Xena: Sestra Callisto

Xena: Sestra Callisto
Autor: Pablo
Hrají: Xena, Gabriella, Callisto, Áres
Následující události se odehrávají někdy na počátku druhé série, ještě před tím, než se z Callisto
stane bohyně.
Gabriella leţela na louce a hleděla do Slunce. Oči ji z toho pálily, ale chtěla se trochu opálit a
dnes byl tak nádherný den. Pohladila fialového králíčka, co jí přihopsal podél nohy. Byl tak
heboučký, skoro jako králíček Azurit, ale vypadal spíše jako králíček Duracel. Přišlo jí to
zvláštní. Zavřela oči a snila o všem tom krásném, co spolu se Xenou zaţily. Poslední dny byly
divné. Něco se v jejich vztahu změnilo. Jen nevěděla, jakým způsobem si to má vykládat.
Prsty si pohrávala s vysokou trávou, nohama pokyvovala do rytmu melodie, která jí běţela
v hlavě. Byla to jedna z těch, na kterou amazonky přijímaly nové členky do společenství.
„Kdy jsem vlastně naposledy viděla Ephiny?“ napadlo ji. V dáli zaslechla zařehtání koně. To
bude určitě Argo. Xena musí být někde poblíţ. Oči se jí však otevírat nechtělo. Byla tak
zlenivělá a to slunce tak příjemné hřálo. I kdyţ… hřálo aţ trochu moc. Pálí! Pálí! „PÁLÍ!“
zařvala a oči otevřela.
Uţ neleţela na louce. Slunce nesvítilo. Byla tma. Byla tma a ona byla připoutána ke stromu.
Něco jí přejíţdělo po noze. Ten palčivý pocit poznala. Byly to kopřivy. Nepříjemné, hnusné a
pálivé kopřivy. Zaslechla hlas. Ţenský hlas. Známý ţenský hlas.
„Má hračička se mi probudila.“
Komu jen mohl patřit? Neviděla na ni. Hlavou nemohla pohnout. Snaţila se, ale nešlo to.
Provaz měla obtočený i kolem krku. Zhluboka se nadechla. Jediné, co viděla, byl plápolající
oheň uprostřed malé mýtiny. „Kde to u Bohů jsem? A kde je Xena?“ Před ni se vynořila ţena.
Ty vlasy. Ta postava. Určitě to byla ona.
„Dobré ráno,… růţenko,“ okomentovala s úsměvem vysoká plavovláska její narůţovělou
pleť, která se tak zbarvila po kopřivách.
„Callisto!“ zděsila se drobná dívka. „Okamţitě mě pusť, nebo se ti Xena….“
„Pšt!“ přitiskla jí prst k ústům, aby nemohla doříct svou větu. Usmála se a pohladila její
dlouhé, zlaté vlasy. „Víš, přemýšlela jsem, proč se my dvě nemáme rády. Vím, podřízla jsem
ti manţela a několikrát jsem se tě pokusila zabít, ale i tak. Máme toho tolik společného. Obě
chceme Xenu, obě jsme blond a máme charakter,“ rukou ji přejela po tváři. Hleděla na ni
svými hnědými kukadly a celou tu dobu se jen mile usmívala. „Došla jsem k závěru, ţe to je
tím, ţe nemáme moc společných záţitků. Něco, co bychom dělaly jenom my dvě spolu. Bez
Xeny.“
Gabriella se ironicky pousmála. „S tebou? To bych raději týden poslouchala Joxerovy
historky,“ plivla Callisto do obličeje.
„To od tebe nebylo hezké,“ zasyčela na ni blondýna a milý výraz se jí vytratil z tváře.
„Přičichni si ke kopřivám!“ zařvala a strčila jí zelenou rostlinu do obličeje. Lehce jí ji
přejíţděla z nosu po očních víčkách. Gabrielle začaly všude naskakovat malé puchýřky. Pálilo
to. Nemohla otevřít pusu. Musela být silná. Z očí jí vyhrkly slzy. Callisto přestala. Viděla
smutnou, nešťastnou blondýnku. Její zármutek, její neštěstí, její zlobu. Ten pohled se jí líbil.
Vzrušoval ji. Chtěla, aby to s ní mohla sdílet. Olízla slzu stékající po její pravé líci.
„Líbí se ti ta hra?“ Oběť zavrtěla hlavou. „Vidíš? A to je teprve začátek,“ usmála se, otočila
k ohništi a z malé brašny vytáhla zdobenou dýku. Vrátila se zpět k bardce. „Vţdycky mě
zajímalo, co na tobě Xena vidí.“ Tvář měla ozářenou plápolajícím ohněm. Zvedla dýku a
lehce s ní přejíţděla drobné blondýnce po zeleném topu. Ostřím se dostala mezi kůţi a látku.
„Prosím, nedělej to,“ ţadonila Gabriella.
Callisto zesmutněla. Chápala ji. Měla pro ni pochopení. Musela ale dodrţet pravidla, která si
sama určila. „To by ale nebyla zábavná hra, kdybych skončila uţ takhle brzy, nemyslíš?“
Gabriella zavřela oči. Přemýšlela, co by na její trýznitelku mohlo zapůsobit. Něco, co by
mohlo všechno zvrátit. Nějaká spásná myšlenka. Přemýšlela. Rychle. Snaţila se a nápad přece
jen přišel. „Prosím tě! Nedělej to kvůli svým rodičům,“ zašeptala.
„Mou rodinu z toho vynech!“ rozzuřila se a zelený top přesekla. Bardka tam teď stála zpola
nahá. Na Callisto se vyvalily Gabrielliny mladé a pevné vnady. Téměř do obličeje. „Ukaţ!“
prohlíţela si je se zaujetím. Nezdály se jí špatné, ale něco na nich chybělo. „Mám lepší,“
prohlásila. „Xena nemá vkus. Asi ti je trochu vylepším.“ Chytla nůţ a začala mladé dívce
vyřezávat do kůţe vzkaz. Noţem zajíţděla do masa a do určitých míst se zařezávala víc, do
určitých míň. Z řezných ran vytékala rudá krev. Callisto však nikdy nezajela příliš hluboko.
Chtěla jen, ať jí zůstanou hnusné jizvy.
„Xeno! POMOC!“ řvala oběť bolestí. „Prosím! Někdo! Xeno! Hercule! Áré,“ plakala
Gabriella.
„Nefňukej!“ dala ji pádnou ránu do obličeje pěstí. „Vţdyť máš štěstí! Je tady tvá kamarádka
Callisto. Jsem tady… já,“ zasmála se psychopaticky a prohrábla si svou blond hřívu rukou.
Gabriella upadla do bezvědomí. Ozval se podivný zvuk a u ohně se objevil muţ oděn
v černém. Na obličeji vous a dlouhé, tmavé vlasy doplňovaly jeho vizáţ. „Volal mě někdo?“
zeptal se zvědavě a zhrozil se, kdyţ viděl, jak si Callisto pohrává s Xeninou uklízečkou.
„Áres!“ zasyčela blondýna. „Tak dlouho jsme se neviděli.“
„Naposledy, kdyţ jsi byla v Xenině těle a hezky jsme si to uţili. Ani jsi mi pak nezavolala a to
se nedělá,“ řekl ironicky.
„Promiň mi to. Nevěděla jsem, ţe tě to tak vezme.“ Otočila se k němu a šla ho přátelsky
obejmout.
Áres se však odtrhl. Odstoupil a popošel k okraji propasti, která byla po jeho levé straně.
Podíval se dolů. „Callisto, víš o tom, ţe ti sem na skálu leze Xena?“
„Coţe?! Člověk nemá nikdy pokoj!“ rozzuřeně se šla podívat z útesu.
Áres ji nepatrně šťouchl do zad a jediné, co pak slyšel, byl psychopatický řev a zvuk
praskajících kostí dole o kameny. „To abys věděla, ţe na Boha války se nezapomíná!“ Usmál
se a přistoupil ke zmučené blondýnce. Chtěl jí ošetřit rány. Napřáhl ruce nad její prsa a uţ uţ
chtěl pouţít svou magickou moc, kdyţ v tom zaslechl hlas.
„Áré! Co to děláš?“ vyslovila vysoká ţena oděná v kůţi. Vlasy tmavé jako uhlí a po straně bič
a zvláštní kulatá zbraň, chakram.
„Xeno. Jen ji chci… ehm, vyléčit.“ Otočil se k ní a hodil po ní šarmantní úsměv tak, jak to
uměl jen on.
„Počkej chvíli,“ zarazila ho a přistoupila ke Gabrielle. Všimla si totiţ nápisu na její vznešené
hrudi. „Je tam něco napsané.“
Oba odstoupili, aby na to líp viděli. Bylo tam ale špatné světlo. Přece jen půlnoc pohltila vše.
Xena chytla klacek, zapálila ho v ohništi a ozářila si Gabriellinu mladistvou pleť. „XENO,
ZÍTRA SE SEJDEME VE MĚSTĚ NAPROTI KAŠNY V PRAVÉ POLEDNE. TVÁ STARÁ
ZNÁMÁ, CALLISTO!“
„U Bohů. To všechno udělala Callisto!“ zděsila se princezna bojovnice. „Áré! Vyléč jí to!“
„Dobře,“ přikývl. Zarazil se a trochu zauvaţoval: „Víš, vţdycky mě zajímalo, co má ona a já
nemám. Teď uţ to chápu. Můţu si na ně sáhnout?“ nahodil psí oči.
Zaraţena touhle otázkou, strnula. Věděla však, jak moc po tom touţí a tak svolila. „Dobře, ale
jen na chvíli.“
Áres přiloţil své velké dlaně na Gabriellina prsa a pořádně je proňahňal. „Óoh.“
„Xeno… jsi to ty?“ ozvala se slabým hláskem ještě spící Gabriella. „Pokračuj, Xeno.“
„To by stačilo!“ přikázala princezna bojovnice.
Unavená, pořezaná a zbitá bardka otevřela oči. Spatřila před sebou muţe. Statného a
vysokého, boha války. „Co to se mnou děláš?“ zapištěla. „Jak by se ti líbilo, kdybych tě
proňahňávala tam dole?“ rozzuřila se.
„A chtěla bys?“ nadzvedl jedno obočí a pouţil svou magickou sílu, aby z ní nápisy vyryté
noţem zmizely.
„Děkuji ti,“ poděkovalo poslušně děvče a otočilo se ke své přítelkyni. „Xeno, byla to Callisto.
Dávala mi do očí kopřivy a pak mě znásilňovala celé hodiny.“
„Coţe? Kopřivy? To takhle nemůţu nechat! Musíme ji zastavit jednou pro vţdy a já mám
skvělý plán!“
Všichni poslouchali, jen Gabriella se potichu smála. „CHácha. Callisto má průser!“ zpívala si
v duchu.
Xena kousek odstoupila. Půlku tváře měla ve stínu, pouze ústa jí ozařoval jiţ slabší plamen
z ohniště. „Musíme vypustit její mladší sestru, Mallisto!“
Zbylí členové se zarazili. Nechápali. Jak je to moţné? Takový zvrat. „Mallisto? Callistina
sestra ţije? Ale jak?“
Xena se posadila na menší zpráchnivělý pařez. Pohlédla na své přátele a spustila příběh, který
se odehrál před mnoha lety. „Bylo to v Ciře. Donutila jsem svou armádu, ať upálí rodinu dvou
malých holčiček. Nutili jsme je, ať se dívají, jak jejich rodiče hoří. Pak jsme jednu unesli a té
druhé napovídali příběh o tom, jak ji snědlo divoké prase. Ta děvčata se jmenovala Callisto a
Mallisto.“
Árés si promnul bradu. „Aha, tak proto tě pokaţdé obviňuje pouze ze smrti svých rodičů. A
kde je vlastně Mallisto teď?“
Smutně se zatvářila. Jiţ se jim nemohla dívat do očí. Hlavně ne Gabrielle. „Hodili jsme ji do
díry v jeskyni, kde jsme ji krmili italskou kuchyní.“
„U Bohů! To je nelidské,“ chytli se oba za hlavu.
Xena pokračovala. „To ale není vše… Pak jsme se s armádou přesunuli a zapomněli ji tam.
Snad to tam přeţila těch pár let bez stravy.“ Oči zavřela.
Gabriella, jiţ rozvázaná, přistoupila s pochopením ke Xeně. Přisedla si k ní a pohladila ji po
zádech. „Ach, Xeno. Musela jsi tolik trpět. Půjdeme tam a Mallisto osvobodíme. Uvidíš.
Všechno bude v pořádku.“
I Áres si přisedl, jen z druhé strany a objal černovlásku okolo ramen. „Ano, neboj se, Xeno.
Vše bude zase v pořádku a z tebe se opět stane ta zlá Xenička, princeznička bojovnička,
kterou jsme všichni měli tak rádi.“
„V to doufám,“ přitakala Xena, znovu otevřela oči a zadívala se do ohně.
„Počkat, co?“ udivila se malá blondýnka.
„To je jedno. Nemáme čas!“ zvedla se na nohy. „Áré! Teleportuj nás do té jeskyně!“
přikázala.
Áres se téţ postavil, chytl je všechny za ruce a teleportoval. Nyní se ocitli v temné,
pochmurné jeskyni. Všude byl cítit netopýří trus. Bylo to nechutné. Světlo v jeskyni kupodivu
bylo. Aţ se to zdálo jako nějaké magické kouzlo.
„Támhle to je!“ zvolala Xena a ukázala na díru v zemi. „Snad ještě ţije.“
Skupinka přistoupila k díře. Naklonili se, ale nikoho neviděli.
„Mallisto? Jsi tam?“
Zaslechli zachraptění. Kroky. Nikoho neviděli, ale věděli, ţe tam je. Bylo to poněkud
strašidelné. Gabriella šlápla do netopýřince. Hlas. Podivný, stařecký hlas se ozval.
„Kdo mě to probouzí z mého spánku?“ promluvila stařena. Kdyţ se k nim blíţila, klouby jí
vrzaly.
Xena nabrala odvahu. Musela čelit své minulosti. Musela čelit tomu, co napáchala. „To jsem
já. Xena. Bývalá zlá princezna bojovnice. Ale teď uţ jsem hodná a chci se udobřit, Mallisto.
Je čas usmíření.“ Pohlédla na stařenu s nadějí v očích. Natáhla k ní ruce. „Přijmeš mou
nabídku?“
Mallisto chvíli přemýšlela. Nenapadlo ji, ţe se tahle situace můţe někdy stát. Nebyla si však
jistá, zda-li Xeně můţe důvěřovat. Přece jen, pamatovala si ji jako zlou, bezcitnou mrchu.
Riskne to? Třeba mluví pravdu. „Dobrá! Věřím ti. Stará Xena by tohle nikdy neřekla. Teď uţ
jsi nová Xena. Hodná Xena“ Natáhla k ní svou vetchou, dlouhou ruku. Statná bojovnice ji
vytáhla z hluboké jámy. „Je úţasné být opět na svobodě.“ Protáhla se a pokřupaly jí všechny
klouby. Pohlédla na Gabriellu. „Proč jsi…“ neţ to však dořekla, bardka ji přerušila.
„Jak je moţné, ţe jsi to tu celá ta léta přeţila bez jídla?“
„Odpověď nalezneš v netopýřím trusu.“
„Coţe?“
„Je to výţivné a dobré na pleť, nezdá se ti? Koukni na můj mladistvý obličej.“ Pohladila svou
vrásčitou tvář. „A navíc. Po těch italských jídlech to byla příjemná změna.“ Chytla jeden
kousek ze země a nabídla ho Gabrielle. Ta s díkem odmítla a tak ho snědla sama. „Mňam. Jak
čokoláda. Je to strašně dobré!“ Ţvýkala a hnědá látka se jí rozmazávala po puse.
Xena se dostala opět do ráţe. „A teď zastavíme Callisto! Sraz je naproti kašny zítra ve městě.
Áré, teleportuj nás tam!“
***
Mezitím nastalo ráno. Dole pod skálou v hromadě sutin se pohnuly kameny. Někdo v nich
byl. Řev. Ozval se silný řev. Z šutrů se vyhrabala pochroumaná, ale ţivá Callisto. Protáhla se.
„Co se to? Kde to? Zdál se mi hrozný sen! Byla jsem svým vlastním otcem a narodila jsem se
jako dcera Xeny, posedlá cestou lásky.“ Zamrazilo ji z toho. Oklepala se. Na rukou se jí
vytvořila husí kůţe. „To se ale určitě nikdy nestane! A abych tomu předešla… Jdu to se
Xenou jednou navţdy skoncovat. Jdu do města!“ Vydala se napučená na cestu.
***
Ve městě uţ všichni stáli naproti kašny. Nakonec přišla i Callisto. Xena předstoupila.
„Mallisto. Volím si tebe!“ předhodila psychopatické barbie stařenu.
Mallisto stěţí nadzvedla těţký meč, ale trochu se jí to dařilo. Řvala a běţela proti královně
bojovnici. Ta však jen natáhla ruku se svou zdobenou dýkou a zarazila ho Mallisto do břicha.
Zas a znova, dokud nepadla mrtvá na zem. Duši vypustila. Psychopatický smích se rozlehl po
celém náměstí.
„U Dia, zabili Mallisto!“
„Parchanti.“
„Mallisto?“ zděsila se Callisto. „Ta stařena,… tahleta ohyzdná, vyschlá stařena byla má
mladší sestra?“ V oku jí začal tik.
Xena se usmála. „Ano, Callisto. Právě jsi zabila svou mladší sestru. A jen abys věděla, to máš
za ty kopřivy,“ odpověděla bezcitně, odhodila svůj meč a otočila se ke Callisto zády. „Můţeš
mě teď zabít, jestli chceš, ale sestru ti to uţ nevrátí.“
V tom momentě se stalo něco, co nikdo nečekal. Šílená blondýna zařvala mocným hlasem
plným vzteku. Rozběhla se a provedla několik salt s přemety ve vzduchu. Během vteřiny
vytáhla z pochvy na svých zádech dlouhý meč a přiloţila ho Xeně ke krku. Princezna
bojovnice znervózněla. Nečekala to. V očích Callisto byl vidět smutek. Smutek mísící se
s pocity pomsty. „Řeţe, řeţe kůţi řeţe, rozřízne ji, aţ je v leţe,“ řekla a Xenin krk podřízla.
Kůţe se rozevřela, drobné cévky a tepna popraskaly. Na zem začaly vytékat hektolitry krve.
Rychle ji nabírala do rukou a ve velkých doušcích pila. Bezvládné tělo mocné ţeny padlo
mrtvé k zemi. Psycho barbie ucítila podivné, ale velmi příjemné záchvěvy. Úţasné, vzrušující
výbuchy vášně a slasti. „Xena je mrtvá!“ zařvala. Rozvalila se na zem a v kaluţi její krve
začala dělat andělíčky.
Gabriella byla zděšená. „Xeno! Né!“ padla ţalem na kolena. Z očí se jí kutálely slané slzy.
Callisto byla před samotným výbuchem štěstí. Vyskočila na nohy. „A teď zabiju tebe, Áré! Za
to zhození ze skály.“
Áres, kdyţ to zaslechl, přitrouble se usmál a raději zmizel v záblesku světla pryč.
„Zbabělec!“ otočila se vztekle na Gábby. „A co ty? Kde máš mé skvělé vylepšení?“ pomalu
se přibliţovala ke své oběti.
„Nedělej to! Prosím tě. Jestli se přiblíţíš, tak…“
„Tak uděláš co?“ odpověděla výsměšným hlasem.
„Tak tě zlechtám!“ vyhroţovala. „Já tě zlechtám! Kdo bude zlechtaný? No kdo bude
zlechtaný?“ špulila na ni pusu. „No kdo to bude? Callisto bude zlechtaná!“
„Ach ne! Jak jsi poznala, ţe to jediné mě můţe zastavit!“
„Váţně?“
„Ano! Ne! Kecám!“ vysmála se jí ironicky. „ A teď ti useknu tvou malou kulatou hlavu. Bude
se ti to líbit. Tvé tělo tu bude leţet vedle tvé milenky, a z vašich obličejů pak udělám loutkové
divadlo, se kterým objedu svět, a stane se ze mě milionářka,“ zasmála se psychopaticky.
„Pro Bohy! Pomozte mi!“ ţadonila amazonka a uţ nevěděla, co má dělat. Byla bezradná.
Cítila se v pasti. Tady to vše končí.
Callisto se k ní pomaličku blíţila. V ruce nataţené, drţíc dlouhý, ostrý meč. Krok za krokem,
natěšená na krvavá jatka, kdyţ v tom… tlak. „To… Co… Kde je tady záchod?“ chytla se za
břicho, kdyţ se ozval obrovský prd. „Máš štěstí!“ zasyčela a utekla hledat co nejrychleji
nějakou latrínu.
Bojovná bardka se zvedla ze země. Pohlédla na tělo své přítelkyni. Utřela si slzy. Uţ dál
nebude plakat. Uţ nemusí. Zpoza rohu se vynořila Xena. Skutečná Xena.
„Skočila na to?“ zvolala.
„Rozhodně,“ odpověděla jí.
„Ještě, ţe nám princezna Diana pomohla. Jen měla trochu… no, smůlu,“ řekla, kdyţ spatřila
tělo leţící na zemi s oddělenou hlavou. „Callisto uţ nám dá ale navţdy pokoj,“ spokojeně se
usmála.
„Xeno, opravdu musela Mallisto zemřít? Nebyl ten plán trochu moc krutý?“
Ţena zrozená v ţáru bitev chytla svou přítelkyni za rameno. „Gabriello, zlo můţe být zabito
pouze zlem. Nejsme tu od toho, abychom soudili jiné, ale proto, abychom konali dobro. Dnes
můţeme jít spát s čistým svědomím.“
„Asi máš pravdu,“ řekla smutně a na chvíli se odmlčela. „A můţeš mi říct, proč na mě všichni
ti muţi tak tlemí?“ zeptala se ještě zvídavě.
„To protoţe na sobě stále nemáš vrchní část oblečení,“ odpověděla jí Xena a usmála se.
V tváři se jí vytvořil ruměnec. Zachichotala se. „Hups, máš pravdu.“ Spokojeně objala svou
přítelkyni a po té společně, ruku v ruce, odešly vstříc lepším zítřkům navštívit Ephiny.
THE END