stáhnout v PDF - michalrada.cz

Hodina prorokova
Michal a Helena Radovi
Petr měl za sebou opravdu těţký týden a vidina krásného a
nikým nerušeného víkendu se mu zdála přímo nebeská. Jel
celkem klidným tempem po asfaltce a protoţe to tu znal jako své
boty, na horší cestu vlevo zatočil, aniţ by si to sám vlastně
uvědomoval. V hlavě měl stále spoustu myšlenek na práci, na
svět tam několik desítek kilometrŧ za ním a na věci, které chtěnechtě bude muset o víkendu dodělat. Letmo se podíval na
hodinky na palubní desce a kdyţ zjistil, ţe je něco po sedmé, pár
pohyby naplnil vnitřek auta zvuky probíhajících zpráv v rádiu.
Stále zaposlouchaný do aktualit proběhlého dne dojel aţ
k několika od sebe dost vzdáleným domkŧm, kterým se s notnou
nadsázkou říkalo vesnice. Dojel aţ před hospodu a zastavil.
Nechal běţet rádio a vystoupil ze svého černého vozu. Vešel do
hospody a prohodil pár vět s místním hostinským, zatímco ten
naplňoval jeho kovovou bandasku pivem. Petr dokonce zatouţil
po tom, trávit dnešní večer tady v hospodě a rozmlouvat
s místními sousedy o všem moţném. Byl tu dost oblíbený a to
nejen proto, ţe před několika lety při povodních pomocí pár
telefonŧ a e-mailŧ zajistil pro celou vesnici vskutku
nadstandardní péči místních vojákŧ a poté i úřadŧ. Přemýšlel, zda
nemá své pŧvodní plány zrušit, dojet k chatě a pak sem jít na
pivo. Jistě by si pořádně odpočinul a popovídal si zase alespoň
chvíli s normálními lidmi. Z přemýšlení jej vytrhl aţ hospodský,
který poloţil plnou bandasku na pult. Petr se opět hodil do své
obvyklé nálady a zaplašil myšlenky na hospodu. Poděkoval za
pivo, ještě si vzal cigarety a pak opět hospodu opustil. Byl
páteční večer, přesto zahrádka hospody nebyla plná. Přišel ke
svému autu a po chvilce měl bandasku umístěnou na předem
připraveném místě mezi sedačkami. I tak si ale bude muset dávat
pozor po cestě. Naštěstí uţ mu nezbývalo moc k cíli. Nastoupil a
rozjel se od hospody směrem na konec vesnice a pak ještě dál aţ
k hranici lesa. A tam uţ je jeho vytouţená chata, no spíš barák.
Samozřejmě se tam dá celoročně pohodlně ţít, má to i patro, ale
vzhledem k jeho práci a vytíţení a k nedostatku volného času,
bydlí samozřejmě v Praze. Pustil si z CD přehrávače příjemnou
hudbu a vychutnával si opravdu aţ příliš pomalou jízdu autem,
levou ruku leţérně spuštěnou přes okraj okénka a vnímal i
atmosféru blíţícího se večera. Za sebou viděl zapadající slunce a
byl smířený s celým světem.
Po několika minutách velmi pomalé poţitkářské jízdy
zastavil před takřka nenápadným domem. Sáhl do přihrádky a
vyndal ovladač od sofistikovaného alarmu. Vyťukal deaktivační
kód a vjel do otevírající se brány. Sotva vjel autem dovnitř a
zastavil, uslyšel pípání svého mobilu, který měl v kapse košile.
Vypnul motor a sáhl po mobilu. Neţ hovor přijal, zjistil ţe mu
volá jeho asistentka:
„Ano Katko? … Jo, právě jsem dorazil… Kde, ne to jsem
ještě nečetl… Zavolám mu příští týden… To by bylo
fantastické…“ Telefon probíhal ještě asi dvě, nebo tři minuty.
Zavěsil a pocit štěstí a očekávání jej oblaţoval po celém těle.
Katka přijede. Nemohl se jí uţ dočkat. Po dlouhé době s ní bude
v soukromí a celé to mohlo znamenat jen jednu věc. Nemusel mít
za sebou psychologickou prŧpravu, aby rozpoznal z tónu jejího
hlasu opravdový dŧvod, proč za ním přijede. Samozřejmě kvŧli
práci, to jí tak ţral. Byla to moc hezká tmavovláska a on trávil
občas velmi příjemné chvíle fantaziemi nad tím, jak by se její
tělo dalo vyuţít i k jiným, neţ pracovním účelŧm. Kdyţ před
třemi týdny byli na jedné recepci Německého velvyslanectví na
jednom zámečku kdesi za Prahou, začínalo to vypadat uţ docela
Červenec 2007
slibně. Ale za dva dny na to jí zemřela mladší sestra a Katka
z toho byla pochopitelně dost vykolejená. Petr nepatřil k lidem,
kteří by se zvlášť ostýchali vyuţít někoho, nebo něčeho ve svŧj
prospěch, ale zneuţívat téhle situace mu přišlo přece jen trochu
moc. Obzvlášť, kdyţ mu teď ve středu poděkovala za to, jak
ohleduplný k ní byl a za to, ţe právě ničeho nezneuţil. A dnes mu
dokonce dala v práci letmou pusu. Mohla být i delší, ale to by
nesměl zrovna volat ten parchant náměstek ministra a celé
dopoledne mu tím pokazit. S Katkou se dnes jiţ neviděl a tak ho
velmi příjemně překvapilo, kdyţ teď volala, ţe by ho chtěla moc
vidět a ţe jestli by mu nevadilo, kdyby v sobotu přijela. No
samozřejmě, ţe mu to vadit nebude. Těšil se na sobotu, obzvláště
pak na noc. Věděl, ţe je Katka trošku bázlivá a on měl
v knihovně velkou sbírku hororŧ a takových věcí. S tím a s lahví
dobrého červeného se dají dělat věci…
Ještě chvíli seděl jen tak v autě a vychutnával si pocit
absolutního souznění se světem. Pak ovšem převládla touha po
ještě studeném pivu v bandasce a tak se Petr zvedl z auta a po
tradičním zápase se zadními dveřmi domu se octl ve svém
království. Tady se vţdycky cítil opravdověji doma, neţ v bytě
v centru velkoměsta, jakkoliv dobrém a prostorném. Slunce uţ
zapadlo, nikde neviděl ani poslední červený kotouč, ale soumrak
byl teprve při nástupu, ptáci vesele zpívali a odněkud byla slyšet
cirkulárka a v pozadí slyšel velmi vzdálenou sirénu hasičského
vozu. Jistě, teď je hodně lesních poţárŧ díky suchu. Prošel letmo
celý dŧm, aby se ujistil, ţe je vše tak, jak to má být. Byl vděčný
jedné místní ţeně středního věku, ţe plní svou práci opravdu
svědomitě. Za na místní poměry hodně velkou částku měsíčně, se
mu tady o to jeho království pravidelně starala. Leccos se o něm
právě díky té částce povídalo, ale on rád zaplatil, kdyţ tím platil i
dŧvěru a mlčenlivost. A věcí, o kterých nikdo nemusel vědět, měl
ve svém domě opravdu docela dost.
Jako večeři si ohřál jakousi konzervu slibující pravý
chalupářský guláš. A skutečně to chutnalo, jako kdyby někdo do
konzervy semlel celou chalupu i s jejími obyvateli. Ale i přesto si
nenechal zkazit krásný večer plný očekávání na zítřek. Večeři si
vzal na verandu na dřevěný stŧl se dvěma lavicemi a vzal s sebou
i notebook a při jídle pročítal nudnou korespondenci v e-mailové
schránce. Samé nudné pracovní věci. Některé mu přeposílala
Katka. Kdyţ viděl na obrazovce její jméno, opět ho zalil aţ
nadměrný pocit očekávání. Cítil se trochu jako puberťák, ale
nikterak se svým pocitŧm nebránil. Naopak, hodlá si tento víkend
uţít a vyuţít jej aţ do poslední kapky. Bylo mu na jednu stranu
jasné, ţe jejich vztah asi nebude na celý ţivot, vlastně teď ani
takový vztah nehledal. Coţ ovšem neznamená, ţe si to nechá
něčím zkazit.
Ještě asi hodinu koukal do svítící obrazovky notebooku a
pak ho konečně přepadl pocit blíţící se únavy. Zaklapl stroj, vzal
ho dovnitř a ještě chvíli poklízel. Pak byl konečně u postele a
lehl si do ní. Ještě chvíli se převaloval a myslel na Katku a na
zítřek.
Probudil ho pocit šimrání pod uchem. Chvíli byl naprosto
zmatený a pak sáhl bezmyšlenkovitě po mobilu, který měl na
nočním stolku u postele. Pak si však uvědomil, ţe brnění cítí
z pod polštáře a hned byl naprosto probuzený a ve střehu. Vyndal
z pod svého polštáře vibrující ovladač alarmu a na podsvíceném
1
displeji si přečetl číslo B7. Díky své profesi specialisty
vyšetřovatele věděl leccos o alarmech a tenhle systém si nechal
dělat na zakázku. Věděl velmi dobře, ţe pravá podstata alarmu
tkví v tom, ţe narušitel by neměl vědět, ţe on ví… Proto
s nadšením zvolil systém, který měl kromě akustického signálu i
vibrační a na noc se sám do tohoto reţimu přepínal. Bleskově si
v hlavě promítl rozmístění čidel a pak zjistil, ţe se jedná o čidlo
na zadní straně oplocení, nejblíţe k lesu. Na jednu stranu ho to
uklidnilo, protoţe občas citlivý systém narušila i lesní zvěř, která
zabloudila aţ k jeho plotu, ale zároveň se ho zmocňoval takový
ten neidentifikovatelný pocit, který mu kaţdodenně pomáhal
v práci. Jeho šestý smysl mu do hlavy vysílal svítící červené
vykřičníky a to on nechtěl nijak podceňovat. Sáhl do mezery pod
matraci postele a vytáhl pistoli, připraven na jakékoliv ohroţení.
Stiskem jediného tlačítka na ovladači mohl přivolat nejbliţší
policejní hlídku a dokonce i policii z relativně nedalekého města,
neměl se tedy vlastně čeho bát. Přesto cítil, jak mu přeběhl mráz
po zádech. Potichu se dvakrát nadechl a vydechl. Čekal jestli se
ovladač opět rozvibruje a jiné číslo mu sdělí, ţe narušitel je
uvnitř plotu. Nestalo se tak. Místo toho se opět rozblikal displej a
na něm opět stejné číslo. Narušitel je na téhle straně domu. Měl
by být schopen vidět ho z okna. Najít v nočním stolku noktovizor
a uvést ho do chodu trvalo Petrovi jen sotva pŧl minuty. Uţ stál
za oknem jist, ţe dovnitř vidět není a snaţil se v záplavě zelené
barvy z prŧhledu noktovizoru něco kloudného rozpoznat. Nejspíš
to byla jen nějaká lesní zvěř. Ještě asi dvě minuty se snaţil něco
rozpoznat a pak si přístroj sundal z hlavy. Letmo koukl na
ovladač, kde blikala ikonka narušení, ale od posledního oznámení
ani nezavrněl. Postupně se uklidňoval, kdyţ v tom slyšel naprosto
jasný, hlasitý a pronikavý výkřik. Z prvu jej nebyl schopen
identifikovat a zvuk ho pravda, také dost vylekal. Jak se snaţil
uslyšet sebemenší zvukový podnět zvenčí a sám být naprosto
ticho, trhl sebou při tak hlasitém zvuku. Výkřik byl vysoký,
nepochybně se jednalo o ţenský hlas. Zněl vylekaně, ale ne jako
výkřik plný skutečného děsu. Za pár vteřin si byl jist, ţe je
schopen opět klidně uvaţovat a byl si takřka jist, ţe výkřik šel
odněkud od lesa. Takţe tedy skutečně narušitel, nebo spíš
narušitelka. Jeho logika začala pracovat na plné obrátky. Podíval
se na hodinky, bylo něco málo po jedné hodině v noci. Kdyţ
velmi potichu, stále s pistolí a ovladačem alarmu scházel ze
schodŧ, přemýšlel asi takto: Moţná nějaká holka šla odněkud
lesem a ztratila se, nebo si to jednoduše lesem chtěla zkrátit,
moţná se jedná o páreček, který chtěl proţít romantickou chvilku
v lese v noci při měsíčku. Rozhodně byl ve střehu, ale kdyţ
někdo takhle vykřikne, asi se nebude jednat o zloděje.
Maximálně o zlodějku, která bude třeba aspoň hezká. Otevřel
zadní dveře a hned si uvědomil jednu velkou nevýhodu. Bude
dobře vidět proti bílé fasádě osvětlované měsícem. Nicméně
opatrně a rychle přeběhl aţ ke křoviskŧm, skoro sousedícím
s plotem. Byl ale ještě tak dvacet metrŧ od místa, kde bylo čidlo.
V ruce stiskl ovladač, prst připraven na tlačítku, které zařídí, ţe
se celá zahrada v mţiku zalije světlem. Druhá ruka drţela pistoli.
Zalitoval, ţe si s sebou nevzal noční vidění, ale měsíc poskytoval
tolik světla, ţe byl schopen se celkem dobře orientovat. Odnikud
nebylo slyšet ţádný pohyb a tak pomalu, stále přikrčen
postupoval podle křoví k místu, kde bylo čidlo a také branka do
lesa.
Pozorně se rozhlíţel, ale nic zvláštního neviděl. Pak se
rozhodl k akci. Zavřel oči, stiskl vypínač venkovních světel, hned
ho zase stiskl podruhé a kdyţ byla opět tma, oči otevřel a rychle
se rozhlíţel po sebemenším pohybu. Tento manévr mu proti
jakémukoliv útočníku dal neocenitelnou převahu. Sám nebyl
světlem oslepen a dezorientován, ale narušitel teď přinejmenším
mohl udělat chybu leknutím, nebo byl alespoň teď několik vteřin
ochuzen o ostré vidění ve tmě. Nic se ale nepohnulo, nic se
nestalo. Uţ daleko klidněji došel k brance a div ţe si nenadělal do
kalhot, kdyţ mu ovladač alarmu začala vibrovat v ruce. Letmo
pohlédl na displej a pak pochopil, ţe sám narušil bezpečnostní
systém. Potichu si zanadával do idiotŧ, vypnul alarm v této části
zahrady a pak se polohlasně rozesmál. Nyní měl takřka
stoprocentní jistotu, ţe tam kromě něj nic nebo nikdo jiný není.
Chtěl rozsvítit zase světla, ale ve tmě teď viděl dobře a stále ještě
zachovával trošičku opatrnosti. Došel k brance a kdyţ k ní došel,
rychlým pohledem přehlédl konec lesa. Na okraji louky, která
sousedila s lesem a jeho domem, spatřil jakousi světlou skvrnu,
která se ale nehýbala. Pohled ho natolik zaujal, ţe na chvíli
přestal být opatrný a naprosto mechanicky zasunul pistoli do
kapsy. Pak otevřel branku a vyšel ven ze svého pozemku. Od
toho čehosi bílého byl několik metrŧ. Poznal ţe to není cosi, ale
kdosi. A v zápětí poznal, ţe je to ţenská postava, leţící nehybně
v trávě.
Udělal pár krokŧ a pak si mohl leţící dívku prohlédnout.
Byla to mladá a hned na první pohled krásná dívka. Měla dlouhé,
černé a rovné vlasy, které teď měla pod sebou i vepředu kolem
obličeje a splývaly jí na prsa. Leţela na zádech, nohy pokrčené a
hlavu natočenou směrem od něj. Nehýbala se. Petr opět pocítil
mrazení v zádech. Přisedl k nehybné krásce na bobek a jemně se
dotkl její tváře. Byla teplá a on pocítil pod prsty pohyb. Všiml si,
ţe děvče má bosé nohy, měla opravdu moc hezké nohy. Byla
oblečená v jednoduchých bílých šatech a rozhodně to byla jedna
z nejkrásnějších ţen, jaké kdy viděl. Co se jí mohlo stát? Bylo
jasné, ţe to ona před chvílí vykřikla. Opět zaznamenal její pohyb
a lehce jí pohladil po obličeji a pak jí nenásilně otočil hlavu
směrem k sobě. Měla nádherný, něţný a milý obličej, oči měla
zavřené a ústa lehce pootevřená, něco jako kdyby šeptala. Sklonil
se nad ní a dívka se probrala. Otevřela oči a podívala se přímo na
Petra. V tu chvíli se mu zatočila hlava. Neschopen pohybu se
díval do jejích otevřených očí. Nedokázal by říci, jakou měly ty
oči barvu, ale věděl, ţe do těchhle očí by se dokázal dívat celá
staletí. Byl její krásou a jejím pohledem naprosto unesen, nechtěl
dělat nic jiného, neţ hledět do těch dívčiných, něţných očí.
Miloval ty oči, tu dívku a vše, co milovala ona. Dívka mrkla a
pak oči opět zavřela. Kouzlo, nebo co to bylo, jako kdyby
pominulo, ale stále cítil, ţe tahle dívka je pro něj tím
nejdŧleţitějším v celém jeho ţivotě. Stále na ní hleděl a pak si
uvědomil, ţe spíš zírá. S otevřenou pusou. Dívka oddychovala,
jako kdyby byla unavena, pokud omdlela, teď se probírala jen
velmi pomalu a těţce. Uvědomil si, ţe by měl něco udělat.
Šeptem na krásku promluvil: „Je vám něco? Co se vám stalo?“
Dívka stále jen oddychovala a Petr se uţ lekl, ţe zase omdlí, kdyţ
se opět pohnula. Otevřela oči, ale tentokrát se jejich pohledy
nestřetly, protoţe děvče trochu pootočilo hlavu. Petr ji rychle
přelétl pohledem. Byla noc a celou scenérii ozařoval jen měsíc,
ale co viděl ho naplňovalo uspokojením a snad i lehkým pocitem
vzrušení. Byla opravdu dokonale krásná. Štíhlá, rovná postava,
krásné štíhlé nohy, prsa ne moc velká, tak akorát aby
zdŧrazňovala její něhu a nevinnost, krásný krk, něţná ústa. Celá
byla snad jen příliš pobledlá. Na svém krásném hrdle měla jakýsi
řetízek, který končil oválným amuletem. Vztáhl ruku a chtěl se
amuletu dotknout, ale dívka tak pronikavě a výhruţně zasyčela,
ţe se okamţitě stáhl. Skoro vyděšeně se na ní zadíval, skoro jako
by čekal, ţe se promění v nějakého hada. Byla to však stále ona.
Hleděla na něj, ale těkala svýma pronikavýma očima, takţe se
opět jejich pohledy nestřetly. Aţ teď, opět se na něj dlouze
zadívala a opět se jako by začal utápět v jejích očích.
Neexistovalo nic, neţ jen tahle ţena a on, touţil – šíleně touţil jí
vášnivě políbit a chránit její krásu a duši i za cenu svého ţivota.
Touha políbit jí byla aţ nesnesitelná, najednou se přistihl, ţe
sklání svoji pusu k jejím rtŧm. A zase bylo po okamţiku a zase se
ozvalo to zasyčení. Tentokrát pozoroval, jak se její výraz
proměnil. Na chvilku byl skoro výhrŧţný, ale jakmile se
ustrašeně stáhl, opět to byla ta něţná dívka, tak zranitelná a
bezbranně vypadající. A pak poprvé promluvila:
„Kde to jsem?“ Sotva uslyšel její hlas, celého ho polilo
teplo a byl velmi šťastný, ţe tenhle krásný hlas slyší. Měla
nádherný, zvonivý a něţný hlas s jistou dávkou svŧdnosti a
s jakýmsi neidentifikovatelným přízvukem, který Petr nedokázal
rozpoznat. Chtěl jí chránit, konejšit a drţet v náručí, celý její hlas
jako kdyby ho zaklínal. Řekl jí jen „pssst!“ a pohladil jí po tváři.
Dívka ho nechala a dokonce přitiskla svoje ústa na kratičkou
2
chviličku k jeho ruce. Ucítil její něţný polibek na jeho dlani a po
celé ruce se mu rozvinul pocit nevýslovného tepla, štěstí a
pohody. Pak se na něj zadívala a v jejích očích se trošku
zablýsklo, jako kdyby dostala strach. Skutečně sebou trhla a
prudce se nadechla. Petr se zarazil a hned stáhl ruku z jejího
obličeje. Jak dívka jako by ucítila strach, opět sám cítil veliké
znepokojení. Sám ale nevěděl proč.
„Ty jsi mě zachránil, ty jsi mě našel?“, zeptala se neznámá
kráska a stále na Petra hleděla. Petr nevěděl, co má říci, pak ze
sebe přesto dokázal vykoktat: „Co se ti stalo? Jak zachránil?“
„Nedostali mě díky tobě.“ Petr byl stále nechápavější,
nicméně opět začal vnímat bušení červených vykřičníkŧ. Kdo jí
nedostal? Znamená to, ţe zde skutečně je ještě někdo, jsou tady
dost na ráně. Měl by být na pozoru. Bleskově vytáhl pistoli a
rozhlédl se po okolí. Kromě louky, lesa a jeho domu však nic
neviděl. Ještě jednou pečlivě očima prohledal okolí a ujistil se, ţe
nic není vidět. Les byl poměrně otevřený a neexistovalo moc
míst, kam by se v jeho zorném poli mohl někdo schovat. Opět se
podíval na dívku. Ta oddychovala daleko klidněji.
„Kdo tě nedostal, někdo ti chtěl ublíţit?“ Najednou si
uvědomil, jak je hezká a zranitelná a uvědomil si, co mohla
myslet tím ublíţit. Při představě, ţe by jí někdo chtěl ublíţit, ho
aţ zabolelo u srdce. Dívka se rozhlíţela pokoušela se zvednout
hlavu. „Počkej, omdlelas, jsi slabá. Pomŧţu ti.“
„Vezmi mne odsud, prosím.“ Petr slyšel v jejím hlase strach
a zoufalství a opět měl pocit, ţe to nejdŧleţitější je, aby tahle
dívka necítila strach. Vzal jí za teplou sametovou ruku a pomohl
jí vstát. Jí se však hned podlomila kolena, zasténala a div
neupadla zpátky do trávy. Zachytil její drobné, slabé tělo a opřel
si ji o sebe. Byla ještě slabá. Ať se jí stalo cokoliv, rozhodně to
s ní pořádně zamávalo. Chvilku přemýšlel, co udělá, pak jedním
pohybem zvedl neodporující tělo ze země a vzal krásku do
náruče. Ta se ho instinktivně chytila kolem krku a opět se na něj
podívala. Zase nevnímal nic jiného, neţ jen jí a její oči. Aţ se mu
málem podlomila kolena. Nesl zesláblou dívku do domu, nohou
zakopl nejprve branku do lesa a pak po chvilce i dveře od domu
do kuchyně. Po tmě ji přenesl do druhého pokoje a pomalu
poloţil na pohovku. Pak šel rozsvítit, ale světlo nechal ztlumené.
Leţela teď na pohovce, všiml si, ţe je opravdu velmi bledá, ale
její oči uţ reagovaly a těkaly po místnosti. Opět si ji prohlédl.
Sáhl na její nohu, rychle prohmatal prsty, chodidlo a kotník.
Nohy měla teplé a chodidla měkká a čistá, ţádné stopy po běhu
lesem. Takţe někde musely být i její boty.
„Děkuji ti, zachránil jsi mne.“ Opět její zvonivý milý
hlásek, vydrţel by ho poslouchat celé roky. Pohladil jí po tváři a
poznal, ţe uţ nemá tak vyděšený výraz v obličeji a ţe uţ je
daleko klidnější. Teď byl tedy ten pravý čas dozvědět se, o co
tady vlastně jde.
„Kdo jsi?“ Zeptal se a modlil se, aby z jeho hlasu poznala
alespoň polovinu rozhodnosti a přísnosti, kterou se do té věty
marně pokusil vloţit. Sedl si k ní a čekal na odpověď. Dívka
obrátila tvář od něj.
„To teď není dŧleţité, kdo jsem já.“ Petr si uvědomil
všechny aspekty toho, co se teď právě děje. Má tady zatraceně
krásnou a bezbrannou holku, která není zrovna dvakrát oblečená,
ale sakra vŧbec neví, co je ta holka zač.
„Hele mě se bát nemusíš, já ti chci pomoct, ale musím
vědět, co se stalo a kdo jsi, nemyslíš?“
„Kdyţ myslíš? Jsem něco, co bys asi nazval vílou.“
Podívala se na něj, ale přivřela oči. Čekala jakou reakci její slova
budou mít. Petr se lehce ušklíbl.
„Hele, já ti chci váţně pomoct, tak si ze mě nedělej srandu
a…“
„Já si srandu nedělám. Neříkám, ţe to přijmeš, ale ptal ses,
tak ti to říkám. Nejsem opravdová víla, ale jiné vysvětlení bys asi
nepochopil, takţe…“ Petra se pomalu začal zmocňovat lehký
pocit vzteku.
„Nepochopil? Jak to myslíš nepochopil? Já chápu náhodou
moc věcí. Chápu, ţe ty jsi moc milá a hezká holka, která ale
někam patří a někdo tě jistě bude hledat.“ Při těch slovech se
děvče roztřáslo a dokonce i zasténalo, obličej se jí na kratičký
okamţik zkřivil strachem a Petr toho hned nechal. Zase jako by i
jeho samotného popadla nějaká neznámá panika.
„Nikdo mne nehledá a doufám, ţe ani hledat nebude. Myslí
si, ţe jsem mrtvá.“ Řekla najednou s nepostřehnutelnou stopou
vzdoru a chladu v hlase.
„Proč by si měli myslet, ţe jsi mrtvá?“ Zeptal se nechápavě
Petr.
„Protoţe oni mě chtějí mrtvou a něco ode mě chtějí. Proto
mne hledali a proto se mne pokusili…“ Do dívčiných očí se
vedraly slzy a kráska opět odvrátila svou tvář od Petra. Ten
nevěděl, co má dělat. Najednou mu té holky bylo hrozně líto. Ať
uţ se jí stalo cokoliv, musel to být pro ni šok. Pro mladou
nevinnou holku, jestli se jí někdo pokusil zabít, musí to být
takový šok, ţe pak samozřejmě mŧţe blábolit i nesmysly o
vílách. A přesto, jako by mu někde hluboko uvnitř něco říkalo, ţe
ať je to jak chce, má ta holka pravdu a on jí stŧj co stŧj musí
pomoct.
„Jdu ti pro trochu pití, dáš si panáka?“
„Prosím trochu vody.“, stále ještě trochu plakala. Petr vzal
ze skříňky jednu ze dvou skleniček, které byly trochu odlišné od
ostatních a vzal s sebou i jeden papírový kapesníček, světle
zelený. Do sklenice dal vodu a podal obojí dívce. Ta nadzvedla
hlavu, Petr jí trochu podrţel a jak se tak dotýkal jejího teplého a
měkkého těla, líbila se mu čím dál tím víc. Napila se, Petr jí pak
utřel slzy kapesníčkem a obojí zase odnesl do kuchyně, kde to
pečlivě poloţil na kuchyňský stŧl. Pak opět vešel do pokoje a
zjistil, ţe děvče na pohovce usnulo. Zprvu jí chtěl probudit a
dostat z ní, kdo je a co se děje, ale pak si to rozmyslel. Rozhodně
ji odsud nepustí v tomhle stavu, ale kdyţ se prospí, tak pak bude
jistě klidnější a on se víc dozví. Ještě jednou si ji prohlédl a pak
šel do kuchyně.
Vzal opatrně kapesníček a skleničku a sešel do sklepa, kde
měl své místní království. Sejmout ze skleničky otisky jejích
prstŧ bylo dílem okamţiku a za deset minut uţ počítač začal
chroustat a porovnávat se všemi moţnými databázemi. Petr měl
zkušenosti s hledáním a tak věděl, ţe dříve, neţ za dvě hodiny
stejně výsledek nebude. S dívčiným DNA to bude sloţitější. Vzal
kapesníček a dŧkladně otřel všechna místa vlhká od jejích slzí na
speciální destičku, kterou pak hned zacvakl do speciálního
pouzdra. Aţ pojede do města, vezme ji s sebou. Teď teprve měl
vlastně čas popřemýšlet nad tím, co se stalo a jaké by to mohlo
mít následky. Takţe u něj na pohovce je nějaká holka, co proţila
trauma, byla v jednu ráno sama a bosa v lese, před někým (nebo
něčím, vkrádalo se mu do mysli) utíkala a teď u něj spí. Trošku
ho pateticky zamrzelo, ţe u něj a nikoliv s ním, ale hned tu
myšlenku zaplašil a div si nenafackoval, na co v téhle chvíli
myslí. Ráno si s ní promluví a odveze ji domŧ, ať je to kdekoliv,
nebo jí pomŧţe s policií a vším, co bude nutné zařídit. Ale co ty
řeči o víle? Sice ho trochu zneklidňovaly, ale na druhou stranu,
tahle holka je vyděšená a vypadá na takový ten princeznovský
typ, takţe si leccos přibásní a upraví. Je asi hrozně naivní – ach
jo, to s ní bude práce. Ale jak na něj dokázala tak pŧsobit?
Málem by uţ začal věřit na kouzla, kdyţ si prohlíţel spící krásku
na záběrech z kamery. Najednou dostal nápad. Na jednom
monitoru si projel záznam kamer za celou uplynulou pŧlhodinu.
Venkovní samozřejmě nic moc nezaznamenaly, k lesu aţ
neviděly. Pak záběry jak jí nese do domu, přepnul na kameru
v kuchyni, která dobře zabírala zadní dveře zevnitř, pak obývací
pokoj. Asi pět minut hledal záběr, který potřeboval, pak si jej
zkopíroval do počítače a za pár dalších minut měl dívčinu takřka
dokonalou portrétovou fotografii. Velikost a rozlišení sice nebyly
dokonalé, ale pouţitelná byla. Napsal krátký e-mail a připojil
fotku a odeslal. Zítra by měl mít odpověď – třeba je v databázi,
nebo jí počítač bude schopen sám vyhledat. Uvidíme.
Opět jej přepadla únava, ale jistě věděl, ţe nahoru spát
nepŧjde. Ať byla ta ona kdokoliv, rozhodně ji z mnoha dŧvodŧ
nechtěl nechat v noci samotnou. Vyšel ze sklepa a vstoupil do
pokoje, kde spala. Něco zamumlala a pak se otočila k němu.
V mţiku byla vzhŧru. Petra to dost překvapilo, uhnul instinktivně
3
před pohledem jejích očí trochu níţ… No to by snad bylo lepší
koukat se jí na ty oči…
„Jsi v pořádku?“ Ona se ho ptala? Váţně se ho ona ptala?
„Já,“ trochu nevkusně se ušklíbl: „Jistě, jsem v pořádku.
Ale co ty, uţ mi povíš, kdo jsi?“
Dívka se pomalu a ještě trochu nejistě posadila, chtěl jí
pomoci, ale nedovolila mu to. Jak tam tak seděla napŧl zhroucená
zpět do lehu, řekl si, ţe pro jeho představivost bylo snad lepší,
kdyby leţela. Opět sám sebe udivil tím, na co myslí, kdyţ si jí tak
prohlíţí.
„Děkuji, ţe jsi mne zachránil. Já…“ Trošku se zarazila a
chvilku si ho prohlíţela, tentokrát zvědavým a zkoumavým
pohledem: „Já jsem Nia.“ Petr to chvilku nechápal a taky se dost
nechápavě tvářil, pak mu došlo, ţe je to její jméno. Nia, chvilku
si v duchu převaloval to jméno na jazyku. Bylo něţné, mazlivé a
drobné, přesně se k ní hodilo.
„Já jsem Petr. Petr Novák.“ Podal jí ruku. Teď zase
nechápala dívka, kdyţ k ní vztáhl ruku, div ţe neucukla. Chvilku
tam trapně stál s rukou napřaţenou a pak jí trochu uraţeně stáhl:
„No, Nio. Kdo teda jsi a co se ti stalo? Tady se mnou se bát
nemusíš.“
„Já vím, uţ jsou pryč. Lekli se tě, jak jsi je pozoroval
z okna,“ a lehce pohodila hlavou směrem nahoru. Petr opět
zpozorněl, do horního okna loţnice nemohlo být z rohu lesa a
louky vidět ani ve dne, natoţ pak v noci.
„Kdo tě honil?“ Zeptal se Petr trochu moc příkře a hned
toho i zalitoval.
„To není dŧleţité, dŧleţité je, ţe mne nechytili a ţe mi to
nevzali.“ Dívka pohladila jemným pohybem velký oválný
přívěsek na krku. Teď si jej mohl i Petr pořádně prohlédnout:
„Myslíš tohle?“ Vztáhl po přívěsku ruku.
„Nesahej na to!“ Vykřikla a rychle mu rázně odtrhla ruku
jiným směrem. Petr se opět stáhl: „Neboj se, já ti to nevezmu. Jen
bych se chtěl podívat.“
„To nesmíš!“ Opět se celá jako by napjala a Petr si ji opět
celou prohlédl. Něco v ní bylo, nedokázal ale říci co. Jen takový
letmý pocit a dojem, ţe zase není tak bezbranná, jak vypadá.
Krkolomně se omluvil a sedl si vedle ní. Ucítil z ní jemnou vŧni
květin, byla to velmi příjemná vŧně.
„Promiň.“ Řekla teď uţ zase velice něţně jeho tajemná
chráněnkyně a něţně ho pohladila po ruce. Jakmile se jej dotkla,
ucítil opět ono známé teplo. Její dotyky jako kdyby ho hladily
nejen z venku, ale i uvnitř celé jeho ruky, byl to pocit
neuvěřitelné rozkoše a uvolněnosti.
„Pověz mi, Nio, co se ti stalo?“ Dal do svého hlasu přesně
vypočítanou dávku něhy kombinovanou s hranou tvrdostí. Dívka
se trošku otřásla a přestala ho hladit. Pak jen mlčela. Poznal
z jejího výrazu, ţe mu to chce říct, jen k tomu nemá odvahu. Asi
je její trauma pro ni daleko více bolestnější, neţ si myslel. Letmo
sjel pohledem na její klín a pak jí stejně jemně vzal za ruku a
začal jí hladit. Věděl, ţe to na ní zapŧsobí a ţe jí to uklidní a
povzbudí. První vteřinu cítil v její ruce napětí, uţ uţ chtěla
uhnout, ale pak se jeho dotyku poddala a nechala jeho ruku, ať
hladí tu její. Celá se uvolnila a on cítil, jak z ní postupně padá
tíha toho všeho. Nechala ho ať jí hladí ruku a on svými prsty
vnímal její teplou kŧţi.
„Já… Já nevím, jak začít. Já nevím, proč jsem tady.“ Petr se
jí podíval do klidné, ale soustředěné tváře: „Já patřím k vílám
a…“ Petr přestal hladit.
„Hele Nio, nemusíš se bát a hlavně mi nemusíš lhát, já ti
neublíţím.“ Nia se na něj podívala a on zase ucítil jakýsi ukrytý
vzdor v jejím pohledu.
„Já ti nelţu, jen ty to neumíš pochopit. Nejste připraveni na
to, abyste to chápali. Nemŧţete to chápat, ještě ne.“
„Jak myslíš, nejsme připraveni? Kdo není připraven? Já
jsem připraven na vše.“
„Ale nejsi Petře.“ Prudce k němu otočila hlavu a i kdyţ byla
uţ naprosto klidná, měla váţnou tvář. „Nikdo ještě není
připraven.“ Petr viděl smutek v jejích očích. Smutek, který
nedokázala skrýt, ani se o to moc nesnaţila. Petrova mysl běţela
na plné obrátky. Uţ před tím si všiml, ţe Nia má na levé ruce
prstýnek. Nedokázal určit kov, ze kterého byl vyroben. Buď to
bylo nějaké velmi zvláštní zlato, nebo kov, který neznal. Ale
jestli má prsten, musela ho od někoho dostat. Prsten neměl ţádný
kámen, pouze nějaké malé ornamenty. Po neúspěchu
s medailonkem se rozhodl jej raději zkoumat pěkně z dálky. I ten
medailonek jí někdo musel dát. Víly asi prsteny nedostávají.
Z toho logicky usuzoval, samozřejmě naprosto špatně, ţe se
jedná o nějakou holku, která je dlouhodobě zneuţívaná a
dlouhodobě psychicky a moţná i fyzicky týraná a jen se takhle
vyrovnává se svým pohnutým osudem. Tentokrát si ji prohlédl
s profesionální pozorností. Na jejím bledém, sametově hladkém a
dokonalém těle nenašel ani stopu po jakémkoliv násilí. Ani
jizvička, ani škrábnutí. Prostě nic. To ho trošku znepokojovalo,
protoţe někde ty její báchorky pŧvod mít musí. A on vřele
doufal, ţe není blázen a neutekla z nějaké léčebny. Napadlo ho,
ţe by si na tuhle ţenu měl asi dávat větší pozor, neţ dosud.
„Poslyš Nio, já…“ Opět se k němu otočila a zvedla ruku a
dala svŧj prst na jeho pusu. Jakmile se její prst dotkl jeho rtŧ,
ucítil lehounké brnění a zároveň zase jakoby veliké a velice
příjemné teplo.
„Pssst! Nemluv. Já ti nesmím říct tolik, abys vše pochopil a
vše věděl Petře. Teď jsem tady a já tady být nemám. Nemám být
teď na tomto světě, nikdo mne nechrání a oni se pro mne mohou
vrátit. Ale co je horší, mohou se vrátit pro tohle.“ Opět pohladila
svou rukou oválný medailonek. Petr byl dost blízko u ní a dobře
na něj viděl. Okraj ze stejného kovu, jako prsten. Uvnitř jakýsi
kámen. Vypadalo to jako naprosto dokonale hladká plocha, jasně
zelená. Kdyţ na ní dopadalo světlo, všiml si však vnitřních
nerovností, jakýchsi odleskŧ, celé to bylo to nejkrásnější, co kdy
viděl. Měl opět takřka neodolatelnou touhu se toho přívěsku
dotknout.
„Co to je, nějaký šperk?“ Dívka se zasmála. Poprvé slyšel
její smích. Byl to krásný zvonivý smích, který touţil slyšet aţ do
smrti. Na tenhle smích si přál nikdy nezapomenout.
„Ale ne hlupáčku. To je něco, co taky nedokáţeš pochopit.“
Jemně ho pohladila po vlasech a dívala se na něj tentokrát dost
pobaveně. Petr byl plný nejistot. Chtěl o své krásce vědět
všechno, na druhou stranu na ni nechtěl naléhat a byl pořád ve
střehu, alespoň v to doufal. „Je spousta věcí, co ti nemohu říci.
Ale něco snad přece, jsi zvědavý a vím, ţe kdyţ budeš vědět
nutnou pravdu, ţe mi pomŧţeš. A pokud mne budeš chránit, měl
bys vědět několik věcí. Já jsem opravdu něco jako víla. Bytosti
jako my existují na tomto světě od jeho prvopočátku. Mám něco,
co nesmí dostat ONI.“ Při posledním slově se opět trochu zatřásla
a na chvilku jí z tváře zmizel její úsměv.
„Ale kdo jsou oni?“
„Oni jsou… No jestli já jsem pro tebe víla, tak oni jsou
něco jako démoni. Ale…“ Dívka se najednou zarazila a trhla
sebou. Vytřeštila oči a otočila pomalu hlavu směrem ke kuchyni.
Petr okamţitě opět ucítil, jak se mu zvedají chloupky vzadu na
krku. Jeho šestý smysl opět začal do mozku vysílat varovná
hlášení. Opět ten pocit neznámého nebezpečí. Podíval se na Niu a
uviděl, ţe se dívá upřeně do kuchyně a blesklo mu hlavou, ţe
směrem k lesu.
„Neboj se Nio, tady ti nikdo neubl…
„Psss!“ Sykla opět Nia a stále hleděla směrem odkud jí
přinesl.“Mýlíš se Petře, číhají a čekají na mne. Ale neboj, k lidem
se nepřiblíţí. Jste pro ně jako…“ Opět s sebou trhla a prudce
vstala. Jak vstala rychle, Petr zřetelně viděl, ţe se jí zatočila
hlava, ale neţ jí stihl jakkoliv podpořit, byla zase v pořádku.
Tentokrát z ní čišelo cosi nezvyklého. Stále vypadala drobně a
víceméně bezmocně, ale na druhou stranu jako kdyby v ní byla
skrytá nějaká neznámá síla. Udělala krok směrem ke kuchyni a
pak zašeptala: „Oni si pro mne jdou.“
Petr vyskočil a s neustále vzrŧstajícím pocitem nebezpečí
sáhl rychle po pistoli a uţ jí drţel v ruce: „Neboj, pomŧţu ti, ale
musíš mi říct pravdu. Kdo jsou a co chtějí? Proč chtějí tu věc, co
máš na krku?“ Nia jako by ho ani neslyšela, stále šla pomalu a
velmi opatrně ke dveřím do kuchyně. Celý vzduch jako by
4
zhoustl, jako by i Petr plaval v neviditelné kapalině. Postupovala
do kuchyně a Petr šel za ní. Sáhl jí na ruku a nenásilně jí odstrčil,
aby šel první. Přitom zalitoval, ţe nedal alarmu signál
k akustickému poplachu. Ovladač leţel vedle něj na skleněném
stolku, takţe by vlastně i jeho vibrace o skleněný stolek jistě
dobře slyšel. Ale ţádné tam nebyly, takţe ať uţ se Nie zdálo
cokoliv, tak to bylo natolik daleko, ţe to ještě ani nenarušilo jeho
alarm. „Neboj se Nio, mám tu velmi výkonný alarm a nikdo a nic
se sem nedostane bez toho, aniţ bych…“
„Ustup!“ Vykřikla. Petr se lekl jejího pronikavého hlasu a
bezděčně ustoupil. Nia popoběhla směrem ke dveřím z domu a
kdyţ byla uprostřed kuchyně, Petr spatřil něco, co si nedokázal
vysvětlit. Dole u země jako by něco zahlédl. Opět vykřikla,
tentokrát z čirého zoufalství a Petr byl dvěma skoky u ní. Přitom
ucítil v nohách jakési nepříjemné brnění, napadlo ho podívat se
dolŧ a zjistil ke svému úţasu a zděšení, ţe kousek nad zemí je
sotva zřetelný modrý obláček, kterým málem proběhl. Obláček se
rychle opět přemístil směrem k Nie a ona bezmocně ustupovala.
Petr skočil opět před vyděšenou dívku a aniţ by věděl, co vlastně
dělá a proti čemu vlastně stojí, s profesionalitou jí zaštítil
vlastním tělem a zamáčkl ji za sebe do rohu. Naprosto nevěděl,
co to vlastně je, ale jeho ţivočišné jádro hluboko usazené
v malém mozku řvalo a křičelo o pomoc, vyděšené skoro aţ na
okraj šílenství a nabízelo mu jedinou moţnost, útěk. Ale jeho
vědomí a osobnost si uvědomovala ţenu za sebou a nedovolila by
mu jí opustit. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Ať uţ se
jednalo o cokoliv, věděl, ţe právě tohle cosi je středem
zděšenosti a strachu téhle dívky a zároveň cítil, ţe i jeho. Stál
proti něčemu, co nebylo moţno uchopit, o čem naprosto nic
nevěděl a co bylo prapodstatou zla v celé jeho kráse. A on byl
necelý metr od toho a naprosto nevěděl, co teď přijde. Vymkla se
mu a najednou byla vedle něj. Zakřičela, aby se nehýbal, ale to
mu zrovna dvakrát nemusela říkat. Obláček se pohnul směrem
k nim a čím blíţ Petrovi byl, tím nepříjemnější pocit zakoušel.
Opět ho instinkt vehnal před stojící a něco drmolící děvče a
dostal se aţ na hranici obláčku, ve kterém to jemně světélkovalo.
Teď byla Nia za ním a on si v poslední chvíli uvědomil, ţe mezi
ní a obláčkem stojí jedna jediná věc – on. Pud sebezáchovy a
primitivní malý mozek a primitivní zvířecí archaické instinkty
v něm převládly a Petr chtěl uskočit. Ale nemohl, šílená křeč ho
chytala do celého těla a v okamţiku, kdy jím obláček procházel,
cítil elektrizování celé spodní poloviny svého těla. Nedokázal se
ani pohnout, na chvíli jako by mu něco zakrylo oči, viděl stále
temněji a pak…
*
*
„Ale kdo jsou sakra ti ONI?“ Vykoktával ze sebe stále ještě
se třesoucí Petr a vstával z podlahy v kuchyni. Letmým pohledem
si všiml, ţe místnost je přesně ve stejném stavu, jako před tím.
Ať to teda bylo cokoliv, rozhodně to nic nepoškodilo. To je
dobře. Alespoň něčeho se mohl jeho slabý mozek chytnout.
„Oni jsou ti jiní neţ my.“ Nia dále nic neříkala.
„No teď jsi mě to teda vysvětlila, uţ je mi to úplně jasný.“
Řekl Petr s notnou dávkou sarkasmu, sám se aţ nad jeho mírou
zarazil. Nechtěl na ní být hrubý a rozhodně po ní nechtěl takto
vyjet. Zamrzelo ho, jaký byl a hned se jí taky omluvil. Celé mu to
přišlo dost neuvěřitelné, ale na druhou stranu se taky poslední
dobou stalo dost nepochopitelných a divných věcí. Sám si nebyl
jist, čemu teď vlastně věří. Díval se na Niu a tak trochu teď
nechápal sám sebe. Jako by se na celou tu situaci díval ve snu a
ještě jakoby jinýma očima. Nia se ho dotkla a vytrhla ho tak
z pocitu podivného zasnění.
„Jsi zesláblý a musíš teď odpočívat. ONI ti dost ublíţili,
tedy to jsem řekla špatně. Ale ty bys to jinak nepochopil a…“
Petra uţ váţně dost štvalo, ţe z něj dělá nechápavého pitomce.
„Nio, ať uţ to ksakru bylo cokoliv, dostalo se to do mého
domu a prošlo to mým tělem. Nemyslíš, ţe mám právo vědět, co
to bylo?“ Pomalu zavrtěla hlavou, coţ Petra vytočilo ještě o
trošičku víc, ale zároveň pochopil, ţe tudy cesta pravděpodobně
nevede.
„Neboj se Petře. Oni se uţ nevrátí, i ty jsi jim dost ublíţil.
Projít hmotným tělem člověka je stojí hodně sil. Poznali, ţe mne
chráníš a já je svojí mocí zničila. Tedy alespoň pro teď. A ty si
musíš jít teď odpočinout.“ Petr skutečně cítil, jak na něj dolehla
únava a bez odporu se nechal Niou doprovodit do loţnice nahoru.
Nechápal, jak mŧţe ona vědět, kde je v tomto domě loţnice, ale
jeho mozek uţ teď ani nechtěl nic chápat.
Vešli do loţnice a Nia se posadila na postel vedle Petra.
Pozoroval jí, jak tam sedí a zase měl ten známý pocit tepla a
smíření se vším. Vzala svou ruku a poloţila mu jí na čelo. Něco
šeptala a Petr se pomalu propadal do očekávaného spánku. Stále
slyšel její šeptající hlas a vnímal teplo a sílu proudící z její ruky.
**
Probudil se naprosto zmatený. Leţel v posteli ve své loţnici
a venku uţ bylo pořádné světlo. Pohledem z okna viděl, ţe venku
je krásný, modrý den plný sluníčka. Letmo zavadil o hodiny aby
zjistil, ţe je pŧl desáté. To měl ale ošklivý sen, velmi podivné
věci. Natočil se, aby vstal z postele a pak se zarazil. Rázem si
vzpomněl na všechno, na modré obláčky, na noční návštěvu, na
Niu. Ta leţela schoulená do klubíčka na zemi u jeho postele, teď
v denním světle snad ještě krásnější, neţ v noci. Její drobná a
pŧvabná postava schoulená do embryonální polohy pŧsobila
velmi křehce a zranitelně. Jen se tak na ní díval, kdyţ v tom se
dívka k němu otočila. Opět viděl její nádherný úsměv a její oči.
„Dobré ráno Petře.“
„Čau vílo.“ Dokázal ze sebe vydrat. Na nic jiného se
nevzmohl. Nia se zvonivě zasmála a otočila se na zemi k němu.
„Děkuji ti za tvou pomoc v noci, váţně to oceňuji.“ Vzala
ho za ruku a jemně ho pohladila: „Nebýt tebe, byla bych mrtvá a
mŧj přívěsek by dostali oni.“ Opět při posledním slově jí po tváři
přeběhl nepříjemný výraz, hned ho ale zase vystřídal úsměv. Petr
bleskově přemýšlel. Tentokrát se jí na nic neptal, věděl, ţe by to
moţná třeba opravdu nepochopil a pokud mu to ona nechce říci,
má k tomu nejspíš dobrý dŧvod. Popravdě řečeno, stále nevěděl,
jestli se mu to celé jen nezdá.
„Já, rád jsem ti pomohl. Ale…“
„Ticho. Nic neříkej.“ Nia vstala a sedla si opět k němu na
postel. Opět ucítil jemnou květinovou vŧni.
„Ty jsi opravdu víla?“ Teď za denního světla a hlavně po
zkušenostech a záţitcích z minulé noci, které stále nedokázal
nikam zařadit, uţ to neznělo tak bláznivě, jen naprosto
nepravděpodobně a fantasticky.
„No, zŧstaneme u toho, ţe ano, jo? A díky tobě mohu splnit
svŧj úkol tady.“ Petr odvrátil pohled od ní. Čím déle se na ní
*
První co uviděl byly dvě pronikavé a krásné oči. Postupně
jak nabýval vědomí, k očím se přidala i Niina něţná tvář a její
černé vlasy, které ho lehce šimraly na obličeji. Odtahovala svoje
ústa od něj. Nedokázal se ani pohnout a ani ze sebe cokoliv
vydat. Cítil v ústech divný pocit tepla, ale zároveň jakoby sucha.
Cítil i bolest vzadu na hlavě. Nevěděl, co se stalo a chviličku mu
trvalo, neţ si na všechno vzpomněl.
„Uţ jsi v pořádku Petře, teď uţ se nemusíš bát.“ Řekla Nia
něţným hláskem a hladila ho při tom po obličeji. Dívala se na něj
ustaraně, ale v jejích očích viděl zase tu něhu a krásu, jako kdyţ
jí viděl poprvé. Nia uhnula pohledem: „Nedívej se mi do očí.“
Vypadalo to, jako by se styděla za krásu svých očí.
„Co to kurva fix bylo?“ Vyhrkl ze sebe Petr. No, nebyla to
asi ta nejlepší věta, kterou se po svém procitnutí mohl projevit, to
musel uznat.
„To byli ONI. Oni se lidí bojí, jste pro ně něco jako švábi,
ale asi moc chtěli mě a mŧj přívěsek.“
„Sakra, kdo jsou ONI? A co se stalo?“
„Tvoje tělo prostoupila energie, kterou jsi nebyl schopen
pochopit. Vy lidé máte tendenci cokoliv nepochopitelného
povaţovat za nemoţné a hned to popřít. Tvoje tělo na chvilku
popřelo samo sebe. ONI ti nemohou vlastně fyzicky ublíţit, ale
mohou tě donutit ublíţit si sám.“
5
díval, tím více jí vnitřně miloval. Měl rád hezké ţeny a rád si
s nimi uţíval, ale tohle bylo něco jiného. Cítil, ţe kdyby si jí
takhle prohlíţel ještě chvíli, úplně by jí propadl.
„Nia, hezké jméno.“ Mluvil jako nějaký puberťák: „Kde jsi
k němu přišla, kde vlastně ţiješ?“
„Já neţiji někde, jak to chápeš ty. Jsem víla, nepamatuješ
se?“
„Poslyš Nio. Mám pročtenou spoustu knih a spoustu
fantastických příběhŧ. Nejsem tak nechápavý, jak si myslíš.
Neříkám, ţe všemu hned porozumím, ale snad mám právo vědět,
co se kolem mne děje?“
„Ach Petře. Především ses do toho vŧbec neměl dostat.
Ţádný člověk se do toho vŧbec neměl dostat. Já váţně netuším,
proč jsi to byl právě ty. Musím splnit svŧj úkol, nic víc. A
najednou jsem tady a jsi tu i ty.“
„Jaký úkol?“
„Musím vrátit tohle“ ukázala opět na přívěsek „tam, kam to
patří. A Oni mne vypátrali a chtějí tu věc dostat.“
„Ale promiň, ale kdyţ je to tak dŧleţité, proč to musíš vrátit
jen ty sama?“
„Petře.“ Nia mu náhle stiskla ruku: „Nebyla jsem sama.
Bylo nás víc, ale…“ Její krásné oči se zalily slzami a dívka
pustila Petrovu ruku a schovala si obličej do dlaní. Rozplakala se.
Petr váţně nevěděl, co má teď dělat. Instinktivně se posadil a
přitiskl k sobě její tělo chvějící se vzlyky a pláčem.
„No tak pssst, nic ti nehrozí, všechno je v pořádku.“ Nia se
trošičku uklidňovala. Jak se jí Petr dotýkal, jako by na něj
přenášela svŧj smutek a bolest ze ztráty něčeho. Někoho.
Najednou jako kdyby v jednom jediném okamţiku všechno
pochopil. Byla skutečně sama. Z ničeho nic přikývla.
„Ano, ostatní sestry uţ dostali. V téhle době není skoro
nikdo, kdo by nás dokázal ochránit. Ani ty bys to nedokázal,
kdyby jich bylo víc.“ Petr se při pomyšlení, ţe by tuhle dívku
mohl někdo zabít otřásl.
„Nio, proboha. Co jsi zač, kdo to je? Já ti umím pomoct,
mám spoustu známých a tak.“
„Petře, známí ti nepomohou. Vy uţ nevěříte. Nevěříte
v kouzla a v magii, která nás jako naše síla provází. Stalo se to
v nejhorší moţné době.“
„A co to vlastně máš na krku?“
„Tohle je něco tak dŧleţitého a sloţitého, ţe ti to ani
nesmím a ani nechci vysvětlit. Jen věz, ţe je to velmi dŧleţité.“
Vzala přívěsek do dlaně: „Mohou to dostat a pak…“ Temně
mlčela a Petr měl zase ten zvláštní pocit, ţe by se jí raději neměl
ptát, co by se stalo pak. Nechtěl to vědět, ale bylo mu jasné, ţe by
to pak asi nebyla procházka rŧţovou zahradou.
„Jak ti mŧţu pomoct?“ Zeptal se jí opatrně a stále jí přitom
hladil.
„Potřebuji vodu.“ Petr vstal a chtěl jí jít pro sklenici vody:
„Hned ti přinesu skleničku.“
„Já potřebuji vodu na sobě, potřebuji se omýt.“ Petr se na ní
zadíval. Ani po noci s tak strašlivými záţitky nevypadala nijak
ušmudlaně, dokonce teď na ní nebyla ani stopa po nedávném
pláči.
„Dobře, pojď se mnou.“ Vstala a nechala se odvést před
koupelnu v přízemí. Pak si pomalu sundala přívěsek a poloţila ho
na zem před dveře: „Petře, nesmíš se téhle věci ani dotknout,
rozumíš? Musím to nechat zde, protoţe to nesmí přijít do styku
s vodou, ani kapkou vody. Ale člověk se toho nesmí dotknout.“
Petr cítil z jejího hlasu dŧraz a skrytou hrozbu a tak jen mlčky
přikývnul.
„Nedotknu se toho, slibuji. Ale co kdyţ…“
„Neboj se. Jsou vylekaní z tebe, nepřijdou, dokud mne tohle
teď chrání. Ale já musím do vody, musím nabrat sílu.“ Uvědomil
si náhle, ţe taková víla asi nebude umět s dotykovou baterií a
otevřel dveře do koupelny a stručně jí vysvětlil, co a jak. Pozorně
sledovala jeho počínání, ale měla ve tváři chápavý výraz. Kdyţ jí
vše vysvětlil, vzala svoje šaty a začala se nenuceně svlékat. Petr
se zakuckal a jen tak tak stačil s běţícím srdcem vyběhnout
z koupelny a zavřít za sebou dveře. Pak se o ně ještě chvíli opíral
a snaţil se své srdce uklidnit. Vlastně nic z ní neviděl, stihl odejít
dřív, neţ si zvedla šaty k partiím, které by vidět snad raději ani
neměl.
V tom si vzpomněl na Katku. Praštil se do čela. Sakra, co
s tímhle? Úplně na ni zapomněl. Říkala, ţe dorazí v sobotu
dopoledne, takţe tady mŧţe být kaţdou chvíli. No tak tohle se
bude muset nějak vyřešit. Chtěl skočit po telefonu a zavolat jí, ať
nejezdí. Ale co by jí řekl? Na co by se vymluvil? A ona – a tím si
byl uvnitř definitivně jist – ona byla uţ určitě na cestě. Z toho
kouká pořádný prŧšvih. Jak asi vysvětlí své asistentce, ţe tady
má nejspíš opravdovou vílu se vším co k tomu patří? Jo a ještě
jsou tady modré obláčky, které umí člověka zbavit vědomí a
kdoví, čeho ještě… Celou cestu do sklepa si lámal hlavu nad tím,
jak tohle vyřeší a napadla ho jediná věc. Zeptá se Niy jak dlouho
zŧstane a co bude potřebovat a pak… Sotva vešel do laboratoře,
jak nazýval své technické království ve sklepě domu, pochopil,
ţe mŧţe získat alespoň pár hodin času. Na stole leţela krabička
s destičkou se vzorky slzí Niy. Aţ Katka přijede… Zvonil
telefon. Podle zvuku poznal, ţe to je zvonek u branky, který byl
samozřejmě napojen na telefon. Věděl naprosto jistě, kdo to je,
ale přece jen se přesvědčil. Stála tam. Vlasy staţené, obhlíţela
jeho dŧm, který uţ sama trochu znala. Na sobě něco tmavého.
Nepustil jí dál, zvedl telefon a řekl jí, ať počká. Pak vzal
pouzdro, rychle na kus papíru naškrábal pár slov a celé to zalepil
do igelitové obálky. Tu donesl k vratŧm před dŧm. Katka tam
stála a hned jak ho spatřila, tak se široce usmála: „Tak jsem
tady.“ Petr k ní přišel a bezděčně jí dal pusu na tvář. Vypadala
fakt kouzelně. Na sobě měla šaty, tmavě modré, skoro černé.
Měly výstřih do V a sahaly jí pod kolena. Na svých nohou měla
černé lodičky a stála tak, ţe by jí nejradši celou hned snědl. Ale
teď se mu hlavou honily i jiné myšlenky.
„Katko, je mi to líto, ale musím tě o něco poprosit.
Potřeboval bych, abys tohle vzala do Prahy za Tomášem a to co
nejrychleji.“ Katka se zatvářila zmateně, ale Petr jí dával
igelitovou obálku do rukou: „Prosím tě, na nic se mne neptej a
jeď. Pak se co nejrychleji vrať zpátky. Prosím, bez otázek…“
Zarazil jí, kdyţ otevírala pusu.
Katka se na něj podívala a pak se otočila a řekla, ţe pojede
co nejrychleji a dá mu hned vědět, jakmile to dostane Tomáš.
V jejich práci byla spousta rŧzných věcí a občasných podivností
a tak na tomhle jeho chování nebylo nic podivného. Ani Katce uţ
takovéhle úkoly nepřišly podivné. Nastoupila do auta a kdyţ
odjíţděla, tak mu ještě zamávala a poslala letmý vzdušný
polibek. Zamával jí a čekal, aţ její auto zmizí za ohybem cesty.
Pak přišel opět do sklepa, nastavil alarm tak, aby ho
upozornil, aţ dojde na cestě k domu k pohybu obrazu a ještě
skoukl výsledky vyhledávání otiskŧ prstŧ. Sám ani nedoufal
v nějaký pozitivní výsledek, takţe ho ani nepřekvapilo, kdyţ
zjistil, ţe počítač nic nenašel. Podíval se ještě do pošty, zda nemá
odpověď na svŧj noční e-mail s fotografií a pak si nastavil
upozorňování na mobil v kapse a vyšel ze sklepa.
*
*
*
Nia seděla v křesle v obývacím pokoji a hrála si s vlasy.
Petr hned na první pohled poznal, ţe nemá vlasy mokré. Udělal si
v duchu soukromou poznámku a přišel k ní. Teď po sprše
vypadala úplně jinak. No spíš úplně rozzářeně. Široce se na něj
usmívala, hned pohledem zjistil, ţe má opět přívěsek na svém
krku. Jak se na něj očima a úsměvem smála, musel se usmát taky.
„Pojď sem Petře.“ Vztáhla k němu ruku. Petr k ní přišel a
mechanicky jí pohladil po hlavě. Chtěl si tím také ověřit, jestli
má vlasy skutečně suché. Byly jen lehounce navlhlé, jako po
drobném jarním deštíku. I pokoţku měla vláčnou, jako po
osvěţujícím koupání, ale celá by se nedokázala tak dokonale
vysušit za tak krátkou chvíli. Sedl si naproti ní do jiného křesla a
chvíli se na sebe jen tak dívali.
„Ještě jednou ti děkuji Petře. Doufám, ţe jsem ti
nezpŧsobila nějaké problémy.“ Řekla opět svým něţným a
zvonivým hláskem.
6
„Ne, neboj se. Měla sem přijet jedna ţena, ale musela se
vrátit, musí ještě něco zařídit.“ Nia sebou trhla.
„Jaká ţena?“ Tvářila se skoro polekaně: „Já nemám ráda
cizí lidi. Ne všichni jsou tak dobří a dobrosrdeční a nezištní jako
ty.“ Petr se musel vnitřně ušklíbnout nad vzpomínkou, jak
nezištně se s ní chtěl milovat přímo ve sprše a jak nezištně na ní
občas myslel. Jen doufal, ţe víly – byla-li tahle bytost opravdu
víla (a on v to začínal pomalu věřit), nemají telepatické
schopnosti.
„Neboj se. Katka je milá, určitě ti taky pomŧţe.“
„Petře, já nebudu pomoc potřebovat. Já jen potřebuji teď
vedle sebe někoho mít. Jen do večera. Pak odejdu.“ Petra skoro
zabolelo u srdce, kdyţ řekla, ţe odejde.
„Jak odejdeš? Jako, ţe uţ tě nikdy neuvidím?“ Sám se divil,
jak smutně to řekl.
„Ano Petře.“ Dlouze se na něj zadívala: „Ale neboj, moje
kouzlo odejde se mnou.“
„Jaké kouzlo?“
„Ale blázínku, copak ty sis nevšiml?“ Zasmála se a
pohodila hlavou: „Já pŧsobím na lidi, na dobré lidi. Na muţe
obzvlášť. Promiň, je to jakési kouzlo – alespoň tak bys to nazval
ty. Ale neublíţí ti. Jen mi usnadňuje být s lidmi, kdyţ to
potřebuji. Vlastně se všemi ţivými tvory.“ Petr se na ni váţně
zadíval. Za jiných okolností by mu asi hodně vadilo, ţe s ním
nějaká holka manipuluje, ale teď se nedokázal přinutit, aby
dokázal o téhle víle přemýšlet jakkoliv negativně.
„Kam pŧjdeš?“
„Já mám svŧj úkol a ten musím splnit.“
„Ale co kdyţ na tebe znovu zaútočí? Kam máš tu věc
vlastně vrátit? Nemám jít s tebou?“
Nia se opět zvonivě zasmála: „To nejde Petře. A i kdyby to
šlo, není to tvŧj úkol, ale mŧj.“
„Chtěl bych ti nějak pomoci.“
„Já vím, ţe bys chtěl. Ale uţ jsi mi pomohl. Jestli svŧj úkol
dokončím, bude to jen díky tobě a díky tomu, jak jsi mne chránil
v noci.“
„A odkud vlastně jsi? Jsi z lesa, kdyţ jsi víla, nebo ţiješ
v nebi? Nebo – existuje nějaké nebe?“
„Ale Petře. Lidé jsou strašně naivní. Já jsem z místa, které
neznáš a neumíš si jej ani představit. Ale nebe to rozhodně není.“
Zase se zasmála: „Vy lidé a vaše pojetí dobra a zla je tak
primitivní. Uţ několik tisícŧ let věříte na nebe a peklo. Uţ
několik tisícŧ let věříte falešným spasitelŧm a jejich trikŧm. Celá
vaše společnost je postavena na sobeckém strachu z toho, ţe kdyţ
nebudete ţít podle dobra, dostanete se do pekla. Nejste
nesobecky dobří, jste dobří ze strachu. A ten strach vás pak nutí i
v zájmu dobra dělat zlé věci. Vezmi si kříţové výpravy, copak si
váţně myslíš, ţe tohle je dobro?“
Petr se nad jejími slovy musel zamyslet. Nepochybně měla
pravdu. Ohromnou pravdu, která byla pravdivější, neţ všechny ty
pravdy, co za celý ţivot slyšel on. Kněz a papeţ by asi z jejích
slov neměli přílišnou radost, ale byla pravdivější neţ jejich
kázání a slavná stolice ve Vatikánu: „Ale lidé jsou opravdu i
dobří?“ Cítil jakousi povinnost lidi hájit. Tady a teď, před touhle
podivnou bytostí, ať uţ to byl kdokoliv.
„Ano, ale je jich tak málo, ţe jejich duše jen stěţí projdou
tím, co tíţí ty ostatní.“
„Myslíš jako po smrti?“
„Petře, jak jsem řekla, je spousta věcí, které bys nepochopil.
Ani celé lidstvo by je nepochopilo, je příliš brzy.“
„Jak brzy? Takţe je pravda, ţe jednou dosáhneme úrovně,
kdy to pochopíme?“
„Ale vy jste té úrovně dosáhli jiţ několikrát. Ale vţdy to
něco vrátilo zpět. Je to hrozně sloţité.“
Hodně přemýšlel a z přemýšlení jej vytrhl aţ její hlas.
Chtěla, aby jí vyprávěl o době, ve které ţije. Aby jí vyprávěl o
samých krásných věcech a samých dobrých lidech a o jejich
ţivotech. Tím trávili dost času. Občas Nia poprosila o trochu
vody a napila se. Za celou tu dobu nepocítil Petr ani jeden
negativní pocit, byl zabrán do filosofického hovoru a vyprávěl jí
také o některých dobrých lidech. Nechala si vyprávět ale
především o lese. Vyprávěl jí o tom, jak kdyţ byl malý kluk, tak
jak jezdili na Šumavu a o tamní přírodě. Pak jen na chviličku
odešel, aby jí ukázal nějaké fotky krásné přírody.
*
*
*
Jak byli oba zabráni do prohlíţení obrázkŧ a on jí
vysvětloval co na nich je, vytrhlo je zapípání ovladače alarmu.
Petr ho vzal a hned věděl, co se děje. Katka byla zpátky. Nechtěl
opustit Niu a nechtěl, aby byl s nimi ještě někdo jiný, ale Nia jej
uklidňovala. Uţ i ona si zvykla na to, ţe zbytek dne bude trávit
s jinou ţenou. Z počátku jí to sice vadilo, ale teď byli oba
v ohromně dobré náladě. Petr vstal a vyšel před dŧm právě ve
chvíli, kdy Katka vystupovala z auta: „Petře, nebereš telefon?“
Podíval se na svŧj mobil a tam měl skutečně 3 nepřijaté hovory.
Ani si neuvědomil, ţe by telefon zvonil, tak byli s Niou zabráni
do hovoru.
„Katko, mám tady návštěvu. Hele, ať uvidíš cokoliv a
uslyšíš cokoliv, nesuď ji před večerem, ano?“ Katka se zarazila a
nasadila svŧj podezíravý výraz.
„Návštěvu, koho?“
„No, to se dost těţko vysvětluje, snad raději ať ti to řekne
sama.“
„Petře?!“ Řekla chladně Katka: „Jestli vás snad ruším, tak
jsi měl říct, ţe…“
„Ale ne, nic takového. Je to jen známá, večer odjede, jen se
tady trochu schovává.“
„Schovává? Před čím?“ Katka byla stále podezíravá a její
tón hlasu zcela pochopitelně nevěstil nic dobrého. Petr si
uvědomil, ţe tohle nebyl asi zase aţ tak dobrý nápad. Nicméně
situace byla tady a on z toho bude muset nějak obratně vybruslit.
Vzal Katku za ruku a políbil jí na tvář. Pak i na ústa.
„Katko. Jsem rád, ţe jsi tady. Vlastně sám nevím, proč je
právě u mě, ale prosím tě. Buď na ní milá, slibuju, ţe večer
odejde a ţe pak bude vše tak v pořádku, jak má být.“ Začal jí
hladit po zádech a přitiskl si jí na sebe. Katku to obměkčilo a
dokonce se na něj i usmála.
„No dobře, já ti věřím. Tak mi ten zázrak ukaţ, jsem na ní
opravdu zvědavá.“
Vešli ruku v ruce do domu a vstoupili do obýváku. Nia se
opět zářivě usmála a vstala z křesla. Přišla k nim a řekla své
jméno. Petr je představil, o Nie jen řekl, ţe je to opravdu velmi
zvláštní dívka, ale ţe bude jistě dost času, aby Katka pochopila.
Pak se na Katku zadíval. Strnul. Byla bílá jako stěna, oči přivřené
a rty pevně semknuté.
„Katko co je ti?“ Drţel jí stále za ruku a teprve teď si všiml,
ţe jeho ruku takřka křečovitě tiskne: „Katy?!“ Dotkl se její tváře
a ta sebou cukla.
„Jak ţe se jmenujete?“ Šeptla a stále pootevřenýma očima
zírala na Niu. Nia byla trochu zaskočena její reakcí a zopakovala
svoje jméno. Stále se však nepřestala usmívat a stále z ní sálala
dobrota a láska. Katka se vytrhla Petrovi a mlčky došla
k jednomu z křesel. Stále ale hleděla na celkem uţaslou Niu.
„Proboha, co to má Petře znamenat?“ Otočila se k němu a
veškerý něţný výraz z jejich vítání byl ten tam. Byla bílá jako
stěna a její oči byly teď rozšířené. Nevěděl, co je to za výraz, ale
nic dobrého nevěstil. Petr to vŧbec nechápal. Těkala pohledem
hned na něj, hned na jeho tajemnou návštěvu a nic neříkala.
„Co se děje?“
„Petře, kdo to je?“
„No tohle se dost těţko vysvětluje Katko, já…“
„Sakra já se tě ptám, kdo to je!“ Vyjela na něj s ohromnou
ostrostí v hlase.
„Já nevím, jak bych…“
„Já jsem něco jako víla Katko.“ Vloţila se do celé věci
dosud mlčky stojící Nia. Katka jí neodpověděla.
„Katko, hele já chápu, ţe to zní dost šíleně…“ snaţil se Petr
zachránit situaci: „ale i kdyţ je to naprosto bláznivý, tak Nia má
asi pravdu.“
7
„Jo, já vím, ţe má pravdu. Já chci vědět, jak se sem dostala
a co tu chce.“ Teď zíral s otevřenou pusou zase Petr: „É?“
„Tak kdo jsi!“ Obořila se zase zpět na Niu.
„Já jsem Nia. Vy byste nechápali, kdo jsem, takţe raději
zŧstaneme u toho, ţe jsem víla. Včera jsem se sem dostala
nějakou náhodou, potřebovala jsem pomoc a Petr…“
Katka vstala a pomalu šla k Nie. Petr přesně nevěděl, co se
teď bude dít, ale její výraz rozhodně nepatřil k těm příjemným:
„Tak náhodou, jo?“ syčela: „Tak náhodou! Já ti ukáţu náhodu.
Co jsi jí udělala?“ Nia naprosto nechápavě zírala na blíţící se
dívku: „Co jsi jí udělala?“
„Já nechápu…“ Vloţil se do celé věci naprosto zbytečně
Petr. Katka postupovala stále blíţ a blíţ ke stále bezbranněji
vyhlíţející dívce. Nia ale stála jako sloup naprosto bez hnutí a její
výraz byl stále prakticky klidný aţ na velké překvapení: „Co
měla komu udělat?“
„Ty jsi Nia, jo! Kdo jsi a co jsi jí udělala.“ Katka uţ byla u
dívky, která stále stála bez hnutí. Pak Nia udělala něco naprosto
neočekávatelného. Petr čekal, ţe se na ní Katka vrhne a vyškrábe
jí oči. Aniţ by chápal co se vlastně stalo, tušil, ţe mezi obě ţeny
bude muset skočit a zarazit jejich zápas. Znal Katku uţ natolik
dobře, ţe věděl, ţe kdyţ se pořádně naštve, neobstojí proti ní ani
automat na kafe, jak jednou měl sám příleţitost vidět. Krom toho
Katka jako pracovnice tajné sluţby samozřejmě znala dokonale
desítky zpŧsobŧ, jak holýma rukama někomu velmi váţně ublíţit
a mohl to být i dvoumetrový chlap jako hora. Ale místo
očekávaného bojového pokřiku a místo toho, aby se na Niu Katka
vrhla…
*
*
„Petře… Já jsem… Moje sestra Monča. Oba naši rodiče
byli alkoholici. Já jsem se o Moničku starala, naši se často hádali.
Pak nás otec opustil. Monča byla o šest let mladší a otec se netajil
tím, ţe byla nechtěné dítě. Ani ke mně se nechoval, jako bych
byla jeho mazlíček. Mamka byla o něco lepší, ale prostě… Pila
čím dál tím víc. Kdyţ jsme byly jen samy dvě, nebylo to vţdycky
jednoduché. Pak jsem si vzala Jardu a s Monikou jsme se zase tak
často nevídaly. Kdyţ jsem slyšela, ţe je chudinka v blázinci,
chtěla jsem jí nějak pomoct. Právě jsem se rozvedla s tím idiotem
a tak jsem si jí vzala k sobě. Ona měla od malička divné sny, jistě
jsem ti o tom uţ vyprávěla. Povídala mi, ţe se ve snech potkává
s nějakými divnými bytostmi, jedna z nich se jmenovala Nia.“
V Petrovi hrklo, slyšel to opravdu? Hladil Katku po vlasech, ta
měla hlavu poloţenou na jeho klíně a vyprávěla dál: „Jarda mě
bil a já kvŧli tomu nemŧţu mít děti. Taky jsem si ho pořádně
podala, ten z basy uţ nevyleze, o to se postarám. Ale Monika, té
jsem chtěla a musela pomoci. A kdyţ pak…“ Opět začala brečet.
Hladil jí po tváři a rukou stíral upřímné slzy zoufalství nad
ztrátou své sestřičky a chlácholil jí. Velmi dobře si na Moniku
pamatoval. Byla to taková drobná blondýnka s veselým
obličejem, ale často velmi zamlklá. Samozřejmě o jejích
problémech věděl. Trpěla nějakými divnými psychotickými
stavy. Pak, pár dnŧ poté, co se on dal s Katkou dohromady,
zrovna ji vezl odněkud domŧ, kdyţ jí zvonil telefon. Odvezl jí na
místo, kde se to stalo a sám se nechal přiřadit k policejnímu
týmu, který to vyšetřoval. Monika byla opilá, jí vţdycky stačilo
málo. Zrovna se s Katkou ten den pohádala, Monika měla občas
takové ty holčičí spratkovské stavy: „Nebudeš mi mluvit do
ţivota, já jsem dospělá, umím se o sebe postarat sama… Jen
proto, ţe jsi moje starší sestra, mne nebudeš poučovat…“
Klasické chování mladší sestry v takových náladách. No a opilá
šla z hospody a srazilo jí auto. Auto zrovna řídil muţ, který se
z toho psychicky zhroutil a co Petr věděl, dodnes byl v blázinci.
Monča byla prý prakticky hned mrtvá. Neţ o dvacet minut
později dorazil s naprosto zničenou Katkou na místo, bylo
samozřejmě po všem. Jen řada stojících aut s majáky a uprostřed
černá dodávka patologie. Jako sestra agentky tajné sluţby, měla
Monika samozřejmě nadstandardní péči i po smrti, ale ţivot jí to
nevrátí. Ani Katka uţ nebyla taková, jako před tím. Teď se z toho
začala dostávat a najednou tohle. Jak to myslela s tou Niou. Má
ta dívka tam venku něco společného s Moničinou smrtí?
Potřeboval odpovědi. Měl spoustu otázek, ale odpovědí se mu
nějak nedostávalo.
„Proboha Katko, já vŧbec nevěděl, ţe ona…“ Ukázal
směrem do kuchyně a na zahradu, kde někde tam byla ta víla.
Jestli to ovšem víla byla.
„To je dobré, já… Monice jsem nikdy moc nevěřila, kdyţ o
těch bytostech vyprávěla, ale teď je to jiné. Ona četla stále
takovou knihu. Koupila si jí někde v knihkupectví, kdyţ byla
malá, vyloudila jí na mamce. Jmenovalo se to Hodina prorokova.
Psalo se tam o světě víl a čarodějnic, o světě dobrých a zlých
bytostí a o boji dobra se zlem. Docela brak, mŧţu-li to posoudit.
Ale ona jí měla hrozně ráda. Říkala, ţe takhle si představuje svět.
Ţe takhle svět funguje, ţe je dobrý a zlý a ţe tyhle dvě síly mezi
sebou stále bojují. Nikdo jí samozřejmě neposlouchal, ani já ne.
A Nia. Víš, ona jí skutečně znala.“
„Jak to myslíš znala?“
„Monika uměla strašně krásně kreslit, to víš?“
„Jo, vím.“
„A uměla moc krásně kreslit i lidi. Tuhle ţenu kreslila dost
často a tvrdila, ţe se jmenuje Nia. Ţe patří k těm bytostem, k těm
hodným.“ Petr proti své vŧli začal přemýšlet v intencích toho, ţe
obě mluví pravdu. Takţe si to shrneme: Nia je víla, patří
k dobrým bytostem. Znala sestru jeho asistentky, kdyţ se oni dva
dali dohromady, sestra zemřela. Měl takový nepříjemný pocit, ţe
to celé není náhoda. Ale co to sakra je? Má Nia něco společného
s Monikou, Katkou, s ním? Ano, odpovědi velmi nutně
potřeboval.
„Kdo je teda Nia, co o ní víš?“
*
Petr si připadal trochu ublíţeně, naprosto mimo dění. Jako
by s ním nikdo momentálně moc nepočítal. Uţ asi deset vteřin
stál a pozoroval scénu před sebou a jeho mozek, připravený na
zcela jinou situaci, se s ní jen těţko vyrovnával. Nia vztáhla ruce
ke Katce, dotkla se jí a objala ji. Katka se stulila Nie na prsa a
usedavě plakala. Petr to stále ještě nechápal, ale místo zuřivého
útoku se nechala touhle ţenou chlácholit jako malé děcko, co si
rozbilo koleno a maminka ho utěšuje. Nia stála mlčky a hladila jí
po vlasech, občas jí jemně políbila do vlasŧ a jinak se ani
nepohnula. Po chvilce přestala Katka plakat a Nia jí odvedla, aby
se opět posadila. „Co?“ Podařilo se Petrovi vypustit z otevřených
úst? Stále neměl situaci pod kontrolou a nedokázal si to nikterak
vysvětlit. Situace, které nemá pod kontrolou, neměl vŧbec rád.
„To nic Petře.“ Podívala se na něj Nia a on uviděl slzy i
v jejích očích. Katka ještě trošičku povzlykávala a stále přitom
hleděla na dívku v bílém.
„Nio, Nio, mě se tak stýská.“ Dokázala ze sebe Katka
vykoktat. Nia ji vzala za ruku a Katku to viditelně uklidňovalo.
„CO?“ Pokusil se Petr být dŧraznější, ovšem nic jiného, neţ
zopakovat své poslední slovo, ho nenapadlo. Sám si připadal jako
pitomec, ale to mu bylo jedno. Potřeboval nějaký záchytný bod.
Něco, čeho by se jeho mysl mohla chytit drápky a opět se
vyhoupnout na koně.
„Petře.“ Šeptla Katka: „Já. Ona… Já… Ona moje… Moje
sestra.“
„Co???“ Petr si byl naprosto jist, ţe jeho slovník
stoprocentně obsahuje i více, neţ jedno slovo, ale momentálně
nedokázal svŧj mozek přinutit k vyslovení čehokoliv jiného.
Stále se nechytal a obě protagonistky mu zjevně asi moc pomoci
nechtěly. Nia se pohnula a ladným krokem prošla kolem stále
mlčky stojícího Petra dozadu směrem ke kuchyni. Kdyţ
procházela kolem něj, špitla mu do ucha: „Buď teď s ní, já budu
zatím na zahradě. Ona tě teď potřebuje, pak za mnou přijď.“
Petr s Katkou v místnosti osiřeli. Petr se posadil vedle stále
ještě trochu vzlyky třesoucí se dívky, jejíţ očka teď koukala na
svět značně zmateně, ale stále klidněji. Schoulila se do jeho
náruče a za občasného drobného pláče mu začala vyprávět
příběh:
8
„Monika občas o ní mluvila. Ale já a všichni kolem jsme to
vnímali jen jako halucinace, jako projev její choroby. A teď se
setkáváme. Petře, mě se hrozně stýská.“ Katka se posadila, ale za
chvilku si zase hned lehla.
„Říkala jsi, ţe podle Moniky patří tamta mezi ty hodné. A
co ti zlí, víš o nich něco?“
„Nevím. Moc si to nevybavuji. Nechtěla jsem o tom slyšet.
Já si myslela, ţe je úplnej blázen…“ Petrovi se opět vybavily
vzpomínky na to, jak Katka tvrdila, ţe za smrt své sestry mŧţe.
Kdyby se ten den nepohádaly, mohla prý ţít. Petra na tohle
„kdyby“ nikdy moc neuţilo, ale Katku chápal. Chápal jí dokonce
i teď.
„Petře, prosím, chtěla bych být chvilku sama, prosím, jdi za
ní.“ Nechtěl jí teď opustit. Stejně, jako byl ještě před pár
hodinami přesvědčen, ţe jeho celoţivotním cílem je zajistit Niino
štěstí, teď měl velmi podobný pocit vŧči téhle ţeně. Nechtěl jít
pryč, ale naléhala.
Zvedl se tedy a naposled jí pohladil a pak tiše vyšel do
kuchyně a ven do zahrady. Niu viděl z dálky, měla na sobě stále
své bílé šaty. Šel k ní a byl plný vzteku. Tentokrát se nenechá
opít nějakým jejím blbým kouzlem. Co si vŧbec myslí, ţe se sem
mŧţe nacpat, zpřeházet lidem ţivoty a ještě vykládat o tom, co je
dobro a co zlo? Kdyţ k ní přišel, byl pěkně nabroušený.
„Nio, ať jsi kdo jsi, musíme si promluvit. Váţně a pravdivě
promluvit.“ Dívka se k němu prudce otočila a on uviděl ten
známý klidný a něţný obličej. Nechtěl tomu tentokrát propadnout
a tak rychle odvrátil pohled.
„Ano, musíme si promluvit. Petře, já váţně nic z toho
netušila. Ale vysvětluje to, proč jsem teď tady.“
„Co to sakra vysvětluje?“, obořil se na ní. Uţ měl dost těch
jinotajŧ a vytáček.
„Petře prosím. Já jsem její sestru znala, občas dokáţeme
komunikovat s některými lidmi. S lidmi, kteří mají v sobě hodně
dobra, natolik, ţe jsou hodni s námi mluvit.“
„Hele, ty vílo…“ Chtěl se rozkřičet.
„Počkej! Poslouchej mě! Mám splnit svŧj úkol. Dostala
jsem se sem a to moţná jen proto, ţe ona je poslední člověk, se
kterým jsem komunikovala. Aţ do dneška jsem nevěděla, ţe
zemřela. Ale vím, ţe teď je v dobrých rukou.“
„Co to blábolíš?“
„Neblábolím, vím, ţe je na hezkém místě a tam mŧţe
pomáhat dobrým bytostem. Katka si myslela, ţe jsem jí něco
udělala, ale to není pravda.“
„A jak ti mám věřit?“
„Promiň Petře, ale tohle není tvoje věc?“ Petr jen nevěřícně
otevřel ústa: „To je věc jen moje, Katky a Moniky. A Katka mi
věří, jí jsem přesvědčila.“
„Jak?“
„Petře, jak jsem řekla, to není bohudík tvá věc. Ale někdo
asi chce, abych kdyţ uţ jsem tady, pomohla tvé Katce.“
„To není moje Katka.“
„Petře. Já dnes odejdu a uţ mne nikdy neuvidíš. Moc dobře
vím, jak na tebe pŧsobím a dokáţu v tobě číst natolik, abych to
poznala. A věř mi, ţe mi to lichotí. Ale ty jsi člověk a já jsem
něco jiného.“ Petr stál zmateně jen pár krokŧ od ní a nevěděl, zda
má brečet, vztekat se, nebo po ní skočit. Měl v hlavě pořádný
guláš. Najednou se nemohl rozhodnout, která z nich je pro něj
vlastně ta dŧleţitější. Věděl, ţe miluje Niu. Od prvního
okamţiku, kdy jí uviděl, jí miloval. Nevěřil v lásku na první
pohled, ale teď tady byla. Ale zároveň někde uvnitř věděl, ţe jí
miluje taky kvŧli jejímu kouzlu. Ale… Tam vevnitř byla ţena,
kterou taky asi miloval, nebo alespoň teď ano. Věděl s naprostou
jistotou, ţe Niu miluje hlouběji a ţe jí bude milovat celý svŧj
ţivot, ale také věděl, ţe mu odejde a on jí dnes ztratí a ţe tomu
nemŧţe nikdo a nic zabránit.
Skoro plačtivě se zeptal: „Kam vlastně pŧjdeš – a jak?“
„Vrátím se domŧ, tam kam patřím já i tahle věc.“ A zase
pohladila svŧj medailonek: „Prostě zmizím. Nic víc, nic míň.
Odejdu do lesa a zmizím.“ Petr byl vskutku na pokraji zoufalství
z té ztráty o které uţ teď věděl, ţe za pár hodin nastane. Chvíli
tam tak stáli a pak k němu přišla: „Ale bez tebe bych nemohla ţít
a nemohla bych pomoci Katce, Petře. Děkuji, děkuji i za ní.“
Objala ho a políbila. Jakmile se svými rty dotkla jeho, ucítil
známé šimrání a známé teplo. Ať byla tahle kráska kdokoliv,
nebo snad cokoliv, teď to nebylo dŧleţité. Objal jí a přitiskl jí
k sobě. Líbala ho něţně a on se do ní vpíjel a byl stále šťastnější a
šťastnější. Jejich polibek trval jen několik vteřin, ale kdyţ se
náhle odtrhla, cítil v sobě obrovskou prázdnotu. Jako kdyby
ztratil celý svŧj ţivot. Dívala se na něj a pak zavřela oči. Obešla
ho a vymanila se tak z jeho objetí, stále cítil v rukách a po celém
těle, jak jí drţel. Byl to ten nejvášnivější záţitek, jaký kdy proţil.
Drţel tuhle dívku a nikdy nechtěl přestat. A najednou byla pryč.
Otočil se a Nia uţ šla k domu. Chtěl na ní zavolat ať počká, ať
tady s ním zŧstane stát navěky, uprostřed zahrady v obětí. Ona se
však otočila a ukázala mu prstem, aby byl zticha. Šel za ní. Sotva
Nia vešla do obýváku, Katka se posadila a hleděla na ni.
Nedívala se na ní uţ tak podezřívavě, jen hrozně smutně.
*
*
*
Petr seděl ve sklepě a díval se na obrazovku počítače. A co
čekal? Ţe je uvidí, jak sedí na posteli, nebo ţe obě zmizí a pak se
zase záhadně objeví? Nebo ţe uvidí ducha? Kdyţ asi před
hodinou a pŧl stál s Niou na zahradě, myslel si, ţe uţ z dnešního
repertoáru překvapení viděl všechno. Mýlil se. Ani zdaleka ne.
Kdyţ totiţ vešla Nia do obýváku a po chvilce povídání s Katkou
o její sestře nabídla, ţe je umí spojit ,Petra to zase docela dostalo.
Katka kupodivu hned souhlasila a nevyjádřila ani nějaký údiv.
Jistě, vţdyť rande s mrtvou sestrou jistě zaţívají lidi kolem něj
denně, ţe? Petr byl zase mimo dění, zase to celé neovládal a zase
měl pocit, ţe je tu jaksi navíc. Obě dívky vešly do loţnice v patře
domu a zavřely se tam. Chvilku postával u dveří, jestli něco
neuslyší a pak si uvědomil, ţe má daleko lepší špehy ve stěnách a
svítidlech a sešel do laboratoře. Tam zapnul kameru v loţnici a –
cvak! A nic. Šum, systém ţádnou poruchu nediagnostikoval.
V normálním i infračerveném spektru viděl pouze mlhu.
Z počátku ho to štvalo, pak se trochu uklidnil. Ale s přibývajícím
časem a se samotou, která na něj doléhala spolu s dotěrnými
myšlenkami na blíţící se odchod Nii dnes v noci, byl stále
podráţděnější. Pak ho napadlo prohlédnout si záznamy z celého
dne. A samozřejmě, jaké bylo jeho překvapení, kdyţ právě ve
chvílích, kdy byla Nia v koupelně, systém opět předvedl svoji
naprostou bezchybnost a nahrál opět dvacet minut šumu. To ho
taky celkem podstatně štvalo. Měl tam zŧstat, Nia se netvářila,
jako by jí přítomnost muţe, kdyţ je nahá v koupelně, jakkoliv
vadila. A všiml si i jiné věci. Kdyţ Nia po rozhovoru s Katkou
vyšla do zahrady, aby je nechala samotné, spustil se zavlaţovací
systém. Nia přišla k proudu vody a – pak zase šum aţ do doby,
kdy on vyšel z domu. Co to mělo sakra znamenat? Nějaká
ochrana, aby nikdo neviděl… co? Co vlastně nikdo neměl vidět,
co chránila? A to samé, pokud se pokoušel zaostřit na přívěsek.
Přívěsek sám byl vidět, ale pokud chtěl vyuţít výhody
zaostřovacího softwaru, vŧbec se mu nedařilo na něj zaměřit tak,
aby viděl podrobnosti.
Ozvalo se pípnutí telefonu. Okamţitě to zvedl: „Jo, jsem
tady.“
„Tady je Tomáš, ruším?“
„Nerušíš, čekám netrpělivě na tvŧj telefon.“
„Jo jasně, ale nejdřív. Víš, jak dostaneš inteligentního
úředníka?“ Petr uţ znal Tomáše natolik dobře, aby ho nechal jeho
nový vtip dopovědět, jinak bude rozmrzelý a on ho teď naopak
potřeboval v dobré náladě.
„Nevím, ale ty mě to jistě řekneš, ţe?“
„Jo. No přece klonováním, protoţe přirozeným vývojem to
nejde.“ Tomáš se začal hlasitě smát. Petr jistě nebyl první, komu
tento vtip dnes vyprávěl. Tomáš měl dvě záliby. Genetiku a
genetické inţenýrství, kvŧli kterému pracoval v tajných sluţbách
a tou druhou byly vtipy, srandy a legrácky všeho druhu. Pokaţdé,
kdyţ od něj Petr dostal e-mail, nejprve jej proskenoval všemi
9
známými antiviry a poté teprve přečetl a s krabičkami a
poštovními zásilkami od něj raději chodil za pyrotechniky.
„Hm, dost dobrý, ale promiň, trochu mne tlačí čas. Co jsi
zjistil?“
Tomáš se dosmál a pak pokračoval: „Jo, ty z oboru mám
nejradši. Hele, víš třeba jak naklonovat …“
„Tome prosím!“ Petr potřeboval ty výsledky a potřeboval je
rychle.
„Nono, promiň. Tak teda, kde jsi k tomu materiálku přišel
čéče? Je to moc zajímavý?“
„Hele Tome, co kdybychom si odpustili všechny ty tabulky,
dómy, skupiny a podobný vědecký sračky a vrhli se rovnou na
věc? Mŧţeš úplnýmu debilovi vysvětlit, co jsi našel?“
„Jo, mŧţu. Našel jsem dokonalej gen.“
„Coţe?“
„No vţdyť říkám, dokonalej gen.“ Nic dalšího Tomáš
neřekl. Petr si povzdechl a pak rozmrzele řekl: „No tak teda
povídej trochu obšírnějc.“
„Hele, kaţdej člověk má miliony a miliony mutací. Barva
vlasŧ, barva očí, počet prstŧ na nohou, délka jazyka, zda nám
budou fungovat ledviny, jestli budeme umět mluvit, jak často
budeme škytat… To vše má své predispozice v genech. A ţádnej
genom není dokonalej. Dokonalej gen je prŧsečíkem všech
ideálních alternativ, všech akorátních chromozomŧ a prostě
genetická stopa je naprosto bez chyb. To ovšem zase na druhou
stranu není moţný, je to, jako kdybys chtěl napsat dokonalej
program. Jednoduchý prostředí a úspornej a bezchybnej kód, to
prostě zase nemŧţe fungovat dohromady. Proto, kdyţ je část
kódu bez chyb a naprosto ideální vylučuje to, aby i některý jiný
části byly bez chyb. Prostě dokonalej genom neexistuje a nebyl
by schopen drţet pohromadě. Chápeš?“ Petr samozřejmě
nechápal skoro nic, ale přisvědčil v naději, ţe to třeba později
začne dávat smysl: „Takţe dokonalej genom by se nevyvíjel,
nebylo by to zapotřebí. Rosteme, učíme se a ţijeme vlastně
jenom díky těm chybám v genech. No a tenhle …“ následovala
dramatická pauza „je dokonalej.“
„A co z toho plyne?“
„Z toho kamaráde plyne, ţe ať uţ ti to dal kdokoliv, je to
fakt machr. Ani britové ještě neuměj sestavit optimální lidskej
gen, maj to jen nasimulovaný na počítači. Tohle je čéče revoluce
v genetice. A teď zpívej, kdes to vzal?“
„To ti Tome fakt nemŧţu říct, nevěřil bys mi.“
„Ale, copak. Máš to snad od nějakejch marťanŧ? Od
nějakejch zelenejch muţíčkŧ, či snad v tvém případě spíš od sexy
marťanek?“ Petr se málem zadusil, jak se zakuckal.
„To teda nemám, ale fakt ti nemŧţu říct, odkud jsem to
vzal.“
„Víš kámo, docela by mě zajímalo, kdyby se jednou
někomu podařilo skutečně vyvinout alespoň zárodek bytosti
s tímhle matrošem, jak by vypadala?“
„No nejspíš by to byla fantasticky krásná černovláska
s postavou jako bohyně.“ Hhned zalitoval, ţe to řekl.
„Ale, no to je zajímavá myšlenka, něco jako Pátej element
máš namysli? Ale ta byla snad zrzavá, né?“
„Hele Tome, musím letět. Zavři to někam, kde na to nikdo
nebude moct, já se ti ozvu, jo?“
„Jasně, ale musíš mě říct, odkud to máš.“
„Tome.“ Petr zavěsil s rychlou omluvou. Kamera
v místnosti loţnice se totiţ najednou rozzářila jasným obrazem.
Katka a Nia leţely na posteli, obě na zádech a drţely se za ruce.
Nia pomalu vstala, políbila Katku na čele a vyšla z loţnice. Byl
v několika skocích na schodech, div Niu neporazil: „Tak co se
tam dělo?“
„Petře, všechno je v pořádku. Nemusíš se bát. Jdi za ní,
chce s tebou mluvit.“ Přitiskl jí k sobě a políbil jí. Nechala se, ale
velmi brzy se vytrhla a šla směrem do kuchyně. Vyběhl do
schodŧ a vešel do loţnice. Teď chtěl být s Niou, poslední hodiny
jejich společného… čeho? Co mezi nimi bylo a bylo mezi nimi
vŧbec někdy něco?
„Petře.“ Katka napŧl seděla na posteli a plakala: „Co se ti
stalo Katko?“
„Nic Petře. Vŧbec nic. Já jí viděla.“ Hned to nepochopil a
zatvářil se podle toho: „Já viděla Moniku.“ Ještě tomu sám ani
nevěřil, na druhou stranu, ať se tady stalo cokoliv, na Katku to asi
pořádně zapŧsobilo.
„Proboha, jak jsi jí mohla vidět?“
„Nia pouţila ten svŧj přívěšek a já najednou byla vedle
Moniky. Petře, já se jí omlouvala, rozloučily jsme se a Monika
řekla, ţe vše chápe a ţe teď je jí tam líp a ať se netrápím.“ Zase
brečela. Vytáhl další papírový kapesníček a otřel Katce slzy.
„Já nevím co bych…“ Katka se na něj podívala a pohladila
ho.
*
*
*
Petr s Niou stáli naproti sobě a dívali se na sebe. Venku
začal večer. Byla to rozmluva beze slov. Od doby, kdy Katka
usnula nahoře v loţnici po rozmluvě s Monikou, byl s Niou
v zahradě a povídali si. Nejdřív jí poděkoval za to, co pro Katku
udělala. Ona jen mávla rukou: „To byla maličkost.“ Pak si
povídali a pak. Nia se zvedla a s výmluvným pohledem šla
směrem k domu. Věděl, ţe jakmile se Katka probudí, ţe uţ na
sebe s Niou nebudou mít nikdy čas a proto teď drţel tuhle jeho
vílu za ruku, slzy v očích a beze slov se na ní mlčky díval.
Nechtěl, aby čas tak rychle plynul. Chtěl být jenom s ní. Za
posledních pár desítek minut si uvědomil o svém ţivotě spoustu
věcí a jedna z nich byla i to, ţe Niu bezmezně miluje. Ne pro její
kouzlo, ale opravdovou a čistou láskou. Teď věděl, ţe i kdyby to
nějaké kouzlo bylo, ţe chce, aby trvalo věčně. Tam nahoře byla
Katka – ano. Ale… Tady byla Ona s velkým O. Ta jeho Ona a on
jí teď navţdycky ztratí. Dnes v noci prostě odejde tou brankou,
kterou si jí minulou noc přinesl do ţivota a uţ jí neuvidí, neucítí
její vŧni, nedotkne se jí… Nic. Stála a dívala se na něj: „Nio, vílo
moje.“ Zašeptal a ona mu přiloţila prst na ústa a udělala „Psst.
Nic neříkej.“ Nic říct ani nedokázal, nedokázal by teď mluvit ani
za nic. Stále měla ruku na jeho tváři a hřála ho její – klidně i
kouzelná - síla. Ještě jednou zašeptal její jméno. Ona se
nepohnula, vŧbec nic neudělala. Pak se k němu přitiskla. Chtěl jí
zase vášnivě políbit, ale odvrátila se a jen se k němu tiskla a
nechala ho, ať jí hladí po jejích sametových vlasech. Přál si, aby
tahle chvilka nikdy, vŧbec nikdy nezmizela. Aby takhle mohli
stát celé roky, staletí, aţ do konce světa. Hladil jí po vlasech a
brečel. Nepatřil mezi chlapy, co moc často brečí, vlastně za celý
svŧj ţivot (kromě dětství pochopitelně), brečel tak třikrát. Ale
teď brečel a cítil, jak i Nia jemně vzlyká. Ţe by cítila to samé,
proč asi pláče ona? Pomyšlení, ţe tahle jeho víla pláče, ho
rozesmutňovalo ještě víc. Nakonec po dlouhé době, kdy se
objímali, se Nia odtáhla a podívala se na něj s hlavou ukloněnou
na stranu: „Děkuji.“ Pak se otočila a odešla zpět do domu.
*
*
*
Byl zase sám. Seděl ve sklepě a hrál si s myší od počítače.
Jen tak bezmyšlenkovitě přesouval ikonky po ploše. Tohle dělal
vţdycky, kdyţ nevěděl co s rukama, co se sebou. Nia byla opět
v koupelně, kamera zase nefungovala, škoda, alespoň ţe ostatní
záběry mu po ní zbudou. Katka se sice probudila uţ před chvílí,
ale tu teď vidět nechtěl. Nedokázal s ní mluvit, vidět ji, být s ní.
Aţ Nia naposled a nenávratně odejde, pak jistě Katka bude třeba
ta, s jejíţ pomocí na tuhle dívku zapomene, ale teď ještě ne. Teď
ještě patří jeho srdce Nie. Povšiml si, ţe venku se uţ stmívá,
přepnul kameru do úhlu tak, aby viděl k lesu a na nebe a
s podivem zjistil, ţe se sem stahují mračna velkou rychlostí.
Bude bouřka. No jistě, jak jinak. Kdy jindy neţ za bouře by se
měla Nia ztratit navţdy z jeho a Katčina ţivota. Jak příhodné.
Spisovatel fantasy by jistě měl radost. Podíval se na teplotu
venku a na tlak vzduchu a opravdu. Teplota neklesala, ale venku
bylo stále větší dusno, takové to dusno těsně před bouří. Jak se
tak díval na nebe, zase ho přepadl divný pocit neznámého
10
strachu, chloupky vzadu na krku se mu opět zjeţily. Instinktivně
projel všechny kamery, Katka uţ nebyla v loţnici, ale Nia stále
byla v koupelně, protoţe kamera stále nefungovala. Co se asi
stane, aţ odejde? Co Katka? Bude o ní mluvit? Uvědomuje si
vŧbec, co pro ni Nia udělala? Je spousta odpovědí, které ještě
neznal a určitě jich pár od Katky bude chtít. Ale aţ zítra. Pocit
podivného napětí neustupoval. Začal být docela nervózní. Vstal a
otevřel dveře od sklepa přesně v okamţiku, kdy slyšel výkřik.
Ještě těsně před tím, neţ dorazil do jeho uší, věděl, kdo křičí.
Byla to Nia. Výkřik jej zasáhl nejen do uší, ale jakoby i do celého
těla. Rozběhl se ke koupelně a tam jí uviděl. Stála a hleděla
někam ven z okna vedoucího k lesu. Byla opět tak bílá, jako před
tím.
„Proboha Nio co se stalo?“ Dívka se třásla a hleděla stále
někam ven. „Co ti je?“ Dvěma skoky byl u ní a dotkl se jí. Trhla
sebou a podívala se na něj. Ucukl a udělal krok zpět. V jejích
očích viděl bezmeznou bázeň a bolest a… Strach! Strach v jeho
prapodstatě. Aniţ by mu musela cokoliv říkat, věděl, co se stalo,
nebo spíš stane. Ona jen stála a otevírala pusu a třásla se, ničeho
jiného nebyla schopná. V jejích očích bylo poznání toho, kdo
nebo co přichází. Ten tam byl pocit klidu a Petr se napjal jako
struna.
„Ona má…“ Dokázala ze sebe vykoktat Nia a roztřásla se
ještě víc. Stále nebyl schopen jakéhokoliv pohybu.
„Kdo má, co má?“ Vzal Niu za ruku a jemně s ní zatřásl.
„Katka.“ Nechápal, ale pak si Niu ještě jednou prohlédl a
došlo mu to. Proboha! Neměla přívěsek.
„Co se stalo Nio, povídej, co se stalo?“
„Katka, ona neví co mŧţe zpŧsobit.Vzala si ho a…“ Pak
oba uslyšeli druhý křik, nikoliv jen krátký, ale táhlý a plný
strachu a děsu. Petr se rozběhl směrem do kuchyně a ke dveřím.
K nim zvenku běţela Katka, byla vyděšená a hned jak zahlédla
Petra, tak něco zakřičela, ale on jí nerozuměl. Díval se kousek za
ní, kde kus nad zemí jasně viděl… Sakra, ať to bylo cokoliv, bylo
to zase tady. A šlo to po ní, obláčky, bylo jich snad deset, snad
víc. Pohybovaly se velmi rychle, těkaly z místa na místo, ale
jejich společný směr byl jasný.
„Katko!“ Stačil zakřičet a pak se pokusil rozběhnout
směrem k ní. Byla jen pár krokŧ od něj a on pozoroval, jak se
postupně obláčky shlukují a vyráţejí proti dívce, která se
zastavila a nevěřícně je pozorovala. Ještě jednou zakřičel její
jméno, ale nemohl se ani pohnout. Ucítil známé svírání. Podíval
se dolŧ a spatřil dva obláčky kolem jeho nohou. Zase cítil, jako
by mu tělem proběhla elektrická energie. Ať to bylo cokoliv,
nedovolovalo mu to se ani pohnout. Sledoval, jak Katka slepě
ustupuje, naštěstí správným směrem. Sledoval její nohy, jak se
třesou a jak je postupně obklopují obláčky, její šaty a záda, její
ruce, které vystřelily vzhŧru, nekřičela. Vŧbec nevydávala zvuky,
vše probíhalo v naprostém tichu. Obláčky se najednou shlukly a
vyrazily proti Katce. Ta udělala poslední krok a pak bezvládně
padla dozadu. Byl jen pouhý krok od Petra, padala směrem
k němu. Zachytil jí a pomalu se jí snaţil poloţit na zem.
Najednou jako by obláčky zmizely. Nevnímal nic jiného, neţ jen
bezvládnou padající dívku. Poloţil jí na zem, nohy měla
pokrčené a celá se ani nepohnula, Viděl její obličej. Oči měla
otevřené a pusu jakoby do úsměvu. Nevypadala vyděšeně,
naopak, jako kdyby šťastně spala. Rychle jí sáhl na krk a lekl se.
Necítil vŧbec nic. Ještě zkusil tvář, ústa a ruku. Ale Katka byla
mrtvá. Nedovedl si to nijak vysvětlit, prostě tam leţela, mrtvá,
klidná a se šťastným výrazem, ale bez ţivota. Lekl se a vzpomněl
si na Niu. Nechal Katku leţet ve dveřích do kuchyně a běţel
směrem ke koupelně. Tam stála Nia a třásla se, první co ho
zajímalo, bylo zda neuvidí nějaké modré obláčky, cokoliv co by
znamenalo přítomnost Těch, ať uţ je to cokoliv. Právě viděl, jak
to zabilo mladou ţenu, která mu nebyla lhostejná a teď to – a to
věděl stoprocentně – pŧjde po Nie.
„Proboha Nio, Katka je mrtvá.“ Nia se ani nepohnula,
musel s ní zatřást: „Slyšíš, zabili jí, je mrtvá.“ Nia uţasle
rozevřela oči? Nechápavě zakroutila hlavou a něco nesouhlasně
zamručela.
„To není moţný, tohle není moţný. Oni nesmí porušit…“
Petr zřetelně opět cítil, jak vzrŧstá napětí. Někde tady byly.
„Nio, co se proti nim dá dělat, co je to zač? Jak s nimi
bojovat?“
„Ty s nimi nemŧţeš bojovat. To umí jen ten přívěsek. Kde
je ten přívěsek?“ Nia sebou náhle trhla a zmateně začala přebíhat
očima po pokoji: „Kde je ten… Má ho ona. Katka ho stále drţí.
Musíme ho získat. Ty ho musíš vzít.“ Petr se taky otřásl.
„Ale vţdyť já na něj nesmím sahat, ne?“
„Ano, ale počkej!“ Nia k němu přišla a poloţila mu ruce na
spánek. Pak ho z ničeho nic políbila a on jako by se začal
propadat, vše mu najednou připadalo lehké a jakoby zpomalené.
Slyšel její šeptání: „Dala jsem ti kousek své síly, běţ pro něj a
přines ho. Neboj se, budou na tebe čekat, ale má síla tě ochrání.“
Zmateně couvl a chvilku jen tak stál. V hlavě slyšel jakési
podivné zvuky, ale kdyţ se soustředil, ani se mu uţ nechtělo
omdlít. Náhle věděl co musí udělat. Šel rychlým krokem do
kuchyně a k mrtvému Katčinu tělu. Klekl si vedle ní a ještě
jednou si jí prohlédl. Pak se pozorně zadíval kolem, jestli neuvidí
charakteristické modré světélkování, nebo jakýkoliv i periferní
pohyb. Nic neviděl. A pak ho spatřil. Jeden namodralý obláček.
Drţel si pěkný odstup, to se hodilo. Takţe Petr doufal, ţe ať
s ním Nia udělala cokoliv, ţe to funguje. Dotkl se Katčiny ruky,
byla teplá, ale nereagovala. Prohlédl si ještě jednou její tvář,
vypadala tak klidně. Ještě si ani nepřipouštěl, ţe je mrtvá. Vzal jí
za ruku, v levé nic neměla. Vzal jí za pravou, ani v té nic neměla.
Letmo prohmatal její tělo přes šaty, jestli přívěsek někde
nenahmatá, podíval se jí na krk, jestli tam nevisí. Nebyl tam.
Hlasitě zaklel. Katka ho neměla. Začal panikařit. Napadalo ho
několik dŧvodŧ, kde by mohl být a proč a ve většině z nich hráli
hlavní roli modré obludy, které neuměl ani pojmenovat. Pak se
letmo soustředil a najednou věděl, kde přívěsek je. Nadzvedl
Katčin bok a otočil jí, přívěsek leţel pod jejím tělem na podlaze.
Rychle ho vzal a jakmile se ho dotkl, ucítil pálení v prstech.
Nebylo nepříjemné, ale věděl, ţe by mohlo být, kdyby jej drţel
moc dlouho. Zase Katku poloţil a zašeptal: „Promiň.“ Letmo jí
políbil na rty a zvedl se. Rychle běţel zpět k Nie.
Pohled, který spatřil, ho naplnil ještě větším děsem, neţ
před tím. Leţela na podlaze a nad ní, kolem ní a všude se to
modralo těmi bestiemi. Zakřičel: „Vy kurvy“ a rozběhl se k Nie.
Bál se nejhoršího. Doběhl k leţící dívce a jak se blíţil, cítil stále
vzrŧstající napětí, které dobře znal. Zvedl přívěsek a dal ho
k prvnímu obláčku. Ten okamţitě jako by někam odskočil. Petr
rychle pochopil, i kdyţ si nebyl jist, zda to chápe vlastně on a
začal napřahovat přívěsek postupně všude tam, kde byly modré
obláčky. Ty s obdivuhodnou rychlostí mizely. Nejprve se bál, ţe
se jen přemístily, ale za pár vteřin měl jistotu, ţe uţ v místnosti
není ani jeden. Dýchal velmi rychle a srdce mu bušilo naprosto
zběsile.
Přiklekl k ní a radostí zakřičel, kdyţ se pohnula. Měla
zavřené oči. Zasténala. Rychle jí nadzvedl hlavu a přehodil jí
stále více pálící přívěsek přes hlavu. Otočila se jeho směrem a
otevřela oči. Okamţitě instinktivně poznal, ţe něco není
v pořádku. Z jejích očí šla velká něha, ale také velká bolest a
jakýsi strach, jiný neţ před tím: „Nio“, zašeptal zase její jméno a
vzal jí za ruku. Nejprve nemohl tep vŧbec nahmatat, pak se mu to
přece jen podařilo, ale byl slabý: „Co se ti stalo?“
„Petře.“ Dvě vteřiny nebyla schopna dalšího slova: „Petře,
umírám.“ Jemu se v tu chvíli skoro zastavilo srdce.
„Coţe?“
„Petře, udělal jsi správnou věc, pomohl jsi mi, ale já to
nedokázala.“ Vehnaly se mu slzy do očí.
„Nio, vílo moje, miláčku.“ Začal dívku hladit po vlasech:
„Neumíráš, to bude dobrý. To se spraví, já hned přivolám
pomoc.“
„Ne!“ Nia sotva mluvila, ale v jejím hlase byla stále ta
něha, krása a dobrota. Opět pocítil nutkání slzí vydrat se mu přes
oči ven: „Petře, nikam nechoď. Buď tady se mnou, prosím.“
Nevěděl, co má dělat. Musel se zvednout a jít pro pomoc. Co jí
11
udělali? Ale sám přece viděl na vlastní oči, jak snadno zabili
Katku.
„Nio, miláčku, chci ti pomoct.“
„Já vím, Petře. Pomohl jsi mi.“ Hladil jí po tváři a osoušel jí
prsty slzy, které náhle začaly odkapávat z dívčiných pronikavých
očí, ale plných i neznámého strachu. Dívala se do jeho očí a on
zase cítil to teplo a lásku kolem sebe. Najednou na všechno
zapomněl, na Katku, na modré bestie, na svět kolem. Zase tady
byly jen její oči. Jen ona a on. Chtěl jí políbit a sklonil se nad její
rty. Zašeptala: „Líbej mě. Chci to cítit.“
Najednou to tady zase všechno bylo, její stav. Petr
neochvějně věděl, ţe jeho víla umírá. Nedokázal tomu
pravděpodobně nijak zabránit. Letmo se dotkl jejích rtŧ a slzy mu
opět zamlţily pohled. Šeptala, aby si poloţil ruku na tu její.
Pohlédl, kde má levou ruku, drţela v ní přívěsek. Poloţil na její
teplou sametovou ruku tu svoji a pevně drţel. Drţel její ruku,
která pevně svírala přívěsek a věděl, ţe umírá. Zaplavil ho
strašlivý pocit smutku a vzteku. Ještě jednou zašeptala jeho
jméno a aby jí políbil. Dotkl se jejích rtŧ. Byly teplé a vlhké,
přímo horké. Líbal dívku, měl její hlavu na svém klíně a jednou
rukou jí drţel hlavu a hladil a druhou měl na její teplé ruce
s přívěskem. Dlouze jí líbal a pak se odtáhl. Viděl její oči, na
tenhle pohled nikdy nezapomene.
Nia zašeptala: „Petře, vezmi si mŧj prsten… Promiň.“ Pak
pomalu zavřela oči a zŧstala tak. Petr přes slzy neviděl, nevnímal
nic, neţ jen její teplé tělo a teprve po chvilce si uvědomil, ţe uţ
je mrtvá. Pomalu sundal svoji ruku z její a otřel si slzy. Neustále
dokola opakoval její jméno. Pohladil jí po tváři. Vypadala klidně,
měla velmi podobný výraz jako Katka. Nia byla opravdu mrtvá.
Přišel o dívku, za kterou byl sám ochotný poloţit ţivot. Drţel jí a
nebyl schopen se vŧbec pohnout. Díval se do její spící tváře a
myslel jen na to, jaká strašná prázdnota ho přemohla. Vzal jí za
levou ruku a zarazil se. Přívěsek v ní nebyl. Uvědomoval si, ţe
s posledním kouskem ţivota v ní přestal cítit i přívěsek v její
ruce. Podíval se jí na ruku a uviděl ten prsten. Co to říkala, ţe si
má vzít její prsten?
Pomalu poloţil dívčinu bezvládnou hlavu na zem a vzal ji
za levou ruku. Z neodporujícího prstu jí pomalu sundal prsten a
chvíli ještě drţel její mrtvou ruku, aby ji pak zase něţně poloţil
na prsa. Stále nebyl schopen přemýšlet o ničem jiném, neţ o
vílině smrti. Proč? Proč? Křičel na celou místnost a stále
nespouštěl Niu z očí.
*
*
vzdalovat a za chvilku jej vnímal jen jako jeden z několika
zářících bodŧ, postupně se body shlukovaly aţ pochopil, co právě
vidí. Viděl naši část galaxie, jedno její rameno. Pohled se ale
nezastavoval a stále kamsi ubíhal. Kdyby měl mozek, tak by se
jistě zbláznil. Takhle mu to nepřišlo ani divné, ani nic jiného.
Prostě jen pohledem stále ustupoval kamsi dozadu.
Pojednou zaznamenal, ţe se dívá na celou galaxii a potom
se před ním začaly se vzrŧstající vzdáleností vynořovat i jiné a
vše stále ustupovalo novým a novým obrazcŧm. Viděl podivné,
barevné cáry mlhy, kde kaţdý cár představoval stovky galaxií a i
ty cáry se začaly formovat do rŧzných obrazcŧ. Barvy byly tak
fantastické, ţe by je nedokázal ani popsat. Ale i ty barvy se
vzdalovaly a převládala jedna jediná. Stále více měl dojem, ţe
mu to něco připomíná. Barvy se vzdalovaly a tím se i zhušťovaly,
jak však tento efekt postupoval, převládala daleko více jedna
barva. Zelená. Shluky barev se proměnily do jedné jediné
strašlivě vzdálené tečky, která z dálky pŧsobila jako jakýsi
odlesk v ohromném zeleném poli, kde se míhaly nejprve desítky
a pak stovky jiných odleskŧ. Pak Petr pochopil. Díval se stále
zřetelněji a čím více se obraz zmenšoval, tím jasnější mu bylo, co
uvidí. Ano. Uţ viděl kovový rám z neznámého kovu a… Teď
viděl celý přívěsek. Stále jen přijímal informace, ani si je
neskládal do celkŧ. Nesnaţil se přemýšlet, jen vnímal co vidí.
Přívěsek měla na krku krásná ţena v bílém rouchu, v šatech
velmi podobných těm, které měla na sobě Nia. Najednou ho opět
při vzpomínce na Niu přepadl smutek.
„VÍTEJ PETŘE.“ Petr by sebou býval trhl, kdyby měl čím.
Hleděl na krásnou ţenu před sebou a teď slyšel i její hlas. Ale
neslyšel ho z nějakého konkrétního místa, slyšel ho odevšud a
zároveň jakoby ze středu, ze středu sama sebe. Hlas byl
nevýslovně majestátní a nevýslovně krásný. Opět mu ji
připomněl. Opět jej jako by cosi zabolelo.
„Já, kde to jsem?“ Nejprve nebyl schopen s jistotou říci, zda
to řekl, nebo si to jen pomyslel. Ale měl jistotu, ţe ţena mu
porozuměla. Byla vysoká, štíhlá, asi o deset let starší, neţ Nia.
Měla kratší, ale stejně černé vlasy a byla také nevýslovně krásná.
Ruce měla podél těla, ale teď jednu z nich zvedla a dotkla se ho.
Smutek, vztek a bolest nad Niinou smrtí byla náhle ta tam.
„NEMUSÍŠ SE BÁT, PETŘE. NIA ZEMŘELA, ALE JINÉ
VÝCHODISKO NEBYLO. NESPLNILA SVŦJ ÚKOL, ALE
MY JSME SE O TO UŢ POSTARALI.“
„Kdo je to my?“ Zeptal se Petr a zase nebyl schopen vŧbec
říci, jak to vlastně udělal.
„MY, TO NENÍ DŦLEŢITÉ. DŦLEŢITÉ JE, ŢE JE
AMULET ŢIVOTA ZASE V NAŠICH RUKOU.“
„Bŧh? Jsi bŧh? Je bŧh krásná vzrušující ţena?“ Petr se aţ
zalekl toho prostředního slova, určitě by se zastyděl, ale uţ to
řekl. Pokusil se ze sebe vydat něco, co by to zmírnilo, ale ţena se
tak krásně a zvonivě zasmála.
„BŦH NENÍ,ALESPOŇ TAKOVÝ TEN JEDEN JEDINÝ
BŦH. ALE TO TY SÁM DOBŘE VÍŠ. COPAK ČLOVĚK BY
PRO MRAVENCE NEBYL BOHEM? ALE DĚKUJI TI
PETŘE. VÍM, ŢE VE SVÉM SRDCI NOSÍŠ JINOU Z NÁS.“
Petra opět jako by štípla bolest ze ztráty jeho víly. Na chvilku
jako by se mu promítly její oči a pak obraz… Viděl na okamţik
její mrtvou, nehybnou tvář. Smutek vzrŧstal. Ţena však
pokračovala: „NEBUĎ SMUTNÝ. MY JSME SICE TAKÉ
SMUTNÍ, ALE TAKOVÝ JE ŢIVOT.“
„To je nespravedlivé. Lidé jako je ona by neměli umírat.“
„ALE ONA NEBYLA ČLOVĚK.“
„Ale smrt cítila.“
„NO, TO JE PRAVDA. A DÍKY TOBĚ POZNALA I
LÁSKU.“
„Já… Já jí… Ano, miloval jsem jí.“
„CHCEŠ VĚDĚT, JESTLI TO BYLO JEN TÍM JEJÍM
KOUZLEM? CHCEŠ VĚDĚT, JESTLI ONA TEBE
MILOVALA TAKY?“
„Já…“ Petr se zarazil. Vlastně to vědět ani nechtěl. Aniţ by
cokoliv řekl, poznal, ţe i tentokrát ţena uhodla, co myslí.
*
Nevěděl jak dlouho tam seděl a hladil její tělo. Pak si
uvědomil jednu velmi podivnou věc. Za sebou měl světlo. Otočil
se a neţ stihl cokoliv pochopit, ucítil jak ho na ruce pálí Niin
prsten. Pak musel před prudkým světlem zavřít oči. Kdyţ je
otevřel, zase je rychle zavřel. Pak otevřel… Ale protoţe mu
mozek vysílal nesmyslné signály, zase je zavřel. Pak je opět
zkusil otevřít. Najednou si uvědomil několik věcí. Netíţil ho
smutek. To pro něj bylo tak překvapující zjištění, ţe ho na chvíli
zcela paralyzovalo. A hned v zápětí si všiml, ţe se dívá sám na
sebe. Pak se pohled jako by stočil na vílinu mrtvou tvář a pak se
začal vzdalovat. Nedokázal by to popsat, ani kdyby to uměl
nakreslit. Postupně se vzdaloval jako pohled kamery šíleného
kameramana. Stoupal stále výš a výš, aţ byl nad jeho domem;
pak sledoval celý dŧm i s kouskem lesa; stále se zvedal aţ viděl i
kus vesnice, všechno sice malinké, ale naprosto zřetelné. A pak,
stále výš a výš, aţ vnímal celé hory, celou zemi aţ po Prahu, pak
se stále vše zmenšovalo aţ vystoupal nad planetu. Pohled stále
pokračoval ve své cestě aţ dosáhl bodu, kdy Petr náhle uviděl
Slunce stoupající nad stále se vzdalující Zemi. Stále se mozek, ať
uţ byl teď kdekoliv, ani nesnaţil to celé jakkoliv pochopit. Pouze
chtěl přivřít oči, protoţe ţár Slunce jej určitě oslepí. Ale zjistil, ţe
nemŧţe přivřít oči, protoţe oči nemá. Nemá vlastně nic, ani tělo,
ani mozek, ani duši. Nemá naprosto nic. Jakási síla ho stále táhla
dozadu, pokoušel se otočit, ale nic se nestalo. Nemohl pohled
otočit, protoţe se vlastně vŧbec nedíval. Pak se i slunce začalo
12
„JSI DOBRÝ ČLOVĚK PETŘE. MÁŠ V SOBĚ DOBRO.
A TO SI CENÍME. DÍKY TOBĚ A DÍKY TVÉ LÁSCE
K JEDNÉ Z NÁS – AŤ UŢ BYLA ZPŦSOBENA
ČÍMKOLIV… UČINIL JSI NIU ŠŤASTNOU. JE MRTVÁ,
ALE POZNALA LÁSKU, POZNALA POLIBEK A POZNALA
DOBROU TVÁŘ LIDÍ.“
„Já jsem jí chtěl pomoct. Ale oni…“ Petr se zachvěl při
vzpomínce na ty modré obláčky. Chtěl vědět, kdo jsou a co jim
mŧţe on udělat jako pomstu.
„ONI NEJSOU ZLÍ. JSOU TO STÍNY ŢIVOTA.“
„Stíny ţivota?“ Zeptal se nechápavě Petr?
„ANO. KAŢDÁ VĚC MÁ SVŦJ PROTIKLAD. SVŦJ
STÍN, JAKO KAŢDÉ SVĚTLO. A ONI JSOU STÍNY
VEŠKERÉHO ŢIVOTA VE VESMÍRU I MIMO NĚJ.“
„Mimo vesmír, existuje ještě nějaký ţivot?“
„ANO. VŠUDE EXISTUJE ŢIVOT, SAMOTNÁ
PODSTATA EXISTENCE JE ŢIVOT. I HMOTA A NEŢIVÉ
VĚCI JSOU ČÁSTÍ ŢIVOTA.“
„Ale, co je vlastně tedy ten přívěsek?“
„JE TO AMULET ŢIVOTA. NĚCO, CO JE SCHOPNO
TVOŘIT A PŘETVÁŘET ŢIVOT. ŢIVOT V JEHO
PODSTATĚ. VŠUDE MŦŢE EXISTOVAT. A VŠUDE
JEDNOU EXISTOVAT BUDE. VŠECHNY ALTERNATIVY
ŢIVOTA BUDOU JEDNOU STVOŘENY A VYČERPÁNY,
ABY MOHLY VZNIKNOUT DALŠÍ.“
„A proč je ten amulet tak dŧleţitý?
„TO JEŠTĚ NEMŦŢEŠ POCHOPIT. NIKDO TO
NEMŦŢE POCHOPIT. PRAVOU PODSTATU TOHOTO
AMULETU NECHÁPEME JEŠTĚ ANI MY, NATOŢ PAK
RASY, JAKO VY.“
„Rasy? Myslíš lidi?“
„LIDI. SAMOZŘEJMĚ. LIDÉ NEJSOU ZDALEKA
JEDINOU FORMOU ŢIVOTA, ANI VE VESMÍRU A ANI NA
VAŠÍ PLANETĚ. ČEKÁ VÁS SPOUSTA ČASU, NEŢ
DOSÁHNETE NAŠÍ ÚROVNĚ. ALE TO MY UŢ ZASE
DOSÁHNEME ÚROVNĚ TĚCH, KTEŘÍ TEĎ VEDOU NÁS,
JAKO MY VEDEME VÁS.“
„Ale lidi…“ Petr měl stovky otázek.
„PETŘE. JE ČAS, ABY SES VRÁTIL. JE ČAS, ABY SE
VRÁTILO VŠE, CO SE VRÁTIT MÁ.“
„Kam vrátit, co vrátit?“
„PETŘE. POMOHL JSI NÁM A DÍKY TOBĚ MY
MŦŢEME POMOCI DALŠÍM. JAK MŦŢEME POMOCI
TOBĚ?“
Petr nevěděl, co má odpovědět. Občas snil, ţe potká
kouzelného dědečka a ţe mu ten dědeček poloţí podobnou
otázku. Měl připravený celý zástup odpovědí, ale teď neměl
ţádnou myšlenku. Jen si vzpomněl na Katku, na to, ţe zemřela
kvŧli něčemu, čemu nerozuměla.
„MYSLELA JSEM SI, ŢE SI VYBEREŠ TAKHLE,
PETŘE.“ Petr si vŧbec nic neuvědomil, jen ucítil, jak se po jeho
těle, nebo spíš po celém něm rozlévá opět známé Šťastné teplo.
Poslední, co vnímal, bylo její slovo „DĚKUJEME.“
*
*
„No jasně, ţe jsem. Ale ty vypadáš, jako kdyby ti ulítly
včely, hm? Co se stalo?“ Objal jí a políbil. Nedokázal si to
vysvětlit. Býval by přísahal, ţe to sen nebyl. Pamatoval si
naprosto přesně poslední den a dvě noci a teď…
„Katy, co je dneska za den? Kolik je hodin?“ Katka se na
Petra podezřívavě podívala.
„No je sobota a je skoro jedenáct. Ale ty koukám, máš ještě
hlubokou myšlenkovou pŧlnoc, co?“ Petr si ji k sobě přitiskl.
„Ne, to nic. To byl jen takový sen. Jsem strašně rád, ţe jsi
tady, Katko. Moje Katko.“ Katka se na něj opět zkoumavě
zadívala, pak se usmála a něţně ho políbila.
„Tohle jsem moc touţila slyšet.“
*
*
*
Petr to dopoledne trávil pátráním po stopách. Noční, ani
denní záběry kamer nic nezaznamenaly. Podle nich šel prostě
spát a pak ho ráno probudila aţ Katka. Nikde ţádná stopa. Vyšel
tedy před zadní branku a prohledal okraj lesa. Nic. Došel do
kuchyně a zjistil, ţe obě skleničky se speciálním povrchem na
snímání otiskŧ prstŧ, jsou na svém místě. Balíček s papírovými
kapesníky byl nerozbalený. Pro jistotu zavolal Tomášovi:
„Nazdar starej kamaráde. Hele, zrovna teď jsem slyšel fakt
výbornej vtip, Péťo. Jestli pak víš, jak získáš inteligentního
úředníka?“
„Jo, klonováním. Protoţe přirozeným vývojem bys ho
nedostal.“ Z druhého konce bylo slyšet ticho.
„No, tak tos mě dostal. Já sám ten vtip znám asi pět minut.
Petře, Petře. Úplně jsi mě zkazil den. Potřeboval jsi vlastně
něco?“ Petr s ním ještě chvilku klábosil a pak zavěsil.
Takţe nic. Vŧbec nic.
Ozvalo se zaklepání a do jeho místnosti vstoupila Katka.
Celá zářila. Za poslední dvě hodiny si dokázali říci tolik, co před
tím za celý ţivot.
„Smím?“
„Jistě Katuško moje.“ Petr se odsunul a pohladil ji po
bocích.
„Petře, dnes ráno jsem byla v Moniččině bytě a něco jsem ti
přinesla. Vím, ţe máš rád ty horory a scifi bláboly a takové věci.
Tak jsem ti chtěla. Víš… Tohle byla její oblíbená kniha a já bych
ráda, aby ta kniha zŧstala s námi.“ Petr se podíval na ušmudlanou
knihu s obyčejnými deskami, na nichţ byl ţlutý nápis: HODINA
PROROKOVA.
„To… To…“ Petr nebyl schopen slova. Otevřel kníţku a na
první stránce byla krásná kresba obyčejnou tuţkou. Kresba mu
vehnala slzy do očí. Na kresbě byla vyobrazena tvář nádherné
dívky, s velkýma pronikavýma a laskavýma očima a s černými,
dlouhými vlasy. Petr tu knihu zavřel a uţ ji nikdy neotevřel.
Za několik týdnŧ poté vycházel Petr s Katkou od doktora na
praţském předměstí: „No to je úţasný.“
„Jo, já tomu vŧbec nemŧţu uvěřit. Oni mi říkali, ţe jak mě
tenkrát zmlátil, ţe uţ nikdy nebudu moct mít děti.“ Petr si k sobě
Katku přitiskl a cítil se dokonale šťastný. Jak jí hladil, zarazil se
prsty o něco na její ruce. Podrobně se na to zadíval a ztuhl.
„Katy, kde jsi to vzala?“ Katka se podívala na prstýnek ze
zářivého kovu a zamyslela se.
„Víš, tohle mi zbylo po Monice. Nikdy jsem netušila, ţe ho
má, ale kdyţ jsem ho našla v jejích věcech… Nechala jsem si ho.
Jako památku. Proč, vadí ti?“ Petr si povzdechl a pak zakroutil
hlavou. Celá ta historie byla natolik podivná, ţe se jí rozhodl
Katce neříkat. O prstýnku uţ nikdy nepromluvili a on se stal
součástí jejich ţivota. I kdyţ ho na ruce nosila Katka, Petr sám
cítil, ţe byl darován spíše jemu. Ať uţ mu byl darován kýmkoliv.
*
Probíral se. Naprosto nic nechápal a ničemu nerozuměl.
Probudil se úplně. Venku bylo světlo. Aniţ by si to dokázal
vysvětlit, byl ve svém domě, ve své chatě a bylo ráno. Probudilo
ho jakési pípání. Telefon. Chvilku mu trvalo, neţ poznal zvonek
od brány. Nemotorně vstal a s očima navrch hlavy zvedl
sluchátko. Z druhého konce se ozval ţenský hlas. Nejprve jej
nedokázal zařadit, ale pak ho poznal: „Katko!“ Vykřikl a tak jak
byl seběhl z loţnice dolŧ po schodech. Nedokázal si to vysvětlit.
Katka stál u svého auta. Vypadala kouzelně. Své tmavé vlasy
měla sepnuté do drdolu, usmívala se na Petra, na sobě temně
modré šaty s výstřihem do V a na nohou černé lodičky. Petr na ní
nechápavě civěl a pak ho teprve napadlo otevřít dveře a
rozběhnout se k ní
„Katko, jsi v pořádku?“
13