Postup a ukazka_SCÉNÁŘE budoucího stavu

Postup a ukazka_SCÉNÁŘE budoucího stavu

Pokud jste se rozhodli pro variantu scénáře budoucího vývoje
Postup při vytváření SCÉNÁŘE budoucího stavu pro „dotazovanou“ rodinu
1. Můžete si zvolit, zda vytvoříte ideální „ bílý“ scénář (vše funguje, rodina vede
kvalitní život) nebo naopak katastrofický „černý“ scénář (vše je špatně).
2. Rozsah práce: 2-4 normostrany (3600 - 7200 znaků bez mezer)
3. Na úvod představte stručně rodinu (jména si můžete vymyslet).
4. Následně popište život Vaší rodiny v blízké budoucnosti a zaměřte se dle výchozí
situace na vybrané následující oblasti
(Nemusíte se ve vašem scénáři budoucnosti dotknout všech níže zmíněných oblastí a naopak můžete přidat i další
okruhy, které vás napadnou):
•
•
•
•
•
•
•
•
Práce
Rodina
Sociální péče
Vzdělávání
Bydlení
Doprava
Zdravotní péče
Volnočasové aktivity
5. Opatření rodinné politiky (tj. opatření jakékoliv veřejné politiky s příznivým
nebo naopak nepříznivým dopadem na rodinu) vyznačte v textu tučným písmem.
6. Snažte se uvést co nejvíce opatření ve vztahu k „vaší“ rodině.
Příklady scénářů budoucnosti, tak jak je vypracovali odborníci Family Platform
(přeloženo a upraveno)
(Pozor: Zde se však nejedná o ideální ani o katastrofické scénáře prorodinných opatření. Následující scénáře byly
koncipovány na základě jiných kritérii a za jiným účelem. Tyto mají sloužit jen jako ukázka formy scénáře.)
Scénář č. 1 Rodina s migračním pozadím
Azimbek (26)
Róza (22)
Myriam
Tarek
Země: Německo
Oblast: velkoměsto
Azimbekovi je kolem pětadvaceti let, žije v Německu a pochází z Kyrgyzstánu. Je z první generace přistěhovalců a má
odbornou kvalifikaci jako mechanik. Začínal s přechodným pracovním vízem. Přijímací středisko mu pomohlo najít
bydlení (a vyhnout se tak bytové segregaci) a také s nalezením bezplatných jazykových kurzů. Poté, co shromáždil
všechny potřebné dokumenty, požádal Azimbek o sloučení rodiny. Jeho manželka Róza (22) tak přijíždí o šest měsíců
později do Německa za ním. V zemi původu absolvovala středoškolské vzdělání a mluví dobře anglicky. I ona je
oprávněna pracovat - v roce 2035 není migrační politika příliš restriktivní.
Azimbek pracuje v noci v místním servisu autobusového nádraží městské hromadné dopravy. Snem páru je zlepšit
své příjmy, mít děti a jednoho dne vlastní dům. Tři dny po příjezdu, Roza získala práci v domově pro seniory, kde
uklízí od 9:00-17:00. V odpoledních hodinách oba navštěvují bezplatné jazykové kurzy v naději, že jim to pomůže
dosáhnout lepšího pracovního uplatnění.
Po jednom roce se rozhodli mít dítě. Roza dostala dvanáct měsíců mateřské dovolené, ale v druhé polovině
mateřské jí byl nabídnut intenzivní jazykový kurz s možností umístit dítě do jeslí. Když dítěti – chlapci Myriamovi byl
jeden rok, Roza získala práci na částečný úvazek jako pomocnice v mateřské škole. Vydělala si tím o něco více peněz
a jesle pro Myriam byly poblíž. Azimbek se snažil získat zaměstnání, kde by nebyly noční směny. Uzavřel pětiletou
pracovní smlouvu v automobilovém průmyslu. To sice obnášelo časově náročnější dojíždění do práce, ale i tak mu to
umožnilo trávit více času společně s rodinou, než když pracoval na směny v noci.
Brzy poté se jim narodilo jejich druhé dítě. Mít dítě narozené na území přijímající země opravňuje migranty žádat o
občanství a pozvat si Rozinu ovdovělou matku z Kyrgyzstánu. Tato nová situace Roze a Azimbekovi zjednodušila
život, zejména pokud jde o péči o děti, nakupování a tak dále. Ale Rozina matka se časem cítila sama doma
izolovaná a přála si, aby také mohla navštěvovat jazykové kurzy. Díky těmto kurzům byla ve svých padesáti letech
dobře integrovaná do společnosti a brzy si našla nového partnera.
Mezitím Azimbek z důvodu hospodářské krize přišel o práci. Zvažoval cestu k návratu do Kyrgyzstánu, ale protože
dostal podporu v nezaměstnanosti formou peněžitých dávek a byla mu umožněna rekvalifikace, rozhodli se zůstat.
Azimbekovi se podařilo díky rekvalifikaci založit malou vlastní firmu, kde pracovala i Róza, která mu pomáhalas
administrativou.
O několik let později, pár čelil otázce výběru školy pro své mladší dítě. Starší dívka navštěvovala veřejnou školu, ale
nyní si mohou dovolit posílat mladšího chlapce do soukromé muslimské školy, kde je mírné školné. V dlouhodobém
horizontu půjdou obě dvě děti na veřejné vysoké školy, kde se neplatí školné.
Rozina matka onemocní a pár je konfrontován s nutností zajistit jí péči, což však není žádný problém díky široké
nabídce finančně i místně dostupných sociálních služeb pro staré nemohoucí občany.
Scénář 2: Dva výdělečně činní manželé se dvěma dětmi
Emily (59)
Phillip (60)
Lucia (23)
Romeo (22)
Země: Itálie
Oblast: město
Emily a Phillip žijí ve velkém městě v Itálii a oba pracují jako manažeři. Oba dva se stejným dílem podílejí na práci v
domácnosti a placené práci.
Ve věku 38 let se Emily cítila příliš stará na to mít děti a tak se pár rozhodl dítě adoptovat. Měli štěstí a naskytla se
jim příležitost adoptovat novorozené dítě z jiné etnické menšiny, dítě dospívající matky z třetí generace Kolumbijců.
Brzy poté, co přijali dítě - Lucii, Emily otěhotněla. Se dvěma malými dětmi byla rodina konfrontována s nutností
sloučit dvě kariéry s výchovou dětí. Phillip měl dobrý příjem a nebylo nutné, aby oba pokračovali v práci. Ale Emily se
nechtěla vzdát své práce a chtěla pokračovat v kariéře. Proto potřebovali celodenní péči o děti.
S pomocí agentury našli chůvu na plný úvazek. Chůvou byla ne příliš vzdělaná migrantka. Se dvěma dětmi a chůvou
se rozhodli pro koupi většího domu s prostorem pro každého. Vzhledem k ceně tohoto nadstandardního bydlení si
byli nuceni vzít hypotéku. Emily a Phillip trávili hodně volného času se svými dětmi. Obvykle Phillip koupil na cestě
domů z práce něco hotového k večeři a tak se s Emily mohla více věnovat dětem. Obě děti byly v dobrém zdravotním
stavu.
Když byla Lucie a její bratr Romeo ve věku pěti a čtyř let, rodiče se rozhodli, že děti potřebují více sociálních kontaktů
se svými vrstevníky. Dali výpověď chůvě a najali hospodyni na černém trhu práce. Uvažovali tak, že pokud ušetří
peníze nezákonným zaměstnáním hospodyně, budou si moci dovolit soukromou školku pro děti. Hospodyně
neměla řidičský průkaz, tudíž Emily a Phillip museli organizovat odvoz a dovoz dětí z a do školky vlastními silami.
Aby lépe uspořádali svůj rodinný život, Phillip a Emily se rozhodli pracovat nadále na celý úvazek, ale v různých
pracovních dobách. Emily pracovala v časných ranních hodinách a Phillip v pozdních večerních hodinách. To
samozřejmě vedlo k tomu, že spolu trávili méně času.
Emily vážně onemocněl otec a jeho nemoc vyžadovala celodenní péči. Vzhledem k tomu, že všechny zdravotní a
sociální služby byly privatizovány, neexistovala žádná veřejná zdravotně-ošetřovatelská služba a Philip a Emily
museli využít služby soukromé. Toto soukromé řešení bylo velmi nákladné a Phillip musel pracovat více, aby tyto
náklady kompenzoval. Tím došlo k tomu, že Emily musela trávit více času prací v domácnosti. Kvůli této nerovnosti
Emily Philipa kritizovala a docházelo mezi nimi k hádkám. Phillip byl stále více ve stresu ze strachu, že ztratí práci a
nedokáží vše zaplatit (hypotéku, služby o děti, služby o nemohoucího otce). Jejich vztah se zhoršoval. Vzhledem k
jejich hodnotám a finanční situaci, rozvod nepřicházel v úvahu. Díky absolutnímu nedostatku podpory neměli čas na
napravení zhoršujících se vzájemných vztahů. Nadále spolu zůstávali z řady pragmatických důvodů, nikoliv kvůli
vzájemným citovým vazbám. Emily se rozhodla změnit svůj pracovní život: zůstat doma a starat se o děti a svého
otce a tím ušetřit tím peníze vynakládané na drahou soukromou péči. Aby si vydělala přeci jen nějaké peníze,
rozhodla se Emily pečovat o další tři cizí děti. Z důvodu finanční úspory také vyměnili velký dům za menší. Emily je
velmi nešťastná z této „sendvičové situace".
Emily otec zemřel, když bylo dětem dvanáct a třináct let. Děti nastoupily na dobré, ale drahé školy. Emily začala
opět pracovat. Děti měly v odpoledních hodinách mnoho aktivit, ale také často zůstávaly samy doma a dívali se na
televizi nebo „brouzdaly“ po internetu, včetně zakázaných programů a www stránek.
Emily dostala velmi dobrou pracovní nabídku, kterou přijala i za cenu, že bude pracovat jinde a domů bude jen občas
dojíždět. Děti zůstaly se svým otcem, domácnost byla vybavena nejmodernější technikou, ale děti často zůstávaly
samy. Rodina měla jen velmi málo sociálních kontaktů a chyběly jí informace o službách, které by jí usnadnily
život. Prostřednictvím internetu vyhledaly nějaké služby, které ne zcela řešily jejich potřeby nebo byly příliš drahé.
Rodina také utratila spoustu peněz na zdravotní a jiná pojištění. Lucia a Romeo pokračovali ve studiu na dobré, ale
drahé univerzitě. Phillip žil z velké části sám a měl tajný intimní vztah. Jak bylo zmíněno výše, rozvod nebyl možný.
Lucie se vdala a její svatba byla pro rodiče velmi nákladná. Vysoké výdaje na děti a pojištění vedly k tomu, že Emily a
Phillip nemohly ušetřit dostatečné peníze na důchod. Investovali do investičního důchodového fondu, který nebyl
úspěšný a nezabezpečí je na stáří. Na konci jejich pracovního života, Phillip a Emily mají velmi málo prostředků,
jejich děti žijí daleko a nemohou je podporovat. Emily a Phillip budou muset pracovat, do svých 77 let.
Doporučená literatura
Kapella, O., Liedekerke, A-C., Bergeyck, J.: Foresight Report: Facets and Preconditions of Wellbeing of Families,
Family Platform 2011