M A L O R Á Ž O V É Z B R A N Ě

VOJENSKÁ AKADEMIE V BRNĚ
Katedra zbraňových systémů
U – 1172
MALORÁŽOVÉ ZBRANĚ
Základy konstrukce
Autor:
Prof. Ing. Miloslav Fišer, CSc.
BRNO 2003
PŘEDMLUVA
Učebnice je zaměřena na malorážové zbraně (MZ) v celém rozsahu,
včetně zbraní neautomatických, loveckých, sportovních a balistických.
Zařazeny jsou zde i zbraně poplašné, signální, plynové a expansní přístroje.
Učebnice navazuje na katedrou již vydané publikace v tomto oboru a
to zejména na
skripta
„Základy konstrukce malorážových zbraní“,
„Malorážové zbraně I" a „Závěry malorážových zbraní“. Jsou v nich využity i
rozbory z výzkumných a vývojových zpráv o malorážových automatických
zbraních [12], [24], [26], [29].
Učebnice je rozdělena do pěti tématických celků. V prvém jsou stručně
uvedeny základní balistické veličiny, impuls výstřelu a jeho vliv na zbraň
včetně řešení volného zákluzu. Ve druhém je popsán funkční cyklus, základní
vlastnosti a hodnocení malorážových zbraní a jejich klasifikace. Ve třetím
jsou zbraně popsány podle druhů, uvedeny základní charakteristiky a směry
vývoje. Čtvrtá část popisuje hlavně v jejich sestavě, konstrukčním uspořádání
vývrtu a nejužívanější hlavňová ústrojí. Konečně pátá část je věnována
funkčním principům zbraní, konstrukčnímu uspořádání základních
mechanismů a popisu ostatních částí a mechanismů sloužících k
zabezpečení funkčního cyklu.
Svým obsahem a rozsahem v popisu principů MZ, jejich vlastností,
klasifikace a charakteristik pokrývá učebnice v řadě případů rozšířené základy
konstrukce těchto zbraní. Slouží nejenom jako úvod do studia teorie a
projektování malorážových zbraní u specializací zbraní a munice, ale může
být pomocí pro všechny, kteří tyto zbraně užívají, mají zájem o jejich
konstrukci, jsou jejich sběratelé a nebo se starají o jejich údržbu a opravy.
V učebnici navržená klasifikace zobecňuje a zjednodušuje četné
klasifikace uváděné v naší i zahraniční literatuře a vychází z historického
vývoje s vědomím toho, že nové progresivní konstrukce jsou často založeny
na historických principech a proto je nutné je znát a mít o nich přehled.
V učebnici jsou uvedeny všechny dostupné principy malorážových
zbraní a konstrukční realizace těch nejvýznamnějších. Zvláštní pozornost je
věnována pojmenování zbraní, konstrukčních principů a užívanému
názvosloví, z hlediska použití těchto zbraní i názvů jednotlivých součástí.
Část práce, týkající se vlastností a hodnocení zbraní, je doplněna
řadou praktických poznatků, zejména v oblasti přesnosti střelby, spolehlivosti
a životnosti.
Konstrukční realizace významných principů MZ s názvoslovím
součástí jednotlivých druhů zbraní je hlavní přílohou. V dalších přílohách je
uveden stručný přehled označování nábojů MZ, stručný přehled zkoušek s
jejich základním popisem, dále základní charakteristiky vybraných MZ, pravidla zacházení se zbraní a přehled zkratek.
Za posouzení a cenné připomínky děkuji oponentům Prof. Ing.
Lubomíru Popelínskému, DrSc., Doc. Ing. Stanislavu Procházkovi, CSc. a Ing.
Zdeňku Hořákovi. Současně děkuji paní Ivance Sobotkové za pomoc při
přípravě grafických materiálů.
ÚVOD
Konstrukce a výroba malorážových zbraní má u nás staletou tradici.
Mistry puškaře nalézáme v každém větším městě i na šlechtických panstvích.
Jejich díla jsou dnes zpravidla ozdobou sbírek starožitných zbraní. Byla to
však v našich zemích dlouhou dobu pouze řemeslná výroba. Teprve po
vzniku československého státu ve dvacátých letech začíná výroba malorážových zbraní v širším rozsahu, jako výroba strojová, sériová.
Malorážové zbraně se v Evropě před 1.světovou válkou strojově a
sériově vyráběly zejména ve Štýrské zbrojovce v Rakousku a Mauserově
zbrojovce v Německu. Ty také dodávaly malorážové zbraně téměř do celého
světa. Konkurovat jim mohla pouze Coltova a Winchesterova zbrojovka v
Americe.
Po 1.světové válce byly podle mírových smluv německé a rakouské
zbrojovky vyřazeny z výroby malorážových zbraní. Náš průmysl tuto
příležitost využil tím spíše, že se objevily i možnosti neomezovat výrobu
jenom pro domácí potřebu, ale uplatnit ji i šíře. Tak začal vznikat zbrojní
průmysl vyrábějící malorážové zbraně u nás.
Už v roce 1918 zahájila činnost, v Praze ve Vršovicích, zbrojovka
Praga. Za rok na to, v součinnosti s plzeňskou Škodovkou, vzniká Česká
zbrojovka ve Strakonicích. Současně vstupuje na pole zbrojní výroby také
další pražská zbrojovka, Janeček v Nuslích. Jeden z nejdůležitějších podniků
zbrojního oboru však vzniká v Brně. Z pobočky vídeňského arzenálu,
zřízeného rakouskou vojenskou správou v letech 1916 – 1918, se postupně
stávají státní zbrojní dílny, Československá státní zbrojovka a konečně v roce
1923 Československá zbrojovka a.s.Brno. Mimo velké firmy bylo založeno i
několik menších závodů, Dušek Opočno, Kohout a spol., Kdyně.
Do konce 20tých let vyrůstá ve zbrojním oboru velmi vyspělý průmysl,
který svou kapacitou přerůstá hranice republiky a během 30tých let se
dostává na jedno z prvních míst na světovém trhu. Zejména brněnská
Zbrojovka se stala jedním z nejvýznamnějších zbrojních závodů na světě.
Vždyť také v roce 1936 přistavuje dva pobočné závody ve Vsetíně a
Povážské Bystrici. Česká zbrojovka potom staví ve stejném roce pobočný
závod v Uherském Brodě.
První světová válka přinesla nové požadavky na zbraně pěchoty.
Změnila úlohu starých zbraní a objevila možnosti nových zbraní. Poklesl
význam boje na bodák. Stoupá význam automatických zbraní, a to nejen
těžkých kulometů. Základem nové taktické koncepce se stává lehký kulomet
(LK). Ukazují se nové možnosti použití samonabíjecích pušek (SN) a
samopalů. Jsou vysloveny první pochybnosti o účelnosti výkonných
pěchotních nábojů pro osobní (základní) zbraň jednotlivce.
Z toho vychází i čs. zbrojní průmysl při vývoji zbraní. Uveďme
nejdůležitější úpravy a práce :
– zkracuje se puška Mauser vz.98, vzniká puška vz.24 a karabina vz.33,
které zakládají slávu Zbrojovky Brno a jsou v různých úpravách dodávány
do celého světa;
– vzniká úspěšná konstrukce LK vz.26, který vítězí v 18ti soutěžích a který
do svých armád zavádí 24 států, včetně Velké Británie, pod názvem
BREN;
– úspěšná je i ve Zbrojovce Brno konstrukce těžkého kulometu (TK) vz.37,
zavedená opět do řady armád a ve Velké Británii pod názvem BESA;
– jsou navrženy, vyráběny a do zahraničí dodávány samopaly na pistolový
náboj ZK 383, ZK 383H a ČZ vz.38 pro vlastní armádu;
– podobně SN pušky ZH 29, ZK 381, ZK 391, ZK 420;
– úspěšné jsou i konstrukce pistolí z ČZ 9mm vz.24, 7,65mm
6,35mm vz.36.
vz.27 a
Konstruktéři, kteří nás proslavili v období mezi I. a II. světovou válkou,
byli převážně lidé s bohatými výrobními a technologickými zkušenostmi. Byli
mezi nimi výrazné individuality, jako např. bratři Holkové, bratři Koutští, Miroslav Rolčík, František Myška, František Janeček a další.
II.světová válka prověřila zbraně, které zbrojní průmysl vyrobil v
předválečných letech. Základní typy v podstatě zůstaly. Změnil se však jejich
vzájemný poměr a podíl v moderním boji. Tak zvaná dlouhá puška
opakovačka dále ztrácí na významu a je nahrazována karabinou. Ani
samonabíjecí pušky na výkonný náboj se významněji neosvědčily. Roste
počet samopalů na pistolový náboj, ale ukazuje se, že ani on zřejmě nebude
svým malým výkonem individuální zbraní budoucnosti.
Definitivně je rozhodnuto o vyřazení zbytečně výkonného puškového
náboje pro osobní zbraň jednotlivce. Ještě v průběhu války německá armáda
přichází s perspektivním řešením zbraně StG 44, automatické pušky na
zkrácený náboj 7,92mm POLTE. Tato zbraň sloužila jako jedna z výchozích
konstrukcí pro zbraně na zkrácený (střední) náboj 7,62x39, 5,56x45, 5,45x39
(AK – 47, M16A1, AP vz.58 a dalších). Potvrzuje se však i taktická koncepce
středně podpůrných zbraní (TK) na výkonný puškový náboj. Roste význam
ručních protitankových zbraní pro boj zblízka (RPTZ).
Po válečné přestávce se za nových podmínek rozvíjejí výzkumné a
vývojové práce čs. zbrojního průmyslu. Podílí se na tom stará skupina
konstruktérů již s mladší generací, nejprve na mateřských závodech a později
v nově zřízeném výzkumném a vývojovém ústavu v Brně. Z významnějších
konstruktérů uveďme jména : Ing. Josef Pech, Ing. Jaroslav Myslík, Ing.
Otakar Galaš, Jan Kratochvíl, Rudolf Lacina, Ing. Jeroným Kynčl, Ladislav
Urban, Ing. Miroslav Kotík, Jiří Čermák, Jaroslav Holeček, Ing. Miroslav
Rybář, František Brejcha a Václav Zíbar. Z ČZ Strakonice vycházejí nové
pistole 6,35mm vz.45, 7,65mm vz.50 a později armádní pistole 7,62mm vz.52.
V Brněnské konstrukci Zbrojovky vznikají nové typy samopalů 9mm ZH
vz.46 a 47 se zásobníkem na 64 nábojů skrytým v pažbě a ZK 466, 467, 480. I v ČZ
Strakonice se na samopalech úspěšně pracovalo a začátkem 50tých let vzniká 9mm
samopal vz.23/25, který byl zaveden do armády.
Sériové výroby i krátkého období vývoje se u nás dočkaly ve Zbrojovce Brno i
opakovačky, ale už na střední náboj 7,5mm K3. Ze Zbrojovky Brno vychází i LK
vz.52. Z ČZ Strakonice potom SN puška vz.52. Obě zbraně na domácí střední náboj
7,62mm vz.52.
Z ručních protitankových zbraní bezzákluzových to jsou pancéřovka P – 27 a
Tarasnice T – 21.
Od roku 1954 se do vývoje a výzkumu MZ zapojují absolventi VTA v
Brně. Propojení s teorií urychluje dokončení vývoje již zmíněných systémů a
usnadňuje jejich úpravy v souvislosti s požadovanou unifikací. Je to samopal
vz.24/26, SN puška vz.52/57, LK vz.52/57 a dále nové konstrukce, samopal
vz.58, UK vz.59, samopal vz.61 "ŠKORPION", RPG – 75 a další. Včas je
zachycen i trend vytváření souborů zbraní a již v roce 1970 se vyvíjí soubor
zbraní URZ, na náboj 7,62x51, sestávající z automatické pušky, universálního
a tankového kulometu.
V letech 1974 – 88 je úspěšně odzkoušena zbraň s mechanismem v pažbě EZ –
B. Navržen a odzkoušen je i ultrakrátký samopal KRÁSA a ruční PT zbraň s hlavní z
vyztužených plastů.
V roce 1991 je ukončen vývoj souboru zbraní LADA na náboj 5,45mm s
následnou adaptací na náboj 5,56x45. V ČZ Uherský Brod byla úspěšně
vyvinuta řada osvědčených pistolí ČZ 75, 82, 83, 85.
I v řešení automatických zbraní ráže 12,7mm až 30mm bylo u nás
dosaženo řady úspěchů. Těsně před 2.světovou válkou to byl 15mm
velkorážový kulomet ZB – 60. Po válce 12,7mm protiletadlový čtyřkulomet a
především dodnes zavedený 30mm PLDvK vz.53/59 se svým předchůdcem
vz.53.
Pro 82mm bezzákluzový kanón byla vyřešena 12,7mm zástřelná
samonabíjecí zbraň ZH 59.
Významným vývojovým úkolem ze začátku padesátých let bylo řešení
čs. bojového vozidla VYDRA s novým kanónem ráže 30mm. Problémy
spojené s unifikací výzbroje však neumožnily tento úkol dokončit, podobně
jako předtím na tehdejší dobu moderní protiletadlový komplet SAMOTA se
čtyřmi kanóny vz.53/59.
Úspěšně byl ověřen čtyřhlavňový vysokokadenční kanón ráže 23 mm
VKP – G, založený na principu Gatling. Posledními vývojově řešenými
zbraněmi této kategorie byly dvě samonabíjecí vložné zbraně, vz.85 a vz.90,
pro výcvik ve střelbě z kanónu tanku T – 72. Rozsáhlé práce byly vykonány i
na PL samohybném kompletu STROP. Z nedávných programů uveďme vývoj
12,7mm odstřelovací pušky FALKON a vývoj automatického leteckého
kanónu ráže 20mm, ZPL – 20.
Ocenit je třeba v této souvislosti i vývoj a výrobu zbraní loveckých,
sportovních, balistických i expansních přístrojů, jak z období před II. světovou
válkou, tak v současném období. Vždyť je většinou konstruovali stejní konstruktéři a vyráběly stejné závody (Zbrojovka Brno, ČZ Strakonice, ČZ Uherský
Brod). Vždy byly ve světě vyhledávány pro vysokou kvalitu a spolehlivost a v
zahraničním obchodu hrají stále významnou roli.
1.
ROZDĚLENÍ A PRINCIPY MALORÁŽOVÝCH ZBRANÍ
Klasifikace zbraní je otázka názoru a úmluvy a nemůže jednoznačně
obsáhnout všechny různorodé systémy a principy činnosti. Pokusme se v této
kapitole přispět ke zobecnění a zjednodušení četných klasifikací zbraní
uváděných v naší i zahraniční literatuře s aplikací na zbraně malorážové.
Klasifikace malorážových zbraní a principů jejich činnosti vychází
z obecné klasifikace zbraní, kterou stručně zopakujme.
1.1
Obecná klasifikace zbraní
V základním rozdělení se obvykle vychází z historického vývoje. Toho
se také přidržíme a rozdělíme zbraně na:
– chladné,
– střelné,
– paprskové (netradiční principy).
Chladné zbraně bývají děleny na bodné (kopí, bodák, dýka, kord),
sečné (meč, šavle) a úderné (palcát, boxer, obušek,) s různými
kombinacemi. Do současné doby se udržely z vojenských zbraní bodák a
útočný nůž. Z loveckých chladných zbraní tesák a závazák. V širokém měřítku
jsou chladné zbraně využívány pro sportovní soutěžení a obranu.
Střelné zbraně dělíme podle druhu energie, kterou využívají k pohonu
střely na:
–
–
–
–
mechanické,
elektromagnetické,
plynové,
palné,
– hlavňové,
– raketové.
Střelné zbraně mechanické využívají k pohonu mechanickou energii.
Jako příklad uveďme prak, luk a kuši (samostříl), z nichž dvě poslední se
dosud používají jako zbraně sportovní a lovecké.
Odlišujme od zbraní mechanických zbraně mechanizované, u kterých
je střela poháněna prachovými plyny a funkční mechanismus vnějším
zdrojem.
Střelné zbraně elektromagnetické využívají k pohonu střely
elektromagnetického pole. Princip je velmi jednoduchý. Cívky uložené vedle
sebe tvoří hlaveň, střela jádro. Postupným zaváděním proudu do cívek je
střela urychlována. Konstrukci lze upravit tak, že střela při průchodu mezi cívkami proud sama přepíná.
Tento starý princip se stává v současné době velmi aktuální v
souvislosti s údajným zvládnutím supravodivosti při normální teplotě. Ze
základního výzkumu vyplývá, že tímto principem lze urychlit střelu o hmotnosti
několika gramů na rychlost několik tisíc m.s-1. Elektromagnety, umístěné ve
dvou paralelních vedeních, jsou ovládány počítačem.
Střelné zbraně plynové využívají k pohonu střely vzduchu, či jiného
plynu, stlačeného mechanickým způsobem. Je-li vzduch stlačován v průběhu
výstřelu pístem, jedná se o vzduchovky. Ve větrovkách je vzduch předem
stlačen v tlakové nádobě. Je-li v zásobníku jiný plyn než vzduch, nazývají se
tyto zbraně plynovky.
Do střelných zbraní plynových zařazujeme také domorodé foukačky.
Střelné zbraně palné využívají k urychlení střely chemicko-tepelné
přeměny pohonné hmoty (střeliviny) doprovázené prudkým vývinem tlaku.
Dochází-li k této přeměně v uzavřeném proměnném objemu hlavně,
nazýváme tyto zbraně hlavňovými zákluzovými. Je-li u těchto zbraní
vyrovnáván zákluz výtokem plynů z hlavně tryskou, nazýváme je hlavňovými
bezzákluzovými.
U palné zbraně raketové si střela (raketa) nese hnací náplň v komoře
svého motoru. Raketová střela je obvykle odpalována z raketnice.
Často se setkáváme i se systémy kombinovanými, které slučují
pohon střely hlavňovým zákluzovým nebo bezzákluzovým a raketovým
principem. Počáteční pohyb se střele udělí jejím vystřelením z hlavně. Když
střela opustí hlaveň, uvede se v činnost raketový motor, který je nedílnou
součástí střely a dále zvýší rychlost střely. Tento systém bývá často nazýván
aktivně reaktivní.
Paprskové zbraně a další netradiční principy jsou stále sledovány jak
v základním, tak aplikovaném výzkumu. Jsou to především principy:
– laserový,
– akustický – ultrazvukový,
– infrazvukový,
– světelný,
– elektrický.
Z literatury je zřejmé, že pro oblast ručních MZ je prověřován především
princip laserový. Účinek i hmotnost lze již porovnat se zavedenými
automatickými puškami. Problémem zůstává zdroj energie a citlivost na
povětrnostní podmínky.
Principy akustický, světelný a elektrický jsou zkoušeny a v případech
principů světelných a elektrických i aplikovány u zbraní a zařízení používaných pro sebeobranu při násilném přepadení a k nesmrtícímu vyřazení
protivníka (paralyzující zbraně).
My se budeme především zabývat střelnými zbraněmi palnými,
hlavňovými, zákluzovými. Pro úplnost stručně pojednáme v rámci ručních
zbraní protitankových i o střelných zbraních palných bezzákluzových a
raketových, o střelných zbraních plynových a některých přístrojích
expansních.
1.2
Klasifikace zbraní malorážových
Z historického pohledu malorážové zbraně dělíme na dvě velké
skupiny. Předovky, se závěrovými šrouby a zámky doutnákovými přes
křesadlové, až k zámkům perkusním a zadovky, od zbraní s vložnou
komorou po řadu dnešních konstrukcí závěrů a funkčních principů. Ty druhé
jsou především předmětem našeho zájmu, jak z hlediska klasifikace, tak
konstrukce.
Z řady klasifikačních hledisek zbraní vyberme dělení podle:
–
–
–
–
–
–
–
druhu a použití ,
ráže, počtu a druhu hlavní ,
stupně automatizace a polohy závěru před spuštěním ,
způsobu uzamčení nábojové komory ,
způsobu pohonu funkčního mechanismu (funkčního principu) ,
systému podávání,
druhu odpalovacího a spoušťového mechanismu.
Na zabezpečení funkčního cyklu zbraně se dále podílejí části a
mechanismy zbraní nemající obvykle význam z hlediska klasifikace.
Jsou to především, mechanismy vytahovací a vyhazovací,
zrychlovače, protiodrazové pojistky závěrů a další pomocná ústrojí a části,
jako vratná a brzdící ústrojí, napínací mechanismy zbraně a pružiny.
1.2.1 Rozdělení podle druhů a použití
MZ různých druhů (revolvery, pistole, pušky, samopaly, kulomety,
brokovnice a j.) používá jak armáda, policie tak civilní osoby. Slouží dále k
účelům loveckým, sportovním a v neposlední řadě k sebeobraně.
Do MZ řadíme i zbraně a zařízení signalizační, záchranné, startovací a
poplašné, z nichž některé slouží i k nesmrtícímu vyřazení (ochromení,
zneschopnění) člověka (paralyzační zbraně a zařízení) nebo zvířete
(narkotizační zbraně). Řada z těchto zbraní a přístrojů bývá zařazována do
přístrojů expansních. Tam však především patří přístroje vstřelovací, tvářecí,
spojovací a jateční.
V této souvislosti stojí za zmínku, že z oboru MZ vychází konstrukce
řady zbraní tzv. zákeřných, které se vyčleňují v poslední době jako
samostatná skupina.
Do skupiny MZ patří ve smyslu přijaté klasifikace i všechny ruční
palné zbraně, bez ohledu na ráži (ruční a puškové granátomety, signální
pistole). Platí to i o ručních protitankových zbraních a ručních
protiletadlových zbraních, které sice tvoří samostatné skupiny, ale v
souvislosti s konstrukcí hlavně (raketnice) spoušťového mechanismu a mířidel
se přiřazují k MZ.
V souvislosti s charakteristikami uváděnými v dalším rozdělme MZ
podle druhů a použití na:
•
–
–
–
Vojenské, policejní a civilní obranné zbraně
revolvery a pistole,
samopaly,
pušky,
– odstřelovací,
– útočné - automatické
– kulomety – ruční,
– lehké,
– těžké,
– univerzální,
– velkorážové,
– malorážové kanóny,
– vojenské a policejní granátomety,
– puškové,
– ruční
– podvěsné,
– automatické,
– vojenské a policejní brokovnice,
– ruční protitankové a ruční protiletadlové zbraně,
– zákluzové – PT pušky,
– bezzákluzové,
– raketové,
– kombinované.
•
Lovecké zbraně
–
–
–
lovecké zbraně kulové,
lovecké zbraně brokové,
lovecké zbraně kulobrokové.
•
Sportovní zbraně
–
–
sportovní zbraně kulové,
sportovní zbraně brokové.
•
Balistické malorážové zbraně,
•
Narkotizační zbraně,
•
Poplašné, plynové obranné a signální zbraně (přístroje),
•
Expansní přístroje,
•
Plynové zbraně.
V armádním použití se setkáváme ještě s termíny:
– základní zbraň – ZZ (AP, ZkAP - zkrácená, KrAP - krátká),
– lehká podpůrná zbraň – LPZ (RK, LK),
– střední podpůrná zbraň – SPZ (TK, spřažený kulomet - SpK,
zabudovaný kulomet - ZbK),
– středně těžká podpůrná zbraň STPZ (přenosné malorážové kanóny PMK ráže 20 mm až 30 mm).
Podle použití u druhu vojska, hovoříme o zbraních:
–
–
–
–
–
střeleckých,
dělostřeleckých,
protiletadlových,
tankových,
leteckých.
V řadě případů se jedná o úpravu stejné zbraně pro uvedené použití.
V rámci výzbroje motostřeleckých jednotek, bývají zbraně děleny na :
– základní výzbroj, zbraně jednotlivce (pistole, samopaly, ZZ),
– skupinovou výzbroj, do které v oblasti MZ jsou zařazeny LPZ, SPZ a
STPZ.
U zbraní střeleckých jednotek je snaha vytvářet soubory zbraní
(stavebnice) zahrnující základní zbraň (AP, ZkAP, KrAP), lehkou podpůrnou
zbraň (RK, LK) a střední podpůrnou zbraň (TK, SpK, ZbK).
V literatuře, zejména zahraniční, se objevuje v souvislosti se
střeleckými zbraněmi i termín speciální podpůrné zbraně. Bývají sem
zařazovány speciální odstřelovací pušky (12,7 mm), ruční granátomety,
vojenské a policejní brokovnice a někdy i zmíněné přenosné malorážové
kánony (20 – 30 mm), místo do skupiny středně těžkých podpůrných zbraní.
1.2.2 Rozdělení podle ráže, počtu hlavní a druhu vývrtu
Rozdělení zbraní podle ráže bývá vždy otázka úmluvy. V rážích do
10mm se setkáváme se základními a podpůrnými zbraněmi střeleckých
jednotek. Nejasnosti mohou nastat při pojmenování kulometů a kanónů. Od
ráže 10mm do ráže 20mm hovoříme o velkorážových kulometech. Ráže
20mm je v současné době dělítkem mezi kulomety a malorážovými
automatickými kanóny jejichž kalibr, nepřesahuje zpravidla 50mm. Ráže
větší patří již většinou do zbraní velkorážových, dělostřeleckých. Ráže
20mm je tudíž i nepsaným dělítkem pro klasifikaci mezi zbraněmi střeleckými
a dělostřeleckými.
Setkáváme se však s řadou vyjímek, zejména u granátometů,
loveckých zbraní i ručních protitankových a ručních protiletadlových zbraní.
Dalším klasifikačním hlediskem je počet hlavní a druh vývrtu. Podle
počtu hlavní rozlišujeme zbraně jednohlavňové a vícehlavňové a podle
druhu vývrtu hlavně, zbraně s vývrtem drážkovaným, hladkým a
kombinovaným. V terminologii loveckých zbraní se ustálilo rozdělení na
zbraně brokové, kulové a kulobrokové.
1.2.3 Rozdělení podle stupně automatizace a polohy závěru před
spuštěním
Kritériem pro zařazení zbraně do některé z dále vyjmenovaných skupin
je stupeň automatizace funkčního cyklu. Podle toho zbraně dělíme na :
–
–
–
–
jednoranové a opakovací,
částečně automatizované,
samonabíjecí,
automatické.
U jednoranových a opakovacích zbraní střelec zasouvá náboj ze
zásobníku do nábojové komory a uzamyká závěr ručním ovládáním závěru. U
starších zbraní jednoranových nebo zlamovacích brokovnic vloží nejprve
náboj do nábojové komory a potom ručně uzavře a uzamkne závěr.
U částečně automatizovaných zbraní jsou přivedenou energií
ovládány pouze některé úkony (otevírání závěru, vyhození nábojnice,
napínání bicího mechanismu a pod.). Patří sem některé zbraně sportovní a
lovecké (brokovnice).
Samonabíjecí jsou ty zbraně, u kterých je uskutečněn celý funkční
cyklus, kromě spuštění. Tato skupina je representována hlavně pistolemi a
puškami, kde je požadavek, aby střelec po každém výstřelu znovu zamířil.
Automatické zbraně mají celý cyklus automatizován a zbraň střílí,
dokud střelec neuvolní spoušť. Patří sem automatické pušky, samopaly,
kulomety a kánony.Podle požadavků na přesnost a výkon jsou konstruovány
buď pro střelbu z přední polohy (uzavřený systém) nebo zadní polohy
závěru (otevřený systém).
Spoušťový mechanismus u nich bývá upraven pro kombinovanou
střelbu jednotlivými ranami a dávkami, případně omezenými (třírannými)
dávkami.
1.2.4 Rozdělení MZ podle způsobu uzamčení nábojové komory
Podle uzavření, případně uzamčení nábojové komory, rozeznáváme
zbraně se závěry neuzamčenými a uzamčenými.
Vypouštíme v této klasifikaci závěry částečně uzamčené, včetně
kritéria pro jejich zařazení. Skutečně, při bližším zkoumání těchto závěrů
zjistíme, že jde buď o závěry neuzamčené brzděné nebo o závěry uzamčené.
Přehodnotíme-li v této souvislosti na př. závěry Neuhausen, SJ 20 a HSS 831
jde zřejmě o závěry uzamčené, předčasně odemykané a z hlediska pohonu o
principy smíšené.
Uzamčené závěry jsou nejrozšířenějším typem závěrů. U předovek,
pokud hlaveň není z jednoho kusu, tvoří závěr závěrový šroub. U starších
jednoranových zbraní jsou to zpravidla jednodílné bloky nebo komory.
U automatických zbraní sestávají závěry obvykle ze závorníku a nosiče
závorníku, který bývá ovládán některým ze zdrojů pohonu.
Jako pomůcku pro zařazení uzamčeného závěru do klasifikační
skupiny podle druhu a často i pro jeho pojmenování, využijme činnost,
případně umístění lůžka (opěrné plochy) pro dno nábojnice při uzamykání a
odemykání.
Sklápí-li se lůžko (opěrná plocha) kolem osy kolmé k ose hlavně, jedná
se o závěry sklopné.
Otáčí-li se lůžko (opěrná plocha) kolem osy shodné nebo rovnoběžné s
osou hlavně, jsou to závěry otočné, šroubové, příčně otáčivé.
Závěry, u kterých se pohybuje lůžko (opěrná plocha) přímoběžně,
nazýváme přímoběžnými a dělíme je do dvou skupin, s nesenou a vloženou
závorou.
Svisle nebo příčně posuvné lůžko (opěrná plocha) je charakteristikou
pro závěry klínové.
Je-li lůžko (opěrná plocha) vypracováno přímo v pouzdru hlavně
(pouzdru zbraně, rámu zbraně, baskuli), hovoříme o závěrech komorových a
lůžkových.
Ke klasifikaci závěrů MZ přistupme dále z hlediska již zmíněného
historického vývoje.
Zhodnotíme-li literární prameny, zabývající se klasifikací závěrů v této
oblasti, a chceme-li vyhovět mezinárodní terminologii používané u loveckých
a sportovních zbraní, ukazuje se vhodné, oddělit klasifikaci závěrů zbraní
jednoranových a opakovacích od závěrů zbraní automatických. Při tom
zbraně samonabíjecí zahrnujeme do zbraní automatických a zbraně
částečně automatizované tvoří přechod mezi oběma skupinami.
.
A
Závěry zbraní jednoranových a opakovacích
Jsou to závěrové šrouby předovek, závěry jednoranových zadovek,
opakovaček, revolverů, řady loveckých a sportovních zbraní, některých
granátometů, signálních pistolí a podobných zbraní nebo zařízení. Většinou
se jedná o závěry uzamčené a dělíme je na:
– blokové,
– sklopné,
– otočné,
– klínové,
– šroubové,
– odsuvné,
– komorové,
– lůžkové.
B
Závěry zbraní automatických
Neuzamčené závěry zbraní automatických
Neuzamčené závěry rozdělíme do dvou skupin :
– dynamické (setrvačnostní),
– brzděné.
Do skupiny dynamických (setrvačnostních) závěrů zařadíme všechny
závěry, které odporují působící hnací síle pouze vlastní setrvačností, silou
předsuvné (vratné) pružiny, pasivními odpory a třením nábojnice v nábojové
komoře.
Do brzděných závěrů patří celá řada závěrů, u kterých je odpor proti
hnací síle, v porovnání s dynamickými závěry, vhodným způsobem zvětšen.
Děje se to přibrzděním závěru :
–
–
–
–
–
předzápalem (odpálení za předkluzu),
příčnými drážkami v nábojové komoře,
dělenou hmotou,
prachovými plyny,
převodovým mechanismem (kinematickým převodem).
Uzamčené závěry zbraní automatických
Uzamčené závěry zbraní automatických navazují na dvoučlenné
odsuvné a některé komorové závěry zbraní jednoranových a opakovacích, ze
kterých vznikají tím, že ruční ovládání nosiče závorníku je nahrazováno
autonomním pohonem od výstřelu nebo cizím zdrojem energie. Vzniká však i
řada nových principů. Pro naše účely zřejmě vyhoví jejich rozdělení na závěry
:
– sklopné,
– otočné,
– přímoběžné
– s nesenou závorou,
– s vloženou závorou,
– klínové,
– komorové
– přesuvné,
– revolverové,
– s příčným válcem.
1.2.5 Rozdělení podle způsobu pohonu funkčního mechanismu
Kriteriem pro rozdělení zbraní podle pohonu funkčního mechanismu je
zdroj hnací síly kterým obvykle je:
–
–
–
–
–
impuls výstřelu (zpětný ráz, energie zákluzu),
impuls prachových plynů odebraných z hlavně (odběr prachových plynů),
průtlačný odpor při průchodu střely hlavní,
smíšené principy,
vnější (externí) zdroj energie.
1.2.6 Rozdělení podle systému podávání
Jednoranové zbraně a vícehlavňové zbraně lovecké a sportovní
nabíjíme ručním zasunutím náboje do nábojové komory. Zbraně opakovací,
samonabíjecí a automatické mají více či méně složitý podávací systém, který
má tři hlavní části :
– schránku na náboje,
– přívod nábojů do podávacího zařízení,
– podávací ústrojí.
Podle druhu přívodu nábojů k podávacímu ústrojí a podle zdroje
energie pro činnost podávání máme zbraně s podáváním:
– zásobníkovým,
– pásovým,
– dopravníkovým.
Součástí podávacích systémů jsou ve smyslu navrhované klasifikace i
některé mechanismy zasouvací a mechanismy střelecké pohotovosti.
1.2.7 Rozdělení podle druhu odpalovacího a spoušťového
mechanismu
Klasifikace zbraní podle druhu odpalovacího a spoušťového
mechanismu vychází z historické tradice. U zbraní historických, loveckých a
vojenských předovek byl odpalovací a spoušťový mechanismus, nazývaný
zámek, důležitým kritériem pro zařazení celé zbraně do klasifikační skupiny.
Zámky jsou však používány i u řady současných malorážových zbraní a to
zejména loveckých.
Odpalovací a spoušťové mechanismy jsou funkčně úzce vázány na
mechanismy závěrové a často, zejména bicí mechanismy, jsou i jejich
součástí.
A
Rozdělení podle druhu odpalovacího mechanismu
Historické předovky zařadíme do klasifikační skupiny podle použitého
odpalovacího mechanismu a rozdělíme je na zbraně se zámkem:
–
–
–
–
doutnákovým,
kolečkovým,
křesadlovým,
perkusním,
U současných zbraní s lůžkovým závěrem, kde odpalovací
mechanismus často nazýváme také zámek, je klasifikačním kritériem
umístění zámkové desky v lůžku hlavní, (baskuli). Podle toho rozeznáváme
zbraně se zámky:
– postranními, uloženými na zámkové desce - bočnici,
– lůžkovými, uloženými přímo ve vybrání lůžka a nebo vkládanými do lůžka
na spoušťové (spodní) desce.
U ostatních současných konstrukcí MZ je klasifikačním hlediskem
mechanická či elektrická iniciace zápalky.
Podle způsobu dodání energie pro iniciaci mechanické zápalky dělíme
odpalovací (bicí) mechanismy do dvou skupin:
– s vlastní bicí pružinou,
– bez vlastní bicí pružiny - bicí pružinu nahrazuje zpravidla pružina
předsuvná.
Kritériem pro rozdělení zbraní podle konstrukce elektrického
odpalovacího mechanismu je zdroj elektrického proudu pro iniciaci elektrické
zápalky, kterým obvykle je:
– baterie,
– indukční cívka,
– síťový zdroj nosiče zbraně.
B
Rozdělení podle druhu spoušťového mechanismu
Vlastní konstrukci spoušťových mechanismů obvykle sledujeme podle
těchto klasifikačních hledisek:
–
–
–
–
–
druhu střelby,
způsobu napínání a spouštění bicího ústrojí,
polohy závěru před spuštěním,
způsobu ovládání spouště,
počtu spouští, u loveckých a sportovních zbraní.