2010-LS-5FI404

5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
Démony stíhaný svět aneb kognitivní věda jako svíce ve tmě
Některé klamy a iluze způsobené fungováním naší mysli
Úvod
Žijeme ve světě, který prodělal významnou vědecko-technickou revoluci. Došlo k naprosto nevídaným
poznatkům v přírodních (ale i jiných, pokud jim přiznáme statut vědy) vědách, díky kterým se závratně změnil
náš způsob na nazírání světa. Na jedné straně máme teorii obecné relativity a poznání fascinujícího Univerza
v obrovském měřítku a na druhé straně máme kvantovou mechaniku (s četnými interpretacemi), teorii
superstrun, M-teorii a další, které směřují naopak k porozumění těm nejmenším strukturám, předivu našeho
Univerza.
V průběhu tohoto růstu poznání bylo zbouráno mnoho mýtů, ale i na první pohled docela rozumných
představ, na které jsme byli intimně zvyklí. Bylo to a je zdlouhavé a bolestivé, dokonce i krví vykoupené
poznání, neboť nikdo nemá rád, když se mu bere jeho weltanschauung, jeho jistota, zakotvení ve světě, jeho
příjemné iluze. A má je nepochybně každý, i já.
Ve vývoji poznání, v tom procesu, jak se utvářelo to, čemu dnes říkáme věda, se sem a tam rádo tvrdilo, že to
a ono poznání je člověku zapovězené. Některé poznání bylo vyhrazeno pouze jako zjevené, některé údajně
zcela přesahovalo jakékoli možnosti lidské mysli a dnes narážíme na metodologické překážky vědeckého
poznání. Vzhledem k tomu, jak mnoho poznání nám bylo zakazováno, je skutečně překvapivé, jak jsme si
dokázali s oněmi „překážkami“ poradit, kolik jsme ho naakumulovali. Kvůli oněm metodologickým omezením
jsme sice odkázáni na to, že žádné toto poznání není stoprocentně zaručené a jisté, ale pouze
pravděpodobné. I kdybychom skutečně měli Pravé poznání nějakých jevů, nebudeme si toho vědomi. I když
nám kámen milionkrát spadne na zem a potvrzuje naší teorii, že hmotná tělesa se přitahují, nedává nám to
právo říci, že to je Pravdivé – jednou v budoucnosti se může stát, že nějaký kámen od Země za (běžných
podmínek) poletí vzhůru; to nelze vyloučit, jen je to velmi nepravděpodobné. Každopádně i tak toho již víme,
s určitou mírou pravděpodobnosti, nesmírně mnoho a je fascinující představa, kolik toho ještě před námi
musí ležet.
Jednou oblastí, která byla doposud trochu opomíjena a tak trochu zakazována či omezována, je naše vlastní
duševno, naše subjektivno, tajemství lidské mysli a vědomí. Je to oblast našemu zkoumání na objektivní
úrovni nejhůře přístupná, avšak je to zároveň oblast, která je snad nejsvůdnější k individuálním, subjektivním
výkladům. Je to hájenství nejrůznějších filosofií a ideologií. A především je to oblast, kde může a zcela jistě
bude sídlit mnoho iluzí, a to takových, jejichž rozbíjení může skutečně velmi bolet. Je to oblast nejrůznějších
démonů plná. Doufám, že nejsem příliš velký optimista, když řeknu, že do této tmy přináší světlo kognitivní
věda.
Snad by mi Carl Sagan neměl za zlé, že jsem si vypůjčil název jeho knihy „The Demon-Haunted World: Science
as a Candle in the Dark“ a aplikoval do něj slovo „kognitivní“. Snad by měl i radost. Každopádně si nedělám
ambice měřit se s tímto skvělým a velkým člověkem. Rád bych se ale i tak pokusil o nastínění tohoto velmi
širokého tématu, jakými možnými iluzemi jsme zatížení a jak je možné k nim přistoupit.
1/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
Problémy poznání
Evoluční původ
Mysl nám nadělily statisíce let evoluce, společně se všemi jejími strukturami, které nazýváme jako apriorní.
Naše horní končetiny se vyvíjely tím směrem, aby co nejlépe sloužily k přežití v tomto světě a k činnostem,
které tvor začal provozovat (tzv. behaviorální selekční tlak). Stejně tak naše centrální nervová soustava se
vyvíjela takto, aby nám umožnila co nejlépe přežít, orientovat se ve světě a vykládat si ho, být autonomní na
prostředí a požívat výhod sociální soudržnosti. Evoluce nám rozhodně nezaručila to, že naše mysl bude
reflektovat svět, tak, jak ve své podstatě a skutečnosti je. Stejně jako naše oko není schopno vidět gama
záření, naše mysl jistě není schopna myslet mnoho věcí. A co nejde myslet, o tom nelze nic říci, a o čem nelze
mluvit, o tom je třeba mlčet… A již vůbec neměla evoluce „zapotřebí“ vybavit nás schopností pravdivě
poznávat „dovnitř“, svou mysl a sebe sama. Odtud pro mne plyne epistemologická nedůvěryhodnost
introspekce.1
Rozvoj jazyka a na něm postaveného symbolického myšlení nám jistě dává vysokou schopnost reflexe světa.
Možná dokonce naprosté, jak si mysleli již antičtí filosofové, kteří na základě apriorní gramatické struktury2
odvozovali kategorie světa3 a podobně, ale nikdy si tím nemůžeme být jisti. Spíše si dokonce můžeme být
jisti, že naše myšlení a náš jazyk svět pravdivě nereflektují. Že za další statisíce let bude lidská mysl o tolik
jinde (kdybychom se takové doby jako druh dožili), že bude s posměchem vzpomínat na arogantní a dětinské
představy naší doby.
Důkazem může býti již to, že naše mysl dokáže přemýšlet jen v „lidském“ měřítku. Mikroskopické vlastnosti,
jako je například spin, jsou naprosto nepředstavitelné a nemyslitelné. Lze je popsat pouze matematicky.
Podobně je to s makroskopickým zakřivením prostoročasu, dimenzemi a geometrií Vesmíru. Naše mysl
dokáže pojímat pouze tři prostorové rozměry a pouze jednorozměrný čas. Možné ale je i to, že ani logika a
matematika nedokážou pojímat svět zcela pravdivě, neboť jsou postavené z našeho symbolického myšlení,
které je výtvorem evoluce. Možná i proto jsou takové těžkosti s Gödelovo větou… Ale to jsou již čiré
spekulace.
Subjektivní, intersubjektivní, objektivní
Naše poznání lidské mysli má poměrně pochopitelně většinou subjektivní charakter. Zdrojem tohoto poznání
nám je individuální rozjímání sebe nad sebou, reflexe, intuice, introspekce. Mysl nahlíží sebe samu svými
vlastními způsoby. Ale tento způsob je velmi zrádný a to hlavně kvůli nastíněným evolučním problémům.
Subjektivní přístup nám může dát i pravdivé poznání, ale nemůžeme si tím být vůbec jisti. Proto jsou i různé
osobní zkušenosti a anekdotické evidence nanejvýš nespolehlivé.
Intersubjektivní poznání již není tolik zatíženo různými individuálními subjektivními klamy. Zcela jistě nám
dává daleko spolehlivější a pravdivější poznání. Ale i tak nevylučuje největší problém, který je v tom, že
všichni máme v podstatě stejnou evolučně vytvořenou mysl, a tedy budeme všichni kolektivně klamáni.
Příkladem mohou být různé optické iluze, ale jiné intersubjektivní iluze lze již rozpoznat mnohem hůře.
1
Viz také: Eric Schwitzgebel, "The Unreliability of Naive Introspection", Philosophical Review, Vol. 117, No. 2 (2008), pp.
245-273.
2
Možná, že ani ona Chomského univerzální gramatika ve skutečnosti neexistuje, protože se nepodařilo nalézt ani jeden
prvek společný všem jazykům:
Nicholas Evans, & Stephen C. Levinson, "The Myth of Language Universals: Language Diversity and Its Importance for
Cognitive Science", Behavioral and Brain Sciences, Vol. 32, No. 5 (October 2009), pp. 429-448.
3
Které tak mohou být spíše kategoriemi mysli člověka, který se naučil konkrétní jazyk.
2/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
Jak dosáhnout objektivního poznání naší mysli, je ohromně obtížná otázka, a jak jsem již předestřel,
stoprocentně jistého poznání se dopracovat nejspíše vůbec nemůžeme. Přesto se k němu můžeme nějak
aproximačně či konvergentně4 přibližovat a můžeme odhalovat různé subjektivní a intersubjektivní klamy.
Zdroje klamů
Zdrojů psychických klamů je mnoho a nelze je tak úplně od sebe oddělit – mnoho je jich příbuzných a
propojených. Z reálného příkladu: Chlapec měl zánět ucha, otec mu po několik dní pravidelně na uši přikládal
ruce, zánět zmizel a otce to naprosto přesvědčilo o svých léčitelských schopnostech, ačkoli takovéto dětské
záněty odezní po pár dnech samy. Jedná se o kombinaci záměny korelace a kauzace, autosugesci a nejspíše i
wishful thinking, pokud otec chce v takové fenomény věřit a dost možná i o vzájemné posilování, kvůli
atmosféře léčitelství ve společnosti.
Logické klamy
I logických klamů (logical fallacies) je velmi mnoho. Je to dáno tím, že lidská mysl tak úplně nezvládá čisté a
logické myšlení. Máme sklon sklouzávat k chybným logickým závěrům, což se může stát i vystudovanému
logikovi. Z rozsáhlého množství5 těchto klamů je jedním z nejzajímavějších vyvozování kauzace z korelace.
Tedy to, že když se nějaké jevy vyskytují spolu, musejí být příčinně spojené. Např.: V San Franciscu je vysoká
míra homosexuality a zemětřesení. Ergo, zemětřesení jsou Boží trest za homosexualitu.
Selektivní myšlení
Vnímáme a ukládáme do paměti různé informace s různou intenzitou, podle toho, jaký mají význam pro nás
osobně, jaké mají emoční působení apod. Je to přirozený psychický proces, ale je zdrojem mnoha klamů. Pojí
se také s wishful thinking a také s naší tendencí vytvářet kauzality. Příklad: Myslím na svého přítele a o
hodinu později mi zavolají, že zemřel. Hned si vyvodím, že v tom musí být vztah, např. věštecká předtucha.
Ale moje mysl již nezahrne do kalkulací to, že jsem na něj za posledních pár let myslel mnohosetkrát, přičemž
ani jeden z těch dnů nezemřel.
Wishful thinking
Dalo by se přeložit jako toužebné či zbožné přání, nebo také rčením „přání otcem myšlenky“. Je to do jisté
míry fenomén nadřazený jiným, např. selektivnímu vnímání a barnumskému efektu. Jde zde o to, že člověk
věří (bere za faktické), to, čemu chce věřit.
Magical thinking
„Magické myšlení“ by se dalo pojímat jako jiný název pro kombinaci chybného kauzálního vyvozování
a wishful thinking. Jde například o přesvědčení o účinnosti rituálů nebo pohybu předmětu myslí. Platí to ale
například i ve vědě: pokud provedeme špatně sestavený experiment na test hypotézy a on „vyjde hezky“,
můžeme se dopustit „reporting bias“, kdy sebe sami přesvědčíme o platnosti testované hypotézy, ačkoli
opakované a lepší experimenty by ji falsifikovaly. Obzvláště nebezpečné je to právě v psychologii.6
Osobní validizace
Známá také jako barnumský efekt či Forerův efekt, kombinuje se s wishful thinking. Jde o podlehnutí klamu,
že něco pravdivě vypovídá specificky o nás samotných. Nejde zde jen o jakousi lehkověrnost a ovlivnitelnost,
je k tomu nutné do jisté míry kreativní myšlení, které vytváří pro nás smysluplné interpretace. Je to princip,
4
Snad. Ale to je již možná „wishful thinking“ - viz dále.
Logical Fallacies [online]. c2009 [cit. 2011-02-05]. Dostupné z WWW: <http://www.logicalfallacies.info/>
6
Feynman, Richard: Cargo Cult Science. In: Engineering and Science 37:7. 1974. Dostupné z WWW:
<http://calteches.library.caltech.edu/51/02/CargoCult.pdf>
5
3/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
díky kterému fungují nejrůznější vykladačství. Opakovanými testy bylo zjištěno, že člověk pokládá za
pravdivější osobní posudek sestavený z výroků z horoskopů (zkombinované v poměru 75% pozitivní
specifické výroky a 25% negativní obecné výroky) než sestavený profesionálním psychologem.7
Vzájemné posilování
Jde o mechanismus, jak se z anekdotické a subjektivní evidence šířením mezi lidmi stává až přijímaná
všeobecná pravda. Bohužel na tom svou roli hrají i média se svou potřebou prodat lidem co nejzajímavější
zprávy.
Falešné vzpomínky
Toto je jeden z nejzávažnějších klamů. Lidé berou svou paměť za médium uchovávající vzpomínky
v objektivní podobě, ale tak to rozhodně není. Různí svědci stejné události ji mohou popisovat diametrálně
odlišně i hned druhý den po události (viz selektivní vnímání). Natož pak po nějaké době, protože vybavování
je rekonstruktivní proces. Vzpomínky se znovu vytváří a dochází k různým zkreslením, kombinaci s jinými
vzpomínkami, k vlivu současného názoru apod.
Existují různé terapeutické metody na vybavování tzv. potlačených vzpomínek. Jako by nestačilo, že už to je
nedůvěryhodné, jsou vybavovány i vzpomínky z „minulých životů“. Tato nedůvěryhodnost byla odhalena
v souvislosti s kriminálními činy. Byly odhaleny případy, kdy člověk nabyl jasného přesvědčení – jasně a živě si
vybavil vzpomínky – sexuálního zneužívání rodiči. Až další evidence dosvědčila nevinu rodičů a falešnost
vzpomínek. Je tak dosti možné, že je mnoho neprávem odsouzených lidí. Dalším příkladem je také tzv.
„satanic panic“, což byla masová hysterie kolem satanistických kultů v USA v 80. letech. Hypnózou a jinými
sugestivními technikami byly „zjištěny“ případy, kdy byly děti účastny krvavých a zvrhlých rituálů. Po mnoha
letech a mnoha soudních procesech padl závěr, že šlo pouze o „morální paniku“ a jedna z „obětí“ vysoudila
na svém psychoterapeutovi několik milionů dolarů za vytvoření děsivých vzpomínek. Dalším významným
příkladem jsou také hlášené únosy lidí mimozemšťany.
K vytvoření falešných vzpomínek ale nemusí být použita žádná speciální metoda: Byl proveden pokus, ve
kterém si lidé vytvořili živé vzpomínky (včetně počasí atd.) na nějakou událost ze svého dětství jen na základě
podvrhnuté fotografie. Zdá se tedy, že různé „vzpomínky-vyvolávající metody“ spíše než že by vzpomínky
oživovaly, je do značné míry implementují.8
Sporné otázky
Je mnoho fenoménů souvisejících s naší myslí, které mají zástupy přívrženců i odpůrců. Na podrobné
rozebrání každého z nich zde bohužel není prostor. A podat definitivní odpověď na otázku pravdivosti
každého z nich je nejspíše opět z metodologických důvodů nemožné. Kognitivní věda by však měla v průběhu
času ohledně nich přinést dostatečné poznání pro závěry s vysokou pravděpodobností, pokud nejsou možné
již dnes. Pokusím se nastínit, jak široká je to tématika.
Psychotronika
Mimosmyslové vnímání. Také známé pod zkratkou ESP (Extra-Sensory Perception). Jde o teorii přenosu
informace mezi osobami jiným způsobem, než klasickou „smyslovou“ cestou, např. telepatií. Na toto téma
bylo provedeno mnoho experimentů, obzvláštní pozornost si získaly tzv. Ganzfeld experimenty, neboť
7
HYMAN, Ray. Cold reading – chladné čtení. In Věda kontra iracionalita 4. 2008. s. 164-178. ISBN 80-903320-48
LOFTUS, Elizabeth; KETCHAM, Katherine. The Myth of Repressed Memory : False Memories and Allegations of Sexual
Abuse. 1996. 312 s. ISBN 978-0-312-14123-3.
8
4/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
přinášely statisticky signifikantní výsledky ve prospěch přenosu informace. Mnoho z nich bylo později
odmítnuto kvůli metodologickým chybám, ale zbytek v průměru stále vykazuje pozitivní výsledky, což je
pozoruhodné. Měl jsem tu čest se jednoho takového pokusu zúčastnit, ten však vyšel zcela v hranici náhody.
Osobně si myslím, že přenos informace „mimomyslovou“ cestou je možný, ne však „jen tak“, ale například
nějakým interfacem do mozku či působením skrze lebku na mozek. Možná se jednou dočkáme nějakých
„cyber-telepatických“ aparátů.
Telekineze. Neboli pohyb předměty na dálku působením mysli. Známý je například ohýbač předmětů Uri
Geller, který byl ovšem usvědčen z podvodu známým profesionálním iluzionistou James Randim. Údajných
případů je hlášeno více, žádný však nebyl předveden v kontrolovaném prostředí. Principem účinku by muselo
být nějaké silové působení a tedy měřitelné energetické působení. Na hmotu může působit opět pouze
hmotná interakce9, která je v principu vždy ověřitelná. Pokud by tedy něco takového existovalo, mělo by to
jít empiricky prozkoumat.
Pyrokineze. Schopnost zapálit předměty pouhou myslí. Princip účinku by musel být podobný jako u
telekineze, stálo by to ovšem mnohem vyšší množství energie pro zapálení předmětu.
Prekognice. Předvídání událostí budoucích. Empirie ukazuje, že nejrůznější věštci nevykazují žádnou
významnou úspěšnost a jejich výsledky jsou pouhé hádání. Z výše zmíněných důvodů jim je však přisuzována
daleko vyšší úspěšnost. Principiálně by prekognice mohla fungovat v kompletně deterministickém
Laplaceovském vesmíru. Je však možné, že právě takový vesmír je. Ve vesmíru, kde vystupuje náhoda (nebo
hypotetická svobodná volba) by tato byla skrze chaos (motýlí efekt) exponenciálně „zesložitěna“ natolik, že
by neuvěřitelné množství různých linií času nebyla schopna prozkoumat snad žádná mysl. V obou případech
by tato mysl nejspíše musela stát mimo tento vesmír.
Mentiony. Hypotetické částice myšlení propagované Františkem Kahudou v 70. letech. Ty se mají pohybovat
nadsvětelnou rychlostí a umožňovat např. telepatii a telekinezi. Jejich existenci „dokazoval“ tím, že nikdo
nedokázal jejich neexistenci, což je to logická chyba nejhrubšího zrna.
Ovlivnění mysli a vědomí
Meditace. Tato technika má velmi hlubokou historii a je nepochybně velmi účinná v celé řadě aplikací.
Dokáže např. vyčistit a zrelaxovat mysl, nastolit vnitřní klid, podpořit proces učení a pomáhat s psychickými
obtížemi. Řekl bych, že díky psychosomatické vazbě může mít i pozitivní vliv na zdraví. Jsou jí ovšem často
připisovány až magické účinky, k čemuž by měla kognitivní věda také říci své. Pokud je mi známo,
neurologicky se již zkoumá.
Hypnóza. Hypnózu považuji za lehce dvousečnou zbraň. Není pochyb, že když se dobře používá, je vysoce
prospěšná. Na druhou stranu ji lze také zneužít. Co je ale důležitější, i při použití, které bychom označili jako
„správné“, můžeme nic nevědomky a v dobré víře dostat klamný výsledek. Jak již bylo zmíněno při vyvolávání
„potlačených vzpomínek.“ Je velmi sporné, kolik vyvolaných vzpomínek je skutečných a kolik je nově
vykonstruovaných. Lákavé a módní je také vyvolávání vzpomínek z minulých životů, kdy již můžeme s velmi
vysokou pravděpodobností říci – a kognitivní věda tuto pravděpodobnost bude jistě dále zvyšovat – že se
jedná o iluzi.
AVS. Audiovizuální stimulace nebo také tzv. psychowalkmany. Podobně jako u meditace, tato technika má
jistě potenciál pomoci v mnoha z proklamovaných záležitostí, jako je např. zlepšení učení. Typický problém je
9
Klasický karteziánský problém nemožnosti interakce mezi hmotnou a „duševní“ substancí.
5/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
ovšem slibování mimořádných účinků, např. léčení zápalu plic, šedého zákalu, nebo i deprese, což mi již
přijde jako skutečně nebezpečná tvrzení. A samozřejmě, slibování mystických zážitků při naladění na údajnou
„frekvenci pulzujícího Zemského jádra“ 7,83 Hz, tzv. Schumannovu rezonanci. Ta se však týká magnetického
pole a zemské atmosféry a o účincích této frekvence nejsou žádné spolehlivé doklady.10 Navíc proč by tato
frekvence (=obecně počet nějakých akcí za časovou jednotku) měla mít nějaké účinky i v jiném kontextu a
médiu než v původním.
Neurolingvistické programování. Tuto formu kontroverzní alternativní psychoterapie jsem vybral jen jako
jakousi kuriozitu proto, že zní jako exemplární příklad aplikace kognitivních věd, které se věnují neurovědám,
lingvistice i počítačovému programování a modelování. Používá odborně znějících výrazů jako
metamodelování, micromodelování, metaprogramování, neurologické úrovně, presupozice, representační
systémy a submodality. Bohužel, netýká se příliš ani jednoho, vlastně ani vědy, která tuto metodu považuje
za naprosto nevědeckou.11
Mystické zážitky
Déjà vu. Pocit, že jsme právě zažívanou událost již zažili. Oblíbená interpretace sahá po minulých životech,
avšak zrovna u tohoto fenoménu se domnívám, že je již poměrně vědecky probádán bez potřeb mystických
interpretací. K tématu se dá nelézt mnoho seriózní literatury, proto zde pouze stručně.
Náboženské zkušenosti. Zde se již možná dostáváme na „horkou půdu“, ale domnívám se, že „tabu“ patří
právě do rovin náboženství a nikoli vědy, jinak bychom dnes pořád chodili po placaté Zemi. Na seriózní
úrovni se tímto tématem zabývají např. neurologie a kognitivní religionistika. Bude jistě velmi zajímavé, jaké
výsledky tyto výzkumy přinesou. Již nyní se ukazuje, že nejspíše „transcendentální mystické prožitky má na
svědomí porušená funkce konkrétních mozkových oblastí“, nejspíše oblast levého spodního temenního
laloku a pravého gyrus angularis.12 Zabývá se tím také kniha od Matthewa Alpera: The God Part of the Brain:
A Scientific Interpretation of Human Spirituality and God z roku 2008. Domnívám se, že tento „mechanismus“
mystických zážitků bude mít nějaký společný základ i co se týče následujících otázek.
Psychoaktivní látky. Některé halucinogenní látky, např. LSD či psylocibin navozují intenzivní a prý až
nepopsatelné zážitky. Panuje vysoká kontroverze ohledně užívání těchto látek. Nejsou toxické, nezpůsobují
„fyzickou“ závislost (ačkoli i „psychická“ závislost je fyzického charakteru) a mají potenciál k léčebnému
využití. Přesto si nemyslím, že by měly být všeobecně povoleny, protože si dovedu představit, jak by vypadal
tímto ovlivněný člověk při řízení auta nebo vlastně i při jakékoli jiné činnosti. Problematická otázka je ale
především interpretace oněch zážitků. Ty dokáží být tak silné a sugestivní, že jim člověk snadno uvěří a hledá
v nich spirituální poselství. Podle mne je pravda mnohem prostší a to ta, že prostě spustí chemickou bouři
v našem mozku, který následně vyvolá halucinační představy. Což však není tak přitažlivé vysvětlení, viz
wishful thinking. Rozhodně si však tento fenomén zaslouží hlubší výzkum a nikoli tabuizování ze strany úřadů
i vědy, jak se tomu stalo např. v USA.
10
Schumann resonances. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. 13 July 2003, last modified on 4 June 2010 [cit.
2010-06-06]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Schumann_resonances>.
11
Neurolinguistic programming. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. 31 May 2004, last modified on 6 June
2010 [cit. 2010-06-06]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Neurolinguistic_programming>.
12
GREGOROVÁ, Dagmar. OSEL.CZ [online]. 14.02.2010 [cit. 2010-06-07]. Jak mozek mění naše sebe-vědomí. Dostupné z
WWW: <http://www.osel.cz/index.php?clanek=4880>. Záměnu slov „transcendentní“ a „transcendentální“ zde
odpustíme.
6/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
Holotropní dýchání. Místo LSD lze k dosažení podobných stavů použít i tuto Grofovu techniku. Ta má jistě
mnoho pozitiv pro využití v psychoterapeutické praxi. Užívá se jí ale např. také k vyvolávání vzpomínek
z období porodu. Jak jsem již řekl, vyvolávání vzpomínek je silně nespolehlivé a zvláště v takto „raném věku“
je pravděpodobné, že jsou nově vytvořeny vzpomínky veškeré.
Nad čím bych se však pozastavil více, jsou tzv. transpersonální zážitky a jejich interpretace: „Rozšíření
prostoru vědomí nad vztažný rámec “objektivní zkušenosti”, spiritistické, setkání s obyvateli “jiných
vesmírů”, archetypické zkušenosti a “komplexní mytologické sekvence”, setkání s božstvy, intuitivní chápání
univerzálních symbolů, aktivace kundalini (hadí síly), zážitky kosmického vědomí, suprakosmického či
metakosmického prázdna.“13 Domnívám se, že žádným způsobem nelze interpretovat tyto zážitky jako
skutečné, jak se to bohužel děje. Zvláště pokud se chce S. Grof nazývat vědcem, měl by respektovat, že ze
subjektivních zážitků nelze vyvozovat ontologické důsledky, stav objektivní reality. (Ale mohu připustit, že je
veden dobrým úmyslem.) Opět je nanejvýš pravděpodobné vysvětlení v mechanismu účinku na mozek a
v čistě materiální podstatě tohoto jevu.
Jednou z možností je to, že při hyperventilaci dochází k různému stupni hypoxie, tedy nedostatku kyslíku a
přebytku CO2 v mozku. „Hypoxie je nezjistitelná a příjemná cesta ke smrti, což poznalo mnoho pilotů (...) za
cenu svých životů.“14 Zvláště spánkový lalok je na hypoxii citlivý. Při jeho stimulaci docházelo u některých
jedinců k typickým náboženským prožitkům15 (viz výše). A také limbický systém: jeho agitace vyvolává
depersonalizaci, mimovolní vybavení vzpomínek, intenzivní emoce, euforii, zvukové a vizuální halucinace.16
Lidé, kteří transpersonální terapii podstoupí, bezpochyby zažijí hluboké zážitky, kterým nemají důvod nevěřit
(viz i zdroje klamů výše). Může jim to skutečně pomoci. Získají nové sebevědomí, víru v transcendenci a
zakotvení ve světě, který má najednou vyšší smysl. Ale na druhou stranu, zdroj tohoto jejich zakotvení je
s vysokou pravděpodobností dosti iluzorní. Je složitá etická otázka, zda máme právo „bílé lži“, pokud člověku
pomůže. Např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně ji implicitně povoluje pouze ve výjimečných
případech nebo na přání pacienta, že nechce být plně informován. Dle deontologické etiky, např. Kantova
kategorického imperativu, je bílá lež naprosto vyloučena. Dle konsekvencialistické, utilitaristické etiky je bílá
lež dobrem, pro toho jednoho člověka v krátkém časovém období. Nicméně z dlouhodobého hlediska a po
veškeré lidstvo je podle mě etické a dobré jedině to, co je pravdivé. Je tedy nutné usilovat o poznání tohoto
jevu a podporovat šíření objektivních poznatků, jakkoli nepopulární mohou být. „Nietzscheovsky“ bych řekl,
že to je cesta k dospělosti lidstva.
Zážitky odtělesnění. Out-of-body experiences, OBE. Tato zkušenost může být prožita při různých formách
transu, při vlivu chemických látek (viz výše) nebo různých nepřirozených stavech organismu, např. při
umírání. Opět je běžnou interpretací oddělení nehmotné a nesmrtelné duše od tělesné schránky. I tyto
zážitky lze ovšem uměle vyvolat v laboratoři, kdy k žádnému umírání ani soustředěnému transu nedochází.
Například stimulací již zmíněného gyru angularis či smyslovou deprivací. Racionálních vysvětlení a vědeckých
13
Citováno dle: SLOUKOVÁ, Danica. Filosofie v postmoderní situaci, 1. Část [online]. [cit. 2010-06-07]. Dostupné
z WWW: <http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/soucasfil/pm1.doc>
14
PATERSON, Alex. Hypoxia [online]. 8 January 2010 [cit. 2010-06-07]. Dostupné z WWW:
<http://www.vision.net.au/~apaterson/science/hypoxia.htm>.
15
Viz M. Persinger, Neuropsychological Bases of God Beliefs (1987)
E. d’Aquili, A. Newberg, The Mystical Mind: Probing the Biology of Religious Experience (1999)
16
CASTRO, Stephen J. Citizen Initiative : Neglected Papers Against Grof Therapy [online]. 1995 [cit. 2010-06-07]. NEW
AGE THERAPY– HIGHER CONSCIOUSNESS OR DELUSION?. Dostupné z WWW:
<http://citizeninitiative.com/against_grof_therapy.htm>.
7/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
studií je vícero.17 Fascinující by ovšem bylo, kdyby takto „odtělesněný“ člověk dokázal uspět v testu, např.
v rozpoznání do místnosti přinesených předmětů; to se však zatím nepotvrdilo.
Zážitky blízkosti smrti. Near-death experiences, NDE. Zažívá je přibližně pětina lidí ve stavu blízkém smrti.
Množina popisovaných zážitků je širší, ale nejčastěji se objevuje vidění tunelu, OBE a přehrávání událostí ze
života. Netřeba říkat, že pro velké množství populace, která se pochopitelně bojí smrti, jde o důkaz
posmrtného života. Pravda bude nejspíše - bohužel, a ani mě to netěší - poněkud prostší/složitější (záleží, jak
se na to díváme). Teorií naturalistického vysvětlení existuje opět celá řada. Je např. pravděpodobné, že efekt
tunelu se vytváří při postupném útlumu sítnice od krajů ke středu. Zážitky podobné NDE vznikají také při
totální smyslové deprivaci. V mozku také dochází k podobným efektům, jako např. u zmiňovaného
holotropního dýchání nebo psychoaktivních látek. Kromě LSD takové zážitky popisovali někteří pacienti pod
vlivem éteru nebo rajského plynu a především ketaminu. Důležitým argumentem je také sociokulturní
podmíněnost zážitků. Člověk věřící v ráj zažívá stavy radosti, hinduisté jsou spíše traumatizováni,
patriarchální muslimy „vítají“ otcové, děti zase jejich zvířátka.18
Nahlédnutí do závažnějších potenciálních iluzí
Jednou z oblastí, které byly vědě odepřeny, je metafyzika. I zde se nejspíše ukáže, že tvořit apriorní výpovědi
o vědě tak úplně a spolehlivě nelze. Věda nám v těchto oblastech nemůže dát stoprocentně jisté poznání,
což ale nemůže ani o tak prosté věci, jako je zákon akce a reakce, a domnívám se, že žádná jiná disciplína
nám v těchto otázkách jistější poznání dát nemůže.
Dualismus duše a těla
Koncept rozdělení materiální a duševní substance provází člověka snad již od té doby, kdy si začal
uvědomovat sám sebe a je všudypřítomný ve většině klasických filosofií a ve všech náboženských směrech. Je
to tak především kvůli silnému osobnímu pocitu, že to tak je, a dále má velkou roli i wishful thinking – tedy že
si zoufale přejeme, aby to tak bylo. Přitom je to pozice obtížně udržitelná i z filosofického hlediska. Dnes je
tato pozice pod tlakem především neurovědních poznatků na ústupu. Dualistických filosofů je již velmi málo,
na rozdíl od běžné populace. O materiálním vztahu těla a mysli poutavě pojednává např. známý neurolog
Antonio Damasio ve své knize Descartesův omyl.19 Budiž to ponaučením, jak je ošidné vytvářet filosofické
závěry z introspekce, i když byla svázána Descartesovým racionalismem a pochybováním. Dualismus odmítá
také např. Paul Thagard, který je zastáncem toho, co nazývá integrativním materialismem – propojení
výpočetních postupů, neurobiologie a vědomé zkušenosti.20
Svobodná vůle
Z mého pohledu je však zcela nejzávažnější otázkou téma svobodné vůle. Její neexistence by de facto
vylučovala existenci jakékoli laskavé deity i smysluplnost lidské existence a konání. Z metafyzického hlediska
je to opět obtížně vysvětlitelná otázka. Skutečně svobodný čin by musel být akcí nevycházející z žádné
příčiny. Muselo by se jednat o něco mezi náhodností a determinismem, avšak ani jedno by pro existenci
svobodné vůle nestačilo. I kdyby existovaly náhodné nezapříčiněné akce (některé interpretace kvantové
17
Out-of-body experience. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. 21 October 2002, last modified on 24 May 2010
[cit. 2010-06-07]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Out-of-body_experience>
18
NOSKOVÁ, Věra. Věda zkoumá „tunel do věčnosti“. In Věda kontra iracionalita 4. 2008. s. 156-163. ISBN 80-903320-48
19
DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : Emoce, rozum a lidský mozek. Praha : Mladá fronta, 2000. 264 s. ISBN 80204-0844-4.
20
THAGARD, Paul. Úvod do kognitivní vědy : Mysl a myšlení. Praha : Portál, 2001. 232 s. ISBN 80-7178-445-1.
8/9
5FI404
LS 2010
Ondřej Havlíček
fyziky), což mi přijde nepravděpodobné, naše jednání by bylo dílem náhody. Odkud by se svobodná volba
vzala?
Problém lze však zkoumat i vědecky. Slavné jsou na toto téma studie Benjamina Libeta.21 V nich bylo možné
„předpovědět“ motorickou akci člověka o cca vteřinu dříve, než tato akce vůbec dosáhla vědomí. Roku 2008
byl experiment zopakován s modernějšími technikami – fMRI a využitím počítače na analýzu a predikci
motorické akce.22 Zde se již dosáhlo i desetivteřinové doby, což už je skutečně významné.
Výsledky studií lze samozřejmě interpretovat i tak, že oněch deset vteřin dopředu se začíná budovat jakési
„nutkání“, takže naše konání sice masivně ovlivňuje, ale že toto nutkání lze „vetovat“. Takové vysvětlení mi
přijde přinejmenším hloupé a bylo popřeno dalším experimentem.23 Takové veto by muselo být něco doslova
„magického“. V dualistickém světě by to ještě možné být mohlo, ale v monistickém materialistickém nikoli.
Zdá se tedy, že zde stojíme před nejspíše největší24 iluzí naší existence. Můžeme sice dělat, co chceme.
Můžeme ale chtít, co chceme?
Když se manželka Biskupa z Worcesteru dozvěděla o darwinismu, prý zvolala: „Jemine, jen doufejme, že to
není pravda! Ale jestli je, modleme se, aby se nestala široce známou!“ Při veřejném rozšíření neexistence
svobodné vůle by jedna (nejspíše velká) skupina populace takové tvrzení rovnou zavrhla, protože by příliš
odporovalo jejich světonázoru, podobně jako onen darwinismus. Jiná skupina by byla otřesena. Tento šok by
jistě časem přešel. Život by běžel dál stejně jako předtím. Stále by mělo smysl zavírat lidi za jejich zločiny do
vězení, usilovat o poznání světa a vůbec dělat vše jako doposud. Stále bychom se mohli opájet emocemi a
usilovat o štěstí. A stále bychom mohli doufat (protože to je neodpáratelné od lidské přirozenosti), že i jako
determinističtí agenti sloužíme k „vyššímu účelu“ nějaké „vyšší bytosti“. Ačkoli by se pak dalo silně
pochybovat o dobrotě takové bytosti.
Závěr
Iluzí a klamů vycházejících ze způsobu, jak naše mysl funguje, je velmi mnoho, a mnoho je i sporných otázek,
které se iluzorními ukázat mohou. Některé s nižší pravděpodobností, jiné s vyšší. Rozbíjení některých nás
bude bolet trochu, některých velice.
Je úlohou kognitivní vědy, aby fungování naší mysli, vědomí a příbuzných témat dále zkoumala a tím
rozšiřovala naše poznání. Aby některé jevy objasňovala a jiné vyvracela. Musíme si být vědomi jistých
epistemologických omezení vědy, ale současně ji kvůli tomu nezavrhovat nýbrž pěstovat, protože lepší zdroj
poznání mít nebudeme. Je důležité ve vědě aplikovat princip kritického myšlení a odkaz Carla Sagana:
„Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádnou evidenci.“
21
Subjective referral of the timing for a conscious sensory experience: a functional role for the somatosensory specific
projection system in man, by Libet, Wright, Jr., Feinstein, and Pearl, Brain 102 (1979) 193-224
Unconscious cerebral initiative and the role of conscious will in voluntary action, The Behavioral and Brain Sciences,
Benjamin Libet, et al., 1985, 529-566
22
Soon CS, Brass M, Heinze H, and Haynes J. Unconscious determinants of free decisions in human brain. Nature
Neuroscience 2008 11:543-545. Dostupné z WWW:
<http://www.socialbehavior.uzh.ch/teaching/semsocialneurosciencespring09/Haynes_NatNeurosci_2008_ext.pdf>
23
Matsuhashi, M., & Hallett, M. (2008). The timing of the conscious intention to move. European Journal of
Neuroscience , 28, 2344-2351
24
Větší iluzí by již mohla být snad jen neexistence objektivní reality, tedy nějaký metafyzický idealismus.
9/9