Zpravodaj II/2012 - Kulturní zařízení

Transkript

Zpravodaj II/2012 - Kulturní zařízení
zpravodaj
II / 2012
48. Mezinárodního
festivalu poezie
pátek 26.10.
Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo
kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom
Bratislava.
48. Mezinárodní festival poezie
Před dvěma lety odešel valašský básník českého
filmu Jiří Křižan. Dnes by mu bylo jedenasedmdesát.
Jiří Křižan na cestách
Před dvěma lety, 13. října 2010, náhle zemřel významný meziříčský rodák Jiří Křižan.
Právě dnes by mu bylo jedenasedmdesát. Filmový
scénárista, polistopadový politik, pedagog na
FAMU, cestovatel, milovník rokenrolu, dobré
společnosti, kávy, silných cigaret, slivovice, koní
a poezie života, opustil své blízké, rodinu, přátele
i nedokončenou práci „uprostřed běhu“, pár dní
po návratu z rybářské výpravy do Mongolska.
Charismatický „básník“ českého filmu se narodil 26. října 1941 v rodině továrníka a majitele lesa Jana Křižana, který tu v roce 1914 založil
a pak úspěšně budoval parní pilu, u nás jednu
z prvních a zároveň největších. Jan Křižan ml.,
Jiřího otec, byl po znárodnění rodinného majetku při neúspěšném pokusu o přechod státní hranice do Rakouska odsouzen v politickém procesu za „velezradu“ a v roce 1951 popraven.
Jiřímu Křižanovi se přesto podařilo dostat
na gymnázium, ale po té, co v něm učitelé odhalili autora básně Odlet ušatého torpéda do
hlubin pekelných, k níž ho inspirovalo úmrtí
dělnického presidenta Antonína Zápotockého,
byl nežádoucí a nezbedný student ze školy vyloučen. Budoucí scénárista tak v sedmnácti letech z blízka poznal dělnické prostředí, tvrdou
práci v ostravských dolech i leckde jinde. S filmem se potkal až později, ve volnějších poměrech 60. let, kdy Václav Gajer podle jeho námětu
natočil snímek Horký vzduch. To mu nakonec
dopomohlo k tomu, že se po několika neúspěšných pokusech o přijetí stal externím posluchačem dramaturgie na FAMU. Pražské jaro 1968
i následný vpád armád Varšavské smlouvy do
bývalého Československa pak vnímal jako novinář a technický redaktor deníku Mladá fronta.
Zatím co Jiřího mladší bratr Ondřej emigroval do Německa a starší Jan se usadil v Kanadě,
literárně nadaný autor kličkoval mezi normali2
začními zákazy. V 70. letech publikoval v zahraničí pod pseudonymem Jan Beran, zároveň tu
ale působil i v dabingu a na čas se stal dramaturgem a scénáristou Filmového studia Barrandov.
Nejprve tam a později na volné noze vytvořil scénáře ke třinácti realizovaným filmům. Dva snímky, jednak Signum Laudis (1980), za nějž veřejně
odmítl převzít Státní cenu Klementa Gottwalda,
a pozdější titul Stíny horkého léta (1982), zvítězily na MFF v Karlových Varech. Za scénář
pozdějšího filmu Je třeba zabít Sekala (1998),
který se v loňském roce dočkal i zdařilé divadelní adaptace, získal Českého lva. Posledním
snímkem Jiřího Křižana se stal slovenský film
Pokoj v duši (2009).
Ve druhé polovině 80. let Jiří Křižan otevřeně vystoupil ze stínu tzv. šedé zóny. V lednu
1989 založil petiční výbor za propuštění Václava
Havla z vězení, byl spoluautorem petice Několik
vět a v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského
fóra. Nějaký čas působil jako Havlův prezidentský poradce a při pozdější „rekonstrukci“ ministerstva vnitra si jako muž „tvrdé ruky“ vysloužil
přezdívku „Kat Křižan“. Nicméně, po nějakém
čase veřejné i politické funkce opustil a v roce
1995 se vrátil k filmové tvorbě. Později také odešel z Prahy a přestěhoval se na rodné Valašsko.
Ve své usedlosti v Brankách na Moravě choval
koně, staral se o rodinný les a léta vedl právní bitvu o vrácení Křižanovy pily ve Valašském
Meziříčí, kterou se mu v roce 2008 podařilo vyhrát. Karel Prokeš
Jiří Křižan v kavárně
festivalový zpravodaj II/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Jiříkovo vidění
Věrtel písní v míře stálý
Užitečnou vlastností této rubriky je, že
si v ní můžu psát (téměř) co chci, pokud se
to bude aspoň vzdáleně týkat poezie. Třeba
podlehnout okamžité inspiraci, jako když
jsem v antikvariátu narazil na malou, leč
obsahově vydatnou knížečku Kanimůra
ze Šardonu. Je v ní 64 textů originálního
písníka-básníka Jiřího Schmitzera. Bylo
by zbytečné ho představovat, syn Jiřího
Sováka patří mezi poslední velké herce starší
generace, každý si určitě vzpomene na filmy
Marečku, podejte mi pero, Postřižiny nebo
Bumerang, divadelní nadšenci třeba i na
pořady Studia Ypsilon. Méně, ale stále ještě
dost lidí ho zná i jako svérázného písničkáře.
Poetika Schmitzerových textů je na
hraně vtipu a tragiky, často se obojí vystřídá
v jednom. Zažil jsem koncerty, kde diváci do
začátku písně ještě hýkali smíchy, v půlce
jim začal jít mráz po zádech a na konci byli
potichu jako myši. Určitě na tom mají svůj
podíl i poměrně drsné životní osudy J. S.,
ale ty si najděte na Googlu sami. České
hudební scéně v něm každopádně přibyl
drsný samorostlý romantik, „brutální lyrik“,
který se od zaplivaných nádražních bufetů
a otravných životních stereotypů čas od
času jakoby mimochodem odrazí k výšinám
poezie. Tak zase natočíme nějakou ukázku…
Jiří Schmitzer
Není
úplně
fér
oddělit
texty
Schmitzerových
písní
od
doprovodu
dvanáctistrunky a výrazného hereckého
projevu, kterým se liší od jiných mužů
s kytarou. I takto „okradené“ texty ale
dokážou čestně obstát samy o sobě. Co vás
tedy čeká na koncertu Jiřího Schmitzera?
Na první poslech se možná zaleknete
různých málo či vůbec artikulovaných
zvuků, které v mezihrách vyluzuje. Pak
se ale zaposloucháte víc a začne vám to
dávat smysl. Některé písně jsou jednoduché,
nevyhýbají se ani vulgarismům. Zároveň jim
ale stěží můžete upřít vtip, hravost a umění
absurdní zkratky, třeba v miniatuře Plivanec:
Připadá mi divné
že když někdo plivne
do kaluže tmavé
že plivanec plave
Nikdo nepochopí
proč se nepotopí
plave na hladině
prostě plave
svině
festivalový zpravodaj II/2012
Křídla Meluzíny
Přemýšlím zdali srdce snad
dá se k náměstí přirovnat
svoje stopy nepochopím
i když lze v nich číst
Tak procházím to náměstí
jež sevřené je do pěsti
a chtěl bych v tichu jít, však srdce musí bít
i do citlivých míst
R: Jen křídla Meluzíny nevrhají stíny
a průhledná jsou tak, že nespatří je zrak
však duše cítí tlak a určitě je znát
že tenké chladné blány jsou zima, mlha,
vrány
a tichý v kamnech hlas, když naplní se čas
kdy lépe je jít spát
Tam do kavárny můžu jít
a něco jíst a něco pít
má-li cenu hledat změnu
a cigarety dým
Jen hlavně zůstat nad věcí
snad řízky, nejspíš telecí
a doušek vína připomíná
co už dávno vím
R: že křídla…
Docela jsem už zapomněl
čím začal jsem, čím skončit chtěl
ač volím slova stále nová
nejspíš zbytečně
Setmělo už se docela
a sklo mě chladí do čela
a všude víří jako chmýří
zkrátka – výtečně
Největší síla Jiřího Schmitzera je
v nepotřebě
předstírání,
především
v nesentimentálních lyrických baladách,
a také v černém humoru nemilosrdně
použitém na pravém místě. Není prostor
na delší ukázky, a nejlepší je stejně zajít
si přímo na koncert, když se vám nějaký
podaří vypátrat. Jenom na závěr mě
napadá drobnost z divadelních představení
Ypsilony, kde Schmitzer předváděl téměř
varietní kousky pro nenáročné publikum
– za oponou měl během chvilky vymyslet
píseň na 10 náhodně vybraných slov. Slova
byla samozřejmě co nejbizarnější a výsledek
tomu pro pobavení diváků musel odpovídat,
ale podívejte se na poslední ukázku – jak
v popěvku narychlo slátaném z deseti
nesmyslů opět nenápadně vypluje na povrch
lehce absurdní, mírně sarkastická, ale zcela
zřetelná Poezie.
Tuleň
Tuleň se líně vodou válí
a věrtel v míře stálý
ztrácí stín, když se stmívá
Ze své kóje se zvolna zvedne
tichá tma, co spí ve dne
a do kraje se dívá
Večer je zcela prostý hluku
já hledám tvoji ruku
která ti oči cloní
Jak autobus se krajem řítí
kvedlá se, páchne, svítí
tak natáhnu se pro ni
Zastírat vážně se nehodí
co z pukavce se zrodí
když navrátí se ráno
Šedý obal v trávě od rosy
a na něm psáno cosi
„homogenizováno“
Jiří Jurečka
3
48. Mezinárodní festival poezie
Poezie a rap, to jde k sobě, říká šéf
Radošinců Stanislav Štepka
století pohledem mé rodné obce Radošiny. První
díl se jmenuje Polojasno, druhý Zčistajasna. Třetí
hrou, kterou plánujeme, je Jánošík. Příští rok je
to tři sta let od jeho oběšení a my proto tento
náš slavný titul obnovíme. Ovšem v trochu jiné
poloze - necháme text, ale budeme s ním pracovat jinak. Měl bych říct, že náš Jánošík měl 750
repríz - to je slovenský rekord, to žádná jiná slovenská hra neměla.
Příští rok tedy bude ve znamení návratů
a bilancování?
Ano, ale ty návraty by neměly hovořit o tom,
co v našem divadle bylo, ale spíš o tom, co je
a bude.
Stanislav Štepka
„Žijeme tak, jak nechceme žít, a nevíme,
proč tak žijeme. A neumíme se z toho vymotat. O tom je hra Len tak prišli. Psal jsem ji
před dvěma lety a nečekal jsem, že doba může
být ještě horší. A pak přišla na Slovensku kauza
Gorila… Ale není to jen záležitost Slovenska,“
říká šéf Radošinského naivného divadla Stanislav
Štepka o hře, kterou ve čtvrtek představil jeho
soubor publiku ve Valašském Meziříčí.
Je to syrová satirická výpověď, a proto divadelníci dokonce vypustili z představení písničky,
tak typické pro ostatní radošinské kusy. Dodávaly
prý inscenaci příliš idylický rozměr.
Uznávanému dramatikovi, herci a režisérovi Stanislavu Štepkovi, někdy připadá, že to, co
dělá, je jako přehazování písku z jedné hromady na druhou. Ovšem vždy ho potěší a povzbudí poezie. K té má mimořádný vztah už od dětství. A chlubí se, že býval úspěšným mladým
básníkem.
Myslíte si, že můžete prostřednictvím divadla změnit společnost?
Ne. K tomu divadlo neslouží. Na to jsou jiní.
Divadlo může na něco poukázat, nebo společnosti nastavit zrcadlo. To říkal už můj velký pan
učitel William Shakespeare. I když si divadelníci někdy myslí něco jiného, víc udělat nemohou.
Na tahu jsou jiní.
Byli jste hosty festivalu poezie, jaký je váš
vztah k poezii?
Velmi kladný. Na poezii jsem vyrostl. Nechtěl
jsem dělat kabaretní divadlo nebo divadlo malých
jevištních forem, chtěl jsem dělat poezii. Dokonce
jsem v roce 1968 dostal cenu pro nejlepšího mladého básníka na Slovensku - za sbírku vesnických
básní. A velmi si toho vážím. Byl jsem zapálený mladý muž, recitoval jsem na všech možných
soutěžích, na okresních, krajských kolech. I na
Hviezdoslavově Kubíně - a to je na Slovensku ta
největší meta. Vybíral jsem si hodně české básníky. Věnoval jsem se i překladu, do Slovenštiny
jsem přeložil například Aškenazyho Černou be4
dýnku. Neplánoval jsem, že budu dělat divadlo,
ale stalo se. Ovšem nebýt některých básníků, tak
bych asi nedělal ani malé jevištní formy, například pan Suchý byl můj dlouholetý vzor.
Jako bývalý účastník soutěží se jistě dovedete dobře vcítit do toho, co tu recitátoři
prožívají…
Ano. Velice příjemně mě překvapilo, když
tady vidím ty mladé, kteří jsou přesně takoví,
jako jsem kdysi býval já.
Máte i dnes čas a chuť psát básně?
Básně píšu stále, říkám tomu ale spíše lyrizovaná próza. Mám pocit, že můj vztah k poezii je cítit i z textů písniček, které píšu pro naše
inscenace. Dokonce jsem do nové hry Šťastné
konce napsal báseň, kterou skladatelka Ľubica
Malachovská-Čekovská zhudebnila jako rap. Je
to citlivá poezie, kterou jsem věnoval své ženě
k šedesátinám. Když jsem ji slyšel zhudebněnou
poprvé, nevěřil jsem vlastním uším, že v tomto
hudebním stylu může fungovat poezie takového typu. Přišel jsem na to, že i rap může sloužit
jako zajímavá poetická výpověď. A skutečnost,
že nám tento žánr někteří rapeři tak znechutili
a zvulgarizovali ho, mě ohromně láká a beru to
jako výzvu. Proto se k rapu vrátím ve dvojhře,
kterou chystáme na příští rok. Bude o dvacátém
Sledujete pořád, kam se vyvíjí divadelní scéna,
z níž jste vzešli? Třeba Divadlo Semafor?
Mám s tím problémy, protože hrajeme 25 až
28 představení měsíčně. Nestíhám. Jen když náhodou přijedou do Bratislavy na týden českého
divadla a my právě nehrajeme, jdu se podívat.
Čtu hodně jejich knížky, sleduji záznamy inscenací, které mi posílá pan Suchý. A vždy, když se
sejdeme, si slibujeme, že spolu zase něco uděláme. Ale to už asi půjde těžko, máme každý své
plány a taky už své roky. Chystám ovšem pořad
pro Slovenskou televizi, který by měl představit osobnosti typu Jiřího Suchého nebo Zdeňka
Svěráka, tak aspoň to snad vyjde.
Proč jste pořád Radošinské naivné divadlo, když už desetiletí nejste z Radošiny, ale
z Bratislavy?
Tak si nás zafixovali diváci a zůstalo to jako
jeden ze znaků naší poetiky. Do Radošiny se
pořád rád vracím. Vedu tam ochotnický soubor Hlavina, takže tradice pokračuje. Cítím se
s nimi dobře, jsou velmi talentovaní. Pro mě je
to tak trochu dílna, kde si zkouším nové postupy. A hledám nové tváře pro naše profesionální
divadlo. I hoch, co se mnou hraje mimozemšťana, je z tohoto souboru. Napsal jsem tu postavu přímo pro něj. Jinak je to truhlář, jmenuje se
Martin Škoda.
Pavel Stojar
Stanislav Štepka
festivalový zpravodaj II/2012
48. Mezinárodní festival poezie
LEN TAK PRIŠLI
…aby nás pobavili a rozjasnili první večer MFP.
A nutno dodat, že se to Radošincům povedlo. Když vloni vystoupila skupina TY-JÁ-TR
s Experimentem, po mé dlouhé divadelně-kulturní pauze jsem představení shledala jako milé.
Ovšem nyní, mám-li jej zhodnotit v porovnání
se včerejším kouskem, shledávám jej spíše slabým. Letos tu dramaturgie vsadila na vyšší ligu
a troufám si říct, že ta snaha nepřišla nazmar.
V porovnání s minulými lety bylo trvání divadla delší a cena vstupného pro běžné návštěvníky několikanásobně vyšší, nicméně kvalita představení byla mnohem lepší než kdy předtím. Hra
Len tak prišli byla poprvé uvedena loňského října
a setkala se s nadšeným ohlasem a potleskem ve
stoje. Satirická mafiánská komedie originálně
a svižně spojuje témata dědictví a mimozemšťanů v nečekané zápletce, při které určitě nejeden divák zaplakal smíchy. Divadlo bylo postaveno na svěžím dialogu s minimalistickou scénou,
skvěle ladícími hudebními efekty a perfektními
hláškami. Možná že je to pouze mou slabostí pro
slovenský jazyk, ale myslím, že právě slovenština mu dodala ten správný šmrnc.
Otevření scény probíhá na komedii poměrně nevesele, pohřební hostinou, přičemž se ukazují hlavní charaktery, které dokonale vykreslují
lidské stereotypy se všemi klady – a hlavně těmi
zápory. Setkáváme se zde s načančanou pýchou
zabalenou do luxusního saténu, uhlazenou falší,
hloupostí v kvádru, manipulací a podlézavostí
a naproti tomu také s čistou upřímnou neomaleností a vlezlostí v kloboučku.
Oceňuji, jak byla hra scénicky rozdělena,
hlavní hostina přerušována vpády návštěvníků a monology zesnulého; díky tomu divák sta-
čil nabrat dech a zároveň mu nezbyl žádný čas
k tomu, aby se nudil. Představení nenuceně poutalo pozornost právě díky své svěžesti a plynulosti, herci byli přirození a spontánní, takže celkově působilo velmi profesionálním dojmem.
Myslím, že pokud jste vydrželi na sedadle až do
jedenácté večer, za ztrátu času to rozhodně považovat nemůžete. Nika R.
Očima laika
Letošní festival včera mile a vtipně zahájilo
divadelní představení „Len tak prišli“, s nímž vystoupilo Radošinské naivné divadlo Bratislava.
Hra z autorského pera Stanislava Štepky zavedla
diváky do trpce humorného prostředí pohřební
hostiny, kde se povedená rodinka zámožného nebožtíka hašteří o dědictví. Situace se ovšem nevyvíjí tak, jak se očekávalo, a krom nečekaného
znění závěti na hostinu navíc zavítají nečekaní
návštěvníci z jiné planety.
Jsem moc ráda, že jsem měla možnost zhlédnout tuto skvělou hru. Satirická komedie oplývala brilantním černým humorem, jehož terčem
byla lidská touha po majetku a absence pozitivních lidských hodnot. Rovněž herecké výkony
byly ohromující. Líbilo se mi také využití vážné
hudby a hojných zvukových efektů, které spoluvytvářely skvělou a působivou atmosféru, již si
diváci mohli vychutnávat téměř tři hodiny. Vím,
že tento můj postřeh má s Len tak prišli pramálo společného, ale když na scénu nastoupili mimozemšťané, vzpomněla jsem si na můj oblíbený dětský seriál – Smolíkovi.
Dle reakcí publika nepochybuji o tom, že se
všichni v hledišti velmi dobře bavili, a věřím, že
nejen já, pokud budu mít možnost, ráda navštívím i některá z dalších představení tohoto souboru. Tereza Volfová
festivalový zpravodaj II/2012
5
48. Mezinárodní festival poezie
Číst, či nečíst poezii? Toť otázka!
Přednes poezie – bohulibá činnost! Ale jak
na to? Jak vložit poezii do úst, abychom ji nepřipravili o její působivost? Jak nakládat s verši,
aby z nich nezbyl jen planý exhibicionismus? Až
na výjimečné talenty, které dokáží hovořit tak,
že tvoří poezii přímo na jevišti, jsme totiž výhradně odkázáni na texty jiných autorů. A tady
je ten oříšek!
Jako návštěvník recitačních soutěží či festivalů vidím dva různé přístupy k přednesu poezie. Ten častější je herecký přístup. Osobnost
recitátora verše herecky pevně sevře a s přísluš-
úžasem jsem poslouchal nahrávku, v níž čte verše
Jana Skácela herec Lubomír Tokoš. Ano, čte
je! A Jan Skácel jej pozorně poslouchá a chválí. Lubomír Tokoš si s ním v dialogu notuje.
„Nemám rád, když se poezie recituje zpaměti,“
říká herec s nezapomenutelným hlasem. A pak
oba svorně souhlasí s tím, že jen při četbě může
poezie skutečně ožít v její nejryzejší podobě, že
jen při četbě vzniká ten pravý a nenahraditelný
okamžik hledání a objevování podstaty pravdy
– motivů, jež se v poezii skrývají.
Proč na soutěžích či festivalech v recitaci po-
brali nejlepšího? Máte pravdu, má úvaha je rouhačstvím na poli tak tradičního klaní recitátorů, jakým je Moravský festival poezie. Tradice
velí bodovat a vyhlásit vítěze. Správně!
Ale přece jen bych nebyl proti, kdyby dostala
prostor také poezie čtená. V kavárně sedí hosté,
nachystají si oblíbené verše a v doprovodu hudby,
či jen tak do ticha pronášejí poezii a diskutují,
radují se, kaboní se. Ale čtou ji.
Nerad bych uzavíral tuto úvahu na téma
přednes poezie s tím, že je potřeba rozdělit vyznavače krásného slova na sparťany a slávisty.
Na herce a čtenáře. To nebylo mým úmyslem.
Jen jsem chtěl připomenout, že umění verše
s úctou a náruživostí přečíst je mi stejně drahé
jako divadlo.
A na závěr ještě epilog, malá zpověď.
Připravuji již několik let své studenty na klání
meziříčských středních škol v recitaci – na
Krásenský zvoneček. Poslední léta mou obchodku pravidelně poráží lepší gympl. Má ve
svých řadách zkušené recitátory z dramaťáku –
herce. Jednou jsem prohru neunesl a nařkl porotu z toho, že vybírají nejlepší herce. Že jim
ve skutečnosti nejde o poezii, o její obsah, o její
poslech. V tom jsem ale narazil. Když jsem vychladl, uvědomil jsem si, že je třeba přizpůsobit
se pravidlům soutěže. Připravil jsem tedy příští
rok „herce“ a k tomuto pojetí jsem vybral odpovídající texty. Výsledek se dostavil. Gympl jsme
alespoň na počet medailí porazili.
Vivat recitace! Ale budiž chvála poezii. Čtěme
ji, přátelé! Aleš Linduška
Výšiny
Stoupám, nohy tuhnou,
les mě bere do náručí,
slyším srdce, ve spáncích mi buší,
dech chvátá, musím podlehnout.
Toužím stoupat výš až k obloze,
chci znovu vidět obzor.
Je to touha poznat sám sebe,
touha znovu být člověkem.
Stoupám a svaly tuhnou,
hory mě berou do náručí.
Slyším srdce, ve spáncích mi buší,
život chvátá, musím podlehnout.
ným temperamentem jim vdechne život. To vše
se děje v dokonalé iluzi divadelní formy. Herec
se text naučil nazpaměť a teď jej přednáší tak,
jako by to byla jeho vlastní slova. Vzniká tak –
podle nadání herce – expresivní podívaná, v níž
na sebe pozornost strhávají především emoce recitátora. Vítěz je ten, který zapůsobil nejsilněji.
Budiž. Sláva vítězům, čest poraženým. Ale co
ten druhý přístup? Na něj se nějak pozapomnělo. Co tím myslím? S otevřenými ústy a němým
6
ezie vítězí ten první způsob? Dovolím si úvahu.
Je to tím, že jsme tak „nastaveni“. Jsme zvyklí
sledovat neustálé divadlo kolem nás, média jsou
jej plná a divadlo nás umí pohltit svou návykovou porcí fiktivní reality, porcí emotivní katarze. Jakoby už nemáme chuť nebo čas, nebo obojí,
abychom poezii četli, četli ji nahlas, s prožitkem,
s touhou objevovat. Slyším vaši námitku. Taky
bychom přece nemohli vybrat nejlepší výkon recitátora. Kdo by získal ocenění? Jak bychom vy-
Přeji si dál stoupat až k oblakům,
chci svobodně sledovat obzor.
Je to touha poznat smysl mých rán,
touha zůstat člověkem.
Obzor poutá naše srdce,
hory budí naše sny.
Odvaha jít dál se probouzí,
stoupám dál až k výšinám.
(věnováno beskydským horám – když sleduji jejich obzor, čtu si krásné básně)
festivalový zpravodaj II/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Mezi dveřmi
Stihly jste si už prohlédnout město?
Eva: No, už jsme si to obešly, dokonce jsme byly
i u kina, takže jsme snad viděly už úplně všechno.
Tady je toho ale mnohem více ;) A oblíbená
knížka?
Eva: To je těžké… Spisovatel, kterého recituju,
je můj oblíbený autor. Od něj mám ráda jednu
povídkovou knihu. Nebo je super jedna sbírka povídek, která se jmenuje Dobrého člověka
těžko najdeš, ale teď si nejsem jistá, kdo to napsal, možná Margaret Atwoodová.
Zkusily jsme štěstí dále a tentokrát jsme odchytily Alžbetu Kovaničovou:
Ahoj, odkud jsi přijela?
Z Nitry.
Jsi tady poprvé?
Hej, po prvýkrát.
Mezi dveřmi jsme si vyhlédli a zastavili dva účastníky prvního kola recitační soutěže. Několik otázek nám zodpověděly Eva Hadravová (soutěží s textem R. Brautigana Mé jméno) a Adéla
Hartingerová (přednese ukázku z Obrazu
Doriana Graye O. Wilda).
Adéla: Četla jsem knihu Oskara Wilda a líbil se
mi styl, kterým píše. Tak jsem si řekla, že by nebylo úplně špatné to recitovat. Mám vybranou
tu část, kde se Dorian rozchází se Sibylou. Ale
zatím jsem se bohužel ještě nedostala k tomu,
abych si od Wilda přečetla i něco jiného.
Podle čeho si vybíráte texty?
Eva: To je víceméně dílo náhody, tenhle jsem
„dostala“ v knížce jako dárek na jiné recitační
soutěži. Otevřela jsem ji zrovna na stránce, kde
byl úplně geniální text, do kterého jsem se hned
zamilovala.
Jste tady poprvé, nebo už patříte mezi veterány? Jaké jsou vaše první pocity po příjezdu?
Eva: Jsem tu poprvé, ale je tu velmi přátelské
prostředí. Takže zatím dobré.
Adéla: Mně se tu líbí. Znám okolí, třeba Vsetín
a vesnice poblíž, ale Valašské Meziříčí konkrétně ne.
Jak ses o MFP dozvěděla?
No ja som bola na Hviezdoslavovom Kubíne,
čo je recitačná súťaž na Slovensku, a odtiaľ ma
vlastne pozvali sem.
Co budeš recitovat?
Najprv budem recitovať text od Jurija Klavdijeva,
je to taká montáž z divadelnej hry.
Jaké jsou tvé první dojmy z tohoto prostředí?
Som tade asi 20 minút (smích). A je to tu také,
no, v pohode.
Máš tu nějaké kamarády?
Nejakých zo Slovenska poznám, čo boli na
Kubíne, ale inak ani nie.
Co studuješ?
Ja chodím na odbornú strednú školu, ale chodím
aj do základnej umeleckej školy na literárny obor.
A jak dlouho už dramaťák navštěvuješ?
V Nitre len tretí rok, ale ak som bývala inde,
tak som tiež chodila pár rokov, takže tak už nejaký ten piatok.
Nakonec jsme se ptaly dvacetiletého Michala,
který se na MFP přišel podívat jako divák:
Ahoj, odkud přicházíš?
Jsem z Valašského Meziříčí a přišli jsme se sem
s kamarádem podívat proto, že jsme lidi, kteří
mají rádi umění a rádi si večer vyrazí se na něco
podívat.
Přijdeš si poslechnout recitace i zítra?
Chtěl bych přijít zítra ráno, ale nevím, jestli to
stihnu. Jedu totiž ve dvanáct do Brna navštívit
známé z divadla.
A jak ses o MFP dozvěděl?
Já na něj chodím každý rok, takže vím, že letos se
to posunulo o pár týdnů dřív. Loni to bylo v listopadu a letos je to teď v říjnu. Byl jsem zrovna
ve Valmezu, tak jsem si sem zašel.
Otázky kladly: Nika R., Tereza V.
festivalový zpravodaj II/2012
7
48. Mezinárodní festival poezie
Ohlédnutí za 47. ročníkem MFP s Marcelem Šustkem
Předseda 47. ročníku MFP Marcel Šustek
Předsedou poroty loňského ročníku MFP byl
Marcel Šustek, odborník, člověk znalý organizační problematiky, vybavený pozorovacím talentem, schopností analyzovat i pojmenovat děje
a jevy, provázející přípravy a realizaci tohoto festivalu. Po včerejším příjezdu porotců jsme ho požádali o krátké ohlédnutí za 47. ročníkem MFP.
Jak vnímáte postavení Moravského, nyní tedy
podle nového názvu Mezinárodního festivalu poezie ve Valašském Meziříčí?
Postavenie festivalu je v kontexte slovenského
a českého umeleckého prednesu nezastupiteľné,
už takmer polstoročie predstavuje skvelú platformu umeleckej konfrontácie dvoch interpretačných škôl, pričom jedna druhú výrazne ovplyvňujú, rozširujú a dopĺňajú. Pôvodne pomerne
ostré hrany medzi nimi sa v priebehu rokov zjemnili, mnohé postupy sa prelínajú a donedávna
charakteristické črty jednej z nich možno dnes
bez problémov nájsť na strane druhej. Recitátori
z oboch republík neskrývajú svoje nadšenie z prostredia, v ktorom sa súťaží, zo starostlivosti domácich usporiadateľov a atmosféru festivalu už
tradične označujú ako neporovnateľnú s ktorýmkoľvek z iných podujatí, na ktorých sa počas sezóny zúčastňujú.
Myslíte, že festival podobně vnímají
i soutěžící?
Subjektívne pocity mladých súťažiacich
možno do istej miery objektivizovať skúsenosťou porotcov, poznajúcich špecifické črty všet8
kých kľúčových podujatí v tomto žánri v časovom horizonte viacerých desaťročí. Verím, že nielen za slovenskú časť poroty dodávam, že okrem
už spomínaných pozitív predovšetkým originálny mechanizmus hodnotenia a cit pre vzrušujúcu
mieru korektnej rivality robia z valašskomeziříčskych stretnutí udalosti mimoriadneho významu.
Skúsenosti a invenčné dramaturgické i interpretačné postupy z Valmezu sú neraz predmetom
analýz na metodických stretnutiach s recitátormi, mnohé sa stali legendami a spomína sa na
ne aj po mnohých rokoch.
A pohled předsedy poroty na loňský ročník
festivalu?
Domnievam sa, že uplynulý 47. ročník MFP
mal výbornú umeleckú a nakoniec i spoločenskú úroveň, prezentoval nevídanú kvalitatívnu
vyrovnanosť prvej a druhej súťažnej kategórie,
pričom v oboch z nich odznelo nielen viacero
skvelých výkonov, ale aj priestor za nimi bol obsadený množstvom pozoruhodných, perspektívnych prednesov.
Vy jste dlouholetým účastníkem a zkušeným
porotcem MFP, který tu má letitou tradici
i stabilizované postavení. Jistě se ale shodneme na tom, že každý festival by se měl nějak
vyvíjet…
Áno, určite. Ide ale o to, zvoliť citlivý prístup.
Na tohtoročnom Hviezdoslavovom Kubíne sa objavila novinka, ktorá vzbudila zaslúženú pozornosť, dávam ju do pozornosti aj organizátorom
MFP. Pre všetkých recitátorov, metodikov, lektorov, pedagógov a ďalších záujemcov, ktorí sa
z rozličných dôvodov vrcholnej celoslovenskej súťaže nemohli zúčastniť, sprostredkovali domáci
organizátori priebeh jeho kľúčových častí prostredníctvom live internetového prenosu. Som
presvedčený, že v prípade MFP, ktorého významné kultúrne presahy smerujú do oboch štátov, by
bol prínos takého kroku obrovský.
Tu vo Valmeze sú tradičnou súčasťou prvého dňa súťaže nesúťažné vystúpenia dvoch predrecitátorov. Bývalo zvykom, že sa v tejto úlohe
prezentovali predovšetkým domáce stredoškolské recitátorky. Vlani sa však na javisku prvýkrát
objavili detskí recitátori, čo pôsobilo neobyčajne
inšpirujúco a dodalo zrazu festivalu pocit istej logickej kontinuity, keďže základy všetkých budúcich festivalových víťazstiev sa kladú v rokoch
povinnej školskej dochádzky. Navrhujem pokračovať v tomto vydarenom trende a rozšíriť ho na
pravidelné „predskokanské“ vystúpenie jedného
českého a jedného slovenského detského recitátora – najzaujímavejšie výkony sezóny v súťažiach detských recitátorov by delegovali obe zúčastnené strany.
A na záver, bez uvádzania detailov. Možno
by sa v pozícii tajomníka poroty, a trebárs aj režiséra záverečného večera, tiež mohli striedať zástupcovia slovenskej a českej strany.
Ptal se Karel Prokeš
festivalový zpravodaj II/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Malá a bezvýznamná pocta Ivanu Wernischovi
Při přípravách na MFP jsme nepřehlédli zprávu, že básník, překladatel, prozaik a editor Ivan
Wernisch se stal laureátem letošní Státní ceny
za literaturu. A ta se tentokrát řízením osudu
ocitla v těch nejlepších rukou. Ostatně komise
vyhodnotila jeho dílo jako „nepřehlédnutelné
a z hlediska literárních cen nedoceněné“. Jestli se
o nějakém básníkovi dá říci, že dokáže zaujmout
i současné čtenáře, aniž by jejich zájem sám vyhledával, pak je to právě Wernisch. Napsat medailon takovému autorovi je záležitost poměrně
zdlouhavá, protože jen výčet prací by zabral nejméně stránku a jeho život je stejně pestrý a mnohotvárný jako jeho tvorba. Pracoval například
jako keramický výtvarník (hleďme, jistá podobnost s Karlem Krylem), redaktor, kulisák, hlídal
zvonkohru v pražské Loretě (a měl tam stejný
klid a čas na tvorbu jako Karel Plíhal v kotelně),
pak byl betonářem, reklamním agentem, tesařem, kopáčem, štukatérem, dělníkem na stavbě
metra, nočním hlídačem…
Nejlepší a nejstručnější medailonek si ostatně
stejně napsal sám na stránkách bohužel již zesnulého, ale stále výjimečného nakladatelství Petrov:
„Narodil se v hlavním městě Protektorátu Čechy
a Morava 18. června 1942. V matrice Pražského
německého stavovského úřadu je zapsán jako Johann
Wernisch. Dětství prožil na mnoha místech, byl
městským i venkovským hochem. Čtyři roky studoval na Vyšší průmyslové škole keramické v Karlových
Varech, pak vystřídal více než dvacet všemožných
zaměstnání, nyní nedělá téměř nic. Až vyroste, bude
námořníkem. Co se týče mé práce spisovatelské, nejraději jen tak sedím na verandě a sním o svých budoucích knihách… Mé budoucí knihy, zvláště ty se
zlatými ořízkami a v lipských vazbách, vyzdobené
proměnlivými secesními a ještě starobylejšími iniciálami a linkami, jsou velmi krásné. Zvlášť takhle
k večeru, když už se stmívá.“
Nepřehlédnutelný talent ukázaly už první
Wernischovy vydané básně, ale první sbírkou,
kterou se zřetelně vymezil mezi ostatními básníky své generace, byl Zimohrádek. Ve zvukomalebných a obrazomalebných básních začal vytvářet snové bizarní, až přízračné světy se zvláštními
pravidly a vlastním jazykem, osamělé a odcizené.
„Zimohrádek stojí v zemi houštinaté, v zemi pontské, snad na jakémsi ostrově, snad v jakémsi moři.
Je ze země tak krásné, že si přejeme, aby se nám
o ní zdálo. Zimohrádek je vidina... Zimohrádek
znamená přistávat u zemí, které nikdo nespatřil,
přistávat u vymyšlených zemí, aby ty země mohly
být skutečné.“
Malými básněmi jsou už názvy některých
sbírek – Zlatomodrý konec stařičkého léta, Bez
kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli
Nún, Z letošního konce světa. Toto období si
můžeme přiblížit básní ze sbírky Loutky:
Okolo loutky
U stoky skřípe altán
čepy okenic.
Čepy okenic skřípou jak čepy v křídlech vran.
U stoky skřípe
v břiše hadrového mandarina.
festivalový zpravodaj II/2012
Čepy okenic skřípou jak rosničky.
Ve stoce, v kanálské zahradě,
skřípou kosti loutek
hrajících si s dětmi.
Wernisch si úspěšně vyzkoušel i výtvarné
umění, publikuje v českých i zahraničních časopisech, píše literární kritiky. Mimořádným
dílem až neuvěřitelného rozsahu jsou jeho antologie (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň
o nosu), v nichž se stal „advokátem ponížených
i uražených“ – pozoruhodných autorů, kteří byli
z více či méně objektivních důvodů zapomenuti
a vyškrtnuti z literární historie. „Poopravuje představu o tom, kdo je a není básník, co stojí za to číst
nebo uchovat vůbec pro příští generaci,“ říká předseda poroty Státní ceny Josef Chuchma. Kromě
vlastní tvorby Wernisch také překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny, vlámštiny, ruštiny
a latiny. Kromě skutečných překladů své vlastní
verše vydával za poezii cizích básníků, ale také
básníků fiktivních. A právě mystifikace se v poz-
loží na některou ze svých žen a odeberou se do města
na trh. Leč jak už to bývá: urodí se čapky, neurodí se hodnostáři. A tak tři Fuové přinesou úrodu
domů na otop, svalí se na své ženy a třou bídu.
Jednou po deštích Fu osedlá ženu a jede se podívat, zda hodnostářské vycpávky již dosti nabobtnaly. Co však nespatří: na poli se utábořilo vojsko. Vše
pošlapáno koňmi, ženy vaří vojákům kaši. I rozkřikl se Fu před setníkovým stanem a setník přikázal eunuchům, aby Fuovi vyplatili pytel.
A nyní příběh dostane spád. Samozřejmě Fu
chce bratry ošidit a místo domů spěchá do hor.
Fuové však se o tom brzy doslechnou, skočí do sedel
a štvou ženy za ním. A protože dva vždycky běží
rychleji než jeden, dostihnou ho právě ve chvíli,
kdy na čerstvé ženě vyjíždí ze vrat hraniční stanice.
Vrhnou se na Fua, setnou mu hlavu, useknou
tlusťoučký pytel, pak přivážou ženy a jdou se občerstvit. Jenomže mají smůlu: hospodský je sice samý
úsměv, je to však starý zkušený démon. Konec se
odehrává za svitu měsíce.
Ale aby to tu nebylo samá exotika, ještě se
můžeme podívat, jak si žijí lidé u nás doma a jaké
je trápí problémy:
Lidé z jedné vsi a lidé z druhé vsi
Ivan Wernisch
dějších letech stala jeho nejvlastnější a nejoblíbenější tvůrčí metodou. Využívá k ní hru s textem a významy slov, inspirace ze starých žánrů
a lidové poezie, nonsensové a groteskní prvky.
Přesto, nebo právě proto jsou další Wernischovy
sbírky tak různorodé, že by se o nich dal napsat
celý časopis. Pro mě osobně jsou nejzajímavější
groteskní minipovídky, které si až nactiutrhačně hrají s jazykem i tradičními žánrovými formami. Třeba známá povídka Tři Fuové, která
se stala předlohou pro kouzelnou animovanou
grotesku Jana Bubeníčka:
V Potutváře, jen kousek od sídelního města,
tři Fuové, Fu, Fu a Fu, obdělávají malé políčko.
Rostou na něm vycpávky do vysokých hodnostářských čepic. Pakliže celou úrodu nesežerou sousedovy
krávy a císařovi draci či nezaplevelí-li ji houšť vycházkových hůlek, sesbírají ji Fuové do nůše, tu na-
Lidé z jedné vsi si jednoho dne řekli: Jak asi žijí
naši sousedé? Půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. To si řekli a hned se se všemi svými ženami
a dětmi vypravili na cestu do vedlejší vsi. Jejich
sousedé si však právě v té samé chvíli také řekli:
Jak asi žijí naši sousedé — půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. A také se hned se všemi ženami
a dětmi vypravili na cestu. Mezi vesnicemi, asi tak
v půli cesty, byl hustý les. Lidé z první vsi a lidé
z druhé vsi se tomuto lesu z jakéhosi důvodu odedávna vyhýbali. A učinili tak i nyní. Lidé z první
vsi les obešli z jedné strany, zatímco lidé z druhé
vsi les obcházeli z druhé strany. A tak se stalo toto:
Když lidé z první vsi dorazili do druhé vsi, zjistili, že je docela prázdná, zatímco lidé z druhé vsi
se v první vsi podivovali témuž. Když se dost podivili, lidé z první vsi i lidé z druhé vsi pobrali,
co kde našli, a vydali se na zpáteční cestu ku svým
domovům. A jako cestou na návštěvu, tak i nyní se
oba zástupy vesničanů minuly při obcházení lesa.
Jaké bylo překvapení těch i oněch, když dorazili ke svým stavením! Nu — když se dosti podivili, když si zanaříkali, zavedli ti i oni dobytek do
chlévů, hodiny pověsili na stěny, potraviny uložili
do spíží, sudy skulili do sklepů, peřiny navršili na
postele, rozestavěli lavice, truhly a skříně, uklidili hadry a hrnce a dál žili ve svých vesnicích, tak
jako předtím.
To je jen taková malá subjektivní ochutnávka, najděte si svou Wernischovu knihu a hledejte
v ní sami, stojí to za ten čas. A úplně na závěr…
na závěr všeho nejspíš vždy přichází
Konec světa:
Konec světa už dávno… Jenomže do n…ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit. Něco se šuškalo, ale
pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky.
Jiří Jurečka
9
48. Mezinárodní festival poezie
Tabulka hodnocení prvního kola
I. kolo / 2. kategorie
Jméno
Příjmení
Autor
Název textu
Peter
David
Zemaník Kroča
Jaroslava Hana
Marcel
Čajková Kofránková Šustek
Libor
Vacek
Aleš
Vrzák
Počet
bodů
poČas
řadí
1
Terezie
JELÍNKOVÁ
František Halas
Naše paní Božena
Němcová
5
5
5
6
4,5
5
6
26
11.3:27
14.
2
Dominika
IDŽINSKÁ
Teodor Križka
Šavol
6
5,5
5
4
6,5
4,5
7
27,5
10.
6:27
3
Martin
ŘEHÁK
Karel Čapek
Rekord
-
-
-
-
-
-
-
-
-
10:39
4
Johana
VAŠKOVÁ
A. T. Averčenko
Poklad
6
6
4,5
4
5
5,5
5
26
11.8:07
14.
Adéla
Oscar Wilde
3
2
3
3
3
3
4
15
17.
6
Sidónia
FÉDEROVÁ
Anthony Burgess
7
6
6,5
6,5
7
7,5
5
33
4.-5. 9:16
7
Karolína
COUFALOVÁ
Daisy Mrázková
A co potom, Slone?
2
4
3,5
3,5
3
3
4
17
16.
3:08
8
W. Szymborska
Mária
Každý prípad, Prvá
SCHUMEROVÁ
fotografia
8
7
6,5
7
7,5
6
5
34
3.
5:06
9
Anežka
BERČÍKOVÁ
Boris Vian
Strastiplný příběh
6
6
6
5
5
6
5
28
9.
6:38
10
Jarek
JUREČKA
Ivan Wernisch
Zenové pásmo
8
7
7
7,5
7
6
5
34,5
1.-2. 4:02
11
Eva
HADRAVOVÁ
Richard Brautigan
Mé jméno
5
5,5
3,5
5
4,5
5
5
24,5
15.
4:00
12
Adriana
ILAVSKÁ
George Orwell
1984
6
5
6
7,5
7
5
6
30
8.
7:54
13
Alžbeta
KOVANIČOVÁ
Jurij Klavdijev
8
6
6,5
7
7,5
7,5
6
34,5
1.-2. 4:42
14
Tereza
SVĚRÁKOVÁ
A. T. Averčenko
Ninočka
7
7,5
6
6
6
7
7
33
4.-5. 7:49
15
Gabriela
ČEPIČANOVÁ
David Albahari
Kráľ
5
5
6,5
6
5
4
5
26
11.9:07
14.
16
Kateřina
RUSKOVÁ
Karel Čapek
5
4,5
6,5
6,5
7
7,5
6,5
31,5
6.
17
Tereza
ŠTOCHLOVÁ
Jacques Prévert
4
6
6
6
3,5
4
6
26
11.3:12
14.
18
Michal
PIRNÍK
Vladimír Sorokin
Zasadnutie závodného výboru
-
-
-
-
-
-
-
-
-
13:35
19
Juraj
BAKO
Franz Kafka
výber z diela
7
6
7
4,5
7
5,5
5
30,5
7.
5:27
5
10
HARTINGEROVÁ Obraz Doriana Graye
Mechanický
pomeranč
Poďme čaká nás auto
Goneril, dcera Learova
Picasso na procházce
3:46
7:20
festivalový zpravodaj II/2012
48. Mezinárodní festival poezie
I. kolo / 2. kategorie
Jméno
Příjmení
Autor
Název textu
David
Peter
Zemaník Kroča
Jaroslava Hana
Marcel
Čajková Kofránková Šustek
Libor
Vacek
Aleš
Vrzák
Počet p o Čas
bodů řadí
20
Annamarie
JERIGOVÁ
A. S. Puškin
Eugen Onegin
7
7,5
6,5
8
6
7
8
36
4.-5.
6:23
21
Pavol
NÁTHER
Daniel Hevier
Čitateľ
7
8
6
7
7
7
7
35
6.
7:00
22
Kristína
ŠIMKOVÁ
Michail Zoščenko
4
Kolotoč
6
5
5
5
5
5
25
9.
4:14
23
Thomas Bernhard
Jana
MACHALÍKOVÁ Jeskyňáři
4
7,5
5
8
4,5
6
8
31
8.
3:03
24
Martin
PELIKÁN
Elmar Klos
Věrné lásky zmar
6
7
6
5
6,5
8
6
31,5
7.
6:30
25
Lenora
NÁTHEROVÁ
Rainer Maria Rilke
Orfeus, Eurydika, 8
Hermes
6,5
7
8
7,5
7
6
36
4.-5.
7:58
26
Lucia
MIHÁLOVÁ
František Švantner
9
List
7
9
7,5
7,5
7,5
6
38,5
2.-3.
9:49
P. Ovidius Naso
Filemón a Baucis
9,5
8
9
7,5
7
7,5
40
1.
7:57
8
7
9,5
7,5
8
8
38,5
2.-3.
8:20
Mária
27 KOTORJENČOVÁ
28
Soňa
PARILÁKOVÁ
8
A. de Saint-Exupéry
7
Malý princ (úryvek)
festivalový zpravodaj II/2012
11
48. Mezinárodní festival poezie
Poezie v próze
Řekněme si to na rovinu – většina z nás preferuje prózu. Ať už jsou to romány, novely, povídky
či biografie. Podle mnoha lidí je poezie doménou
bohémských básníků a snílků. Ona je ale naštěstí natolik silná, že dokáže proniknout i do prózy.
A vznikne lyrizovaná próza. Básnické prvky se
smísí s epickým žánrem a zrodí se nový, svébytný druh literatury. Tímto způsobem se poezie
pomalu proplíží i ke svým zarytým odpůrcům.
Příkladem poetické prózy je třeba rozsáhlá lyrickoepická kronika Gumový betlém zlínského rodáka Jaroslava Kovandy. Na první pohled se tváří
jako klasický prozaický román, ale už první řádky
napovídají, že autor je především básník, který
do popředí staví poetické prvky a prózu výrazně
Festivalové menu
lyrizuje. Způsob vyprávění Kovandova díla zaujal kritiky natolik, že jej dokonce nominovali
na literární Cenu Josefa Škvoreckého.
Napsat krátkou povídku v duchu lyrizované prózy může zkusit každý. Každý den prožíváme větší či menší dramatické příhody, které
můžeme s pomocí vhodně zvolených prozaických i poetických slov zpracovat do literární
podoby. V každém se skrývá trocha básnického talentu a záleží jen na nás, zda jej vypustíme
na světlo. Dejme šanci našim básnickým sklonům a vytvořme si alespoň jednu drobnou lyrickoepickou povídku, která bude směsicí poezie a prózy. Jana Bajanová
Nakládaný hermelín, chléb
45Kč
Párek v rohlíku15Kč
Utopenec, chléb39Kč
Kuřecí hamburger
35Kč
Kyselice, chléb29Kč
Kotlíkový guláš, chléb
69Kč
Davelská klobása, chléb, hořčice 35Kč
Kuřecí steak na grilu
65Kč
Vepřový steak na grilu
65Kč
Zeleninový salát55Kč
Hranolky25Kč
Chléb 5 Kč
Tatarka, kečup10Kč
Martin Řehák měl letos smůlu, překročil časový limit.
Program 48. MFP
Provozní doba
Pátek 26. října
09.00 M-klub– I. kolo soutěže
14.00 – pokračování I. kola
20.00 – losování II. kola
– KADIŠ
– Pořad z písní a veršů ruského básníka
a písničkáře Alexandra Galiče.
Pátek 26. října
divadelní kavárna – bar
08.00–18.00 hod.
M-klub– soutěž
08.00–18.00 hod.
M-klub
– Kadiš20.00–24.00 hod.
šatna Divadelní kavárny
08.00–18.00 hod.
šatna M-klubu
18.00–24.00 hod.
Sobota 27. října
09.00 M-klub– II. kolo soutěže
14.00 velký sál KZ – seminář s porotou
19.30 M-klub– vyhlášení výsledků a přehlídka vítězů
– slavnostní zakončení 48. ročníku MFP
partneři
12
Sobota 27. října
Divadelní kavárna – bar
M-klub – soutěž
M-klub – závěrečný večer
šatna Divadelní kavárny
šatna M-klubu
08.00–17.00 hod.
08.00–13.00 hod.
17.00– ? hod.
08.00–18.00 hod.
18.00– ? hod.
Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel
Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka, Jana Bajanová.
festivalový zpravodaj II/2012

Podobné dokumenty

Festivalové listy II/2013

Festivalové listy II/2013 Čo pre vás znamená počúvať umelecký prednes? Asi na tom budeme oba stejně. Vždycky zážitek, který si vychutnáváme až svatokrádežně. Vladan je v tom trochu ukázněnější, já spíš neřestnější. To všech...

Více

Eurofandom konference Eurofandomu STŘEDA

Eurofandom konference Eurofandomu STŘEDA 102: P - Č 24: S - Č Václav Fořtík Jiří Kroulík Václav Fořtík Antonín Vítek Jana Rečková Vývoj (ne)lidské Výstupy do volného testy IQ ISS - historie, novinky, ze zákulisí Múza s kladívkem 1.5 intel...

Více

Zpravodaj I/2008 - Kulturní zařízení

Zpravodaj I/2008 - Kulturní zařízení Já patřil k obhájcům tohoto hodnocení. Už proto, že tento systém vymyslel zakladatel festivalu ing. Jiří Broll a já mám rád tradice. Ale také proto, že je to podle mě ze všech známých systémů hodno...

Více