náš časopis - ČCE Valašské Meziříčí

NÁŠ ČASOPIS
Listopad 2015 / 169
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly
a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový
Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký
hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni
budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti
již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten,
který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou
věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,1-6)
Milí přátelé,
vstoupili jsme do období, kterému se říká konec církevního roku, v textech kázání se objevují témata jako Boží soud a druhý příchod Kristův či konec tohoto světa.
Většina z nás asi také více než jindy myslí na lidi, kteří nás předešli k Pánu Bohu.
V lutherských církvích se poslední neděle církevního roku nazývá nedělí zemřelých.
Nekrolog paní Křižanové v tomto časopise je delší než jindy. Domluvili jsme se, že jej
pro potřeby časopisu nebudeme zkracovat, protože nejde jen o příběh rodiny, která
měla v našem sboru své místo a také mu mnohokrát pomohla, ale jde také o příběh
nevinného utrpení a bolesti, na které nesmíme zapomínat, protože historie je skutečně učitelkou života. Má smysl si připomínat hodnoty, které vycházejí z křesťanského
pohledu na život, jako
jsou svoboda, rovnost,
statečnost a zastání. Má
smysl se vzájemně povzbuzovat a burcovat
k tomu, abychom se k nim
přiznávali a „každému jich
přáli“, tak jako to říkal M.J.
Hus o pravdě.
Vize (tedy nejen
sen) apoštola Jana o novém nebi a nové zemi
Obr. Vojta Heller, 10 let
nám chce především sdělit, že „jednou bude všechno jiné, až přijde Pán“ (zpíváme
s dětmi v jedné písni Luďka Rejchrta). Všechno bude jinak, než jak jsme zvyklí, ale i
jinak, než jak si představujeme, že to bude.
Slovenský novinář Štefan Hríb dělá rozhovory s různými osobnostmi, které mají
co říci. Pořad se jmenuje „Pod lampou“ a je dostupný na internetu. Ty rozhovory trvají
i dvě hodiny – to by si v televizi či v rádiu netroufli – to je přece moc dlouhé, musí to
být nuda! Vězte, že není. Kdysi jsem doporučoval průlomový rozhovor s „emeritním“
arcibiskupem Robertem Bezákem, teď bych chtěl doporučit rozhovor s biologem
a theologem Markem Orko Váchou, jehož přednášky v rámci České křesťanské akademie u nás ve Valašském Meziříčí nebo v Rožnově jste někteří slyšeli.
Mluvil mimo jiné o tom, jak všechno, co Bůh tvoří, je nejen dobré, ale i krásné:
když se díváme do mikroskopu nebo do dalekohledu, jsme v údivu nad tím, že i při
vhledu do architektury maličkých buněk i při pozorování vzdálených galaxií vidíme
krásu. Zatímco na koncentračních táborech, symbolech zla, je vidět, že byly vybudované jen pro účel – v těch budovách a jejich uspořádání není ani kousek krásy.
M. O. Vácha také mluvil o tom, jaký je to zázrak, když naše planeta, která vypadá jako modrá tečka, pluje chladným vesmírem, kde široko-daleko, kam dohlédneme,
nic takového není: z té planety jakoby visely liány rostlin a line se z ní zpěv ptáků. A
jaký je to zázrak, že atomy stejných prvků, z jakých je i neživá příroda, se v našem
těle a mozku poskládají tak, že jsme schopni milovat, toužit, přemýšlet, reflektovat se
a ptát se po smyslu života.
Myšlenka, že za tím je nějaká inteligentní bytost, „je na stole“, tzn., že ji nemůže
smést ze stolu ani ten, kdo je přesvědčen o tom, že tomu tak není.
Ale tato myšlenka sama nepromění život člověka. M.O. Vácha říká, že k tomu,
abychom uvěřili Bohu, který je Otcem Ježíše Krista, potřebujeme zažít, že Bůh odpovídá na naše modlitby – ne hlasem, ani to neznamená, že se musí splnit to, oč jsme
prosili. Setkání s Boží skutečností či blízkostí může způsobit, že člověk vidí stejné věci, jako ostatní, ale dívá se na ně jinak. Vidí krásu a nádheru světa a života, a to i přes
všechno utrpení (a násilí, které je přítomné i v přírodě).
Možná bychom si ani nemuseli vyprávět o novém nebi a nové zemi, kdybychom
vždycky měli vnímání těch, kteří žijí z Boží blízkosti, kteří žijí setkáním s ním,
i v druhých lidech. Nové nebe a nová země však nejsou pohádkou pro potěchu duše,
která to neumí. Připomínají nám, že každá představa, kterou o Bohu a jeho budoucnosti máme, je vlastně špatná, i když ji člověk nějak potřebuje, jako berlu, o kterou by
se opřel, protože každý potřebuje ve svém myšlení nějaký pevný bod, když ne viditelný, tak aspoň představitelný. Máme vědět, že to, co Bůh je a co pro nás chystá, zdaleka a zcela předčí i ty naše nejkrásnější představy.
Bůh nepřestal tvořit, tvoří stále dobro a krásu, a tvoří věci nové, tedy znovu
a nově. Být tomu otevřený znamená mít naději. Přemýšlejme o tom, jestli a jak se to
projevuje v našem obyčejném životě. To vede nejen ke zpytování svědomí, ale právě
i k přijetí odpuštění a nové šance, tedy i k osobní naději.
Děkujeme sestře Blance Maršálkové za krásně připravený sborový večer (včet2
č.169
Listopad 2015
ně pohoštění a dodání článku do Našeho časopisu!). V listopadu jsme se na staršovstvu rozhodli sborový večer nekonat a čas věnovat tomu, abychom se zúčastnili
aspoň nějakého z doprovodných programů benefiční výstavy Namaluj mi beránka (najdete také uvnitř čísla; např. psychologa a faráře Ivana Ryšavého si jistě budete pamatovat ze sborového dne u nás předloni).
Když jsem před nedělí díkčinění telefonoval starším lidem v našem sboru a zval
je na tradiční podzimní posezení po bohoslužbách, mnozí nemohli přijít ani se nechat
přivézt. Zkusíme tuto možnost nabídnout znova ještě letos, na 1. adventní neděli,
29.11. Mluvil jsem také se sestrou Milenou Šustalovou, která se bude po delším pobytu v nemocnici vracet domů – mám vyřídit její srdečný pozdrav všem.
Při sborovém dnu v listopadu (22.11.) máme možnost vyslechnout dlouho a důkladně připravovanou premiéru díla Aleny Jelínkové na téma Otče náš – jedná se
písňový cyklus o modlitbě Páně. Těším se nejen na koncert, ale třeba i na následné
rozhovory o tom, jaké „okno“ v pochopení modlitby Páně nám to otevřelo.
Srdečně Váš Daniel Heller
Jubilanti ———————————————————————
Josef Adámek
Josef Hurtuk
Milada Dančáková
Věra Helimanová
Milan Adámek
Růžena Šmotková
Zdenka Bařinová
Emil Malučký
Staršovstvo —————————————————————
 konvent Východomoravského seniorátu se koná 7.11.2015 na Vsetíně
 sestra Eva Janírková podala finanční informace k 25.10.2015: Pokladna:
26.153,- Kč, účet: 205.273,89 Kč, saláry hotově: 8400,- Kč, saláry bankou:
20.900,- Kč, sbírky: 9.314,- Kč, z toho 3659,- Kč účelová sbírka; 3455,- Kč pro
potřeby sboru; 2200,- Kč na charitativní účely
- na pomoc FS ČCE v Ratiboři zatím vybráno 2578,- Kč
- sbírka při pohřbu D. Křižanové na projekt „Buď sousedem“ DČCE: 15332,- Kč
 různé:
- br. farář Heller prověří u br. synodního seniora Ženatého formu podpory stanoviska
synodní rady k protestnímu dopisu premiérovi ohledně detenčního zařízení Bělá – Jezová
- v souvislosti s novou směrnicí o spisové službě pro farní sbory ČCE staršovstvo
souhlasí s tím, aby se spisová agenda vedla dosavadním způsobem, o kterém podal
zprávu br. farář Heller
- br. Fojtů seznámil staršovstvo s vývojem transformace občanského sdružení Comunio Viatorum
 z pošty z církevního ústředí:
Listopad 2015
č.169
3
-
-
dopis SR předsedovi vlády ČR: Synodní rada jej žádá o zajištění opatření, která
povedou k nápravě nepravostí dějících se v detenčním zařízení Bělá – Jezová,
jak je navrhuje ombudsmanka Anna Šabatová ve své zprávě z tohoto měsíce.
Ta při svém šetření zjistila, že v zařízení dochází k porušování Evropské úmluvy o lidských právech a Úmluvy o právech dítěte. Děti tam žijí v objektivně horších podmínkách, než mají čeští vězni. (znění celé zprávy je možno nalézt na
http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/mimoradna-tiskovakonference-k-situaci-v-zarizeni-bela-jezova/)
společné stanovisko synodní rady ČCE a Diakonie ČCE k uprchlické krizi
leták „Chci pomoci uprchlíkům - Jak to mohu udělat?“
ze zápisu Pavla Bartoně
 Z časopisu Český bratr (č. 10) jsme se rozhodli přetisknout tento článek:
Chceme zpátky do ohrádky? (rubrika Poslední slovo)
Slavný rakouský psychiatr Viktor Frankl kdysi na adresu Spojených států poznamenal, že země, která má na jednom konci sochu Svobody, měla by mít na druhém konci sochu Odpovědnosti. Chtěl tím říct, že v evropské tradici jsou tyto dvě
hodnoty odedávna spojeny. Být Evropan znamená to vědět: máme-li v srdci svobodu,
musíme mít v hlavě odpovědnost - nebo naopak, jak kdo.
Současná diskuse o přijímání uprchlíků vede tím, čemu říkáme Evropa, dělicí
čáru: proti jsou kromě ostrovní Británie Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, o něco menší odpor projevují Rumunsko a Lotyšsko. „Východní Evropané by se
měli připravit na to, že jejich nezájem pomoct zbytku EU řešit uprchlickou krizi způsobí
ztrátu zájmu o ně a jejich problémy," napsala k tomu na twitteru odbornice na střední
a východní Evropu Anne Applebaumová. „Nikdy od r. 1989 nebyla propast mezi východní a západní Evropou tak hluboká jako dnes," komentoval to Martin Šimečka.
„Jak jsem nyní vděčna za dříve uzavřené hranice a jak ráda bych je nyní obnovila!"
napsala našim představitelům jistá Blanka Horáková, někdejší lektorka češtiny na
Karlově univerzitě, dnes pracující v cestovním ruchu. Její dopis si lidé posílají, protože
proti přijímání uprchlíků je u nás dnes bezmála 80%. Do voleb do Evropského parlamentu se u nás loni zúčastnilo 16 % obyvatel. Odpovídá to. Chceme žít jen pro sebe,
co je za plotem, se nás netýká. Zvykli jsme si na myšlenku, že pokud se má někomu
pomáhat, jsme to my. A to i když jsme na tom lépe, než jsme kdy v dějinách byli.
A přitom nejsme zlí a naším oblíbeným hrdinou je Nicholas Winton. Jela jsem
nedávno vlakem s hovornou mladou ženou, řeč došla i na uprchlíky - co prý tomu říkám. Říkala jsem tomu to, že byly doby, kdy se utíkalo od nás, teď se zase utíká odjinud. A taky, že to dělá jednoho uprchlíka na 2500 obyvatel a že kvůli tomu hladem
trpět nebudeme, zejména vyplácí-li Evropská unie 6000 € na osobu. Když jsme v Benešově vystupovaly, řekla: „Jsem moc ráda, že jste mi to s těmi uprchlíky řekla. Děkuju vám."
V našem sboru se zrovna tou dobou kdovíjakým řízením ocitla kamerunská dívka. Nějaký čas už u nás žije, ale pomoc stále potřebuje. Probírali jsme to na staršov4
č.169
Listopad 2015
stvu přes hodinu. Sborové finance. Právní úpravy. Proč my. Riskantní. Ať se obrátí
tam a tam. Důvěra. Záruky. Strach. Co když. Pak přišla ona sama. Choulila se ve své
růžové mikině s kapucí na židli jako provinilec v pasťáku. Dali jsme si tři měsíce, mezitím se uvidí, co se dá dělat, pak se znovu sejdeme. Nikoli s uprchlicí, ale s novou
členkou sboru, která má jméno a tvář. Víme, že i ona má strach. Že selže, že ji vyhodíme.
Vsadili jsme na jedenácté přikázání: „Nebojte se." Udělali jsme důležitý krok.
A paradoxně je to krok přes Kamerun směrem do Evropy.
Šárka Grauová
Děti, dorost, mládež —————————————————
Pozvánka na víkendovku
O milosrdném Samařanu
Kdy: 13. – 15. listopadu 2015
Kde: Ratiboř
Pro: všechny děti od 4 do 9 let
Přihlašování:
do
6.
listopadu
Aleně
Jelínkové
([email protected], 720 554 721), napište: celé jméno
dítěte, věk a třídu; přihlášení získají posléze podrobnější
informace
POZVÁNKA NA PODZIMNÍ VÍKENDOVKU PRO VELKÉ
Milí přátelé,
je tady podzim ...a tudíž nastává ten správný čas na letošní podzimní víkendovku....
ČAS – to je to nejdůležitější..., to, co vše měří...., to , oč tu běží......:)
Udělejte si ho a přidejte se k nám na výpravu do vůněmi a barvami prosycených podzimních jesenických hor a hvozdů.......
Hrát si, kochat se, povídat si a i jinak se družit - budeme od soboty 14.11. do
úterý 17.11.2015 (tento termín jsme zvolili po pečlivém uvážení a časových možnostech vedoucích i většiny dotázaných rodičů – děkujeme všem, kteří odpověděli)
Hlásit se můžete do 28.10. 2015 na tel. 732 939 938 nebo na mail:
[email protected] (zodpovím i případné dotazy). Všem, kdo se rozhodnou akce
zúčastnit a včas se přihlásí, pak dodáme podrobnější informace.
Cena za osobu: 700 Kč
Moc se na vás všechny těšíme!!!
Za přípravný tým vedoucích posílám pozdrav a přeji krásné podzimní dny 
Pavla Krupová
Událo se ve sboru ——————————————————
Sborový večer
Na jaře roku 2013 jsem využila možnosti zúčastnit se čtrnáctidenního zájezdu
do Turecka s cestovní kanceláří Vsacan, nezvaného Velký okruh Tureckem s podtitulkem Za krásami Orientu. Na sborovém večeru jsem přiblížila historii této východní
země. Ta se vyvíjela od dob osidlování chetitskými kmeny až po vznik říše, která spolu s Egyptem a Babylónem byla jednou ze tří mocností starověku. Později nastoupilo
Listopad 2015
č.169
5
řecko-římské osidlování, vznikaly městské státy, milétské kolonie (to trvalo do r. 544
před Kristem). Do helénistického období sahají již počátky křesťanství; šířil je zde
apoštol Pavel, zakládal křesťanské komunity. Císař Konstantin na troskách Byzance
vybudoval město Konstantinopolis (Cařihrad) – základ tisíc let trvajícího křesťanskobyzantského impéria.
V polovině 15. st. se podařilo sjednotit turecké kmeny pod vedením Osmana I.
Mohamed Dobyvatel projel branami Konstantinopole, kterou přejmenoval na Istanbul.
Osmanská říše byla porobena až během 1. světové války. Roku 1923 vznikla Turecká
republika s prezidentem Kemalem Atatürkem.
Turecko je demokratický stát, člen NATO, má přes 55 mil. obyvatel, z toho 88%
Turků, 5% Kurdů, v menšině jsou Arméni, Arabové, Řekové. Věřící vyznávají islám
(99%). Turecko se rozkládá ze 3% v Evropě, z 97% v jihovýchodní Asii (celková rozloha 767 000 km2). Na východě hraničí s Ruskem a Iránem, na jihovýchodě s Irákem
a Sýrií, na severozápadě s Řeckem a Bulharskem. Zemi ze tří stran obklopuje moře:
na severu Černé moře, Marmarské moře, na západě Egejské moře, na jihu Středozemní moře. Evropu s Asií spojují průliv Dardanely a Bosporská úžina. Asijská část je
hornatá. Vnitrozemí vyplňuje suchá Anatolská plošina (800-1200 m n. m.), sever
Pontské pohoří (do 3000 m), na jinu se táhne pohoří Taurus, na něž navazuje horstvo
Arménské vysočiny se sopkami Velký Ararat (5165 m) a Malý Ararat (3925 m).
Pojďte se se mnou podívat do některých starověkých měst na jejich architektonické památky, které zde zanechali jejich stavitelé během dějinných proměn. (Účastníkům sborového večera jsem promítla přes 250 fotografií.)
Město Edirné, nazývané také „brána Orientu“, leží ještě v Evropě. Zaujala nás
Selimova mešita, do níž jsme mohli vstoupit vyzutí a se zahalenou hlavou (šátkem,
kapucí). Po celé ploše byl položen koberec, modlící se muslimové klečeli obráceni
čelem k Mekce. Stěny i stropy kopulí zdobily bohaté ornamenty, světlo přicházelo okny i z četných lustrů, panoval zde tajemný klid. Před mešitou stála kašna, sloužící
mužům – muslimům k omývání nohou před vstupem do chrámu.
Z poloostrůvku Gallipoli jsme se s autobusem nalodili a průlivem Dardanely připluli do Asie (nejužší místo 1,2 km), a to do přístavu Canakkale. Dardanely se stávaly
krvavým bitevním polem pro svou strategickou důležitost. První se tu usadili Trojáni,
Řekové. O průliv usilovali v novověku Rusové, Britové. Smlouva ve švýcarském
Lausanne upravila možnost proplouvání všem evropským lodím (od r. 1923).
Další den nás čekala Tróje – prohlídka jedné z nejpamátnějších lokalit (na seznamu UNESCO), která byla ve starověku centrem moci a bohatství. Zanikla po 10 let
trvající válce s Řeky zhruba v 2. pol. 13. stol př. Kr. Německý obchodník H. Schiemann 20 let vedl vykopávky v těchto místech a odkryl část města (7 vrstev). Pozdější
výzkumy odkryly 47 různých měst, postavených v devíti vrstvách. Co se tehdy událo,
to se dovídáme od slepého řeckého básníka Homéra (Illias a Odyssea). Objevení
ztracené Tróje bylo významným nálezem. Kdyby nebylo Homéra, dávno by vše bylo
zapomenuto. Mnoho turistů, včetně nás, je tím, co spatřili, trochu zklamáno (jen ruiny,
neurčité základy zdiva, kameny, zbytky akropole, amfiteátru).
6
č.169
Listopad 2015
Pobřeží Egejského moře lemují antická města a vesnice, např. Pergamon
(dnešní Bergama), Didyma - zde za vlády Alexandra Velikého vznikl starověký chrám
nazývaný Didymaion (v 3. stol. př. Kr., nebyl nikdy dostavěn) s věštírnou, kde sedávala kněžna u posvátného pramene a sdělovala vůli bohů (obdoba Delf), také Milót
a Efes. Efes (UNESCO), starověké město z doby římské (pol. 3. stol po Kr.) nás zaujal. Jeho pozůstatky se zachovaly a jsou opraveny. 3 roky tu pobýval apoštol Pavel,
aby tu šířil křesťanství. Můžeme se vydat mramorovou nebo sloupovou cestou, spatřit
zbytky lázní, amfiteátru, Celsiovy knihovny, chrámů, brány, pohřebiště, také předpokládaný domov Panny Marie. V nedalekém Selcuku najdeme i zbytky Janovy baziliky
s údajným hrobem evangelisty Jana.
Velmi působivé bylo Pamukkale – „hedvábný hrad“ (UNESCO), jedinečný přírodní fenomén: kaskády horké vody bohaté na vápník vyvěrají z hlubin země, padají
z vrcholu útesu (zdi až 100 m) do nádrží, které po naplnění přetékají, rozlévají se, vytvářejí jezírka (teplota 36°C), vše je zbarveno do oslnivé bělosti. Připomínám také zříceniny nedalekého města Hierapolis, založeného v blízkosti léčivých pramenů Pamukkale. Prošli jsme jeho rozsáhlou nekropolí (pohřebiště), největší v Turecku.
Sjeli jsme na jih k pobřeží Středozemního moře za poznáním dalších měst: Aspendos (založeno po trójské válce) s amfiteátrem – stále funkčním, Lide – založeno
Řeky, prošli jsme jeho městskou bránou ke zřícenině chrámu Apollóna a Athény, ulicí
s četnými obchůdky, lákajícími ke koupi vystaveného zboží.
Zdlouhavá cesta na sever údolím, lemovaným skalisky pohoří Taurus, nás zavedla do města Konya na okraji Anatolské plošiny. V r. 47 n. l. město navštívil apoštol
Pavel; Konya se stala jedním z center křesťanství (až do 12. st.), poté přišla do
područí selcucského sultanátu. Navštívili jsme zde Alaeddinovu mešitu, největší stavbu ve městě. Nachází se zde Karatayovo muzeum, věnované převážně řádu tančících dervišů. Derinkuyu – podzemní město, o němž je zmínka již v 5. století př Kr.,
bylo využíváno v dobách pronásledování. Jsou to jeskyně, jejichž horní patra sloužila
k bydlení, dolní jako skladiště a úkryty.
Další den jsme zahájili celodenní putování oblastí skalních měst – Kappadokií.
Příroda si vytvořila zvláštní podívanou: starověcí obyvatelé těchto měst se přizpůsobili
přírodním podmínkám a stavěli obydlí, chrámy a města v měkké skále. Nedaleké sopky Erdžies (3916 m) a Hasan (3200 m) totiž pokryly Kappadokii vrstvou vulkanického
prachu. Tento prach, půda, voda se sluncem vytvořily vrstvy měkkého tufu. Tvrdá skaliska, zachycená v tufu, vytvořila jakési kužely, často korunované kamennými klobouky (hřiby). Navštívili jsme skalní město Uchisar, dobře skloubené s novou přístavbou.
Prošli jsme i místa nejstarší historie před více jak 3 tis. lety. Chetitské hlavní
město Hattušaš v době svého rozkvětu bylo jednou z největších mocností starověku.
Dnes tu vidíme zbytky městské brány, královský palác a citadelu jen rekonstruované
na panelu. Rádi jsme usedli do autobusu a vydali se na 210 dlouhou cestu do Ankary.
Ankara je hlavní město Turecké republiky od r. 1923. Město bylo poprvé osídleno během chetitského období. Řekové nazvali město Angorou - kotvou z Noemovy
archy, která přistála na Araratu. Řecké jméno města se uchovalo v názvu vlny, vyráListopad 2015
č.169
7
běné ze srsti angorských koz.
Dnešní Ankara má 3 mil. obyvatel. Na rozdíl od jiných velkých měst nenabízí
mnoho paláců a mešit. Navštívili jsme Muzeum anatolských civilizací, přehlídku slávy
turecké říše v posledních 2000 letech. Zaujaly nás chetitské sbírky, zvláštní kamenné
destičky s chetitským písmem (písmo rozluštil prof. UK Bedřich Hrozný), keramika aj.
Vystoupali jsme na citadelu, abychom shlédli na červené střechy města lemované
věžáky. Cestou zpět jsme prošli osmanskou čtvrtí s rozbitými střechami – i to je Ankara. Milo bylo pohledět na četná tulipánová zákoutí i přes nepřízeň počasí (pršelo).
Posledním cílem našeho putování Tureckem byl Istanbul (UNESCO), jediné
město, které se rozprostírá na dvou kontinentech: východní část v Asii, severozápadní
v Evropě. Zátoka Zlatý roh rozděluje evropskou část Istanbulu na staré a nové město.
Z dálky sem doléhalo houkání lodí a protáhlé vyvolávání muezzinů, který pomocí reproduktorů (umístěných v minaretech) vyzývají k modlitbě. Nachází se zde na 3000
mešit.
Dnes má Istanbul přes 8 mil. obyvatel, každoročně se přistěhuje kolem 3000 lidí. Každý návštěvník tohoto největšího a nejkrásnějšího města jistě navštíví Modrou
mešitu, jedinou se šesti minarety, která je hlavní islámskou modlitebnou, odkud se
vydávají poutníci do Mekky. Úchvatný je obrovský vnitřní prostor (51x53m) s 260 barevnými okny, čtyřmi pilíři s pásovými oblouky. Stěny i kopule jsou vyzdobeny bohatými ornamenty s převládající modrou barvou (odtud název). Prošli jsme nedalekým
Hippodromem; bývalo to městské hřiště s vozatajskými dostihy. Dnes slouží jako náměstí s kašnou a slavnými sloupy Hadí a Theodosiův. Vstoupili jsme také do obrovské Cisterny Yerebatan – podzemní zásobárny vody (z r. 527). Velký bazar
s možností nákupů a smlouvání je největším krytým trhem na světě. Nyní má 45600
obchodů na 60 ulicích na ploše 3 km2. Museli jsme si dávat pozor, abychom z tohoto
bludiště našli cestu ven.
Čas byl neúprosný, čekalo nás ještě několik zajímavostí: především chrám
Hagia Sofia, původně křesťanský chrám, pocházející z r. 537 n. l. Geniální rekonstrukce se odráží v jeho velké kopuli (výška 56m, průměr 31m). Ta inspirovala architekta Sinana, stavitele četných mešit v 16. stol. Uvnitř se nacházejí malby a mozaiky
s křesťanskými výjevy. Chrám byl mnohokrát opravován, ale původní ráz byl zachován. Jen osmanští sultáni přistavěli na nádvoří čtyři minarety.
Prohlídka Topkapi – sultánova dvora, střediskem vlády v době osmanského impéria, ukončila naše pěší putování. Topkapi tvoří soubor budov propojených branami
a nádvořími. Spíše připomíná královskou vesnici se spoustou obydlí k různým účelům. Dnes je Topkapi muzeem; vše je pěkně upraveno, nádvoří lemují záhony s květinami, tulipánová zahrada si zaslouží veliký obdiv.
Na závěr nás čekala okružní plavba po Bosporu od Galatského mostu k majáku
a zpět. Bospor (Dobytčí brod) je úžina 31 km dlouhá, v nejužším místě měří 660 m.
Visutý most, spojující Asii s Evropou, patří k pěti největším visutým mostům světa,
a to pro svoji délku – 1 km a výšku 64 m.
8
č.169
Listopad 2015
Snad se mi podařilo představit vám Turecko nejen ve své dnešní pozoruhodnosti, ale i jako zemi, která vydává svědectví o dobách vzestupů a pádů dávných civilizací, zemi plnou zajímavostí, kontrastů, vzácných pamětihodností zašlé slávy. Přejme této zemi, zmítané dnes neklidem a chaosem klid, pokoj a naději na řešení věcí
příštích.
Blanka Maršálková
Z kroniky za říjen – co nebylo zveřejněno v samostatných článcích
Sborová neděle 25.10 byla svátkem zcela naplněným: Byla to zároveň neděle
s Díkčiněním za úrodu, se slavením večeře Páně i s kázáním pro děti. Byli jsme však
především svědky křtu dvou dětí – Sophie Heleny Böhmové a Jana Pavla Ondrašíka,
s předními lavicemi po obou stranách téměř zaplněnými širšími členy obou rodin. Odpoledne od čtrnácti hodin proběhlo sborové odpoledne se vzpomínkami dětí a mládeže na letní tábory. Navíc byl zájemcům, třeba i předem nepřihlášeným, nabídnut
oběd, jak tomu bývá při sborových nedělích s přednáškou, či jiným programem. Kromě fotografií z tábora malých dětí v Podolí (komentář Věra Jelínková) jsme shlédli
komentované fotografie den po dni z tábora velkých dětí v Hošťálkové (Marek Matalík,
Jana Jelínková).
Pavel Bartoň promítl záběry z dvoudenního sborového zájezdu do sboru v Poděbradech a z letošních turistických „Benešek“. Br. Fojtů uzavřel odpoledne fotografiemi ze své dovolené, při níž zachytil i smutné obrazy chátrajících opuštěných kostelů
v severozápadních Čechách. Pro tento široký a náročný program jsme byli naštěstí
více než odpočatí, protože v noci ze soboty na neděli byl zároveň posouván čas z letního na zimní. Mohli jsme tak ráno odpočívat o hodinu déle.
Listopad 2015
č.169
9
Uprostřed měsíce jsme měli i události nečekané. Takovou událostí bylo smuteční děkovné rozloučení se členkou našeho sboru sestrou Dagmar Křižanovou, zemřelou 2.10. ve věku nedožitých 96 let. Toto shromáždění se konalo až v pondělí
19.10. ve 14 hodin a to pro umožnění účasti širší rodině Křižanových, z nichž někteří
její členové žijí trvale v zahraničí. Za sebe zde považuji za dobré vysvětlit, že když
jsem do Našeho časopisu před lety psal o tehdejších našich sborových členkách - ženách ve věku 90 a více let, dnes již nežijících (vzpomeňte na sestry Wágnerovou, Bulovou, Žambochovou, Kutějovou a především již tehdy nejstarší sestru Češkovou),
vynechal jsem s rozpaky sestru Křižanovou. Byl by to tehdy těžký úkol, který vlastně
mohl splnit až nyní bratr farář Heller. Všechny ty těžké, až trýznivé životní zážitky paní
Křižanové, které vždy více než statečně snášela, byly vlastně velmi soukromé. Alespoň v těch nejtíživějších rodinných životních vztazích mohly být spravedlivě uzavřeny
až v loňském roce. Zdaleka však ne všechny, jak bylo naznačeno br. Hellerem ve
vzpomínkách na zemřelou.
Biblická hodina ve středu 21.10. proběhla jen s hrstkou přítomných. Počasí
podzimního týdne i plnost akcí dělají své. Téma však bylo aktuální – smrt a další naděje pohledem biblických textů (závěr příručky br. faráře Otřísala). Rozhodně bylo
o čem hovořit i při tak malé účasti.
Pavel Hromádka
Zemřelí ———————————————————————
Paní Dagmar Křižanová se narodila 15.12. 1919 jako dcera Jana Hasilíka ze
Záhoří-Opatovic, a Marie, rozené Günterové. Narodila se v Přerově, protože její tatínek byl inspektorem na dráze, a tak se jeho rodina několikrát stěhovala. Delší dobu
bydleli v Dolní Suché u Ostravy; tehdy slečna Dagmar chodila na gymnázium
v Českém Těšíně, kde maturovala s vyznamenáním. Pak zakotvili v Brankách, odkud
pocházela maminka paní Křižanové. Právě k Hasilíkům do Branek jezdili Křižanovi na
prázdniny už z Dolní Suché a právě u nich prožívali krásné chvíle.
S manželem se poznala v obchodě s textilní galantérií a rukavičkami, kam si
mladý Jan Křižan chodil kupovat ponožky. Jak to tehdy bylo zvykem, zatímco její starší bratr studoval, ona se vdala. Když se na konci roku 1939 se vzali, bylo jim 20 a 24
let. Spolu měli tři syny – Jana, Jiřího a Ondřeje.
Rodina Křižanova původně pocházela z Hodslavic, ale tady v Meziříčí byli významnými podnikateli a zaměstnavateli. Když se mladí Křižanovi brali, byl Jan úředníkem na pile, ještě ne majitelem, jen dědicem – od roku 1946 však jen národním
správcem, protože pila byla nezákonně vyvlastněna – prý na základě Benešových dekretů, ale ani s nimi to nebylo v souladu. Nešlo totiž o „klíčový průmysl“. Pilu měla
pronajatou komanditní společnost, v níž největším komandistou byly Vítkovické železárny. Ty byly znárodněny a pila spolu s nimi také. Jan Křižan se odvolal, což vedlo k
sledování a výslechům u policie i hospodářským šikanám. Za rok po znárodnění byl
z pily vyštván, musel ji opustit a rozhodl se hospodařit v Brankách. Paní Křižanová se
tak stala selkou se vším všudy, i s těžkou prací. Snaha hospodařit se ukázala jako
marná, protože kontingenty, které bylo nutno odevzdávat, byly příliš velké.
10
č.169
Listopad 2015
Když se Jan Křižan dozvěděl, že bude zatčen, pokusil se o útěk. Škoda, že vykonstruovaná legenda o střílení na hranicích, za které Jana Křižana odsoudili (tak jako jiné lidi odsoudili za věci, které nikdy neudělali), je mezi lidmi stále živá. Jan pravděpodobně ani žádnou zbraň neměl. Když paní Křižanová u soudu šla vyjádřit soustrast zastřelenému (nebo postřelenému, až později zemřelému) pohraničníkovi, tak jí
ta vdova řekla, že se jí nemusí omlouvat, že ví, že „to bylo všechno jinak“. V tu chvíli
ty dvě ženy už od sebe strážci v soudní síni roztrhli a nedovolili jim spolu mluvit, a ženu Křižanova „druha na útěku“ k té vdově už vůbec nepustili… Byl to tedy úplně jiný
případ, než byli bratří Mašínové. Ten pohraničník byl z východního Slovenska a lidé,
kteří ho znali, mluvili o tom, že při té přestřelce nezemřel, a že postřelen byl už za války… Nesrovnalosti jsou i ve spise Státní bezpečnosti. Pozoruhodné a bezprecedentní
bylo, že byli odsouzeni dva lidi za vraždu jednoho člověka, přičemž měl padnout jen
jeden výstřel, což je samo o sobě nesmysl. A ještě za vraždu „úkladnou“, což by byl
nesmysl v každém případě.
Mladá paní Křižanová tehdy za svého manžela bojovala, psala dopisy
s žádostmi o milost a zmírnění trestu, aby nebyl popraven, ale marně. Za Jana Křižana se tehdy přimlouvaly taky západní autority tak jako za Miladu Horákovou, včetně
Červeného kříže, ale bezvýsledně… Paní Křižanové byl odepřen kontakt s manželem,
úřady jí odmítaly sdělit, kde je uvězněn. Objížděla různé věznice, podle indicií, které
od někoho získala, ale vždy odjela s nepořízenou.
Kromě toho se komunisté mladou paní snažili obrat o vše, co měla. Jednou jí
chtěli sebrat i piano, že ho jako třídní nepřítel nepotřebuje. Lidé najatí StB dokonce
přišli s tím, že když jim dá nějaké peníze, tak že manželovi pomůžou. A takto přišla
i o další prostředky – protože možnost ověřit si informace byla tehdy téměř nulová.
Rodina Křižanova byla stigmatizovaná, lidé se s nimi báli mluvit, a tak přecházeli na druhý chodník, když je potkali, nebo uhýbali pohledem. Málokdo jim zůstal přítelem. Velkou oporou byla paní Křižanové po mnoho let paní Cimalová, rozená
Venclová, jejíž rodina kdysi vlastnila továrnu na lepenku a chemické výrobky z asfaltu
a dehtu, která stála naproti Křižanově pile.
Ve škole v Brankách, kam „kluci“ (nejstaršímu Jendovi bylo 10 let) chodili, řekla
soudružka učitelka: „Váš otec je třídní nepřítel a vrah. Nikdo vedle vás nebude sedět,
a vy ostatní se s nimi nebudete bavit.“ – Vnučka paní Křižanové trefně poznamenala:
„Dnes se na naše děti někdo ve škole podívá křivě a už to řešíme s psychologem, a ti
kluci prožívali takové hrůzy…“ K nim patřilo ponižování maminky a také opakované
domovní prohlídky, StB se snažila najít něco, co by mohlo otce dále kompromitovat,
další majetek, zlaté hroudy (!) – ale Jan Křižan nic takového neměl - byl sice podnikatel, ale skromný, jak se to naučil od svého tatínka, který pomáhal různým chudým lidem i evang. sboru (např. daroval dřevo na stavbu kostela a na jeho mobiliář).
Možná si ještě někdo ze starších vzpomene na tu vpravdě ďábelskou atmosféru, kdy lidé podepisovali petice za to, aby byl někdo popraven – zkusme si představit,
že souhlasy s popravami podepisovaly dokonce i děti!
Paní Křižanové bylo jen 31 let, když pro ni přijelo černé auto, aby se naposledy
Listopad 2015
č.169
11
rozloučila s manželem, ke kterému ji rok během vazby do vykonání rozsudku nepustili. Seděli naproti sobě za stolem, nebyli sami, nesměli se jeden druhého dotknout.
Manželovi paní Křižanová nesměla ukázat ani fotografie jeho dětí, které vzala s sebou. Nevydali jí ani jeho ostatky. Po šesti letech najednou přišla zpráva, že má okamžitě přijet na Pankrác do věznice a převzít si jeho věci. Dali jí jen zakrvácené hadry.
Urnu manžela dostala až v 70. letech. Komunisti jí nedali pokoj ani po smrti manžela a
psychiky ji týrali. Musela se smířit s tím, že na ni někteří lidé donášeli a jiní se s ní báli
komunikovat. Je až nepochopitelné, že se o nich před dětmi nikdy hrubě nevyjádřila.
Paní Křižanová měla velkou oporu ve svých rodičích. Staříčci Hasalíkovi, jak se
jim říkalo, se starali se, jak mohli. Mladé vdově byli velkou pomocí, a to nejen materiální. Byli to velmi milí lidé, a se svou dcerou i vnoučaty si byli velmi blízcí. Bratr paní
Křižanové, přezdívaný baťko, se stal na Slovensku primářem; jezdil za svými rodiči
a sestrou a velmi jim pomáhal, byl vděčný a štědrý. Všem synům paní Křižanové pomohl, aby mohli na Slovensku dokončit základní školu nebo se vyučit, a syna Ondřeje
adoptoval, aby mohl vystudovat.
Paní Dagmar pak zůstala až do smrti sama. Žila pro své děti – synové se k ní
velmi rádi vraceli, i když už byli ve světě, a prožívali spolu i radostné okamžiky.
Paní Křižanová musela samozřejmě chodit do práce. Zaměstnání střídala přesně v tom rytmu, v jakém v 50. letech přicházely komunistické prověrky. Byla to vlastně
i určitá statečnost, když jí někdo dal místo. Pracovala v kanceláři v rozvodnách, potom
v pekárně, v natěračské dílně a v čistírně oděvů, kde musela dýchat škodlivé výpary.
Jeden statečný lékař jí pak napsal posudek, že tam nesmí ze zdravotních důvodů
pracovat.
Když odešla v roce 1977 do důchodu a dostala povolení vycestovat, někdo ji
udal, že chce emigrovat, ale přitom jela jen na návštěvu k synům. Další návštěvu
mohla podniknout až v roce 1986.
Pracovat musela i v důchodu, protože její penze byla velmi nízká. Mnozí ji znali
z kanceláře Sazky na poště.
Když paní Křižanové v roce 1975 zemřela maminka, prodala rodný dům
v Brankách, protože by na jeho údržbu sama nestačila. Přestěhovala se ke švagrové
na Svěrákovu ulici. Dům Křižanových byl tehdy rozdělen na několik celků, kromě dvou
bytů tu byla ordinace a klubovna pionýrů. I odtud byla nakonec rodina Křižanova vypuzena – skrze neunesitelnou povinnost placení tzv. nadměrných metrů. Paní Křižanová pak musela vystřídat několik bytů a nebytových prostor. Nakonec jí záměrně přidělili byt na ulici Švabinského, z jehož oken se musela dívat na pilu, kterou jim komunisté ukradli.
Paní Křižanové bezpochyby patří obdiv za to, jak zvládla svůj těžký život, za to,
že si v letech útlaku zachovala důstojnost, že se nenechala zlomit, za to, jak se postarala o své tři syny. Při tom všem si vždy dokázala ve všem udržovat pořádek a přes
veškerou bídu výborně vařila a pekla. Já osobně, jak jsem ji měl možnost při návštěvách poznat, jsem si cenil toho, že vůbec nebyla zahořklou, nýbrž vděčnou a radostnou osobností.
12
č.169
Listopad 2015
Jedinečná byla i tím, kolik toho ve svém stáří ještě zvládla. V sedmdesáti letech, v době, kdy jiní lidé nastupují zasloužený odpočinek, jakoby nabrala nový dech.
Po pádu komunismu totiž skutečně pookřála. Své síly napjala třemi směry:
Po sedmdesátce začala spravovat a zvelebovat majetek, který z části získala
zpět, jakoby to celou dobu dělala. Pustila se s vervou do hospodaření, renovovala
zpustlý dům revíru v Brankách a zvelebila les, ve kterém ekologicky hospodařila,
a brala to vážně: dopisovala si s výzkumnou stanicí v Opavě, jela na exkurzi do Německa a požádala o podporu místní experty. Do lesa nechala umístit spoustu budek
pro ptáky a nechala vyčistit potůčky a studánky. Odborný lesní hospodář jednu ze
studánek pojmenoval po ní – Dagmar.
Velmi energicky bojovala za rehabilitaci manžela, jenž jí před smrtí stačil říct, že
všechno bylo jinak, než jak tvrdili komunisté. Dosáhla však jen jeho částečné rehabilitace.
Třetí věcí, na které jí záleželo, bylo zrušení adopce syna Ondřeje, který odešel
ke strýcovi na Slovensko. Když to ještě vypadalo, že adopce po letech skutečně nepůjde zrušit, nechal si syn Ondřej přidat do dokladů své původní jméno. Až v roce
2014, když vyšel nový občanský zákoník, dovezl syn maminku k soudu zde ve VM,
ona došla s chodítkem do soudní síně a tam sedmdesátiletého syna adoptovala.
S majetkem to – kromě lesa – vůbec nebylo a není tak jednoduché. Konkursní
mafie zadlužila ukradený majetek tak, že nebylo možné jej prodat ani s ním jinak svobodně nakládat, a její představitelé otevřeně dávali najevo, že rodině Křižanově nedají
pokoj. Během jedné noci z pily zmizely dva 24tunové jeřáby, což není žádná malá akce. Loni uplynulo od sametové revoluce 25 let a zdaleka ne všechny křivdy jsou napraveny (však se také zákon o restitucích správně jmenuje „zákon o zmírnění některých majetkových křivd…“).
Paní Křižanová se vyznala v hudbě, v literatuře i v malířství. Osobně se znala
s několika významnými malíři a interprety hudby. Když byla v rádiu vysílána klasická
hudba, dokázala uhodnout, kdo byl skladatelem a o jakou skladbu se jedná. Její záliba v umění měla asi vliv na syna Jiřího, jenž dosáhl velkého úspěchu. Měla z něj velkou radost a velmi trpěla, když Jiřího ztratila.
Byla také velkou sokolkou. Podnikala velké túry a denně cvičila. Pokračovala
také v tradici dobročinnosti po Janu Křižanovi a měla soucit s pronásledovanými
a chudými lidmi, protože sama zažila, jaké to je. Podporovala však i hasiče a sokoly.
Byla štědrá a spravedlivá vůči všem.
Ráda posílala dárky svým sedmi vnoučatům. Většina z nich žila za železnou
oponou, a tak je paní Křižanová mohla vidět až v důchodu. Dožila se šesti pravnoučat
a měla o ně velký zájem, vždycky se ptala, „co ti malí?“
Protože zažila mnoho let nedobrovolné askeze, měla ráda život a dokázala si
ho užít. Duševní svěžest ji neopouštěla.
K závěru života jí ubývaly síly, ale i tak se jí život líbil, chtěla se dožít stovky.
Když slavil jeden z jejích synů 70ku, zeptala se „To mám tak staré děti?“ Její syn Jiří
Listopad 2015
č.169
13
se k ní na důchod přistěhoval a staral se o ni, po jeho smrti syn Ondřej. Láska a úcta
k rodičům i dětem pro ni vždy byla velikou hodnotou, a tak se jí to také vrátilo.
S vděčností přijímala i pomoc opatrovnic.
Všechno, co dostala zpět, spravedlivě rozdala. Říkala „však já nic nemám“ –
podle Jobových slov: Nahý jsem se na svět narodil, nahý a bosý z něj zase půjdu.
Jméno Hospodinovo buď požehnáno.
S paní Dagmar Křižanovou jsme se rozloučili v pondělí 19.10. v našem kostele.
Při rozloučení jsme četli z knihy Jobovy (1,1-3.6-22) a z knihy Zjevení (21,1-6) o novém nebi a nové zemi. Při následném ukládání urny pak z Janova evangelia (20,1931). Pohřební bohoslužbu jsem si dovolil oproti zvyklostem doplnit o modlitbu
s vyznáním vin – nás, kteří jsme byli svědky tolika bolestí, utrpení a bezpráví. Na našem národě leží totiž vina, kterou jsme nikdy pořádně nevyznali, nikdy jsme neřekli,
že se za to všechno stydíme, že jsme dopustili, že tolika lidem bylo ublíženo. Samozřejmě, že postavit se proti komunistům znamenalo dopadnout stejně jako Křižanovi;
byli jsme proto drtivou většinou v roli těch, kteří museli přihlížet, jak se děje zlo… Tuto
spoluvinu jsme vytěsnili, ale ona se nám vrací zpět odjinud… Bože, smiluj se nad naším národem… Při bohoslužbách je jedinečná možnost se k tomu přiznat, avšak zároveň slyšet slovo Boží milosti, které platí pro každého, komu je něco upřímně líto. To
je něco jiného než jen nadávat nebo žehrat. Sám k tomu také někdy sklouznu, a proto
jsem rád, že díky Bohu můžeme vyznávat své viny (i naši pasivitu vůči zlu), přijímat
odpuštění a modlit se za druhé.
Daniel Heller
Pečovatelská služba a osobní asistence Diakonie ČCE – střediska ve VM
Když proděláme těžkou nemoc, úraz nebo zestárneme a zjistíme, že se nezvládáme postarat o svou domácnost nebo v horším případě ani o sebe, je to pro nás
i pro naše blízké velmi obtížná situace. Často nevíme, kde hledat pomoc.
Většina lidí touží žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí, tj. doma. Diakonie ČCE ve Valašském Meziříčí nabízí pečovatelskou službu a osobní asistenci, která
jim v tom může pomoci.
Pečovatelská služba je určena dospělým lidem se zdravotním postižením nebo
seniorům. Vyškolení pečovatelé dochází do domácností a pomáhají klientům v tom,
co sami nezvládnou tak, aby mohli žít doma a nemuseli odejít do pobytového zařízení. Pečovatel/ka může pomáhat při hygieně, při zajištění chodu domácnosti, kdy např.
obstará nákupy věcí denní potřeby, provede úklid domu či bytu, nebo zatopí. Dále
může připravit stravu, jako je snídaně či svačina nebo přiveze oběd. Pro lidi, kteří si
potřebují vyřídit záležitosti na úřadech nebo musí k lékaři a nemají se pro zdravotní
omezení jak dopravit, zajišťuje pečovatelská služba možnost dovozu a doprovodu.
14
č.169
Listopad 2015
V neposlední řadě jsou pracovníci schopni poradit, jaké možnosti má člověk při řešení
náročných situací.
Osobní asistence je nabízena dospělým lidem se zdravotním postižením a seniorům, kteří kvůli zdravotním komplikacím nebo věku již nezvládnou obstarat všechno jako dříve. Oproti pečovatelské službě se asistence poskytuje tehdy, když klient
potřebuje zajistit péči na delší čas, např. i na několik hodin denně. Osobní asistenti
jsou klientovi tzv. k ruce téměř ve všem, co nezvládá sám. Jedná se, podobně jako ve
službě pečovatelské, o pomoc při hygieně a při zajištění chodu domácnosti. Dále asistenti doprovází klienty na úřady, společenské akce, návštěvy.
Pečovatelé i osobní asistenti provádí nejen fyzické úkony, ale jsou také školeni
v dalších odborných technikách při práci s lidmi. Mnoho klientů totiž potřebuje nejen
např. uklidit, ale také probrat tíživé osobní záležitosti. Proto jsou pracovnicí připraveni
člověka vyslechnout, podpořit jej a případně mu poradit.
Pokud se ocitnete v situaci, kdy byste ocenili pomoc pečovatelů a asistentů,
podrobné informace Vám poskytne vedoucí pečovatelské a asistenční služby:
Bc. Zbyněk Prný, tel.: 730 190 780; [email protected], diakonievm.cz
Diakonie ČCE – středisko ve Valašském Meziříčí: Žerotínova 319.
Lenka Kostelná
Doprovodný program benefiční výstavy Namaluj mi beránka
čt 5. 11. 9-11 hod. a 15.30-17hod. – ukázky aktivit klientů sociální rehabilitace
pá 6. 11. 10-11 hod. a 16-17 hod.-„Jsem tvůj soused“ aneb oč jde při transformaci.
(Úvod: Mgr. Z. Odstrčilová, přednáška: Mgr. M. Pavlůsková – ředitelka sociálních služeb Vsetín a Mgr. I. Tomanová – ved. Domova pro osoby se zdr. postižením Zašová)
út 10. 11. 10-11 hod. a 17-18 hod. - přednáška: Specifika komunikace s lidmi s mentálním postižením, naše předsudky a jak s nimi pracovat – Mgr. I. Ryšavý, psycholog
pá 13. 11. 16-17.30 hod. – workshop: výroba beránků z vlny s Ing. Jitkou Dvorskou
út 24. 11. 9-11 hod. a 15-17 hod. – ukázky aktivit klientů sociální rehabilitace
čt 26. 11. 10-11 hod.-Přednáška a beseda: Dobrovolnictví na Valašskomeziříčsku
- Mgr. Naďa Šímová (společnost ADRA)
Souběžně probíhá výstava černobílých fotografií ze služby sociální rehabilitace
lidí s mentálním postižením, kterou pro Diakonii ČCE – středisko ve Valašském Meziříčí nafotila fotografka Jana Šebelová, a výstava fotografií „Prolínání“, která vznikla
v rámci projektu „1. krok k transformaci“.
Den otevřených dveří Domova pro osoby se zdravotním postižením na Hranické
ulici ve Valašském Meziříčí: 11.11.2015 od 10:00 do 14:00 hodin.
28. 11. v 18 hodin proběhne v zámku Žerotínů v sále Kulturního zařízení benefiční koncert s aukcí obrazů nejznámějších osobností vystavených na výstavě.
Vystoupí skupina SEXTET z Nového Jičína, dětský pěvecký sbor Broučci a pohádková postava, která Vás jistě pobaví. Moderuje: Jaroslav Kneisl
Alena Hellerová
Listopad 2015
č.169
15
Bohoslužby:
8.11. neděle
9.30
pravidelné bohoslužby
15.11. neděle
9.30
pravidelné bohoslužby
15.00
22.11. neděle
9.30
14.30
29.11. neděle
9.30
křest Matyáše Fuksy v modlitebně CASD na Hřbitovní ulici
bohoslužby s večeří Páně,
premiéra písňového cyklu Aleny Jelínkové „Otče náš“
pro smíšený sbor a kapelu
Úřední hodiny:
1. adventní neděle – bohoslužby
kdykoli dle dohody
Farář Daniel Heller
mobil: 777 342 910
pevná linka: 571 161 561
s Večeří Páně (po bohoslužbách
posezení se staršími členy sboru)
6.12. neděle
9.30
2. adventní neděle
[email protected]
Pastorační pracovnice
Další program v našem sboru v měsíci září:
21. 11. - sobota - v 19:30 h
veřejná generálka „Otče náš“
Věra Tyralíková
mobil: 723 981 253
Pokladník Eva Janírková
Sborový večer se v listopadu nekoná. Svou účastí podpoří- mobil: 777 344 994
me doprovodný program benefiční výstavy Diakonie
Adresa sboru:
„Namaluj mi beránka“ v Muzejním a galerijním centru
ve 2. patře zámku Žerotínů, která se koná ve dnech Blahoslavova 3
3.-27. listopadu 2015 (viz str. 15). Vernisáž proběhne 3. 11. 757 01 Val. Meziříčí
v 18 hod. Vystoupí: písničkář a vystavující Pavel Helan
telefon do kanceláře:
a dramatický obor ZUŠ A. Radoka pod vedením 571 161 560
MgA. B. Plesníkové s úryvkem z knihy Malý princ.
e-mail: [email protected]
Pravidelný týdenní program:
číslo účtu
u Poštovní spořitelny:
Pondělí 16.00 dorost
190396260/0300
Středa 16.00 náboženství
http://valasske18.00 biblická hodina
mezirici.evangnet.cz
Pátek
18.00 mládež
Neděle
8.45
nácvik sborového zpěvu
9.30
bohoslužby a nedělní škola
Bohoslužby v Domově pro seniory v Podlesí:
Neděle co 14 dní ve 14.00 hod
- farář Daniel Heller 8.11.
Pro zájemce sraz u kostela ve 13.30 hod.
NÁŠ ČASOPIS
Vydáno 1. 11. 2015
Příspěvky, ohlasy
a připomínky přijímá:
Anna Jelínková
Palackého 420/21
757 01 Val. Meziříčí
mobil: 721 935 185
[email protected]