyprávět mu to samé, co mně?
Uvědomuješ si, co ti na to řekne? Divila bych se, kdyby tě nechtěl poslat na psychiatrii!“
„Uvidíme. Říkal jsem ti, že se mé sny nikdy nemýlí.“
„Fajn,“ rozhodila rukama Joanna. Postavila se a ukázala ke dveřím. „Můžeme jít třeba hned, ať tu trapnost máme
za sebou.“
Andrew vstal ze židle. „Svým snům věřím, jen mám strach,
že kvůli nim přijdu o tebe. Přestaneš mě milovat.“
Joanna vzdychla. „Andrew, řekla jsem, že tě miluji. A to
pořád trvá.“ Stoupla si na špičky a políbila ho na rty. „Jedině
někomu, koho miluji, bych přiznala, že když jsem stála u Teddova hrobu, necítila jsem vůbec nic. Jen lítost, že mě tak dlouho
klamal a lhal.“
„Moc tě miluji, Joanno.“
Usmála se. „Napíšu našim vzkaz. A raději pojedeme autem.
Barry bydlí na odlehlém konci Beckstone.“
Thomas Barry už zdálky pozoroval, že se příjezdovou cestou blíží černé nablýskané porsche. Netušil, koho to sem čerti nesou,
ale ve svých starých kostech cítil, že se to bude týkat Tedda
Cartera.
Šel už otevřít dveře, když se konečně okolím začalo rozléhat
štěkání jeho psa – postaršího labradora Sama, který už na návštěvy nebyl zdaleka tak zvyklý jako před pár lety.
Barry vyšel na terasu před hlavní vchod a vzhlédl k nebi.
„Vypadá to na pořádnej slejvák, Same.“ Podrbal psal za ušima a netrpělivě spolu očekávali nezvanou návštěvu.
Tušení zla | 91
Andrew zastavil několik metrů před domem a společně s Joannou vystoupili z vozu. Barry na něj působil jako zachovalý
šedesátník. Zajímalo ho, jestli ještě vykonává praxi, nebo už
odešel do důchodu.
„Komu vděčím za návštěvu?“ křikl na ně Barry a Sam opět
několikrát varovně zaštěkal.
Došli skoro až k němu, když Barry konečně rozpoznal Joannu. Okamžitě vykřikl její jméno a objal ji. Pes, který vycítil
přátelskou atmosféru, začal vrtět ocasem a vtírat se mezi ně,
aby si vydobyl také trochu zasloužené pozornosti.
„Jsem ráda, že vás vidím, Barry,“ usmála se Joanna a pohladila muže upřímně po zádech. „Dovolte, abych vám představila
svého přítele. Andrew Reed – Thomas Barry.“
„Doufám, že Joannu uděláte šťastnou!“ potřásl mu Barry silně rukou a usmál se na něj. „Vypadáte ale jako právník!“ dodal
vzápětí a naoko se zamračil.
„Je to právník,“ přitakala Joanna. „Ale moc hodnej právník,“
ubezpečila Barryho, který se znovu zasmál a pak je pozval
dovnitř.
„Není to tu pro vás asi zrovna útulné, ale žiju tu už dlouho
sám. Poslední měsíce mě trápí revma, takže už o úklid tolik
nedbám. Dáte si něco? Kafe?“
„Ne, děkuji vám,“ odmítl zdvořile Andrew.
„Ani já ne, Barry, jedeme sem rovnou od mých rodičů,“ dodala na vysvětlenou.
Andrew se rozhlédl kolem. Místnost, do které je uvedl,
nejspíš sloužila jako obývací pokoj a přesně charakterizovala
byt osamělého starého muže. Závěsy v oknech byly částečně
zatažené, takže místnost působila zbytečně temně. Tím možná
majitel halil nepořádek – prach a poházené věci. Andrew by
trochu vyvětral, nechtěl tím však Barryho urazit a uzavřít si tak
přístup k jeho paměti.
„Jak se vůbec máš, Joanno? Kam jsi to tenkrát odjela?
Do Washingtonu?“
„Ano, správně. Po tom všem jsem musela vypadnout, nezvládla bych to tu.“
„To je pochopitelné.“ Barry se posadil do křesla proti nim
a zavolal k sobě Sama, který si zamiloval Andrewa a nepřestával se okolo něj motat a strkat mu hlavu do klína.
„Našla sis tam byt i práci?“
„Pamatujete na Rose Barkerovou? Studovala stejný ročník
jako já, její rodiče vlastnili večerku na konci Larsonovy ulice,“
upřesnila.
„Jistě, Rose Barkerová. Není to ta znásilněná?“
„Hodně se o tom tehdy mluvilo, ale po vyšetření nebylo znásilnění prokázáno.“
„Už si to celé vybavuji,“ přitakal Barry.
„Tak přesně ta mi pomohla sehnat byt. A práci jsem nakonec
našla přes inzerát.“
„Neříkej, že u advokátní firmy,“ předběhl jí Barry a čekal
na reakci, zda trefil do černého.
„Jak jste to uhodl?“ zeptala se Joanna překvapeně.
„To víš, mozek mi občas ještě pracuje. Doufám, že tam s tebou ti právníci zacházejí dobře, jinak bych tam musel poslat
Sama, aby si to s nimi vyřídil.“ Jakmile pes zaslechl své jméno,
zvedl hlavu a zavrtěl ocasem.
„Ale teď už vážně. Něco vás oba trápí, proto jste přijeli.“
Joanna se podívala na Andrewa. Ten se zhluboka nadechl
a spustil: „Slyšel jste o tom, že byl hrob Virginie Wilkesové
znesvěcený?“
„Znesvěcený?“
„Ano, zdá se, že někdo velice rafinovaně vyhrabal mrtvolu.“
„Hm,“ zamyslel se Barry. „To je zvláštní, proč by to někdo
dělal?“
„Také jsem nad tím uvažoval. Pochybuji, že by se jednalo
o nějaký kult, který by používal mrtvoly k obřadům, nedávali
by si takovou práci se zahlazením stop.“
„Jak vám s tím můžu pomoct já?“
„Ohledával jste její tělo.“
„Ano, byla poslední. Potom jsem odešel do důchodu.“
„Nevšiml jste si něčeho zvláštního?“ nadhodil Andrew a čekal, jak na to Barry zareaguje.
Tušení zla | 93
„Zvláštního? Na smrti Virginie Wilkesové? Žertujete?“
Andrew se zmateně podíval na Joannu. Mají nějakou zajímavou stopu, nebo si z nich Barry utahuje svým netypickým
humorem?
„Na její smrti bylo takových záhad, že jsem je ani nemohl
sepsat do zprávy.“
„Například?“ pobídl ho Andrew.
„Například to, jakým způsobem zemřela.“
„Zabil ji přece Tedd. Nejdřív z ní vyřízl dítě a pak ji nechal
vykrvácet,“ promluvila po dlouhé chvíli také Joanna a při té
vzpomínce znechuceně potřásla hlavou.
„Dítě?“ podivil se koroner.
„Ano, byla přece těhotná. Viděla jsem, jak se v ní dítě hýbalo, když ji Tedd nechal přivázanou a nahou...“
„Ona nebyla těhotná, Joanno,“ skočil jí Barry do řeči.
Joanna se na něj překvapeně podívala. „Musela být těhotná!
Na vlastní oči jsem viděla, jak se v ní to dítě pohybuje!“
„Nezapomeň, že jsem prováděl důkladnou pitvu. Virginie
Wilkesová těhotná rozhodně nebyla.“
Joanna nevěřila vlastním uším. „Přece jsem to viděla!
A pak... Když jsem se probrala, bylo už dítě pryč, proto měla
rozpárané břicho.“
„Já bych to tak nenazýval,“ opravil ji Barry a napil se vody,
kterou měl přichystanou na stolku vedle křesla.
„Už nás nenapínejte, prosím,“ naklonil se k němu Andrew.
„Nenazýval bych to – rozpárané –, ale roztrhané,“ upřesnil
Barry.
Joanně se zatočila hlava. Samotnou ji to přece tenkrát také
napadlo.
„Chcete říct, že jí to břicho roztrhal?“ odvážil se zeptat
Andrew.
„Kdo? Tedd?“ podivil se Barry.
Andrew přikývl.
„Ne, ten nic takového rozhodně neudělal. Něco se z Virginie
dostalo ven. Něco z jejího břicha. Neptejte se mě co ani jak, protože to nevím.“
Joanna na něj vyděšeně pohlédla.
„Přece...“
„Něco v ní bylo, Joanno. Sama tvrdíš, že jsi to viděla, ale dám
ruku do ohně za to, že v žádném případě nemohlo jít o dítě.
Ukaž mi, co lidského by se násilím dokázalo prorvat ven, a hlavně – za jakým účelem.“
Joanna cítila, že už nevydrží dál poslouchat. Myslela si, že
Barry s přehledem vyvrátí jakékoli šílené Andrewovy teorie,
místo toho se tu však dočkala dalších.
Kdo byla Virginie Wilkesová?
Kdo vůbec byl Tedd Carter?
Zvedla se, rozhodnutá jít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale jakmile se postavila na nohy, zatočil se s ní celý svět.
Omdlela.
Tušení zla | 95
6.
Joannu probudilo, jak na ni někdo mluví. Otevřela oči, ostré
světlo jí však bylo tak nepříjemné, že je zase rychle zavřela.
„Joanno.“
Mluvil na ni Andrew, poznala ho bezpečně. Lehce přikývla,
aby mu dala na vědomí, že ho vnímá.
„Ošklivě ses uhodila do hlavy, když jsi omdlela. Dej mi ruku,
pomůžu ti vstát.“
Joanna natáhla ruku před sebe a nechala veškerou námahu
na Andrewovi. Neměla sílu se ani udržet na nohou. Posadila se
na pohovku a snažila se rychle přivykat na světlo.
„Je v pořádku? Neměli bychom ji odvézt na vyšetření?“ To se
ptal Barry, stále sedící ve svém křesle.
„Ne, ne, nic mi není,“ namítla Joanna a pokusila se na Barryho zadívat. Bylo to lepší, světlo už tolik nepálilo.
„Přinesu ti vodu,“ prohlásil Andrew a zeptal se Barryho, kde
si může natočit sklenici studené vody.
„Je mi strašně líto, jak to dopadlo, Joanno. Vůbec by mě nenapadlo, že tě to může tak vyděsit...“
„Neomlouvejte se, Barry, vy za to přece nemůžete. Řekl jste
jen to, co jste viděl, ne?“
Barry přikývl, přesto cítil, že velký podíl na jejím stavu má
právě on. Kdyby mlčel, kdyby si nechal své zážitky jednou provždy ve své paměti a neobšťastňoval jimi ty, kteří lačnili po poznání, udělal by daleko líp.
Andrew se vrátil se sklenicí vody a podal ji Joanně. Ještě se
jí od šoku chvěla ruka, ale přiměla se sklenici pevně udržet.
„Co ta rána?“ Andrew se k ní naklonil a odhrnul jí pramen vlasů z temene hlavy. Zdálo se, že tam nemá žádné
poranění.
„Bolí to?“ Lehce se dotkl místa, kde se Joanna při pádu uhodila o stůl.
„Ne. Pokračujte, Barry, chci vědět, jak to bylo dál.“
Barry se s otázkou v očích podíval na Andrewa. Má se zpovídat dál? Vydrží Joanna pravdu?
„Víš, to, proč se tě pokoušel napadnout zástupce šerifa, bylo
způsobeno právě stejným úsudkem, jaký jsi měla i ty. Myslel
si, že Virginie byla těhotná a Tedd ji o dítě brutálním zásahem
připravil.“
„Teď ale zástupce nechcete omlouvat, viďte?“ podotkla
Joanna.
„Ne, vůbec ne. Nikdy bych neomlouval člověka jeho ražení.
Měl by sám patřit za mříže, mnoha lidem by se tak určitě ulevilo. Ale šerif na něj nedá dopustit – umí zkrotit jeho bezcharakterní povahu. On jediný.“
„Co tedy bylo ve Virginii, když ne dítě?“ opakovala znovu
Joanna.
„Nevím. Možná nějaký parazit,“ usoudil Barry nakonec.
„Parazit?“
„Stejná zranění jsme našli i u ostatních mrtvých dívek. Jen
předtím byly zavražděny hrozivým způsobem, jediná Virginie
ne. Jako kdyby to Tedd nestihl.“
„Jak zemřely?“ vyptávala se dál Joanna a gestem levé ruky
zarazila Andrewa, který na Barryho nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby se Joanna dozvěděla všechno, mohou si o tom
promluvit později.
„Chci to vědět! Mám právo to vědět!“
„Otázka práva,“ ušklíbl se Barry. „Daly by se tím popsat celé
stohy knih. Právo. Kdo z nás ho vlastně má?“
„Musím vědět, jak zemřela Danielle!“
„Danielle...“ převaloval na jazyku její jméno Barry. „Danielle
zemřela ošklivě, vážně to chceš slyšet, Joanno?“
Mladá žena polkla. Neměla tolik odvahy, jak se tvářila, musela však vědět, co jim Tedd prováděl, musela se dovědět, proč
to dělal!
„Ano, chci to slyšet.“
Barry se napil vody, zhluboka se nadechl a pokračoval ve vyprávění. Jako by celý rok čekal na to, až sem Joanna s Andrewem
přijedou a on jim vypoví část minulosti.
„Danielle byla pohřbena zaživa. Svázal ji, zahrabal hlínou
a pak probodnul její srdce kůlem. Prakticky všechny Teddovy
Tušení zla | 97
oběti byly brutálně zavražděny. Podle výsledků pitvy teprve
poté došlo k roztrhání břišní stěny.“
Joanna si přidržela ústa. Jen při té představě cítila, že se
pozvrací. Tedd... Její Tedd... Jak tohle mohl dělat? Proč?
Ale on ti to řekl. Když spatřila, jak se uvnitř Virginie něco hýbe,
řekl, že to nechápe, že právě ona – Virginie – je jim nebezpečná.
Teď už tušila, jak to myslel. Virginie byla nebezpečná tím, co
se ukrývalo uvnitř ní, co se k nim snažilo prorazit cestu a nejspíš je zabít.
„Proč jste to neřekli veřejnosti?“ zeptala se Joanna po chvilce uvažování.
„Veřejnosti? Umíš si to představit?!“ vykřikl Barry.
„Místo toho jste nechali na Teddovi veškerou špínu! Co když
se nás jen před něčím snažil chránit?!“
„Joanno! Uvnitř nich něco bylo, ale jak si můžeme být jistí,
že nám to chtělo ublížit? Nevíme ani, co to bylo! Měli jsme snad
říct lidem, že Tedd byl hrdina? Víš, co by pak nastalo? Každý,
na něhož by kdokoli ukázal a tvrdil, že se v něm něco hýbe, by
byl synem smrti. V tu chvíli jsme se rozhodli správně!“
„A teď přesvědčujete koho?“ usmála se na Barryho ledově
Joanna. „Možná jste Teddovi křivdili, možná ne! Ale já a Andrew
na to přijdeme!“
„Budu rád za nás za všechny, Joanno, nejsem na protější
straně barikády, patřím k vám,“ řekl Barry a vážně se na Joannu zadíval.
„Při pitvě jste nezjistili přítomnost žádného parazita, žádné
cizí látky?“ zajímal se ještě Andrew.
„Ne,“ odpověděl Barry okamžitě. „Veškeré provedené testy
byly v pořádku.“
Joanna se na Andrewa podívala. Nastal čas odejít. Přemohla
se, aby Barrymu poděkovala za jeho čas, a pak se pomalu zvedla. Hlava se jí motala minimálně, udržela stabilitu a bez problému se dostala až ven, kde jí čerstvý vzduch udělal lépe. Pomoc
Andrewa odmítla.
Barry se Samem je vyprovodili až ven. Barrymu přišlo líto,
že mu to Joanna klade za vinu. Minulý rok se však jinak nedo-
kázali rozhodnout. Udělali to, co považovali za nejlepší. Lepší
bylo mít jednoho viníka, než běsnící městečko.
Joanna nasedla do auta a čekala, až ji odsud Andrew co nejrychleji odveze. Myslela si, že tady najdou odpovědi, které podpoří
její tvrzení, že mrtvolu Virginie někdo ukradl, a ne že se z hrobu dostala samotná Virginie a jde jim celou dobu po krku.
Andrew na ni nechtěl zpočátku moc mluvit. Cítil napětí, které kolem sebe šířila.
„Ty tomu pořád nechceš věřit, viď?“ zeptal se jí Andrew poté,
co sebral dostatečné množství odvahy.
„Chci nebo nechci – není to jedno? Pravda je stejně jen jedna.“
„Pokud Barry mluvil pravdu, nevím, jak si to všechno rozumně vysvětlit. Ještě bychom měli pokračovat v pátrání, abychom vyloučili, jestli se Barry prostě jen nepomátl.“
„Viděla jsem, jak se to v ní hýbalo.“
„Ale mohlo to být skutečně dítě.“
„Proč by se o tom nezmínily žádné noviny?“ uvědomovala si
Joanna zpětně. „Proč by o tom nebyla nikde jediná poznámka?
Není to divné?“
Andrew s ní musel souhlasit. Konečně dorazili na hlavní silnici, Andrew počkal, až dodávka zleva projede, a pak se opět
rozjel.
„Je pravda, že by si na tom novináři asi smlsli.“
„No právě. Takže co když je pravda, že Tedd všechny ty ženy
zabil proto, aby celé Beckstone ochránil před něčím zlým?“ nadhodila nakonec Joanna a v mysli se jí vybavila scéna, kdy vešla
do domu Virginie Wilkesové. Možná by se tam mohli vrátit.
Andrew zastavil před kanceláří šerifa. Chris Bruno byl další osoba, která jim mohla poodhalit nezveřejněné skutečnosti
o Teddovi a Virginii Wilkesové.
Tušení zla | 99
V kanceláři Joanna prošla kolem Stevena Harketa, ani ho nepozdravila, ani k němu nezvedla oči. Moc dobře měla v paměti
zarytou scénu, kdy ji chtěl napadnout a ona zaútočila křišťálovým tácem. Určitě ji od té doby nenávidí, zvlášť poté, co se Barry i s šerifem postavili na její stranu a hrozilo mu suspendování.
Joanna odmítla podat trestní oznámení za napadení, ubránila
se, to jí v tu chvíli připadalo dostačující.
Andrew hned poznal, s kým mají tu čest. Ze Stevena Harketa
nekoukalo nic dobrého už na první pohled. Zajímalo ho, jak si
s ním šerif vůbec dokáže poradit.
„Hledáme šerifa,“ obrátil se na něj Andrew rovnou.
„A co šerifovi chcete?“ Harket měl hrubý, nepříjemný hlas,
ze kterého čišela arogance a také provokace.
„Potkali jsme ho dnes ráno u hřbitova. Chtěli jsme s ním
mluvit o Virginii Wilkesové,“ informoval ho stručně Andrew,
ale vzápětí toho zalitoval.
„Tak ty ses vrátila, aby ses jí omluvila za to, žes ji tam nechala
zhebnout?“ namířil Harket útok na Joannu a podíval se na ni.
„Drž hubu, Stevene! Víš, že máš od Chrise ultimátum!“ varoval ho další z šerifových lidí, ale Steven si toho nevšímal, jen
po něm nenávistně hodil pohledem.
„Škoda, žes tam radši nezhebnul ty!“ vmetla mu do tváře Joanna a nenávistně se střetla s jeho očima. Ne, ani teď mu nedá
jedinou naději na myšlenku, že se ho zalekla, že ji zastrašil
a bude se mu vyhýbat na každém kroku.
„Mohl bych tě zavřít za napadení veřejného činitele!“
„To by tu ovšem nesměli být další svědci!“ Andrew si před
něj stoupl, vzal Joannu za ruku a odváděl ji pryč. S tím tupcem
nemělo smysl se vůbec bavit.
„Šerifa si najdeme sami!“ křikl ještě Andrew ode dveří a pak
vyšli ven z budovy.
„Co budeme dělat teď?“
„Podíváme se domů, jestli se nevrátili naši. Začínám mít
o ně docela strach.“
„Jasně, je to jen kousek,“ souhlasil s ní Andrew.
K domu rodičů dorazili o dvě minuty později.
Joanna vystoupila z auta a ani nečekala na Andrewa. Musela
zjistit co nejdřív, jestli jsou rodiče uvnitř.
Dům byl však stále prázdný.
„Jsou pryč,“ řekla Joanna a v očích se jí objevil strach. „Myslíš na to samé co já?“ obrátila se na Andrewa, když ji dostihl.
„Třeba se opravdu zdrželi u přátel a...“
„Přátel zrovna nikdy moc neměli. Mám pocit, že je to dostalo,
Andrew. Pokud je pravda to, co jsi viděl, čeho byl svědkem Barry
i já... Pak jsou mrtví. A jako další na řadě můžeme být my.“
Andrew se snažil zachovat chladnou hlavu. Musí přemýšlet,
nenechat strach, aby ho zcela ovládl, protože potom by byli dočista ztracení.
„Dům Virginie Wilkesové,“ řekl najednou Andrew.
„Není to příliš nebezpečné?“
„Můžu tam jít sám, ty tu na mě zatím počkáš,“ navrhl,
ale Joanna to rezolutně odmítla. Teď by se rozhodne neměli
rozdělovat.
„Co když tam bydlí někdo nový?“
„To je docela možné. Jak daleko je odsud ten dům?“
„Kousek, jen přes křižovatku. Autem tam budeme hned, ale,
Andrew... Začínám mít vážně strach! Pořád si říkám, že se nám
to možná jenom zdá, že něco takové se děje jen ve filmech!“
Andrew ji objal a políbil. „Uvidíš, že to bude dobré. Ale něco
nebo někdo tě sem zavolal. Mělo to nějaký důvod a já tě v tom
teď nenechám samotnou, neboj.“
Joanna mu pohlédla do očí a snažila se skrz ně dostat hloub
do jeho mysli, nejen na kraj, kam ji teď pouštěl.
„Proč mám pocit, že i tebe něco žene kupředu? O co jde tobě,
Andrew?“ V očích se jí objevily stíny pochybnosti a ať se je snažila sebevíc potlačit, Andrew si jich nemohl nevšimnout.
„Přece o tebe.“
„Nemáš něco společného s některou z předchozích obětí?
Nesnažíš se mě jen nalákat do nějaké pasti a pomstít se za to,
že jsem žila s Teddem?“
Andrew ji šokovaně pustil. „Tomu snad ani sama nevěříš!“
vykřikl dotčeně. „Kdybych chtěl, mohl bych být dávno zpátky
Tušení zla | 101
ve Washingtonu a užívat si tam poměrně klidu, ve srovnání
s tím, co se děje v tak tichém městečku, jako je Beckstone! Ale
přes to všechno, co se tu dozvídám, zůstávám s tebou, abych tě
chránil, protože tě miluju!“
Joanna polkla. Sílil v ní pocit viny. Místo vděku se Andrewovi odplatila nedůvěrou a obviňováním.
„Promiň,“ hlesla jen.
„Na to nestačí říct promiň, Joanno!“
Tentokrát ho skutečně ranila. Mohl snášet její špatnou náladu, její pochybnosti o skutečnostech, které jim vstoupily do cesty, ale neměla právo pochybovat o jeho úmyslech, o tom, proč
tu s ní zůstal. Teď ho nestačilo políbit, ještě jednou se omluvit...
Ne, zašlo to příliš daleko. Nezbývá nic jiného než pokračovat
dál, promluvit si o tom mohou později.
Cestou k domu Virginie Wilkesové jeli mlčky. Andrew málem leknutím šlápl na brzdu, když vjel do ulice a u domu Wilkesové spatřil stát šerifovo auto. Že by mu Steven přece jen řekl,
kdo je sháněl?
Jakmile je šerif spatřil, vystoupil z vozu a šel jim v ústrety.
„Volal mi Barry,“ řekl jim místo pozdravu. „Zjistili jste víc,
než jste měli vědět.“
„Udělali jste si z Tedda obětního beránka!“ vmetla mu do tváře Joanna zlostně.
„Ne, to ne. Tedd je skutečně zabil. Jen jsme se doposud nedopátrali jeho motivace a nezjistili jsme, co měly všechny ty ženy
v břiše.“
„Proč jste nám dnes ukázal hrob Wilkesové?“ zeptal se Andrew. Šerif si povzdechl, mlasknul a pak se podíval Andrewovi
do očí.
„Volal mi můj přítel z recepce jednoho motelu,“ přiznal
šerif.
„Ten prevít!“ vykřikla Joanna. „Tvrdil, že přístroje tam moc
nefungují!“
„Je to trochu blázen, ale občas mi podává zajímavé informace. Říkal mi, že tě něco sledovalo,“ otočil se k Joanně. „Když
vyšel ven a posvítil na to baterkou, rychle se to ukrylo.“
„On to viděl?!“
„A viděl i její obličej. Řekl, že to mělo obličej jedné z těch
posledních obětí Tedda Cartera.“
„Chtěl jste si ověřit, zda jsme to nezahlédli i my a nepoznali
její tvář,“ vydedukoval zbytek Andrew.
„Přesně tak. Nezklamal jste mě.“
„Takže, šerife – uvědomujete si vůbec, co tím přiznáváte?
Po Beckstone a okolí vám běhá mrtvola,“ poznamenala Joanna
jedovatě.
„Není to poprvé, co by se v Beckstone stalo něco neobvyklého. Pamatujete na rodinu Hillových? Před pár lety se jim ztratila
dcerka Kate. Jedna svědkyně viděla, jak ji od domu odvádí žena,
kterou podle později předložené fotografie identifikovala jako
její babičku – v té době dávno mrtvou. Nakonec případ skončil
požárem domu v Darkhope, kde se před mnoha lety zdržovala
skupina údajných literátů, která mučila a obětovala děti.“
„Virginie je v tom domě?“ ukázal Andrew ke vchodu.
„Ne, ten dům je už pár dní prázdný. Rodina – se dvěma dětmi. Prostě zmizeli. Včera jsme od nich obdrželi telefonát, že odjeli za město a netuší, kdy se vrátí.“
„A já obdržela telefonát od své matky.“
„Přesně tak. Někdo – nebo spíš něco – si tady s námi pěkně
pohrává,“ usoudil šerif. „Když už jsi tu, Joanno, snaž se vzpomenout na něco z toho večera, kdys byla v tomhle domě. Možná si
vybavíš něco důležitého.“
Tušení zla | 103
7.
Ten seznam, pomyslela si Joanna v duchu, ale před šerifem se
o něm raději nezmínila. Možná je to falešná stopa, možná taky
ne.
„Copak se děje?“ zeptal se Andrew. Všiml si, jak se tajuplně
podívala na šerifa, když se k nim otočil zády a zamířil do svého
služebního vozu.
„Nic. Pojď, pojedeme k nám domů.“ Obrátila se k Andrewově
vozu a přidala do kroku, aby byli v domě co nejrychleji.
Andrew se usadil za volant a nastartoval.
„Nech ho jet prvního, aspoň budeme mít jistotu, že nás
nesleduje.“
„Podle všeho si umí dát pět a pět dohromady. Někdo tě sem
nalákal, protože jsi důležitý článek v řetězové reakci městečka Beckstone. Šerif nás nenechal jít jenom tak, použil nás jako
návnadu.“
Joanna se na něj šokovaně podívala. „Jako návnadu?“
„Přesně. Jestliže je to, co zůstalo z Virginie, pořád ještě
v Beckstone, půjde to po nás. A šerif se tak dostane záhadě
na kloub mnohem dřív.“
Mladá žena souhlasně přikývla.
„Něco mě tam venku napadlo, Andrew. Jen doufám, že to
najdu.“
Jakmile se dostali zpátky do domu, vyběhla Joanna okamžitě
do svého pokoje. Andrew byl opatrnější. Co kdyby se to dostalo
dovnitř a čekalo na ně? Alespoň prošel hlavní místnosti a zjistil,
že se Joanniny rodiče stále ještě nevrátili a s velkou pravděpodobností se už ani nevrátí.
Joanna začala prohledávat veškeré knihy, zápisníky, deníky,
které si psala od střední školy. Panebože, kam to jenom mohla
dát?
Andrew ji ode dveří pozoroval. Snažil se uhodnout, co Joanna provádí.
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Nemůžu přijít na to, kam jsem to dala...“
„A co vlastně hledáš?“
„Seznam! Seznam, který tady Tedd loni zapomněl! Panebože!“ Prudce se narovnala. „On ho tady nezapomněl! Nechal mi
ho tu úmyslně!“
Joanna se pustila do hledání ještě usilovněji. „Byl to jen list
vytržený ze sešitu – se jmény. Asi s desítkou jmen. Pamatuju si,
že jsem ho měla v ruce, a pak... Sakra, nedokážu si vzpomenout,
co jsem s ním provedla potom, když jsem se vrátila z Virginiina
domu.“
Andrew se rozhodl, že Joanně přece jen pomůže. Začal prohledávat desku psacího stolu, sešity s telefonními čísly, různými poznámkami, ani netušil, k čemu vlastně.
„Musí to být v diáři,“ prohlásila najednou Joanna a vrhla se
k vrchní zásuvce stolu. Otevřela kožený diář a – byl tam! Ten
seznam tam skutečně byl!
„Co je to vlastně za seznam?“
„Jsou na něm ženy, které chtěl Tedd zabít. První čtyři – až
po Dannielle – a tady pátá – vidíš? Virginie Wilkesová. Jako jediná je v kroužku, ty předchozí jsou přeškrtnuté. Myslíš, že tušil,
že se mu to nepovede?“
„Nevím. Co ta ostatní jména?“
Kara Marshová.
Patricie Parrová.
Daryl Braunová.
Dana Kellyová.
Julie Diamondová.
Joanna je postupně jmenovala a uvažovala, jestli Andrew
přemýšlí stejně. Když se střetli očima, věděla, že se v něm
nemýlila.
„Internet mi už nefunguje, rodiče nechali službu odpojit. Jediná šance je knihovna,“ řekla, aniž by vyslovil otázku.
„V kolik zavírají?“ zeptal se Andrew a mrknul na hodinky.
„V pět. Kolik je teď?“
„Deset minut po páté.“
„Sakra!“ ulevila si Joanna vztekle. „To už jsme prošvihli!“
„Napadá tě, jak jinak se dostat dovnitř?“
Tušení zla | 105
Joanna uvažovala jen okamžik. „Zadním vchodem. Před rokem ještě budova nebyla napojená na alarm, tak snad se nic
nezměnilo.“
„Může nás tam někdo vidět?“
„Ani ne. Zadní vchod směřuje k jednomu skladišti. Pokud by
se tam někdo objevil, můžeme chvíli počkat, jinak je to klidné
a odlehlé místo.“
„Fajn. Na co ještě čekáme?“ V kapse u kalhot najednou ucítil
vibrace. Vytáhl mobil a pročítal si novou zprávu.
„To je od Carla. Ten hovor šel skutečně z tohoto domu.“
Joanna sledovala, jak si Andrew omotal pravou ruku sakem a vší
silou pak udeřil do okna. Sklo se mu podařilo rozbít napoprvé,
ale rána byla přece jen velká, takže sykl bolestí. Protáhl ruku
skrz otvor, jen tak tak dosáhl na kličku a otočil jí. Pak už stačilo
do okna strčit, dát pozor na sklo a vlézt dovnitř.
„Myslíš, že nás nikdo neviděl?“
Andrew se zbavoval střepů ze saka a prohlížel si ruku. Naštěstí se nepořezal. Nakoukl z okna ven, ale nablízku nebyla živá
duše. Do knihovny se jim podařilo dostat beze svědků. A alarm
zde naštěstí ještě pořád nepoužívali.
„Venku nikdo není. Vyznáš se tu?“
„Jo, chodila jsem sem celkem pravidelně. Nejbezpečnější bude
asi studovna, nejsou tam žádná okna, takže můžeme neomezeně
svítit.“
„Skvělé. Veď mě.“
Prošli chodbou a zamířili hned do druhých dveří vpravo. Joanna
nahmatala vypínač po pravé straně. Místností se náhle rozlilo světlo. Andrew shledal, že je tu jen osm počítačů, na studovnu se mu to
zdálo příliš malé, ale holt to nemohl srovnávat s Washingtonem.
Joanna za nimi zavřela dveře a posadila se hned k prvnímu
počítači. Chvilku trvalo, než se jí ho podařilo zapnout, systém se
spouštěl přes písmeno A, zatímco ona byla zvyklá přes mezerník
nebo klasicky.
„Požaduje heslo,“ upozornil ji Andrew, když konečně naskočila obrazovka.
„Doufám, že to pro nové studenty nezměnili. Svoje původní
si už nepamatuju a stejně je už určitě vymazané.“
Zkusila jednoduchou kombinaci spočívající z prvních šesti
číslic. Používalo to hned několik škol, nebylo to příliš bezpečné,
ale přes toto heslo se šlo dostat jen k základním informacím
týkajícím se školy a pochopitelně také k internetu.
Systém heslo přijal.
„Google?“ navrhl Andrew.
„Také s ním mám nejlepší zkušenosti.“
Joanna zadala adresu a pak jen čekala na načtení stránky.
Trochu ji zpočátku brzdil antivirový systém, ale jakmile se nainstalovala aktualizace, běžel již internet bez problémů.
„Zkusíme první jméno?“ zeptal se Andrew.
„Jasně,“ souhlasila Joanna. Do uvozovek umístila jméno Kara
Marshová, vedle pak Beckstone a zadala vyhledání.
„Ježíši. Podívej se na to,“ ukázal Andrew hned na druhou
vyhledanou položku. Kara Marshová z Beckstone – zavraždila
své čtyři děti a jejich chůvu jedné páteční noci, když se vrátila
domů. Dětem bylo v rozmezí od dvou do šesti let. Jejich chůva
utrpěla patnáct bodných ran nožem, zraněním podlehla po převozu do nemocnice. Děti vykrvácely na místě.
Joanna polkla. Podívala se ještě na datum – stalo se to tři
neděle po Teddově pohřbu. To už byla dávno ve Washingtonu
a hledala si práci.
„Mám zkusit další?“
„Jasně – ta druhá byla Patricie Parrová, ne?“
„Máš skvělou paměť na jména. Kdybych ten seznam neměla
s sebou, nevybavila bych si ho.“
A tak opět chvilku čekali, než jim vyhledávač poskytl další
informace.
Patricie Parrová – v neděli 12. srpna 2007 úmyslně najela
do hloučku dětí čekajících na školní autobus. Na místě zemřelo
deset dětí, tři utrpěly trvalé poškození mozku, ostatních sedm
vyvázlo s lehkým zraněním.
Tušení zla | 107
Joanna zatajila dech. Náhoda? To těžko.
„Daryl Braunová,“ napověděl jí Andrew třetí jméno.
Daryl Braunová – vrchní sestra v místní nemocnici. 14. října
2007 předávkovala pacienta nemocného cukrovkou. Vyšetřování prokázalo, že Daryl Braunová má na svědomí osm dalších
lidí, kterým úmyslně podala nesprávnou kombinaci léků, jejichž stopy se při běžné pitvě nedají zjistit, či je předávkovala
a smrt naaranžovala jako sebevraždu.
Dana Kellyová – unesla děti své sestry, které předtím několikrát označila za démony. Od února 2008 se pohřešují.
Jen na jméno Julie Diamondová jim Google nevyjel žádné
hrozné zprávy. To se však dalo logicky vysvětlit – zatím vyčkávala. Zlo, které tu měla napáchat, mělo teprve přijít.
„To nejsou náhody,“ promluvila Joanna jako první, když se
vzpamatovala z šoku.
„On to věděl. Znal jejich budoucnost a chystal se je zastavit,
dokud byl ještě čas,“ souhlasil s ní Andrew a nic ho nemohlo
přesvědčit o opaku.
„Od toho leteckého neštěstí. Přežil jako jediný a něco si odtamtud přinesl. Viděl jejich budoucnost. Viděl příchod zla. On
se nám všem vlastně snažil pomoct,“ vydechla Joanna. V tu
chvíli světla v učebně zhasla.
Thomas Barry se z terasy svého domu podíval na oblohu.
Za chvíli se začne stmívat, ovzduší bylo taky už chladnější. Raději si sbalí deku a půjde si číst dovnitř. Teď si všiml, že se sem
od západu žene bouřka. Obloha tam byla pěkně černá, to nevěstilo nic dobrého.
„Same?“ zavolal na svého psa. Sam okamžitě přiběhl, vrtěl
přitom ocasem a následoval svého pána dovnitř.
Barry byl od návštěvy Joanny a jejího přítele trochu rozladěný. Připomněli mu minulost, odhalil jim pravdu a pak zmizeli,
aby se tu už nikdy neobjevili, aby se už nikdy nepodělili o své
poznatky. Pokud vůbec na něco přijdou. I když ten mladík se
zdál být schopný. Doufal, že se ho Joanna bude držet, společně
by mohli něčeho docílit. Jenom se nesmí rozdělit, to by pak nemuselo dopadnout nejlépe.
„Dáš si se mnou párky?“ zavolal na Sama. Pes se na něj podíval a opět zavrtěl ocasem, jako by říkal: „Že sakra váháš.“
„Tak fajn, ohřeju jich víc, ať máme oba dost.“
Možná jim mohl poskytnout i nějaké spisy z případu Tedda
Cartera. Ne, udělal nakonec dobře, že jim nic neukázal. Takhle
si ve spisech, jejichž kopie si tajně pořizoval, mohl kdykoli číst
a oživovat tak svoje vzpomínky a případně si i procvičit paměť,
která mu poslední týdny ochabovala. Stáří se na něm holt hluboce podepisovalo.
Párky naházel do kastrůlku plného vody a zapnul plotýnku.
Venku zahřmělo. Barry vyšel na terasu, ve vzduchu už visela
voda.
„Jsem zvědavej, Same, co nám to děsný počasí přinese za hrůzu. A kdo nám pak taky opraví tu střechu. Vsadím se, že nám to
zase kus odnese, jako loni. Raději dnes nahoru ani nepůjdeme,
co říkáš?“
Sam zakňučel, odmalička nesnášel bouřky. Teď už ho děsil jen
pohled na oblohu a hřmění odněkud zdálky. Zacouval okamžitě
zpátky dovnitř a kňučením lákal i Barryho, aby ho následoval a zavřel za sebou dveře. Teprve potom byl zase na chvilku spokojený.
Barry zkontroloval párky – voda už vřela, málem mu pěkně
zaneřádila sporák. Trochu ztlumil oheň a připravil si vidličku, aby
mohl párky včas vyndat. Jen doufal, že mu neprasknou, byl na to
alergický, protože si pak připadal, jako by selhal. A když už si nedokáže ohřát ani párky, co má na světě vůbec ještě pohledávat?
Počkal další dvě minuty, než vidličkou zalovil po párcích. Podařilo se mu je přemístit na talíř, aniž by praskly. Uvědomil si,
jak málo už mu stačí ke štěstí.
Sam, který nasával jejich vůni, si sedl vedle něj a vrtěl nedočkavě ocasem.
„Musíš počkat, až to vystydne, hochu, takhle by ses spálil.“
Sam nakonec dostal svůj příděl až o dvacet minut později,
když si byl Barry jistý, že už párky vychladly.
Tušení zla | 109
Venku zatím obloha zcela potemněla. Přitom celý den meteorologické stanice hlásily jen slabé deště přes noc. O bouři, která
se měla přehnat nad městečkem Beckstone, všichni pomlčeli.
Barryho napadlo, že by si mohl znovu pročíst případ Tedda Cartera. Možná objeví něco nového, na co doposud nepřišel.
Moc tomu nevěřil, ale naděje umírá poslední, ne? Chtěl Joanně
a tomu jejímu příteli pomoct. Kéž by se mu to podařilo.
Tedd Carter – zvláštní mladík. Na škole průměrný žák s velkým zájmem o fotografování. Vyhrál několik mezistátních soutěží, mohl z něj být slavný umělec, ale osud zasáhl v jeho neprospěch. Když se z jednoho předávání cen vracel se svými rodiči
domů, letadlo se najednou ztratilo z radarů. Okamžitě byl vyhlášen poplach. O dalších dvacet minut později bylo nahlášeno
letecké neštěstí – letadlo se zřítilo jen dvacet mil odsud. Dodnes
je tamější les poničený, stromy se ještě nevzpamatovaly z pádu
a následného požáru, který způsobily trosky letadla.
Na místo okamžitě dorazili záchranáři, ale už při prvním
pohledu bylo jasné, že není koho zachraňovat. Všude se povalovala lidská těla – ohořelá, někdy až na kost. Jen několik málo
těl nebylo tolik dotčených ohněm a dala se provést jejich řádná
pitva.
Záchranáři už to vzdali, nevěřili, že by někdo z cestujících
mohl přežít, když tu k nim dolehl přidušený křik.
Byl to Tedd. Velitel záchranářů vypovídal, že ten mladík
vypadal hrozně vyděšeně, ale na těle neměl jediné škrábnutí.
Chvilku pak prý váhali, jestli to není jen svědek katastrofy, ale
později objevili jeho jméno na seznamu pasažérů. Jak mohl vyváznout bez zranění, to bylo všem záhadou.
Možná se setkal se smrtí, možná se s ní naučil bojovat...
Bylo tolik variant, o které se Barry nemohl vědecky opřít. Tolik
variant...
Venku mohutně zaburácelo, spustil se déšť. Barry slyšel,
jak dopadá na střechu, a říkal si, která strana to odnese tentokrát a kolik ho to zase bude stát. Důchod neměl příliš vysoký,
za ty roky dřiny a obětování volného času mu to přišlo jako
výsměch.
Sam najednou zbystřil. Zadíval se k hlavnímu vchodu, stáhl
ocas mezi nohy a zacouval pod stůl.
„To ti ještě tolik nahání hrůzu bouřka? No jen si zalez, kamaráde, a nech mě v tom samotnýho. Já si s tím poradím sám!“
Něco na terase bouchlo. Pořádně silnej vichr, pomyslel si
Barry. Zvonkohra už nevydávala příjemné zvuky, řinčela, ale
sílící poryv větru ji přehlušoval.
Znovu něco bouchlo, tentokrát blíž u dveří. Barryho napadlo,
jestli vichr nemohl porazit křeslo a nehraje si s ním.
Sam opět zakňučel, cítil, že přichází něco zlého. Něco daleko
hroznějšího, než je tahle bouřka. Cítil, že by měl Barrymu pomoct, ale nemohl v sobě najít odvahu vylézt zpod stolu a ochranitelsky se před něj postavit.
Najednou se Barrymu něco mihlo před očima. Prudce se setmělo, jako kdyby někdo zhasl světlo.
„Přišla sis pro mě,“ pochopil najednou Barry, ani si neuvědomil, že mluví nahlas. Postavil se, popošel k oknu a zakřičel:
„Přišla sis pro mě?!“
Bylo slyšet jen vichr a hromobití.
„Slyšíš?! Seš tady pro mě?!“
V tu chvíli něco proletělo oknem. Barry stačil uskočit, ale
spadl tak nešikovně na zem, že se už nedokázal pohnout.
Něco si udělal s nohama a ať se snažil sebevíc, nedokázal jimi
pohnout.
Věděl, že je to s ním v místnosti, že to stojí za ním a chystá
se zaútočit. Stačil ještě nadzvednout hlavu a podívat se, s čím
má tu čest.
Ve chvíli, kdy se setkal s očima Virginie Wilkesové a její
zvířecí tlamou plnou obrovských špičáků, zalitoval, že se kdy
vůbec narodil. Když se nakonec zakousla do jeho pravé nohy
a připravila ho o ni pod kolenem, poddal se smrtelné agónii,
aniž by zkusil ještě jednou přimět své tělo k útěku.
Tušení zla | 111
8.
Joanna vzala Andrewa za ruku. Měla strach. Co když se něco
jako Virginie dostalo dovnitř? Co když je to sledovalo až sem
a rozhodlo se, že s nimi skoncuje?
Andrew se zaposlouchal. Jistě, v dálce slyšel hřmění, proto
vypadly jističe. Nad nimi teď určitě řádí bouřka, ale vzhledem
k tomu, že tu nejsou žádná okna, nic je předem nevarovalo.
„Bouřka, je to jenom bouřka, Joanno,“ pokoušel se ji uklidnit
Andrew a pohladil ji po ruce. Joanna se na něj podívala, snažila se ve tmě vypátrat jeho oči, nakonec byla vděčná alespoň
za jeho hlas.
„Měli bychom odsud co nejdřív zmizet, Andrew.“
„Určitě, stejně už máme všechno, co jsme potřebovali.“
„Andrew? Obstálo by něco z toho u soudu, abych očistila Teddovo jméno?“
„Ne,“ odpověděl Tedd okamžitě. „Nic z toho se stejně nikdy
nedostane na veřejnost. Pokud to budeme chtít udělat, někdo –
možná vláda – pošle lidi, kteří nás zastaví.“
Joanna přikývla, pochopila. Nemělo smysl někoho nebo něco
hájit. Zbývalo tedy jen jediné. Poslední jméno ze seznamu.
„Jak teď zjistíme adresu Julie Diamondové?“ zeptala se Joanna, když se ocitli před budovou. Prostor u skladiště byl opět
prázdný, takže mohli předpokládat, že neexistují žádní svědci
jejich vloupání do knihovny. Smršť, která se právě proháněla
krajem, zahnala všechny obyvatele Beckstone do svých domů.
Joanna pohlédla na oblohu. Zemi právě protínalo několik
blesků, v dálce opět hrozivě zaburácel hrom.
„Myslíš, že se dostaneme k autu?“ zakřičela na Andrewa,
aby ji v tom hluku vůbec zaslechl.
„Pokusíme se! Poběž!“
Hned jak vyběhli zpod přístěnku, začala na ně útočit ledová
sprcha. A k autu zbývalo ještě několik desítek metrů. Z chodníků se staly obrovské louže a bylo nemožné se jim jakkoli
vyhnout. Když se konečně posadili do auta, oběma se značně
ulevilo.
„Pěkně ti zaneřádím auto!“
„To uschne, je to jenom voda.“
Joanna se podívala na své ruce a zakřičela. Ne, to nebyla
voda. Byla celá od krve! Oba v tu chvíli zvedli hlavu k obloze
a spatřili, jak z ní místo deště najednou padá krev. Studená
krev! Joanna dokonce cítila její nesnesitelný zápach!
„Ježíšikriste!“
„Co se to kurva děje?!“ vykřikl Andrew a rychle nastartoval,
jako by před krvavým deštěm mohli uprchnout.
Zapnul stěrače, které krev přesouvaly ze strany na stranu,
a vyrazili. Tohle už se netýkalo jen jich. Zkáza patřila celému
městečku. Přicházelo zlo.
Andrew zaparkoval před kanceláří šerifa. Byla to jediná budova,
ve které se svítilo, nejspíš měla náhradní zdroj energie. Musel
Joannu přinutit, aby se zvedla ze sedadla a šla s ním dovnitř.
„Nemůžu, Andrew!“ bránila se. „Všude je krev! Všude je krev!“
„Joanno! Uvnitř budeme v bezpečí! Navíc musíme tak jako
tak mluvit se šerifem o Julii Diamondové!“
Joanna se na něj odmítavě podívala. „Ne, už nemůžu!“
Andrew vzdychl. Dobře, tudy cesta nevede. Chápal, že Joannu krvavý déšť děsí. I jeho děsil. Oba přece prožívají tyhle
hrozné chvíle! Jsou v tom spolu!
„Joanno, prosím!“
„Jdi sám, Andrew, počkám na tebe v autě!“
Andrew přikývl. Pohledem odhadoval vzdálenost od auta
k budově. Mohlo to být nanejvýš deset metrů. Když si pospíší,
zvládne to za pár vteřin.
„Potřebuju ještě kapesníčky,“ řekla najednou Joanna. Vypotřebovala už dva balíčky, aby z těla setřela krev.
„Víc už jich nemám, Joann.“
„Já je ale potřebuju!“ zakřičela na něj.
Andrew namířil prstem před sebe. „Tam! Budou jich tam mít
celé balíky.“
Tušení zla | 113
Joanna vytušila, že se ji tím jen snaží nalákat do šerifovy
kanceláře. Ano, představa tepla a sucha byla lákavá, jenže by
zase musela proběhnout tím deštěm.
„Zvládneš to,“ ujišťoval ji Andrew, když si všiml, že už je
nalomená, že přece jen z auta vyběhne.
Joanna otevřela dveře, vyskočila z auta a rozeběhla se k budově. Andrew ji rychle následoval. Dostat se do budovy bylo teď
jejich jedinou spásou.
Otevřeli dveře a vstoupili dovnitř. Joanna se rozhlédla, ale
nikoho neviděla. Ani šerifa, ani jeho muže... Místnost se zdála
být prázdná.
„Podívám se dozadu,“ prohlásil Andrew.
„Buď opatrný!“ zavolala za ním Joanna. Měla zvláštní předtuchu, že tímhle všechno zlo jenom začíná. Teprve teď jim odhalí svoji pravou tvář a pak zasadí smrtící ránu!
Joanna obešla stůl jednoho z policistů. Objevila na něm spis
Julie Diamondové. Okamžitě se usadila za stůl a otevřela ho.
Julie Diamondová, narozená sedmého března tisíc devět set
sedmdesát dva. V letech 2005–2008 pracovala u policejního
sboru. Před dvěma týdny zmizela za záhadných okolností.
Zmizela?
„Nikdo tu není, ale našel jsem aspoň balíček kapesníků,“
ozval se najednou Andrew ode dveří a Joanna nadskočila na židli, jak se ho polekala.
„Copak se děje?“
„Pojď se podívat.“
Andrew se jí naklonil přes záda a položil na stůl kapesníky.
„Mají spis Julie Diamondové?“ Okamžitě si ho vzal do rukou
a začal pročítat zprávu. „Ježíši, ona patřila k policejnímu sboru!
Měla přístup ke všem informacím! To mění celou situaci!“
„Ty si myslíš, že ona je tím posledním klíčem k celé záhadě,
viď?“ zeptala se Andrewa, ačkoli si sama už dávno odpověděla.
„Jistě. Ona je ta, která měla celé zlo završit.“
Oba se v tu chvíli podívali z okna. Krvavý déšť neustával,
v prudkých nárazech dopadal na střechy i okna a rytmicky tak
zvěstoval příchod zla.
„Nejspíš se jí to podařilo. Kam myslíš, že všichni zmizeli?“
„Nevím, Joann.“
„Mohla je dostat?“
Andrew pokrčil rameny. V tuto chvíli už bylo možné všechno. Napadlo ho ještě zavolat Barrymu, ale telefony nefungovaly,
na mobilu neměl žádný signál.
„Jsme v pasti,“ konstatovala prostě Joanna. „Přišlo si to pro
nás a my to nezastavíme!“
„Ještě pořád je naděje!“
„Na co?“
„Na přežití.“
„Napadá tě, jak tohle celé přežít? Podívej se ven! Co ten krvavý déšť znamená?! Jaké další hrůzy nám přinese?!“
Andrew neodpověděl, neměl co říct.
„Jedním jsem si jistá. Ten krvavý déšť – má nějaký účel. Nevím, co se stane, až se vpije do země, ale nic pěkného to určitě
nebude.“
Podívala se na svoje ruce. Začaly ji svědit, ale na rukou jí
nenaskákala žádná vyrážka, jak se obávala. Déšť se zatím zdál
být neškodný, jenomže jaký vliv může mít na ostatní obyvatele
Beckstone?
„Zkusím vysílačku!“
„Nic tu nefunguje, Andrew. Budeš se namáhat zbytečně.
A i kdyby ses vysílačkou někomu dovolal, k čemu by to bylo?!“
Andrew dostal na Joannu vztek. Tak snadno se vzdávala, neměla v sobě vůbec žádnou bojovnost!
Vysílačka ale skutečně nefungovala. Ani jeden z počítačů se
mu nepodařilo zapnout. Jako by je někdo záměrně poškodil.
Joanna se posadila na zem a opřela se o zeď.
„Mám strach, že tady umřeme.“
„Neumřeme, nedovolím to, slibuju!“
„Jak mi můžeš slíbit něco, co neovlivníš?“ Joanna k němu
zvedla oči. „To je konec, Andrew. Bůh ví, co vyrostlo v těle Virginie, co se Tedd pokoušel zabít, proti čemu bojoval. Bůh ví, kam
zmizeli moji rodiče a co se stane, když krvavý déšť nepřestane
útočit na Beckstone.“
Tušení zla | 115
Andrew se postavil k oknu, venku panovala tma, mohlo být
okolo půl desáté. Joanna to naštěstí nevnímala, usnula zhruba
před hodinou. Mezitím zatarasil vchodové dveře těžkým psacím
stolem. Pokud se k nim bude snažit někdo dostat, nebude to mít
tak jednoduché.
Před budovou nebylo ani živáčka a déšť neustával. Napadlo
ho, kolik krve už muselo na Beckstone napršet. Kanály sotva
stíhaly přívaly likvidovat, do budovy už začal pronikat ten nepříjemný sladkokyselý pach.
Andrewovi se z toho zvedal žaludek. Do čeho se to proboha
zapletl? Ještě před pár hodinami si žil svůj vysněný život ve Washingtonu – byl společníkem v jedné z nejvyhledávanějších advokátních kancelářích a před sebou měl skvělou budoucnost.
Pak odjel s Joannou do Beckstone a všechno se rázem změnilo.
Ne, jí nedával nic za vinu. Byla v tom stejně nevinně jako on.
Pohnula rukou, ale nevzbudila se. Jen se jí něco zdálo. Andrewa napadlo, jestli tu mají i nějakou zásobu jídla a pití, budou
to potřebovat.
Kde vůbec všichni jsou? Dostalo je to? Nakazil je déšť snad
nějakou infekcí?
Na jejich kůži se zatím nic neprojevilo, ale nemohli si být jistí,
že žádná reakce nepřijde. Přece jen přišli do styku s krví. Lidskou
nebo zvířecí, to bylo v tuto chvíli jedno. Každopádně jim mohla
hrozit infekce, nákaza... Cokoli, co se může projevit i později.
„Andrew,“ promluvila Joanna ze spaní. „Nech mě jít! Nech
mě jít, Andrew! Není jiná možnost! Zachraň se!“
Andrew se na ni šokovaně podíval. Má ji vzbudit? Má ji nechat dál snít? Co když má předtuchu? Co když se z toho můžou poučit a zachránit se? Byl už ochotný věřit všemu, nemá
co ztratit!
„Nechte ho! Ne! Ne! Ne!“ vřískala Joanna.
Andrew k ní přiskočil a probudil ji. Joanna sebou ještě chvíli vyděšeně zmítala, teprve pak se uklidnila a podívala se mu
do očí.
„Nemáme proti nim šanci, Andrew,“ a znovu zavřela oči.
Andrew jí zatřásl. Musí ji probudit, nechtěl se dívat, jak prožívá další šílený sen!
Ale Joanna usnula tvrdě, jako kdyby ji něco omámilo. Andrew se narovnal. Rozhodl se, že zatáhne žaluzie. Nechtěl, aby
je někdo zvenku mohl sledovat.
Joanna si jazykem navlhčila rty. Měla hroznou žízeň a navíc jí
byla šílená zima. Kde to vůbec je?
Pomalu otevřela oči. Už si vzpomíná. Byla společně s Andrewem
v kanceláři šerifa. Musela usnout... V rohu místnosti svítila jen
malá lampa. Záložní zdroj energie byl zatím naštěstí funkční.
„Vítej znovu v Beckstone,“ usmál se na ni Andrew a podával
jí sklenici vody.
Joanna k němu natáhla ruku a také se pokusila usmát,
i když ji už dávno celou ovládla panika.
„Díky.“ Hltavě se napila a položila sklenici na podlahu.
„Jak dlouho tu už jsme?“
„Tři hodiny. A pořád žádné známky toho, že by se sem šerif
se svými lidmi chtěl vrátit.“
„Vypadá to, jako kdyby někam zmizeli.“
„Přesně tak. Procházel jsem mezi stoly, ale ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Žádné poznámky, žádné další spisy, nic...“
„Myslíš, že může být zlo inteligentní?“
„Nemyslím, jsem si tím zcela jistý.“
„Proč myslíš, že Beckstone?“
Andrew pokrčil rameny a posadil se vedle Joanny. Objal ji okolo ramen a políbil ji, jako kdyby k tomu měl poslední příležitost.
„Na to ti nedokážu odpovědět.“
„Možná to souvisí přímo s Teddem, s tou leteckou havárií.“
„Asi se na to Tedda těžko budeme moct zeptat.“
„Cítím se tak unavená, Andrew. Obejmi mě víc, prosím.“ Položila si hlavu na jeho rameno, chtělo se jí znovu spát. Tak vyčerpaná se už dlouho necítila, neudržela ani minutu otevřené oči.
Tušení zla | 117
„Joanno?“
„Ano, Andrew?“
„Měla bys už zůstat vzhůru.“
„Já to nedokážu!“
„Musíš! Je noc! Nevíme, co může přijít, ale vzpomeň si, co
jsme potkali v lese a pak ještě v motelu.“
„Už nemám sílu bojovat dál, Andrew, chci spát.“
„Joanno!“ Vzal ji za ramena a prudce jí zatřásl. „Teď není čas
na to se vzdávat! Musíme bojovat o své životy!“
Joanna otevřela oči. Byla by raději, kdyby ji zabil, jen aby
nemusela nechat oči otevřené a naslouchat tomu, co jí říkal.
Panebože, co se to s ní jenom děje? Jako kdyby byla pod vlivem nějaké drogy.
„Ježíši!“ vykřikl najednou Andrew. „Co v tom zatraceně
bylo?!“ Vzal si sklenici s vodou do ruky a přičichl k ní. Byla z ní
cítit narkotika.
„Joanno!“
„Nech mě... spát... Andrew...“
Ale ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu Joannu probrat.
Zkontroloval jí ještě tep, pomalu se uklidňoval, ale byl silný
a pravidelný.
Nastražili na nás past, proběhlo mu najednou myslí. Nastražili na nás past! Čekají, až se napijeme, až se setmí, a pak si pro
nás přijdou.
Vyděšeně se rozhlédl kolem. Musí se odsud co nejrychleji
dostat k autu!
„Andrew...“ Joanna opět začala blouznit. „Musíš se zachránit! ... Nech mě jít!“
To ho ještě víc posílilo k boji. Ale přece jen by si měl zachovat alespoň špetku opatrnosti. Udělal si prsty škvíru mezi
žaluziemi a vykoukl ven.
Steven Harket se čtyřmi kolegy stáli u jeho auta a čekali, až
vyjde ven. Oblečení měli nasáklé krví a už na dálku bylo vidět,
jak jsou jejich tváře potrhané.
Oni už nejsou živí, uvědomil si Andrew a zvažoval, jakou
proti nim má šanci.
9.
„Nech mě jít, Andrew, nech mě jít...“ opakovala neustále Joanna, zatímco Andrew hledal únikovou cestu. Musí být nějaký
způsob! Přece je nenechá, aby nad nimi vyhráli! Nemůžou být
chytřejší než on, navíc jsou mrtví!
Nahoře něco bouchlo.
Ježíši, dostali se už dovnitř! Opatrně se ještě jednou přiblížil k oknu a úzkou mezerou se podíval ven. Steven Harket se
zabodával očima přesně do toho místa, kde stál Andrew. Věděl
o něm, cítil ho i na tu vzdálenost.
Andrew co nejrychleji od okna odstoupil. U jeho auta zatím
bylo všech pět. Nikdo z nich se tedy nahoru nemohl dostat,
ale...
Počkat! Vchodové dveře rozhodně nejsou nedobytné! Kdyby chtěli, mohli se už dávno dostat dovnitř! Co jim brání sem
vstoupit?!
Nad sebou teď uslyšel pravidelné kroky. Někdo tam byl, někdo chodil v místnosti nad ním a hledal cestu dolů.
Andrew se podíval ke dveřím proti sobě. Byla na nich cedule
znázorňující schodiště. Nejraději by se tam vydal na průzkum,
bál se však nechat tady Joannu samotnou. Ne! Bude muset počkat, až TO sejde dolů.
Očima zapátral po nějaké zbrani. Pootvíral šuplíky u všech
pracovních stolů – policisté si tam občas nechávali zbraně, ale
našel jen hromadu neseřazených lejster.
Co teď? Potřeboval se něčím bránit. Otázkou stále zůstávalo,
jestli to má nějaký smysl. Jsou mrtví! Jak je může zneškodnit?
Tamhle v rohu... No jasně!, zajásal Andrew v duchu. V rohu
stála baseballová pálka včetně dresu. Někdo tu musel být velký
fanda. Díky bohu!
Andrew se pálky okamžitě chopil oběma rukama a vyzkoušel si útok. Dobře, jen bude muset svoji zbraň pevně držet
a rychle si promyslet každý úder.
Teď už slyšel kroky na schodišti. Ano, a znovu! Pomalu se to
blížilo dolů. Našlapovalo to krok po kroku.
Tušení zla | 119
I on se začal přibližovat ke dveřím. Naštěstí se otevíraly ven,
takže jakmile je ta zrůda rozrazí, vší silou se rozmáchne a udeří
do výšky svých očí. Za předpokladu, že je útočník přibližně stejně velký, se dá očekávat, že bude mít mozek na kaši.
Další schod.
Andrew je v duchu pomalu počítal a...
„Nech mě jít... Zachraň se!“ zakřičela Joanna a pohnula rukou, jako by ji k němu natahovala.
Kroky ustaly.
Andrew přestal dýchat, aby mu neunikl sebenepatrnější
zvuk. Stoupl si na špičky a pohlédl na Joannu. Už zase ležela
klidně.
Znovu se to dalo do pohybu.
Schod. Schod. Schod. Schod.
Andrew vytřeštil oči. Teď se to pohybovalo několikrát
rychleji! Cítil, jak se mu potí ruce, jak mu v nich pálka
prokluzuje.
A přede dveřmi se to zastavilo. Vědělo, že za nimi stojí Andrew? Jistě. Jeho pach strachu se nesl celou budovou.
Andrew se nadechl a pevně se nohama zapřel do země. Rozkročil se a čekal, že se dveře co nejdřív otevřou. Jenomže se tak
nestalo. Místo toho to promluvilo.
„Nenapadli vás jenom proto, že ví, že jsem tady,“ řeklo to
mužským hlasem a čekalo na Andrewovu reakci. Andrew však
nemohl strachem ani promluvit, hrdlo se mu zúžilo a on se musel několikrát nadechnout a vydechnout, aby se uklidnil.
„Nemáme moc času, příteli,“ pokračovalo to, když Andrew
neodpovídal.
„Kdo sakra jsi?“
„Musíš mě poznat, je to neodvratné. Vím, že v ruce držíš
baseballovou pálku a chceš mě s ní zabít, ale to už není možné,
Andrew.“ Oslovilo ho to jménem.
Andrew si hřbetem ruky otřel pot z obličeje. Tohle už se
nedalo vydržet. Bylo to jako ve špatném snu! Kdyby aspoň
na všechno nebyl sám!
„Všichni jsme sami,“ ozvalo se opět za dveřmi.
„Čteš mi snad myšlenky?!“ vykřikl Andrew, když se mu podařilo sebrat zbytky odvahy. Pořád měl na paměti Joannu. Měl
by být statečný už jen kvůli ní!
„Teď otevřu dveře.“
Andrew přikývl, jako by ho to mohlo vidět. Dveře se začaly
pomalu otevírat a Andrew zíral do temné škvíry, která se postupně víc a víc rozšiřovala, aby jí to mohlo projít ven.
„Pořád o mně uvažuješ jako o tom,“ řeklo to, ještě než vystoupilo ze tmy a odhalilo tak Andrewovi svoji tvář.
Andrew nemohl uvěřit vlastním očím. Ta tvář... Ta mrtvá
tvář, plná děr od červů, plná hnijícího masa... Před ním stál
Tedd Carter.
Joanna otevřela oči. Vycítila, že je s nimi v místnosti někdo další. Dostala strach, že si pro ně přišli. Zabijí je a všechno definitivně skončí.
„Vypadám hůř než ty venku.“
Ten hlas... Joannou projel zvláštní pocit poznání, když si
uvědomila, kdo to promluvil. Okamžitě se zvedla na nohy, ačkoli se zamotala a musela se přidržet stolu. Stopy omamné látky
ještě definitivně nezmizely. Ale hlavně už aspoň vědí, že nesmí
pít a jíst nic, co není bezpečně zabalené.
„Tedde!“ vykřikla.
„Joanno!“
Andrew nevěděl, jestli má Teddovi ustoupit z cesty, nebo mu
ji naopak zcela zatarasit, aby se k Joanně nedostal.
„Tedde!“ Joanně se podařilo pomalu k Teddovi dojít, obejít
Andrewa a při slabém světle z lampy v rohu místnosti pohlédnout do jeho tváře.
„Panebože!“ zakřičela a zděšeně si přitiskla dlaně k obličeji.
„Ty jsi jeden z nich!“
„Vím, že je teď na mě děsivý pohled, Joanno. Ale nejsem jako
oni! Je zničilo a přivedlo k životu zlo! Já jsem tu proto, abych je
zastavil!“
Tušení zla | 121
Joanna zavrtěla hlavou, do očí jí vyhrkly slzy. Nemohla uvěřit tomu, že tu před ní stojí Tedd! Vlastně to už ani nebyl Tedd...
A jeho pach to jasně dokazoval.
„Ne... To nemůžeš být ty...“
„Joanno!“ vykřikl Tedd. „Chápu, jak je těžké vidět mě takhle,
ale návrat ani boj jsem si nevybral dobrovolně!“
Andrew měl na jazyku tolik otázek, ale nedokázal je vyslovit. Přišlo mu šílené už jen to, že tu před ním stojí muž, který
byl rok pohřbený, který pomalu hnil v zemi a najednou... Jak?!
„Nevím, co přivedlo zpátky k životu mě, ale vím, co přivedlo zpět ty druhé,“ obrátil se Tedd na Andrewa. Jeho myšlenky
na Tedda tlačily neuvěřitelným způsobem, musel se jich zbavit
odpověďmi. „Déšť,“ upřesnil.
„Ty myslíš ten krvavý déšť?“
„Ano. Nejdřív zlo dostalo několik lidí, ostatní ani netušili,
co se v Beckstone vlastně děje. Jenomže se objevil ďáblův déšť,
krev jeho krve. Oživí mrtvé a zaseje do nich to nejtemnější zlo.
Postaví je do čela své armády a společně dovrší konec světa.“
„Všichni už jsou mrtví,“ hlesla Joanna.
„Ne,“ obrátil se k ní Tedd. „Všichni ještě ne, ale nebude to
trvat dlouho a Beckstone ovládne to, čemu jsem se pokoušel
zabránit. Snažil jsem se to zastavit ještě za svého života, jenže
tak to nemělo být.“
Krev. V ulicích byly potoky krve. Když se déšť spustil, mnoho
lidí se vyděsilo. Ale to byl jen počátek nadcházející hrůzy.
Nejdřív přicházel nelidský řev od hřbitova, jako by tam zahrabali stovky lidí zaživa a ti se teď pokoušeli dostat ven.
Krvavý déšť houstl a přiváděl mrtvé zpátky k životu, aby
rozsévali zlo. Vyrazili ze hřbitova a vrhali se na své oběti. Stačilo jediné kousnutí a proměna mohla začít.
Mnoho lidí se ukrylo ve svých domech. Pozavírali okna,
zatarasili dveře těžkým nábytkem, ale před mrtvými nebylo
úniku. Vždy si našli cestu, neznali hranice a veškeré překážky
zdolávali jen s minimální námahou. Když nezasadili zlo kousnutím, stačila jen nepatrná ranka v kůži, kterou by si našel cestu krvavý déšť. Výsledek byl stejný.
Tedd se napojil na jejich mysl a odhaloval obrazy, které by
Joanna a Andrew raději nikdy neviděli.
Joanna v duchu viděla zkázu – krvavý déšť, křik, bolest i lidi
mrtvé hrůzou. Zlo se šířilo rychleji než chřipka. Bylo jen otázkou několika hodin, než postihne celé městečko.
Nedalo se už věřit nikomu. Těch pár, kteří si ještě uchovali
lidskost a modlili se ve svých domech za svoji duši, brzy podlehnou. Mrtví je ucítí na míle daleko. Budou pokračovat dál, nic
je nezastaví a déšť se bude přesouvat od městečka k městečku,
po celé mapě státu... A budoucnost? Temnota, beznaděj a všudypřítomná smrt.
„Jsou dvě skupiny. První povstali z mrtvých a stojí v čele
bojující armády. Druzí vypadají jako my, ale jsou také nakažení
zlem, jejich úkolem je klamat a rozšiřovat území. Když jsem
se s nimi poprvé setkal, cestoval jsem domů s rodiči. V letadle
byla žena, na první pohled úplně normální žena. Ale někde se
nakazila a zlo chtělo předvést svoji sílu. Tehdy zemřeli všichni
kromě mě. Teď už zlu nic tak snadného nestačí. Chce šířit zkázu a přenést peklo přímo sem, na zem.“
„Byl jsi vybrán, abys nás zachránil, je to tak? Věděl jsi, které
ženy v sobě mají zlo, kdo odstartuje tuhle vlnu...“
Tedd se na Andrewa obrátil. Docela mu to pálilo, to musel
uznat. Alespoň nebude muset nic zdlouhavě vysvětlovat.
„Měl jsem vize. Zpočátku jsem si myslel, že to, co se událo
v letadle, byl jen sen, že jsem nedostatkem kyslíku trpěl halucinacemi. Ale pak jsem uviděl ženu ze své první vize na titulní
stránce celostátních novin. Vtrhla do mateřské školy a postřílela na třicet dětí a pět učitelek. Došlo mi, že musím zničit ostatní
dřív, než naplní svoje poslání.“
„Byl sis jistý, že to udělají?“ zeptala se ho Joanna a pokoušela se na něj dívat s co nejmenším odporem. Nedokázala si
však připustit myšlenku, že mluví s Teddem, který byl rok
po smrti.
Tušení zla | 123
„Váhal jsem. Většinou to byly dívky – pohledné dívky –, neviděl jsem na nich nic špatného a mnohokrát jsem se sám sebe
ptal, jestli jsem nezešílel, jestli mi mozek nezatemnilo šílenství
a naopak se o zkázu nesnažím já!“
„Přesvědčilo tě, co měli uvnitř?“ chtěl vědět Andrew.
„Zpočátku ani ne. Zjistil jsem, že všechny dívky mají jednu
spojitost. Jednoho muže. Na něj policie nikdy nepřišla.“
Joanna zpozorněla. „Kdo to byl?“
„John Simmons, ale občas změnil jméno, věk kolem třiceti.
Potom, co svedl všech deset hlavních kandidátek a zasel do nich
zlo, se po něm slehla zem. Nenašli byste o něm žádný spis, neexistuje... Mohli byste ho ale znát pod označením ďábel – a vše
je více než jasné.“
„Nemůžu pochopit jednu věc,“ zamyslela si Joanna. „Ty jediný jsi přežil leteckou havárii. Věděls, jak je zabíjet! Proč ty?“
„Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale žádné vysvětlení mě nenapadlo. Prostě to tak je. Byl jsem vybrán pro boj proti zlu,“
odpověděl Tedd bez zaváhání.
„Víš, kdo se mě sem snažil nalákat a proč mi řekli, že můj
otec zemřel?“
„Udělali to kvůli mně. Vědí, že jsi moje jediná slabá stránka.
A budou tě chtít získat, aby proti mně měli zbraň. Nejsem stvořený zlem jako oni. Mě můžeš zabít jedině ty, protože jsi byla
poslední člověk, kterého jsem miloval. Neptej se mě, jak to vím.
Mám to v sobě jako varující alarm.“
Joanna povytáhla žaluzie a podívala se z okna. Nemusela mít
z těch venku strach. Pro ně představoval největší nebezpečí Tedd,
báli se k němu i přiblížit. A Tedd stál celou dobu po jejich boku.
Zvykla si na jeho kůži, na červy, kteří prolézali jeho tělem –
nořili se ven a zase dovnitř.
„Čekají na příležitost tě dostat,“ řekl jí Tedd.
„Jak je můžeš zničit, Tedde? Proč se tě tak bojí?“ zeptal se
Andrew a přistoupil k Teddovi blíž.
„Protože jsem vyvolený, protože v sobě nosím světlo. A vím,
kde se ukrývají. Dosud se cítili v bezpečí – nemůžu proti nim
nic podniknout, pokud nebudu mít komplice. Teď jste mými
komplici vy.“
„Co když to nechceme, Tedde? Co když odsud chceme odjet?“ Joanna pohlédla do jeho očí. Neviděla v nich nic z toho, co
kdysi, pouze smrt. Chladnou, studenou smrt.
„Už nemáte na výběr, Joanno. Stejně jako já.“
Joanna pohlédla na Andrewa. Chtěla se s ním poradit,
chtěla se o něj opřít a jednou provždy zmizet z Beckstone
a už nikdy se tady neobjevit. Nechat městečko, ať si třeba
lehne popelem! Necítila za něj žádnou odpovědnost, nechtěla
s ním mít nic společného! Přála si být doma, ve Washingtonu,
s Andrewem!
Tedd sebou trhl, když zachytil Joanniny myšlenky. Kdyby
ještě něco cítil, ranilo by ho, že se rok po jeho smrti zamilovala
do Andrewa. Na druhou stranu ji chápal. Myslela si, že je chladnokrevný vrah, chtěla zapomenout... Přitom mu krátce před
jeho smrtí řekla, že by s ním chtěla mít dítě. Teď možná uvažuje
o dítěti s Andrewem. Ne! Už dost! Nebude nad tím dál zbytečně
uvažovat.
„Proč jsi je tak hrozně zabíjel?“ vyhrkla najednou Joanna.
„Hrozně?“
„Třeba Danielle.“
„Musel jsem přinutit zlo, aby ukázalo svoji tvář. Čím víc
měly strach, tím víc to chtělo ven, uniknout zpátky do podsvětí! Stačilo to jen vylákat na světlo – denní nebo umělé, a bylo
po všem.“
„S Virginií se to pokazilo.“
„Ano, s Virginií se to celé pokazilo. Zlo uniklo z jejího těla
do místnosti s červeným, pro ně neškodným světlem, našlo si
cestu do podsvětí a mohlo se tak kdykoli vrátit. A právě tím se
to dalo celé do pohybu. Zlo mělo k Virginii a k celému Beckstone přístup. Společně se svým pánem tak připravili plán. Už
nestačilo tu a tam někoho nakazit, zlo se rozhodlo jednat systematicky, s cílem vyhlazovat města, státy...“
Tušení zla | 125
„Proč tě prostě jednoduše nezabijí, nenakazí tě zlem jako
ostatní?“ Andrew se znovu zaměřil na zrůdy u svého vozu. Nehýbaly se, stály tam jako figuríny.
„Protože jsem proti tomu imunní, protože jsem byl vzkříšen
ve stejný den, kdy je zlo povolalo znovu na svět. A jak jsem řekl,
protože mám v sobě světlo.“
„A co teď máme dělat, Tedde?“ pohlédla na něj Joanna. „Co
podle tebe máme dělat?“
„Musíme počkat do rozednění. Těm druhým chvíli potrvá,
než si zvyknou na světlo a vrátí se ke svým lidským životům.
Budou se ukrývat, učit se ovládat svá těla... Do té doby máme
šanci je zničit. Jestli se nám to nepodaří a oni se přizpůsobí, je
konec!“
10.
Joanna rozložila pokrývku, kterou našla ve vedlejší místnosti,
a přikryla Andrewa až po bradu. Usnul vyčerpáním, v místnosti bylo chladno. Když se ho lehce dotkla, zjistila, jak je
prochladlý.
„Miluješ ho?“ zeptal se jí Tedd, když se vrátila ke stolu, kde
spolu seděli.
Joanna se vyhnula jeho pohledu. Nechtěla mu dokonce ani
odpovědět. Bylo zvláštní, sedět tu s ním, s vědomím, že je mrtvý,
smířená s tím, jak teď vypadá...
„Neodpovědělas mi.“
„Neodpověděla,“ přiznala. „Musíš to vědět?“
Přikývl.
„Ano, miluji ho.“ Jen na krátký okamžik si dovolila setkat se
s jeho očima, ale neprozrazovaly nic. Byly mrtvé.
„Muselo to být těžké.“
„Co myslíš, Tedde?“
„Zjištění, že všechny ty ženy mám na svědomí já. Že jsi se
mnou prožila tolik let a nic jsi nepoznala.“
Joanna se nadechla. „Máš pravdu, bylo to hrozné. Všichni
mě obviňovali, neustále jsem cítila jejich pohledy... Připadala
jsem si, že jsem selhala, že jsem o tobě nic nevěděla, nedokázala ti pomoct se překonat, nedělat to.“
„Teď už víš, proč jsem to dělal,“ zarazil ji.
„Ano, jenže tehdy jsem to nevěděla.“
„Měl bych se ti omluvit... Ale já sám se za ty věci necítím zodpovědný. Někdo chtěl, abych proti nim bojoval, neměl jsem na výběr. Proto se nechci omlouvat, nevybral jsem si takový život.“
Joanna se mu zadívala do očí. Co v nich proboha ještě chtěla
hledat?
„Nejsou tak mrtvé, jak se ti na první pohled zdá,“ řekl jí.
„Nelíbí se mi, co děláš. Jak se dostáváš do našich myšlenek...“
„Myslíš, že mně se to líbí?! Nikdo se mě neptal, jestli to
tak chci, jestli nemám v životě jiné plány! Nikdo se mě na nic
neptal!“
Tušení zla | 127
Joanna se ohlédla k Andrewovi. Naštěstí ho Teddův křik neprobudil.
„Je ti přednější než já. Chápu to.“
„Tedde... Milovala jsem tě...“
„Mluvíš v minulém čase. Jistě, teď bys mě už nemohla milovat, ani bych to po tobě nechtěl, věř mi. Chci, abys žila svůj
život, abys byla šťastná tak, jako jsem chtěl i já.“
„Zní to jako výčitka.“
„Zní to tedy jinak, než jak to myslím.“
„Tedde?“
„Je dobré vědět, že mám ještě jméno...“
„Tehdy jsi u mě zapomněl ten seznam úmyslně, viď?“
„Seznam se jmény...“ rozvzpomněl se. „Ano, nechal jsem ti
ho tam. Protože jsem viděl budoucnost, protože jsem tě před ní
chtěl varovat a zároveň se před tebou i ospravedlnit.“
„Tenkrát jsem nic takového nemohla pochopit. Myslela jsem
si, že je Virginie těhotná.“
„To jsem z tvé reakce pochopil.“
„Proč jsi to nechal utéct?“
„Omdlela jsi, snažil jsem se ti pomoct a najednou jsem slyšel
ten zvuk, jak to vystřelilo z Virginiina těla a rychle zmizelo.“
„Co se dělo dál?“
„Čekal jsem u mostu na policii. Nepronásledoval jsem to,
znal jsem v tu chvíli budoucnost do nejpodrobnějšího detailu.
I to, že se s Virginií ještě setkáš.“
„Chtěla nás v tom lese zabít?“
„Potřebovala jíst. Všichni potřebují jíst. A když cítí, že je jich
dostatek, místo toho, aby nakazili další lidi, promění se v lovce
a uspořádají hostinu.“
„Jak jsou na tom teď?“
„Mají hlad,“ přiznal Tedd po pravdě.
Joanna se na Tedda dlouze zadívala. Natáhl k ní ruku, jako
by ji chtěl pohladit. Joanna na ni sjela pohledem a zarazila se.
Měl v ní několik ran, z jedné v ten moment zrovna vylézal červ
a hned vklouzl do vedlejší.
Tedd si všiml jejího zhnuseného výrazu a rychle ruku stáhl.
„Necítím to. Můžu se hýbat, chodit, běhat... Ale necítím, co
se děje uvnitř mě,“ řekl na vysvětlenou.
„Víš, která strana vyhraje?“
„Mám jen tušení.“
Chtěla se zeptat, kdo z nich to nakonec bude, ale rychle otázku spolkla. Nechtěla to vědět, netoužila předem poznat pachuť
beznaděje.
„Musíš být na sebe opatrná, Joanno.“
„Budu.“
„Pořád myslíš na Andrewa, nemám pravdu? Tolik ho
miluješ?“
„Miluji, Tedde. Moc si přeji, abys mi odpustil, abys pochopil,
že ho ke svému životu prostě potřebuju.“
„Já to chápu. Stejně tě už nemůžu mít.“
„Pořád jsou venku.“
Tedd popošel k Joanně, aby se na šerifovi lidi také podíval.
Jakmile ho zahlédli v okně, o kousek poodstoupili.
„Jsi sice proti nákaze zlem imunní, ale co kdyby...“ Ne, tak
daleko s otázkami zajít nechtěla. Rozhodla se už na nic neptat.
Zapomněla ovšem na jeden podstatný fakt – že Tedd umí číst
myšlenky.
„...kdyby mě roztrhali?“ Překvapilo ho, jak o něm vůbec
přemýšlí. Mohl však očekávat víc? Byl jen hora mrtvého masa,
která přemýšlí. Srdce mu nebušilo jako jí, necítil bolest jako
ona... Ocitl se na druhé straně. Jenomže ho zranilo, jak o něm
dokázala uvažovat. Cítil ve své mysli zvláštní tlak.
„Já vím, že je to hrozně kruté, Tedde, jen se snažím
přemýšlet...“
„Je to kruté, přiznávám. Chvílemi mám pocit, že už tě nepoznávám. Za ten rok ses velmi změnila.“
„Omlouvám se, já...“
„Nemůžou na mě sáhnout. Nemůžou se ke mně přiblížit,
protože by je to spálilo,“ poskytl jí konečně odpověď.
Tušení zla | 129
„Chceš říct, že jsi něco jako chodící pochodeň?“
„Tak nějak.“
„Už se to někomu přihodilo?“
Tedd souhlasně přikývl. „Dnes a rovnou několikrát. Taková
informace se pak šíří rychle. V tuto chvíli pro ně představuji
ohromnou hrozbu. Snaží se přijít na to, jak mě zneškodnit.“
Posadili se zpátky ke stolu. Joanna mlčela. V hlavě jí vířily
myšlenky. Snažila se už v mysli vystavit pomyslnou zeď, aby se
přes ni Tedd nemohl dostat, ale jen se usmál.
„Musela by ses na tu zeď pořádně soustředit, Joanno. Máš
v ní díry. Dá se jimi proklouznout a zjistit, co přede mnou ukrýváš za myšlenky. Klidně na mě můžeš sáhnout, nic se ti nestane, kromě toho, že ti možná bude špatně z vědomí, že se dotýkáš mrtvoly.“
Joanna k němu natáhla ruku. Najednou zaváhala. Ti červi...
Znovu se objevili, znovu se ponořili zpátky...
Žaludek se jí při tom pohledu pěkně zhoupl, rukou si rychle
zakryla ústa a otočila se k Teddovi zády.
Andrew se probral. Posadil se, shrnul ze sebe deku a očima
zapátral po Joanně. Seděla s Teddem u stolu, právě se k němu
obracela zády.
„Co se děje?“ vykřikl Andrew a rychle se postavil na nohy.
„Nic,“ řekl Tedd. „Joanně se jen ze mě udělalo zle.“
Andrew si promnul víčka a přešel ke stolu. Posadil se na další volnou židli a čekal, až se Joanna vzpamatuje.
„Na mé tělo není zrovna pěkný pohled.“
„Máš už nějaký plán?“ odvedl Andrew jeho pozornost
od Joanny.
„Plán? Jistě. Jen musíme přečkat tuhle noc.“
„A pak?“
„Pak zalezou do svého úkrytu – začne den jako každý jiný,
jen městečko bude pěkně vylidněné. Ale je to naše jediná šance,
jak je zastavit.“
„Kdybychom odjeli pro vojáky, tak...“
„Tak co, Andrew? Jak myslíš, že by nám pomohli? Nákaza by se
jen rozšířila, zlo by si našlo cestu ven. Raději tu zůstaneme sami.“
„A co když někdo bude projíždět městem?“ Joanna se opět
otočila k Teddovi, ale na jeho ruce se už raději nesoustředila.
„V noci nepřežije, přes den nevím. Určitě mají v záloze nějaké překvapení.“
Tedd se rozhodl zkontrolovat horní patro, ale předtím chtěl ještě
lépe zajistit dveře. Bude od Joanny a Andrewa nějakou dobu
pryč, mohli by toho využít a vtrhnout dovnitř, aby Joannu unesli
a přinutili tak Tedda přestat bojovat nebo ji rovnou použili proti
němu.
Joanna Tedda pozorovala. To přece není možné, opakovala
si v duchu. Byla na jeho pohřbu, pamatovala si ten hrozný den,
a teď je s ním zavřená v kanceláři šerifa.
„Budeme v pořádku,“ chlácholil ji Andrew a políbil ji
do vlasů.
„Nevím, co má Tedd v plánu, ale mám strach.“
„Musíme mu důvěřovat.“
„Proč? Co o tom všem vlastně víme?“
„To, co nám řekl.“
„Přiznej si, Andrew, jak hrozně je to šílené! Přijeli jsme sem
na pohřeb mého otce, naši pak zmizeli, šerif nám ukázal hrob
Virginie Wilkesové a... Podívej se, kde jsme skončili! Jsme tady
uvěznění!“
„Jen do té doby, než se rozední.“
„A kde bereš tu jistotu, že se rozední?“
Andrew se nadechl, nedokázal však najít žádnou odpověď.
Jistota neexistovala.
„Jsme odkázaní na Tedda. Jak můžeme vědět, jestli nám říká
pravdu? Co když se řítíme do nějaké šílené pasti?! Doprčič, Andrew, mluvíme tady s mrtvým člověkem! Venku kolem tvého
auta stojí také mrtvoly!“
„Uklidni se, Joanno.“
Jenomže Joanna se mohla uklidnit jen těžko. Ovládla ji hysterie. Netušila, jak přežijí dnešní noc, jak bude vypadat ráno,
Tušení zla | 131
zda se ty hrozné bytosti někam ukryjí a jak proti nim chce Tedd
bojovat. Ona se zatraceně nechce účastnit žádného boje! Chce
odjet domů, s Andrewem!
Slyšeli, jak nad nimi prochází Tedd. Jeho kroky byly tiché,
rozvážné. Jakmile prošel celé patro, zamířil zpátky, vše se zdálo
být v pořádku.
„Jak to tam vypadá?“ zavolal na něj Andrew, když se objevil
pod schodištěm.
„Netroufají si sem přijít, je klid. Měli byste se pokusit
usnout,“ řekl Tedd a posadil se k jinému stolu. Nedokázal se
na ně dívat. Ač si to nechtěl připustit, vadilo mu, že je tu Joanna
s jiným mužem.
Noc ubíhala pomalu. Ve vzduchu viselo tolik otázek, ale nikdo
se už raději na nic neptal. Andrew věděl pro tuto chvíli dost,
Joanna měla strach. Počkají do rána, jestli vůbec ještě vyjde
slunce.
Co když nevyjde? Co když už nad nimi vládne temnota? Bylo
by to možné? Jistě, možné je přece všechno, když už i mrtví
mohou vstávat z hrobů...
Schoulila se vedle Andrewa, bez ohledu na Teddovu přítomnost. Nemohla si pomoct, ale prostě už ho nepovažovala za člověka, kterým byl, za svého přítele.
„Tedde?“ promluvila na něj kolem půlnoci. „Spíš?“
„Nespím. Nepotřebuji spánek.“
„Měla jsem pocit, že lampa poblikává.“
„Ano. Nejspíš náhradní zdroj světla.“
„Co se stane, když zhasne úplně?“
„Nic, pořád jsem tu já, koho se bojí.“
Uklidnilo ji to. „Nechceš jít blíž k nám?“
Zvedl se ze židle a posadil se asi tři metry od nich. Chtěl se
Joanny už dlouho na něco zeptat, ale dosud se neodvážil.
„Jsem cítit?“
„Prosím?“
„Jestli jsem cítit jako mrtvola.“
„Trochu,“ přiznala po chvilce zaváhání.
„Trochu? Nepřipadá ti zvláštní, že jsem se za rok hnití v hrobě úplně nerozpadnul?“
„Nad tím jsem ještě neuvažovala.“
„Nedokážu si vysvětlit, proč to tak je. Jako kdyby moje tělo
zakonzervovali. Díval jsem se nahoře do zrcadla. Vypadám
hrozně, ale po roce rozkladu? Ne, někde se to zarazilo, abych
mohl pokračovat ve své misi.“
„Kdo by tě zakonzervoval?“
„Já nevím... Třeba jsou i jiní...“
„Někdo jako ty?“
Tedd přikývl. Proč by měl být sám? Copak je jedině na něm,
aby zabránil zlu rozšířit se po světě? Jeden člověk to přece nemůže zvládnout.
„Chtěl bych je najít!“ vykřikl Tedd.
„Kde máš jistotu, že existují i další jako ty?“
„Právě jsem to řekl. Někdo musel zastavit rozklad mého těla
a zachovat mě tak pro nadcházející boj. Je nás víc!“
Andrew, který se před chvílí probudil, si Tedda pozorně prohlédl. Mohl mít pravdu, znělo to logicky. Po roce v zemi by jeho
tělo přece vypadalo úplně jinak.
Ale kdo další věděl o tom, k čemu se v Beckstone schyluje?
Tušení zla | 133
11.
Nadcházejícího rána slunce vyšlo. Joanna vyhlédla z okna,
venku okolo Andrewova auta už nikdo nehlídkoval. Cesta byla
volná. Okamžitě ji napadlo, že by do něj mohli s Andrewem nasednout a odjet z Beckstone, nikdy víc se tu neobjevit a všechno
hodit za hlavu, ale pohled na Tedda ji vrátil zpátky do reality.
V denním světle ji jeho obličej vyděsil ještě víc. Kůži měl
namodralou, místy bylo maso odpadlé.
Tedd si všiml jejího zkoumavého pohledu a rychle se odvrátil.
„Bolí to?“
„Ne, přece jsem říkal, že nic necítím,“ odsekl vztekle. Nemohla udělat nic horšího, než ho začít litovat!
Joanna vytušila, že se ho dotkla. Mrzelo ji to, vzít zpátky svá
slova však již nemohla. Sehnula se k Andrewovi a probudila ho.
Překvapilo ji, jak tvrdě dokázal usnout. Tedd ho přesvědčil víc
než ji, že s ním jsou v bezpečí.
Andrew si odkašlal a první, co udělal, bylo, že také vyhlédl
z okna.
„Kam zmizeli?“
„Do úkrytu,“ odpověděl Tedd a snažil se najít temnější kout,
kde ho tolik neodhalovalo světlo. „Potrvá den, maximálně dva,
než si zvyknou na světlo. Pak už je nic nezastaví. Městečko se
naoko vrátí zpátky ke svému běžnému životu. A jestli jen jeden
z nich opustí Beckstone, nezastavíme šíření zla.“
„Tobě světlo nevadí.“ Nebyla to otázka, Andrew to prostě
konstatoval. „Víš, kde mají úkryt?“
Tedd se na nepatrný okamžik zamyslel. „Tuším to.“ Pak se
otočil k Joanně. „Pamatuješ na továrnu za městem?“
Joanna přikývla.
„Je už pár let zavřená. Sklepní prostory tam jsou obrovské
a člení se do několika pater. Je to výborné útočiště.“
„Předpokládám, že máš nějaký plán,“ domýšlel Andrew.
Tedd se střetl s jeho očima. „Jistě.“
„Musíme jít do toho s tebou?“ zeptala se Joanna. Nechtěla
se toho účastnit, nechtěla být svědkem něčeho takového. Touži-
la mít zpátky svůj život ve Washingtonu, pokračovat ve vztahu
s Andrewem a nezaplétat se se zlem!
„Z nějakého důvodu tu jste, nic se přece neděje náhodou,“
řekl Tedd.
„To není odpověď.“
„Ano, měli byste tam být se mnou. Sám to nezvládnu.“
„A prozradíš nám aspoň svůj plán, nebo budeme improvizovat?“ neodpustila si Joanna jedovatou poznámku.
„Šerif a zastupitelé města mají malé tajemství. V původním
prostoru továrny skladují chemikálie a také velké množství
kyselin.“
„Žertuješ?“
„Vypadám na to?“ nadhodil ironicky Tedd. „Přes den bude
celá temná stránka městečka zahalená tmou. Pokud se dostaneme dovnitř a podaří se nám uskutečnit naši misi, odpoledne už můžeme mít po starostech a jít si každý svojí vlastní
cestou.“
Joanna se podívala na Tedda a pak na Andrewa.
„Někdo z vás tomu snad věří?“ zeptala se. „Tedde, ty si představuješ, že tam prostě přijdeme a nevím... Rozlijeme tu kyselinu všude kolem, hlavně do podzemí, aby se nemohli dostat ven,
a pak odjedeme spokojeně a šťastně z Beckstone?“
Andrew si už také uvědomil, jak šíleně to zní a kolik má
Teddův plán trhlin, pokud se vůbec o nějakém plánu dá hovořit.
Ale když budou jednat rychle, mohlo by to vyjít...
„Myslíš, že je ta kyselina skutečně dokáže zastavit?“ chtěl se
ještě ujistit Andrew, než na Teddův návrh přistoupí.
„Měl jsi někdy čest s kyselinou?“
Andrew zavrtěl hlavou. „A ani nechci.“
„Vypustíme všechny barely. Přes ně se už nedostanou.“
Na nebi nebyl jediný mrak. To bylo první, co Joanna zjistila. Toto
ráno vypadalo zkrátka jako každé jiné.
Až na to, že Tedd byl mrtvý a šel s nimi po ulici.
Tušení zla | 135
Joanna se rozhlížela po okolí. Přece jen něco... Neslyšela
žádné zvuky. Nastartovaná auta, hlasy, ptáky z parku... Městečkem se neslo mrtvolné ticho. Nahánělo jí to ještě větší hrůzu,
než kterou pociťovala doteď.
Obrátila se k Andrewovi a vzala ho za ruku.
„Mám strach. Proč nemůžeme sednout do tvého auta a prostě zmizet? Udělej to pro mě, prosím... Andrew! Za to nám přece
Beckstone nestojí! Co je nám do jeho osudu?“
„Neutečete před tím, Joanno. Zlo se bude šířit dál. Tohle je
jen začátek, první zastávka, další města budou následovat,“ promluvil Tedd.
Joanna se kousla do rtu. Ne, tohle přece nemůže být pravda.
Určitě se jí to jen zdá, má noční můru z otcovy smrti... Za chvilku se probudí ve své posteli ve Washingtonu, připraví si věci
a rozjede se sem na pohřeb!
„Měli bysme zůstat, Joanno,“ probral ji ze zamyšlení
Andrew.
„Prosím...“ zkoušela ho ještě jednou obměkčit.
„Nemůžu to udělat. Vidělas, co po nás šlo! Jestli se to rozšíří
až za hranice města, jsme ztraceni! Je naší povinností pokusit
se to zastavit!“
„Jistě! Zapomněls jen dodat, že je to povinností všech Američanů!“ zakřičela vztekle a nastavila před něj dlaň. „Dej mi prosím klíčky.“
Andrew se na ni zmateně podíval. „Joanno...“
„Dej mi prosím ty klíčky!“ vykřikla hystericky.
Andrew se ohlédl na Tedda, jako by čekal na jeho souhlas,
pak zalovil v kapse a klíčky jí dal.
Joanna zamířila rovnou k autu. Byla rozhodnutá odsud odjet,
nechat je jejich osudu, sami si o něm rozhodli! Ona si zachrání
život, na rozdíl od nich si ho totiž váží!
Otevřela auto a posadila se za volant. Neušlo jí, že ji Andrew
stále pozoruje a že mu Tedd něco říká. Pak už se na ni upřeně
dívali oba.
Otočila klíčkem, ale auto jen zaškytalo, motor nenaskočil. Otočila
klíčkem podruhé, potřetí, počtvrté, popáté. Situace se opakovala.
„Sakra! Sakra!“ křičela a vztekle mlátila pěstí do volantu.
Cítila, jak jí do očí vyhrkly slzy. Pěšky jít sama nemůže, dostali
by ji. Nezbývá nic jiného než tu zůstat, a to ji vytáčelo ze všeho
nejvíc! Neměla jinou volbu!
Andrew jí šel naproti. Viděl, jak hrozně je rozčílená a zoufalá zároveň. Každou chvilku se mohla zhroutit.
„Joann...“
„Nemluv na mě, Andrew!“ varovala ho a prošla kolem něj.
Zastavila se až u Tedda. „Teď jsi doufám spokojený, když se mi
nepodařilo odjet!“
„To si myslíš?! Že tě tu chci držet násilím, abys tomu všemu
musela čelit?!“
„Mám z toho ten pocit!“
„Myslel jsem, že jsi trochu chytřejší, Joanno! Ale zklamala
jsi mě! Dal bych všechno za to, abys tu nemusela být, aby sis
žila spokojeně dál tam ve Washingtonu! Přilákali tě sem, aby
mě vlákali do pasti, aby mohli nerušeně pokračovat ve svém
plánu!“
Joanna na to nemohla nic říct, došla jí slova, došla jí veškerá
energie.
„Jak daleko je to do té továrny?“ ozval se najednou Andrew,
když Joannu dostihl.
„Vzhledem k tomu, že se pojistili, abychom odsud nemohli
odjet, budeme muset jít pěšky tak deset mil.“
„Deset mil?!“ vykřikl Andrew. Ta vzdálenost ho dost vyděsila. Na to, co všechno se na tak dlouhé cestě může stát, nebyli
připraveni.
„Zbraně jim neublíží. Viděl jsem, jak do nich stříleli, ale
kulky jimi jenom prolítly. Musel bys jim ustřelit hlavu. Můžeme se vrátit do kanceláře šerifa a porozhlédnout se po nějakých zbraních, ale dostat se do trezoru nám zabere tak další
hodinku. A to je podle mě jen plýtvání času. Lepší je vydat se
na cestu. To nejdůležitější – zapalovače a zápalky – s sebou
přece máme.“
Joanna hystericky potřásla hlavou. „Tak to je ještě zajímavější, než jsem myslela.“
Tušení zla | 137
Andrew se přidal na stranu Tedda. „Má pravdu. Než bychom
se dostali do trezoru, uběhla by nejmíň hodina. Měli bychom
vyrazit co nejdřív na cestu. Pokud už na ně máme zbraň, nemusíme víc řešit.“
Šli rychle a mlčky. Joanna cítila tlak v žaludku, jak byla nervózní. Možná měla i hlad, ale představa továrny plné oživlých
mrtvol z Beckstone v ní vyvolávala obrovskou nechuť.
Ušli asi dvě míle a nepotkali žádného dalšího člověka. Okna
v domech byla buď zabedněná, nebo vymlácená. Dveře většinou
zdobila obrovská šmouha krve, ale po tělech nebylo ani památky. Buď je získali na svoji stranu, nebo si z nich v noci udělali
hostinu.
Joanna cítila, jak ji dřou boty. Nejraději by si je sundala a šla
naboso, ale stopy deště ji odradily.
„V pořádku?“ otočil se k ní starostlivě Andrew, ale neodpověděla mu. Měla vztek, že nestál při ní, že neměl nějaký jiný
nápad, jak se z Beckstone co nejdřív dostat.
Pozorovala Tedda. Jeho tělo se pohybovalo tak lehce. Kde
byla nějaká posmrtná ztuhlost? Ježíši, vždyť ho pohřbívali před
rokem!
Ne, tohle nemůže být pravda, nemůže...
„Už by ses s tím měla smířit,“ ozval se zepředu Tedd.
„S tímhle se člověk nikdy smířit nemůže.“
„Pěkně kladenej důraz na slovo člověk,“ poznamenal Tedd
skoro až pobaveně.
„Víš, že jsem to tak nemyslela. Navíc jsi pořád člověk, nebo
ne?“
„Spíš bych se nazval bytostí. Člověk je přece jen z masa
a krve. Ve mně už krev nekoluje.“
Joanna se s ním nechtěla hádat, vůbec neměla náladu se bavit. Do cíle zbývalo nejméně sedm osm mil. Jen ta představa,
kdyby se najednou setmělo, kdyby přišla bouře, zahalila slunce
a vydala je tak napospas mrtvým...
Dost, pokoušela se zaplašit černé představy.
„Co se stane, až to zastavíme?“ zeptal se Tedda Andrew
a srovnal s ním krok. Občas se ohlédl za sebe, aby se ujistil, že
je Joanna v pořádku.
„Myslíš se mnou?“
„Jo, co se stane s tebou?“
„Nevím.“
„Ani to netušíš? Když jsi měl předtuchu, jaké zločiny spáchají ty ženy z tvého seznamu, tak bys mohl...“
„Vážně jsem neměl vidinu toho, jak náš boj dopadne. Nevidím vítěze, nevidím poražené. Mám jen tušení, a na to se spolehnout nedá.“
Andrew přikývl. „Když se nám to v té továrně podaří...“
Přemýšlel, jak dokončit větu, aby se Tedd neurazil, nebo
nenaštval.
„Jestli vás odsud nechám odejít? Proč bych vás měl držet? Sám
nevím, co bude dál, jestli se najednou nerozpadnu, jestli...“
„Máš nějaké vzpomínky na dobu, kdy jsi byl mimo tělo?“
Tedd se zasmál. „Teď jsi mě pobavil, Andrew. Chceš vědět,
jestli existuje nebe? Po tom všem, co jsi viděl, co jsi prožil, se mě
chceš zeptat na to, jestli existuje Bůh a nebe?“
Andrew polkl. Nečekal výsměch.
„Viděl jsi mrtvoly, viděl jsi zrůdu z Virginie... Jestli existuje
peklo, tak musí existovat i nebe. Já si na něj ale nepamatuju.
Nepamatuju si na nic od své smrti až do chvíle, kdy jsem se
probral u mostu za městem.“
„U mostu za městem?“
„Ano, tam, kde jsem zemřel.“
„To je zvláštní... Někdo...“
„Někdo mě musel dostat ze hřbitova až tam,“ dokončil za něj
větu Tedd. „Pořád mi v hlavě straší otázka – kdo?“
Cestou narazili na dvě auta s otevřenými dveřmi, po silnici se
táhla dlouhá krvavá stopa až na trávník před dům. Andrew
Tušení zla | 139
nahlédl dovnitř a vykřikl, že v zapalování zůstaly klíčky. Tedd
se k tomu okamžitě stavěl skepticky. Ta auta byla porouchaná –
nenechali by je jen tak uprostřed města s klíčky v zapalování,
aby odsud mohl kdokoli odjet. Ne, nic neopomněli.
Andrew několikrát otočil klíčky v obou vozech, žádný z motorů však nereagoval.
Joanna tajně doufala, že se to podaří, že by mohla společně
s nimi vystoupit blízko továrny a pak jim sebrat klíčky a utéct
zpátky k vozu... Doufala marně.
Museli dál pokračovat pěšky.
Zdolali tak už přibližně sedm mil. A kromě krvavých stop
a několika automobilů nenarazili na žádné přeživší.
Kam vůbec zmizeli všichni psi a kočky? Ne, raději si to ani
nechtěla představit.
Beckstone bylo teď městečkem mrtvých.
„Jak dlouho nám cesta tam bude ještě trvat?“ obrátil se k ní
po dlouhé době Andrew. Chtěl s ní jakýmkoli způsobem navázat
kontakt, její mlčení ho zneklidňovalo.
Joanna mu chtěla odseknout, aby se zeptal Tedda, ale včas
se zarazila. Bůh ví, kolik společného času jim zbývá. Nechtěla
ho zbytečně kazit.
„Necelé tři míle, Andrew.“
Pokusila se na něj i usmát, avšak výsledek se úsměvu moc
nepodobal. Ale Andrew ocenil její snahu.
Teď už silnice ústila do lesa, oficiálně zde Beckstone končilo. Joanna se zastavila a rozhlédla se kolem. Najednou ji ovládl
nevyslovitelný strach.
„Jak moc je to tu bezpečné, Tedde?“
Tedd se také rozhlédl. Cítil tu energii, šířila se všude kolem. A bude to horší, jak se budou blížit k továrně. Jeho úsudek, že se tam ukrývají, byl tedy správný. Přišlo mu zajímavé,
že mrtví mohou vydávat tak silnou energii. Nikdy by si to ani
nepomyslel.
„Čím dál míň,“ odpověděl upřímně.
„Skvělé, prostě výborné!“ vykřikla Joanna. „Můžeme se tu
alespoň nějak bránit?“
Tedd se podíval na ni i na Andrewa. „Jsme blízko nich. A každým krokem se jim přibližujeme. Jejich obrana bude větší. Ani
nevím, jestli udržují hlídky. Můžeme jen doufat, že až se přiblížíme k továrně, budou spát.“
Joanna si v duchu neustále opakovala, že se musí uklidnit.
Byla neuvěřitelně nervózní, začalo ji svědit celé tělo, když si
poškrábala pravou ruku, začala ji svědět levá, pak nohy, záda...
„Joanno!“ vykřikl Andrew a Joanna se konečně zarazila. „Jsi
v pořádku?“
„Co je to proboha za otázku, Andrew? Jak tady vůbec můžu
být v pořádku?!“ vyjela na něj, ale konečně se přestala ošívat.
„Teď sejdeme na lesní cestu,“ upozornil je Tedd.
Joanna strnula. Copak to ani jeden z nich necítí? Vnímá to
jen ona?
„Co se děje?“ otočil se k ní Andrew.
„Necítíte to?“
Tedd se zadíval kupředu a zavřel oči. Když je znovu otevřel, lehce přikývl a řekl: „Jistě, máš pravdu. Kousek od nás už
prší.“
„Prší krev,“ upřesnila to Joanna. „Cítím její pach.“
Tušení zla | 141
12.
„Půjdeme dál? Co když se nakazíme?“ zavolala na oba Joanna,
když pokračovali po cestě k továrně. Neměla nejmenší chuť je
následovat, celou dobu tvrdila, že je to šílené, a měla pravdu.
Tamti se přece něčím musí chránit, aby je nikdo nenašel, aby
je nezničil ve chvílích, kdy spí a nemohou vylézt na slunce.
„Musíme být opatrní,“ řekl Tedd, zastavil se a podíval
se na Joannu. Založila si ruce v bok a odmítala se pohnout
z místa.
„Jsme vyvolení, Joanno, ještě jsi to nepochopila?“
„Vyvolení k čemu? Zemřít tady?!“
„Ne,“ odmítl její tvrzení Tedd. „Jsme tu, abychom zastavili
zlo a zachránili tak další pokolení.“
Joanna se posměšně ušklíbla.
„Změnila ses.“
„Zatímco ty jsi zůstal stejný!“ zakřičela Joanna. Vzápětí
svých slov zalitovala. Nechtěla být krutá, tohle nebyla ona!
„Máš jenom strach,“ nedal se odbýt Tedd. „Zkus ho překonat. Pojďme,“ obrátil se k Andrewovi.
Nechali ji tam, zatímco pomalu vcházeli do krvavého deště.
Měla ještě čas odejít, vrátit se na příjezdovou cestu a... A co?
Jak by se dostala z Beckstone?
„K čertu!“ zaklela a rozeběhla se za nimi.
„Počkejte!“ zavolala, když ji zasáhla první sprška deště.
Znechuceně se otřásla a dohnala je.
„Asi byste neměli moc mluvit, aby se vám krev nedostala
do úst.“
Andrew s Joannou okamžitě mlčky přikývli. Kdo z nich by
se chtěl dobrovolně nakazit? Kdo z nich by chtěl, aby ho to
nakonec zaživa roztrhalo?
„Musíme být hodně blízko,“ promluvil po několika minutách chůze Tedd.
Joanna vykřikla, vlivem neutuchajícího deště se půda začala sesouvat ze svahů. Musí teď být opatrní, cesta se prudce
zúžila a stoupá vzhůru.
Tedd se ujistil, že je Joanna v pořádku, a pak teprve pokračoval v chůzi. Už to nemohlo být daleko. Krev byla hustější,
viděli sotva na metr. Mrtví se chránili čím dál tím víc.
Andrew cítil, jak ho pomalu ovládá strach. Doposud se choval statečně, skutečně věřil tomu, že jsou vyvolení, aby zastavili zlo v Beckstone. Kdo jiný by to mohl udělat, když nákazu
přežili jen oni? Teď ho však odvaha opouštěla – za ním šla
Joanna, vnímal jen její kroky, a před nimi – nikdo nevěděl,
jaká hrůza je tam uvnitř čeká.
„Spí,“ řekl najednou Tedd. „Spí, ale brzy se o nás dozvědí.
Vidím, jak pomalu otevírají oči, jeden po druhém... Panebože,
jsou tam všichni...“
Joanna se snažila naslouchat každému Teddovu slovu, když
jim najednou něco temného zaclonilo obličej.
„Co to sakra...“ Víc už Andrew neřekl, protože všichni tři
rázem pohlédli nad sebe a spatřili obrovský černý mrak, který
měl poskytovat zlu ochranu.
„Už jsou vzhůru,“ dodal ještě Tedd.
Joanna se vyděšeně rozhlédla kolem. Něco se k ní blížilo.
Slyšela, jak pod tím praskají větve, jak si to rukama odhrnuje
větve. A ona nic neviděla! Nejdřív krvavý déšť a teď je navíc
pohlcovala temnota.
„Andrew!“ vykřikla.
Andrew k ní natáhl ruku, stála blízko něj. Pevně se k ní přitiskl a v duchu se modlil, ano, modlil se, aby je Bůh ochránil,
aby zabránil zlu připravit je o život.
Jenomže bylo příliš pozdě. I Tedd uznával, že zlo podcenil, že udělal obrovskou chybu, když sem Andrewa s Joannou
zavedl.
Obkličovali je, vychutnávali si jejich strach, nasávali ten
známý pach a chvěli se nedočkavostí, až okusí další čerstvé
maso.
„Pojďte blíž ke mně! Ke mně se neodváží přiblížit!“ zakřičel na ně Tedd. Půda pod nimi se však najednou utrhla,
na obloze se několikrát zablesklo a pak všechno pohltila
temnota.
Tušení zla | 143
Joanna sebou trhla. Otevřela oči, panebože, bolelo ji celé tělo...
V místě, kde se nacházela, byla hrozná zima. Potřebovala se
rychle zahřát.
Ježíši... Oni je dostali! Teprve teď si uvědomila, jak jejich cesta ke staré továrně skončila. Temnota, sesuv půdy a ten hrozný
záblesk.
Každopádně v lese už nebyla. Rukou sáhla na zem – to nebyla obyčejná půda z lesa, ale lino.
Zavřeli ji do nějaké místnosti.
Vstala, musí tu přece být nějaký východ, musí se odsud dostat! Najednou o něco zakopla a jen tak tak se stačila přidržet
něčeho, co mohl být klidně stůl.
Levou rukou se stolu zachytila a pravou nahmatala věc, která jí stála v cestě. Panebože. Bylo to lidské tělo.
Joanna vykřikla, když se jí tělo pohnulo pod rukama. Jakmile si uvědomilo, že na něj něco sahá, prudce se to odtáhlo.
„Kdo jsi?“ vydechla Joanna roztřeseným hlasem.
„Joanno?“
„Andrew!“
Joanna by se k němu nejraději ihned vrhla, kdyby nezaslechli další kroky. V místnosti s nimi byl někdo další. Mohl to být
Tedd, ale třeba také...
Místností se rozlilo světlo. Joanna přimhouřila oči a zapátrala po Teddovi. Opravdu to byl on.
„Vítejte zpátky,“ řekl Tedd a rukou naznačil, aby si prohlédli
místnost. Byli skutečně zpátky v šerifově kanceláři.
„To snad... Jak jsme se odtamtud dostali sem?!“ vykřikla Joanna a čekala, že jim Tedd poskytne dostatečnou odpověď.
„Ten záblesk...“ zašeptal Andrew. „Byl jsi to ty?“ obrátil se
na Tedda.
„Ne, nebyl jsem to já, ale on,“ překvapil je Tedd.
„Jak to myslíš, on?“ zarazila se Joanna.
„Ďábel. Nemohlo být ani deset hodin, když jsme byli u továrny. Koukněte se na hodiny teď. Je skoro jedenáct v noci.“
Joanna vytřeštila oči. Uběhlo víc jak dvanáct hodin. Co se
dělo mezitím? Co s nimi prováděli?!
„Správná otázka, ale nedokážu na ni odpovědět, bohužel.“
Tedd se posadil na své předchozí místo ke stolu.
„Dostali sem i tebe... Přitom z tebe mají strach...“ Andrew
popustil své myšlenky ještě dál. Snažil se co nejrychleji přijít
na to, co se s nimi stalo a co s nimi mají v plánu, protože nevěřil,
že je nechají jenom tak být.
„Jedině ďábel má takovou moc, sami by nic z toho nedokázali.“ Tedd ukázal k oknu. „Podívejte se ven. Je to zajímavý
pohled.“
Joanna s obavou pohlédla na Andrewa, teprve když přikývl,
následovala ho. Sama by se neodvážila pohlédnout na ulici.
Postavila se Andrewovi po boku a šokovaně vydechla. Venku, ve všech ulicích, stáli obyvatelé městečka Beckstone. Nebo
spíš to, co z nich zbylo. Těla ovládaná zlem, těla připravená šířit
nákazu a nezastavit se před ničím. Její rodiče, matky mrtvých
dívek, šerif a celý jeho sbor...
„Na co čekají?“ Joanna se otočila na Tedda. Jen pokrčil rameny. Cítil, že všechno, za co bojoval, je ztracené. Říkal, že nevidí,
která strana vyhraje, že má jen tušení. A to se mu nepodařilo
odvrátit.
„Nevím,“ zalhal, aby je ušetřil předvídaného konce.
Andrew se posadil zády ke zdi. Jak bojovat? Proč? Je to zbytečné, ukázali jim, že zvítězili, že je nedokážou zastavit. Na to
jich bylo příliš málo.
„Je to jen otázka času, že?“ zeptala se Joanna, ale nečekala
od nikoho odpověď, znala ji.
„Všechno bylo zbytečné.“
Joanna se podívala na Tedda. Ano, nemohla jinak než s ním
souhlasit. Měl pravdu.
„Je ještě nějaká šance?“ zeptal se ho Andrew.
Tedd jen zavrtěl hlavou.
Tušení zla | 145
„Ne, už není. Jsme v pasti a oni si jen vychutnávají naši porážku, náš strach. Překvapuje mě, jak jsou inteligentní, jak umí
cíleně zasáhnout...“
„Udělali jsme chybu, že jsme neopustili město,“ vložila se
do debaty Joanna.
„Nenechali by nás. Vidíš, jak nás dostali zpátky sem, jak
si dokážou ochránit svoji skrýš. Udělali jsme všechno, co bylo
v našich silách. Teď je na řadě Bůh.“
Andrew na to nemohl říct nic, protože jak se zdálo, Bůh neměl čas, aby jim tady pomohl.
Joanna se opřela hlavou o zeď. Pomalu se jí zmocňovalo zoufalství, cítila, jak prostupuje celým jejím tělem, napadá její zdravý rozum a nutí ji křičet. Svaly se jí bolestivě zkroutily, jako by
se měly přetrhnout, tlak v uších stoupal, už ani nic neslyšela...
Nejdřív jí prudce zatřásl Andrew, pak se k ní blížil i Tedd
s šokujícím poznáním. Andrew se snažil Joanně pomoct, mluvil
na ni, aby se uklidnila, aby se soustředila na jeho hlas... Nic
z toho nezabíralo.
Nakonec Joanna přestala dýchat. Oči vytřeštila do prázdna,
tělo spoutané smrtelnou křečí. Andrew křičel na Tedda, že jí
musí pomoct, musí ji přece zachránit!
Tedd však od ní jen odstupoval.
„Joanno! Joanno!“ křičel Andrew. Z očí mu mezitím vyhrkly
slzy a v hustých proudech mu stékaly po tvářích.
„Jdi od ní!“ varoval ho Tedd.
„Proč?! Je mrtvá!“ Andrew ji chtěl vzít do náruče, tolik ji
miloval, tolik... Proč se jen nechal přesvědčit Teddem a neodjel
s ní, dokud byl čas...
Joanna najednou zalapala po dechu, křeč povolila, opět mohla hýbat rukama. Vůbec netušila, co se s ní stalo.
„Joanno, Joanno...“ opakoval neustále Andrew a nepřestával
ji objímat. „Tak jsem se bál, že tě ztratím!“
Joanna ho objala. Proč ji tak brní ruce? Jako by v nich ztrácela cit...
„Málem jsi nám tu umřela,“ promluvil Andrew a políbil ji
na ústa.
„Málem?“ opravil ho Tedd.
Andrew i Joanna na něj upřeli oči. Jak to myslel – málem? Ví
něco, co oni ne? Proč se tváří tak... a proč před nimi ustupuje?
„Neustupuji před tebou, Andrew,“ řekl Tedd, když si přečetl
jeho myšlenky. „Jen před Joannou.“
„Přede mnou?“ Joanna byla vyděšená. Proč to Tedd říká?
„Je to moje vina, Joanno, neobviňuji tě za to. Byl to můj nápad, udělal jsem chybu, musím nést následky. Moc se ti omlouvám, ale nemůžu to zastavit! Pokud vzejde zlo z tebe, moje světlo ho nemůže ohrozit. To byl jejich cíl. Dostat tebe a pak mě!“
Joanna se vyděšeně podívala na Andrewa. Rozuměl tomu,
co Tedd povídal? Protože pokud ano, tak jí něco podstatného
uniká.
Tedd pohlédl k oknu. Ano, už byli velice blízko, přišli se podívat, dopřát si to potěšení, že budou mít konečně volnou cestu,
že už je Tedd neohrozí.
Andrewovi opět z očí vytryskly slzy, když spatřil, jak se
v Joanně něco pohnulo. Věděl, co to je, nemusel o tom dlouho
a zbytečně přemýšlet. Nakazili ji! Během těch hodin, co o sobě
nevěděli, si s Joannou pohráli a nakazili ji zlem, aby později
zaútočilo na Tedda.
„Našli si skrz tebe cestu, vyšlo jim to! Zasel do tebe zlo přímo
on!“ opakoval Tedd a neustále před Joannou ustupoval, až narazil na dveře, které vedly do prvního poschodí. Stačilo jen rukou
nahmatat kliku, stisknout ji a... Ne, nemělo smysl utíkat. Smrti
se bát nemusí, zemřel už dávno.
„Andrew!“ Joanna zalapala po dechu, když spatřila, jak se
v jejím břiše něco divoce hýbe. Na víc se už nezmohla. Najednou
to z ní vystřelilo ven, bolest ji ani nestačila ochromit. Vyrvalo to
s sebou vnitřnosti i srdce.
Andrew před tím uhnul. Ale toho, co vzešlo z Joanny, se nemusel obávat, šlo to po Teddovi. Neztrácelo to ani minutu. Vrhlo se to po jeho obličeji, přisálo se na něj a umlčelo jeho křik.
Za chvíli po něm zůstanou jen kosti.
Andrew se opřel o zeď vedle okna. Zůstal sám. Cítil, jak se
celý chvěje, jak mu vyschlo v ústech a pot z něj jen teče.
Tušení zla | 147
Otočil se k oknu – musel se podívat, co dělají, jak blízko už
jsou... Přesunul část váhy na pravou nohu a podíval se z okna
ven. V tu chvíli sklem projely několikery ruce a vytáhly ho ven.
Andrew si uvědomil, že nemá být dalším z nich. Dnes v noci
se cítili dostatečně silní, už jich bylo dost. Andrew byl jen maso.
Vnímal, jak si ho podávají. Pak jím projela nesnesitelná bolest, když mu utrhli ruku. Zavřískal bolestí, ale několik dalších
se do něj zakouslo... A potom něčí zuby narazily na jeho krční
tepnu.
Beckstone pohltila temnota.
EPILOG
Vítejte v městečku Darkhope, hlásala cedule při vjezdu do města. Laura Hammiltonová se usmála. Darkhope bylo skutečně půvabné městečko, jen o něco menší než Beckstone.
Na první zastávce vystoupila a zamířila do ordinace doktora
Shawa. Podívala se na hodinky, byla tu na minutu přesně. Zaklepala na dveře a přivítala se s milým postarším mužem.
„Tak vy u mě chcete pracovat jako zdravotní sestra.“ Doktor
Shaw si mezitím prohlížel její kvalifikaci.
„Je to tak.“
„Nemáte žádnou praxi.“
„Ve škole jsem již něco málo absolvovala a měla jsem výborné výsledky. A upřímně – někde tu praxi získat musím. Navíc
to k vám mám docela blízko.“
„To ano, vždyť Beckstone s námi přímo sousedí.“
„Přesně,“ usmála se Laura.
„Víte co? Zkusím to s vámi!“ opětoval její úsměv doktor Shaw.
„To jsem moc ráda, mým snem je město Darkhope plné tak
zdravých lidí, jako jsem já,“ prohlásila a přitiskla si k sobě kabelku, aby doktor nezpozoroval, jak se v ní pohnulo zlo.
OBSAH
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Část první – Hra na vraha . . . . . . . . . . . . . . 15
Část druhá – Příchod zla . . . . . . . . . . . . . . 55
Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Tušení
zla
Vydalo nakladatelství DARANUS, s. r. o., v Řitce roku 2008
Odpovědná redaktorka: Jarmila Klingerová
Návrh obálky: Martin Šusta – Bratři v trenkách, grafické studio
Grafická úprava a zlom: Martina Vlková – Bratři v trenkách, grafické studio
Tisk a vazba: Centa, spol. s r. o., Brno
Distribuce: Knižní velkoobchod PEMIC, a. s.; Euromedia Group, k. s.;
Nakladatelský servis, s. r. o.; Pavel Dobrovský – Beta; Kosmas, s. r. o.
ISBN 978-80-86983-50-9
Knihy nakladatelství Daranus si můžete výhodně
objednat na internetové adrese www.daranus.cz.

1. - Alexander Stainforth

Transkript

Podobné dokumenty

Otevřený dopis členům České platónské společnosti

Člověk míní, život mění... Žánr: Psychologické Žánr2: AU Pár

Ruska filosofie

Uživatelská příručka

Listy z Aura

4/2002

BOHUŠ MATUŠ>BOHUŠ MATUŠ<<

Ultra Beast

Casopis Idea_38_web - Křesťanské společenství, zs

Ceník matrací