Santiago Camino de Compostella

OBSAH:
od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke kostelu Sv. Jakuba v Santiagu ...........3
14.4. po...................................................................................................5
16.4. st ....................................................................................................6
17.4. čt ....................................................................................................6
18.4. pá – 1. etapa 27 km – Roncesvalles...............................................7
19.4. so – 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km. .................8
20.4. ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88
km. ..........................................................................................................9
21.4. po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km .................................. 11
22.4. út – 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km.................................... 13
23.4. st – 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km.................................. 14
24.4. čt – 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km. ............................ 15
25.4. pá – 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km................................... 16
26.4. so – 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km. .......... 17
27.4. ne – 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km. ........ 19
28.4. po – 11. etapa Carrion de los Condes 25 km km, celkem 378 km 20
29.4. út – 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km............................ 21
30.4. st – 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla de
las Mulas 37 km, celkem 454 km. ......................................................... 22
1.5. čt – 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km.......................... 23
2.5. pá – 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km......... 23
3.5. so – 16. etapa El Acebo 33 km, celkem 561 km............................. 25
4.5. ne – 17. etapa Villafranca del Bierzo 39 km, celkem 600 km.......... 25
5.5. po - 18. etapa Fonfria 42 km, celkem 642 km................................. 26
6.5. út – 19. etapa Barbadelo 35 km, celkem 677 km............................ 27
7.5. st – 20. etapa Palas del Rei 40 km, celkem 717 km. ...................... 27
8.5. čt – 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km.... 28
1
9.5. pá – 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km............................. 29
10.5. so – 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km ........................... 30
11.5. ne – 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km. ................................ 31
12.5. po – 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885 km.
.............................................................................................................. 31
13.5. út – už nikam pěšky nejdu. ........................................................... 33
14.5. st – až k Lisabonu ........................................................................ 34
15.5. čt – začíná návrat domů ............................................................... 34
16.5. pá - Francie .................................................................................. 34
17.5. so - Německo ............................................................................... 35
18.5. ne – ještě Německo...................................................................... 35
19.5. po – konečně Čechy..................................................................... 35
Nakonec poděkování ............................................................................ 36
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2008
2
Santiago
„Camino de Compostella“
Cesta do Santiaga de Compostella
od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke
kostelu Sv. Jakuba v Santiagu
Ve starověku konali lidé pouť k řecké věštírně v Delfách, nejsvětějšímu
místu v Řecku; toto místo jsem navštívil před 39. roky při návštěvě
Peloponésu.
Neméně posvátný je Efez v dnešním Turecku, spojovaný především
s osobou svatého Pavla, který tu dva roky učil. Toto řecko – římské
město jsem navštívil pár dnů před koncem totality při putování k bájné
hoře Ararat před 18. roky.
Poutníci chodí např. do Lurd, což je nejčastěji navštěvovaná léčebná
svatyně na světě. Mnoha poutníkům poskytla už naději nebo posílení
víry; zde jsem se zastavil při cestě do Gibraltaru, jihu Španělska a
Evropy před 20. roky.
Poměrně blízko jsem byl od Váránasí, známého jako Benáres – město
světla, nejposvátnější město v Indii u řeky Gangy při předposlední
návštěvě Himálaje, Západního Bengálska a Sikkimu. Už 12 let uplynulo
od doby, kdy jsem s Jitkou stoupal do sedla Goechala ve výšce 5030 m
n.m., abychom shlédli osvětlenou kulisu třetí nejvyšší hory světa
Kanchenjungy (8598 m).
Vykonat pouť do Mekky, matky měst, nejsvětějšího místa v islámském
světě v Saudské Arábii je zatím spíše tajným přáním mého života.
Z tohoto pohledu hodně blízko se mi zdá křesťanské poutní místo
Santiago de Compostella, kam mám namířeno nyní.
Více jak 785 km je
dlouhá
„Camino
francés“ /francouzská
cesta/
z hraničního
baskického St. Jean
Pied de Port na úpatí
Pyrenejí
k hrobu
svatého
Jakuba
staršího v katedrále
Santiago
de
Compostella,
nedaleko
hranic
Portugalska.
Ještě
dalších 100 km je dlouhá cesta na západní cíp Evropy mys Finisterre.
3
Od 4. století odcházeli křesťané navštívit místa, kde Kristus žil a kázal.
Šli pěšky, připraveni snášet útrapy cesty v chudobě, odevzdání osudu,
s touhou očistit se. Šli do Jeruzaléma, později do Říma, a od 9. století je
cílem třetí nejvýznamnější křesťanské pouti španělská Compostella.
Stejně jako lidé už ve středověku putovali ke svatému Jakubovi, i já si
plním svůj další životní sen. Vyhovuji své mysli a svému tělu, nechci
ztratit žádný den svého života. Každý den mám „nebe na zemi“.
Těšil jsem se na tuto velkou pouť, neboť putování je můj život. Každý
den přináší něco nového, nový cíl. Tentokráte nebyl pro mě důležitý cíl,
ale cesta jako taková. Pouť je symbolem lidského života, neboť život,
který žijeme na této zemi, člověk jenom prochází. „Na této zemi nemáme
trvalých příbytků“, říká Kristus ve své epištole Hebrejcům.
Nemusel jsem žádat
nikoho o povolení,
neboť má Jita je
tolerantní a už i zvykla
na mé časté toulky po
světě a mé zápisky
z cest dokonce ráda
čte a s fotografiemi
mnohé publikuje. Za
to jsem jí vděčný.
Říkám jí, že jdu za
svou milenkou, proti
které nic nenamítá.
4
Rozloučení s přáteli J.K.a M.J. zastupiteli
města
Jičína
v kavárně u Ámose 10.4. v 17 h.
14.4. po - slíbený odjezd
kamionem Carga Jičín se
nekonal. Řidič František Balcar i
já jsme čekali celé dopoledne,
ale místo nakládky Kněžmost,
závod Kautex Textilana, nám
bylo sděleno až v poledne s tím, že odjezd a nakládka bude až zítra v 9
hodin. Pozval jsem řidiče domů na oběd a odpoledne jsem absolvoval
s Mirkem J. příjemnou vyjížďku na kole 63 km dlouhou zakončenou na
jeho zahradě dobrým vínem Abruzco. V podvečer ještě posezení
v Tipsportu v Jičíně u pivečka s pracovníky Carga, kteří se přišli skoro
omluvit za nedodržení příslibu mého odjezdu. Doma jsem tak trávil další
noc.
15.4. út - po 7. hodině jsem snídal ještě doma s Frantou, kterého jsem
přivezl k nám na snídani. Před 8. hod. jsme odjeli do Kněžmosti, kde
jsme nakládali 78 palet plastových nádrží, vzduchových rozvodů a
odstřikovací
nádržky,
které
poveze kamion do
Madridu. Bohužel
jedna
paleta
chyběla
a
byla
dokončena až ve 13
hodin. A tak jsme
opět
čekali.
V areálu jsme se
mohli pohybovat jen
v barevných
reflexních vestách,
aby
nás
řidiči
vysokozdvižných
vozíků nepřehlédli.
A tak v poledne jsme si pochutnali v místní jídelně na španělském
ptáčku, četli noviny a poslouchali rádio. Ve 13.30 hod. jsme konečně
odjeli přes Prahu na Rozvadov, kde jsme měli hodinovou bezpečnostní
přestávku a svačili. Asi ve 20,30 hod. jsme končili na autohofu Aurach,
kde za poplatek 5€ máme bezpečné místo na parkování a možnost
5
sprchování a řidič v ceně malé občerstvení.Večeřeli jsme raději domácí
pochoutky od mé manželky a trochu popili (fernet, plzeňské a víno).
16.4. st – vstávali jsme už v půl sedmé, já připravil snídani a za husté
mlhy a později i deště se sněhem a teploty jen 2 st. pokračovali po
německých dálnicích směr Heilbronn a do Francie. V kabině však bylo
teplíčko, příjemná hudba z dob mého mládí, kterou jsme přerušovali buď
příběhy z mého cestování nebo historkami z cest po Evropě kamionem,
které vyprávěl Franta. Předjíždění ve dne je pro kamiony zakázané a tak
se „šouráme“ v pomalém jízdním pruhu. Nikam však nespěcháme a
v kabině panuje velká pohoda. Už po desáté hodině jsme překročili
francouzské hranice a před Štrasburkem jsme obědvali (kachní polévka,
hovězí guláš, moučník, pivo a víno), opět výborně. To už svítilo slunce a
tak cesta po dálnici rychle ubíhala. Před 15. hod. opět bezpečnostní
pauza, kterou jsme využili k holení a občerstvení. Poprvé mi psal SMS
ze Sardinie Augusto, odkud jsem se vrátil před 2 týdny. Ptal se, kde se
nacházím. Byli jsme v Besanconu. Cestu jsme zakončili v Pierrefitte
v 19. hod. a následovala hostina – nejprve 3x fernet, potom jsme se
„přežrali“, řekl Franta; plzeň 2x a dívali jsme se na adrenalinové sporty
Američanů na Aljašce.
17.4. čt – vstávali jsme po šesté, posnídali a pokračovali v cestě do
oblasti Poitou – Charentes, kde bylo neuvěřitelné množství pasoucích se
oveček, ale i těch nepasoucích se - ve vesnicích, kterými jsme projížděli,
bylo na travnatých plochách mnoho jejich atrap. Zatažená obloha a
hlavně déšť nám neumožnil připravit teplý oběd. Občerstvení v prostorné
kabině však bylo opět skvělé včetně sekané od Frantovy manželky. Ve
12.35 hod. míjíme Roche Fouglad, což je zámek, kde se točila Angelika.
Poté jsme jeli oblastí, kde kolem silnice byly převážně vinice, z jejichž
hroznů se vyrábí šampaňské a francouzský koňak. Černé mraky na
obloze a drobný déšť nás doprovázel až do Bordeaux. Před městem při
přejezdu dlouhého mostu přes širokou špinavou řeku Dorgone vysvitlo
slunce a teplota byla 16 st. A tak jsme měli první možnost uvařit teplý
oběd hned na odpočívadle za hezkým městem. Jen pár minut zbývalo do
15. hod. Zde už je návěští Bayonne, což bude má konečná kamionem
s Frantou. Zrovna mi pouštěl hezké písničky od Tučného; bude se mi po
jeho společnosti stýskat. Dlouho jsem necestoval v tak velké pohodě a s
takovou radostí a nikam nespěchal. Jita by asi řekla, že jsem se konečně
zastavil, jak jsem si přál kdysi o vánocích; myslím, při šedesátých
narozeninách. K obědu byly dušené kotlety a knedlík, ale vítr od moře
rušil jejich ohřátí na vařiči venku. Poslední část cesty vedla čtyřproudová
silnice piniovými háji a stále se přibližovala k moři. Město Bayonne leží
přímo u moře. Do města k nádraží nebylo možné kamionem zajet a tak
6
jsme pokračovali do Guethary, kde jsme před 19. hod. končili. Pěkné
parkoviště bylo v zeleni a mělo dobré sociální zařízení. Zapili jsme
úspěšný dojezd na místo, kde má cesta kamionem skončila. Společně
jsme šli na pláž Atlantického oceánu a na nádraží v Guethaře, kde jsem
zjistil odjezd ranního vlaku do Bayonne v 7,02 hod. a odtud na start 1.
etapy. Nádherná byla procházka k moři dlouhá 5 km, ale trvala víc jak 2
hodiny. Teprve potom jsme večeřeli. Překvapilo mě, že se tu stmívalo až
ve 21.20 hod.
18.4. pá – 1. etapa 27 km – Roncesvalles
Už v 5.30 hod. budíček, poslední společná snídaně hemenex, a rychle
jsme balili. Franta chtěl odjet v 6.15 hod. do Madridu, ale loučili jsme se
až v 6.30 hod, což byl i pro mě minimální čas na 2 km vzdálené nádraží.
Šel jsem ještě za tmy, ale vše jsem lehce zvládl. Vlak do Bayonne byl
obsazen jen asi z 1/3, tj. stejně jako u nás, ale naprosto čistý a tichý.
Teprve zde jsem si koupil jízdenku na další vlak do 50 km vzdáleného
startu mé poutě, což bylo St.Jean Pied de Port za 6.20€ s 25% slevou
pro důchodce, resp. na „Z“ kartu. Malé čekání jsem využil k přebalení
batohu a příruční tašky, kterou jsem zcela vyprázdnil. Rozednívalo se až
v půl osmé, tzn. asi o hodinu déle než u nás doma. Bylo teplo, ale
zataženo nad mořem i nad pevninou. Před nádražím je románský kostel.
Klidná a příjemná byla jízda téměř prázdným vlakem na start mé pouti a
trvala asi hodinu. Cestující byli většinou poutníci. Vlak musel vystoupat
od moře do výšky 764 m n.m.do hraničního baskického městečka na
úpatí Pyrenejí. Dostal jsem příjemnou až milou SMS od Martina Klímy,
která mi nalila novou krev do žil (moc potěšila). Bylo to dobré povzbuzení
před těžkou 1. etapou, zvláště, když nad horami byly jen černé mraky.
Z nádraží jsme šli téměř všichni pro poutnický pas (credencial del
peregrino), za který jsem zaplatil 2€ a dostal
podrobný popis trasy s mapkou, což pro mě
bylo skoro zbytečné. Vše jsem měl
podrobně zpracováno ve svém programu
včetně map. Asi hodinu jsem věnoval
prohlídce města, které žije ze suvenýrů,
ubytování a občerstvení poutníků. K mému
překvapení jsem jich potkával mnoho,
vzhledem k počasí a okrajovému termínu.
Navštívil jsem i kostel a zapálil jednu svíčku
s přáním šťastného návratu domů. Bylo
přesně 10.30 hodin, když jsem se vydal po
francouzské cestě „Camino francés“ nebo
též „Cestě králů“ na první etapu do
Roncesvalles. Úzká asfaltová cesta Route
7
Napoleon stále stoupala k vrškům Pyrenejí, kde se válely černé mraky a
brzo z nich začal padat déšť. Skvělá však je nová pláštěnka chránící jak
mě, tak i batoh a vše v něm. Za to patří dík Jitě, resp. vánočnímu dárku
od ní. Trochu horší už to bylo s lehkými pohorkami zakoupenými pro tuto
cestu. Dešti neodolaly a z vložek v botách se doslova kouřilo. Jinak velmi
pohodlné boty do deště zatím nic moc – zlaté pohorky, jsem si říkal, i
když by byly těžké… Fotil jsem ovce s černou hlavou a rohy a snaha
byla nafotit i obrovské buky v dešti, ale moc se nedařilo. Během oběda
krátce hřálo i slunce, ale poslední třetinu cesty jsem šel v dešti i v blátě,
ale stejně se mi moc líbila. Většinou vedla podél řeky či potoků plných
vody a byl to skoro jediný hluk, který jsem slyšel. Auta jsem skoro
nepotkal, jen několik taxíků, které pomáhaly promočeným či unaveným
poutníkům. Drsné Pyreneje jsem překročil v průsmyku Puberto de
Ibaneta (1057) a vstoupil do Španělska. Odtud jsem už jen klesal
bukovým lesem k blízkému klášteru, který vypadal jako pevnost. Zde
jsem se ubytoval za 8€ ve společné noclehárně. Na 8mi lůžkovém pokoji
jsem měl jen 3 partnery – Němce, Američana a Maďara. Využil jsem
nádherných sociálek a kromě sebe peru i prádlo od bahna a suším boty.
Dnes to bylo těžkých 27 km dle programu, ale max. spokojenost s cestou
a hlavně s jejím zakončením. Výborné je i značení cesty, vždy žlutá
šipka, občas mušle s udáním směru, někdy modrá šipka (u silnic). Zatím
co jsem se ubytoval v hotelu pro poutníky, vedle v klášteře je další
ubytovna „Posada“, což je bývalý augustiánský hospic, levnější, asi za
6€, kde spalo v jedné hale na palandách cca 100 poutníků. V 19 hodin
jsem se zúčastnil v nádherném gotickém kostele Santa Maria z 11.st.
(menší pražský Sv. Vít) požehnání poutníkům na cestě do Compostelly.
Je zde postříbřená soška P.Marie z cedrového dřeva. Byl jsem pyšný,
když po vyjmenování 13ti států dnes přítomných poutníků na konci uvedli
jednoho poutníka z Česka. Bylo přítomno asi 90 lidí, neboť jiní v té době
konzumovali ve 2 restauracích poutnické menu za 9€. Dnes tu s námi
bydleli a parkovali svá kola i 4 cyklisté.
19.4. so – 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km.
Na silnici je ukazatel „Santiago – 790 km“, hezké číslo, že? Po snídani
v pěkné hale jsem odešel na túru v 7.45 hod. Asi 30 poutníků jsem měl
už před sebou, ale drtivá většina, asi 200 poutníků, nás teprve
následovala. Byla vysoká oblačnost, teplota jen 6 st., ale to odpovídá
nadmořské výšce kolem 1000 m. Pohodlná byla cesta, většinou písek se
štěrkem, občas kamenitá, ale mnohdy i bláto, dosti hluboké. Osvědčují
se hůlky pro udržení stability, neboť sestupy jsou velmi kluzké a každou
chvíli někdo se ocitá v blátě. Většinou se šlo lesem, bukovým, ale i
borovicovým s podrostem buxusu, a níže smíšeným lesem listnatým. Na
stromech byly i lišejníky, což odpovídalo drsnému podnebí. Stále jsem
8
se pohyboval kolem 800 m n.m.. Začal jsem u prastarého poutnického
kříže a došel do staré, ale hezky upravené vsi Burgete s pěknými
baskickými domy, většina z nich je starší jak 160 let. Poté se šlo po
pastvinách, kde byli překrásní koně a tak jsem stále otvíral a zavíral
dřevěná vrátka pro dobytek. Při výstupu do sedla Mezquiriz (922), kde
jsem přecházel silnici, přijížděla skupina asi 18 mladých cyklistů a trochu
jsem jim záviděl nádherné silnice Pyrenejí. Po 10. hod. vysvitlo slunce a
tak jsem dokonce na chvíli odložil bundu a šlo se mi ještě lépe. Rychlejší
Fin mě brzy opustil, zato se mě dlouho držela mladá Japonka a nestačila
až v dlouhém táhlém stoupání; těžko jsem lovil anglická slovíčka, ale ona
se stále jen usmívala (španělsky jsme na tom byli oba asi stejně). Poté
jsem minul dva odpočívající poutníky, z nichž jeden mi odpověděl „ahoj“.
Byl to Jakub z Brna, žijící v Londýně. Jde se svým německým přítelem a
dlouho mě zdržoval, chtěl si pohovořit česky a měl radost, že potkal
prvního krajana. Řídkým lesem jsem sestoupil do Zubili, kde mnozí dnes
už končili. Já si koupil láhev červeného a chléb a poobědval v podloubí
na náměstí, neboť začalo drobně pršet. Bylo tam se mnou asi 12
poutníků a chválili můj nápad s lahví červeného a vrátili se do obchodu
pro totéž. Dva byli Italové a tak před pokračováním v cestě dostávám
pozvání do Dolomit, kde jeden z nich bydlí, resp. má hotel Cardecia
poblíž Vajoletských věží, které dobře znám. To se mi dokonce hodí,
neboť tam budu čekat 26.7., až se budu vracet z Gran Paradisa, kde
budu zajišťovat 2denní pobyt koncem srpna před výstupem 7 přátel na
Mont Blanc, a tam vyčkám příjezdu 15 přátel z Jičína při pobytu
v Dolomitech.
Jeho kolega je z Aosty. Déšť neustává a tak byla opět nutná pláštěnka,
pokračoval jsem až do Larrasoaňa, pomalu a v pohodě. Už v 15.30 hod.
jsem byl na ubytovně pro poutníky, kde jsou miniaturní pokoje nacpané
jen postelemi. Jako první jsem měl výběr postele a ještě jedinou sprchu
na patře. Když jsem se vrátil na pokoj, už jsem se tam skoro nevešel.
Všichni Francouzi, a tak jsem šel raději naproti do baru a psal deník a
klábosil s ostatními poutníky. Ubytování za 5,5€ se zdálo levné, ale
nebylo nic na sušení vlhkých věcí ani na odložení čehokoliv. V hospodě
však bylo dobře a tak jsem dlouho doplňoval tekutiny po 28 kilometrech
krásné cesty. Pozdravil jsem souseda z Jičína Karla Snopka
prostřednictvím SMS a popřál „Bueno camino“ (půjde pouť za mnou).
20.4. ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem
88 km.
Na pokoji bylo chladno a tak jsem si užíval svého spacáku a mohl
poskytnout svou erární deku starší Francouzce. Na malém pokoji jsem
spal s Američanem a 3 Francouzi. Vstávali už v 6 hod., což mi nevadilo,
a odcházeli jsme společně v 7,15 hod.. Zajímavostí je, že cesta je
9
značená pouze jedním směrem, tj. do Santiaga, ale potkávám poutníky,
kteří jdou v protisměru, resp. se stejnou cestou vracejí. Asi se jim cesta
moc líbí zrovna jako mně. Zatím o této variantě neuvažuji, ale možná
příště. Podél bystré a čisté řeky Agra kráčel jsem do 16 km vzdálené
Pamplony, hlavního města Navarrského království. Procházel jsem
mnoho malých vesniček s velkými kostely a následoval sestup k řece
Ulzama a už jsem byl u katedrály Santa Maria s gotickou křížovou
chodbou
s věžemi
50
m
vysokými
v Pamploně. Fotil jsem Mariánské sousoší se
svolením faráře, ale bylo málo světla. Dlouho
jsem procházel Starým městem, kde většina
domů má předsazené úzké balkony
s kovaným železným zábradlím – pěkné. Zde
znovu
potkávám
Jakuba
z Londýna.
V poledne jsem obědval na náměstí Piazza
Consistorial, naproti kostelu San Saturnino, u
radnice, kde mě 2 Italové z Ortisei přejí
dobrou chuť česky. Jeden z nich se jmenuje
Mirek Pýcha a dědeček byl Čech a přeje si,
abych se v červenci zastavil v jeho restauraci.
Obědval jsem poslední řízek z domova,
španělský sýr přivezený z Čech a španělské víno. Stále mě někdo
zdravil a vyptával se odkud jsem, na moji cestu atd. Lákala je zvědavost
a hlavně má vlajka na batohu. Mohu říci, že Česko má dobrou pověst u
většiny, kteří mě oslovili. Snad je to i tím, že tu hraje fotbalovou ligu
vynikající fotbalista Jaroslav Plašil. Dosavadní převaha Němců a
Francouzů na cestě se začíná vyrovnávat s Italy, kteří se připojují až zde
v Pamploně, neboť první tři etapy v Pyrenejích jsou přece jen těžší a
bojí se jednak velkého převýšení, ale i větru
a častého deště, někdy i sněžení. Právě tito
dva Italové z Ortisei mi to potvrdili.
Odpoledne už málo poutníků pokračuje
v cestě. Já si to však užívám celý den a
počasí mi maximálně vyhovuje; 20 stupňů.
Parky v Pamploně jsou nádherné a jsou
ozdobou města. Po měšťanských hradbách
hezkým parkem jsem kolem arény vstoupil
do Starého města a stejně krásným parkem
jsem město opustil. Jen připomenu, že
záchody jsou všude a vždy zdarma. Dokonce
jsou i na poutní cestě zrovna jako lavičky a
mnoho fontán s pitnou vodou; pro turisty
nádhera. Příjemné bylo, když asi 5 minut
10
odpočívám v parku na okraji města a při odchodu mě oslovila dáma a
přála šťastnou cestu (bueno camino) a ještě říká: „Váš Antonín Dvořák a
Bedřich Smetana byli skvělí muzikanti“ a podala mi ruku. Já byl dojatý.
Stoupal jsem starou vsí Zariquievi, kde mě předjížděli zablácení cyklisté
až na výšinu 750 m n.m., kde manželé z Německa, kteří přijeli autem,
dlouho fotografují překrásné výhledy do údolí s mnoha větrnými mlýny
na hřebeni. Sestup mezi duby do vesnice Utegra je velmi pohodlný mezi
vzrostlým obilím, skoro 60 cm výšky (u nás se teprve začíná sít) a pole
chřestu. Jsou zde výstavné baskické domy a v jednom z nich jsem se
ubytoval. Přijal jsem nabídku Jakuba a jeho společníka Antonia
z Německa a dívky Fabien ze Švýcarska. Němec je na cestě již více jak
2 měsíce, Švýcarka asi 6 týdnů. Jakub z Londýna (23 let) začal jako já
v pátek. Miniaturní pokojík 2 x 2 metry měl jen 2 postele (palandy) + WC
a sprchu, celkem 6 m2 . Večeřeli jsme společně tak, že všichni dali na
stůl své zbytky a tak nebyla nouze. Tento způsob společného stravování
je na cestě obvyklý, nikoho nepřekvapí. Zábava byla skvělá, skoro až do
23 hodin. Požádal jsem o místo u dveří na matraci, abych mohl v 7 hod.,
jak se rozední, opustit pokoj a mladíci se dospí. Ubytování bylo gratis.
Prohlížel jsem si profily všech 34 etap, z nichž první dvě byly
jednoznačně nejtěžší. Při účasti 200 osob na jedné etapě je to 6800 lidí
na celé trase najednou. Pouť se chodí cca 8 – 9 měsíců v roce (v zimě
minimálně), tj. 8 x 30 = 240 dní x 200 osob = 48000 lidí za rok je
minimum. Mnoho poutníků jde jen část trasy, mnozí jen posledních 100
km, tzn. že poutníků do Santiaga přijde ročně skoro 80000.
21.4. po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km
Potichu jsem zabalil, před domem u
kašny si vyčistil zuby a umyl se a
pokračoval v cestě. Předcházel
jsem mnoho starších poutníků, kteří
vycházejí dříve, neboť spí méně,
ale jsou pomalejší. Chvilku jsem šel
s Kanaďanem, ale ve vsi Muruzabal
jsem odbočil na neznačenou
silničku ke kostelu Eunate, což
byla zacházka 2 km. Tato známá
památka je na jiné poutní cestě,
ale ve vsi Obanos se obě spojí.
Zde ve vsi jsem zastavil před
obchůdkem přímo proti kostelu,
11
abych posnídal. Žádám chléb a vodu na vaření čaje. Velice příjemný
obchodník mi nabízí místo uvnitř, ale já dal přednost kamenné lavici u
vchodu. Než jsem vybalil své nádobí, přinesl mi horkou vodu na čaj,
chléb a domácí koláčky, které prý zbyly od neděle a jak říká, sám je pekl.
Musím všechny ochutnat a chléb odmítá platit. Neskutečně přátelská
byla tato snídaně a protáhla se na celou hodinu. Asi proto jsem na této
cestě tak rád a těším se na každé další setkání jak s poutníky, tak
s domácími Španěly. Pokračoval jsem do Obanos, kolem samé vinice a
dominuje tu hora Arnotegui. Míjel jsem mnoho románských staveb i
mimo vesnice. Je to doklad, že chrámové stavby nebyly stavěny jen pro
lidi, ale aby posvěcovaly krajinu. Překrásný je pětiobloukový románský
most z 11.st. přes řeku Agru, prý nejkrásnější na celé cestě v Punte la
Reina. Sice drobně pršelo, bylo chladno, jen 15 st, ale na těle i na duši
mi bylo krásně. Špitál pro poutníky má kolem oběda zavřeno, ale
dostávám symbolické razítko do deníčku a fotil jsem vedlejší kostel
Iglesia del Crucificio z 12. st. Pokračoval jsem volnou krajinou po
středověkých kamenných můstcích, krajinou starou a vypálenou
sluncem, kde bylo ticho, svoboda a občas vápencové útesy. Ve vsi Lorca
jsem ochutnal vodu z kašny. Kolem 16.30 hod. jsem přišel do města
Estella, starého královského sídla, kde je asi 10 historických kostelů,
klášterů a kaplí; nejkrásnější je San Pedro della Róa z 12. st., královský
palác, sídlo navarrských králů. Když jsem hledal ubytování v historickém
centru, oslovila mě mladá dívka z Prahy, která tu žije se svým
španělským přítelem. Ubytoval jsem se v hostelu za pouhých 5,5€
včetně snídaně. Nakoupil jsem mnoho laskomin a využil kuchyňku
k delšímu vaření, abych doplnil energii na zítra. Vždyť jsem vlastně
vynechal oběd, jak jsem byl dobře
nasnídán dopoledne. V jídelně nás
sedělo asi 18, z toho skoro polovina Italů,
kteří byli velmi hlasití. Po levici mám
Rakušáky, Němce, Belgičany, jeden
z nich spí dokonce se mnou na pokoji.
Asi půl hodiny si lepil puchýře na nohou.
Odhadl jsem jeho váhu na dobrých 110
kg. Více jak 2,5 hod. jsem večeřel a
klábosil se všemi a bylo mi moc dobře.
Nakonec jsem se zase těšil na zítřejší
den, co nového přinese. Zapomněl jsem
napsat, že sestupem z Pyrenejí níže je
stále více obilí na poli kolem, vinice,
někde dokonce sklízeli chřest, občas byly
i olivovníky.
12
22.4. út – 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km.
Více jak přátelská byla atmosféra při společné snídani v 7 hod.. Z Estelly
jsem stoupal polem oliv do Irache s krásným kostelem s kamennou
krajkou průčelí. Vedle je klášter a v sousedství vinařský závod. Ten
převzal péči o poutníky a pojal ji po svém; dva kohouty, vpravo teče
dobrá voda, vlevo navarrské víno červené – chutnalo výborně. Cesta
pokračovala mezi olivami a vinicemi. Nejvýše je ves Vilamayor, kde jsem
se snažil fotit interiér nádherného kostela. Opět vinice, zelené obilí,
uklidňující barva, maximální pohoda. A tak si opět říkám, že tato cesta je
pro mě nejkrásnější aktivní odpočinek a navíc poznání všeho kolem. Ale
hlavně lidí, s kterými se míjím nebo je předcházím. Jdu si svým
optimálním tempem, nikam nespěchám, stále se s někým bavím, nejde
mi vůbec o kilometry. Vítězem v Santiagu budou stejně všichni, kdo
dojdou, ale i ti, kteří se o to jen pokusili. I to stojí zato, neboť je tu
nádherná přátelská atmosféra a tak se každý den raduji, že tu mohu být.
Hlavní dík patří mé Jitě, která v duchu možná cestuje se mnou zrovna
jako já jsem s ní. Ta jediná mi tu scházela, jinak jsem nadmíru
spokojený. Uprostřed cesty v poli stála ambulance, kde ošetřovali
puchýře poutníkům, nabízeli kávu a jiné pití, sušenky a vše zdarma. Na
oběd jsem se zastavil až na náměstí v Los Argos, kde jsem u fontány s
vodou odpočíval. Je zde barokní kostel se zlatými oltáři s gotickou věží a
křížovou chodbou. Někteří spěchali, já si dával na čas – nikam
nespěchám. Mé tempo je ale pro ně nepřijatelné, mě nohy poslouchají
jak švýcarské hodinky, nebolí. Možná díky pobytu 6 týdnů v Jánských
Lázních a následné cestě do Itálie a Sardinie na kole, nevím. Cesta je
však nádherná, rovinatá, písčitý povrch; navíc jsem si vzal poprvé
kraťasy a šlo se mi ještě lehčeji, je-li to vůbec možné. Pokračoval jsem
do vsi Sansol s kostelem a vsi Torres del Rio, opět s překrásným
kostelem. Románských staveb je tu přehršel, často i mimo vesnice, jen
tak v poli. Kolem cesty jen vinice a olivové háje, vonící keře,
mateřídouška, jalovec – nádhera. Jde se mi lehce, nohy skoro běží,
mladí Japonci nestačí. Ve Vianě jsem našel výborné ubytování
v moderní budově za symbolických 5€ - neuvěřitelné. Všechno nové,
čisté, prádelna, sušárna bot. Po příjemné sprše jdu večeřet. To ale
netuším, že druhou večeři musím zvládnout s Němci, kterou pro ně
připravila Norka a na třetí mě zvou Japonci; chtěli mi poděkovat za
příkladnou spolupráci celý den na cestě. Jen s mojí angličtinou to bylo
horší, což jim ale nevadilo (táta poslal svého syna – 29 let se mnou
dopředu, ale já mu posledních 5 km nedal šanci; bylo tam dlouhé
stoupání a on už nevydržel. Já se bavil). Odměnou mi byl japonský
aperitiv, který mi ale moc nechutnal; zato hroznové víno a čokoládový
pudink ano. Všechno to byla z mé strany jen malá hra.
13
23.4. st – 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km.
Včera po 22 hod. se na pokoj vrátil Francouz, který spal nade mnou a
začal chrápat asi jako náš Milan. Navíc bylo velké teplo a tak jsem se
přestěhoval s matrací a spacákem na chodbu k otevřenému oknu. Jen
řeka venku šuměla, prostě paráda. Za chvíli mě následovaly dvě mladé
Angličanky, rovněž z našeho pokoje. Při snídani přisedly ke mně a moc
děkovaly za výborný nápad. Nabídl jsem jim med, který mi dal na cestu
řidič kamionu Franta. Když jsem se s nimi loučil a popřál „buono
camino“, dostal jsem na cestu od každé medovou pusu – hezký začátek
dne, ne? Taková atmosféra vládla po celou dobu cesty a to bylo pro mě
to nejhezčí. Byl
jsem moc rád, že
jsem mohl opět
vyrazit na další
etapu a těšit se na
podobné zážitky.
Pod Vianou cesta
uhýbá ke kostelu
Virgen
de
las
Cuevas
Viana.
Přes mírný kopec
a došel jsem po
mostě přes řeku
Ebro a už jsem
viděl panorama města Logroňo. Zastavil jsem se na náměstí Plazza del
Mercado a žasl nad nádhernou katedrálou Santa Maria de la Redonde
s barokními věžemi z 15. st.. Nádherný je interiér a pokoušel jsem se
fotit, ale pak raději rozjímám nad tou nádherou, kterou jsem viděl. Před
městem bylo ještě příjemné občerstvení, samozřejmě zdarma. Z města
jsem šel dlouho parkem, který vyústil asi v 8 km dlouhou širokou písčitou
stezku, po které dopoledne desítky Španělů běhají nebo intenzivně
chodí (rychlá chůze tam a zpět). Úžasné, všechny věkové skupiny,
hubení i silní, nikdo se nestydí. Přitom ještě, nás poutníky, skoro všichni
zdraví! Cesta dále vede kolem rybníka do kopce směr Navarreta přes
zavlažovací kanály vinic. Zde jsem ve společnosti Australanů poobědval
před kostelem s vysokým portálem u kašny a poté si prohlédl barokní
zlatý oltář vyplňující celou apsidu. Teplota se mezitím vyšplhala na 19 st.
A tak jsem pokračoval v kraťasech jako včera. Další cesta vedla,
bohužel, kolem frekventované silnice a ještě pražilo slunce (dokonce mě
míjel koňský povoz). V této době většina poutníků už odpočívá
v ubytovnách nebo ve stínu stromů. Já se jen zahaloval před slunečními
paprsky čepicí s kšiltem a dlouhým rukávem trika. Šlo se mi výborně
jako vždy a před 18. hod. jsem byl v Najeře. Následoval pořádný nákup
14
v supermercadu a poprvé jsem se ubytoval v klášteře zdarma, resp.
jsem přispěl do kasičky 3€. Ubytovna je tu obrovská, vše vzorně čisté.
Pohorky jsem musel odložit v botárně, rovněž hůlky v hale. Využil jsem
kuchyňku k velkému vaření a doplnění tekutin. Začal jsem pivem a
skončil, jako vždy, u vína. Ubytovna je prostorná hala a v ní asi 200
postelí. Já měl číslo 79, tzn., že byla zaplněna asi z poloviny. Většinou
starší lidé a studenti. Skoro výjimkou byla ani ne padesátiletá Italka
z Trenta, velmi znalá světa, která mi byla společnicí až do večerky, což
bylo ve 22 hod. V tu dobu se vše zhasne a svítí jen nouzové osvětlení.
Musím říci, že po této době bylo skoro hrobové ticho až do půl sedmé
ráno a já se skvěle vyspal (8,5 hod.).
Je pravda, že jsem pil celý večer kvalitní víno a moc mi chutnalo. Italka
cestovala sama a její muž se vydá na cestu také sám, po jejím návratu.
Prý jim to víc vyhovuje. Ona jde pomalu a více si vyhoví. Manžel je prý
větší drsňák – asi jako já. Mluvila o nechuti mladých Italů pracovat a
raději se nechávají vydržovat rodiči, o krizi v Itálii, drahotě a zamlouval
se jí můj přístup k životu, má filosofie. Měl bych vyučovat ve škole, říkala.
Přeháněla, ale potěšilo to. Najera patří mezi města, která křesťané dobyli
po muslimech jako první. Hlavní památkou je klášter Santa Maria la Real
s královskou hrobkou a náhrobkem slavného stavitele Lopéze. Na
sousedním domě je nápis: „Rey don Garcia“, král pan Garcia.
24.4. čt – 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km.
Po snídani jsem se vrátil k prohlídce města. Dal jsem si předsevzetí, že
budu končit dříve a ještě více budu naslouchat druhým. Krásně osluněn
už byl v půl osmé klášter Santa Maria a na třech věžích čápi. Když
nalétal další, odlétl odpočatý a tak se to dělo skoro 5 minut, co jsem je
pozoroval. Výstup začal borovým lesem, poté soutěskou červených
pískovců, dále jen vinice a zelená barva vzrostlého obilí, která je vždy
uklidňující. Velké množství starých akvaduktů bylo kolem cesty, rovněž
betonových žlabů na sloupech. Za chvilku jsem došel do Azofry. Krásná
je tu ubytovna s malými pokojíky, před terasou bazén na osvěžení. Ale
bylo teprve dopoledne a tak jsem pokračoval po písčitohlinité pohodlné
cestě dále až do vsi Cirueňa, dnes spíše městečko. Je tu velké množství
nových domů a většina buď na prodej nebo k pronajmutí. Pěkný je i
stadion s velkým bazénem, ale nikde žádní lidé. Zaujal mě pouze poutní
kříž v poli ze 16. st. Došel jsem Němce, kteří začínají „hrát prim“, tzn., že
jich tu už putuje asi nejvíce ze všech. Jeden z nich mi vyprávěl, jak se
mu cesta loni zalíbila a tak jde nyní do Burgosu podruhé. Odtud se vrátí
letadlem. Začal však politikou, jak není spokojen v EÚ, v Německu
kromě Turků je nyní obtěžují Rumuni – a navíc ještě kradou, Američané,
že si hrají na četníky celého světa a doma mají problémy, které neumí
vyřešit. A tak jsem začal raději fotografovat nádherně zasněžený hřeben
15
hor vlevo s horou San Lorenzo (2262) a kochal se a radoval
z nádherného dne. Na obloze nebyl ani mráček. Půl hodiny po 12. hod.
jsem přišel do San Dominga. Překrásný je románsko gotický chrám, u
kterého jsem dlouho obědval a ještě měl dlouhou siestu, jak je ve
Španělsku zvykem. Bylo moc
horko, možná přes 22 st., ale
sluníčko
pálilo. Po obědě
jsem pokračoval přes Graňon
kolem dubů a tamaryšků do
Recidelle, což je hranice
Kastilie, kde jsem se ubytoval
v hezké
ubytovně
se
zahrádkou a kuchyňkou za
dobrovolný příspěvek, tj. 3€.
Měl jsem dost času na
přeprání prádla i sebe a
přípravu chutné večeře včetně
polévky. Za den to dalo 31
km.
25.4. pá – 8. etapa Agés 40
km, celkem 270 km.
Ani hodinky nemusím mít,
vždy jsem spal v blízkosti
chrámu nebo kostela, kde jsou
velké zvony, které stále
odbíjejí. Když odbily šestou, těšil jsem se na pravidelný rituál, tj. hygiena,
snídaně, balení batohu a vycházka. Už v 7 hod. jsem opustil příjemnou
ubytovnu a pokračoval v pohodlné cestě; již v Kastilii, zemi hradů, do
Belorada. Stále v zeleni obilí, členitou krajinou, která mi připomínala naší
Vysočinu, vlevo stále zasněžený hřeben hor. Byl překrásný den, asi 23
st.. V protisměru se zdravím s mladým Francouzem, který už se vrací ze
Santiaga a říkal: “celkem 3100 km, asi 80 dní nádherné cesty“. Ano,
souhlasím, je to paráda. A tak se ani nedivím, když mě při obědě ve vsi
Villafranca míjí beznohý poutník jedoucí na kole vleže a jen ruce ho
dovezou do Santiaga – obdivuhodné, co člověk dokáže, když má vůli a
chce! Ano, je to o vůli, nebýt pohodlný, jak to často vidím kolem sebe.
Naopak 6 italských poutníků čekalo zde na autobus, který jim usnadnil
cestu do Burgosu, tj. asi o 40 km. Ale je to jejich věc a jejich rozhodnutí,
které musím také respektovat. Vzpomněl jsem si na závody v cyklistice v
rakouském St. Johannu, kde Jitka měla podobný „zážitek“ s italskými
cyklisty. Po obědě jsem stoupal prudkým svahem až do výšky 1150 m
n.m. s vyhlídkou na zasněžené pohoří. Potom širokou hlinitou cestou
16
lesem buků a později borovic, vřesovců až
k osamělému románskému klášteru San Juan
de Ortega, který jako ubytovna byl mimo
provoz (nedávno zemřel pan farář a tak už mi
polévku neuvaří, což dělával). A tak jsem
musel pokračovat sestupem další 4 km do vsi
Agés, kde jsem se ubytoval v novém hotelu
za 6€. Celkem to bylo pohodlných 40,3 km.
26.4. so – 9. etapa Hornilos del Camino 44
km, celkem 314 km.
Příjemný a zábavný byl včerejší večer s brazilskými cyklisty ze Sao
Paula, které má tolik obyvatel jako celé Česko. Užívají si to tady dva
mladší Brazilci. Chlubili se, že až 60 km denně na horských kolách
zvládnou. A tak jsem jim vyprávěl o cyklistických výletech po Evropě, ale
nechtěli věřit, co se dá za den stihnout. Naučili mě používat internet,
resp. mailovat ze zahraničí, což
jsem zatím nikdy nedělal. Ráno mě
předjeli na kolech, ale při stoupání
do sedla po kamenité cestě šli
pěšky, resp. kola tlačili, a tak jsme
na vrchol ve výši 950 m n.m. přišli
společně.
Musím se vrátit ještě ke včerejšku.
Jak jsem obdivoval beznohého
cyklistu, tak jsem ho v noci
proklínal. Chrápal a vykřikoval, že
mě v noci stále budil a já mu
nadával – naštěstí nerozuměl. Po 7.
hod. jsem pokračoval směr Burgos
přes dvě nepříliš hezké vesnice, ale
cesta rychle ubíhala. Řekl bych, až
příliš rychle. Kolem jen louky nebo
zelené obilí. Před sebou jsem měl
tři dvojice poutníků a šli dost ostrým
tempem. A tak jsem se vyhecoval a
začal je stíhat. Do Burgosu to bylo
24 km. Nejprve jsem došel
Australany, poté Španěly – ti se
nechtěli dát předejít a trochu zvýšili tempo a nakonec na předměstí
Burgosu docházím dva Němce. Ti se ale asi naštvali a na zbývajících 6
km do centra města použili městský autobus. Byla to fádní cesta po
17
silnici a chtěl jsem ji mít rychle za sebou. A tak už v 10,35 hod., tj. ani ne
3 a ¼ hod. asi 20 km cesty. Slušný průměr 6,6 km/hod. Ve městě mě
předjela mladá Španělka na kole, zastavila a doprovázela asi 1 km
pěšky. Chtěla mě dovést do centra a
ukázat mi město a povídat si se mnou.
Kdyby nemusela pracovat, šla by prý se
mnou až do Santiaga. Představila se jako
Silva a setkání ji potěšilo tak, že mě při
loučení začala líbat. Nedošel jsem s ní až
do
centra,
zastavil
jsem
totiž
v supermarketu a udělal větší nákup,
neboť v batohu jídlo a pití už chybělo.
Dlouho jsem se toulal Starým městem a
obrovská gotická katedrála mě dostala.
Žasl jsem nad její nádherou a říkal si, co
ti předkové uměli a dokázali. Stavěli ji tři
generace německého stavitele HansJuana; on, syn Simon a vnuk Francesco.
Kolem hlavního trojlodí je mnoho kaplí.
Je to gotická nádhera se sochami. Abych
to vstřebal a zažil, odbočil jsem vedle do parku a obědval a odpočíval.
Skoro 2 hod. jsem si dopřál. Láhev vína jsem musel otevřít hůlkou, neboť
vývrtka chyběla. Na teploměru bylo 26 st. Teprve v 15 hodin jsem
pokračoval do Tardajosu. Šel jsem sám, většina poutníků už dávno
odpočívala v ubytovnách. Bylo horko; jindy drsná krajina mesety byla
velmi příjemná, kšiltovka mě chránila před sluncem a též dlouhý rukáv
trička. Byl jsem odpočatý a v maximální pohodě. Ubytovna ve vsi měla
jen 8 míst a bylo volné už jen jediné. Přesto jej neberu, neboť ho nabízejí
jen s polopenzí a já si nesu mnoho jídla v batohu, které chci sníst jako
každý večer, a ráno mít batoh co nejlehčí. A tak jsem stoupal dalších 7
km do Hornilos, kde jsem
se ubytoval a navečeřel.
Druhou večeři mi nabízeli
Angličané a nakonec jsem
poseděl s 9 Francouzi až
do večerky, tj. do 22 hod..
Skvělá parta, 3 chlapi a 6
ženských; výborná zábava,
i když francouzsky vůbec
neumím. Po večeři se
Španělé diví, že tu jsem
opět s nimi, neboť oni na 20 km použili autobus. Nechtěli věřit, že jsem
ušel 44 km. Začali mě oslavovat a musel jsem s nimi ještě pít.
18
27.4. ne – 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km.
Svátek má Jarda a tak jsem psal SMS.
Trochu jsem si přispal a tak až před 8. hod. jsem pokračoval mesetou,
což je nekonečná náhorní planina, cca 900 m n.m., pustá krajina. Kolem
jen zelená tráva a občas hromada kamení. Malé vsi jsou od sebe velmi
vzdálené, kamenné stavby, jen poutníci je tu asi drží při životě.
Nekonečná je cesta, naštěstí ve společnosti neznámých přátel, dnes
Holanďanů. Počasí ovšem přálo, mírný větřík, teplota po ránu kolem 14
st. Vpravo je černá kotlina. Severní meseta končí u Hontaras, což je opět
jen kamenná ves. Zde jsem si vzal kraťasy a v tričku pokračoval údolím
ke zřícenině San Antón, bývalý gotický kostel. Těšil jsem se do
Castrojenz, kde jsem plánoval oběd. Před obcí je úžasná Nuestra
Seňora del Manzano, což je španělský kostel a nad ním starý hrad. Tato
pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a maury. Na náměstí jsem
nakoupil a dlouho seděl a obědval a užíval siestu. Ale nohy se těšily na
další „práci“ a já jim říkám: „pospíchejte pomalu“. Středověkou silnicí
jsem pokračoval úrodnou
rovinou k Rio Odrilla.
Následovalo nekonečné
stoupání
vápencovou
pustinou do výšky 900 m
n.m.,
kde
znavení
poutníci odpočívali. Já
však pokračoval dolů
k řece Pisuerga, přes
kterou vede starý most
z 11.st.; má 11 oblouků a
je nově opravený nákladem EÚ. Zde jsem se rozloučil s chudou Kastilií a
začal v provincii Palencia. První ves Itero de la Vega mě příliš nenadchla
a tak jsem to natáhl až do Boadilla del Camino, což bylo dalších 8 km,
málem osudných. Celkem 3 hodiny jsem se nenapil vody, jen víno jsem
měl v batohu, což v horku při 23 st. nebylo to nejlepší. Poslední kilometr
jsem se spíše jen motal do cíle, což dalo 39 km za celý den pod žhavým
sluncem. První kroky vedly ke kašně, kde jsem vodu získal otáčením
velkého kola. První doušky chutnaly jako kvalitní víno, snad ještě více a
opět jsem ožil. Od 70 m vzdáleného hotelu přišel majitel a nabídl mi
ubytování. Když poznal, že jsem Čech, kde nedávno byl, a ještě
žádného Čecha v hotelu neměl, nabídl ubytování zdarma. Objednal jsem
si hned pivo, potom druhé – to už přinesl místo třetinky půl litru jako
v Čechách, opět za 1€- a teprve po něm jsem mohl trochu pojíst a vypil
třetí pivo. Poté už v obvyklé pohodě jsem se šel ubytovat a byl jsem
nadšen komfortem celého komplexu nového hotelu. Poutníků tu bylo jen
12 a tak jsem si to max. užíval. Mladší Němec připravil společnou večeři,
19
na kterou pozval nevím proč také mě, a byl to opět nádherný přátelský
večer. Společnost u večeře tvořili: dvě Španělky, Brazilka, Korejec,
Švýcar, Němec, majitel hotelu a já, tj. 8 osob. Společně jsme večeřeli,
popíjeli, nakonec káva, čaj, zmrzlina. Mluvilo se převážně španělsky, ale
mohl jsem se zapojit se svou italštinou, kterou mnozí používali. Jen
Korejec nemluvil, ale usmíval se a hodně jedl. Brazilku skoro šokovalo,
když jsem jí vyprávěl o krajanech, s kterými jsem včera trávil večer a
ukázal dvě vizitky Brazilců, cyklistů.
28.4. po – 11. etapa Carrion de los Condes 25 km km, celkem 378
km.
Ještě k včerejšímu večeru. Na hotelu nás bylo sice 12, ale jen 6 dostalo
pozvání k večeři, a majitel hotelu. Víno nakoupil Švýcar, ale my přispěli
po 2€. Všichni začali ve Francii jako já, ale o 2 až 4 dny dříve. Brazilka to
chce jít asi 6 týdnů = 42 dnů (její kamarádka to „šla“ loni 9 měsíců!).
Španělky jdou jen do Leonu, což je asi polovina trasy a příští rok druhou
polovinu. Už mají na 2.5. rezervovaný hotel na oslavu. Když jsem před
spaním včera začal umývat s jednou z nich nádobí, tak mi navrhla,
abych šel s ní pomaleji, tj. o jeden den déle, nebo tam na ni počkal a
oslavil to s ní. Leon je prý ještě hezčí než Burgos, který mě opravdu
nadchl. Odpověděl jsem, že to musím konzultovat s manželkou.
Ráno jsem si přispal až do 7 hodin, posnídal se Španělkou, ale odešel
napřed sám a slíbil, že v Leonu asi počkám. Je lepší jít každý sám,
každý má své optimální tempo, které mu vyhovuje. Šel jsem podél
kanálu částečně zarostlého rákosím, za zpěvu žab a kukačky do
Frómisty. Románský kostel San Martin je skutečná nádhera. Celá další
cesta byla relativně velmi snadná, neboť nemá žádné převýšení, ale
vede souvisle vedle silnice, i když s minimálním provozem. Nemám rád
takovou nudu, zvláště, když to trvá až 4 hodiny; něco jako v Polabí. Ve
Villarcázar je gotický kostel s románskými prvky; i toto je krásné, v tak
malé obci a obrovská stavba - pro koho asi? Jen pro ozdobu, nádherná
stavba. Obědval jsem s Němci, kteří pěli chválu na Českou republiku,
výborné fotbalisty, tenisty, šikovné a pracovité lidi, vzpomínali na
nádhernou, ale už drahou Prahu, na skvostné památky, skvělé
restaurace atd. Cíl dnešní etapy byl blízko, v městečku Carrión, kde jsem
v noclehárně kláštera spal za 6€. Mladá jeptiška mi vše ukázala včetně
minikuchyňky a internetu, který jsem ihned využil. Nechtěl jsem
pokračovat dále, neboť nejbližší ubytovna je odtud až v 17 km vzdálené
vsi Calzadilla, což jsou min. 4 hodiny. A tak to bylo jen 25,3 km. Měl jsem
hodně času na odpočinek, nákup, praní a večerní vaření. Bylo poprvé
chladněji, jen asi 18 st., a hlavně studený vítr od blízkých hor, na kterých
ještě ležel sníh. Navíc se stále pohybuji v úrovni 800 m n.m..
20
29.4. út – 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km.
Odpočatý a vyspalý již v 7,15 hod. odcházím, abych zvládl
nejvzdálenější vsi – 17,5 km přímé štěrkové polní cesty, po rovině.
Nemám to rád na kole, natož pěšky. Navíc bylo velmi chladno a studený
protivítr. Byl jsem líný rozbalit batoh a vyndat rukavice a tak jsem se
zahřál ostřejším tempem. Snad 35 poutníků před sebou postupně míjím
až jsem na čele skoro 200 členného pelotonu poutníků, který se každý
den přemísťuje. Krátce jsem se zastavil s poutníkem v protisměru. Byl to
Angličan a jde tutéž cestu, ale od moře k Pyrenejím. Ptám se proč?
Jednoduché, šel po větru od západu, zatím co my všichni bojujeme
s větrem. Kolem cesty roste buď tráva, ale více bylo zeleného obilí,
občas osamělé duby. Kdo to tu zasel, kdo to kdy sklidí, říkám si sám pro
sebe. Jen 3 hod. a 5 minut trvala fádní cesta do 17,5 km vzdálené obce
Calzadilla de la Dueta. Krátká zastávka v hospodě a už jsem pokračoval
do Ledigos a Terradillos, kde jsem v závětří zahradní restaurace
poobědval. Nesmím zapomenout, že na dlouhé cestě mezi vesnicemi byl
španělský řidič s autem a nabízel kávu
a drobné občerstvení. V další vsi jsou
stavby jen z vepřovic (cihly z bláta a
slámy), ale krajina je již členitější a
začínají lesy. Před Sahagunem je
krásný románský kostelík. Ubytoval
jsem se v hotelu Viatoris s výborným
zázemím a internetem v ceně 7€.
Nakoupil jsem dobré maso a
připravil skvělou minutku na oleji.
Podruhé jsem musel večeřet se
Španěly a ještě ochutnával, co
připravil Holanďan Simon, původem
z Bergama. Opět příjemný večer
jako skoro vždy a tak spát jsem šel
skoro poslední po 22 hodině.
21
30.4. st – 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla
de las Mulas 37 km, celkem 454 km.
V hotelu spalo asi 25 poutníků, neboť drtivá většina dala přednost
klášteru nebo obecní ubytovně, což je vždy levnější. Asi polovina nás
trávila večer v kuchyni, kde je to pro mě vždy nejpříjemnější (u jídla a pití
se nejdříve seznámíte). Druhá polovina se stravovala v blízké restauraci,
kde bylo poutnické menu za 8€, vždy včetně vína. V kuchyni se lidé více
sblíží, pomáhají si a hlavně každý nabízí rád své speciality.
Chladné, ale slunečné bylo ráno, ale vítr opět studený a silný zrovna jako
včera. Přestože jsem si přispal, po snídani jsem odešel jako jeden
z prvních v 7,30 hod.. Prohlédl jsem si románské kostely San Lorenzo a
San Tirso. Mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými okny. Vše
je z cihel a ve 12. a 13. st. je stavěli muslimové. V době, kdy na
poloostrově převládali křesťané. Do Burgo Ranero vede pohodlná písčitá
cesta podél platanů a vedle je asfaltová silnice, asi 4 m široká, po které
jezdí jen poutníci, cyklisté. Vlastně to jsou jen turisté na kolech, jedou
asi 50 km denně, ale zde už jich jezdilo mnoho. Napočítal jsem jich asi
40, tzn., že je jich skoro čtvrtina ze všech poutníků do Santiaga. Na
začátku jich bylo tak 6%. Cesta je totiž velmi pohodlná, téměř bez aut –
jen taxi – pro pomoc poutníkům nebo ostraha poutníků – městská
policie. Vše tu opravdu funguje pro nás, poutníky. Kolem cesty bylo
vzrostlé obilí, žito bylo skoro 1 m vysoké, nižší byl ječmen a pšenice.
Některé pole bylo čerstvě zoráno, jiné leží ladem, občas slatiny –
prohlubně země a stojící voda a v ní kvákající žáby. Zajímavé jsou
zavlažovací systémy. Ve vsi Reliegos jsem fotil sklepy s klenutými
vchody a z nich vyčnívající komíny. V hospodě u silnice si dávám
pořádné pivo ve společnosti Němců, neboť jsem měl v nohách už 31 km.
Obědval jsem poprvé na jednom z mnoha odpočívadel pro poutníky
podél cesty. Je to taková
malá oáza s kamennými nebo
betonovými lavicemi a stoly,
chráněné proti větru a slunci,
dle možnosti i voda, někdy
topeniště na grilování. Vpravo
v dálce už jsem viděl pásmo
velehor Sierra Cantabrica.
Vpředu jsou menší hory a tam
jsem směřoval já – do Galicie,
což bude cíl mého putování.
Ve vesnicích jsou domy opět
jen z vepřovic, ale mnohé už jsou obložené pálenými cihlami, tzn. obklad
tvoří režné zdivo. Do Mansilla de las Mulas vedla opět rovinka, ale
v nadmořské výšce cca 900 m. Bylo to pohodlných 37 km.
22
1.5. čt – 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km.
Včera jsem využil volný internet jednak k pravidelným relacím s Jitou a
napsal též pokračování pro jičínský deník. Spalo se báječně, nikdo
nechrápal a tak po snídani v 7 hod. jsem se vydal na cestu. Italové
z Vicenzy, Carlo a Enzo, výborní parťáci, odcházejí pokaždé ještě za tmy
a jsou vytrvalí. Začali o den později než já a už mě mají. Beru to
s humorem, neboť zde nejde o závod, ale užít si to a to se mi zatím
nadmíru daří (Jita mi doporučuje ještě pomalejší tempo). Ještě před 11.
hod. jsem byl v nádherném městě Leon, snad s nejkrásnější obrovskou
bílou katedrálou s mnoha věžemi. Nepodařilo se to ani vyfotit a tak jsem
se dlouho díval a odpočíval. Kousek dále je neméně hezká románská
bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel s hrobkou leónských králů.
Poté jsem se toulal uličkami a dostal se až k největší stavbě města, což
je přenádherný špitál San Markos. Část dnes slouží jako luxusní hotel –
2lůžkový pokoj 100€. Skoro 100 m dlouhá budova je pokryta sochami a
ozdobami a před budovou překrásný park, kde bych vydržel dlouho,
kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří fandili hře podobné našim kuželkám.
Nehází se ale dřevěnou koulí, ale dřevěným předmětem podobným
„splácnuté kouli“. Počasí tentokráte bylo optimální; jasno, slunečno,
foukalo jen málo, 17 st.. Obědval jsem v jiném parku, kde byl klid a
pohoda, fontána s pitnou vodou. Po obědě jsem pokračoval pustinou, ale
kvetoucí, trochu trávy a keře, vřesoviště, levandule, jalovce a občas
ojedinělé duby. Když jsem se blížil obci Villadangos, kde jsem se
ubytoval, začaly i vinice a ovocné sady. Vpravo a přede mnou opět
zasněžené pohoří. I dnes to bylo stále kolem výšky 900 m n.m., na
procházku ideální počasí. A tak to dalo slušných 42 km. Ubytování čisté,
pěkné, málo obsazené, za pouhá 3€. Nefungovaly však obchody, byl
svátek a tak jsem utrácel v restauraci. Zde mě dokonce kousl malý ratlík
do nohy, ale jen přes kalhoty.
2.5. pá – 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km.
Zapomněl jsem napsat, že za Sahagunem, tj. ve 13. etapě jsem překročil
hranice do Galicie.
Italové mě vzbudili už před šestou a tak jsem využil čekání na ranní
rozbřesk ještě k napsání mailu. Žádal jsem návrat kamionem už na pátek
16.5., a to se budu ještě flákat. Je pravda, že budu mít ještě více času na
povídání s poutníky, což mám rád. Den však nezačal příliš šťastně: 1/
prasklé poutko u řemínku hodinek, 2/ záměna trekových hůlek – někdo
ráno odešel s mými, 3/ ztráta kšiltovky připnuté na batohu. Nevadí, nic
se neděje, den mi to přece nepokazí. Časně jsem odešel z ubytovny a
první snímek byl až v Hospitál de Orbigo, kde bylo mnoho čápů, skoro
jako na každé věži v tomto regionu. Cesta vede nejprve podél silnice,
polní, kamenitá. Kolem mnoho zavlažovacích kanálů, kde pěstují kromě
23
obilí – pšenice i zeleninu. Vstup do města vede přes nádherný dlouhý
kamenný most, v oblouku, do kopce i s kopce a ještě zvlněný. Říká se o
něm, že je to král všech středověkých mostů přes řeku Orbigo. Při
přechodu této řeky
bojovali
mauři
s křesťany. Na okraji
mostu jsem navštívil
hospodu a uvnitř fotil 2
románské
obrazy
s nápisem: „hrdinský
čin na čestné cestě –
1434,
poslední
evropský středověký
turnaj, Don Suero de
Quiňones,
udatný
výtečník“. Dále už byl
terén členitý s mnoha barevnými keři, v pozadí hory, zajímavé. Došel
jsem mladší Italy z Maceraty, ale dlouho jsem s nimi nevydržel. Jejich
tempo odpovídalo tomu, že začali až mojí 4. etapou v Pamploně
(Pyreneje je odradily) a o 3 dny dříve než já ve Francii; stejně jen
nadávali na nedávného vítěze voleb Berlusconiho a tak jsem je brzy
opustil a šel si svým tempem. Cesta do většího města Astorgy byla ještě
hezčí a tak jsem si ji vychutnával. Na náměstí jsem si nakoupil a
uspořádal bohatý pestrý piknik. Přišli za mnou dva emigranti ze
Švýcarska (poznávací značkou byla opět má vlaječka na batohu), asi
v mém věku. Rádi by se na rodnou
Moravu vrátili, ale nemají prý 1,5 mil.
Kč na byt. Šli si koupit pizzu za 4€, o
kterou se rozdělili, a zapíjeli vodou
z kašny, kde já chladil piva. Nabídl
jsem jim červené víno a bylo mi jich
trochu líto. Staré město je uzavřené
hradbami. Líbila se mi jak radnice
s věží, tak pozdně gotická katedrála
a musel jsem si ji prohlížet a fotit ze
všech stran včetně skulptury při
vstupu. Vedle je biskupský palác,
který stavěl Gaudí stejně jako kostel
La Sagrada Familia v Barceloně.
Slouží jako muzeum Svatojakubské
cesty. Cestu jsem ukončil v příští vsi
v soukromém hotelu, který je vždy
dražší – 7€. Navíc neměl kuchyňku.
24
Dnes to bylo 32 km. Po večeři jsem se setkal s Klárou ze Zlína, asi 35
let, která přiletěla do Leonu a za 3 dny zvládla 60 km a nohy má samé
puchýře. Španělé jí však nohy ošetřili. Chtěla pokračovat se mnou, ale to
jsem musel absolutně odmítnout. Co bych s ní asi celý den dělal?
Pomohla mi vypít láhev červeného a sníst výborný sýr, to jí šlo lépe.
Byla hodně vlezlá a to já nemusím.
3.5. so – 16. etapa El Acebo 33 km, celkem 561 km.
Už večer jsem se těšil na etapu do hor a tak jsem odešel ještě před
rozedněním s Italy z Vicenzy a vyhnul se přání Kláry. Snídali až v Santa
Catilana, já ještě o vesnici dále v El Ganso, kde jsem využil prázdnou
kuchyňku ubytovny a posnídal s Angličany. Cesta stále stoupala, byla
vysoká oblačnost, ale teplo. Krajina byla čím dál hezčí, členitější. Zprvu
dubové háje, poté borovicový les, dále už jen vřes a rozkvetlé keře: květy
žluté, modré, fialové a dokonce i bílé. Přitom výhledy na zasněženou
horu Teleno. V Rabanalu jsem dokoupil něco na oběd, převlékl se do
kraťasů a nádhernou krajinou s dalekými výhledy stoupal do
polorozbořené vsi Forcebadan až do sedla ve výšce 1525 m n.m..
Vystoupal jsem pohodlně o více jak 700 m výše. Zde je kříž Cruz de
Ferro, vyhlášený památník a nejvyšší místo na celé pouti. Zde jsem ve
společnosti kamarádů z Vicenzy poobědval. Při odchodu už vysvitlo
slunce a ozářilo vrcholy kolem. Další 4 km do téměř rozpadlé vsi
Manjarinu byly nejhezčí z celého dne. Jako bych se procházel
upravenými skalkami, samé kvetoucí keře, nádhera. S Italy jsme tuto
etapu označili za nejhezčí od začátku cesty. Do vsi El Acebo, první
v krajině Bierzo, už byl jen sestup, ale pohodlný. Ves je téměř celá
kamenná, ale velmi upravená a domy mají dřevěné vysunuté balkony.
Bierzo je teplá a úrodná kotlina mezi dvěma horskými pásmy. Ubytoval
jsem se opět v hotelu bez kuchyňky, ale pěkném, jen za 5€. Hospoda
byla plná turistů, kteří přijeli auty. Malé mikrobusy usnadnily cestu i
francouzským poutníkům, pro které dnešní cesta je obtížná. Obsadili
však skoro celou restauraci a hodovali. Skuteční poutníci odpočívali na
zahradě hotelu a já s nimi. Bylo to překrásných 33 km, ale vonících.
4.5. ne – 17. etapa Villafranca del Bierzo 39 km, celkem 600 km.
Brzy ráno jsem s Italy pokračoval sestupem skoro botanickou zahradou
včetně bílých růží do Molinaseca, kde jsem teprve posnídal. Potkal jsem
se tu s kamarády, mladými Němci z Regensburgu. Všude krásné
upravené kamenné domy, hezké malé hotely, ale po ránu zatím žádní
lidé. Pohodlnou cestou jsem přišel do města Ponferrada. Kolem samé
hory. Vstup do města vede po románském mostě přes řeku Boeza.
Hezký je románský hrad, barokní radnice, městská brána a kostel
Nuestra Seňora. Kolem cesty do Columbrianosu začínají ovocné sady,
25
hlavně třešně a vinice. Vše je pečlivě upravené, některé domy a zahrady
překrásné. U pěkného kostela v Cacabelos jsem v pohodě poobědval.
Bylo ideální počasí, jen asi 20 st., slabý vítr, žádný provoz – nedělní
idylka. Po obědě opět členitý terén kde převládají vinice, občas ovocné
sady. Cestou jsem ve sklípku dokonce i ochutnával víno. Přílohou tu je
vždy sušená šunka a olivy, ale vynikající.
Ubytoval jsem se ve Villafranca del Bierzo
za 6€; poměrně skromně, ale vyhovující
ubytování. Prohlédl jsem si románský
kostel Sv. Jakuba a další kostely
s věžemi. Večer teplota vystoupila až na
24 st., proto jsem vše vypral a sušil.
Obchody zavřené a tak jsem nakoupil
opět v hospodě, ale mnohem dráže. Víno
Tinto např. za 4,5€, v obchodě cca 1€ - i
tak mi chutnalo a těšil jsem se na něj. Od
oběda zbyla ještě čtvrtka grilovaného
kuřete. Dnes to bylo 39 km, celkem 600
km, tzn. 2/3 cesty už jsem měl za sebou.
Moc jsem se těšil na závěrečnou třetinu,
až na Konec světa nebo Konec země.
5.5. po - 18. etapa Fonfria 42 km, celkem 642 km.
Opět brzy společně s Italy jsme se vydali do
hor. Z nadmořské výšky 500 m jsme museli
vystoupat do 1350 m n.m., ale byly to příjemné
kilometry podél řeky údolím Valcarce. Kolem
louky, stromy a keře, opravené kamenné domy.
Počasí též příjemné, kolem 18 stupňů. V městě
Vega de Valcarce dominuje zřícenina hradu
Sarracin chránící poutnickou cestu. V La Faba
jsem na slunci poobědval a pokračoval polní
cestou mezi vřesy a jalovci stále nahoru.
V Laguně
jsem
překročil hranice do Galicie a odtud
už jsou kilometrovníky odpočítávající
cestu do Santiaga. Před sedlem to
byla botanická zahrada jako včera a
zvláštní nádhera mě čekala na sedle
Cebreiro v památkově chráněné
obci Pallozas. Upravené kamenné
domy s doškovou střechou. Krásná
26
je vyhlídka na Galicii, ale je trochu zamlženo. V regionu Galicie patří
přeháňky s větrem ke zdejšímu koloritu. Proto je Galicie zelená a
lesnatá, tzv. „Galicie verde“. Specialitou jsou eukalypty, resp. celé lesy
eukalyptů, které voní. Procházka takovým lesem jistě uzdraví.
V krásném kostelíku jsem se pokoušel fotit a zapálil svíčku a přál si
šťastný návrat. Sestup dolů byl opět pohodový, ale přemýšlel jsem o
ubytování, i když se mi ještě nechtělo. Nakonec jsem si vybral hezký
hotel za 7€, kde jsem byl max. spokojen. I tak to dalo 42 km, ale
v horách mi to moc rychle uběhlo. Při psaní deníku mě oslovili italští
manželé z Torina, kteří dnes zahájili pouť do Santiaga, asi 150 km.
Oficiálně stačí absolvovat jen posledních 100 km a obdrží certifikát. O 10
let mladší než já je lékař – pediatr se svou ženou Elsou, kteří mě pozvali
na večeři, aby nebyli sami. Nemohl jsem odmítnout, když jsme se tak
dobře bavili. Večer nás bylo u společného stolu asi 20; Němci, Španělé,
Italové a já.. Výborná přátelská nálada, dobré jídlo i pití. Opět hezký den
i večer. Bylo to skoro neskutečné, ale občas jsem musel dělat
tlumočníka mezi Němci a ostatními.
6.5. út – 19. etapa Barbadelo 35 km, celkem 677 km.
Strmými cestami volnou krajinou jsem sestoupil kamennými vesničkami
do městečka Triacastela, skoro o 700 m níže, kde jsem v kuchyňce
ubytovny posnídal. Za městem se cesta dělí na kratší, kam šla většina,
a delší vlevo, kam jsem šel já, abych viděl největší klášter na cestě
v městečku Samos. Nelitoval jsem, neboť úzká pěšina podél řeky je
chráněna vzrostlými stromy a prochází mnoha hodně starými
zemědělskými usedlostmi. Zde se zastavil čas. Jen občas traktor to tu
narušuje. Ale jinak to byla idylka a šel jsem hodně pomalu, abych si to
vychutnal. V Samosu nákup potravin a pití a oběd v zahradní restauraci.
V městečku Sarria jsem se zase připojil na nově značenou kratší cestu.
Dále vedla cesta opuštěnou krajinou, jen liška mi přeběhla přes cestu a
stádo oveček se páslo na mokré louce. Příroda – stromy, vonící keře,
nádhera. Jen 2 poutníky jsem potkal za 3 hod.. Etapa byla náročná na
převýšení skoro jako včerejší. Ubytoval jsem se v malé vsi Barbadelo
v noclehárně za 3€. Bylo už půl desáté večer, když jsem fotil románský
kostelík.
7.5. st – 20. etapa Palas del Rei 40 km, celkem 717 km.
Stejně jako včera jsem procházel vesničkami, které mají většinou
kamenné domy s břidlicovými střechami, kolem samé žulové zídky. Viděl
jsem přímo do chlévů, jak kydají hnůj nebo dojí. Tak jsem to poznal
v mládí, když jsem pomáhal hospodařit svému dědečkovi ve
Vejvanovicích na Chrudimsku. Převažuje tu ruční práce, je to úcta k ní.
Nepřekvapí motyka na poli nebo praní prádla u vesnické nádrže – žádná
27
pračka. Dopoledne jsem sestoupil k jezeru městečka Portomarin a kolem
byly jen bukové lesy. Zde jsem si pořádně nakoupil a v blízkém parku,
kde se koná občas mše mimo kostel, jsem dlouho obědval ve
společnosti ostatních poutníků. Před obcí Ligonde jsem fotil prastarý
poutnický kříž; z jedné strany ukřižovaný, z druhé matka s dítětem.
Pokračoval jsem krásnou krajinou lesů a zelených polí do Eirexu po
písčitých cestách, kde to šlo samo. Potkal jsem smutnou Argentinku,
která hledala svou partnerku. Zřejmě přehlédla značení na cestě (šipka
sestavená z oblázků) a tak jsem ji utěšoval a vypili jsme zbytek mého
vína. Mezitím kamarádka přišla s mladými Španěly. Společně jsme šli
asi 1 km, kde čekaly 2 mikrobusy právě pro tuto skupinu Jihoameričanů.
Měli připraveno občerstvení a víno a tak nás pozvali. Jako záchrance
lidské duše jsem se brzy rozloučil. Zatím co oni pokračovali mikrobusy,
mě čekalo ještě asi 15 km chůze. Mezitím přišly dvě krátké deštivé
přeháňky, které byly osvěžující. 1 km před Palas de Roi jsem se ubytoval
v nové ubytovně, sice s kuchyňkou, ale ještě bez nádobí, za pouhá 3€.
8.5. čt – 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km.
Opět jsem si přivstal, neboť jsem chtěl být co nejblíže cíli, tj. Santiagu.
Ještě za šera jsem prošel Palas de Rei, kde jsem potkal desítky poutníků
jdoucích stejným směrem. Někteří byli skoro závodníci, ale to mě
nevzrušovalo. Už je znám; po 2 hodinách jim dojdou síly a v poledne
většinou končí. Počasí poprvé smutné, zamračené, ale ani to mi
nemohlo pokazit dobrou náladu. Snažím se fotit sušáky na kukuřici,
kterých je tu mnoho, vše je z kamene. Dále
kamenné „kašny“ na praní prádla. Brzy začal
padat drobný, ale teplý déšť. Občas myslím
na svého souseda Karla, jak se mu daří
v Pamploně, zda ještě odpočívá nebo už
pokračuje v cestě do Santiaga. Rád bych mu
pomohl, ale zatím nevím jak. Cesta je
hlinitopísčitá, velmi pohodlná; čím blíže k cíli,
tak se mi zdá snadnější. Obědval jsem
v Arzue, když nejvíce pršelo. Po obědě jsem
pokračoval vonícími eukalyptovými lesy. Byla
to nejzdravější procházka do 48 km
vzdáleného cíle v Arce. Krásné upravené
domy a zahrady, v nich fuchsie a kamélie a
mnoho
sestříhaných
okrasných
keřů.
Předcházel jsem po silnici dvojici poutníků, kteří neměli batohy na
zádech, ale přívěsný vozík-dvojkolák a v něm všechny potřebné věci.
Ubytoval jsem se s spoustou jiných poutníků v albergu, vlastně ubytovně
na okraji města Arca za obvyklá 3€. Hodně jsem nakupoval a dlouho
28
vařil. Ve 22 hod. ještě odmítám večeři se Španěly. Spát jsem šel
mimořádně pozdě, až po 23 hodině. Dnešní cestu jsem nazval zdravotní
procházkou, i když trochu delší – 48 km.
9.5. pá – 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km.
Konečnou půl etapu bych nazval rehabilitační lázeňskou procházkou
eukalyptovým lesem po hlinitopísčitém povrchu změkčeným napadaným
listím z jejich
stromů. První
polovinu jsem
šel se dvěma
španělskými
lékaři, kteří na
periferii
Santiaga
zastavili
na
snídani.
Já
snídal ráno na
ubytovně
a
tak
jsem
pokračoval až
do cíle ke
kostelu
Svatého Jakuba. Měl jsem čas na prohlídku jen půl hodiny, neboť ve 12
hod. byla první mše pro poutníky, které jsem se také zúčastnil. Potom
jsem si prohlédl město a v poutnické kanceláři Oficina de los Peregrinos
jsem předložil poutnický pas a dostal osvědčení, že jsem došel do
Santiaga pěšky. Nebýt razítek v mém programu, asi bych osvědčení
nedostal, neboť podmínkou
jsou 3 razítka o ubytování na
posledních 100 km a já měl
jen 2 razítka. I já jsem prošel
po schůdkách za hlavním
oltářem, kde je pozlacená
socha svatého Jakuba, ale
nelíbal jsem ji jako mnozí
poutníci. Na přání své ženy
jsem v kostele zapálil svíčku
a pomodlil se za celou naši
rodinu. Svíčky se tu nezapalují, ale vhodí se určitý obnos do kasičky a
určitý počet elektrických svíček se rozsvítí. V turistické informační
kanceláři jsem hledal spojení na pondělní ráno z Finisterre do Santiaga a
v jiné cestovce vlakové či autobusové spojení ze Santiaga do
29
španělského města Braga, kde na mě
v úterý má čekat Petr, řidič kamionu
Carga Jičín. Ve městě mě požádali o
společnou fotku manželé, turisté z Německa a dlouho jsem s nimi
hovořil. Už v dešti jsem se vrátil na ubytovnu asi 2 km od centra, kde
jsem se ubytoval za 9,5€.
10.5. so – 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km
Včera jsem zapomněl na pomník papeže, který je na náměstí v obci
Monte del Gozo, hned vedle kaple Eremita de san Markos. Na samém
vstupu do Santiaga je monument s bustami nejvýznamnějších osobností
světa, kteří Santiago navštívili v historii už dříve. K mému velkému
překvapení tam je busta Lva z Rožmitálu, kterého v roce 1465 vyslal na
cestu po Sv. Kateřině, tj. 26.11. (to má narozeniny má Jita) král Jiří
Poděbradský, jak o tom píše Alois Jirásek v knize „Z Čech až na konec
světa“. Družina čítající 40 lidí a 60 koní a dva povozy, vybavena zlatými
a stříbrnými dukáty a průvodními listinami od krále Jiřího. Jel nejen za
dobrodružstvím, ale hlavně, aby u knížat a králů zachoval přízeň králi
Jiříkovi. Sám král svého švagra podporoval. Počasí opět nepřálo,
zataženo a tak vícekrát oblékám pláštěnku. Cesta je velmi členitá,
většinou borovými lesy nebo eukalyptovými háji. Už je méně
hospodářských stavení, ale více překrásných domů s pěkně upravenými
zahradami. Vegetace je tu opravdu bujná; místy mi to připomínalo lesy
v Nepálu. Také tu rostou jedlé kaštany. Nejvíce mě překvapilo nádherné
značení cesty, snad ještě lepší než před Santiagem. Tzv. kilometrovníky
byly občas až 4 na jeden km!, ale zcela nepravidelně. Posnídal jsem
opět až cestou a velký nákup uskutečnil ve městě Negreira, kde jsem si
v ubytovně ještě uvařil. Líbil se mi tu románský most ve vsi Ponte
Madeira. Ale zbývalo ještě hodně času a tak jsem pokračoval do další
30
ubytovny v obci Vilaserio, což dalo 40 km. Ubytovna obce byla otevřená,
ale žádný správce. Já přišel první, druhá Italka Claudia, mladá lékařka
ORL z Janova, poté cyklista Antonio ze Španělska a později ještě
německý pár. Vše fungovalo, jen kuchyň ostatním chyběla a tak jsem
nabídl svůj vařič – byli nadšeni. V přízemí byla jídelna, nahoře 3
pokojíky; chyběly postele, jen pěkné matrace byly postavené u zdí. Já si
ustlal v přízemí v jídelně, ostatní šli do patra. Ale Claudia se vrátila, že se
sama bojí a svou matraci položila vedle mé. Nemohl jsem nic namítat,
jen jsem ji upozornil, že z večera občas chrápu, ať do mě strčí. Nestrkala
a já se vyspal dobře.
11.5. ne – 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km.
Již před 7. hod. jsem při svítání pokračoval za vytouženým cílem, což
bylo dostat se do blízkosti Finisterry. Opět bylo zataženo, dokonce
drobně mrholilo. Ze začátku byly borové lesy, potom drobná políčka a
zemědělská stavení. Dostal jsem chuť na mléko a tak při první možnosti
jsem oslovil panímámu, že chci koupit litr mléka. Souhlasila a tak jsem
podal svůj ešus a plný mi jej vrátila a nabídla místo na lavici na dvoře,
kde jsem dobře posnídal a ještě pokecal. Žádné poutníky ani turisty jsem
ale nepotkal, jen dva Španělé v protisměru a tak jsme si chvilku povídali;
prima chlapíci. Na oběd jsem využil otevřenou kuchyňku poutnické
noclehárny v Olveiroe, kde bylo teplo a čisto a nemusel jsem použít svůj
vařič ani nádobí. Cesta do Cee, což už je město u moře, byla trochu
nudná. Asfaltová silnice bez provozu se střídala s kamenitou nebo
písčitou. Kolem jen vonící keře, občas nějaké stromy, hlavně borovice a
mnoho jich bylo nově vysázených. Jinak je to zelená pustina bez
lidských obydlí, skoro 15 km. Na obloze stále černé mraky, ale jen občas
mrholilo. Při sestupu k moři dokonce začala mlha. Poměrně snadno jsem
našel provizorní noclehárnu, ne tu pravou, ale byla též pro poutníky ze
Santiaga zdarma. Bohužel obchody uzavřené, byla neděle a tak jsem
navštívil alespoň cukrárnu, v baru koupil víno a dojedl zbytky. Ráno jsem
však musel dlouho spát, neboť vstupní brána se otevírala až od 8 hodin
– dříve jsem se ven nedostal. Dnes to bylo přesně tolik km, co včera, tj.
rovných 40 km.
12.5. po – 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885
km.
Včera jsem byl v noclehárně sám, ale jen do 22. hodiny. Už jsem ležel,
když přišli 2 mladí Němci a s nimi 2 Španělky. Byli dost hlasití a tak se
nedalo spát. Asi ve 23 hod. za mnou přišla jedna z nich s omluvou za
rušení a zároveň pozváním na večeři o patro výše, na chodbu, kde vařili.
Dlouho jsem odmítal, až jsem podlehl asi 35tileté tmavovlásce, když mě
vytáhla ze spacáku. Mladí Němci, na cestě jako já, ale už 7 týdnů, vařili
31
a popíjeli, a Španělky se jen bavily a já nakonec s nimi. Pracují na
Malorce jako recepční hotelu a vládly němčinou a dokonce znaly i
mnoho českých slov, hlavně těch méně slušných. Mě se tak večer
protáhl přes půlnoc, jim až do ranních hodin. Nakonec jsem uvítal, že
vstávám až po 7. hodině. Posnídal jsem a úderem 8. hod. jsem se vydal
na poslední zbytek cesty, asi 20 km, do
Finisterry, což je západní cíp Evropy.
V červnu 1977 jsem byl na severním cípu,
kterým je Nordcap s Jitou, v roce 1996 na
jižním cípu Evropy Gibraltaru také s Jitou a
nyní je to Cabo Finisterre (španělsky) nebo
galicijsky Fisterra. Dlouhé písečné pláže
byly bez lidí, ani slunce nesvítilo, jen 16 st.,
vysoká oblačnost. Cesta vedla převážně
borovým lesem, později kolem pobřeží.
Románský kostel z 12. st., nyní opravovaný,
je poslední před „Koncem světa“. Od kostela
už jen 3 km po asfaltové silnici se jde ke
kamennému kříži a poté skála a maják.
Přesně ve 12 hod. zde skončilo mé putování
od francouzských hranic. Dále už jen
zatažená obloha a moře. Kdosi řekl, že sny umírají, když se uskuteční.
Můj sen tedy zemřel. Seděl jsem dlouho na kameni u moře Atlantiku a
přemýšlel o tom, že celý život je vlastně cesta či pouť, která jednou
skončí. Málo lidí si to připouští nebo na to myslí. Stále jen pracují nebo
skoro nic nedělají. Má cesta končí, ale už vymýšlím další. Možná to bude
podobně dlouhá cesta do Vatikánu, možná směrem na východ. Tam sice
žádný cíp není, ale např. Vladivostok by jím mohl být.
Ubytování pro poutníky ve Finisterra má jen 20 lůžek a tak kdo neměl
rezervaci, měl smůlu. Řešil jsem to ubytováním v samostatném pokoji
pěkného hotelu Ancora za 18€. Poprvé si dopřávám max. komfort. Ale
za cestu dlouhou 885 km si to snad zasloužím. Velký nákup jsem udělal
v supermercadu, poobědval, psal maily, procházel se po pobřeží a
odpočíval. Slunce ne a ne se prodrat skrz zataženou oblohu. I tak jsem
byl moc rád, že se tu mohu kochat hezkým pohledem na moře a okolní
kopce. Při návratu od majáku do města Finisterra se po týdnu znovu
potkávám s Giorgem a jeho manželkou Elsou z Torina, s kterými jsem
prožil nádherný večer právě před týdnem v obci Fonfria. Ze Santiaga
sem přijeli autobusem, neboť věděli, že jsem měl v plánu dnes tu být i já.
A to se také stalo – neuvěřitelné! Vracejí se večer do Santiaga, ale já
jejich opětovné pozvání na večeři tentokráte nepřijal, neboť jsem si chtěl
vychutnat tento nádherný den na „Konci světa“. Zajímavá byla informace
o jejich letecké dopravě z Itálie do Španělska. Koupili si letenky cca 6
32
týdnů předem a letěli z Bergama přes Valencii do Leonu a zpět za
pouhých 35€! Zbylou část cesty vlakem. Podobné informace mi poskytli
Němci, kteří také platili za zpáteční letenku cca 40€. Vše si zakoupili
prostřednictvím internetu, vždy ale 6 – 8 týdnů předem (tzv.
nízkonákladové lety). I Jakub z Brna letěl do Francie za 750 Kč.
13.5. út – už nikam pěšky nejdu.
Nádherně jsem si užil hotelový pokoj; vařil, pral a hlavně odpočíval.
Vstával jsem až v 7 hodin rozhodnutý, že se vrátím do Santiaga
autobusem v 8, 20 hod..Skoro plně obsazený, klimatizovaný a pohodlný
byl přistavený autobus. Loučím se s Claudií, která byla mou partnerkou
poslední 3 dny, i když jsme šli každý svým tempem. Říkala mi, jak jsem
udělal dobře, že jsem nespal v poutnické ubytovně, kde poprvé netekla
teplá voda. Cesta do Santiaga vedla ze 2/3 podél moře, trvala skoro 3
hodiny a stála 12€. Místním autobusem jsem v Santiagu přejel
z autobusového nádraží na vlakové do vzdálenosti asi 5 km. Nakoupil
jsem si dobroty na oběd, jízdenku do Viga za 8€ a ve 12,30 hod. jsem
odjel rychlíkem do Viga. Vlak byl čistý, klimatizovaný a já obsadil čtyřku
se stolečkem a skoro celou cestu obědval a popíjel – grilované kuře
s bramborem, pivo, víno, sýr, ovoce – nejpohodlnější jídelní vůz jaký
znám. Počasí stále nic moc, zataženo, občas mírný déšť. Ve Vigu jsem
byl ve 14 hod.. Koupil jsem si jízdenku na autobus do Braga, což je větší
město v Portugalsku, blízko kterého jsem se měl setkat s Petrem
Dusbabou, řidičem kamionu Carga Jičín. Ten měl zítra dopoledne
vykládat zboží asi ve 20 km vzdáleném Caldelas. Jizdné stálo 10€ a
odjezd byl až v 18,15 hod. SČ (v Portugalsku bylo o hodinu méně). Volný
čas jsem využil k prohlídce moderního města Viga, ale pro mě nic
zajímavého. Příjemné bylo ale počasí, neboť už svítilo slunce a teplota
byla kolem 20 st..
Před odjezdem z Viga do portugalského města Braga jsem odeslal
poslední maily domů. Asi 1,5 hod. trvala cesta skoro prázdným luxusním
klimatizovaným autobusem. U nádraží během 5 minut jsem obstaral
ubytování v malém soukromém občerstvení, resp. hospůdce, a
z požadovaných 20€ slevil majitel na 15€. Řidič kamionu mi napsal
adresu, kam mám zítra přijet kde bude vykládat náklad. Bohužel toto
místo na mapě není, nezná ho ani majitel kde bydlím a tak jsem šel do
blízkého hotelu, kde ochotná recepční, hovořící ovšem jen portugalsky,
hledá adresu na internetu. Ale ani ona nebyla schopná mi do mapy
označit hledané místo. Na určení přesnějšího místa žádám znovu Petra,
ale jeho odpověď zněla: „směrovka souhlasí, je to pod Bragou, kousek
od silnice 101 – to je v klidu.“ Kousek má být asi 20 km.
33
14.5. st – až k Lisabonu
Spal jsem až do 7 hod., i když v Portugalsku bylo teprve 6 hodin. Po
snídani jsem odešel na blízké autobusové nádraží a koupil si jízdenku.
Trochu byl problém kam, neboť uvedenou adresu ve výdejně jízdenek
přesně neznali a podobně na tom byl i řidič autobusu, který mě vezl.
Znali jen směr a tak asi po 25 minutách řidič se ptá přistupujících
cestujících, zda mu pomohou určit místo, kde mám vystoupit. Jeden
z cestujících uvedenou firmu znal a tak asi po 40 minutách jsem
vystoupil. Zbývají prý asi 4 km, ale začalo pršet. Pěšky se mi nechtělo a
tak jsem jel dalším autobusem. Řidič mi ukázal směr, kde firma sídlí, kde
mám čekat na Petra. Zbývalo asi 700 m a tak jsem zastavil BMW, jehož
řidič mě dovezl na uvedenou adresu. Bylo 9,45 hod., ale ve firmě nebyl
nikdo, neboť pracují až od 10 hodin. Počkal jsem v sousední firmě a asi
za 30 minut přijel český kamion Carga s řidičem Petrem. Radostně jsme
se přivítali, rychle proběhla skládka zboží (skla ze Světlé n/S.) a teprve
poté nám bylo sděleno místo zpětné nakládky. Bohužel nikoliv směrem
domů, ale ještě 70 km jižně pod Lisabonem, což bylo celkem 400 km.
Zde jsme večer naložili kamion a zaparkovali, neboť byla bezpečnostní
přestávka 11 hodin. A tak jsme večeřeli a popíjeli a hráli hry na počítači.
15.5. čt – začíná návrat domů
Po páté hodině jsme odjeli konečně východním směrem, tzn. začali se
vracet domů. Snídali jsme cestou, vařil jsem v kabině kávu a čaj,
obědvali před kamionem. Ohřál jsem guláš od paní Dusbabové,
manželky Petra. Ale v 17 hod. před Zagarozou jsme museli cestu
ukončit a opět bezpečnostní přestávka 9 hodin. A tak znovu fernet,
večeře, pivo a opět hry na počítači (Milionář). Už jsme byli 310 km před
Barcelonou. Venku bylo příjemných 20 stupňů. Za 10 hod. ujeto 861 km!
16.5. pá - Francie
Odjeli jsme ráno po 4. hod., obědvali v restauraci na španělsko
francouzské hranici výborně a relativně levně (předkrm - velký talíř
čerstvé zeleniny s tuňákem a vajíčkem, grilované koleno, chléb, červené
víno, moučník – vše za 9€). Trochu jsme se přejedli, ale chutnalo nám
moc. V supermarketu jsem udělal nákup domů (cherry, portské, koňak
Veterano, olivy, víno atd.) Po francouzské dálnici za oblačného počasí
občas s přeháňkami jsme v 16,30 hod. cestu opět museli ukončit
v Mornasu, 180 km před Lyonem. Následoval odpočinek, fernet,
plzeňské, červené Tinto, lehká večeře a opět hry na počítači a na uspání
film „Kameňák“. Ujeli jsme 750 km.
34
17.5. so - Německo
Vyjeli jsme už ve 2 hod.. Na dolních schůdkách jsem zapomněl své
hygienické potřeby a tak jsem je definitivně ztratil. Po téměř prázdné
dálnici jsme skončili před 11. hod. v německém autohofu u jezera
Achern. Bylo to 710 km a zde jsme měli přestávku skoro 2 dny (45
hodin), taková jsou bezpečnostní pravidla pro řidiče kamionů. Za
překročení jen jedné minuty se platí pokuta 10€, což si nikdo nepřeje. Na
parkovišti se potkalo 9 řidičů Carga, z toho 2 výborní kuchaři, kteří zde
měli stejně dlouhou přestávku, někteří dokonce 65 hodin. Tady se řidiči
uvolní, odreagují, mohou se pořádně napít a najíst a probrat s kolegy
vše, co je zajímá. V sobotu počasí moc nepřálo, časté dešťové
přeháňky, ale řešení bylo snadné, neboť náš vlek byl prázdný a tak
posloužil jako hospoda. Každý měl židličku a stůl byl zhotoven z bočních
prken. V provozu bylo několik vařičů a vařilo se skoro stále. Večer
dokonce grilovalo výborné maso (Petr z Ostravy) a hlavně bylo kvalitní
pití – jen plzeňské, které tu stojí méně než u nás, a dobré víno. Ještě
před půlnocí se pekly bramboráčky! Po půlnoci se šlo ještě do hospody
vzdálené 150 m. A spát? Asi po 2. hodině ráno.
18.5. ne – ještě Německo
Ráno bylo nádherné, slunečné. Jako jediný jsem vstal v půl osmé a šel
na dvouhodinovou procházku po cyklistické stezce. Ostatní se
probouzeli po půl desáté a opět začali vařit. Využil jsem blízkého a
čistého jezera ke koupání, i když voda měla jen 20 st.. Přátelská pohoda
byla celý den na parkovišti, k čemuž přispělo i příjemné počasí. Nemohu
např. zapomenout na informaci, jak obrovská je firma Cargo, ve které
mám už mnoho přátel. Dnes už má přes 1000 kamionů a pohlcuje další
menší firmy a uzavřela kontrakt s firmou Mercedes na dodávku 1500
nových kamionů za neuvěřitelné 4,5 miliardy Kč!
19.5. po – konečně Čechy
Konečně po 8. hod. jsme mohli pokračovat po německém území směrem
Wutzburg, kde jsme složili část nákladu z Portugalska. Zpáteční cesta se
tak protáhla na 4 dny jízdy a 2 dny čekání. Vždyť to bylo skoro 3200 km
od domova. Oběd byl rychlý a výborný; každý dvě roštěnky připravené
Šárkou, Petrovou manželkou. Petr jen kávu, já červené a tak to byla
pochoutka. Petr se opravdu snažil jet celý den co nejrychleji, ale přitom
bezpečně a s přehledem, a tak se stalo, že před 20,30 hod. jsme
v Jičíně, čemuž jsme nevěřili ještě před Prahou v 18,30 hodin. Zde nás
už čekaly naše manželky, což bylo nádherné.
35
S radostí jsem se vrátil domů s dobrým pocitem, že jsem 5 týdnů
strávených mimo domov žil opět plnohodnotný život, o který se snažím.
Prožil jsem překrásné chvíle a navázal další nová přátelství a nové
kontakty se zajímavými lidmi, které nesmím nechat ležet ladem. Mám na
co
vzpomínat,
ale
jen
ze
vzpomínek zatím
žít nechci. A tak
už
plánuji
a
těším se na další
dny, na další
výlety, na plnění
dalších přání.
Jen co dokončím
deník, pojedu do
Krkonoš
na
Tetřeví
boudy
s Pepou K., na
kole do Jeseníků
do
lázní
za
Mirkem
J.,
možná se týden
budu
těšit
z pobytu vnuka
Tomáše v Jičíně,
potom na sraz
spolužáků do Holic, těším se na výstavu fotografií Jitky v Jičíně „Na
bráně“ a začnu 1.část Kolem republiky na kole, týdenní kurs s dětmi
z 9.tříd a 9-ti denní Slovinsko na kole s CK Brno – to vše v příštích šesti
týdnech. Můj život není klidné „nedělní odpoledne“. Mé srdce chce
dobrodružství a naplnění snů; je to můj životní styl. Jitě děkuji, že mi to
toleruje.
Nakonec poděkování
1/ Jitě, že mi cestu dovolila, podporovala mě a všechny přátele
průběžně informovala, přepisovala mé krátké zprávy pro Deník Jičínska
2/ Frantovi Balcarovi a Petrovi Dusbabovi, že mě v pohodě odvezli a
přivezli a za kamarádský vztah, ale i Petrovi Rybovi, jejich šéfovi, který
vyhověl mému termínu odjezdu i změněnému příjezdu
3/ desítkám poutníků, kteří mi na cestě pomáhali; rovněž také přátelským
Španělům, kteří nás povzbuzovali a fandili nám
4/ přátelům a kamarádům za SMS, kteří mi drželi palce a v duchu
cestovali se mnou.
36
Cruz de Ferro, vyhlášený památník a nejvyšší místo na celé pouti. Zde
jsem ve společnosti kamarádů z Vicenzy, vlevo Enzo, uprostřed Carlo
(16. etapa)
„Camino di Santiago 2008“ skončilo,
Ať žije „Camino di Santiago 2009“, možná na kole.
V Jičíně 23.5.2008
Ivan
37