Chudá - bohatá vdova

CHUDÁ – BOHATÁ VDOVA
(Mk 12, 41-44)
R.Jonczy, 26.2.2011
Sedl si proti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují mince. A mnozí bohatí
dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák.
Zavolal si své učedníky a řekl jim: „Amen, amen pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než
všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze
svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
I. Ježíš vnímá potřeby člověka
Ježíš se posadil a díval se. Na první pohled banální a přesto velice důležitá informace, Neměli
bychom ji jen tak přeslechnout. Ježíš vnímá lidi kolem sebe. A nejsou to jen davy, kterým věnuje
svou pozornost. Zajímají jej především jednotlivci a jejich specifické, často velmi spletité osudy.
S citlivostí sobě vlastní registruje jejich starosti, bolesti, strachy i úzkosti. Na jeho bedrech leží to
nejnáročnější poslání, jaké kdy bylo na člověka vloženo. Má spasit svět. Ví, že na to má jen krátký
čas a přesto, nebo právě proto, si na lidi kolem sebe udělá čas.
Žijeme v době postižené hříchem individualismu. O lidi kolem sebe ztrácíme zájem. Nemáme
čas a mnohdy ani chuť zabývat se jejich problémy. A když si tu a tam na ně čas uděláme, inspiruje
nás k tomu spíše zvědavost, nebo zvrácená touha někoho „fízlovat“, kritizovat, soudit či pomlouvat.
Ježíš pozoruje lidi proto, aby mohl v pravou chvíli naplnit jejich potřeby. Má však k tomu ještě
jeden zajímavý důvod. Lidé jej zajímají také proto, že z nich chce čerpat novou pozitivní inspiraci
pro sebe i své posluchače.
II. Ježíš podporuje chrámovou pokladnici
V textu jsme četli, že se Ježíš posadil naproti chrámové pokladnici. Na severní straně
jeruzalémského chrámu, na nádvoří pro ženy, bylo uprostřed mezi sloupořadím, postaveno třináct
pokladnic nálevkovitého tvaru, do kterých věřící vhazovali své finanční příspěvky na podporu
chrámu. Šlo o jakýsi fond určený k údržbě a provozu jeruzalémského chrámu. Tato tradice měla
svůj původ už ve starozákonní době, kdy s myšlenkou fondu na opravy Božího domu přišel judský
král Jóaš. (2 Kr 12, 5-17)
Myšlenka shromažďování prostředků na údržbu a provoz chrámu byla ideou ušlechtilou a
bohulibou. Také o Ježíši je známo, že chrám, dům svého Otce, miloval tak, že pro něj i horlil.
Vzpomínáte, jak jej rozzlobilo, když zjistil, že židé dům modlitby proměnili v tržiště a doupě
lupičů. (J 2,13-25) Muselo jej potěšit, když viděl, že pro budoucnost Božího domu jsou mnozí
ochotni obětovat vlastní, ne vždy jednoduše nabyté finanční prostředky. Jsem přesvědčený o tom,
že si jejich štědrosti musel velice vážit.
Vždy znovu spolu s Ježíšem žasnu nad členy naší církve. Mnozí z nich již celá desetiletí věrně
přinášejí do našich modliteben své finanční dary. Do pokladnice církve pravidelně odevzdávají
desetinu svých příjmů určenou k financování duchovních, přispívají na stavby a údržbu modliteben
a financují aktivity církve doma i v zahraničí. Klobouk dolů, jen co je pravda.
V dobách totality mi nesmírně vyhovovalo, že jsem si, na rozdíl od svých spolužáků z teologické
fakulty, pro ubohý duchovenský žold nemusel docházet na ONV k tajemníkovi pro věci církevní.
Když dnes ve společnosti sleduji napětí vplývající z diskuse týkající se placení duchovních z peněz
daňových poplatníků, nepřestávám Pánu Bohu děkovat za štědrost našich členů.
III. Ježíš si váží štědrosti bohatých
Vraťme se však zpět k našemu příběhu. Někteří kazatelé se při interpretaci do lidí bohatých
naváží a podsouvají jim, že se chtějí chlubit a předvádět. Z našeho textu však nic takového
nevyplývá. Naopak. Marek při svém vyprávění zdůrazňuje, že mnozí bohatí dávali mnoho.
Povrchní studium Ježíšových výroků vede někdy k dojmu, že Ježíš nepřál bohatým, že se proti
nim stavěl. Není tomu tak. Pozorný čtenář evangelií se může ujistit o tom, že Ježíš bohaté
nezavrhuje, jen je varuje před nebezpečím, které s bohatstvím úzce souvisí.
Děkuji Pánu Bohu za to, že údy své církve obdarovává řadou duchovních darů. Děkuji za ty,
které obdařil schopností zvěstovat Boží slovo, za lidi obdarované darem pastorace, diakonie,
evangelizace, hudby a zpěvu… Chválím jej však také za ty, kteří na provozování toho všeho
dokážou slušným a poctivým způsobem vydělat peníze. Modlím se za to, aby dokázali odolat všem
pokušením, která bohatství přináší.
IV. Ježíš si váží i malých darů
Ježíš se tedy v našem dnešním textu v žádném případě nenaváží do bohatých dárců. Chce jen
ocenit a zvýraznit čin jedné chudé, nenápadné vdovy. Přišla totiž, aby do pokladnice vhodila dvě
drobné mince, dohromady čtyrák. Kolik že to tam vlastně vhodila? Řecký originál hovoří o dvou
leptách, z řečtiny přeloženo, o dvou nejmenších židovských mincích, které dohromady dávaly jeden
římský čtyrák (quadrans). Jen pro představu, staří Římané platili quadrans za jednu lázeň. V případě
naší vdovy však není ani tak důležité kolik toho do pokladnice vhodila, jako spíše to, že dala to
poslední, z čeho měla být živa.
Bylo její jednání moudré? Očekává Pán Bůh od nás něco podobného? Pomohla tím někomu?
Chrámovou pokladnu přece svým darem stejně nevytrhla. Navíc, chrámoví kněží byli tenkrát pěkně
zkorumpováni. Proč tedy Ježíš nějak nezasáhl?
V. Ježíš oceňuje závislost na Bohu
Víte, věřící Žid byl přesvědčen o tom, že jeho osud je v rukou Božích, že závisí jedině na něm
(Ž 103). To, že mu vdova odevzdala to poslední, z čeho měla být živa, bylo výrazem naprostého
spolehnutí se na jeho pomoc. Nešlo tedy o úkon sociální spravedlnosti, ani o akt pouhé zbožnosti,
ale o demonstraci prosté a upřímné víry, která je schopna cele se odevzdat Bohu.
Když bohatí dávali ze svého přebytku, jednali pochopitelně správně a prozřetelně. Zůstával jim
totiž základ, nutný pro obživu. De facto se tím však stávali lidmi nezávislými. Vdova se
odevzdáním toho posledního, z čeho měla být živa, dostala do plné závislosti na Pánu Bohu.
Odevzdala mu tím svůj život.
Přemýšleli jste už někdy o tom, co všechno se ve vašem životě víry může proměnit v leptu, na
kterou jsme v pokušení sázet víc, než na Boha? Lepta zdraví, lepta schopností, lepta popularity,
lepta náboženských výkonů…
Při pohledu zpět do Ježíšovy doby se před námi otevírají dvě cesty. Cesta bohatých duchem,
kteří dělají mnoho správných věcí. Studují a dodržují zákon, postí se a odevzdávají desátky a
veškerý nadbytek svých zisků do pokladnice církve. Jejich život však díky tomu všemu nezávisí na
Bohu, ale na jejich vlastní výkonnosti.
Je tady však ještě cesta, cesta Ježíšova. Člověk na ní odevzdává Bohu vše co má, dokonce i sám
sebe a tím se na něm stává zcela závislý. Po této cestě se vydala chudá vdova a získala tak Ježíšovo
uznání.
Ježíš si dnes na nás opět udělal čas. Sedí spolu s námi v našem chrámu. Svým laskavým zrakem
vnímá potřeby každého z nás i dary, které s sebou přinášíme, dary veliké i malé. Miluje každého
ochotného dárce. Má radost z toho, že jsme ochotni svými dary podpořit jeho dílo a snížit tak
finanční skluz z minulého roku. Věří, že si s ním poradíme i bez RP.
Nechce však jen něco od nás, chce především nás, celé naše srdce srdce, naši důvěru, naši lásku,
náš vztah bez hranic. Ví totiž, že jedině štědrost vyrůstající z takového vztahu je zárukou naší
současné i budoucí spásy.
Snadné a přitom tolik obtížné! Někde hluboko v nás je totiž zakódována touha po absolutní
svobodě a nezávislosti. A není divu. Několik staletí bylo nám Evropanům vtloukáno do hlavy, že se
musíme stát nezávislými na králi, na Bohu, na bližních, na přírodě, na počasí, na úrodě… Vše si
podrobit, vše ovládnout. Je však cesta naprosté nezávislosti cestou do ráje, anebo jde jen o
opožděnou pubertu ve větších rozměrech?
Modlím se, abychom spolu s chudou vdovou byli schopni rozpoznat „leptu“, která komplikuje
naši plnou závislost na Pánu Bohu. Přál bych si, abychom mu ji byli schopni odevzdat a mohli se
tak, stejně jako chudá vdova, stát těmi nejbohatšími lidmi na světě.