docke stažení – zde - Anticapitalista.com
download 
Stížnost Transkript
ke stažení – zde - Anticapitalista.com
Číslo 35. – Září 2007 www.revo.cz.tc ČASOPIS NEZÁVISLÉ REVOLUČNÍ MLÁDEŽE Chceme tisíce stromů nebo další golfové hřiště? čtěte na straně 1... Bojujeme s kukuřicí nebo s kapitalismem? čtěte na straně 3+4... Kdo z koho? Boj pokračuje! 1 Z domova 35. číslo Klánovický les v nebezpečí Klánovický les, zvaný také Vidrholec, se nachází mezi městskými částmi Praha – Klánovice, Praha – Újezd nad Lesy a Praha – Horní Počernice a s Prahou sousedícími obcemi Jirny (část Nové Jirny) a Úvaly. Svoji rozlohou představuje největší souvislou lesní plochu na území Prahy, a proto není divu, že je hojně využíván k rekreaci nejen místních obyvatel – o to více, že celá východní okrajová část Prahy je jinak na lesy poměrně skoupá. Tento přírodně – zejména ornitologicky ale i botanicky cenný lesní komplex však může být poškozen uvažovaným projektem velkého, komerčního golfového hřiště v jeho středu. Les mezi Klánovicemi, Újezdem nad Lesy a Úvaly byl původně větší než dnes a táhl se až k dnešním Kolodějům. Po staletí byl známý tím, že ve svých útrobách ukrýval bandy lupičů a loupežníků, kteří přepadávali cestující na tehdejší císařské silnici z Prahy na Kutnou Horu, Moravu a Vídeň. První zmínky o místních loupežnících jsou již z roku 1142, kdy jich kníže Vratislav nechal několik pochytat a po mučení popravit v Kouřimi a Kolíně. V 16. století zde mimo jiné řádily i loupežnice se svými bandami – Vendula Berková a Barbora Prskačka byly za své činy později upáleny. Jakýsi Jakoubek se na mučidlech v Praze přiznal k 48 loupežím a řadě vražd na Vidrholci spáchaných během pouhých dvou let a byl za ně odsouzen k rozčtvrcení za živa a upálení. Klánovické lesy byly tedy takový český Sherwood, pouze okrádáni v něm byli jak bohatí tak chudí. Dodnes užívané druhé jméno klánovických lesů ,Vidrholec, pochází od stejnojmenné vsi, zmiňované historickými prameny od 16. století, která zanikla za třicetileté války. Klánovický les již loupežníky a lapky neskrývá, zato je dnes cennou přírodní památkou, oblíbenou pro výlety a houbaření Pražanů i obyvatel blízkých obcí. K Praze příslušející část je prakticky v celém svém rozsahu součástí přírodního parku Klánovice-Čihadla (k níž patří i Xaverovský háj, katastr Klánovic, okolí říčky Rokytky spolu s Kyjským a Počernickým rybníkem a další území). Velká část území lesa je dále chráněna jako přírodní rezervace Blatov, západní část lesa jako přírodní památka Klánovický les a východní část lesa u obce Nové Jirny jako přírodní památka Cyrilov – Klánovický les. Nemalá část celého komplexu byla rovněž zařazena mezi evropsky významné biosferické lokality Natura 2000 – zejména kvůli množství ptáků, kteří zde hnízdí. Navzdory tomu se společnost Forest Golf Resort Praha (FGR) rozhodla vybudovat uprostřed tohoto lesa areál golfového hřiště s 18-ti jamkami, kvůli němuž by muselo být vykáceno zhruba 60 hektarů vzrostlého lesa, aby se uvolnila plocha pro téměř 6 kilometrů hracích ploch. Další desítky hektarů lesa by ovšem spadaly do tzv. ochranného pásma hřiště, kde by byl vstup omezen nebo přímo zakázán. K hřišti by byl postaven také společenskosportovní areál s restaurací a klubem, tenisovými kurty, parkováním pro desítky aut (v případě turnajů http://www.revo.cz.ct počítáno 200 aut) apod. Celá stavba přírodní rezervace plné zvěře významným způsobem zasahuje do opravdu nápad hodný potlesku (na oblasti Natura 2000 (cca 30 hektary) obě tváře). a výše zmíněných chráněných Kvůli nedávno získanému přírodních lokalit, kterými navíc souhlasu od Gen. ředitelství Lesů prochází cyklostezka a dvě turistické ČR pro stavbu hřiště firmy FGR se značené cesty. Další ekologická místní občané rozhodli bojovat za rizika představuje nutnost ošetřování zachování Klánovického lesa v jeho golfových trávníků speciálními současném, jim zcela vyhovujícím pesticidy, které mohou zamořit blízké stavu i jinak než pouze peticí. Místní vodní zdroje, a také kácením narušená mládež uspořádala happening na odolnost lesa vůči náporům vichřice záchranu lesa, jehož se zúčastnilo na a případným polomům. Navzdory 200 lidí. 19. července se v místním pokácení velkého množství stromů a kulturním zařízení Beseda konalo přivedení automobilového provozu setkání odpůrců kácení s občany, do přírodního parku tvrdí firma FGR jehož se zúčastnil i starosta Klánovic na svých webových stránkách, že tento (rovněž odpůrce kácení lesa), které projekt přispěje k „…celkové kultivaci [lesa], zvýšení biologické hodnoty Trápí snad golfisty nedostatek hřišť? bylo rovněž hojně navštíveno. A do třetice všeho dobrého proběhl v této lokality a k výchově a propagaci myšlenek péče o kulturní krajinu.“ Větší výsměch si lze sobotu 4. srpna na parkovišti před známým klánovickým klubem Black pes happening s produkcí řady hudebních těžko představit. kapel, namátkou Young Blood, Hegeš či První hoře, a s Společnost FGR svoji plánovanou investici obhajuje vystoupením divadelní společnosti Torzo Obskuro. Akce pomocí vlastních občanských sdružení: Forest Golf zvané Parkovištěfest se podle různých zdrojů zúčastnilo Club Klánovice (jehož sídlo, Axmanova 260; Praha 9- 80-300 osob. Klánovice, se shoduje se sídlem firmy FGR) a Pro-GOLF Také byla vyhlášena fotografická soutěž pro širokou 2005 (jeho stanovy a náplň činnosti jsou ke stažení na webových stránkách společnosti FGR). V posledních veřejnost o nejlepší fotky zachycující přírodní krásy volbách se firma také pokusila zvolit své lidi do místního lesa Vidrholce. Zúčastnit se lze na webové adrese www. zastupitelstva, aby projekt hřiště (který je bohužel od uschovna.cz, kde jako adresáta zprávy stačí uvést ezačátku 90.let v územním plánu) schválili. Stalo se tak, mail [email protected]. Soutěž trvá do 1. září pochopitelně, na kandidátce ODS, která však v těchto a na vítěze čekají hodnotné ceny. Fotografie budou po volbách, jistě i z důvodu podpory projektu hřiště, získala skončení akce vystaveny ve výše zmíněném klánovickém v hlasování do místního zastupitelstva pouze necelých kulturním centru Beseda. 16% hlasů (proti více než 54% hlasů do zastupitelstva Budete-li mít čas, chuť a zájem, podpořte i vy svou celé Prahy). Proti tomuto dění byla naopak sepsána účastí na akci nebo v soutěži klánovický les, tak jak petice místních občanů, kteří si nepřejí pokácení lesa funguje dosud - les pro místní obyvatele, pejskaře, kvůli golfovému hřišti, zejména pak když se další golfové turisty a houbaře. Nic proti hráčům golfu, ale mají-li hřiště staví v blízkých Dolních Počernicích. Petici chuť, mohou si zajet do Motola, Hodkoviček nebo třeba v roce 2006 podepsalo přes 800 obyvatel Klánovic, přes na Karlštejn. Proč stavět nové hřiště na místě zdravých 1200 obyvatel Úvalů a další stovky občanů z okolních vzrostlých stromů? Klánovičtí ve své většině říkají jasně: obcí. Také zastupitelstvo obce stavbu hřiště většinově „Chceme les a ne golf “ a není jediný důvod, proč by nad odmítá. jejich přáním měl zvítězit soukromý zájem jedné firmy, Firma FGR, která v místě již provozuje menší napojené na partaj Jančíků a Burgermeistrů. společenské středisko a cvičnou golfovou dráhu, se ale rozhodně nevzdává. Využívá zejména výše zmíněné skutečnosti, že hřiště se začátkem 90.let dostalo do územního plánu. Argumentuje také tím, že svoji stavbou pouze „obnovuje slavnou tradici golfu v Klánovicích“. Je totiž skutečností, že v roce 1938 zde bylo zřízeno golfové hřiště pro podnikatelskou a politickou „honoraci“ První republiky. Toto hřiště ale za války pustlo a po krátkém poválečném oživení bylo v roce 1950 uzavřeno (ještě před dokončením celého projektu v plánované podobě). Jeho pozemky přešly na ČSTV a v roce 1952 byly hrací plochy rozorány a následně zalesněny. Právě tento, více než 50 let starý les dnes pokrývá nemalou část oblasti uvažované pro nové hřiště. Společnost FGR dnes malou část těchto pozemků používá pro své akce, vesměs ryze komerčního charakteru – podnikové večírky, svatby manažerů a podnikatelů, zvěřinové hody a jiné podniky přístupné pouze na rezervaci. Nedávno zde dokonce spustila noční ohňostroj, což je uprostřed Nikola, REVO Praha Zatím největší demonstrace proti kácení lesa se konala ve čtvrtek 6. září od 17:00 před budovou Magistrátu, kde se 20.září má o bytí či nebytí golfového areálu rozhodovat. Několik stovek lidí (převážně z Klánovic a okolí) vyjádřilo svůj nesouhlas s dosavadní podobou územního plánu a požadovali jeho změnu. Podpořit je přišla i řada politiků z jejich městských částí, převážně sociální demokraté a zelení. září 07 Ekologie 2 Americká benzinová kultura a svět Jak na tom svět opravdu je? Hrozí nám globální oteplení, dojdou zásoby surovin, vymizí z přírody život, jak varují vědci na všech frontách? „Žádná apokalypsa se nekoná a strach je zbytečný. Lidé žijí čím dál lépe, svět je nádherný,“ tvrdí dánský statistik, ‚skeptický ekolog‘ Bjorn Lomborg, který chce „bořit mýty kolem stavu životního prostředí“. Nakolik člověk svými zásahy ovlivňuje přirozené změny klimatu a nakolik může oteplování planety zpomalit? Na to neexistuje mezi vědci jednotný názor. Optimisté předpokládají, že Země unese zdvojnásobení počtu obyvatel. Pokud by se však všichni obyvatelé Země měli dostat zhruba na třetinovou životní úroveň té, jaká panuje v západní Evropě či USA, byl by celkový dopad na spotřebu surovin a na životní prostředí pro dvojnásobnou populaci dvanáctkrát větší než dnes. To je dost vysoké číslo i pro zarputilé optimisty. Nikdo ještě před dvěma lety nečekal, že Indie a Čína, tedy jak se dnes leckde říká Čindie, porostou jako bumbrlíček. „Sežral jsem naftové pole Ghawar a tebe, Kaspické moře, taky sežeru!“ Ceny ropy sledují ekonomové, analytici i skoro neviditelná skupina veteránů – naftových geologů, kteří o ložiscích vědí svoje, protože na nich celý život pracovali, a teď si konečně v penzi mohou dovolit být nezávislí. Vědí, že levný benzin je pro Američany něco jako ústavní svoboda, která jim zaručuje volný pohyb. Když jste jednou strávili mládí popojížděním v automobilu, jen tak se jej nevzdáte. Americké plýtvání ropou vzniklo hned po druhé světové válce. Amerika zásobovala bojující Evropu pohonnými hmotami. Musela vytvořit síť rafinérií, ropovodů a tankerů a najednou měla nadbytek benzinu, a tak z něj udělala kulturní styl. To trvá do dnešních dnů, že Amerika bere benzin jako naprostou samozřejmost a k jeho výrobě potřebuje ropu, kterou dnes získává za jakoukoli cenu. Evropany naopak válka naučila šetřit, a trvalo to dalších pár desetiletí, než se svého zvyku „šetřit“ začali zbavovat. Staří naftoví geologové tvrdí, že jedno století plýtvání ropou skončilo a s ním vcelku bezproblémový růst západní civilizace. Pesimistické či realistické modely očekávají, že již v letech 2008 – 2010 dojdou laciné suroviny a pravděpodobně i laciné potraviny. Vyvlastňování ropných polí v Latinské Americe, faktické zestátnění ruského naftového průmyslu i očekávaná výstavba čínských letadlových lodí (všimli jste si vůbec, že Čína nemá pořádné válečné loďstvo schopné zasáhnout třeba na Blízkém východě?) je počátkem naftové nervozity. Během pouhého posledního roku stouply ceny mědi tak, že už ji nepoužíváme na okapy apod. Něco podobného se děje se zlatem a brzy se možná až několikanásobné zvýšení cen čeká i u hliníku. Mědi a hliníku je sice na Zemi stále ještě dost, ale jejich cena je vlastně cenou energie nutné na jejich zpracování. První panika ohledně toho, že ropa dochází, vznikla v Americe hned devět let po začátku těžby. V Americe, která se dnes snaží mít pod kontrolou všechny zdroje ropy a k jejich získání si vymýšlí nesmyslné důvody, jako např. „zbraně hromadného ničení v Iráku“. Když Spojené státy oznámily, že opouštějí mezinárodní dohodu o omezování produkce plynů způsobujících skleníkový efekt, spustily lavinu kritiky ze všech koutů světa. Dohodu odmítl 28. března 2001 americký prezident George Bush. Zdůvodnil to tím, že je v rozporu s ekonomickými zájmy USA. Spojené státy přitom až do nedávna byly zdaleka největším výrobcem skleníkových plynů – v roce 2003 vyprodukovaly plných 21 procent lidmi způsobených emisí oxidu uhličitého. Podle posledních (zatím předběžných) odhadů byly v absolutním množství vypuštěného oxidu uhličitého v roce 2006 předhoněny Čínou. Problém je ale v tom, že zatímco na Čínu připadá téměř 20% světové populace, tedy stejně, ba více kolik tvoří její podíl ve vypouštění plynu do ovzduší, pak USA představují pouze asi 4,5% světové populace. Světovou atmosféru tedy USA znečišťují několikanásobně více, než je jejich podíl na obyvatelstvu. Rozhodnutí americké administrativy považují vědci za polibek smrti pro celou planetu. Postoj USA je také úplné popření Bushových předvolebních slibů, v nichž kladl důraz na ekologii. Co na to člověk může říci? Tak třeba to, že není divu, že v Americe řádí čím dál tím častěji tornáda, bouře a další živelné katastrofy a jedním z důvodů toho všeho je již zmíněný skleníkový efekt. Ne že by se Amerika jako každý jiný normální stát na Zemi snažila planetu šetřit, ta se naopak stará jen o svoji ekonomiku. Amerika chce utahovat kohouty s ropou, ale aby se třeba podílela na vývoji motorů s nižší spotřebou pohonných látek a nižšími emisemi, tak to naopak vyřeší tak, že světu řekne jinými slovy „kašleme na mezinárodní dohodu“. Vilém, REVO Praha Modrá nebo zelená planeta? Knižní trh obohatila kniha Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“, kde se vyjadřuje k problémům ekologie. Problém ovšem nevidí ani tak v ochraně přírody, ale hrozbu pro něj představují lidé, kteří ekologické hrozby zveličují, aby vyvolali strach, a tím si získali politickou podporu a donutili občany souhlasit s okleštěním některých práv. Proč tento špinavý styl nehledá autor tam, kde je zjevný, např. u zastánců tzv. války s terorismem, se v knize neuvádí. Základní teorií Klausova přístupu k ekologickým problémům je přesvědčení, že trh už je vyřeší. Lidé vstupují do tržních vztahů s poptávkou po co nejlepších materiálních, duševních nebo kulturních požitcích. Mezi ně už začíná patřit i poptávka po kvalitních přírodních podmínkách, po zdravém způsobu života, např. po čistém vzduchu v zamořených velkoměstech. Lidé tak podle Klause mají preferovat ty výrobky a služby, které jsou ekologicky nenáročné. Praxe takový přístup ale vyvrací. Na rovině poptávky většina lidí volí takové výrobky, které jsou nejlevnější, i když jsou ekologicky náročné (nebo třeba vyráběné dětmi za otrockých podmínek v Pákistánu nebo Číně). Protože, říká si průměrný člověk, můj postoj není co platný, když ostatní se stejně chovají neekologicky, a ještě si žijí levněji. Tady by musel nastoupit obecný závazek, prosazený politicky, např. ve formě zvýhodnění ekologických produktů. Ale to je přesně to, před čím Klaus varuje jako před omezováním svobody (svobody podnikání). Když jsme u požadavku čistého vzduchu, vzpomínám na scénku ze starší filmové komedie „Co je vám, doktore?“ kritizující lhostejný postoj k přírodě. Zdeněk Svěrák v hlavní roli mluvil už v té době o nutnosti omezit osobní automobilovou dopravu. Na připomínku jednoho oponenta, že si autem vyrazí někam za město na čerstvý vzduch, reaguje, že nebýt všech těch aut, nebylo by třeba nikam jezdit, vzduch by zůstal dýchatelný i ve městě. Na konci scénky končí Svěrák s rozbitým nosem. Tato scénka osvětluje „tržní chování“ lépe než hypotetické upřednostňování ekologických výrobků. Vydělat co nejvíce peněz, co nejvíce zkonzumovat bez ohledu na to, co a koho to poškodí. Pokud zatoužím po zdravém způsobu života, vyjedu autem na hory nebo k moři… Tak vypadá v praxi uspokojení potřeby po zdravém způsobu života. Jak vypadá tržní (anti)ekologické chování ze strany nabídky, tedy ze strany kapitálu? Ve zvětšené míře totéž v bledě modrém. Vydělat co nejvíc peněz, za čistou přírodou odjet daleko pryč z civilizace, např. si koupit vlastní ostrov v Karibiku, po vzoru Viktora Koženého. Za vydělané peníze koupit drahý, na benzín náročný terénní vůz, aby všichni viděli, že na to mám, a budu s ním ničit vozovku a zabírat dvě místa na parkovišti. Jistě, životní styl je samozřejmě individuální a ne každý kapitalista se chová jako účastníci milionářské automobilové soutěže Rallye Gumball, která spočívá v co nejrychlejším přejetí kusu Evropy bez ohledu na pravidla silničního provozu (pokuty za rychlost jsou pro účastníky pakatelem) a který letos skončil předčasně kvůli smrtelné nehodě zaviněné milionářskými synky v Makedonii. Skutečným problémem je tržní styl kapitalismu. Co nejmenší náklady na výrobu jsou podmínkou co největšího zisku, a co největší zisk je zárukou, že výrobce obstojí v konkurenci. Přílišné ohledy na životní prostředí takovou konkurenceschopnost snižují. Příklad se nabízí právě z oblasti globálního oteplování. Množství států se zaručilo čelit oteplování snížením vypouštění skleníkových plynů (oxidu uhličitého a dalších), které kodifikovaly v tzv. Kjótském protokolu. USA pod Bushovou vládou jako největší hříšník ale podpis odmítly – lpění na ekologičtějším průmyslu by ohrozilo konkurenceschopnost americké ekonomiky (a to je nevlastenecké, nesvobodné, možná i proti Bohu). Finance vynakládá kapitál ze svého pohledu smysluplněji – vypisuje odměny vědcům, kteří globální oteplování zpochybňují, jako např. v reakci na zprávu OSN z letošního roku, která klade globální oteplování „s velkou pravděpodobností“ za vinu lidskému chování. Tržní mechanismus není nějak ochoten akceptovat nutnost řešení ekologických problémů. Ohledně otázky životního prostředí je třeba požadovat nezávislé posouzení problému ze strany odborníků a zároveň jeho předložení veřejnosti, která má právo rozhodnout, co dál. Věřím, že lidé se neřídí heslem „po nás potopa“, a že si stanoví takové podmínky (např. cenová zvýhodnění, přerozdělení finanční podpory od dálniční a automobilové lobby k železniční či veřejné městské dopravě), které přispějí ke zlepšení životního prostředí, a tím i životní úrovně. Závaznost podmínek pro všechny vyloučí obavy, typické pro dnešního, v konkurenci odchovaného člověka, že zbytek populace bude žít neekologicky, ale levněji. To všechno ale vyžaduje záruku demokratického systému s rozhodováním zdola a nezávislého na slepých mechanismech trhu – demokratického socialismu. Piškot, sympatizant REVO z Liberce [email protected] 3 Antikapitalismus 35. číslo Bojujeme s kukuřicí nebo s kapitalismem? Nedávno se mi více méně náhodou do rukou dostaly jedny z nejnovějších materiálů organizace Greenpeace informující o probíhajících kampaních v České republice i zahraničí. Kromě mezinárodních kampaní proti kácení tropických pralesů, proti globálnímu oteplování a za záchranu ohrožených velryb, láká česká pobočka Greenpeace také na domácí témata omezení těžby uhlí v Mosteckém revíru a zejména na „problém“ GMO (geneticky modifikovaných organismů), konkrétně jedné, u nás testované formy kukuřice. A právě tuto kampaň, respektive její podstatu, určitě neškodí za to rozebrat trochu podrobněji. Tak například text jedné brožurky o údajném nebezpečí GMO obsahuje výstražně formulovaný a zároveň pochyby nepřipouštějící výklad o tom, jak se při laboratorním výzkumu potvrdilo, „že GM kukuřice MON 863 firmy Monsanto toxicky působí na játra a ledviny pokusných zvířat“ a že “potkani živení [kukuřicí] NK 603 vykazují abnormality ve vývoji řady vnitřních orgánů”. Pro zvýšení důvěryhodnosti a vytvoření atmosféry erudovanosti nechybí odkaz na práci francouzského profesora Séraliniho a jeho články v “prestižním časopise”. Co bohužel čtenář v brožuře Greenpeace nenejde, jsou odborné reakce a vědecká kritika na tuto práci, přinášející zjištění, že pozorovaná mírně snížená velikost ledvin se stále nachází zcela v rámci rozmezí běžného pro kontrolní potkaní jedince, stejně jako že ledviny potkanů nejevily žádné mikroskopicky patrné odlišnosti a jejich nepatrné zmenšení nemá naprosto žádný biologický význam. Podobné závěry byly učiněny i ohledně údajného vlivu GM potravy na další zmiňované zvířecí orgány. Samozřejmě nelze brát Greenpeace právo informovat své čtenáře pouze o těch zjištěních, která zapadají do jejího předem připraveného scénáře GMO příběhu. Jen je třeba dát pozor na to, že zde nemáme co do činění s exaktní vědou, jak se nás brožurka svým jazykem snaží přesvědčit, ale spíše s katechismem lidí “pevných ve víře”. Ostatně jen pro zajímavost: Tipněte si, jaké procento přípravků uvažovaných jako léčiva je v nějaké fázi svého testování vyřazeno jako nevhodných kvůli prokázaným nebo jen potencionálním nebezpečným účinkům na živý organismus? Faktem je, že jde až o 95%. A bylo by dosti naivní se domnívat, že u testovaných GMO pro potravinářské účely se postupuje způsobem, co pokus to trefa do černého. Nakonec jedna konkrétní genetická modifikace se během testování docela dobře může ukázat jako nevhodná (např. toxická pro konzumenta), ale proč se kvůli tomu vzrušovat nebo dokonce panikářsky odmítat GMO vůbec? http://www.revo.cz.tc Materiály Greenpeace ovšem staví také na „problému“ alergií na proteiny v GM potravě, jejichž příčinou bylo vložení genu z cizího organismu, a na tom, jak jsou tedy GM potraviny nebezpečné pro lidské zdraví. Ano, jeden takový známý případ před deseti lety se týkal testované krmné sóji pro dobytek (nikoliv pro lidi), do níž byl vložen gen z paraořechů, který měl kódovat protein zlepšující kvalitativní složení sóji (zvýšený obsah esenciální aminokyseliny methioninu). Při zkouškách se zjistilo, že na tento protein se váže alergická reakce na paraořechy, která se u GM sóji projevovala. Další testování této sóji se ihned zastavilo. Greenpeace tedy opět používá manipulativní a iracionální způsob uvažování, kdy odhalení nevhodnosti nějaké konkrétní genetické modifikace během laboratorního testování je používáno jako „důkaz“ obecné nebezpečnosti GMO, místo aby bylo naopak považováno za důkaz spolehlivosti pečlivého testování těchto potravin. O významnosti tohoto „problému“ výmluvně svědčí to, že ani Greenpeace není ani po letech dotazování schopna uvést jeden jediný konkrétní případ projevu alergie na cizorodý protein u GMO u nějaké osoby (a GM potraviny jsou na trhu již přes 20 let). Přesto dále opakuje argumenty stavící na této „hrozbě“. Mánie a povyk kolem GMO zejména v Evropě neutuchá a anti-GMO aktivistům, zejména právě z Greenpeace, se v poslední době dokonce podařilo zvrátit několik málo rozhodnutí o pěstování nebo dovozu GMO potravin do zemí EU. Na rozdíl od výše zmíněného materiálu o kukuřici, který operoval se závěry vědecké studie, jsou „terénní“ výstupy Greenpeace téměř vždy postaveny na emociálně strukturovaných představeních aranžovaných pro mainstreemová buržoasní média a na prohlášeních používajících strašidelný slovník s opakujícími se motivy „nebezpečí“, „kontaminace“, „toxické“, „nevratné“ a „nekontrolovatelné“. V rámci své kampaně nedávno vnikli aktivisté Greenpeace na pole zkušební stanice v Nechranicích u Hradce Králové a protestovali zde, pochopitelně za přítomnosti televizních kamer, proti onomu údajně nebezpečnému druhu GM kukuřice, zmíněném v jejich textu. Samozřejmě nechyběly patřičné rekvizity – makety zlé, šklebící se GM kukuřice, protichemické oděvy, ochranné masky a roušky (GM kukuřice je podle Greenpeace pravděpodobně infekční!?), cedule s lebkou a hnáty symbolizující nebezpečí a jedovatost atd… Z vědeckého hlediska lze říci: Ke genetickým modifikacím (změnám, mutacím) dochází v přírodě bez zásahu člověka přirozeně a neustále, jsou zdrojem vnitrodruhové variability i vzniku druhů nových. Stejně tak člověk zasahuje do genetické informace rostlin již dávno. Nejprve po mnoho staletí postupoval v zásadě stejně jako příroda, „pouze“ vybíral pro další pěstování semena rostlin, které se vyznačovaly jemu užitečnými vlastnostmi více než jiné (tyto lidmi vybrané znaky ovšem většinou nebyly prospěšné pro přežívání druhu v jeho přirozeném divokém prostředí). Od 18.století začal člověk s křížením (hybridizací) – mezi rostlinami stejného druhu i druhů a dokonce rodů různých – tzv. vzdálenou hybridizací. Mnohé případy této vzdálené hybridizace přitom již v přírodě přirozeně nevznikají a jejich vznik je asistován člověkem. Aby byly tyto hybridní rostliny i v dalších generacích plodné, musí se zdvojit jejich chromozomové sady, což se dělá obvykle působením mutagenu kolchicinu, prudce jedovaté látky přítomné v ocúnu. U některých rostlin vyšlechtěných člověkem se naopak oceňuje jejich sterilita (např. všechny běžně prodávané banány jsou bez semen, ačkoliv v přírodě volně rostoucí banánovníky mají přirozeně plody plné velkých tvrdých semen). Od druhé světové války se používá indukovaná mutageneze: semena rostlin jsou vystavována ionizujícmu rentgenovému a gamma záření nebo chemickým mutagenům jako je např. metylnitrozomočovina. Jejich působením se mění genetická informace rostlin, a to způsobem, který je člověkem neovlivnitelný a nepředvídatelný. Na této cestě šlechtění rostlin byly jak neúspěchy, např. proslulý kříženec rajčete a bramboru, který neměl ani hlízy ani plody, tak vítězství – např. Triticale, kříženec pšenice a žita, který se s výhodou používá jako krmivo pro dobytek a na výrobu zdravých cereálií. Česká republika je mimochodem v jeho pěstování na osmém září 07 místě na světě. Proti křížení a indukované mutagenezi nikdo nevznesl žádné námitky, ačkoliv to, co se přesně v rostlině děje, člověk vlastně neví a nemůže ovlivnit. Z tisíců kříženců a mutačních variant se jich v praxi jako užitečných uplatní jen nepatrný zlomek. Nikoho ale naštěstí nenapadlo volat po jejich zákazu. GMO ve světě bakterií jsou již mnoho let obrovským a neocenitelným přínosem pro lidskou medicínu a další obory, aniž by kvůli nim kdo dělal sebemenší rozruch. Inzulín, důležitý pro léčbu cukrovky, se po desetiletí připravoval ze slinivek prasat, koní a krav. Problémem občas bylo jeho znečištění a alergické reakce na příměsi v inzulínu získaném ze zvířat. Od roku 1982 se inzulín produkuje z GMO – bakterie, do níž byl vložen gen pro lidský inzulín. Takto získaný inzulín je levnější, čistší a je na něj méně alergických reakcí než na inzulín ze zvířecích slinivek. Bakterie s vloženými cizorodými geny dnes produkují lidský růstový hormon (STH), vitamin B12 (používaný k léčbě anemie), FSH (používaný např. při léčbě neplodnosti) a další užitečné látky. Interferony kdysi bývaly těžko dostupné a nesmírně drahé. Díky jejich produkci pomocí GMO je dnes můžeme mít mnohem levněji a používat k léčbě viróz, mnoha druhů nádorů a leukémií, hepatitidy typu C či roztroušené sklerózy. Bez využití GMO by se dnes výzkum nových léků i poznání molekulárních mechanismů živých organismů prakticky zastavily. Naštěstí ani zde nikoho nenapadlo protestovat proti jejich používání – ani Greenpeace ani nějaké křesťanské fundamentalisty. Genetické modifikace u rostlin jsou jedním z nejlépe kontrolovaných procesů, kde je vložený gen známý nejen co do funkce, ale také co do kompletní sekvence své DNA. Komplexní působení vloženého genu v GM organismu se dále podrobuje mnohaletému přísnému testování, a pokud se odhalí jakékoliv negativní efekty (např. výše zmíněné alergenní působení, které se mimochodem vyskytuje u mnoha „normálních“, geneticky nemodifikovaných produktů jako jsou mléko, kivi, arašídy či ústřice), testovaný produkt nebude nikdy uvolněn pro praktické využití. Samozřejmě ovšem nelze vyloučit „selhání lidského faktoru“ nebo činnost firmy, která uvolní špatně testovaný nebo dokonce rizikový GM produkt ve snaze netratit na ziscích – tato námitka ale platí pro všechny výrobky lidské práce. V hypermarketech dnes člověk bohužel běžně narazí na shnilé a červivé maso, sýry s „obnovenou“ dobou životnosti a další výrobky nezákonně prodávané zákazníkům, aby korporaci neklesly marže. Každopádně faktem zůstává, že v mnoha zemích dnes obsahuje 70–80% potravin na trhu nějaký GM produkt (např. v USA je dnes 89% pěstované sóji a 61% pěstované kukuřice geneticky modifikováno). Výhody GM plodin jsou přitom zřejmé: lepší odolnost proti mrazu, plísním a hmyzím škůdcům, zvýšená mechanická stabilita při dopravě a skladování, zvýšení výživné hodnoty plodin, zvýšení hektarových výnosů, modifikace vlastností plodin šité na míru jejich budoucímu technologickému zpracování, zlepšení chuti, vůně a trvanlivosti plodin atd… Antikapitalismus Jaké jsou tedy vlastně hlavní argumenty Greenpeace proti GM rostlinám? Mluví o dosud nepředvídatelných dlouhodobých důsledcích a potencionálních rizicích GM, zatím neodhalených testováním. Další argument se týká toho, že GMO jsou patentované a jsou ve vlastnictví velkých nadnárodních biotechnologických společností (Monsanto, Ciba Geigy, Bayer ad.), které si takto podmaňují světové zemědělství – ruinují malé farmáře a další činí závislým na patentem chráněném osivu (které farmář musí od agrokorporace neustále kupovat), čímž mohou způsobit vystupňování světového problému s nedostatkem potravin. Směs obou těchto argumentů ovšem není používána pouze Greenpeace, ale také řadou levicových politických organizací – zejména anarchistických a levicově liberálních. Tak například na Indymedia UK je možné se dočíst o červencové „přímé akci“ skupiny britských aktivistů, kteří v noci přelezli plot jednoho zkušebního pole a zničili záhony GM brambor. Článek informuje čtenáře o tom, že byl už nejvyšší čas, neboť „rostliny bramboru již kvetly a šířily genetickou nákazu do okolního venkova“, a raduje se, že zničením rostlin (v jazyce článku tzv. „dekontaminací pole“) se „Británie opět stala GMO free!“ Tyto argumenty, třeba dobře míněné, je podle mě třeba odmítnout. „Nepředvídatelné dlouhodobé důsledky“ GMO samozřejmě existovat mohou, nicméně tento argument je použitelný prakticky na jakoukoliv lidskou činnost, včetně všech předchozích způsobů šlechtění rostlin. „Nepředvídatelný dlouhodobý důsledek“ nakonec může mít i používání kteréhokoliv nového léku, a přece z toho nikdo nevyvozuje nutnost zakázat jejich vývoj a používání (a to přesto, že v případě nových léků skutečně již došlo k hrozivým tragédiím jako byla např.aféra thalidomid/ contergan s těžce deformovanými dětmi v Západním Německu, zatímco v případě GMO nikoliv). Za danou skutečnost je naopak třeba brát to, že konstrukce GMO je proces vědecky pochopený a člověkem kontrolovaný a následně testovaný VÍCE než kterákoliv předchozí metoda šlechtění rostlin (přinejmenším v době jejich vzniku), a že této skutečnosti pak logicky odpovídá i fakt, že zhruba dvacetileté užívání těchto plodin a výrobků z nich nepřineslo jediný dokumentovaný případ negativních následků na zdraví stamilionů lidí či zvířat nebo na místní ekosystémy. 4 Pokud jde o druhý argument, skrývá v sobě hned dva omyly nebo spíše myšlenkové pasti. Zaprvé je mylné se domnívat, že zemědělství nepracující s GMO je nebo bude méně v rukou nadnárodních firem než to, které je bude využívat. Proměna všech produktů lidské činnosti ve zboží, tendence ke vzniku monopolů, ke koncentraci kapitálu a velkovýrobě, globalizace trhu – to všechno jsou základní rysy systému, v němž žijeme – kapitalismu. Dnešní zemědělství a obchod s jeho produkty už je ve skutečnosti plně v rukou několika málo obřích firem a pěstitelé, a to zdaleka nejen v chudých zemích Třetího světa, jsou již dávno vystaveni nemilosrdnému diktátu obchodních řetězců a zpracovatelského průmyslu. Stejně tak výroba hnojiv, pesticidů, zemědělských strojů atd… je v režii kapitalistických firem nebo kapitalistických států, které sledují jen a pouze logiku zisku. A právě z toho pak zadruhé vyplývá, že boj proti GMO není tím bojem, který bychom měli vést, abychom řešili problém hladu ve světě nebo problém postavení chudých rolníků a nádeníků ve společnosti. Lidé nejsou hladoví nebo chudí, protože na polích roste nebo neroste GMO, ale protože tato pole někomu patří a celý proces od sklizení přes zpracování až po prodej potravin se řídí tvorbou zisku pro vlastníky výrobních prostředků. Nejsou to ani kombajny ani hnojiva ani GMO, které způsobují, že miliarda lidí na světě připomíná kostlivce z Osvětimi a jinde se pálí zrní v elektrárnách, ovoce hází do moře, cukrová třtina mění na palivo pro chryslery a McDonald vyhazuje po pár minutách neprodaný hamburger do koše. Jsou to společenské vztahy mezi třídami a světová dělba práce, které jsou příčinnou tohoto stavu. Patenty na léky stojí dnes za tím, že miliony lidí nemají možnost se jít z finančních důvodů léčit a jsou odsouzeni k umírání. Chyba ale přece není v lécích. Stejně jako předtím, jsou to výrobní a společenské vztahy a nikoliv produkty lidské činnosti, na nichž leží zodpovědnost a které je proto třeba revolučně zrušit. GMO – stejně jako předtím hnojiva, zemědělské stroje a šlechtění rostlin pomocí kolchicinu a gamma záření – jsou skvělým produktem lidského důvtipu a vědy, mohou přinést obrovské výsledky a poskytnout prostřenému stolu lidstva hostinu, o níž se sultánům a králům nikdy nesnilo. Těším se na svět, kde lidé budou pohodlně užívat vakcínu proti žloutence z GM banánů, kde GM rýže se zvýšeným obsahem vitaminu A zabrání každoročně milionům případů úmrtí a slepoty a kde se vyprahlé savany a polopouště Afriky a střední Asie opět zazelenají GM travinou snášející horko a přesolenou půdu. To všechno je potenciál, který může být realizován. A aby realizován skutečně byl, musíme bojovat proti překážkám, které mu dnes stojí v cestě. Musíme mít jasno v tom, že to nejsou výrobky lidské práce ale společenské poměry v nichž jsou vyráběny a distribuovány, které je třeba napadnout a následně přetvořit. Nebojujme proto s kukuřicí ani s brambory! Bojujme s kapitalismem! Nikola, REVO Praha [email protected] Z domova 5 35. číslo Kapitalistická reforma schválena! Projde nebo pojde „daňová a sociální reforma“ při hlasování ve sněmovně? Tak zněla otázka, která po hanebném a nechutném ukončení Čunkovy korupčnické kauzy zcela ovládla politický život v Česku. Dnes je již odpověď známa: stalo se bohužel to první. Hlasy dvou zrádců, Pohanky a Melčáka, byl schválen obrovský přesun daňového a sociálního břemene od kapitalistické třídy podnikatelů, spekulantů, manažerů, profesionálních politiků a jiných sluhů kapitálu především na záda pracujících ale i malých Reforma prošla mj. díky hlasům pánů Pohanky a Melčáka. Díky, kluci... podnikatelů. Pro největší šéfy s milionovými příjmy bylo odsouhlaseno snížení zdanění z 32% na jednotnou sazbu 23,1% pro rok 2008 (ze superhrubé mzdy), zrušení daně z dividend, zavedení stropů ve výši čtyřnásobku průměrné mzdy pro maximální odvod pojistného a snížení zdanění firem z dnešních 24% postupně až na 19% v roce 2010. Lidé s nízkými příjmy budou naopak platit vyšší daně (dnešní sazba je 12% pro lidi s nejnižšími příjmy, po „reformě“ bude zavedena výše zmíněná jednotná sazba 23,1% ze superhrubé mzdy) a citelně je zasáhne zvýšení dnešní tzv. snížené sazby DPH z 5 na 9%, které se dotkne potravin, léků, vody, tepla, městské hromadné dopravy či knih a kultury. Cena energií stoupne po zavedení zvláštní daně tak, že uhlí podraží o 9%, elektřina o 1% a plyn o 4,2%. Návrh ruší dnešní, byť zcela omezenou, progresivnost zdanění a celkově vede k přesunu daňové zátěže z přímých (daň fyzických osob a firem) k nepřímým (DPH, spotřební, palivové) daním. I lidé s nejnižšími příjmy budou dnes v Česku platit vyšší daně než velké koncerny a banky! Asi by se měla navrhnout změna textu naší hymny- ze „zemského ráje na pohled“ se stává „daňový ráj“ - ovšem pouze pro ty nejbohatší. Zadlužení země, způsobené beztak jen řáděním kapitalistů (sanace bank, privatizace, prohrané arbitráže, tunelování firem atd...), reforma ovšem neřeší - jedna z mála věcí, na níž se shodne levice s nejneoliberálnějšími experty bankovních domů. Pokud jde o onu „sociální“ stránku reformy, stačí zmínit snížení porodného na 13 tisíc korun za každé dítě, což je proti dnešku pokles o téměř 5000 korun (původní návrh http://www.revo.cz.tc „reformy“ přitom předpokládal snížení porodného u prvního dítěte „pouze“ o 2760 Kč). Životní minimum a sociální dávky se již nebudou pravidelně valorizovat podle inflace. Rodičovský příspěvek bude snížen (uvažujeme-li současnou délku mateřské dovolené, která je 4 roky) a odstupňován v průměrných hodnotách 11 400, 7600 a 5460 Kč/měsíc podle zvolené délky rodičovské dovolené (2,3 nebo 4 roky). Bude zrušen příspěvek pro osoby se zdravotním postižením. „Nejsociálnější“ je ovšem reforma v oblasti zdravotnictví: úplné zrušení nemocenské v prvních třech dnech nemoci, platba 30 Kč za návštěvu lékaře, zubaře a každou jednu položku na receptu, platba 60 Kč za den pobytu v nemocnici, ozdravovně nebo lázních a platba 90 Kč za návštěvu pohotovosti. Důchodci, často nemocní a rodiny s více dětmi budou v průměru pouze kvůli zdražení lékařské péče platit za rok o 1800 Kč více než nyní. Roční horní limit pro platby za lékařskou péči byl sice stanoven na 5000 Kč, ale není do něj započítávána právě platba za pobyt v nemocnici a lázních. Chronicky nemocní občané tak mohou ročně platit až o tisíce korun více, než dnes! Tomu všemu se pak v žargonu neoliberálních vizionářů říká posílení role pacienta, kterému se konečně dostalo pocitu, že „kupuje službu a stává se klientem“, který může „požadovat třeba kvalitnější jídlo v nemocnicích“. Pravděpodobně proto, aby lidé náhodou netoužili vyvléci se z onoho vládou vychvalovaného pocitu štěstí, cítit se jako klient a kupec, bylo reformou lékařům přísně nařízeno, aby od všech lidí vybírali tyto poplatky povinně. Lékař, který tak opakovaně neučiní, bude platit pokutu až do výše 50 tisíc korun. poslední oporou, která je drží u koryta. Jejich podmínky tolerance reformy byly buď podružné, nebo jdou na ruku zájmům kapitálu a jsou ještě více napravo od původních návrhů. Nechybí mezi nimi ani požadavek dalšího daňového zvýhodnění holdingových společností a zvýšení hranice obratu podniku pro povinné vedení podvojného účetnictví. Daňové zvýhodnění stravenek by bylo zachováno i bez nich a oba pánové jej na svůj seznam zařadili, jen aby si zachovali zbytek své masky. Tlustý a jeho spojenci využili schvalování reformy k dalším krokům v budování své opoziční frakce uvnitř ODS, která je realitou a bude v nejbližší době ovlivňovat dění na české politické scéně. Navenek se tato frakce prezentuje důsledným hájením volebního programu ODS, zejména ve smyslu dalšího radikálního snižování daní všem, takže se může zdát, že je i „sociálnější“, než je ODS či koalice jako celek. Ve skutečnosti ale Tlustý mluví jen o jedné z částí svého plánu. Snižování daní v jeho pojetí (nejvíce samozřejmě nejbohatším jednotlivcům a firmám) má a musí být totiž vyváženo odpovídajícím snížením státních výdajů - destrukcí sociálních, zdravotních a penzijních systémů, jak fungují ještě dnes, a masovou cenovou deregulací. Právě toto pokračování frontální ofenzivy proti sociálnímu státu podle receptu Modré šance je to, co od současné vlády žádá a ústy analytiků (rostoucího kapitalistického profitu) a expertů (na odírání pracujících) vyslovuje svět „kapitánů průmyslu“ a finančních žraloků.Neoliberalizace Česka podle vůle kapitalistických elit zdaleka neskončila a jediné, co ji může zastavit, je široký odpor pracujících, kteří nesmí dopustit opakování porážek, které jejich soudruzi v zahraničí zažili z rukou Reagana, Thatecherové, Dzurindy a Schroedera. V horečnaté přípravě na očekávané hlasování o reformě se opakovaně objevovala některá jména poslanců pravicové koalice, Nikola, REVO Praha kteří dávali najevo, že se jim reforma nelíbí a že ji možná nepodpoří. Z ODS šlo o poslance Tlustého „Rebel“ Vlastimil Tlustý ukazuje před loňskými volbami daňové kolečko, na kterém si každý občan mohl spočítat, kolik po reformě ušetří... a „jeho lidi“, v lidové straně o poslance Hovorku a dále nebylo po nějakou dobu jasné, jak se zachovají přeběhlíci k pravici zvolení původně za sociální demokracii Pohanka a Melčák. Reformu nakonec z koalice nepodpořil, zejména kvůli poplatkům u lékaře i pro děti do 15 let a některým dalším částem její zdravotnické části (způsob volby ředitele VZP, úhrady léků), pouze lidovec Hovorka. Naopak Melčák a Pohanka dohráli svoji hru zrady až do konce, do naprosté kapitulace před panskou vládní koalicí, září 07 Z domova 10 + 1 perla o radaru a referendu „Petice je pro mě důkazem, že referendum by být nemělo. Jsou-li významní a vzdělaní občané takto dezorientováni, a to navzdory tomu, že už několik týdnů jsou skoro všechny informace na nejrůznějších místech k dispozici ..., kampaň před referendem by spíš než racionální diskurz připomínala rituály protiamerického populismu“. Tak právě těmito slovy se vládou najmutý proradarový PR aktivista, Tomáš Klvaňa, vyjádřil k dopisu 55 osobností české vědy a kultury prezidentovi ČR, požadujícímu referendum v otázce umístění amerického radaru v Brdech. Pan Klvaňa si pravděpodobně myslí, že z pozice své funkce (nebo snad svého předchozího angažmá pro jeden nadnárodní tabákový monopol?) může určovat, co je racionální diskurz („chceme radar“, případně „nechceme radar, chceme rakety!“) a co je jen protiamerický populismus (jakýkoliv jiný názor, jakákoliv vznesená námitka). Budiž. Pak nám ovšem pan Klvaňa jistě dovolí, trochu se na ten jeho „racionální diskurz“ v podání radarofilů a „informovaných“ politiků podívat. Následujících deset výroků politicky angažovaných lidí ošperkovaných opravdu unikátními výňatky z článku „herce“ Michala Pavlaty jsou průřezem odhalujícím argumentační úroveň, míru racionality, verbální prostředky i motivy zastánců radaru a/nebo odpůrců referenda, tak jak zazněly od ledna tohoto roku „Nedávno jsme s panem premiérem vyjeli diskutovat o radaru do Borovna. Čekalo nás tam asi 150 protestujících lidí, přičemž občanů Borovna z nich bylo jen šestnáct. Zbytek byla nějaká rozdivočelá, přiopilá klaka.“ Ministryně obrany ČR, Vlasta Parkanová, Víkend DNES, 9.6.2007 (Komentář k návštěvě diskuse s občany v Borovnu. Diskuse se zúčastnilo na 400 občanů nejen z Borovna ale i z okolních brdských vesnic. Nikdo opilý či přiopilý se diskuse neúčastnil.) „Pokud bychom ty spojenecké svazky přetrhali, tak si musíme uvědomit, ... že se pak do budoucnosti nedá vyloučit, že bychom museli obnovit povinnou vojenskou službu.“ Vicepremiér a ministr pro evropské záležitosti, Alexandr Vondra, Otázky Václava Moravce (ČT1), 27.5.2007 (Co nám podle Vondry hrozí, pokud nepříjmeme radar s otevřenou náručí. Jeho výrok byl v zápětí dementován ministryní obrany Parkanovou ale nepřímo potvrzen premiérem Topolánkem. Vyberte si.) “Všude umírají lidé. Někteří ve válkách, někteří při autonehodách, někteří jen tak.” Premiér ČR, Miroslav Topolánek, Borovno, 4.5.2007 (Odpověď na dotaz jedné účastnice diskuse v Borovnu o možných nebezpečných účincích radaru na lidské zdraví) „Jako slušně vychovaný člověk si nedovedu představit, že bychom USA odmítli.“ Bývalý mluvčí prezidenta ČR, Ladislav Špaček, Praha, 5.3.2007 (Tisková konference u příležitosti založení iniciativy PRO - nechceme radary chceme rakety) „Když se proti tomu u nás zdvihají hlasy, jsou to skrznaskrz nedůvěryhodné a pokrytecké hlasy, protože ve zmíněném vojenském prostoru byly dříve dvacet let celé divize cizích vojáků totalitního státu a nikdo proti tomu nikdy neřekl ani hlásek. A když lidé mají svobodu, začnou reptat proti radarové kouli v Brdech. Mně to připadá tak čecháčkovské, tak pokrytecké a tak smrduté” Bývalý prezident ČR, Václav Havel, Sueddeutsche Zeitung, 27.4.2007 (Havlovo hodnocení názoru cca 65% občanů ČR. Jinými slovy: Když byla “nesvoboda”, byli jste nedůvěryhodní, protože jste drželi hubu. Když je “svoboda”, jste nedůvěryhodní, protože hubu nedržíte.) “A abych ještě něco řekla, víte, když jsem tázána, tak budu parafrázovat Karl Bartha. Raději se budu mýlit s Američany, nežli mít pravdu s Putinem.” Socioložka Jiřina Šiklová, Otázky Václava Moravce (ČT1), 4.3.2007 (Kolik stupidity a xenofobie se dá shromáždit v jediné větě?!) “... musíme se bránit a musíme se opřít o svý spojence, protože tady nám někdo vyhrožuje tím, že poruší dvacet nebo kolik let staré závazky, řekne, my ty technologie ještě máme, my to můžem obnovit, že, to je ... vyhrožuje jakousi Hirošimou nebo co.” Bývalý prezident ČR, Václav Havel, Otázky Václava Moravce (ČT1), 4.3.2007 (Havlova poněkud nesouvislá reakce na úvahy z ruských vojenských kruhů o možném odstoupení od smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního doletu z roku 1987, po výstavbě amerického vojenského radaru v ČR. Topolánkova slova, že radarová základna je otázkou bezpečí, se zjevně začínají naplňovat.) “V tuhle chvíli dělat referendum, když už ten příslib v podstatě zazněl, z České republiky, myslím, že to je prostě od České republiky neseriozní.” Místopředseda ODS a hejtman středočeského kraje, Petr Bendl, TV Nova, 3.2.2007 6 Tak to bylo oněch deset průřezových výroků politiků a “politizující” socioložky a na závěr již slíbená třešnička na dort v podání M.Pavlaty: “Podle posledního průzkumu agentury STEM pro Českou televizi nesouhlasí s umístěním amerického radaru na našem území více než 60 procent obyvatelstva. Nepřekvapuje mě to, ale je to srabařina a jen slabou útěchou je, že nejsme jediní srabi v Evropě. Spojené státy už si zvykly na to, že je v tom Evropa vždy nakonec nechá.Agentura STEM užívá správný termín, když mluví o polovině „obyvatelstva“. Kdyby na území Česka žil národ, a ne pouhé obyvatelstvo, dopadl by snad průzkum jinak. Statečněji....Chovejme se slušně a to je jenom normální slušnost začít platit svému současnému spojenci dluhy... Hlavně nedělejme o této věci žádné referendum. Lide český, poslouchej Jeho Jasnost knížete pána Schwarzenberga, který je zrovna ministrem zahraničí. Jako obyvatelstvo hlasujme pouze v anketě TýTý. Tam je to jasné. Bohdalová a Gott. Tuhle věc musí rozhodnout politici. To bude sice při současném rozložení sil v parlamentu dost obtížné, taky se to musí udělat rychle, než nám zelení zrudnou, ale zkusit se to musí....A že se to nelíbí našim komunistům, ruským generálům a prezidentu Putinovi, to už je pro mě dostatečným důvodem k tomu, abych byl pro umístění radarové základny. A to i kdyby mi měla stát u plotu mého domu.” Herec (?) a publicista, Michal Pavlata, “Americké radarové základně ANO!”, Lidové noviny, 2.5.2007 (nepotřebuje komentář) Takže lide český, vrať se raději někam do středověku, chovej se slušně, drž hubu a krok, poslouchej Jeho jasnost knížete pána Schwarzenberga a jeho dvorního správce pana Klvaňu, protože ti tomu přece rozumí, ti jsou ti racionální a ti už nám vysvětlí, že lidé přece umírají všude, někdy jen tak, někdy protože jim někdo z oázy bezpečí udělá Hirošimu, ale lepší se mýlit s našimi spojenci - dolarovými knížaty za oceánem - než mít pravdu s tou přiopilou klakou z Brd, která tohle všechno ne a ne pochopit a domnívá se snad, že demokracie by mohla znamenat něco víc, než jen volit v anketě TýTý. Jak pokytečtí a smrdutí, že pane Havle?!! Nikola, REVO Praha “Radarová základna je oázou bezpečí.” Premiér ČR, Miroslav Topolánek, Otázky Václava Moravce (ČT1), 21.1.2007 “Pokud to bude nějaké menší zařízení, tak si myslím, že hlasovat o tom formou referenda by bylo jako jít s kanonem na vrabce.” Bývalý premiér ČR a předseda ČSSD, Jiří Paroubek, 20.1.2007 (Reakce na tiskovou konferenci k oficiální žádosti vlády USA o umístění radarové základny v ČR. Paroubek od té doby ve svých veřejných projevech obrátil o 180 stupňů.) Někteří hlupáci však výhody radaru ne a ne pochopit. Foto ze srpnová demonstace v Brně, které se účastnili i členové Revo... [email protected] Práva žen 7 35. číslo Práva žen a emancipace pracujících Ženy tvoří 70% z 1,2 miliardy lidí, kteří v dnešním světě žijí pod hranicí chudoby. Ženy jsou kvůli své ženské sociální roli utlačovány v každé zemi světa. U chudých žen se ale dennodenní institucionalizovaný sexismus rovná strašlivé otročině a hrozným životním podmínkám. Chudé ženy a dívky mají nepatrný přístup ke vzdělání – když už se musí za vzdělání platit, pak přednost mají chlapci. Výsledek? Mezi 900 miliony lidí, kteří dnes na světě neumí číst a psát, je dvakrát více žen než mužů. Ženy jsou hůře placeny a pracují déle: ženy odpracují 67% světových pracovních hodin a vyrobí 50% světových potravin, vydělávají nicméně jen 10% ze světových příjmů a vlastní méně než 1% světového majetku. ženy světa ani z chudoby ani z útlaku. Nedávné vzepětí studentského aktivismu v Evropě a USA se chopilo „radikálně feministického“ přístupu s důrazem na kampaně proti pornografii a sexistickému zobrazování žen v „časopisech pro pány“. Světoví vůdci se na summitu G8 v roce 2002 tasili s těmito a podobnými šokujícími fakty a pronášeli pěkné projevy o snížení chudoby a zlepšení života žen, ale holou skutečností je, že vše, co kdy měli v úmyslu opravdu udělat, bylo malé zrušení některých „dluhů“ (které už tak jako tak nebylo možné získat zpět) a zajištění dobré publicity. Jak dnes máme bojovat proti útlaku žen? V celém světě probíhají ženské kampaně a pracují organizace s důrazem na různé věci a s rozdílnými metodami boje – od svépomocných komunitních sdružení v polokoloniálním (rozvojovém) světě až k studentskému aktivismu a liberálním nátlakovým skupinám. Profesionální feministky střední třídy vkládají svoji víru ve změnu do zvýšení počtu žen v parlamentní politice (dokonce je ani nezajímá, kterou stranu ženy podporují!), nebo na vysokých postech v důležitých profesích. Ale „Blairova děvčata“ – Ségolene Royale a Angela Merkel či mnoho jim podobných nepozvednou Tím, že pracují se starým předpokladem, že „je-li porno teorie, pak znásilnění je praxe“ a neustálým kladením „patriarchátu“ jako kořenu ženského útlaku, často sklouzávají k tomu, vidět všechny muže jako inherentní sexisty. Feminismem ovlivněné nevládní organizace využívají ženskou roli hlavního opečovávatele rodiny, stavějící na jejich větším smyslu pro odpovědnost, k potlačování chudoby v Africe, Asii a Latinské Americe. Zavádějí mikrokreditní programy, kde si ženy díky malým půjčkám mohou zřídit malé podniky přispívající k rodinnému živobytí. Všechny tyto metody boje s útlakem jsou ale v posledku slepé uličky, neboť nevycházejí z třídní analýzy. Ženská témata jsou třídní témata. Je-li napadáno právo žen na potrat, či je-li v té které zemi potrat zakázán, musí chudá žena buď donosit nechtěné dítě, nebo riskovat život při „černé“ interrupci někde ve sklepě. Bohatá žena může za interrupci zaplatit, ať už žije kdekoliv na světě, byť by to znamenalo třeba prázdniny v zemi s liberálnějšími zákony. Pro bohaté ženy je bezpředmětné, zda stát zajišťuje jesle, školky, zdravotní péči, vzdělání a péči pro nemohoucí a staré, tyto ženy si vždy mohou takové služby koupit. Pro pracující ženy znamená nedostatek služeb vykořisťování v práci následované otročinou doma. Ženy všech tříd čelí sexistickému násilí, ale domácí násilí často bují v dělnických rodinách žijících v beznaději na existenčním minimu. Ženami v největším nebezpečí napadení a znásilnění jsou ty, které pracují na ulicích jako prostitutky, často tam dotlačené kvůli drogové závislosti nebo bídě. Pracující ženy se musí organizovat pro boj s útlakem a třídní společností, která jej vytváří a živí. Musíme bojovat za vytvoření kvalitních a bezplatných zdravotních a vzdělávacích systémů, bojovat proti sexismu v práci a dělnickém hnutí, za stejnou mzdu (při stejné práci) a slušná pracovní místa, za právo žen na volbu, za dekriminalizaci prostituce a proti násilí na ženách. Je však zásadní, abychom své požadavky předložily stranám a organizacím dělnické třídy, neboť bez socialismu nemůže dojít k ženskému osvobození, stejně jako bez ženského osvobození nelze dojít k socialismu! Článek autorky Alison, členky skupiny Permanent Revolution Kdo je ve skutečnosti Tomáš Klvaňa? Co za člověka nám vláda předhodila, aby uchlácholil veřejné mínění a odpor proti radaru? Po vystudování žurnalistiky na Karlově univerzitě pokračoval Klvaňa ve studiu médií a komunikace studoval v Spojených státech. Krátký čas pracoval jako mluvčí prezidenta Klause. Několik let se také živil novinařinou v pravicových denících Hospodářské noviny a Mladá fronta Dnes. Ani po jmenování vládním zmocněncem pro radar neopustil svoji funkci jednatele a lobbysty české pobočky British American Tobacco, druhé největší tabákové společnosti na světě. „Zájmy tabákové firmy a bezpečnostní vlády se nekříží. To spolu přece nesouvisí,“ komentoval dvojí zaměstnání Klvaňi ředitel tiskového odboru vlády Martin Schmarcz. Klvaňův tříčlenný tým dostal z našich daní http://www.revo.cz.tc 15 milionů na „informační“ (rozuměj propagační) kampaň. Z toho až 1,7 milionu korun připadne na služby PR agentury. Na zakázku nebylo vypsané standardní výběrové řízení, protože má jít o kontrakt „jen“ do dvou milionů korun. Jako jediná se ho účastnila AMI Communication a překvapivě vyhrála. Zřejmě jen naprostá náhoda bude, že Klvaňa dříve pracoval pro lobbystickou agenturu PAN Solutions, která má stejné tři majitele jako AMI Communication. Jedním z nich je bývalá mluvčí ODS Jana Marcová. Další, kdo má k této skupině blízko, je zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost při ministerstvu zahraničí Václav Bartuška. Ten ještě v květnu spoluvlastnil dceřinou společnost AMI Communications, AMI Expo. Pan „radar“ tak zakázku přiklepl svým známým. Klvaňa spolupráci s PAN Solutions přiznal, ale rezolutně odmítl, že ho to nějak při výběru firmy ovlivnilo. A člověk jeho formátu přece nelže… září 07 Kultura Počítačové hry - kultura mladých a politická propaganda US Army, takže to nejsou bojovníci za svobodu, ale spíše zaprodanci, kteří bojují proti jedné velmoci tím, že slouží jiné. Podobně se i v další kampani, Resistence, účastníte coby soudce Viktor Troska partyzánské války proti sovětským okupantům. Spojenectví s „dobrými“ Američany opět nemůže chybět. Kampaň Československá lidová armáda Tato kampaň konečně ukázala, že někdo má rozum. Kupodivu ji ale nevytvořil nikdo z Bohemia Interactive ani Codemasters, ale skupina řadových českých a slovenských hráčů.V prvním díle hrajete za desátníka Koubu (inspirováno filmem „Copak je to za vojáka“) a musíte zastavit americký útok na ostrov Everon, který patří československé vládě a kde byla nalezena ložiska vzácného druhu Uranu.V kampani bojujete i za Američany, ale to je jen pár misí. Musíte vyhnat Američany z ostrova a uchránit uran. Kultura dnešní mládeže se nesoustředí jen na hudbu, módu, oblečení apod., ale i na fenomén, který se rozmohl po celém světě a stal se zlatým dolem velkých kapitalistických firem. Řeč je o počítačových hrách. První počítačové hry byly v podstatě experimenty, např. první hratelná a dodnes slavná hra Pong, ve které hráč hrál něco na způsobu pingpongu. Ale přesuňme se do dnešních dnů, konkrétně ke kultovní hře Operace Flashpoint a některým jejím aspektům, které nejsou příliš rozebírány. Tato válečná hra je známa drtivé většina mladých hráčů na počítačích. Je to legendární česká hra z dílen Bohemia Interactive ve spolupráci s americkými Codemasters. Téměř se stala nejlepší hrou roku 2001, a to díky tomu, že se jednalo o první vojenský simulátor ve kterém tvůrci skloubili zapojení všech druhů zbraní a techniky -infanterie, tanků, letadel a do jisté míry i námořnictva. Její příběh je také zajímavý. Děj se odehrává v roce 1985, kdy se v Sovětském Svazu vyostřuje krize mezi „liberálním“ křídlem kolem Michaila Gorbačova a „extrémistickým“ křídlem kolem KGB. Jeden ze sovětských generálů se rozhodne, že už dále Sovětský Svaz nebude upadat a znova rozšíří sféru vlivu. V roce 1985 provádí na ostrově Everon v tzv.Maldenském souostroví v atlantském oceánu výsadek obrněná vojska Rudé armády za podpory 1000 vojáků SpecNaz. Během chvíle obsazují Everon a pod vedením generála Ivana Vasilijeviče Guby a jeho prvních důstojníků započínají „teror a zvěrstva“. S ostrovem je ztracen kontakt. Do místní základny NATO na vojenském štábu u ostrova Malden dochází zmatené zprávy o výskytu „ozbrojených jednotek vybavených sovětskou technikou“ na Everonu. Smyslem hry samozřejmě je, že hlavní „hrdinové“ za něž hrajete, američtí vojáci, rozdrtí jednotky „zlých“ sovětů a nakonec musí zatknout generála Gubu a zničit jaderné zbraně, které dodal na sovětský vojenský ostrov Kolgujev. Guba je samozřejmě vykreslován jako „tyran“, je uváděno, že byl „dozorcem v jednom ze Stalinových pracovních lágrů a že se mu přezdívalo ´Zubař´ “. Datadisk Red Hammer a kampaň Resistence Do datadisku Red Hammer jsem ze začátku „vkládal naděje“, protože jsem slyšel, že v něm budu hrát za sovětského SpecNaz vojáka Dimitrije Lukina. Rázem jsem ale zjistil, že po několika misích se Lukin přidává na stranu partyzánů a nakonec střílí vlastní soudruhy. Kdyby šlo o boj partyzánů za nezávislost svého ostrova, bylo by to v pořádku, ale partyzáni jsou ve všech oficiálních dílech hry na straně USA.I v Red Hammer jsou podporováni americkými intervenčními jednotkami a speciálními silami 8 Druhý díl hry mě ze začátku zase nepříjemně zklamal – znova klišé boje proti sovětům, znova spojenectví s Američany. V druhém díle dochází k výbuchu sovětské jaderné ponorky u Nogovy, jmenuje se Kurs(inspirováno havárií Kursku). ČSLA zatýká sovětské námořníky a na oplátku, kdo jiný než generál Guba posílá armádní kontingenty na Nogovu. Sám Guba popravuje prezidenta Nováka a dosazuje guvernéra Hujera (zase inspirace „Marečku podejte mi pero“). Hujer je zde, tak jako v známé československé komedii, vylíčen jako služebník a prospěchář. A hlavní hrdina – desátník elitních jednotek ČSLA Kouba, musí vyhnat Rudou armádu z Nogovy. K nim se přidává podpora od americké armády. Ale když jsem se dostal k poslední misi konečně jsem pochopil, že přece jen nemůže být všechno jednostranné – v poslední misi se totiž Kouba a jeho „Banda špinavců“ (inspirováno legendárním americkým válečným filmem „Tucet špinavců“) dozvídají od amerického důstojníka, že jsou zatčení za „masakr“ ve vesnici Frymburk. V tu chvíli padá spojenectví a nastává poslední mise – zničit americké jednotky, které chtějí získat skrze obvinění a tajnými přesuny vládu do svých rukou. Koubovi se nakonec podaří americké jednotky zničit. Tímto zničením Američanů i Rusů končí kampaň ČSLA 2. Operaci Flashpoint jsem uvedl a rozebral jakožto hru, která kromě úžasného zpracování, modifikací, addonů a vylepšení a dokonalého editoru v sobě také nese zřetelný politický obsah. Hráči, byť by ve hře sledoval jenom zábavu, se podvědomě do hlavy dostává upravený příběh studené války, v němž jedna strana představuje jasné dobro a druhá jasné zlo. Američani přirozeně představují tu „správnou stranu“, tak jak to dnes slýcháme od politiků, historiků (až na čestné výjimky) a médií, stejně jako jsme před rokem 1989 mohli slyšet verzi právě opačnou, ale stejně tak jednostrannou. Obraz krutého generála Guby a jeho gulagová minulost, proameričtí partyzánští bojovníci za svobodu – vše má budovat unifikovaný obraz reality „bez trhlinek“, který má ovlivnit mladého člověka v duchu dnes vládnoucí ideologie. Za zmínku ovšem stojí i další hra, která není na počítač, ale také vyniká političností. Hra Mercenaries 2: World in Flames se chystá zřejmě zopakovat úspěch své předchůdkyně. Mercenaries byla hra na herní konzoly PlayStation 2 a získala průměrné hodnocení cca.90% díky obrovským možnostem, které hráč měl ve hře (mohl si například objednávat obrněné transportéry, džípy nebo i helikoptéry přímo v bitvě). Hra byla na pozadí velice politická. Odehrávala se v Severní Koreji, kde byla po puči generála Songa zavedena vojenská „ultra“-totalita, přičemž se Song pokoušel získat jaderné zbraně. K moci se dostal tak, že zabil svého otce, který byl „reformnější“ a v rámci Komunistické strany usiloval o demokratizaci Severní Koreje. Otec sice ve skutečnosti přežil, ale Song byl uvězněn a popraven za zločiny proti lidskosti. A kdo byl vlastně hráč? Žoldák! Ano, žoldák, najatý bojovník korporace Executive Operations Corporation. I v druhém díle, který vyjde na nové dlouho očekávané konzoly PlayStation 3, bude hráč žoldákem. Vzhledem k novým možnostem PS3 bude hra mnohem dokonaleji propracovanější a rozvinutější než předchůdkyně, což upoutá jistě mnoho mladých lidí.Ovšem je tu i nový politický příběh aktualizovaný pro potřeby dnešní doby. Hráč/žoldák totiž bojuje ve Venezuele proti blíže nespecifikovanému diktátorskému režimu, což má evokovat představu vlády Hugo Cháveze, tak jak je neustále světu prezentována americkým zahraničním departmentem a jeho agenty. Chavez si to také nenechal líbit a obvinil firmu LucasArts, která vytváří hru, že „bojuje proti jeho vlasti“ a požádal zpěváka Bono Voxe z hudební skupiny U2, který se přímo podílí na financování vývoje hry, aby hru předělal nebo zastavil její vývoj. Vývojáři hry to komentovali s tím, že „se snaží vytvořit zábavnou hru a ne nástroj proti Chávezovi“. Australská síť levicových organizací „Solidarita s Venezuelou“(www.venezuelasolidarity.org) nicméně zahájila kampaň proti vývoji této hry. Další kroky nejsou známé, ale je to jen důkaz, že takového hry jsou nástrojem politické propagandy, kdy se „čirou náhodou“ v roli „zlých“ stran objeví dva k Americe nepřátelské režimy – tedy KLDR (Jejíž despotická vláda by skutečně měla být svržena, ale rozhodně ne žoldáky, nýbrž vlastním lidem) a Chávezovská Venezuela, která je za posledních několik desítek let nejpokrokovějším a nejrevolučnějším režimem a proto taky USA nenáviděným. Pochybuji, že umístění příběhu druhého dílu je čirá náhoda… Já osobně bych vývoj nezastavoval, ale změnil bych děj. Proč by se to muselo odehrávat ve Venezuele? Proč ne v nějaké vymyšlené zemi proti vymyšlenému vojenskému diktátorovi? Byla by to nejlepší cesta! Počítačové hry mohou být politicky (válečné) i nepoliticky (sportovní závody apod.) zaměřené. Politické strategie, válečné hry apod. mají nezřídka za cíl šířit mezi mládeží podprahovou pravicovou propagandu. Výborná zábava je stejně jako u mnoha filmů, seriálů a komiksů spojena s hodnotovou propagandou, jejíž účinek je zde zesilován interaktivitou, účastí hráče na dělání historie (na té „správné“ straně). Nejsem proti vzniku takových her, ale doufám, že se začnou vytvářet i hry, kde hráč bojuje proti zvěrstvům, která v minulosti ale i dnes páchá US Army. Snad vznikne díky práci lidí z hráčských komunit mimo zavedené korporace také hra, kde nebudete hrát za amerického okupanta v Iráku, ale za iráckého povstalce proti Američanům. To je paradoxně zatím možné jen ve skvělém editoru misí Operace Flashpoint, bohužel nikde jinde ne… Adam, Revo Praha. [email protected] 9 Historie 35. číslo Hrůzné výročí: 65 let od lidické tragédie Je tomu právě 65 let, když byl vykonán a světu oznámen jeden z nejhrůznějších zločinů nacistů na území tehdejšího Němci okupovaného Protektorátu Čechy a Morava, který se ve světě stal nejen symbolem a upomínkou na barbarství Třetí říše, ale i podnětem k protifašistickému a mírovému úsilí, k hájení života před vítězstvím smrti. Je to právě 65 let od chvíle, kdy byla středočeská obec Lidice zapálena a srovnána se zemí, její mužští obyvatelé popraveni, ženy poslány do koncentračního tábora a děti z malé části na „převýchovu“, ve velké většině však po hnusném klamání odtransportovány na smrt plynem. Tragický příběh Lidic, dělnické vesnice s 493 obyvateli, začal dne 3.června 1942, týden po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Tento den předal továrník a starosta Slaného, Jaroslav Pála, četníkům v Buštěhradě dopis, který byl adresován dělnici jeho továrny, Anně Maruščákové, na adresu továrny. Pála, který běžně otevíral korespondenci svých dělníků, se dočetl následující vzkaz, o němž soudil, že může mít vztah právě k atentátu: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan“. Četníci se rozhodli předat dopis kladenskému gestapu, jehož šéfem byl Harald Wiesmann. Gestapo nejprve zajistilo Annu Maruščákovou z Holous a následně také autora dopisu, „Milana“, který se ve skutečnosti jmenoval Václav Říha. Z jejich výslechu se zjistilo, že Říha měl přes Maruščákovou nechávat pozdravovat rodinu Horákových v Lidicích, jejíž člen Josef Horák bojoval jako pilot RAF v Anglii. Byla to samozřejmě falešná stopa. Václav Říha udržoval s mladou Maruščákovou milostný poměr, který se jako ženatý rozhodl sám ukončit. Při udržování milostného poměru i při jeho ukončení se pravděpodobně, z důvodu aby zapůsobil, vydával za ilegálního pracovníka. Je možné, že Josefa Horáka znal a věděl, že se nachází v Anglii. Gestapo již 4. června provedlo prohlídku všech domů v Lidicích (původně omylem přijelo do Lidic u Slaného), zejména pak statků rodin Horákových a Stříbrných (Josef Stříbrný byl rovněž býv. důstojník československé armády, od roku 1939 působící v zahraničí). Výsledky prohlídky byly negativní – vysílačka se nenašla, na místo zásob zbraní a munice byly nalezeny dvě lovecké pušky a starý, rezavý revolver. Také prohlídka osady Čabárna skončila negativně. Ve vazbě ale skončila Maruščáková, Říha a všichni příslušníci rodin Horákových a Stříbrných – 8 mužů a 7 žen. Zpráva kladenského gestapa vyznívá ohledně účasti lidických občanů na atentátu spíše negativně, je v ni ale zmíněno pravděpodobné působení Horáka a Stříbrného v zahraničním vojsku. Na základě této zprávy však bylo přesto 9. června, při Heydrichově pohřbu (zemřel 4.6.) v Berlíně, rozhodnuto o zničení Lidic, zastřelení všech mužů, odeslání všech žen do koncentračního tábora a dětí na „převýchovu do Říše“. Iniciátorem tohoto hrůzného plánu byl se vší pravděpodobností K.H.Frank, který jej představil Hitlerovi: „Čechům se musí dát za vyučenou!“ Po rozhodnutí vyhubit Lidice, které padlo v Berlíně, se do věci vložilo gestapo v Praze, které při nové prohlídce „objevilo“ ukryté zbraně ve mlýně. Velitel kladenského gestapa, Wiesmann, po válce vypověděl, že podle něj přivezli tyto zbraně do Lidic samotní příslušníci pražského gestapa. V noci z 9. na 10. června jsou lidičtí občané zatýkáni a vesnice obklíčena. Mlynář Liška spáchal sebevraždu, aby unikl tušené popravě. http://www.revo.cz.tc Následovala hrůzná tragédie: 10.června bylo u zdi Novákovy stodoly popraveno kulkou 173 lidických mužů starších 15 let. Popravčí četu tvoří 30 členů jednotky Schupo („ochranná policie“) z Halle – rodiště R.Heydricha. Ženy a děti jsou odvlečeny do tělocvičny gymnázia v Kladně. Ve stejný den je obec systematicky podpálena. Odvezeny byly všechny cenné věci – zemědělské stroje, rádia, peřiny, ložní prádlo a nádobí. Dobytek a další domácí zvířata jsou odvlečena na německý statek v Buštěhradě. Zabaveny byly pochopitelně i peníze a cennosti. Celá akce skýtá příležitost i pro osobní obohacení příslušníků Schupa a gestapa – vrazi vyrabovali obchody a ládovali se salámy, šunkou, kořalkou a pivem. V kapsách mnohých mizí peníze a hodinky, gestapák Wiesmann si odvezl dětský kočárek a šicí stroj, jeho šofér, Rudolf Vlček, si alespoň nacpal kapsy šiškami na krmení hus. Od 11.června až do 1.července jsou zbytky domů ničeny trhavinou. Na likvidaci obce se podílí Waffen-SS, Říšská pracovní služba (RAD) a ženijní rota Wehrmachtu. Z terezínského ghetta je 11.června nakomandováno 30 Židů, kteří jsou nuceni vykopat za 36 hodin masový hrob o rozměrech 9×12 a hloubce 4 metry. Do hrobu pak bylo naházeno 173 mrtvých mužů a 2 zabití psi, mrtvoly zasypány vápnem a zaházeny. 12.června večer byly matkám v Kladně násilím odebrány jejich děti. U dvou chlapců bylo zjištěno, že jim před pár dny bylo 15 let – ti byli později popraveni. Tři děti starší jednoho roku byly určeny k poněmčení, 88 dětí bylo odvezeno do Lovosic a odtud 13.června do židovského ghetta v Lodži (za války Litzmannstadt). Sedm dětí mladších jednoho roku skončilo v německém dětském domově v Krči. 16. června byla vykonána dodatečná poprava lidických občanů – na střelnici v Praze-Kobylisích bylo zastřeleno 15 členů (8 mužů a 7 žen) rodin Horákových a Stříbrných, 7 lidických dělníků z noční směny (byli mimo obec), 2 chlapci, u nichž se dodatečně objevilo, že jsou starší 15 let, Bohumil Pospíšil, který sem byl převezen z nemocnice v Kladně, kde ležel se zlomenou nohou, a František Pitín, kterému se předtím podařilo utéci. Celkem 26 lidických občanů, a to v době, kdy gestapo již po výslechu zrádce Čurdy s jistotou vědělo, že Lidice s atentátem nemají nic společného. Osud žen a dětí byl neméně tragický: ženy byly poslány do koncentračního tábora Ravensbruck (s poznámkou: návrat nežádoucí), odkud se později některé dostaly i do Osvětimi a Majdánku. V koncentračních táborech a na pochodech smrti jich zahynulo 53. Z 88 deportovaných lidických dětí bylo v Lodži 7 vybráno k poněmčení. Zbývajících 81 plus 1 holčička původně v Kladně vybraná „k převýchově“ (byla z neznámého důvodu dodatečně shledána „nevychovatelnou“ a odtransportována později společně s dětmi z Ležák) bylo nahnáno na smrt do pojízdných plynových komor ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Před svoji smrtí museli ještě poslat svým příbuzným korespondenční lístky, že jsou v pořádku, ale mají hlad a potřebují šaty. Ze sedmi dětí do jednoho roku se jich šest dočkalo konce války. Sedm těhotných lidických žen po zatčení porodilo – 4 děti zemřely v nalezinci v Praze na Karlově, 1 dítě zavraždily dozorkyně v Ravensbrucku ihned po porodu, dvě děti přežily válku. Jedné těhotné ženě byl násilím proveden potrat. Celkem bylo zabito 340 osob: 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Václav Říha a Anna Maruščáková zahynuli v koncentračních táborech. Během léta a podzimu 1942 a po celý rok 1943 pokračovala úplná destrukce místa, kde stávaly Lidice. Příslušníci RAD rozváželi sutinu ze zničených domů, zavezli s ní lidický rybník, káceli stromy, naváželi ornici, změnili koryto potoka – tak aby nic nepřipomínalo území, kde se rozkládala ves. Brutálně byl zničen lidický hřbitov: rakve byly vynášeny a otevírány, mrtvolám se rvaly z čelistí zlaté zuby, několik hrobek bylo za neurvalého smíchu zločinců rozmetáno výbušninou. Kámen z náhrobků pak byl použit do základů kasáren RAD ve Veleslavíně. Všechny úřední dokumenty obce Lidice byly zničeny, jméno bylo vymazáno z map a gestapo dokonce zabavilo všechny mapy v obchodech a antikvariátech, kde byly Lidice zachyceny. Lidice měly zcela zmizet. To se ale samozřejmě nestalo. Svět reagoval na nacisty veřejně ohlášené zničení obce nejen se zděšením, ale také s jasným vědomím, že Lidice musí a budou žít. Hornické odbory ve Velké Británii založily 6.září 1942 hnutí „Lidice shall live“, které sbíralo peníze na obnovu Lidic nejen mezi horníky ale i dělníky ze závodů. V USA zahájil v září svoji činnost výbor „Lidice lives“ (jeho členy byl např. A.Einstein a Ch.Chaplin), rovněž organizující finanční sbírku. V SSSR byly pro 1. československý samostatný polní prapor zakoupeny dva tanky T-34, které dostaly jména „Lidice“ a „Ležáky“. Bombardéry 311.čs.bombardovací perutě, u níž sloužili i Josef Horák a Josef Stříbrný, shodily 25.června 1942 na Brémy pumy s nápisem „Za Lidice“. Solidarita s obcí, která měla být vygumována z map i historie, se dále projevila v přejmenování řady obcí v cizině na Lidice. 12.července 1942 se tak přejmenovalo městečko Stern Park Gardens (USA, Illinois), 30.srpna téhož roku San Jeronimo (Mexiko, dnes předměstí mexické metropole), 10.června 1944 vesnice Villa Parada (Brazílie) a později také další sídla na Kubě, ve Venezuele, Panamě, Izraeli a Jihoafrické republice. V řadě zemí se Lidice stalo ženským jménem. 10.června 1945, přesně tři roky po tragédii a měsíc po konci války, se v Lidicích konala mohutná lidová manifestace, které se zúčastnilo na 150 tisíc občanů, stejně jako prezident a předseda vlády. Právě na této manifestaci také tehdejší ministr vnitra Nosek oznámil veřejnosti usnesení vlády, že Lidice budou obnoveny. A tak se i stalo. Lidice žijí a budou žít! Nikola, REVO Praha Pomník dětským obětem války v Lidicích září 07 Historie Osudy lidických dětí Lidický památník vydal v roce 2003 rozsahem nevelkou, asi stostránkovou knížku, která však v sobě nese jednu z nejsmutnějších a nejtragičtějších kapitol krví a slzami psaného příběhu šestiletého nacistického panování na území Protektorátu. Kniha „Osudy lididckých dětí“, autorů Jolany Mackové a Ivana Ulrycha, mapuje na základě vyprávění a vzpomínek přeživších, čím vším si děti museli projít za války i jaký další osud je čekal po osvobození - kde pracovaly, jak žily a žijí, jaké jsou jejich rodiny. Ovšem, vyprávění a rozhovory lze použít jen tam, kde stále jsou živí lidé. U lidických dětí jde bohužel jen o malou, velmi malou skupinku z těch, kteří ještě 9. června 1942 ráno netušily vůbec nic zlého, těšily se dobrému zdraví a ve svém věku, od ani ne jednoho roku do 15 let, myslely na hry, školu a ty starší na své první lásky. Z 98 lidických dětí žijících před zničením Lidic způsobili nacisté smrt osmdesáti třem. Ze sedmi, které se narodily zatčeným a uvězněným lidickým ženám již po popravě mužů a vypálení obce jich zahynulo pět. 88 dětí bylo zahubeno plynem nebo zemřelo kvůli špatné péči německých zařízení - pouze 17 jich přežilo a vrátilo se po válce zpátky. Vrátily se, ale kam vlastně? Na místě jejich vesnice bylo jen pusté pole, jejich tátové byli všichni mrtví, mnohé ale nemohly ani padnou do náruče mámě, tetě ani babičce. Jiřímu Pitínovi (narozen 1942) nacisté zastřelili otce a strýce, jeho matka zahynula v Ravensbrucku, babička v Osvětimi a sestra v plynu v Chelmnu. Marii Doležalové (narozena 1932) zabili otce, babičku i bratra. Její matka se sice vrátila z koncentráku a mohla se uvítat se svou dcerou, ale stalo se tak v nemocnici, kde na následky věznění koncem roku 1946 matka zemřela. Pouze čtyři měsíce se mohla těšit ze shledání se svou dcerou, ze které se stal sirotek. A některé z těch co přežily, ty nejmladší děti, se sice s matkou třeba shledaly, ale nebyly schopné ji poznat, nebyly schopné říci jediné české slovo! Věra Vokatá (1935) si při návratu domů pamatoval pouze své jméno a jméno Lidice a celou cestu vlakem si opakovala jedinou českou větu, kterou ji vojáci, kteří ji našli, naučili: „Milá maminko, už mě tady máš!“ Sedmnáct přeživších dětí - sedmnáct různých individuálních osudů. Některé děti měly štěstí a prožily válku v Německu u hodných lidí, kteří ani nevěděli odkud jsou a zacházeli s dětmi dobře. Eva Kubíková (1937) dokonce žila u své německé tety v Berlíně. Další děti se zase dostaly na vychování do rodin českých přímo v Protektorátu - do Stránčic a Zbraslavi. Naopak jiné prožily léta putování po útulcích, dětských domovech, ale i koncentračních táborech, bití a šikanu od německých dětí a učitelů. Václav Hanf (1934) zažil bombardování svého transportu, byl postřelen kulkou z letadla a později musel v maďarském dětském domově přihlížet esesáky vykonané popravě dvanáctiletého polského chlapce. Josef Minařík byl vláčen po nemocnicích, kde na něm nacističtí lékaři konali nelidské „pokusy“ díky nimž si do života nesl zkrácenou nohu a záda plná jizev. Avšak všechno toto utrpení má svou korunu v promyšleném a chladnokrevném zničení těch dětí, které nebyly dostatečně malé, neodpovídaly z h o v a d i l ý m nacistickým rasovým teoriím, nebo nebyly zcela náhodně vybrány jako vhodné pro „převýchovu“. Kniha popisuje transport dětí z Lidic do okupované polské Lodže. Sleduje na základě písemných pramenů odevzdání dětí do rukou gestapa, na kterém se zásadní měrou podílel sudetský Němec ze Šumperka, vedoucí přesídlovací centrály v Lodži a SS-Obersturmbannfuhrer, Hermann Krumey. Konečně ukazuje i poslední cestu lidických dětí, končící v nákladních vozech se zavednými hadicemi od výfuků. Zde, ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu, zahynuly desítky tisíc převážně židovských, polských a romských obětí. Mezi tisíci obětí z Protektorátu se se vší pravděpodobností nalézalo i 82 dětí z Lidic, následovaných bohužel dalšími 11 dětmi z rovněž zlikvidované vesničky Ležáky. V knize je možné si přečíst jejich poslední dopisy a pohledy psané příbuzným, což byl nacisty často používaný postup, jak zmást veřejnost ohldně osudu lidí určených k vyhlazení. Dopisy, dychtivě žádající informace o rodičích ale i zoufale prosící o chleba, lžíci, jehlu a nitě, jsou každý sám o sobě hroznou obžalobou fašismu a jeho nositelů. Kniha „Osudy lidických dětí“ je dosud první publikací mapující uceleně následky nacistické likvidační politiky pro 105 ničím se naprosto neprovinivších dětí ze starých Lidic. Není vyprávěním o historii, která by jen ožívala, vytažena na světlo ze tmy archivů. Je to příběh vyprávěný lidmi, kteří dodnes většinou žijí. Je to příběh vyprávěný lidmi, kterým se stal. Je to příběh, kteří si tito lidé nesou po celý život s sebou, s nímž se museli naučit žít. Už proto je dobré si tuto zajímavou knihu, doplněnou řadou textového i obrazového materiálu, přečíst. Nikola, REVO Praha 10 AKCE: Během prázdnin proběhla celá řada zajímavých akcí. Na konci července se v Liberci konal už několikátý ročník mezinárodního setkání aktivistů nejen z Revo Revokemp 2007. Přes čtyři desítky mladých antikapitalistů z celé Evropy si celý týden vyměňovali zkušenosti z bojů ve svých zemích, velký prostor také zabraly diskuse o levicových tématech a marxistické teorii, ale neopomněli jsme ani navazování nových přátelství podpořené hojnou konzumací alkoholických nápojů ve večerních hodinách. REVOKEMP 07 Člen Revo se podílel na úspěšném sběru podpisů pro referendum o radaru na Trutnovském festivalu. Petici Pro radar a rakety sice podepsal exprezident Havel (což slavně okomentovali snad ve všech denících), petici Iniciativy NeZákladnám ale během tří dní podepsalo na dva tisíce lidí (pětkrát více než petici Pro základny)! V úterý 21.8. a v sobotu 25.8. proběhly úspěšné pochody proti základně. Ten první v Brně, druhý o víkendu přímo v Brdech. Fotky z obou akcí si můžete prohlédnout na našem webu www.revo.cz.tc. V sobotu 8. září se na hradě Točník uskuteční festival Iniciativy NeZákladnám. Známí i méně známí hudebníci vystoupí bez nároku na honorář. Na místě s přípravami i vlastní akcí budou pomáhat i členové Revo. Jediný otazník ale visí nad počasím, protože předpověď hlásí déšť. V září se budou konat ještě dvě další akce proti plánům na stavbu americké základny. Ta první v Brně ve čtvrtek 20.9. Den poté, v pátek 21.9., od 17:00 pak bude setkání přímo u plánovaného místa pro radar u obce Míšov. Takže na viděnou na obou akcích se s vámi těší Revo! [email protected] Desetitisíce proti summitu G8 Mezi 6. a 8. červnem se hlavy osmi nejmocnějších států sešly za ostnatými dráty a vysokým plotem na zatím posledním summitu států G8 v Heiligendammu poblíž německého města Rostoku. Náklady na zabezpečení summitu dosáhly 130 milionů Eur (přes 3,6 miliardy Kč), ale ani gigantické opevnění – dvanácti kilometrový plot, 16 000 policistů a 1000 vojáků – nemohlo G8 ochránit před masovými protesty. Demonstrací a blokád proti summitu se účastnilo desetitisíce aktivistů. Demonstrace Více než 80 tisíc lidí přišlo na demonstraci 2. června v Rostoku. Jde o největší demonstraci antikapitalis tického hnutí v Německu, jaká se kdy konala. Již celé týdny před tím probíhala nekonečná agitace proti „buřičům“: razie na levicové projekty a vyšetřování údajného „teroristického spolčování“ měly za úkol vytvořit příkopy mezi obyvatelstvem a odpůrci G8. Konec sobotní demonstrace se zdál jako ospravedlnění této agitace: v televizi běžely obrázky mladých lidí v černém, jak hází kameny a zapalují auta. Masová demonstrace se ze zpráv médií doslova vypařila. Záhlaví reakčních novin „BILD“ následující den znělo „Chcete smrt?“. Vzápětí na to se reformističtí vůdci Attacu a Levicové strany distancovali od „násilností“, čímž opět dokázali svoji úctu k vládnoucí třídě. Petr Wahl z Attacu přirovnal levicovou mládež, která bránila demonstraci proti G8, k fašistům: „K násilnickým kriminálníkům musíme zaujmout podobně tvrdý postoj jako k neonacistům: nechceme, aby jste tu s námi byli.“ My z revoluční organizace mládeže REVO (součást iREVOLUTION) nepodporujeme taktiku černého bloku, která se ukázala nepříliš ohleduplná k dalším demonstrantům. Když jsme byli během jedné konfrontace s policií v předních řadách, kameny létaly ze zadních řad a řada jich padala i mezi nás. Nicméně není sporu, že násilí bylo iniciováno ze strany státu. Policie vědomě provokovala demonstraci a pak ji frontálně napadla. Na demonstraci byli bezpochyby mladí lidé, kteří chtěli házet kameny za každou cenu, ačkoliv tento druh individuální bojovnosti ve skutečnosti nemusel pomoci bránit demonstraci před policejním násilím. To hrálo jen do karet médiím a vládní propagandě, jejichž policejní agenti v našich řadách dokumentovali právě takové obrázky. Ale tyto akce jsou vyjádřením ztráty perspektivy mládeže pro život v kapitalismu. Pokud nemáte tak či onak naději na dobrý život, pak si hledáte různé způsoby, jak vyjádřit svou frustraci ze systému. Mnoho demonstrantů (zmínit je třeba různé turecké organizace, stalinisty a maoisty) bránilo demonstraci ukázkovým způsobem. Nikoliv izolovaným házením kamenů ale řetězy aktivistů, uzavřenými bloky a před sebou nesenými prapory. Z tohoto důvodu se staly zvláštním cílem státní represe a zatýkání. Celkově policie zatkla více než 1000 lidí a zavřela je do klecí tzv. „vězeňského sběrného střediska“. Policie a tisk „vypočítali“ až 500 zraněných policistů, 30 z nich vážně zraněných. Příští den vyšlo najevo, že číslo 500 zahrnuje policajty, zraněné jejich vlastním slzným plynem, zatímco počet vážně zraněných byl pustou invencí, neboť v nemocnici byli ošetřeni pouze dva policisté. Více než 1000 zraněných demonstrantů se utopilo ve víru mediálního hraní s čísly. Blokády Demonstrace byla jen startovním signálem týdne protestů. Okolo desetitisíce převážně mladých aktivistů se shromáždilo ve třech protestních táborech a během celého týdne organizovalo různé akce. 4.června proběhla desetitisícová demonstrace za práva uprchlíků, která byla navzdory svému zcela pokojnému charakteru čtyři hodiny blokována a nakonec rozpuštěna policií. Proběhly menší akce proti zbrojnímu průmyslu a jako připomínka 40. výročí okupace Palestiny po šestidenní válce. V kempech neustále probíhaly diskuse, plánovací schůze a informační prezentace. Večer se odehrály koncerty: mezi bezpočtem soundsystémů byl např. trockistický rapper „Holger Bruner“, autonomní textaři pro housle a harmoniku, „Yok N´Hell“ a Antifa hip hop partička „Red Star Soundsystem“. Policie opakovaně ohrožovala kemp vrtulníky ve vzduchu a vodními děly poblíž brány, ale kemp čelně nenapadla. Vrchol protestů přišel 6. června, kdy začaly blokády příjezdových cest do Heiligendammu. Aby se zabránilo příjezdu cca 3000 účastníků summitu a summit byl maximálně narušen, byly blokovány všechny cesty mezi letištěm a luxusním hotelem „Kempinski“ u Baltského moře. My z REVOLUTION jsme šli jako účastníci kampaně „Block G8“ dlouhou cestu přes pole, abychom si prorazili cestu do šestikilometrové „zakázané zóny“ kolem místa summitu a okupovali klíčové silnice. Organizátoři vyzvali k nenásilným masovým blokádám, nicméně na deset tisíc aktivistů muselo prorazit několikeré policejní řetězy a postavit se vodním dělům a slznému plynu. Odpůrci se museli zorganizovat v boji za své právo na protest proti policii a státním obstrukcím. Po čtyřech hodinách „masového toulání“ severoněmeckou zemědělskou krajinou jsme dorazili na jednu z přístupových cest k městu Borgerende, jeden kilometr od Baltu a plotu, kde jsme začali náš protest v sedě. Navzdory mediální štvanici proti nám jsme se setkali se srdečnou solidaritou obyvatel města, kteří s námi diskutovali, přinesli nám vodu (když policie přerušila naše zásobování vodou) a druhý den nám dokonce přinesli čerstvý chleba a kávu. Policie blokádu, která postupně vzrostla z 400 na 2000 účastníků, nerozprášila, ale obklíčila ji. Tak jsme během první noci museli přes mokrá pole pašovat pecny chleba a hrnce kaše, jelikož náklaďáku s „lidovou kuchyní“ nebylo umožněno projet. Blokáda trvala 44 hodin, téměř do konce summitu G8. Jiné blokády byly napadeny mnohem tvrději a znovu a znovu vyklízeny, ale také jim se po zemi podařilo úplně zablokovat účastníkům místo summitu. Na konec se hlavy států musely dopravit vrtulníkem, zatímco jejich služebníčci a novináři byli přepraveni loděmi německého námořnictva. Koncept nenásilných masových blokád byl naprostým úspěchem. „Pět prstů“ s pěti bloky v různých barvách, ukázal důležitost plánování a organizace protestů. Nešlo o otázku nenásilí jako principu, ale spíše o jeho využití jako taktiky pro tuto konkrétní akci. Nenásilí není všelék, stejně jako jím není násilí. Trik spočívá v zhodnocení poměru sil v každé situaci a použití nezbytných prostředků k dosažení politického cíle a sebeobrany před násilím policie. K posunu rovnováhy sil v náš prospěch musíme pro příští protesty tohoto druhu pokračovat v budování revoluční levice, aby měla větší politickou základnu pro ofenzivní postup proti těmto summitům. Odbory sice na demonstracích a blokádách vidět šlo, ale jejich mobilizace byla jen vlažná. Mobilizací uvnitř odborů je možné tlačit na vedení, aby vyzvalo miliony členů k účasti na akcích proti těmto schůzkám vládnoucí třídy. Jako pozitivní příklad lze zmínit mládež z odborů Verdi (zaměstnanci veřejného sektoru), kteří v průběhu summitu odmítli myšlenku „dobrých“ a „zlých“ demonstrantů a řekli: „Drzým útokům budeme čelit zvýšenou mobilizací. Vyzýváme všechny, aby se aktivně zúčastnili a šli protestovat do ulic Rostoku a jeho okolí!“ Na velkou demonstraci do Rostoku přijeli i aktivisté z České republiky. Samozřejmě nechybělo ani české Revo. Vlastních blokád se pak účastnili hlavně němečtí Revaři. Summit a hnutí Osm loutek, které vládnou světu v zájmu kapitálu, bylo v tisku většinou oslavováno jako zachránci planety: nakonec se přece rozhodli svolat „poradu“ o závazném snížení emisí, aby se zpomalilo globální oteplování. Po neúspěchu se splněním jejich loňských slibů ohledně malé almužny pro Afriku se znovu vydali cestou nového slibování! Navzdory všem pokusům mediálních korporací, Bona a Geldorfa, ukazovat tyto prázdné sliby jako nějakou naději, si stále více a více lidí uvědomuje, že globální kapitalismus ničí svět a lidi v něm žijící. Hlavy států osmi nejmocnějších zemí s tím nemohou nic udělat – ani kdyby snad chtěli – protože jejich práce, jejich role, je zvyšovat za každou cenu zisky kapitalistům. Nová generace aktivistů vychází do ulic, znovu a znovu, bez jasné perspektivy ale plná nadšení. Ví, že pokud chtějí lepší svět, musí za něj bojovat. Protesty ukázaly, že toto antikapitalistické hnutí se stále vyvíjí, dokonce i v Německu. Stát nás napadá, média odsuzují, samozvaní „vůdci“ našeho hnutí nás na každém kroku dezorganizují. V Rostoku tak Attac a jeho podržtaškové úmyslně zorganizovali ve stejnou dobu jako blokády tzv. „alternativní summit“. Na jejich nudné schůzování přišlo asi jen 1000 lidí, zatímco účast na blokádách ulic k místu summitu si vybralo na deset tisíc aktivistů! Hnutí pokračuje, neboť kapitalistický systém zabijí desetitisíce lidí každý den. Ale k tomu, abychom se pohli kupředu, nemůžeme zůstat volným hnutím. Potřebujeme organizaci na světové úrovni, která by čelila koordinované síle kapitalistických států. Proto se náš projekt nezávislé revoluční organizace mládeže setkal na protestech proti G8 s velkým zájmem. Mladí aktivisté se musí organizovat sami, aby se nestali pěšáky byrokratů všech barev a odstínů. Jedna věc je jasná: Pokud nechceme, aby naše hnutí zůstalo pod kontrolou Attacu či jiných reformistických organizací a stran, musí se antikapitalistická mládež bojující v ulicích pevně zorganizovat! Wladek Flakin a Susen Poll REVO Německo Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš americkou okupaci Iráku? Štve tě neustálé šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco udělat? Tak se přidej k REVO! [email protected] http://www.revo.cz.tc ICQ: 494-438-907
Podobné dokumenty
Červen - NaRozvoji.cz
kolem sebe krásné a Bohu milé prostředí.
Hodně mi v hlavě utkvělo povzbuzení,
že my, ženy, jsme Boží princezny a v Jeho
očích velmi vzácné. Řekla také, že každá
křesťanská žena by měla dospět k tom...
Zastavme Janotův balíček - Socialistická Solidarita
hájí jejich zájmy u vedení společnosti a vyhlásila stávkovou pohotovost. „Je to poprvé po 20 letech, kdy lidé přišli podpořit své
požadavky ve státní svátek,“ řekl na demonstraci předseda OS
Kovo J...
Ukázka 2
„Samozřejmě, že jsem nemohl jen tak letět. Podal jsem zprávu, ve které jsem žádal o převelení
k vašemu družstvu a o velení při této operaci. Teď už se ale raději soustřeďte na nadcházející akci, ne...
HISTORIE - Extra Publishing
naše dějiny.
Jako všechny činy prvořadého
významu byl i atentát na zastupujícího
říšského protektora hodnocen různě,
a to nejen při pohledu zpět, ale dokonce
i v době, kdy se k němu teprve schylova...
