MORAVSK¥ KRU ML OV I V Moravsk˙ Kr u ml ov I V

ANTHROPOS
St udi es i n Ant hr opol ogy, Pal aeoet hnol ogy, Pal aeont ol ogy
and Quat er nar y Geol ogy, Vol. 29, / N. S. 21 /, 2009
PETR NERUDA – ZDE ÑKA NERUD OVÅ eds.
PETR NERUDA – ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds.
MORAVSK¥
KRU
M
L
OV
I
V
Vï CEVRSTEVNÅ L OKALI TA ZE ST”E DNï H O
A P OÇÅTKU ML ADÉ H O PALE OLI TU NA MORAVë
Moravskÿ
Kr u ml ov I V
MULTI L AYER MI DDLE AND E ARLY UPPER
PAL AE OLI THI C SI TE I N MORAVI A
MORAVS K¥ KRU ML OV I V
MORAVSKÉ ZE MS KÉ MUZE U M
BRNO 2009
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA
8.
EXPERIMENTÁLNÍ ANALÝZA ROHOVCŮ
Z KRUMLOVSKÉHO LESA
Petr Neruda
Významnou roli při prehistorickém osídlování oblasti
Krumlovského lesa sehrával výskyt místního rohovce, který se
zde nachází především jako součást terciérních mořských
písků. Jeho přítomnost neunikla pozornosti pravěkých lidí,
kteří ho využívali od paleolitu až do doby železné.
Na sledovaném území byly rozlišeny původně dvě, v současnosti tři základní variety tohoto silicitu. První dvě se
vyznačují tmavým až černým pouštním lakem (varnish) a hojnými nehtovitými vrypy na povrchu valounů. Varieta Krumlovský les I má nafialověle či namodrale šedou barvu silicitové hmoty s vysokým obsahem jehlic hub, které jsou místy
nahromaděny do světlých šlír nebo pásků. Varieta Krumlovský les II představuje velmi kvalitní silicit nahnědlé barvy,
makroskopicky jen obtížně odlišitelný od silicitů z glacigenních sedimentů nebo od jiných silicitů polské provenience.
V obou variantách jsou poměrně často přítomny až několikacentimetrové inhomogenity, představující odlišně silicifikovanou horninu (Přichystal 1984; 1994, 44). Posléze byla definována ještě III. varieta rohovce; valouny nebo částečně oválené
úlomky mají černý povrch, silicitová hmota má temně šedou
až šedočernou barvu. V oblasti Krumlovského lesa se tato
varieta vyskytuje jen málo, charakteristická je pro bádenské
štěrky pod Hády v Brně (Přichystal 2002, 69). Vedle těchto
dvou nejčastěji zastoupených variant se spoře objevují i tzv.
rohovcové brekcie. Charakterem se jedná o varietu II, v níž
jsou makroskopicky pozorovatelné výrazně barevně odlišné
inhomogenity. Jde o druhotně – silicitovou hmotou – zpevněné drobné ostrohranné úlomky rohovců (Přichystal 1994, 47).
Výchozy rohovcových brekcií byly objeveny v tzv. revíru II
a VII (definice Oliva – Neruda – Přichystal 1999, 246, sq.).
Nově byla také popsána zcela nová varianta rohovce světle
šedé barvy, s hrubší pórovitou, ale velmi homogenní strukturou (Neruda – Nerudová 2005, 282; Fig. 12). Terénním průzkumem regionu Krumlovského lesa bylo nalezeno několik
míst se zvýšeným výskytem rohovcových hlíz, které byly na
povrch vyzvednuty z podložního terciérního písku buď
orbou, nebo erozí.
Rohovec typu Krumlovský les je na základě archeologických nálezů považován (zejména jeho varieta II) za kvalitní
a očekávalo se, že bude v oblasti výskytu snadno nalezitelný
v relativně hojné míře a uspokojivé kvalitě. Ukázalo se však, že
se jednotlivé zdroje lišily kvantitou výskytu a zejména kvalitativními znaky suroviny (velikostí, zbarvením, vnitřní strukturou, mírou poškození apod.). Proto jsme přikročili k testování
rohovců z různých míst, abychom mohli srovnat jejich kvalitu
z jednotlivých zdrojů a stanovili makroskopické charakteristiky, které mohly ovlivňovat výběr suroviny pravěkými lidmi.
91
Z vytipovaných míst Krumlovského lesa jsme odebrali
větší množství vzorků a provedli jejich zhodnocení zejména
metodou experimentálního štípání. Následně byly rohovce
rozděleny do několika kategorií (spíše z hlediska technologického než petrografického) a byly určeny determinační znaky,
které umožňují předem makroskopicky odhadnout jejich kvalitu a použitelnost pro další štípání. Mezi znaky, které mohou
naznačovat kvalitu vnitřní hmoty suroviny patří barva a struktura povrchu, přítomnost petrosilexů a zvuk při poklepu.
8.1 VÝSLEDKY EXPERIMENTÁLNÍHO ŠTÍPÁNÍ
Z výsledků experimentálního štípání se zdá, že barva povrchu odráží do určité míry vnitřní strukturu suroviny (zejména
v kombinaci s dalšími znaky). V případě valounů, které mají
na povrchu nehtovité vrypy (obr. 1A, C) a vykazují opracování povrchu vodou v souvislosti s jejich redepozicí (sekundární povrch), pak obecně platí, že výrazně černý či tmavě hnědý
(tmavě šedý) povrch znamenal jemnější surovinu s lepší štěpností. Naopak světlejší odstíny povrchu, které přecházely až
do světle šedé nebo v extrémních případech až do jakési
nažloutlé barvy, ukazovaly na hrubší vnitřní masu suroviny
a její horší štěpnost (obr. 1B). V krajních případech se struktura hmoty blížila jemnějším křemenům. Jako nejméně vhodné
se ukázaly ty valouny, na jejichž povrchu docházelo k barevnému přechodu od výrazně černé až po světle nažloutlou barvu,
protože při štípání se změna kvality (zrnitosti) materiálu zřetelně projevovala nerovnoměrným šířením síly (obr. 1B).
V případě, že kůra hlíz nebo valounů vykazuje znaky primárního povrchu (cf. písčitá kůra, členitost), pak barva kůry
nereflektuje vnitřní strukturu suroviny a výše uvedené znaky
neplatí. V těchto případech ale byly většinou suroviny kvalitní a velice vhodné ke štípání (obr. 1D, H).
Někdy se podařilo najít valouny s černým povrchem
a s barevně pestrými přechody od okrových, přes červené až
po fialové tóny uvnitř hmoty suroviny (obr. 1E). Zrnitostně
odpovídaly takové formy téměř výhradně kvalitním jemnozrnným materiálům, uvnitř však byly zpravidla poškozeny prasklinami (viz dále).
S barvou přímo souvisí i přítomnost inhomogenit, které
se projevují jako světlé oválné skvrny na povrchu hlíz a jasně
kontrastují s tmavší barvou jemnozrnné suroviny (ta je ale
světlejší, než u rohovců KL bez petrosilexů). Tyto světlé skvrny označují místa se změněnou strukturou, která negativně
ovlivňuje šíření síly úderu, takže mohou při odbíjení nastat
problémy se zaběhnutím úštěpu nebo s ovlivněním pravidelnosti odbíjené formy (obr. 1B). Jestliže se inhomogenity pro-
8. EXPERIMENTÁLNÍ ANALÝZA ROHOVCŮ Z KRUMLOVSKÉHO LESA IV
Petr Neruda
Obr. 1. Variabilita rohovce typu Krumlovský les. A – pouštní lak s nehtoviými vrypy; B – hrubá surovina indikovaná světlými plochami; C – mrazové rozpukání rohovce; D – kvalitní varieta se světlou, hrubou kůrou; E – barevná kvalitní varieta; F – struktura porézní variety; G – přechod jemnozrnného a hrubozrnného rohovce;
H – jemnozrnná, kvalitní varieta se světlou kůrou.
Fig. 1. Variability of the Krumlovský les type chert. A – warnish; B – coarse grained chert indicated by light coloured spots; C – frost fraction inside the chert; D – fine
grained chert with the light, coarsed grained cortex; E – coloured fine grained chert; F – structure of the porous chert; G – fine and coarsed grained chert on one
piece; H – fine grained chert with the light cortex.
92
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA
jevují na povrchu ve velkém počtu a velkých rozměrech, pak
bývá surovina nepoužitelná v celém svém objemu. Nejčastěji
tomu bylo u světleji zbarvených povrchů. Občas se stává, že
se petrosilexy objevují až uvnitř hmoty bez barevnostních
změn kůry, takže se jejich vliv projeví až v určitém stupni
redukce výchozí suroviny (křišťálové uzavřeniny apod.). Přesto byl tento znak jedním z nejdůležitějších, neboť umožňoval
předem vytřídit nekvalitní variety rohovce.
Tak jako je barva povrchu určitým indikátorem zrnitosti
materiálu (byť ne vždy přesným), tak i struktura povrchu prozrazuje mnohé o jeho vnitřní stavbě a zejména poškození podpovrchové části suroviny. Vnitřní pukliny patří mezi nejzávažnější problémy, které musí štípač řešit zejména v případě, že
primární velikost suroviny není velká. Systém křížících se
puklin může zcela znehodnotit jinak kvalitní valoun. Ukázalo
se totiž, že i jemnozrnná varianta rohovce typu Krumlovský
les (varieta II) byla uvnitř hlízy tak poškozená puklinami,
které ji rozčleňovaly na drobné ostrohranné polyedry, že
z hlediska výroby polotovarů či nástrojů byla téměř nepoužitelná (obr. 1C). Charakteristickým znakem rohovců typu
Krumlovský les jsou nehtovité vrypy na povrchu hlízy (obr.
1A, C). Jsou to pozůstatky po nárazech při transportu hlíz do
mořských třetihorních sedimentů ze zvětralin po jurských
a křídových horninách (Oliva – Neruda – Přichystal 1999).
Údery valounů o sebe způsobily, vlivem kuželovitého šíření
síly úderu, že se pukliny navzájem kříží a degradují podpovrchovou vrstvu silicitu (obr. 1C). Hlouběji jsou poškozeny kvalitnější varianty, u kterých se síla úderu šíří uvnitř materiálu
snadněji. K tomu se přidružilo zvětrávání teplotními výkyvy,
které mohlo formou mrazových puklin proniknout celou
hmotou suroviny. Tento jev známe např. i u glacigenních silicitů (Ostravsko). Mrazovými puklinami jsou často poškozeny
i samotné paleolitické industrie, ale k jejich degradaci mohlo
dojít i později (například ve stadiálech posledního glaciálu),
takže dnes se nám mohou jevit vady výrazněji, než tomu bylo
v době jejich vzniku.
Pokud byly nehtovité vrypy na povrchu velmi drobné nebo
měly tendenci se vytrácet, pak ani poškození masy suroviny
nebylo rozsáhlé. Přesto však až zvuk při poklepu ukázal, do
jaké míry je hmota uvnitř poškozená. Vnitřní popraskání pod
povrchem neindikuje sice nepoužitelnou surovinu, protože při
dostatečně velkých výchozích rozměrech bylo možné poškozenou povrchovou vrstvu preparací odstranit, ale přece jenom
značně limituje technologické možnosti jejího zpracování.
Zvuk se ukázal dosti signifikantním znakem pro posouzení vnitřní kvality suroviny. Charakteristický nakřáplý zvuk
indikoval vnitřní pukliny, v lepším případě rozdělující vnitřní
masu na velké mnohostěny, které byly dále zpracovatelné
(srovn. viz kap. 11). Výjimečně se vnitřní pukliny projevily až
v průběhu štípání a nebyly odhaleny ani tímto akustickým testem. Hrubý povrch naznačoval výrazné podpovrchové poškození suroviny, které se při dekortikaci hlízy/valounu projevilo
rozdrolením na velké množství ostrohranných zlomků. Většinou byl materiál rozpukán dokonce v celém svém objemu
a byl pro další použití nevhodný, což bylo pozorováno i u velkých bloků či valounů, jejichž průměr dosahoval až 50 cm.
Méně často byla surovina poškozena do hloubky jen asi 5 cm
93
od povrchu. Hrubší varianty rohovce byly vůči prasklinám
rezistentnější, ale materiál z takových hlíz byl často natolik
hrubý, že byl zpracovatelný pouze za použití tvrdého (kamenného) otloukače. Nebyl tedy vhodný k výrobě bifaciálních
nástrojů nebo prizmatických jader, protože užití měkkého
otloukače či prostředníku bylo velice nesnadné a nepříliš efektivní. Akustický test je tedy jedinou „vnitřní“ sondou do hloubky materiálu, neboť je schopen odhalit přítomnost vnitřních
puklin, které nemusí být vždy na povrchu postřehnutelné.
Na základě dosavadních výsledků můžeme stanovit ideální sled znaků, které indikují kvalitní materiál. U valounů se
sekundárním povrchem (opracovaném vodou) je důležitá co
nejpravidelnější struktura bez velkých nerovností, s malými
nehtovitými vrypy nebo zcela bez nich. V případě přítomnosti pouštního laku jsou žádoucí tmavé odstíny a barevná jednolitost, která reflektuje surovinovou homogenitu. Za těchto
podmínek by měla surovina vydávat zvonivý zvuk při poklepu
a neměla by obsahovat hrubé inhomogenity.
Takové ideální hlízy či valouny rohovce se naleznou spíše
výjimečně a jsou zpravidla menších, těžko použitelných rozměrů. Mnohem častější jsou hlízy sice s černým, ale značně
nerovnoměrným a rozbrázděným povrchem, který s vysokou
pravděpodobností indikuje vnitřní roztříštěnost materiálu,
byť jemnozrnného charakteru. Zbývá pak určitá možnost, že
se uvnitř materiálu najde větší zlomek upravitelný na nástroj
nebo spíše na jádro, ze kterého bude možné těžit polotovary
víceméně podle představ tvůrce.
8.2 ŠTĚPNOST ROHOVCŮ A VHODNÉ METODY JEJICH EXPLOATACE
S ohledem na charakter známých archeologických inventářů jsme aplikovali metodu přímého tvarování nástrojů
i různé metody exploatace polotovarů z připravených jader
diskoidního, levalloiského a čepelového typu.
U první metody byl nejkomplikovanějším prvkem tvar
výchozí suroviny. Pro formování bifaciálních kusů (např. pěstních klínů, klínových nožů nebo listovitých hrotů) je oblá
forma valounů značně nevhodná. Metoda střídavého sbíjení
z obou ploch, typická pro bifaciální produkci, byla aplikovatelná jenom ojediněle, většinou pouze tehdy, když byl za polotovar zvolen masivní úštěp. Inicializace suroviny byla možná
jen přímým úderem pomocí tvrdého otloukače. Většinu hlíz
s nerovnoměrným, otlučeným povrchem bylo velice obtížné
upravit, tj. oprostit je od nekvalitního materiálu. Tím, že se
povrch hlízy spíše odroloval než štípal, bylo nemožné použít
nově vzniklou plochu (negativ) jako podstavu pro úder vedený do protilehlé plochy. Nerovnoměrný povrch negativu,
který se tak vytvořil, způsobil značnou difuzi úderu, jehož síla
se rozptylovala a šířila se hmotou značně chaoticky. Úštěpy se
většinou zastavovaly o praskliny orientované příčně ke směru
úderu. Při obětování většího objemu původního valounu, bylo
řešením odbíjení masivních úštěpů. Síla úderu se pak šířila
více do hmoty materiálu a byla schopna často překonat
i různé vnitřní kazy.
Problematické bylo i využití měkkých otloukačů k formování finálního tvaru bifaciálního předmětu zejména u hrubozrnných variant rohovce. Použití měkkého otloukače většinou
8. EXPERIMENTÁLNÍ ANALÝZA ROHOVCŮ Z KRUMLOVSKÉHO LESA IV
Petr Neruda
vedlo spíše k jeho zničení i při dodržení všech předepsaných
postupů.
Tomu se přizpůsobili štípači v szeletienu, kteří vytvořili
specifický postup výroby listovitých hrotů, alespoň tedy ve
starší fázi szeletienu, kterou máme doloženu absolutními daty
ve Vedrovicích V i Moravském Krumlově IV (Neruda – Nerudová 2005; Nerudová – Neruda 2004; viz kap. 7). Postup spočíval ve využití masivních vrchlíků nebo přirozených zlomků
valounů, u nichž byla štípáním zformována záda, z nichž probíhalo ztenčování polotovaru s minimální redukcí velikosti
opracovávané suroviny.
Ze subjektivního hlediska je výhodnější těžit rohovce
z Krumlovského lesa debitážovou metodou, která je založena
na odbíjení úštěpů z připravených jader. Po odbití série dekortikačních úštěpů z povrchu hlízy bylo možné získat homogenní blok suroviny, který se dal s jistými omezeními těžit. Nebylo vždy snadné dosáhnout žádaného tvaru, neboť se při
preparaci jádra projevovaly v podstatě tytéž problémy se
zastavováním preparačních úštěpů jako v případě předcházející metody.
Jako nejvýhodnější a nejekonomičtější se ukázal diskoidní
princip přípravy jádra, který je asi nejméně závislý na kvalitě
suroviny a umožňuje její těžbu prakticky bez preparace konvexity. Ta je udržována vhodně voleným postupem těžby. I to je
zřejmě důvod, proč diskoidní jádra převažují v szeletienských
souborech z Krumlovského lesa.
Podobně nebyla obtížná ani aplikace levalloiské metody,
která se ale v archeologických inventářích, vyrobených z místního rohovce, objevuje spíše sporadicky. Dostředné sbíjení, charakteristické pro preparaci konvexity těžní plochy, umožňovalo
do jisté míry odstraňovat vady předcházejících úderů, zejména
značně nepříjemné římsy, vzniklé zastavením odbitého úštěpu
o vady v materiálu. Křížovými údery bylo možné takovou nerovnost regulovat. Samotné vytvoření levalloiského jádra pro preferenční úštěp bylo poměrně jednoduché oproti odbití finálního
úštěpu. Zde začala sehrávat negativní roli kvalita suroviny, protože odražení cílového produktu je náročné na pravidelné šíření síly úderu. Druhou nevýhodou byla značná redukce výchozích rozměrů valounu. Pro vytvoření vhodných konvexit těžní
plochy bylo potřeba odstranit relativně velké množství materiálu, takže následné reparace konvexit, které jsou pro další pokračování nezbytné, se stávaly problematickými.
I v případě čepelových jader jsme se potýkali s problémem
vnitřních termických puklin v materiálu a globulárním tvarem, který je obtížné formovat do pravidelné hrany, definující směr budoucí těžby. Čepelová metoda exploatace jádra je
doložena v oblasti Krumlovského lesa z aurignacienu a neolitu, a v poněkud zjednodušené variantě i v szeletienu. Szeletienští štípači využili přirozenou konvexitu valounů tak, že po
odbití vrchlíku – vytvoření jednoduché podstavy – vedli sérii
paralelních úderů z jedné podstavy (subprizmatická metoda).
Vzhledem k tomu, že většinou nebyla připravena vodící hrana
jádra, pravidelnost odbitých polotovarů není velká a málokterý produkt lze klasifikovat jako čepel sensu stricto.
Lepších výsledků jsme dosáhli vytvořením vodící hrany,
vhodné pro inicializaci těžní plochy. Využitím masivních úštěpů bylo možné vytvořit vhodný tvar jádra s vodící hranou,
94
z něhož lze odbíjet pravidelné čepelové polotovary. U těchto
forem jader bylo navíc možné připravit i protilehlou podstavu, která umožňovala kontrolovat konvexitu těžní plochy.
Technologický postup s vodící hranou využívali aurignacienští lovci např. na lokalitě Vedrovice Ia, odkud jsme remontážemi doložili sekvence čepelí, odražených z hranolových
jader (Neruda – Nerudová 2005), která byla perfektně vypracována na mimořádně kvalitních kusech rohovce. A nemuselo se jednat jenom o jemnozrnné materiály. V jednom případě byl využit homogenní, porézní rohovec, který však
neobsahoval inhomognity, takže se síla úderu mohla šířit pravidelně, přestože je materiál poměrně hrubý (obr. 1F). Původně to byl naprosto jedinečný kus suroviny, zejména co se týče
výchozích rozměrů, protože dochované, ale neúplné čepele
dosahují délky 20 cm.
Značným problémem bylo použití prostředníku k oddělování čepelí. Tato technologická komponenta z organického
materiálu vyžadovala odpovídající kvalitu suroviny, tj. jemnozrnné variety bez inhomogenit. Použití organického otloukače
přímým způsobem se ukázalo výhodnější z hlediska životnosti organického nástroje, ale pravidelnost odražených čepelí
a jejich celistvost byla nižší než při použití prostředníku.
Nejdokonaleji byla čepelová metoda aplikována v neolitu
a v době bronzové. V obou případech byly používány mimořádně kvalitní rohovce. V mladší době kamenné byla distribuována varieta II, která je charakteristická nahnědlou barvou a jemnozrnnou strukturou (patinované kusy připomínají
polské silicity). Ojediněle se tyto materiály objevily i v paleolitickém inventáři v Moravském Krumlově IV. Čepele z doby
bronzové, nalezené v Šumicích, jsou naproti tomu vyrobeny
z kvalitního brekciového rohovce a byly odráženy z plochých
jader, přičemž konvexita těžní plochy je tak malá, že v podélném průřezu jsou čepele téměř rovné.
8.3 TOPOGRAFIE ZDROJŮ ROHOVCE
V průběhu experimentů, které jsme prováděli v rámci
výzkumů lokalit Vedrovice Ia, Moravský Krumlov IV a pravěkých těžebních revírů v Krumlovském lese, jsme zaměřili
několik hlavních výchozů rohovců (obr. 2). Ukázalo se, že se
tyto zdroje liší dostupností i kvalitou převažujících variet
rohovce.
Zóna 1 se nachází v okolí lokalit Vedrovice I a Ia. Rohovcové valouny jsou obsaženy přímo v terciérních píscích, které
jsou místy překryty mocným souvrstvím kvartérních sedimentů (Vedrovice Ia – 7 m; Oliva 1993; Havlíček et al. 1997). Na
některých místech, kde jsou nadložní sedimenty erodovány,
vystupuje surovina na povrch a lze ji snadno dobývat. Převládají valouny do velikosti 50 cm v průměru s výrazným nehtovitým zbrázděním povrchu. Ty, které jsou získány přímo
z písků, obsahují ještě poměrně velké množství vlhkosti, takže
jsou relativně snadno štěpné. Podíl vnitřních trhlin není tak
výrazný jako na jiných zdrojích. Ojediněle se vyskytly i rohovce s porézní, hrubší strukturou (viz Vedrovice Ia; obr. 1F).
Podobné charakteristiky vykazovala i zóna 2, která se
nachází na východním okraji Vedrovic nad fotbalovým hřištěm. Vlivem recentní zemědělské činnosti byla na západních
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA
Obr. 2. Krumlovský les – lokality na katastru: 1 – Vedrovice, 2 – Jezeřany, 3 – Maršovice, 4 – Moravský Krumlov. Z1–Z7 – zkoumané zdroje rohovce.
Fig. 2. Krumlovský les Region – sites on cadastres: 1 – Vedrovice, 2 – Jezeřany, 3 – Maršovice, 4 – Moravský Krumlov. Z1–Z7 – tested raw material sources.
svazích pod lokalitou Vedrovice VII vytvořena umělá akumulace valounů nejrůznějších rozměrů a kvality. Primární
dostupnost suroviny je tedy obtížné posoudit, ale morfologie
terénu naznačuje, že valouny byly asi relativně snadno dostupné v místních erozních zářezech. Některé z hlíz dosahovaly až
několikametrových rozměrů. Tyto velké kusy ale byly obvykle
skvrnité na povrchu, což indikovalo značný podíl petrosilexů.
Dalším výrazným postižením byly mrazové pukliny uvnitř
materiálu.
Specifický zdroj se nachází cca 700 m SV směrem od
zóny 2 na ploše mírného svahu (obr. 2: Z3). Zde vystupují
velké bloky rohovcové suroviny, která je tvořena ostrohrannými úlomky, takže připomíná brekcie. Pojivo a vnitřní struktura je poněkud odlišná; nejedná se tedy o brekciové rohovce
sensu stricto. Ostrohranné zlomky jsou v surovině převážně
jemnozrnné a kvalitní, ale celá masa má většinou tendenci
rozpadat se podél jejich stěn, což je způsobeno jednak špatnou tmelící hmotou, jednak mrazovými puklinami. Zdroj byl
v paleolitu dostupný, ale vzhledem ke své horší kvalitě nebyl
zřejmě využíván.
Kvalitnější zdroje se nacházejí dále k SV v jižním, východním a severovýchodním okolí kóty 346 (obr. 2: Z4). Jižně od
kóty jsou uloženy štěrky, které jsou z více než 80 % tvořeny
poměrně kvalitními valouny rohovce typu Krumlovský les,
převážně varianty I. Tyto valouny pak byly snadno dostupné,
ale pouze za předpokladu, že byly vykopávány alespoň formou povrchového dolování (pravěký revír I; Oliva – Neruda
– Přichystal 1999). Tento zdroj se zde těžil v postpaleolitickém
období, podobně jako nedaleké výchozy ve východním a severovýchodním okolí kóty 346 (revíry II a III; Oliva – Neruda
– Přichystal 1999), kde probíhala intenzivní exploatace zejména
v době bronzové. Původní pleistocenní krajina se proto nedochovala a nelze tudíž posoudit dostupnost silicitů v průběhu
paleolitu, ale jistě víme, že se zde dochovaly rohovcové balvany a hlízy nejlepší kvality, jakou z oblasti Krumlovského lesa
známe. Je tomu zejména proto, že místní suroviny neprodělaly delší sekundární transport v sedimentech, jak o tom svědčí
makroskopické znaky na povrchu rohovců. Navíc se mezi
postpaleolitickou industrií našlo velké množství patinované
štípané industrie, kterou jsme vyčlenili jako pozůstatek samostatné paleolitické lokality Moravský Krumlov III. Mimo
běžné valouny se zde nacházejí i rohovce s jakousi primární
(cf. písčitou) kůrou, které bývají velmi jemnozrnné a nejsou
tak postižené vnitřními puklinami. Jejich přítomnost zřejmě
souvisí s vhodnými podmínkami, které umožnily depozici
vyvětralých hlíz jurského rohovce bez delšího transportu, jak
tomu bylo v případě valounů např. v zónách 1 a 2. Poměrně
hojně je zde zastoupena II. varieta rohovce typu Krumlovský
95
8. EXPERIMENTÁLNÍ ANALÝZA ROHOVCŮ Z KRUMLOVSKÉHO LESA IV
Petr Neruda
les, která představuje tu nejkvalitnější surovinu v oblasti.
Běžně se ale jednalo jen o menší partie v rámci valounu, tvořeného šedomodrou hmotou varianty I. Tyto variety známe
z archeologických inventářů, např. z Moravského Krumlova
IV, vrstev 1 a 2. Díky vhodným úložným podmínkám se
v místě zón 3 a 4 vytvářely i klastické horniny, reprezentované především ortokvarcity, v některých případech makroskopicky velice podobných křemencům typu Tušimice. Zvláštností byla vnitřní uzavřenina jemnozrnného rohovce (obr.
1G). Další klastickou horninou jsou rohovcové brekcie. Jsou
tvořeny ostrohrannými úlomky tmavě šedých rohovců o velikosti od několika milimetrů do 2–3 centimetrů, které jsou
tmeleny světle žlutou afanitickou základní hmotou stejného
typu jako je ve sluňácích (Přichystal 1994, 47). Zóna 4 představuje nejvydatnější známý zdroj kvalitní varianty této suroviny.
Další zdroje se prakticky kryjí s ostatními pravěkými
těžebními revíry IX, IV–VIII (Oliva – Neruda – Přichystal
1999). Některé z nich ale asi nebyly v průběhu svrchního
pleistocénu exploatovatelné. Povrchově výrazný je výchoz
rohovců v zóně 5 na západním okraji pravěkého revíru V,
vzdálený cca 300 m západně vzdušnou čarou od Moravského
Krumlova IV (obr. 2:Z5). Zde se nacházejí mimo jiné obrovské, několikametrové bloky silicitu, který ale svojí kvalitou
není příliš vhodný ke štípání. To nepřímo potvrzuje i fakt, že
se v těchto místech nenacházejí doklady pravěké těžby, která
se soustředila na zdroje v terciérních píscích, situované jen
200 m níže po svahu (obr. 2:Z6). K obnažení těchto zdrojů
přispívá i vodoteč, která erodovala hluboké údolí, omezující
lokalitu Moravský Krumlov IV z jihu. Podle dokumentované
stratigrafie (kap. 6) se zdá, že k prohloubení údolí došlo až
někdy v průběhu mladšího viselského glaciálu, ale v době szeletienského osídlení už mohlo sehrávat důležitou roli při
extrakci valounů. Kvalita suroviny sice není lepší než ta ze
zóny 4 (pravěký revír II), ale mohla být jistě uspokojivá. Prozatím ovšem nevíme, odkud byly valouny a hlízy s primárním
povrchem získávány. V okolí stanice ani v údolí dosud nalezeny nebyly.
Nepříliš výrazné zdroje se nacházejí ještě severním směrem (obr. 2:Z7). V těchto místech jsou terciérní písky dochovány minimálně, takže se zdá, že přítomnost valounů rohov-
ců je zde sekundární. Charakter těchto zdrojů dodnes nebyl
podroben analýze. Geomorfologickým průzkumem se podařilo najít i desky silicikrust, jejichž využití ale nemáme v Moravském Krumlově IV doloženo.
8.4 ZÁVĚR
Experimentální štípání rohovcové suroviny původem
z východních svahů Krumlovského lesa ukázalo, že běžný
názor o dostupnosti kvalitní a dobře exploatovatelné suroviny
není tak jednoznačný. Analýza odhalila limitující faktory
místních rohovců. Srovnáním debitáže z paleolitických stanic
z katastrů Vedrovic, Jezeřan, Maršovic a Moravského Krumlova si můžeme všimnout, že i paleolitičtí lovci se potýkali
s problémy, které jsme detekovali v rámci experimentů, a je
s podivem, jakým způsobem si uměli s těmito faktory poradit.
Nelze ovšem vyloučit, že neznáme všechny zdroje a že ještě
nalezneme nové výchozy s kvalitními rohovci.
Vzhledem ke zjištěným vlastnostem suroviny se jako nejefektivnější jeví technika úštěpového či čepelového sbíjení
jádra, která je schopna řešit i problémy způsobené kazy
v materiálu. Přesto je použití bifaciální techniky a výroba
listovitých hrotů v oblasti Krumlovského lesa významněji
zastoupena než aurignacienská technologie sbíjení jader.
Listovité hroty jsou zde téměř výhradně vyrobeny z místního
rohovce, přičemž z poměrně velkého počtu listovitých hrotů
je jen malé procento opravdu kvalitních, povedených kusů, na
kterých se neprojevují různé kazy materiálu. Většina bifaciálně upravených předmětů na sobě nese zřetelné známky obtíží, s jakými se museli jejich tvůrci potýkat (zlomení předmětu
po mrazové puklině, nepravidelné části a nehotová místa
v okolí inhomogenit apod.). Často nacházíme použití této
techniky i na takových kusech suroviny (zejména na valounech), které svým tvarem téměř zcela vylučují, aby byly upraveny např. na listovitý hrot, i když negativy na povrchu jasně
svědčí, že k takovému pokusu došlo. Zdá se, že to ukazuje na
nějakou pevně zakořeněnou tradici, která se snažila využívat
surovinu bifaciálním způsobem, i když k tomu nebyla zcela
vhodná. Zároveň je nutné zpochybnit názor, že to byla právě
jenom surovina, která sem přitahovala a svou „kvalitou“ udržovala szeletienské lovce v oblasti Krumlovského lesa.
SUMMARY
8. EXPERIMENTAL ANALYSIS OF CHERTS FROM KRUMLOVSKÝ LES REGION
The local chert, mostly originating from the Tertiary marine sands, played an important role in the prehistoric colonization of
Krumlovský les (Krumlovian Forest). Three basic varieties of this chert have been described to date (Přichystal 1984; 1994, 44). Variety I is
typified by the presence of desert varnish and nail-like scratches cuts on the pebble surfaces. The inner mass has violescent or blueish colour
with a high content of sponge needles. Variety II is brownish in colour and resembles erratic silicite. Both varieties often contain
inhomogeneities up to several centimetres in diameter. Variety III is characterised by a grey to black-grey colour. It is more often present in
Baden gravels deposited under Hády in Brno (Přichystal 2002, 69). In addition to these varieties, chert breccia (sharp-edged chert fragments
cemented by a silicic matrix) also appears sporadically. Terrain surveys of the Krumlovský les region recorded several locations with higher
concentrations of chert pebbles or nodules brought up to the surface from the underlying Tertiary sands by agricultural ploughing or erosion.
On the basis of archaeological findings, the Krumlovský les chert is considered a high quality material (especially Variety II) and it was
expected that good quality material would be obtainable relatively easily. However, it has been found that sources differ in quantity and
quality (size, colour, inner structure, degree of damage, etc.). For this reason, we experimentally tested cherts from several sites which
96
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ
MORAVSKÝ KRUMLOV IV – MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA
enabled us to compare the quality of different materials originating from different sources and we determined the macroscopic
characteristics which may have been the selection criteria for prehistoric people utilizing this material.
8.1 Results of the Experimental Knapping
Properties which may be indicative of the quality of the raw material include colour and texture of the surface, presence of petrosilex
and tap sound. Pebbles with surface nail-like scratches (evidence of redeposition) and distinctly black or dark brown (dark grey) surface
colour generally indicate more finer grained raw material (Fig. 1A, C). Light shades or even white or yellowish spots indicate coarser texture
of the silicic mass (Fig. 1B). These characteristics do not apply in the case of nodules and fragments with sandy cortex or without desert
varnish as such pieces usually represented high quality chert (Fig. 1D, H).
The surface colour of nodules or pebbles also relates to inhomogeneity in the shapes of crystal druses or other silicic rocks. On the
surface they appear as pale spots (Fig. 1B) but the inhomogeneities are often not visible on the surface and are only detected after the inside
of the rock is exposed. From a technological point of view they are a problem for knapping because their presence alters the fracture path.
Surface structure was an important criterion of quality. The characteristic nail-like scratches were caused by knocking against other rocks
during their redeposition. The layer under the surface is characterized by a network of criss-crossing fissures which reduces the quality of
the raw material and tends to crumble upon knapping attempts. To circumvent this problem, it was necessary to strike off large flakes in
order to reach the higher quality material inside.
Sound appeared to be a significant criterion for assessment of the interior quality of the raw material. A characteristic husky sound indicated
inner cracks, dividing the inner mass into many polyhedrons which could be processed further. The cracks could originate either due to dynamic
force or thermic load. In the case of larger pieces, it was possible to use smaller frost affected fragments for further technological processing.
Based on the present results, we can determine an idealized sequence which indicates raw material quality. The most important property
for pebbles with a secondary surface (smoothed by water) is an even structure with minimal irregularities and minor (or absent) nail-like
scratches. When desert varnish is present, dark shades and colour consistency are more desirable as they reflect raw material homogeneity.
Under these conditions the raw material should emit a clear sound when tapped and no major inhomogeneity is expected.
8.2 Suitable Methods of Exploatation
Using our previous experience with known archaeological collections we applied a method of direct fashioning of tools as well as blank
exploitation methods from prepared discoid, Levallois or blade cores.
A limitation to applying the bifacial method was presented by the round shape of the chert pebbles. It was practically impossible to
apply the common “zig-zag” method of artefact shaping except perhaps when the blank was a massive flake. This method is contingent on
the availability of large blanks. The Szeletians adapted to this contingency by inventing a special method of leaf point production; this is
documented (at least for the early Szeletian) by absolute dates from Vedrovice V and Moravský Krumlov IV (Neruda – Nerudová 2005;
Nerudová – Neruda 2004). This technique utilizes large flakes or natural pebble fragments. The surface is fashioned by chipping and blank
thinning; this process reduces blank thickness while reduction of overall size of the piece is minimal (see Chapter 11, Fig. 11).
From our subjective point of view, it seems more advantageous to exploit the Krumlovský les cherts using the debitage method where
flakes are struck from prepared cores. After striking off a series of decortification flakes from the nodule surface, a homogeneous block of
raw material was obtained which was suitable for further reduction (within certain limits).
The discoid method was unequivocally the most economical process which, with adherence to certain technological steps, permitted
maximum exploitation of the material (however, it was difficult to predict the blank shape).
Such conception allows working of the raw material without convexity preparation; the convexity can be controlled during reduction.
This may be one reason why discoid cores are common in the Szeletian collections from the Krumlovský les region.
Application of the Levallois method was not difficult with this raw material however, it only appears sporadically in these collections.
This can also be explained by the fact that large blanks are needed for preparation of convex surfaces on this raw material. Useable chert
pieces are usually not large so the amount of debitage, which we can obtain from Levallois cores, is rather limited.
The blade cores also suffered from the problem of interior thermic cracks and globular form which is difficult to shape into regular edges
and which then determines the direction of future reduction. In the Szeletian industry we see a simplified application of parallel blank
reduction from unidirectional cores. It takes advantage of the natural convexity of pebbles. This technique was (experimentally) employed
mainly when working on flattish pebbles, irregular nodules or large flakes.
The classic prismatic method known from Aurignacian or Neolithic collections is based on the removal of a crested blade, rejuvenation
of the striking platform and the use of the opposite striking platform to control the distal convexity of the worked core surface. This method
was experimentally applied to flat pebbles, irregular nodules and massive flakes.
8.3 Topography of Chert Sources
We mapped several major chert outcrops while surveying the general area of Vedrovice Ia, Moravský Krumlov IV and prehistoric mining
districts in Krumlovský les (Fig. 2). The outcrops differ in accessibility and the quality of the dominating chert varieties.
Easily accessible sources are found on the northern and eastern edges of Vedrovice. Cherts are present mainly as pebbles. In zone 1
they are present in Tertiary sands, which are eroded in places, allowing access to the raw material (Fig. 2:Z1). In zone 2, the outcrops are
strongly affected by anthropic activity, but it is likely that it was possible to obtain the pebbles from the abundant erosional exposures (Fig.
2:Z2).
The zone 3 (Fig. 2:Z3) cherts were easily accessible on the surface even during the Palaeolithic period, but their quality is so poor that
they were probably not utilized for knapping.
Good quality sources were recorded in zone 4 (Fig. 2:Z4). Gravel deposits containing good quality cherts of varieties I and II and clastic
rocks represented by chert breccias and orthoquartzites were recorded to the northwest of spot height 346 m a.s.l. (prehistoric district II;
97
8. EXPERIMENTÁLNÍ ANALÝZA ROHOVCŮ Z KRUMLOVSKÉHO LESA IV
Petr Neruda
Oliva 1993). Cherts with remnant cortex and without nail-like scratches or desert varnish are abundant at this location so it can be expected
that they have not been secondarily transported. This is reflected in their good quality. Due to the post-Palaeolithic human inteference in
this region, it is not possible to accurately assess how the raw material was acquired during the Palaeolithic however, a large number of
patinated artefacts were found in the Bronze Age mine shafts. This suggests that the Palaeolithic people knew this raw material source
existed.
There are several outcrops in the immediate vicinity of the Moravský Krumlov IV site (zones 5, 6 and 7); this material is of lower quality
than in zone 4, but easily accessible. This could be the reason for repeated (possibly short-term) occupations of these sites by Palaeolithic
people.
LITERATURA / REFERENCES
(Havlíček et al. 1997)
Havlíček, P. – Neruda, P. – Oliva, M. – Smolíková, L. 1997: Geologický a paleopedologický výzkum na archeologické lokalitě Vedrovice Ia,
Zprávy o geologických výzkumech v roce 1996, 109–111. Praha.
Neruda, P. – Nerudová, Z. 2005: The development of the production of lithic industry in the Early Upper Palaeolithic of Moravia. Archeologické rozhledy 57, 263–292.
Nerudová, Z. – Neruda, P. 2004: Les remontages des gisements szélétiens en Moravie, République Tchèque. Anthropologie XLII/3, 297–309.
Oliva, M. 1993: Zahájení výzkumu paleolitické stanice Vedrovice Ia. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 77, 11–22.
Oliva, M. – Neruda, P. – Přichystal, A. 1999: Paradoxy těžby a distribuce rohovce z Krumlovského lesa. Památky archeologické 90, 229–318.
Přichystal, A. 1984: Petrografická studie štípané industrie. In: E. Kazdová (ed.): Těšetice-Kyjovice I. Starší stupeň s moravskou malovanou
keramikou. 205–212, Brno.
– 1994: Zdroje kamenných surovin. In: J. Svoboda (ed.): Paleolit Moravy a Slezska. Dolnověstonické studie sv. 1, 43–49.
– 2002: Zdroje kamenných surovin. In: J. Svoboda (ed.): Paleolit Moravy a Slezska. 2. aktualizované vydání. Dolnověstonické studie sv. 8,
67–76.
98