Kolja 8 – Kolja je nemocen

Transkript

Kolja 8 – Kolja je nemocen
Kolja 8 – Kolja je nemocen
„Ta horečka neklesá, tak jsem dostal strach,“ zní Loukův hlas ještě do varhan, které se
vzdalují.
„Acylpyrin dostal?“ ptá se ženský alt už do ticha.
„Dostal. Čtvrtku. Ale ty zábaly neumím. Mluvila o nějakejch zábalech...“
František drží chlapce v náručí a Klára Koutská rozprostírá na lůžku mokré
prostěradlo. Když na něj Louka Kolju položí, dítě vyjekne nečekaným chladem.
„Vydrž. To bude dobrý,“ konejší ho žena a balí roztřesené tělíčko do velké
osušky.
Když nemocného po bradu přikryje, posadí se k němu.
„Tak to bysme měli,“ řekne Louka a pak se obrátí ke Kláře: „Díky. A nezlob se,
že jsem tě volal takhle v noci.“
„To nic. To je normální.“
„Ne, je to od tebe... díky. A dobrou...“ chce jí František podat ruku.
„Nemusíš se se mnou loučit, já tady zůstanu do rána,“ pronese Klára klidně.
„A co řekneš doma?“
„Že jeden můj bejvalej milenec vyženil dítě a neví si s ním rady,“ otře Klára
Koljovi z čela krůpěje potu.
Město je ponořeno do tmy. Věžní hodiny odbíjejí jednu po půlnoci. Hlídač
parkoviště si ve své boudě nalévá z termosky čaj. Hostinský vyhazuje podnapilého hosta
na chodník a zamyká.
„Straka nebo kavka,“ řekne Klára, sedíc v přítmí proti Loukovi s dekou na
kolenou a prohlížejíc si šperk z okapu. „Ty kradou lesklý věci.“ Po těch slovech škytne.
„No jo, vidíš. To nikoho nenapadlo,“ podiví se Louka.
„Ale je krásnej, i když nemá žádnou cenu,“ nechá zpěvačka tretku zazářit pod
lampičkou a vrátí ji na stolek.
Když lehce škytne podruhé, vzpomene si:
„Když jsem říkala, že s mým mužem nemůžeme mít děti, tak to neznamenalo, že
já nemůžu mít děti. To sis prve nějak špatně vyložil asi.“
„Kdy má dostat další prášek?“ přejde to František.
„V pět ráno. Budík je nařízenej.“
„Nejsi ospalá? Můžeš spát, jestli chceš,“ ukáže Louka na postel.
„Nechci. Vždycky jsem s tebou chtěla strávit celou noc, tak se mi to aspoň splní.“
Louka neví, co na to říct, a tak Klára pokračuje:
„Ale nejsi takovej sobec, jak jsem si myslela. To bych do tebe neřekla, že se
budeš takhle bát o cizí dítě.“
„Viď. Já bych to do sebe taky neřek,“ přizná se Louka.
„Prosím tě, to mi ještě vysvětli: že ses toho podvodu se svatbou nebál? Ty,
politicky pronásledovanej člověk, kterej nesmí na Západ,“ chce vědět Klára.
„Já nejsem politicky pronásledovanej člověk. Já jsem pronásledovanej za svou
blbost. Mně pustili s filharmonií do Rakouska. Jednou. Náš kádrovák Bláha řek:
Soudruhu, emigroval ti bratr, ale my jsme se rozhodli, že ti věříme.
Když jsme se vrátili, vyplňovali jsme dotazník. A tam bylo, jestli jsem se setkal
s emigrantama. Napsal jsem: ano. A pak tam bylo: rozveďte, o čem jste hovořili. A já
napsal: Celkem o hovnu, soudruhu Bláho.“
„To je všechno?“
„Asi se ho to dotklo a byl šmytec.“
„Bože, já myslela, bůhví cos jim neproved.“
Klára vstane a dívá se z okna do tmy.
„Ubohý, co?“ řekne jí Louka do zad.
„Žena se po chvíli nečekaně otočí a políbí ho.
„Vyplnils to pěkně,“ usměje se na něj.
Louka jí vloží do dlaně pouťovou tretku z okapu. „Chtěl bych ti to dát,“ řekne.

Podobné dokumenty