Marketa Pilátová JAZYK JAKO VLAST O ztrátě vtipů a matkách ve

Marketa Pilátová
JAZYK JAKO VLAST
O ztrátě vtipů a matkách ve snech
Znala jsem v Argentině muže, jmenoval se Antonio a mluvil se svou
zesnulou matkou ve snech. Mluvili spolu česky. Jenže až poté, co se
Antonio odhodlal, že se česky naučí, ve svých sedmdesáti. Před tím se
doma mluvilo pouze španělsky. “Aby se to dětem nepletlo,” vysvětlovali
čeští krajani. Antonio chodil na mé hodiny češtiny, aby mohl své matce
vyprávět o tom, že se znova oženil a že mu operovali prostatu. Když chtěl
mluvit španělsky, matka do sna nepřišla.
Znala jsem ženu, jmenovala se Susana. Když jí bylo sedmdesát let
onemocněla, jak se v argentinské španělštině říká – “Starým Němcem”,
alias Alzheimerovou chorobou. Žila v Argentině čtyřicet let, ale jakmile
onemocněla s nikým již nepromluvila jinak než česky. Její děti a vnuci,
narození v Argentině, které nikdy česky neučila, aby neměli ve škole
špatné známky ze španělštiny, chodily na mé kurzy češtiny, aby Susaně
rozuměli. Umožnili jí tak návrat domů, do vlasti. Do vlasti jejího jazyka.
Tyto příklady jsou vytržené z kontextu života a zasazené do šustotu
papíru eseje. Nicméně, jsou to příklady toho, že ať člověk žije kdekoli a
jakkoli dlouho, svůj jazyk nemůže jen tak lehce odložit, aby se nepletl
pod nohy jazyku země, do níž člověk přichází. A ten je často výhodnější,
lákavější, nebo, jak mi řekla jedna mladá Češka usazená v Brazílii: “V
něm jsem to momentálně já”. Mladá nakladatelská redaktorka ovládá a
miluje brazilskou portugalštinu natolik, že v ní nejen mluví, ale take píše
filozofická pojednání o Vilému Flusserovi. Svou dceru česky neučí
“protože když mluvím česky, jsem víc nervózní, čeština by pro ni byla
matoucí,” tvrdí sebevědomá, kosmopolitně založená intelektuálka. Kdoví,
jak to bude dál, příběh jazyka je v podvědomí mnohem naléhavější, než
cokoli jiného. Roste ve snech, vkrádá se zadními dvířky do stáří, šálí a je
usazený v kořenech bytí. Vyživuje ho smyslem, aniž bychom to o něm
tušili, protože kdybychom si skutečně přiznali, že jazyk má moc určovat
kde jsme doma, mohli bychom se vyděsit a cítit se jako ve vězení. A taky
bychom museli uvěřit na osud, na to, že někdy někdo rozhodl o tom,
jakým jazykem budeme mluvit a tedy do jakého vězení budeme vsazeni.
V Brazílii ve státě Porto Alegre žije komunita Němců. Cítí se býti stejně
Čechy jako Němci. Jejich předkové se v Brazílii usadili ještě za
Rakouska Uherska a dnes k této komunitě český stát vysílá krajanského
učitele. Tihle lidé vidí svůj jazyk jako vlast široce rozevřenýma očima,
chtějí znova porozumět tomu, co je učili jejich rodiče a prarodiče. Jejich
vlastí jsou vzdálené Čechy, kde se mluvilo německy a česky. Je dobré mít
takovou vlast. Znova ji nalézt pomocí jazyka. Tihle Němci jsou zároveň
hrdými Brazilci. Ve školách, na ulici, na úřadech mluví brazilskou
portugalštinou. Doma německy a česky. Jejich vlast je nesmírně velká,
klene se nad oceánem a co na tom, že Evropa je daleko, jejich němčina je
z konce devatenáctého století a čeština se drolí jako střídka starého
chleba. Jejich vězení jazyka tak mají alespoň prostornější,
interkontinentální cely. Ve snech se možná zjevují matky a mluví se
svými syny portugalsky i německy, babičky možná česky.
Anglický spisovatel Bruce Chatwin tvrdil, že “domov je tam kde
rozumíme vtipům”. Byl to píšící novodobý nomád a zanechal po sobě
kultovní knihy na pomezí cestopisu a existencionálního románu In
Patagonia, nebo Songlines. Je to zajímavá věta do okamžiku, než se
dostanete do situace, kdy nerozumíte vtipům nikde. Ani doma, ani v
cizině. Do snů nepřichází žádné matky. Dostáváte se mimo jazyk, nejste
už v žádném vězení, pouze plujete chladným vesmírem naprostého
neporozumění. Zdánlivě rozumíte všemu co vám lidé říkají, ale protože
kontext jazyka se mění nepostřehnutelně a rychle, přestáváte rozumět
vtipům doma. Vtipy jsou totiž ten druh vlasti, který s emigrací, nebo
dlouhodobým odchodem do ciziny ztrácíme nejdřív.