Josef Fišer:Jedna ku padesáti

Jedna ku padesáti
Následující příběh odehrává se převážně na cestě z vnitrozemí k moři, kam
jedou hlavní postavy, z různých důvodů, které jsou z následujícího textu zřejmé.
Při pokusu o žánrové zařazení tohoto textu lze asi uspět jen těžko, nejpřesnější
by asi bylo označit ho smutnou komedií s fantastickými a absurdními prvky, čímž
ovšem neříkám, že není možné vnímat tento scénář úplně jinak.
1
Postavy:
Jitka – mladá žena (20 let), která vinou nezdařené lékařské procedury předčasně zestárla.
Přesto se snaží zachránit vztah se svým mužem, využívaje k tomu jím sepsané
předmanželské smlouvy, která mu také brání v rozvodu s ní.
Kilián – muž Jitky, před onou fatální procedurou velmi do ní zamilovaný. Jakožto již
starší muž (40 let) si chtěl předmanželskou smlouvou mladou ženu „pojistit,“ to se ovšem
nakonec obrátilo proti němu. Jeho city k ženě vlivem roční odluky a jejího předčasného
zestárnutí velmi ochladly, někde pod povrchem však možná ještě jsou.
Traktorista (40-50 let) – zodpovědný, pracovitý zaměstnanec zemědělského družstva,
vlastním jménem Hubert. Touží po cestě k moři, kterou se rozhodne absolvovat spolu se
svým traktorem poté, co neuspěje v soutěži traktoristů. Omylem a nevědomky přejede
Emila.
Emil (40-50 let) – vinou nevydařených osobních vztahů ztroskotalý inženýr, pracující
také jako traktorista. Svou jinakost a smutné životní zvraty utápí v alkoholu, což se mu
docela daří. Vyhraje cestu k moři. Jeho život je však předčasně ukončen koly Hubertova
traktoru.
Sláva (40 let) – Emilův kamarád a jeho doprovod na posmrtné cestě k moři. Den po dni
zabíjející zemědělec, nemající s vlastní rodinou společného více, než společný dům.
Inspirován Emilovým posmrtným životem spáchá bolestivou sebevraždu, ignorujíc
případné vedlejší účinky tohoto svého jednání.
D.J. (čteno Dé Jé) –Asi dvacetiletý mladík, živící se krádežemi aut. Jeho život je čistě
materiálně zaměřen; vzhledem k jeho minulosti plné sebevražedných pokusů je dobře, že
má alespoň nějaké směřování. Citově ovšem není tak ochladlý tak, jak by si přál. Nebo je
možná jeho fatální žárlivá reakce motivována právě snahou vlastnit...
2
Marcela – Přítelkyně D.J.ho, jemuž je nevěrná, je s ním zřejmě jen kvůli penězům, což si
D.J. asi uvědomuje. Její milenec odjel k moři, kam se Marcela snaží prostřednictvím
D.J.ho dostat také.
Úředník, Babička, Pozůstalí – skupina lidí jedoucí k moři s rakvemi zesnulých Emila a
Slávy. Kromě Babičky a Úředníka jedou všichni právě kvůli moři, ne kvůli pohřbu svých
synů, mužů, zeťů, otců...
Uklizečka (65) penzionovaná zasloužilá uklizečka, jež svůj nový smysl života našla
v zametání mořské pláže, kterou si je ochotna bránit zuby nehty koštětem.
Dále policisté, zaměstnanci zemědělského družstva, automechanici, kolemjdoucí...
3
Prolog
Nemocnice, lehce futuristický sál (týká se to ovšem jen tohoto sálu, než do něho kamera
vejde, jde po obyčejných nevlídných nemocničních chodbách). V zasklené kóji polo-sedí
polo-leží Jitka Vlahá, tč. velmi nemocná, asi dvacetiletá žena, čekající na vhodného dárce
orgánů. Na jedné straně kóje stojí její manžel, Kilián Vlahý (čtyřicet let), na druhé straně
stojí Doktor. Ten právě nastavuje něco na displeji nad kójí. Nad ní je jmenovka Jitka
Vlahá.
Kilián
(zamilovaně) Neměj strach, miláčku, to bude dobrý.
Jitka
Vůbec na mě nemluv. Kdybys nebyl srab a měl mě aspoň trochu rád...
Kilián
Nezačínej zase. Přece se kvůli tobě nevzdám dvaceti let života!... Když to není nutný...
Jitka
Patnácti! Každej milující manžel by to udělal. Já bych to udělala.
Kilián
Jenže...
Jitka
Máma mi říkala, neber si ho, je na tebe moc starej, ten už ti nemůže nic dát. A měla
pravdu. Ani blbou ledvinu, ani blbej kus jater... ta bylo slibů, v nemoci i ve zdraví...
Kilián
Já s tebou přece zůstávám i v nemoci...
Jitka
Srabe. Až se probudim, rozvedu se s tebou.
Kilián
Ale...
Doktor
Já to snad raději zapnu. Odhadovaný čas rok, poměr padesát ku jedné, takže pro vás to
bude jako týden, paní. A to ho ještě prospíte. Vše by mělo být v pořádku.
Jitka
(Kiliánovi) Tak za týden, chlapče, přestanu být Vlahá. Sbohem.
Doktor zapne přístroj, kóje zapluje do stěny.
Doktor
Ono ji to přejde pane Vlahý...
Kilián si smutně povzdechne.
Titulky, na jejich pozadí se střídají záběry:
Detail na orané pole - zeminu obracenou pluhem.
Mořské vlny (vlnky) rozbíjející se o písčitou pláž.
Otočení klíčkem auta.
Vlny narážející na pláž.
Pluh obracející zeminu.
Vypíjené pivo.
4
Pohled s vysokého mostu přímo na rušnou dálnici.
Peníze hozené na dřevěný stůl.
Otáčející se kolo traktoru.
Koště metoucí písek.
Vypíjené pivo.
Orané pole.
(Podobné detaily se opakují vícekrát v různých obměnách. Nikdy v nich ale není
rozpoznatelná konkrétní osoba.)
Obraz 1
Kilián Vlahý (stejný, jako před rokem, jen knírek mu přibyl) se prodírá nemocniční
chodbou plnou k prasknutí. Všude postávají přestárlí pacienti v obklopení mladých
příbuzných a nadávají, seč jim plíce stačí. Ozývají se hlášky typu: „To jim neprojde“,
„Budu si stěžovat!“, „Obrácený poměr?!“ a „Kde to sakra jsme?!“ Kilián celkem netečně
proplouvá kolem, až zapluje do jednoho z pokojů na klidnější straně chodby. Vejde, na
lůžku tam sedí žena kolem sedmdesáti a lítostivě se prohlíží v zrcátku. Kilián přijde k ní.
Ona si ho všimne, do její tváře se dostává úžas, pak promluví.
Jitka
To snad... to snad není možný. Jako bys mu z oka vypadl....
Kilián
Komu?
Jitka
Dědečkovi. Vlastně to už asi pra pra pra dědečkovi. Mýmu Kiliánovi. Jen ten knírek...
Ale jinak je to přesný.
Kilián
Prosím?
Jitka
No já chápu, že jsi zmatený, já taky, říkali mi, že to bude týden a zatím – podívej se na
mě. Ale aspoň mohu poznat své potomky...
Kilián
Potomky?
Jitka
(Nadšeně) Potomky! ... I když, teď mě napadá, že já vlastně žádný děti neměla...
Kilián
Oni ti to neřekli, že?
Jitka
Co mi měli říct? Snad... snad mě neoplodnili během spánku?
Kilián
Zvorali poměr.
Jitka
Jakej poměr?
Kilián
Padesát ku jedný. Bylo to jedna ku padesáti.
5
Jitka
Padesát ku jedný, jedna ku padesáti, kde je rozdíl?
Kilián
(vezme jí zrcátko, nastaví jí ho před obličej, vedle něho drží jakési nemocniční papíry
s její fotkou. Starou fotkou, tedy fotkou s mladou tváří)
Tady.
(Jitce to pomalu začne docházet)
Obraz 2
Stejná místnost, na lůžku leží šokovaná Jitka, vedle lůžka stojí Doktor, na druhé straně
Kilián.
Doktor
Tak je to maličkost, prohodit dvě čísla, to se stane... kdybychom vás byli dali k ledu, tak
se to stát nemůže, ale vy jste chtěla tohle.. navíc kdybychom vás vážně dali k ledu, mohla
byste skončit jako těch čtrnáct, co si tohle dovolit nemohli. A věřte mi, že to by vám
teď... to by vám teď už nevadilo. Navíc i tohle byla pouze experimentální metoda,
podepsala jste, že je to na vaše vlastní nebezpečí. Bohužel to nevyšlo, naše nemocnice se
vám tímto omlouvá, ale víc s tím nenaděláme. Navíc – vyléčena jste, tak co...
Kilián
Tím ji asi neuklidníte.
Doktor
Vypadá klidně.
Kilián
Nepoznáte šok?
Doktor
Jak kdy. Až se vzpamatuje, tak jí nabídněte opakování procedury. Na padesát let, aby se
to vyrovnalo.
Kilián
To asi nepřijme.
Doktor
Tím lépe. Pořád je tu riziko, že bychom ten poměr zase převrátili. Tak zatím nashle, mám
ještě dalších třicet pacientů, které musím uklidnit.
Kilián
Nashle
(Doktor odejde, Kilián si prohlédne stále strnulou Jitku, postaví se k oknu)
Jitka
Do prdele.
Kilián
Říkala jsi něco?
Jitka
Do prdele!
6
Kilián
Aha.
(chvíle ticha)
Obraz 3
Na chodbu nemocnice přichází uklizečka, začne vytírat podlahu. To se prolne s
Uklizečkou na pláži. Ta klidnými a rozvážnými pohyby zametá pláž. Po chvíli se zastaví,
podívá se před sebe, trochu se zachmuří, když vidí po pláži poházené odpadky, pak se ale
zase skloní nad koštětem a zametá dál. Ticho přeruší hluk traktoru.
Obraz 4
Orané pole, pěkný časně podzimní den. Po poli jezdí orající traktor, starý Zetor, který
jsme už krátce viděli v úvodních prostřizích. Traktorista se sluchátky na uších si zpívá
jakousi písničku, kterou ale nikdo, ani on sám, neslyší. Náladu má dle všeho velice
dobrou, snad je to tím, že se rychle blíží ke konci pole. Na palubní desce má spoustu
pohledů z přímořských oblastí, kterých si kamera také všimne.
Dojede poslední řádku, sjede z pole, všimne si Emila, který sedí u traktoru na vedlejším
poli a podřimuje. Zastaví, z legrace zatroubí, zařve „kontrola!“ a když mu Emil, poté, co
sebou poplašeně trhne, mávnutím ruky odpoví, pokračuje dál. Pro sebe si řekne něco jako
„flákač.“ Najede na silnici, na papírek, přilepený na okně, udělá čárku – těch je tam už
jedenáct.
Obraz 5
Nemocnice, situace stále stejná. Přijde Doktor. Nahlédne do místnosti, podívá se na Jitku
a pak potichu zmizí. Dveře lehce bouchnou. Kilián sebou škubne.
Kilián
Víš, já nemám moc času...
Jitka
(s pohledem upřeným před sebe) Já už taky ne.
Kilián
Mohlo to dopadnout hůř...
Jitka
(podívá se na něho) Třeba’s mi mohl ty transplantáty dát ty a připravit se tak o patnáct let
života. Místo toho mě připravili o padesát. Takže jasně, mohlo to dopadnout hůř. Pro
tebe...
7
Kilián
Kdybych ti dal ty transplantáty já, tak se oba nedožijem ani šedesáti... Teď je ti
sedmdesát.
Jitka
Je mi jednadvacet. A těžko se dožiju třicítky.
Kilián
Jednadvacet. Ale vypadáš na sedmdesát.
Jitka
To potěší.
Kilián
Ovšem na sedmdesát vypadáš dobře. Tak na šedesát... Ale jak jsem říkal, nemám moc
času. Tak bych tě chtěl požádat, abys mi tady podepsala ty papíry...
Jitka
Co je to?
Kilián
Chtěla ses dát rozvést...
Jitka
Ale už nechci.
Kilián
Ale já chci.
Jitka
To kvůli těm vlasům, že?
Kilián
Cože?
Jitka
(kouká na svůj obraz v okně) Mám je šedivý. To proto, žejo?
Kilián
Taky. Taky máš vrásek jak moje matka, šedý zákal v obou očích, začínajícího
Parkinsona, sklerózu a vůbec, vypadáš na sedmdesát.
Jitka
Sklerózu nemám.
Kilián
Ne? Tak mi řekni, jak jsme slavili tvoje čtyřicátiny?
Jitka
Moc vtipný... Jsme svoji dva roky...
Kilián
Ale vleklo se to, že...?
Jitka
Slíbils „dokud nás smrt nerozdělí.“
Kilián
Ono to stejně už nebude dlouho trvat.
Jitka
Aspoň nebudeš muset moc čekat. Já ti to nepodepíšu.
Kilián
Cože? Proč?
Jitka
Začneme znova.
Kilián
Trochu pozdě, ne?
8
Jitka
(vezme mu papíry z rukou a roztrhá je)
Chci to zkusit.
Kilián
Já ne.
Jitka
Podle předmanželský smlouvy ale nemáš moc na výběr. Takže (zvedne se z postele)...
jdeme domů! Synku...
Obraz 6
Zemědělské družstvo. Traktorista právě odstavil traktor před budovu, která vypadá ze
všech domů kolem nejméně jako kravín (hlavně kvůli své velikosti). Je to něco jako místní
kancelář. Traktorista vejde dovnitř do místnosti, kde sedí v montérkách jeden „Úředník.“
Ten zvedne hlavu, kývne na přicházejícího traktoristu, ten se usměje.
Úředník
Hotovo?
Traktorista
Další los, prosím.
Úředník
A nechceš radši nějaký ty body na prémie? Losů už máš devět...
Traktorista
Deset. Čím víc, tím větší šance, sami to tam píšou.
Úředník
Jak myslíš...
Otevře šuple, vyndá kus tvrdého papíru, dá na něj razítko, něco na něj napíše, podá papír
Traktoristovi. Ten los přijme a hodí ho do urny v rohu místnosti, nad kterou je nápis
„Celonárodní soutěž – zorej úhor, jeď k moři.“
Traktorista
(nadějeplně) Jedenáct.
Úředník
(sarkasticky) Výborně. Tvoje šance stouply tak na čtyřicet devět k jedný.
Traktorista
Já to vyhraju. Uvidíš. (odejde)
Úředník
Kdybys jel normálně na body, tak tam můžeš jet už dvakrát...
(opět se otevřou dveře, dovnitř nakoukne Traktorista, kývne hlavou k urně)
Traktorista
Dneska v osm?
Úředník
Další už nestihneš...
9
Traktorista
(usměje se) Já to zkusím. (odejde)
Úředník
Seš vůl, Huberte...
Obraz 7
Téměř zorané pole. Traktorista sedí a trpně se dívá na hodinky. Je za pět minut osm.
Přelétne pohledem nedodělaný kus pole, znovu mrkne na hodinky, pak pohodí hlavou
Traktorista
No co, vyhraju i tak.
Zapne rádio, vymění zvukotěsnící sluchátka za ta hudbu-produkující a s napjatým
výrazem se zaposlouchá.
Obraz 8
Noc. Hospoda, ve které se bouřlivě slaví. Právě z ní vychází dvojice starších „vidláků,“
notně napitých, vyprovázená pozdravy z celého sálu. Na odchodu se jeden z mužů otočí.
Emil
A ještě jednu rundu. Připiš mi to, Václave.
Hospodský kývne, hospoda zajásá. Emil se Slávou odcházejí nocí od hospody, Emil
zařve:
Emil
K moři!
Sláva
K moři!
Emil
A že seš kámoš, tak víš co?
Sláva
Tak se napijem.
Emil
To už jsme udělali. Ale víš co?
Sláva
Tak se napijem znova.
Emil
(zavrtí hlavou) Tak tě vezmu s sebou.
Sláva
(otočí se k hospodě) Tak jdeme.
10
Emil
(chytne ho) Ale k moři...
Sláva
(zarazí se, pak se otočí) Jo. Tam? Tak jdem...
Obraz 9
Noc, o notný kus dále. Emil se Slávou vrávorají při krajnici. Všude klid a tma. Kolem
projede auto, na které oba zanadávají. Pak vše opět utichne.
Sláva
Ale co stará? Tvoje?
Emil
Ti řikám (zívne), ti řikám, že mě stejně vyhodí z domu, až přijdu vožralej.
Sláva
Tak nechoď.
Emil
Když nepřijdu, vyhodí mě taky...
Sláva
Odkud?
(chvíli je ticho, pak Emil odbočí do příkopu, kde si lehne)
Emil
Tak já počkám tady...
Sláva
(chvíli stojí, pak jde k němu)
Tak já počkám s tebou.
(lehne si o kousek dál)
Obraz 10
Ráno. Nedoorané pole, na něm traktor. V traktoru sedí s pohledem upřeným před sebe
Traktorista. Kouká na pohled odkudsi z Itálie, který má přidělaný na skle. Natáhne se po
něm, podívá se blíž. Na pláži je tam propiskou přikreslený jednoduchý panáček, nad
kterým je napsáno „Já.“ Pak se zarputile podívá ven.
Traktorista
A to zoral jediný pole!
(po chvíli) Seru na ně!
Nastartuje traktor, rozjede se přes čerstvě zorané pole, projede příkopem, vyjede na
silnici. Z traktoru vypadne pohled a dopadne na čerstvě rozjeté tělo Emila. Vedle otevře
oči Sláva a nepřítomným pohledem se podívá na Emila.
11
Sláva
Ty krávo....
Obraz 11
Most přes dálnici. Po něm jde Mladík (D.J. (na tričku má nápis D.J)) s rádiem, zní píseň
„Goodbye cruel world“ od skupiny Pink Floyd. D.J. si ničeho nevšímá. Dojde doprostřed
mostu, rozhlédne se kolem. Položí rádio na zem. Vyleze na zábradlí.
Obraz 12
Kancelář ZD, ve které sedí Úředník. Kamera zpočátku na polodetailu, takže není poznat,
kde to vlastně jsme, docela klidně by to mohlo být i na pohřbu.
Úředník
... a byl to člověk nadaný mnoha talenty, z nichž mnohé... zůstaly bohužel neobjeveny,
také vinou jeho předčasné smrti. Ovlivnil životy nás všech měrou... měrou různou a
nestejnou, jak moc, to možná nikdy ani nezjistíme. Byl to... velice schopný a zodpovědný
otec rodiny... i když chlastal jak duha... a nadaný... Traktorista... zoral sice letos jen
jediné pole, ale jak... to byste to museli vidět... no radši ne. Byl to... vyhrál zájezd... byl
to... ty vole, byl to prostě Emil, co bych o něm asi tak měl říct?! Emil, no.
Kamera odjede, je vidět, že sedí ve své kanceláři, proti němu zničený Sláva.
Sláva
Ale vždyť ti to jde. Jen si to musíš sepsat...
Úředník
Já tohle nikdy nedělal.
Sláva
Ale studovals přece.
Úředník
Ekonomku.
Sláva
Vidíš. Znáš cizí slova.
Úředník
Který jsou tu na nic.
Sláva
Ale znáš je. Když to trochu uhladíš a vypustíš, že chlastal.... bude to hezkej pohřeb. Já
chci, abys tam mluvil ty. Seš chytrej.
Úředník
Neměla by o tom rozhodovat spíš rodina?
Sláva
Myslíš, že bych jim to měl říct?
12
Úředník
Oni to neví?
Sláva
Jsem se bál, že by je to mohlo... nějak rozesmutnit.
Úředník na něj vrhne výmluvný pohled.
Sláva
A ty bys jim to nechtěl říct? Seš studovanej...
Obraz 13
Sláva vychází z kanceláře ZD, otáčí se ještě na odchodu k Úředníkovi.
Sláva
Tak si to ale stejně připrav.
Zavře dveře, ujde pár kroků, když tu na něho zpoza rohu vybafne Emil. Je to duch, ale to
na něm na první pohled není vůbec poznat. Po přejetí traktorem ani stopy.
Emil
Kam’s zmizel, vole?
Sláva
Najít někoho na tvůj pohřeb.
Emil
A to nemohlo počkat?
Sláva
(zastaví se, dívá se na něho) Nevim. Já myslel, že tě přejel traktor...
Emil
A jak tě to napadlo?
Sláva
Jsem to viděl. Přes celej hrudník vyjetá díra vod kola.
Emil
(rozepíná si košili) To bych si snad... všiml ne?...
(na hrudníku má velký nápis „Přejet traktorem.“ Emil si ho překvapeně prohlíží)
Božka mě zabije... nemáš zrcátko?
Sláva
Ne. Ale Franta jedno nosí, počkej.
(vběhne do kravína, vyjde ven s velkým zarámovaným zrcadlem)
Stačí?
Emil
To asi nenosí v kapse
(staví se před zrcadlo, jeho odraz se tam neobjeví)
13
Sláva
Jezdí s tím na kole... (podívá se do zrcadla) Ale asi je nějaký vadný...
(z kravína vyjde Franta, model v montérkách)
Franta
Radoslave, vrať mi to.
(jde si pro zrcadlo)
Se musím trochu upravit.
(odnáší si zrcadlo, Emila si nevšímá)
Emil
Primadona. Ani nepozdraví.
Sláva
(odchází) Pojď za mnou...
Emil ho dožene, podívá se s tázavým pohledem na Slávu. Ten se podívá s vědoucím
pohledem na něho.
Sláva
Něco mě napadlo.
Emil zpomalí, překvapeně zavrtí hlavou, ale pak jde za Slávou.
Obraz 14
Most, vysoký most nad dálnicí, už jsme se z něho několikrát dívali dolů. Na něm stojí D.J.
Na zábradlí, kamera si ho velmi pozorně prohlídne odspoda nahoru. Stojí trochu nakřivo,
na zápěstí má velké jizvy, na obličeji je znát pár dávných silných úderů. Ozývá se hudba a
posléze se k ní přidají i slova (opět píseň od Pink Floyd „Goodbye cruel world“). Zpívá
si je právě D.J.
D.J.
Goodbye, cruel world...
(kamera se stáčí, zabere mladíkovu tvář. Vypadá netečně a rozhodnutě)
D.J.
... there’s nothing you could say to make me change my mind, goodbye...
Traktorista
Hej!
D.J. se otočí, na mostě stojí traktor a z něho mladíka vyděšeně pozoruje Traktorista. D.J.
si ho chvíli prohlíží, pak pohodí hlavou, pokrčí rameny a odchází. Traktorista je poněkud
překvapen. Vyleze z traktoru a jde opatrně k okraji mostu. Podívá se dolů a ucukne, když
14
tu se najednou zvuk motoru jeho stojícího traktoru změní. Traktorista se otočí, v traktoru
sedí D.J. a pokouší se ujet. Se škubáním se traktor rozjede, ale Traktorista nemá velké
potíže ho dohnat. Překvapivě obratně vskočí za jízdy do kabiny, dupne na brzdu a D.J.ho
vyhodí ven, častujíce ho nadávkami, které nejsou v hluku motoru slyšet. Pak si nasadí
sluchátka (proti hluku) a odjíždí. D.J. se chvíli dívá s celkem netečným pohledem za
ujíždějícím traktorem, pak se otočí zpět k zábradlí, postaví se na něj, přetočí pásku v
kazeťáku a začne znovu zpívat tutéž píseň. Traktorista ho ještě zahlédne ve zpětném
zrcátku, ale už si ho nevšímá a jede dál. Na palubní desce se rozsvítí mobilní telefon. On
si toho všimne, vezme ho do ruky, kouká na tlačítka, zastaví, vypne motor, zkusí telefon
přiložit k uchu, ten mu do něj ale zazvoní. Chvíli mačká různá tlačítka, potom ho ale
nazlobeně hodí zpátky a znovu se rozjede.
Obraz 15
Kancelář Úředníka ZD. Ten sedí u telefonu, poslouchá vyzváněcí tón. Právě volá
Traktoristovi, ale ten to nebere. Úředník si povídá pro sebe
Úředník
No tak, zvedni to... zvedni to, Huberte... do prdele zvedni to.
Nikdo to nezvedne a Úředník telefon s výmluvným pokrčením ramen položí. To už kamera
zabírá větší část místnosti, je vidět dvojice policistů, stojících před Úředníkovým stolem,
rozhlížející se kolem.
Policista 1
Tak co?
Úředník
Co?
Policista 1
Kde je?
Úředník
Nevím, nevzal to...
Policista 1
Co nevzal?
Úředník
Telefon.
Policista 1
A kde je to nevíte?
Úředník
Telefon? Asi ho má u sebe.
Policista 1
A traktor?
Úředník
Asi s ním, když s ním odjel.
Policista 1
Ten telefon?
15
Úředník
(nechápavě se na něho dívá) Hubert, ten traktorista.
Policista 1
A kam?
Úředník
Nevím. Proto jsem mu volal, abych zjistil...
Policista 2
(zvýšeným hlasem, Policistovi 1) Tak seš blbej nebo co? Snads to slyšel, ne?
Policista 1
(k Úředníkovi) Promiňte.
Úředník
(nejistě) To je v pořádku...
Policista 2
Jistěže to je v pořádku!
Kdyby volal on nebo někdo, kdo ho zná, tak nám hned dáte vědět!
Úředník
Jistě.
Policista 1
(kolegovi, potichu) Jen jsem zkoušel matoucí otázky...
Policista 2
(zvýšeným hlasem) My jdeme.
Policista 1
(potichu) Kam?
Policista 2
Na pole.
Úředník
Nashle...
(Policista 2 se jen úsečně otočí, Policista 1 odpoví.)
Policista 1
Na shledanou.
Policisté odejdou, Úředník ještě jednou zkusí zavolat Traktoristovi. Nikdo to nebere.
Úředník položí sluchátko.
Úředník
Sakra kde lítáš, Huberte!?
Obraz 16
Traktorista
To bych taky rád věděl.
Sedí v traktoru v téčkové křižovatce, nevšímá si, že zdržuje provoz a kouká na pohled, na
kterém je malá mapa pobřeží. Chvíli se rozhlíží ze strany na stranu, pak si hodí korunou
a zatočí doprava.
16
Obraz 17
U pole, u něhož byl přejet Emil. U místa činu stojí Emil se Slávou. Před nimi přejetá
mrtvola Emila.
Emil
Tak to je vostrý.
Sláva
Jsem ti říkal, že tě přejel.
Emil
Ty už’s toho nakecal...
Sláva
Takže seš duch?
Emil
Co jinýho? Každopádně stará mě už nezabije.
Sláva
Umíš procházet zdí?
Emil
Tady to asi nezkusim.
Sláva
A co stromem?
(Emil se rozhlédne kolem a zamíří k nejbližšímu stromu. Zastaví se před ním, pak se
vrátí)
Emil
Nevim.
Sláva
Tak to zkus!
Emil
Nebyl by jinej test?
Sláva
Tak zkus sebrat ten kámen (ukáže na zem, kde leží nevelký kámen)
Emil
Něco lehčího by nebylo? Mně se ti do toho nějak nechce.
Sláva
Vole...
(zvedne kámen a hodí ho na Emila. Kámen proletí skrz. Emil se otřese, otočí se po
kameni)
Emil
Tohle už nedělej. Jak by se ti líbilo, kdybych já po tobě házel kameny?!
Sláva
(provokativně roztáhne ruce) Tak do toho, srabe.
Emil
(trochu zaváhá, pak se ale sehne, zvedne kámen, hodí ho po Slávovi, trefí.)
17
Sláva
Co děláš, vole? To bolí.
Emil
(pokrčí stoicky rameny)
Takže se ti to nelíbí.
Sláva
Tebe to nebolelo?
V tu chvíli se za ním vynoří dvojice policistů.
Policista 1
Toho asi už nikdy nic bolet nebude.
Sláva
(otočí se) Vy ho taky vidíte?
Policista 1
Jistěže ho vidíme.
Sláva
Emila?
Policista 1
Vy ho znáte?
Sláva
Je to můj nejlepší kámoš.
Policista 1
Snad byl, ne?
Sláva
Je.
Policista 1
Obávám se pane, že je mrtev.
Sláva
Ale je pořád stejnej, to je úžasný.
Policista 2
Do prdele, chlape, vždyť ho přejel traktor!
Sláva
Já vim, má to na sobě napsaný, se podívejte... (Emilovi) Vyhrň si košili.
Policisté se na sebe kouknou, pak Policista 1 položí Slávovi ruku na rameno.
Policista 1
Co kdybyste jel se mnou? Tady kolega zatím vašeho přítele pohlídá...
(strká Slávu k autu)
Sláva
On může jet s náma.
Policista 1
Tak pojede s námi, jak chcete.
18
Obraz 18
Velký pokoj v ještě větším domě, velice dobře zařízený, možná až s přílišným důrazem na
přepych, snoubí se tu různé, vesměs drahé styly, nábytku je tu až příliš. U velkého okna
sedí Jitka, na druhé straně pokoje sedí ve velkém křesle Kilián, kamera si ho hned nemusí
všimnout. Tikají tu hodiny.
Kamera v rytmu tikání těká z Kiliána na Jitku a na hodiny. Pak se začne věnovat Jitce a
cíli jejího pohledu. Tím je velká zeď, čerstvě postavená pár metrů od okna, zakrývající
jakýkoli výhled ven. Jitka si tiše povzdechne, pak se přesune k oknu ve vedlejší zdi. Kilián
zvedne telefon. Atmosféra, alespoň z jeho strany, takřka nenávistná.
Kilián
Zase já. Můžete.
Před oknem se v mžiku objeví několik dělníků, kteří přinesou před okno dřevěnou clonu,
která zakryje velice pěkný výhled z okna. Jitka si opět lehce povzdechne, sáhne po své
kabelce, vyndá z ní mobil a vytočí číslo.
Jitka
To jsem já. Můžete.
Krátce nato je místnost zaplavena hromadou stěhováků, kteří odnesou veškerý
odnesitelný nábytek, na kterém zrovna nikdo nesedí. Kilián vše sleduje s podmračenou
tváří. Nakonec se ještě do skoro prázdného bytu vrátí dvojice stěhováků a vezme i křeslo,
na němž sedí Kilián. Jen hodiny na stěně zůstanou.
Kilián
Mě nemůžeš vyhodit.
Jitka
Křeslo můžu.
Kilián seskočí, sedne si demonstrativně na zem. Jitka se demonstrativně otočí k oknu a
kouká do zdi. Po chvíli Kilián promluví.
Kilián
Když mi vrátíš křeslo, nechám tam udělat díru.
Jitka si pohrdavě odfoukne.
Obraz 19
Odpoledne na silnici. Kamera sleduje zepředu jedoucí BMW, kvůli lesknoucímu se
přednímu sklu není ale vidět dovnitř. Zní předehra písně „What a wonderful world“
(původně zpívaná Armstrongem, ale tohle je výrazně rychlejší verze). Přesuneme se
dovnitř do auta, kde na místě řidiče sedí zpívající D.J., sedadlo spolujezdce nevidíme do
chvíle, než se píseň dostane k textu „...what a wonderful world.“ V tu chvíli se kamera
19
podívá i tím směrem – na sedadle sedí potlučený a bezvědomý muž, právoplatný majitel
vozu. Po chvíli se dostaneme do města, kde D.J. zpomalí a přestane zpívat.
D.J.
(podívá se na řidiče) Tak už tam budeme.
Doufám, že si uvědomujete, že mi jen přiděláváte problémy. Lidi jako vy, co si víc ceněj
majetku a nevážej si zdraví, jsou problémem týhle společnosti. Taky jejím příznakem,
jestli mi rozumíte.
To jsem si nevymyslel, to říkali v televizi...
Takovej moc chytrej pán...
Měl titul...
Blbost, myslím...
A jsme tady. Nemocnice, vystupovat.
D.J. rozepne spolujezdci pás, rozepne vlastní pás, otevře jeho dveře (zevnitř), kopne do
spolujezdce, který v důsledku toho vypadne na chodník před nemocnicí. D.J. za ním zavře
dveře, zapne si pás a odjede. Kamera zůstane na místě, kde si všimne nápisu „stávka“ na
dveřích nemocnice.
Obraz 20
Byt Jitky a Kiliána. Kilián sedí ve svém křesle. Ve stěně před Jitčiným oknem je udělaný
malý průzor. Jitka kouká průzorem ven, Kilián kouká před sebe. Hodiny stále tikají.
Kilián
Jak dlouho to ještě bude takhle trvat?
Jitka
Hádám, že dokud neumřu.
Kilián
A na kdy to plánuješ?
Jitka
27.7. 2027.
Kilián
(přemýšlí) Na mý šedesátiny?
Jitka
Áno.
Kilián
Proč?
Jitka
Protože jsi jednou říkal, že by ses radši sám zabil, než se dožít šedesáti.
(dlouhá chvíle ticha)
Kilián
Tak aspoň se teď mám na co těšit.
(ještě delší chvíle ticha)
20
Obraz 21
Velká garáž či spíše autoopravna. V té stojí auto, ze kterého vykopl D.J. u nemocnice
jeho majitele. D.J. stojí před autem, v něm je chlapík v montérkách, říkejme mu
Automechanik. Právě je zaujat skvrnami od krve na sedadle spolujezdce.
Automechanik
A tos ho musel brát s sebou?
D.J.
Vždyť by tam zkapal.
Automechanik
Tak’s ho neměl přejet.
D.J.
Se mě neměl snažit zastavit.
Automechanik
Měl’s bejt rychlejší.
D.J.
Je to jeho chyba.
Automechanik
Neříkám že ne. Ale já ti musím strhnout tak pětku za ty potahy.
D.J.
Pět litrů za trochu krve?
Automechanik
Budu to muset dát vyčistit, lidi se třeba budou ptát... i ten tvůj způsob má svý mouchy.
Mimochodem (vykoukne ven), nebojíš se, že bys moh’ spadnout? Chápeš, někdo na tebe
zatroubí, lekneš se...
D.J.
Nebylo by to poprvý.
Automechanik
Jasně, jasně...co?
D.J.
Původně to nebyl plán na kradení aut. Jenže mosty nejsou nikdy tak vysoký, jak vypadaj.
Automechanik
To jako že ses chtěl zabít?
D.J.
(Ukáže mu svá zápěstí)
Co myslíš?
Automechanik
(Podívá se na jizvy)
A to jako pro jistotou? Při tom skákání?
D.J.
Ne, to jako při jiný příležitosti.
Automechanik
(nadšená zvědavost)
A co tunel, viděls? Bílý světlo, hlasy rodičů, co tě volaj...
D.J.
Slyšet tam hlasy rodičů, tak tam nejdu. Na druhou stranu, nebejt jich, tak na tenhle trik
nepřijdu. I looserovský rodiče maj něco do sebe...
Ale jinak, kdo v takový situaci vidí bílý světlo, toho nebolí nic tak, aby z toho umřel.
21
Automechanik
(trochu zklamaně, začne se věnovat zase skvrnám na sedadle)
Takže žádný světlo?
D.J.
Rudo a děsná bolest.
Automechanik
Hmm... (vyleze ven )
Tak možná i deset, Dé Jé.
D.J.
Vždyť jsi...
Automechanik
Nediskutuj, prostě si příště dej pozor.
D.J. otevře dveře, chytne potahy křesla, škubne a zašpiněný potah vyrve. Hodí ho
automechanikovi pod nohy. Triumfálně se na něj podívá.
Automechanik
Tak dvanáct. Takhle to sotva někomu prodám, že?
Obraz 22
Opět byt Kiliána a Jitky, stejný pokoj, stejná situace. Stejné tikání hodin.
Kilián
Taky bych mohl nechat zavřít bránu a zakázat jim, aby ti nosili jídlo.
Jitka
Mohl, ale pak by ses o mě musel starat přímo ty. Smlouva, chlapče.
Kilián
(po chvíli) A ty tu chceš vážně strávit celý zbytek... zbyteček života?
Jitka
Ne, chci jet na dovolenou.
Kilián
Nemáš dovolenou. Seš v důchodu.
Jitka
Ty víš, jak to myslím. Jenže když mě nepustíš ven...
Kilián
(chvíli přemýšlí) Tak si sbal, pojedem.
Jitka
To myslíš vážně? Já ale vážně chci jet.
Kilián
To mi došlo.
Jitka
A ty mi to nechceš zakazovat?
Kilián
Je to tvoje poslední šance vidět něco jinýho, než zdi...
22
Jitka
Takže pro tebe ty dva roky, co jsme byli spolu, přece jen něco znamenaly?
Kilián
(zvedne se) Precedens Horáček...
Jitka
Co?
Kilián
Předchozí majitel. Pan Horáček tu u okna umíral dvanáct let. A pořád říkal, že neumře,
dokud se nepodívá na moře. Třináctý rok ho vzali k moři. Tři dny nato byl barák volný...
Jitka
(trochu zvadne, pak se ale usměje) Aha. Ale musíš jet se mnou.
Kilián
Jistě, aspoň budu první, kdo se to doví.
Jitka
(ironicky) Miluju tě.
Kilián
A já si vždycky myslel, že jsi na starší. Tak jedem.
Jitka
Nebudeš si balit?
Kilián
A co, když jsi vybílila celej barák?
Jitka
(usměje se) Ajo. Aspoň se nebudem zdržovat. Koupíš si něco po cestě...
Kilián
Ty tři dny s tebou vydržím i bez toho. (odchází z pokoje)
Jitka
(pro sebe) Tak snadný to mít nebudeš...
Obraz 23
Klasický panelákový byt D.J.ho a jeho přítelkyně, Marcely. D.J. přichází domů,
pobrukuje si „It’s been a hard day...“ Marcela vyběhne z koupelny s pleťovou maskou,
D.J. se obratně vyhne jejím pokusům o fyzický kontakt, vejde do obýváku, hodí na stůl
svazek bankovek, sedne si do křesla a pustí televizi. Marcelu peníze pochopitelně
upoutají.
Marcela
Ty vado, to je balík. (usměje se na něho) Já tě miluju.
D.J.
Nech to ležet, šetříme.
Marcela
(zatváří se kysele) Jsi hajzl.
Odejde do koupelny. D.J. bez hnutí zírá na televizi. Marcela se po chvíli ozve z koupelny.
Marcela
Co kdybysme jeli na dovolenou? K moři?
23
D.J.
Až všechno splatím...
Marcela
To přece nespěchá.
D.J.
Dokud to půjde, tak se odsuď nehnu. (pro sebe) Když už jsem tady, tak chci mít aspoň
prachy. A za flákání je nedostanu.
Marcela
(vyjde z koupelny, lísá se k němu)
Tak aspoň kratičkej výlet... k moři... na pár dnů... tak na čtrnáct... prosím...
D.J.
Říkám, že ne.
Marcela
Tak já pojedu sama.
D.J.
Jistě. A někdo tě tam sbalí a už se nevrátíš. Nebo tě tam někdo zbouchne a ty se vrátíš...
Marcela
Nezbouchne, neboj...
D.J.
Nikam nepojedem.
Marcela
Seš odpornej.
Zvedne se, odchází. V televizi jdou zprávy, skoro bez zvuku. Právě běží reportáž o
člověku, kterého někdo nechal poraněného ležet před stávkující nemocnicí.Ten člověk
tam zemřel. Reportáž skončí.
D.J.
Marcelko? A kam bys tak zhruba chtěla jet?
Obraz 24
Traktorista se se svým traktorem dostává na dálniční sjezd a posléze na dálnici
samotnou. Prohlédne si směrové tabule, rovně šipka s nápisem „Moře.“ Traktorista se
zatváří skoro vesele a ve svém poklidném tempu pokračuje dál. Rozhlíží se po krajině, se
sluchátky na uších neslyší troubení kolemjedoucích aut, takže mu nic nebrání v tom, aby
si tu cestu pořádně užil.
24
Obraz 25
Nemocnice v podvečer. Z té je právě vyváženo tělo přikryté černou plachtou, vedle něho
jde Sláva. Tělo je nakládáno do pohřebního vozu. Sláva kousek poodstoupí, má-li jeho
obličej čitelný výraz, pak nejblíže by byl popsatelný slovem smutný. Ze tmy za ním
vystoupí Emil (ten je ještě klidnější a usazenější, než naposledy).
Emil
Takže...?
Sláva
Nic, co bych chtěl někdy opakovat.
Emil
To se ti asi nepodaří, i kdybys chtěl. Ukaž.
Sláva
Co?
Emil
(přejde před něho) No dělej.
Sláva
Ajo...
Zvedne tričko, na těle má stříbrně světélkující nápis „Srážka s tělesem ústředního topení
s následky, které kombinovány se svěrací kazajkou způsobily tiché vykrvácení.“ Sláva to
pomalu přeslabikuje, pak zvedne hlavu.
Sláva
Tak „tiché“ to zrovna nebylo. Nemáš páru, jak to bolelo.
Emil
Každej nemá kliku na traktor... stejně si myslím, žes to neměl dělat.
Sláva
Proč?
Emil
Je to trochu... svazující.
Sláva
Cože?
Emil
Zkus strčit do toho člověka.
Sláva
(kouká na označeného člověka, který právě vyšel z nemocnice) Ne.
Emil
Tak vidíš.
Sláva
Co jako? Proč bych na něj měl šahat?
Emil
Abys viděl, že tě to udělalo... línějším... Prostě ti všechno připadne zbytečný.
Sláva
Takže můžu jen postávat a koukat?
Emil
Tak nějak.
25
Sláva
Paráda, stejně jsem nikdy nic jinýho nedělal.
Emil
Taky to má další nevýhody – nikdo tě nevidí...
Sláva
Což je super, pokud chceš jen postávat a koukat... Taky se ti nic nemůže stát... co budem
dělat?
Emil
Postávat a koukat?
Sláva
Tady?
Emil
Tobě se tu nelíbí?
Sláva
Tak jako pár dní bych tady vydržel, ale co pak... až by třeba tu nemocnici zbourali?
Emil
Postaví tu něco jinýho.
Sláva
Pravda.
(ticho, oba stojí a koukají před sebe. Emil sleduje telefonujícího člověka u dveří)
Emil
Půjdem na pohřeb?
Sláva
Komu? Nám? Ani náhodou.
Emil
Nechceš ještě vidět ženu...
Sláva
Ty snad jo?
Emil
Řekněme, že na ni budu radši vzpomínat tak, jak jsem ji viděl naposledy...
Sláva
Jo, já na ni taky nechci myslet.
(Emil se na něho tázavě podívá)
No neříkej, že naposled, cos ji viděl, nebyl’s vožralej?!
Emil
Byl.
Sláva
Tak vidíš. A trochu se seber, člověče, trochu života do toho... života. Jdeme k moři!
Emil
Co?
Sláva
Vyhráls? Vyhrál. Jdeme k moři!
Emil pokrčí rameny a oba odchází. Telefonující člověk položí telefon a dává si ho do
kapsy.
26
Obraz 26
Kancelář Úředníka ZD. Tady sedí žena Slávy a její rodiče (Tchyně, Tchán). Úředník
pokládá telefon.
Úředník
Poslali ho sem...
Žena
(popotáhne) A ... mohl byste... promluvil byste na pohřbu?
Úředník
Proč všichni říkáte mně?
Tchyně
Jste študovanej...
Tchán
...přece byste nás v tom nenechal...
Tchyně
...my nemůžeme mluvit na pohřbu...
Tchán
...stejně bych o něm neměl co říct...
Žena
...on si to zaslouží...
Tchyně
...už proto, aby si na nás nemoh’ stěžovat...
Tchán
...my ho znali, co bysme o něm asi řekli dobrýho...
Žena
...udělejte to už pro Slávka.
Úředník
(nadechne se, chvíli je ticho) Proč vlastně čekáte tady?
Nastane nezřetelný šum, během něhož se to trojice snaží vysvětlit.
Žena
Telefon...
Úředník
Ten přece máte taky...
Tchyně
Ale ten váš je...
Žena
Tak uděláte to pro něj?
Úředník
Pokud mi necháte nějaký čas na rozmyšlenou.... v klidu...
Ženy se zvednou, Tchyně zvedne Tchána.
Úředník
Chcete obřad tady nebo u moře s Konrádovými?
Tchyně
U moře?
27
Žena
Proč?
Úředník
Chtějí obřad u moře, když Emil vyhrál ten zájezd, chtějí, aby se tam podíval aspoň
takhle... A Sláva měl jet s ním...
Tchán
A kde bysme asi vzali prachy na pohřeb u moře?
Úředník
Družstvo platí pohřeb pro zaměstnance, kteří zahynuli v důsledku pracovní nehody... což
se dá asi stáhnout i na Slávu, který vlastně zemřel v důsledku přejetí Emila naším
traktorem...
Žena
Platí i cestu?
Úředník
Nejbližším pozůstalým...
Tchán
Takže jedem k moři?
Žena
A kdy by se tak mělo jet?
Tchyně
Musíme si koupit krém na opalování...
Úředník
Co nejdřív...?
Tchán
Tak ráno.
(odcházejí)
Žena
A moc děkujeme za ten proslov.
(Nečeká na odpověď, odchází. Úředník zhluboka vydechne. Pak koukne do papírů, které
tu pozůstalí nechali. Ušklíbne se.)
Úředník
On se fakt jmenoval Radoslav...
Obraz 27
Autobusové nádraží pozdě večer. Na autobus už čeká jen několik lidí, mezi nimi i D.J. a
Marcela. D.J. stojí na jednom z nástupních ostrůvků, kouká na parkoviště před nádražím.
Ozývá se předehra známé písně, ke které se přidají slova z úst D.J.ho – ten v rytmu hudby
(něco jako „jednou budem dál...) zpívá.
D.J.
Všechno je to v prdeli, všechno je to v prdeli, všechno v řiti je, já vím...
28
Na parkoviště totiž právě přijíždí blikající policejní auto. D.J. se rohlíží kolem, přistane
pohledem na nejvyšší budově v dohledu. Vzdychne a chce jít k ní. V tu chvíli se ale za ním
objeví Marcela, která ho chytne za ruku a táhne pryč.
Marcela
Stojíš blbě. Málem nám to ujelo.
D.J. vezme svůj batoh, nalodí se s ním do poloprázdného autobusu nejmenované
cestovky, který se krátce nato rozjíždí.
Marcela se uvelebí na sedadle. D.J. se spokojeně rozhlédne kolem a pak se přitulí
k Marcele.
Marcela
Vzbuď mě, až tam budem.
D.J. zaraženě odsune ruku z jejího stehna.
Obraz 28
V hotelovém pokoji, pozdě večer. Na dvojposteli leží Kilián, čte si. Jitka nikde. Po chvíli
Kilián odloží knihu a zavolá.
Kilián
Dobrou noc, zlato.
Jitka
(kamera ji najde ležící v rozestlané vaně)
Tobě ne... (chviličku hledá odpovídající příměr) ...urane.
Obraz 29
Pláž v noci. Všude klid, nikde nikdo. Jen kdesi zařve racek. Najednou se ozve hlasitá
disko hudba a na písku přistane prázdný kelímek od koly.
Obraz 30
Silnice, neosvětlená. Po ní jde Sláva s Emilem.
Sláva
Půjdem celou noc?
29
Emil
Bolí tě nohy?
Sláva
Ne, ale...
Emil
Jestli si chceš sednout, tak támhle je pěknej pařez.
Sláva
(zastaví se, chvíli kouká na pařez. Pak pohodí hlavou a rozejde se za stále jdoucím
Emilem)
Snad jindy. Vždyť je pěkně.
(začne pršet, oba jdou klidně dál)
Obraz 31
Silnice, jiné místo, bez deště. Traktorista stále pokračuje ve své spanilé jízdě. Na dlouhé
rovině dálnice usíná.
Obraz 32
Pláž velmi brzo ráno. Začínáme pohledem na vlny, hladící písek, takže scéna může zprvu
působit jako Traktoristův sen. Po pláži jde Uklizečka, na místo, kde včera skončila.
Ovšem dnes je to tu jiné – pláž vypadá, jakoby na ní proběhla nějaká párty, všude
kelímky a další odpadky, ve všem zamotané chaluhy. Uklizečka se snaží ovládnout vztek,
nakonec to nedokáže a křápne koštětem jednou do země. Pak nasadí neutrální výraz a
začne zametat.
Obraz 33
Po kraji rychlostní silnice, kousek od odpočívadla, na němž stojí autobus nejmenované
cestovky (stejné, s jakou jeli i D.J. a Marcela), jde Emil se Slávou. Už je ráno, oni jdou
stále stejným tempem vpřed. Ovšem Slávovi se to začíná poněkud zajídat.
Sláva
Co kdybysme zkusili jet stopem?
Emil
Můžeš to zkusit. Ale těžko ti někdo zastaví, když tě neuvidí.
Sláva
Však stopem po našem. Jsem jednou viděl v televizi, jak duchové naskakovali do auta za
jízdy. Umíme procházet zdí nebo věcma, ne?
30
Emil
Nevim. Já to nezkoušel... to bych jinak šel do toho ústavu s tebou a vymluvil ti to.
Sláva
Jenže se ti nechtělo, co?
Emil
Tak nějak...
Tak pojedem autobusem...
Přicházejí k odpočívadlu, kde stojí autobus, opravovaný dvojicí mechaniků. Zadní dveře
jsou otevřeny, uvnitř sedí nemnoho cestujících. Oba potichu nakouknou dovnitř, pak se
osmělí a vejdou, posadí se na sedadla vedle dveří, přímo naproti pultíku s nápoji na
prodej. Za nimi sedí polospící D.J. a Marcela, která mu během jejich příchodu neustále
vyčítá, že jeli autobusem.
Marcela
Nespi. Běž se jich zeptat, kdy už pojedem.
D.J.
Běž se zeptat ty.
Marcela
Jdi ty!
D.J.
Spim. Až pojedem, tak to poznáš.
Marcela
Kdybysme letěli, tak se nic takovýho nestane.
D.J.
To je pravda. A kdyby se něco stalo, tak mi to aspoň nevyčítáš. Příště poletíme.
Marcela
Příště už s tebou nikam nejedu!
D.J. otevře oči, podívá se na ni, jestli to myslí vážně. Zdá se mu být jen uražená, tak chce
pokračovat ve spánku, když tu se ozve palubní hlášení.
Palubní hlášení
Vážení cestující, omlouváme se vám za vzniklé zpoždění, zapříčiněné závadou, kterou
jsme nemohli předvídat. Kdybychom ji předvídali, tak si vezmeme rezervní kolo. Jako
omluvu prosím od nás přijměte nápoj dle vlastního výběru zdarma, během pár minut
budeme pokračovat v cestě.
D.J.
Tak za pár minut prej jedem.
Marcela
Strašně vtipný!
Emil
Nápoj dle vlastního výběru?
Sláva
Já bych si dal. Pivo bych si dal.
(oba koukají na lahve s pivem v průhledném chladícím boxu)
Emil
Víš, že já ani ne?
31
Sláva
(kouká na pivo o trochu déle, snaží se přemoct)
Ani já.
Emil
To je hrozný, ani na to pivo už nemám chuť...
Sláva
Myslíš... myslíš, že tohle je peklo?
Emil se na něj překvapeně podívá, pak sklouzne pohledem na piva, pak opět na Slávu.
D.J. za nimi otevře oči.
Obraz 34
V motelovém pokoji, kde spal Kilián s Jitkou. Kilián otevře oči. Ještě rozespalý se zvedne,
jde do koupelny, otočí kohoutkem a pustí sprchu. Ozve se hlasitý výkřik. Kilián zmateně
uskočí dozadu, klopýtne a spadne na záda. Z vany vykoukne Jitka.
Jitka
Tys mě chtěl utopit! Vrahu.
Kilián
(vzpamatovává se) To bych tam asi dal špunt...
Jitka
Vždyť jsem mohla dostat infarkt!
Kilián
(zamyslí se) Hm... s touhle hrozbou se musíš naučit žít. Ve svém věku...
Jitka
Ty... Vypadni ven.
Se musím převlíkout.
Kilián
(odchází) Jistě...
(odejde. Jitka se za ním podívá trochu překvapeně, pak se podívá do zrcadla na sebe a do
očí se jí dostane trochu smutku)
Jitka
Sprosťáku...
32
Obraz 35
V autobuse, kde sedí Sláva s Evženem. Teď se ale zaměříme spíše na D.J. s Marcelou.
D.J. se zamyšleně a trochu napjatě kouká před sebe, pak se otočí k Marcele.
D.J.
Slyšelas to?
Marcela
(chladně se na něho podívá) Co je ti do toho?!
D.J.
(otočí se na muže za sebou) Slyšel jste to?
Muž
(vyndá si z uší sluchátka) Co?
D.J.
(Marcele) Vážně jsi to neslyšela?
Muž
Co jsem měl slyšet?
Sláva
(žertovně Emilovi) A tys to slyšel?
D.J.
Tohle.
Muž
To „co jsem měl slyšet?“
Emil
Co jsem měl slyšet?
D.J.
Teď zase. „Co jsem měl slyšet.“
Muž
To jsem byl já.
Emil
A já.
D.J.
A on.
Muž
Kdo?
Sláva, D.J.
No on. (ukazují na Emila)
Muž zavrtí hlavou, nasadí si sluchátka. Přichází „letušák.“
D.J.
(Marcele) Vážně to neslyšíš?
Marcela
Ne.
Sláva
Myslíš, že nás slyší?
Letušák
Mohu vám nabídnout nějaký nápoj?
33
D.J.
Vy to taky neslyšíte?
Letušák
Co chcete, abych slyšel?
D.J.
(rezignovaně mávne rukou) Pivo.
Letušák
To slyším...
Marcela
(D.J.mu) Dáma si vybírá první. (Letušákovi) Ne, děkuji nic si nedám. (D.J.mu) Odkdy
piješ pivo?
Emil
On nepije pivo?
Sláva
Pak nemá slyšet divný zvuky.
D.J.
(podívá se na jizvy na svém zápěstí) To asi nebude pivem... ale vy byste si určitě dali.
Marcela
Vy? S kým to mluvíš?
D.J.
Nevim, já je nevidim.
Sláva
Myslíš, že to bylo na nás?
Emil
A myslíš, že nám dá napít?
D.J.
Když budete hodný...
Emil
Stejně nemáme chuť...
Sláva
(potichu Emilovi) Ale zas kdyby to do nás přímo nalil... já bych si dal říct...
Marcela pozoruje chvíli D.J.ho pohledem, věnovaným obyčejně bláznům. Pak ale pro
sebe pokrčí rameny a otočí se k oknu.
Obraz 36
Motelový pokoj, z koupelny vychází Jitka, prohlíží si mokré šaty. Kilián nikde není vidět.
Jitka
Kvůli tobě teď mám všechno mokrý. Takže teď jdeme nakupovat.
Kilián
(za ní, není v tu chvíli vidět) A co snídaně.
Jitka
Snídaně počká. Teď...
34
(otočí se a hlasitě vykřikne. Před ní stojí Kilián s děsivou maskou na obličeji. Jitka se
vzpamatovává z leknutí, kilián si masku sundá)
Kilián
Jsi v pořádku?
Jitka
Ty hajzle.
Kilián
Tak nic, třeba příště. Tak jdem nakupovat.
Jitka
(Přijde až k němu a během řeči mu z kapsy vyndá peněženku)
Co kdyby sis nejdříve došel na snídani? Já půjdu nakoupit sama... a pak si rozmyslím,
jestli se ještě vrátím...
I s peněženkou odejde. Kilián pokrčí rameny, pak se podívá na masku ve své ruce.
Kilián
No možná jsem to přehnal... trochu.
Obraz 37
Hranice. Hraniční přechod. Na odstavném parkovišti stojí mikrobus s příbuznými Slávy a
Emila (jejich ženy, rodiče, ve Slávově případě rodiče jeho ženy) a s rakvemi obou. Od
celnice přichází Úředník s vážnou tváří.
Úředník
Bohužel. Převoz přes hranice nám nepovolí.
Slávův tchán
Proč? Jsme přece v té unii.
Úředník
Bohužel, pravidla pro převoz zesnulých jsou velmi přísná.
Emilova žena
To je ale diskriminace.
Úředník
Ano, tak se na to dá také dívat. Myslím. Obávám se, že se s tím teď nedá nic dělat.
Babička (Emilova Matka) se pohledem téměř bez výrazu podívá na Úředníka. Ten se
podívá na ni, nemůže uhnout pohledem. Chvíli tak na sebe koukají, pak Úředník sklopí
hlavu a vzdychne.
35
Obraz 38
Restaurace. Kilián si před objednáním uvědomuje, že nemá peněženku. Vychází na ulici
před restaurací. Rozhlíží se kolem, pak vyjde ven, hledaje ve výlohách obchodů atp.
Nakonec jednou výlohou zahlédne Jitku v obchodě s oblečením, stojí před zrcadlem a
smutně na sebe kouká. Kilián ztrácí lehce nazlobený a otrávený výraz, který měl předtím,
když vchází do obchodu, je v jeho výrazu i něco jako soucit. To však zmizí ve chvíli, kdy si
ho Jitka všimne a snaží se zamaskovat vlastní slabou chvilku. Sáhne po prvních dvou
dvoudílných plavkách, co má po ruce.
Jitka
Tak který myslíš?
Kilián
Nerad bych tě zklamal, ale to tělo už není co bývalo.
Jitka
Který?
Kilián
Tvoje.
Jitka
Který plavky?!
Kilián
To je jedno. Pokud si tohle vezmeš na sebe, tak ty plavky budou to poslední, co bude lidi
kolem zajímat.
Jitka
Fajn, vezmu si tyhle. Děkuji za pomoc.
(jde do převlékací budky)
Kilián
Je to jen nějakej exces nebo to myslíš vážně?
Jitka
Jedem k moři, ne? Tam se lidi většinou koupají. A protože ty jsi na nuda pláže nikdy
nebyl, což tedy v tvém případě chápu, tak s tebou budu muset zůstat na normální a
k tomu potřebuju plavky. Taky by sis měl nějaký koupit, protože ty tvý jediný byly v té
skříni, co... je s ostatníma... pryč...
Kilián
Já se koupat nebudu. Ne s tebou.
Jitka
„... a budu věrně stát po jejím boku za všech okolností...“ tys to vymejšlel.
Kilián
Tohle se nepočítá, to byla ta řečnická část. Na záchodě například taky nestojím po tvém
boku.
Jitka
Můžeme to zavést. A pojď sem.
Kilián
Co?
(zpoza zástěny vyjede ruka a strhne do dovnitř)
Jitka
Jak vypadám?
Kilián
Ježíši Kriste! (vyskočí ven)
36
Jitka
Sprosťáku.
A teď si představ, že v tom pojedu celou cestu.
Kilián
A ty si představ, že zapnu klimatizaci na maximum.
Obraz 39
Pozůstalí, kromě Babičky, nesou rakev. Prodírají se lesem kus od celnice, občas
zakopnou, nakonec se jim ale podaří dostat se z lesa zpět na silnici. O kus dál spatří
Úředníkův mikrobus, donesou rakve k němu. Uvnitř je uvítá rozzářená Babička. Pozůstalí
rakve naloží, nasednou dovnitř a jedou. Babička si sedne k Emilově rakvi, z kapsy vyndá
nůž, z tašky na podlaze kedlubnu, kterou si začne ukrajovat a jíst.
Obraz 40
V autě na silnici, Kilián s Jitkou. Kamera si nejprve všímá Kiliána, který sedí v autě
uprostřed slunečného dne ve svetru. Dokonce mu chvílemi jde pára od úst. To ale není
nic proti Jitce, která, jen tak v plavkách, se choulí na sedadle spolujezdce.
Kilián
Asi už ti ta představivost moc neslouží, že?
Jitka
Jsem myslela, že je to rozbitý...
Kilián
Je, chladí to trochu víc, než by mělo..
Jitka
Fajn, vyhrál jsi. Zastav.
Kilián
Určitě? Nechceš si to ještě rozmyslet? Přece jen by sis ty plavky měla trochu užít...
Jitka
Zastav!
(Kilián zastaví, zůstane sedět. Jitka vyběhne z auta a zmizí za ním)
Kilián
(vítězně se usměje) Se mnou si nehraj, holčičko.
Jitka
(objeví se v okně)
Komu říkáš holčičko?
(otevře dveře, nasedne. Je už v normálních šatech, ale přes ně má natažené plavky)
Kilián
Si děláš srandu, ne?
37
Jitka
To je zimní úprava. Chlapečku. Nechceš to už vypnout?
Kilián
Nechci! Babičko.
Obraz 41
Na parkovišti (odpočívadle) u dálnice. Na lavičce trochu stranou sedí D.J., pozorován
z perspektivy Marcely od autobusu. Chová se trochu podivně, povídá si a gestikuluje,
ačkoli je očividně úplně sám. Marcela ho sleduje po celou dobu jeho rozhovoru s duchy,
na tváři starostivý výraz. Napadne ji, že se zbláznil.
Marcela
(pro sebe to odbude) Že by nemoc z povolání? Hm, aspoň dá pokoj...
Ovšem z jiné perspektivy už se nezdá, že by s D.J. zbláznil. Povídá si s dvojící Emil Sláva.
Vlastně to trochu vypadá, že se zbláznil, zvlášť proto, že kouká trochu jinam, než oba
stojí. Ale alespoň slyší, že mu někdo odpovídá, narozdíl od kamery ale nikoho nevidí.
D.J.
Takže se vám nic stát nemůže, když už jste mrtví?
Emil
Nemusíš nám to pořád připomínat...
D.J.
Nebuďte padavky. A můžete proházet zdí?
Sláva
Jistěže.
(trochu se ho dotkly ty padavky)
(Emil na něho koukne stylem „to ale přece nevíme,“ Sláva mávne rukou „co jako?“)
D.J.
Tak to je skvělý. Škoda, že nemůžete brát nic do ruky...
Sláva
A to ti řekl kdo?
D.J.
Duchové to většinou neuměj... Navíc jste si nebyli schopný vzít pivo...
Sláva
Jsme na něj neměli chuť.
D.J.
Takže umíte brát věci do rukou? Tak ukažte.
Emil
Proč?
D.J.
Bych vás mohl zaměstnat.
Emil
Co?
38
Sláva
My nic takovýho nepotřebujem...
D.J.
Ale já jo. Bude vás to bavit...
Emil
(stále stejně znuděný, jako už nějakou dobu) Proč by mělo?
D.J.
Budu vám dávat pivo...
Sláva
Nemáme na něj chuť.
D.J.
Časem dostanete...
Emil
Tak si pak vezmeme sami.
D.J.
Fajn, tak jestli vás nezajímá můj plán, tak si klidně jděte.
(Sláva s Emilem se na sebe podívají pohledy „Taky se ti nechce nikam jít?“ a zůstanou
stát)
D.J.
Já to věděl, že neodejdete... že jo, že jste ještě tady?
Sláva
Jo.
D.J.
Paráda, jdem do autobusu.
(odchází, Sláva s Emilem zůstávají stát)
Sláva
Ale do toho autobusu bysme mohli...
Emil
To jo... (stále stojí)
Sláva
Tak jdem...
Emil
Tak jo.
(stále stojí. Po chvíli se Sláva přece jen rozhýbe. Emil ho těžce následuje)
D.J. si v autobuse sedá na svoje místo k oknu, Marcela přichází chvíli po něm
s teploměrem v ruce. Podává ho D.J.mu, ten se na ni překvapeně podívá...
Marcela
Jen preventivně...
D.J.
Stalo se ti něco?
Marcela
Ne, já jen že bych byla nerada, kdybys na dovolený měl onemocnět...
39
D.J.
(Bere si teploměr, zamyšleně se dívá na Marcelu. Ta se snaží chovat se lhostejně, tak jeho
pohled neopětuje, kouká před sebe. D.J.mu to dojde, nakloní se lehce k mezeře mezi
oknem a sedadlem před ním a sděluje Slávovi a Emilovi, kteří tam ale ještě nesedí)
Asi bysme se příště měli bavit v soukromí. A pivo taky necháme, až tam dojedem.
(Opře se o sedadlo a hraje vzorného pacienta. Chvíli poté přichází Sláva a Emil. Autobus
se rozjíždí.)
Obraz 42
Dálnice, Kilián a Jitka sedí v autě v odstavném pruhu. Motor vypnutý, z auta se trochu
kouří.
Jitka
Já ti říkala, ať to vypneš.
Kilián
A já ti říkal, že to nevypnu.
Jitka
Pěkný, že si stojíš za svým slovem. Co teď?
Kilián
Teď ti řeknu... (otočí se přímo na ni)... běž ven, musíme to odtlačit na servis.
Obraz 43
Dálniční odstavný pruh. Na místě řidiče sedí Jitka, auto je v pohybu, sice pomalém, ale
přesto v pohybu. Jitka se viditelně docela baví, občas zvolá něco jako „rychleji.“ Kilián,
tlačící auto, zakleje.
K této dvojici se blíží Hubertův traktor. Hubert si jich pochopitelně všimne a zastaví před
nimi. Vystoupí a chce nabídnout pomoc. Kilián, který si jeho zastavení nevšiml, tlačí dál,
ve chvíli, kdy Jitka šlápne na brzdu, se mu smeknou ruce a on spadne.
Obraz 44
V autobuse, o chvíli později. Marcela si bere od D.J.ho teploměr. Podívá se na něj
(kamera nikoli).
Marcela
Tak vidíš, třicet devět. Vem si prášek.
40
D.J.mu se nechce, pak si ale vezme a usíná. Vše sledují, kleče na svých sedadlech, Emil a
Sláva.
Sláva
Tak pivo asi nebude...
Emil
39 je dost, ne?
Sláva
Třeba jim jde blbě teploměr...
Emil
Nebo umírá...
Sláva
Neblázni...(sedne si normálně) počkej, myslíš, že proto nás slyší?
Emil
To nevim, to mě nenapadlo...
Sláva
Každopádně bysme z něj měli to pivo dostat co nejdřív, že?
Emil
(podívá se úkosem na Slávu, pak kývne)
To bysme měli.
Obraz 45
Uklizečka zametající pláž. Už vypadá klidněji, pláž je zbavena odpadků, Uklizečka se
opět dostává do svého poklidného tempa, lehce hladí písek, zbavuje ho drobných nečistot.
Za ní se z písku začne vyhrabávat krab. Uklizečka zpomalí, ve tváři se jí objeví
soustředění. Krab vyleze a utíká k vodě. Uklizečka se překvapivě rychle otočí a udeří
koštětem do země. Pak se usměje a zamete zbytky kraba do vody. (pochopitelně celá tato
krabovražda se odehraje mimo obraz).
Obraz 46
V apartmánu u moře, poledne. D.J. leží v posteli, vedle se povalují nevybalená zavazadla,
Marcela v plavkách a s ručníkem se chystá odejít. Emil se Slávou stojí u okna.
D.J.
Říkám ti, že mi nic není.
Marcela
Ještě máš teplotu, takže nikam.Vynahradíme si to zítra.
D.J.
Máš rozbitej teploměr...
Marcela
Lež a nekecej. Dobrou noc. (Odejde)
41
D.J.
Jste tady?
Sláva
Jo.
D.J.
Budem to muset... (něco ho napadne) Byli jste tu i v noci?
Emil
Ne.
Sláva
Jako bysme mohli o něco přijít...
D.J.
Nojo... ale dneska si dáte odchod.
Takže to necháme na večer, půjdu se jakoby projít a uděláme to.
Sláva
Ona tě pustí?
(Marcela zatím vyšla na pláž, kde se k ní přidružil neznámý muž. Dali se do řeči, deky si
položili vedle sebe, po chvíli jdou spolu i plavat)
D.J.
Pustí. Já tu jen nechám lísteček... ona je trochu moc starostlivá...
Emil
Máte tu někoho známýho?
D.J.
Ne, proč?
Emil
Jen tak...
(Marcela právě políbila Neznámého)
D.J.
Takže já jdu spát, vy si dělejte co chcete, hlavně tu večer buďte včas. Ahoj.
Sláva, Emil
Ahoj.
(Oba zůstávají stát, koukají se z okna)
Obraz 47
Dálnice, Kiliánovo auto jede stále v odstavném pruhu. Jitka i teď sedí na místě řidiče,
auto jede stále skoro krokem. Ovšem teď už je uvázané za traktor. Jitka pohlédne na
Kiliána na sedadle spolujezdce. Ten je úplně strhaný, špinavý od pádu, zpocený. Dívá se
ven z okna, ačkoli cítí, že se na něho Jitka dívá. Ta to po chvíli vzdá, zahledí se do
zpětného zrcátka, které si nastaví tak, aby na sebe viděla. Kilián se na ni v tu chvíli
kradmo zadívá a její smutný pohled mu radost neudělá.
Mezitím Traktorista, tváří v tvář nekonečné rovině, již má před sebou, pomalu zavře oči.
Vidí moře, ke kterému se blíží skrz aleje stromů. Nekonečné moře s bělostnou pláží, kde
není nikdo, jen on a několik žen, zametajících písek. Nemůže se na to vynadívat, jde blíž.
Moře mu začne omývat nohy...
42
Ozve se zatroubení. Traktorista ovšem nic neslyší, má sluchátka. Traktor sebou začne
škubat. Kilián vzadu dupe na brzdu. Jitka klidně vypráví dál. Traktoristu škubání konečně
probere – servis málem přejel, zatočí do něho na poslední chvíli, navíc v místě, kde se
z něj vyjíždí.
Traktorista na parkovišti před opravnou aut zastaví, vypne motor. Kilián i Jitka se dál
snaží jeden druhého si nevšímat, vystoupí.
Traktorista
(vylezl ven, sundal si sluchátka, přišel k nim)
Tak jsme tady.
Kilián
A já si odrovnal brzdy...
Traktorista
Promiňte, asi jsem usnul, tak se nezlobte.
Jitka
To nevadí, stejně pořádně nebrzdily. Kam máte namířeno?
Traktorista
(pyšně) K moři.
Kilián
To máte ještě pěknou štreku, tímhle tempem.
Traktorista
(dotčeně) Když nespím, tak jedu rychleji...
Jitka
Už jste tam někdy byl? U moře.
Traktorista
Ne. Poprvé. Myslíte, že tam zametají pláže?
Jitka
Někde... možná... já tam ještě nebyla... Ale je to hezké, splnit si životní sen... ve čtyřiceti
nebo kolik vám je...
Traktorista
Čtyřicet šest.
Jitka
Fakt? Vypadáte mladší...
Kilián
(Traktoristovi) Moc vám děkujeme.
Jitka
(sykne) Neskákej mi do řeči.
Kilián
Už by ses s tím mohla smířit, nikdo nevypadá o padesát let starší, než je.
Jitka
Vypadám na šedesát!
Kilián
Vidíš. A rozum na deset.
Jitka
To říká ten pravej.
Kilián
Aspoň nevypadám ve dvaceti jak Matka Tereza těsně před smrtí.
Jitka
Vypadáš jak osel těsně po smrti.
43
Kilián
Ty...
Traktorista
Nemáte zač! (Kiliánovi, trochu stranou) A buďte na paní hodnější, už není nejmladší.
(koukne na její oblečení) A zdá se, že není příliš v pořádku, když se bude moc rozčilovat,
mohla by i umřít.
Kilián
Vážně? Děkuju za radu. Já už dlouho přemýšlel, jak to urychlit.
Jitka
(nadechuje se k odpovědi, pak se ale zarazí a dá Kiliánovi facku)
Vtipné. Ale víš co? Já se rozčilovat nebudu. (odchází)
Kilián
Tak to budu muset vymyslet něco jiného.
(Jitka to slyší, ale překoná se a jde dál)
(Traktoristovi) Ale ještě jednou děkuju, šťastnou cestu.
Traktorista
Vám taky. (zavolá na Jitku) I vám.
(nasadí si sluchátka, nasedne a odjede. Kilián jde do servisu pro mechanika, cestou se
ohlíží po Jitce, po které náhle není ani stopy.)
Obraz 48
Po rychlostní silnici jede mikrobus. Mikrobus s příbuznými Slávy a Emila a s Úředníkem
(ten řídí). Všichni sedí, poklimbávají, nevšímají si svého okolí. Snad kromě Babičky
(Emilova matka), která všímavě sleduje vše kolem, auta, která je předjíždějí i která
předjíždějí oni, krajinu. Celou dobu takřka nepřetržitě žmoulá v ruce kus kedlubny,
kterou si po malých kouscích ukrajuje a jí.
Stane se, že mikrobus odbočí na stejný servisu, ze kterého vyjíždí Traktorista. Stane se
také, že si Traktoristy nikdo z mikrobusu nevšimne. Nikdo kromě Babičky, která si
Traktoristy, mimo jiné i vraha jejího syna, všimne. Její pohled je ale i nadále klidný. Ne
tak Traktoristův, který si jí všimne také a trochu ho to vyvede z míry. Pak ale zatřese
hlavou a na vše zapomene s tím, že to stejně byla jen představa – co by tady taky známá
od nich ze vsi dělala.
44
Obraz 49
Na servisu, kde je opravováno Kiliánovo auto. Kilián mluví s mechanikem,co si říkají,
není slyšet. Pak jdou oba do servisu. Jitka není nikde vidět.
Kilián
(mechanikovi) Neviděl jste tu někde moji... tu starou paní, se kterou jsem přijel?
Mechanik
Nepřijel jste sám?
Kilián
Kéž by. Ale ne.
Mechanik
Já s vámi nikoho neviděl.
Kilián
Nešla přehlídnout. Sedmdesátiletá ženská s plavkama navlečenýma přes oblečení?
Mechanik 2
(vychází z dílny, v ruce horní díl plavek)
S těmahle plavkama?
Kilián
Jo, kde je?
Mechanik 2
Nevim, ty plavky ležely vzadu na cestě.
Kilián
Tam?
Mechanik 2 kývne, Kilián rychle vyběhne dílnou k zadnímu východu. Proti východu je
keř, na kterém visí druhý díl plavek a cedulka Sbohem. Kilián rychle přeběhne ke keři,
prohlíží si cedulku. Je poněkud pohnut, posmutnělý. Za ním u zdi sedí Jitka, které si
všimne ve chvíli, kdy se otočí. Výraz mu ještě chvíli zůstane.
Jitka
Na nesnášejícího manžela jsi příliš nejásal.
Kilián
Hloupý vtipy...
Jitka
To nezakecáš. Skoro i slzička ukápla. Jdem.
Kilián
Bez plavek? Takže se nebudeš koupat?
Jitka
Budu.
Kilián
(zarazí se) Snad ne nahá?!
Jitka
To by se ti líbilo, že?
Kilián
Ne!
Jitka
Koupila jsem si i ty druhý.
45
Kilián
Aspoň že tak...
(dojde ji. To už procházejí obchodem, Jitka zamává Mechanikovi 2, ten zamává jí)
Nějak jste si padli do oka.
Stařenka
Je mu dvacet. Vypadá na čtyřicet. Nejmíň
Kilián
Aha. A nechceš tu zůstat s ním, než...
Jitka
(chytne ho za ruku, přitulí se k němu)
Ne, já půjdu radši s tebou do auta.
Kilián
Ale... tak jak chceš...
(Jitka se k němu těsněji přimkne. Přichází k autu, Jitka si sedá první, Kilián pokrčí
rameny a sedne si k ní)
Jitka
Tak jedem...
Kilián
No... (vážně se na ni podívá, nadechne se) Ta oprava bude trvat dva dny. A jsem rád, že
chceš zůstat v autě, protože já půjdu spát do motelu tady vedle.
Nesmíš si hned všechno vykládat tak... optimisticky...proto, že ti vyšel jeden vtip,
neomládneš o půl století...
Jitka se na něho ublíženě podívá, pak vystoupí ven, aniž by křápla dveřmi a odchází od
auta. Kilián si uvědomí, co řekl, poněkud se zastydí a jde za ní.
Obraz 50
Pozůstalí si na parkovišti u servisu udělali malý piknik. Z rakví vyrobili provizorní stůl,
přikryli je ubrusem a jali se konzumovat klasická jídla českých turistů – studené řízky,
studené kuře, vše s chlebem, nějaké ty okurky a pivo se taky najdou. Jen babička dál
žvýká svou kedlubnu. Sedí ale trochu stranou. Celá jídelní scéna je klidná, tichá. Nikdo
nemluví, všichni žvýkají.
Po nějaké chvíli si kamera všimne Jitky, stojící opodál, a přicházejícího Kristiána. Jitka
zaslechne jeho kroky, ale neotočí se. Kristián se postaví vedle ní.
Jitka
Nemusíš mě litovat. To zvládnu sama.
Kilián
Já tě nechci litovat. Já se jen chci omluvit.
Jitka
Nikdo se tě o to neprosí.
46
Kilián
Ale já chci.
Jitka
Co kdyby sis šel radši zamluvit pokoj do toho motelu?
Kilián
To počká.
(po chvíli ticha) Mám vzít dva?
Jitka
Já pojedu s nima. (pokyne k Příbuzným)
Kilián
Blázníš? To nemůžeš počkat dva dny, než to opravěj?
Jitka
Ne. Precedens Horáček, pamatuješ? Třetí den... je zítra...
Usměje se na Kristiána a jde k mikrobusu Pozůstalých. Kilián se vydá za ní.
Obraz 51
Mikrobus, ve kterém sedí Kilián, Jitka, Úředník a příbuzní. Už je po jídle, všichni
nastoupili, Úředník řídí. Kilián si sedne na rakev, aniž by věděl, že je to rakev. Mikrobus
se rozjede. Jitku trochu uklidní fakt, že Kilián se rozhodl jet s ní, takže její nálada se
trochu zlepší.
Jitka
Opravdu moc děkuju. Děkujeme.
Úředník
Nemáte zač. Jedete na dovolenou?
Kilián
Tak trochu...
Jitka
Řekli jsme si s manželem, že si zopakujem svatební cestu.
(všichni se na ně udiveně otočí)
Kilián
Ale pojali jsme to jako rozvodovou cestu.
Tchán
Po kolika letech... to, si to opakujete?
Jitka
Skoro po dvou.
(všichni se opět překvapeně otočí. Babička, která stále jí kedlubnu, se podívá zkoumavě
na Jitku)
Kilián
(chytá tázavé pohledy a při pohledu na Úředníka se neudrží)
Ale nespíme spolu. A koukejte na cestu.
47
Jitka
(koukne na Kiliána, usměje se) Nespíme. Už rok ne.
(Scéna s překvapeným otočením se opakuje, po ní následuje dlouhé ticho)
Babička
(pokyne k rakvi, na které sedí Kilián. Vypráví nikoli s nostalgií, ale jen tak jakoby bokem,
neutrálně)
To je můj syn.
Kilián zmateně kývne,pak mu dojde, co Babička říkala a sjede z rakve na zem. Jitku to
pobaví, Babička bez výraznější reakce gestem svolí, aby zůstal sedět na rakvi. Kilián si
na ni opatrně sedne)
Kilián
Těší mě...
Babička
Tam, v týhle je můj syn. Tam to je jejich zeď. (pokyne k rakvi, na kterou si sedl)
Přejel ho traktor. Mýho syna.
Kilián
A... to ho vezete domů?
Babička
K moři. Vyhrál zájezd.
Kilián
Aha...
Babička
Tak jedem s ním... sám by už nemohl... přejel ho traktor... Nechtěli nás ani pustit, na
hranicích
Kilián
(podívá se na Jitku, která e ještě stále směje, teď už tedy spíše strojeně)
Tak to máme štěstí, že jsme to ještě na poslední chvíli stihli.
Jitka se uraženě otočí k oknu.
Obraz 52
„...Dám dělovou ránu, bum bum bum bum...“
Večer. D.J. zpívá a píše něco na lísteček na stole. Hotelový pokoj vypadá úplně stejně
jako ráno, nevybalené věci atd. Emil se Slávou stojí stále u okna, ze kterého už není vidět
skoro nic.
Sláva
Co to píšeš?
D.J.
Marcele vzkaz, kde jsme a tak...
Emil
A myslíš, že by to měla vědět?
48
D.J.
Marcela? Jasně, myslíš, že by mě jako práskla?
Sláva
Ne. Co ty, Emile, myslíš si to?
Emil
Co myslíš ty?
D.J.
Myslím, že ne. Určitě ne.
Sláva
Tak to potom ne.
Emil
Ne, asi ne.
Sláva
Určitě.
Obraz 53
Venku před domem, D.J., Sláva a Emil. Procházejí kolem pláže, ze které právě vychází
temná postava – Uklizečka. Nikdo z nich si jí nevšímá, ale ona si všímá jich. Když
prochází kolem, zasyčí.
Uklizečka
Ne, že tu budete dělat bordel!
(A nečekaje na odpověď odejde. D.J. se zarazí, stejně tak Sláva a Emil.)
Emil
Myslíš, že nás viděla?
Sláva
(bez zájmu) Asi...
Emil
Myslíš, že byla taky mrtvá?
Sláva
(otočí se po ní a na chvíli se zarazí)
Hm...
Emil
Myslíš, že jo?
Sláva
Co? Aha. Ne, to po mně nechtěj...
Emil
Co?
Sláva
Myslet.
D.J.
Nekecejte a pojďte, už je to jen kousek.
O kus dál se Uklizečka zastaví. Chvíli přemýšlí, váhá. Pak se rozběhne směrem od pláže.
49
Obraz 54
Večer, nedaleko šumí moře. Sláva, Emil a D.J. stojí naproti luxusnímu domu, D.J. udílí
pokyny. Narozdíl od něho není Sláva s Emilem ani trochu rozrušený. Sláva je tak trochu
mimo, nejde mu z hlavy Uklizečka.
D.J.
Takže stačí vypnout jističe, ale pro jistotu vyřaďte i alarm, stačí vytrhnout dráty...
Sláva
Hm, vyhodit pojistky a urvat blikající skříňku.
D.J.
Potřebujete něco vysvětlit?
Emil
No dovol? Snad jsme z vesnice, u nás uměj všichni všechno.
Sláva
Skoro...
D.J.
Tak fajn. Tak do toho. Běžte.
(Zadívá se směrem k domu, jakoby oba sledoval na jejich cestě. Ovšem Emil i Sláva
zůstávají stát, koukají kolem, koukají na dům, kouknou na D.J.ho, pak na sebe)
Emil
Myslíš...
D.J.
Už jste tady?
Sláva
Jo.
D.J.
Hotovo?
Emil
Tak jak se to vezme. Pojistky...
Sláva
A alarm...
D.J.
Super. Dveře snad už otevřu sám. Počkejte tu na mě... nebo pojďte se mnou, jak chcete...
pivo bude hned, jak se vrátím.
Odbíhá k domu, Sláva s Emilem se na sebe podívají a zůstanou stát. D.J. zmizí v domě,
který se chvíli nato rozsvítí a začne blikat a spustí se nepříliš hlasitý zvukový alarm.
Přední dveře se automaticky zablokují, takže D.J. nemůže ven.
Sláva
Já na něj stejně neměl chuť...
50
Obraz 55
Noc na pláži. Pláž je lehce osvětlována světly z blízkých domů a lamp a blikajícího domu,
ale přesto není právě přibíhající postava poznat. Tedy jen do chvíle, než se na jejím čele
rozsvítí čelovka. Je to Uklizečka, která si teď s vítězným úsměvem prohlíží pláž, na které
pak s koštětem začne hlídkovat.
Obraz 56
Noc v mikrobusu. Všichni, kromě řidiče (Úředníka), Babičky a Kiliána spí. Babička stále
něco ukrajuje a jí, Kilián usíná. Ona si toto nevšímá, kouká kamsi do prázdna a vypráví.
Babička
...tam vystudoval vysokou školu a zůstal tam... ale jezdil na návštěvy, to jo. Byl inženýr.
Jako tamhle pan z kravína (pokyne k Úředníkovi). A jednou odjel z návštěvy dřív a pak
přijel druhej den s tím, že se rozvede. Já jsem mu říkala, aby jezdil i s ní... nebo zavolal
domů, když chtěl přijet dřív... ale byla moc hezká, jeho žena... neměla nás ráda, ale byla
hezká... pak se přestěhoval k nám... a začal jezdit s traktorem.
Kilián
(kývne, pak jeho pohled trochu zpřítomní)
Inženýr?
Babička
Ani řidičák neměl, ale že měl školu... a začal pít. Hodně. Oženil se znovu. Ale to až
potom, co začal pít... (pokyne k chrnící Emilově manželce)... až potom, co pil vážně
hodně... ona nás taky neměl moc ráda, ani jeho... vlastně. Tak začal pít ještě víc, a už ani
moc nejezdil traktorem... on měl vždycky smůlu. Štěstí a pak smůlu. Takže ještě větší
smůlu, než kdyby to štěstí neměl. Kdyby měl pořád smůlu, tak by mu to ani nepřišlo.
Dostal dobrou práci ve městě, oženil se a pak stihnul dřívější autobus... dostal práci u nás,
začal pít a oženil se... pak vyhrál zájezd k moři a přejel ho traktor. A teď jede k moři, a
tam ho spálej...
Babička přestala kousat, opřela se o sedadlo a usnula. Kilián se nakloní k Jitce.
Kilián
Chtěla bys být zpopelněna u moře?
Jitka ale nereaguje, asi spí. Kilián se rozhlédne po autobuse, všichni, kromě řidičeÚředníka, spí, vezme kus kedlubny z Babiččiny ruky, ukousne si a koukne se z okna.
V odraze je tam vidět spící Jitka.
51
Obraz 57
Blikající dům. K němu pomalu jdou Emila a Sláva. D.J. stojí za sklem na kouká směrem
k nim.
D.J.
Tomu říkáte vypnutý alarm?
(Emil se podívá na Slávu, mlčí)
Jste tu?
Sláva
Jo.
D.J.
Tak mě dostaňte ven.
Emil
(kouká na dveře) Proč si neotevřeš sám?
D.J.
(podívá se jeho směrem stylem „myslíš, že mě to nenapadlo“ a demonstrativně vezme za
kliku. Dveře nejdou otevřít, navíc ve chvíli, kdy jimi cukne, spustí se alarm mnohem
hlasitější. D.J. na ně zařve, ale není ho slyšet)
Už chápeš?
Sláva
(podívá se na Emila) Asi proto.
Obraz 58
Uklizečka na pláži zbystří pozornost. Alarm je jasně slyšet až sem. Vypne čelovku a
kradným krokem běží za zvukem alarmu. Doběhne domu na dohled, schová se za mez,
vyndá z kapsy telefon. V okolních domech se začnou rozsvěcet okna.
Obraz 59
Byt Neznámého muže, se kterým se Marcela líbala na pláži. Nevelký byt nedaleko od
houkajícího domu. Alarm je tu slyšet. Marcela, ležící na posteli vedle Neznámého, se
vzbudí. Pak se ale jen převalí na druhý bok a spí dál.
52
Obraz 60
Uklizečka klimbající za stromem kousek od houkajícího domu. Všechna okna domů okolo
jsou rozsvícena. Emil se Slávou sledují D.J.ho, který už jen s vypětím sil na ně řve něco,
co není slyšet, a mlátí do dveří. Pak se konečně Emil pohne, strčí do dveří ruku (to není
vidět v obraze) a dveře otevře. Alarm jako zázrakem ztichne. Sláva se na Emila obdivně
podívá, ten se zatváří jako že nemá tušení, jak to udělal.
Uklizečka se probere, rozhlédne se kolem a když nikoho nevidí, smutně se zvedne a jde
zpět na pláž. Zde ji čeká překvapení v podobě rozsypaných odpadků.
Obraz 61
Časné ráno v mikrobusu, stojícím nedaleko mořského břehu. V něm se probudí
Kilián. Všichni kolem ještě spí, jen Jitka nikde není. Kilián potichu vystoupí, rozhlédne se
kolem, pak se vydá k moři.
Na pláži stojí Jitka, zezadu se k ní blíží Kilián. Jitka ho zaslechne.
Jitka
Třetí den. Jak říkávali indiáni - ... něco něco něco howgh.
Kilián se nadechuje, když v tom se mu o nohy začne otírat koště Uklizečky. Kilián chce
protestovat, ale poté, co zahlédne její rozzlobený pohled, se radši vzdá. Opouští pláž,
následován Jitkou, jež také Uklizečce neodolala. Oba pak odchází od pláže spolu.
Obraz 62
D.J., Emil a Sláva se vrací do svého hotelového pokoje. Tedy vrací se Emil a Sláva, D.J.
už tam je a zdá se, že už nějakou dobu jim vyčítá, že ho takhle podrazili.
D.J.
... takže to, to si o vás myslím. Ale i tak, tohle bych od vás vážně nečekal. Vždyť to nebyl
jen můj zájem tam vlízt. Šlo přece i o vás...
(Sláva s Emilem se na sebe tázavě podívají, pak pokrčí rameny)
...jenže takhle fakt nevím, jestli vás ještě někdy někam vezmu. Ani blbej alarm
nedokážou vypnout.
Sláva
Jistě že dokážeme. A mnohem víc.
D.J.
(otočí se po hlase) Ještě taky stát a čumět.
Sláva
Víme třeba, kde je Marcela.
53
D.J.
(teprve teď si všimne, že tu Marcela není)
A kde je?
Sláva
To vlastně nevíme, ale víme s kým je.
Emil
(šeptem) Co blbneš?
Sláva
(šeptem) Urazil mě. Nás.
Emil
(šeptem) Nevíš ani, co říkal.
Sláva
(šeptem) Ale určitě nás urazil.
D.J.
Kurva tak to řekni.
Sláva
Jako jméno? Tak to tak úplně...Víš jak jsem se tě ptal, jestli tu máte nějakýho známýho a
tys řekl ne? Tak ona asi měla.
D.J.
(chvíli přemýšlí, pak mu to dojde) Já ji zabiju.
Emil
Nemůžeš ji zabít proto, že dala na pláži někomu pusu.
Sláva
A pak s ním byla celý den sama a nakonec nepřišla na noc domů.
Emil
Sakra o co ti jde? Vždyť by jí mohl něco udělat.
D.J.
Taky že udělám!
Emil
Vidíš?
Sláva
No a? Smrt už dneska není, co bývala.
D.J.
Pravda. A já pak budu jedinej, co jí uslyší, takže bude jen moje.
Emil
(spíše pro sebe) A duchů jako my...
D.J.
Ono je vás víc?
Sláva
(šeptem) Taky tě to napadlo?
Emil
(šeptem) Co?
Sláva
(šeptem) Jestli nás je víc...
D.J.
Tak co?
Emil
Já nevim.
Sláva
Tak to zjistíme.
54
Klidně se zatím vyspi, mladej, my tě pak vzbudíme.
Emil
Stejně se mi to nelíbí...
Sláva
(šeptem) Je to jen jedna holka. Malý krůček pro ni, velký skok pro nás.
Emil na něho pohlédne stylem „přestaň takhle kecat.“ D.J. sedě na zemi pod oknem
naproti dveřím zavře oči. Emil se Slávou se otočí čelem ke dveřím a soustředěně je
pozorují.
Obraz 63
V bytě Neznámého se probudí Marcela, už je skoro ráno. Vstane a začne se oblékat.
Neznámý se vzbudí, chvíli ji pozoruje, pak se zvedne taky.
Neznámý
Půjdu s tebou. Pro jistotu.
Vyjdou z domu a jdou kolem pláže, na níž zametá Uklizečka.
Obraz 64
Mikrobus stojí kousek od domu, který je ve skutečnosti obřadní místností (pro všechny
typy obřadů, tedy i pro pohřby). Ten stojí nedaleko pláže. Úředník vystoupí ven a pokyne
probouzejícím se Pozůstalým, aby počkali, že jde dovnitř. Ostatní zatím vystoupí a
kochají se mořským vzduchem, výhledem na moře, slunečným počasím... Babička vytáhne
Tchyni tajně z kabely kedlubnu a opět začne žvýkat. Úředník se vrátí.
Úředník
Tak tedy obřady jsou naplánované, Emil za hodinu, Sláva ve dvanáct.
Tchyně
Až ve dvanáct?
Úředník
Dřív to bohužel nejde.
Tchyně
Vždyť je tak hezky...
Úředník
A co to s tím má společného?
Tchyně
Já... děcka by asi radši byla u vody, než tvrdnout...
Žena Slávy
Mami...
55
Tchyně
No co, snad proto jsme sem jeli... no úplně jen proto samozřejmě ne, ale taky proto, ne?
Vždyť byli kamarádi, tak můžou jít oba najednou už teď...
Žena Emila
To nemyslíte vážně...
Úředník
To bohužel nejde, už je to objednané. Buďme rádi, že vůbec jdou hned po sobě. Ale
můžete si to vyměnit...
Žena Emila
Nic se měnit nebude! Jsme tu přece kvůli nim, kvůli tomu, že oni by sem chtěli jet, ne
kvůli sobě!
Tchyně
Bla bla... byl to jen návrh, no. Kvůli dětem! Aspoň jsem upřímná.
Babička vše s klidem sleduje, a dál kouše kedlubnu. Kamera se přesune kus dál, takže
diskutující už nejsou slyšet, protože se zvuk zaměří na překvapenou dvojici stojící v pátém
patře blízkého domu – Emila a Slávu.
Sláva, Emil
No to mě poser!
Obraz 65
Do Hotelového pokoje vchází Marcela s Neznámým. Pod oknem naproti sedí právě
probuzený D.J. Marcele vyklouzne.
Marcela
No to mě poser!
Obraz 66
Kilián s Jitkou se procházejí v hotelové čtvrti u moře. Ve stejné, kde bydlí i D.J. a
Marcela. Pomalu se za občasného hovoru blíží k tomu hotelu, ve kterém dvojice bydlí.
Kilián
Ani mě nehne.
Jitka
Přece si to nenecháš ujít, takovýhle krásný počasí...
Kilián
Dobře, ale budem každej na jiným konci pláže.
Jitka
Ty se stydíš?
Kilián
Za sebe ne.
56
Jitka
Trapná výmluva. Klidně můžeš všem říkat, že jsem tvoje matka...
Kilián
A kdo hodí s matkou na pláž ve čtyřiceti?
Jitka
Ty?
(jdou chvíli beze slova, pak Jitka začne znova)
Ani kdybych se pak s tebou rozvedla?
Kilián
O tom bych už přemýšlel.
Jitka
Přemýšlel? Než jsme vyjeli, tak bys o tom ani nepřemýšlel.
Kilián
(zarazí se) Řečnický obrat. Stejně, třetí den, proč to ještě řešit?
V tu chvíli už jdou kolem hotelu, ve kterém bydlí D.J. a Marcela. Bydleli. Protože
Marcela teď velmi tvrdě a očividně smrtelně přistála těsně před nimi na chodníku.
Dvojice se zarazí, pak se ozve Jitka.
Jitka
Protože pak už bude pozdě...?
Obejde mrtvolu a jde dál. Kilián překvapeně pohlédne nahoru. Z okna v pátém patře se
vykloní Neznámý, schopný jediného slova – „Wow.“ S ním se vykloní i Emil se Slávou.
Pak na sebe kouknou a jdou ven. Už před nimi odešel D.J. Kilián se vzpamatuje a
doběhne Jitku.
Kilián
Nechceš doufám udělat něco podobnýho!?
Jitka
Na to tu maj moc nízký budovy...
Hele, tamhle je nějakej pohřeb.
(otočí se na Marcelu) Ale reagují tu rychle...
(zrovna vchází několik málo lidí v černém do obřadní síně, kde se koná pohřeb Emila –
vesměs to jsou staří lidé, nikdo z Emilových příbuzných. Snad jen Úředníka si všimneme)
Jitka
Jdeme se tam podívat.
Kilián
Nechtěla ses jít koupat?
Jitka
To počká, pojď.
Kilián
Už tě začínají lákat tyhle akce?
(Jitka se na něho podívá, ale nestojí jí to za odpověď.)
Kilián
(pro sebe) Jo, ten byl blbej.
57
Obraz 67
K mrtvému tělu přichází Emil se Slávou.
Emil
(skloní se k ní) Ještě trochu žije.
Sláva
Nevadí, počkáme.
Emil
(koukají na Marcelu, po chvíli Emil promluví)
Neměli bysme radši zavolat sanitku?
Sláva
Myslíš, že by to mohla urychlit?
Emil
Možná...
Sláva
Ale zas bysme museli jet s ní. Nastupovat, sedat si a takový věci.
Emil
Pravda, počkáme.
Sláva
(po chvíli) Ještě žije?
Emil
(koukne na ni) Trochu.
Sláva
Ale už má na kahánku, že?
Emil
To má.
Sláva
Fajn.
(a oba na ni dál koukají)
Obraz 68
K moři přijíždí Traktorista. Už z dálky se kochá výhledem na moře, jede, aniž by dával
pozor na silnici, takže ani v případě, že by si mohl všimnout Emila a Slávy, kteří stojí u
těla Marcely a vyjeveně pozorují jeho a traktor, by si jich nevšiml. Jede klidně dál po
cestě, vedoucí k moři. Když cesta skončí, jede dál, přejede kus trávníku a vjede na pláž.
Sláva s Emilem ho stále pozorují.
Sláva
To byl Hubert!
Emil
Frajer, dojet traktorem až sem.
Sláva
Frajer? Vždyť tě přejel!
58
Emil
To byl on?
Sláva
Jo! Takže bychom se mu měli pomstít.
Emil
To určitě neudělal úmyslně.
Sláva
To je snad jedno. Zajel tě, tak teď mu to vrať.
Emil
Mám ho taky přejet?
Sláva
Další pokusný objekt...
Emil
Ale je to Hubert. A že by se mi chtělo jezdit ještě po smrti v traktoru...
Sláva
Tak mu s ním aspoň něco uděláme.
Emil
Jo. Ale nejdřív počkáme, až ona umře.
(a oba se zahledí na Marcelu)
Sláva
Neber si to osobně, je to v zájmu vědy. Stačí na chvilku, jen na chvilku umři, pak tě
necháme.
(najednou přijíždí sanitka)
Sláva
Ale to ne... Tak ale pospěš si!
(saniťáci vyskočí, rychle naloží Marcelu dovnitř)
Sláva
Hej, ještě chvíli! Vždyť už jí stejně nepomůžete! ... Jedem s nima?
Emil
Ne... najdem si někoho jinýho...
Sláva
Tak jdem za Hubertem...
(jdou)
Sláva
A třeba bychom mohli... něco třeba s brzdama... ať nemusíme zbytečně dlouho hledat.
Emil
Nejdřív se ale stavíme tam (pokyne k obřadní místnosti). Jen tak, aby se neřeklo...
Sláva
Že nepřijdem ani na vlastní pohřeb? Máš pravdu, to by bylo pomluv!
Emil
Tak jsem to nemyslel. Ale... je to jen jednou za život...
59
Obraz 69
Traktorista dojede na pláž, vjede skoro do moře, vystoupí a začne se radostně brouzdat
ve vodě. Pak zahlédne malou mušličku, zvedne ji a začne nadšeně hledat větší. Vzdaluje
se tak od svého traktoru.
Obraz 70
Koště, zametající pláž. Známá pravidelná úsporná tempa. Ovšem jen do té doby, než se
před koštětem objeví kolo traktoru. Uklizečka zastaví a ohnivým pohledem se podívá na
traktor. Naštvaně sevře koště rukama.
Obraz 71
Pohřební místnost. V předu stojí Úředník, držící právě proslov, na lavicích všude kolem
jsou rozsazeni pozůstalí, příbuzní Emila i Slávy. Emilova žena předstírá pláč, zatímco
Tchyně se snaží ukočírovat děti, aby nedělaly blbosti a nerušily. V poslední řadě sedí
Kilián s Jitkou. Emil a Sláva stojí u dveří, pak si sednou vedle Jitky.
Úředník
Co říci závěrem? Byl to člověk nadaný mnoha talenty, z nichž mnohé, vinou jeho
předčasné smrti, zůstaly bohužel neobjeveny....
Jitka dá ruku do Kiliánovi, oba spokojeně koukají před sebe. Jitka má slzy na krajíčku.
Po chvíli se Kilián ozve, drže Jitčinu ruku dlaní vzhůru, šeptem.
Kilián
Víš, že máš strašně krátkou čáru života?
Jitka mu vlepí facku, pak se oba dál věnují mši.
Úředník
...Ovlivnil životy nás všech, jak moc, to možná nikdy ani nezjistíme. Byl to schopný a
zodpovědný otec rodiny. Byl to prostě Emil, pro mnohé inženýr Konrád, ale pro nás
Emil. Bude nám chybět, ale musíme se tomu postavit čelem. Život se nedá prožít
vzpomínkami.
Emil
Jako by si oni někdy mohli vzpomenout.
Jitka se na něho podívá, pak si dá prst na pusu a řekne pššš. Emil se omluví, po chvíli se
na ni se Slávou překvapeně ohlédne. Jitka ale už zase sleduje Úředníka, který zrovna
neví, co říct.
60
Úředník
Tak... asi... amen.
Ozve se nejistý potlesk, Emilova žena s Babičkou se postaví před rakev Emila a přijímají
upřímné soustrasti od všech známých.
Sláva
Vy nás slyšíte?
Když Jitka nereaguje, mávne jí rukou před očima, ona stále nic. Pokrčí rameny a obrátí
se k rakvím, pak k Emilovi.
Sláva
Pěkně to vypiloval... i to chlastání vynechal.
Emil
Jaký chlastání?
Sláva
Tvoje asi.
Emil
To má taky kliku.
Sláva
Jdem na ten traktor?
Emil
Tak ještě počkáme, nechceš vidět tvůj pohřeb?
Sláva
Ne.
Emil
Ten traktor neujede. A já to chci vidět.
Sláva
Tak se sem pak vrátíme. Ale nejdřív traktor.
Zvedají se, odcházejí. U vchodu se Sláva ještě otočí, jeho pohled se střetne s pohledem
zvedající se Jitky. Ta se usměje a zamává mu. Sláva vyklopýtá ven. Kilián uvnitř si změří
Jitku nechápavým pohledem.
Kilián
Komu máváš?
Jitka
Nevim. Asi nějakej duch... tak nežárli.
A vydá se k východu. Kilián jde za ní.
61
Obraz 72
Uklizečka dokončila dílo zkázy a traktor opouští. Zametá klidně dál za traktorem,
spokojena sama se sebou. Přicházející Emil se Slávou koukají na tu spoušť.
Emil
Jsem říkal, že nám neujede.
Sláva
Ty krávo... chudák Hubert.
(Emil se na něho tázavě podívá, pak se otočí a vrací se do obřadní místnosti, Sláva ho po
chvíli následuje. Na lavičku opodál si sedají Kilián a Jitka. Sedí kus od sebe, koukají na
moře)
Obraz 73
Ve městě si zatím Traktorista, kterému se nepodařilo najít žádnou větší mušli, koupil
jednu velkou jako suvenýr. Tak jde, se sáčkem s hromadou malých mušlí v jedné ruce a
s jednou velkou v druhé. Spokojený, nic zlého netuše.
Dojde ke svému traktoru. Nevšímá si uklizečky, které pošlape umetenou pláž. Uklizečka
se trochu naštvaně otočí a chce mu vynadat, pak si ale všimne jeho reakce na rozbitý
traktor a škodolibě se zastaví a pozoruje ho. Traktorista nechápe, jak se něco takového
mohlo stát a šokuje ho to natolik, že dokonce pustí všechny mušle, co měl v ruku, na zem.
Zde se náhle objeví koště, které mušle zamete do moře. Pak se postará o stopy, které za
sebou Traktorista zanechal.
Obraz 74
Po silnici vedoucí z města jde D.J. Nezpívá si, všude je neobvyklé ticho. Dojde k silnici
vedoucí od města a dá se po ní. Pak spustí potichu pro sebe
„I used to love her, but I had to kill her...“ (od Guns N' Roses)
Obraz 75
Z obřadní místnosti vychází Emil se Slávou, míří na pláž.
Sláva
Ale měl jsem hezčí obřad.
Emil
Stejnej. Říkal to samý.
62
Sláva
Asi jsme měli hodně společnýho.
Emil
Nebo si nestihl nachystat dva projevy.
A já měl náhodou víc lidí.
Sláva
Náhodou. Protože jsi ho měl už od desíti... teď už jsou všichni radši u vody...
Procházejí kolem opalujících se příbuzných, když tu se ozve startér traktoru. Oba na sebe
pohlédnou, řeknou „Hubert“ a běží k traktoru. Jen co do něj naskočí, traktor se rozjede,
opustí pláž a jede pryč. Za ním kleje k vyjetým kolejím přibíhající uklizečka. Z obřadní
místnosti právě vychází Úředník a Babička. Oba si všimnou projíždějícího
pochroumaného traktoru.
Úředník
Huberte...?
Ovšem Traktorista si jich nevšimne a jede dál. Emil se Slávou na sebe v Traktoru
mrknou.
Emil
Tak jak to uděláme?
Sláva
Rychle a bolestivě.
Emil
Většinou se říká pomalu a bolestivě.
Sláva
Jenže to pak dlouho trvá.
Úředník ale nechce nechat Traktoristu jen tak projet, nasedne proto do mikrobusu,
Pozůstalé nechá na pospas pláži a jede za traktorem.
Obraz 76
Silniční most nad jinou silnicí. Není úplně nejvyšší, ale dost vysoký na to, aby se člověk,
padající po hlavě, bezpečně zabil. Na něm stojí D.J., zpívá si „It’s the end, my only
friend, the end...“ (The Doors). K mostu se blíží traktor s Traktoristou, Emilem a Slávou.
Traktorista si D.J.ho všimne a zpomalí, pak ho ale pozná, zakroutí hlavou a jede dál.
Emil se Slávou na sebe ale kouknou a kývnou – vyřešení záhady je v dohlednu. Seskočí
z traktoru.
Emil
(pokyne Slávovi, aby mlčel) Mám nápad.
(přijde až k D.Jejovi a zašeptá mu do ucha)
On nebyl první, s kým šla.
63
(D.J. se lekne a málem přepadne, včas ale nabude ztracenou rovnováhu. Emil ze zamračí,
Sláva se přihlásí o slovo.)
Sláva
Je to jen jeden krok. Malý krok pro člověka, ještě menší pro lidstvo.
Emil
(tázavě se na něj podívá)
Sláva
(pohled „mě nic lepšího nenapadlo“ a pokrčení ramen)
Emil
Skoč.
Sláva
Skoč.
To už ale přijíždí Úředník s mikrobusem, všimne si D.J.ho, zastaví a začne ho od skoku
odrazovat, přičemž se ale nebezpečně vzdálí od auta a zároveň nebezpečně přiblíží
k zábradlí. D.J., prve rozhodnutý skočit, se pomalu otočí k mikrobusu.
Úředník
Počkejte, pane, nedělejte to, neskákejte.
Emil
Do prdele Zdenku, co tady děláš?
Sláva
Kazí nám náš vědecký pokus.
Úředník
Neskákejte.
Sláva
Můj první vědecký pokus v životě.
Úředník
Pojďte dolů, pane.
Sláva
Nic proti, Zdenku, ale drž hubu.
Obraz 77
Kilián s Jitkou sedí na lavičce, koukají na moře. Jsou ale rušeni hulákajícími
Pozůstalými, kteří se válí na pláži.
Kilián
A pak že jsou Češi klidnej národ...
Jitka
Však ať si užívají... (zahlédne blížící se Uklizečku) ...dokud můžou...
Kilián
(nadechne se, ale pak se odmlčí)
Jitka
(podívá se na něho) Nějakej vtip?
64
Kilián
Vlastně ani ne.
Ke skupině povykujících a nepořádek dělajících Příbuzných přichází Uklizečka. Čím dál
tím pevněji svírá násadu koštěte.
Obraz 78
Na mostě, od kterého odjíždí D.J. mikrobusem. Úředník, stojící u zábradlí, za ním
překvapeně kouká. Emil se Slávou se na sebe naštvaně podívají, pak Emil řekne.
Emil
Tos neměl, Zdenku.
A oba se rozběhnou proti němu a shodí ho z mostu. Trochu překvapeně se podívají dolů,
pak na sebe.
Emil
To ale nebyla vražda nebo tak, že ne? Zavinil si to sám.
Sláva
Není to jedno? Jdem dolů.
Emil
(Koukne dolů)
Myslíš jako...
Sláva
Okolo.
(Emil kývne a jdou na konec mostu)
Obraz 79
Emil a Sláva schází po svahu od mostu k silnici. Najednou se oba zastaví. Proti nim jde
Úředník, bez známek právě prodělaného pádu.
Úředník
Kurva to jste nemuseli, chlapi!
Sláva
Ty vole, my ho zabili...
Úředník
Vy ne, to on
Ukáže na od muže, stojícího v půlce cesty mezi velmi narychlo zaparkovaným, od krve
špinavým autem a Úředníkovým tělem.
65
Sláva
Ty vole...
Emil
Promiň, Zdenku, takovej pokus, no...
Úředník
Bych vás nejradši zabil...
Sláva
Ber to z tý lepší stránky. Změna je život.
Chytí ho kolem ramen a společně odchází.
Jdem zjistit, jak je to s ostatníma. Konečně je co dělat. Teď už bude všechno jenom
lepší...
Emil jde za nimi, najednou se ale zastaví. Sláva se po něm ohlídne.
Sláva
Co je?
Emil
Nevim. Takovej divnej pocit... nic příjemnýho, vám povim...
Úředník
(pro sebe) No mně to povídej...
Obraz končí záběrem na znervóznělého Emila.
Obraz 80
Na lavičce, kde sedí Kilián s Jitkou. Oba vypadají poněkud zaskočeně. Na pláži je téměř
hrobové ticho. Na vedlejší lavičku si s vyrovnaným výrazem sedne Uklizečka, držící
v ruce nalomené zakrvácené koště. Kilián s Jitkou se na ni podívají, pak se otočí k moři.
Jitka
Ale užívali si do poslední chvíle...
(kouká na pláž, začne se lehce usmívat. Na lavičku k nim si přisedne Babička, stál krájí
svou kedlubnu. Jitka se na ni otočí, pak stočí pohled zpět na pláž.)
(pro sebe) Třetí den...
Kilián se na ni smutně podívá, pak si kousek přisedne. Ale jen kousek, stále mezi nimi
zůstává jistá mezera.
66
KONEC
67