Psaní písmena ě Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla:

Psaní písmena ě Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla:

Psaní písmena ě
1. ve skupinách dě, tě, ně označuje výslovnost [ď, ť, ň] + [e]; např. dělat, mládě, na hradě,
tvrdě; tělo, kotě, v plotě, krutě; něco, koně, ženě, věrně;
2.
1. po souhláskách b, p, v, f označuje výslovnost [j + e]; např. oběd, pěst, věda,
fěrtoch; hříbě, o lípě, hravě, na harfě; ve slovech, v nichž se ke kořenu
počínajícímu skupinou je- připojuje předpona ob- nebo v-, se ovšem píše -je(nikoli -ě-); např. objevit, objet, vjezd;
2. po souhlásce m označuje výslovnost [ň + e]; např. měď, měkký, jmění, měnit se,
měsíc, město; umět, tamější (odvozeno od tam příponou -ější), soukromě; mě (2.
a 4. p. od já). Tam, kde je souhláska [ň] nebo [n] i v jiném tvaru slova nebo v
slově příbuzném, píše se mně; např. zapomněl (pomni), rozumně (rozumný),
uzemnění (uzemnit), domněnka, domnělý (domnívat se).
Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla:
1. Po písmenech h, ch, k, r, označujících tzv. (pravopisně) tvrdé souhlásky, se píše y (ý);
např. hynout, hýbat, chytat, nachýlit, kynout, kýta, ryba, rýč; ťuhýk, měchýř, žákyně, rorýs;
nohy, měchy, vlaky, hry; drahý, suchý, měkký, dobrý;
2. y (ý) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky tvrdé [d], [t],
[n]; např. dychtit, dýha, ty, týkat se, nynější, nýbrž; hrady, rudý, boty, stý, brány, věrný.
Pozn. Toto pravidlo není závazné pro slova zvukomalebná, např. kikirikí vedle kykyryký,
hihihi.
3. Po písmenech ž, š, č, ř, j a zpravidla i po c, která označují tzv. (pravopisně) měkké
souhlásky, se píše i (í); např. živý, žít, široký, šíp, čistý, čípek, hřib, říkat, jitro, jízda, cizí,
cítit; družice, sušit, lučina; muži, běží, kaši, sluší, oči, mlčí, bratři, dobří, hraji, mají,
chlapci, vedoucí;
4. i (í) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky měkké [ď], [ť],
[ň] (které se jinak píšou s háčkem, jako ďábel, rtuť, kůň); např. divoký, dítě, tisk, tíseň,
nitka, vnímat; Miladin, mladík, tetin, proutí, vinice, zedník; hadi, mladí, kosti, svítí, (na)
kameni, nemocní.
5. Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z, označujících tzv. (pravopisně) obojetné souhlásky, se
píše jednak i (í), jednak y (ý). O tom, kdy psát y (ý), platí tato pravidla:
V kořenech slov domácích se píše y (ý) ve slovech dále uvedených (a v jejich tvarech) a
ve slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná. (Výčet slov
odvozených a jmen vlastních není vyčerpávající.)
6. by,bý: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, bývalý, byt, bytná, bytový,
bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel,
dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo,
odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek,
ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře,
bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka,
Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně;
Zbyněk.
Pozn. Ale bít (tlouct), bidlo (tyč, žerď).
ly,lý: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se
(blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se),
vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout,
splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat,
lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout),
lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.
Pozn. Ale mlít, líčený (předstíraný, strojený), vlis (k vlisovat), lísat se, lišaj, lišej, ližina
(trámec, podklad pod břemeno).
my,mý: my (zájmeno 1. os. č. mn.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i
umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i
myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet,
vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný,
nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se
(mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina),
hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se,
výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat
(rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto
(mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.
Pozn. Ale mi (3. p. os. zájmena já), mít (být vlastníkem).
py,pý: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel
(pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl
(opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka),
zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se
(zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.
Pozn. Ale píchat (bodat), pisk (pískot; základ ptačího pera).
sy,sý: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr
(syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý
(Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet
(sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat,
zasypat, zásyp); Bosyně.
Pozn. Ale sirý (osiřelý), sirup, sirob, sípat (chraptět), sivý (šedivý).
vy,vý: vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška,
výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat
(výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout,
návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec,
žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle, povyk (povykovat), výheň,
cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.
Pozn. Ale vír (krouživý pohyb vody nebo vzduchu), vískat (probírat se někomu ve
vlasech), vít (vinout), vížka (věžička); Vizovice.
zy,zý: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se)
(vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.
Pozn. Ale brzičko (je odvozeno příponou -ičko), zívat (únavou, touhou po spánku),
nazívat se (mnoho zívat).
7. Po písmenech f, c se v základech domácích slov y (ý) nepíše.
Pozn. Vlastní jména, zvl. příjmení, se pravopisným pravidlům, a tedy ani pravidlům o
psaní i (í) a y (ý) vždy nepodřizují; tak vedle Syrovátka je i Sirovátka, Zíval i Zýval, Zima i
Zyma, Mlynář i Mlinář apod.
8. V předponě vy-, vý- se píše y (ý). Např. vyslechnout, vyvařit, vyvářka, vyzděný; výslech,
výstava, výborný, výzkumný atd.
Pozn. Ale visutý (visící, např. visutá hrazda).
9. Přípony s y (ý) jsou nečetné. V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i
(í) měkké. Např. -ice (pravice), -ička (včelička), -ík (balík), -ín (vltavín), -ina (vzteklina),
-inka (syrovinka), -írna (papírna), -íř (šermíř), -isko (letovisko), -iště (učiliště) atd.
10. V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i (í) a y (ý) po souhláskách
obojetných v zásadě podle toho, patří-li jméno ke vzoru tvrdému, nebo ke vzoru
měkkému.
V koncovkách podstatných jmen vzorů muž, stroj; růže, píseň, kost; moře a stavení se
píše vždy jen měkké i, í: učiteli, Francouzi, penězi, jeteli, košili, košilí, větvi, větví, větvích,
obuvi, obuví, poli, polí, polím, polích, obilí, obilím; větvemi, stepmi, soukolími.
V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad, žena a město se píše tvrdé y: duby, domy,
stavby, lampy, slovy, mýdly kromě koncovky -ích v 6. p. č. mn. u některých podst. jmen
vzoru hrad, např. lesích, sklepích, kostelích, a koncovky -ami v 7. p. č. mn. vzoru žena,
např. ženami, vrbami.
V koncovkách podstatných jmen vzoru pán se píše měkké i v 1. a 5. p. č. mn.: lvi, holubi,
orli, chlapi, psi, plazi; měkké i je také v koncovce 3. a 6. p. č. j. -ovi: chlapovi, psovi. Tvrdé
y se píše ve 4. a 7. p. č. mn.: lvy, holuby, orly, chlapy, psy, plazy.
Pozn. Také podstatná jména vzoru hrad zakončená na c mají v koncovce -y, např. tácy,
puncy, nespisovné placy, kecy aj.
V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy jen měkké -í: holubí, sokolí, čapí,
psí, soví, kozí, holubího, sokolímu, psích, kozími; cizí, ryzí ap. - V koncovkách přídavných
jmen vzoru mladý se píše tvrdé -ý: veselý (člověk), bílý (mrak), veselým (hochem,
hochům, ženám, děvčatům), veselých (hochů, hoších, žen, ženách, děvčat, děvčatech). V
koncovce 7. p. č. mn. -ými se píše po m měkké i: veselými (hochy, chlapci, ženami,
dětmi, písněmi, děvčaty).
Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích, např. otcovým
(bratrem, bratrům, kabátům, sestrám), otcových, otcovými.
11. V tvarech 1. a 5. p. č. mn. mužského rodu životného se píše -i, -í: veselí (hoši), hoši se
vrátili zdraví a veselí (viz § 13 a násl.); otcovi bratři, Jiráskovi "Psohlavci", mladí manželé
Novákovi.
12. Psaní -i a -y v 1. p. č. mn. přídavných jmen a v příčestích (v č. mn. minulého času a v
jiných složených tvarech slovesných) slouží jako prostředek mluvnické shody přísudku,
resp. doplňku s podmětem.
Platí zde tato pravidla:
A. 1. Je-li podmětem jméno mužského rodu životného v množném čísle, píše se v
koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -i.
Např.: Účastníci zájezdu se vrátili z hor do hněda opáleni. Nejlepší absolventi školy byli
vyznamenáni. Naši přátelé nám dobře poradili. Zvědové přinesli důležité zprávy. Hoši se
rozběhli bosi po louce.
Platí to i v případech, kdy je v podmětu užito podstatného jména mužského rodu v tvaru
životném, ale označujícího věci neživé, např. Na dvoře stáli dva obrovští sněhuláci.
Hadroví strašáci se kolébali ve větru.
Pozn. 1. Některých jmen mužského rodu se užívá v tvarech životných i neživotných, i
když označují jen věci neživé, např. slanečci i slanečky, uzenáči i uzenáče, ledoborci i
ledoborce, ukazatelé i ukazatele apod. Životné tvary podstatných jmen vyžadují ve
shodných tvarech jmen přídavných a příčestí měkké -i, neživotné tvary tvrdé -y. Např.
Uzenáči byli na skladě vedle Uzenáče byly na skladě. Mohutní ledoborci vypluli na pomoc
vedle Mohutné ledoborce vypluly na pomoc. Na poradě byli zhodnoceni ukazatelé
prosperity podniku vedle Na poradě byly zhodnoceny ukazatele prosperity podniku.
Pozn. 2. U některých jmen odpovídá rozdíl mluvnické životnosti a neživotnosti rozlišení
významovému. Např. Unavení nosiči odpočívali, ale Železné nosiče zrezavěly. Podobně
též: Zkušení vodiči velbloudů jsou nepostradatelní při cestách, ale Kovy jsou dobré vodiče
tepla. Draci z pohádky strašili chlapce ve snu, ale Kovové draky letadel ležely připraveny
v tovární hale.
2. Je-li podmětem jméno mužského rodu neživotného v množném čísle nebo jméno rodu
ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných
jmen -y. Např. Motory automobilů se na znamení rozběhly. Počítače se staly součástí
našeho života. Na poradě vedoucích pracovníků se stanovily nové výrobní programy.
Učitelky nám připravily hezký výlet. Otepi slámy se vršily ve stoh. Bezručovy Slezské
písně byly přeloženy do několika cizích jazyků.
Pozn. 1. Podstatná jména rodiče, koně, lidičky mají koncovky jako neživotná, avšak
shodu jako jména životná: Svědomití rodiče by to nedopustili. Čtyři vraní koně táhli kočár
(ale V tělocvičně nebyly koně připraveny).
Pozn. 2. Podstatné jméno den má v 1. p. č. mn. dva tvary: dny a dni; oba však mají pouze
shodu jako jména neživotná: Dny (dni) se krátily. Uplynuly tři dlouhé dny (dni). Pouze u
knižního a zastaralého tvaru dnové je shoda jako u podstatných jmen životných: Krásní
dnové minuli.
Pozn. 3. Podstatné jméno dítě má v j. č. tvar středního rodu, ale v č. mn. tvar ženského
rodu děti, a tedy i shodu v ženském rodě, např. Děti běhaly na pláži bosy. Všechny děti
se shromáždily na školním dvoře.
B. Tvoří-li podmět několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní -i nebo -y těmito
pravidly:
1. Je-li mezi podstatnými jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i.
Záleží však i na postavení podmětu vzhledem k přísudku:
a) Předchází-li podmět před přísudkem, píše se -i vždy: Otec i matka šli večer do divadla.
-- Režisérka filmu a autor scénáře měli největší úspěch. -- Tento hráč, ba celé mužstvo
zklamali. -- Slepice, kuřata a kohouti utekli před psem. -- Žáci a žákyně, kteří mají
výborný prospěch, byli veřejně pochváleni. -- Naši závodníci a jejich stroje budili
zaslouženou pozornost.
b)Následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména
několikanásobného podmětu, pokud je toto jméno v množném čísle:
Předmětem studia se staly kosatky a delfíni vedle Předmětem studia se stali kosatky a
delfíni. -- Na koncert šly všechny žákyně, ale jen jediný žák vedle Na koncert šli všechny
žákyně, ale jen jediný žák. -- V soutěži vystoupily pěvecké sbory i sólisté vedle V soutěži
vystoupili pěvecké sbory i sólisté. Ale: Večer šli otec i matka (vedle matka i otec) do
divadla.
2. Není-li mezi jmény v podmětu jméno mužského rodu životného, píše se -y (shoda je
podle jména rodu mužského neživotného nebo podle jména rodu ženského):
Hřeben a žínka ležely na stole. -- Místní úřad a vedení podniku uzavřely prospěšnou
dohodu. -- Elektrotechnická fakulta ČVUT a Dům techniky se dohodly na uspořádání dne
otevřených dveří. -- Krávy i všechna telata byly očkovány. -- Po skončení výstavy se
stoly, křesla a židle naložily na vůz a odvezly.
Pozn. 1. Je-li v několikanásobném podmětu několik jmen rodu středního a alespoň jedno
z nich v čísle jednotném, píše se pak -y (shoda je jako u neživotných jmen rodu
mužského a ženského): Kotě a kuře zůstaly na dvoře samy. -- Švédsko a Finsko
podepsaly dohodu o kulturní spolupráci. -- Předsednictvo vlády a jednotlivá ministerstva
přistoupily k přípravě vládního programu.
Pozn. 2. Vedle toho přídavná jména a příčestí mohou ovšem mít v přísudku i tvary
jednotného čísla nebo množného čísla středního rodu, pokud to podmět umožňuje: Večer
šel otec i matka do divadla. -- Na uspořádání dne otevřených dveří se dohodla
Elektrotechnická fakulta a Dům techniky. -- Zítra budou očkována všechna telata i
jalovice.
C. Mluvnická shoda se uplatňuje vždy tehdy, nabízí-li se mluvnický rod podmětu jako
zřejmý a jednoznačný. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu a psaní -i nebo -y se řídí
těmito zásadami:
1. Ve větách s podmětem vyjádřeným osobním zájmenem nebo tvarem pomocného
slovesa píše se -i nebo -y podle toho, zda se vztahuje k osobám rodu mužského, nebo
rodu ženského, tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu podmětu:
Co (my) jsme se vás s tím natrápily! (jde-li o ženy) -- Co (my) jsme se vás s tím natrápili!
(jde-li o muže a v případech ostatních).
2. Ve větách s podmětem všeobecným (jímž se rozumí "někdo, lidé") je shoda vždy podle
rodu mužského životného:
Zvonili poledne. -- Otiskli to v novinách. -- Utíkal, jako by ho honili. -- Všem školám!
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádá, abyste oznámili výsledky zkoušek
nejpozději do jednoho týdne.
3. Ve větách s podmětem slovně nevyjádřeným má přísudek shodu
a) s podstatným jménem, které se vyrozumívá jako podmět na základě toho, že je ho
užito v oslovení (vyjádřeném 5. pádem podstatného jména), které věta obsahuje. Např.
Kam jste se, kluci, schovali? -- Vážené posluchačky, byly jste již informovány o
změněném začátku našeho pořadu? -- To jste, děti, dělaly samy?
Pozn. Hlediska uvedená v 1. a 3.a) se mohou spojovat. Např. Co jste nám, děvčata,
připravily (nebo připravila)?
b) podle přirozeného rodu podmětu ve větě předcházející; pak je mluvnický vztah
přísudku k podmětu volnější. Např. Na sportovním soustředění se sešla samá děvčata;
brzy se navzájem poznaly a prožily krásné dva týdny (vedle poznala a prožila);
c) s podstatným jménem, kterého je užito ve větě předcházející v jiném než 1. pádě.
Např. Vedoucí pomohl mladším chlapcům postavit stany, protože to nikdy nedělali (tj.
chlapci). Často to bývá zejména u výrazů vyjadřujících množství. Např. Stovky
posluchačů se sešly na náměstí, aby slyšeli (nebo slyšely) oblíbené zpěváky. -- Miliony
lidí se dnes spojily, aby zachránili (nebo zachránily) život na naší planetě. -- Většina
pracovnic se rozhodla odejít ze závodu, našly si totiž lepší zaměstnání. -- Skupiny
dobrovolníků pracovaly celou noc, aby vyprostili (nebo vyprostily) zasypané horníky.
D. Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být
vyjádřen též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar
přídavného jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při
vyjádření souřadném:
1. Podmět předchází před přísudkem: Eva s Pavlem přišli pozdě (vedle přišla pozdě). -Eva s oběma bratry přicházeli po cestě (vedle přicházela po cestě).
Jsou-li obě jména v čísle množném, je však možná i shoda podle jména v předložkovém
pádě: Výletnice s průvodci se vrátili (nebo vrátily) k odpolednímu vlaku, jen studentky se
svými instruktory byli pozváni (nebo byly pozvány) na večeři do chaty. -- Všechny
ošetřovatelky včetně lékařů měli (nebo měly) plno práce. -- Děvčata s hochy cvičili bosi
(vedle cvičila bosa).
2. Následuje-li podmět za přísudkem, je obvyklá shoda s prvním jménem (v 1. pádě):
Vrátily se už výletnice s průvodci? -- Byly už pozvány studentky se svými instruktory?
Pozn. Nechápe-li se však 7. pád s předložkou s jako součást podmětu, ale jako výraz
rozvíjející slovesný přísudek (příslovečné určení), nemá vliv na shodu: Dívky s hochy
závodily (= dívky závodily s hochy), podobně Děvčata s hochy závodila (= děvčata
závodila s hochy). V některých případech je ovšem možné pojetí obojí.
Psaní slov přejatých
A. Slova obecná
O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v
češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z
kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi
nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele
stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce
odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve "vyšším
stylu" lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní.
I. Slova psaná pravopisem původním
1.Slova omezená na úzký okruh uživatelů, slova úzce odborná nebo knižní, slova mající povahu
mezinárodních značek (např. v chemii), slova, která označují skutečnosti týkající se pouze cizích
zemí, a slova, která si podržují vztah k zemím svého původu, se píšou pravopisem původním,
popř. mezinárodně vžitým. Např. abbé, enjambement, lemma, rendez-vous, scirocco, vaudeville,
brutto, netto, watt, joule, wolfram, ytterbium.
2.Původním pravopisem se také píšou některá slova (většinou anglická a francouzská), která
jsou sice částečně zdomácnělá, avšak u nichž se výslovnost od psané podoby podstatně liší.
Např. bulletin, causerie, interview, outsider, résumé (i resumé), revue.
Pozn. Protože zdomácňování slov probíhá postupně, píšou se některá slova dvojím způsobem:
rallye i rely, runway i ranvej, trust i trast aj.
3.Důsledně pravopisem původním se píšou citátové výrazy z jazyků užívajících latinky. Např. ad
hoc, curriculum vitae, status quo, de iure, via facti; pour féliciter; anno dazumal; výrazy hudební,
např. adagio, allegro, arpeggio, crescendo, pianissimo atd.
II. Slova pravopisně počeštěná
Slova zdomácnělá, tedy obecně v jazyce rozšířená, a běžné výrazy odborné, se píšou podle
zásad českého pravopisu; způsob psaní zpravidla odpovídá jejich české spisovné výslovnosti (s
některými odchylkami, viz dále).
1.Odstraňuje se psaní skupin ae, ai, oe, pokud se vyslovují jako [e], [é], a některých dalších
skupin samohlásek. Např. aféra, etiologie, gynekologie, prémie, sféra, pré-/pre- (prézens,
prehistorický, ...), paleo- (paleologie, ...), hema- (hematit, ...), peda- (pedagog, ...), eko- (ekologie,
ekonomie), rentgen.
Psaní samohláskových skupin zůstává však tam, kde se jejich samohlásky vyslovují (kánoe,
aeroplán, aerobní atp.).
2.Písmeno c vyslovované jako [k] se píše jako k (ať jde o slova přejatá z latiny, nebo z jiných
jazyků); qu jako kv, gu jako gv; w jako v; i/y vyslovované jako [j] se píše jako j; rh se zjednodušuje
v r; ck vyslovované jako [k] se zjednodušuje v k. Např. abstraktum, kakao, kaňon, streptokok;
kvóta, kvinta; lingvista, sangvinik; tramvaj, bonsaj, bojkot, jachta, konvoj, loajální, rajon;
rododendron; hokej, šok.
3.Skupina th v slovech řeckého původu nebo utvořených z řeckého základu se píše jako t. Např.
antologie, ateizmus//ateismus, antropolog, autochtonní, estetika, éter, etika, étos, etnografie,
etan, metyl, metoda, mýtus, mytologie, patos, teologie, teorie, terapie, téma, teze, -lit
(monolit, ...), -téka (kartotéka, ...), -téza (syntéza, ...).
Psaní th se zachovává ve slovech úzce odborných a jejich odvozeninách (dithyramb,
paramythie). V úzce odborných textech lze užít podoby s th i u termínů běžných (ethan, methyl,
methylalkohol).
4.Zjednodušují se písmena zdvojená (ss, ll, nn, mm, dd apod.). Např. adresa, agrese, expres,
glosa, komise, mise, stres; alergie, bula, buldozer, ilegální, pulovr; inovace, tenis; dilema;
mezanin; puding//pudink; iracionální; fotbal, basketbal.
5. Psaní s a z
a)Ve slovech zdomácnělých se původní s vyslovované v češtině jako [z] píše z.
Např. analýza, azyl, báze, bazilika, buržoazie, dezerce, dezert, dimenze, emulze, epizoda,
exploze, expozice, filozofie, fúze, gnozeologie, gymnázium, iluze, intenzita, invaze, izobara,
izolace, kazeta, koroze, lyzol, nervóza, oáza, organizace, organizovat, pauza, penze, plazma,
poezie, prézens, prezentace, prezident, provize, próza, revize, rezignace, rezistence, rezoluce,
rezonátor, rezultát, senzace, torzo, tranzistor, trezor, univerzita, uzuální, verzálka apod.
b)Podle výslovnosti v nepřímých pádech se píše z v slovech jako dispenz, exkurz, impulz,
komparz, konkurz, kurz, pulz, rekurz, reverz aj. a ve slovech od nich odvozených, např.
dispenzární, impulzivní, komparzista, konkurzní, kurzovné, pulzovat, reverzibilní aj.
c)V některých slovech se píše s i z ve shodě s dvojí spisovnou výslovností, např. buzola i busola,
dezén i desén, diskuze i diskuse, dizertace i disertace, kazematy i kasematy, plizé i plisé,
renezance i renesance, rezort i resort, režizér i režisér aj.
d)Vyslovované [z] se píše jako z i s v příponě [-izmus] a v ostatních slovech zakončených na [zmus]: romantizmus i romantismus, pluralizmus i pluralismus, mechanizmus i mechanismus,
spazmus i spasmus, tenezmus i tenesmus aj.
e)Po předponě lat. původu kon- v slovech zdomácnělých, v nichž se počáteční kon- v češtině
jako předpona nepociťuje, se píše z. Např. konzerva, konzervativní, konzervatoř, konziliární,
konzistence, konzistoř, konzul, konzulát, konzultace, konzum, konzument, konzumpce. Jinak se
píše s (ve shodě se spisovnou výslovností), např. v slovech konsekvence, konsenzus,
konsonant, a v slovech od nich odvozených, např. konsekventní, konsonantický aj.
f)Při psaní slov s původními předponami des- a de- a v slovech od nich odvozených se řídíme
spisovnou výslovností. Např. dezaktivace, deziderát, deziluze, dezinfekce, dezorientace; ale
desant, paradesantní, designovat, designovaný, desublimace aj.
g)Jen s se píše v slovech s původní latinskou předponou dis-. Např. disharmonie, disident,
disimilace, disociovat, disoluce, disonance, diskrepance aj.
h)Pouze s se píše v slovech pravopisně nepočeštěných, jako cirrhosis, laser.
6. Označování délky samohlásek
Délka samohlásky se označuje zpravidla tam, kde se ve spisovné výslovnosti vyslovuje dlouhá
samohláska bez většího kolísání.
a)Délka se označuje
aa)v základech slov:
např. akvárium, anémie, anténa, árie, islám, konkrétní, kostým, malárie, móda, oáza, panoráma,
plénum, pól, rádio, tón, fúze, túra, kúra, série, sérum, schéma, téma;
ab)v zakončení slov:
-é: filé, resumé (i résumé), paré, ...; -ém: emblém, ekzém, parfém, problém, ...; -én: bazén, refrén,
suterén, terén, marokén, ... (avšak v názvech chemických prvků a sloučenin aj. srov. § 50); -ér:
guvernér, instalatér, startér, ...; ale bojler, boxer, dribler, kontejner, manažer, revolver aj.; -éza:
protéza, polonéza, syntéza, vegetarián, ...; -iér: ateliér, interiér, hoteliér, konferenciér, ...; -iéra:
bonboniéra, kariéra, voliéra, rubín, karmín, margarín, albín, delfín, cherubín, rabín, srov. § 50);
-ína: angína, disciplína, doktrína, drezína, limuzína, pelerína, vakcína, vazelína, vitrína, ...; -má:
angažmá, apartmá, aranžmá, ...; -oár: budoár, repertoár, rezervoár, ...; -óza: celulóza, nervóza,
tuberkulóza, ... a též -ózní: nervózní, tuberkulózní, kuriózní, ...; -ózový: celulózový, ...; -ýn:
blondýn, harlekýn, manekýn, dyftýn, trikotýn, terpentýn, ...; -ýza: dialýza, analýza, U přídavných
jmen odvozených od slov, v jejichž základě je samohláska dlouhá, se někdy tato samohláska
krátí, jindy zůstává dlouhá. Dlouhá samohláska zůstává zachována, a proto se také označuje u
přídavných jmen s příponou -ový: kostýmový, materiálový, ekzémový, sériový, prémiový, ... a
-ský: diktátorský, instalatérský, partyzánský, ...; u přídavných jmen s příponami -ní a -ný zůstává
délka v základu rovněž obvykle zachována (instruktážní, efemérní, módní, monotónní, ...). U
přídavných jmen odvozených jinými příponami se dlouhá samohláska základového slova
většinou krátí, např.: -ární: plenární, polární, ...; -ický: efemerický, schematický (avšak sférický,
múzický).
b)Délka se neoznačuje
ba)v zakončení odborných názvů -- chemických prvků, sloučenin, názvů biologických a
lékařských -- na -en: acetylen, benzen, karoten, molybden, naftalen, selen, toluen, ...; -gen:
analgen, fosgen, ... a na -in: albumin, amin, anilin, globulin, glycerin, morfin, papaverin, penicilin,
pepsin, stearin, streptomycin, vitamin apod.;
bb)v zakončení slov na -iv: aktiv, fixativ, motiv, archiv, masiv, ...; -iva: definitiva, lokomotiva,
defenziva, ofenziva, ...; -ivum: aktivum, substantivum, pasivum, pasivní, ...; -ida: bronchitida,
faryngitida, ...;
bc)v zakončení slov na -emie: blasfemie, epidemie, leukemie, scenerie, ...; -erium: magisterium,
presbyterium, ...; -orium: ambulatorium, auditorium, krematorium, moratorium, oratorium,
teritorium, ...;
bd)v zakončení slov na -on: aceton, balon, balkon, citron, etalon, fejeton, hormon, karton,
mahagon, medailon, ozon, peron, rajon, silon, šampon, špion, talon, tampon, telefon, vagon,
milion, bilion, ...; -onek: balonek, balkonek, fejetonek, telefonek, ...; -onový: balkonový, citronový,
mahagonový, vagonový, ...; -ona: fazona, flegmona, sezona, ...; -onka: elektronka, fazonka,
peronka, vagonka, ...; be)v zakončení slov na -ura: bravura, brožura, inventura, korektura,
kultura, literatura, struktura, ...; -urka: brožurka, miniaturka, ...; -urní: kulturní, strukturní, bf)v
zakončení slov na -una, např. laguna, tribuna.
c)Dlouhá nebo krátká samohláska se píše v názvech chemických prvků: bor i bór, brom i bróm,
fluor i fluór, chlor i chlór, chrom i chróm, jod i jód a v odvozeninách na -ový: borový i bórový,
bromový i brómový, fluorový i fluórový, chlorový i chlórový, chromový i chrómový, jodový i jódový.
Je-li jich užito v textu odborném, zpravidla se délka nepíše.
7.Provádějí se i jiné úpravy podle zásad českého pravopisu. Podle české výslovnosti se tedy píše
např. atašé, biftek, bujon, dispečer, donchuán, džem, gauč, gól, gurmán, kečup, klaun, kovboj,
lynčovat, ofsajd, refýž, rezervoár, smeč, šofér, víkend, žánr aj.
Při počeštěném psaní se však podle původního pravopisu zpravidla zachovává 1.psaní i, y:
např. hydrant -- hiát, brachylogie -- chirurg, gymnázium -- gigant, kyanid -- kino, dynastie -distribuce, tyfus -- titul, krystal -- kritika, cyklus -- cirkus, symbol -- situace, analyzovat -aklimatizovat, polytechnika -- poliklinika; s i se píšou slabiky di, ti, ni, i když se vyslovují [dy, ty,
ny, popř. dý, tý, ný], např. diktát [dy-], politika [-ty-], nitrid [ny-], komunikace [-ny-]; recidiva [-dy- i dý-], lokomotiva [-ty- i -tý-], femininum [-ny- i -ný-];
Pozn: V slovech zcela zdomácnělých se však píše po h, ch, k, d, t, n, r písmeno y bez zřetele k
původu slova, např. rytíř, trylek, tygr, kytara; krokodýl, bernardýn, terpentýn, trenýrky, kantýna,
inženýr, pionýr.
2.psaní písmena x (většinou v slovech původu řeckého a latinského): např. luxus, maximální,
index, praxe, reflex, text, exkomunikace, expres; existence, exaktní, exhumace;
3.psaní skupin souhlásek, bez zřetele k tomu, zda ve výslovnosti dochází k znělostní spodobě;
bývá to zejména u slov složených nebo odvozených s předponou: např. fotbal, ab- (absence,
absorpce, ...), ad- (adsorpce, ...), ek- (ekzém, ...), sub- (subtilní, subskribovat, ...).
B. Vlastní jména
I. Jména osobní
1.Jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se většinou píšou pravopisem
původním. Např.: Ludwig van Beethoven, Albert Schweitzer, Daniel Defoe, Thomas Jefferson,
Georges Bizet, Paul Gauguin, Carl von Linné, Gyula Andrássy, Ivo Andri#, Publius Ovidius Naso,
Ivanhoe, Othello, Manon Lescaut.
U jmen některých známých historických osobností se užívá rodné (křestní) jméno, popř. celé
osobní jméno, ve vžité počeštěné podobě. Např.: Tomáš Alva Edison, Kryštof Kolumbus, Mikuláš
Koperník.
Většinou v počeštěné (popř. přeložené) podobě se užívá jmen cizích panovníků, feudálů,
papežů, světců atp. Např.: Ludvík XIV., Richard Lví srdce, Vilém Oranžský, Tomáš Akvinský.
2.Jména osob pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují podle
zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel.
Např. Alexandr Sergejevič Puškin, Mahátma Gándhí, Nizámí.
II. Jména zeměpisná
1.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se píšou většinou
pravopisem původním. Např. Barcelona, Bordeaux, Cádiz, Edinburgh, Glasgow, Haag, Chicago,
Le Havre, Monte Carlo, Provence.
2.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují podle
zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel.
Např. Astrachaň, Charkov, Írán, Pákistán, Peking, Soul.
Pozn. U četných jmen orientálních apod., která k nám dříve přicházela prostřednictvím angličtiny,
francouzštiny apod., se nyní užívá zpravidla podoby odpovídající výslovnosti (Dillí, Kalkata).
3.U jistého počtu zeměpisných jmen se užívá vžitá podoba počeštěná (s důsledným
označováním délky samohlásek a měkkosti souhlásek).
Např. Alžír, Bělehrad, Berlín, Hamburk, Helsinky, Londýn, Norimberk, Paříž, Vídeň, Záhřeb,
Ženeva; Nil, Temže; Apeniny, Pyreneje; Austrálie, Belgie, Španělsko.
Souhlásky párové
1. Na konci slov (před pauzou) se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a tím ve
výslovnosti mizí rozdíl mezi b -- p, d -- t, ď -- ť, h -- ch, v -- f, z -- s, ž -- š, v přejatých slovech též g
-- k. Pravopis však k tomu nepřihlíží; na konci slov se tedy píšou písmena označující souhlásky
znělé tam, kde se v jiném tvaru téhož slova nebo ve slovech příbuzných souhláska znělá také
vyslovuje, např. had (hada), hoď (hodit), hloh (hlohu), žab (žába), vítěz (vítěze), než (nežli), pod
(pode); gong (gongu) atd.
2. Skupina párových souhlásek se vyslovuje celá buď zněle, nebo nezněle, ale označování
jednotlivých hlásek se řídí podle toho, které hlásky jsou v jiných tvarech téhož slova nebo ve
slovech příbuzných, např. vézt (vezu), kavka (kavek), sjezd (sjezdu), lehký (lehounký), hebký
(hebounký).
Skupiny souhlásek
Ve spisovné výslovnosti se některé skupiny souhlásek někdy zjednodušují nebo jinak pozměňují,
ale v písmu zůstávají většinou beze změny.
I. Skupiny beze změny:
1. v kořenech slov; např. srdce, dcera, džbán, který, švestka, tkadlec, tkanička, hřebík, jméno,
půjčit, jdu, jsem, lžíce, čtyři, čtvrtek;
2. při ohýbání; např. vraťte, choďte, otce, krabičce, matce, kostce, zahrádce, racci, v pecce, ze
Skutče, vlastnostmi, nesl;
3. při odvozování
a)předponami; např. podzemí, předzpěv, nadšení, odsunout, předškolní, bezstarostný, rozsypat,
oddělení, sčítat, rozzlobit, oddech, oddálit, poddaný, nejjasnější; b)příponami; např. bohatství,
dětský, dětství, ženský, slezský, voličstvo, soudce, svědčit, Hradčany, zaměstnání, krátce,
hladce, matčin, babiččin, křeččí, kratší, sladší, tužší, nižší, užší, tišší; hanba, klenba, šťastný,
vlastní, hrstka, tloušťka, měkký, řemeslník; kamenný, souhrnný, vinný (k víno i vina; stejně i tvary
vinna, vinno, vinni k vinen), denní, ranní (k ráno), ramenní (podobně i imunní, spontánní apod.);
Pozn. Přídavná jména jako havraní, krocaní, kuní atp. se píšou jen s jedním n (jsou odvozena
příponou -í, nikoli -ní).
4. při skládání; např. čtyřruční, půlletní, leccos. S dvěma n se píšou i přídavná jména složená,
jako (jedno)stranný, (čtyř)hranný, (rovno)ramenný, (tenko)stěnný, (krátko)vlnný, (hrubo)zrnný,
(rovno)cenný.
II. Změny v souhláskových skupinách při odvozování příponami
1. Před příponami -ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny, např. loďka, laťka, síťka, dršťky,
klíšťky, baňka, jablůňka, kuchyňka, laňka, síňka; někdy se však mění v d, t, n a pak se tak píše:
choutka (chuť), oprátka (oprať), zídka (zeď), pečínka (pečeně). V některých slovech jsou dvě
podoby: měšťka i měštka, skříňka i skřínka.
2. Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony -ský, -ství,
-stvo někdy zůstávají, někdy se zjednodušují.
a) Je-li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se:
-ž-ský: mužský, pařížský, záporožský (č. mn. mužští, -š-ský: ašský, krkonošský, lotyšský (č. mn.
ašští, lotyšští, ...); ale -š-ština se zjednodušuje: lotyština; -č-ský: haličský, ledečský, přeloučský (č.
mn. haličští, ...); holičský, voličský, měřičský (ale měřický, měřictví ve významu geometrický,
geometrie); -z-ský: francouzský, knovízský, slezský (č. mn. francouzští, knovízští, slezští;
francouzština, ...).
b) Je-li poslední souhláskou základového slova s, c, zjednodušuje se:
-s-ský v -ský: brandýský, koněpruský, lyský (Lysá), oděský, peloponéský, plaský (Plasy), pruský,
ruský, saský, tiský (Tisa), tuniský (č. mn. brandýští, lyští, ruští atp.; ruština, ...); podobně -s-ství se
zjednodušuje v -ství; -c-ský v -cký: hradecký, lobkovický, lužický, pankrácký (č. mn. hradečtí, ...;
lužičtina, ...).
c) Je-li poslední souhláskou základového slova k, h, g, ch, mění se:
-k-ský v -cký: otrocký, písecký, řecký (č. mn. otročtí, ...; řečtina, ...); -h-ský v -žský: pražský,
volžský, zbirožský (č. mn. pražští, ...; pražština, ...); za -g-ský je v tradičních případech -žský
(bývá to zejména u jmen slovanských), např. ladožský, oněžský, rižský (č. mn. oněžští, ...);
většinou však dnes zůstává -g-ský: bruggský, chicagský, tobagský; za -ch-ský je -šský: curyšský,
lašský, vlašský (č. mn. curyšští, lašští, vlašští; ale laština, ...). -- K jménům Čech, Čechy je však
přídavné jméno český (č. mn. čeští; čeština).
d) Je-li poslední souhláskou základového slova d, t, n, ď, ť, ň, zůstávají skupiny nezměněny:
např. poděbradský, kamarádství, bohatství, ženský, panství; radhošťský, hradišťský; koňský,
plzeňský, vídeňský; odchylně je -ck- u některých odvozenin od podstatných jmen vzoru "kuře",
např. knížecký, zvířecký, a -ctv- za -tstv- u slov jako knížectví, zvířectvo (ale dětský, dětství).
e) Je-li poslední souhláskou základového slova ř, zůstává zpravidla -ř-ský: kovářský, mořský;
vinořský (Vinoř); řidčeji -r-ský: pohorský, rudohorský.
f) U přídavných jmen odvozených od místních jmen na -nná, -nné, jako Jablonná, Hostinné,
příponou -ský se píše jen jedno n: jablonský, hostinský. U jmen cizího původu na -berg (-berk),
-borg, -burg (-burk), -burgh, -ing, -inky se odsouvá před -ský koncové -g, -gh nebo -k:
vorarlberský, nymburský, edinburský, helsinský; totéž platí o jménech na -k a -ka, předchází-li
souhláska: newyorský, aljašský, jamajský, kamčatský. Přídavná jména k vlastním jménům na -sk,
-sko atd., jako Minsk, Rovensko, Etruskové atd., jsou minský, rovenský, etruský.
3. Souhláskové skupiny vznikající při stupňování přídavných jmen na rozhraní slovotvorného
základu slova a přípony -ší se zachovávají. Např. dražší, sušší, chudší, čistší; snazší, zazší;
hladší, kratší, užší; vyšší, hlubší. Některá přídavná jména na -ký však mají v 2. stupni zakončení čí; např. hezčí, mělčí, měkčí, trpčí, hebčí, křehčí, tenčí.
Zkratky a značky
Některá často se vyskytující slova i celá slovní spojení se v psaných projevech různým způsobem
zkracují.
Zkratky, které vznikly zkrácením názvů psaných s velkým písmenem na začátku, se píšou s
počátečním písmenem velkým. Ostatní zkratky se píšou zpravidla s počátečním písmenem
malým. (Odchylně se užívá velkých písmen u některých značek.)
1. Nejobvyklejší způsob takového zkracování je ten, že se vypíše první písmeno slova nebo slov
daného spojení anebo charakteristická počáteční skupina písmen, někdy slabika nebo i více
slabik, pokud možno tak, aby zkratka končila souhláskou. Za slovem takto zkráceným se píše
tečka. Některé zkratky jsou ustálené, píšou se vždy stejným způsobem. (Zkratky přitom zpravidla
slouží pro všechny tvary zkracovaných výrazů v různém pádě i čísle.)
Např. p. = pan, pana atd. i pánové, pánů atd., s. = sestra, stránka atd., sl. = slečna, sv. = svatý, č.
nebo čís. = číslo, č. p. nebo čp. = číslo popisné, č. j. nebo čj. = číslo jednací, j. č. = jednotné číslo,
mn. č. = množné číslo, r. = rok, t. r. = toho, tohoto roku, t. č. = toho času, v. r. = vlastní rukou, a.
s. = akciová společnost, n. m. = nad mořem, n. l. = našeho letopočtu, př. n. l. = před naším
letopočtem, př. Kr. = před Kristem, pod. = podobně. Neznamená-li však zkrácení podstatnou
úsporu, nebo pokud by zkratka nebyla jednoznačná, ponechá se slovo v plném znění.
Velmi často se zkracují jména rodná (křestní), a to buď počátečním písmenem, např. A. = Adam,
Aleš, Alice, Anežka, charakteristickou počáteční skupinou končící souhláskou: Al. = Alois,
Alexandr, ..., Ant. = Antonín, Jar. = Jaroslav, Jaromír, ... apod. Podobně se zkracují přívlastky a
bližší místní určení v zeměpisných jménech, např. Ml. Boleslav, K. Vary, Mor. Krumlov, Týn n.
Vlt., Rožmitál pod Tř.
Závaznou podobu mají - ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona - oficiální zkratky
současných a v minulosti udílených akademických titulů nebo vědecko-pedagogických hodností:
MUDr. (z lat. medicinae universae doctor = doktor medicíny), MVDr. (doktor veterinární
medicíny), PhDr. (doktor filozofie), PaedDr. (doktor pedagogiky), JUDr. (doktor práv), PhMr.
(magistr farmacie), RNDr. (doktor přírodních věd), Ing. (inženýr), Bc. (bakalář), Mgr. (magistr);
dále CSc. (kandidát věd) a DrSc. (doktor věd). Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch.
(inženýr architekt), akad. arch. (akademický architekt), akad. malíř aj. Zkratka vědeckopedagogické hodnosti profesor a docent se píše s počátečním písmenem malým (prof., doc.).
Obdobně se píšou neoficiální zkratky vědeckých a akademických titulů, např. dr. (doktor), ing.
(inženýr), čestného titulu dr. h. c. (doctor honoris causa = čestný doktor) apod.
Některé ustálené zkratky jsou tvořeny tak, že se píšou jen (ne vždy všechna) písmena pro
souhlásky a písmena pro samohlásky se vypouštějí. Tak se např. zkracují některé vojenské
hodnosti: mjr. = major, kpt. = kapitán; některé odborné názvy, např. rkp. = rukopis(ný), mld. =
miliarda.
Složená slova se zkracují tak, že se spojí počáteční písmena, resp. skupiny písmen obou částí:
čs. = československý, český, stč. = staročeský, sevvých. nebo sv. = severovýchodní apod.
Obdobně se píšou některé zkratky ustálených slovních spojení dohromady, jako by šlo o zkratku
slova jednoho: atd. = a tak dále, ap., apod., atp., atpod. = a podobně, a tak podobně, aj. = a jiné,
mj. = mimo jiné, tj. = to je(st), tzn. = to znamená, např. = například, na příklad, kupř. = kupříkladu,
ku příkladu, popř. = popřípadě, po případě, tzv. = takzvaný, tak zvaný.
Pozn. Za zkratkami pí = paní, fa, fy, fě atd. = firma, firmy, firmě atd. se tečka nepíše.
2. Jako značek se užívá jednak zkratek s ustáleným grafickým obrazem, jednak písmen z cizích
abeced a zvláštních nepísmenných grafických znaků.
Velká většina značek vznikla ze zkratek slov domácích i cizích, odlišila se však od vlastních
zkratek tím, že se stala přímým označením pojmu, nevázaným již na jeho jazykové vyjádření;
užívá se v nich písmen určitého typu (např. v matematice: # = vektor, # = množina reálných
čísel), písmen různě upravených (např. Ď = libra), popř. písmen z jiných abeced než latinské
(např. řecké: ¶ = mikro- na rozlišení od m = mili- i od M = mega-) i znaků, které nejsou vůbec
písmeny, tzv. ideogramů, např. § = paragraf, š = stupeň (např. 16 šC), % = procento (např. 5 %).
Na rozdíl od zkratek se za značkami nepíše tečka. Kdy se píše písmeno malé a kdy velké, je u
jednotlivých značek přesně stanoveno.
a) K značkám písmenným náleží zejména značky měr, jako m metr, cm centimetr, km kilometr
atd., m2 čtvereční metr, m3 krychlový metr, ¶m mikrometr, l litr, hl hektolitr, a ar, ha hektar, ks
kus; značky vah, jako g gram, dg decigram, dag dekagram (dř. dkg), kg kilogram, q cent atp.;
značky měn, jako h haléř, Kč (česká) koruna, fr frank atp.; značky fyzikálních veličin a jednotek,
jako f síla, t čas, s dráha, g zemské zrychlení, s sekunda, cd kandela, lx lux, V volt, A ampér, W
watt, hPa hektopascal atp.; značky pojmů matematických, jako r poloměr (rádius), sin sinus, tg
tangens, log logaritmus atd.; značky pojmů hudebních, jako p piano, ff fortissimo atp. U značek
chemických prvků (ve vzorcích chemických látek) se píše počáteční písmeno vždy velké, např. C
uhlík, Fe železo, H2O voda, NaCl chlorid sodný atd.
Mezi číslicí a značkou je mezera, např. 10 km = deset kilometrů, 5 % = pět procent, mezera však
není, jestliže se jimi vyjadřuje přídavné jméno, např. 50km rychlost = padesátikilometrová
rychlost, 6V baterie = šestivoltová baterie, 3% roztok = tříprocentní roztok, 60š úhel =
šedesátistupňový úhel, 12š pivo = dvanáctistupňové pivo. Bez mezery se píšou tyto výrazy také v
případech, kdy je značka vyjádřena slovně: 50kilometrová rychlost, 3procentní roztok,
60stupňový úhel apod. Podobně se píše 20x = 20krát (bez mezery), 20násobný (nikoli
20tinásobný) = dvacetinásobný.
b) Jako značky se píšou bez teček i tzv. iniciálové zkratky (tj. zkratky z počátečních písmen
víceslovných názvů psané velkými písmeny). Jsou to např. názvy států, jako ČR Česká republika,
názvy různých institucí a organizací, jako OSN Organizace spojených národů, ARO
anesteziologicko-resuscitační oddělení aj., názvy podniků, jako OKD Ostravsko-karvinské doly,
názvy veřejných akcí, jako MFF Mezinárodní filmový festival v (Karlových Varech) aj. Povahu
značek mají též ustálené zkratky názvů novin a časopisů, jako LN Lidové noviny, VTM Věda,
technika a my apod. c)Značkami jsou i číslice (tzv. arabské: 1, 2, 3, ...0 a římské I, V, X, L, C, D,
M) a jejich seskupení (4256, 2 750 035; MCMLXVIII).
Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, se píše tečka. Např. o 8. hod. = o osmé hodině (ale
v 8 hod.); 1. = první, prvý; 2. = druhý; 1. máj = První máj (mezinárodní svátek práce), 28. října =
dvacátého osmého října; XIX. ročník nebo 19. ročník = devatenáctý ročník; ve 3. svazku = ve
třetím svazku; 2. odstavec 7. kapitoly = druhý odstavec sedmé kapitoly; 4. nebo IV. patro = čtvrté
patro; Karel IV. = Karel Čtvrtý. Jestliže se číslo může číst jako číslovka základní i řadová (v tom
případě stojí číslice vždy za jménem), tečka se nepíše. Bývá to zejména při údajích letopočtu, při
údajích bibliografických (knihopisných), při řadových číslovkách udávajících díly nebo svazky knih
a ročníky časopisů, stránku knihy nebo časopisu, kapitolu, odstavec, řádek, verš, paragraf apod.,
při označování administrativních částí a složek, jako městských obvodů, čtvrtí, poštovních úřadů,
závodů apod. Např. Smetana se narodil r. 1824 v Litomyšli. - V Praze 17. listopadu 1989; viz
Jungmannův Slovník V, 113 = Jungmannův Slovník, díl V, strana 113; § 9 odst. 2 písm. a)
zákona č. 87/1991 Sb.; Praha 4-Nusle, Za Zelenou liškou 17; pošta Praha 36 apod. Jestliže se v
datu označuje den a měsíc jen číslicemi, píše se za nimi tečka: 8. 5. 1945 nebo 8. V. 1945; je-li
však den a měsíc psán pomocí lomítka, tečky za číslicemi se nepíšou: 8/5 1945 nebo 8/V 1945.
Pozn. Mezi číslicemi označujícími hodiny a minuty se píše tečka: 7.30. Mezi celky a desetinnými
zlomky se píše čárka: 3,141 59, 12,50 Kč. Časové údaje při sportovních výkonech se píšou takto:
chůze na 50 km: 4:30:41,00 (bez označení časových jednotek). V obchodní korespondenci se
psaní číselných údajů řídí platnou normou o úpravě písemností psaných strojem nebo
zpracovaných textovými editory.
Psaní spřežek
1.Příslovečné spřežky
Spojení podstatných jmen, zpodstatnělých jmen přídavných, zájmen, číslovek a příslovcí s
předložkami někdy nabývají platnosti prostých příslovcí, popř. se stávají spojovacími nebo
předložkovými výrazy. Tento přechod bývá pravopisně vyjádřen tím, že se uvedená spojení píšou
dohromady.
Protože hranice mezi chápáním výrazu jako jednoslovného nebo víceslovného nejsou přesné a
protože ve výslovnosti není pro jejich stanovení žádná opora (spojení předložky se jmenným
výrazem má jediný hlavní slovní přízvuk stejně jako jediné slovo), projevuje se v psaní spřežek
hojné kolísání.
a) Spojení předložek se jmény podstatnými
Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: bezesporu i beze sporu, bezpočtu i bez počtu,
bezpochyby i bez pochyby, kupodivu i ku podivu, kupříkladu i ku příkladu, na příklad i například,
obden i ob den, vpodvečer i v podvečer, vpůli i v půli, zdáli i z dáli, zjara i z jara, zpočátku i z
počátku.
b) Spojení předložek se zpodstatnělými jmény přídavnými
Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: donedávna i do nedávna, doširoka i do široka,
načerno i na černo, nakřivo i na křivo, naprázdno i na prázdno, naživu i na živu, odmala i od
mala, podomácku i po domácku, zastara i za stara, zasucha i za sucha, zatepla i za tepla, zblízka
i z blízka apod.
Možnost tvořit takové nové spřežky, zvláště s předložkami do a na, je téměř neomezená, např.
šaty dozelena i do zelena, natřít nazeleno i na zeleno.
c) Spojení předložek se zájmeny a číslovkami
Obojím způsobem se píše např. mimoto i mimo to, poprvé i po prvé, podruhé i po druhé, pokaždé
i po každé, zasvé (vzít) i za své.
2. Jiné spřežky
a) Obdobné zásady jako při psaní příslovečných spřežek platí i pro psaní spřežek jiných. Píšeme
tedy např. pravděpodobný -- pravděpodobnost, práceschopný -- práceschopnost, dlouhohrající,
kolemjdoucí, takzvaný atd., podobně jakživ aj. Některé z těchto spřežek lze však psát i jako
spojení slov samostatných, např. takzvaný -- tak zvaný, jakživ -- jak živ, nížepodepsaný -- níže
podepsaný, výšeuvedený -- výše uvedený.
b) Dohromady se píšou složené číslovkové výrazy jedenadvacet, dvaadvacet, ...,
čtyřiapadesát, ..., devětadevadesát; jedenadvacetkrát, ..., jedenapůl (vedle jeden a půl),
jedenapůlkrát, devítistý, stopadesátý.
Odděleně se píšou výrazy jako: dvacet jedna, ..., padesát čtyři, devět set, ..., dva tisíce (jedno)
sto šedesát osm, tisící devítistý padesátý šestý, stý padesátý, ale stopadesátý.
Pozn. Jen v obchodních písemnostech (na účtech, poštovních poukázkách atd.) se takové
číslovkové výrazy píšou dohromady jako jedno slovo: třitisíceosmsetčtrnáct Kč.
Spojovací čárka (spojovník)
Spojovací čárka neboli spojovník je grafický znak v podobě vodorovné čárky kladené bez mezer
mezi slova nebo jejich části. Užívá se, chceme-li vyjádřit, že jím spojené výrazy tvoří těsný (slovní
nebo souslovný) celek. Spojovník se graficky i funkčně odlišuje od pomlčky.
I. Podstatná jména
U podstatných jmen se píše spojovník:
1. a) zpravidla v příjmeních složených ze dvou samostatných jmen téhož slovního druhu, např.
Joliot-Curie, Rimskij-Korsakov, Otýlie Sklenářová-Malá;
Pozn. Básnická jména mající podobu přídavného jména jsou připojována bez spojovací čárky,
např. Karel Havlíček Borovský, Václav Beneš Třebízský.
b) v místních jménech a názvech správních oblastí, např. Frýdek-Místek, Rájec-Jestřebí; AlmaAta; Praha-východ, Ostrava-město, Brno-venkov;
2. ve spojeních, jejichž složky jsou ve vztahu souřadném, např. propan-butan; kuchař-číšník
(vykonává povolání kuchaře a číšníka), malíř-lakýrník.
Pozn. 1. Je-li však ve významově nedílném spojení druhý člen členem určujícím, spojovací čárka
se zpravidla nepíše, např. chemik analytik (odborník se specializací analytická chemie),
matematik statistik, javor klen, hřib satan.
Pozn. 2. Spojovací čárka se píše mezi částmi některých slov přejatých, např. ping-pong, džiudžitsu, moucha tse-tse.
Pozn. 3. Spojovací čárku je vhodné klást mezi členy spojení typů C-vitamin, °-záření, alfa-záření,
Rh-faktor. Při opačném pořadí členů se spojovníku neužívá: vitamin C, záření alfa, faktor Rh.
II. Složená přídavná jména
A. Spojovník se píše tehdy, jestliže obě složky jsou ve vztahu souřadném a první složka je
zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově; je to:
1.u přídavných jmen jako zemědělsko-potravinářský, společensko-politický, hygienickoepidemiologický, literárně-hudební, obsahově-významový, analogově-číslicový;
2.u přídavných jmen, jejichž členy jsou ve vztahu vzájemnosti, např. česko-francouzský, labskooderský, analyticko-syntetický.
B. Spojovník se však nepíše u složených přídavných jmen: 1.která vznikla z ustáleného spojení
přídavného jména a jména podstatného, např. vysokoškolský (k vysoká škola), nízkofrekvenční
(k nízká frekvence), latinskoamerický (k Latinská Amerika), občanskoprávní (k občanské právo),
zahraničněpolitický (k zahraniční politika);
2. jejichž obě složky jsou ve vztahu slučovacím a první složka není zakončena na -sko, -cko, -ně
nebo -ově, např. hluchoněmý, sladkokyselý, červenomodrý;
3. u kterých je první člen tvořen podstatným jménem, např. palivoenergetický, osinkocementový,
struskovápenný.
Pozn. U některých přídavných jmen slouží rozdílný způsob psaní k významovému rozlišení, např.
politickoekonomický (tj. týkající se politické ekonomie), politicko-ekonomický (tj. politický a
ekonomický); podobně též žlutozelený (tj. žlutý odstín zelené barvy), žluto-zelený (tj. žlutý a
zelený).
Od složených přídavných jmen je třeba odlišovat spojení příslovce s přídavným jménem, např.
průmyslově vyspělý, objemově závislý, časově ohraničený, odborně zaměřený.
III. Spojka -li
se připojuje spojovníkem zpravidla k prvnímu slovu věty, např. víš-li, říkám-li, mohl-li bys, ne-li.
Tam, kde -li je jen součástí složené spojky jediné, píše se bez spojovací čárky (dohromady): ačli,
čili, neboli, pakli, pakliže, zdali, jestliže (hovorově jestli).
IV. Dělení slov
Je-li nutno slovo na konci řádku rozdělit, platí při tom následující pravidla:
Dělí se jen slova víceslabičná, a to na hranici slabik. Zpravidla se však na řádku nenechává
jediné písmeno, i když označuje slabiku. Kde nejsou hranice slabik jednoznačné, je tato zásada
doplňována zřetelem ke složení slova:
1. a) Slova, která se zřetelně pociťují jako složená, se dělí především podle částí složeniny:
tmavo-vlasý, velko-výroba, země-koule, boje-schopnost, samo-uk, míru-milovný, kolem-jdoucí.
b) U slov, u nichž lze zřetelně rozeznat slabičnou předponu, se odděluje především tato
předpona: do-mluvit, na-jde, na-zdar, nej-lépe, ne-jsem, ne-lze; ne-bez-pečí, pře-tlak, roz-hraní,
sou-struh, pod-robit (např. národ) proti po-drobit (např. ubrus), nad-užívat, roz-ohnit se.
c) Kde je jasná hranice mezi základem slova a koncovkou nebo příponou začínající na
souhlásku, je tato hranice zpravidla také hranicí pro dělení. Např. starost-mi, hlub-ší, soutěž-me,
vrať-me, padnuv-še, tisk-li; kost-ka, dět-ství, stateč-ný, tvár-livý, kamen-ný, měst-ský, zvlášt-ní,
abstrakt-ní, stár-nout. Jestliže už je stavba slova ze současného hlediska nezřetelná, je možno
dělit slovo na kterékoli jeho slabičné hranici, např.: zam-knout i za-mknout, nad-chnout i nadchnout; bás-ně i bá-sně; cit-ron i ci-tron; dok-tor i do-ktor; hr-dlo i hrd-lo; myš-lenka i my-šlenka;
se-stra, ses-tra i sest-ra; vlastnos-ti i vlastno-sti; čes-ký i če-ský; všich-ni i vši-chni; pras-kat i praskat atd.
Pozn. Hranice slabik je také mezi dvěma samohláskami, které netvoří dvojhlásku: individu-ální,
mili-on (ovšem jen lou-ka, pau-za, leu-kemie, neboť ou, au, eu jsou tu dvojhlásky).
2. Cizí slova se mohou dělit podle týchž zásad jako slova česká, tj. přihlíží se pouze k jejich
výslovnosti v češtině: alle-gre-tto, Rou-sseau (vysl. ru-so), Bo-cca-ccio (vysl. bo-ka-čo).
Kde je složení cizího slova jasné, může se dělit v souhlase s ním: Ant-arktis, inter-regnum, knokaut.
Vždy je možný i způsob dělení, který je obvyklý v příslušném cizím jazyce: Boc-cac-cio, Southend, Read-ing, Han-nover.
Pozn. Zpravidla se neodděluje spojení neslabičné předložky se jménem a spojení zkratky
rodného jména s příjmením; např. k vlasti, s matkou, v práci, z nás, J. Novák, popř. k vla-sti, s
mat-kou, v prá-ci. Pokud možno se neoddělují ani spojení jako 10 m, 5 kg, 100 Kč, 50 % atp.
Členicí znaménka
Členicí neboli interpunkční znaménka jsou tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka, tři
tečky, pomlčka, závorky, uvozovky. Jejich užívání se nazývá interpunkce.
Tečka
Tečku (.) píšeme:
1. Na konci výpovědního celku (věty jednoduché nebo souvětí), jestliže nevyznačujeme jeho
zvláštní povahu znaménkem jiným, zejména vykřičníkem, otazníkem, dvojtečkou, popř. pomlčkou
nebo třemi tečkami. Tečka zakončuje především výpovědi s formou věty oznamovací, ale někdy
také rozkazovací a přací (v mluvené řeči klesáme na konci takových výpovědí hlasem a děláme
větší přestávku).
Např.: Univerzita Karlova byla založena v roce 1348. -- Kniha -- přítel člověka. -- Svítá. -- Dobře.
-- Hodně zdraví, štěstí, spokojenosti do dalších let. -- Vyschlé řečiště, nahoře skály, všechno bez
života. -- Nikdy nezapomeneme památky těch, kteří obětovali své životy, abychom my mohli žít. -Určete průnik trojúhelníku ABC s rovinou ä. Najděte podmínku řešitelnosti. -- Příspěvky zasílejte
na adresu redakce.
2. Za nápisy a nadpisy (i když nemají obvyklou formu větnou), pokud jsou součástí textu a nejsou
od ostatního textu odděleny jiným grafickým prostředkem.
Např.: Mluvnice češtiny. Část III. Skladba. -- Slovo a slovesnost. (Časopis pro otázky teorie a
kultury jazyka.) -- Poznej svou vlast. Soutěžní pořad.
Pozn. 1. Jestliže však stojí takové celky na samostatném řádku anebo jsou-li dostatečně odlišeny
od ostatního textu grafickou úpravou, tečka se za nimi nepíše. Bývá to zejména na titulních
listech knih, v nadpisech článků, kapitol, v novinových titulcích, v legendách k obrázkům, v
označení institucí, podniků, organizací, na vývěsních štítech, na uličních tabulkách, v nápisech
na plakátech, vývěskách atp. Z týchž důvodů se nepíše tečka (ani čárka) za výrazy v adrese, na
navštívenkách, za podpisy, za daty v dopisech, za jmény autorů ukázek, citátů atp., pokud stojí
na samostatném řádku.
Např.:
Pan
Jaroslav Horák
Březinova 8
272 00 Kladno
Rovněž se nepíše tečka (ani jiné interpunkční znaménko) za výrazy v rubrikách, v tabulkách
apod. Např.:
1. Den, měsíc a rok narození: 5. července 1952
2. Místo narození: Zahořany
(okres:) Domažlice
3. Národnost: česká
Pozn. 2. Jestliže končí věta zkratkou jako apod., atd., aj., další tečka se na konci věty nepíše.
Tečka a závorka
Je-li výraz v závorkách součástí výpovědi, píše se tečka až za závorkou, v ostatních případech
před ní.
Např.: O tom byla řeč již dříve (na s. 38). -- V mírném pásmu převládají lesy jehličnaté (smrk,
borovice, modřín). -- Jaderné palivo je v reaktorech obklopeno takzvaným moderátorem (je to
například grafit nebo voda). Ale: K výchově mladé generace.
(Příspěvek k diskusi.)
Tečka a pomlčka
Není-li výpověď ukončena a naznačuje-li se její neukončenost pomlčkou, tečka po pomlčce se
zpravidla nepíše. Např.: Když jsi takový -- Je to s těmi dětmi -Čárka
Čárkou (,) se oddělují:
A. věty v souvětí,
B. složky několikanásobných větných členů,
C. výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny.
A. Čárka v souvětí
1. Čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani,
nebo, či s významem slučovacím.
Např.: Pravdě se nelze naučit, pravda se musí žít. -- Byl již počátek června, ale stále bylo
chladno. -- Sběr různých druhů léčivých rostlin je povolen, musí se však provádět šetrně a
ohleduplně. -- Umění není dílem jednoho národa a jednoho věku, nýbrž vznikalo, rostlo a stále
pokračuje společnou tisíciletou prací mnoha národů. -- Úrodná půda představuje pro každý stát
velké bohatství, neboť je základem výživy národa. -- Mluvené vyjadřování bývá živější než
písemné, proto se v tisku zpracovávají některá témata formou rozhovoru. -- Obědvali jsme
později, nemám proto vůbec hlad. -- Tato látka je pro lidský organizmus nebezpečná, rozpouští
totiž červené krvinky. -- Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují, zatímco jiní je
vždy někam pečlivě uloží. -- Lesy skýtají nejen cennou surovinu, ale jsou i významnými činiteli
životního prostředí. -- Na táboře se děti jednak zotavily, jednak se naučily mnoha novým věcem.
-- Přáli bychom si, aby lidé byli na vlastní práci hrdi, aby se jí při vší skromnosti a pokoře pyšnili.
-- Je škoda, že si někteří lidé neumějí vážit ticha, že některým dokonce snad vadí. -- Divili se, jak
rychle se rozšířila ta zpráva, jaký vzbudila rozruch.
Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací,
stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.).
Např.: Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal. -- Nechtěl jít do muzea sám, a čekat také nechtěl.
-- V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v důsledku toho se
musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -- Již léta svými obrazy
okouzluje návštěvníky výstav, i kritika jeho tvorbu hodnotí s nadšením. -- Tento jev není popsán v
učebnicích, ani odborná literatura se o něm nezmiňuje. -- Zdržíš se ještě, (a)nebo už půjdeš? -Pospěš si, nebo přijdeš pozdě. -- Ujasněte si, zda výklad je podán deduktivně, nebo induktivně, či
zda se obě metody střídají.
Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod.
Např.: Dlouho pršelo, a proto byla cesta špatně sjízdná. -- Ochuravěl, a tudíž nemohl přijít.
Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný
významový vztah než prostě slučovací.
Např.: Směr znal, a tak se mu podařilo dojít tam ještě včas. -- Bylo už k jaru, a přece mrzlo. -Věděl o tom, a přesto zůstal doma. -- Chodíval pouze do zahrádky, a to jen když byl k tomu
vyzván.
Pozn. Čárka se neklade před nebo, zvláště jde-li o výčet možností: Vrátím se už ve středu večer
nebo tam zůstanu až do čtvrtka.
2. Čárkou se oddělují věty podřazené od vět nadřazených (závislé od řídících).
Např.: Kdo si výstavu prohlédl pozorně, jistě odešel zamyšlen. -- Všechny životní projevy, kterými
se vyznačují organizmy, se vyskytují již u buňky. -- Je-li předpověď správná, nastane brzy
oteplení. -- Většina současných hypotéz předpokládá, že sluneční soustava vznikla z oblaku
mezihvězdné látky, který byl tvořen hlavně vodíkem a heliem. -- Skoro si nyní přál, všechno aby
zůstalo při starém.
Pozn. 1. Před přirovnávacími spojkami než, jako, jak klademe čárku pouze tehdy, když uvozují
větu, nikoli jen slovní výraz.
Např.: Je lepší, než jsem si myslel. -- Jsem na tom lépe, než jsem byl tehdy. -- Spal, jako by ho
do vody hodil. -- Ale: Je lepší než já. -- Jsem na tom nyní lépe než tehdy. -- Spal jako zabitý. -Mám ho ráda jako vlastního bratra.
Pozn. 2. Spojuje-li spojka než dvě slovesa v tvaru určitém při témže podmětu, je někdy obtížné
stanovit, zda jde o několikanásobný přísudek, anebo o dvě věty v souvětí. Proto se čárka před
spojkou někdy píše, jindy nepíše. Např.: Víc ležel, než seděl nebo Víc ležel než seděl.
Pozn. 3. Závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, obvykle ji
čárkou neoddělujeme.
Např.: Jistě že přijde. -- Hlavně když to víš. -- Možná že zapomněl. -- Hlavně abys to udělal. -Raději abys ještě nějaký čas počkal.
Pozn. 4. Výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, se obvykle čárkou
neoddělují. Např. ať dělá co dělá; ať chce nebo nechce; dělej co dělej; ať je jak je; ať je jaký chce
apod.
3. V složitějších typech konstrukcí se klade čárka takto:
a) Stojí-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací výrazy teprve, právě,
jen, zvláště apod., klade se čárka už před nimi, a nikoli až před spojovacím výrazem.
Např.: Dejte se do psaní, teprve když jste věc dobře zvážili. -- Vlak se rozjel, právě když jsme
přicházeli k nádraží. -- Pište, jen bude-li u vás něco nového. -- Pustil se do toho, hned jak se vrátil
z dovolené. Někdy je možné i jiné členění: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z dovolené.
b) Setkají-li se mezi větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píše se čárka ve
většině případů jen před prvním z nich.
Např.: Platí stará zásada, že když neznáš obsah cizího slova, nemáš ho používat. -- Odpovězte
prosím obratem, nebo kdyby to nebylo možné, nejpozději do konce tohoto měsíce. -- Seděl
dlouhou chvíli bez hnutí, a teprve když se za ním již zcela setmělo, vstal a přistoupil k oknu.
c) Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, odděluje se z obou stran
čárkami. V takovém případě se čárka píše i před slučovacími spojkami a, nebo atd.
Např.: Amazonské pralesy odpařují vlhkost, za niž Brazílie vděčí polovině svých dešťových
srážek, a naopak zadržují dešťovou vodu. -- Obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo vyšší
než já. -- Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.
d) Čárkou se obvykle oddělují infinitivní konstrukce s významem podmínkovým a možnostním.
Např.: Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. -- Nebýt oné náhody, nebyli by se potkali. -- S chutí by
se protáhl, mít o trochu víc místa. -- Nevěděl, kam skočit dřív. -- Přemýšlel, jak uspořádat
knihovnu.
Čárkou se však neoddělují infinitivní konstrukce závislé na slovesech být (nebýt) a mít (nemít),
pokud tvoří s infinitivem těsnou významovou a zvukovou jednotu.
Např.: Není co jíst. -- Není kam jít. -- Je co dělat. -- Nemá oč se opřít.
B. Čárka ve větě jednoduché
I. Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, tj. větné členy ve vztahu
souřadnosti, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím.
Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu jsou:
1. přiřazeny k sobě bez spojek:
Např.: V úrodných nížinách se pěstuje pšenice, žito, ječmen a kukuřice. -- Cesta vedla suchými,
divoce zarostlými, nebezpečnými končinami. -- Mluvil pomalu, klidně, s pečlivou výslovností;
2. spojeny různými spojovacími výrazy:
Např.: Požadavky zahrnují absolvování vysoké školy, řídící schopnosti, jakož i znalost dvou
světových jazyků. -- K přípravě chlorovodíku lze užít kyseliny chlorovodíkové, popřípadě chloridu
sodného. -- To je věc těžká, ba nemožná. -- Jemnými, ale pevnými kořeny se netřesk snadno
zachytí na kamenitém podkladu. -- Je to zajímavá, ač poněkud náročná kniha;
Podobně: Podařilo se získat mladé, a přesto schopné pracovníky.
3. spojeny dvojitými spojovacími výrazy:
Např.: Práce zemědělců zajišťuje nejen potravu pro všechny, ale i důležité suroviny pro průmysl.
-- Páteř je držena nejen vazy a ploténkami, nýbrž především zádovým a břišním svalstvem. -Vyniká jak svědomitostí, tak houževnatostí. -- V každé větě můžeme rozeznávat jednak stránku
významovou, jednak formální. -- Byl to člověk na jedné straně velkorysý, na druhé straně zas
malicherný. -- Také hudba se vyjadřuje řečí buď realistickou, nebo abstraktní. Pokud spojky a, i,
ani, nebo, či vyjadřují jiný význam než pouhé sloučení, píše se před nimi čárka; např. Kouření je
drogová závislost, a ne pouhý zlozvyk. -- Některé zelené řasy nerozlišíme pouhým okem, ani
mikroskopem. -- Je tato píseň v tónině durové, nebo mollové? -- Často se diskutuje, zda měnit, či
neměnit odborný název.
Čárkou se neoddělují:
složky několikanásobného větného členu spojené
a) spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím: Ta práce byla pro něho koníčkem a
rozptýlením i zdrojem nového poznání. -- Dnes ani zítra nemohu přijít. -- Testy bývají založeny na
výběru jedné nebo několika odpovědí. -- Neumíme si už představit život bez rozhlasového či
televizního přijímače; podobně též jsou-li výrazy připojeny slučovací spojkou a ve spojení s
vytýkacími příslovci nebo částicemi a také, a rovněž, a zároveň i aj.; např. Publikace podává
popis, výklad a také hodnocení dynamických společenských procesů;
b) členy ustálených (často frazeologických) spojení, jako křížem krážem, staří mladí; rukama
nohama, zuby nehty; hory doly; dva tři lidé, před pěti šesti lety; daleko široko, sem tam, nahoru
dolů; hlava nehlava, cestou necestou; v zimě v létě, ve dne v noci; jakž takž, jakýs takýs; čím dál
tím více; chtěj nechtěj apod.;
c) přívlastky postupně rozvíjející, např. přední světová hokejová družstva; včerejší ranní směna;
omšelý starý borový kmen;
d) nesouřadná, i když stejnorodá příslovečná určení, např. letos v zimě; v lese na pasece, vlevo
nahoře;
e) údaje místa a času v datech, např.: V Praze (dne) 9. května 1985; Nové Město na Moravě 1.
10. 1987 apod.
Pozn. Přídavná jména, která stojí vedle sebe, mohou mít dvojí významovou platnost: buď jsou
složkami několikanásobného přívlastku (oddělují se čárkou), nebo jsou složkami přívlastku
postupně rozvíjejícího (a čárkou se neoddělují), např. druhá, závažná otázka (druhá otázka je
závažná) vedle druhá závažná otázka (závažná otázka v pořadí druhá). Někdy je odlišení
několikanásobného přívlastku od přívlastku postupně rozvíjejícího obtížné. Je-li možné pojetí
obojí, užití čárky záleží na pisateli, např. dlouhé černé vlasy i dlouhé, černé vlasy; starý kamenný
dům i starý, kamenný dům.
II. Čárkou se oddělují větné členy i jiné výrazy jen volně připojené nebo do věty vložené (v
mluveném projevu bývají zpravidla jejich hranice vyznačeny intonací a pauzami).
1. Závazně se odděluje
a) výraz, který tvoří s členem předcházejícím volné přístavkové spojení. Je k němu buď prostě
přiřazen, nebo je přístavkový vztah vyjádřen výrazem spojovacím. Do přístavkového spojení
vstupuje jako jeho druhá složka slovo nebo slovní spojení, které označuje
aa) stejnou skutečnost jako předcházející člen:
Např.: Maminka, chudák, zůstala na všechno sama. -- Nežárka, přítok Lužnice zprava, je dlouhá
85,5 km. -- Kongres se konal v Sofii, hlavním městě Bulharska. -- Koupil to lacino, za pár korun. --
Vracel se do republiky, domů. -- Nový technologický postup, totiž lisování bočních dílů, podstatně
urychluje práci. -- Psal to včera, tj. v pondělí. -- Stupně jsou originálně zpevněny, a to dřevěným
pražcem;
Pozn. 1. Jestliže je první složkou spojení vlastní jméno, chápe se toto spojení jako volné a druhý
člen se vždy odděluje čárkami: Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby, se narodil v
Litomyšli. Jako těsné se obvykle chápe spojení titulu a jména: přednosta kliniky profesor MUDr.
Jiří Novák.
Pozn. 2. Výrazy spojené spojkami vyjadřujícími totožnost (neboli, čili, aneb) se čárkou neoddělují,
např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb Žádný hněv a
žádná rvačka.
ab) výčet toho, co předcházející člen označuje souhrnně:
Např.: Mými prvními přáteli byly její tři děti, Jenda, Mařka a Pepík. -- Máme tu potřebné místnosti,
tedy byt i ateliér, konečně pod jednou střechou. -- Kysličník rtuťnatý se teplem rozkládá na dvě
nové látky, totiž (tj.) na rtuť a na kyslík;
ac) shrnutí toho, co bylo v předcházejícím členu vypočteno: Např.: Výstava potěší dospělé,
mládež, děti, zkrátka (krátce řečeno, slovem, tedy...) každého. -- Vagony jsou určeny k přepravě
uhlí, rudy, štěrku, prostě sypkých substrátů;
ad) část celku označeného předcházejícím členem, která je uvedena jako příklad, hlavní složka
atp.:
Např.: Většina oceněných výrobků, například (mimo jiné...) konfekce, je však zatím určena pro
vývoz. -- Ve vodách, zejména (především, zvláště...) v moři, se vznášejí miliony drobných
živočichů. -- Velké nároky na zásobování vodou mají průmyslové a hustě zalidněné oblasti, jako
Podkrkonoší, Ostravsko, Kladensko a velká města;
Pozn. Jestliže výraz uvozený spojkou jako omezuje významový rozsah předcházejícího členu,
jde o těsný vztah, takže se čárka nepíše: Jazyky jako čeština a latina mají velmi rozvinuté
skloňování a časování.
b) osamostatněná část výpovědi: ta je
ba)ve větě zastoupena zájmenným výrazem:
Např.: Plevel, ten se nedá tak snadno vyhubit. -- Domino, šachy, dáma, toho jsme se nahráli! -Chodit do lesa na houby, to byla jeho radost. -- On neměl nikdy dost, ten chamtivec! -- Byla to
perná práce, přesvědčit ho;
bb) k větě připojena výrazem spojovacím:
Např.: Dotazník vyplňte ve všech rubrikách, a to na stroji. -- Byl taky v Paříži, dokonce dvakrát. -Rodiče nám pomohli, ale neochotně. -- Nakonec všechno snědl, i když s nechutí;
c) vokativ (5. pád):
Např.: Děti, pomozte babičce! -- Letní ty noci zářivá, jak tebou srdce okřívá! -- Chci se ti, milý
příteli, svěřit se vším;
d) volný přívlastek (tj. rozvitý shodný přívlastek stojící za nadřazeným podstatným jménem, který
nezužuje jeho významový rozsah). Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, někdy infinitivem:
Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. -- Probíráme
teď katalyzátory, urychlující chemické reakce. -- Okouzleně hleděl na Hradčany, kralující
pražskému panoramatu. -- Měla takový nepříjemný zvyk, stále mluvit jen o sobě;
Pozn. Volný přívlastek přináší informaci víceméně samostatnou, takže ji lze beze změny smyslu
přesunout do výpovědi jiné. Např.: Tato kniha patří k autorovým nejlepším pracím. Byla vydána
ještě před válkou.
Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží, zda
čtenář správně pochopí obsah výpovědi. Např.: První Smetanovou operou, napsanou na libreto
K. Sabiny, jsou Braniboři v Čechách (tj. jeho první operou vůbec), ale První Smetanovou operou
napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička (tj. první z těch, jejichž libretistkou byla E.
Krásnohorská).
Rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným závisí někdy na značně širokém kontextu. Proto je
možno psát oběma způsoby např. Na horním toku Otavy jsou rozlehlé šumavské lesy(,)
poskytující řece dostatek vody. -- Velké dělnické bouře(,) spojené s rozbíjením strojů(,) propukly v
Praze v r. 1844.
e) volný doplněk, vyjádřený podstatným jménem ve 4. pádě, nebo v 1. pádě:
Např.: Na kameni sedí pěnkava, hlavičku na stranu. -- Procházíval se po parku, knihu vždy v
ruce. -- Získal si, chlapec tehdy ještě ne devítiletý, obdiv a vážnost dospělých;
f) citoslovce:
Např.: Ach, jak je tu krásně! -- Haló, počkejte! -- Propána, kam jsme se to dostali!
Pozn. Následuje-li po citoslovci ještě jiný, důraznější výraz zvolací, s kterým citoslovce tvoří
jediný rytmický celek, spojení se čárkou neodděluje, např. Ó kéž by už zavládl na světě mír!
Čárkou se též neodděluje citoslovce, pokud je větným členem, např. Ze všech stran se ozývalo
hromové hurá. -- Kočka vtom hop z pece dolů.
2. Některé členy je možné (ale nikoli nutné) čárkou oddělit, chápe-li pisatel informaci, kterou
výrazy přinášejí, jen jako doplňující, dodatečně připojenou atp., zejména jde-li o výraz bohatěji
rozvitý nebo rozšířený (tvoří tedy samostatnější rytmický celek). Čárkou lze tedy oddělit:
a) vsuvku, pokud si uchovává větnou povahu:
Např.: Zašlete nám(,) prosím(,) svůj nejnovější ceník. -- Tato věc je(,) upřímně řečeno(,) velmi
nepříjemná. -- Je to(,) celkem vzato(,) zbytečné;
b) doplněk vyjádřený
ba) přechodníkem:
Např.: Zanechav za sebou doširoka otevřené dveře(,) vyšel do polí. -- Schoval se v nejtemnějším
koutě, tiše sténaje a zatínaje si nehty do dlaní;
bb) příčestím nebo jmenným tvarem přídavného jména:
Např.: Požehnáním přátel provázena, odjela na venkov. -- Tady v té chýši jsem ležel, nemocen
na smrt a sám jako postřelená kočka;
Pozn. Oddělit čárkou však není možno takový doplněk, jehož vypuštěním by se stala věta
neúplnou. Proto se píše jen: Cítil se oklamán rodinou, přáteli, celým světem. -- Vypadala
potěšena blahopřáními a dalšími pozornostmi.
Nerozvitý doplněk zůstává obvykle bez čárky: Odešel nerozloučiv se. -- Vyvázli jsme živi. -Doběhl do cíle pátý. -- Zelenina je zdravá syrová.
c) dodatkově připojený větný člen:
Např.: Tatínka vzali četníci, kvůli letákům. -- Petr pečoval o babičku, léta. -- Seděl v té chvíli na
zahradě a četl, snad nějakou detektivku. -- Pracoval v novinách, jako korektor. Dodatkově lze v
podstatě připojit každý další větný člen, ale jen v případě, že i bez něho by věta byla mluvnicky
úplná.
Středník
Středník (;) stojí svou platností mezi tečkou a čárkou. Neosamostatňuje úseky jazykového
projevu do té míry jako tečka, ale nahrazuje hlubší, výraznější předěly než čárka. Proto se ho
užívá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního
celku. Bývá to zvláště
1. mezi souřadně spojenými větami hlavními anebo mezi souřadně spojenými souvětími,
zejména v souvětích složitějších:
Např.: Krasobruslení má stále své příznivce; svým důrazem na počet i obtížnost skoků však již
výrazně změnilo svůj charakter. -- Hnědé uhlí se těží lomovým způsobem v okolí města
Sokolova; spaluje se v místních elektrárnách, lisují se z něho brikety, slouží k výrobě plynu a
rozváží se do jiných částí republiky;
2. mezi souřadně spojenými výrazy, zejména při výčtu, je-li třeba členit ho na větší skupiny:
Např.: Do skupiny západoslovanských jazyků patří: čeština a slovenština; horní a dolní lužická
srbština, polština; vymřelá polabština a pomořanština. (Viz také kap. Psaní velkých písmen, §
103.)
Otazník
Otazník (?) je znaménko pro označení otázky.
1. Píše se na konci tázacích výpovědí, ať mají formu věty, souvětí, nebo samostatného výrazu
nevětného.
Např.: Přihlásíš se do soutěže? -- O čem se včera jednalo? -- "Kdo souhlasí s návrhem?" zeptal
se Jindra. -- Kam na dovolenou? -- Co je třeba dělat, abychom odstranili všechny tyto překážky?
-- Jaká jsi, mladá generace? -- Jak chápat hudbu, jak vychovávat hudebníky? -- Opravdu? -Zítra?
2. Uvnitř věty se někdy píše otazník v závorkách. Naznačuje se jím pochybnost o tom, zda
předcházející výraz je tu na místě, anebo o platnosti předcházejícího tvrzení.
Např.: Mluvívá se o nadčasových, věčných (?) mravních hodnotách.
Pozn. Za otazníkem se tečka a zpravidla ani čárka nepíše. Např.: "Co to?" obrátil se na přítomné,
"co se zase stalo?" -- Kdy přijdeš? zeptal se. -- Na druhý pád se ptáme otázkami koho? čeho?
čí?
Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za
otazníkem ještě čárku, např.: Zeptala se již po několikáté: Co bylo ve škole? Máš nějaké úkoly?,
a když nedostala odpověď, rozzlobila se.
Vykřičník
Vykřičník (!) je znaménko pro naznačení výrazné zvolací povahy výpovědi.
Píše se:
1. Na konci výpovědí, které jsou tvořeny samostatným citoslovcem, oslovením v 5. pádě nebo
jiným výrazem neslovesným, pokud má výrazně zvolací ráz.
Např.: Hej! -- Haló! -- Kolegyně a kolegové! -- Milá maminko! -- Konečně! -- Ticho! -- Pomoc!
2. Na konci vět rozkazovacích a přacích, jestliže chceme dát rozkazu nebo přání zvláštní důraz.
Např.: Mlč! -- Pojď honem, Jirko! -- Na brzkou shledanou! -- Stát! -- Mlčíš už! -- Umět tak zpívat! -K poctě zbraň!
3. Na konci vět oznamovacích, jen mají-li výrazný zvolací ráz.
Např.: S tím nechci mít nic společného! -- Ta kniha je velmi zajímavá!
Zvolací ráz bývá často naznačen citovými částicemi, např. Je to ale krása! -- Vždyť jsem po celý
život čekal na tuto příležitost!
Pozn. Za větou s 5. pádem, s citoslovcem nebo se slovesem v rozkazovacím způsobu se píše
vykřičník, jen má-li ráz zvolací. Jinak píšeme tečku: To není správné, Karle. -- Ach, to je omyl. -Tak pojďme.
4. Uvnitř věty se někdy užívá vykřičník v závorkách. Vyjadřuje se tím nesouhlas, údiv apod.
Např.: Síla ženy rovná se asi polovině (!) síly muže.
Pozn. Za vykřičníkem se tečka a zpravidla ani čárka už nepíše.
Např. "Je to ale krása!" zvolal. -- Očekával jsem aspoň trochu nostalgie z loučení, ale on pouze
zvolal: Tak ahoj! a než jsem se nadál, byl pryč.
Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za
vykřičníkem ještě čárku. Např.: Kolikrát jsem ti radil: Dej si pozor!, ale nadarmo. -- Řekl: "Na
shledanou!", i když věděl, že se už nevrátí.
Dvojtečka
Dvojtečka (:) uvozuje část textu (nadvětný, větný nebo nevětný výraz), která svým obsahem z
předcházející části vyplývá nebo ji rozvádí, doplňuje atp. Píše se:
1. Mezi uvozovací větou a přímou řečí (a též tzv. nevlastní přímou řečí).
Např.: Táta říká: "Pojeď se mnou, je to krásná cesta dvěma lesy." -- Lékař se usmál: podíváme
se.
Pozn. Je-li uvozovací věta vložena do přímé řeči, neodděluje se dvojtečkou, nýbrž čárkou:
"Odpusťte," řekl, "rád bych se vás na něco zeptal."
2. Za větami, které uvozují citát.
Např.: V současném světě technických vymožeností nezapomínejme na Čapkova slova:
"Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým." Za
nevětnými výrazy uvozujícími citát se dvojtečka zpravidla nepíše, zejména ne tehdy, je-li citát v
uvozovkách nebo je-li odlišen typem písma.
Např.: Heslem tělovýchovy se stalo Tyršovo "V zdravém těle zdravý duch".
3. Za větami nebo výrazy, které uvozují výčet povahy přístavkové.
Např.: Severočeský kraj se dělí na tři oblasti: severočeský hnědouhelný revír, zemědělskoprůmyslový jih a průmyslový severovýchod. -- Ústrojí smyslové: 1. oko, 2. ucho, 3. ústrojí
čichové, 4. ústrojí chuti, 5. ústrojí hmatu.
4. Mezi předtiskem (označením rubriky) a vlastním údajem na obchodních a úředních formulářích
apod.
Např.: Jméno a příjmení (vypište strojem nebo hůlkovým písmem): Karel Novák.
5. Někdy se odděluje dvojtečkou doložení, vysvětlení, odůvodnění uvedené skutečnosti (ve
smyslu výrazů "totiž", "tj.", "a to", "neboť" apod.).
Např.: Není už o čem uvažovat: všechno je logické a jasné.
O tom, kdy se píše po dvojtečce písmeno velké a kdy malé, viz kap. Psaní velkých písmen, § 102
a 103.
Uvozovky
Do uvozovek, tj. mezi uvozovací znaménka, se dávají ty části projevu, které doslovně citujeme
nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Do uvozovek se tedy dává:
1. Přímá řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou uvozovací.
Např.: "Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. Pan
komisař si svítil elektrickou lampičkou. "Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí." -- "Já bych
chtěl jenom vědět, kam se poděl."
2. Doslovné citáty.
Např.: "V nouzi poznáš přítele," říká naše přísloví. -- "Proto budiž učitelům zlatým pravidlem," říká
Komenský, "může-li něco býti vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více
smyslům." -- U Jiřího Wolkra smrt "není zlá", je jenom "kus života těžkého", protože není
osamocením člověka. -- Tvé včerejší "ano" neznělo příliš přesvědčivě.
3. Někdy se též do uvozovek dávají:
a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, filmů, článků atp., avšak jen tehdy, žádá-li to zřetelnost;
bývá to hlavně u názvů delších, aby se zabránilo jejich splynutí s ostatním textem.
Např.: "Co by to bylo, kdyby to byla láska" je kniha od J. Kostrhuna, "Dívka, na které nezáleželo"
od P. Francouze. -- Vyslechli jsme symfonii "S úderem kotlů" od J. Haydna;
b) výrazy z cizího prostředí, dále výrazy, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových,
stylových, z důvodů spisovnosti apod.
Např.: "Klasický" tlumič je vzhledem ke své konstrukci schopen zachytit poměrně úzký rozsah
kmitočtů zvukových vln;
c) výklady významů slov.
Např.: Sloveso abstenovat znamená "zdržet se hlasování";
d) výrazy, jichž se záměrně užije v jiném (nejčastěji opačném) významu, než který je obvyklý;
mnohdy bývají míněny ironicky.
Např.: Známe jeho "nezištnost". -- To tedy byl opravdu "úspěch".
Uvozovky a jiná rozdělovací znaménka
Je-li v uvozovkách celá věta, píšou se příslušná interpunkční znaménka (tečka, čárka, vykřičník,
otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem.
Např.: Zeptal se ho: "Na co myslíš?" -- "Vrať se zpátky," zavolal. -- Podivila se: "Proč bys tam
nešel?"
Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře
každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku,
čárku atd. Např.: "A to všechno," povídá Jarmila nahlas, "je mou vinou." Jestliže se do výpovědi
začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko
před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník.
Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že "demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen
tam, "kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu".
Pomlčka
Pomlčka (--) naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části projevu. Píše
se zejména:
1. Má-li se naznačit, že výpověď není ukončena. To bývá, když se mluvčí úmyslně odmlčí, např.
proto, že si náhle uvědomí nevhodnost toho, co chtěl říci, nebo že nenachází vhodný výraz nebo
obsahovou souvislost apod.
Např.: Už toho mám opravdu dost, ty -- No, ujde to s nimi; někdy ovšem -- ale co dělat, vždyť
jsme my také lepší nebyli.
2. Místo čárky, chceme-li vyznačit výraznější oddělení:
a) vsuvky; např.: Lidé celého světa -- žádný národ nevyjímajíc -- touží po míru;
b) osamostatněné části výpovědi; např.: Chodit do lesa na houby -- to byla jeho radost. Hory a
oceán -- to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie;
c) vlastního jádra sdělení, na které se tím zvlášť upozorňuje; např.: Malebnými údolími, pestrými
loukami, lesními zákoutími, kolem skalnatých strání a vrchů prodírá se bublající potok -- Kačák.
Chlapík se díval potměšile, uhýbal -- nestál o konkurenci;
d) někdy se pomlčka užívá i v souvětích souřadných, v nichž poměr mezi jednotlivými větami
není vyjádřen spojkou; např.: Slova povzbuzují -- příklady táhnou.
3. V heslech, nápisech, průpovědích atp.
Např.: Kniha -- přítel člověka. Zdravě -- chutně -- hospodárně.
Tři tečky
1. Tři tečky (...) za větami, mezi úseky anebo jednotlivými slovy ve větě naznačují řeč
přerušovanou (vzrušenou, přerývanou apod.).
Např.: Pak se přece jenom zmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou,
chraplavě koktal: "Vaši... vaši... spolužáci... byli zatčeni... Jaké... absurdní... nedorozumění...
moji... moji žáci..."
2. Na konci výpovědi naznačují tři tečky někdy její citové vyznívání anebo zámlku.
Např.: Peníze nebo jídlo... O čem může chudý člověk mluvit! -- Já jsem také nejednou na vás
vzpomněla, že snad byste..., ale to jsem jen tak vzdechla.
V platnosti odst. 1 a 2 může být i pomlčka (viz § 141).
3. V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část, protože není pro daný
účel důležitá.
Např.: Masarykovi se význam krásné literatury jeví v tom, že "veliké masy národní přijímají z
umění ... své ideály mravní a sociální".
4. Třemi tečkami se ve výčtu naznačuje, že není úplný. Např.: Od kmene přítomného se tvoří
jednoduché tvary určité, např. dělám, děláš, ...; dělej, ...
Pozn. Tři tečky nemají členicí funkci, proto užijeme za nimi ještě náležitého členicího znaménka
tam, kde je to pro pochopení větné stavby nutné (kromě tečky).
Závorky
Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy,
popřípadě které nejsou součástí vlastního projevu. Závorky mohou mít různou podobu, např. () //
[] <>. Dáváme tedy do závorek:
1. Vložené výrazy, kterými vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi. (Místo
závorek se někdy mohou použít i pomlčky, anebo i čárky.)
Např.: Hornictví dodává průmyslu jednak zdroje energie (uhlí černé a hnědé), jednak důležité
suroviny. -- Příslovečné určení blíže určuje místo (na otázky kde? odkud? kudy? kam?), způsob
(na otázky jak? jakým způsobem?) a příčinu (důvod a účel) (na otázku proč?).
2. Často též výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v
divadelních textech, jméno autora, výrazy ohlasu u posluchačů při zápisu řeči apod. (potlesk,
projevy nevole, poznámky).
Např.: Ano, je a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku
neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem.
(Potlesk) -- Nebát se a nekrást! (T. G. Masaryk)
Pozn. V jazykových příručkách se v hranatých závorkách uvádívá výslovnost. Např.: causerie
[kózrí].