26 - 50 - Citonice

V minulosti ale tomu tak asi nebylo a tunelem od Gránického potoka přicházela pěší stezka
v trase Jesuitského pramene s obslužnou a zřejmě také lesoparkovou funkcí. Druhý menší tunel pod
železniční tratí je významnou pěší komunikační trasou asi již od konce 19. století.
Od stavebního objektu hájenky při Bezkovské cestě jižně od železnice (spojnice mezi
Hradištěm sv. Hippolyta a silnicí do Bezkova z Citonice) směřuje k zděné pokloně při staré asi ještě
středověké Citoňské cestě pod Znojemským návrším severně od železnice.
Krajinný a vycházkový význam tohoto tunelu v současnosti zdůrazňuje chráněná přírodní lokalita
Cínová hora. Nedaleko od těchto míst je při jižním okraji kolejí soubor staveb bývalé železniční
hlásky. Dost dlouhou dobu zůstával nevyužit a chátral. Nyní je zatím poměrně architektonicky
zdařile adaptován k individuálním asi rekreačním účelům.
Až idilickým dojmem působí intaktní soubor staveb citonické železniční zastávky. Tvoří jej
vlastní zastávka s téměř miniaturní čekárnou a pokladnou a obytný traťový domek
na opačné straně kolejí. Nepochybně technickou zajímavostí je kovový stojan na jízdní kola.
Na celém úseku železniční trati jsou zachovány původní historické kamenné patníky
s dobou číselnou kilometráží. Jednotlivé patníky jsou osazeny vždy po sto metrech střídavě po
obou stranách kolejí, v celém kilometru větší s ozdobným číslem. Těsně před křížením s Pražskou
ulicí chybí pouze jeden dva jsou novodobé.
Opačným východním směrem od obce Citonice jsou při Gránickém údolí dvě drobnější
klasicizující vodárenské stavby. První je na okraji již uvedeného bývalého
Proboštského rybníku, zřejmě v nejnižším místě tohoto úseku vodovodní trasy. Má doposud
zachovanou, na technické stavbě neobvyklou, krytinu z kamenných placáků. Druhá při velkém
akvaduktu byla novodobě stavebně upravena v lidovém postsecesním pojetí. Jejím praktickým
úkolem bylo, že spojovala páteřní vodovodní trasu s posilujícím Jesuitským pramenem.
Největší mostní stavba je již zmiňovaná v sypané hrázi bývalého Citonického rybníku na
silničce z Citonice do Bezkova. Tvoří ji elegantní vyzděný klenební oblouk a původně pečlivě
lomovým kamenem vydlážděné dno, po kterém protéká Gránický potok. Na mostku je obtížně
identifikovatelná datace 1865, popřípadě 1845. Krajinné prostředí mostku a bývalé rybniční hráze
dotváří mohutná stromová alej.
Z historie duchovní správy v Citonicích
I. Kostel
Před mnoha roky byla obec Citonice, která neměla ani kostel, přifařena byla k městečku
Olbramkostel. Ale jak v Citonicích rostl počet obyvatel, obtíže spojené s docházením do vzdáleného
obramkostelského farního kostela, zvláště pokud byly vinou špatného počasí zničené cesty, a také
skutečnost, že se jejich dětem nedostávalo vzdělání skrze pravidelnou výuku náboženství, rozhodli
se Citoničtí požádat Její Veličenstvo císařovnu Marii Terezii o svolení vybudovat si vlastní kostel,
kde by se mohli o nedělích a svátcích konat bohoslužby. Ta jejich žádosti vyhověla a povolila jim
postavit si kostel na vlastní náklady.
Díky tomuto svolení zde byl roku 1768 postaven kostel s dřevěnou věží, ve které byl
zavěšen zvon, a s dřevěnou přepážkou, oddělující předsíň od vlastní kostelní síně. Slavnostně
vysvěcen byl v roce 1769 tehdejším znojemským děkanem Danielem Todlem, pozdějším prelátem
kláštera v Louce.
Bohoslužby v tomto kostele vykonávali o všech nedělích a svátcích jezuité ze Znojma,
za což pobírali od zakladatele kostela, Obce Citonice, desátek. Ovšem nově narozené děti musely
být křtěny, stejně jako mrtví pohřbíváni, v Olbramkostele.
V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a desátek z Citonice za duchovní správu byl
poukazován jezuitskému komornímu statku v Přímětcích až do roku 1777, kdy se jezuité tohoto
závazku vzdali.
V důsledku toho přestaly být v citonickém kostele konány bohoslužby, a tak se místní
obyvatelé, nespokojení s touto ztrátou a pohánění náboženskou horlivostí, rozhodli znovu podat
písemnou prosbu Jejímu veličenstvu nejmilostivější císařovně Marii Terezii o nadání lokálního
kaplanství a sami nabídli na vlastní náklady vybudovat a udržovat budovu fary.
Její Veličenstvo císařovna Marie Terezie jejich prosbě milostivě vyhověla a věnovala
na nadání a udržování místní duchovní správy desátek patřící dříve jezuitům, který věnovala jako
obročí, což dokládá nejvyšší dvorský dekret z 26. listopadu 1777 a slavnostní nadační listina
(o fundaci citonického lokálního kaplanství) datovaná 17. února 1778 a schválena samotnou
císařovnou Marií Terezií.
V důsledku právě pobíhajících robotních abolicí a rušení desátků bylo Obcí Citonice tomuto
kaplanství přiděleno ročně 251 zl. 26 kr., z toho 200 zl. Jako roční plat stávajícího lokálního
kaplana a zbývajících 51 zl. 26 kr. bude uloženo jako kapitál pro potřebu kaplanství, který bude
postupně narůstat o roční úroky a bude možno jej použít pouze v nouzových situacích.
Poté, co byl stanoven roční plat pro místního duchovního správce, byl prvním lokálním
kaplanem v Citonicích ustaven Jakub Procházka, který později zemřel jako farář v Blížkovicích.
Ten se sice ujal duchovní správy, ovšem nově narozené děti musely být i nadále křtěny
v Olbramkostele, stejně jako tam museli být nadále pohřbívání zemřelí.
V měsíci srpnu roku 1781 bylo kaplanství v tomto hledu osamostatněno – v obci byl zřízen
hřbitov a v kostele křtitelnice, a tak díky těmto církevním obřadům začaly být od srpna 1781
při citonickém kostele oficiálně vedeny matriky křtěných, oddaných a zemřelých.
Od této chvíle se stalo citonické kaplanství zcela samostatným.
Kaplana Jakuba Procházku, který byl jmenován farářem v Olbramkostele, následoval coby
duchovní správce v roce 1783 pan Vincenc Alex Seyferling, narozený ve Znojmě, kde také
27. října 1799 zemřel.
Po něm následoval od 27. března 1800 pan František Kratochvíl, farář v Příměticích,
(znojemský) děkan a obvodní školní dohlížitel.
Po jeho převedení do Přímětic byl kaplanem v Citonicích počátkem roku 1802 ustaven pan
Václav Hájek, pocházející ze Znojma, působící zde až do 4. ledna 1809, kdy v Citonicích ukončil
svou duchovní i životní pouť.
Po něm byl od dubna 1809 pan Šimon Křendalský, opět pocházející ze Znojma. Z tohoto
místa byl poté, co 8 let pracoval na vinici Páně v Citonicích, převeden od 6. května na místo
administrátora na faře v Olbramkostele, kde byl později jmenován farářem.
Po něm, a to dne 16. října 1817, obdržel toto obročí pan Antonín Stehlík, po jehož ustavení
farářem v Olbramkostele byl lokálním kaplanem v Citonicích ustaven od prosince 1820 pan
Antonín Maader.
Ačkoliv byl kostel díky četným opravám vnějšku i vnitřku udržován v dobrém stavu,
po více než dvacet let nebylo možné, i když to bylo všeobecným přáním, zajistit mu lepší vzhled
postavením nové věže.
Běh času a proměny počasí způsobily, že už tak poškozená kostelní věž ztratila svou pevnost
a stabilitu, začala se propadat do země, až hrozilo její zřícení. Ovšem nepříznivé okolnosti té doby,
hlavně katastrofické události roku 1805, kdy byla země napadena nepřátelskými francouzskými
vojsky, a roku 1809, když ještě krvácely staré rány, byla jimi znovu napadena a téměř 4 měsíce
pustošena, nedovolily na tak nezbytně nutné postavení nové věže ani pomyslet. V roce 1813 znovu
propuknutá válka s Francouzy, roku 1815 obnovená
a následky neúrodného oku 1816, i přes úsilí
zvládnout jeho důsledky, způsobily zdražení, které následovalo roku 1817, po kterém cena
dolnorakouské měřice (61,487 litrů) pšenice vzrostla na 36 zl., cena měřice žita na 32 zl., a k tomu
navíc stouply ceny stavebního materiálu – to vše dohromady způsobilo, že stavba nové věže upadla
v zapomnění, protože vysílení obyvatelé, snažící se uživit své rodiny, si nemohli dovolit něco
takového podniknout. Jen díky víře ve Všemohoucího a vytrvalé houževnatosti se dočkali
klidnějších, i když ne úplně šťastných časů, kdy v zemi zase zavládla láce, ceny všech plodin
i lidské práce klesly a již nějakou dobu dřímající myšlenka Citonických na stavbu nové kostelní
věže, neboť každou chvíli hrozilo její zřícení i se zvonem a usmrcení lidí, se začala znovu
probouzet. Také zchátralé dřevo kostelní předsíně a kostelních dveří přispěly k rychlému
rozhodnutí, že obec začne se stavbou nové věže ještě v tom roce a ihned byly učiněny opatření pro
zabezpečení stavebního materiálu. Obec dostala od (znojemského) magistrátu peněžní podporu
na zaplacení řemeslníků i materiálu, lidé se dali do práce a věž rostla každým dnem až byla zcela
hotová a stojí v celé své síle k užitku obyvatel na svém místě.
Obec navrhla, a také to bylo realizováno, splatit půjčenou částku ze zisku z dvou
propachtovaných obecních polí, patřících kostelu. Půjčka byla během 5 let splacena i s úroky, pole
zůstaly v zásobě pro další užívání a věž, která díky níž kostel vypadá lépe, zůstala věčnou
památkou. Zvuk zvonu, který dříve nebyl v dolní části obce slyšet, svolává její obyvatele
dohromady k bohoslužbám. Z této věže zní zvuk zvonu při přeměně oltářní svátosti, který
upozorňuje na poli pracující obyvatele a povzbuzuje je k povznesení jejich srdcí k Bohu. Kostel
získal díky věži více prostoru, shromáždění lidé zase větší pohodlí, neboť zmizel škodlivý průvan,
profukující dříve celým kostelem, takže postavená věž zcela splnila svůj účel.
Stavba byla započata v měsíci květnu roku 1824 a kompletně dokončena v listopadu téhož
roku. V té době slavně vládl Jeho Veličenstvo František I., umění a věda vzkvétaly a majetek
každého byl pod ochranou zákonů. Markrabství moravskému vládl coby zemský guvernér Jeho
Excelence pan Antonín Bedřich hrabě Mistrovský. Představitelem nejvyššího církevního úřadu této
země je Jeho Milost pan Václav Urban Stuffler, biskup brněnský.
Přednostou Znojemského kraje v té době byl pan Karel Czikann, guberniální rada
a krajský hejtman. (Znojemským) děkanem a obvodním školním dohlížitelem byl pan František
Kratochvíl v Přímětcích. Nejvyšším představitelem královského města Znojma vážený starosta pan
Jan Kreimel, vyznamenaný Jeho Milostí císařem Františkem (I.) zlatou medailí Za zásluhy.
Magistrátní a kriminální radové ve Znojmě byly:
pan Petr Schiller
pan Jan Dadlez
pan Michael Křandalský
pan Josef Cibulka
pan František Stoltz.
Citonický kostel na pohlednici z I. Poloviny 20. století
Přednostou Hospodářského úřadu, spravujícího Dolní statek města Znojma, byl František
Kopal, který měl tu čest být 37 let úředníkem na tomto panství. Vedoucím úřadu byl Petr Raška,
pokladníkem Vincenc Knalmeyer a písařem František Samohelovský.
Farářem v Olbramkostele byle pan Josef Harrer, (citonickým) duchovním správcem byl již
zmiňovaný Antonín Mader. Řídícím ve škole - František Daniel,
rychtářem Jakub Molík,
starostou Kašpar Komenda,
přísežným a obecním hospodářem Josef Bednář,
přísežným František Buzek.
Stavební plány této věže navrhl pan Josef Dänisch, znojemský městský stavitel, který také
zajistil samotné provedení celé stavby, a jehož polír Jan Kavan dohlížel na to, aby byla tato věž
postavena odpovídajícím způsobem podle plánů.
Dne 12. prosince 1924 byl na shromáždění obyvatel Citonic přečten tento pamětní spis:
„Všemocný vládce světa ať svolává ochraňuje tento kostel i nově postavenou věž před
všemi nehodami, těžkostmi a neštěstím, zvuk zvonu z této věže ať svolává obyvatele obce
k bohoslužbám a provádění náboženských povinností, ať udržuje bázeň, klid a soulad mezi
obyvateli této obce a poslušnost v každém jejich konání vůči jejich vrchnosti a Bohu, ať onen mír
a klid trvá po staletí v této obci, jejíž obyvatelé byli vždy tak pilní, pracovití, klidní
a poslušní a doufám, že oni sami se budou snažit jej navěky zachovat i pro jejich potomky.“
Od 1. 9. 1930 přišel do Citonic kaplan Josef Drobný z Komína, narozený 6. 4. 1888
v Novém Městě na Moravě a 26. 3. 1953 zemřel. Dne 1.7. 1955 přišel z Měnína okres Židlochovice
Karel Kočvara, konzistorní rada, dne 4. 2. 1963 zemřel ve věku 92 roků. Byl to poslední kněz
na faře v Citonicích. Kuchařka faráře Kočvary se jmenovala Helena Kozová, nar. 12. 8. 1900,
zemřela 27. 2. 1986.
Od té doby je fara neobydlená. Od roku 1963 jezdil do Citonic farář Vladimír Strážovský
z Mašovic až do konce svého působení, zemřel v r. 1974. Určité mezidobí, kdy byli kněží nemocní
nebo nebyla mašovická fara obsazena, jezdili kněží ze Znojma: byl to páter Kučera, páter Vojtěch
Krajčmar (později ujel do Švýcarska), páter František Streit, páter Karel Švejcar – rodák
z Kuchařovic páter Králík. Později byl do Mašovic dosazen páter doktor Otto Opálka, který zase
stále dojížděl do Citonic. Tento kněz zemřel 30. 10. 1988. Již v tomto roce byl páter Opálka vážně
nemocný, tak byla farnost v Citonicích přidělena kněžím z Olbramkostela a tito dojížděli
do Citonic. Byl to mladý kněz Miroslav Poláček, přišel dne 12. 7. 1987 z Brna na Olbramkostel.
Pro jeho těžkou nemoc, byl dlouho v nemocnici v Brně. V Olbramkostele působil jen 9 měsíců.
Na jeho místo nastoupil dne 22. 7. 1988 opět mladý kněz Josef Hudec z Brna – Královo pole.
Historie hasičského sboru
První placený hasičský sbor byl na českém území založen už v roce 1853 v Praze. Hlavní
odpovědnost za hašení požárů ale ležela od 2. poloviny 19, století až do druhé světové války
na dobrovolných hasičských sborech měst a obcí. Za první Československé republiky existovaly
veřejné (komunální) požární jednotky z povolání jen v některých větších městech. V ostatních
městech a obcích využívali starostové předpisy prakticky převzaté z Rakouska-Uherska.
Ty umožňovaly přenášet zodpovědnost starostů za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory.
Jejich materiální potřeby však kryly jen částečně. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny
městským zaměstnancem zastávajícím funkci strojního popřípadě velitele.
Uvedený stav ale samozřejmě neodpovídal potřebám průmyslového státu v dobách míru,
tím spíše za války. Rychlá změna nenastala ani v protektorátu, kde byl vydán překlad německého
zákona jako vládní nařízení o hasičstvu – veřejné (městské) požární útvary se v Německu nazývaly
požární policie a byly jednotně řízeny ministerstvem vnitra. Asi v roce 1942 byl i v protektorátu
ustaven pluk (Regiment) požární policie Čechy – Morava. Mužstvo pluku tvořili čeští četníci
a příslušníci finanční stráže, kteří byli k pluku přeloženi a důstojníci. To byli němečtí inženýři,
kteří po vystudování ještě absolvovali dvouleté učiliště požární policie v Berlíně Eberswalde.
Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva v protektorátu. Jeho nasazování do akcí a výcvik
řídila říšská místa. Po skončení války se mužstvo bývalého pluku požární policie většinou vrátilo
zpět ke svým původním jednotkám.
Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž také
příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní
výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které
bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny
obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor.
Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem
příslušného národního výboru. Příslušníci hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného
činitele.
K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona
o státním požárním dozoru a požární ochraně v roce 1953.Na jeho základě se výkonnými
jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na
principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své
příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru
a ministr vnitra. Všeobecné řízení
požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával
prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů.
Přijetím nového zákona o požární ochraně v roce 1958 však došlo k postupné decentralizaci
požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního požárního dozoru byla
tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních
výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné
organizaci Československý svaz požární ochrany.
Šedesátá léta jsou proto charakterizována snahou o zavedení nové právní úpravy požární
ochrany.
Velice významnou událostí pro další období byl vznik Školy požární ochrany ministerstva
vnitra ve Frýdku-Místku v roce 1967. V roce 1984 se tato škola transformovala na Střední odbornou
školu požární ochrany MV ČSR a roku 2002 na Střední odbornou školu požární ochrany a Vyšší
odbornou školu požární ochrany MV ve Frýdku-Místku.
V souvislosti se vznikem federativního uspořádání státu v roce 1969 byla požární ochrana
zařazena do výlučné působnosti národních rad, což mělo za následek vytvoření Hlavní správy
požární ochrany MV ČSR a MV SSR.
Následující období je spojováno s nástupem absolventů Školy požární ochrany ministerstva
vnitra ve Frýdku-Místku, katedry techniky požární ochrany a bezpečnosti průmyslu Vysoké školy
báňské v Ostravě a Vysoké inženýrské požárně technické školy Ministerstva vnitra SSSR v Moskvě
do orgánů požární ochrany. Výchovou vlastních odborníků a příchodem absolventů středních
a vysokých škol, zejména technického směru, se tak mohl zkvalitnit odborný potenciál
profesionální požární ochrany a schopnost účelně řešit potřeby zabezpečení požární ochrany
ve společnosti.
Významnými změnami prošla profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech. Počátkem
70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů
ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činností hasičů tvoří vedle samotných
požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru
jako odstraňování nejrůznějších překážek vyprošťování osob apod.
Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé
druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů
na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během
mimořádných událostí. Této skutečnosti bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci.
Již v roce 1985 došlo k vydání zákona o požární ochraně, který přes své novelizace zůstává dosud
v platnosti. Tento zákon mimo jiné stanovuje základní povinnosti fyzických osob a firem v oblasti
požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností.
Proces změn v úkolech a charakteru činnosti Hasičského záchranného sboru ČR, který svůj
současný název získal v roce 1995, vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla rozšířena působnost
MV o problematiku krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva
a integrovaného záchranného systému.
V souvislosti s tím byla Parlamentem ČR projednány a schváleny nové zákony. Nová právní
úprava, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001, znamenala zásadní změnu v postavení
působnosti a organizaci Hasičského záchranného sboru ČR. V této souvislosti došlo také
ke sloučení ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR s Hlavním úřadem civilní ochrany
a širokou oblast civilní ochrany tak dostali na starost hasiči, podobně, jako tomu
je i v některých dalších evropských státech.
Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti hraje stěžejní roli v přípravách státu
na mimořádné události ať se již jedná o hrozby terorismu, průmyslových havárií nebo živelních
katastrof. Hasiči mají rovněž rozhodující podíl na provádění záchranných a likvidačních prací
při mimořádných událostech. Hasičský záchranný sbor ČR je hlavním koordinátorem a jakousi
páteří integrovaného záchranného systému, který v případě krize slučuje všechny záchranné složky.
Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti tvoří generální ředitelství, které je organizační
součástí MV, a dále pak 14 hasičských záchranných sborů krajů. Součástí Hasičského záchranného
sboru ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení, konkrétně čtyři Odborná učiliště
požární ochrany (ve Frýdku-Místku, Brně, Chomutov a Borovanech), Institut ochrany obyvatelstva
Lázně Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc
a Základna logistiky Olomouc.
Zcela první požární techniku na našem území začala hromadně vyrábět rodinná firma
SMEKAL založená v roce 1797. Zpočátku, od roku 1820, se jednalo o výrobu lehkých slaměných
věder na hašení požáru, později byla zavedena výroba i berlových stříkaček. Mimochodem
středověké protipožární předpisy nařizovaly vybavovat každé lidské obydlí určitým počtem věder
pro případ vzniku požáru.
Svou první parní stříkačku vyprojektovala firma R. A. SMEKAL v roce 1884 a v roce 1891
představila první typ parní hasičské stříkačky.
Hasičský sbor v Citonicích od jeho založení
Dne 17. 12. 1905 byl založen dobrovolný sbor hasičů. Ustavující schůze si zvolila tyto
funkcionáře:
starosta sboru
náčelník
I. podnáčelník
II. podnáčelník
jednatel
pokladník
I. četař
II. četař
zbrojmistr
členové výboru
- Cidlík Josef
- Molík Karel
- Götz Arnošt
- Klempa Dominik
- Molík Jan
- Schäffer Kajetán
- Tirgel Jan
- Habr Jan
- Neužil František
- Molík Jan
- Schäffer Kajetán
- Šťava František
správce školy
rolník
hostinský
rolník
rolník
obchodník
domkař
V roce 1906 byl sbor vybaven pojízdnou čtyřkolovou dvouproudovou stříkačkou a 300
metrů hadic s navijákem. V tomto roce bylo také pořízeno služební oblečení na 25 mužů
za 375 zlatých.
Dne 1. 12. 1905 byla upravena obecní kolna jako zbrojnice.
V roce 1908 bylo slavnostní svěcení stříkačky a vystoupení více sborů z okolních vesnic.
Kmotra při svěcení stříkačky byla dcera starosty a dala prezent 200 rakouských korun ve zlatě.
Svěcení stříkačky provedl páter Petr Duchoň. Při této slavnosti se prodávaly odznaky. Prodávaly je
děvčata: Bartošová Juliána, Habrová Antonie, Molíková Antonie, Šťavová Františka, Trimmelová
Anna a Vávrová Marie. Jubilejní odznaky se prodávaly s přirážkou, aby se získaly peníze
na zaplacení různých potřeb pro sbor.
Sbor si na obleky, které se pořizovaly musel získat různými prostředky. Byla provedena
sbírka po bratrských sborech, sousedských vesnicích a sbírkou v obci a v různých organizacích.
Od sboru Horní Břečkov se získalo
Milíčovice
Podmolí
Bezkov
Kasárna
Mramotice
Olbramkostel
Žerůtky
24 rakouské koruny
28,1 rakouských korun
22,1 rakouských korun
67,2 rakouských korun
14,4 rakouských korun
55,8 rakouských korun
24,1 rakouských korun
23,6 rakouských korun.
Mimo těchto darů daroval pan Cejner z Mannsbergu 9 rakouských korun, probošt z Hrádku
u sv. Hippolyta 50 rakouských korun, pojišťovna Moravské Budějovice 40 rakouských korun
a od občanů Citonic 364 rakouských korun.
Sbor hasičů do 1. světové války měl 5 vystoupení se stříkačem mimo obec. V roce 1909
v Únavově a Bezkově, v roce 1910 v Kuchařovicích a Mašovicích a v roce 1911 v Příměticích.
Přes celou první světovou válku byl sbor velmi oslaben, a to z důvodu, že muži museli
do války, a tak se udržel jen pro nutné práce při nějakém požáru. V roce 1918 se sbor podílel na
manifestačních táborech, a to v Únanově, ve Znojmě, v Olbramkostele a v Příměticích.
Od 1. světové války až do roku 1939 pořádal sbor plesy, aby kryl rozpočet dle potřeby. Za toto
období navštívil sbor 13 župních sjezdů. Dne 12. 5. 1938 bylo založeno jedno družstvo ve sboru
a to družstvo žen. – Nekvasilová Antonie, Františka Turková, Růžena Spoustová, Marie Matulová,
Anna Weinzetlová, Marie Hlávková, Lída Smrková, Marie Macháčková a Antonie Habrová.
Dne 6. 11. 1938 byl navržen německým komisařem Jan Saleta jako hauptman sboru hasičů.
Po domluvě tuto funkci nepřijal a za 18 dnů již ani komisař neměl co mluvit.
Dne 26. 5. 1938 byla koupena nová motorová stříkačka od firmy SIGMUND.
Starostové sboru hasičů v Citonicích:
1905 – 1908
1908 – 1910
1911 – 1929
1930 – 1947
1948 – 1959
1960 -
Josef Cidlík
František Vávra
František Trimmel č. 29
František Vávra
Jan Fetterle
Josef Auer
Volby ostatních funkcionářů byly každý rok a většinou zůstávali na delší období.
Při volbách byli také vyloučeni členové. Dne 25. 12. 1928 byl vyloučen Josef Molík, důvod:
veřejně nazval sbor politikařením. Druhý vyloučeným byl dne 11. 1. 1931 Karel Neužil
pro neplnění povinností ve sboru. Dalším byl Josef Macháček, který byl vyloučen dne 22. 9. 1931
pro neslušné chování ve sboru.
Dne 14. 1. 1948 se starosta František Vávra vzdal funkce a byl zvolen nový, Jan Fetterle
a jeho náměstek František Popelka. Jednatelem byl zvolen František Klempa, velitel František
Šťava, jeho zástupce František Polák a zbrojmistr Caha Jan.
V roce 1950 musela být opravena motorová stříkačka.
V roce v květnu 1928 byla postavena věžička pro hasičárnu. Rozpočet dodala firma
Křivánek ze Znojma, která provedla i stavbu. V roce 1948 byla provedena rekonstrukce zbrojnice
a byly upraveny i vrata. V roce 1983 se opravila věžička v rámci brigádnických hodin a hned se
začala opravovat a přestavovat hasičská zbrojnice. Tato akce trvala 4 roky. Dne 20. 12. 1987 byla
slavnostně předána hasičskému sboru.
Historie školy
Dekretem zemského gubernia ze dne 24.června 1779 zřízeno bylo v obci Citonice místo
lokálního kaplana. První škola v Citonicích byla zřízena v soukromém domě na č. Zároveň bylo
zřízeno jmenovaným úřadem i místo učitelské. Při tom se zavázeli rychtář a konšelé obecní jménem
všech občanů Citonických i pro časy budoucí dávat svému učiteli bez jakéhokoliv odporu:
a) hotových peněz …….. 8 zl.
b) pšenice ……………… 5 2/8 míry
c) žita …………………... 17 1/8 míry, obého dolnorakouské míry.
Kromě toho měl učitel dostávat týdně od každého dítka za učení čtení po 2 krejcarech,
za učení psaní 3 krejcary. Zástupcové obecní slibovali také poskytovat svému učiteli jiných ještě
výhod „horlivým-li se ve vyučování dítek proukáže“. Zavázat se však k ničemu nechtěli,
odvolávajíc se na mnohá vydání vzniklá se stavbou kostela, fary, hřbitova, pořízením zvonů, oltářů,
kazatelny, varhan, paramentů aj., že však stanovený plat, jakož i bezplatný byt současnému i příštím
učitelům bez jakéhokoliv odporu vždy dávat mají, chtějí a budou, k tomu se nejpřísněji zavázali
a svolili, bylo-li by třeba, by k tonu vrchností svou donuceni býti mohli.
V ujednání tom sepsána byla řádná listina ve 4 opisech, z nichž jeden i prvnímu lokálnímu
kaplanovi byl odevzdán. Listiny potvrzeny byly podpisy rychtáře, půlmistra, starších, faráře
obramkostelského, lokálního kaplana citonického a potvrzeny byly rovněž od c.k. dvorní komise
pro markrabství moravské.
Po zřízení místa učitelského vyučováno bylo zatím v domě patřícím tehdy vrchnosti
znojemské, v nynějším čísle popisném 51 až do roku 1789. Téhož roku vystavěna byla školní
budova z příspěvků občanů a vrchnosti znojemské. Byl to domek nynější č. 13 a vyučováno bylo
snad v malé světničce jdoucí do dvora. Protože budova pro tyto účely školy nevyhovovala, bylo
nařízeno r. 1828, aby vystavěna byla nová školní budova. Stará budova byla prodána za 520 zl.
konv. měny a nová vystavěna byla nákladem 3.052 zl. 53 kr. Tento náklad uhrazen byl obnosem
za prodanou starou budovu a pak nájemným po několik let z polí kostelních, zbytek z příspěvků
občanů.
Nová škola byla dne 7. července 1831 arciknězem znojemským a dozorcem školním
Antonínem Mopšou posvěcena, načež hned v ní byla konána první zkouška. Následující den
se přestěhoval tehdejší učitel František Daniel do nového bytu.
Tato nová škola obsahovala učírnu a byt učitele, který měl 2 světnice, kuchyni, komoru,
kůlnu, stáj a sklep. Za tehdejších poměrů vynikala tato škola mezi ostatními, ale nemohla však
vyhověti pozdějším zákonům školním. Učírna měla dřevěný strop, byla jen 2,75 m vysoká, tmavá,
málo vzdušná a mohla pojmout nejvýše 56 dítek.
Poněvadž budova po všechna léta důkladně opravena nebyla octla se ve stavu takovém,
že okresní školní rada ve Znojmě uznala nutným nařídit, aby byla náležitě opravena. Nařízení toto
bylo třeba místní školní radě několikrát opakovat. Konečně v r. 1891 odhodlala se školní rada, aby
komisionálně potřebu a rozměr oprav určila. Když pak komise sestávající se z okresního komisaře
E.Leischnera, okr. škol. inspektora Fr. Charváta, okr. inženýra K. Pětníka a krajského lékaře
Dr. S. Spitzra stav budovy po důkladné prohlídce zjistila, otázal se člen obecního výboru p. Antonín
Rada, které výše může náklad na požadované opravy dostoupit a okresní inženýr odpověděl,
že 4 – 5.000 zl. V plném počtu přítomný obecní výbor a místní školní rada se radili na popud shora
jmenovaného člena obecního výboru Antonína Rady, nebylo-li by výhodnější postavit raději novou,
požadavkům zákona vyhovující budovu a také se na tom konečně jednomyslně ujednali.
Vyhlédnuto a zakoupeno bylo stavební místo od rolníka Jana Bednáře čís. 17, které hned přítomnou
komisí bylo shlédnuto a pro stavbu školy bylo uznáno za vhodné.
Zhotovení plánu svěřeno bylo inženýrovi. K. Pětníkovi, sestavení rozpočtu staviteli
C. Prokešovi z Jevišovic. Obojí uděláno bylo pro školu jednotřídní, avšak po upozornění
K. Charvátem na velký počet školních dítek přepracováno bylo pro školu dvojtřídní a bylo
předloženo ke schválení.
Někteří občané však se stavbou nové školní budovy nesouhlasili a podávali rekurzy z návodu
bývalého učitele Fr. Dočekala, které však byly zamítnuty (Klempa Kašpar č.p. 38, Smrčka Šimon
č.p. 43, Šťava Jan č.p. 46, Tichý Josef č.p. 42). Stavbu školy provedl znojemský stavitel
Jos. Schweighofer a v roce 1892 do podzimu za celkový obnos 9.573,38 zl. postavil. Obnos ten byl
hrazen:
a) prodejem staré školy za 1.325 zl.
b) pronájmu cenný obecních papírů za 1.241,50 zl.
c) darem císařských 200 zl.
d) obecní přirážkou 267 ½ % ku přímým daním, které od nespokojenců a exekučně byly
vymoženy. se pro kupujícího účtovalo .
V roce 1900 již novou školu navštěvovalo 76 žáků – 2 třídy.
Nová škola, která byla postavena za 10.448 zlatých sloužila svým účelům až do roku 1983.
V tomto roce byla škola zrušena a všechny děti školu povinné dojíždějí do Znojma. Školní budovu
převzal místní národní výbor pro svoje účely. V roce 1986 až do poloviny roku 1988 se prováděla
rekonstrukce budovy školy v částce 400.000 korun včetně venkovní fasády a ústředního topení,
vnitřního zařízení i s nábytkem. Na tuto částku přispělo i JZD sdruženými prostředky, pro jehož
účely zde byla zařízena i jedna zasedací místnost.
Od roku 1358 má škola pozemky a to parc. č. 284,662 a 098. Hospodářské stavení
na dvoře bylo postaveno r. 1896 tesařským mistrem Blechou z Přímětic za 480 zl, prádelna
pak roku 1921 stavitelem Zahradníkem z Blížkovic.
Učitelé, kteří na škole v Citonicích působili :
-
-
Joachim Trnka, rodem z Olbramkostela v letech 1779 – 1796
Ignác Černý, po odchodu předchůdce do Olbramkostela, pocházel z Jakubova
a vyučoval v letech 1796 – 1802
Po jeho smrti nastoupil již do školy nové (druhé) František Daniel, rodilý z Třebelovic,
učil v letech 1806 – 1855
Když zemřel tento, stal se zde učitelem rodák z Kuchařovi František Dočekal a setrval
zde až do r. 1891, kdy odešel na odpočinek
V nové škole:
po něm nastoupil Josef Cidlík, rodem z Běhařovic ( narozen v r. 1866), který zde působil
až do září 1919. Byl to dobrý učitel, dobrý rádce celé obce. Za něho byl založen spolek
hasičský v roce 1905.
po něm nastoupil Josef Novák, narozený v Želetavě roku 1869, ten zde působil 9 roků
až do r. 1928.
František Berger, rodem z Puklic u Jihlavy, narozen v r. 1884, byl přesazen na vlastní žádost
z Vys. Studnice a nastoupil 1. září 1928. V roce 1918 byla škola rozšířena na dvou třídní
a vedle hořejších ředitelů působili zde tito učitelé:
Anežka Filipská v letech 1918 – 1921
František Šuhaj v roce 1921 poté odešel do Přímětic.
Anežka Filipská opět v roce 1921 -1922, odešla do Přímětic
Ludmila Lisovská – Fučíková v letech 1922 -1927, odešla do Pavlic
Zdeňka Seidlová od září 1927.
Od 1. 2. 1947 – 31. 7. 1951 učitel Bohumil Mrňa z Citonic
1951 – 1952 učitelky Baldriánová a Králíková
4. 1. 1952 – 1961 působil jako ředitel Jan Meška, přišel z Milíčovic, od tohoto roku
zase byla pouze jednotřídka
1. 9. 1954 - 1956 nastoupila učitelka Anna Bendová za učitele Boh. Mrňu, který
nastoupil na školu Milíčovice již od 1. 9. 1952
1. 9. 1956 se vyučovalo opět ve dvou třídách a nastoupil učitel Karel Kamarád, který
zde působil do roku 1959
1961 – 1. 9. 1983 byl ředitelem Jaroslav Pella, který od roku 1983 jezdil do Vranova
nad Dyjí
od 1. 9. 1959 – 1983 se střídali tito učitelé a učitelky: Petrovská, Tuhá, Dřevěná Marie,
Veselá Jarmila, Hiess Josef.
Mateřská škola
Dle pamětníků byla mateřská školka v Citonicích zbudována v soukromém domě č. 33,
a to již v roce 1940 až do roku 1943. Tuto školku navštěvovalo průměrně 18 dětí.
V důsledku přistěhování Němců z Besarábie byla tato školka zrušena a na toto popisné číslo
se nastěhovala rodina pana Karáska z č. 38. Na č. 38 se nastěhovala německá rodina. Po druhé
světové válce, když Němci opustili Citonice byla školka opět obnovena.
V roce 1957 byla na č. 33 adaptována druhá polovina domu, takže měly děti celý dům
k dispozici až do roku 1976. V tomto období byla návštěvnost dětí 22 – 25.
V roce 1976 byla vybudována úplně nová školka. Prostředí pro zdraví dětí je v nové
a dobře prosvětlené školce velmi výhodné. V roce 1980 navštěvovalo tuto školku 20 – 25 dětí.
Tato školka byla vybudována včetně příjezdové cesty a vodárnou nákladem 1.300.000 Kč
a občané tam odpracovali 7500 brigádnických hodin. Učitelkami mateřské školky na č.p. 33 byly:
Seifertová, Eva Jordánová, která se při opravě školky na č. 33 přesídlila na č. 53 a po skončení
opravy dne 1. 9. 1954 se zase vrátila zpět na č. 33. Na č. 33 působily další učitelky, a to Žurková,
Dobišarová a od r. 1961 Pellová.
Učitelky v nové mateřské školce:
1976 – 1979 ve funkci ředitelky Pellová, učitelky Milada Krubová, Ladislava Veuchová
a Eva Stískalová. V nepřítomnosti některé učitelky nahrazovala důchodkyně Anežka
Juránková
1979 – 1983 ředitelka Jana Vítková, učitelky Zdeňka Krejčová, Soňa Darjanovová,
v nepřítomnosti učitelky zastupovaly důchodkyně Ludmila Hodáková a Vlasta
Dubská
1983 – 1987 ředitelka Zdena Koutná a učitelka Soňa Darjanovová, v nepřítomnosti učitelek
zastupuje Růžena Roubalová a Ludmila Večeřová.
Starostové obce
V pamětní knize Citonic, psané od roku 1921, uvádí kronikář Fr. Berger jména starostů
a radních, v pozdějších letech i jména členů obecního zastupitelstva, tj.:
r. 1853
Karel Molík č.p. 26 - starosta
Jan Klempa č.p. 38 – radní
Eligius Novák č. 33 – radní
r. 1856 - 1859 Václav Klempa č.p. 38 – starosta
Jan Fetterle - radní
Jakub Schhman - radní
r. 1860
Jan Fetterle - starosta
Fr. Pahr – radní
r. 1861 – 1863
Karel Molík č.p. 26 – starosta
Fr. Turek č.p. 40 - radní
Fr. Vybíral č.p. 11 – radní
r. 1864 – 1866
Karel Molík – starosta
Fr. Turek č.p. 40 – radní
Fr. Schachl č.p. 9 – radní
r. 1867 – 1869
Ant. Auer č.p. 18 – starosta
Fr. Schachl č.p.9 – radní
L. Schlaf , č.p. 49 – radní
r. 1870 – 1872
Frant. Turek č.p. 40 – starosta
Fr. Auer č.p. 18 – radní
r. 1873 – 1875
Jos. Vávra, č.p. 20 – starosta
Kašpar Klempa – radní
L. Schlaf – radní a hospodář
r. 1876 – 1878
Karel Molík č.p. 26 – starosta
Jos. Vávra č.p. 20 – radní
r. 1879 – 1881
Ant. Rada č.p. 19 – starosta
Martin Vousek č.p. 23 – radní
Frant. Turek - radní
r. 1882 – 1884
Jos. Klempa č.p. 14 – starosta
Karel Molík č.p. 26 – radní
Frant. Trimmel, č.p. 53 – radní
r. 1885 – 1887
Jos. Klempa č.p. 14 – starosta
Jos. Vávra č.p. 20 – radní
Václav Habr č.p. 48 - radní
Martin Fousek, č.p. 23 – starosta
V. Habr, č.p. 48 – 1. radní
Vař. Schlaf čís. 49 – 2. radní
r. 1888 – 1890
r. 1891 – 1893
Karel Molík, čís. 26 – starosta
Ant. Rada č.p. 19 – 1. radní
Fr. Klempa č.p. 39 – 2. radní
r. 1894 – 1896
Jos. Auer č.p. 28 – starosta
Fr. Trimmel č.p. 53 – 1. radní
Fr. Turek č.p. 40 – 2. radní
r. 1897 – 1899
Ant. Rada, č.p. 19 – starosta
Jos. Auer č.p. 28 – 1 radní
Václav. Habr č.p. 48 – 2. radní
r. 1900 – 1902
Jos. Auer, č.p. 28 – starosta
Matěj Macek č.p. 21 – 1. radní
Fr. Trimmel č.p. 29 – 2. radní
r. 1903 – 1905
Václav Habr. Č.p. 48 – starosta
Fr. Trimmel č.p. 29 – 1. radní
Jan Trimmel č.p. 12 – 2. radní
r. 1906
Frant. Hlávka č.p. 27 – starosta
Turek Frant. č. 40
Brichta Ant. č.p.25
Jan Vávra č.p. 20
Frant. Trimmel č.p. 29
Šimon Smrčka č.p. 43
Kar. Veleba č.p. 37
Michael Klempa č.p. 44
Matěj Macek
r. 1913
Jos. Rada – starosta
Jan Vávra – radní
Šimon Auer č.p. 53 – radní
Matěj Mace, č.p. 21
Fr. Trimmel č.p. 29
Ant. Rada č.p. 23
Turek Frant. Č.p.40
Karel Molík č.p. 16
Ant. Rada č.p. 15
Frant. Klempa č.p. 39
Jan Pahr č.p. 31
Frant. Klempa č. 41
r. 1919 - první zastupitelstvo v osvobozené vlasti:
Karel Molík, č.p. 16 – starosta
Šimon Auer – radní
Ant. Nekvasil č.p. 75 – radní
Ant. Rada č.p. 23
Karel Neužil č.p. 55
Josef Rada č.p. 19
Jan Fetterle č.p. 14
Fr. Smrčka č.p. 94
Jan Pahr č.p. 31
Martin Klempa č.p. 38
r. 1923
Šimon Auer – starosta
Fr. Molík č.p. 5 – radní
Fr. Klempa č.p. 39 – radní
Antonín Molík č.p. 30 – náměstkem starosty
Fr. Trimmel č.p. 12
Molík Karel č.p. 16
Frant. Hlávka č.p. 27
Fr. Vávra č.p. 20
Václav Bartoš č. 112
Fr. Smrčka č. 94
Karel Neužil č.p. 55
Frant. Mrňa, č.p. 108
r. 1927
V těchto volbách byli zvoleni:
a) za stranu republikánskou a domovinu:
Fr. Trimmel č. p. 12
Fr. Molík č.p. 5
Ant. Molík č.p. 30
Antonín Rada č.p. 23
Fr. Hlávka č.p. 27
Šimon Auer č.p. 92
Fr. Smrčka č. 94
Frant. Vávra č. 20
b) za stranu lidovou:
Antonín Havlík č.p. 45
Jos. Růžička č.p. 11
Frant. Vytopil č.p. 9
Frant. Klempa č.p. 39
A následně z nich:
Fr. Trimmel č. 12 – starosta
Antonín Havlík č.p. 45 – náměstkem
Fr. Molík – radní
Fr. Vávra – radní
V roce 1931byly konány volby v měsíci listopadu.
Za stranu republikánskou a domoviny byli zvoleni:
Fr. Vávra, rolník, č.p. 20 – starosta
Jos. Smrčka, domkař, č.p. 43 – radní
Frant. Trimmel, rolník, č.p. 12 – radní
Ant. Molík č.p. 30,
Frant. Caha, kolář
Antonín Rada, rolník č.p. 23
Frant. Turek, rolník. č.p. 40 – pokladník
Karel Neužil, tesař
Za stranu lidovou:
Jos. Růžička, rolník – náměstkem
Antonín Havlík č.p. 45
Frant. Vytopil č.p. 9
Jan Saleta, rolník č.p. 37
Sdružená kandidátní listina zemědělců dostala 212 hlasů, socialistická 67 hlasů.
Některé události v letech minulých
Ženy se zúčastnily selských bouří
Přepis článku Eduarda Krechlera v novinách „Znojemsko“, ročník 1971, číslo 3 ze dne 20.
1. 1971, ze strany 5. Potvrzeno Antonínem Hudcem, bývalým ředitelem muzea v časopise Podyjí.
V roku 1790 přestaly obce nedaleko Znojma, zvláště Citonice a Olbramkostel, odevzdávat
povinné dodávky obilí. Město Znojmo proto nařídilo povinný výmlat obilí v těchto obcích. Na toto
nařízení odpověděli Citoničtí, že mlatce vyženou. Proto do Citonic byl poslán obroční s dvěma
městskými gardisty. Po jejich příchodu došlo k srocení žen ozbrojených vidlemi a tyčemi, které
velkým pokřikem bránily ve výmlatu. Později na rychtářovu domluvu se ženy rozešly do svých
domovů a Citoničtí podali stížnost, v nichž uváděli, že na míře váhy jsou šizeni a že sedláci uvrženi
do vězení utrpěli újmu na zdraví.
Jejich stížnost byla zamítnuta, v půli prosince 1792 došlo v Citonicích k opětnému srocení,
avšak sedláci byli rozehnáni a utekli do blízkých lesů. V obci zůstali jen rychtář a ženy, které
bránily vstupu vojska do domu a při sebemenší příležitosti házely po vojsku kamením. Když
později pro neúrodu nemohli sedláci dostát svým závazkům žádali o pohovění, avšak dobrozdání
hospodářského úřadu vyznělo nepříznivě pro sedláky. V roce 1816 byl i v zámožných domech
nedostatek chleba, který se pekl z malého množství žita, jako že se na dolním statku města Znojma
málo urodilo. Proto přidávali do těsta mouku z ječmene, fazolí a hrachu. Hlavní obživa byly
brambory a chudí lidé se živili jen luštěninami a brambory.
Proto bylo městskému úřadu (magistrátu) nařízeno, aby sedláci místo žita platili v penězích.
Město Znojmo prosadilo tento návrh ve dvorní kanceláři ve Vídni. Poněvadž v povolené lhůtě dvou
let dlužný obnos obce neodvedly, chtělo město Znojmo nastoupit proti obcím cestu práva. To vsak
bylo sedláky znemožněno tím že nevydali revers na uznané pohledávky. Byla jim povolena další
lhůta 4 let, ale do roku 1820 nebylo žádnou obcí zaplaceno jak zápis píše ani vindry na dluh.
Mezi českými sedláky vládla neuvěřitelná kázeň spočívající hlavně v názorech poddaných,
že je nikdo nemůže donutit k placení v penězích, když se aboliční smlouva o náhradní úhradě
v penězích nezmiňuje.
České obce zůstaly pevné dokud jejich spor nebyl zlomen silou. V lednu 1820 byli z Citonic
a Olbramkostela uvězněni 4 sedláci, aby zmoudřeli, byli však propuštěni po 5 dnech a byli
vystřídáni jinými sedláky. Nákladem a různými způsoby bylo docíleno, že obce se uvolily platit
náhradně pravidelně po pěti zlatých měsíčně, takže splacení by trvalo 30 let. Aboliční smlouvou
bylo ke konci 18. století, tedy již před rokem 1800 možno se zbavit roboty cestou výkupu,
což se v řadě obcí stalo a nečekalo se na všeobecné zrušení roboty, která byla zrušena až v roce
1848. Dřívější závazky nebyly prominuty, takže sedláci ještě po tomto roce museli část závazků
uhradit. To se v některých obcích splácelo ještě delší čas a také i celá léta. Hlavně dobrá úroda
ovlivňovala toto splácení dluhu. Poslední robotnické povstání na Moravě vzniklo až po Jemnici,
Náměšť nad Oslavou a Velkou Bíteš a dosahovalo až po Znojemsko, 148 vůdců bylo trestáno v roce
1821 (viz pomníček v Rudlicích na návsi). Podnětem byl milný výklad daňového opatření z roku
1817, tzv. berní provizorium, které se milně vykládalo, že to byl běžný císařský patent – nařízení.
Na dolním statku města Znojma došlo ještě před povstáním k nepokojům, ty se odehrály
v Citonicích, Olbramkostele, Terůrkách a Kuchařovicích. Nejednalo se o povstání, ale o větší
vzpouru. Ve srovnání s jinými kraji to nebylo tak rozsáhlé.
Další události
V roce 1866 umřelo několik lidí na choleru.
V roce 1892 byla průtrž mračen s krupobitím, kdy okna kroupy rozbily, byla zničena úroda.
Z budov byla nejvíce poškozena škola – nová toho roku – byla zde rozbitá okna, která byla den
předtím zasklená.
V roce 1905 vyhořely stodoly čís. 18 a 19. Založen byl oheň Ant. Turkem z čís. 78. Byl to
rváč a býval postrachem obce. V r. 1914 byl povolán k vojsku, vrátil se na dovolenou zastřelil se.
V roce 1913 vyhořela stodůlka při čís. 78, v r. 1919 u Gőtzů přístavek, v roce 1923 stodola v čís. 53
a v roce 1929 u Havlíků č. 45, v roce 1927 chalupa Nedvědova č. 66, v roce 1929 čís. 75.
V roce 1905 zdejší rolník Václav Habr č.p. 48 padl pod fůru s dřívím (u Bezkova), byl přejet
a zemřel. Jeho syn Antonín z Lukova byl 12. února 1925 zabit pokrývačem Haasem, když se vracel
z trhu. Byl oloupen o peníze. Vrah byl odsouzen na 10 roků.
Chalupník Jos. Polák z čís. 77 byl zabit koněm v čís. 24. Rolník Frant. Pahr z čís. 34 byl ušlapán
býkem.
V roce 1906 byl rolník František Pahr z č. 34 ušlapán koněm.
V roce 1915 se zastřelil doma Antonín Trek z č.p. 78, který v roce 1914 musel narukovat
do války a domů přijel na dovolenou.
V témže roce byl Chalupník Polák z č. 74 zabit koněm na č. 24 u Šťavů.
K zvláštnímu neštěstí došlo 22. 3. 1930. Bývalý starosta Šimon Auer v hostinci č. 53 byl
v rozpustilé náladě vyzdvižen na ramenou rolníkem Fr. Vytopilem do výšky. Převrátil se, upadl
na podlahu, do 3 dní zemřel – zlomil si páteř.
V roce 1931 byla autem zabila stařenka z čís. 81., byla to manželka Jana Prekla.
V roce 1923 se obrovolně utopil se syn koláře, Alois Caha, v rybníčku ve vrbičkách (vlezl
pod led, který si sám prosekal.. Kněz nechtěl ho pohřbíti, proto si příbuzní pozvali kněze
českobratrského ze Znojma a ve velkém průvodě z čís. 72 kolem kostela a silnicí kolem čís. 2,3,4
a 5 podle hostince a po silnici nesli mrtvolu na hřbitov. Při tom proti rozkazu zdejšího faráře na
rozkaz starosty Šimona Auera všemi zvony se vyzvánělo. Z toho vznikl spor mezi těmito dvěma
osobami, který urovnávaly úřady.
V roce 1925 byl zabit a okraden při cestě ze Znojma do Lukova syn Václava Habra
z Citonic, který byl ženatý v Lukově. Jmenoval se Antonín Habr. Na trhu prodal 2 hříbata
a u sebe měl více peněz, ve Znojmě se zdržel až do setmění. Když na citonické zastávce vystoupil
z vlaku, zjistil, že není sám. Vrátil se na strážní domek a chtěl tam přespat. Paní Burešová
jej odmítla a tak se rozhodl jít do Lukova. Krátce za zastávkou v lese se k němu připojili dva
kamarádi: Josef Haas a Matula z Mašovic. Přes veškeré prosby Antonína Habra zabili, okradli
a zahrabali do hromady hoje na cestě mezi Citonicemi a Mašovicemi. Později byli dopadeni
a po právu odsouzeni. Matula dostal 10 roků a Josef Haas doživotí – ten vraždil. Po odpykání trestu
se Matula odstěhoval do Čech a do znojemského okresu se víc nevrátil.
Dne 11. srpna 1934 odpoledne vypukl požár ve stodole čís. 31 u Fr. Pahra. Oheň založil
úmyslně sloužící tam čeledín, aby prý se vyhnul práci při mlácení. Shořela celá úroda
a hospodářské stroje. Škoda byla 75.000 Kč.
Dne 15. 11 1934 vyhořela stodola při čís. 45, snad poruchou elektrického vedení.