Svobodná Práce 20

noviny sociálních anarchistů
Klerofašismus!
Asijský drak Korea:
Haider jel
do Vatikánu
třída pracujících versus
kapitál
Strana 3
Strana 6
➧ Leden 2001 ★ číslo 20/ročník VII
Federace sociálních anarchistů – Mezinárodní asociace pracujících
Svoboda slova
a Česká televize
U
ž více než týden okupují
zaměstnanci České televize zpravodajský velín
na Kavčích horách, na protest
proti nově zvolenému řediteli ČT
Jiřímu Hodači a televizní Radě.
Před pár dny také vyhlásili stávku. Zaměstnanci mají strach o
nezávislost České televize;
v Radě ČT jsou zastoupeni členi
napojení na politické strany
ODS a čtyřkoalice. Ředitelkou
zpravodajství pak byla po odvolání Adama Komerse jmenována bývalá poradkyně Václava
Klause z ODS Jana Bobošíková.
Blízkým spolupracovníkem ředitele Hodače se stal pan
Bobošík,
manžel
Jany
Bobošíkové, laureát ceny podnikatel roku v České republice.
Strana 2
Anarchismus – sociální
hnutí pro III. tisíciletí
N
a počátku III. tisíciletí se
útlak v globalizované kapitalistické společnosti
prudce zvyšuje. Každým dnem
pracující třída ztrácí jednu sociální jistotu za druhou. Zdá se
ale, že se odpovídajícím způsobem začíná objevovat radikální
odpor ze strany pracujících lidí.
Stávky, masové demonstrace,
do kterých se militantně zapojují i dosud pasivní sociální skupiny, jako například zdravotní
sestry v Polsku, blokády a přímé
akce - vše nasvědčuje tomu, že
možná stojíme na počátku nového velkého sociálního hnutí.
V souvislosti s novým fenoménem masových militantních demonstrací proti zasedání globálních kapitalistických elit se objevuje staré známé rozcestí.
Buď se nové "antiglobalizační"
hnutí vydá starou slepou uličkou reformismu a ovládnou jej
politické strany nebo se vydá
cestou, která mu dá možnost
skutečné revoluční sociální
změny - cestou protikapitalistickou a zároveň i protistátní, cestou anarchistickou.
Nejedná se přitom o výstřelek
nebo nesplnitelný požadavek,
ale dlouhou a zásadní tradici
sociálních bojů, datující se již od
antiky.
Stát a společnost
Po dobu více než 2500 let existovaly v moderních dějinách
složitější společenské útvary,
přesahující regionální, rodový
a kmenový rozměr. Nazývaly se
státy. 2500 let se převážně neslo
v duchu vývoje a expanze jednotlivých státních útvarů, založených na měnících se ideologiích,
které však měly jedno společné.
Všechny spočívaly na několika
pevných principech. Stály na ovládání a vlastnění člověka člověkem, které našlo svůj výraz
v existenci společenských tříd
a vykořisťování. Stály na principu vzájemného soupeření a expanze, což našlo výraz v neustálých konfliktech a válkách, které v tomto století nabyly rozměru válek světových. Na scéně
moderních dějin postupně defilovaly nejrůznější republiky
a monarchie, založené na otrokářském, feudálním a kapitalistickém výrobním způsobu.
Společenský pokrok a prosazování svobody pro jednotlivce
i pracující třídu jako takovou, to
vše se odehrávalo v protikladu
vůči těmto útvarům – státům.
Stát vždy představoval společenskou formaci zásadně konzervativní, uchovávající privilegia a nadřazenost jedné společenské třídy nad druhou.
Veškerý pokrok a zlepšení našeho života, to vše muselo být vybojováno v opozici vůči existujícím pořádkům.
Pokračování viz Se státem
nebo proti státu strana 2
Dále uvnitř čísla
…Proti fašismu, proti bolševismu
★ Rusko musíme označit za jeden z nových totalitních států. Bylo
prvním, kdo přijal nový princip státnosti. Zašlo nejdále v jeho uplatnění. Jako první nastolilo konstituční diktaturu společně s politickým a administrativním systémem teroru, který ji doprovází. Přijalo
všechny rysy totalitního státu, stalo se tak modelem pro ty další země, které byly přinuceny zbavit se demokratického státního systému a přepnout na diktátorskou vládu.Rusko se stalo příkladem pro
(Viz Boj proti fašismu... strana 5)
fašismus.
Další český anarchistický politický vězeň?
★ Dne 12. 12. 2000 proběhlo zatím poslední soudní přelíčení v cause tzv. Zlínské desítky. Státní zástupkyně navrhla soudruhovi D. S.
trest ve výši tří let odnětí svobody ve věznici s ostrahou. Podmíněné
odložení trestu není v tomto případě možné. Dle obžaloby dne 3. 4.
1998 ve Zlíně skupina jedenácti vyzbrojených anarchistů a antifašistů bezdůvodně fyzicky napadla Petra Slováčka (30) a způsobila
mu těžká zranění rukou a lehčí zranění hlavy. Ve skutečnosti k ni(Viz Půjde další... strana 2)
čemu takovému nedošlo.
Síly rychlé reakce – kolébka euroarmády
★ EU bude moci vojensky zasahovat. Rozhodly o tom závěry summitu EU, který se konal v prosinci v jihofrancouzském letovisku
Nice. EU bude »vojensky zabraňovat konfliktům, řešit horké krize
v Evropě i ve světě a předcházet válkám.« Ve výsledných dokumentech summitu EU je však ustanoveno, že operovat může EU pouze
tehdy, pokud nebude chtít přednostně zasahovat NATO. Strana 4
Přímé akce polských zdravotních sester
V
druhé polovině prosince
2000 se v Polsku odehrála vlna stávkových a protestních akcí, organizovaných
polskými zdravotními sestrami
a
lékařským
personálem.
Důvodem jsou neustále nedůstojně nízké platy. Plně kvalifikovaná zdravotní sestra si dnes
v Polsku vydělá v přepočtu asi
6500,– Kč hrubého měsíčně,
což je zhruba při stejné cenové
hladině jako v ČR pouhá almužna. Po dlouhých měsících marného vyjednávání byly 18. prosince zahájeny okupační stávky
mnoha set nemocnic a zdravotnických zařízení. Vláda na vznesené požadavky nijak nereagovala.
19. prosince se stovky stávkujících zdravotních sester násilně střetly s policií ve Varšavě,
kde se pokusily zablokovat dva
velké dálniční mosty. Vláda byla po překvapující vlně silných
protestů přinucena zasednout
k jednacímu stolu a vyslechnout požadavky stávkujících. Ve
stejný den byly na mnoha místech blokovány hraniční přechody s Běloruskem, Českou
Policejní brutalita – Na revoltující pracující musíme tvrdě! - taková je taktika polského státu.
republikou a dálniční spojení
Varšava–Berlín. Již 20. prosince sestry vyvěsily na obsazenou
varšavskou budovu minister-
stva zdravotnictví velký transparent s nápisem: »Ano škrtům, ale ve vládě a parlamentu
– 100% redukce!!!« Mezitím za-
V prosinci proběhl již XXI. kongres naší internacionály
Mezinárodní asociace pracujících
na přelomu tisíciletí
V
e dnech 8.–10. prosince
2000 se ve španělské
Granadě za účasti asi
stovky delegátů a hostů konal
již XXI. kongres Mezinárodní asociace pracujících. Předcházel
mu celý týden doprovodných
přednášek, diskusí a prezentací
jednotlivých členských sekcí pro
veřejnost.
V rámci doprovodného programu například člen spřátelené kolumbijské skupiny Alas de
Xue prof. Luis Fajardo přednášel o složité situaci v Kolumbii,
několik desítek let trvající občanské válce a americké intervenci v tomto regionu, zejména
novém »Plánu Kolumbie«, před-
pokládajícímu masivní posílení
státních
ozbrojených
sil.
Dalšími náměty byla například
situace šíření pandemie AIDS
a problémů, spojených s nedostupností léků na tuto chorobu.
Diskutovalo se rovněž téma geneticky modifikovaných potravin, vykořisťování dětské práce
a globalizace kapitalismu.
V příštích číslech Svobodné
Práce vám přineseme některé
z přednesených příspěvků
a materiálů.
Samotný kongres byl zahájen
pozdravy mnoha spřátelených
organizací, například španělsko/portugalské Federacion
Anarquista Iberica a celé
Internacionály anarchistických
federací. MAP má v současnosti
19 členských sekcí, aktivních
v Evropě, Americe, Africe, Asii
a Austrálii. Nové členské sekce,
přijaté po pádu »železné opony«
v roce 1989, do Internacionály
dnes po desítkách let stagnace
přinášejí zpět jejího původního
ducha a podstatně přispívají
k rozvoji anarchistického hnutí
pracujících. Na tomto kongresu
byly přijaty nové progresivní
členské sekce, jako například
naše sesterská slovenská
skupina
»Přímá
Akce
Anarchokomunistická organizace práce«.
Strana 3
Proti kongresu evropské buržoazie protestovaly tisíce lidí
Zasedání EU provázely protesty
N
a 5000 radikálních demonstrantů se 7. prosince střetlo s policií v jihofrancouzském Nice během protestů proti zasedání vrcholných
orgánů Evropské Unie, kterého
se zúčastnilo 15 hlav členských
státu. 7. 12. se stovky radikálních demonstrantů dostaly do
konfliktu s policejními jednotkami u vlakového nádraží, přičemž bylo 45 protestujících zadrženo. Demonstranti požadovali, aby pohraničníci vpustili do
země vlak, ve kterém do Nice jelo asi 1 000 protestujících
z Itálie, převážně autonomů
z bloku »Tutti bianchi« (Bílé overaly, známé z Prahy jako »Ya basta«) a stalinistů z politické strany Rifondazione Communista.
V několika srážkách s francouzskými pohraničníky bylo zraněno asi 12 lidí, z čehož 5 muselo
»Není žádné jednotné lidstvo. Pouze lidstvo tříd. Otroci a páni.«
být ošetřeno v nemocnici v italském městě Ventimiglia. V ulicích Nice se 6. prosince shromáždilo asi 50 000 pokojných
demonstrantů, členů reformistických odborových centrál, kteří se rovněž pokusili dostat blíže
ke kongresovému centru. Členové Evropské konfederace odborových svazů vznášeli klasické požadavky návratu k evropskému sociálnímu státu minulých desetiletí.
Viz Protesty... strana 3
Nice – Při protestech někteří demonstranti zaútočili na místní ban-
pojení poští aktivisté FA vydali
leták, reagující na vládní pokus
ošálit sestry zavedením »Nemocenských fondů«. Strana 3
Vítězná stávka
v korejském
Telecomu
D
ne 22. prosince 2000
v Soulu, po čtyřdenní
nepřetržité
okupační
stávce, ohlásil Korejský odborový svaz zaměstnanců Telecomu
(KTTU), že v 5.00 ráno ukončují
stávku, protože management
zcela přistoupil na jejich požadavky. Oznámení přijalo bouřlivým aplausem všech 18 000
shromážděných stávkujících
zaměstnanců. Tato stávka pro
ně představuje ohromné a velmi
důležité vítězství, protože jejím
cílem bylo zastavit provádění restrukturalizačního plánu, který
byl na jejich odvětví svévolně
uvalen
vládou,
jmenovitě
Ministerstvem pro plánování
a rozpočet. KTTU dlouho váhala
se zahájením stávky, zvláště
proto, že to byla její vůbec první
stávka v historii. Nejdůležitější
impuls k zahájení otevřeného
sociálního boje vzešel od řadových zaměstnanců, kteří se postavili proti prvotnímu rozhodnutí odborového vedení nezahajovat jakoukoli stávku.
Požadavky stávkujících, které
byly bezezbytku vyplněny, zahrnují například konec nucených
odstávek pro aktivní dělníky
(což je typický styl represe ze
strany korejského managementu), a odložení plánů na okamžitou privatizaci Telecomu.
Stávka korejského Telecomu
představuje velké povzbuzení
pro všechny pracující v tomto
odvětví, kteří dosud stáli stranou korejského hnutí práce.
www.labourstart.org
★ FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map
2
z domova
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
Svoboda slova a Česká televize
Následující komentář si neklade za cíl do důsledku analyzovat krizovou situaci
kolem veřejnoprávní České
televize, ani nehodlá soudit
na čí straně je pravda...
Prostřednictvím tohoto článku chceme poukázat na
moc mainstreamových médií a zcela popřít jejich legitimitu.
D
ění ve veřejnoprávní
České televizi napjatě
sledují miliony obyvatel
ČR i celého světa. Vzbouřenci
na protest proti neutěšeným
poměrům v České televizi »nelegálně« vysílající »staré« zpravodajství, jenž se tu a tam mihne
na našich obrazovkách, se tak
stali národními hrdiny. Pojem
Česká televize se v poslední době skloňuje ve všech možných
termínech a souvislostech.
Pořádají se stotisícové demonstrace na několika místech republiky, organizované občanskou iniciativou Česká televize
– věc veřejná, požadující rezignaci stávajícího ředitele Jiřího
Hodače a současně nové jmenování Rady ČT. Svobodu slova, svobodnou veřejnoprávní
televizi, veřejnou kontrolu nad
politiky..., to jsou nejfrekventovanější hesla, která dominují
protestním akcím. Po 12 letech
kapitalismu pracovníci mainstreamových médií, jakožto
i někteří spoluobčané tak trochu procitli a náhle si uvědomili, že svoboda je poněkud omezována politickými stranami
a představiteli vládnoucí třídy.
Odhodláni skoncovat s prvky
nesvobody, připomínající předlistopadový bolševický režim
burcují k protestní akcím, sbírají podpisy pod petice apod.
Atmosféra prý v lecčems připomíná euforii ze sametové »revoluce« z roku 1989... Už je to ta-
dy! Reminiscence na listopadové události je vskutku kýčovým
gestem. Stávkující zaměstnanci mají i hojnou podporu ze
strany některých politiků a
představitelů tzv. veřejného života. Proč ale milí politikové a
mediálně známé osobnosti také
nevyjadřovali podporu stávkujícím např. z brněnského
Zetoru, horníkům z Kohinooru
a ostatním, kteří také stávkovali a protestovali proti neutěšeným podmínkám? Na tuto otázku existuje zcela jednoduchá odpověď – politiky problémy obyčejných lidí nezajímají, z
jejich podpory pro ně neplyne
žádná výhoda. Oficiální podporu televizních redaktorů politici
vnímají jako dobrou příležitost
ke zviditelnění se a možnost využívat stávající krizi k »vyšším
politickým zájmům«.
Můžeme tedy požadavky televizních vzbouřenců a jejich
stoupenců podporovat? Povede
požadovaná změna k lepší situaci v ČT?
Jako anarchisté sebeorganizaci pracovníků televize podporujeme. Ale tím veškerá podpora a uznání končí. Nemůžeme
nikdy souhlasit s jejich požadavky, které nejdou ke kořenům celého problému, jenž
spatřujeme v kapitalistickém
systému. Je třeba si důsledně
uvědomit, že mainstreamová
média nemohou být nikdy skutečně svobodná a nezávislá. Ze
své podstaty je toto nemožné,
média jsou kontrolována prostřednictvím televizní Rady volené Sněmovnou na základě
politických stran, která Radu
jmenuje a odvolává. Společným
jmenovatelem všech lídrů ČT je
politická cenzura. Požadovaná
novela zákona o České televizi
má předpokládat jen dílčí změny. Členy Rady budou opět
schvalovat poslanci... Dalším
jmenovanou skutečností jsou
zájmy bank (jako např. IPB)
nadnárodních společností a investorů, mezi nimiž funguje
vzájemná interakce a kteří
v mediální oblasti podnikají, ať
už přímo nebo zprostředkovaně. Mediální byznys (podobně
jako zábavný průmysl) se v novodobé historii ukázal být velice ziskovým, nehledě na jeho
propojení s politickými stranami.
Mnoho filosofů a sociologů
se ve svých dílech zabývá problematikou médií. Souhlasně
tvrdí, že pro systémová média
mají dalekosáhlý vliv na každý
aspekt veřejného života, zasahují do politiky, ekonomiky,
kultury..., v některých případech jsou média mnohem
mocnější než samotné politické strany. Každý alespoň trochu vnímavý televizní divák
může být svědkem toho, jak
neuvěřitelně média manipulují veřejným míněním, dezinformují, místo aby podávaly objektivní informace, zkreslují
a lžou. Stačí jeden nepovedený
televizní šot a i mocný politik
může být v momentě znemožněn. Média se tak stala pilířem
globalizovaného kapitalismu,
kterému tak ochotně jdou na
ruku. Požadovat tedy zprůhlednění politiky médií a demokratickou kontrolu nad politiky je nejen neefektivní, a ve
svém důsledku i kontraproduktivní. Oficiální média jsou
z výše popsaných skutečností
nereformovatelná.
Jediným řešením stávající situace je budovat vlastní neoficiální média nekomerčního
charakteru, která by poskytla
skutečný prostor pro alternativní politické názory, objektivně vyvažovala zpravodajství,
byla by půdou pro nekomerční
aktivity a respektovala by principy přímé demokracie a decentralizace pravomoci rozho-
dování. Lidé pracující v nezávislých médiích si sami rozhodují o organizačních, technických a koncepčních záležitostech. Nikdo z manažerů, produkčních či jiných profesionálů
přicházejících »z venku« nemá
právo rozhodovat o chodu takovýchto médií. Názornou ukázkou skutečně svobodných,
necenzurovaných médií je existence velkého množství alternativně zaměřených tiskovin
jako je tato, dále internetových
či pirátských rádií, televizí (hojně rozšířených ve Velké
Británii, Nizozemí a USA), ale
i mezinárodních center nezávislých médií, jakým je například IMC (Independent Media
Centre, Nezávislé mediální
centrum) sdružující stovky nezávislých žurnalistů a fotografů
(IMC podávalo nonstop internetové zpravodajské vysílání
během protestů proti zasedání
MMF/SB v Praze), kteří si uvědomují, že skutečná alternativa
je možná pouze v rámci svobodného prostoru, který však
mainstream nemůže poskytnout. Mnoho lidí, kteří se rozhodli pracovat v nezávislých
médiích má problémy se zákony, např. autoři pirátských rádií, či problémy s autorskými
nahrávkami jako mají lidé z internetových rádií nerespektující zákony kapitalismu a mnoho
dalších. Skutečná alternativa
totiž znamená pro systém počínající hrozbu.
Výše zmiňovaných médií není mnoho. Oficiální média je
s přehledem mohou kdykoli
převálcovat a často se o to i pokoušejí, ale doufejme, že svobodná média vydrží a v budoucnu se snad stanou opravdovou alternativou k pro státním korporativním médiím.
Svobodu slova ano, ale až se
skutečně svobodnými médii!
Viktorie N.
Se státem nebo proti státu?
(Pokračování ze str. 1)
Již u prvních antických
filosofů nacházíme vyjádření opozice vůči nadvládě člověka nad člověkem,
vyjádření odporu proti státu. To samé sledujeme v
tehdejší Číně. Až do 17.
století můžeme sledovat
sice nábožensky formulovaný, ale jednoznačně
proto-anarchistický společenský protiproud, bojující za svobodu a lidská a
sociální práva utlačovaných lidí v opozici vůči
vládnoucím třídám. Od
tzv. Hnutí bratří svobodného ducha, přes nejrůznější heretické směry, radikální složky husitského
hnutí, tzv. Munsterskou
komunu během němec-
kontakty
FSA Praha
FSA Otrokovice
tel.: 0604 77 34 40
e-mail: [email protected]
FSA Brno
P. O. Box 4
763 01 Mysločovice
okres Zlín
tel.: přes FSA Brno
tel.: 0604 92 43 53
e-mail: [email protected]
FSA Prostějov
FSA Mostecko
tel.: přes FSA Brno
e-mail: [email protected]
tel.: přes FSA Praha
e-mail: [email protected]
OS ROVNOST
FSA Blansko
e-mail: [email protected]
(nebo na všech místních pobočkách)
tel.: 0604 43 28 55
e-mail: [email protected]
FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map
★ Na naší internetové stránce naleznete aktuální informace, vybrané
články Svobodné práce, prohlášení, komentáře, publikace
Anarchistické knihovny FSA ke stažení, zprávy Černého kříže, prezentaci Mezinárodní asociace pracujících, a v rubrice Archív si můžete
stáhnout naše propagační materiály nebo starší články o historii
anarchistického hnutí.
kých selských válek atd. vidíme,
jak nikdy neplatil a nemůže platit konzervativní názor, že na pokrok je třeba si »počkat« a není
možné se radikálně stavět proti
zavedeným
společenským
strukturám. Od anglických lollardů a »diggers« v anglické revoluci v 17. století již sledujeme
politicky formulovaný a prosazovaný protiproud. Ve francouzské revoluci se důsledně revolučním skupinám, hájícím práva pařížského proletariátu, začalo posměšně říkat »anarchisté«. Naše hnutí se začalo rodit ve své nynější formě.
Myšlenka anarchismu – svobodné beztřídní – to jest bezstátní společnosti – byla v průběhu
19. století definitivně zakotvena
v tradici utopického, etického a
svobodného socialismu, jako
antiautoritářské hnutí pracující
třídy. Petr Alexejevič Kropotkin
později mohl napsat, že »anarchismus je levé křídlo všeho socialismu« a mezinárodní anarchistické hnutí se v roce 1876
na všeobecném kongresu anarchistické Internacionály ve
Florencii přihlásilo k myšlence
anarchistického komunistického uspořádání společnosti jako
svému
ústřednímu
cíli.
Anarchismus jako ideologie –
obecný antiautoritářský pohled
na člověka a společnost, byl tedy jednoznačně spjat s komunismem – bezstátním ekonomickým uspořádáním, založeným na rovném přístupu k výrobě, distribuci a spotřebě.
Anarchismus bez komunismu
nemůže existovat, což platí i naopak.
Anarchismus se postupně
profiloval jako jednoznačně sociální myšlenka, prosazující
fakt, že svoboda jednotlivce nemůže být dosažena bez dosažení svobodné společnosti jako takové – a tím se postavil proti liberální a individualistické koncepci, popírající ústřední úlohu
společnosti, jakožto pole, na
němž se uskutečňuje lidská
svoboda. Anarchismus se jednoznačně přihlásil k racionálnímu, vědeckému chápání světa,
což se odráží i v jeho zásadně ateistickém duchu a metodách
tzv. racionální, svobodné výchovy a vzdělávání.
Anarchismus se stal hnutím
pracující třídy a přijal nutnost
organizovanosti jakožto výraz
společenskosti člověka. Anarchistické hnutí se již dnes uspořádává podle vzoru budoucí anarchistické-komunistické společnosti, obsahuje její zárodečné
struktury a je postaveno na jejích principech – rovnostářství,
federalismu a přímé akci.
Anarchismus se rovněž stal
hnutím revolučním. Sociální revoluce – tj. jediný možný způsob
nastolení svobodné společnosti
– na sebe bere podobu rozhodného střetu vládnoucí třídy a
pracující třídy. Cílem sociální
revoluci, je uskutečnění anarchistického programu – tj. okamžitého odstranění státu i kapitalismu. Anarchismus se právě
tímto faktem odlišuje od ostatních ideologií. Nehledá pouze
politickou změnu, politickou revoluci – tj. změnu vládnoucí třídy, ale sociální změnu, sociální
revoluci, která jako jediná může
odstranit třídní společnost.
Anarchismus jako jediný politický směr chápe vzájemnou provázanost státu a kapitalismu a
odmítá autoritářské směry.
Viz Anarchismus... strana 7
zprávy Anarchistického černého kříže FSA
Půjde další oběť státní
zvůle do vězení?
D
ne 12.12. 2000 proběhlo
zatím poslední soudní
přelíčení v cause tzv.
Zlínské desítky. Státní zástupkyně navrhla soudruhovi D.S.
trest ve výši tří let odnětí svobody ve věznici s ostrahou.
Podmíněné odložení trestu není
v tomto případě možné.
Rozsudek by měl být vynesen 8.
ledna 2001.
Začněme stručným připomenutím celé události. Dle obžaloby dne 3. 4. 1998 ve Zlíně skupina jedenácti vyzbrojených anarchistů a antifašistických
skinheadů bezdůvodně fyzicky
napadla Petra Slováčka (30) a
působila mu těžká zranění rukou a lehčí zranění hlavy.
Obžalovaní toto údajně spáchali z důvodu mylné domněnky, že
Slováček patří k fašistickému
hnutí. Podle obžaloby jde o společensky nebezpečný trestný čin
pokusu těžké újmy na zdraví s
ideovým podtextem a v organizované skupině, navíc jde i o výtržnictví. Pokus je podle trestního práva posuzován stejně jako
dokonaný trestný čin. Tolik říká
obžaloba státní zástupkyně.
Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Dne 3. 4.
1998 se jako každý pátek sebrala početná banda nacistických
skinheadů s cílem zaútočit na
jednu zlínskou restauraci, kde
se schází levicová a alternativní
mládež. V této zhruba dvacetičlenné bandě byl i poškozený
Petr Slováček, holohlavec oděný
do klasického skinheadského oděvu – okované boty, maskáče,
bomber s fašistickými nášivkami. Kolem 22.15 bylo toto nacistické komando v rámci sebeobrany, či aktivní sebeobrany,
rozehnáno neznámými osobami, pravděpodobně návštěvníky
zmíněné
restaurace.
Petr
Slováček byl tedy útočník a tak
za následky svého chování nese
sám zodpovědnost.
Policie okamžitě vycítila příležitost využít tuto akci jako záminku pro likvidaci antifašistického a anarchistického odboje
na Zlínsku. Pozatýkala místní
aktivisty a ve spolupráci s nacisty je obvinila za spáchání tohoto útoku. Nikdo z obžalovaných nebyl na místě činu, naopak např. D. S. byl v té době
v místě svého bydliště, asi
10 km od místa činu, což mu
potvrdilo několik svědků. Útočící nacisté byli předvoláni jako
svědci, a ani se se svou příslušností k hnutí skinheads neskrývají,
vyjma
poškozeného
Slováčka. Někteří svědčící nacisté – Tomáš Ožvoldík, Viktor
Papala, Štěpán Placák a Petr
Pečeňa byli již trestně stíháni
a odsouzeni za rasově motivované útoky a jiné trestné činy.
Celý případ je ze strany státního
aparátu protkán nechutným
manipulováním faktů, dosazováním falešných svědků a otevřenou podporou ultrapravicového teroru. Uveďme několik
konkrétních příkladů.
Vyšetřovatel Palíšek donutil
bývalého skinheada J. Kubíka
vypovídat proti obviněným. Dále
jedné svědkyni podstrčil falešnou výpověď, která byla v rozporu s jejím dosavadním vystupováním ve prospěch D. S.
Vyšetřovatel Palíšek byl již jednou Inspekcí MV potrestán pro
upírání práva vyšetřovaného na
advokáta.
V době, kdy se celý proces blížil k závěru, s nadějí, že obžalovaní budou osvobozeni, státní
zástupkyně navrhla dva nové
svědky z řad místních nacistů.
Jedním z nich je Petr Pečeňa,
26letý führer zlínských skinheadů, kandidát za SPR-RSČ.
Vypovídal, že mu údajně jeden z
obžalovaných sdělil, že celou akci organizoval a pečlivě připravoval. O hodnotě výpovědi
Pečeni však svědčí jeho vlastní
minulost. Mimo výše zmíněnou
politickou kariéru, si na konto
připsal několik rasově motivovaných útoků (napadení Róma,
Inda, aj.) i zneužívání a bití své
přítelkyně, za které byl taktéž
odsouzen. Během soudu navíc
napadl i samotného soudce.
Nejlépe situaci charakterizoval soudruh D. S.: »Z celého případu je nepochybně zřejmé, že
jde o vykonstruovaný případ vedený fašisty v bomberech, fašisty v policejních uniformách a fašisty v oblecích soudních znalců. Uvědomuji si, kdo proti nám
stojí. Organizovaný zločin s politickým či ideologickým podtextem je na jejich straně.«
Čs. Černý kříž FSA
★★★ Těsně před uzávěrkou proběhlo poslední líčení, kde byl D. Š. zproštěn
obžaloby v plném rozsahu. Další obvinění obdrželi podmíněné tresty. ★★★
Anarchistický černý kříž
Federace Sociálních Anarchistů
P
racovní skupina FSA Čs.
Anarchistický
černý
kříž, se celé cause usilovně věnuje a koordinuje
kampaň za osvobození D. S. a
ostatních obžalovaných. D. S.
je vysoce aktivním pracovníkem anarchistického hnutí na
Moravě a zasluhuje si plnou
podporu z řad celého našeho
hnutí. Tuto podporu mu vyjadřuje právě i mezinárodní
kampaň nastartovaná AČKFSA. Avšak s ohledem na blízké nebezpečí uvěznění prota-
gonistů v procesu Zlínské desítky bude AČK usilovat o další zintenzívnění kampaně.
Protestní dopisy můžete zasílat na adresu státního zastupitelství ve Zlíně. Je rovněž potřeba i další finanční podpora,
protože náklady na obhajobu
stíhaného soudruha D. Š. se
již dnes vyšplhaly do desítek
tisíc korun. Pokud chcete přispět
na
konto
Čs.
Anarchistického černého kříže, kontaktujte některou
z místních skupin FSA.
ze zahraničí
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
3
Přímé akce polských zdravotních sester
(Pokračování ze strany 1)
Sestry by údajně dostaly přidáno 200 zlotých měsíčně, ale z
nich by na výplatní pásce uviděly jen 70 a zbývajících 130 by
měla pod kontrolou ředitelství
nemocnic. Velmi zajímavý text
tohoto dokumentu přetiskujeme:
»Žádné prostředky pro nemocenské fondy!
Máme toho dost! Již nechceme, aby naše daně sloužily k udržování režimu zkorumpovaných politiků, kteří neznají jiný
jazyk dialogu, než represi.
Nebudeme už tyto zloděje živit
ani minutu! Je jasné, že
Nemocenské fondy byly vymyš-
leny proto, aby se vykrádání veřejného rozpočtu dělo ještě
snadněji. Tato cynická snaha
vyhnout se odpovědnosti, je plánovitou urážkou, vmetenou do
tváře sester, lékařů i pacientů.
Máme toho dost. Jediné lidé,
kteří si zasluhují platy jsou ti,
kteří pracují pro všechny lidi...
Nemůžeme tolerovat situaci,
když lidé, na kterých záleží naše
životy, nemají peníze, aby uživili
své rodiny. Požadujeme, aby byl
systém kontroly nad rozpočty
zdravotnictví přesunut do rukou samotných zaměstnanců.
Přišla doba vzpomenout si na
Solidaritu z 80. let, že její boj nebyl bojem za systém, založený
na nespravedlnosti a okrádání
lidí. Nikdo z nás nechtěl systém,
v němž budou sociální protesty
potlačovány novými inkarnacemi ZOMO (zásahové jednotky
Jaruzelského režimu, pozn. překl.). Dnes – jako kdy jindy – je
jedinou šancí obyčejných lidí
společný boj proti nespravedlnosti, udržované vládou ve
všech jejích formách!«
21. prosince stovky sester zablokovaly hraniční přechody s
Českou republikou a Ukrajinou. V Krakově, kde se sešly
zástupkyně stávkujících sester
s anarchisty, bylo jejich jednání
brutálně napadeno policií
a všichni anarchisté byli zatčeni
a vyvedeni ven z budovy veřejné
správy, která je obsazena stávkujícími.
Na Štědrý den, 24. prosince,
sestry uspořádaly pouliční vánoční besídku přímo na ulici
před budovou ministerstva
zdravotnictví, které bylo stále okupováno jejich kolegyněmi
a kolegy. Policie se neodvážila
odstranit stoly s pohoštěním
a vánočními stromečky, které
zablokovaly
celou
ulici.
Anarchisté z polské FA (Anarchistické federace) rozdávali
zdarma horký čaj pro všechny,
vyjma policistů a přinesli sestřičkám velký vánoční stromek.
zdroj: www.ainfos.ca
Protesty proti zasedání EU v Nice
(Pokračování ze strany 1)
Policie nastřílela do ulic tolik
slzného plynu, že dokonce francouzský prezident Jacques
Chiracse při vstupu do kongresové budovy rozkašlal a premiér
Lionel Jospin musel přerušit
svůj rozhovor s novináři.
Několik set španělských anarchistů se probojovalo do blízkosti Paláce Akropolis, kde se
summit konal a bylo zastaveno
až po příjezdu policejních posil.
Večer 7. 12. se v ulicích Nice
shromáždilo znovu asi 4 000
demonstrantů, kteří byli zablokováni policií ve značné vzdálenosti od místa summitu.
Demonstranti skandovali hesla
jako »Evropa není na prodej«,
»Ne federální Evropě, ano sociální Evropě.« Terčem oprávněné
kritiky se stalo i to, že EU 7. 12.
přijala »Chartu základních
práv«, ale jednak pouze jako ne-
závazný dokument, kterým se
žádný z členských států nemusí
řídit a jednak kvůli tomu, že navzdory očekáváním silně upřednostňuje práva kapitalistů oproti právům zaměstnanců v pracovních sporech a záležitostech.
Během dne se demonstranti
dostali znovu až do vzdálenosti
dvou bloků od Paláce Akropolis,
kde zapálili pobočku francouzské Banque Nationale. Její výlohy byly posprejovány nápisy jako »Kapitalismus = fašismus« a
»Smrt vládě peněz«.
Zasedání EU se kromě procedurálních otázek a přijímání nových členů především věnovalo
vytváření nových evropských intervenčních sil rychlé reakce, o
čemž přinášíme informace v samostatném článku. Předseda
Evropské komise Romano Prodi
uvedl, že jedním z nedůležitějších bodů jednání byla expanze
EU na Východ a projednávání
podmínek vstupu ČR, Polska,
Maďarska, Slovinska a Estonska. V této otázce nebylo dosaženo prakticky vůbec ničeho
a vlády 13 kandidátských zemí
se nedozvěděly nic konkrétního.
Špičky EU se snažily dohodnout
nový styl hlasování a snažily se
snížit hlasovací sílu nových potenciálních členů.
Policie před zasedáním zablokovala vlakové spojení Nice s ostatními velkými městy. V Bordeaux bylo na nádraží policií uvězněno asi 150 aktivistů a několik zadrženo. Již 5. prosince
asi 200 anarchistů a revolučních antifašistů, včetně aktivistů revolučně antifašistické skupiny SCALP, nakrátko obsadilo
nádraží v Paříži, kde požadovali
»vlak zdarma« do Nice. Podobné
srážky se odehrály také v Lyonu
a šesti dalších městech.
Protestům bylo věnováno minimální mediální pokrytí a podrobnější zpravodajství o demonstracích bylo prakticky vycenzurováno ze zpravodajství
všech velkých agentur. Jako obvykle, byly protesty nahodilou
koalicí navzájem protikladných
politických sil, od členů vládních levicových stran v Itálii,
přes reformistické odborové
svazy jako španělská CGT, organizaci francouzských nezaměstnaných Action Chomeurs,
až po celé spektrum anarchistických skupin. V řadách radikálních demonstrantů byli dokonce trpěli nacionalisté z podpůrných skupin basické ETA a
krajně pravicoví korsičtí nacionalisté. Protesty se omezily víceméně jen na násilné pouliční
konfrontace, oprávněné, ale neposouvající anarchistické hnutí
Redakce
nikam dále.
XXI. kongres internacionály pracujících
(Pokračování ze strany 1)
V novou členskou sekci se
proměnila i švýcarská skupina
»Direct!«, která dlouhá léta
s Internacionálou spolupracovala jako »Přátelé MAP« (Les
Amis de L´AIT). K pozitivnímu
vývoji došlo i v Austrálii, kde se
tři existující anarchosyndikalistické skupiny znovu sloučily do
Anarchosyndicalist Federation,
která zahájila vydávání nového
časopisu, propagačních materiálů a navázala nadějné kontakty s dělnickými skupinami v indonésii. Internacionála dále pokračuje v rozšiřování vztahů, informační výměně a spolupráci
s řadou organizací ve III. světě,
například s odborovou federací
»National Shop Employees
Federation« z Bangladéše, anarchokomunistickými skupinami
v Číně a Indii, sdružením drobných farmářů »Association volontaire pour l´autopromotion
rurale« ze Zaire a dělnickými
skupinami z Mexika, Brazílie
a Venezuely.
Naše Internacionála se opět
projevila jako de facto jediná
funkční organizace, která podporuje v mezinárodním měřítku
šíření anarchistických myšlenek v rozvojových zemích, kde
podpořila několik konkrétních
projektů, včetně zakoupení digitálního tiskového stroje pro ruskou sekci MAP – Konfederaci revolučních anarchosyndikalistů.
Samotný průběh kongresu
byl naplněn především náročnou běžnou agendou, nutnou k
federalistickému a rovnostářskému běhu organizace. Sjezdy
MAP neprobíhají tak rychle a
»hladce« jako v případě sjezdů
autoritářské levice, kde ústřední
a podobné výbory rozhodují o
všech záležitostech bez konzultace s řadovými členy. Všechny
zúčastněné delegace na kongresu MAP nemohly rozhodovat libovolně, ale byly vázány konkrétními mandáty, týkajícími se
předem vypracované agendy, ke
které se vyjádřili všichni členové
sekcí MAP. Po skončení dlouhých denních jednání, která se
často protáhla do pozdních večerních hodin, jsme trávili dlouhé hodiny v neformálních diskusích s našimi zahraničními
soudruhy.
Další pozitivní kontakty jsme navá-
tický politický vězeň Mark
Barnsley, (viz samostatný článek) Členské sekce Mezinárodní
asociace pracujících začínají být
mnohem aktivnější na poli pomoci anarchistickým politickým
vězňům, což je trend, který byl
mimo jiné odstartován velkou
mezinárodní kampaní na podporu českých anarchistických
politických
vězňů,
kých vězňů a koordinací mezinárodního boje v konkrétních
sociálních konfliktech. Internacionála rovněž štědře přispívá
na anarchistickou publikační
a vzdělávací činnost, komunikaci mezi jednotlivými členskými
sekcemi a jejich technické zázemí.
Sekretariát Internacionály se
přesouvá do Norska, kde ho budou spravovat naši soudruzi
z »Norsk Syndikalistik Forbund«. Vbrzku budou zásadně
zmodernizovány internetové
stránky MAP a začne vycházet
mezinárodní diskusní časopis
MAP.
Na závěr kongresu byla uspořádána improvizovaná demonstrace.
Poznámky z okolí:
Odvrácená tvář kapitalistického »ráje«
zali i se španělskými skupinami
Černého kříže (Anarchist Black
Cross/Cruz Negra Anarquista),
organizace, hájící stíhané a vězněné soudruhy, které se nedávno například velmi aktivně postavily za české anarchistické
politické vězně. V celoevropském a částečně i světovém měřítku dochází ke stále větší koordinaci aktivit Černého kříže a
naše pracovní skupina AČK se
zúčastní chystaného evropského setkání těchto skupin i světového kongresu skupin Černého kříže jako delegace za bývalé
Československo. Sjezd MAP mimo jiné pozdravil prostřednictvím dopisu i anglický anarchis-
viz rovněž samostatný článek.
Mezinárodní asociace pracujících je navzdory tvrzením
svých odpůrců zejména z řad
reformistických
odborových
svazů a elitářských pseudoanarchistických skupin, organizací fungující, živou a velmi aktivní, Internacionálou, která se
rozvíjí, ve které má každý člen
právo na prosazování svých záměrů, nápadů a kampaní, ve
které probíhá neustálá a rozvíjející se programová diskuse a
která – znovu na rozdíl od mnoha svých kritiků – je schopna
reálné práce, což dokázala například v již zmíněných velkých
kampaních na podporu politic-
Při bližším kontaktu se sociální realitou členských zemí
Evropské Unie a životní situací
pracující třídy stejně jako na
každé zahraniční cestě, která
není pouhou turistikou, se znovu ukazuje prolhanost reklamních letáčků cestovních agentur
a oficiálního obrazu o »Evropě«,
do které se údajně chceme
všichni dostat. Granada, ve které se kongres odehrával, je metropolí jihošpanělské Andalusie,
ve které nezaměstnanost dosahuje úrovně 30 % a lidé bez práce jsou nuceni přežívat s minimálním příjmem v přepočtu ve
výši 5 000,– Kč. Ceny a mzdy
jsou přitom zhruba na stejné úrovni jako v České republice. To
samé platí i o Francii, vyjma
průmyslových a obchodních
center. V obou zemích se již vytváří sociální podtřída, složená
převážně z mládeže, která nikdy
nesehnala žádnou práci a s největší pravděpodobností ani nesežene. Strukturální nezaměstnanost mládeže zejména na
Jihu Španělska dosahuje
Korejské stávky – »Sjednoťme se a zvítězíme!« zní jedno z hesel,
které mají maskovaní stávkující na svých tělech.
Stávka zaměstnaců
korejských bank
T
isíce zaměstnanců jihokorejských bank a pojišťoven, zejména technických
a pomocných pracovníků, pokračovaly v pondělí 25. prosince
v okupační stávce na svých pracovištích i navzdory výhružkám
policie, aby zastavili plány na gigantickou bankovní fůzi, chystanou vládou. 15.000 zaměstnanců, kteří uvádějí, že kvůli fůzi přijdou o místa, zahájilo svoje
demonstrace v pátek 22. prosince ve velkém bankovním
školícím středisku v severní
části Soulu. Navzdory velké zimě rozbili stanový tábor a vybudovali okolo budovy mnoho improvizovaných obydlí. Několik
tisíc policistů od neděle 24. 12.
obkličuje místo a protestující okamžitě reagovali stavbou barikád a ozbrojováním se tyčemi a
kameny. Odpovědí na nízkolétající policejní helikoptéry, ze
kterých byly megafony šířeny
výzvy na ukončení stávky, bylo
masové skandování protivládních hesel.
Protest začal spontánně v pátek 22. prosince, když banky
Kokmin
a
Housing
&
Commercial oznámily, že se
podvolují vládnímu plánu na
sloučení. Někteří ze zaměstnanců okamžitě vyřadili z provozu
všechny bankomaty a poté, co
se k odborářům přidala i řada
dosud neorganizovaných, zejména pomocných pracovníků,
stávkující vypnuli veškeré informační systémy v bankách. Více
než 1000 poboček bank muselo
být okamžitě uzavřeno.
Korejská vládní Financial
Supervisory Service se mezitím
marně snaží za pomoci managementu a části zaměstnanců uvést do provozu některé bankomaty a směrovat zákazníky do
jiných poboček. Prezidenti obou
bank nařídili zaměstnancům,
aby se pod hrozbou pracovněprávních postihů vrátili v úterý
26. prosince do práce, jejich výzva však zůstala nevyslyšena.
Sloučení obou bank by vytvořilo nejsilnější jihokorejskou
banku s kapitálem přesahujícím 133 miliard dolarů. Vládní
plány na sloučení bank jsou
součástí celkového restrukturalizačního plánu. V jeho rámci
bylo již šest bank prohlášeno za
nesolventní a jejich kapitál odepsán, což těžce postihlo desítky
tisíc drobných střadatelů.
Následovala finanční injekce ve
výši 5,8 miliard dolarů a pokus
sjednotit nejsilnější banky prostřednictvím polonucených fůzí.
www.labourstart.org
Dopis politického vězně XXI. kongresu MAP
Pozdrav Marka Barnsleyho
D
razí soudruzi, zasílám
vám revoluční pozdravy z mé cely ve
Franklandském vězení s maximální bezpečností, v Anglii.
Děkuji vám, že nezapomínáte na ty z nás, kdo jsou drženi
jako rukojmí naším nepřítelem. Takřka v každé zemi na
světě jsou za mřížemi soudruzi, kteří jsou hodni podpory a
solidarity
mezinárodního
hnutí. Ve Španělsku zejména
stojí za náš zájem a solidaritu
soudruzi, kteří bojují v celách
na maximálních bezpečnostních odděleních věznic. Dál v
Německu, Polsku, Itálii a
Francii stejně jako v mnoha
dalších zemích dobří soudruzi
hnijí v kriminálech a často se
jim dostává velmi malé nebo
žádné podpory.
Jsme revolucionáři a v případě, když upadneme do spárů státní moci, jedinou »pojistku« pro nás představuje solidarita a vzájemná pomoc.
40–50 %. Znamená to, že
ohromná část mladých lidí nemá systémově šanci dostat se
k žádné práci. Tato strukturální
nezaměstnanost je jedním
z hlavních rysů společnosti
Evropské Unie, do které směřuje i Česká republika. Jak se ukazuje na příkladu Francie, tak
si podle pozorování našich francouzských soudruhů, tito lidé
již vytváří vlastní alternativní sociální struktury. Jsou nuceni žít
de facto komunitním způsobem, neboť nemají prostředky
na nájem, musejí si přivydělávat
drobnou kriminalitou a jejich
dosud převážně kulturně vy-
Musíme se snažit vybudovat
mezinárodní hnutí na podporu
politických vězňů, které bude
schopno prokazovat uvězněným aktivistům skutečnou revoluční solidaritu. Bez jediné
výjimky jsou anarchističtí političtí vězni ještě více šikanováni
a utlačováni, což nesmí být tolerováno, i když to není samozřejmě žádné překvapení.
Mnoho z nás, včetně mě, je označováno za nějaké »cizí« aktivisty, a jsme falešně kádrováni, abychom mohli být izolováni a náš duch zlomen.
Státu se ale nepodaří nás
zlomit. Vy ale musíte zajistit,
že se státu nepodaří nás izolovat. Stop represím proti vězňům!
V mezinárodní bojové solidaritě, váš soudruh
Mark Barnsley
(Mark Barnsley, WA 2897,
HMP Frankland-Brasside,
Durham, DHI SYD, England)
hraněný životní styl, dostává
poslední dobou politický podtext a nabývá rysů nové samostatné společenské třídy. Nejen
ve Francii tito převážně mladí lidé představují nový potenciál
pro
anarchistické
hnutí.
Anarchisté však musí dosáhnout toho, aby tato nová
(pod)třída nechápala pracující
třídu jako svého rivala a pracující třída nechápala tyto lidi jako
parazity, ale obě třídy se pokládaly za partnery pro zásadní
protikapitalistickou společenskou změnu.
Členové delegace
Jindřich Lacina, Pavel Pecka,
4
euroarmáda
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
Síly rychlé reakce – kolébka euroarmády
E
vropa má již svou jednotnou měnu, společnou byrokracii
ve
formě
Evropské Komise, tedy jakéhosi
evropského parlamentu schvalujícího evropské zákony..., proč
by tedy nemohla mít i společnou evropskou armádu na ochranu svých zájmů?
Evropská unie bude moci vojensky zasahovat. Rozhodly
o tom závěry summitu EU, který se konal v prosinci v jihofrancouzském letovisku Nice. EU
bude »vojensky zabraňovat konfliktům, řešit horké krize
v Evropě i ve světě a předcházet
válkám.« Ve výsledných dokumentech summitu EU je však
výslovně ustanoveno, že operovat může EU pouze tehdy, pokud nebude chtít přednostně
zasahovat NATO.
Rodí se nový vojenský sbor
Evropské unie, kterému s takřka patetickým názvem Síly rychlé reakce (Rapid Reaction
Force) a jehož příznivci v něm
vidí zárodek budoucí společné
evropské armády. Evropská unie tak bude v podstatě kopírovat stávající mocenskou strukturu NATO; vytvoří podobný vojenský, politický a bezpečností
výbor a generální štáb. Státy evropské unie a kandidátské země
včetně České republiky poskytly
letos v říjnu k dispozici téměř
100.000 vojáků, námořníků
a dalších příslušníků ozbrojených sil, 100 lodí, a přislíbeno
bylo také 400 bojových letounů.
Evropská unie navrhla, aby jednotka čítala vojáky ze členských
i kandidátských zemí v následujícím
rozložení:
13 500
z Německa, 12 500 z Velké
Británie
a
stejný
počet
z Francie, 6 000 z Itálie i ze Španělska, 5 000 z Nizozemí, 3 500
z Řecka, 2 000 z Finska a z
Rakouska, 1 500 ze Švédska
a 1 000 z Belgie, z Irska
a Portugalska. Do roku 2003
mají Síly rychlé reakce čítat
zhruba 60 000 příslušníků a tato vojenská jednotka by měla
být schopna operovat kdekoli v
Evropě a ve světě. EU bude provádět všechna rozhodnutí (přičemž vrchním velením byl pověřen generálporučík Bundeswehru Klaus Schuwirth), stanovila, že jednotky mají vojenský
zásah uskutečnit do 60 dní ode
dne rozhodnutí, a v terénu mají
být schopny vydržet alespoň
rok. Síly rychlé reakce se podle
svého určení mohou podílet
pouze na misích, jejichž cílem je
»použitím vojenské síly předejít
ozbrojenému konfliktu, udržet
příměří a zajistit humanitární
pomoc.«
Nová armáda
Ve věku globalizace se vytváří
těsnější síť politických, ekonomických a sociálně kulturních
vztahů mezi jednotlivými zeměmi. Státy sdružené ve skupině
zemí G7, společně s institucemi
globalizovaného kapitalismu jakými jsou např. MMF/SB, WTO
a další, svojí politikou určují
polticko-ekonomické uspořádání světa a vykreslují hlavní rysy
jeho směřování. Stávající mocenský systém se nezakládá
pouze na všudypřítomném korporativismu v ekonomicko-politické sféře, ale jeho nedílnou
součástí je i funkční a stabilní
vojensko-bezpečnostní systém,
zajišťující ochranu jeho zájmů,
jaký je např. NATO. Podle sociologa Clausewitze fungují ozbrojené síly jako nástroj politického
vedení země... Dále ve svých
příspěvcích konstatuje, že
»...Rozdíl mezi královstvím politiky a armádní sférou je především rozdílem ve složitosti - politický vůdce disponuje různými
možnostmi pro dosažení svých
cílů, přičemž použití ozbrojených sil je pouze jednou z nich.«
(pozn. »Nová společnost, nové
konflikty,
nová
armáda«,
Sborník zahraničních sociologických studií, Ministerstvo obrany ČR, 1994).
Tato definice je výrazem pro
vztah mezi politikou a armádou,
což jak máme možnost sledovat
je vztah velmi těsný. A právě
v důsledku tohoto faktu vyvstala naléhavá potřeba zahrnout
ozbrojené síly do celkového geopolitického rámce a vytvořit jakýsi bezpečnostní a obranný pilíř globalizovaného kapitalismu.
Tento proces pochopitelně vyžaduje jistý vojenský profesionalizmus, který deklaruje nové
a těsnější spojení mezi politikou
a armádou, dále vytvoření celkového nového obrazu armády
a v neposlední řadě posun od
národní obrany k tzv. mezinárodnímu mírovému dozoru.
Co tedy vedlo k iniciaci evropských Sil rychlé reakce?
EU versus NATO
Na konci roku 1999 u příležitosti summitu EU v Helsinkách
se představitelé patnácti zemí
dohodli na vytvoření společných
vojenských jednotek, čistě evropských, které by se staly jistou obdobou NATO pro evropský kontinent. Návrh byl úspěšně klasifikován a převeden do
dalšího kola jednání nedávného
summitu EU, který se konal ve
francouzském Nice. Výsledky
tohoto summitu pak potvrdily
vznik vojenské jednotky – Sil rychlé reakce (zkráceně SRR). EU
tak započala novou fázi svojí existence, vůbec poprvé ve své
historii bude plnit i vojenskou
úlohu. Obrana se stala dalším
oficiálním pilířem politické a
ekonomické mocenské struktury modifikované ve formě
Evropské unie, která není ničím
jiným než globalizovaným kapitalismem na regionální evropské úrovni. Připomeňme, že
Evropská unie vznikla především z naléhavé potřeby vládnoucí třídy vyrovnat se USA a to
nejen ekonomicky a politicky,
ale také, jak se velmi nedávno iniciováním vlastních vojenských jednotek ukázalo, i vojensky.
Pokus o vytvoření vlastních
evropských obranných sil se datuje již od počátku 90. let, kdy
se projednávala tzv. Maastrichtská smlouva, která dala
vzniknout EU. V ní byla mimo
jiné i zakotvena zmínka o jistém
obranném mechanismu, který
by EU kontrolovala a jenž by vytvořil politicko-bezpečností ochranný deštník nad evropským
kontinentem. A evropský vojenský sbor iniciovaný členskými
zeměmi (především Francií
a Velkou Británií), je na světě.
Návrh na vznik SRR podpořila britská vláda Tonyho Blaira,
u některých politiků však vzbudil vlnu nevolí, jako v případě
konzervativní penzistky baronky Margaret Thatcherové, podle
které vytvoření takovéto jednotky ohrožuje NATO. Evropští ministři, v obavách z odmítavých
reakcí výkonných představitelů
NATO, své americké kolegy ujišťovali, že Síly rychlého nasazení nebudou v žádném případě suplovat roli NATO, a že si
rovněž uvědomují, že NATO má
v otázce evropské bezpečnostní
politiky prioritní postavení. Washingtonští diplomaté na oplátku sdělili, že plány na vytvoření SRR v Pentagonu uvítali. K této otázce britský ministr
zahraničí Robin Cook dodal,
že: »Síly rychlé reakce budou
zasahovat pouze tam, kde se
nebude chtít angažovat NATO..., SRR se tak NATO nechystají nerozmělnit, mají pouze
posílit jeho akceschopnost..«,
shodné stanovisko vyjádřil i generální tajemník NATO lord
George Robertson (Reuters
26. 11. 2000).
Vrcholní představitelé EU tak
mohou USA konkurovat všemi
prostředky. Starý kontinent si
chce konečně získat vojenský
respekt. Jeho ambice stát se
světovým četníkem s rozsahem
větším než Spojené státy, jsou
stále rostoucí. Jinými slovy jde
opět pouze o to, kdo si z hrstky
představitelů vládnoucí elity
ukořistí větší koláč světové moci.
Další argument pro vytvoření
SRR je podle některých vyjádření amerických politiků tvrzení,
že Američané již nechtějí řešit
»problémy evropské bezpečnosti« a hlavně, že nechtějí tyto vojenské operace platit. »Američané se zkrátka chtějí více
soustředit na oblast Tichého
oceánu«, tvrdil v předvolební
kampani vítěz amerických voleb
soucitný (jak sám sebe tituluje)
konzervativec George W. Bush;
jeho názor sdílí i Clinton, Gore a
Albrightová a všichni tři měli od
počátku jednu podmínku: »evropské síly mohou vzniknou pokud neohrozí NATO a budou zahrnovat i nečlenské země EU,
které jsou členy NATO, tedy
Polsko, Českou republiku,
Turecko, Norsko a Maďarsko.«
(LN, 9. 12. 2000). NATO, které
již ve jménu »humanitárních« cílů »operovalo« na Balkáně se
chce nyní pravděpodobně dle
slov svých představitelů soustředit na atraktivnější předměty zájmu. Navíc geografická poloha jednotlivých států v tomto
případě také hraje jistou úlohu,
řekněme, že amerických kongresmanům, kteří ztěží na mapě
hledají východní Evropu, se přeci jen bude lépe soustředit na
geograficky bližší a o to přístupnější oblast Tichého oceánu.
Avšak
výjimka
potvrzuje
pravidlo...
Euroarmáda, eurozbraně
Vytvoření nové vojenské jednotky EU s operativním názvem SRR podnítilo k mnoha
bouřlivým reakcím nejen politiků a armádních činitelů, ale také kapitánů zbrojního průmyslu. Ti zavětřili svoji šanci jak
zvýšit zisky a vytvořit si dominantní postavení na poli zbrojního průmyslu. Některé zbrojovky v současné době razí heslo: »Evropská armáda, evropské
zbraně«. Americký zbrojařský
průmysl trne hrůzou z obav
před ztrátou zisků. Uvážíme-li
skutečnost, že americké zbraně
jsou v současnosti jedny z nejlepších co do technologické úrovně (není divu, když USA vydají ročně okolo 290 bilionů amerických dolarů na obranu)
a tudíž jsou jedny z nejžádanějších, mají proč se obávat ztráty
výsadního postavení. »Pokud
získají západoevopské zbrojovky politickou podporu svých
vůdců, dostanou se jejich výrobky na nejvyšší úroveň srovnatelnou s americkou konkurencí«,
prohlásil
Rainer
Hertrich, šéf německého gigantu DaimlerChrysler, který spolu
s francouzskou Aerospatiale
Matra a španělskou firmou
Casa vytvořil Evropskou společnost pro leteckou obranu
a vesmír (EADS) (Týden
51/2000).
Tato korporace, která navíc
Otázky, které by Vás mohly napadnout v souvislosti s evropskou obranou
Jak vlastně vznikly Síly rychlé reakce?
Plány na vytvoření SRR, první vojenské jednotky EU byly
vytvořeny Francií a Velkou
Británií, dvěma zkušenými vojenskými evropskými mocnostmi. Navzdory několika
zdrženlivým postojům kandidátských zemí, lídři EU na helsinském summitu v prosinci
roku 1999 odsouhlasili vytvoření SRR určených na »udržování příměří či zajišťování humanitární pomoci« vojenskou
silou.
V minulosti zde již zazněly
hlasy volající po vytvoření »evropské obranné identity«, které
by napomáhaly reflektovat sílu
EU jakožto světové velmoci.
Mocný stimul byl dán tehdy,
když výkonní představitelé EU
byli konsternováni pomalým
postupem EU v otázce kosovského konfliktu v roce 1999 a
v neposlední řadě i tím, jak
moc byla v této věci EU závislá
na USA. Např. pouze čtvrtina z
celkového počtu bojových letounů, které mířily do Kosova,
pocházela od EU.
Francie dlouho usilovala o
vytvoření Západoevropské unie (v podstatě evropského
křídla NATO bez účasti
Spojených států a Kanady) jako o obranné organizaci
Evropské unie. Po skončení
válečného konfliktu v Kosovu
britský premiér Tony Blair, vysoce kritický co se týče válečného postupu EU, se při té příležitosti připojil k tvrzením
francouzského
prezidenta
Jacqua Chiraca, prohlášením,
že je zapotřebí, aby EU byla do
budoucna schopna stát na
vlastních nohou v těch oblastech, ve kterých se USA prokazatelně nechtějí angažovat.
Jaké
jsou
reakce
Washingtonu,
tradičního
strážce zájmů NATO?
Američané mající v NATO
dominantní postavení, především v otázkách transportu a
technologie, již dříve podněcovali EU k posílení obranyschopnosti v Evropě. Ale jakmile odstartovaly Francie a
fúzuje s britskou společností
BAE Systems již nyní soustřeďuje síly na produkci výrobků,
které budou určeny evropské
jednotce SRR (jako např. velkokapacitní letouny Airbus 400,
které mají soužit k přepravě vojenské techniky i vlastních jednotek SRR). Dodejme, že EADS
vyrábí také např. stíhačky
Eurofighter, Mirage a bojové vrtulníky Eurocopter.
Toto je jen ukázka toho, kdo
všechno se bude snažit ze zcela
nepotřebné jednotky profitovat.
Vzroste tak výroba zbraní a armádní techniky, dojde k posílení armády a policejních složek,
která již tak pracující lidi stojí
na daních spousty peněz.
Kdo potřebuje
armádu?
Podobně jako u NATO se
v tomto případě vytvoření SRR
jedná o pouhou mocensko politickou otázku. Jak již bylo popsáno výše, snaží si vládnoucí
třída různými druhy policie
a stále profesionálněji vybavenou armádou, za každou cenu
udržet svoji pozici. A pro to je ochotna snížit se k použití jakýchkoli prostředků. Například
když není na obzoru žádný válečný konflikt, politici spolu
s armádními činiteli si ho klidně vytvoří. Formace nových vojenských složek je počin zcela
zbytečný a nesmyslný, vezmeme-li v úvahu, co »zázračného«
dokázalo NATO např. ve válce
v Kosovu, kdy ve jménu »humanitárních cílů« soustavně bombardovalo civilní obyvatelstvo a
civilní objekty jako nemocnice,
Velká Británie budování plánů
na vytvoření nové »evropské obranné identity«, začala EU ze
strany NATO slýchat o možné
duplikaci sil, o obavách, že
SRR by mohly rozmělnit NATO
apod.
Evropští diplomaté uznali,
že Spojené státy mají obavy z
budoucnosti Atlantické aliance
a zároveň prohlásili, že pokud
se týče SRR je Washington nyní již daleko klidnější. Jeden
francouzský zdroj doslova uvedl: »Jejich pocity jsou nyní takové: ‘Prosím, udělejte to - jestliže můžete’. Je zde ochota
podpořit EU, aby si vybudovala svou vlastní vojenskou kapacitu, ale zároveň i velká
skepse co se týče schopnosti,
jak toho dosáhnout. Ze strany
Washingtonu však neexistuje
žádná silná opozice.«
Americký admirál, a někdejší velitel NATO Eugene Carroll,
řekl britskému listu The Daily
Mail: »NATO je stálo vnímáno
jako instituce, prostřednictvím
které mají Spojené státy dominantní postavení na poli evropské bezpečnosti, a my jsme
velmi neochotní tuto dominanci ztratit.« Britský generál sir
Peter de la Billiere, jeden z velitelů ve válce v perském zálivu,
řekl, že: »Jakákoli rozhodnutí,
která budou v této problematice učiněna, budou rozhodnutí
politického charakteru.«
Jak budou NATO a Síly spolupracovat?
Členům NATO bude na jakoukoli operaci provedenou
SRR poskytnuto vybavení i dostatečný počet »personálu«.
Tedy, bude se jednat o logistickou a personální podporu.
Ministři EU prohlásili, že nechtějí vytvořit »mini NATO« ani
suplovat jeho funkce. Přislíbili
»úplnou transparentnost a
konzultace s NATO«. Museli,
neboť si uvědomují, že když
chce EU přebrat plnou zodpovědnost a chce mít svou vlastní vojenskou sílu, je nucena
spolupracovat s NATO, neboť
právě NATO bude Silám půjčovat ono zmíněné vojenské vybavení.
školy, farmaceutické továrny
apod. a tyto »přehmaty« pak bagatelizovalo. O finančních nákladech a napáchaných škodách ani nemluvě.
Ročně se na zbrojení vydávají miliardy dolarů, odhaduje se,
že na světové zbrojení se vydává téměř 1 milion dolarů každou hodinu. Zbrojařský průmysl je hned po ropném největším
a nejziskovějším průmyslovým
odvětvím na světě. Celkové roční výdaje na zbrojení přesahují
všechny dluhy zemí Třetího
světa. V mnoha případech v
historii válečných konfliktů
jsou zbrojařské koncerny spolu
s politickými lídry schopni vyzbrojovat obě strany konfliktu
(stává se tak, že znepřátelené
strany na sebe míří stejnými
zbraněmi...), v honbě za zisky a
v touze po moci není výjimkou
ani strategie porušování embarga, korupce a podpora diktátorských režimů.
Armáda společně s policejními sbory nejenom že skutečně
nepřispívá k míru, ale naopak
vytváří atmosféru strachu a
nesvobody. Pod tlakem strachu
ať již z všudypřítomné policie,
nebo silné armády, hrozící vojenskými zásahy proti »nepohodlným« lze totiž daleko lépe manipulovat s lidmi. A o to právě v
kapitalistickém systému politicky i vojensky chráněném NATO a obdobnými formacemi typu Sil rychlé reakce, jde.
Na otázku kdo tedy vlastně
potřebuje armádu, je jednoduchá odpověď - hrstka privilegované elity vládnoucí třídy.
Viktorie N.
politická teorie
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
Otto Ruhle:
Boj proti fašismu začíná bojem proti bolševismu
Část I.
R
usko musíme označit za
jeden z nových totalitních
států. Bylo prvním, kdo
přijal nový princip státnosti.
Zašlo nejdále v jeho uplatnění.
Jako první nastolilo konstituční
diktaturu společně s politickým
a administrativním systémem
teroru, který ji doprovází. Přijalo
všechny rysy totalitního státu,
stalo se tak modelem pro ty další země, které byly přinuceny
zbavit se demokratického státního systému a přepnout na
diktátorskou vládu. Rusko se
stalo příkladem pro fašismus.
Nejedná se zde o žádnou náhodu ani o černý historický humor. Duplikace zmíněných
systémů není pouze povrchní,
ale skutečná. Vše ukazuje na
skutečnost, že máme co do činění s výrazy a následky identických principů, aplikovaných
na rozdílných úrovních historického a politického vývoje. Ať již
se to věrným »komunistickým«
straníkům líbí, či nikoli, faktem
zůstává, že státní uspořádání a
způsob vlády v Rusku je neodlišitelný od těch v Itálii a
Německu. Ze své samotné podstaty jsou stejného druhu.
Můžeme hovořit o rudém, černém nebo hnědém »sovětském
státu«, stejně jako o rudém, černém nebo hnědém fašismu.
Přestože mezi těmito zeměmi
existují jisté ideologické rozdíly,
ideologie nikdy nemá primární
důležitost. Ideologie jsou navíc
proměnitelné a podobné změny
nezbytně neodrážejí charakter a
funkce státního aparátu. Dále je
druhořadou modifikací rovněž
skutečnost, že v Německu a
Itálii stále existuje soukromé
vlastnictví. Zrušení soukromého vlastnictví není zárukou socialismu. Soukromé vlastnictví
může být zrušeno rovněž ještě v
rámci kapitalismu. Co skutečně
determinuje socialistickou společnost – kromě toho, že skoncuje se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, je
to, jestli pracující lidé mají kontrolu nad výsledky své práce a
skoncování s námezdním systémem. Oba tyto výdobytky v
Rusku nebyly naplněny, stejně
jako v Itálii a Německu. Přestože
někdo může tvrdit, že Rusko má
k socialismu o jeden krok blíže,
než ostatní země, neplyne z toho, že »sovětský stát« pomáhá
mezinárodnímu proletariátu jakýmkoli způsobem postoupit k
dosažení cílů svého třídního boje. Právě naopak, protože Rusko
se nazývá socialistickým státem, zavádí a klame pracující
celého světa. Inteligentní pracující člověk ví, co je fašismus a
bojuje proti němu, ale co se týče
Ruska, příliš často je nakloněn
přijmout mýtus o jeho socialistické podstatě. Tento klam znemožňuje úplný a zásadní rozchod s fašismem, protože znemožňuje principiální boj proti
důvodům, podmínkám a okolnostem, které v Rusku stejně jako v Německu a Itálii vedly k nastolení identického státního a
vládního systému. Ruský mýtus se tak proměňuje na ideologickou zbraň kontrarevoluce.
Člověk nemůže zároveň sloužit dvěma pánům. Nemůže tak
činit ani totalitní stát. Pokud fašismus slouží kapitalistickým a
imperialistickým zájmům, nemůže sloužit potřebám pracujících. Pokud navzdory tomu dvě
zjevně proti sobě stojící společenské třídy upřednostňují stejný státní systém, je zřejmé, že
něco není v pořádku. Jedna nebo druhá třída musí chybovat.
Nikdo by teď neměl dojít k závěru, že se jedná pouze o formální
a tedy ve skutečnosti nedůležitý
problém, neboť přestože politic-
ké formy mohou být identické,
jejich obsah se může značně lišit. Zradili bychom tak sami sebe. Pro marxistu tomu tak nemůže být, protože forma a obsah sobě navzájem odpovídají a
jedno nemůže být odděleno od
druhého. Pokud tedy sovětský
stát slouží jako model pro fašismus, musí obsahovat strukturální a funkční prvky, které jsou
rovněž obsaženy ve fašismu.
Abychom je identifikovali, musíme se vrátit zpátky k »sovětskému systému«, nastolenému leninismem, který je aplikací
principů bolševismu na ruské
podmínky. Pokud můžeme skutečně prokázat platnost identity
bolševismu a fašismu, pak tedy
proletariát nemůže zároveň bojovat proti fašismu a podporovat
přitom ruský »sovětský systém«.
Namísto toho musí boj proti fašismu začít bojem proti bolševismu.
Část II.
Bolševismus byl od počátku
pro Lenina čistě ruským jevem.
Během mnoha let politické aktivity se nikdy nepokusil přizpůsobit bolševický systém odlišným formám boje v jiných zemích. Byl sociálním demokratem, který viděl v Bebelovi a
Kautském geniální vůdce pracující třídy a ignoroval levé křídlo německého socialistického
hnutí proti těmto svým hrdinům a všem ostatním oportunistům. Ignoroval toto křídlo a
zůstal v důsledné izolaci, obklopen malou skupinou ruských emigrantů. Pod Kautského vlivem byl dokonce i tehdy, když
se německá »levice« pod vedením Rosy Luxemburgové již
pustila do otevřeného boje proti
kautskyismu.
Lenin se staral pouze o
Rusko. Jeho cílem bylo skoncovat s carským feudálním systémem a dobýt co největší podíl
politického vlivu pro svoji sociálně demokratickou stranu v
rámci buržoazní společnosti.
Nicméně si uvědomil, že může
zůstat u moci a zrychlit proces
socializace pouze pokud se mu
podaří vyvolat celosvětovou revoluci pracujících. Jeho vlastní
činnost v tomto smyslu byla ale
velmi nešťastná. Tím, že pomáhal nahnat německé pracující
zpátky do politických stran, odborových centrál a parlamentů
a současným zničením německého radového (sovětského)
hnutí, bolševismus přispěl
svým dílem k porážce probouzející se evropské revoluce.
Bolševická strana, skládající
se z profesionálních revolucionářů na jedné straně a zaostalých velkých mas na druhé straně, zůstala v izolaci. Během let
občanské války, intervence, ekonomického úpadku, krachu
socializačních experimentů a existence improvizované Rudé
armády, nemohla vyvinout skutečný sovětský systém. Přestože
sověty, které byly rozvinuty
menševiky, se nehodili do bolševického schématu, právě s jejich pomocí se bolševici dostali k
moci. Po stabilizaci moci a zahájení procesu ekonomické rekonstrukce bolševická strana nevěděla, jak koordinovat sovětský
systém, cizorodý jejím vlastním
rozhodnutím a aktivitám.
Nicméně bolševismus rovněž usiloval o jistý druh kolektivismu
a potřeboval světový proletariát
k jeho uskutečnění.
Prvkem klíčovým pro získání
pracujících celého světa pro bolševické metody, je Leninovo
myšlení. V jistý okamžik bylo
znepokojivé, že pracující z jiných zemí i přes velký triumf
bolševismu
neprokazovali
známky příklonu k bolševické
teorii a praxi, ale směrovali své
kroky spíše k radovému hnutí,
které vyrostlo v množství zemí
včetně Německa.
Toto radové hnutí nebylo
Leninovi v Rusku již k žádnému
užitku. V jiných evropských zemích prokazovalo silné tendence stavět se proti bolševickému
typu povstání. Navzdory urputné propagandě Moskvy, směrované do všech zemí, takzvaní
»ultralevičáci«, jak zdůraznil
sám Lenin, agitovali mnohem
úspěšněji pro revoluci na základě radového hnutí, než všichni
propagandisté vyslaní Bolševickou stranou. Komunistická
strana, poslušně následující
bolševismus, zůstala malou,
hysterickou a ukřičenou skupinou, skládající se povětšinou z
proletarizovaných zbytků buržoazie, zatímco radové hnutí získalo opravdovou proletářskou
sílu a přitáhlo nejlepší prvky
pracující třídy. Aby se bolševická propaganda vyrovnala s touto situací, musela zvýšit svoji intenzitu, zaútočit na »ultralevici«
a zničit její vliv ve prospěch bolševismu.
Protože sovětský systém
v Rusku selhal, bylo velmi nebezpečné připustit, že radikální
trendy se mohly v jakési »soutěži« pokusit ukázat světu, že to co
bolševismus nemohl uskutečnit
v Rusku, může být uskutečněno nezávisle na bolševismu na
jiných místech. Proti této »soutěži« napsal Lenin svoji brožurku »Radikalismus - dětská nemoc komunismu« (v českém vydání známe jako »Dětská nemoc
levičáctví v komunismu«, pozn.
překl.), kterou mu nadiktoval
strach ze ztráty moci a rozhořčení z úspěchů heretiků. Tato
brožurka se nejdříve objevila s
podtitulem »Pokus o populární
vysvětlení marxistické strategie
a taktiky«, ale později byla tato
ambiciózní a bláznivá věta odstraněna. Bylo to příliš. Tato agresivní, krutá a nenávistná papežská bula byla skutečným
studijním materiálem pro jakoukoli kontrarevoluci. Ze
všech programových deklarací
bolševismu nejvíce odhalovala
jeho
skutečný
charakter.
Představovala bolševismus bez
masky. Když v roce 1933 Hitler
v Německu zakázal všechnu socialistickou a komunistickou literaturu, tato Leninova brožurka mohla být i nadále vydávána
a distribuována.
Co se týče obsahu, nezajímá
nás, co říká ve vztahu k Ruské
revoluci, historii bolševismu,
polemice mezi bolševismem a jinými proudy, okolnostech, umožnivších bolševické vítězství,
ale soustředíme se pouze na body, které v době diskuse mezi
Leninem a »ultralevicí«, ilustrovaly rozhodné rozdíly mezi dvěma nepřáteli.
Část III.
Bolševická strana, původně
ruská sociálně demokratická
sekce Druhé Internacionály,
nebyla vybudována v Rusku,
ale v emigraci. Po Londýnském
rozkolu z roku 1903, nebylo
bolševické křídlo ruské sociální
demokracie více než malou sektou. »Masy«, stojící za ní existovaly pouze v myslích jejích vůdců. Nicméně tato malá avantgarda byla přísně disciplinovanou organizací, schopnou kdykoli zahájit politické boje a neustále probíranou stranickými
čistkami, aby si udržela integritu. Tato strana byla považována
za válečnou akademii pro profesionální revolucionáře. Její vystupující pedagogické vlastnosti
byly vůdcovská autorita, přísný
centralismus, železná disciplína, konformita, militantnost a
obětování osobních zájmů pro
zájmy stranické. Lenin ve skutečnosti vychoval intelektuálskou elitu, centrum, které vrženo do revoluce, se může zmocnit vedení a uchopit moc.
Nebylo pro něj třeba logicky a
abstraktně odvodit, jestli tento
druh přípravy na revoluci je dobrý nebo špatný. Problém měl
být
vyřešen
dialekticky.
Musíme vznést ještě další otázky – na jaký druh revoluce
vlastně probíhaly přípravy? Co
bylo cílem revoluce?
Leninova strana pracovala
uvnitř opovrhované buržoazní
revoluce v Rusku, aby svrhla
carský feudální systém. Čím více centralizovanější bude podle
něj vůle vedoucí strany v takové
revoluci a čím více jednosměrnější, tím větší se dostaví úspěch v procesu formování buržoazního státu a tím bude slibnější pozice proletářské třídy v
rámci nového státu. Co může
být nicméně považováno za
dobré řešení revolučních problémů v buržoazní revoluci, nemůže být zároveň označeno za
návod k řešení problémů proletářské revoluce. Rozhodné
strukturální rozdíly mezi buržoazní a novou socialistickou společností vylučují podobný
přístup.
Podle Leninovy revoluční metody, se v čele mas objevují vůdci. Mají patřičnou revoluční
průpravu a jsou schopni pochopit danou situaci a vést a velet
bojových silám. Jsou to profesionální revolucionáři, generálové
velké občanské armády. Rozdíly
mezi hlavou a tělem, mezi intelektuály a masami, důstojníky a
vojíny, odpovídají dualitě třídní
společnosti, dualitě buržoazního společenského pořádku.
Jedna třída je vzdělávána k tomu, aby vládla, další k tomu,
aby byly ovládány. Z této staré
třídní
formulky
vyústila
Leninova koncepce politické
strany. Jeho organizace je pouhou replikou buržoazní reality.
Jeho revoluce je objektivně předurčena silami, vytvářejícími
společenský pořádek, začleňujícími tyto třídní vztahy, bez ohledu na subjektivní cíle, doprovázející tento proces.
Kdokoli chce dosáhnout nastolení buržoazního společenského uspořádání, najde v tomto rozkolu mezi vůdcem a masou, předvojem a pracující třídou, správný druh strategických příprav na revoluci. Čím
inteligentnější, proškolenější a
nadřazenější je vedení a čím více disciplinované a poslušné
jsou masy, tím více šancí na úspěch má taková revoluce.
V rámci aspirací na buržoazní
revoluci v Rusku, byla Leninova
strana nejpatřičněji připravena
k dosažení tohoto cíle.
Když nicméně Ruská revoluce změnila svůj charakter, když
do popředí vystoupily její proletářské rysy, Leninovy taktické a
strategické metody ztratily svoji
hodnotu. Pokud se mu přesto
podařilo uspět, nebylo to díky
jeho avantgardě, ale kvůli sovětskému hnutí, které v žádném
případě nezačlenil do svých revolučních plánů. A když Lenin
po úspěšné revoluci, provedené
sověty (radami), se zbavil rovněž
tohoto hnutí, zbavil se také všeho proletářského, co bylo na
Ruské revoluci. Buržoazní charakter revoluce znovu vystoupil
do popředí a našel své přirozené
dovršení ve stalinismu.
I přes velký zájem o marxistickou dialektiku, Lenin nebyl
schopen pohlížet na sociálně
historické procesy dialektickým
způsobem. Jeho myšlení zůstalo přísně mechanistické, sledující rigidní pravidla. Pro něj exi-
T
5
Úvod
ento článek od německého radového komunisty
Otty Ruhle byl poprvé otištěn v roce 1939 v americkém opozičním radově-komunistickém časopise »Living
Marxism«. Přestože název napovídá opak, Ruhleho názory
jsou pro sociální anarchisty z
principiálního hlediska velmi
inspirující. Přestože se o tzv.
radovém (neboli »levém«) komunismu dá hovořit jako o
prakticky jediném politickém
směru, blízkém anarchismu,
postaveném na některých anarchistických principech, nemusíme a také nemůžeme samozřejmě bezezbytku souhlasit se všemi autorovými dedukcemi. Radový komunismus je spíše než na ideálu sociální svobody a rovnosti stavěn na ekonomickém determinismu, právě prosazovaném
Marxem a marxisty obecně.
Pro anarchisty vyplývá komunismus logicky z touhy po svobodě, pro radové hnutí je svoboda vedlejším produktem komunismu.
Právě jistá dogmatická neuváženost nekritického přístupu radových komunistů k
Marxově osobě a k marxismu,
je zavádí občas na pole politicstovala pouze jedna revoluční
strana – jeho vlastní, pouze jedna revoluce – Ruská, pouze jedna metoda – bolševická. A to, co
fungovalo v Rusku, mělo rovněž
fungovat v Německu, Francii,
Americe, Číně a Austrálii. Co
bylo správné pro buržoazní revoluci v Rusku, mělo být správné rovněž pro světovou proletářskou revoluci. Monotónní
aplikace kdysi objevené formulky, osvojené egocentrickým
kruhem vůdců, nevzrušených
ani dobou ani měnícími se okolnostmi, vývojovými stupni, kulturními standardy, myšlenkami
a lidmi. V Leninově osobě vystoupily na světlo světa s velkou
zřetelností zásady mechanistického věku v politice, on byl
»technik«, »vynálezce« revoluce,
představitel principu všemocné
vůle vůdce. V jeho doktríně se
nacházely všechny základní
charakteristiky fašismu, jeho
strategie, jeho sociální »plánování« a jeho umění zacházet s
lidmi. Nemohl se vyrovnat s
hlubokým revolučním smyslem
odmítnutí tradiční stranické politiky levicovými silami. Nemohl
pochopit skutečný význam sovětského (radového) hnutí pro
socialistickou orientaci společnosti. Nikdy se nenaučil, jak
najít podmínky pro osvobození
pracujících. Autorita, vůdcovství a síla na jedné straně a organizace, kádry, podřízenost na
druhé straně - takové byly jeho
myšlenkové pochody. V jeho dílech jsou nečastějšími pojmy
disciplína a diktatura. Pak tedy
chápeme, proč nemohl pochopit nebo uznat myšlenky a akce
»ultralevice«, která nepřijala jeho strategii, a která požadovala
to, co bylo nejsamozřejmější a
nejvíce nezbytné pro revoluční
boj za socialismus, zejména to,
že pracující jednou provždy uchopí svůj osud do vlastních
rukou.
Část IV.
Vzít svůj osud do vlastních
rukou – toto klíčové heslo, vztahující se ke všem otázkám socialismu – bylo skutečným tématem všech polemik mezi ultralevicí a bolševismem. Neshoda ve
stranické otázce měla svoji paralelu v neshodě v otázce odborových organizací. Ultralevice
měla za to, že pro revolucionáře
již není místo v tradičních odborových centrálách a že je nezbytné spíše rozvíjet své vlastní
organizační formy přímo v továrnách, na pracovištích.
ké mytologie. Neustálé hledání
finálních forem kapitalismu,
po kterých konečně najisto
přijde komunismus, jim nedovoluje pochopit skutečnost, že
kapitalismus je velmi dynamický a pro jeho konec není až
tak důležité, v jaké fázi se bude nacházet.
Kromě samotné kritiky leninismu (a jeho odrůd - trockismu, stalinismu...) jsou inspirující a navýsost zajímavé části věnované přístupu k odborovému hnutí a parlamentarismu. I zde však vychází na povrch skutečnost, že radoví komunisté z Marxe v mnoha případech dělají nekritizovatelný
idol, navzdory tomu, že dobře
vědí, že Marx proti těmto dvěma institucím kapitalismu nikdy výrazněji nevystoupil.
I přes všechny své chyby
však radoví nebo tzv. Leví komunisté zůstávají nahony daleko bolševickým skupinám, v
historii i dnes se důsledně stavěli a staví proti všem diktaturám a totalitním režimům i
státu jako takovému a je relativně snadné a patrně i žádoucí představit si je jako partnery
anarchistů v sociální práci a
boji proti kapitalismu a státu.
Redakce
Nicméně bolševici byli schopni
kvůli své nezasloužené autoritě
v prvních týdnech Německé revoluce nahnat pracující zpět do
kapitalistických reakčních tradičních odborových organizací.
Aby bojoval proti ultralevici,
aby ji odsoudil jako stupidní a
kontrarevoluční, Lenin ve své
brožurce znovu používá své
mechanistické formulky. Ve
svých argumentech proti levicové pozici se nezmiňuje o německých odborových svazech, ale o
zkušenostech s odbory z
Ruska. To, že ve svých počátcích měly odborové svazy velký
význam pro proletářský třídní
boj, je všeobecně uznávaná
skutečnost. Situace byla ale v
jiných částech světa odlišná.
Odborové svazy byly ve svých
počátcích vhodné a pokrokové,
ale ve starých kapitalistických
zemích se postupně změnily na
překážky na cestě k osvobození
pracujících. Proměnily se v nástroje kontrarevoluce a německá levice učinila závěry
z této změněné situace.
Lenin sám se nemohl ubránit
prohlášení, že během doby se
rozvinuly podmínky pro vznik
»striktně odborářské, imperialisticky orientované, arogantní,
zbytečné, sterilní, egoistické,
maloburžoazní, podplacené a
demoralizované aristokracie
pracující třídy«. Tato úplatkářská gilda, toto gangsterské vedení, dnes vládne světovému
odborářskému hnutí a veze se
na hřbetech pracující třídy.
Právě o tomto odborářském
hnutí hovořila ultralevice, když
požadovala, aby z něj pracující
odešli. Lenin nicméně demagogicky odpověděl tím, že poukázal na nové mladé odborové
hnutí v Rusku, které nesdílelo
charakteristicky vlastní odborovému hnutí v jiných zemích.
Použil specifický příklad z daného období a daných zvláštních podmínek a myslel si, že z
něj budeme moci vyvodit závěry
pro celosvětovou aplikaci.
Revolucionář, tvrdil, musí být
vždy tam, kde jsou masy. Ale
kde jsou ve skutečnosti masy?
V kancelářích odborových svazů? Na schůzkách základních
odborových organizací? Na tajných setkáních odborového vedení s kapitalistickými představiteli? Ne, masy jsou v továrnách, na svých pracovištích a
zde je nezbytné podnítit jejich
spolupráci a posílit jejich
solidaritu.
Pokračování na straně 6
6
politická teorie
(Pokračování ze strany 5)
Tovární organizace, radový
systém, je skutečnou organizací revoluce, která musí nahradit všechny politické strany a
tradiční odborové svazy.
V organizaci podle pracoviště
není místa pro profesionální
vůdce, pro rozluku mezi vůdci a
následovníky, pro žádný kastovní rozdíl mezi intelektuály a řadovými členy, žádný prostor pro
egoismus, soutěživost, demoralizaci, korupci, sterilitu a filištínství. Zde pracující musí uchopit
svůj osud přímo do vlastních
rukou.
Lenin si ale myslel něco jiného. Chtěl uchovat tradiční odbory, změnit je zevnitř, odstranit
sociálně demokratické představitele a nahradit je bolševickými
představiteli, nahradit špatnou
byrokracii dobrou byrokracií.
Špatná byrokracie roste v sociální demokracii, dobrá byrokracie roste v bolševismu. Dvacet
let plných zkušeností mezitím
demonstrovalo hloupost této
koncepce. Podle Leninovy rady
by se měli komunisté za použití
všech - i jakkoli špinavých - metod pokusit reformovat stávající
odborové centrály. Výsledek byl
nulový. Pokus vytvořit své vlastní odbory rovněž selhal. Soutěž
mezi sociálně demokratickou a
bolševickou odborovou aktivitou byla soutěží v korupci.
Revoluční energie pracujících
byla vyčerpána právě v tomto
procesu. Namísto soustředění
se na boj proti fašismu, pracující se zapojili do nesmyslných a
bezcílných experimentů v zájmu
rozličných druhů byrokracie.
Masy ztratily důvěru samy v sebe a ve »své« organizace. Masy
se cítily podvedeny a zrazeny.
Metody fašismu, diktovat pracujícím každý krok jejich života,
potlačovat na svět se deroucí
spontánní iniciativu, sabotovat
všechny počáteční projevy třídního uvědomění, demoralizovat
masy nespočetnými porážkami
a učinit je impotentními - všechny tyto metody byly již vyvinuty
během dvaceti let odborové práce v souladu s bolševickými
principy. Vítězství fašismu bylo
tak snadné, protože předáci v
odborových svazech a s nimi
svázaných politických stranách
připravili pro fašisty lidský materiál, schopný přizpůsobení fašistickému schématu běhu
společnosti.
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
odepsán, ale v žádném případě
v politickém smyslu, a proto s
ním musíme počítat. Musíme se
na něm podílet, protože stále
hraje určitou roli z politického
hlediska.
No to je mi ale argument!
Kapitalismus je jistě pouze historicky a nikoli politicky odepsán. Podle Leninovy logiky by
tedy nebylo možné bojovat proti
kapitalismu revolučním způsobem. Museli bychom spíše najít
nějaký kompromis. Monarchie
je také pouze historicky, ale nikoli politicky překonána. Podle
Lenina by tedy pracující neměli
žádné právo s ní skoncovat, ale
byli by povinni nalézt kompromisní řešení. Stejný návod by se
uplatnil i ve vztahu k církvi, rovněž historicky, ale nikoli politiky
odepsanou. Navíc lidé stále ve
velkých masách patří k církvi.
Jako revolucionář, Lenin zdůrazňuje, musíte být tam, kde
jsou masy. Pokud by myslel důsledně, musel by
dodat:
»Vstupte do církve, je to vaše revoluční povinnost!« Konečně, existuje zde fašismus. Jednoho
dne bude fašismus rovněž historicky překonaný, ale politicky
stále při moci. Co tedy máme
dělat? Přijmout tuto skutečnost
a učinit kompromis s fašismem.
Podle Leninovy logiky by pakt
mezi Stalinem a Hitlerem pouze
ilustroval, že Stalin je nejlepším
Leninovým žákem. Nebude proto vůbec překvapivé, pokud v
blízké budoucnosti nezačnou a-
mentní politici se strachují jen o
výši svého příjmu. V předfašistickém Německu byla doba, kdy
reakcionáři v parlamentu mohli
prosadit jakýkoli zákon pouze
za pomoci pohrůžky, že vyvolají
rozpuštění sněmovny. Pro parlamentní politiky neexistovalo
nic hroznějšího, než tato možnost, která by ukončila jejich
snadné výdělky. Aby se tomu
vyhnuli, kývli by na všechno.
Jak je tomu dnes v Německu, v
Rusku a v Itálii? Parlamentní
hélóti nemají vlastní názor, ani
vlastní vůli a nejsou ničím více
než ochotnými služebníky svých
fašistických pánů.
Není pochyb o tom, že parlamentarismus je zcela zdegenerovaný a zkorumpovaný. Proč
ale proletariát nezabránil úpadku politického nástroje, který
byl kdysi údajně používán v jeho zájmu? Skoncovat s parlamentarismem jediným hrdinským revolučním činem by bylo
mnohem užitečnější a výchovnější pro proletářské vědomí než
účastnit se trapného divadélka,
v jehož důsledku parlamentarismus vyústil ve fašistickou
společnost. Takový přístup byl
ale Leninovi naprosto cizí, stejně
jako je dnes cizí Stalinovi. Lenin
se nestaral o osvobození pracujících od jejich mentálního a fyzického otroctví, nevěnoval pozornost falešnému vědomí mas
a jejich lidskému sebe-odcizení.
Pro něj celý problém nebyl ničím více, než problémem moci.
kompromisů. Během světové
války se německá sociální demokracie prodala buržoazii. To
bylo především umožněno podporou ze strany Ruska, které se
podílelo na likvidaci německého
radového hnutí. Moc, která
spadla sociální demokracii do
klína, nebyla použita vůbec k
ničemu. Sociální demokracie
prostě a jednoduše obnovila
svoji starou politiku třídní kolaborace, spokojila se se sdílením
moci nad pracujícími společně s
buržoazií v období kapitalistické
rekonstrukce. Němečtí radikální pracující zaútočili na tuto
zradu heslem »Žádný kompromis s kontrarevolucí!« V
Německu existoval konkrétní
stav věcí, specifická situace, vyžadující jasné rozhodnutí.
Lenin, neschopný rozpoznat, co
všechno bylo v sázce, učinil z této konkrétní specifické otázky
všeobecný problém. S pocitem
generála a bezchybně uvažujících kardinála se snažil přesvědčit ultralevici, že kompromisy s politickými oponenty
jsou za všech okolností revoluční povinností. Když dnes čteme
ty pasáže z Leninovy brožurky,
zabývající se kompromisy, jsme
nakloněni porovnat Leninovy
poznámky z roku 1920 se současnou Stalinovou politikou
kompromisů. V bolševické teorii
neexistuje žádný smrtelný
hřích, který se za Lenina nestal
bolševickou realitou.
Podle Lenina měla být
genti bolševismu oslavovat pakt
mezi Moskvou a Berlínem jako
jedinou možnou revoluční
taktiku.
Leninova pozice vzhledem k
parlamentarismu je pouze další
ilustrací jeho neschopnosti porozumět základním potřebám a
vlastnostem proletářské revoluce. Jeho revoluce je celkově buržoazní, je bojem o většinu, o
vládní posty, o kontrolu nad legislativní mašinérií. Lenin si ve
skutečnosti myslel, že je důležité získat v předvolební kampani
co nejvíce hlasů, aby disponoval
v parlamentu silnou bolševickou frakcí, aby se mohl podílet
na formě a obsahu legislativy,
aby se podílel na politické moci.
Vůbec si přitom nevšiml, že
dnes parlamentarismus není
ničím jiným než podvodem,
prázdnou iluzí a že skutečná
moc buržoazní společnosti spočívá ve zcela jiných rukou a buržoazie navzdory všem možným
porážkám v parlamentu stále
disponuje dostatečnými prostředky, aby prosadila svoji vůli
a zájmy neparlamentními prostředky. Lenin nevidí, jaký demoralizující efekt má parlamentarismus na masy, nepovšiml si
otrávení veřejné morálky parlamentní korupcí. Upláceni, koupeni a manipulováni, parla-
Podobně jako buržoa, přemýšlel
v termínech zisku a ztráty, víceméně kreditu a debetu, počtu
hlasů, křesel v parlamentu, počtu mocenských pozicí. Jeho
materialismus je buržoazní materialismus, on zachází s mechanismy, nikoli s lidskými bytostmi. Není skutečně schopen
myslet v socio-historických termínech. Parlament je pro něj
parlamentem,
abstraktním
konceptem, vznášejícím se ve
vakuu, majícím stejný význam
pro všechny společnosti, bez ohledu na dobu. Jistě Lenin
uznal, že parlament prochází
různými stadii vývoje a poukázal na to ve svých diskusích, ale
nepoužíval své vlastní vědomosti ve své teorii a praxi. Ve své
pro-parlamentní polemice se
skrývá za raně kapitalistickými
parlamenty v raném stadiu kapitalismu, aby se neoctl v úzkých kvůli nedostatku argumentů. Pokud útočí na staré
parlamenty, je to z pozice toho,
že již přežily svoji dobu. Krátce
řečeno, rozhodl se, že politika je
umění možného. Nicméně pro
pracující je politika uměním revoluce.
ultralevice ochotna podepsat
Versailleskou
smlouvu.
Nicméně Komunistická strana
stále v souladu s Leninem učinila kompromis a protestovala
ve spojenectví s hitlerovci proti
Versailleské
smlouvě.
»Nacionální bolševismus«, propagovaný v roce 1919 v
Německu levicovým politikem
Lauffenbergem, byla podle
Leninova názoru »do nebe volající absurdita«. Radek a
Komunistická strana ale znovu
v souladu s Leninovým principem kompromisu uzavřeli kompromis s německým nacionalismem a protestovali znovu proti
okupaci Porúří a oslavovali národního hrdinu Schlagetera.
Liga Národů byla podle
Leninových vlastních slov »banda kapitalistických zlodějů a
banditů«, proti kterým mohli
pracující jen bojovat až do úplného konce. Nicméně Stalin v
souladu s Leninovou taktikou
učinil kompromis s tou samou
bandou a Sovětský svaz vstoupil do Ligy. Koncepce »lidu« nebo
»Lidu« je podle Leninova názoru
zločineckým ústupkem kontrarevoluční ideologii maloburžoazie. To ale nezabránilo leninistům Stalinovi a Dimitrovovi, aby
uzavřeli kompromis s maloburžoazií, aby mohli zahájit falešné
Část V.
Co se týče rovněž otázky parlamentarismu, Lenin se zdál
hrát roli obránce upadlé politické instituce, která se stala překážkou pro další politický vývoj
a nebezpečím pro proletářskou
emancipaci. Ultralevice bojovala
proti parlamentarismu ve všech
jeho formách. Odmítala se účastnit voleb a nerespektovala
parlamentní rozhodnutí. Lenin
nicméně vložil do parlamentních aktivit mnoho úsilí a připisoval jim velkou důležitost.
Ultralevice prohlásila parlamentarismus za historicky passé
dokonce i jako možnou tribunu
pro agitaci a nespatřovala v něm
nic více, než nekonečný zdroj
politické korupce jak vzhledem
k parlamentarismu samotnému,
tak
k
pracujícím.
Parlamentarismus ohlupoval
revoluční vědomí a soudržnost
pracujících mas tím, že vytvářel
iluze probíhání legalistických
reforem. V kritických momentech se parlament vždy proměnil ve zbraň kontrarevoluce.
Musel být zničen, nebo když nebylo nic jiného možné, tak sabotován. Proti parlamentní tradici,
která stále hraje určitou roli v
proletářském povědomí, musíme neustále bojovat.
Aby dosáhl opačného efektu,
Lenin použil trik s rozlišením
mezi historicky a politicky passé
institucemi. Tvrdil, že parlamentarismus je jistě historicky
Část VI.
Zůstává jen zabývat se
Leninovou pozicí na otázku
hnutí za »Lidovou frontu«. Pro
Lenina byl imperialismus největším nepřítelem světového
proletariátu a musely být proti
němu soustředěny všechny síly.
Stalin je ale zcela podle
Leninova vzoru zaměstnán vyjednáváním
aliance
s
Hitlerovým imperialismem. Je
nezbytné vypsat ještě další případy? Historický příklad nás
učí, že všechny kompromisy
mezi revolucí a kontrarevolucí
mohou posloužit pouze kontrarevoluci. Veškerá politika kompromisu je politika bankrotu.
Co začalo jako pouhý kompromis pro německou Sociálně demokratickou stranu, skončilo
Hitlerem. Co Lenin ospravedlňoval jako nezbytný kompromis
skončilo Stalinem. V diagnostikování revolučního přístupu
»žádné kompromisy« jako »dětské nemoci komunismu«, Lenin
trpěl starou nemocí jménem
oportunismus, pseudo-komunismus.
Část VII.
Pokud se kriticky zadíváme
na obrázek bolševismu, poskytnutý Leninovou brožurkou,
můžeme rozpoznat následující
body jako hlavní charakteristiky bolševismu.
1.
Bolševismus je nacionalistická doktrína. Původně a
ze své podstaty byl vytvořen,
aby vyřešil národní problém,
později byl vyzdvižen na úroveň
teorie a praxe mezinárodního
rozměru a všeobecnou doktrínu. Jeho nacionalistický charakter vystupuje do popředí
rovněž v jeho přístupu k boji za
národní osvobození utlačovaných národů.
2.
Bolševismus je autoritářský systém. Nedůležitějším
a určujícím místem, kde se činí
rozhodnutí, je vrcholek pyramidy. Autorita je realizována ve
všemocné osobě. Buržoazní
ideál osobnosti slaví ve vůdcovském mýtu svůj nejvyšší
triumf.
3.
Z organizačního hlediska je bolševismus vysoce
centralistický. Ústřední výbor je
zodpovědný za všechnu iniciativu, vedení, instrukce, příkazy.
Jako v buržoazním státu, vedoucí členové organizace hrají
roli buržoazie, jedinou rolí pracujících je poslouchat příkazy.
4.
Bolševismus představuje militantní mocenskou politiku. Zajímá se výlučně o politickou moc, neliší se ničím od
tradičních buržoazních vládních forem. Dokonce i v rámci
organizace neexistuje žádné sebeurčení jednotlivých členů.
Armáda slouží Straně jako nej-
lepší příklad organizace.
5.
Bolševismus je diktatura. Pracuje s hrubým násilím
a teroristickými opatřeními,
směřuje veškeré své funkce k
potlačení jakýchkoli nebolševických institucí a politických názorů. Jeho »diktatura proletariátu« je diktaturou byrokracie
nebo jediné osoby.
6.
Bolševismus je mechanistická politická metoda.
Aspiruje na automatickou koordinaci, technicky zajištěnou
konformitu a nejvýkonnější totalitarismus jako cíl vývoje
sociálního
uspořádání.
Centralisticky »plánovaná« ekonomika úmyslně směšuje technicko-organizační problém se
sociálně-ekonomickými otázkami.
7.
Sociální struktura
bolševismu je buržoazní povahy. Nezrušila námezdní systém
a odmítá proletářům sebeurčení co se týče výsledků jejich
práce. Zůstává tedy zásadním
způsobem uvnitř třídního rámce buržoazního společenského
pořádku. Kapitalismus pokračuje dál v jiné formě.
8.
Bolševismus je revoluční element pouze v rámci
buržoazní revoluce. Neschopný
uskutečnit sovětský systém, je
neschopen transformovat zásadní struktury buržoazní společnosti a její ekonomiky.
Nenastoluje socialismus, ale
státní kapitalismus.
9.
Bolševismus
není
most vedoucí směrem do socialistické společnosti. Bez systému sovětů (rad), bez naprosté
revoluce v lidech a věcech, nemůže splnit nejzásadnější ze
socialistických požadavků, což
znamená skoncovat s kapitalistickým lidským sebe-odcizením. Bolševismus představuje
poslední stadium buržoazní
společnosti a nikoli první kroky
směrem k nové společnosti.
Těchto devět bodů představuje nepřeklenutelný rozpor
mezi bolševismem a socialismem. Ukazují s nezbytnou zřetelností buržoazní charakter
bolševického hnutí a jeho blízký
vztah
k
fašismu.
Nacionalismus, autoritářství,
centralismus, vůdcovská diktatura, mocenská politika, sytém
vlády ve
formě
teroru,
mechanistická
dynamika,
neschopnost se socializovat všechny tyto základní charakteristiky fašismu existovaly a existují v bolševismu. Fašismus je
pouhou kopií bolševismu. Z tohoto důvodu boj proti fašismu
musí
začít
bojem
proti
bolševismu.
Přeložil Jidřich Lacina
Papež navázal na staré
klerofašistické tradice
P
rudké pouliční nepokoje
za účasti mnoha italských
anarchistů provázely prosincovou návštěvu rakouského
neonacistického politika Jorga
Haidera, zemského hejtmana v
Korutanech, ve Vatikánu.
Haider do papežského státu přijel v čele oficiální 250-členné delegace, která sebou přivezla
slavnostní vánoční smrk, později vystavený na náměstí sv.
Petra. Haidera přijal v soukromé audienci i Jan Pavel II.
Papež se vůči Haiderovi nevyslovil nikterak kriticky a omezil se
na oficiální předání buly o rasové snášenlivosti, přestože
Haider využil svoji návštěvu země na rasistickou a xenofobní
propagandu. Papež Jan Pavel II.
Tak pokračuje v tradiční církevní policie tolerance a sympatií
ke krajní pravici. Haider 17.
prosince prohlásil před novináři, že Itálie by měla přitvrdit svoji přistěhovaleckou politiku a italští politici před tímto »problémem« zavírají oči.
Policie silnými kordony 14. a
15. prosince prakticky odřízla
Vatikán od římských ulic a snažila se zabránit, aby na území
papežského státu pronikli antifašističtí demonstranti, kterých
se sešlo podle odhadů přes deset tisíc. Haider totiž na náměstí Sv. Petra během slavnostní
ceremonie zapálil osvětlení vánočního stromu. V čele průvodu
šly známé »bílé overaly«, s připraveným transparentem, zobrazujícím dítě z nacistického
koncentračního táboru z II. světové války, kterým chtěli »ozdobit« Haiderův vánoční stromeček. V průvodu byly dále neseny
transparent jako »Pokud chceš
myslet jako Haider, čti Hitlera...«
Během pouličních nepokojů bylo zadrženo 14 a zraněno 30 demonstrantů, převážně následkem použití slzného plynu a údery obušků a pažeb policejních
útočných pušek. Ošetřeno muselo být i 26 příslušníků zásahových policejních jednotek.
Redakce
sociální anarchismus
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
Se státem nebo proti státu – třetí cesta neexistuje
Kdo jsme a co
chceme?
Anarchismus – sociální hnutí pro III. tisíciletí
(Pokračování ze strany 2)
Směry, které v zájmu sociální
svobody chtějí uchopit do svých
rukou státní moc. Anarchismus
se tak zásadně liší od marxismu
a všech jeho odrůd.
Stát historicky vznikl pouze
jako ochranná složka, zajišťující
existenci třídní nerovnosti a vykořisťování jedněch druhými.
Stát byl založen pouze proto,
aby posvětil »vlastnická« práva k
majetku, získanému krádeží,
násilím a vykořisťováním. Stát
zůstává stále stejný, jeho smyslem není nic jiného, než uchování třídní společnosti. Liberální
pojetí státu omezuje jeho roli
pouze na ochranu vlastnictví
vládnoucí třídy a vzhledem k
pracujícím zná jediný nástroj represi. Klasické sociálně-demokratické pojetí státu se snaží
přesvědčit pracující a vykořisťované lidi, že jejich zájmy souzní
se zájmem vládnoucí třídy.
Tento tzv. korporativismus nemá daleko ke klasickému fašistickému pojetí státu jako jedné
velké, násilím a terorem udržované pospolitosti, ve které navenek mizí třídní rozdíly mezi lidmi. Autoritářské levicové směry
(marxismus, leninismus, trockismus apod.) hnutí pracujících
pouze využívají k tomu, aby samy nastolily svoje státní zřízení
a staly se jeho novou vládnoucí
třídou.
jedné třídy nad druhou.
Nový společenský
pohyb?
Na začátku III. tisíciletí se
třídní společnost dostává do
další fáze svého vývoje.
Kapitalismus se prosadil v celoplanetárním měřítku, globalizoval se a ještě více odhalil služebnou a policejní roli státu. Světu
začínají postupně nepokrytě
vládnout obří nadnárodní kapitalistické korporace, které stát
redukují na represivní složky,
snažící se potlačit jakýkoli náznak protestu a odporu ze strany pracující třídy. Pracující se
více než kdy jindy stávají »lidskými zdroji« a zachází se s nimi
jako se surovinami a polotovary
k výrobě. Člověk na úsvitu III. tisíciletí pozbývá pro vládnoucí
třídu lidskou dimenzi a je s ním
zacházeno pouze v termínech
užitné hodnoty, opotřebení a
nahraditelnosti.
Po zhroucení tzv. sovětského
bloku se svět proměnil na monopolární. Rozhodující pravomoci a možnosti prosazovat a iniciovat změny, se dostaly do
rukou jednoho jediného mocenského uskupení – euroatlantických struktur, sdružených v
NATO a EU. Pád bolševických
diktatur vedl ke všeobecné kocovině v jakémkoli druhu státotvorné levice a de facto její kapi-
vládnoucí třídu, která již na počátku 90. let prostřednictvím
svých politologů jako např.
Francise Fukuyamy, prohlašovala konec dějin a totální vítězství liberálního kapitalismu.
Tisíce vržených dlažebních kostek a deseti- a statisícová shromáždění v Seattle, Praze, Nice
atd. jsou příslovečnou ranou
pěstí mezi oči pro všechny, kteří
si myslí, že na ovládání pracující třídy již stačí termínované
pracovní kontrakty, úvěrové
karty a ohlupující televizní zábava. Euroamerická společnost
již nejméně třicet let nezažila taková masová protikapitalistická
vystoupení. Mnoho lidí hovoří o
zrodu nového hnutí, o nové šanci pro vznik masového hnutí odporu proti kapitalismu. Co se
však skrývá pod povrchem masových demonstrací?
Nové hnutí ve skutečnosti dosud neexistuje. Organizace typu
Greenpeace staví na ulicích
hráze z pytlů s pískem proti
stoupající hladině světových oceánů, odboráři pokorně chodí
prosit o milost s transparenty
»Neberte nám práci«, liberálové
chtějí hájit »lidská práva« a kašlou na sociální práva pracujících, bolševici tradičně pojímají
tyto akce jako velký nábor nových členů a sympatizantů a
jsou tedy vidět všude, ale nedělají prakticky nic - a jedinou
Všechny konkrétní demonstrace byly doposud nepevnou
pouliční koalicí všech možných
již existujících politických sil –
anarchistů, sociálních demokratů, bolševiků, zelených, radikálních ekologů apod., nikoli
spontánním lidovým hnutím
zdola. Dosud se na nich nikde
neukázalo větší množství obyčejných neorganizovaných pracujících lidí, které by přilákala
možnost radikálně vyjádřit svůj
protest proti globálnímu kapitalismu společně s ostatními.
Navíc se anarchisté vždy od státotvorných proudů veřejně distancovali a hovořit tedy o nějaké nové jednotě je zcela
nepatřičné.
Připomeňme si jednu jednoduchou skutečnost. Pokud nebudou masová veřejná vystoupení podpořena i sociální prací
a aktivismem, nebudou mít
žádný smysl. K tomuto aktivismu – pokud mí mít nějaký smysl a vyznění – je třeba minimálně nějaký základní záměr, strategie, nasměrování. Zde se však
údajně jednotné »antiglobalizační hnutí« tříští a pokud se jeho určitá část nevzdá svého
programu, ani se nemůže na
ničem shodnout. Realita v »antiglobalizačním hnutí« je smutná a má daleko k vědomé a
smysluplné kooperaci – jednotlivé směry se snaží převážit na
7
Federace sociálních anarchistů
Mezinárodní asociace pracujících
F
ederace sociálních anarchistů je organizací lidí, kteří chtějí
zničit kapitalismus a stát. Kapitalismus - protože celosvětově
pro zisk vykořisťuje, utlačuje a zabíjí pracující lidi a devastuje životní prostředí. Stát - protože pouze udržuje hierarchii a privilegia třídě, a jejímu služebnictvu, která ho ovládá. Stát nemůže být
použit k boji proti utlačování a vykořisťování, které jsou důsledkem
hierarchie a zdrojem privilegií. Na jejich místo chceme společnost
založenou na svobodě, rovnosti, samosprávě, solidaritě a vzájemné
pomoci - anarchistický komunismus.
Tato společnost může být vytvořena pouze s pomocí organizace
třídy ovládaných, založené na stejných principech jako budoucí
společnost.
Federace sociálních anarchistů je organizována na územním a
profesním základě. Sociálně anarchistická organizace nemá jen odborovou strukturu, ale snaží se zorganizovat pracující třídu jako celek. Všichni členové jsou součástí místních skupin, které existují,
aby poskytovaly solidaritu, podporu a zdroje lidem ve svém okolí.
Účastní se propagační práce, brání lidi mimo pracoviště. Organizují
solidárnost ostatních pracujících v okolí v případě boje. Skupiny
zajišťují místo pro pořádání mítinků, poskytují informace a metodickou pomoc a zajišťují vydávání politických a vzdělávacích materiálů. Místní skupiny jsou základnou pro širší sociální aktivity.
Jsou to zárodky budoucí společenské samosprávy.
Profesní organizovanost FSA nelze zaměňovat s běžným byrokraticko-reformistickým odborářstvím. Nejenže není omezena pouze na dělníky, ale spojuje i jiné sociální skupiny, jako studenty, nezaměstnané nebo důchodce, navíc odmítá omezovat svou agendu
jen na problémy všedního dne (ačkoli jsou samozřejmě podstatné)
a usiluje o naplnění revolučních myšlenek anarchismu. Profesní
organizace připravují své členy na jejich úlohu ve svobodné společnosti.
Naše aktivity jsou založené na principu přímé akce - aktivitách
samotných pracujících, nikoli pomocí prostředníků, jako jsou politici nebo placení funkcionáři. Naše rozhodování je činěno členstvem. Funkce jsou volené a kdykoli odvolatelné, nemají rozhodovací pravomoc, vykonávají jen svěřený konkrétní mandát.
Dnes bojujeme za:
Celých 2 500 let docházelo k
víceméně zoufalým a neúčinným pokusům přesvědčit ovládané, manipulované a vykořisťované lidi – nás, pracující třídu
– že stát existuje jen proto, aby
hájil jejich bezpečí a civilizovaný
způsob života. Dějiny jsou však
svědkem, že stát a společnost
nejsou jedno a totéž. Na počátku III. tisíciletí více než kdy jindy vyvstává očividná skutečnost, že státní moc není nic jiného, než pistole, kterou nám
vládnoucí třída drží u hlavy. Ať
už je policie a armáda pravicová, levicová, sociálně-demokratická nebo konzervativní, chová
se stále stejně. Potlačuje stávky
a dělnické protesty, chrání zasedání vládnoucí elity, pořádá razie proti těm nejchudším – bezdomovcům, gastarbeiterům a
menšinám a dává všem pracujícím na srozuměnou, že jejich úkolem je pouze nechat se okrádat, mlčet a platit daně.
Policista a voják – ať už má na
čepici lvíčka nebo rudou hvězdu, nedělá nic jiného, než vynucuje dodržování zákonů, které si
vládnoucí třída sama vytvořila
ve svůj prospěch. Více než 70.
let existence státního kapitalismu (chybně nazývaného socialismem) definitivně prokázalo,
že stát není a nemůže být nic jiného, než prostředek nadvlády
tulaci před kapitalismem.
Výrazem poraženectví se stala módní antiideologičnost a nevíra v jakoukoli možnost pozitivní změny. Antiideologičnost se
zdá být na první pohled pozitivní vlastností, ale v realitě znamená neexistenci jakéhokoli pohledu na člověka a společnost.
Ideologie není dogmatismus.
Anarchistická ideologie se přirozeně vyvíjí a není ničím jiným,
než souborem pokud možno
nejpokročilejších vlastních interpretací poznatků z oblasti
společenských věd. Tradiční levice se v dnešní éře buď drží
starých receptů, které vyústily v
totalitní režimy nejhrubšího zrna, nebo se v postmoderním
duchu stáhla do iracionality,
kultu životního stylu a polonáboženských ekologických hnutí.
Po dlouhých deseti letech
mrtvolného ticha se však od roku 1999 světem valí na první
pohled dosud nevídaná vlna odporu a aktivismu, spojená především se zasedáním špičkových výkonných orgánů kapitalistické mocenské elity. Protesty
proti zasedání Mezinárodního
měnového fondu, Světové obchodní organizace, Evropské unie, NATO apod., velmi často iniciované anarchisty a vyznačující se tradiční anarchistickou
bojovností, přivádějí k údivu i
skupinou a jediným hnutím,
které se chová opravdu radikálně a nebojí se otevřeného střetu
se státní mocí – jsou jako již tradičně anarchisté.
Anarchistické »Černé bloky«, stojící prakticky za všemi
radikálními akcemi, které proslavily Seattle, Prahu i Nice,
zůstaly prozatím ve svém důsledném protestu osamocené.
Ze strany liberálů, bolševiků i
zelených, se dosud dočkaly jen
urážek, udávání, absurdních
pomluv, trestních oznámení a
nenávistných odsudků v politických komentářích. Všechny
tolik oslavované přímé akce,
kterými se chlubí celé »antiglobalizační hnutí«, provedla
menšina anarchistických aktivistů, sdružených v »Černých
blocích«. Musíme ale zdůraznit, že pokud by v průběhu
mnoha protestů nedošlo k militantním akcím ze strany
anarchistů, o protestech by se
mnoho nevědělo (co komu říkalo slovo »globalizace« před
násilnými vystoupeními na
Global street party v roce
1998?). Militantní akce jsou
však především důraznou připomínkou toho, že anarchistické hnutí stále existuje, je
přítomno ve společnosti – a
myslí svoje myšlenky zatraceně vážně.
úkor těch druhých a prosadit
svoji koncepci, a to včetně anarchistů. Zde se dostáváme k jádru problému. Není prostě možné v rámci jednoho hnutí podporovat stát a zároveň bojovat
proti státu.
Stará známá pohádka
o pozitivní roli státu
Je nemilou skutečností, že
anarchisté během dosud proběhlých velkých společenských pohybů, zásadních pro
historii XX. století – tj. během
I. světové války, Ruské revoluce, Španělské revoluce a II.
světové války, ze svého programu většinou slevili a přistoupili na argumenty o »posílení společného boje« v rámci
nějaké rádobyrevoluční koalice se »společnými« záměry.
Vzdali se tak svého programu
a anarchismu jakožto politické filosofie i sociálního hnutí.
V I. světové válce mnoho předních osobností anarchismu
vyslovilo podporu Dohodě
oproti Trojspolku. V Ruské revoluci se mnoho anarchistů
po celém světě nechalo zmanipulovat bolševiky a přijalo jejich tezi o nutnosti přechodné
role státu, která se pak ukázala ne jako přechodná, ale
smrtonosná.
Pokr. na straně 8
★ Maximálně 30 hodinový pracovní týden a konec přesčasů bez
zkrácení mezd ★ Právo pro muže a ženy na odchod do plného důchodu v 55. letech ★ Právo na minimálně šest týdnů dovolené ročně placené plnou mzdou ★ Plná zaměstnanecká práva pro zaměstnance na neúplný pracovní úvazek a na dobu určitou, s okamžitou platností od nástupu zaměstnání ★ Konec falešného "samozaměstnávání" a individuálních smluv ★ Konec platovým rozdílům - stejné mzdy za stejnou práci; sjednocení prémií, přesčasů,
atd. pro všechny ★ Nemocenské dávky ve výši plné mzdy ★ Právo
na pořádání Všeobecných zaměstnaneckých shromáždění v pracovní době bez ztráty mzdy; odpovídající volný čas na plnění odborové práce ★ Právo na stávku a jiné druhy zaměstnaneckého boje
beze strachu ze ztráty zaměstnání, včetně solidárních akcí, piketů
a bojkotů ★ Zdravé a bezpečné pracovní prostředí; plný přístup ke
všem relevantním informacím a právo na zastavení práce, bez jakéhokoli postihu, v případě zjištění závad, a to až do jejich odstranění ★ Svobodu sdružování a projevu, která není, ať už přímo či
nepřímo, diskriminující na základě pohlaví, rasy, národnosti, sexuality, věku, způsobilosti nebo zdraví ★ Uznání pečovatelské práce a domácí práce za společensky přínosnou a hodnou plného ohodnocení ★ Slušné a dostupné bydlení a dopravu ★ Dostupné a
kvalitní zdravotnictví, bez spoluúčasti pacienta ★ Dostupné a kvalitní vzdělávání, bez školného ★ Konec zvýhodňování bohatých v
přístupu k zdravým a neznečištěným potravinám, vodě a vzduchu
★ Nahrazení výrobních a dopravních metod poškozujících naše životní prostředí bezpečnou alternativou.
Zítra – za kontrolu nad našimi životy!
PŘEDPLATNÉ
je nejjistějším způsobem, jak si zajistit pravidelné dodání Svobodné
práce, měsíčních novin Federace sociálních anarchistů. Předplatné
na 6 čísel činí 110 Kč. Úhradu lze provést složenkou typu A
na bankovní konto:
Investiční a poštovní banka, IPB, A. S.
Pobočka: Masarykovo nábřeží 2/2014, 12000 PRAHA 2
Účet: 151440919/500
Do kolonky »Zpráva pro příjemce« vpište »předplatné« a číslo
prvního objednávaného výtisku.
DISTRIBUCE
materiálů se sociálně anarchistickou, revolučně odborářskou a antifašistickou tématikou je největší překážkou pro šíření našich myšlenek. Oficiální kanály nám nepomohou. Hledáme všechny schopné
a ochotné pomoci s tímto problémem. Podmínky odběru (min. 10ks)
a splácení dohodou – kontaktujte nejbližší pobočku FSA-MAP.
Distrubici na Slovensku zajišuje naše sesterská organizace Priama
Akcia – anarchokomunistická organizácia práce. Adresa: PRIAMA
AKCIA, PO Box 16, 840 08 Bratislava 48
OPRAVA: Omlouváme se za chybu v počtu útočících v článku »Půjde
další oběť státní zvůle do vězení?« (str. 2). Správné znění věty je: »V této zhruba desetičlenné bandě byl i poškozený Petr Slováček, holohlavec oděný do klasického skinheadského oděvu – okované boty, maskáče, bomber s fašistickými nášivkami.«
8
anarchistická knihovna
SVOBODNÁ PRÁCE
Leden 2001
Se státem nebo proti státu – třetí cesta neexistuje
(Pokračování ze strany 7)
Ve Španělské revoluci anarchisté znovu slevili ze svého programu a v zájmu »antifašistické
jednoty« přistoupili na taktiku a
metody státotvorné levice. Totéž
ve II. světové válce. Výsledkem
byl ve všech případech nejen
myšlenkový i akční rozklad
anarchistického hnutí, ale v
konkrétních případech i naprostý krach revolučního procesu. Ukazuje se totiž, že tyto revoluce měly šanci na své úspěšné dovršení POUZE tehdy, kdyby anarchisté na svém programu skálopevně trvali, nenechali
si ho vzít falešnými argumenty o
»pluralitě, jednotě a demokracii
na levici« a důsledně jej
prosadili.
V tomto okamžiku, kdy se
mnoho našich předchůdců
vzdalo svého programu, přestali
být anarchisty a vstoupili prakticky do řad sociální demokracie
nebo bolševiků. Když podpoříte
stát, přestáváte být anarchistou. Bylo pozdě si několik let poté uvědomovat katastrofálnost
tohoto přístupu nejen pro anarchistické hnutí – což mnoho lidí
nemusí vůbec zajímat – ale i pro
celý společenský pohyb, o který
šlo. Vytvoření nového státu znamená jen vytvoření nové vládnoucí třídy, bez ohledu na to,
jak přívětivě se jeho představitelé zpočátku tváří na potřeby
a problémy pracující třídy.
Pokud zdá se na počátku III.
tisíciletí dochází k probouzení
radikálních tradic pracující třídy, pokud se skutečně rodí nový velký společenský pohyb, zaměřený proti globálnímu kapitalismu, musíme se jednoznačně poučit z minulosti a nechat
daleko za sebou zkostnatělé,
autoritářské a v podstatě zoufale kontrarevoluční metody
a taktiku státotvorné levice.
Anarchisté nesmí hrát roli statistů a úderných pouličních jednotek v procesu, na jehož konci
může být klidně vytvoření nějaké globální »protikapitalistické«
politické strany – směsice autoritářské levice a reformistických
zelených.
Toto sociální a morální dilema zní velmi abstraktně, ale již
dnes si ho prožívá mnoho aktivistů v konkrétních situacích.
Účastníci protestů pražského
typu se po prvních masových
akcích ocitli na rozcestí - mohou
buď následovat všechny skupiny typu INPEG (Iniciativa proti
ekonomické globalizaci), všechny prosebníky, kteří klepají na
dveře státních institucí a požadují nesplnitelné – aby stát zakročil proti globálnímu kapitalismu – nebo se mohou přidat k
již existujícím »Černým blokům«
a za nimi stojícím anarchistickým organizacím a zapojit se do
budování skutečného revolučního hnutí. Další možností je
přidat se k těm, kteří mávají
Leninovými brožurkami a požadují státní moc pro vedoucí kádry svých politických stran.
Problém s bolševiky se objevuje znovu a dnes dvojnásob.
Třicet let společenské apatie
způsobilo, že na jakékoli náznaky vznikajícího spontánního
společenského odporu proti globálnímu kapitalismu, se jako
supi na mršinu slétne celé
spektrum bolševických stran a
straniček a ekologicko/liberálních organizací a snaží se je nacpat do mantinelů svého státotvorného světonázoru. Na každého obyčejného pracujícího
člověka, který se náhodou zúčastnil protestů v Seattlu, Praze
nebo Nice, se ze všech stran natahují ruce s přihláškami do
bolševických politických stran a
poštovní složenky na příspěvky
pro občanské, ekologické a jiné
kolaborantské organizace.
Jde však o něco jiného. Jak
bolševici tak ekologové jsou ve
své podstatě tradiční státotvorné směry, ve kterých existuje
striktní rozdělení na vůdce-organizátory a řadové členstvo.
Oba směry chtějí uchopit, kontrolovat nebo ovlivňovat státní
moc. Nedělají nic jiného, než
nám znovu vyprávějí tisíciletou
pohádku o tom, že stát může
sehrát pozitivní roli v prosazování naší svobody a sociálních
práv. Skutečnost, kterou popřelo 25 století třídní společnosti, je
znovu předkládána pracujícím
lidem, kteří hledají nějakou sociální alternativu. Teorie, která
se vyznačuje tím, že selhala pokaždé, když byla uplatněna, se
znovu dostává do popředí.
Nesmíme sklopit oči, přistoupit na tichou toleranci státotvorných proudů a vstoupit do protikladných a nesoudržných koalic, které se zhroutí při prvním
skutečném střetu se státní mocí, kdy bude třeba zaujmout nějaké konkrétní stanovisko.
Anarchisté jsou jediným sociálním hnutím, které nevedou
profesionální politické kádry,
požadující pro sebe zprvu parlamentní křesla, poté moc a privilegia. Anarchisté mají svůj sociální program, který je založen
na odmítnutí MOCI jakožto údajně pozitivního nástroje na
transformaci společnosti. Každá
moc korumpuje a absolutní
moc korumpuje absolutně.
Anarchistické hnutí je založeno
na federalismu – tj. rovnostářské participaci všech zúčastněných na činění rozhodnutí, které se jich týká a existenci pouze
imperativních mandátů, což v
praxi znamená, že jakákoli
funkce je přímo odpovědná těm,
kteří ji vytvořili a její nositel je
přímo úkolovaný a kdykoli odvolatelný členskou základnou V
anarchistické společnosti tak lokální samospráva v místě bydliště a na pracovišti vytváří základnu pro federalistickou pyramidu, která nemá žádný vrcholek, ale pouze několik společných koordinačních orgánů,
striktně kontrolovaných a kdykoli odvolatelných složkami,
které je pověřily.
Poučení z XX. století
To, co je nutné a co může přinést nějakou pozitivní společenskou změnu, není vstupování
do stále nových a nových politických stran a státotvorných
organizací, ale zásadní změna
ve stylu organizování a sociální
práce. Tato změna může být ve
světle zkušeností z revolučních
pohybů XX. století – ať už se to
někomu líbí či nelíbí – pouze
změna, nesoucí se v anarchistickém duchu. Revoluční pohyby i celá historie XX. století, prokázalo minimálně jednu jedinou
věc – politické strany nikdy nepřinesou žádnou sociální revoluci, žádnou zásadní společenskou změnu. Tu mohou přinést
pouze samotní utlačovaní a vykořisťovaní lidé, opírající se o sílu svých samosprávných organizací a komunit.
XX. století bylo v rovině boje
za práva pracujících stoletím
odborů, které ale již od svého
samotného vzniku v sobě obsahovaly svůj hrob. Pokud nebyly
integrovány do anarchistických
organizací, staly se strukturou,
která pouze přilévá olej do soukolí kapitalismu, upozorňuje na
nejvýraznější sociální problémy
a de facto pomáhá vládnoucí třídě je včas tlumit a skrývat.
Odbory sice mohly dosáhnout
mírného zlepšení sociální situace ale nikterak se nestaraly o
snížení obecného sociálního útlaku, vykořisťování a odcizení.
XX. století bylo v rovině politické stoletím politických stran,
které neprokázaly nic jiného,
než že jsou výtahem k moci pro
novou vládnoucí třídu. Politické
strany byly a stále jsou organizovanou politickou mafií, která
masově zneužívá existenční nejistotu pracujících lidí, nezaměstnanost a náš strach z budoucnosti.
Pokud se má v příštím století
vytvořit nějaké nové masové
hnutí, jehož cílem je osvobození
lidí zpod diktatury kapitálu a
státní moci, musí spočívat na
zcela jiných strukturách a principech, než které jsou vlastní
klasickým odborům a politickým stranám. Tyto »nové« principy jsou staronové a bezesporu
jsou to principy anarchistické.
To však není špičkovým představitelům mezinárodního »antiglobalizačního« hnutí příliš po
chuti, neboť tito lidé ve velké
většině nejsou aktivisté, ale politici nebo kandidáti na roli profesionálních politiků.
MOC není možné zlidštit,
zkultivovat a využít pro pozitivní
účely. MOC v rovině společenské, což znamená státní moc, je
nereformovatelná
ze
své
podstaty.
Na počátku III. tisíciletí na
nás globalizovaný kapitalismus
cení zuby bez jakéhokoli přikrašlování. Ztrácíme jednu sociální jistotu za druhou, státní represivní aparát je stále silnější,
prostředky masové manipulace
jsou stále účinnější a zdá se, že
pokud se ti, kteří nesouhlasí s
kapitalismem, skutečně nevzchopí, propásnou jednu z posledních historických šancí.
Tato nová protikapitalistická
mobilizace, pokud k ní skutečně
dojde, však musí skoncovat s
prastarým mýtem o pozitivní roli státu. Jen tehdy má šanci na
úspěch.
Jindřich Lacina, Pavel Pecka
nabídka Anarchistické knihovny FSA
GLOBALIZACE – KRITICKÝ POHLED
kolektiv autorů FSA
Na více než 60 stranách A5 se můžete seznámit s anarchistickým
pohledem na globalizaci kapitalismu, tento dnes bezesporu nejzávažnější politicko-ekonomický pohyb, který navždy mění tvář prostředí, ve kterém žijeme. V kapitolách, věnovaných MMF, SB a dalších institucím, sociálním a ekologickým důsledkům jejich působení, globální represi i kontrole, »flexibilizace« trhu práce, současné komercializaci kultury, ale také hledání a nalézání východisek pro
hnutí odporu, se dočtete nejen anarchistický pohled na věc, ale také se dozvíte množství spolehlivých dat, statistik a všemožných údajů, které můžete používat jako argumenty v diskusi.
»Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu.
Znamená, že určité společenské třídě - dnes vládnoucí třídě (buržoazii) – se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, že obrazně řečeno dohlédne už do každého zapadlého koutu naší planety.
Buržoazie – tj. lidé, kteří vlastní nebo kontrolují výrobní prostředky,
lidé, na které pracujeme – je dnes silnější, než kdy jindy. Je vlastně
nejsilnější. Globalizace znamená, že akcie, ohodnocené DowJonesovým indexem, platí od Severního Mysu (Nordkap) až k Mysu
Dobré Naděje, že VISA kreditní kartou uhradí bohatý příslušník
buržoazie ubytování v penziónu stejně tak v New Yorku jako v české Zlámané Lhotě a stále méně potřebuje nějaké devizové přísliby,
víza nebo povolení k pobytu. Globalizace ale také znamená, že českomoravská vrchovina je monitorována z vojenských družic stejně
jako Libye a na vojenských základnách na Guamu, Okinawě nebo v
Prostějově čekají výsadkové oddíly NATO, aby mohly být letecky přepraveny do 24 hodin KAMKOLI na obranu »státních zájmů«, které se
však čím dál více stávají zájmy nadnárodního kapitálu.«
64 str. A5, cena 30,– Kč/Sk
BOJ PROTI STÁTU A JINÉ ESEJE
Nestor Machno
V letech 1918–1921 existovalo rozsáhlé anarchistické sociální
hnutí, které zmobilizovalo většinu Ukrajiny ve jménu anarchistických ideálů boje za bezstátní společnost anarchistického komunismu. Předák tohoto hnutí ruský anarchokomunista Nestor Machno,
ve francouzské emigraci svěřil této sbírce esejí vše, co pokládal ve
svém životě za důležité a anarchistické.
KRONŠTADTSKÉ POVSTÁNÍ
Ida Mettová
V roce 1921 povstalo několik tisíc námořníků, pod heslem
»za sověty bez bolševiků«, proti bolševické diktatuře. Tento poslední
záchvěv svobody ukázal, že komunismus není slučitelný se státem,
diktaturou a útlakem.
DĚJINY MACHNOVSKÉHO HNUTÍ
Petr Andrejevič Aršinov
Rozsahem velká, ale významem ještě větší kniha, popisující jednu
z nejslavnějších kapitol z dějin anarchismu. Když se řekne machnovské hnutí, znamená to miliony lidí, bojujících za anarchistický
komunismus v nepředstavitelně složitých podmínkách občanské
války na Ukrajině v letech 1918–1921.
★ připravujeme ★
JAKOU CESTOU PŮJDE ANARCHISMUS?
Murray Bookchin
Sborník polemických esejí z let 1995–1998 po problémech současného anarchismu.
Další informace vám rádi poskytneme
na tel. číslech 0604 77 34 40 (Čechy)
nebo 0604 92 43 53 (Morava)
Zastaveno trestní stíhání proti soudruhovi Michalovi P.!
U
snesením
Městského
soudu v Praze ze dne
15. 9. 2000 bylo zastaveno trestní stíhání pro pokus
trestného činu vraždy vedené
proti anarchistovi M. P. Soud se
neztotožnil s tvrzením obžaloby,
že se jednalo o pokus vraždy, ale
přiklonil se k názoru, že šlo o
zcela zjevně přiměřenou sebeobranu.
Michal P. je známý anarchistický militant, mezi jehož aktivity se mj. řadí i usilovná organizační práce v antifašistickém
odboji. Z tohoto důvodu je vystaven, kromě každodenní státní perzekuce, i ohrožení ze strany ultrapravicových radikálů.
Již od poloviny devadesátých let
byli on i jeho rodina vystaveni
cíleným útokům ze strany neonacistů napojených na mezinárodní nacistickou organizaci
Hammerskins, jejíž česká divize
se svého času ve světě řadila
mezi nejaktivnější.
S postupem času se řádění
jedné z ultrapravicových bojůvek změnilo doslova v hon.
Nacisté se s pomocí různých
kriminálních metod, včetně vydírání a fyzických napadání,
snažili o Michalovi shromáždit
maximum informací. Dne
27. 11. 1998 vyústilo toto počínání v předem připravený a organizovaný pokus o Michalovu
likvidaci. Po koordinovaném zátahu Michala dostihli v jednom
z pražských rockových klubů.
Na místě nečekaným razantním
útokem zranili Michalova soudruha, a poté na Michala samotného zaútočili tři z pěti příslušníků nacistického komanda. Zbylí dva pravičáci zablokovali jedinou cestu ven a bránili
jiným návštěvníkům klubu v
pomoci. Mimoto, že útočili v přesile, a používali proti Michalovi
jako zbraně součásti vybavení
klubu, byli několik let trénovaní
v bojových uměních. Pro
Michala bylo jedinou možností
efektivní obrany vlastního zdraví a života tasení legálně držené
střelné zbraně. Poté, co útočníci
nereagovali na pohrůžku jejího
použití a v útoku pokračovali,
musel jí Michal proti nejagresivnějšímu z nich, Milanu
Starému, použít. Neonacista byl
s následným zraněním dva týdny hospitalizován. Michal byl
zatčen.
O Michalově případu jsme
vás informovali již v předešlých
číslech Svobodné Práce. Na
Michalovu podporu vystoupily
tisíce anarchistických soudruhů z celé Evropy a kampaň proti jeho věznění se stala jednou z
největších solidárních akcí
anarchistického hnutí v posledních letech.
Přístup Policie ČR v Michalově případě byl tradiční.
Stejně jako v jiných případech,
kdy se anarchisté byli nuceni
bránit, vystoupilo na povrch
vzájemné propojení (např. z vyšetřovacího spisu vyplývá, že
zraněný útočník byl policejním
informátorem) a sympatie policistů a nacistů. Zvůle státních
represivních
složek
proti
Michalovi postupovala rychle.
Místo toho, aby byli obviněni útočníci, byl obviněn Michal a to
zcela neadekvátně z pokusu
vraždy, samotní útočníci posléze vystupovali jako svědci obžaloby či, v případě Starého, jako
poškozený. Z mnoha dalších
ústrků lze vyjmenovat například, že již v době zatýkání bylo
Michalovu soudruhovi vyhrožováno jedním z policistů v civilu
smrtí; dále vyšetřovatel poskytnul volný prostor pro koordinaci výpovědí ze strany útočníků
(což se projevilo následnou trapnou změnou v jejich výpovědích), a nezabránil dosazení fa-
lešných svědků žalující stranou.
Policejní vyšetřovatel porušoval i
trestní právo procesní, když mařil získávání důkazního materiálu ve prospěch Michala. To vše
a jiné další aktivity policejního
aparátu (jmenujme např. pomlouvačnou kampaň vedenou
tiskovým oddělením Policie hl.
m. Prahy) jen podtrhuje samotná osoba vyšetřovatele.
Kapitán Jaromír BADIN (nar.
15. 8. 1965) byl po úspěšném
završení vyšetřování »nebezpečného levicového extremisty« povýšen do hodnosti majora. Jeho
kariéra, která začala již v mládí,
boje proti politickým nepřátelům jeho chlebodárců, se však
datuje již před rok 1989, kdy byl
pod krycím jménem ŠPONER
(služební průkaz č. 165336)
pracovníkem I. správy SNB –
Státní bezpečnosti (StB), to jest
rozvědky, (zdroj: Necenzurované
noviny č. 01/99). V současné
době o Badinově vnímání spravedlnosti výmluvně hovoří výzdoba jeho kanceláře, kde se
zvláště
vyjímá
jedno
z
Prohlášení
Vlastenecké
Fronty, známé české fašistické
organizace.
Na návrh vyšetřovatele byl
Michal půl roku držen na bez-
pečnostním oddělení vazební
věznice, přestože nenaplňoval
zákonné podmínky uvalení
vazby. I tam se mu státní aparát mstil a ztěžoval už tak špatnou situaci. Pro ilustraci uveďme, že mu byl na celu přidělen
známý psychopatický nacista
Štěpán Placák, který si odpykával trest za pobodání vojáka
židovského původu, který nesouhlasil s Placákem veřejně
popírajícím existenci holocaustu. Navíc byly jednomu z rodinných příslušníků zakázány návštěvy Michala.
Od státního aparátu samozřejmě nelze očekávat, že se bude ke svým kritikům chovat alespoň se špetkou důstojnosti,
naneštěstí ve svém postoji nezůstal osamocen. Podobně se k
soudruhovi zachovalo i občanské sdružení HOST. Toto sdružení je prodlouženou rukou policie a tajné služby, kterým pomáhá v represím proti »extrémistům«, tedy i anarchistům.
Pomáhá i s udržováním současného společenského řádu a vytvářením iluze svobody a seberealizace každého jedince a ochrany jeho práv v nelidské kapitalistické mašinérii. Konkrétně jeho člen Ondřej Cakl se
snažil zasahovat do vyšetřování,
zvláště aktivním (tzv. zajišťováním údajných důkazů) popíráním
příslušnosti
Milana
Starého k ultrapravici, kdy se
odvolával právě na samotného
Starého.
★★★★★
Na konečném zastavení stíhání našeho soudruha se zajisté podílelo mnoho faktorů.
Nikoli nejmenším byla mezinárodní solidarita. Touto cestou
chceme poděkovat všem, kdo se
postavili za našeho soudruha a
pomohli nám finančně, přímou
akcí, či duševní podporou.
Naneštěstí zde není prostor zveřejnit velmi, velmi dlouhý seznam všech jednotlivců i organizací, které se postavili na stranu
svobody a spravedlnosti. Díky!
Toto obecné shrnutí celé causy bychom chtěli zakončit samotnými Michalovými slovy:
»To, že je jeden z nás osvobozen soudem buržoazního státu
neznamená konečné vítězství,
státní represe totiž nadále pokračují. Podpora je i nadále nutná, stejně jako budování hnutí.«
Československý
Anarchistický černý kříž,
pracovní skupina FSA,
prosinec 2000
Svobodná práce jsou měsíční noviny Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících ★ Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři.
Tisková svoboda, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek je základním, univerzálním a nezadatelným lidským a politickým právem, které nesmí být omezeno jakýmkoli zákonem nebo zásahem.