ÿþM i c r o s o f t W o r d - D o p i s O l z e . 0 8 2

82) 30. 5. 81
Milá Olgo,
Tvůj poslední dopis (zřejmě 37) a poslední dopis Ivanův mi nebyly vydány, a tak mi
nezbývá než doufat, že si všechno – a především samozřejmě věci, které se nás
bezprostředně týkají – řekneme při návštěvě. Není to dnes ani poprvé a jistě ani
naposled, kdy píšu o docela jiných věcech, než o jakých bych psát chtěl (pestrý život
máme teď, zdá se, oba), vždy je pro mne dost těžké sám sebe usměrnit, nicméně
tentokrát by to – aspoň teoreticky – mělo být přeci jen snazší, protože k obvyklým
důvodům přistupuje ještě další, neméně závažný: tohle je poslední dopis, který Ti před
návštěvou dojde, do jisté míry bude mít tedy vliv na její atmosféru, a jelikož bych byl rád,
kdyby při ní navzdory všemu vládla dobrá nálada, je namístě, abych navzdory všemu
pokračoval o svých dobrých náladách.
*
Je přirozeně dost různých knih, televizních pořadů i filmů, které mne z různých
důvodů zajímají a dokážou mne tedy více či méně zaujmout; nepříliš často se však stane,
že mne něco nejen zaujme, ale opravdu strhne (a nemusí to být, což je zajímavé, jen
umělecké dílo, ale třeba i dobrá esej), že mne zkrátka potká skutečně svrchovaný
umělecký zážitek. Stane-li se to ovšem, pak to stojí za to: najednou se mi chce plakat,
nikoli však dojetím nebo jen dojetím (dojmout mne dokáže kdejaká hloupost jako
ostatně i Tebe), ale spíš náhlým štěstím; je to pláč podivně promíchaný se smíchem,
přičemž ten pláč i ten smích mají společný původ: je jím radost z pravdy, ze suverenity a
autenticity sdělení, radost tak veliká, že dokáže v člověku najednou cosi zlomit a on se
začne smát i trousit slzy zároveň, a to zcela bez ohledu na to, jestli jde o dílo smutné
nebo veselé. Je v tom přirozeně kus fyziologického odreagování těch věčných stresů a
napětí, současně a především to je ale zážitek tak říkajíc čistě „o sobě“, navýsost
duchovní a sám ze sebe smysluplný, a i ta radost z něj je zcela čistá, totiž nezávislá na
žádném konkrétním zájmu, účelu či souvislosti, je to radost z totálního vnitřního
ztotožnění, radost z toho, že se na člověka z ničeho nic usmálo cosi z tajemné podstaty
„řádu ducha“ i „řádu bytí“ – a nejen že se to na něj usmálo, ale že byl přímo „přizván k
hostině“, zkrátka něco sdílel, účastnil se něčeho veledůležitého, byl „v tom“. Pro tuhle
„kulturní“ dobrou náladu je příznačné, že mi při ní jsou najednou zcela lhostejné a
připadají mi jako zcela nicotné mnohé vnější věci, které mne jindy dokážou dost
houževnatě trápit, vyčerpávat nebo aspoň vnitřně zaměstnávat.
Jiný druh dobré nálady dokáže ve mně vyvolat něco, co bych nazval „lidským
setkáním“. Tu a tam se stane, že si s někým porozumím, že někdo lépe porozumí mně
nebo já jemu, že mi někdo nějak pomůže – třeba jen vlídným slovem – nebo naopak já
pomůžu jemu – třeba mu rozmluvím nějakou hloupost nebo se mi podaří přimět ho, aby
se lépe ovládal – nebo že si prostě jen s někým dobře pohovořím nebo s ním v jakémsi
vesele tvůrčím dialogu společně prožiji nějakou mikroudálost; tyhle věci, které jsou na
svobodě pro člověka běžné, mají tady přirozeně svou zvláštní cenu, a není tedy žádný
div, že jsou neselhávajícím zdrojem dobré nálady.
Na mé nálady „minulostní“ a „budoucnostní“, které obě mají takovou spíš introvertní
povahu (člověk se sám od sebe a tak říkajíc vlastní silou odpoutá od bezprostředně žité
přítomnosti a odlétne do jiných prostorů a časů) přímo navazuje to, co by se dalo nazvat
„usebráním“. Je to jakýsi vyšší stupeň, kdy se nenechám už jen tak volně a bez dalšího
unášet vzpomínkami nebo sny o svém návratu, ale především uvažuji – o všem možném,
o sobě a svém životě, o svém psaní, o různých souvislostech své momentální situace, i
samozřejmě – a možná hlavně – o mnoha obecných tématech. Psal jsem Ti kdysi už o
tom, že v prvních týdnech a měsících svého zavření jsem si velice živě a téměř fyzicky
představoval všechny konkrétní věci, které utvářejí můj život venku a které mi jsou
odepřeny, velice intenzivně po nich tesknil a přímo smyslově se na ně těšil; teď už – s
odstupem času – nejsou tyhle prožitky zdaleka tak bezprostřední a naléhavé a můj
domov (můj „konkrétní horizont“) ve mně stále zřetelněji působí spíš svým smyslem,
mravním obsahem, nároky i nadějemi, tedy tím, co je pod jeho smyslovým povrchem. I
proto nad těmi dvěma „přízemnějšími“ polohami – vzpomínáním a představováním si –
postupně začíná převládat „usebrání“ jako projev hlubšího a duchovnějšího vztahu k
rozmanitým hodnotám světa a mého života. Často se, pravda, mé myšlenky honí přitom
jen tak v kruhu (i o tom jsem Ti už kdysi psal: že bez konkrétních impulsů – např. četby
nebo různých diskusí s přáteli – a bez možnosti konkrétně fixovat a rozvíjet své
myšlenky psaním, nedokážu toho moc vymyslet, myslím tak trochu „na prázdno“, bez
pohonné hmoty), nic převratného tedy z toho usebrání nevzchází, nicméně zcela
neplodná činnost to rozhodně není: byť třeba jen zvolna, přeci jen se přitom cosi
dobrého ve mně – snad – děje, leccos se nenápadně ujasňuje, leccos se tiše upevňuje,
leccos se seřazuje a třídí, leccos povrchního a zbrklého odpadá, leccos se hlouběji
zhodnocuje.
Jakousi nejvyšší fází tohoto „usebrání“ je posléze má poslední a nejlepší dobrá
nálada. Těžko ji stručně a přesně charakterizovat; je to stav jakési obecné a podstatné
radosti ze života, z toho, že jsem, že můj život – navzdory všemu – má nějaký smysl, že
jsem cosi dobrého udělal, že jsou lidé, kteří mne chápou, rozumí mi, sdílejí se mnou – byť
třeba jen na dálku a jen v obecné rovině – můj osud, chápou, co chci a proč to či ono
dělám, myslí na mne, mají o mne starost a přejí mi dobré a – což je asi vůbec
nejdůležitější a nejkrásnější – mají mne rádi. Je to zážitek vyjevování a zpřítomňování
jinak dost skryté, ale vše zároveň z pozadí určující duchovní dimenze, totiž dimenze víry,
naděje a hlubokého přesvědčení o „smyslu“. Snad je to něco jako živoucí zkušenost
kontaktu s „absolutním horizontem“, snad je to nějaká (u člověka mého typu neobyčejně
vzácná) „radost identity ze své identity“, snad je to radostný zážitek souladu člověka se
sebou samým a svou „vyšší odpovědností“; snad je to – což říkám spíš jen tak obrazně –
nějaké radostné setkání s božím vlídným porozuměním pro mé neobratné pozemské
pachtění, pro můj tak říkajíc dobrý úmysl. Tahle nálada není u mne sice nijak moc častá,
zato je však velice užitečná: vlévá do mne sílu a energii a odvahu, tedy substance, které
po čertech potřebuji.
*
Když jsem Ti minule líčil, na co všechno se těším, vzpomněl jsem si na svůj první
pobyt ve vězení v roce 1977 a na to, jak jsem Ti tehdy psal celý dlouhý seznam svých
nádherných předsevzetí do života po svém návratu: jak si budu úplně nově vážit
svobody, času, všech radostí života, jak budu nově a jinak a lépe žít (připomíná to ta
věčně krásná a nikdy neuskutečněná předsevzetí Čechovových postav, která mne
vždycky fascinovala a která jsem polo- parodicky přejímal do svých her – „poloparodicky“ říkám mimo jiné proto, že podle mne jsou ty věci napůl parodické už u
Čechova), jak si budu vážit přírody, dobrých lidí i dobrých knih a naplňovat jimi každou
minutu svého života atd. atd. atd. Když si na to teď s odstupem času a po trochu
bohatších vězeňských zkušenostech vzpomínám, červenám se až po uši, protože si
uvědomuji, jak to všechno bylo ujeté a jak to v podstatě byl jen docela banální projev
docela banální vězeňské psychózy. Nemyslím si, že jsem dnes bůhvíjak chytrý a zkušený
(takový pyšný pocit by byl jen jinou podobou téže psychózy; k normálnímu a zdravému
životu patří totiž mezi jiným i trvalá schopnost úžasu), nicméně některé dětské nemoci
mám přeci jen už naštěstí za sebou, a tak si nedělám žádná krásná předsevzetí, která pak
stejně nesplním. Můj cíl je nepoměrně skromnější: vrátit se pokud možno
nepoznamenaný, to znamená takový, jaký jsem odešel. Když se mi to podaří, budu plně
spokojen; podaří-li se mi ještě něco navíc, třeba to, co jsem si „plánoval“, když jsem Ti
psal po svém odsouzení, budu samozřejmě rád; jenomže dnes už vím, že takové věci se
prostě nedají plánovat; změní-li se člověk k lepšímu, stane se to jaksi „samo sebou“, z
podstaty duše a života, pod tlakem zkušeností, nikoli tedy proto, že si to člověk
naplánoval; ostatně jestli se vůbec něco takového stalo, se beztak pozná jedině až potom.
*
Včera jsem měl dvouleté výročí zavření; mé předchozí řádky můžeš tedy chápat jako
malou poznámku na jeho okraj.
Líbu Tě, myslím na Tebe a už se hrozně moc těším
– Tvůj Vašek