Lomnou krotili betonem i nezvyklým experimentem

TŘINECK Ý / TR Z YNIECKI / HUTNÍK / 22. června – 28. června 2016
Z aj í mavosti
9
B ESK Y DY O KO LO N Á S
Lomnou krotili betonem
i nezvyklým experimentem
Říčka Lomná je prvním větším přítokem Olzy. Na své pouti od pramene na svazích Malého Polomu po ústí nedaleko Starého kláštera v Jablunkově
urazí 17,5 kilometru a překoná výškový rozdíl více než 500 metrů. Převážná délka toku (13,4 km) se nachází na území CHKO Beskydy.
Říčka je také domovem chráněných druhů, dokonce i vydry říční.
JITKA KAČALOVÁ, URSUS CENTRUM
Lomná má charakter typické horské bystřiny s velmi proměnlivým
průtokem a často nestabilním korytem. To se při své cestě údolím
mezi horami „lomí“ v řadě záhybů,
díky čemuž Lomná údajně získala
své jméno. Zhruba dva kilometry
od svého pramene napájí vodou
rašelinné louky přírodní památky
Kyčmol. V Horní Lomné nabývá
na síle díky svým pravostranným
přítokům – Přelačskému a Úplazskému potoku. Za obcí se pak do
říčky vlévají další dva potoky – Tatínský zleva a Menší zprava a na
území Dolní Lomné rovněž zprava
Jestřábí potok a Skřinovský potok.
Posledním významným a zároveň
největším přítokem je pak Ošetnice, která se do Lomné vlévá na
úrovni jablunkovského sanatoria.
V průběhu 19. století bylo koryto řeky využíváno ke splavování
palivového dřeva z horních částí
údolí zhruba na úroveň dnešního
viaduktu
Košicko-bohumínské
dráhy. Zde se polena překládala na
Foto: pm
povozy a převážela dále do Třince
(později na nádraží v Návsí). Za
tímto účelem byla také zbudována
pomocná vodní nádrž v lokalitě
Čerčok, jejíž zbytky jsou patrné
dodnes. Od tohoto způsobu dopravy se však na počátku 20. století upustilo. Důvodem bylo jednak
značné poškozování říčního koryta i přilehlých cest a polí a jednak
stále se množící krádeže dřeva.
Lomná uměla obyvatele žijící
podél jejích břehů pěkně potrápit. V období zvýšeného průtoku
docházelo k povodním a častému podemílání břehů řeky. To s
sebou přinášelo značné hospodářské škody. Správci toku proto přistoupili k řadě takzvaných
bystřinářských úprav. Ty spočívají
v kombinaci úprav břehů včetně
jejich zpevňování a v budování
spádových objektů a přehrážek
pro zachycení splavenin. Na 6,5
kilometrech délky tak bylo vystavěno celkem 85 spádových objektů – stupně, balvanité skluzy a
prahy a tři štěrkové přehrážky.
Se snahou o zkrocení řeky souvisí i jeden unikátní experiment z 60.
let. Místo nákladných stavebních
úprav byly v 600 metrů dlouhém
úseku umístěny do koryta velké
balvany, které zvyšují energetické
ztráty proudící vody, a tím snižují
její unášecí schopnost během povodní. Po více než 50 letech působí
tento úsek přirozeně, úprava plní
svůj účel a dle hodnocení současného správce toku – Povodí Odry
– by mohl být inspirací pro sanaci
podobných říčních koryt i jinde.
Velkým bystřinářským úpravám se koryto řeky vyhnulo zejména na úrovni sanatoria v Jablunkově, kde zůstal zachován přirozený
úsek řeky. Naopak při svém průtoku centrem města je řeka spoutána
v pevném, místy i betonovém, nepříliš přirozeně působícím korytě.
Již od 30. let 20. století se opakovaně uvažovalo také o zbudování přehradní nádrže v Horní
Lomné, která by měla sloužit nejen jako ochrana před povodněmi,
ale i jako zásobárna vody. Oblast,
která by se měla dle plánů vodohospodářů ocitnout pod hladinou
bezmála 80hektarové nádrže, je
zapsána v seznamu území chráněných pro akumulaci povrchových
vod. To sice nutně neznamená, že
zde někdy bude přehrada skutečně stát, ale tato ochrana je závazným podkladem pro územní rozhodování. V lokalitě tedy nesmí
vzniknout významnější stavby a
infrastruktury, které by znemožnily nebo komplikovaly případnou
budoucí výstavbu nádrže.
Řeka po celé své délce odpovídá druhovou skladbou ryb pstruhovému pásmu. Z chráněných
druhů ryb se zde můžeme setkat
se střevlí potoční či vrankou pruhoploutvou. Tok je hojně navštěvován volavkou popelavou a úsek
od viaduktu směrem k soutoku je
také domovem vydry říční.
Vranka pruhoploutvá
(Cottus poecilopus)
Vranka pruhoploutvá je drobná ryba přizpůsobená životu na dně.
Má zakrnělý plynový měchýř, a proto se o ní říká, že neplave, ale
spíše se pohybuje drobnými poskoky po dně. Loví drobné bezobratlé – larvy pošvatek, pakomárů, jepic či chrostíků, ale i korýše.
Vzácněji se živí také jikrami jiných ryb nebo rybím plůdkem.
Dorůstá délky 10 až 15 centimetrů. Má velkou, širokou a shora
zploštělou hlavu. Čelisti mají spoustu drobných zoubků a přední
i zadní skřelová kost vybíhá v trn. Velké oči jsou postavené na
vystouplém čele. Má dvě hřbetní ploutve, přičemž první z nich je
kratší a ostnitá. Ocasní ploutev je vějířovitá, řitní dlouhá. Břišní
ploutve jsou dlouhé a zdobené tmavými příčnými pruhy. V případě
podráždění rozevře skřele a naježí ploutve.
Její zbarvení slouží k dokonalému maskování. Vrchní část těla je
šedá až šedozelená, břišní pak našedlá či bílá. Dožívá se obvykle 5
až 6 let a pohlavní dospělosti dosahuje mezi 2 a 4 rokem. Vytírá se
v březnu až dubnu, přičemž samice lepí jikry, kterých může být 150,
ale také až šest stovek, na spodní strany kamenů a samec je následně oplodní a chrání až do vylíhnutí plůdku.
Je velmi citlivá na obsah kyslíku ve vodě a její celkovou čistotu. Slouží
proto jako spolehlivý bioindikátor. Na našem území se vyskytuje jen v
povodí Odry v horních tocích potoků a horských bystřin s kamenitým
dnem. Dříve byla rybáři využívána jako návnada při lovu lososovitých
ryb. V současné době je však celoročně chráněna a její odchyt je zakázán.
Zbarvení vranky slouží k dokonalému maskování.
Foto: wikipedie
D Z I E Ń D O B R Y, L U D K O W I E Z Ł O C I
Nie róbcie nic, nie bedziecie mieć nic
Takimu, kiery nigdy motykóm do
ziymie nie grzebnył albo gnój z
chlywa, albo z chlywka nie wychyboł, sie dobrze mówi: „Ja, ty sie
mosz. Kury mosz w kurniku, wajca
jyny z gniozda pozbiyrosz, świnie ci
kwiczóm w chlywku, byki chowiesz,
kaczki aji gynsi ci gónióm po placu,
tóż mosz wszelijaki miynso, że ani
do masorza nemusisz chodzić. To
my, co se musimy wszecko kupić, to
mómy ło kupa gorsze...”
Roz przijechała do jednej z naszich gaździn pod gorami paniczka z wiynkszego miasta. Poznały
se kiejsi w kómpielach. Miastowo
miała po łoperacyji kłymbu, drugo
se lyczyła rewme łod ciynżki roboty. Piyrszo prawiła, że sie szanuje
i że za nióm teraz wszecko chłop
robi. Aji że ukludzo. Że przeca jyny
sie musi szanować, aby ji kłymbo
dłógo wydzierżało. Że w robocie
siedzi w kancnaryji, a jak przidzie
do dómu, to se legnie, a potym, że
sie idóm z chłopym przynść. Ale
na rozdziół łod gaździny wszecko
musi kupić, a jak sie tak dziwo, to
óna z chłopym wiela na kust nie
do, bo mo wszecko swoje...
Wierka, co to mo wszecko swoje, ji prawi: ,,Tu mosz mónterki,
gumoki, a jesi chcesz, tak se zebier
rynkawice, aby żeś se plynskiyrz
nie zrobiła, dej se aji szatke na głowe, dyby cie naszo krowa szasła
chwostym po głowie. Idymy kidać
gnój...” Szły.
Kamratka, jak wlyzła do chlywa, to sie cofła ze słowami, że tam
smerdzi. Że ji włosy nacióngnóm
gnojym, a że, niż łodjyżdżała, była
u fryzjera... ,,Ja, Marcelko, my tu w
chlywie żodnóm kolinskóm wodóm
nie strzikómy, aby nóm wóniało.
A jesi chcymy cosi mieć, to aji sym
tam smerdzimy łod gnoja. Dyć
dzisio to nima jako kiejsi. W każdej chałpie sóm kómpielki. Tak sie
umyjymy, nawoniómy i żodyn nie
pozno, że my z chlywa wylazły”.
Marcela wypoliła, jakoby ji kiery
ze sznajdry do dupy strzelił. „Tak
to nima dlo mie. Z wideł bych miała plynskiyrze, a z chlywa bedym
wiecznie smerdzieć”. Miała pobyć
do drugigo dnia, łodjechała jeszcze
w tyn dziyń.
Każdy, kiery tym drugim zowiści jakómsi gospodarke, by se to
mioł na własnej skurze sprugować. Nic nima za darmo. Moja śp.
Mama nóm wdycki prawiła: „Nie
róbcie nic, nie bedziecie mieć nic”.
Co to stoji utropy, niż cosi w
chałpie uchowiecie i mocie potym
to dómowe miynso. Jako łóński
zimy, kiej Wiera z chłopym miała
patalije z jałówkóm. Chcieli jóm
sprzedać masorzowi za rzykóm.
Kupcy zabłóndzili i telefónowali,
że nie wiedzóm, kaj sóm, tóż gazda
jich szeł chladać po dziedzinie. W
kóńcu przijechali, wycióngli woge
i jałówke zwożyli. Jak jim powiedzieli cyne za miynso, tak gazda
z gaździnóm sie chycili za głowe.
Jako że ni, aby jim taki marny
grosz za nióm dali. „Curik”, prawi
Wierka. „Woge se nałóżcie spatki
i pómogejcie se tam, skiyl żeście
przijechali. My se zawołómy swojigo masorza”.
Ale czy masorza mocie tak jyny
chned po rynce? Dyć dobry masorz
sie dzisio, a jeszcze gor jak je zima,
łod ludzi nimoże łognać. Miyndzy
tym nawaliło śniega po kolana, a
óni bywajóm na porzóndnym kopcu. Chodnik nie był posuty, a masorz na jejich nalygani mioł przijechać po jałówke z traktorym. Ku
tymu aji trza było łodwiyźć starke
do szpitola na kapaki. Gaździna
wiedziała, jako sie z autym z wyrchu aji ze starkóm spuścić, ale
masorz z jałówkóm w klotce by to
najisto nie uhamowoł i skóńczyłby
z nióm kajsi w przipopie. Tóż po
wielkim pytaniu, ni gwóli jałówki,
ale że gwóli starce, przijechoł panoczek i chodnik jim zrychtowoł.
Wierka pognała na dół ze starkóm
do dochtorów, a masorz z jałówkóm tam, kaj było w planie. Żodnymu sie nic nie stało. Aż na jałówke.
Miynso naporcowali, cosi go zostało dóma, cosi porozdowali rodzinie
i przijaciołóm.
Z jałówkóm, kiero sie szprajcła
przijnyć nasiyni aji łod kamratowego byka, to nima jyny tak. Być
może był tymu winiyn byk... Dzisio
se żodyn nima jisty.
Waszo Jewka Trzyńczanka