Svatební košile v novém kabátě

Aleš Misař
SVATEBNÍ KOŠILE V NOVÉM KABÁTĚ /parodie na K. J. Erbena/
Již jedenáctá odbila
a holka ještě svítila
a holka láskou hořela,
co byla pannou docela.
Na stěně její světničky
byl plakát superhvězdičky.
Superstar s božím úsměvem,
proč nechtěl ji ? ach čert ho vem!
Před rychlovarnou konvicí
Je vidět holku slzící:
Má oční stíny smočené,
a vzlyká (ale pro mě ne),
pro idol, který do dáli
prchl, když smlouvu sepsali.
Milého odved producent,
dívka z něj nemá ani cent.
„Má hvězda není tatíček,
mým princem není Trávníček!
Má drahá matka, matička,
Má hrozně ráda Trávníčka,
Sestřička našla záhubu,
bratříček odjel na Kubu.
Chci zpátky svého idola,
jenž davů bouři vyvolá,
on obrátil se v šoubyznys,
kéž normální se vrátil kdys!
Výhodnou smlouvu podepsal,
za prachy odjel v širou dál.
On říkal: ´Malá, počkej jen,
slávou se vrátím opředen!
První rok zůstaň věrná mi,
druhý rok bulvár oznámí,
jak ověšen jsem cenami.
Třetí rok čekej za vraty
a hvězda se ti navrátí.´
Tři léta klidně minula,
nudou jsem v koutě kynula,
má krása tady odkvete
než milý z turné po světě
se vrátí s plným tlumokem,
s dolary v měšci hlubokém.
V médiích budí bujný vzruch,
zda nezblbnul už, zná-li bůh?
Ach, já se nevzdám svého sna,
i když jsem touhou nemocná.
Můj chlapec hrozně chybí mi,
mám v hlavě z lásky piliny;
já musím hvězdu milovat,
mám kapesné jen dvacet pět,
s drobáky nebaví mě svět
a pro milion z milosti
jsem schopná každé blbosti.“
Tu křikla holka vzrušeně:
„Já slyším kroky, zdá se mně!“
Holka, co láskou hořela,
vybuchla v radost docela.
„Možná, že právě za vraty
milý už čeká bohatý!“
A slyš na okno ťuk ťuk ťuk,
už klepe na tě kluk, tvůj kluk!
´Spíš, beruško, nebo bdíš?
Zda nebudu ti na obtíž?
Hoj, miláčku, jak se máš?
Zda chlapce svého poznáváš,
či s jiným se mi pelešíš?!´
„Ach, má hvězdo spadlá z nebe!
V mobilu mám jenom tebe:
Já na tvou slávu myslila,
za tvůj se úspěch modlila“
´Ty? Modlit se? No chraň tě Bůh –
jsi divná, pojď na čerstvý vzduch
a dej se se mnou na cestu,
já chci mít mladou nevěstu.
„Nu dala bych si říci – však
ven nemohu jít jenom tak!
Snad nemyslíš, že zůstanu
i před oltářem v županu?!“
´Ho, co je moc, tak to je moc –
pojď, tropická je dneska noc,
dřív než mě vrásky zkormoutí,
musím tě za svou pojmouti,
chci sakra mladici, tak pojď,
chci o třicet let mladší choť.
Na účty kašlu z vysoka,
veselka bude divoká,
za muže zítra vem si mě,
já mladou krev chci jedině.´
A dědek čile – hop a hop
ač před oltářem hrozil hrob.
Psi Mendelssohna zavyli,
jak svatební pár spatřili
a viděli, že ženich přec
jen není žádný krasavec.
´Temná noc, černá – v tu dobu
nevidíš moji podobu.
Má milá, já jsem dědek již,
že zhynu ti, se nebojíš?´
„Což bych se bála, mobil mám,
pět čárek signál svítí tam
a dostatek mám kreditu,
i baterii nabitu.
Pověz, můj milý, taky ty,
jak je tvůj účet nabitý?“
´Moc, má panenko, moc se ptáš!
počkej, až vyjevím ti tvář,
pojď, moje stáří nečeká,
do Vegas cesta daleká.
Co máš, má milá, v pravici?´
„Lék na migrénu tišící.“
´Hned zahoď pryč tu chemii,
tímhle se mozky nemyjí.
Drogy ty sladkou pastí jsou,
nechci mít z tebe závislou!“
Pilulky vzal a zahodil
a milá vidí jasný cíl.
Opodál stojí Mercedes,
tam v náručí ji staroch nes;
se starcem plným ohledů,
dívka se octla v medvědu
a šetřila si protesty vždyť, kdy se jí to poštěstí?
A meďoch vystřelil jen hvízd
a dívka řve: „Toť jízda jízd!“
přes rigoly, přes úskalí,
desetiválce šlapaly
a dědek frajer zaválí,
v zem zadupává pedály.
´Temná noc, černá – v tu dobu
nevidíš moji podobu.
Mně lásko není dvacet již,
že hnusný jsem se nebojíš?´
„Což bych se bála, plastiku
máš jistě, vždyť jsi v balíku. –
A nyní se mi pochlub jen,
Jak je tvůj domek vystaven?
Sluhu zda k ruce dostanu,
Budu mít bazén, fontánu?“
´Moc, moje milá, moc se ptáš!
Já domků v světě mám až až –
Když mojí budeš ještě dnes,
dům dostaneš i mercedes. Co máš má milá za pasem?´
„Věneček buřtů vzala jsem.“
´Zahoď ty špeky, po hříchu
dost nosím sádla na břichu,
zahoď je ve chřtán propastí,
dřív než mi potah promastí.
Špekáčky popad, zahodil,
vůz o pár kilo lehčí byl.
A míjí cesta do Vegas
a dědek předvádí se zas,
jede si závod po dráze,
plyn zaražený v podlaze,
vesnicí brázdí ostošest,
žaludek tělo nechce snést,
četníci, kteří měřit jdou,
vidí jen čáru ohnivou.
A dědek běsní – jeď, jeď, jeď!
a milá bledne jako zeď,
je zelená jak kapradí
a vedle pěkně vyvádí,
skáče jak žabka v potoce,
modlitby hrůzou skřehoce.
´Temná noc, černá – v tu dobu,
nevidíš moji podobu.
Já umělé mám zuby již,
zda nebudu ti na obtíž?´
„Ach, nebojím, tys moudrý muž,
a dobrý řidič, vím to už,
jen zvolni v tomto rodeu,
já trochu dechu naberu.
Tvůj auťák zvalchoval mě víc,
než panťák z Horních Počernic“
´Jen připni bezpečnostní pás
a na jízdu se soustřeď zas.
Tvůj pokojíček čeká tě,
V Las Vegas u mě na chatě.
Co to máš na tom zápěstí,
no tady, na tom zápěstí ?!´
„Řemínek z Brava pro štěstí.“
´Hoho, toť móda pro malé,
tvé dospívání pomalé
je trapné, už jsi veliká
muž v letech ti nic neříká?´
Řemínek utrh, zahodil,
a záhy jistější si byl.
Chlap naposledy na plyn šláp,
před nimi vyrost mrakodrap;
v místech, kde dobré podmínky
jsou pro veselé podniky.
´Tak malá, vítej, tu jsme již,
té výšce snad se nedivíš?´
„Toť vykřičený dům je snad?“
´Můj dům, můj hrad, tak rač to brát!´
„Ty neony, těch reklam řad?“
´Jasně - já vracím se sem rád,
teď nemysli a přímo hleď,
mou družku navštívíme teď.´
„Ach v záři města zřím tvou tvář,
se starcem nechci před oltář,
o dědka již mi nejde víc,
zaměř se do řad vrstevnic!“
´Nic neboj se, však zvyk je zvyk,
do srdce vejde revmatik,
pravda, již nejsem nejmladší,
proč ti však prachy nestačí?
Co na krku máš má milá?´
„Dva dědky už jsem bacila!“
´Snad protézu chceš zlámat mě?
Já uplatím tě finančně!´
Do domu táh ji vítězně
k družce své, babce líbezné.
´Ach, sorry, ty ji neznáš snad?
Na klozet chodí vybírat.´
„Když jsi řeč jednou zaved sem,
ukaž mi cestu na WC;
ta cesta autem blesková,
následky na mě neschová.“
Dědulín ochotně ji ved
k záchodům, pravý gentle-kmet.
Dívka se uvnitř zamyká
je pryč z dosahu staříka!
Teď zář se sune po lících,
na WC v dlouhých policích,
se skvěje třicet slavíků,
co dědek má už na triku.
Ty dobyl jako superstar,
však už je vskutku super-stár,
když dívka přepočítá věk,
má o důvod víc pro úlek.
Síň malá, zato plná cen,
A každý slavík pozlacen.
Však hrůza! Před ní na míse
zlá Wc-bába šklebí se!
Dědkova družka, všechna čest,
to vrásky, sádlo v jednom jest.
Na chodbě dědek láteří:
´Vyjdi už, děvče, ze dveří!
Mladice starci přísluší,
jak pohlazení na duši!´
Tu dědek dává instrukce,
neb pannu zpátky v náruč chce.
´Vstávej, má družko, ze židle
holemi rány dej jí dvě!´
Baba se o hůl opírá,
kolenní klouby protírá,
hůl jako bodák zvedá teď
a valí bulvy na oběť.
„Necita starý, copak chce
stařenku nutit do akce?
Ty babo seď a nevstávej,
revmatu svému pokoj dej!“
A babice, ač nerada
se do židle zpět poskládá.
A tu zas dědek vzbouzí zášť:
´Vstaň, zlato, berlemi ji prašť.
Ta prý mě chtěla z lásky mít,
však za peníze mění cit.´
A na ten křik a hrozný hlas
babka své hole tasí zas,
přes hnilé zuby cedí dech,
a jako předvoj stádo blech.
„Nejhorší případ, jaký znám,
Ty plesnivá jsi babizna! –
Ty špíno, než mě začneš prát,
k lavoru sama jdi se prát!“
A baba uším nevěříc
Je rozzuřená ještě víc! –
A dědek, potlačuje smích,
svou družku žene do plný
´Vidíš, na cti tě uráží,
ty za to hnáty uraž jí.´
Ach, v jaký holka prchne kout,
když korba chce ji zalehnout.
Ten bochník dívku rozdrtí
a panna bude po smrti!
„Uklidni hormon, chvíli stůj,
ty machno, šetři život můj!
Já tvého dědka nechci víc:
On chodící je závěť sic,
co na prachách však záleží,
když starší je než papeži?“
Jak slyší zvěst o závěti,
ta baba zbystří vzápětí
A ke dveřím se obrátí –
teď, dědku, rada dobrá ti!!!
Tu starce s uchem u dveří
rozmáchlá hůlka udeří,
superstar zrady netuše,
je rázem hvězda bez duše.
´„Nečekej žádnou chorobu,
já pomohla ti do hrobu!
Sice´s tam byl již bezmála,
však to bych dlouho čekala.
Dědku byl´s příliš v kondici,
když mají naspěch dědici.“´
Když závěť vyhrabala však,
hrůzou tu sani trefil šlak.
Mladice dědí, je to tak!!!
Panno, už nejsi nevinná,
spadlo ti jmění do klína,
jedné jen věci bojím se,
co na to soudní stolice.
Aleš Misař, 7. V. – 5. VI. 2005, upraveno v únoru 2006