známý – neznámý - Krajská knihovna v Pardubicích

Časopis pro čtenářskou veřejnost
prosinec/07
Kapka
Knihovnické aktuality
Pardubického kraje
známý – neznámý
Kostel sv. Bartoloměje v Kočí
Rytíři nebo lapkové
Z knihoven v Evropě
NORSKO
Tř
v b etí č
ře ísl
zn o v
u yj
20 d
08 e
.
Spisovatelské naděje
Pardubického kraje
Krajská knihovna v Pardubicích
HUDEBNÍ ODDĚLENÍ
Komponované audiovizuální pořady pro školy, organizace a veřejnost:
B. Smetana, A. Dvořák, W. A. Mozart, J. Ježek, J. Werich, K. Hašler, J. Šlitr,
Začalo to v Redutě, (Semafor), V. Talich, Naše slavné pěvkyně, L. Bernstein,
P. I. Čajkovskij, S klavírem napříč časem i žánry, Osudové ženy (slavné operní ženské
role), Hudba 20. století, Historie jazzu, Tři tenoři, Hvězdy amerických muzikálů,
Česká filmová písnička – muzikál, Všeobecná předváděcí lekce
(vhodná pro první návštěvu hudebního oddělení).
Délka pořadů do 60 minut, možnost úpravy po dohodě,
kapacita sálu je 60 míst.
Možnost dohodnout na telefonním čísle: 466 531 243 – Z. Grohová
Obsah
Knihovnické aktuality Pardubického kraje
1. VÁNOČNÍ SLOVO REDAKCE
2. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE
3. Z KNIHOVEN V EVROPĚ
Norsko
4. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ - NEZNÁMÝ
Kostel svatého Bartoloměje v Kočí u Chrudimi
Rytíři nebo lapkové
5. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – výročí
Patrick White
6 . UMĚLCI PARDUBICKÉHO KRAJE
100 let od narození JOSEFA HAŠKA (1907 -1967) – malíře domova
7. VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI
JOSEF KREČMER: Kamínky z hlubokých řek
8. KAPKA JUNIORŮM
9. NÁŠ ROZHOVOR
JIŘÍ DVOŘÁK
10. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
JÁ – moje prababička Anna
11. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Z křečkova deníku od BLANKY TRULIKOVÉ
12. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
13. RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI
Esperanto v Pardubicích
Zajímáte se o Pardubický kraj?
14. ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje.
Vychází 4x ročně.
Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice
Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected],
[email protected], [email protected]
ISSN 1802 - 5455
Kapka I 1
Kapka
VÁNOČNÍ SLOVO REDAKCE
Vážení a milí čtenáři,
Prosinec – poslední měsíc roku – slavnostní
atmosféra: Mikuláš, Vánoce – svátky, které snad
nejvíce rozzáří dětské oči. Nás dospělé vedou
k zamyšlení, nadcházející nový rok potom vyvolává bilancování, možná spoustu předsevzetí
a plánů do budoucnosti. Jaký ten nový rok
2008 bude? Co nám přinese? Udělali jsme letos
všechno tak, jak bychom si přáli? Splnily se naše
sny a očekávání?
Shánění dárků, vánočního stromečku, posílání
přání přátelům a blízkým...
I my chceme v naší KAPCE přijít s troškou té
svátečnější atmosféry – především jsme se
zaměřili více do světa, a tak rubriku Knihovny našeho kraje jsme protentokrát zaměnili
za Knihovny v Evropě, přinášíme více ilustrací
a v čísle věnujeme větší prostor dětskému
čtenáři.
Doufáme, že prosincová KAPKA se Vám bude
líbit, že si na ni při všem tom předvánočním
chvatu a shonu najdete alespoň chviličku.
Přejeme Vám, vážení a milí čtenáři,
pěkné prožití Vánoc, hodně dobrých lidí
kolem sebe, tu pravou vánoční atmosféru...
a do nového roku 2008 hlavně hodně
zdraví, splněných přání a předsevzetí
a samozřejmě spoustu dobrých knížek.
Vaše redakce
2 I Kapka
KRAJSKÁ KNIHOVNA
V PARDUBICÍCH
SE VÁM PŘEDSTAVUJE
Vážení čtenáři, v prvním a druhém čísle našeho časopisu
jste se seznámili s historií Krajské knihovny v Pardubicích.
V prosincovém a následujících
číslech budeme přinášet informace o jednotlivých odděleních naší knihovny, začínáme
oddělením kulturních služeb,
které má své sídlo v Domě
hudby na Sukově třídě.
PRACUJEME JAKO TÝM
Specifikem
naší
Krajské
knihovny v Pardubicích, které byste jen těžko hledali
v podobných zařízeních v celé
České republice, je oddělení
kulturních služeb (OKS). Sídlí
na detašovaném pracovišti
v Domě hudby na Sukově třídě v Pardubicích a zabývá se
amatérskou zájmovou uměleckou tvorbou všech žánrů.
Z pověření Pardubického
kraje a Ministerstva kultury
České republiky OKS vyhlašuje, zabezpečuje a organizuje
krajské postupové přehlídky
pro Pardubický kraj v uměleckém přednesu mládeže,
recitaci dětí, soutěžní přehlídky dětského a amatérského
divadla, loutkářských souborů,
dětských pěveckých sborů,
folklorních souborů, amatérského filmu. Vítězové těchto
přehlídek postupují do celostátních soutěží, které nesou
zvučná jména a jsou vnímány
nejenom odbornou veřejností
– Wolkerův Prostějov, Šrámkův Písek, Náchodská Prima
sezóna, Krakonošův divadelní
podzim, filmový Český lvíček,
Loutkářská Chrudim, Národní
přehlídka dětských pěveckých sborů. Tato část práce
předpokládá úzkou součinnost základních a středních
škol, základních uměleckých
škol, domů dětí a mládeže, ale
i zájmových sdružení a spolků s pracovnicemi oddělení.
V letošním roce se oddělení
kulturních služeb přímo podílelo na organizaci osmi krajských postupových přehlídek
různých žánrů, kterých se zúčastnilo přes tisíc jednotlivců
a 37 souborů, a jedné přehlídky celostátní.
Pro nezasvěcené jen připomínám, že organizace jedné
přehlídky obnáší vzájemnou
koordinaci všech pořadatelů
při vyhlašování propozic, aby
byla zajištěna regulérnost,
dále obeslání všech subjektů,
pro které je přehlídka určena,
stanovit včas závazný termín
a zajistit místo konání, tedy
vhodné kulturní zařízení, divadlo, promítací sál. Nedílnou
součástí je sestavení odborné
poroty, která výkony soutěžících posoudí, a dobrou tradicí
se staly závěrečné rozborové
semináře, které zajišťují zpětnou vazbu a přímý kontakt
soutěžících s odborníky. Některé přehlídky jsou jednodenní, jiné trvají dva i více dní
a pak je třeba zajistit ubytování a stravování , mnohdy pro
desítky i stovky účastníků. Výsledky krajských soutěží jsou
nominací pro celostátní kola
a pro mnohé účastníky odrazovým můstkem pro osobnostní umělecký růst.
Úkolem
oddělení
kulturních služeb je podporovat
málo frekventované druhy
umělecké zájmové činnosti
a nekomerční umění vůbec,
podílet se na smysluplném využití volného času dětí, mládeže
a dospělých, vyhledávat talenty.
Velké renomé si získala soutěž v klasickém tanci – baletu
Pardubická arabeska, která již
několik ročníků hostí i zahraniční účastníky. Ve spolupráci
s Východočeským střediskem
Obce spisovatelů se mladí začínající autoři, převážně absolventi literárních dílen, účastní autorského čtení v rámci
Východočeského literárního
maratónu. V oblasti hudební
je neméně populární pěvecká
soutěž chlapců a smíšených
duet Pardubický slavík nebo
festival chrámových a komorních sborů, který každoročně
hostí městys Choltice. Pro vý-
Kapka I 3
tvarníky je připravena každý
čtvrtek výtvarná dílna, probíhají fotografické semináře,
připravuje se kurz pro amatérské filmaře a výuka digitální
fotografie a počítačové grafiky. Celorepublikový charakter
pak má soutěž amatérských
snímků Pardubický filmový
podzim a fotografické soutěže
Oka-mžiky života a Sport ve
fotografii.
OKS organizačně a propagačně napomáhá osvětovým činnostem a účastní se projektů
celoživotního vzdělávání, projektů s tématikou zvyšování
regionálního kulturního povědomí a projektů podporujících tradiční lidovou kulturu.
Vzdělávací charakter mají úzce
oborové a netradiční kurzy
pro sbormistry nebo literární
klub Hezky česky. Novinkou
jsou Barevné rozmluvy, série
rozhovorů s populárními lidmi
nebo odborníky na populární
téma. Naopak dlouholetou
tradici má literární soutěž
O pardubický pramínek, která
je určena žákům základních
škol a studentům středních
4 I Kapka
škol. Z oceněných prací je
pravidelně vydáván sborník
a příspěvky úspěšných autorů
jsou publikovány v časopise
Kapka Krajské knihovny v Pardubicích a bulletinu Kruh Východočeského střediska Obce
spisovatelů. Začínající autoři
se mohou účastnit literárních
dílen a autorských čtení pořádaných oddělením kulturních
služeb. Ve výstavní síni Krajské knihovny v Pardubicích
a ve foyer malého sálu Domu
hudby jsou pravidelně každý
měsíc instalovány autorské
i souborné výstavy fotografů
a výtvarníků, ale i tvorby dětí
ze základních uměleckých
škol. Stále více se oddělení
kulturních služeb transformuje na krajské poradenské
a metodické centrum regionální
neprofesionální
umělecké tvorby. V mnoha městech, ale i v menších
obcích Pardubického kraje
se znovu obnovují kulturní domy a kulturní centra,
jejichž zaměstnanci vítají
odborné znalosti a dlouholeté zkušenosti našich pra-
covnic. Výborná spolupráce je
s kulturním domem Holice,
s městysem Choltice, nově
jsou navázány styky s kulturním domem Skuteč.
Velmi zdařilý a účastníky vysoce hodnocený byl zářijový
zájezd z cyklu Putování za
uměním.
Hlavním cílem cesty bylo
obnovené barokní divadlo
v Kuksu a zhlédnutí adaptace
barokní hry Amor tyran aneb
Olitovaná pomsta, která se
prokazatelně v Kuksu hrála již
v roce 1717.
Před představením promluvil o své práci a především
o znovuzrození barokního divadla v Kuksu profesor Stanislav Bohadlo, světově uznávaný odborník, muzikolog,
milovník a zapálený obdivovatel českého baroka, vedoucí
kabinetu barokních studií při
Hudební katedře univerzity
Hradec Králové a ředitel festivalu Teatrum Kuks. Pro hudebníky
a výtvarníky z řad pedagogů
byla v rámci zájezdu připravena exkurze do Základní umělecké školy v Polici nad Metují.
Tato škola disponuje vysoce
nadstandardním vybavením
pro přípravu žáků ve všech
směrech umění.
Čtyřčlenný kolektiv OKS pracuje jako tým, bez vzájemné
spolupráce a znalosti problematiky by tato odborná a mnohaoborová činnost nemohla
úspěšně probíhat. Součástí poradenských služeb je i rozsáhlá
databáze amatérských uměleckých souborů všech žánrů
a kulturních zařízení Pardubického kraje, která v současné
době prochází digitalizací.
08
KALENDÁŘ AKCÍ NA ROK 2008 V DATECH
Krajské postupové přehlídky, národní přehlídky
18. 3. 2008
Krajské kolo soutěže v uměleckém přednesu mládeže, Divadlo 29 Pardubice,
postup na Wolkrův Prostějov
29., 30. 3. 2008 Krajská postupová přehlídka loutkářských souborů Chrudim,
postup na Loutkářskou Chrudim
10. 4. 2008
Krajská postupová přehlídka školních dětských pěveckých sborů Holice,
postup na Národní přehlídku školních dětských pěveckých sborů Pardubice
11. 4. 2008
Krajská postupová přehlídka dětského divadla Holice,
postup na Dětskou scénu Trutnov
17., 18., 21., 22. 4. Krajská postupová přehlídka dětských recitátorů,
Dům hudby Pardubice - postup na Dětskou scénu Trutnov
25. – 27. 4. 2008 „Sněhový Brněnec“, krajská přehlídka venkovského divadla,
postup na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou
3. 5. 2008
Krajská přehlídka neprofesionální filmové tvorby, Divadlo 29 Pardubice,
postup do Celostátní soutěže neprofesionální filmové tvorby Český lvíček
v Ústí n. Orlicí
30. 5. – 1. 6. 2008 Národní přehlídka školních dětských pěveckých sborů Pardubice
Umělecké neprofesionální aktivity
Únor 2008
Národní fotografická soutěž Sport ve fotografii, vyhlášení,
uzávěrka v září, vernisáž + výstava proběhne v listopadu
5. – 6. 4. 2008
Pardubická arabeska, 4. ročník mezinárodní soutěže v klasickém tanci
Květen 2008
O pardubický pramínek, literární soutěž, vyhlášení, uzávěrka v březnu
21. 6. 2008
Festival chrámových a komorních sborů, 4. ročník, Choltice
Září 2008
O polabského Čiperu, výtvarná nepostupová soutěž pro handicapované děti
a mládež, vyhlášení, uzávěrka v říjnu, výstava proběhne v listopadu
9. 10. 2008
Pardubické poetické setkání, probíhá v rámci Městského festivalu Pardubice
11. 10. 2008
Pardubický filmový podzim, Divadlo 29 Pardubice, festival amatérského filmu
Listopad 2008
Perníkový slavík, soutěž chlapců a smíšených duet v sólovém zpěvu
Prosinec 2008
Adventní hudební matiné
Vzdělávání, semináře, přednášky, výstavy
Cesta k filmu – filmový kurz pro začátečníky, 9 seminářů,Pardubice
Literární klub Hezky česky – úterý 1x měsíčně, 10 přednášek
Barevné rozmluvy na populární téma – středa 1x měsíčně, 10 rozhovorů
Výtvarná dílna – každý čtvrtek, 17,00 – 19,00 hodin
Východočeský literárně dramatický maratón
Fotografické semináře – digitální fotografie, počítačová grafika
Semináře pro začínající literáty
Semináře pro recitátory a pedagogy – příprava na recitační.soutěže
Kurz sbormistrů – semináře a následné koncerty, festivaly....
Spolupráce s Východočeským střediskem Obce spisovatelů a jeho výtvarnou sekcí
Hana Přinesdomů
Kapka I 5
Z KNIHOVEN
V EVROPĚ
Norsko
Ve dnech nech 23.–28. 6. 2007 se uskutečnila studijní cesta ředitelů
krajských knihoven do Norska, při které navštívili:
VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V OSLO
Paní Kateřina Stašková, konzulární zástupkyně a tajemnice pro kulturu, a pan Ing. Jan
Vosmanský, CSc., obchodní
rada, informovali ředitele
o kulturních programech,
např. autorském čtení a seznamování s českou literaturou
s cílem nabídnout současnou
českou produkci k překladům
do norštiny. Zajímavým tématem rozhovoru bylo také oficiální užívání dvou „norštin“, a to
dánštinou a církevní němčinou
ovlivněného jazyka bokmål a
novějšího umělého jazyka ny-
norsk (kterým píše například
jeden z významných současných norských spisovatelů
Edvard Hoem) vytvořeného
v 18. stol. z venkovských dialektů. Činnost norských knihoven
v současnosti ovlivňuje mj. narůstající počet imigrantů. Jen
v Oslu jich žije cca 25%, přičemž dle norského zákona
mají při školním vzdělávání
nárok na výuku v rodném jazyce - v určitém omezeném
rozsahu. Nepočetná skupina
českých imigrantů vydává
periodikum TSJEKKISK-NORSK
FORUM.
NASJONALBIBLIOTEK. HENRIK IBSENSGATE V OSLO
Národní knihovna byla až do
roku 1999 součástí Univerzitní
knihovny v Oslu, pro niž byla
v roce 1913 postavena budova na Drammensveien nahrazující již nepostačující Domus
Bibliotheca. V roce 1989 bylo
zřízeno nové oddělení Národní knihovny v Mo i Rana a ve
stejném roce začal působit
moderní zákon o povinném
výtisku nařizující vydavatelům
poskytnout Národní knihovně
veškeré zveřejněné materiály
bez ohledu na médium, na
němž jsou uloženy.
Přesun Univerzitní knihovny
v roce 1999 do kampusu Blindern znamenal osamostatnění
6 I Kapka
Národní knihovny.
V roce 2002 byla budova
prodána společnosti Entra
Eiendom, která ve spolupráci
s Ministerstvem kultury zachránila historický monument,
v němž současně realizovala
flexibilní budovu s dostatečnými podzemními sklady, do
níž byla v roce stého výročí
norské nezávislosti (v r. 2005)
umístěna Národní knihovna,
Norský jazzový archiv, Institut
pro dětskou knihu a Norský
archivní, knihovní a muzejní
úřad a další dvě instituce.
Umístění povinných výtisků
je jedním ze žhavých témat,
která řeší dnešní management
Národní knihovny. Sklady
s 42 km polic na dalekém severu v Mo i Rana zaručují dokumentům mimořádnou bezpečnost, současně však brání
jejich snadné dostupnosti.
Robotizovaný sklad (s technologií, kterou používá jako
druhá ze tří v Evropě knihovna
v polských Katovicích) je využíván např. pro Národní rozhlasový archiv NRK.
Do knihovny, která užívá knihovnický software BIBSYS,
volný vstup mají dospělí čtenáři. Absenční výpůjčky jsou
umožněny pouze z volného
výběru zahrnujícího přírůstky
posledních dvou let (stavě-
no podle Deweyho třídění),
ostatní dokumenty jsou určeny k prezenčnímu studiu.
U příležitosti stého výročí narození Astrid Lindgrenové byla v
knihovně instalována zajímavá
výstava, která se obměňuje
třikrát ročně. Vystavovány jsou
trvale také různé ilustrace,
protože knihovna uzavřela
dohodu se Svazem ilustrátorů
a pravidelně ilustrace do svého
fondu doplňuje.
Národní knihovna si vytkla
smělý cíl digitalizovat celou
sbírku do 15 let. Životnost di-
gitálních kopií byla stanovena
na 1000 let. Knihovna se společně s naftařským svazem
a společností CONOCO podílela na pilotním projektu týkajícím
se dokumentace průmyslového dědictví – námořní plošiny
k těžbě nafty.
DRAMMENSBIBLIOTEKET’. BUSKERUD UNIVERSITY COLLEGE, DRAMMEN
Breden s 60 000 obyvateli je
v současnosti nejrychleji rostoucím městem v Norsku.
Bývalá průmyslová oblast je
postupně přetvářena na technologický park Papirbredden,
který je z poloviny vlastněn
městem a z poloviny soukromým vlastníkem. Nápaditě
a účelně rekonstruovaná a
dostavěná stará papírna v
sedmi patrech zahrnuje univerzitu, knihovnu a Inovační
centrum Norska (přesunuto
z Osla), zaměřující se zejména na obchod, zdravotnictví
a vzdělávání. Studijní obory
univerzity jsou orientovány na
problematiku zdravotnického personálu a pedagogiku.
Knihovna byla otevřena v únoru 2007. Jsou v ní kumulovány
funkce regionální, univerzitní
i městské knihovny včetně hudebního oddělení. Výpůjčky
probíhají plně automaticky,
publikace (očipované tištěné
knihy i zvukové dokumenty
či videokazety) jsou po vrácení automaticky tříděny. S přibývající imigrací v Drammen
změnila knihovna akviziční
politiku a rozvinula nové služby. Pro Pákistánce, Indy, Turky
a další je pořizována nová literatura, malým národnostním
menšinám jsou zapůjčovány
soubory dokumentů, které
mezi knihovnami cirkulují.
NORWEGIAN SCHOOL OF MANAGEMENT, NYDALSVEIEN
Knihovna slouží zdarma jen
vlastním studentům a zaměstnancům, pro ostatní jsou služby zpoplatněny.
Služby knihovny jsou diferencovány dle úrovně studia uživatelů. Přednost mají studenti
Ph.D.
Zvláštní službou je „objednávka knihovníka“, tj. objednávka
konzultací k uvedenému té-
matu, což umožní lepší přípravu knihovníka. Všichni knihovníci poskytují konzultace,
střídají se vždy po týdnu.
Mimoškolní vzdělávání knihovníků probíhá zejména
e-learningově, knihovníci si
nabyté znalosti sami testují.
Studovna uchovává magisterské a výběrové bakalářské práce studentů. Součástí
knihovního fondu je sbírka
historických dokumentů
o norských firmách a historická sbírka reklamních letáků.
Novinkou je budování kolekce
beletrie v norštině nebo knih
norských autorů v angličtině.
Nákup této literatury je sponzorován.
THE UNIVERSITY OF OSLO LIBRARY , AT BLINDERN CAMPUS, OSLO
Knihovna byla založena
i s univerzitou v dobách, kdy
Norsko bylo ještě spojeno
s Dánskem (v roce 1811). Prvním ředitelem knihovny byl
Georg Svedrup, který se stal
v roce 1814 prezidentem prvního norského nezávislého zákonodárného shromáždění.
Budova
nesoucí
jméno
G. Svedrupa, situovaná v centru univerzitního areálu, byla
otevřena v roce 1999. Slouží
fakultám společenských věd,
umění, vzdělávání a teologie.
Celková rozloha činí 29 730
m2, a je rozdělena na knihovnu, vzdělávací a společenské
prostory a administrativu.
Knihovní fond zahrnuje nesmírně cenné dokumenty,
např. sbírku tibetských svitků
či papyrů. Na regálech stojí také knihy českých autorů
(i současných). Knihy z uzavřených skladů jsou vydávány až
následujícího dne po 14. hod.,
Kapka I 735
nově mohou studenti magisterského studia a zaměstnanci
univerzity vyhledávat ve skladech sami (vstup do prostor
na kartu). Výpůjčky i vracení
dokumentů obstarávají automaty švédské výroby, knihy
jsou po vrácení také automaticky tříděny.
Čísla běžného ročníku periodik jsou vyložena v prvním patře dle Deweyho třídění. Starší ročníky od roku 1980 pak
v abecedním pořadí a ročníky
do roku 1979 nalezneme pouze v uzavřených skladech.
Při práci na počítačích se studenti musí identifikovat. Tepr-
ve po identifikaci mohou užívat e-mail.
Samoobslužné kopírky a tiskárny jsou k dispozici v uzavřených kójích – kvůli hlučnosti
a nezdravému ozónu.
Závěrem lze říci, že studijní
cesta byla pro mne přínosem.
Úroveň navštívených knihoven byla srovnatelná s knihovnami u nás. Velký rozdíl však
je ve finančních možnostech
norských knihoven, které třetinu provozních nákladů mají
na nákup fondu (pro srovnání
naše krajská knihovna méně
jak desetinu), a v přístupu státu
a zřizovatelů k rekonstrukcím
již starších a výstavbě nových
knihoven.
Petr Kárník
PARDUBICKÝ KRAJ
ZNÁMÝ - NEZNÁMÝ
Kostel svatého Bartoloměje v Kočí u Chrudimi
Obec Kočí najdeme 4 km
východně od Chrudimi. Byla
založena okolo roku 1260. Až
do 14. století neměla vlastní
kostel a věřící museli chodit
na mše až do Chrudimi, což
zvláště v zimě bylo velmi nepohodlné. Teprve roku 1397
nechala královna Žofie, druhá
manželka krále Václava IV., vystavět kostel v Kočí. Podle lidové pověsti to bylo z vděčnosti
– při své cestě údajně zapadla
s kočárem do kočské bažiny.
Místní sedláci ji pomohli vyprostit a současně požádali
8 I Kapka
o založení kostela.
Přesné jméno stavitelů není
známo, soudí se však, že jimi
byli bratři Jan, Oldřich a Petr
Lutkové.
V roce 1505 byl u kostela vysvěcen hřbitov, kde se pohřbívalo až do konce 19. století,
kdy byl hřbitov z hygienických
důvodů zrušen.
Do kostela vejdeme po dřevěném mostě. Je dlouhý 18 metrů , na každé straně se skládá
z osmi oblouků, v horní části
je kryt šindelovou střechou,
spodní část má zdobené bed-
nění. Původně to byla lávka na
úrovni terénu, až roku 1721 byl
most vyzdvižen na pískovcové
pilíře. Most ústí do dřevěné
zvonice, která patří mezi tesařsky nejdokonalejší díla v Čechách. Její hlavní konstrukce je
tvořena mohutnými, většinou
dubovými trámy , spojenými
dřevěnými kolíky. Zvony jsou
ve věži dva: větší je sv. Bartoloměj z roku 1496, menší
sv. Vavřinec pochází z roku
1562.
Hlavní vchod do kostela je
zdoben gotickým portálem
a uzavřen těžkými masívními
vraty se starým zámkem. Samotná kostelní loď je necelých
10 metrů dlouhá a 7 metrů široká, ve svrchní části zakrytá
prkenným malovaným stropem, zdobeným unikátním
dílem lidového malíře – portréty třinácti starozákonních
proroků.
Na dřevěný strop navazují patrové kruchty. Horní je umístěna až pod samotný strop lodě,
dolní vysunutá podél jižní
stěny. Na ní jsou umístěny varhany. Na obou kruchtách jsou
dochovány nápisy, jak si má
křesťan v kostele počínat. Na
horní kruchtě, jež byla určena
hlavně mládeži, čteme například: „Chcete-li pomsty boží
ujíti, hleďte se v chrámu božím
pobožně chovati. Zanechte
čtveračení, spaní a zevlování,
hleďte raděj pobožného modlení.“ Na kruchty se dnes vstupuje po velmi příkrých úzkých
schodech hned u vchodu do
lodi.
Lavice jsou zdobeny monogramy Ježíše a panny Marie a kvě-
tinovým dekorem. Na stěnách
v lodi bývaly dříve malby, které
byly při restaurování omítek
v 80. letech minulého století
sejmuty, protože se objevila
starší výzdoba. Jedná se o postavy a skupiny svatých, například kresba s motivem umučení svatého Bartoloměje.
Zajímavý a krásný je i triumfální oblouk s výklenky, kde se
nacházejí postranní oltáříčky.
Malby nad nimi představují
naše patrony, ve středu oblouku je Kalvárie ze 16. století. Na
vnitřní stěně oblouku byly odstraněny vrchní omítky a pod
nimi se objevily na pískovci
provedené malby různých
postav.
Ke hlavnímu oltáři vedou tři
kamenné schody. Oltář je novogotický a hlavní obraz na
něm představuje samozřejmě
svatého Bartoloměje, vedlejší obrazy pak svatého Josefa
a svatou Annu s malou Pannou Marií.
Pro čtenáře, kteří by chtěli tuto
unikátní církevní památku vidět na vlastní oči, přinášíme
několik praktických informací:
kostel není volně přístupný,
prohlídky je nutno objednat u paní Ivety Mrázkové,
Kočí 40, 53861, nebo na tel.
č. 728143357. Spojení z Chrudimi je nejlepší autobusem
(některé spoje staví přímo naproti kostelu, jiné mají zastávku u hlavní silnice, ke kostelu
pěšky je to pak 500m).
Při prohlídce je rovněž možno
zakoupit si brožurku a několik
druhů pohlednic.
Martina Zlatohlávková
RYTÍŘI NEBO LAPKOVÉ ( V Kostelci u Heřmanova Městce)
Pokud někdy zavítáte do Kostelce u Heřmanova Městce, určitě
nepřehlédnete kostel sv. Petra
a Pavla na ostrohu nad Zlatým
potokem. Uvnitř kostela na epištolní straně presbyteria objevíte starý nástěnný obraz s devíti
klečícími vousatými postavami
ve zbroji, s meči a štíty, ale bez
helmic. Tyto postavy, podle vyobrazení leknínového listu na
jejich štítech, mají představovat
rytíře z Mrdic, kteří ve středo-
věku „provozovali“ v této části
východních Čech loupežnické
řemeslo. Doložená písemná
historie o pánech z Mrdic je
poměrně stručná. Ale i tak
můžeme o nich zjistit některá
důležitá fakta. Například v Deskách zemských nalezneme zápis, který dal pořídit roku 1325
Heřman z Mrdic. Díky němu
známe tehdejší majetkové poměry Mrdických. Jednalo se
o podíl na hradě Rychmburku,
městečko Heřmanův Městec,
dvě tvrze a čtyři vesnice. Pán
z Mrdic patřil tedy k poměrně
majetným vlastníkům starého
Chrudimska. Jako loupeživé
rytíře nám vladyky z Mrdic líčí
hlavně lidové pověsti.
Prý když na tvrzi v Mrdicích
zemřel starý rytíř Heřman, stali
se z jeho synů lapkové a postrach okolí. Jak loupeží v kraji
přibývalo, vyslal proti nim král
trestnou výpravu. Loupeživí
Kapka I 9
rytíři se opevnili v Heřmanově Městci a odtud posílali po
proudu potoka leknínové listy,
což bylo smluvené znamení
určené spřáteleným sousedům
– zřejmě také lapkům. Posily
z okolí opravdu přitáhly v plné
zbroji a chtěly zaútočit na královské zvenku, zatímco Mrdičtí je měli podpořit výpadem
zevnitř města. Pro královské
vojsko nastala bezvýchodná
situace, proto odtáhlo raději
pryč. Údajně na památku tohoto vítězství přijali rytíři z Mrdic
leknínový list za své erbovní
je, má na konci nápisu nad vyobrazením v pravém horním
rohu napsán rok 1533. Pokud je
tento letopočet spolehlivý, byla
malba vytvořena po více než
dvou stoletích od řádění rytířů
„Heřmanů“. I dnes je záhadou,
kdo se rozhodl po tak dlouhé
době dát namalovat na zeď
kostela klečící hříšníky. Majiteli
panství a patrony kostela byli
v šestnáctém století Trčkové
z Lípy nebo Andělové z Ronovce. U nich asi lze těžko předpokládat, že by tuto malbu pořizovali na paměť bývalých držitelů
znamení. Posíleni úspěchem
loupili i nadále! Královští museli proto brzy zasáhnout znovu.
Při druhé trestné výpravě vojáci
zlepšili taktiku. Nejprve pokořili
sousedy našich loupeživých
rytířů, pak obklíčili Heřmanův
Městec. Lapkové utekli podzemní chodbou ke své další
tvrzi v Kostelci. I Kostelec byl
brzy dobyt. Rytíři v chodbě
chyceni a pobiti.
Nástěnná malba z Kostelce,
která poražené lapky zobrazu-
Kostelce. Můžeme se domýšlet,
že tato malba překrývá ještě
starší obraz na stejné téma.
Bohužel, žádný umělecko-historický rozbor k této nástěnné
malbě nebyl zpracován nebo
není znám. Prý veškeré pokusy o zabílení obrazu byly vždy
marné. Rytíři zde mají klečet
a kát se ze svých hříchů, dokud
nedojdou odpuštění.
A jaká je ve skutečnosti možná
pravda o špatné pověsti pánů
z Mrdic, které nám lidová tra-
10 I Kapka
dice předkládá jako kruté loupežníky?
Na základě politických tahanic,
které přišly po smrti posledního Přemyslovce v roce 1306
a vyvrcholily v letech 1317
- 1318 povstáním šlechty proti
Janu Lucemburskému, nebyli
mezi panstvem loupeživí rytíři
žádnou výjimkou. A nešlo vždy
jen o loupení, ale i o střetnutí
soupeřících politických uskupení. Tak činili i páni z Mrdic,
kteří stáli na královské straně.
Jenže jak jinak se na to měli
obyvatelé přepadených vesnic
a sídel dívat, než jako na loupení a drancování? Spor dynastií
byl pro vyrabované a vypálené
věcí vedlejší.
O těchto skutcích se vyprávělo
z generace na generaci. Jádro
příběhu se léty proměňovalo.
A tak tu dnes máme pověsti
o loupeživých rytířích z Mrdic, o jejich pokladech a tajné
chodbě.
Kostel v Kostelci u Heřmanova
Městce není běžně pro veřejnost otevřen, jen při bohoslužbách několikrát do roka. Ale
za zhlédnutí stojí tato stavba
i zvenku. Kostelík i jeho hřbitov
jsou uzavřeny v dobře zachovaných pásmech valů a příkopů.
Je to doklad toho, že tu v minulosti stávalo dobře opevněné
feudální sídlo a tento kostel byl
jeho součástí. Do Kostelce se
z Pardubic dostanete vlakem
i autobusem. Pěšky po modré
turistické značce z Heřmanova
Městce si uděláte jen krátkou
příjemnou procházku.
Šárka Hladíková
NOSITELÉ NOBELOVY CENY
ZA LITERATURU – VÝROČÍ
Patrick White
Dalším nositelem Nobelovy
ceny za literaturu, který by
v letošním roce dosáhl významného životního jubilea,
je Patrick White (1912-1990).
Jediný australský držitel tohoto prestižního ocenění (Nobelova cena udělena 1973) by se
teratury v Cambridge. Ve Velké
Británii jej také zastihla druhá
světová válka. Léta 1941–1945
prožil jako zpravodajský důstojník Britského královského
letectva v Palestině, Egyptě
a Řecku.
Od roku 1948 žil již Patrick
White trvale v Austrálii. Také
letos dožil devadesáti pěti let.
Ač mluvíme o Australanovi, jehož praděd se usadil v Novém
Jižním Walesu, Patrick White se
narodil 28. května 1912 v Londýně, ve Velké Británii, jeho
rodiče zde byli na dlouhodobé návštěvě. Po dvouletém
pobytu se rodina vrátila zpět
do Austrálie, kde budoucí spisovatel žil do svých třinácti let.
Středoškolské vzdělání však
získal v Anglii, totéž platí o studiu francouzské a anglické li-
řada jeho děl se zabývá Australany a jejich životem velice
často ovlivněným krásnou, ale
drsnou přírodou nejmenšího
kontinentu. První díla: básně,
dramata i romány začal psát
již ve Velké Británii. V Austrálii žil poměrně osamělým
životem, vystupoval však na
veřejnosti na podporu ekologických aktivit a také jako
ochránce australských domorodců (například financoval
jejich školy). Zpočátku se živil
tvrdou prací na farmě poblíž
Sydney, neboť literárního
ocenění se mu dostalo dříve
v zahraničí. Australané mu
zpočátku nemohli odpustit,
že je nevidí takové, jak by si
sami přáli – hrdé dobyvatele
nového kontinentu, přátelské
a otevřené lidi. Spisovatel znal
příliš dobře chyby, slabosti
a nedostatky obyvatel své vlasti a nikterak se nerozpakoval
psát o nich ve svých knihách.
Kromě povídek, básní a dramat napsal Patrick White řadu
románů, které jsou dnes z jeho
díla patrně ceněny nejvíce.
Uveďme si alespoň ty nejznámější: Lidský strom (1956),
Voss (1957), Jezdci v ohnivém voze (1961), Pevný střed
(1966), Oko uragánu (1973)
a Sukně z listí (1976). Později
se White proslavil i v domácím prostředí, v Austrálii byla
dokonce ustanovena Literární
cena Patricka Whitea.
Řada autorových románů je
inspirována klasickým písemnictvím. Ve svém díle se White
soustředí především na individuální osudy hrdinů – vždy
výrazných, silných osobností
– nebo alespoň postav procházejících složitým životním obdobím. Zajímavě jsou vykresleny především postavy žen.
Ve Whiteově díle nalézáme
také příběhy inspirované skutečnými událostmi. Tak je tomu
například v románu VOSS.
Předlohou pro Poušť Johanna
Kapka I 11
Vosse (český překlad z roku
1980) jsou objevné výpravy
německého
přírodovědce
Ludwiga Leichhardta. Spisovatele zaujala především jeho
třetí cesta, jejímž cílem bylo
projít napříč Austrálií od východního pobřeží. Leichhardt
se z této výpravy nevrátil, zahynul patrně roku 1848. Také
hrdina románu – Johann Voss
– nalézá na cestě do australského vnitrozemí smrt. Kromě
hledání cesty v australském
buši můžeme Whiteův román
považovat i za hledání skutečného lidství, které je ukryto
v každém člověku. I v hrdinovi
Pouště Johanna Vosse, kterého
jedni považovali za boha, druzí
za jeho pravý opak.
SUKNĚ Z LISTÍ, Whiteův román z roku 1976, je také inspirován skutečnou událostí.
V roce 1836 narazila briga na
jižní část Velké korálové bariéry. Mezi posádkou, kterou
na Velkém písečném ostrově
zajali domorodci, byla i kapitánova žena. Tři přeživší muže
z posádky a ženu zachránil
později irský trestanec.
Hlavní hrdinkou románu je
Ellen Roxburghová, původně venkovská dívka, která
se provdala stavovsky mnohem výše. Loď, na níž se vrací
s manželem ze Sydney, ztroskotá. Po řadě dní strávených
ve člunu je Ellenin manžel
zabit domorodci, ostatní muži
jsou zajati (a posléze také zabiti), Ellen odvedou do své vesnice domorodé ženy. Vše, co
z ní dělalo zjemnělou dámu,
musí zapomenout, aby přežila v primitivních podmínkách
– zimě, hladu a především ne-
12 I Kapka
dostatku hygieny. Nakonec jí
zachrání život (nebo alespoň
lidskou a osobní důstojnost)
uprchlý trestanec Jack Chance, který ji dovede zpět doslova na práh civilizace. Sám však
prchá zpět do buše. Nevěří ve
spravedlnost bělochů, přestože mu Ellen slibuje vymoci
milost. Pouť Ellen s Jackem
australskou divočinou považují literární kritikové za příběh
inspirovaný osudem Tristana
a Isoldy. Zajímavé je, že hrdinka
románu necítí k domorodcům
nenávist, přestože jí způsobili
mnoho fyzického i duševního
utrpení. Snaží se je nejen pochopit, ale i obhájit: „Vlastně –„
začala, ale odmlčela se, „nebyli
tak zlí – když se uváží, že na
ně stříleli. Ano, pan Courtney
vystřelil – náš první důstojník.
Zabil několik lidí z kmene. A na
oplátku zabili kapitána Purdewa – a mého manžela. Ne,“ dodala, „řekla bych, že se mnou
zacházeli – celkem dobře.“
(P. White: Sukně z listí, Odeon,
Praha, 1983, str. 355)
Líčení – byť spíše v náznacích
– života trestanců posílaných
do Austrálie z Velké Británie
a zacházení s nimi vyvolává
otázku, zda jsou skutečně krutí pouze domorodci, kteří se
brání přílivu vetřelců na své
území.
Za vrcholné dílo Patricka Whitea můžeme považovat OKO
URAGÁNU, román, který poprvé vyšel v Londýně roku
1973 a byl výslovně jmenován
při udělení Nobelovy ceny
autorovi v témže roce. Hlavní postavou příběhu je opět
žena – Elizabeth Hunterová
– kdysi velice bohatá, sobecká
až bezcitná krasavice. V románu se s ní však setkáváme jako
se starou, nemohoucí a téměř
slepou ženou upoutanou po
mozkové příhodě na lůžko. Jakoby v záblescích paměti se jí
promítá celý život – dětství na
australském venkově, sňatek
s bohatým Alfredem Hunterem, s nímž se sblíží až
v posledním roce jeho života
(umírá na rakovinu). V románu vedle Elizabethiných dětí,
Dorothy a sira Basila, jsou zajímavě vykresleny i postavy
ošetřovatelek a hospodyně,
německé Židovky, která prošla
koncentračním táborem. Nepochopení a nedostatek citu,
jež Elizabeth Hunterová chovala ke svým dětem, se v závěru románu obracejí proti ní.
Dorothy a Basila zajímá pouze
matčin majetek. Velký dům
a ošetřovatelky v něm, jež
zpříjemňují poslední léta
matčina života, považují za
zbytečné... Když matce „nabídnou“ umístění v domově
pro přestárlé, stará paní umírá.
Knihy P. Whitea nepatří k těm,
které si zamilujeme od první
stránky. Začteme-li se však do
poněkud obtížnějšího textu,
budeme odměněni nevšedními příběhy hrdinů a setkáme
se s místy, která pro mnohé
z nás zůstávají dosud nedostupná.
(KaJ)
UMĚLCI
PARDUBICKÉHO KRAJE
100 let od narození Josefa Haška
(1907 -1967) – malíře domova
Pravidelní návštěvníci Krajské
knihovny Pardubice, umístěné ve třech zrenovovaných
renesančních měšťanských
domech na Pernštejnském
náměstí, si jistě povšimli, krom
moderního a vkusného vybavení, také originálních obrazů
východočeských autorů na
stěnách chodeb a místností,
přispívajících nepochybně
k jedinečnému estetickému
účinku tohoto kulturního
zařízení. Jedním z takových
obrazů na chodbě vedoucí
ke studovně v 1. patře je obraz znázorňující alej starých
topolů v akvarelovém podání. Obraz zachycuje jeden
z výrazných motivů tvorby východočeského malíře Josefa
Haška (27. 11. 1907 – 20. 2.
1967), který má shodou okolností v tomto roce dvojí kulaté
výročí, a to 100 let od narození
a 40 let od úmrtí. Tento malíř
ve finálním období svého života v Pardubicích žil a umělecky působil (1961 - 1967),
zde také předčasně zemřel
a byl pohřben. Pocházel však
z Chroustovic na Chrudimsku,
kde žil a působil delší dobu.
Dnes je tam po něm pojmenované náměstí. Hašek byl
vpravdě malíř domova a tím
mu byl obrazně a obecně řečeno pardubický kraj v širším
slova smyslu. V jeho tvorbě
je patrný svár, jak správně
zdůrazňuje Petr Kmošek,
autor knihy Obraz domova
v malířství východních Čech
20. století, mezi pojetím tradičním a moderním. Haškovi
bylo blízké umění V. van Gogha
a P. Cezanna, měl blízký vztah
k moderním českým malířům B. Žufanovi, Fr. Ropkovi
a Fr. Tichému.
Třebaže sám nepatřil po větší
část svého vývoje k malířům
abstraktní a nefigurální malby
a nepředstavoval větší umělecký výboj, dovolujeme si
tvrdit, že to nejlepší z jeho díla
svou vroucností působí a trvale esteticky obohacuje a kultivuje prostředí lidí v mnoha
pardubických domácnostech
a v prostředí různých institucí. Jednou z nich je i Krajská
knihovna Pardubice.
Pavel Studnička
Kapka I 13
VYCHÁZÍ
V PARDUBICKÉM KRAJI
Josef Krečmer: Kamínky z hlubokých řek
PhDr. Miroslav Bastl napsal
o sbírce chrudimského spisovatele Josefa Krečmera:
„Pokud je symptomem kvality
básnické sbírky tematická pestrost a bohatost, najdeme jí
v jeho knize přemnoho. Dokázal vytěžit z poznání našeho
světa a života bezpočet myšlenek, postřehů a citů radostí,
žalů i zklamání.“
„Autorovy básně jsou psány
srdcem a rozumem, sbírka je
prosycena moudrostí. A snad
proto vybral jako motto slova – Člověk tak mocně naříká
při každé bolesti, a tak málo se
raduje, když žádnou nemá -.
Líbezná knížka nevelkého
formátu, doprovázená ilustracemi přítele, Jiřího Šimka, vybízí vložit ji do kapsy a někde
v klidném koutku přírody se
nechat unášet jejími verši.“
Na březích řeky Doubravky
Zachtělo se mi dívat z rozeklaných skal.
Čnějí mezi lesy tu a tam,
kde vrylo se koryto řeky.
Však víte – u Bílku.
Kol balvanů sestoupím dolů
a dnes, řeko, melodram
svedeme spolu.
Jak sklepník u načatého sudu,
chci s tebou zpívat refrén
o kletbě či osudu sladké
a někdy tak smutné země,
kde domov tvůj,
kde domov můj.
12 I Kapka
14
Nakonec dědovi chlapsky
se přiznal:
„Víš, nechci, aby dostala rýmu.“
Vánoční
Když tenkrát Prahu pokryl sníh
a zvony houpaly
se na věžích,
s nostalgií růže, již sežeh‘ mráz,
zkus jen tak
– jak snivá holka snít...
První láska
„Podívej, dědo, šupina –
je z obrovský ryby
a tady pírko sojky.
To všechno od Laděnky.
Ty ji neznáš?
Nejhezčí z celý školky!“
„A dals jí už pusinku?“
„Kolikrát mám ti povídat,
neutírej si do rukávu nos –
seš plnej rýmy a zase chodíš
bos!“
přerušila nás Honzova máma.
Pak dlouho hledal v krabici
s poklady.
Do kapsy vybral si koníčka.
„Sprav ho Laděnce,
chybí mu kousíček nohy.“
A přidal skleněnku
z pohádkový duhy.
„Tak jak je to, Honzíku,
s tou pusou?“
Kočí si nahnul z čutory
veze tě v saních na půlnoční.
U Jakuba pokloníš
se Jezulátku.
Nezapomeň při varhanách
pomodlit se za pohana.
Za ty jeho sladké hříchy
andělíčkům uzardí se líčka
smíchy.
Až se budeš vracet zpátky
starou josefínskou Prahou,
věz, že Pánbůh sám
se pousměje
nad tou mojí snahou –
potají se vrátit –
potichu se pomodlit.
KAPKA JUNIORŮM
TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC
děti od 8 let a okamžitě vás
vtáhne do děje.
Kouzelný bubínek, Jaroslav
Janouch, Blok, Třebíč
Knížka pohádek nás zavede na
český venkov. Mlynáři, krajánci
a krejčíci spolu s tajemnými
bytostmi vstupují do lidského
života a mění jej, jak si kdo zaslouží. Kniha pobaví a potěší
i nejmenší čtenáře.
Malostranská psí zima, Martina Skálová, Albatros, Praha
Máte svého domácího miláčka? Pokud ano, jistě vás
zaujme kniha popisující svět
lidí očima psí dámy - mopsice
Fany. Poutavě vypráví o svých
zkušenostech při oslavách narozenin či Vánoc. Vysvětluje,
že naši čtyřnozí přátelé vidí
realitu jinýma očima. Ze všech
vůní je nejlepší pach zetlelé
ryby a mašle na krku nosí jen
a jen pro potěšení svých velitelek. Prostě na spoustu věcí
mají úplně jiný názor. Zajímavé, viďte. Kniha je určena pro
Kámen a flétna a to ještě
není všechno, Hans Bemman, Argo, Praha
Flétna je výrazný hudební nástroj. Její zvuk proniká až do
hlubin posluchačovy duše.
Dokáže rozeznít každou buňku našeho těla a provázet nás
do nepoznaných míst naší fantazie. „Naučím tě jen tóny. Melodie už přijde sama, budeš-li
pozorně naslouchat.“ Čtení
o chlapci, který hledá smysl
života. Od svých nejbližších se
neučí vládnout, ale umění naslouchat a otvírat lidská srdce.
Kniha je určena pro děti i dospívající mládež od 12 let.
V pardubické krajské knihovně
byl pokřtěn třetí díl Perníčků
JAK VONÍ V PARDUBICÍCH
PERNÍK od pana LUBOMÍRA
MACHÁČKA. Této oslavy se
zúčastnil také TOMÁŠ ŠEDIVÝ, o pardubickém perníku
složil následující básničku:
PERNÍČEK Z PARDUBIC
Chceš –li o svém městě
vědět více, pomůže ti knihovna.
Tam pod výraz Pardubice
mnoho slov se porovná.
Co však na něm nejznámější,
to je sladký perníček.
Voní, chutná, zasytí tě,
naplní ti pupíček.
Autor studoval hudební vědu
a germanistiku. V osmdesátých
letech se tato trilogie stala kultovní knihou mladé německé
generace.
Dobytí ostrova Saaremaa,
M. Toman, J. Ungár, Baronet,
Praha
Kniha pro milovníky rytířských
turnajů a dobrodružství. Odvěká cesta člověka životem,
kterou musíme projít od narození ke smrti. Kvalita našeho
života je dána podmínkami,
do kterých se narodíme, ale
i odvahou a statečností,
s jakou svou roli přijmeme
a rozvíjíme. Vydejte se tedy
s českým rytířem Fabiánem
z Hruškova na estonský ostrov
Saaremaa. Jeho výpověď o nelehkém údělu rytíře je doplněna dobovými kresbami. Kniha
je dvojjazyčná, takže si při četbě můžete zopakovat znalost
angličtiny.
Kolektiv dětského oddělení
Krajské knihovny v Pardubicích
Krom skořice, kakaa a mouky
je v něm také sladký med.
Milují ho hlavně děti,
nepohrdne jím ni kmet.
Mlsají ho babičky
s hlavou plnou natáček.
Ba i mistr přes pohádky –
spisovatel Macháček.
Kapka I 15
NÁŠ ROZHOVOR
V minulém roce v Pardubicích znovu ožily osudy odbojářů z 2. světové války.
Stalo se tak díky dvoudílnému televiznímu filmu Operace Silver A, který ovšem
hlavně u místních obyvatel
vzbudil rozporuplné reakce. Jak vzpomíná na natáčení jeden z hlavních představitelů?
Zajímal jste se o svou postavu Alfréda Bartoše hlouběji?
To přece patří k herecké profesi, že si zjistíte souvislosti
a reálie. Teda mělo by... Navíc
když hrajete postavu, která
skutečně existovala. Hodně
jsem mluvil s autory scénáře (Lucie a Josef Konášovi)
16 I Kapka
Chtěl jste být vždycky hercem?
Já chtěl být vždycky pilotem,
ale nějak se to zvrtlo. Budiž
mi útěchou, že když se něco
povede, ať už na jevišti nebo
před kamerou, je to takový
„povznášející“ pocit.
Jak rád odpočíváte?
Ve vaně. V horké a v tichu.
Martina Kynclová „zpovídala“
Jiřího Dvořáka, představitele
Alfreda Bartoše
Jaké bylo natáčení v našem
městě?
Na natáčení v Pardubicích
jsem se hrozně těšil, protože
tam mám pár přátel a kamarádů a asi málokdo ví, že právě v Pardubicích jsem dostal
nabídku na hostování ve Vinohradském divadle. Sice to
bylo jen po telefonu, ale v Pardubicích. Takže mám s tímto
městem spojené mé dnešní
působení v Praze. A natáčení
bylo nesmírně zajímavé, protože během zkoušek na závěr
třeba přišla paní a řekla nám,
že je příbuzná toho či onoho
a že pamatuje, jak to bylo.
A nebyla jediná. A teď se s tím
poperte. Dívá se na vás spousta lidí, kteří o tom příběhu ví
víc než vy, protože ho znají ze
své vlastní historie a vy máte
jít pod tímto ostřížím zrakem
před kameru. Zvláštní pocit.
Ale provokativní. To já rád...
a pažích. Ivan do toho šel vážně naplno.
a přečetl i pár knih. To mě dost
baví, konfrontovat historii
s příběhem a s názory tvůrců.
Koneckonců reakce odbojářů
na naši inscenaci jen potvrzuje, jak rozdílně lze nahlížet na
hrdiny i historii. A podle mých
informací se odbojáři patrně
mýlí.
Jaká scéna byla pro vás nejobtížnější?
Asi sebevražda Bartoše. To
z herecké stránky, byť se to
odehraje jen v pár vteřinách.
Po technické stránce asi rvačka s Ivanem Trojanem, když
objeví, že mu zahýbá žena.
To jsem měl asi čtrnáct dní
modřiny po celém hrudníku
Když už odpovídáte našemu časopisu, musím se vás
zeptat na knížky. Zaujala
vás v poslední době nějaká?
Korespondence pánů Voskovce a Wericha a japonský autor
Haruki Murakami s knihami
Kafka na pobřeží a Norské
dřevo.
Před několika lety jsem
byla ve Východočeském
divadle v Pardubicích na
představení Mnoho povyku pro nic, kde jste skvěle
zaimprovizoval při monologu o kvalitách vaší budoucí
nevěsty. Někomu v hledišti
zazvonil telefon a vy jste na
to okamžitě zareagoval, že
mobil tedy mít nesmí. Provádíte tohle i v Divadle na
Vinohradech?
Zatím ne, ale asi to budu
muset praktikovat, protože
naprosto nechápu, když jde
před každým představením
hlášení, aby si diváci vypli mo-
bil, tak stejně se najdou tací,
kteří to ignorují. A musím říct,
že jsem zažil, jak jedna paní
ten hovor vyřídila v hledišti
během představení. Na tohle
už nemám kolonku v hlavě. Je
to směs neúcty, blbosti a pohrdání prácí těch druhých.
Myslela jsem to spíš tak,
jestli často improvizujete.
To ne, já to moc neumím. Obdivuji lidi, kteří jsou schopní
na jevišti vystoupit z role a zareagovat třeba na ten mobil,
zařadit to do hry a ještě tomu
dát nějakou pointu. Spousta
lidí se o to pokouší, ale málo-
kdo to skutečně umí. Naprosto mistrovsky to samozřejmě
uměli pánové Voskovec a Werich, to byli opravdoví mistři
improvizace a point. Do toho
já se nepouštím, nemůžu se
rovnat takovým velikánům
jako je třeba v současné době
Marek Eben, toho se bojím.
Přijedete zase s nějakým
představením?
To nezáleží na mně, ale věřte
mi, že do Pardubic vždycky
a rád.
JIŘÍ DVOŘÁK
narozen 4. 2. 1967 v Brně
je členem souboru Divadla na
Vinohradech (Ideální manžel,
Richard Druhý, Adina), účinkuje také v Městském divadle
v Brně (Brouk v hlavě).
Hrál např. ve filmech Operace
Silver A, Anděl Páně, Vyvraždění rodiny Greenů, Pokoj
bez oken a v seriálech Světla
pasáže a Pojišťovna štěstí.
Z LITERÁRNÍ DÍLNY
NAŠICH ČTENÁŘŮ
JÁ – moje prababička Anna
Kateřina Hývlová
Mrholilo. Probudila jsem se do
dalšího mizerného dne. První, co
jsem uviděla, byla Lízina uslintaná vousatá tvář. Koze se už zase
podařilo uvolnit provaz, kterým
byla přivázaná na druhém konci světnice. Pokud se dá o tmavé
díře v rozedrané pastoušce mluvit jako o světnici.
Odstrčila jsem ji a vyšla ven.
Mezi dveřmi ležel otec, který se
nejspíš včera opil tak, že sotva
trefil domů. Domov. Nevím,
proč pořád ještě používám tohle
slovo. Ze zvyku ? Kdysi jsem přece domov měla.
Překročila jsem tátovo spící tělo
a podívala se na stavení, kde
bydlíme. Zbořenina, jen těžko
srovnatelná s místem, kde jsme
bydleli před tím, něž maminka
umřela a otec začal pít. To ve
mně vyvolalo řadu vzpomínek.
Přitáhla jsem si šátek na hlavě,
abych se uchránila před studeným ranním deštěm. Výhodou
jediné sukně je, že se člověk nemusí zdržovat s převlékáním.
A bosé nohy lze zahřát jen rychlou chůzí. Do vsi. Na školu je ještě brzo, ale třeba se mi podaří si
někde vydělat snídani nebo nějakou korunu na chleba.
Podvědomě mě nohy donesly
k vratům největšího statku ve
vsi. Hleděla jsem na známé stavení, ve kterém mi bylo dopřáno
prožít dětství. Vzpomínky na
maminku, na sestry vysedávající
na zápraží u kuchyně a klábosící
o všem možném.
Vylezla jsem na sloupek u brány,
přitiskla k ní obličej a hleděla
dovnitř. To všechno mohlo být
i moje.
Najednou vyšel ze dveří tělnatý
muž, uviděl mě a zlostně vykřikl: „Co tady děláš, chátro nenechavá, koukej si hledět svého!
Padej !“ Celý zbrunátněl a mávaje výhružně rukama se vydal
k vratům. Leknutím jsem spadla
a natloukla si.
Zase jsem se nechala unést
vzpomínkami. Ano, statek býval náš, ale když hospodář pije
Kapka I 17
a hospodyně stůně, majetek
je brzo fuč. Maminka je mrtvá
a sestry ve službě daleko od naší
hanby. Nic o nich nevím. Nový
majitel se nejspíš bojí, abych
ho svou nenávistí neuřkla. Ale
já necítím žádnou nenávist,
jen velkou touhu tohle všechno
přežít.
Pan farář říká, že když budu moc
chtít, jednou se všechno změní
a já dokážu všechno, o čem
zatím jen sním. Určitě to dokážu. Až se táta upije k smrti...
a to bude hodně brzo, půjdu do
služby na faru. Protože na školu
nemůžu ani pomyslet. Mám sice
dobrou hlavu na učení, ale jsem
moc chudá. Nevadí ! Stejně to
dokážu, vyhraju !
Anna nikdy z rodné vsi neodešla, celý život pracovala a dřela
jako pomocná síla bez vzdělání
a služka, ale nikdy se nevzdala osudu. Založila ve vsi Sokol
a byla v něm náčelnicí, vedla
místní ochotníky. Ženicha hledala těžko, nikdo ji nechtěl, že
byla tak chudá. Ale ona šetřila
korunku ke korunce a když se
přece jen dost pozdě vdala, postavili si s mužem dům. Malý
a s hliněnou podlahou, ale byl
jejich. Porodila čtyři děti, dva
kluky a dvě holky a žádnému
z nich nedovolila umřít. Všechny
jejich děti musely jít na řemeslo, maminka totiž moc dobře
věděla, že co člověk umí, to mu
nikdo nevezme. Dcery se vyučily,
vnučky mají maturitu a nejstarší
pravnučka studuje aplikovanou
fyziku na univerzitě. Anna vyhrála a my, další ženy v rodině,
s ní. Já mám v žilách taky krev
téhle ženy a kdybych měla fňukat nad svými problémy, musela
bych se stydět. Teď, když jsem ji
poznala, mám ji ráda.
Autorka je vítězkou projektu Kde
končí svět 2006/2007 v literární
oblasti Klubko Pardubického
a Královéhradeckého kraje.
SPISOVATELSKÉ NADĚJE
PARDUBICKÉHO KRAJE
V této rubrice Vám, vážení
čtenáři, přinášíme ukázky
oceněných prací krajské literární soutěže O pardubický
pramínek. Do prosincového čísla jsme pro Vás vybrali
Z křečkova deníku od BLANKY TRULIKOVÉ (Gymnázium
Dašická, Pardubice), která
s touto povídkou zvítězila
ve třetí kategorii v devátém
ročníku soutěže (2002-2003),
téma: Mé zvíře a já.
Milý deníčku, dneska to byl ale
perný den. Jako obvykle jsem
si hověl ve voňavých hoblinách se svými kamarády, když
do obchodu, který byl mým
dočasným domovem, vstoupilo děvčátko. Rozhlédlo se a jakmile spatřilo akvária s křečky,
zamířilo k nim. Chvíli si pečlivě
18 I Kapka
vybíralo z našich heboučkých
kožíšků, počínaje si přitom
jako dravec hledající kořist, až
jeho zrak padl na mě. Mé tělíčko polil studený pot, protože
představa, že bych byl nucen
opustit útulné místečko přidělené mi v akváriu ve zverimexu
a žít někde v paneláku, se mi
pranic nelíbila. Na požádání té
dívenky mě však prodavačka
z akvária vytáhla. Snažil jsem se
zachránit odvážným skokem
na zem a úprkem, leč zákeřně
mě nahnali do krabice od bot
a posléze i prodali. A tím začala nová etapa mého života.
Celou cestu z obchodu do Jejího domu jsem se pokoušel
prokousat z krabice, ale výsledek žádný. Když se ta lepenková přepravka konečně přestala
houpat a já byl vyndán opět
na světlo, první, co jsem spatřil,
byly tři tváře obdivně mě pozorující a cosi žvatlající – zřejmě
Ona a Její rodina. Pak jsem byl,
ke svému obrovskému rozhořčení, pojmenován Ťuňťa. No,
uznej sám, můj deníčku, že je
to jméno nedůstojné tvora,
jako jsem já. Cožpak nemohli
vymyslet něco důstojnějšího?
Kdyby Rambo, Terminátor, tak
neřeknu, ale Ťuňťa? A s těmihle tvory mi je zřejmě souzeno
obývat společné prostory až
do konce mého krátkého života. Jen počkejte, já vám ještě
ukážu, uvidíte za pár dnů!
Pche, dnešek byl naprosto
senzační. Měl jsi vidět ty jejich
udivené výrazy, když nalezli
klec (můj současný domov)
prázdnou. Aby byl efekt dokonalý, vybafl jsem na ně zpoza
skříně. Chvíli jen nechutně zírali a potom započali provádět
záchranné práce. Naháněli mě
vysavačem po celé hale a já
se opravdu bavil. Ale protože
mám tu podivnou rodinku rád
(a to i přes to, že mi ještě pořád
říkají Ťuňťa) a taky kvůli tomu,
že jsem si uvědomil, že bych
na útěku nejspíš umřel hlady,
nechal jsem se k jejich obrovské radosti chytit. A přesně
podle mých předpokladů mě
za to ještě odměnili – dostal
jsem hrst svých oblíbených
ovesných vloček. Zkrátka, být
mistr úniků, to se vyplácí!
Deníčku, to bys nevěřil, co se
mi podařilo minulou sobotu. Ona a Její rodiče vyrazili
na chatu a mě vzali s sebou.
Rozhodl jsem se, že se jim za
to odvděčím, a opravdu se mi
to podařilo. Rozkousal jsem
svými tesáky část kostkované
flanelové košile, kterou neuváženě ponechali v blízkosti
mé klece. Z těch cárů mám
teď bezvadný pelíšek, protože
úplně skvěle hřejí. Sice mi za
to týden nedali žádné mé oblíbené pamlsky, což se ovšem
plně vykompenzovalo pohledem na Její matku oblečenou
v rozcupované košili.
Chatu mají na skvělém místě,
navíc mě tam po nocích chodí navštěvovat mé vzdálené
příbuzné – myši. Vyprávíme
si různé strašidelné příběhy
o kočkách a občas mi kama-
rádky přinesou i nějaký ten
kousek sýra, který se jim podaří vydolovat z nepříliš funkční
pastičky. Já je zase za odměnu nechávám přespat u mě
v teplém pelíšku. Jsou totiž tak
pružné, že se dokáží protáhnout i úzkým otvůrkem mezi
mřížkami klece.
Tak tedy, milý deníčku, shledávám svůj nynější život mnohem lepší než ten, co jsem
vedl dříve. Jídla a pití mám dostatek, někdy až přebytek, což
se projevilo výrazným přibráním na váze, ale takový už je
život. Navíc se o mě hezky starají, hrají si se mnou a dokonce
už mi ani neříkají Ťuňťa. Teď
mě nazývají Smraďochem,
což zní přinejmenším alespoň
víc tvrdě než mé jméno původní. Neboj se, můj deníčku,
já se jim za to odměním.Už
jsem si podrobně naplánoval svůj příští mistrovský únik
z klece, spojený s rozkousáním
a pošpiněním jejich nového
koberce...
Kapka I 19
KNIHOVNICE
SVÝM ČTENÁŘŮM
Estonská
literatura
není
u nás příliš známá a je to určitě škoda. Dnes bych chtěla
čtenářům představit básnířku
a prozaičku Lilli Prometovou (nar. 1922). U nás vyšly
pouze dvě její knihy, soubor
povídek Akvarely jednoho
léta a krátký, avšak strhující
psychologický román Primavera, přeložený bohužel pouze do slovenštiny, který jsem
přečetla nedávno. Děj románu
se odehrává ve dvou časových
rovinách. Herečka Saskia a její
druh Märten prožívají před
válkou celkem běžné radosti
a starosti. Válka však jejich
životy krutě rozdělí, Märten
prožije na vlastní kůži hrůzy
koncentračního tábora. Snad
náhodou, snad řízením osudu
se Saskia s Ma̋rtenem setká
po více než dvaceti letech na
dovolené, na poznávacím zájezdu do Itálie. Co se teď bude
dít? Co prožívala Saskia a co
Märten celá dlouhá dvě de-
setiletí? Ani osudy jejich spolucestujících a spolubydlících,
spisovatele Mejlera, poněkud
jednoduché Rusky Fevronije
a dalších, nejsou bez zajímavosti. Knížka, v níž se prolíná
přítomnost a minulost, osobní
a společenské, je autorčinou
výpovědí o hodnotách života
a zároveň její osobní vzpomínkou na umělecké prostředí
Itálie.
Martina Zlatohlávková
Týden knihoven v Krajské knihovně v Pardubicích
Každoročně první říjnový týden patří knížkám a knihovníkům. V Týdnu knihoven se
v celé České republice připravují pro čtenáře nejrůznější „lahůdky“. I naše dětské oddělení
přišlo s několika akcemi. Tou
první bylo NONSTOP ČTENÍ
s herci Východočeského divadla.
No řekněte, už se vám někdy
stalo, aby jenom pro vás četla Ludmila Mecerodová, Lída
Vlášková, Romana Chvalová,
Milan Němec, či Zdeněk Rumpík? Dětem, které 2. října 2007
navštívily krajskou knihovnu,
se to podařilo. Setkání to bylo
srdečné a neformální, jak napovídají fotografie...
Dalším bonbónkem byl kvíz
sestavený z knižních recep-
20 I Kapka
tů. Ve které knížce se objevil recept na netradiční dort
z másla, mouky, mléka, kyselé okurky, jedné myši, kosti...?
Samozřejmě, takový recept se
v literatuře nedá přehlédnout
a patří k základním znalostem
každého čtenáře. Víte ale, co
by do něj ti dva malí „kuchaři“
nikdy nepřidali? Jestli netušíte,
zeptejte se dětí, ony vás rády
poučí.
Třetí setkání se uskutečnilo ve
čtvrtek 5. října. Z Vysokého nad
Jizerou za námi přijela lidová
vypravěčka SLÁVKA HUBAČÍKOVÁ. V tradičním lidovém nářečí tkalců, lidových písmáků
a zapadlých vlastenců vyprávěla o radostech i strastech
života dětí v Podkrkonoší, které žily na počátku minulého
století.
E
RŮZNÉ
ZAJÍMAVOSTI I.
ESPERANTO V PARDUBICÍCH
Stále existuje mnoho lidí, kteří
nevědí, co je esperanto, někteří se ptají, zda ještě existuje,
protože o něm kdysi slyšeli.
Zvláště letos, když mezinárodní jazyk esperanto slaví 120 let,
měli bychom našim čtenářům
připomenout, že opravdu esperanto stále žije, i když v různých
obdobích bylo spíše popelkou
než na výsluní.
Vždyť úplně první učebnice
esperanta pro Čechy byla
sepsána a vydána právě
v Pardubicích v roce 1890
díky Františku Vladimíru
Lorenzovi. Byl velkým polyglotem, znal na 80 jazyků. Nakonec
z politických důvodů emigroval
v roce 1893 do Brazilie.
Dalším velkým polyglotem, ale
také novinářem, redaktorem,
básníkem, spisovatelem, lidumilem a výborným vlastencem byl pardubický zubní lékař
MUDr. Stanislav Schulhof,
který zde v Pardubicích založil esperantský klub již v roce
1909. Doktor Schulhof nejen
překládal do esperanta básně
našich vynikajících básníků, ale
psal básně přímo v esperantu;
bohužel zůstaly po něm vydány jen tři ucelené sbírky. Jeho
dům byl bombardováním ve
2. světové válce zničen, a tak
se značná část jeho díla nedochovala. Po jeho smrti (zemřel
v r.1919) od roku 1921 nesl klub
jeho jméno až do 2.svět.války,
pak na dlouhé roky ztratil tento
název a znovu ho získal až roku
1991. A tak za dva roky Klub
esperantistů doktora Schulhofa
v Pardubicích oslaví sto let od
svého založení.
Nedivme se, že před válkou se
esperantu více dařilo. Nebyla
televize, internet, zvukové nosiče, a tak lidé měli zájem se více
seznamovat a získávat přátele
na celém světě. Protože je esperanto proti ostatním jazykům
daleko snadnější pro svou jednoduchou gramatiku, výslovnost i fonetiku a nikdo nenutil
mládež k učení němčiny, ruštiny nebo angličtiny, jako v pozdějších obdobích, bylo v roce
1913 v Pardubicích víc jak 100
esperantistů. Dodnes obdivujeme z kronik, různých plakátů
a dalších archivních materiálů,
jaké nádherné hodnotné programy, koncerty, večery poezie i celá divadelní představení
v esperantu zvládli naši předkové – esperantisté. Škoda, že
dřívější technika nedokázala
toto umění lépe zaznamenat
a archivovat. Během druhé
světové války bylo esperanto
zakázáno, stejně tak po válce
v roce 1951, vždyť autor mezinárodního jazyka byl Žid (polský oční lékař doktor Ludvík
Lazar Zamenhof, 1859 - 1917).
A tak se pardubičtí esperantisté scházeli – dá se říci skoro
tajně. Později se konaly kursy
a různá setkání v rámci občanských a odborových spolků
(s hradeckými esperantisty na
Kunětické hoře, byly pořádány
esperantské bály, Zamenhofovy
večery s kulturním programem
i společné Silvestry). V roce 1979
k oslavě sedmdesáti let založení
esperantského kroužku v Pardubicích bylo organizováno
při Kulturním domě ROH Dukla první mezinárodní setkání
obránců míru v Pardubicích.
I v dalších letech se tato setkání
uskutečňovala, pochopitelně
pod neustálou politickou kontrolou. Zatím na druhé straně
Pardubic pomalu vyrůstal dětský
esperantský kroužek při Základní škole ve Studánce, později se
přesunul do školy v Polabinách.
Kroužek též procházel mnoha
změnami a působil pod různými organizacemi. Jeho program
nebyl politický, ale spíše turistický, s každotýdenní výukou esperanta zdarma v kursech jak pro
děti, tak postupně i pro dospělé.
Vzpomínám ku příkladu na krásné vzájemné dětské návštěvy
naší a maďarské školní skupiny
u Balatonu nebo dětské skupiny v německé Míšni a Weidenu
a společné nacvičování různých scének pro setkání – pro
tak zvané Esperantské dny. Je
nutné se také zmínit o velké
akci z roku 1993, kde esperantský klub zajišťoval organizaci
a veškerý doprovodný program
se zájezdy pro desetidenní mezinárodní pedagogický seminář,
tzv. ICEM (organizace pro moderní výchovu Freinetovou metodou, jejímž jednacím jazykem
je esperanto).
Kapka I 21
V roce 1995 navázal klub úzkou
spolupráci se Svazem zdravotně
postižených esperantistů, jehož
předseda se i s celou kanceláří
přestěhoval do domu vedoucí
pardubického klubu esperanta v ulici Na Okrouhlíku. Tento
svaz je ojedinělý nejen v naší republice, ale v celé Evropě. Vždyť
není mnoho organizací, které
sdružují seniory, zdravotně postižené, natož ty, kteří pečují
o jejich duševní zdraví, pohodu,
ale i o intelektuální rozvoj.
A tak si obě organizace pod jednou střechou navzájem pomáhaly a organizovaly různé akce
včetně zájezdů pro esperantisty z celé republiky do Varšavy
a na světové kongresy esperantistů do Montpelieru, Záhřebu
a Vilniusu, konaly se pravidelné
jazykové semináře a pod. Předseda svazu a jeho zakladatel
Josef Vaněček však začátkem
roku 1998 zemřel, a tak vedoucí
klubu převzala též vedení svazu
včetně redaktorské a vydavatelské činnosti měsíčníku pro členy
22 I Kapka
svazu. V roce 2000 nastalo sloučení obou pardubických esperantských organizací, které v té
době byly zařazeny pod patronaci KD Dukla a KD Dubina jako
samostatný Klub esperantistů
dr. Schulhofa. Zázemí kroužku na Dukle přestalo existovat
a vedoucí kroužku pro své zdravotní problémy se nemohli dál
věnovat esperantské činnosti.
Za nějaký čas byly vystěhovány
z KD Dukla i skříně s esperantským materiálem a velké množství esperantských knih, které
byly po vytřídění a inventuře
uskladněny též v soukromém
domě Na Okrouhlíku.
Co napsat o posledních sedmi
letech? Nechci čtenáře zahltit
čísly, kolik čeho jsme vyrobili,
napsali, zorganizovali, takové
vypočítávání sama nemám
ráda. Zmíním se pouze o našem
časopise Informilo, psaném
v esperantu, který vychází každý
měsíc a o mezinárodních kongresech Svazu zdravotně postižených esperantistů (v roce
2002 v Jánských Lázních
a v letošním roce na Seči).
V Pardubicích bylo celkem realizováno šestnáct celostátních
setkání esperantistů pod názvem Esperantský den. Pravidelné týdenní jazykové semináře se konají každé jaro a podzim
v pensionu Espero v Českém
Ráji v obci Skokovy, jednou měsíčně též sobotní konverzační
dopoledne v Praze pro ty, kteří
pro svůj zdravotní stav nemohou dál cestovat. Deset let jezdila vyučovat do Prahy Jarmila
Rýznarová.
Kromě pravidelně vydávaného
časopisu jsme vydali několik
druhů letáčků o naší činnosti,
neboť na velkou propagaci nemáme peníze; překlad známé
pohádky „O perníkové chaloupce“ pro Perníkové hejtmanství
v Rábech a pro naše členy
v zahraničí brožurku Život
a dílo dr. Schulhofa v esperantu
a v češtině s rozšířeným obsahem, Průvodce Pardubicemi
v esperantu atd. Spolupracu-
jeme s redakcí Radio-aktiva
v Urugvaji, umisťujeme časopis
Informilo na internetové stránky svazu a staráme se o propagační skříňku na hlavní ulici Na
Skřivánku. Též vedeme písemné
kursy esperanta, zájemců však
v nynější době ubývá. Výuku
pomocí internetu si ale oblíbila
řada mladých lidí. Tam pod názvem Esperanto jsou čtyři zajímavé kursy. I na poli lingvistiky
pracují naši členové. Ing. J. Hron
zpracovává již několik let velký
počítačový česko-esperantský
slovník, který dosud obsahuje
víc jak 180 tisíc slov.
A abych nezapomněla, aby
po nás něco zbylo pro další
generace – máme kroniky od
roku 1909 až do dnešních dnů
v osmi velkých albech, o která
se snažíme dobře starat.
Co říci závěrem o plánech do
budoucna? Mám-li poctivě
přiznat, v Pardubicích je esperantské mládeže maloučko. Ale
cožpak je esperanto jen pro
Pardubice? Esperanto nezná
hranic a to je vidět ve všech
mezinárodních
časopisech,
které náš klub také dostává.
A čteme: Pět set nových studentů na Sheyanské univerzitě
v Číně, tisknou dalších 1000
učebnic esperanta pro nové
století... Prohlížíme fotografie
z afrického Beninu z letního kursu, kde je víc než 100 mladých
lidí, čteme o esp. hnutí v dalších
šesti afrických zemích. Vedle
velká fotka skupiny brazilské
mládeže, reportáž o arabských
esperantistech. V japonské Jokohamě byl letos světový kongres esperantistů, přijelo téměř
2000 účastníků z 57 zemí. Kongres zvedl velký zájem o mezinárodní jazyk esperanto. Vydává
se mnoho knih v esperantu na
celém světě. – Že by angličtina
přestávala mít takový úspěch
jako doposud?
Jarmila Rýznarová
RŮZNÉ
ZAJÍMAVOSTI II
Zajímáte se o Pardubický
kraj? Chtěli byste jej poznat
lépe? Pak právě Vám je určen
časopis, který vydává od roku
2004 Sdružení přátel Pardubického kraje.
Jmenuje se VLASTIVĚDNÉ
LISTY PARDUBICKÉHO KRAJE a jeho cílem je vytvářet
a dále prohlubovat vlastivědné povědomí široké veřejnosti o Pardubickém kraji.
Přináší zeměpisné zajímavosti
o známých i méně známých
místech v regionu, seznamuje
s historií našich měst a obcí i se
zajímavými osobnostmi a tituly
regionální literatury. Pozorný
čtenář tu najde i odpověď na
otázku, co se děje zajímavého
na poli kultury na Pardubicku, Chrudimsku, Svitavsku či
Ústeckoorlicku.
VLASTIVĚDNÉ LISTY PARDUBICKÉHO KRAJE vycházejí čtyřikrát
ročně.
Kapka I 23
ČTENÁŘŮM
K ZAMYŠLENÍ
1. Následující autoři (autorky) mají společné pouze to, že se narodili po roce 1950 a píší česky.
Pokuste se přiřadit autorovi (autorce) odpovídající dílo (román, povídku, divadelní
hru...)
Michal Viewegh (1962)
Miloš Urban (1967)
Jonáš Tokarský (1982)
Roman Ludva (1966)
Petra Hůlová (1979)
Jan Balabán (1961)
Táňa Nálepková (1954)
Hana Androniková (1967)
Alchymické dítě a jiné povídky
Paměť mojí babičce
Zvuk slunečních hodin
Jsme tady
Scénář provinčního příběhu
Růže pro Markétu
Poslední tečka za rukopisy
Stěna srdce
2. Jeden z českých spisovatelů (jeho doménou byla poezie) napsal povídku inspirovanou
prý vyprávěním Konstantina Biebla. Povídka se jmenuje Ilda.
Kdo je Jejím autorem?
3. Mezi nejznámější veršovaná dramata české literatury patří Nezvalova Manon Lescaut.
Příběh však není původně Nezvalův. Prý se jedná o prozrazené zpovědní tajemství.
Kdo byl autorem původní Manon?
4. O Josefu a Karlu Čapkovi byla napsána (o obou bratrech společně i jednotlivě)
celá řada knih. Dovedete spojit autora a odpovídající dílo?
Olga Scheinpflugová
Helena Koželuhová
Ilona Borská
Marie Šulcová
Čapci očima rodiny
Ladění pro dvě struny
Český román
Příběh staršího bratra
Správné odpovědi:
1. M. Viewegh – Růže pro Markétu, M. Urban – Poslední tečka za rukopisy,
J. Tokarský – Alchymické dítě a jiné povídky, R. Ludva – Stěna srdce,
P. Hůlová – Paměť mojí babičce, J. Balabán – Jsme tady,
T. Nálepková – Scénář provinčního příběhu, H. Andronikova – Zvuk slunečních hodin
2. Jiří Wolker
3. Antoine Francois Prévost (abbe Prévost)
4. O. Scheinpflugová – Český román, H. Koželuhová – Čapci očima rodiny,
I. Borská – Příběh staršího bratra, M. Šulcová – Ladění pro dvě struny
Připravila Karla Jará
24 I Kapka
ODDĚLENÍ KULTURNÍCH SLUŽEB
SE PŘEDSTAVUJE
Akce: Hezky česky
Akce: Perníkový slavík
Pernštýnské náměstí 49
530 02 Pardubice
Tel.: 466 512 371
E-mail: [email protected]
Jiří Razskazov
Stanislav Voksa:
PŘÍBĚHY FOTOGRAFŮ Z PARDUBICKA
Tato kniha mapuje historii fotografie v Pardubickém kraji.
Ale hlavně vypravuje příběhy fotografů,
kteří v tomto kraji žili a pracovali.
Kniha je doprovázena mnoha fotografiemi.
Barevná reprezentativní publikace.
NOVINKA
550,- Kè
Milan Černický:
HISTORIE PARDUBICKÉHO HOKEJE
Tato pulikace mapuje historii hokeje v Pardubicích.
Podrobný popis jednotlivých sezon od počátku
hokeje v Pardubicích do sezóny 2003/2004.
Zisk tří titulů - výsledky statistiky.
Barevná reprezentativní publikace.
450,- Kè
Milan Černický:
ENCYKLOPEDIE PARDUBICKÉHO HOKEJE
II. díl Historie Pardubického hokeje, encyklopedicky
seřazeni všichni hráči, kteří nastoupili za A mužstvo
dále tato publikace uvádí trenéry, funkcionáře,
lékaře a další osobnosti, které Pardubickému hokeji
pomáhali v dobách dobrých i horších. Jsou zde zaznamenány i sezóny 2004 - 2007 včetně zisku titulu.
Barevná reprezentativní publikace.
450,- Kè
NOVINKA
Zdeněk Lukeš, Pavel Panoch, Štěpán Bartoš:
KALEIDOSKOP TVARŮ
Století moderní architektury v Pardubickém kraji.
Tato kniha vznikla pod autorským vedením známého pražského architekta a znalce architektury
Zdeňka Lukeše. Seznamuje nás s nejvýznamnějšími stavbami XX. století v Pardubickém kraji.
Barevná reprezentativní publikace. Anglické resumé.
495,- Kè
Štìpán Bartoš, František Šebek: PARDUBICE
Česko-anglická barevná fotografická reprezentativní
kniha. Město na prahu 21. století na fotografiích
jednoho z nejlepších fotografů - Štěpána Bartoše,
autorem textu je PhDr. František Šebek. Tato kniha
je určena pro návštěvníky z domova i ze zahraničí.
Potěší obyvatele našeho města množstvím zajímavých leteckých fotografií a nezvyklých pohledů na
Pardubice.
495,- Kè
Štìpán Bartoš
František Šebek
PARDUBICE
Štěpán Bartoš, František Šebek:
PARDUBICKÝ KRAJ
Barevná reprezentativní publikace
nás seznamuje s krásami přírody,
měst a architektury v Pardubickém
kraji. Anglické a německé resumé.
495,- Kè