PS_2006_4

Transkript

PS_2006_4

Číslo
4
11.KONFERENCE
PS MEDICÍNY
PSYCH@SOM
(Psychosomatická medicína)
Ročník
IV/2006
ČASOPIS PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY VYDÁVÁ ISSN 1214-6102
LIBERECKÝ INSTITUT RODINNÉ TERAPIE A
4.9.2006
PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY ,O.P.S. PRO POTŘEBU
PSYCHOSOMATICKÉ SEKCE PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ,
LÉKAŘE, KLINICKÉ PSYCHOLOGY A OSTATNÍ ZÁJEMCE
www.lirtaps.cz/psychosom.cz
11.celostátní konference psychosomatické medicíny v Liberci
21.-23.září 2006
Obsah
Editoral
Chvála,V.: PROSTOR PRO EMOCE
Akce, kurzy, semináře
120
120
122
KONFERENCE PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY V LIBERCI EMOCE A NEMOC 21.9.23.9.2006
122
Abstrakta přednášek
123
Mařatka Z: FUNKČNÍ TRÁVICÍ PORUCHY Z HLEDISKA PSYCHOSOMATICKY
ORIENTOVANÉHO GASTROENTEROLOGA (abstrakt)
123
Chromý K.: ZÁHADY SOMATIZACE A SOMATOFORMNÍCH PORUCH
123
Honzák R.: EMOCE JSOU NEMOCE
124
Neradilek F.: EMOCE A BOLEST - ALGEZIOLOGICKÉ ASPEKTY
125
Komárek S.: PROČ EMOCE ? HNUTÍ MYSLI U ČLOVĚKA A ZVÍŘAT ANEB
FILOSOFICKÝ KLID -DOBŘE, EMOCE ŠPATNĚ?
126
Vondřich I., Hájková Z.: REALITA POTLAČENÍ
126
Skorunka, D.: KVALITA VZTAHU MEZI DOSPÍVAJÍCÍM A RODIČI JAKO VÝZNAMNÝ
FAKTOR ROZVOJE PSYCHOSOMATICKÝCH PROJEVŮ
127
Kryl M.: EMOCE STUDENTŮ A NEMOCI PACIENTŮ
128
Stackeová D.: TĚLESNÉ SEBEPOJETÍ V KONTEXTU PSYCHOSOMATIKY A
MOŽNOSTI JEHO OVLIVNĚNÍ
129
Poněšický J.: EMOCE V PSYCHOTERAPII U PSYCHOSOMATICKÝCH CHOROB
129
Šimek J.: ALEXITHYMIE, HISTORICKÝ KONCEPT?
130
Tauš L. : EMOTIVITA A SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE U MUŽŮ
131
Fifková H.: STUD A ZÁBRANY V ŽENSKÉ SEXUALITĚ
131
Trapková L., Chvála V.: ROZDÍLY MEZI MUŽSKOU A ŽENSKOU POTENCÍ A
PŘÍZNAK V RODINĚ
132
Klímová H: MILOSTNÁ KULTURA SOUČASNOSTI, ANEB KDO SE UMÍ POMAZLIT?
133
Papežová H.: EMOCE A TERAPEUTI U PPP
134
Roubal J.: DEPRESE – DIAGNÓZA VZTAHU
134
Hogenová A.: HYGIENSIS A IATREUSIS A "NE-MOCI" SE POHYBOVAT NA ŽIVOTNÍ
CESTĚ“
134
Strobachová I.: ZAUJETÍ A LHOSTEJNOST
135
Konečný M.: JAZYKY V PSYCHOSOMATICE: OD ANALÝZY K FENOMENOLOGII, OD
FENOMENOLOGIE K NEUROBIOLOGII
135
118
Psych&Som IV. roč., 2006, č..6
Siřínek J.: MANIFESTACE DLOUHODOBÉ PAMĚTI V AKTUÁLNÍM PROŽÍVÁNÍ A
JEJÍ TERAPEUTICKÉ VYUŽITÍ (workshop)
137
Pánková R.: VLIV KOŽNÍCH NEMOCÍ NA EMOCE ÚČASTNÍKŮ 11. KONFERENCE
PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY V LIBERCI – IKONOGRAFIE KOŽNÍCH A
POHLAVNÍCH NEMOCÍ
138
Hansmanová L.: PRÁCE GYNEKOLOGA V OBLASTI KRIZOVÉ INTERVENCE SE
ZAMĚŘENÍM NA PROBLÉMY PERINATOLOGICKÉHO CENTRA
138
Pelková L.: OBNOVA A ZÍSKÁVÁNÍ EMOČNÍCH KOMPETENCÍ U PACIENTEK S PPP
V RÁMCI STACIONÁRNÍ LÉČBY
139
Hrachovinová T.: DEPRESE A DIABETES – PSYCHOSOCIÁLNÍ FAKTORY
140
Večeřová-Procházková A.: STRES, DEPRESE A SOMATICKÁ ONEMOCNĚNÍ
Z POHLEDU PSYCHONEURO-IMUNO-ENDOKRINOLOGIE
142
Irmiš F.: EMOCE A AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM(abstrakt)
144
Bob P.: DISOCIACE, EPILEPTIFORMNÍ AKTIVITA A PSYCHOSOMATICKÉ PROCESY
144
Hnízdil J.: PŘÍČINA CHOROBY: LÉK
146
Baďurová R., Boková P.: PŘÍPADOVÁ STUDIE PACIENTA S POLYMORFNÍMI
OBTÍŽEMI
147
Baštecký J., Boleloucký Z.: TŘICET ROKŮ ČINNOSTI PSYCHOSOMATICKÉ SEKCE
PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS (abstrakt)
148
Bendová, M.: ÚZKOST A DEPRESE JAKO FAKTOR KOMPLIKUJÍCÍ LÉČBU
SEKUNDÁRNÍHO LYMFEDÉMU
149
Chvála V., Trapková L.: EMOČNÍ POLE RODINY A SOMATIZACE
149
Janáčková L.: INTIMNÍ CHIRURGIE. JE VELIKOST PENISU SKUTEČNĚ DŮLEŽITÁ?
151
Tondlová H.: ÚZDRAVNÁ MOC ODPUŠTĚNÍ
152
Politika, koncepce
154
Baštecký J., Boleloucký Z.: TŘICET ROKŮ ČINNOSTI PSYCHOSOMATICKÉ SEKCE
PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS (text celý)
154
Praxe
158
Z. Mařatka: FUNKČNÍ TRÁVICÍ PORUCHY Z HLEDISKA PSYCHOSOMATICKY
ORIENTOVANÉHO GASTROENTEROLOGA (text celý)
Teorie
158
164
Irmiš F.: EMOCE A RŮZNÉ REAKCE V AUTONOMNÍM NERVOVÉM SYSTÉMU (text
celý)
164
Nabídky
Seminář na téma psychospirituální krize
170
170
Psych&Som,IV.roč.,2006, č.4, str.119
PEER-REVIEW BOARD
DOC. PHDR.KAREL BALCAR, PHD.
PHDR.BOHUMILA BAŠTECKÁ
DOC. PHDR.MARCELA BENDOVÁ, PHD.
DOC.MUDR. JIŘÍ BERAN. CSC.
DOC.MUDR.MARTIN BOJAR, CSC.
MUDR.RADKIN HONZÁK, CSC.
PROF. RNDR. STANISLAV KOMÁREK, PHD.
PROF.MUDR.ZDENĚK MAŘATKA,DRCS
DOC.PHDR.MICHAL MIOVSKÝ, PHD.
PROF.PHDR.STAN.
KRATOCHVÍL, CSC.
PROF.MUDR.MILOSLAV KUKLETA, CSC.
MUDR.PHDR.JIŘÍ PONĚŠICKÝ, PHD.
MUDR.JIŘÍ ŠAVLÍK, CSC.
DOC.MUDR.JIŘÍ ŠIMEK, CSC.
REDAKČNÍ RADA
MUDR.VLADISLAV CHVÁLA
MUDR.RADKIN HONZÁK, CSC.
PHDR.LUDMILA TRAPKOVÁ
MGR.PETR MOOS
MGR.JAN KNOP
MUDR.PHDR.JAN PONĚŠICKÝ, PHD.
DOC.MUDR.JIŘÍ ŠIMEK, CSC.
DOC.MUDR.JIŘÍ BERAN, CSC.
REDAKCE
SKT LIBEREC
JÁCHYMOVSKÁ 385
46010 LIBEREC 10
TEL.:485151398
E-MAIL: [email protected]
REGISTRACE WEBARCHIV NÁRODNÍ KNIHOVNY ČR WWW.WEBARCHIV.CZ
TOTO ODBORNÉ MÉDIUM JE NEZÁVISLÉ NA FARMACEUTICKÉM PRŮMYSLU
120
EDITORAL
Chvála,V.: PROSTOR PRO EMOCE
Čtvrté číslo Psych@Somu, internetového bulletinu psychosomatické medicíny,
vychází v tomto roce u příležitosti 11.celostátní konference psychosomatické
medicíny v Liberci s tématem Emoce a nemoc. Proto je jeho obsah ve
službách našeho setkání. Výtisk dostávají do ruky účastníci konference místo
programu. Převážnou část textů tvoří abstrakta jednotlivých sdělení, vložen je
aktualizovaný program konference. Některé přednášky uvádíme v plném
rozsahu již v tomto čísle, jiné, pokud je přednášející dodají, mohou vyjít
v některém z dalších vydání. Jako obyčejně zůstává elektronická podoba
bulletinu trvale vystavena na internetových stránkách http://www.lirtaps.cz/,
kde se nachází i kompletní sada dosud vydaných čísel. Víme, že si kolegové
nacházejí cestu k psychosomatické medicíně v různém období svého
odborného růstu a pak mohou zdroje snadno najít na jednom místě. Jde
především o články z praxe, kasuistiky a teorii psychosomatické medicíny,
které se nedostává v jiných českých odborných médiích dostatek prostoru.
Tištěné číslo může sloužit také jako propagace v případě, že budete chtít
některého ze svých kolegů povzbudit, aby se vydal také touto cestou. Naši
čtenáři vědí, že si držíme nezávislost na podnikatelích ve zdravotnictví,
především na farmaceutických firmách, a zdá se, že tento trend je ve světě
stále více ceněn. Stejným způsobem je organizována naše konference.
Znamená to sice méně pohodlí, méně prostředků na práci, která nás zajímá,
méně křídy do tištěných publikací, ale větší svobodu. Bohužel to také
znamená méně času na výzkumné práce a na pilování odborných publikací, i
když není pochyb, že právě psychosomatická klientela skýtá svou odolností
vůči obvyklým léčebným postupům skvělou příležitost ke zkoumání. Občas se
najdou finanční prostředky i u jiných podnikatelů, tato konference je pro
účastníky o něco levnější díky podpoře nadace PRECIOZY,a.s., která
rozhodně neměla v úmyslu ovlivňovat obsah odborných prací, když vyrábí
především bižuterii.
Možná se mnou budete souhlasit, že je stále zřejmější, že se
z psychosomatické medicíny nestane v dohledné době v českých a
moravských zdravotnických zařízeních převažující způsob myšlení. Buďme
rádi, že se občas můžeme sejít v přátelském prostředí k výměně zkušeností z
naši práce s obtížnou klientelou, kterou nazýváme možná špatně
psychosomatickými pacienty i když víme, že není nemoci, není pacienta, který
by nebyl v menší či větší míře „psychosomatický“, jak jsme si zvykli zkracovat
onen proklamovaný bio-psycho-socio-duchovní pohled na pacienta a jeho
stonání. Na cestu za tímto nesnadným způsobem vidění a chápání světa jsme
se vydali sami z vlastní vůle, nemá smysl ostatní stále znovu pobízet, že by
bylo lepší se na to dívat také tak. I když vidíme, že v sousedních zemích je to
jiné, že tam jsou věci dál a tušíme, že psychosomatika nemusí být jen na okraj
odstrčeným a trpěným oborem. Přes všechny rozdíly, které nelze přehlédnout,
jako je množství psychosomatických lůžek, klinik, docentů a profesorů
habilitovaných v oblasti psychosomatické medicíny, možná na tom nejsme
zase tak zle. Nemáme sice podporu shora, ale na 250 stálých zájemců o tuto
speciální oblast, kteří se vzdělávají, pracují s klientelou, nebo prostě jen fandí,
to není zase tak málo. Nemáme moc změnit ostatní, můžeme ale svobodně
nakládat sami se sebou, rozvíjet své vidění světa. Máme dostatek pacientů,
kteří hledají pomoc a v běžných ordinacích ji nenacházejí. Zdravotnický
systém nás neumí využívat, ale každý jsme se svým pacientem vydáván
znovu a znovu zkouškám odvahy, tvořivosti a poctivosti, ve kterých nám stejně
žádný ministerský výnos nepomůže. Možná jsme v očích ostatních kolegů
podivíni, kteří si zbytečně komplikují život, ale přiznejme si- nás to baví.
Zvolili jsme v tomto roce záměrně téma Emocí a nemocí, kterému se
v minulém roce věnovalo významné setkání členů Německého kolegia pro
psychosomatiku (DKPM) v Drážďanech. Náš program ani zdaleka nepokrývá
všechny možnosti, které téma emocí v medicíně nabízí a které probrali ve
svých přednáškách a dílnách naši němečtí kolegové. Dali jsme dohromady to,
co skýtá naše současná česká medicínská obec. Možná, že to k inspiraci a
k vytvoření pracovní přátelské atmosféry bude stačit. Uvidíme. Našim
úmyslem není zahltit posluchače čísly statistik a ohromit výsledky rafinovaných
výzkumů. Emoce jsou tím nejlidštějším projevem všech účastníků toho
složitého chaotického živlu, kterému říkáme zdravotnický systém. Chceme na
ně ukázat a říci: jsou tady, mají významný vliv na chování pacientů i
zdravotníků, na zdraví a nemoc, možná větší než si umíme představit. Nejsou
jen našimi nepřáteli, když nás zrazují tváří v tvář zoufalství umírajícího, mohou
být i tím nejlepším pomocníkem, když si dovolíme se jimi nechat vést na
křehké půdě vztahu s nemocným. Není pochyb o tom, že to vyžaduje zralost,
zkušenost a otevřenost, které se nedá ve škole naučit, získáváme ji jen
v každodenním kontaktu s nemocnými lidmi. A to nejspíš tehdy, kdy se jim
(emocím ani lidem) nezavíráme do slupky pouhé profesionality. Mnoho témat
se nedostane ke slovu, ale jedno by nám nemělo uniknout: je to citlivé téma
sexuality pacientů. Co více by mělo souviset s emocemi, než intimita člověka
ve vztahu k druhým lidem. Jak je to se sexualitou v ordinacích? Měl Freudův
žák Wilhelm Reich pravdu, když tvrdil, že většina nemocných v jeho ordinaci
stoná nedostatkem sexuálního života? Za jakých okolností se může terapeut
pacienta dotýkat a kdy je to nepřijatelné? Umíme se bránit zneužívání a
nezneužívat? To a mnohé další otázky budeme moci ve dnech konference
v Liberci prodiskutovat. Kéž by se nám to dařilo a posílilo nás to na další
cestě.
V Liberci 4.9.2006
mailto:[email protected]
122
AKCE,
KURZY, SEMINÁŘE
KONFERENCE PSYCHOSOMATICKÉ
MEDICÍNY V LIBERCI EMOCE A
NEMOC 21.9.-23.9.2006
přihlášeno celkem
164
žen
118
mužů
účastníci dle titulů
(Když identifikace dle
oborů nebyla možná)
46
7x bez, 7x Bc., 3x prof., 6x Doc., 3x ing., 29x Mgr., 84x MUDr., 22x PhDr.,
6x CSc.
ABSTRAKTA PŘEDNÁŠEK
Mařatka Z: FUNKČNÍ TRÁVICÍ PORUCHY
Z HLEDISKA PSYCHOSOMATICKY
ORIENTOVANÉHO GASTROENTEROLOGA
Východiskem našich studií byla sestava nemocnice Na Bulovce z období 1957- 1968, kde
mezi 11.756 nemocnými s chorobami trávicího ústrojí činil podíl funkčních poruch 36%. Na
jejím základě byla vytvořena klasifikace funkčních trávicích poruch, poznatky z ní vyplývající
byly v následujících letech uveřejňovány v tisku domácím i zahraničním a shrnuty r. 1999.
V roce 1980 zahájila mezinárodní skupina v Římě spolupráci v tomto oboru, která vyústila
v roce 1999 v tv. Římských kritériích. Jejich závěry potvrzují naši klasifikaci, ale vzbuzují
i kritické připomínky, které dále uvedeme...
Kontakt: [email protected]
Text celé přednášky je otištěn v oddíle „Teorie“
Chromý K.: ZÁHADY SOMATIZACE A
SOMATOFORMNÍCH PORUCH
Jde o nejčastější a nejnákladnější psychiatrickou diagnózu v klientele praktického lékaře,
která je přes intenzívní zkoumání spojena s řadou nejasností. Pojem somatizace má několik
významů, které nejsou rozlišovány, somatoformní poruchy je patrně nejčastěji kritizovanou
skupinou diagnóz v současných klasifikacích zejména kvůli definicím v praxi těžko
použitelným, Velmi málo jasné jsou i představy o etiopatogenezi, které aktuálně nejčastěji
vycházejí z teorie připoutání, alexitymické hypotézy, z neuroimunologických domněnek a
jejich kombinací.
O autorovi: prof.MUDr.Karel Chromý,CSc. pracuje v oboru psychiatrie. Začínal jako
sekundární lékař v Liberci, krátce ve VÚPs Praha, většinu života pedagogický pracovník
IPVZ (katedra psychiatrie), Odborné zájmy: dříve sociologie duševních poruch, nyní
somatoformní poruchy.
Honzák R.: EMOCE JSOU NEMOCE
Toto je heslo z ENCYCLOPEDIA BRITANICA:
Emotions are typically conscious phenomena; yet they typically involve more pervasive
bodily manifestations than other conscious states; they vary along a number of dimensions:
intensity, type and range of intentional objects, etc.;
they are reputed to be antagonists of rationality; but also they play an indispensable role in
determining the quality of life; they contribute crucially to defining our ends and priorities;
they play a crucial role in the regulation of social life; they protect us from an excessively
slavish devotion to narrow conceptions of rationality; they have a central place in moral
education and the moral life.
PŘESTO:
Medicína založená na důkazech (EBM) vyčlenila emocím, navíc jen emocím patickým,
nevelkou plochu v psychiatrii, jinak jsou pro ni jevem efemérním, a to navzdory empirickým
poznatkům shromažďovaným od Hippokrata až po studii zjišťující kardiomyopatické selhání
celkem u 19 nemocných po emočním zážitku, publikované v NEJM v únoru 2005 (excerpce
této práce byla otištěna v loňském psych@somu).
Běžný lékař se vyznačuje stejnou emoční gramotností jako laik, někdy dokonce menší,
protože v sebezáchovném pudu se proti hrozícímu riziku vyhoření vůči emocím opouzdřuje.
Úpadek emoční gramotnosti lze dobře sledovat v globalizujících se zemích třetího světa,
v nichž pestrý kaleidoskop emočních projevů popisovaných s entomologickou vášní
dřívějšími sběrateli kuriozit nabývá šedé a úmorné jednotvárnosti depresí a somatizačních
poruch (Kirmayer).
Přitom právě nejnovější výzkumy a výsledky sofistikovaných zobrazovacích metod
zachycující projekce „bolestivých“ emocí do stejných oblastí mozku (frontoorbitální kortex,
gyrus cinguli, insula), do kterých se promítá reálná tělesná bolest, nálezy zvýšené
koncentrace polypeptidu označovaného jako „substance P“ u depresí a PTSD, by mohly
pomoci překlenout dualistické postoje a mohly by tak dát emocím adekvátní postavení výše
než dosud zaujímají ve folklóru (Botvinick, Geracioti).
Průlom emocí do „témat, která je třeba brát vážně“ by mohly představovat práce
Pankseppovy skupiny prokazující pomocí imunochemických metod (microarray) společný
fylogenetický mechanismus emocí, především působením na expresi genů fos (přeloženo do
češtiny a do praxe: vědecký důkaz toho, že zvířata se umějí smát). (Je smutné, že i mezi
psychosomatiky je poměrně málo známá práce Normana Cousinse: The Anatomy of Illness
z 50. let minulého století, ilustrující věrohodně české úsloví: veselá mysl – půl zdraví.)
Přední představitelé psychologů rovněž žalují na skutečnost, že nůžky mezi vědeckým a
praktickým přístupem k emocím se neustále rozevírají, přestože psychologie by měla více
124
přihlížet k autentickému vnitřnímu světu svých klientů, než to umí vědecká medicína. Navíc
nemusí brát v úvahu, zda vyšší obsah nenasycených omega kyselin snižuje riziko
sebevražednosti. V praxi však vždy záleží na osobnosti psychologa, než na deklarované
doktríně; zde je třeba zalitovat skutečnosti, že sektářská zášť představitelů jednotlivých
psychoterapeutických směrů neumožnila instalovat „integrativní (eklektickou) psychoterapii“
jako jeden z uznávaných směrů. Doputoval tak ke mně pacient, jemuž hypnotizér vymítal
neúspěšně několik let jeden příznak, aniž si všimnul jeho sebedestruktivních životních
scénářů a jiný, který podrobně po čtyři roky se svým analytikem probíral oidipská traumata a
mezitím se stačil jednou oženit a dvakrát rozvést, aniž by o tom padlo slovo.
A tak asi nejblíže je nám stále Aristoteles: Tělo a duše jsou sjednocené podobně, jako je
jednotný vosk a otisk pečetidla v něm… Duše či mysl nejsou produktem fyziologických dějů
v těle, ale pravdou těla – substancí v níž tělesné stavy získávají svůj skutečný význam…
Duše se projevuje různými „schopnostmi“, nebo „částmi“ odpovídajícími biologickému vývoji.
Tyto schopnosti musí být chápány v matematickém modelu, v němž vyšší v sobě zahrnuje
nižší a musí být chápány nikoli jako aktuální fyzikální částice, ale jako aspekty, podobně jako
konkavita a konvexita…
O autorovi: MUDr. Radkin Honzák, CSc., nar. 1939; 1962 promoce na Fakultě všeobecného
lékařství UK v Praze; I. a II. atestace z psychiatrie, osvědčení o systematické psychoterapii,
osvědčení o psychosomatice, kandidátská práce na téma „psychonefrologie“;
Zaměstnavatelé: Psychiatrická katedra IPVZ, 1. LF UK v Praze, 2. LF UK v Praze, IKEM, PL
Bohnice; Klinické záliby: malá psychiatrie, deprese, úzkost, psychosomatika; Osobní záliby:
nyní dominuje vnučka.
Neradilek F.: EMOCE A BOLEST ALGEZIOLOGICKÉ ASPEKTY
Cíl sdělení: přiblížit psychosomatickým odborníkům algeziologii jako zvláštní lékařskou
disciplínu akceptující intimní vztah emoce a bolesti a podělit se o praktické zkušenosti
z dlouholeté péče o nemocné s chronickou bolestí.
1. Algeziologie se formovala do podoby zvláštní lékařské disciplíny v průběhu 2. poloviny
20. století jako reakce na neschopnost poskytovat potřebnou úlevu nemocným
s dlouhotrvající bolestí zvyklými postupy. Jejím cílem se stalo objasňování
patofyziologických mechanizmů bolesti a mezioborová spolupráce při léčbě nemocných
jako východisko pro dosažení lepší úrovně v léčbě bolesti.. Stala se jedním z prvních
oborů prosazujících multidisciplinární intervenci k překonání scientistické fragmentace
moderní medicíny, jejího disjunktivizmu a redukcionizmu.
2. Významným přínosem pro porozumění stížnosti nemocného na bolest se staly poznatky
badatelů věd o chování, které rozšířily patofyziologický pohled na bolest do komplexního
konceptuálního modelu (nocicepce, bolest, psychická reakce na bolest, bolestivé
chování), odrážejícího biopsychosociální a i posléze spirituální rozměr lidské existence.
Emoce se stala součástí definovaných klinických vzorců dvou odlišných forem bolesti –
anxiozita u bolesti akutní a deprese u bolesti chronické.
3. Profilovým algeziologickým klientem je nemocný chronickou nepotlačitelnou bolestí,
putující po mnoha pracovištích. Lékař nemůže u něho očekávat úspěch jako stavů akutní
bolesti, pokud se nedopátrá diagnostické nebo terapeutické chyby na předchozích
instancích. Oba účastnici vztahu mají mnoho důvodů k negativní emoci nejrůznějšího
druhu. Lékař se ji musí naučit ovládat, pacient by toho měl dosáhnout pod jeho vedením.
Východiskem se stává lékařovo umění ovlivnit senzorickou i afektivní komponentu
intenzity bolesti. Předpokladem je znalost klinické korelace stížnosti na bolest s nálezem
místní bolestivosti a cílené farmakologické i nefarmakologické ovlivnění jednotlivých
patofyziologických typů bolesti, včetně detekce a ovlivnění ergonomických faktorů .
Dichotomie obou postupů vede k medikalizaci, nebo naopak psychologizaci pacientova
utrpení bez naděje na úspěch.
O autorovi: nar.1939 v Přerově, absolvent vojenské větve LFKU Hradec Králové 1962, od r.
1974 lékař rehabilitačního oddělení Nemocnice v Praze 9 - Vysočanech, 1984-1990 primář
oddělení, 1991-2004 vedoucí oddělení rehabilitace a léčby bolesti, Poliklinika Prosek, Praha
9, od r. 2005 pracující důchodce. Od 1996 člen Subkatedry léčby bolesti IPVZ Praha.
Zakládající člen a první předseda Společnosti pro studium a léčbu bolesti ČLS JEP, člen
revizní komise výboru ČLS JEP, člen International Association for the Study of Pain.
Kontakt: mailto:[email protected]
Komárek S.: PROČ EMOCE ? HNUTÍ MYSLI U
ČLOVĚKA A ZVÍŘAT ANEB FILOSOFICKÝ KLID DOBŘE, EMOCE ŠPATNĚ?
Emoce (od movere - pohybovati se), po staru "hnutí mysli" jsou tím, co nás s
našimi příbuznými v živočišné říši nejvíce spojuje. Jsou to právě emoční
náboje, co dává i slovním či logickým operacím takovou zajímavost, že se na
nich aktivně podílíme a psychosomatické projevy lze chápat převážně jako
"pomocné výrazové prostředky" emocionálních hnutí. Všechny lidské kultury
emoce nějak regulují a kultivují, někdy relativně drastickým způsobem ve stylu
klasického francouzského parku. Představa "filosofického" emočního klidu
řady antických i asijských myslitelů může při nesprávném pochopení vést k
mýcení emocí vůbec, takže výsledkem je cosi ještě žalostnějšího než bedlivě
stříhaný porost - vybetonovaná plocha, v jejíž spárách je každá klíčící emoce
bedlivě vypleta či umořena emocicidem.
O autorovi:
Prof.RnDr. Stanislav Komárek,Dr. (*1958) vystudoval biologii na přírodovědecké fakultě UK v
Praze. Od roku 1983 žil v emigraci ve Vídni, pracoval zde v Přírodovědeckém muzeu, na
Ministerstvu zemědělství a posléze v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Roku 1990 se
vrátil do Prahy, kde od té doby přednáší dějiny biologie, přírodní estetiku a problematiku
souvislostí přírody a kultury zejména na Fakultě humanitních studií a Přírodovědecké fakultě
UK Praha. Kromě odborně zaměřených prací (Dějiny biologického myšlení, Lidská
přirozenost, Příroda a kultura, Mimikry, Aposematismus a příbuzné jevy, Spasení těla) a pěti
knih esejů ( Sto esejů a přírodě a společnosti, Halvou dolů, Pitevní praktikum pro pokročilé,
Mír s mloky, Leprosárium ) vydal knižně dva romány ( Oplštisova nadace, Černý domeček) i
tři sbírky básní ( Kartografie, Kaligrafie, Holografie ).
126
Vondřich I., Hájková Z.: REALITA POTLAČENÍ
V přednášce se zaměřujeme na praktický vliv potlačení emocí.
V případě somatických symptomů se někdy při jejich do hloubky jdoucího léčení odkrývá
široká škála emocí a hlubokých prožitků, které mohou stát mimo rámec terapeutické
kompetence somatického lékaře. Podobně se při práci s psychickou stránkou klienta
objevují různé tělesné prožitky či onemocnění, u kterých se běžně neočekává, že se budou
léčit v ordinaci psychologa.
Pokud při odkrytí hlubších psychologických problémů v ordinaci somatického lékaře nedojde
ke zpracování těchto obtíží psychoterapií, problém se opět uzavře, léčba nepostupuje a
zarazí se v určitém bodě.
Podobně, projeví-li se fyzické komplikace v průběhu psychoterapie, odesílá psycholog ve
většině případů klienta do péče somatického lékaře. Ten, pokud není obeznámen
s problematikou a nepovažuje psychické a somatické obtíže jen za různé projevy jednoho
stonání, léčí pacienta obvyklým způsobem. Protože ten bývá většinou potlačující, vrací
klienta v léčbě zpět a nevědomky maří výsledky dosažené v psychoterapii.
Tak dochází v obou těchto případech k cyklení či „překmitávání“ obtíží, aniž by u pacienta
docházelo k celostnímu posunu směrem ke zdraví.
Vzhledem k výše uvedenému chceme zdůraznit důležitost spolupráce psychologa a lékaře,
který rozumí klinické situaci způsobené potlačením emocí.
Našemu klinickému pozorování nejlépe vyhovují etiopatogenetická teorie Freuda a
Breurera, podle níž se mozek brání neúnosným afektům nevědomým potlačením, přičemž
negativní afekt se vybíjí v přeměněné formě, totiž v tělesném příznaku. Druhým teoretickým
základem je Heringovo pravidlo užívané v homeopatii, které nám umožní porozumět situaci,
kdy se v psychoterapeutické léčbě při dobrém vývoji objeví somatické potíže, jejichž
potlačením vznikl léčený psychický problém.
O autorech:
MUDr. Ivan Vondřich, obor léčba bolesti. Původně práce v oboru ARO, I a II atestace v
tomto oboru, funkční specializace v oboru léčba bolesti, čtyřletý výcvik v rodinné terapii v
Liberci. Zaměření na léčbu akupunkturou a homeopatií. Pracuji v nestátním zdravotnickém
zařízení PAIN s.r.o. Praha. Kontakt: mailto:[email protected]
PhDr. Zuzana Hájková, Ph.D.: psycholožka, manželský a rodinný poradce, terapeut. Pracuji
v ambulanci léčby bolesti PAIN a v Konzultačním a terapeutickém institutu Aktip v Praze.
Společně usilujeme o otevřenou spolupráci terapeuta a lékaře převážně u klientů a pacientů,
kteří se obrací na ambulanci bolesti.
Skorunka, D.: KVALITA VZTAHU MEZI
DOSPÍVAJÍCÍM A RODIČI JAKO VÝZNAMNÝ
FAKTOR ROZVOJE PSYCHOSOMATICKÝCH
PROJEVŮ
Sdělení bude zaměřeno na tři vzájemně související tématické okruhy:
1. Stručný přehled současných poznatků o problematice somatizace v dospívání.
2. Kvalita vztahu mezi dospívajícím a rodičem, převládající emoce a nenaplněné
potřeby v tomto vztahu v souvislosti s psychosomatickými potížemi.
3. Využití kombinace systemické perspektivy a narativního přístupu v terapii v dané
problematice. Možný důvod k zařazení referátu: Obsahem sdělení bude kombinace
současných poznatků z výzkumu a vlastní klinické zkušenosti doplněné kasuistikou
O autorovi:
Psychiatr, rodinný terapeut, integrující ve své psychoterapeutické práci různé modely rodinné
terapie a narativní přístupy. Působí v Hradci Králové a v Rychnově nad Kněžnou, odborný
asistent Ústavu sociálního lékařstí LF UK. Zastupuje SOFT (Společnost rodinných terapeutů
v ČR) v EFTA (Evropská asociace rodinných terapeutů)
Kryl M.: EMOCE STUDENTŮ A NEMOCI PACIENTŮ
Psychiatrická klinika Lékařské fakulty UP Olomouc
Při výuce studentů všeobecného lékařství si nelze nevšímat toho, jak frekventanti zacházejí
během stáží se svými vlastními emocemi. Obor psychiatrie je na LF UP v Olomouci
vyučován v 6-týdenních blocích přednášek, seminářů a stáží u lůžka. Ukazuje se, že
zacílení pozornosti učitele na vlastní prožívání mediků během interview s pacienty a při
referencích o nich může vést k postupnému zvýšení emoční senzitivity a empatie a tím i
k lepšímu pochopení celého kontextu pacientova příběhu. Z příležitostných pohovorů se
studenty vyplývá, že s takto vedenými stážemi se během svého studia v jiných oborech
nesetkávají, což při přihlédnutí k početní převaze zapisovaných somatických oborů a
celkovému biomedicínckému trendu v chápání nemoci naše pojetí „zážitkové“ výuky nutně
handicapuje. Otevírá se tím sice značně úzký, ale přece jen určitý prostor pro návrhy na
změny ve studijních programech, kam by měla být včleněna výuka psychosomatického či
komplexního přístupu k nemocnému, alespoň ve formě volitelných předmětů. Poněkud
paradoxní v tomto směru je skutečnost, že studenti bakalářských a magisterských oborů
fyzioterapie, kinezioterapie a léčebná rehabilitace se ve svých studijních programech
s výukou celostní medicíny a psychosomatických poruch setkávají, kdežto budoucí lékaři
nikoli.
O autorovi:
Autor je psychiatr, psychoterapeut, vedoucí pracoviště zabývajícího se léčbou neurotických,
psychosomatických a depresivních poruch na Psychiatrické klinice FN a LF Univerzity
128
Palackého v Olomouci. Priorita: skupinová psychoterapie, dále vedení výcvikových skupin.
Psychoterapeutické vzdělání: 5-letý výcvik ve skupinové psychoterapii daseinsanalyticky
orientované.
[email protected]
Stackeová D.: TĚLESNÉ SEBEPOJETÍ V KONTEXTU
PSYCHOSOMATIKY A MOŽNOSTI JEHO OVLIVNĚNÍ
Tělesné sebepojetí je v chápání vzniku psychosomatických poruch jedním z klíčových
pojmů. Hledání cest jeho ovlivnění je aktuální otázkou jak z pohledu prevence
psychosomatických poruch, tak jejich terapie. Vyučuji psychosomatiku u studentů
následného mgr.studia fyzioterapie na FTVS UK v Praze a problematika psychosomatických
vztahů v rámci pohybového aparátu je i těžištěm mé odborné práce. Vztah mezi vnímáním
těla, pohybem a emocemi je pro mě zdrojem neustálého objevování, ačkoliv navenek může
vypadat velmi jednoduše. Čití ze svalů, propriocepce, má ve vnímání našeho těla stěžejní
úlohu. Na svalovém aparátu se bezprostředně odráží náš psychický stav a cílenou
pohybovou aktivitou můžeme naši psychiku ovlivnit, proto chápání těchto souvislostí považuji
pro psychosomatiku za velmi důležité.
Ve svém příspěvku přináším informaci o pojmu tělesné sebepojetí – jeho podrobnou definici
(kognitivní, emotivní a behaviorální složka), o jeho vývoji v průběhu ontogeneze a o
možnostech jeho diagnostiky (především projekční kresba tělového schématu s praktickou
ukázkou použití v terapii). V další části příspěvku analyzuji možnosti ovlivnění tělesného
sebepojetí, a to jednak specifickými metodami jako je Alexandrova či Feldenkreisova metoda
(techniky spadající do okruhu tzv. somatopsychoterapie, tedy terapie využívající práce s
„tělem“ za účelem ovlivnění psychiky), které lze použít v klinické praxi, jednak cílenou
pohybovou aktivitou (míněno takovou aktivitou, kdy ovlivnění tělesného sebepojetí není
primárním cílem, ale je jedním z významných psychologických benefitů - tato problematika je
jedním ze stěžejních témat současné psychologie sportu). Význam změny tělesného
sebepojetí pak spočívá především v tom, že je prostředníkem změny celkového sebepojetí.
V poslední době se však stále častěji setkáváme v tomto smyslu spíše s negativním efektem
kondiční pohybové aktivity ve formě závislosti na pohybu či specifických poruch jako je např.
bigarexie u chlapců v období dospívání (obdoba mentální anorexie u dívek u chlapců
navštěvujících fitness centra, usilujících o maximalizaci svalové hmoty, často s vážnými
zdravotními důsledky). Klíč ke kořenům těchto poruch musíme hledat u motivace
k provádění takovéto pohybové aktivity, která i když bývá často velmi racionalizovaná,
nejdůležitější motivy bývají nevědomé a sahají do hlubokých vrstev osobnosti. Můžeme pak
hovořit o jakési „regresi k tělesnosti“ jako kompenzačním mechanismu, která má v takovém
případě tuto specifickou formu. Nezanedbatelným faktorem, který dává živnou půdu ke
vzniku těchto poruch u disponovaných osobností, je komerční tlak, kdy je v médiích
pohybová aktivita chápána a prezentována pouze jako prostředek ke zvýšení tělesné
atraktivity, jejíž hodnota je rovněž extrémně nadsazována.
O autorce:
Autorka příspěvku absolvovala studium fyzioterapie na FTVS UK v Praze, specializace
somatopsychoterapie, poté doktorandské studium a rigorózní řízení na téže fakultě, kdy
tématem její disertační a rigorózní práce byly psychosomatické vztahy v rámci pohybového
aparátu, a i nyní pokračuje ve vědecké práci na toto téma. Zároveň vyučuje psychosomatiku
a další příbuzné předměty (somatopsychoterapie, tělové schéma) u studentů fyzioterapie na
FTVS UK. I v soukromé praxi se věnuji poradenství v této oblasti.
Poněšický J.: EMOCE V PSYCHOTERAPII U
PSYCHOSOMATICKÝCH CHOROB
Přednáška se zabývá podmínkami úspěšně probíhajícího psychoterapeutického procesu jak
z hlediska terapeuta, tak i v subjektivním prožívání pacientem. Sleduje návaznost
jednotlivých kroků a zabývá se jejich rozdílnou strategií při léčbě pacientů s neurotickou
/konfliktní/ a strukturální /vývojovou/ psychopatologií. Jde zde o aplikaci buď
hermeneutického přístupu s jeho principem interpretace / resp. alternativního pohledu na
pacienta očima terapeuta/, nebo epigenetického přístupu s principem selektivně-autentické
odpovědi na manifestní chování – ta je tudíž i emotivní. Tato tzv. interakční forma
psychoterapie je indikována u mnoha psychosomatických pacientů s nedostatečnou
frustrační tolerancí, s deficity energického sebeohraničení a schopnosti k navazování zralých
vztahů či s deficitní emocionální introspekcí /např. u alexythymie/.
O autorovi:
MUDr PhDr Jan Poněšický, nar. 1943 v Praze, vystudoval v letech 1961-1967 medicinu na
LFKU Praha a poté dálkově psychologii na FFKU Praha. Do r. 1970 pracoval v KNsP v
Českých Budějovicích, do své emigrace v r. 1977 coby psychiatr v PL H. Beřkovice.
Absolvoval výcvik SUR ve skupi nové psychoterapii a dále psychoanalytický výcvik v CR
i v SRN. Ziskal kvalifikaci výcvikového psychoanalytika i skupinového psychoterapeuta a
vedoucího Balintovských skupin. V SRN pracoval na universitních psychoterapeutickopsychosomatických klinikách v Göttingenu a Düsseldorfu, od r. 1985 coby primář na
psychosomatické klinice v Isny, naposledy v posici vedoucího lékaře oddělení pro anorexie,
bulimie a borderline poruch osobnosti. Publikuje, vyučuje a přednáší na kongresech,
universitách i výcvikových pracovištích v CR, SRN a Rakousku. Zabývá se zejména teorií
psychoterapeutické změny v ind.i skup. psychoterapii, psychosomatikou, otázkou agrese,
ženství a mužství, a filosofií.
Šimek J.: ALEXITHYMIE, HISTORICKÝ KONCEPT?
Koncept
alexithymie
sehrál
v sedmdesátých
letech
významnou
roli
v psychosomatickém myšlení. Původně přinášel celkem srozumitelný a přijatelný výklad,
proč je tak obtížné prokazovat u psychosomatických nemocných emoční a vztahové
problémy. Také pro teorie patogeneze psychosomatických poruch přinesl pozitivní podněty.
Alexithymický pacient snáze onemocní somatickou chorobou, protože nevnímá
traumatičnost své životní situace a dlouhodobě v ní ke své škodě zůstává. Pikantní
podrobností ve vývoji názorů na alexithymii se stalo zjištění, že psychicky normální člověk je
v podstatě alexithymický, to jak mnoho rozumějí svým emocím neurotičtí pacienti je dáno
spíše slabostí jejich nervové soustavy a je to též svým způsobem artefakt psychoterapie.
V současné době můžeme rozumět alexithymii jako negativnímu pólu na dimenzi
schopnosti člověka rozumět svému emočnímu světu a být s ním v souladu. Člověk může být
v souladu se svým emočním světem i když své emoce neprojevuje, neumí je rozpoznávat a
popisovat. Naopak pacient v psychoterapii často své emoce popisuje, zdá se, že jim i
rozumí, ale svůj život neuvede s nimi do souladu. Úkolem psychoterapie pak není pouze
emoce oživovat a pomoci pacientovi, aby jim rozuměl, ale též mu pomoci aby zvládl své
úzkosti a skutečně uvedl svůj život do souladu se svým emočním vyladěním.
Již Sokrates tvrdil, že to nejhorší co se může člověku (ale i zvířeti, věci) stát, je dostat
se do sporu se svým pojmem. Z našeho hlediska to znamená dostat se do rozporu se svou
lidskou výbavou a se svým vyladěním. Již Freud definoval duševní zdraví jako schopnost
pracovat a milovat. Láska, ale i zaujatá práce, má své emoční komponenty, bez kterých je
130
obtížně představitelná. Rozvinutá alexithymie je tedy vážná porucha, která se účastní
patogeneze psychosomatických poruch a chorob tím, že nedovolí člověku aby žil v souladu
se svou lidskou výbavou.
O autorovi:
Doc.MUDr.Jiří Šimek, CSc. je internista, psychiatr s psychoanalytickým výcvikem a
filosofující lékař, nyní přednosta Ústavu pro lékařskou etiku a ošetřovatelství 3. LF UK.
Nejintenzivněji se věnoval psychosomatické medicíně v letech 1975-1985 ve Výzkumném
ústavu psychiatrickém (dnes PCP). Je spolueditor první české monografie o
psychosomatické medicíně. V současné době je též psychoterapeut psychoterapeutického
střediska Břehová v Praze 1.
Tauš L. : EMOTIVITA A SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE U
MUŽŮ
Autor zdůrazňuje mimořádný význam emocionality v lidské sexualitě. Činí tak ve formě
kasuistiky. Popisuje klienta, který se rozhodl pro určitý způsob sex. života z toho důvodu, že
to považuje pro něj za společensky významné. Přitom mu to osobnostně zcela nevyhovuje.
Dochází u něj k sexuálním selháním, které chce řešit výhradně farmakoterapií a odmítá
psychoterapeutické postupy. Po selhání v profesní kariéře a sestupu na společenském i
ekonomickém žebříčku se rozhoduje vrátit k původnímu životnímu stylu. Zjišťuje však, že
selhává i tam, kde byl dříve bez problémů. Po další intervenci u svého lékaře dochází ke
správnému náhledu na svůj problém a rozhoduje se k zásadnímu řešení spočívající
v psychoterapii kombinované s farmakoterapií.
O autorovi:
Prim.MUDr.Lumír Tauš, CSc., primař psychiatrického oddělení KNL, jehož součástí je také
sexuologie. Více než 10 let přednášel sexuologii na 3.LFUK v Praze
Fifková
H.:
SEXUALITĚ
STUD
A
ZÁBRANY
V ŽENSKÉ
Sexuologie, psychoterapie
Ve svém sdělení bych se chtěla blíže věnovat tématu studu a zábran v ženské sexualitě tak,
jak se s těmito fenomény setkávám ve své klinické praxi. Týkají se především klientek, které
řeší sexuální dysfunkce, jakými jsou poruchy dosahování orgasmu, vaginismus a
algopareunie a nízká či chybějící chuť na sex. Na příkladě kasuistik si ukážeme, jak velkou
roli tyto faktory hrají při vzniku a upevnění uvedených dysfunkcí. Budeme se též zabývat
zdroji studu a zábran – nacházíme je v individuálním vývoji, rodinné výchově, biologických
rodových determinantách či společenských stereotypech. Ukážeme si možnosti ovlivnění
v terapii.
O autorce:
Privátní ordinace, specializace na problematiku sexuálních dysfunkcí,
sexuálního zneužívání, sexuálních deviací a transsexuality. Vzdělání – lékařská fakulta UK
v Praze, atestace z psychiatrie a sexuologie, výcvik v psychoterapii typu SUR, členka
odborných společností včetně mezinárodní společnosti HBIGDA, specializující se na
problematiku gender.
Trapková L., Chvála V.: ROZDÍLY MEZI MUŽSKOU A
ŽENSKOU POTENCÍ A PŘÍZNAK V RODINĚ
Promluvíme o psychosomatických potížích jednotlivců z pozice rodinných terapeutů a
v naší přednášce budeme sledovat jeden z důležitých aspektů a zdrojů stonání v rodinách:
Význam ženské a mužské potence v životě ženy i muže, v páru a v rodině.
Pro udržení rodu a pro zachování schopnosti rozmnožovat je nezbytné podporovat
životadárnou existenci rozdílu mezi těmito dvěma potencemi a polaritami a jejich přiměřené
zastoupení a dynamickou vyváženost. Jsme přesvědčeni, že každý příznak lidského
organizmu patří do určitého vztahu nebo do určité konstelace vztahů, a to buď jen na úrovni
jedince, nebo na úrovni dvojic, anebo v trojdimenzionálním prostoru vztahů, kde v rodině je
základní jednotkou trojice matka-dítě-otec. V léčbě se vyplatí tyto úrovně odlišovat a
reflektovat je. Naše pozorování a zkušenosti rodinných terapeutů nejsou nijak v rozporu se
starobylým chápáním Jinu a Jangu ve východní medicíně a na Západě s porozuměním
významu Animy a Anima pro vývoj separace a individuace. Promýšlet a propracovávat téma
i v kontextu rodinné terapie je na místě v době, kdy se zdá, že se vede válka mezi pohlavími
o postavení ženy vedle muže, kdy se obáváme války civilizací mezi křesťanským a
muslimským světem a v době, kdy se téma na druhé straně zjednodušuje na pouhé
handrkování o sociální role mužů a žen ve výchově dětí.
Ke zdravému plnění vývojových úkolů je nutné, aby byly v rodině zastoupeny dva
jazykové mody, mužský a ženský, jejichž rozdíl umožňuje oscilace mezi oběma. Jakmile se
labilní rovnováha mezi nimi trvale poruší (krajní možnost nastává, když jedna z polarit, buď
mužská nebo ženská, v rodině úplně chybí), dochází ke stagnaci vývoje rodiny a tento stav
produkuje jako systémová vlastnost nejrůznější sestavy patologických symptomů jednoho
nebo více členů rodiny.
Na pozadí stagnace vývoje jednotlivce, páru i rodiny nalézáme významnou
systémovou vlastnost: hospodaření s mužskou a ženskou potencí v rodině. Jestliže je dítě už
v raných vývojových fázích vystavováno zmatku v tom, kdo je především nositelem mužské
a kdo ženské potence, anebo se otec projevuje feminně a matka maskulinně, jsou prožitky
mužskosti či ženskosti v rozporu s preverbálním vnímáním rodičů. Zdravý psycho-sexuální
vývoj se ztěžuje a zvyšuje se riziko vývoje poruch sexuální identity a sexuální orientace,
možná, že ještě ne v této generaci, ale v některé další.
Matka představuje princip slasti a otec princip reality. Mezi oběma principy dítě
životadárně osciluje, vztahem s matkou „brzdí“ a vztahem s otcem přidává „plyn“, takže se
dětstvím pohybuje bezpečně. Čím dříve si rodiče toto při-rozené (neboť ve shodě s tím, jak
byly oba vztahy rozdílně založeny tím, že se dítě rodí z matky ven k otci a ne naopak)
132
rozdělení vlivu na dítě vymění nebo se nevypočitatelně střídají v mužském a ženském
ohnisku rodiny, tím víc problematizují synchronizaci obou tendencí, které ve svém součtu
podporují dítě v jednom společném směru zevnitř ven.
V párové terapii se emocionálně rozbouřená situace někdy jako zázrakem zklidňuje
alespoň na takovou míru, že je možné v klidnější atmosféře pracovat, když začneme
oddělovat, co kam patří, co do mužského a co do ženského jazyka či světa, ptát se, jak to
bylo ve vztahu rodičů partnerů a zda jim současné hospodaření s mužskou a ženskou
potencí vyhovuje. Zpravidla se dostaneme k nedokončeným separacím z původních rodin a
k práci o generaci výš.
K pochopení a k nápravě poruch sexuality páru stačí jen v těch jednodušších
případech individuální sexuologická léčba a farmakoterapie. Mužská a ženská sexualita se
významně liší v sekvenci, v jaké se spontánně uvolňuje. Porucha synchronizace a vyladění
partnerů na sebe navzájem bytostně souvisí s hospodařením mužství a ženství v páru.
Ve složitějších a chronických případech psychosomatických onemocnění a
sexuálních poruch se vyplatí upravovat zároveň s individuální somatickou léčbou i před
zahájením individuální psychoterapie kontext vnější reality nemocného metodami rodinné
terapie.
O autorech:
PhDr. Ludmila Trapková pracuje jako rodinná terapeutka v ordinaci klinické psychologie
v Praze. Vyučuje rodinnou terapii. mailto:[email protected]
MUDr.Vladislav Chvála pracoval 10 let jako porodník a ženský lékař, od r. 1989
spoluzakladatel Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, jehož tým
od poloviny devadesátých let vede. Vyučuje rodinnou terapii, psychosomatiku a akupunkturu.
Společně napsali knihu Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004
Klímová H: MILOSTNÁ KULTURA SOUČASNOSTI,
ANEB KDO SE UMÍ POMAZLIT?
Poruchy příjmu potravy, různé příhody psychosomatické, potíže v navazování vztahů,
intimita jako nebezpečí, role racionality, smyslovosti a emocionality při partnerském chování,
role komunikace za pomoci přístrojů, zacházení s kojenci a batolaty resp. předávání
mateřského chování v průběhu tří generací, vztahovost zažitá v rodině vs. vztahovost jako
výkon ve škole či profesi, partnerství jako výraz bytostné části člověk vs. partnerství jako
výraz statusu, soupeření, typologie žádoucích žen a mužů, sféra veřejná- reklama, móda,
politika vs. sféra intimní ……podoby milostného chování a souvislost s poměry vnějšího
světa. Možnosti psychoterapie.
O autorce:
Mgr.Helena Klímová, výcviková skupinová analytička, psychoterapeutka, publicistka. A
třeba-li ještě, tedy třeba takto: Specializuje se na terapii transgeneračního přenosu traumatu
holocaustu. Poskytne také psychoterapii individuální i ve skupině tomu, kdo prožívá různé
potíže ve vztazích s ostatními, ve vztahu k sobě samému, s přechodem do dospělosti a pod.
Papežová H.: EMOCE A TERAPEUTI U PPP
Během mnoha let práce v oblasti poruch příjmu potravy, při kontaktech s profesionály i
zainteresovanými laiky po celém světě, jsem se často zabývala otázkou, jaké faktory
zásadně ovlivňují práci v týmu. Poznatků o emocích členů týmu je v literatuře velmi málo.
Existuje práce, která dávala úspěšnost jednotlivých center do souvislosti s oddaností a
zaujatostí vedení, schopností prosadit zájmy týmu a najít pro ně finanční prostředky.
Nekladla důraz na jednotlivé koncepční zaměření jednotek, ale na schopnost v týmu
konsistentně spolupracovat, domluvit se na pravidlech práce a ty respektovat. V mezinárodní
studii se ukázalo, že úspěch je závislý na nepřímém psychoterapeutickém čase, který sdílí
tým. Sdělení by mělo být zamyšlením nad emocemi terapeutů, jejich postupným zráním
v týmové práci a úskalími, která jsme překonávali.
O autorce:
Autorka je psychiatr a psychoterapeut, od roku 1989 se věnuji PPP, od 1998 jako vedoucí
Centra pro PPP Psychiatrické kliniky 1.LF UK a VFN (na našem otevřeném oddělení
přijímáme i ne PPP psychosomatické pacienty). Zabývám se výzkumem i výukou a
supervizí, předseda Sekce pro PPP ČLS a Svépomocné asociace pro rodiny a přátele PPP.
Roubal J.: DEPRESE – DIAGNÓZA VZTAHU
Každá emoce vylaďuje organizmus k zvládání určité situace. Co v případě deprese - jsou
emoce nemocné? Nebo i deprese plní pro organizmus a jeho okolí určitou funkci? Kdy se
deprese stává nemocí, kdy se z funkčního stavu stává psychiatrickou diagnózou a jak se to
děje? Takovéto otázky vyvstávají před terapeutem, který sám sebe přestává chránit
diagnostikováním patologie pacienta. Odpovědi na tyto otázky ovlivní terapeutův styl práce.
Uvědomuje si, že diagnózu deprese vytváří společně s pacientem. Společně ji mohou
přetvářet a nebo posilovat moc nemoci.
O autorovi:
MUDr. Jan Roubal pracuje jako psychiatr a psychoterapeut – tato svá dvě povolání chápe
jako polarity. Zajímá ho zejména uplatnění přístupu Gestalt terapie v klinické praxi. Na jedné
straně diagnostikování a obecná terapeutická doporučení a na druhé straně vztahové pojetí
terapie založené na prožitku teď a tady. S ohledem na prospěch klienta i integritu terapeuta je možné tato hlediska kombinovat nebo si musíme vybrat?
Hogenová A.: HYGIENSIS A IATREUSIS A "NEMOCI" SE POHYBOVAT NA ŽIVOTNÍ CESTĚ“
katedra OV a filosofie, UK PedF Praha
Předložený text seznamuje čtenáře s rozdílem mezi jatreusus a hygiensis, což jsou dva
přístupy k léčení nemocí. Všímá se úlohy Dasein, tj. daseinsanalýzy při vzniku a průběhu
nemocí, úlohy emocí v nalaďování se na situace. Lidská existence je zde pojata jako pohyb
na cestě (fysis). Člověk zdravý je schopen na cestě překonávat překážky. K pochopení
134
cesty (existence člověka) je třeba rozumět aristotelským pojmům jako je telos, arché,
dynamis a energeia.
Klíčová slova: hygiensis, jatreusis, fysis, existence jakožto pohyb na cestě, úloha celku
O autorce:
Doc.PhDr.Anna Hogenová se zabývá fenomenologií, vyučuje na PESF, na Husitské
teologické fakultě a na Pražské vysoké škole psychosociální. Vystudovala FF UK a FTVS
UK.
Strobachová I.: ZAUJETÍ A LHOSTEJNOST
•
Zaujetí jako možnost uchopení i porozumění, jako hloubka a snad i nebezpečí.
•
Lhostejnost jako zbavení se emoci, odkouzlení, ztráta, ale také odstup, zvážení,
zhodnocení – a tedy rovněž možnost? Ale kam uložíme, to, co jsme ztratili?
•
Je zaujatá skutečnost skutečností prožívanou „jen“ subjektivně, a je toto její
degradací? Jsme schopni vůbec jiné než zaujaté a touto zaujatostí zhodnocené
vnímavosti?
•
Časovost jako již hluboká zaujatost, jako náročnost, jako prohloubenost i tíže.
•
Tělesnost v zaujetí, zaujatá rozkoš tělesnosti.
•
Jsou doby zaujaté a lhostejné (Kirkegaard)? A ve které to době potom jsme?
Můžeme být někdy uvolněni z tohoto náročného boje?
O autorce:
Přednáším na 2.LF UK v Ústavu humanitních základů medicíny a lékařské etiky filosofii a
mám soukromou praxi orientovanou převážně na děti a psychosomatiku (tu i u dospělých).
(K filosofii, kterou jsem vystudovala jako hlavní obor, ale nemohla se jí - vzhledem k dobře
známým okolnostem - věnovat oficiálně, jsem se vrátila po listopadu. Od dob studií po
rozšíření studia na jednooborové jsem pracovala jako klinický psycholog.)
Konečný M.: JAZYKY V PSYCHOSOMATICE: OD
ANALÝZY K FENOMENOLOGII, OD
FENOMENOLOGIE K NEUROBIOLOGII (SOUHRN)
Otázka jazyků v psychosomatice je otázkou paradigmat v medicíně vůbec. Původní
karteziánské paradigma, které zrodilo moderní vědu a jemuž vděčí medicína za svůj
vyjímečný rozvoj (např. za fascinující objasnění příčin infekčních nemocí a fantastický pokrok
v jejich léčbě), bylo po tři staletí pokládáno za jediné právoplatné východisko, umožňující
vědecký pohled na člověka. Totéž co znamenaly Einsteinovy objevy týkající se času a
prostoru pro moderní fyziku, představovaly Freudovy teorie pro medicínu. Úspěchy
psychoanalýzy v oblasti léčby konverzních poruch a dissociativních stavů prolomily
karteziánské, téměř mechanistické pojímání lidského bytí. Tak jako Einsteinův „časoprostor“
omezil platnost Newtonových zákonů mechaniky na speciální podmínky, tak i Freudovo
„nevědomí“ nezrušilo biologický koncept medicíny, ale přesvědčivě prokázalo, že není
jediným platným paradigmatem. Freud i Einstein společně rozevřeli paradigma nové,
relativistické, na jehož půdorysu se začala rozvíjet psychosomatika.
Jazyk relativismu však sdílí s původním karteziánským paradigmatem neotřesitelnou víru
v lineární kauzalitu. Na základě určitých představ o prostoru a času, respektive o lidské
psychice, predikují Einsteinovy a Freudovy teorie vývoj sledovaných událostí se stejnou
neomylností jako to činili Newton či Koch a Pasteur. Podobně i původní, v klasické analýze
zakotvená psychosomatika interpretovala somatické příznaky jednoznačně na základě
nových poznatků z oblasti léčby hysterie a psychosomatické nemoci vnímala jako svého
druhu neurotické poruchy. Ale tak jako se již za života Einsteina objevily práce Plancka,
Heisenberga a dalších, kteří vystoupili se zcela novým chápáním reality v podobě kvantové
teorie a kvantové mechaniky, v nichž události nelze predikovat jinak než s pouhou
pravděpodobností, podobně již Frueodovi současníci a následovníci, počínaje
Binswangerem a Bossem, přes Frankla, Perlse a Rogerse až k systemickým terapeutům,
navrhli jiné pohledy na Self: šlo o koncepty fenomenologické a systémové, které vycházejí
z tzv. holistického, tedy celostního paradigmatu. Holistická psychosomatika nepoužívala již
expertní jazyk k pouhému interpretování symptomů, ale pohlížela z různých úhlů na celou
lidskou existenci včetně jejích sociálních souvislostí. Dávala stejný prostor pohledu pacienta
jako hypotézám terapeuta, který se z experta proměnil v průvodce nemocného, v dobrém
slova smyslu v „závislého“ pozorovatele (v kvantové mechanice platí princip neurčitosti,
podle kterého pozorovatel vždy svým pozorováním ovlivňuje průběh experimentu a
znemožňuje jednoznačně stanovit velikost všech závislých veličin).
Od šedesátých let 20. století se objevují první výsledky snah o sjednocení klasických teorií
(tedy těch, které neobsahují princip neurčitosti) a kvantové mechaniky, a stále více důkazů
potvrzuje možnost objevu tzv. „teorie všeho“. Hovoří se o deterministickém paradigmatu.
Žhavým kandidátem na sjednocující teorii v oblasti fyziky je tzv. teorie superstrun založená
na představě hmoty, kterou tvoří klubíčka energie kmitající jako struny; až ty svými vibracemi
dávají výskyt částicím s různými fyzikálními vlastnostmi. Podobně se také v psychoterapii a
psychosomatice daří původně rozdílné teorie sbližovat a toto sjednocování nachází své
potvrzení ve stále hlubších znalostech o neurobiologii, která je založena na témže
„vibračním“ paradigmatu jako teorie superstrun: nepředstavitelné množství neuronálních
okruhů kombinovaných miliardami buněk v celém mozku tvoří tzv. vnitřní rezprezentace, jež
zahrnují kognitivní, emoční i tělesnou zkušenost získanou v období raného vývoje ze
sociálních interakcí, a jejich znovuzapojováním v průběhu dalšího života, mohli bychom říci
jejich „vibrováním“, vznikají podobné psychické i somatické příznaky, jaké organismus
vytvořil v době jejich vzniku. Psychosomatika se tak ve světle neurobiologických poznatků
stává plnohodnotnou vědní disciplínou a získává místo, které jí v moderní medicíně právem
náleží.
O autorovi: MUDr. Martin Konečný (1964), vedoucí lékař Psychosomatické kliniky, Praha.
Pychiatr, certifikovaný Gestalt terapeut a rodinný terapeut v oblasti psychosomatických
poruch s funkční specializací z psychoterapie, licencovaný homeopat.. Dále se věnuje
fytoterapii (léčbě bylinami) a fyzioterapii (reflexní masáže). Studium lékařství na 1. Lékařské
fakultě v Praze dokončil v r. 1992. Po promoci začal pracovat na Onkologickém oddělení
v Plzni, psychoterapii a psychiatrii se věnuje od r. 1998. Mimo jiné pracoval na Psychiatrické
klinice Fakultní nemocnice UK v Plzni, ve Středisku pro psychoterapii a rodinnou terapii
Všeobecné fakultní nemocnice UK v Praze a v Denním stacionáři občanského sdružení
Fokus v Praze. Je autorem jedné monografie a pravidelně publikuje v odborných časopisech.
Je členem České lékařské komory, České psychiatrické společnosti, České
psychoterapeutické společnosti, Společnosti pro rodinnou terapii (SOFT), České asociace
pro Gestalt terapii, Evropské asociace pro Gestalt terapii a držitelem Evropského
psychoterapeutického certifikátu.
136
Siřínek J.: MANIFESTACE DLOUHODOBÉ PAMĚTI
V AKTUÁLNÍM PROŽÍVÁNÍ A JEJÍ TERAPEUTICKÉ
VYUŽITÍ (workshop)
Většina psychoterapeutických škol přijímá předpoklad, že osobní historie hraje klíčovou roli
v kvalitě dospělého života. Zásadní odlišnosti však panují mj. v těchto otázkách:
•
Do jaké míry jsme pod vlivem prožitých, dávno minulých zážitků a událostí? Jaká je
povaha tohoto vlivu?
•
Lze zážitkové relikty těchto událostí kontaktovat? Jakými prostředky?
•
Pokud tak učiníme, jak si počínat, aby to bylo ku prospěchu současného života a ne
ke škodě? Co je terapeutickým cílem?
Příspěvek má odpovědět na tyto otázky z pohledu Psychomotorické terapie Alberta Pessa.
(PBSP)
Pesso přijal vývojově psychopatologické paradigma (neadekvátní rané interakce, které se
internalizují, či naopak adekvátní, které se neinternalizují, negativně ovlivňují strukturu
osobnosti). Vlastní metoda PBSP (originál vycházející z autorovy původní scénografické a
choreografické erudice) syntetizuje techniky moderní „body terapie“ (microtracking,
externalizace) s aktuálními neurofyziologickými poznatky týkajícími se paměti, formativních
vlivů internalizovaných emočních významů a vědomí (jak se tyto významy bezprostředně
manifestují v aktuálním prožívání).
Teoretický příspěvek může nabídnout srozumitelný náhled na metodu a její využití. Případný
workshop pak nabízí plastický obraz metody přesahující možnosti pouhé přednášky.
Těžiště sdělení by pak spočívalo v provedení jedné ukázkové, průběžně komentované,
terapeutické procedury (tzv struktury).
O autorovi:
Jan Siřínek, Mgr. klinický psycholog narozen 1966, původním vzděláním hudebník
(vystudoval housle na konzervatoři), vzdělání v oboru: psychologie na FFUK(1990 - 95),
Diplomová práce zaměřená na Rorschachův test a analýzu písma (Bolzanova cena),
atestace z klinické psychologie (2000), odborné výcviky: Pesso Boyden System
Psychomotor (PBSP) 1998 – 2002, Intensive course in Process work - A. Mindell (USA
2005), Krizová intervence (Remedium 1998), Erickssonovská hypnoterapie (Vl. Dvořáček
1994 - 95), Další četné kurzy zaměřené na psychoterapii orientovanou na tělo (V. Dvořáček,
Brno, Y. Lucká, Praha), Dosavadní praxe: 1995 - 1997 Psycholog ve věznici Praha Pankrác,
1998 - 2001 RIAPS, lůžkové a ambulantní oddělení, 2001 založil s kolegy Dejvické
psychoterapeutické centrum (www.dpc.cz), dosud. Aktuální činnost: soukromá klinická praxe
při DPC, praktikuje systematicky PBSP ve skupinové i individuální podobě, věnuje se
propagaci metody - kromě ukázkových workshopů při DPC a na FAMU od r. 2003
pravidelně "Vyber si svůj výcvik" , akce pořádaná každoročně FOKUS Praha; Přednáší
pravidelně psychologii na FAMU, (od r. 2005), Vede kurzy psychologie písma pro veřejnost
(pravidelně od r. 2002), vyučuje na dílčí úvazek hru na housle
Pánková R.: VLIV KOŽNÍCH NEMOCÍ NA EMOCE
ÚČASTNÍKŮ 11. KONFERENCE
PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY V LIBERCI –
IKONOGRAFIE KOŽNÍCH A POHLAVNÍCH NEMOCÍ
ABSTRAKTA přednášky, která na konferenci nebude přednesena
Dermatovenerologie a psychosomatické úvahy
Zájem o současnou psychosomatickou dermatovenerologii vyvolávají:
•
vědecké poznatky o ultrastruktuře kůže, neurogenních modulacích zánětu a
psychoneuroimunologii (5,6,7,8,9,10,11,12,13)
•
klinické zkušenosti se selháváním somatických léčebných postupů (14,15,16)
•
snahy o zkvalitnění dermatovenerologické péče o nemocné (17,18,19)
•
rozvoj mezioborové spolupráce (20,21,22,23,24,25,26)
O autorce: promoce 1969 FVL UK, I., II. atestace v oboru dermatovenerologie, disertační
práce Psychické faktory v patogenezi a průběhu dermatóz – 1985, psychosomatická
ambulance 1985-dosud, ustavení Centra pro léčbu a prevenci psychosomatických poruch,
v dermatovenerologii VFN-1998, osvědčení o výcviku bálintovských skupin-1988,
osvědčení o psychosomatickém vzdělání-2005, členka: Dermatovenerologické společnosti
ČLS JEP (1970), European Academy of Dermatology and Venereology (EADV, 2002),
Psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti ČLS JEP (1976), Psychoterapeutické
společnosti ČLS JEP (1992), Společnosti psychosomatických integrací ČLS JEP (1990),
jmenována členkou Akreditační komise pro obory: dermatovenerologie a dětská
dermatovenerologie (2005), klinické záliby: psychosomatická ambulance, venerologie
Hansmanová L.: PRÁCE GYNEKOLOGA V OBLASTI
KRIZOVÉ INTERVENCE SE ZAMĚŘENÍM NA
PROBLÉMY PERINATOLOGICKÉHO CENTRA
Gynekologicko-porodnická klinika FN v Olomouci
Ve svém příspěvku bych ráda seznámila posluchače s náplní ordinace pro krizovou
intervenci a psychosomatická onemocnění na gynekologicko-porodnické klinice. Klinika je
jedním z perinatologických center, častou problematikou řešenou v poradně je narození
dítěte s VVV nebo porod mrtvého plodu či novorozence, který pro komplikace doprovázející
nezralost umírá. Do poradny pak přichází nejen matka, ale i otec dítěte a někdy prarodiče.
Dalšími klientkami jsou ženy z infertilní poradny, páry z centra pro asistovanou reprodukci a
také ženy s onkologickým onemocněním, které jsou na klinice operovány. Emoce, kterými
jsou tyto těžké okamžiky naplněny, se netýkají jen žen samotných, jejich partnerů a rodin, ale
zasahují samozřejmě i lidi pracující v pomáhajících profesích, kteří se pokoušejí podle svých
možností a schopností pacientky provázet. V dnešní době není zdaleka samozřejmostí
nabízet pomoc lidem z pomáhajících profesí, ani dostupnost supervize pro týmy pracujících
138
s tolika emocemi u klientů i mezi sebou samými. Velmi uvítám diskusi na tato témata a
zkušenosti z jiných pracovišť.
O autorce: MUDr.PhDr.Lenka Hansmanová pracuje na gynekologicko-porodnické klinice FN
Olomouc, je také odborným asistentem a vyučuje na katedře LF, na rehabilitaci a
kineziologii. Vedle gynekologie vyučuje také etiku, psychologii v oboru gyn.por. Je ve výcviku
Pesso-Boyden terapie, věnuje se psychosomatickým pacientům ve svém oboru, zvláště
pacientkám v programu IVF a na druhé straně pacientkám s maligním onemocněním.
Pelková L.: OBNOVA A ZÍSKÁVÁNÍ EMOČNÍCH
KOMPETENCÍ U PACIENTEK S PPP V RÁMCI
STACIONÁRNÍ LÉČBY
Intenzivní práce s klientkami Denního stacionáře pro poruchy příjmu potravy a možnost
sledovat jejich opakující se úzkost z každého jídla konfrontují terapeutický tým se závažností
tohoto psychosomatického symptomu. Tam, kde jiní lidé v rámci denního programu a shonu
pozorností utkví jen minimálně – tedy u jídla – je u pacientek vázáno mnohdy až sto procent
energie, pozornosti, myšlenkových aktivit a prožívání.
Nápadným je u našich pacientek vždy problém snížené schopnosti práce s vlastními
emocemi – ztráta kontroly nad nimi, obtíže s jejich otevřeným vyjadřováním, potlačování
negativních emocí, strach z emočního prožívání.
Ať již vycházíme z jakékoli teorie o příčinách vzniku a přetrvávání poruch příjmu potravy,
v terapeutické práci musíme klientkám nabízet konkrétní a pochopitelné kroky, jak lze nejen
v oblasti jídelních návyků, ale i v oblasti emoční znovu získat pocit kompetence, tedy
zvládání na dospělé úrovni. To je totiž nezbytnou součástí „životní kompetence“, tedy pocitu,
že svůj život dokáží nasměrovat, uspořádat a žít ke své spokojenosti (i bez
psychosomatických obtíží).
V rámci prezentace bude představen přehled témat skupinové terapeutické práce na DS se
zaměřením na to, jak a v čem lze podporovat emoční kompetence a rozšiřovat možnosti
emočního nasycení, vyjadřování i
kontroly. Představeny budou také
kasuistiky
dokumentující postupnou práci na obnově emočních kompetencí u pacientek v léčebném
režimu Denního stacionáře.
O autorce:
PhDr. Lucie Pelková, PhD. v roce 1992 ukončila studium jednooborové psychologie na FF
UK, v roce 2000 pak doktorandské studium (disertační práce na téma souvislostí mezi
pracovní a životní spokojeností a psychosomatickým zdravím). Klíčovou pro profesní
nasměrování byla pracovní zkušenost z osmiměsíční stáže na Klinice pro psychosomatiku
a psychoterapii v Aulendorfu (SRN).
Pracuje na Psychiatrické klinice VFN Praha – před mateřstvím v Krizovém centru a od r.
2003 na Specializované jednotce pro poruchy příjmu potravy pod vedením Doc. Papežové.
Je výcvikovou terapeutkou v katatymně – imaginativní psychoterapii a v současnosti je
členkou organizačního výboru pro 11.mezinárodní kongres KIP, který se bude konat
v červnu 2007 v Praze. Je matkou dvou dětí.
Hrachovinová T.: DEPRESE A DIABETES –
PSYCHOSOCIÁLNÍ FAKTORY
Katedra psychologie FF UK, Praha, Centrum diabetologie IKEM, Praha,
Diabetes mellitus 1. a 2.typ patří mezi chronická onemocnění, která jsou z psychosociálního
hlediska charakterizována následujícími znaky: trvalou přítomností nemoci; nezbytností
dodržovat komplexní léčebný režim; fázemi zlepšení a obdobími zhoršení nemoci, které
nelze vždy předpovídat a nemocný se jimi cítí zaskočen. DM je onemocnění, které má
z psychosociálního hlediska některé důležité charakteristiky. Především se jedná o nemoc
sice léčitelnou, ale ve své podstatě nevyléčitelnou, s rizikem akutních a pozdních komplikací,
různě rychle progredující a v některých případech vedoucí až k invaliditě nemocného a
především vyžadující dodržování řady zásad a pravidel. Samostatnou kapitolu tvoří výskyt
depresivních symptomů až depresivní poruchy a úzkostných poruch u nemocných diabetem.
Příspěvek bude rozčleněn na dvě části:
1. Výsledky studie zjišťující míru depresivity, úzkosti a úzkostnosti u nemocných diabetem
(n=213) a rozdíly mezi nemocnými muži a ženami
2. představení mezinárodní studie DAWN
Z výsledků české studie: 1.Byly nalezeny vysoce signifikantní rozdíly mezi nemocnými muži
a ženami v míře úzkostnosti (p<0,0001), aktuální úzkosti (p<0,001) a depresivity (p<0,05). 2.
Skór deprese, aktuální úzkosti a ještě více úzkostnosti byl u žen s diabetem signifikantně
vyšší než u mužů a nalezené interindividuální odchylky jsou u žen větší než u mužů. Ženy
našeho souboru prožívaly signifikantně vyšší psychický dyskomfort (měly více depresivních
projevů, větší obavy, strach a úzkost) než muži. Od nemocných mužů našeho souboru se
ženy neodlišovaly ve věku, trvání diabetu ani odolnosti vůči stresu. Naše závěry naznačují
odlišný psychologický kontext onemocnění diabetem podle pohlaví, což potvrzuje i klinická
zkušenost.
Závěr: Výsledky ukazují, že dopad diabetu jako chronického somatického onemocnění
na oblast psychického prožívání je výraznější u žen. Tyto okolnosti by bylo vhodné
zohlednit v edukaci a celkovém terapeutickém i psychoterapeutickém přístupu
k nemocným ženám. Práce o psychosociálních aspektech diabetu vznikla za podpory
VZ: MSM 0021620841
2. Studie DAWN
Diabetes Attitudes, Wishes and Needs – diabetes, přístupy, přání a potřeby
FAKTA O STUDII DAWN
Studii DAWN iniciovala společnost Novo Nordisk společně s International Diabetes
Federation a poradní skupinou vedoucích odborníků na diabetes. DAWN je největší
celosvětový průzkum psychosociálních aspektů péče o diabetiky. Studie přinesla důkazy
z mnoha států světa, které ukazují, že péče o pacienty s diabetem zaměřená pouze na
lékařské cíle, je opravdu nedostatečná a že je důležité se více zaměřit na psychosociální
oblasti péče. Bezprostředním podnětem pro vznik DAWN byla skutečnost, že více než
140
polovina osob s diabetem nedosahuje navzdory dostupnosti kvalitní léčby optimální
kompenzaci diabetu a tím odpovídající kvality života.
Kde
Studie DAWN probíhala v následujících 13 státech: v Austrálii, Dánsku, Francii, Německu,
Indii, Japonsku, Holandsku, Norsku, Polsku, Španělsku, Švédsku, Spojeném království a
Spojených státech.
Kdo
Do studie bylo zařazeno celkem 5 426 osob s diabetem. Z respondentů s diabetem 2. typu
užívalo 1 370 inzulin a 2 056 inzulin neužívalo. Na studii se podílelo také 2 194 praktických
lékařů, 1 122 zdravotních sester a 566 specialistů včetně endokrinologů a diabetologů.
Proč
•
Získat více informací o tom jak pacient přistupuje k léčbě diabetu a jak toto
onemocnění celkově ovlivňuje život pacienta
•
Prohloubit znalost postojů a odpovědností zákonodárců i samotných poskytovatelů
zdravotní péče
•
Určit oblasti pro zlepšení psychosociální léčby diabetu
•
Definovat zásadní bariéry
v celosvětovém měřítku
•
Poskytnout lékařům, zdravotním sestrám a zákonodárcům informace potřebné pro
rozhodování a rozvoj národních programů péče o diabetiky
•
Identifikovat oblasti, kde lze konstruktivně zapojit farmaceutický průmysl
a
najít
řešení
pro
účinnější
selfmanagement
Jak
Rozsáhlá kvantitativní studii proběhla formou telefonických nebo osobních rozhovorů.
Populace pacientů ve studii nebyla sice reprezentativní z hlediska skutečné incidence
v populaci, avšak byla tvořena vzorky, jež byly pro statistickou analýzu dostatečné.
Kdy
Hlavní část studie DAWN proběhla v roce 2001, dodatečný a podpůrný výzkum však stále
probíhá a jsou průběžně analyzovány, prezentovány a publikovány nové výsledky studie
DAWN.
NĚKTERÁ ZJIŠTĚNÍ STUDIE DAWN
•
Prevalence psychosociálních problémů souvisících s diabetem je velmi vysoká.
Téměř polovina pacientů ve studii DAWN uvádí špatnou duševní pohodu a zdraví.
Navíc mají nemocní velké obavy, že se jejich diabetes zhorší (u 48 % respondentů).
•
70 % lékařů považuje psychosociální problémy za významnou příčinu nedodržování
léčebného režimu, tyto problémy jsou však léčeny jen zřídka, a k odborníkům
poskytujícím psychosociální podporu odesílá pacienty méně než 10 %lékařů.
•
Studie DAWN ukázala nutnost zabývat se komunikací mezi poskytovateli zdravotní
péče a diabetiky. Dobrý vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče byl
spojen s menšími zdravotními problémy a efektivnějším selfmanagementem.
•
Jedna čtvrtina všech diabetiků uvedla neúspěšnost při zvládaní selfmanagementu.
Odhady tohoto podílu, uváděné poskytovateli zdravotní péče, byly výrazně nižší .
Podle nich dohodnutou dietu a doporučenou tělesnou aktivitu skutečně dodržuje
méně než jedna čtvrtina pacientů.
•
Téměř polovina diabetiků ze studie DAWN vnímala léčbu inzulinem jako selhání
vlastní osoby, a sebeobviňování bylo spojeno s většími obavami ze zahájení léčby
inzulinem.
•
Dvě třetiny lékařů uvádějí, že léčbu inzulinem používají jako „hrozbu“, aby pacienty
přiměli k dodržování léčebných doporučení.
•
Poskytovatelé zdravotní péče, kteří se průzkumu zúčastnili odhadují, že 20 % jejich
pacientů trpí depresemi a 60% pacientů trpí v souvislosti se svými onemocněním
stresem nebo jinými psychologickými problémy.
•
Více než polovina všech poskytovatelů zdravotní péče se domnívá, že nejsou
schopni psychosociální potřeby osob s diabetem správně vyšetřit/rozpoznat a léčit.
•
15 % poskytovatelů zdravotní péče si přeje, aby byl do týmu pečujícího o diabetika
zařazen i psycholog.
Večeřová-Procházková A.: STRES, DEPRESE A
SOMATICKÁ ONEMOCNĚNÍ Z POHLEDU
PSYCHONEURO-IMUNO-ENDOKRINOLOGIE
Katedra psychiatrie IPVZ, Praha
Práce vznikla s podporou Centra pro neuropsychiatrický výzkum traumatického stresu při
1.LF UK, Praha
Psycho-neuro-imuno-endokrinologie
je oborem, který pracuje s množstvím obtížně
vyslovitelných pojmů, s množstvím vzájemně propojených interakcí mezi množstvím
komponent, navíc její nálezy potvrzují to, co každý zkušený klinik ve své praxi běžně
pozoruje a tudíž jej nálezy tohoto oboru nepřekvapí a všeobecně se takto složité
problematice téměř každý klinik úpěnlivě vyhýbá.
Jedná se o obor, který se zabývá vzájemnými vztahy mezi nervovým, endokrinním a
imunitním systémem na straně jedné a behaviorálními výstupy na straně druhé. Nervový,
endokrinní a imunitní systém spolupracují na udržení integrity organismu zvláště při infekci,
tkáňovém poškození a stresu. V současné době se již všeobecně přijímá, že psychologický
stres a psychiatrické onemocnění mohou narušit imunitní funkce a že endokrinní systém
přispívá k biologickým změnám charakteristickým pro afektivní poruchy a schizofrenii.
U velké části depresivních pacientů se vyskytuje hypersekrece kortizolu, předpokládalo se
tedy, že funkce imunitního systému jsou u těchto pacientů potlačeny. U depresivních
pacientů je skutečně suprimována fagocytóza neutrofilů, lymfocytární proliferace po stimulaci
142
mitogenem a aktivita přirozených zabíječů. Ostatní složky buněčné imunity jsou u pacientů
s velkou depresí zvýšeny. To platí např. pro sekreci prozánětlivých cytokinů
(imunotransmiterů imunitního systému) z aktivovaných makrofágů a monocytů a zvýšenou
syntézu proteinů akutní fáze v játrech.
Zatímco se prozánětlivé cytokiny v mozku podílejí na patofyziologii deprese, zvýšení jejich
hladin v periferii může přispívat k osteoporóze, srdečním a autoimunitním nemocem, které se
s depresí často sdružují. Bylo opakovaně prokázáno, že snížení emočního stresu u
somaticky nemocných vedlo ke zlepšení vývoje onemocnění.
Když se zjistilo, že nervové a imunitní buňky mají receptory pro neurotransmittery, hormony i
cytokiny, a že cytokiny přímo působí v oblastech limbického systému a v hypotalamu,
rozběhl se výzkum, který vedl k formulaci tzv. cytokinové, neboli makrofágové hypotézy
deprese v 90.tých letech 20.stol. Spočívá v tvrzení, že aktivace makrofágů jak v krvi, tak
v mozku, (kde se mikroglie a astrocyty chovají jako makrofágy a uvolňují prozánětlivé
cytokiny), hraje klíčovou roli v rozvoji depresivního onemocnění. To podtrhuje možnost, že
deprese je poruchou, která vzniká na podkladě dysregulace imunitně endokrinní osy a
zároveň může přispívat k narušení fyzického zdraví depresivních pacientů. Dosud známé
psychoneuroimunoendokrinologické mechanizmy snadno vysvětlí nástup deprese u
somaticky nemocných osob a dokonce i tam, kde deprese a stres rozvoj somatického
onemocnění předchází. Jaký je tedy vzájemný vztah mezi emocemi, reaktivitou CNS,
endokrinním a imunitním systémem?
Organizmus člověka vyhodnocuje imunitní aktivaci navozenou infekcí či traumatem jako
stres. Periferní imunitní změny jsou nalézány i po spánkové deprivaci či psychickém stresu.
Imunitní systém má kapacitu nejen vycítit přítomnost cizorodé molekuly, ale také
komunikovat s mozkem a neuroendokrinním systémem. Tato zpětnovazební regulace mezi
imunitním a neuroendokrinním systémem je nejvýraznější ve vzestupu sekrece z hypofýzy a
nadledviny, která následuje zánět nebo infekci. Nemocní s depresí vykazují parametry
chronické zánětlivé autoimunitní aktivace, kdy rovněž dochází k produkci prozánětlivých
cytokinů v periferii (např. v endotelu). Periferní produkce cytokinů stimuluje sama o sobě
produkci prozánětlivých cytokinů v mozku.
Prozánětlivé cytokiny přímo stimulují syntézu a sekreci kortikotropin uvolňujícího hormonu
(CRH) a vazopresinu v hypothalamu. Následná aktivace osy hypotalamus-hypofýzanadledvina (HPA) je u stresových podnětů uniformní. Senzorické informace přicházejí do
komplexu amygdaly, kde jsou zpracovány a vyhodnoceny. „Strachová“ signalizace
(nebezpečí, nepříjemno) prostřednictvím hypotalamu aktivuje sympatický nervový systém a
systém HPA osy. Zvýšená produkce kortizolu facilituje adaptační fázi obecného adaptačního
syndromu, což vede k potlačení poplachové reakce. V této fázi se uplatňuje za stavu zdraví
hipokampus, který po stimulaci kortizolem HPA osu tlumí. Naopak chronický psychický stres
má za následek nadprodukci glukokortikoidů a dysfunkci hipokampu. Z toho vyplývá
nedostatečná inhibice osy HPA a dysregulace imunitních parametrů, včetně nadprodukce
prozánětlivých cytokinů.
Jelikož se ví, že k hypersekreci CRH u deprese často dochází, lze hypotetizovat, že
dysfunkce osy HPA je také částečně důsledkem zvýšeného uvolňování prozánětlivých
cytokinů v mozku. Pokusy na zvířatech je prokázáno, že intracerebrální aplikace interleukinů
potkanům vede k rozvoji syndromu nemocného chování („sickness behaviour“). Součástí
syndromu sickness behaviour je anorexie, anhedonie, poruchy kognice a paměti, ztráta
libida a poruchy spánku. Tento symptomový komplex tzv. „somatický syndrom“ pozorujeme
právě u depresivních nemocných.
Přestože se za hlavní mechanizmus účinku antidepresiv v současnosti považuje působení
genomické, je řada důkazů in vitro i in vivo, na animálních i humánních objektech, o tom, že
antidepresiva působí také jako imunomodulátory a při úspěšné léčbě dochází i k normalizaci
změn v buněčné i humorální imunitě.
Emoce a tělesné nemoce jsou propojeny přes neuro-imuno-endokrinně modulovanou
aktivitu vegetativního nervového systému a léčením poruch emocí antidepresivy lze
podstatně
vylepšit
i
tělesnou
dispozici
k úzdravě
organizmu.
Obor
neuroimunoendokrionologie se tak velmi blíží holistickému pojetí Východní medicíny, která
pokládá poruchy emoční za primární příčiny vzniku onemocnění.
O autorce:
MUDr. Alena Procházková-Večeřová, Katedra psychiatrie IPVZ, Psychiatrická ambulance v
Praze 1 se zaměřením na deprese, úzkosti, psychosomatiku a to farmakoterapii a
integrativní individuální psychoterapii, lektorka psychoterapeutického výcviku Skálova
institutu,v poslední době spolupracuje s Centrem pro neuropsychiatrický výzkum
traumatického stresu při 1.LF UK Praha l.
[email protected]
Irmiš F.: EMOCE A AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM
ANS při emocích u psychosomatických nemocí, neuróz, poruch osobnosti (odlišná reakce při
úzkostnosti a impulzivity). Možnosti fyziologické regulace. Individuální reakce při emoční
zátěži v potížích (symptom specifity), v fyziologických objektivních vyšetřeních (response
specifity) nebo jen na určitý podnět (stres specifity). Přednáška se týká měření ANS (klinické,
testy, funkčně objektivní). Obraz orgánový, celkový, konstituční, získaný (např. při stresu
nebo jiných chorobách.
O autorovi: MUDr. Felix Irmiš, CSc. Začínal v medicíně jako lékař- farmakolog v r. 1961,
později pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, tam udělal kandidaturu na téma
individuální rozdíly a EEG, dále se věnoval oblasti psychofyziologie vegetativního nervového
systému u neuróz. Dále pracoval v oblasti psychiatrické rehabilitace z hlediska vegetativní
nervové soustavy. Věnuje se psychosomatice, alternativní medicíně, homeopatii nyní jako
psychiatr se zaměřením na psychosomatiku a poruchy osobnosti, rodinné terapie u úzkostně
depresivních pacientů.
Celý příspěvek je publikován v tomto čísle v oddílu Teorie
Bob P.: DISOCIACE, EPILEPTIFORMNÍ AKTIVITA A
PSYCHOSOMATICKÉ PROCESY
Centrum pro neuropsychiatrický výzkum traumatického stresu, 1. lékařská fakulta Univerzity
Karlovy, Praha
Propojení psychického a somatického je vzhledem k filosofické tradici renesančního a
moderního evropského myšlení chápáno jako jednosměrné působení somatických procesů
na psychické děje. Opačné působení tj. psychických procesů na děje somatické zůstávalo až
donedávna mimo zorný úhel psychologického i neurovědního výzkumu. Výzkum v těchto
oblastech však zejména v posledních patnácti letech přináší celou řadu poznatků o vlivu
psychických procesů spojených s působením stresu a traumatu na somatické funkce a jejich
ovlivnění patologického procesu. Především jde o psychické procesy spojené s poruchou
integrovaných funkcí vědomí tzv. disociace. Tato obraná psychická reakce se objevuje jako
důsledek traumatického stresu, který vede k celé řadě endokrinních, imunitních a
epileptiformních patologických procesů. Stávající poznatky dokládají charakteristické
144
epileptiformní změny u traumatizovaných jedinců a to zejména v pravém i levém
temporálním laloku a v levém frontálním laloku, které mají charakter ostrých vln, hrotů, a
paroxysmálních pomalých vln bez obvyklých neurologických projevů epilepsie a to
pravděpodobně v důsledku kindlingu podmíněného opakovaným působením traumatického
stresu (Putnam, 1997, Teicher, 2003, Bob, 2003; Bob, Vymětal, 2005). Kindling (česky
rozněcování) představuje opakované elektrické dráždění v určitých neuronových dráhách,
které je schopno vyvolat epileptickou aktivitu. Toto dráždění je vyvoláno v případě tzv.
behaviorálního kindlingu opakovanou expozicí traumatických prožitků a je obdobou kindlingu
v experimentálních podmínkách, kdy dochází k vyvolání epileptické aktivity vlivem
opakované aplikace podprahového i poměrně malého elektrického impulzu v určitých
mozkových strukturách. Moderní poznatky potvrzují, že epileptická aktivita charakterizující
záchvaty je schopna produkovat celou škálu psychopatologických projevů od deprese až po
psychotické projevy a dále pak také celou škálu somatických projevů od záchvatů až
k projevům nejrůznějších interních symptomů, které vznikají jako důsledek epileptických
výbojů v autonomním nervovém systému (Roberts et al., 1992; Kanner, 2001; Baumgartner
et al., 2001; Bob et al., 2005). Pravděpodobný vztah epileptiformních procesů a disociace tak
poskytuje perspektivu jednotícího vidění některých psychopatologických a somatoformních
projevů disociace, která také z neurovědního hlediska potvrzuje klinickou zkušenost, kdy se
jako jednotící příčina rozsáhlých symptomatických projevů některých pacientů jeví iniciální
traumatizující proces spojený s disociací a porušující jednotu vědomí. Významným
důsledkem těchto poznatků z hlediska léčby je pak také poznatek, že byla v některých
případech vedle psychoterapie doložena také dobrá odpověď na antikonvulzní léčbu
(Roberts et al., 1992; Bob et al., 2005).
Poděkování:
Autor děkuje za podporu projektu Centra pro neuropsychiatrický výzkum traumatického
stresu 1M06039
Literatura:
Baumgartner, C., Lurge R,S., Leutmezer, F. (2001): Autonomic symptoms during epileptic
seizures. Epileptic Disorders 3, 103-116.
Bob, P. (2003): Dissociation and neuroscience: History and new perspectives. International
Journal of Neuroscience 113, 903-914.
Bob, P., Vymětal, J. (2005): Psychobiologické reakce na stress a trauma. Česká a slovenská
psychiatrie 101, 425-432.
Bob, P., Susta, M., Pavlat, J., Hynek, K., Raboch, J. (2005): Depression, traumatic
dissociation and epileptic-like phenomena. Neuroendocrinology Letters 26, 321-325.
Kanner, A. M. (2001): The Behavioral Aspects of Epilepsy: An Overview of Controversial
Issues, Epilepsy & Behavior 2, 8-12.
Putnam, F. (1997): Dissociation in Children and adolescents. A developmental Perspective.
The Guilford Press, London, New York.
Roberts, R.J., Gorman, L.L., Lee, G.P., Hines, M.E., Richardson, E.D., Riggle, T.A., Varney,
N.R. (1992): The phenomenology of multiple partial seizure like symptoms without
stereotyped spells: An epilepsy spectrum disorder? Epilepsy Research 13, 167-177.
Teicher, M.H., Andersen, S.L., Polcari, A., Anderson, C.M., Navalta, C.P., Kim, D.M. (2003):
The neurobiological consequences of early stress and childhood maltreatment.
Neuroscience and Biobehavioral Reviews 27(1-2), 33-44.
Hnízdil J.: PŘÍČINA CHOROBY: LÉK
Lékaři upozorňují, že problematika kloubních onemocnění nabývá charakteru
celosvětové epidemie a o současné epoše dokonce hovoří jako o epoše artrózy. Sdělení
Evropské společnosti pro studium bolesti říká, že kloubními obtížemi, bolestí hlavy a zad trpí
každý pátý Evropan. Ekonomiky jednotlivých zemí na léčbu těchto pacientů každoročně
vynakládají 34 miliard EUR. Dramatický nárůst pacientů trpících bolestmi kloubů jde ruku
v ruce i se stoupajícími náklady na jejich léčení. Vždyť jen v České republice loni přesáhly
výdaje na léky magickou hranici 50 miliard, přičemž na prvních čtyřech místech žebříčku
nejprodávanějších léků suverénně kralují právě analgetika.
Přes relativně snadnou dostupnost těch nejmodernějších diagnostických technologií
v podobě počítačové tomografie, nukleární magnetické rezonance a ultrasonografie a
pestrou nabídku vysoce účinných léků proti bolesti i revmatu a záplavu různých prostředků
takzvané kloubní výživy, počet pacientů neustále narůstá. Kde hledat příčiny tohoto stavu?
Problematika degenerativních kloubních onemocnění, artrózy, je modelovou ukázkou
zvědečtění, medikalizace dříve přirozeného lidského života.
Medicínsko-farmaceutický průmyslově-obchodní komplex to s námi myslí dobře:
neustále stupňuje tlak na vytváření nových diagnóz, aby obratem nabídnul jejich snadné
léčení - léčivy; vytváří potřebu nových vyšetření (nové a dražší přístroje) a odhaluje nové
poruchy, které pak nákladně léčí - léčivy. Analýzy prokazují, že čím více prostředků
vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocnější se cítí její občané. V letech 19661988 celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se obávají o svoje zdraví z původních 15 na 50
procent. Úplná zkáza veškerého zdraví je blízko, zachraň se kdo můžeš. Lidé žijící v zemích,
které občanům poskytují špičkovou lékařskou péči a zdravotnické informace, totiž spíše
považují svoje obtíže za nemoci, zatímco lidé žijící v horších podmínkách považují tytéž
problémy za přirozený stav.
Ideálním strašákem veřejnosti se v rukou medicínsko- farmaceutického komplexu
mimo jiné stala právě artróza. Tu je ovšem nutné především chápat jako zcela přirozený
proces stárnutí kloubů, obvykle odpovídající věku a způsobu života. Pozornost a péči lékařů
vyžaduje zpravidla tehdy, pokud jsou degenerativní změny výrazně pokročilejší a provázené
bolestí. Lidově řečeno: "je utahanej jako rumařská kobyla", nebo "je sedřenej", "život na něj
naložil, až se z toho složil", "proti věku není léku" takže k stáru takového "bolí celej člověk".
Zkrátka "co může člověk čekat na stará kolena". I odborníci jaksi pochopili že na vzniku a
rychlém rozvoji artrózy se podílí celá řada faktorů, z nichž těmi nejčastěji uváděnými jsou:
dědičnost, nadváha, chronické přetěžování kloubů, opakované úrazy a v širším měřítku
nezdravý, stresující životní styl. Ani tento součet ale nepřináší vysvětlení, proč počet
pacientů v posledních desetiletích tak hrozivě narůstá.
Vysvětlení je proto nutné hledat ve zcela pomýleném, ale zato přísně vědeckém
přístupu současné medicíny ke smyslu a významu bolesti. Matka příroda nám jí dala jako
varování před poškozením a obranu před pokračováním v sebepoškozujícím chování. A
nejen to, když člověk zpozorní, bolest mu ukáže i na příčinu. Bylo by nasnadě snažit se
bolesti rozumět a odstranit její příčiny, tedy problém kloubní bolesti řešit ještě ve fázi
funkčních obtíží, které vždy předcházejí postupnému rozvoji degenerativních změn. Neboli,
odstranit příčiny a tak vytvořit podmínky samoúzdravným procesům organizmu, aby mohly
konat. Milovníci paradoxů se dozvědí, že ze všeho nejdříve je nutno bolest tlumit, protože
zhoršuje kvalitu života. A jsou tu naše spasitelky, farmaceutické firmy. Vyrábějí léky na vše a
proti všemu, vlastně v podstatě proti všem. Pacient je spokojen, už i sám umí užívat
analgetika a antirevmatika, umí si sám o jejich předpis říci lékaři a lékař se nemusí trápit
přemýšlením a pacientovi rád vyhoví. Dividendy rostou. Téměř bezchybný svět. Budiž
pochválen předmět tržní spotřeby, dříve nazývaný lék.
Co na tom, že jenom v České republice je denně hospitalizováno pětadvacet pacientů
s krvácením ze zažívacího traktu, z toho jedenáct v přímé souvislosti s užíváním tohoto typu
146
léků. Babička říkávala: "po účinku zlá rada". Ale jejich nejhorším nežádoucím (vedlejším)
účinkem je, že potlačují bolest (ochranný signál) a dovolují tak pacientovi pokračovat ve
zcela nežádoucím přetěžování kloubů, které je tou pravou příčinou bolestivých komplikací.
Tak si to shrňme: na co si dříve babička dávala náčinek, jelikož "to přicházelo k sobě"
a tím pádem to bolelo, to je teď „syndrom bolesti" a bolest je třeba tlumit. Analgetiky,
antirevmatiky, anti anti... Bolest odejde a s ní i varování, že příčina trvá. Z poruchy se stane
choroba, která vyžaduje složitá vyšetření a alespoň dva až tři různé léky, které je nutno brát
právě proto, že se dříve braly ty předchozí léky a ony správně účinkovaly. Tyto nové léky
zhusta potlačují samoúzdravnou schopnost organizmu a přinášejí (zhusta) nežádoucí,
vedlejší účinky. A co je nežádoucí, musí pryč a nastupuje třetí generace léků.
Ale farmacie je racionální věda a nejlépe ví, že prevence je třeba. Tu nemůže nechat
na babičkách, které říkají: "jez do polosyta, pij do polopita, naplno vyjdou ti léta" nebo ".
????....", ale vezme to do vlastních rukou. Za pár korunek jsou tu potravinové přípravky, u
kterých je zvláštní jenom jedna věc: jak mohli lidé dřív žít bez nich. Tuhle myšlenku
zdravotnicko - farmaceutická reklama nezištně šíří do všech stran a nikdo se jí nevyhne. V
mozcích, vymytých již jinými reklamami se úlevně šíří jako jediné pravé učení. Pozor, lékaře
nevyjímaje.
Souvislost mezi masovým nadužíváním a iracionálním předepisováním léků proti
bolestem kloubů i prostředků kloubní výživy a dramatickým nárůstem pacientů trpících
artrózou je tímto zřejmá. A máme tu děsivý paradox na závěr: lék se stává jednou z hlavních
příčin této choroby.
Baďurová R., Boková P.: PŘÍPADOVÁ
PACIENTA S POLYMORFNÍMI OBTÍŽEMI
STUDIE
38-letý muž R.P., svobodný, SŠ vzdělání, hospitalizovaný na neurologické klinice pro
došetření polymorfních obtíží - nevýkonnost, únavnost, myalgie. Klinicky, laboratorně ani
elektrofyziologicky myopatie nebyla prokázána, neurologický nález v normě. R.P. uvádí
pálení a bolesti ve svalech, prakticky ve všech, ale zejména na končetinách kořenově i
distálně, jakoby byl stále unavený. Po ránu jsou potíže nejvýraznější, musí se "rozhýbat".
Chůze i běh jsou bez omezení, sportuje. Maximum potíží se rozvíjí poslední 4 roky, od doby,
kdy mu zemřel bratr. Po psychické stránce ho trápí po ránu pocit fyzického vyčerpání,
rozlady, časté frustrace z fyzických problémů v zaměstnání a z pocitu samoty. Chybí mu
partnerka, rodina. V současnosti žije v jedné domácnosti s matkou. Příčiny svých
somatických problémů vidí v psychice (sebevědomí), možná v poruše prokrvování a
odbourávání kyseliny močové ze svalů.
Psychologické vyšetření, při němž byly použity metody WMS, Raven, FDT, BT, ICL,
Cornell-3, pozorování a rozhovor, nepotvrdilo psychopatologickou symptomatologii.
Výkonové testy stanovily vrozenou fluidní inteligenci v pásmu nadprůměru a paměťové
schopnosti v pásmu populačního průměru. V osobnostním testu ICL byly nejsilněji
zastoupeny dimenze rysů: konformita, skromnost až poníženost, afiliace, protektivita,
odpovědnost. Z kresby je patrná nejistota, nerozhodnost, nezakotvenost, nedůvěra,
ovlivnitelnost, pasivita, oslabený smysl pro skutečnost (má myalgie x chce mít vypracovanou
svalnatou postavu) a silná zaměřenost na tělesné schéma. V kresbě též naznačeny
problémy v jemném sociálním kontaktu. R.P. má společensky příjemné vystupování, usiluje
nepůsobit agresivně. Z diagnostického pohledu jde o akcentovanou osobnost s histriónskými
a narcistickými rysy s tendencemi k dysforiím z inkongruence mezi ideálními představami a
jejich zvládáním v realitě. Vzhledem
psychosomatickou symptomatiku.
k uvedeným
skutečnostem
usuzujeme
na
Symbolika obtíží pana R.P. (bolesti svalů celého těla) leží v rovině potlačování
přirozených afektů (jejich obsah je především agresivní, sexuální), které se pojí s prožíváním
silné úzkosti z potenciálních následků agresivního chování. Tím dochází k napětí agonistické
a antagonistické muskulatury, vedoucí ke vzájemné blokádě, chronicitě a zvýšení bolesti.
Silné obrany a kompenzace stojí pana R.P. mnoho energie, čímž se zvyšuje jeho subjektivně
prožívaný pocit únavy a vyčerpání. Pokřivený obraz o sobě, jehož pravou podobou nejspíše
vnitřně pohrdá, představuje silný emoční tlak, který nemůže ve vědomé rovině zpracovat
jinak, než jej potlačit do roviny somatického příznaku, kde se stává dostatečným alibi pro
vlastní pracovní, společenskou i vztahovou nevýkonnost. Ve vztahu k ženám může jít o
prožívání ambivalentních pocitů vzhledem k impulzům, které pro něj sexuální tématika (s
ohledem na její katarzní funkci) má. Tento konflikt řeší narcistním postojem, kde nemoc
představuje opět výmluvu za ztroskotání. V případě vývoje pana R.P. usuzujeme na silný
výchovný tlak rodičovských figur.
Autorky:
Boková Petra, Mgr.: Obor: interně (doktorské studium psychologie na FF MU v Brně), výuka
na VŠ (komunikace, psychologie), externě (muzikoterapie, podpůrná terapie pro ambulantně
se léčící klienty po hospitalizaci s psychózou) Vyučuje na VŠ - oblasti psychologická
terminologie, komunikace, hudební psychologie, aktivně se věnuje muzikoterapii
hyperaktivních dětí a skupinové terapii klientů s psychózou, v současnosti v terapeutickém
výcviku – brněnský Gestalt – Dialog)
Baďurová Radmila, Mgr.: Obor: psycholog v klinice (neurologické klinice FN Brno
Bohunice) a ve výzkumu (LF MU Brno) Zabývá se psychodiagnostikou, psychosomatikou a
neuropsychologií v rámci působení na NK, prohlubuje znalosti v používání metody ROR
(IPVZ Brno), podílí se na výzkumné činnosti v oblasti delirií a demencí ve spolupráci s LF.
Zajímá se o terapie pracující s tělem (taneční terapie, bioenergetika, sanoterapie) v rámci
krátkodobých seminářů.
Baštecký J., Boleloucký Z.: TŘICET ROKŮ
ČINNOSTI PSYCHOSOMATICKÉ SEKCE
PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS
S O U H R N: V práci je podrobně popsána činnost psychosomatické sekce Psychiatrické
společnosti ČLS J. Ev. Purkyně od jejího vzniku v r. 1975 na úseku teoretickém, klinickém,
organizačním, výzkumném a výukovém. Cílem sekce je zejména prosazování
psychosomatického přístupu ve zdravotnictví a bio-psychosociálního modelu zdraví a
nemoci. Svou činnost rozvíjí sekce na mezioborovém principu.
Celý text viz oddíl Koncepce, politika
148
Bendová, M.: ÚZKOST A DEPRESE JAKO FAKTOR
KOMPLIKUJÍCÍ LÉČBU SEKUNDÁRNÍHO
LYMFEDÉMU
FN Brno a LF MU Brno
Lymfedém končetin je klasifikován (WHO, 1988) jakožto onemocnění podmiňující
psychosociální handicap nemocných. Je charakterizován jako chronické, progredující
onemocnění, které je celoživotní zátěží a postihuje pacienty jak fyzicky tak psychicky. Jde o
onemocnění vážné, které výrazně zasahuje do kvality života nemocných. Z celé řady
psychosociálních faktorů ovlivňuje nemocné především bolest v postižené končetině, obtíže
s oblékáním ( nemožnost konfekčního ošacení a obuvi, snížení aktivity doma i v zaměstnání,
narušený „body image“, omezená sociální interakce i partnerské vztahy, úzkost a deprese
různé hloubky apod. Kromě toho u nemocných s lymfedémem končetin vidíme i souběžné
psychické poruchy, nešťastné výsledky psychických obranných mechanizmů i vlivy spojené
s fází onemocnění. Vyléčení ad integrum u lymfedému neexistuje. Proto je základní nutností
při léčbě lymfedému zařadit péči o postiženou končetinu do denního režimu. Vzniklé
psychické poruchy, úzkost a deprese však velmi negativně ovlivňují tuto nutnost. Propadne-li
pacient s lymfedémem depresi a zklamání a vzdá-li svou perspektivu, dodržuje požadovaný
režim hůře a na svou účast v terapii zcela rezignuje. O postiženou končetinu se nestará a tím
se uzavírá bludný kruh. Proto je zařazení léčby psychického stavu pacienta a jeho podpory,
nezbytně nutná. Vhodná je systematická psychoterapie a tam, kde psychoterapie nestačí, je
vhodná i léčba psychofarmakologická. V současné době se spolupráce s psychoterapeutem
či psychiatrem stala nezbytnou součástí léčby nemocných s lymfedémem končetin..
O autorce: Doc.Phdr.Marcela Bendová,Ph.D., klinický psycholog.psychoterapeut, po
promoci 3 roky na Psychiatrické klinice jako klinický psycholog, od r.1968 jako klinický
psycholog na Gynekologicko porodnické klinice LF MU doposud. Zaměření mé práce:
Psychoterapie, psychosomatika, psychodiagnostika, psychoonkologie a komunikace. Od
r.2005 současně přednostka Ústavu psychologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v
Brně.
e-mail:[email protected]
Chvála V., Trapková L.:
SOMATIZACE
EMOČNÍ POLE RODINY A
Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci
Při práci s pacienty přijímanými na naše pracoviště, které se zabývá především léčbou
psychosomatických poruch, používáme již mnoho let tzv. časovou osu. Při tom se nám otvírá
pohled na nemoc v poněkud jiné perspektivě než při obvyklé anamnéze zaměřené na
jedince v ordinaci jedné odbornosti. Zorné pole se rozšiřuje na všechny členy rodiny, na
jakékoli symptomy bez ohledu na to, ke komu patří, tělesné příznaky stejně jako poruchy
chování nebo psychické symptomy zde vystupují do popředí nebo ustupují do pozadí
v dlouhé časové perspektivě. Vidíme zde vývoj několika generací rodu, slyšíme rodové mýty
o zraněních, které rodina přestála, o způsobech, jak si s tím či oním poradila, vnímáme rod
jako živý organizmus, z něhož jednotlivci čerpají svou sílu, nebo naopak mu svou vitalitu
odevzdávají.
Těžko přehlédnutelným jevem jsou období, ve kterých stoná více jednotlivců v rodině
současně nebo postupně, jako by jejich nemoci spolu nějak souvisely. Nejde dokonce ani o
běžné infekční nemoci typu spalniček, ale nemoci zcela různého druhu. Dcera těžce krvácí
po porodu, matku hospitalizují pro silnou menorhagii a babičku pro embolizaci. Jinde je
matka depresivní, dcera bulimická a otec trpí bolestmi v zádech. Některé kombinace nemocí
jsou častější, jako záchvaty žlučníkových kolik u jednoho a bolesti kloubů u druhého
z partnerů, nebo bolesti hlavy u ženy a hypertenze u muže, záchvaty ischemické choroby
srdeční u babičky, deprese a bolesti kloubů u její dcery a hypertenze s nespavostí a bolestmi
zad u jejího zetě. Pokud ještě žije dědeček, ten by vhodně spektrum rodinných nemocí
doplnil třeba rozvojem hluchoty v lepším, Parkinsonizmu v horším případě. Není na tom nic
divného, každý ze své rodiny víme, že nemoc jednoho člena zatíží ty ostatní, dosud zdravé a
ti se s tím musí nějak vyrovnat. Záleží na mnoha okolnostech, zda se tak stane za cenu
zvýšené aktivity, nebo vzniku nemoci.
Zdá se, že jsou rodiny, které snadněji vytvářejí symptomy a jiné, kde symptomy najdeme jen
vzácně i když procházejí nepochybně stejnými vývojovými úkoly. Právě tato jedinečnost ve
zvládání životních situací je jedním z důvodů, proč lze jen obtížně zkoumat jinak očividný
fakt, že lidé v rodinách stonají často pro sebe navzájem, nebo jinak řečeno pod vlivem
vzájemných interakcí. To je však, podle našeho názoru, hlavním důvodem, proč se nad
tzv.somatizací vyskytuje v literatuře tolik rozpaků. Je jasné, že individuální organizmus
vytváří jakékoli tělesné symptomy, zdroj jeho chování neleží v něm samém, ale mnohem
spíše v interakčním poli s jeho nejbližším okolím. Jednoduše řečeno, rodina na své vývojové
cestě je zdrojem emocí, v jejichž silovém poli se organizmus jedince nějak chová. Míra
autonomie rozhoduje o tom, zda bude nucen sdílet silové pole rodiny s ostatními nebo se
pokusí osamostatnit. Čím méně přímé moci ovlivnit chod věcí v rodině, tím spíše bude nucen
organizmus hledat cestu k nepřímé moci, například nemoci. Astmatické dítě vypadá
bezmocně, ale kdo v době záchvatu rozhoduje o tom, co budou rodiče dělat? Patrně platí,
že čím více lze v rodině otevřeně komunikovat o potřebách všech jejích členů, tím méně je
třeba komunikovat nepřímo, tedy například nemocemi nebo podivným chováním. (Podobně
jako tělesný symptom může rodinu ovládat drogová závislost nebo závislost na automatech
byť posedla jen jediného člena rodiny, protože na ni do-platí všichni)
Tak lze patrně mluvit o psychosomatické rodině (jak o ní psal Salvadore Minuchin), nebo o
patologickém emočním poli rodiny, které je sice těžké objektivizovat, každý ho však dobře
zná, když takovou rodinu sám navštíví. Je tam nesnesitelně, host sám může na sobě zažít
somatizaci např. bolesti hlavy a příště se raději takové návštěvě vyhne. Výzkum somatizace
by bylo třeba zaměřit na takové „emoční pole rodiny“. O jeho existenci nemáme pochyb,
když řada našich intervencí u psychosomatických poruch vede přes zásah do rodiny
rodinnou terapií nebo přes jiný druh psychoterapie zmenšením vlivu emočního pole na
nemocného jedince. Rodina při svém vývoji musí vytvářet interakční prostor, ve kterém
vzniká nutně emoční pole. V určitých obdobích je významnější, vlivnější, v jiných je klidné.
Tak už Freud popsal období mezi 6 a 12 rokem dítěte jako období latence. Je to doba, kdy
po překonání významného vývojového prahu kolem 5-6 let dojde ke zklidnění emocí a tedy
se nijak nedivíme, že také nemocí v rodině. Je-li v rodině více dětí, situace je mnohem
složitější. A ještě více komplikací nacházíme tam, kde se kolem dětí střídají v domácnosti
různí dospělí při nestabilitě partnerství rodičů. To však není důvod, proč bychom měli odvrátit
svou badatelskou pozornost od této významné stopy.
O autorovi: MUDr.Vladislav Chvála, studium LF UK v Hradci Králové 1972- 78, praxe
ženské lékařství, porodnictví 10 let, od r.1989 Středisko komplexní terapie
psychosomatických poruch v Liberci, akupunktura, rodinná terapie, člen výboru ČPS, člen
psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti ČLS JEP, člen SOFT, lektor a supervizor
rodinné terapie, certifikát o psychosomatickém vzdělání IPVZ
150
Janáčková L.: INTIMNÍ CHIRURGIE. JE VELIKOST
PENISU SKUTEČNĚ DŮLEŽITÁ?
Ústav psychologie LFMU
Pohlavní úd, latinsky penis, je často spojován s celou škálou emocí. Může být zdrojem
velkého potěšení ( nejen pro muže), ale i velkých starostí (nejen pro muže).
Většina mužů se někdy ve svém životě setkala s pocitem obav zda délka, nebo šířka jejich
penisu je dostatečná. Dodnes přetrvávají mýty o významu velikosti penisu pro pohlavní život
a v podvědomí lidí hrají rozměry pyje důležitou roli při hodnocení sexuální výkonnosti muže.
Muži mívají s velikostí svého penisu problém. Prý zpravidla touží po větším, protože jsou
přesvědčeni, že velký penis se rovná i velké radosti při sexuální aktivitě.
Odkud tedy plyne vžité přesvědčení mužů, že na velikosti záleží? K nespokojenosti
s velikostí penisu dochází především u těch, kteří v pubertě dospívali později, a tudíž se pro
svou nedostatečnou mužnost stali terčem posměchu vyspělejších spolužáků. Přestože i oni
nakonec dospěli a jejich penis dorostl běžné velikosti, pocit nejistoty v nich možná přetrvával
i nadále. Tato nejistota se mohla prohlubovat zaslechnutím nevhodné poznámky ze strany
okolí na plovárně, ve společných sprchách, na ubytovnách , na vojně. Znejištění a mnohdy i
asymetrickou pozici v páru způsobují z různých pohnutek sami ženy , shozením muže
poukazem na jeho „malý“ penis ,nebo poznámkou typu „ hm s dvaceticentimetrovým to musí
být opravdu rajc“ atd. Zvláštní roli při sebezkoumání muže hraje i falešná představa, že obří
rozměry z pornofilmu, či časopisu jsou něco jako standard.
Ve výzkumné studii u naší populace studentů LF a FF jsme zjistili běžnou délku po ztopoření
12 až 16 cm . Nelišíme se tedy výrazně od celosvětového průměru, který byl oznámen
v listopadu 2003 na Evropské konferenci o sexuálním zdraví v Istanbulu a který činí při
erekci podle posledních měření 12,9 cm.
Navzdory dobrým radám sexuologů se poměrně mnoho mužů snaží svoji mužnost ještě
zvětšit, a to i u nás. Jde dokonce i o celkem uspokojivě vybavené jedince , kteří přicházejí na
kliniky plastické chirurgie s tímto přáním. Při výběru pacientů na penoplastiku se setkáváme
s problémem PACIENT versus CHIRURG. Pacient má většinou konkrétní představu co chce,
a chirurg ví, co může udělat. Praxe ukazuje, že chirurg přistoupí k operaci, když je pacient
schopný akceptovat prodloužení v klidovém stavu maximálně o dva centimetry. Přidáváním
tukové tkáně je možné dosáhnout i zvětšení obvodu penisu, které je však jenom dočasné.
Tuk se totiž časem vstřebá. Jestliže je navíc pacient dostatečně solventní ( u nás 23000 Kč
za každou jednotlivou operaci, tedy zvětšení a prodloužení, ve státech EU přibližně 50006000 EU, ve Spojených státech 5900 dolarů) nic nebrání operaci.
Operace penisu, které mají za účel penis prodloužit, zvětšit jeho průměr, nebo obojí , se
provádějí ze dvou hlavních důvodů. Vrozená vývojová vada – mikropenis. O této poruše
mluvíme tehdy, když penis dosahuje velikosti dětského malíčku. A subjektivní pocit
nedostatečné velikosti penisu. Muž je přesvědčen, že velikost jeho penisu je nedostatečná a
očekává, že po operaci tento pocit zmizí. Třetí, zvláštní skupinu tvoří muži, kteří chtějí
vydělávat na velikosti svého penisu v pornografickém průmyslu.
Historie prodlužování penisu nabízí tyto možnosti: incize suspensorního ligamenta, uvolnění
fundiformních ligament, odpojení corpora cavernosa od ramus ischiopubicus (Kelley,Eraklis
1971), M- plastika kožní v oblasti suprapubické ( Reed 1994 China), V-Y posun (Chung
1990), Z- plastika (Gilbert 1994), dvojitá Z plastika ( Gary J. Alter 1995).
Při augmentaci byli použity goratexové implantáty (Gore), silikonové implantáty, lalok nebo
štěp z facie rectus abdominis, tukový štěp (Horton1994), koriotukový štěp, výplňové látky na
bazi kyseliny hyaluronové, silikonový gel. Jako kuriozitu je možné uvést minerální oleje a
kameny.
V současné době se mezi nejčastěji používané metody prodlužovaní řadí uvolnění
závěsného ligamenta. Nejpoužívanější metodou zvětšování je bezesporu tukový štěp do
oblasti mezi kůži a topořivá tělesa.
Mezi komplikace spojené s běžným operačním výkonem můžeme uvést také impotenci,
inkontinenci, bolest, sníženou citlivost a zmrzačení, přestože jejich procentuální zastoupení
je malé.
Zvážíme-li výsledky a možná negativa operace je zřejmé, že v motivaci pacienta
přistupujícího k operaci se setkáváme s pragmatickým přáním zlepšit vzhled versus
patologickou projekcí problémů podvědomí. K zamyšlení stojí též objektivní stav versus
stupeň důležitosti přikládané pacientem.
Operační prodloužení, zvětšení penisu ve většině případů neřeší skutečný problém pacienta.
Operatér by se měl vždy zamyslet, zda jeho pacient nepatří do rizikové skupiny, která
nebude spokojená s výsledkem operace. Mezi rizikové pacienty můžeme zařadit pacienty
s nadměrným
očekáváním,
pacient
detailista,
nerozhodný
pacient,
nevyzrálý
pacient,“důležitý „pacient, pacient s velkými obtížemi navazující kontakt a „surgiholic“
pacient.
Nespokojený pacient není dobrou reklamou operatéra ani jeho pracoviště.
„ Komerční“ prodlužování penisu není z lékařského hlediska etické.
Závěrem je nutné ještě připomenout, že průměrná délka vagíny je 10-12 centimetrů.
Největší počet nervových zakončení se nachází okolo poševního vchodu a v první třetině
pochvy. Pro sexuální uspokojení ženy tedy není velikost údu muže rozhodující.
O autorce: PhDr.Laura Janáčková Strouhalová, CSc. vystudovala FF UK v Praze obor
psychologie. Svlj studijní pobyt na 1.LF UK využila k získání kandidatury psychologických
věd. Dále pracovala jako odborný asistent FVL UK na odd.lékařské psychologie,
psychoterapie a psychosomatiky. Vyučovala zde studenty LF. V letech 2000-2004 pracovala
na Vídeňské univerzitě, kde obhájila titul Dr.phil. Nyní pracuje jako odborný asistent LF MU
v Brně.
Tondlová H.: ÚZDRAVNÁ MOC ODPUŠTĚNÍ
Ústav onkologie a pneumologie, Nová Ves pod Pleší, obl. nem. Příbram, konziliární
psychiatr, Sanatorium TOPAS, Škvorec, psychiatr
Motto: O. Wilde: „Vím jenom, že život nelze pochopit bez odpuštění a že bez
odpuštění jej nelze žít“
Všechno tělesné strádání je daleko intenzivněji vnímáno ve stavu mysli sžírající se
nemožností alespoň pomyslně se pomstít za vědomé či nevědomé křivdy od našich
známých, blízkých, křivdy společenské, neúspěchy, nedosažení cílů. Za svou dlouholetou
praxi a hlavně v paliativní medecině jsem došla k názoru, že nemožnost a neschopnost
odpuštění člověka vždy velmi svazuje, souží a bolí někdy víc než nemoc sama. V následující
kazuistice ze sanatoria Topas je ústředním bodem právě touha po odpuštění, kterého po
velkých bojích dosáhla.
F.T. – 1921-2003
Přijata do sanatoria Topas z domácí péče v listopadu 2001, nebyla schopna se o sebe
postarat. Dg.: incip. smíšená demence, ICHS, stp. IM v r. 2000, v anamneze polyneuropatie,
amauroza pravého oka a 2 roky trvající námahová dušnost, pro kterou byla odeslána na
152
diagnostický pobyt na plicní odd. Veleslavín. Zde zjištěn bronchogenní karcinom a odeslána
zpět.
RA.: Z rodiny sedláka na Moravě, ze tří dětí, bez jakékoliv zátěže.
OA: V mládí nebyla nemocná, začala studovat na KU ihned po maturitě matematickofyzikální fakultu, pro protest proti zavření vysokých škol celou válku v koncentračním táboře.
Ač oslabená, začala již na podzim v r. 1945 znovu studovat. V r. 1950 těsně před ukončením
vyjádřila dle svého přesvědčení kritiku dění kolem procesů a byla opět odsouzena, tentokrát
na 15 let vězení. Domů šla „již“ po osmi letech, s podlomeným zdravím, dostudovala až v r.
1967, ale stejně nemohla své vzdělání uplatnit. Neměla sílu založit rodinu, když viděla jak
spoluvězenkyně trpěly rozvody na dálku – málokdo z partnerů vydržel. Měla řadu
hodnotných kontaktů z doby věznění a byla navštěvována.
Stykem s těmito návštěvami jsem mohla získat objektivní informace. Pacientka těžce nesla,
že křivdy ve vězení byly od příslušníků vlastního národa. Jako věřící necítila nenávist,
posilovala se modlitbou, ale odpuštění nepřicházelo. K tomu přibyl ještě tranzitorní cca 5 dní
trvající paranoidní sy. Protože 1x týdně jsem se individuálně pacientce věnovala, také proto,
abych se poučila o cestě k odpuštění a společně jsme se modlili Otče náš, se zvláštním
důrazem na závěr „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Přímo
jsem se zeptala na její cestu k odpuštění, které se jí dlouho nedařilo, až ho dosáhla. Svoji
vyrovnanost vysvětlila tím, že prosila o schopnost odpouštět. Připomnělo mi to německého
klasika Ephraima Lessinga, v jehož díle Moudrý Nathan po ztrátě všech blízkých ztratil i víru,
plakal, hněval se a zuřil, aby nakonec prosil Boha .. „chci, jen chceš-li, abych chtěl“. Mohlo
by se tedy mínit, že věřící mají usnadněné vše - ne vždy mají schopnost odpustit. Několik
dní před smrtí začala pacientka mít velké bolesti, po konzultaci s onkologií na Pleši a
nasazením Durogesiku se zklidnila a žádala kněze, známého Františkána z Prahy. Bylo jí
vyhověno. Vedení sanatoria chtělo náklady uhradit, což bylo odmítnuto.
Pacientka zemřela několik dní po té. Ač polymorbidní, traumatizovaná životem, měla klidný
výraz, odešla ve spánku, uzdravena odpuštěním, které je volním aktem.
Snažme se i my kvalitu našeho života zlepšit alespoň snahou o odpuštění a zaměřit se na
tento postoj v jakémkoliv období života i života našich pacientů (Frankl). Je to v podstatě
možnost volby.
O autorce:
MUDr. Henrieta Tondlová, psychiatr. V r. 1963 promoce na FVL-stomatologie. Tam jsem se
setkala s psychosomatickou reakcí. Po úrazu nemožností vykonávat praxi stomatologa jsem
vystudovala všeobecné lékařství,promoce v r. 1966. Zvolila jsem obor nenáročný na
manuální zručnost. Soustavněji jsem se začala zabývat psychosomatikou díky Doc. MUDr.
Bašteckému a prim. MUDr. Šavlíkovi v r. 1981. V r. 1981 až 1990 jsem externě pracovala na
CKOIII, kde zásluhou Prof. MUDr. Andryska vznikla první integrovaná onkologickopsychiatrická ambulance v zemích tehdejší RVHP. Od r. 1991 dosud pracuji jako konziliář na
onkologii v OLÚ Nová Ves pod Pleší spolu s psycholožkou PhDr. Ságovou v týmu ředitelky
prim. MUDr. Aschermanové. Na krátký úvazek jsem dosud na železniční nemocnici. Od r.
1992 do 2004 jako primář, nyní psychiatr v gerontopsychiatrickém sanatoriu TOPAS.
POLITIKA,
KONCEPCE
Baštecký J., Boleloucký Z.: TŘICET ROKŮ
ČINNOSTI PSYCHOSOMATICKÉ SEKCE
PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS
Baštecký J. – Subkatedra soudní psychiatrie a psychologie IPVZ, Psychiatrická léčebna BohnicePraha
Boleloucký Z. – Psychiatrické a psychosomatické oddělení Nemocnice Svitavy
Máme-li dnes hodnotit více než 30 roků činnosti psychosomatické sekce,
musíme si uvědomit, že rozhodnutí tehdejšího výboru Psychiatrické
společnosti (vědecký sekretář K. Dušek / České lékařské společnosti J.Ev.
Purkyně založil komisi pro studium psychosomatiky /1974) bylo nanejvýš
prozíravé a přišlo v pravý čas. Tehdy totiž dozrávaly podmínky k prosazování
psychosomatického přístupu v československém zdravotnictví, k rozvoji
výzkumu v psychosomatické medicíně u nás a k širší aplikaci metod
psychosomatické intervence, a to i za situace, kdy psychosomatická medicíny
nebyla u nás vůbec institucionalizována a kdy zcela převládal biomedicínský
model zdraví a nemoci. Navíc rozvoji psychosomatické medicíny byly v období
utužující se normalizace kladeny ideologické překážky.
Komise se konstituovala na přelomu let 1974 a 1975, a to téměř současně
s komisí klinické psychofyziologie (jež navázala na činnost dřívější
kortikoviscerální komise) Společnosti vyšší nervové činnosti ČLS, ta se od r.
1990 nazývá Společností pro psychosomatické integrace ČLS a v jejím rámci
pracuje sekce pro neurohumorální integrace a behaviorální medicínu.
Naše komise získala později statut sekce, která měla k 31.12.1989 180 členů
z řad psychiatrů, klinických psychologů a odborníků z ostatních
biomedicínských disciplín. Získala též adresář 25 slovenských zájemců, jež
jsme občas na naše akce zvali. V r. 1990 se ustavila sekce psychosomatické a
behaviorální medicíny v rámci Slovenské internistické společnosti a současně
byl konstituován Kabinet psychosomatické a behaviorální medicíny
slovenského Institutu pro další vzdělávání lékařů v Bratislavě. Z tohoto je vidět
rozdílný přístup oproti České republice, kde Internistická společnost ČLS
zmařila funkční specializaci z psychosomatické a behaviorální medicíny,
kterou naše sekce koncipovala. Na druhé straně Psychiatrická společnosti
SLS (L. Vavrušová) zmařila konání 10. jubilejní slovensko-české
psychosomatické konference v r. 2003 a tak 10. česká konference se konala
v r. 2004 v Liberci ( V. Chvála).
Naše sekce od svého vzniku spolupracuje se Společností pro
psychosomatické integrace ČLS, se sekcí psychoterapie a rodinné terapie
Psychiatrické společnosti (nyní se Společností pro psychoterapii a rodinnou
154
terapii) a s dalšími sekcemi nepsychiatrických oborů, které postupně vznikaly
od r. 1990. Připravuje se založení Společnosti behaviorální medicíny.
Naše sekce měla vždy i vzhledem ke složení členské základny výrazně
mezioborový charakter. Je orientována převážně klinicky a v souladu s trendy
psychosomatické medicíny ve světě zaměřuje činnost svých členů na
prosazování tzv. nespecifických koncepcí psychosomatiky, zejména těch, jež
jsou psychofyziologicky orientované (včetně kortikoviscerální koncepce K.M.
Bykova a I.T. Kurcina), avšak od r. 1990 integruje koncepce, jejichž
teoretickým základem je psychoanalýza a kognitivně behaviorální terapie.
Na psychosomatické poruchy nahlížíme jako na onemocnění charakterizovaná
multifaktoriální etiologií a patogenezou (Lipowski 1986) a vycházíme z bilopsycho-sociálního modelu zdraví a nemoce G.L. Engele (1977) a ze
systémového přístupu. Bio-psycho-sociální model převzala i III. verzi
koncepce oboru psychiatrie (Janík a Dušek, 1977), jež jako první z koncepcí
klinických oborů v České republice výslovně zdůrazňuje i péči o
psychosomaticky nemocné. Model je zakotven i v současné koncepci.
Sekce se ve výzkumu orientuje jednak na kasuistiky jedna na kontrolované
klinické pokusy a zejména na studie prospektivní. Podporuje i rozvoj
mezioborových směrů, např. biobehaviorální onkologii, psychoneuroimunologii
a psychoneuroendokrinologii. Snaží se napomáhat instituticionalizaci
psychosomatické medicíny a postgraduální a pregraduální výuce.
V letech 1978 až 1980 pracovala jednotka psychosomatické lůžkové péče
v rámci interního oddělení OÚNZ Praha-západ v Třebotově (J.Šavlík). V r.
1983 byla založena obdobná jednotka v rámci interního primariátu PL Pezinok
(R. Štefanovič) a další. 1.9.1989 zahájilo činnost Středisko komplexní terapie
psychosomatických poruch a léčení bolesti původně v rámci OÚNZ Liberec
(V.Chvála). Vznikla další lůžková a poliklinická oddělení, např. RIAPs a klinika
ESET v Praze.
V r. 1983 byla zahájena činnost školících míst v psychosomatické medicíně
v rámci ILF (nyní IPVZ) pod vedením J. Bašteckého a J. Berana. Ve 23
stážích prošlo dosud 150 lékařů různých oborů. Bohatou výukovou činnost
pořádá i Středisko komplexní terapie a další isntituce.
Konečně z řad členů sekce se ustavil i autorský kolektiv nomografie
Psychosomatická medicína (editoři: J. Baštecký, J. Šavlík, a J. Šimek), jež
vyšla v nakladatelství AVICENUM-GRADA v Praze r. 1993.
Od svého vzniku připravuje sekce program 18 vědeckých schůzí psychiatrické
společnosti, samostatně uspořádala 35 vědeckých schůzí sekce a dalších
několik schůzí společně s jinými lékařskými společnostmi. Poslední z nich se
konala v Liberci v r. 2004 (koordinátor V. Chvála). Publikoval o ní J. Baštecký
(2004).
Nemalou zásluhou sekce je i ta skutečnost, že se jí v období utužující se
normalizace podařilo vyjmout psychosomatickou medicínu z oblastí, jež byly
terčem ideologické kritiky (Boleloucký a Baštecký 1976).
Sekci se však dosud nepodařilo zapojit se do činnosti mezinárodních
společností, např. Mezinárodní společnosti psychosomatické medicíny a
Mezinárodní společnosti behaviorální medicíny, i když někteří její členové se
jejich mezinárodních konferencí účastnili, anebo jsou i jejich zakládajícími
členy. Česká pracovní skupina pro biobehaviorální onkologii byla v r. 1984
přijata do Evropské pracovní skupiny pro psychosomatický výzkum zhoubných
nádorů a zapojila se v r. 1988 do jejího mezinárodního výzkumného projektu.
Autor tohoto sdělení byl v r. 1984 v Kyjevě zvolen členem její vědecké rady a
dalšími řádnými členy se stali Z. Boleloucký a H. Tondlová.
Výsledky činnosti psychosomatické sekce za posledních 30 roků.
Ty lze shrnout:
1. V návaznosti na tradice průkopníků psychosomatické medicíny
v Československu (např. L. Haškovec, O. Janata, Z. Macek, Z. Mařatka,
J. Roubíček, J. Šráček, M. Velek, M. Vojtěcovský, M. Zapletálek, V.
Zikmund a další) prosazovala sekce psychosomatický přístup do
myšlení zdravotníků a do zdravotnické praxe, zejména na úseku
primární péče.
2. Sekce podnítila činnosti neformálních pracovních skupin věnujících se
klinické aplikaci psychosomatické medicíny a tím připravovala půdu pro
její institucionalizaci.
Vznikla zejména tato pracoviště, z nichž některá byla zmíněna výše:
oddělení socio-psychosomatické péče v Třebotě (J. Šavlík a spol.),
obdobná jednotka v rámci interního oddělení PL Pezinok (R. Štefanovič
a další), psychosomatické oddělení ve Výzkumné ústavu chorob oběhu
krevního v Bratislavě (D. Selko a další) a konečně Středisko komplexní
terapie psychosomatických poruch a léčení bolesti v Liberci (V. Chvála a
další), další jako např. psychosomatické poliklinické oddělení v Ústavu
péče o matku a dítě v Praze (P. Čepický) a poliklinická oddělení v rámci
RIAPs v Praze a na klinice ESET v Praze.
3. Sekce informovala lékaře a klinické psychology o psychosomatickém
dění u nás i
v zahraničí prostřednictví odborných akcí České a Slovenské lékařské
společnosti a jejich odborných časopisů.
4. Katedra psychiatrie ILF v Praze ve spolupráci se sekcí zahájila v r. 1982
postgraduální
stáž psychosomatické medicíny pro lékaře různých oborů a psychology.
5. Podílela se na monografii Psychosomatická medicína (1993).
6. V neposlední řadě se sekci podařilo vyjmout psychosomatické snažení
v předlistopadovém Československu z oblastí, jež byly terčem
ideologické kritiky.
7. Sekci se však nepodařilo výrazněji se zapojit do mezinárodního dění.
156
8. V posledních letech začala vydávat časopis Psychosom.
9. J. Beran inicioval na ředitelství IPVZ vydávání Osvědčení o
psychosomatickém vzdělávání pro pracovníky s delší praxí
v psychosomatické medicíně. Od r. 2005 získalo toto osvědčení 20
lékařů. Osvědčení je náhradou za tzv. funkční specializaci, která obecně
nebyla legalizována zákonem č. 95/2004 Sb.
LITERATURA:
1. Baštecký, J. Šavlík, J. Šimek. J. (Editors) Psychosomatická medicína
AVICENUM – GRADA, Praha 1993. S. 363
2. Boleloucký, Z. Baštecký, J: Některé světonázorově aspekty psychosomatiky
ČS. Psychiatrie 72, 1973, č. 1, s. 28-31
3. Engel, G.L: The need for a new medical model: a challenge for biomedicine
Science 196, 1977, č. 4286, s. 129-136
4. Lipowski, Z.J: Psychosomatic. Medicine: Past and Present (I-III)
Canad.J. Psychiat. 31, 1986, č. 1, s. 2-21
5. Šavlík J., Singer V., Valdauf K., Boleloucký Z., Baštecký J.: Návrh koncepce
sociopsychosomatické péče a model internisticko-psychosomatického lůžkového úseku Čas.
Lék. čes. 120, 1981, č. 29-30, s. 881-886
6. Koncepce oboru psychiatrie
Metodické opatření č. 11/1977 Věst. MZ ČSR
ČS . Psychiatr. 74, 1978, č. 4, s. 236-246
7. Z. č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované
způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta.
J. Baštecký – Subkatedra soudní psychiatrie a psychologie IPVZ, PL Bohnice,
Ústavní 91
181 02 Praha 8 – Bohnice
PRAXE
V této rubrice například vyšlo:
Růžička J.: Léčba dle principů „Daseins“ (5,6/2004)
Vondřich I, Hájková Z.: Co se stane když homeopatikum otevře dveře (5/2005)
Bojar M.: Umění naslouchat a místo empatie v evidence based medicíně (6/2005)
Chvála V.: Psychosomatická gynekologie a sexuologie, I-III. (1-3/2006)
Z. Mařatka: FUNKČNÍ TRÁVICÍ PORUCHY
Z HLEDISKA PSYCHOSOMATICKY
ORIENTOVANÉHO GASTROENTEROLOGA
Východiskem našich studií byla sestava nemocnice Na Bulovce z období
1957- 1968, kde mezi 11.756 nemocnými s chorobami trávicího ústrojí činil
podíl funkčních poruch 36% 1. Na jejím základě byla vytvořena klasifikace
funkčních trávicích poruch, poznatky z ní vyplývající byly v následujících letech
uveřejňovány v tisku domácím i zahraničním a shrnuty r. 1999 2. V roce 1980
zahájila mezinárodní skupina v Římě spolupráci v tomto oboru, která vyústila
v roce 1999 v tv. Římských kritériích 3. Jejich závěry potvrzují naši klasifikaci,
ale vzbuzují i kritické připomínky, které dále uvedeme.
PODSTATA FUKČNÍCH PORUCH
Termín "fukční" vzbuzuje dojem, že tyto poruchy jsou způsobeny poruchou známých
funkcí jako je sekrece, motilita, absorpce, avšak ve skutečnosti je tomu tak jen u
některých poruch vyvolaných poruchou motility (spasmus, pseudoileus).
Patofysiologie těchto poruch není až na tyto výjimky známá, uvažuje se o poruchách
endokrinních, abnormálním vnímání útrobních pocitů, potravinové nesnášenlivosti
aj. Významná je psychogeneze, neboť tito nemocní si uvědomují činnost svých
orgánů a vnímají ji jako obtíže na rozdíl od zdravých osob, které ji pocitují jen jako
fysiologické pocity hladu, sytosti, nucení na stolici. Ježto poruchy měřitelných funkcí
tvoří jen menší část patofysiologie těchto poruch, byl by pro ně výstižnější název
poruchy neorganické, regulační, tj takové, jejichž příčina je mimo orgán.
Dvojí ráz funkčních trávicích poruch
Na rozdíl od Římských kritérií, kde chorobné stavy jsou sestaveny průběžně
podle orgánů, pokládáme za vhodné rozdělit je na dvě skupiny podle toho,
zda mají převážně symptomatologii nervovou či trávicí (Tab. 1). Toto rozlišení
má zásadní význam pro terapii, protože neuro-a psychopatické poruchy (
např. globus, aerofagie, neurotické visceralgie) nejsou spojeny se sníženou
158
výkonností trávicích orgánů a nevyžadují dietní omezení ani léky zaměřené
orgánově, zatímco poruchy trávicí (např. funkční dyspepsie, funkční zácpa)
jsou skutečnými orgánovými chorobami (i když neorganickými, regulačními),.
To musí být patřičně zohledněno i v přístupu k jejich terapii, jejíž významnou
složkou je dieta a farmakoterapie.
Klasifikace funkčních trávicích poruch
Rozeznáváme poruchy psychofunkční, neuropatické a trávicí v užším slova smyslu
(" orgánové neurózy").
Poruchy psychofunkční jsou přechodné reakce následkem afektů a emocí :
Dysfagie při prudkém vzrušení, zvracení při odporném zážitku, bolest břicha při
úzkosti, nucení na stolici při trémě, průjem při úleku a strachu, nechutenství a zácpa
při depresi.
Poruchy neuropatické jsou (sub)chronické, mají endogenní případně konstituční
základ, při čemž zevní podněty působí event. jako vybavující faktory. Projevují se v
oblasti trávicího ústrojí resp. břicha, avšak nikoli typickými příznaky trávicích poruch,
nejsou závislé na stravě a trávení. Římská klasifikace je zahrnuje promiskue mezi
skutečné poruchy trávení, ačkoli jejich rozlišení je významné. Uvedeme je v pořadí
orgánů, jejichž onemocnění napodobují:
Globus hystericus je pocit cizího tělesa v jugulu, který nemá nic společného s
činností jícnu a není provázen dysfagií. Je typickým projevem úzkostného stavu.
Ruminace je atavismus fyziologický u přežvýkavců, není poruchou trávení, někdy je
vyvoláván úmyslně (mericysmus).
Aerofagie není polykání vzduchu, nýbrž neurotický tik, při němž je vzduch
podvědomě nasáván jícnem do žaludku, podobně jak to vědomě praktikují
břichomluvci a nemocní po laryngektomii.
Funkční zvracení mívá ráz hysterický není spojeno s trávicí poruchou.
Funkční vzedmutí břicha je podmíněno povolením břišní stěny při současném stahu
svalstva zádového a pánevního a nemá nic společného s meteorismem či jinou
nitrobřišní příčinou (neplynové vzedmutí břicha, proptóza 4).
Proctalgia fugax je způsobena křečí některého pánevního svalu a nesouvisí s funkcí
střeva.
Tzv. funkční nebo nespecifické bolesti břicha mohou být způsobeny buď solárním
syndromem, tj. neurózou břišních neurovegetativních pletení 5 nebo neuropatickými
visceralgiemi, způsobenými projekcí bolestivých pocitů do břicha jako u bolestí
talamických a fantomových.
K těmto stavům je možno připojit řadu příznaků, které jsou následkem úzkosti,
deprese, scestných představ, bludů, karcinofobie, hypochondrie, simulace, hysterie.
Mohou napodobovat různé trávicí příznaky, syndromy a nemoci, avšak nelze je
pokládat za funkční trávicí poruchy v pravém slova smyslu.
Vyjmenované příznaky a chorobné stavy je třeba oddělit od neorganických poruch
trávicích, nejen z důvodů teoretických, nýbrž i praktických, protože nevyžadují léčbu
dietou a léky pro úpravu trávení, nýbrž terapii psychoterapeutickou resp.
psychiatrickou. Poruchy trávicí v užším smyslu ("orgánové neurózy")
Jejich hlavní charakteristikou jsou příznaky související s poruchou
trávení, jsou většinou závislé na kvalitě a kvantitě stravy. Mohou
postihovat jakýkoli dutý orgán trávicího ústrojí, klinicky významné jsou
funkční poruchy jícnu, žaludku a střeva, s jistou reservou i žlučového
ústrojí.
Funkční poruchy žaludeční.
Hlavním a nejspornějším termínem je dyspepsie 6. Je třeba roznávat dyspepsii příznak a dyspepsii – nemoc. Příznak dyspepsie může mít příčinu funkční či
organickou. Římská kritéria definují dypepsii jako bolest nebo diskomfort v epi- a
mezogastriu. Tuto definici nepokládáme za výstižnou, protože nevhodně zdůrazňuje
lokalisaci a opomíjí vztah k trávení. Směšuje bolest a "diskomfort" (v naší
terminologii indigesci) tj. nevůli, nestravnost, tlak, plnost, předčasnou sytost, pomalé
trávení. Avšak většina nemocných dovede obě obtíže rozlišit a to přispívá ke
klasifikaci funkční dyspepsie a k terapii.
Bolest je pocit víceméně lokalisovaný, zatímco indigesci nemocní nejsou schopni
lokalisovat, používají neurčitých výrazů "je mi špatně", "mám zkažený žaludek", "bolí
mě břicho", "mám odpor k jídlu" apod. V římské definici chybí charakteristika, která
je pro dyspepsii významnější než lokalisace, totiž vztah k trávení - obtíže bývají
vázány na příjem stravy, na její složení a množství. Pojem dyspepsie je tedy jen
povšechným označením obtíží přisuzovaných horní části trávicího ústrojí.
Definice indigesce se může opírat o pocity a obtíže provázející trávení
(Tab. 2). Na rozdíl od normálního stavu, kdy zdravý člověk má
v precibální fázi hlad a apetit, při jídle pociťuje uspokojení a po jídle
příjemný pocit sytosti provázený odříhnutím přebytečného vzduchu
spolykaného při jídle, je při indigesci nechutenství, předčasná sytost a
pocit plnosti, tlaku a pomalého trávení s chybějícím nebo neuspokojivým
odříhnutím.
Dyspepsie jako nemoc
Dyspepsie – nemoc se označuje jako funkční nebo neulcerózní dyspepsie či funkční
gastropatie. Naše i římská klasifikace se shodují v tom, že existují dva základní typy,
z nichž jeden se vyznačuje příznaky ve smyslu plus (dráždivý žaludek – ulcer-like
dyspepsia) a druhý příznaky ve smyslu minus (chabý žaludek – dysmotility
dyspepsia). Dráždivý žaludek se projevuje kombinací indigesce a epigastrické
bolesti. Termín ulcer-like dyspepsia je méně vhodný, neboť bolesti napodobující
vřed jsou jen u zlomku případů, které označujeme jako pseudoulcerózní syndrom .
Chabý žaludek (dysmotility-like dyspepsia) se projevuje indigescí bez bolesti. Sem
spadají případy označované dříve jako gastroptóza, hypotonická elongace žaludku,
dolichogastrie. Často se sdružuje s funkčními obtížemi střevními a má ráz
systémové poruchy celého trávicího ústrojí (neurodigestivní astenie 7).
Funkční poruchy střevní
160
Příznaky střevních poruch jsou převážně vázány na defekaci a nemocní
je převážně vyjadřují pojmy zácpa a průjem. Odborně se tyto pojmy
většinou definují v termínech častosti vyprazdňování a hutnosti stolice,
avšak lze je nahlížet podobně jako u žaludku s ohledem na pocity
provázející defekaci 8 (Tab. 3).
Funkční střevní poruchy se v Římských kritériích shrnují do diagnózy syndrom
dráždivého střeva. Jde však o souborné označení pro několik stavů, které si zaslouží
samostatné postavení, protože se jejich diagnostika a terapie zčásti liší (viz tab. 1) :
Dráždivý tračník se projevuje bolestmi břicha a nutkavými defekacemi. Má několik
podtypů, z nichž některé maji symptomatologii tak charakteristickou, že tuto diagnózu
můžeme stanovit se značnou pravděpodobností už na základě anamnézy. Jsou to :
ranní frakcionované defekace, postprandiální defekace a tzv. debakly (občasné
koliky následované sérií naléhavých defekací s postupně řídnoucí stolicí a event.
příměsí hlenu – mukózní kolika).
Spastická zácpa se projevuje bolestmi břicha a zácpou, funkční průjem se projevuje
průjmem bez výrazných bolestí. Přirozeně existují i formy neúplné a atypické,
projevující se např. jen bolestmi břicha a nepravidelnou stolicí nebo jen flutulencí,
někdy jen záchvatovitou flatulencí. Další nemocí s typickou symptomatologií, která
v Římských kritériích chybí, je kvasná enteropatie, podmíněná hyperkinezí tenkého
střeva, vzestupem sacharolytické bakteriální flory do tenkého střeva a kvasnou
dysmikrobií. Zahrnovat všecky tyto stavy pod jeden syndrom dráždivého střeva
znamená ochuzovat se o významná diagnostická a terapeutická hlediska.
FUNKČNÍ PORUCHY ANOREKTÁLNÍ
V římské klasifikaci postrádáme dvě hlavní poruchy patřící do této skupiny: dyschezii
a dráždivý konečník.
Dyschezie je podmíněna snížením příp. ztrátou citlivosti konečníku na rozpětí stolicí
a útlumem defekačního reflexu. Klinicky se projevuje jako tzv. prostá zácpa.
Dráždivý konečník je naopak charakterisován snížením prahu pro vnímání rozpětí
konečníku a tedy častým nucením na stolici. Je třeba ho odlišovat od tenesmů, které
se liší příměsí chorobných příměsí a na rozdíl od dráždivého konečníku se vyskytují i
v noci.
Funkční poruchy žlučové.
Klinicky významná je biliární dyskineze, připisovaná dysfunkci v oblasti svěračů
žlučového ústrojí. Zřetelně se projevuje u postoperačních stavů, u nichž však je
podezření na účast organických změn. Ostatní projevy uváděné v římské klasifikaci
pod názvy dysfunkce žlučníku nebo Oddiho svěrače aj. - jsou laboratorními,
převážně rentgenovými a manometrickými nálezy, jejichž korelace s klinickými
obtížemi je problematická. Mnoho funkčních poruch označovaných za funkční
žlučovou poruchu je ve skutečnosti funkční dyspepsií při asymtomatické cholelitiáze.
Proto jsou výsledky cholecystektomie neuspokojivé.
Literatura
1. Mařatka Z : Praktická gastroenterologie. 2. vyd. Stát. zdrav. naklad., Praha 1968.
2. Mařatka Z : a spol.: Gastroenterologie. Karolinum, Praha 1999.
3.Drossman DA, Corazziari E, Talley NJ et al.: ROMA II. A multinational consensus document on
functional gastrointestinal disorders. Gut(Suppl. II), 1999,s. II1-II81.
4. Mařatka Z: Neplynové vzedmutí břicha. Čs. gastroenterologie 10,1956,s. 428-431.
5. Mařatka Z: Solární syndrom. Čas. lék. čes. 93, 1954, s. 650-657..
6. Mařatka Z: Dyspepsie - terminologie, definice a klasifikace. ˇCs. Gastroent. Výž. 45, 1991a, s. 192196.
7. Mařatka Z: Neurodigestivní astenie. Čas. lék. čes. 89, 1950,s 449-455..
8. Mařatka Z: Psychosomatický pohled na zácpu a průjem. Čs. Gastroent. Výž. 1975, 29/3:199-201.
Prof. MUDr. Zdeněk Mařatka
U páté baterie 40, 162 00 Praha 6
[email protected]
Tab 1. Neorganické ("funkční") trávicí poruchy 2
Poruchy
neuropatické
trávicí
smyslu)
Ústa
stomatodynie
funkční xerostomie
glossodynie
záchvatovité slinění
globus hystericus
spazmus jícnu
aerofagie
hypertenzní
horní
jícnový
svěrač
hypertenzní
dolní
jícnový
svěrač
Jícen
Žaludek
psychogenní zvracení
("funkční"
v užším
funkční gastropatie
a) dráždivý žaludek
b) pseudoulcerózní
syndrom
c) chabý žaludek
tenké
střevo
a
tlusté domělá zácpa
funkční střevní poruchy
předstíraný průjem
kvasná enteropatie
"plynatost"
funkční kolopatie
neplynové
břicha
vzedmutí
pseudoapendicitida
162
a) dráždivý tračník
b) spastická zácpa
c) funkční průjem
d) tvary neúplné a atypické
konečník
proktalgia fugax
dyschezie (prostá zácpa)
dráždivý konečník
ostatní poruchy
solární syndrom
neurodigestivní astenie
neuropatické visceralgie
karcinofobie
hypochondrie
bludy, fobie, obsese
mentální
bulimie
anorexie,
Tab. 2. Pocity provázející příjem potravy 6
Fáze
Norma
Indigesce
Precibální
hlad, apetit
anorexie,
parorexie
Cibální
potěšení z jídla
předčasná sytost
Postcibální
příjemná sytost, odříhnutí
plnost, tlak
s úlevou
Interdigestivní
žádný pocit
pomalé trávení
Tab. 3. Pocity provázející defekaci 8
Pocit potřeby :
Vyprázdnění :
Pocit po defekaci :
Normální defekace
přiměřený
koordinované
uspokojivý
Zácpa prostá
chybí
namáhavé
neúplné
vyprázdnění
Zácpa spastická
bolesti břicha
obtížné
bolestivé břicho
Dráždivý tračník
naléhavý (kolika)
opakované (zátka)
bolestivé břicho
Průjem
naléhavý
překotné
nucení přetrvává
Tenesmus
naléhavý
nedostatečné
nucení přetrvává
TEORIE
V této rubrice již vyšlo:
Thure von Uexküll, Wolfang Wesiack: Integrovaná medicína jako ucelený koncept
lékařství: biologicko-psychologicko-sociální model části 1-10 ( postupně v číslech
1/2004-6/2005)
Köhle K.: Komunikace 1-3 (1-3/2006) (z učebnice T.v.Uexkülla)
Poněšický Jan: Psychosomatika, psychoterapie a neuropsychologie (2/2006)
Od příštího čísla (5/2006) uvedeme další překlad z Uexküllovy učebnice- tři díly
psychofyziologie
Irmiš F.: EMOCE A RŮZNÉ REAKCE
V AUTONOMNÍM NERVOVÉM SYSTÉMU
Organizmus reaguje na řadu různých stresových emocionálních podnětů
v autonomním
nervovém
systému
(ANS).
To
vede
k různým
psychosomatickým reakcím. Je třeba si položit několik otázek.
1/ jaký je klidový stav ANS („tonus“ - relativní převaha sympatiku či
parasympatiku) a jeho poststimulační individuální reaktivita.
2/ jaké podněty jsou více či méně emocionální, a to v závislosti na sociální
situaci, osobnosti, temperamentu, zkušenosti, podmiňování, odolnosti.
U převahy sympatiku ( v závorce u parasympatiku) převládá: TK a srdeční
frekvence (SF) je často vyšší (nižší), ruce jsou studené (teplé), sucho
v ústech (salivace), sklon k zácpě (k průjmu), třes rukou (klid), bledé tváře
(červené), časté bušení srdce (občas), vnitřní a svalové napětí (klid,
relaxace), horší usínání (lehké), špatné snášení horka (dobré), kůže suchá
(zpocená). Indikátory ANS se dají objektivně měřit v klidu a po zátěži různými
funkčními testy kardiovaskulárními (tep, TK, vlna P a T v EKG, variabilita
srdeční frekvence), kožními (elektrický odpor kůže, teplota), biochemickými (K,
Ca, K/Ca v séru), po podání farmak aj. (Irmiš 1991, 2006).
To ovšem neznamená, že jedinec s převahou sympatiku má
všechny zmiňované příznaky. Při stresových a emočních
podnětech se více aktivují jen některé indikátory. Není tedy přímý
vztah mezi jednotlivými parciálními regulačními okruhy řízení
ANS. Lacey a Vanlehn (1952) upozornili na individuální reakci na
podněty tzv. "response specifity". Velikost reakce je u různých
osob odlišná nejen co do intenzity, ale je individuálně stabilní
(specifická) v reakci
různých měřených indikátorů ANS. Např.
někteří jedinci jsou více reaktivní v EEG, jiní v SF nebo kožním
164
odporu (intra-stressor stereotypy). Určité osoby pak reagují
stejným vzorcem reaktivity na různé podněty (inter-stressor
stereotypy), u jiných je reakce odlišná. K fenoménu "response
specifity" má blízko tzv. "symptom specifity", který znamená u
určitého jedince klinickou citlivost při stresu (průjem, bolesti u
srdce aj.). Toto se může někdy v delších časových obdobích měnit
(symptom wechsel). Vidíme to u některých psychosomatických
nemocí.
Podle klinické manifestace se používá dělení na:
a) všeobecný vegetativní syndrom bez vazby příznaků na
orgánovou soustavu (např. neurastenický syndrom)
b) orgánový vegetativní syndrom vázaný na jednu orgánovou
soustavu (kardiorespirační, neurodigestivní). Dělení není
vždy jednoznačné, protože jednotlivé vegetativní syndromy
se často sdružují.
Podle etiologie můžeme dělit poruchy na syndrom konstituční
(vrozená dispozice, habitus, rys jedince) a získaný jako důsledek
psychického stresu, somatického onemocnění, chemických vlivů
aj. V psychosomatice se často prolíná dispoziční (konstituční)
složka se získanou vegetativní dysfunkcí. V interpretaci se na to
někdy zapomíná. K třídění podle etiologie patří též dělení na
primární (často u neurologických syndromů) a sekundární
autonomnímu selhání (při řadě somatických nemocí), které se
někdy označuje jako autonomní neuropatie.
Nový nebo neočekávaný biologicky silný podnět vyvolá orientační
reakci (co je to?). Dojde k zaujetí přípravné polohy k akci (útěk
nebo útok), k reakcím v ANS (rozšíření zornic, elektro-kožní
reakci, aktivaci v EEG), zaměření smyslových orgánů na nový
podnět. Jestliže se podnět opakuje a nemá pro organizmus
význam, dochází k zmenšování této reakce, takzv. habituaci
(nejde o únavu). Jsou jedinci, kteří se rychle habituují (adaptují)
na původně ohrožující podněty, jiní pomalu.
Primární emoce (strach, úzkost, radost, zlost, smutek) mají tři stránky.
Subjektivní vnitřní zážitek, vnější změny v chování a fyziologické reakce
(nejcitlivější je ANS). Neexistuje vždy vztah mezi subjektivním stavem,
pozorovaným chováním a fyziologickou reakcí v ANS. Existují tzv.
„disociace“ (nesoulad) mezi ANS a subjektivním stavem. Některé osoby
potlačují nevědomě své emoce, v psychologických testech mají např. nízkou
úzkostnost, zatímco jejich fyziologická reaktivita je velká ("represors"). Jiní
jedinci při malých fyziologických reakcích („sensitisers“) udávají vysoké
subjektivní hodnoty anxiozity (Gudjonson 1982). Eysenck (198l) se domnívá,
že osoby z prvé skupiny, které více potlačují své emoce, mají častěji
somatické nemoci (např. koronární nemoc), zatímco osoby s větší úzkostností
mají častější
jednoznačné.
psychosomatické
choroby.
Tyto
vztahy
nejsou
zatím
U somatických nemocí existuje řada disociací mezi laboratorním a klinickým
stavem (epilepsie bez EEG nálezu, počínající
nemocí). Problematika
disociací upozorňuje na nespecifičnost objektivních nálezů a potřebu studia
individuální normy a kvalitativně kvantitativní dynamiky nemoci v klinickém
stavu a objektivních vyšetřeních (Irmiš 2004 a.). Jinak pacient chodí od lékaře
k lékaři a je neustále vyšetřován.
Alexithymie se vyskytuje často u osob inklinujících k
psychosomatickým
nemocím
(hypertenze,
astma,
bolestivé
syndromy). Tyto osoby se obtížně vyjadřují o svých emocích a
popisují neustále tělesné potíže. Mají sklon k samotě, napětí a
nervozitě, pasivní agresivitě a závislosti (Sifneos l973).
Předpokládalo se, že je spojena s větší reaktivitou ANS při menším
subjektivním emočním prožitku. Řada prací to jednoznačně
nepotvrdila. Je zde však větší shoda v tom, že u alexithymických
osob převládá vyšší klidový „tonus“ sympatiku.
Většina jedinců se při stresu emocionálně vzruší s větší nebo
menší reakcí v ANS. Tato individuální reaktivita je závislá na řadě
faktorů. Jsou jedinci, kteří se častěji pohybují ve vyšším stavu
vzrušení či vyšší aktivační hladině (stavu bdělosti), i když to
nemusí být přímo pozorovatelné v chování. Podle Eysencka (1970)
je to častěji u introvertů, kteří oproti extravertům se proto více
vyhýbají intenzivnějším vnějším podnětům (pracují raději o
samotě). Tím se obě skupiny dostávají do optimálnějších středních
hladin aktivace, vhodnějších pro výkonnost. Jestliže jsou v situaci,
kde to není možné (např. nevhodné rodinné konstelace), jsou více
ve stresu. Introvert i extrovert může být stabilní nebo labilní
(neurotický), což má též svoji odlišnou komponentu v ANS (viz
dále).
Zajímavý pohled na emoce přináší Gray (1972). Emoci chápe jako
stav, který je posilovaný zkušeností nebo podněty, které mohou být
buď podmíněné nebo nepodmíněné. Popisuje určitou shodu mezi
pozitivním efektem signálu odměny a netrestání a dále negativním
efektem signálu trestu a frustrujícího neodměňování, které
vyvolávají spíše útlum až vyhýbavé chování. Za hlavní
temperamentovou dimenzi pokládá impulzivitu, která se zvyšuje
od stabilních introvertů k labilním extrovertům a anxiozitu, která
se zvyšuje od stabilních extrovertů k labilním introvertům. Jen
stručně naznačím biosociální vztahy a ANS u těchto krajních
osobnostně temperamentových rysů.
Osoby o vysoké impulzivitě (častěji labilní extroverti) jsou silně
citlivé na signály odměny a netrestání a málo na signály trestu
(vrozený rys). V sociální interakci neutlumí určité chování ve
166
stavech ohrožení nebo potenciálního zisku, což může vést až k
agresivitě při hledání odměny (převažuje behaviorální aktivační
systém). Objevuje se psychopatické asociální chování (primární
psychopatie). Dostávají se častěji do rozporu se zákonem.
Výchova selhává (necitlivost na trestání). Vychovávat se dají lépe
antisociální jedinci, kteří jsou narušení nevhodnou výchovou.
U primárních psychopatů se popisuje většinou nižší hladina
„autonomní a korové aktivace“, což vede u těchto jedinců
k výrazné potřebě stimulace (hledání vzrušení). Mají nižší elektrokožní vodivost (vyšší kožní odpor) a méně výchylek kožně
galvanické reakce (Hare a Quin 1971). Při anticipaci trestu nedojde
k přiměřené behaviorální inhibici, ale ke zkratkovému jednání
(Dolan 1994). Dále mají menší reaktivitu sympatiku a rychlejší
habituaci v kožním odporu. Několik prací popisuje, že psychopati
jsou málo reaktivní na neaverzivní podněty. Fowles (1980) se
domnívá, že u psychopatů dochází ke snížení elektrodermální
aktivity při ohrožení, ale k zvýšení SF, když je možné, aby situace
vyústila v aktivní činnost. U těchto impulzivních jedinců je vhodná
intrapsychicky orientovaná psychoterapie, snaha o limitované
ocenění akčně orientovaných sklonů a jejich převedení (vybití) na
pozitivní činnost.
U anxiózních
jedinců (častěji labilní introverti) s vysokou
úzkostností
je
častější
sklon
k depresivnímu
syndrómu.
Nacházíme u nich často změny v ANS oproti kontrolám , zejména
v kardiovaskulárních a kožních indikátorech (Gale a Edwards
1984). Ty se ještě zvětší při stresu a stimulaci. Jejich návrat do
původní hladiny je oproti normálům pomalejší (pomalejší
habituace). Anxiózní jedinci mají často vyšší klidovou SF a TK,
častější výskyt kožně galvanické reakce. Mají tedy vyšší „tonickou“
aktivitu sympatiku.
U dimenze anxiozity je zvýšená anticipace nebezpečí, větší
citlivost k trestu a menší k odměně (Gray). Převažuje behaviorálně
inhibiční systém. Z hlediska Cloningerovy biosociální teorie
temperamentu (Cloninger a spol 1992) je zde vysoký rys „vyhnutí
se ohrožení“. Dále nižší práh sedace, snížená habituace k novým
podnětům
(často
větší
reaktivita
ANS).
Osvědčila
se
psychodynamická
psychoterapie
směřující
k poznání
dříve
prožitého konfliktu, který může udržovat obranné vzorce chování.
Též KBT zaměřená na redukci nadměrné úzkosti.
U těchto jedinců se častěji setkáváme s afektivní nestabilitou
(často u hraničních, hysterických a depresivních osobností). Jde o
extrémní citlivost k významným událostem např. ke kritice,
očekávání, izolaci. Vznikají obranné reakce, které mohou
narušovat vztah ostatních k těmto jedincům. Popisuje se větší
cholinergní reakce, hyperreaktivita noradrenergního systému
Narušené vztahy k ostatním nelze podle Siever a Davise (1991)
jednoduše změnit psychofarmakologickou intervencí. Zůstávají
dysfunkční vzorce chování. Psychoterapie může ovlivnit hluboce
zakořeněné maladaptivní interpersonální reakce, reakce, které
vznikly jako strategie ke změně nestabilních afektivních stavů.
Rozdíly v ANS
nacházíme
u
stylu
chování A a B podle
Friedmana a Rosenmana (1974). Jedinci A stylu chování, kteří mají
častější výskyt kardiovaskulárních chorob, se vyznačují vysokým
pracovním tempem, spěchem, netrpělivostí, ctižádostí, agresivitou
a rivalitou, výbušnou řečí, rychlejší konzumací jídla, silnějším
kouřením. Jsou hostilnější a depresivnější. Chtějí mít vše pod
kontrolou. Oproti tomu jedinci B stylu chování jsou klidnější, umí
lépe relaxovat a nakonec často udělají práce více.
Tak např. Manuck a spol (1993) zjistili, že osoby o typu chování A
reagují více ve fyziologických indikátorech ANS (např. KT, SF,
katecholaminech) na vnější podněty, které působí jako výzva.
Ukázalo se (Blascovich a Katkin 1993), že zvýšená reaktivita
myokardu v nepřítomnosti vaskulární reaktivity během stresu může
být benignější, zatímco zvýšená vaskulární reaktivita, tím spíše
současně s vyšší reaktivitou myokardu, je více malignější. Osoby
typu A mají podle řady fyziologických testů větší reaktivitu
sympatiku (Scher a spol l986). Je řada prací, které popisují změny
ANS u psychóz, úzkostných neuróz (např u panické a obsedantní
poruchy),
reakce
ANS
na
balneofyziatrické
procedury,
akupunkturu, biofeedeback, což již překračuje rámec této práce
(Irmiš 2006 v tisku).
Naznačené vztahy u osobnostně temperamentových rysů a
jejich reakce na emoce zasahují do biopsychosociální interakce.
Ukazují též , proč jeden vyhledává určité podněty, které pokládá za
vhodné (oproti představě druhého) a jakým způsobem na ně
reaguje. To vše zasahuje do rozmanitosti emocionálních reakcí ve
společnosti a rodině.
Literatura
Blascovich,
J.,
Ka t k i n ,
E.S.:
Cardiovascular
R e a c t i v i t y t o P s yc h o l o g i c a l
S t re s s a n d
Disease: Conclusion.
In:
B l a s c o v i c h , J . , K a t k i n , E . S. ( E d s ).
Cardiovascular reactivity and
cardiovascular disease: Conference, Papers,
Washington: APA, l993, 225-238.
C l o n i n g e r , C . R . , S v r a k i c , D . M . , B r z yb e c k , T . R . : A p s yc h o b i o l o g i c a l m o d e l o f
t e m p e ra m e n t a n d c h a r a c t e r . A r c h . G e n . P s yc h i a t . 5 0 , 1 9 9 3 , 9 7 5 -9 9 0 .
D o l a n , M . : P s yc h o p a t h y- A N e u r o b i o l o g i c a l P e r s p e c t i v e , 1 6 8 , 1 9 9 4 , 1 5 1 -1 5 9 .
E ys e n c k , H . , J . ( e d s . ): T h e b i o l o g i c a l b a s e s o f p e r s o n a l i t y. S p r i n g f i e l d
399 s.
USA, l970,
E ys e n c k , H . J . : P e r s o n a l i t y a n d p s yc h o s o m a t i c d i s e a s e s . A c t i v . n e r v . s u p . , ( P r a h a ),
23, l98l, 112-128.
168
F o w l e s , D . C . : T h e t h r e e a r o u s a l m o d e l : i m p l i c a t i o n o f Gr a y´ s t w o f a c t o r l e a r n i n g
t h e o ry f o r h e a rt r a t e , e l e c t r o d e rm a l a c t i v i t y a n d p s yc h o p a t h y. Ps yc h o p h ys i o l o g y,
l7, l980, 87-l07..
F ri e d m a n , M . , R o s s e n m a n , R . H . : T yp e A b e h a v i o r a n d o u r h e a r t . N e w Yo r k : K n o p f
1974.
Ga l e , A , Ed w a r d s , J . : I n d i v i d u a l d i f f e r e n c e s . I n : C o l e s , M . D o n c h i n , E . , P o r g e s , S .
W . ( e d s . ): P s yc h o p h ys i o l o g y: S ys t e m s , P r o s e s s e s a n d A p p l i c a t i o n s . N . Y. , G u i l f o r d
P re s s l 9 8 4 .
Gu d j o n s s o n , G. : El e k t r o d e rm a l r e s p o n s i v i t y t o i n t e r r o g a t i o n q u e s t i o n a n i t s r e l a t i o n
t o s e l f - re p o r t e d e m o t i o n a l d i s t u r b a n c e . B i o l . P s yc h o l . 1 9 8 2 , 4 , 2 1 3 - 2 1 8 .
Gr a y, J . A . : T h e s t r u c t u r e o f t h e e m o t i o n a n d t h e l i m b i c s yt e m . I n :
E m o t i o n a n d P s yc h o s o m a t i c I l l n e s . A m s t e rd a m , L o n d o n ,
N . Y. ,
P u b l i s h e r s , l 9 7 2 , 8 7 -l 2 0 .
P h ys i o l o g y,
Assoc. Sci.
H a r e , R . D . , Qu i n n , M . J . : P s yc h o p a t h y a n d a u t o n o m i c c o n d i t i o n i n g J . A b n o rm .
P s yc h o l . , 7 7 , 1 9 7 1 , 2 2 3 - 2 3 1 .
I r m i š , F . : B a l n e o f yz i a t r i e v p s yc h i a t ri i z h l e d i s k a v e g e t a t i v n í h o n e r v o v é h o s ys t é m u
a d i f e re n c i á l n í p s yc h o f yz i o l o g i e , Č e s . P s yc h i a t . 8 7 , l 9 9 l , 5 6 -6 5 .
I r m i š , F . : I n d i v i d u á l n í n o r m a a k v a l i t a t i v n ě -k v a n t i t a t i v n í d yn a m i k a n e m o c i : m e z i
„o b j e k t i v n í m “ a „ s u b j e k t i v n í m “ , P r a k t . L é k . : 8 3 , 2 0 0 4 , 1 0 4 -1 0 7 .
I r m i š , F . : T e m p e ra m e n t a a u t o n o m n í n e r v o v ý s ys t é m : d i a g n o s t i k a , p s yc h o s o m a t i k a ,
k o n s t i t u c e , p s yc h o f yz i o l o g i e , 2 0 0 6 , v t i s k u .
L a c e y, J . I . , V a n L e h n , R . : D i f f e r e n t i a l e m p h a s i s i n s o m a t i c r e s p o n s e t o s t re s s . A n
e xp e r i m e n t a l s t u d y. P s yc h o s o m . M e d . , 1 4 1 9 5 2 , 2 5 6 - 2 6 0 .
M a n u c k , S . B . , K a m a r c k , T . W . , K a s p ro w i c z , A . S . , W a l d s t e i n , S . R . : S t a b i l i t y a n d
P a t t e r n i n g o f B e h a v i o r a l l y E v o k e d C a r d i o v a s c u l a r R e a c t i v i t y. I n : B l a s c o v i c h , J . ,
K a t k l i n , ES . ( E d s ) : C a rd i o v a s c u l a r r e a c t i v i t y t o p s yc h o l o g i c a l s t r e s s a n d
diseaseases. Conference, Papers, W ashington, 1993, 111-l33.
S i f n e o s , P . E . : T h e p r e v a l e n c e o f " a l e xi t h ym i c " c h a r a c t e r i s t i c s i n p s yc h o s o m a t i c
p a t i e n t s . Ps yc h o t h e r . P s d yc h o s o m . 2 2 , 1 9 7 3 , 2 5 5 - 2 6 6 .
S c h e r , H . , H a r t m a n , L . , F u r e d y, J . J . , H e s l e g r a v e , R . J . : El e c t r o g r a p h i c T wave
c h a n g e s a r e m o r e p r o n o u n c e d i n t yp e A t h a n i n t yp e B m e n d u r i n g m e n t a l w o l r k .
P s yc h o s o m a t i c M e d i c i n e , 4 8 , l 9 8 6 , l 5 9 - l 6 6 .
S i e v e r L . J . , D a v i s , K . L . : A P s yc h o b i o l o g i c a l P e r s p e c t i v e o n t h e P e r s o n a l i t y
D i s o r d e r s . A m . J . Ps yc h i a t ry, 1 4 8 , 1 9 9 1 , 1 6 4 7 - 1 6 5 8 .
M U D r . F e l i x I rm i š , C S c
P s yc h i a t r e a p s yc h o s o m a t i k a
Kováků 9, 150 00, Praha 5
K o n f e r e n c i v L i b e r c i 2 0 0 6 – p r o o t i š t ě n í v P s yc h o s o m u .
P.S. drobnosti opraveny ještě 6.8.06
NABÍDKY
Seminář na téma psychospirituální krize
Vážení přátelé,
sdružení Diabasis Vás zve na seminář významného amerického psychologa Davida
Lukoffa...
„Psychospirituální krize jako nová nepatologická diagnostická kategorie
v krizové intervenci”
David Lukoff, Ph.D.
27. 9. 2006
13.00 – 17.00 hodin /překlad zajištěn, vstup zdarma/
Divadlo Za plotem areál PL Bohnice - “Modrý salonek” /v 1.patře divadla/
Ústavní 249, Praha 8 – Bohnice
/pod záštitou Centra krizové intervence PL Bohnice/
...Světoznámý mytolog Joseph Campbell jednou řekl, že kdyby lidé viděli na chodbě směrovku, na níž by bylo
napsáno: „Přednáška o Bohu vpravo, Setkání s Bohem vlevo“, většina lidí by šla vpravo - na přednášku. To
platí i pro obory zabývající se péčí o duševní zdraví. Přesto existuje stále více důkazů o tom, že zohlednění
spirituálního hlediska v diagnóze a léčbě může zlepšit efektivitu práce s klienty v terapeutickém procesu.
Výzkumy a zkušenost ukazují, že spiritualita je pro lidi zdrojem smyslu i možností, jak zvládnout krizi či nemoc
a rovněž důležitým zastřešujícím rámcem jejich životní zkušenosti.
V tomto krátkém semináři budeme sledovat historii rostoucí otevřenosti vůči spiritualitě v oblasti péče o
duševní zdraví a diskutovat o možných cestách, jak pracovat s duchovními tématy v terapeutickém vztahu.
____________________________________________________________
bližší informace o semináři:
“Psychospirituální krize jako nová nepatologická diagnostická kategorie v krizové intervenci”
s Davidem Lukoffem
cílová skupina: Krizová centra ČR a odborná veřejnost
Seminář se bude zabývat zhodnocením fenoménu psychospirituální krize a role, kterou
spiritualita hraje při léčení a provázení klientů, kteří se snaží překonat životní krizi nebo duševní
poruchu. Jeho součástí bude školení v kvalifikaci spirituálních zkušeností a diskuse o možnostech
intervencí ve spirituálním kontextu, které z této kvalifikace mohou vyplynout. Účastníci budou
seznámeni i s diferenciálně diagnostickým postupem pro rozlišení autentických spirituálních
zážitků od projevů duševních poruch. Terapeutický přístup v práci jak s duchovními aspekty
procesu terapie, tak s fenomenologií a etiopatogenezí problematiky psychospirituální krize jako
nové klasifikační jednotky DSM IV.
STUDIJNÍ CÍLE:
•
•
•
•
170
Jak přistupovat ke spirituálním otázkám u klientů trpících duševní poruchou.
Jak být nápomocni klientům přicházejících s danou tématikou, přestože naše odborná či
osobní orientace aktivně nezahrnuje spirituální rovinu
Tématika psychospirituální krize v DSM IV, diferenciální diagnostika
Jak vhodně informovat klienty o procesu uzdravování jako duchovní cestě s potenciálně
pozitivním výsledkem.
•
•
Jak se vztahovat k osobní historii duchovních zkušeností a vyhodnocovat spirituální
zkušenosti klientů.
Kdy a jak provádět intervence ve spirituálním kontextu.
•
Jak projevit citlivý přístup, otevřenost a akceptaci k nejrůznějším náboženským a/nebo
spirituálním projevům v komunikaci s klientem.
•
Jak zacházet s nábožensky založenými dysfunkčními představami, které mají negativní
dopad na klientovu problematiku.
•
Jak a kdy povzbuzovat účast klientů v následování spirituální cesty nebo náboženského
společenství, která je v souladu s jejich zážitky a hodnotami.
•
Jak na příkladu utváření vlastní spirituality (je-li to vhodné), ukázat přístup zahrnující
vědomí duchovního smyslu a cíle, spolu s nadějí a vírou v transcendentní rozměr života.
David Lukoff, Ph.D.
Pracuje jako psycholog v soukromé praxi v Kalifornii a profesor psychologie na Saybrook
Graduate School v San Franciscu. Je autorem více jak padesáti článků a studií o spirituálních
tématech a duševním zdraví. Jeden z těchto příspěvků získal cenu Exemplary Paper (Výjimečná
práce) od Nadace Templeton. David Lukoff je také spoluautorem diagnostické kategorie
"Religious or Spiritual Problem" (Náboženská nebo duchovní problematika) v americkém
diagnosticko statistickém manuálu DSM IV a věnuje se přednáškám doma i v zahraničí na téma
spirituality v oblasti péče o duševní zdraví a v kontextu duševních poruch.
Studoval psychologii a antropologii na Chicagské univerzitě, Harvardu a Loyolské univerzitě v
Chicagu a je členem fakult na Harvardu, UCLA, Oxnard College, Kalifornském institutu
integrálních studií a Institutu transpersonální psychologie. V současnosti je co-presidentem
Asociace transpersonální psychologie, členem představenstva Mezinárodní společnosti pro
duševní zdraví online a členem redakčních rad Journal of Humanistic Psychology a Journal of
Transpersonal Psychology. Do Prahy přijíždí již podruhé na pozvání sdružení Diabasis.
___________________________________________________
Pořádající občanské sdružení Diabasis je novou organizací nabízející s počátkem
roku 2005 služby lidem procházejícím psychospirituální krizí a vzdělávací aktivity pro
odbornou veřejnost – více informací na www.diabasis.cz .
Těšíme se na setkání s Vámi
za o.s. Diabasis
Michael Vančura a Alan Jarkovský
P.S. Pokud uznáte za vhodné, přepošlete prosím tento e-mail dál svým kolegům. Děkujeme.
/omlouváme se za případné zdvojené zaslání zprávy způsobené překrýváním některých adresářù...
děkujeme za pochopení/
TUTO TISKOVINU NESPONZORUJE ŽÁDNÁ
FARMACEUTICKÁ FIRMA
Psych@Som
Bulletin zájemců o
psychosomatickou
problematiku
v medicíně
Tiskne Lirtaps Liberec
Jáchymovská 385
Liberec 10, 46010
172

PS_2006_4

Transkript

Podobné dokumenty

časopis Bulletin 2 barvy.indd - česká společnost pro sexuální medicínu

zkouškové otázky z fyziologie

PS_2007_1

73 praxe – inspirace – konfrontace

Psychosomatické lékařství - Pražská vysoká škola psychosociálních

Untitled

1 praxe – inspirace – konfrontace

PS_2005_5

PS_2013_3

Stáhnout knihu ve formátu PDF

PS_2009_1

PS_2006_6

Nepublikované práce za rok 2006

PS_2009_2

Gastroenterologie a psychosomatika

Česká společnost pro katatymně imaginativní psychoterapii I

(Microsoft PowerPoint - 18 Nanotechnologie v medic\355n\354.ppt)

PRŮVODCE SYSTÉMEM veřejné PODPORY VaV v ČR 2009

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra

daseinsanalýza – „cesta ke svobodě“

Stáhnout v PDF

Životopis prof. Smékala