Untitled

2005
Ú VODNÍK
Hnali jsme se krajinou jako vichr, chvílemi jsme se navzájem předbíhali, zastavit nás nebyl kdo a nikdo, nejméně my sami, by se o to ani
nepokusil, takovou jsme měli sílu a odhodlání, přestože se cesta zrovna
zvedala k nedaleké sopce Bukovec, jež vypučela před necelými několika miliony let, ale právě byla v květu a našim smyslům připadlo
v květu vše, kvetoucí skluzavka a sešup vzhůru, načež jsme čekali
plácnutí do vody a místo toho uklidňující rovinka, nespěchat, jen nespěchat, ale zastavit by znamenalo ztratit směr, říkali někteří a obrazy se
střídaly jak rulové zuby na hřebenech hor.
[ 2 ]
Dva odstíny lidskou rukou pěstěných smrků a kolem samá voda, houpala se v teplých tůňkách rytmem matčina dechu, pletené čepečky
v rodinném albu, bu, bu, bu dělal strýček, co choval nutrie a norky
a kamion měl zaparkovaný za stodolou, maminka byla svatá a otec
mírně rozmazán, nikdy nekřičel, škoda, ale vzhůru na vrchol, zastavit
se znamená odmítnout, přijmout není snadné, uzrát je nezbytné stejně
jako nekonečné a cosi stále zvoní, komu a kde a co? asi zvon v Polubném, přehršle obrazů v příběhu bez děje, komiks a jeho hrdinové,
komik a jeho role v komiksu, není jeho hrdinou, kdo je tu vlastně hrdina?
asi ten kdo dočte až do konce.
RM
[ 3 ]
K AREL B ABULJAK
Ú RYVEK
*1957
Z KNIHY
P SYCHADELICKÝ
DENÍK LODNÍHO POVALEČE
VYDANÉ AUTOREM VLASTNÍM NÁKLADEM V ROCE
2005
Často a dlouho myslím na to, zda by Tě, milý čtenáři mého „Lodního
psychadelického deníčku“, nezajímalo, jak to vlastně všechno začalo,
proč zrovna já ležím na palubě GODFRIEND a nemám do čeho píchnout. Nemysli, že si užívám dovolenou, že jsem turista či sportovec, to
by ses šeredně mýlil.
Kdepak cestování, náročné cíle, moře a cizí země! Nejraději ležím na
pevné zemi v místě, které dobře znám, kde se mohu najíst, napít,
pokouřit a poklábosit dle libosti, ve společnosti svých blízkých, jež tak
bezmezně miluji.
Tenkrát jsem do toho spadnul jako fender do podpalubí:
Ležel jsem zrovna v přístavu – lano pod hlavou – když jsem mimo
zápachu chcíplé ryby ucítil, jak mne někdo upřeně pozoruje. Pomalu
jsem otevřel oči a nepatrnou škvírkou zahlédl Kapitána, na první
pohled zajímavého muže. Nechtěl jsem ovšem přerušovat siestu,
a proto jsem mu jemným pohybem palce levé nohy naznačil, ať jde
k čertu. On však nejenže nešel, ba ještě pozorněji si mne prohlížel.
Pochopil jsem, že po mně bude něco chtít a to mne nepotěšilo.
Opřel jsem se o lokty a zeptal se:
„Co chceš?“
Kapitán se mile usmál:
„Sháním lodního povaleče,“ odpověděl a nad hlavou mu přelétl racek.
„Nesnáším cestování a z dálek se mi dělá nevolno,“ namítl jsem
upřímně, ale Kapitán se mi líbil.
„Celý život hledám po přístavech lodního povaleče. Pojď se mnou,“ řekl.
Posadil jsem se. Bylo mi jasné, že je po siestě.
„Nechci jet na moře a ani si to nemohu dovolit.“ Byl jsem neoblomný.
Ani Kapitán se však nevzdával a tlačil stále větší silou:
„Potřebuji tě. Pojď, nebudeš litovat, bude to skvělé, uvidíš.“
Věděl jsem, že to nebude skvělé, protože skvělé je to tady v přístavu: nad hlavou ti přeletí racek, okolo projede moped, kluci kopou
do meruny, pán s paní jsou na procházce, houkne parník, bliká
[ 4 ]
maják, do taverny není daleko, babka chytá sardinky, v obchodech je
otevříno…
Kapitán však byl natolik podmanivý, že jsem ztrácel sílu odporovat mu.
„Ne, nevím,“ zakoktal jsem. „Na palubě bude málo místa, stále do
mne bude někdo strkat, vybízet k poposedávání nebo dokonce ke konverzaci, budu se muset seznamovat s cizími lidmi a předstírat, že jsem
vtipný a zábavný, v noci mne budeš nutit být vzhůru a pak mě budeš
budit brzo ráno… Navíc bych přišel o všechno… Nezlob se, Kapitáne,
rád bych, ale nemohu,“ zalhal jsem.
„Ale kdež!“ zvolal Kapitán radostně, jistě si všimnul, že mě zviklal.
„Místa na palubě je mraky, posádka je velmi milá, vyvážená a tolerantní, nakonec mnohé z mužů i žen budeš jistě znát. Můžeš se válet celé
dny i noci, nikdo se tě ani nedotkne a o mnoho nepřijdeš – jen o polovinu, rozhodně ne o víc. Co je ovšem zajímavé,“ pokračoval Kapitán
náhle tiše a tajemně, „že něco získáš.“
„Co?“ zeptal jsem se.
Kapitán potáhl z dýmky a vyfoukl dým. Všimnul jsem si, že vane jižní vítr.
„Staneš se lepším člověkem.“
To mne probudilo.
„Lepším člověkem?“ užasnul jsem. „A neohrozím přitom platnost stávajícího řádu?“
„Kdepak!“ smál se Kapitán. „Pojď se mnou, uvidíš.“
Opravdu jsem téměř vstal, ale hned se mě zmocnily pochyby, navíc
jsem si ještě potřeboval odpočinout.
„Přijď večer,“ odpověděl jsem. „Rozmyslím se.“
„Za hodinu odplouváme.“
NEDĚLE
RÁNO
Motory jachty Godfriend jedou na plný výkon i za svítání.
Lano, kterým táhneme poškozený tanker Armína, se již dvakrát přetrhlo, přesto se zdá být situace stabilizovaná.
Posádka občas zahýří vtipem. Ne, neválíme se tu smíchy, to by v těchto stísněných podmínkách ani nešlo. Pokud bychom se chtěli válet,
museli bychom vytvořit plán, kde a jakým způsobem kdo. K občasnému
pousmání je zde ale místa dost a najde se i důvod.
Třeba náš Kapitán – na rozdíl od ostatních lodí máme jenom jediného – nemohl v noci na obloze plné hvězd celé tři hodiny nalézt Velký
vůz. Nebo si z nás utahoval?
[ 5 ]
V posádce, kterou tvoří o něco víc mužů než žen, jsou i dva tajemní
týpci, ano ti dva, co jsem s nimi seděl v přístavu před marketem. Jedním z nich je pankáč, který se vydává za automechanika. Jak se ovšem
ukázalo při havárii tankeru Armína, který nyní táhneme, motorů se bojí
jako čert kříže. Dokonce by se mohlo zdát, že se tak dlouho učil automechanikem proto, aby poznal, že motory jsou eklhaft. Jinak je to milý
hoch, který se netají tím, že se vydal do světa, aby si našel roštěnku.
Ono jak sám říká, najít roštěnku není tak těžké, jako ji udržet, když
je tedy fajnová a podle gusta, a nebo udržet ji taky není těžké, ale on
že je hovado, ale ne že hovado, prostě má nějak smůlu, ale ne smůlu,
za to si prý může sám, ale ne sám, vždycky že to nějak posere, že to
myslí vážně, chce si dát pozor, třeba když jde do práce, ale oni ho stejně fuck off, protože se jim něco nelíbí a on je za blba, ale ne za blba,
prostě jde pryč…
Pankáč sedí na bortu, já ležím na nafukovacím člunu, v ruce máme
plechovky a nad hlavou hvězdy. Tady na přídi motor neslyšíte, slyšíte
ale pankáčův příběh…
…a pak jsi na tom blbě a všichni okolo jedou perník, tak si dáš a jsou
to dobrý lidi, ale maj hroznej zmatek, vlastně ne zmatek, oni to maj
celkem srovnaný, ale nevěděj, co s tim, ale vlastně věděj, já už nevim…
STŘEDA
ZA SVÍTÁNÍ
Máme obrovskou ztrátu a musíme tedy vyjet už brzo ráno. Není mi
to vůbec příjemné. Posádka hlučí a na lodního povaleče nikdo nebere
ohledy – jako bych já bránil někomu v práci. Mne a mou poctivost
v povalečství – ne vždy je to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát –
tady ale nikdo nebere vážně. Marně se ukrývám pod dekou, jsem definitivně probuzen.
Motory hučí a otřásají salonem, kde na kožené pohovce trávím noční
klid.
Nakonec vstávám a potácím se po lodi, všem se ale pletu a teprve
teď vidím, jak nemožný jsem člověk, a nemohu to ani skrývat před
ostatními, protože si toho prostě nelze nevšimnout. Nemohu ani otevřít
ventil na vodu, jak mi přikazuje doktor, nevím totiž, kde je, jak vypadá,
natož jak se otvírá, nemohu ani vytřít palubu, protože jsem muž a na
lodi jsou ženy…
Pokusil jsem se alespoň si přesednout, ale i na novém místě mne
musí všichni obcházet a působím jim tak nemalé potíže…
[ 6 ]
To už Godfriend kotví na nejfrekventovanějším místě maríny a je
třeba doplnit také palivo na další den, jistě pojedeme rychle a dlouho.
Kapitán zavedl svou loď k molu, z nějž je k čerpací automobilové stanici nejblíže.
Na cestu s kanystrem vyráží doktor, ani nevědí, jak dobře udělali, že
tak důležitý úkol nesvěřili mně…
To už na nás volají zdejší domorodci:
„Hej, Amigo!“ a ukazují na trajekt, který se objevil dvě míle před vjezdem do přístavu. Také hlouček lidí u naší lodi se rozrůstá a všichni na
nás hledí s určitým neklidem. Někteří mají tašky, jiní košíky, asi jedou
na delší výlet, říkám si. Teprve později – až jako beznadějně posledního
– mne napadne, proč se tu scházejí, ačkoli jsou tak různorodí.
„Fajf minic,“ volá na ně kapitán a uklidňuje je pohybem ruky.
Všichni se podívají na hodinky a na vzdálenost trajektu.
Kapitán se na ně usměje, ale všichni vidíme, že to není ten obvyklý
bezstarostný kapitánův úsměv, kterým vás okouzlí, když dozpívá, ví
totiž, jaká je situace u pumpy, tuší, jaký příběh se tam odehrává, zná
pumpaře a to mu na klidu nepřidává…
Mezitím doktor dobíhá k pumpě, kde ale nikdo není. Nahlíží okýnkem do boudy a klepe na sklo. Uvnitř se přece jen něco hýbne. Co to
bylo?, mhouří oči doktor. Úplně se na sklo nalepí, přísahal by, že se
uvnitř něco pohnulo, ale teď… Uvnitř je mrtvo. Doktor je realista, většinu času tráví nad rozřezaným člověkem se skalpelem v ruce, nevěří
tedy v duchy, ale tady si není zcela jist, jestli se uvnitř něco pohnulo
nebo jestli měl jenom nějaké mámení. Ale ne! Teď už to vidí jasně:
vzadu v místnosti se něco hýbe – a pozvolna se to sune ke dveřím –
a je to člověk, na první pohled ještě žije, dojde-li však ke dveřím,
potom zřejmě jenom pro úmrtní list. Každý krok nemocného starce
trvá věčnost, nakonec však k doktorovu upřímnému překvapení stane
ve dveřích, opírá se o futro a těžce oddychuje. Chce doktorovi vyjít
vstříc, ale není schopen mu to dát najevo. Chvíli odpočívá a doktor
odhaduje, za jak dlouho se z této čerpací stanice stane samoobsluha.
Ukáže na kanystr a stařec neznatelně kývne, ještě chvíli spočívá a pak
započne sestup ze dvou nízkých schůdků.
Slunce již vyšlo pěkně vysoko a začíná rozpalovat asfalt této rušné
přístavní uličky. Vzduchem zazněl hlas trouby nějaké velké lodi. „To
bude trajekt,“ napadlo doktora.
Trajekt se nezadržitelně blížil k vjezdu do přístavu. Jeho kapitán už
si možná povšiml jachty kotvící na místě, ke kterému vedl svůj kolos.
Také cestující, kteří mezitím zaplnili nástupní plošinu, se začali živě
[ 7 ]
zajímat, zda je odvezeme na několik mil vzdálený protější břeh a po
jak velkých skupinách.
Náš kapitán už se nesmál.
Zdálo se, že se nesměje nikdo.
Do smíchu nebylo ani doktorovi. Znal velmi dobře ten pocit být
smrti nablízku, normálně by ho to nijak nedeprimovalo, ale teď byl na
dovolené a potřeboval naftu.
Stařec si nenechal pomoct, nedokázal ovšem nalézt drobné na vrácení, na to byl příliš sláb a roztřesen.
Doktor zvedl kanystr, otočil se, přes střechy domů zahlédl komíny trajektu a zřejmě pochopil, oč jde. Vyběhl tedy k lodi, když v tom vidí Karlose.
„Karlosi!“
Jenže teď nebyl čas na řeči. Na jednu stranu je to škoda, možná právě
tady v přístavu by si řekli to, co si už třeba nikdy v životě neřeknou…
„Rychle! Rychle!“
Kapitán už vidí oba muže, jak se i s kanystrem proplétají hroznem
čekajících, a startuje motory. Střídavě pozoruje budíky, vzdálenost trajektu od průplavu a doktora s Karlosem. Lana už jsou odvázaná, loď se
rozjíždí, námořníci odstrkují od mola, vzduchem letí kanystr, za ním
doktor i Karlos, už jsou na lodi! Godfriend ladnou otočkou míří do
průplavu, stejně tak i trajekt. Kdo tam bude dřív?
„Teď není čas na čtení,“ říkám si a odkládám Mladý svět, kde můžeme číst rozhovor se Smotlachovým vnukem. „Lysohlávky známe, ale
nedoporučujeme,“ říká člen věhlasného klanu mykologů.
Trajekt už troubí nepřetržitě a také my bychom zatroubili na lodní
trumpetku, kdybychom ji ovšem nepozapomněli spolu s čelovkou futrálového bubeníka na mejdanu ve Vlikhu.
Dobře tedy, tentokrát to vyšlo, můžeme kapitánovi provolávat slávu,
můžeme se navzájem strašit tím, co všechno se mohlo stát, ale nestalo,
můžeme si říct – a přitom se i trochu pyšnit – stihli jsme to.
„Fendry uklidit!“ velí kapitán.
V
POLEDNE
V poledne, zrovna když jsem se povaloval na přídi, náhle proříznul
ticho výkřik:
„Buben! Pod vodou je buben!“
Sám jsem se vylekal, přestože a nebo právě proto, že jsem to byl já,
kdo buben těsně pod hladinou zahlédl.
[ 8 ]
Buben, nejspíš mridangam, i když člověk by čekal spíš darbuku nebo
džembe, vypadal náramně: blána s vprostřed tmavým kroužkem vypnutá provázky a snad i klínky odrážela paprsky poledního slunce, mohutný korpus z jakéhosi vzácného žíhaného dřeva.
Kapitán reagoval okamžitě:
„No jo!“ zvolal. „Je tam buben!“
Také ho zahlédl. Mně by jistě nikdo neuvěřil – už mne tu tak trochu
znají – slovo kapitána má ale jinou váhu.
Všichni vyskočili a nejživěji futrálový bubeník.
„Cože?“ volal. „Buben?“
To už kapitán točil kormidlem.
„Ten vylovíme,“ ujišťoval nás a všichni už jsme byli zvědavi, jak bude
buben doopravdy vypadat, jestli není rozmáčený, jaký bude mít zvuk…
Futrálový bubeník už stál na zádi připraven vrhnout se šipkou do
hlubin a buben vylovit, mne však napadlo – a zřejmě jsem nebyl sám
– jak je možné, že buben neplaval na, ale pod hladinou…
Námořníci kasali plachty a kapitán se obloukem vracel do míst, kde
byl buben spatřen.
Na zádi stál i doktor a zamyšleně hleděl do vln.
„Jak se sem ten buben dostal?“ přemýšlel nahlas.
To nemohl vědět nikdo z nás a nebyl důvod nepokusit se celou pouť
bubnu rekonstruovat. Odkud připlul a kterému bubeníkovi patřil?
A měl onen bubeník bratra? A pokud ano, jakou roli v celém příběhu
bratr hrál? Nebo bratra neměl a byl na všechno sám? To by už leccos
vysvětlovalo. Jistě by se v takovém případě mohl cítit osaměle a v bubnování hledat útěchu. Chtěl-li se ale bubnováním opravdu utěšit,
potom je daleko pravděpodobnější a vlastně téměř jisté, že jej – tedy
našeho bubeníka – opustila dívka a jak už to bývá, s jeho nejlepším
přítelem a měl-li bratra, možná i s bratrem. To by nasvědčovalo tomu,
že buben připlul od břehu – zvláště, jestli zastihl příliv nešťastníka plačícího. Nedá se ovšem vyloučit, že zhrzený bubeník vyrazil v záchvatu
sentimentální sebelítosti – pro zdejší obyvatelstvo poměrně příznačné –
ve své chatrné bárce na moře a ve chvilce nepozornosti buben upustil.
Jestli se sám zachránil, jestli se nakonec vrátil domů a opět začlenil do
života, to si netroufám odhadnout, můžeš se o to ale pokusit ty, milý
čtenáři, neobracej se však na mne v tomto ani v jiném případě.
Tenhle buben jsme s kapitánem zahlédli a sotva Godfriend proťal
svou vlastní stopu sice stěží, ale ještě viditelnou, zahlédl ho i futrálový
bubeník a na nic nečekaje bez váhání skočil do vln. Než se ponořil,
zahlédl jsem plošinky jeho plochých nohou.
[ 9 ]
Nebyl pod vodou nijak dlouho, když se vylekaně vynořil a volal:
„Je to Compass Jellyfish!“
Vydechli jsme úžasem, to nečekal nikdo z nás. Co se stane teď?
„Radši se vrať!“ volaly ženy, zatímco muži nevěřícně kroutili hlavami.
Futrálový bubeník se vydrápal na palubu a compass jellyfish nechal
plavat, není totiž nikterak vhodný pro bubnování.
Potom ustal vítr, ženy přinesly víno a v nenásilném hovoru jsme na
celou věc pozapomněli.
V
PODVEČER
Uvažuji, jak se může buben v okamžení proměnit v medůzu. Vždyť
i housence trvá nějaký čas, než se stane motýlem.
Buben medůzou… Že by ochrana? Hra? Schválnost?
Co jsou potom ježci, krabi, co rackové, komáři, mandelinky?
Nemohu se dobrat odpovědi, jediné, co lze ve vší úctě k tajům přírody
podotknout, je, že do bubnu bouchnout je lehké, medůzu však uchopit
přinést může nemalé utrpení.
ČTVRTEK
RÁNO V
LAKKA
Netoužím vyplout, nemusím zůstat, nezáleží, řítíme-li se střemhlav či
téměř stojíme, nemusím dosáhnout cíle ani se jeho dosažení nevzdávám, je mi všechno tak nějak jedno. Jsem totiž lodní povaleč a jako
takový se vzdávám všeho.
Po dlouhé době se setkáváme s Armínou, dokonce spolu kotvíme
v jednom přístavu a srdečně se zdravíme. Než ale posádka Armíny
zaplaví naši palubu ke společné snídani, odcházím do města.
Stoupám do kopce a pode mnou zůstává rozruch turismu, hluk,
pestré barvy odjinud, signály mobilních telefonů, vnitřnosti rozleptané coca-colou. Občas sejdu z cesty a ponořím se do nízkého porostu, pod nohama stále kamení. Připadám si jako uprostřed ohromné
skalky.
Nahoře je božský klid a sympatická neokázalost. Jistě, pár betonových penzionů tu je, jsou ale opuštěné nebo rozestavěné. Přibývá
kamenných domů, pokroucených a neduživých olivovníků, slepice na
zahrádce, mraky koček, prašná cesta stoupá ke hřebenu, kde náhle
užasnu při výhledu na moře…
[ 1 0 ]
Toulal jsem se po Lakce. V úbočí kopce jsem zahlédl rozestavěný
dům a na jeho terase nalezl křesílko, posunul je k okraji a zahleděl se
na přístav. Okolo mne bylo téměř ticho, byl jsem natolik vzdálen, že ke
mně ruch přístavu doléhal jen nepatrně. Výhled jsem měl ale dobrý,
a tak jsem si mohl snadno povšimnout, jak se u mola spolu s ostatními
pohupuje Godfriend. Námořníci byli po snídani, ale na palubě se přesto dělo něco pozoruhodného:
Futrálový bubeník sedí na zadním konci pravé lavice. V tom z kajuty
vychází paní kapitánová, jde na záď a tam zůstane stát. Chvilku po ní
vychází i paní doktorová, něco bere ze stolu a otáčí se, aby opět sešla
do kajuty, ale musí počkat, protože zrovna vychází doktor. Mezitím futrálový bubeník vstává a míří k lavici naproti, musí ale také chvilku
počkat, cestu mu totiž zkříží paní kapitánová, i ona jde ke kajutě.
Futrálový bubeník usedá na protější lavici a opírá se, u vchodu do
kajuty se však tvoří mírná zácpa, ale rychle se uvolňuje, protože doktor
odchází k zádi a obě ženy sestupují do kajuty. Futrálový bubeník se
z ničeho nic naklání nad stůl a zase se opírá, zahledí se ale trochu
jiným směrem než předtím. Také doktor se mírně pootočí, ale to už
z kajuty opět vychází paní doktorová, znovu bere něco ze stolu a zase
mizí v kajutě, za ní odchází i doktor, jenže paní doktorová se ve dveřích do kajuty náhle zastaví a doktor do ní téměř drcne, načež se neohrabaně vyhýbají a zatímco ona se vrací na palubu, on vchází do
kajuty. Futrálový bubeník mírně pootočí hlavu a paní doktorová zase
míří ke kajutě, ze které nyní vychází kapitán, obejde stůl, na chvíli se
zahledí směrem k přístavu a vrací se do kajuty, to už ale futrálový
bubeník vstává a přesedá tentokrát na přední konec levé lavice. Je
nyní na palubě zcela sám, ne však dlouho, z kajuty se teď noří celá
skupina: obě ženy, kapitán i doktor. Muži spolu zřejmě hovoří, přitom
rozhazují rukama, paní doktorová něco pokládá na stůl a paní kapitánová usedá úhlopříčně k futrálovému bubeníkovi, který se ovšem
zvedá a odchází do kajuty.
Přemýšlím, co to má znamenat.
PÁTEK
Budíček! Vyplouváme! Honem, máme zpoždění! Rychle, ať to stihnem!
Necítím se nejlépe, víno bylo silné, metaxa teplá…
Když si představím, že bych zde měl být na dovolené, jímá mne
hrůza. Naštěstí tu na Godfriend jenom plním svou funkci a myslím, že
[ 1 1 ]
už jsem si zjednal určitý respekt, když už ne ke své osobě, tedy alespoň ke svému poslání.
Chápu, že musím vstát, je mi však jasné, že mám-li si opět co nejdříve lehnout, je potřeba vzít celou věc do svých rukou. Vybíhám tedy
na palubu a sám udílím pokyny. Nakonec houknu na kapitána: „Startuj! Jeď!“ A odcházím se svalit na svůj kavalec v podpalubí. Cítím, ale,
že se něco změnilo, něco příliš blízko mne a snad i ve mně, nejspíš
kdesi hluboko uvnitř mne samotného. Jsem to vůbec ještě já?
Jsem tím vším příliš rozrušen, ležím, nemohu však usnout, je mi ale
dobře a nic mne nebolí, nekrvácím ani se nedusím. Odhrnu deku
a uvidím sklenku silného rudého vína, sklenku, kterou jsem si přinesl
z Armíny a před spaním uchystal na stůl v salonu. Z gauče, na němž
spočívám, se po sklence natahuji, pln nejistoty ji uchopím a hlt upiju.
Chci se ujistit, že stávající řád platí, ale nenacházím odpověď. To už
ale okýnkem strká do kajuty hlavu mořská panna a tiše, tak, aby mne
nevylekala, říká:
„Odpověď hledej v srdcích přátel, svých blízkých, rodičů i potomků,
v lůně přírody i v líbeznosti domova. Vrať se domů, lodní povaleči,
najdi svůj domov a nezapomeň na své cesty.“
Potom rybí panna zase zmizela, i když nijak hladce. Hlava se jí
v okénku malinko vzpříčila a jak se vylekala, zazmatkovala, začala se
třást a z pod šupin vytrousila tři škeble. Pak se přece jen prosmýkla
a zmizela.
Vstal jsem, sebral škeble a vystoupal na palubu, kde mlčky seděli
kapitán s futrálovým bubeníkem.
Potom jsme společně vykouřili obřadní sekyrku Mýši Sodji.
„Domů,“ povzdechl jsem si…
AUTORŮV
PŘÍDAVEK O VYSAVAČNÍCÍCH
Vysavačník a pomocník vysavačníka jedou chodbou trajektu spojeni
hadicí a mlčky vysávají modrooranžový koberec se světlezelenožlutýmii lístky. Může se zdát, že je jedno, dělá-li člověk vysavačníka nebo
jeho pomocníka, ale já vím, že tomu tak není. Zatímco vysavačník je
odměřený až nepřátelský, je jeho pomocník vstřícný a usměvavý.
Kdybych ležel ve svém spacím pytli mrtvý, nevšiml by si toho ani
jeden z nich a proč také? Není přece jejich povinností cokoli zjišťovat,
nemusí se k čemukoli vyjadřovat, hledí si pouze čistoty koberce a věcí
s tím spojených. Když projíždějí okolo mne, vzepřu se o lokty a volám
[ 1 2 ]
KALIMERA!, vysavačník mi věnuje přísný pohled, kdežto jeho pomocník se usměje a překvapeně odpovídá: KALIMERA, KALIMERA.
Jejich práce je těžká a nevděčná, s hukotem projíždějí chodbou mezi
spícími a zvláště vysavačníka to nijak netěší, i když svou drobnou
radost si v tom všem také našel: Jede svou tyčkou těsně vedle spících
a jakoby omylem každou chvíli někoho z nich žduchne do hýždí.
Opět uléhám a říkám si, že po práci jsou zřejmě vysavačník i jeho
pomocník docela jiní, jestli ovšem mají své dívky a mopedy, to nevím.
Nyní ale spojeni hadicí projíždějí chodbou a vysavačník pokud
možno co nejtěsněji obkružuje spací pytle cestujících, přičemž často
poměrně nevybíravě toho kterého žduchne. Těžko říci, jestli svou činnost provádí systematicky, podle nějakého výběru či klíče, nebo jestli
žduchá jen tak, jak ho zrovna napadne.
Když se někdo proti žduchnutí ohradí, zasadí mu vysavačník rychlý,
tvrdý úder kovovou trubkou vysavače do hlavy. Pomocník, který posunuje korpus vysavače a pravděpodobně ho i čistí, se pak na udeřeného
soucitně podívá a někdy, zvláště je-li udeřena žena, dítě nebo stařec,
spiklenecky mrkne okem, jenže vysavačník už za tu dobu svého
pomocníka zná, náhle se k němu otočí, přistihne ho a zpraží přísným
pohledem.
Tak projíždějí chodbou trajektu dva muži spojení hadicí.
[ 1 3 ]
M ICHAL Č UNDERLE
B UBELA , J HO
A
*1971
H OJ J AZYKA
ZAČÁTEK
Pan učitel Bubela byl vášnivý češtinář. Kudy chodil, tudy študoval
kdejaké jazykové pojednání a poučení, pročítal a promýšlel pravopisná
pravidla, do novin psal jazykové koutky, sloupky, okénka a před usnutím si listoval ve Slovníku spisovného jazyka českého. Obzvláštní slabost – a tady nám to začíná – měl ovšem pro mluvnici, té vyloženě
propadl.
Jednou takhle stojí na stupínku před tabulí a dává dvěma poškolákům diktát. Zaujatě listuje mluvnicí, vyhledává samé pasti, léčky a chytačky a v duchu už si sliní červenou tužku na hrubky, to se holka zase
poměje! Když vtom najednou chramst, mluvnice ho slupla jako malinu,
pan učitel ani neškyt.
„Jéje, vona ho zblajzla, člověče,” vydechli Karlík i Frantík.
„Jaképak zblajzla,“ ohradila se mluvnice a promluvila jako kniha, „já
jsem ho pohltila. Podívejte, když někdo něčemu propadne, tak ho to
zkrátka pohltí. Bubela propadl mně, Mluvnici, já jsem ho musela pohltit.”
Karlík s Františkem přikývli, že rozumí, ale stejně jim bylo divné, že
největší přítel člověka žere lidi, a přišlo jim pana učitele líto, jakpak
mu v té Mluvnici asi je a nedalo by se s tím něco dělat? Mluvnice
odsekla, že nedalo, a obrátila se na hřbet. To víte, nabaštěná ženská.
„Havránku Jedličko,“ ze hřbetu vyčetli její jméno„ Havránku Jedličko,
opravdu by se s tím nedalo něco dělat?” a jemně ji probírali list po
listu.
„Ach, ach, ach… ach, jo. Leda, že byste se za ním do mě vypravili,
jenže to je nesmysl, já jsem strašně složitá, vy se ve mně akorát ztratíte.”
„Neztratíme, neztratíme!“
„Ztratíte!“
„Neztratíme.“
„Ztratíte!“
„Neztratíme!“
„Tak schválně… Jaká jsou vyjmenovaná slova po el?“
Vyjmenovali, jako když bičem mrská. Zapomněli jenom slynout, ale
ruku na srdce, kdo z nás někdy nezapomněl slynout.
[ 1 4 ]
„Čím to je, že vždycky takhle vyměknu…“ povzdechla si Havránek
Jedlička, dala jim na cestu hrst uvozovek a obezřetně je pozřela jako
před chvílí pana učitele Bubelu.
Hoši se ještě ani nerozkoukali a už k nim pádí vytáhlý mládenec
v kulichu.
„Pánové, pánové, prosím vás, pomožte mně!” A frrrnk.
„Jé, on je v mojí kapse, viděls to, Karliku?!”
Karlík ani nehlesl, protože kde se vzala tu se vzala, stála před nimi
podivná ženská s vozíkem, jako kdyby chtěla sbírat starý papír nebo
železo.
„Kde… je?”
„Kdo kde je?”
„Kde je?”
„Pani, my opravdu nevíme, kde je. Čestně.”
„Neřikej mi paní, syčáku. Já jsem slečna.”
„Kdo to má poznat?“
„Naposledy, kde je?”
Karlík už toho měl tak akorát, a tak nazdařbůh ukázal, tamhle, ať už
baba táhne. A kupodivu táhla, i s vozíkem. Frrrnk, mládenec v kulichu
vyskočil z Františkovy kapsy.
„Pánové, pánové, děkuju, děkuju…“
„Hele, poslyš, co to bylo za zač?”
„To byla stará Výjimka a chtěla mě potvrdit, protože výjimky jak
známo potvrzují pravidla. Jo, já jsem Pravidlo.” Pravidlo sundal kulich
a uklonil se. „Jenomže já se ještě nechci potvrzovat, natož od takové
báby. Já jsem mladý pravidlo a něco bych si užil. – Nechcete jít se
mnou? Zrovna jsem cestou za tím užitím.”
„Nó! No, když my jsme tady za jiným účelem. Za učitelem Bubelou,
on je tu někde ztracený.“
„Víte vy, co? Půjdeme se někam posilnit a potom se to nějak vymyslí.”
V tu ránu si chlapci uvědomili, že ještě neobědvali, hlavně František
si to uvědomil, a tudíž přikývli.
„Nejlépe se jídávalo a pijávalo za starejch dobrejch časů. Pojďme do
hospody k Plusquamperfektům. Možná že tam bude starej Duál. To je
moc povedený číslo, s tím by se taky dalo něco užít.”
U Plusquamperfektů bylo příjemně poloprázdno. V jednom rohu
sedělo u piva pár Archaismů, místní štamgasti, vedly staromilské řeči
a vzpomínaly na doby, kdy byly ještě novotvary, u pultu postávalo
několik zřídka užívaných Přechodníků a naproti cucaly víno tři otřepané Fráze. Když vešli chlapci s Pravidlem, Fráze se zatvářily neotřele,
[ 1 5 ]
ale trojice si to šinula rovnou k oknu, odkud se na ně křenil Duál.
Stará paní Plusquamperfektová už stavěla před Pravidlo pivo a Karlík
s Františkem dostali po limonádě a po guláši a pokukovali po Pravidlovi a po Duálovi, jaký mají splávek. Však taky za nedlouho mleli ti dva
páté přes deváté a občas mlsně přimhuřovali očiska, takže Fráze se
přece jenom ujaly. Jedna si sedla Pravidlovi na klín, a vždycky když se
podívala na Karlíka a na Františka, vypískla: „Mládí má zelenou!”
A objednala peprmintku.
Když byla většina hostí pryč anebo na zemi a Karlík s Františkem už
taky dávno spali, otevřely se dveře a v nich stála baba Výjimka. Mlčky
se rozhlížela, až neomylně zaostřila na Pravidlo. Popadla ho za flígr
a naložila do vozíku, co ho měla stát před hospodou. K zemi se smutně sesul Pravidlův kulich a podivná dvojice zmizela.
Ráno Karlík s Frantíkem objevili opuštěnou čapku a bylo jim dvakrát
ouvej. Nejenže musí najít pana učitele Bubelu, ale aby ještě k tomu
osvobozovali Pravidlo, dřív než ho baba Výjimka potvrdí.
„Tady jde o jedno nevinný mládí,” chytal se za hlavu Duál a objednal si u paní Plusquamperfektové kávu smrťák.
„Duále, vem si ten kulich po Pravidlovi, to ti udělá dobře. Můj táta si
taky dává něco na hlavu, když byl večer předtím veselej.“
Duál si nasadil čepici a usrkl kávy.
„A kam ho ta Výjimka vlastně veze?“
„Myslím, hoši, že do Pravidel českého pravopisu. A to je poněkud
jiný kafe.“
A tak Karlík, Frantík a Duál vyrazili! Za Bubelou i za Pravidlem.
NEPATŘIČNÁ
ČÁRKA
Jdou, jdou a najednou slyší, jak někde někdo pláče.
„Není to Pravidlo?“
„Ba ne, to by spíš mohl být pan učitel Bubela, ten se mně zdá takovej citlivej. Pamatuješ, jak se tuhle rozplakal, když četl tvoji slohovku.“
„Nonono…“
Pláč už byl nadosah, ale pořád nikoho nevidět. Až najednou Duál
o něco škobrtl.
„Tady se cosi válí.“
„Jauvajs! Já nejsem žádné cosi a neválím se tady… Já jsem Čárka
a mám žal.“
„Aha.“
[ 1 6 ]
„Pročpak bulíš, Čárko?“
Čárka si nebyla jistá, jestli se má svěřit anebo dělat, jakože se nic
neděje, ale když si uvědomila, proč vlastně plakala, znovu ji to popadlo.
„Tys tomu dal, ty motovidlo. V krizovejch situacích se na uklidněnou
vždycky kouří, viděl jsem to v několika filmech. Číhej… Dej si čouda,
Čárko, a už na něho nemysli, byl to vůl.“
Avšak Čárka plakala čím dál víc, až se do věci vložil Duál. Podal
Čárce kapesník, ať se na ně nezlobí a jestli by jí mohli nějak pomoct.
„Já pláču, protože jsem nepatřičná.“
„Milá Čárko, to je někdy každej z nás,“ řekl Duál a zdálo se, že se
mu něco vybavilo.
„Jenomže já jsem nepatřičná pořád. Nevím, kam patřím, víte. Už jsem
to zkoušela kolikrát, ale buďto jsem přebývala anebo chyběla, se mnou
je zkrátka potíž.“
„S ostatníma čárkama je taky potíž?“
„Většinou je. Málokterá má to štěstí, že se jí podaří upíchnout se na
správné místo.“
„Tak my tě upíchnem a nazdar, jakýpak copak.“
„Jééé. Kdybyste pro mě našli nějakou vhodnou větu, to bych vám
byla vděčná.“
„A jakou by sis tak asi představovala?“
„Řeknu vám to asi tak. Nějaká holá věta, to vůbec nemá význam, tam
už jsem byla kolikrát a nechtěli mě ani vidět. Proto by to chtělo nějakou pěkně rozvitou. Nemusí to být nic složitého, žádný Mácha nebo
Palacký, heleďte, mně úplně stačí, když ta věta bude mít smysl a aby
na mě bylo vidět.“
„Aha.“
Karlík vytáhl deníček, vytrhl z něho list a zamyslel se.
„Co tam píšeš?“
„Vidíš, že nepíšu, přemejšlím.“
„A co třeba: Kdo se bojí, sere v síni.“
„Já myslím, že dobrý… Počkej, aby to mělo smysl, říkala. Jakejpak to
má smysl, srát v síni, co?“
„To je pravda, to smysl moc nedává.“
„Vzpomeň si na něco ze školy.“
„To je vono, člověče, napiš tam tu Pythagorovu větu.“
„Kterou?“
„No takovej ten zákon z matematiky.“
„Jo ty myslíš tu vo tom tělese v kapalině? Prima, diktuj.“
„...nebo něco jinýho, dyť to nemusí být tak učený.“
[ 1 7 ]
„Napiš, že Maňhala je vůl a Grmelová taky a je to.“
„Kde se tady píše ta čárka?“
„Ukaž. Pěkněs to napsal. Maňhala je vůl a Grmelová taky. Tady se
žádná nepíše, ale když tam napíšeš, protože se držej pod lavicí za
ruce, tak by předtím protože čárka bejt mohla.“
„Mně se taková věta nelíbí,“ ozvala se Čárka.
„Proč? Vždyť je docela dobrá.“
„A rozvitá taky je.“
„Ale je trapná.“
„Trapná není. Trapnej je Maňhala s Grmelovou, ta věta je normální
a pravdivá.“
„Ale mně se nelíbí.“
„Tak si vymysli něco sama, když seš tak chytrá.“
„Já mám jinej nápad,“ vložil se do věci zase Duál, „my tady Čárce
přepíšem jedno písmeno, no a místo Čárky z ní bude Šárka a už se
nebude muset nikam psát.“
„A co budu dělat?“
„Najdeš si nějakýho Ctirádka, napálíš ho, vezmete se a budete spolu
šťastně žít.“
„Jo? Až do smrti?“
„Pro mě za mě.“
„Jů, tak to bych chtěla! Přepiš mě, Duále, rychle, rychle, ať už jsem
přepsaná.“
Duál si půjčil od Karlíka tužku, Čárku skutečně přepsal a místo ní tu
teď stála Šárka. „Konečně můžu ty svoje formální problémy hodit za
hlavu,“ volala Šárka a hnala se za svým štěstím.
FÓNY
Jdou, jdou a najednou potkají ženu. Co ženu, krásnou ženu, čarokrásnou ženu, ženu s velkým, velikým Ž. „Ta ženská přímo kvete,“
šeptl Duál a hoši divže neviděli, jak na ní vyrážejí květy. „A co teprve
ty její plody padající v klín, to si ani představit nelze. To je žena jako
víno, zralá, kyprá, voňavá, člověk by se v ní nejradši zkoupal a zpil.
Bože, ty jsi ale ďábel!“ Duál vrhal na ženu zmámené pohledy, dech se
mu úžil a tajil, taktak že se nezatajil, a Duál tál i planul. Krev mu
stydla a pálila jej v žilách, lýtka se mu zapalovala, nohy dřevěněly
a podlamovaly se a ústa, ústa se špulila a pletla páté přes deváté, zkrátka malér. Mezitím žena vzala do rukou štětec a napsala do vzduchu pár
[ 1 8 ]
slov. Pak do nich foukla, slova kolem ní kroužila, jemně se potkávala
a rozezvučela se.
„Den
Je den
Jeden den
Je jeden den
Den
Je jeden den
Jen den
Jen jeden den
Je jen jeden den
Den“
„To je hudba slov, milostivá, hudba slov, to se jinak říci nedá, fantazie, fantazie, fantazie, já nemám slov…“ volal Duál a ženina slova
splaskla jako bubliny a popadala na zem.
„Já taky ne,“ ucedila a výmluvně se podívala na těch pár popadaných
slabik a písmen.
„On tady kamarád nerad,“ řekl Frantík.
„Ale já rád, milostivá, já kamarád a kamarád taky rád, já rád… já rád
játra, já je přímo miluju a vás, milostivá, žeru, totiž naopak, játra žeru
a vás miluju! Madam, já padám!“ Duál padl ženě k nohám a začal je líbat.
„Ježkovy voči, kopni do něho! Řikám ti, kopni do něho, von se
zvencnul!“
„Ano, ano, zvencnul jsem se, jsem Venca, nenenene, jsem Janek, ano,
jsem Janek a jančím, jančím a tančím, jsem tank, ratatatabum!“ Vypadalo to, že Duál vybuchl. Potom upadl do bezvědomí a na zem.
„Ech, roztomilý trumbera,“ prohodila neznámá a políbila jej.
Duál se probral, koukal a rděl se. „Promiňte, asi jsem to přehnal…“
„Ale to nic, broučku, já už jsem jich pobláznila tucty, veletucty,
kopy.“
„Vy jste čarodějka?“ zeptal se Karlík.
„Hihihi, to bych ráda, ale jsem jen obyčejná umělkyně.“
„Tak to budete asi slavná a bohatá, ne?“
„Já jsem slavná a bohatá, hlupáčku.“
„Vážně? A do čeho děláte, paní?“
„Jmenuji se Eufonie, ale říkejte mi třeba Fóny, ano Fóny, to zní
dobře. Jsem zvukomalířka, hošíku. Apropó, co jste říkali mé zvukomalbě? Pastva pro uši i pro oči, viďte?“
[ 1 9 ]
„Páni, to byl pěknej úlet.“
„Úlet ulét, před léty, a uletí i…“ zase zarýmovala Eufonie.
„...kotlety,“ doplnil Frantík.
„Spíš komety,“ opravila jej.
„Komety nebo kotlety, dyk je to buřt.“
„Buřt, fuj! Buřt, to zní, jako když se kydne hnůj. Z toho by měla
radost Kaki. Znáte moji sestru Kaki, Kakofonii? Nesnese se se sestrou,
důra, ale já ji mám ráda.“
„Fóny, nevíte kudy do Pravidel?“
„Pravíš Pravidla? To jste mi kápli do noty.“ Eufonie se rozechvěla,
popadla znovu štětec a dala se do díla.
„Pravidla
Nejsou povidla
Pravidla praví a ví
Povidla poví a dlí
Zejména
Zemdlena
Dlela a dlí
Na zábradlí
Lalalíííí…
To víte, inspirace se neptá, kdy přijít. Prostě přijde a je anebo nepřijde a není. A teď zrovna je. Já tvořím a hořím, snad nepohořím.“
Hoši na sebe mrkli a dali se na pochod, Duál šel s nimi, ale občas
mu to nedalo, aby se teskně neotočil. Ach ženy jsou ženy a muž je
usoužený…
[ 2 0 ]
[ 2 1 ]
[ 2 2 ]
[ 2 3 ]
[ 2 4 ]
O TA H ALAMA
*1974
Ž IŽKA , Č ÁSLAV
A LETÁK Č .
5.
Pražáci bývají k obyvatelům menších měst, nemluvě vesnic, někdy
i zlí. Leták č. 5. pana Boučka je toho zářným příkladem. Čáslav, malé
město ve východních Čechách, konečně díky několika svým patriotům
nalezlo roku 1910 v chrámové zdi ostatky Jana Žižky, který zde měl
být kdysi tajně pohřben, a Bouček si z toho dělá...
Žižka byl jedinou osobností, která mohla v obrozeném národě Čáslav
zviditelnit, završit úsilí, k němuž před lety směřovalo založení Včely
čáslavské, zbudování Žižkova pomníku i vznik časopisu Čáslavský kraj.
Žižkova lebka mohla vytvořit nové poutní místo novému národu.
Čáslav se může stát cílem bezpočtu turistů. Jen kdyby…
Kdyby nebyly okolnosti nálezu tak podezřelé. Kdyby osoba místního
učitele, c. k. konzervátora, jednatele čáslavské Včely, redaktora, spisovatele a nálezce Žižkových ostatků pana Václava J. Jeníčka, nebudila
rozpaky (protože trošku podváděl). A jen kdyby existoval skutečně
dobový záznam o událostech Žižkova pohřbu, který by čáslavský nález
potvrdil.
Záznam se dosud nenašel. Zbyla jedině lebka, patřící muži se zraněním oka, vystavená v prostorách čáslavské Žižkovy síně. Zbyla vědecká
diskuse, která neutichla ani s nástupem nového milénia, na které se ve
prospěch pravosti Žižkových ostatků podepsal zejména historik
F. M. Bartoš (už tím, že měl fantazii a své protivníky přežil). A zbyl
leták č. 5, který vtipně karikoval celé dění a přitom mířil do lidových
vrstev.
Kombinace obrázků a rýmů, lidových a přece poučených informací,
vzácně dokládá dobu, které jsme již příliš vzdáleni. Na jedné straně
urputné zápolení převážně brýlatých pánů, probíhající v odborném
tisku. Na straně druhé ostré výpady nejčtenějších pražských deníků na
tutéž notu. K tomu přičtěme bouřlivé pouliční projevy, zakládání spolků i stavby pomníků, a jen stěží se blížíme realitě, blízké našim předkům na počátku 20. století.
Počátek dvacátého století. Válka za humny, a přeci daleko. Pojetí
českých dějin evangelíka Palackého s vrcholem v husitství vytlačuje
katolický model, spatřující svůj vrchol v době Karla IV. a v době barokní. Přibývají sekularizované chrámy – muzea – jak houby po dešti.
[ 2 5 ]
Za mírný poplatek je možné obdivovat zbytky po velikánech národních
dějin, jen světce je stále možné vidět zdarma, i když u konkurence.
Češi se fakticky staví na vlastní nohy. Hrdosti není nikdy dost a socialismus klepe na dveře. Milovat Žižku znamená milovat nový český
a moravský národ. Nemilovat jej, to zavání Vídní a Římem.
V tomto duchu vyslal nakladatel Rulík roku 1800 na cestu do Číny
svého Jiřího z Dráchova. V tomto duchu páni Hanka a Linda s neuvěřitelnou zručností a básnickou erudicí zvládli sepsat rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. A v tomto duchu se odehrál mnohem později
i čáslavský nález. Je to Žižkova lebka? Není to Žižkova lebka?
Události čáslavského nálezu v detektivním příběhu „Kdy umírá vojevůdce“ popsal Miroslav Ivanov. Boučkův komiks z roku 1911 budiž jen
jeho ilustrací, ilustrací a mementem. Mementem těm, jimž vážnost
úkolu nedovoluje spatřit jeho komickou stránku, vždy, chvála Bohu,
přítomnou a k nalezení.
[ 2 6 ]
M ICHAL Š ANDA
*1965
K ECANICE
vy jste čtvrtodenní zimnice ňufete mi tady po krámu koupíte kulébr
a samá otázka. jakou chuť má baklažán jsem vám už minule říkala že do
perníkova. a ostravská klobása? nemakejte na ni! očmoudlou. s těma ústřicema jste mě ale dožral. viděl jste snad tady někde ústřice? ústřice chutnaj jako ústřice. kvůli tý chuti nezaměnitelný mezi všema chutěma
v delikatesních prodejnách v Monte Carlu koštujou oči z hlavy. chutnat
jako švábi tak je mám v rohlíkách a nechlubim se s nima. to za první
a za druhý kdybych ústřice louskala ráno k snídani byla bych monacká
princezna a neztrácela čas v zešeřelým magacínu s numerem jako jste vy.
a za třetí jestli chcete vědět jak chutnaj datle pomozte mi stáhnout roletu.
jako by jí nemoh stačit bažant pověšenej na balkóně ona z něj začne
tahat broky: kdes ho střelil? tos byl na šoulačce? a kdo ti vůbec půjčil
flintu? Oktábec? a odkdy ty jsi Holan? ne špeditér ten s kukučem jako
z uhláku z Kampy. ti básníci přes celou stránku nerozšifrovatelnejch
tědlech a posledním veršíkem že to spravěj? pointu s bažantem na mě
nezkoušej povídá a to já už zase vím čím spolehlivě nastartuju ji: že to
neni naopak a brokovnice neni moje a bažant i s balkónem Oktábcův.
na to chytá jako jawa na první našlápnutí. po podzimních honech
bejvá Růža cestou domů na motorce vymrzlá ze sajtny a potřebuje se
rozehřát kecama.
Grapelli to byl dědoušek sušinka v kostkovaný košili zprava i zleva
na pódiu dva mladý corridový bejčci se španělkama opocení až ve
žlábku aby stíhali jeho housličky. rozumíme si? já na něm v tý Lucerně
byl. předestírám to na rovinku abyste si nemyslel že jsem nějakej
řepař. přesto mi na funusu zahrajte radši Bábinčin maršovskej valčíček
na ten váš prdafón. nechci ale slyšet jedinej řádnej tón pane já chci
slyšet inspiraci jak se cáchá z vás gejzír teprva ten gejzír bude plezír
a zatančíme si pod hrušní na večír. nynčko musim jít založit do kotce
otruby. hudba chce svý ramlíci taky. počkejte sám až budete ženatej to
si na ten svuj prdafón nezaprdíte ani ten zatrolenej maršovák.
[ 2 7 ]
J ANSEN R AICHL
A MBULAVA
*1963
PO TŘECH LETECH
Od doby, co jsem pro Reví Mítink naposledy psal, se toho na Cejlonu
mnoho změnilo: Proběhly dvoje mimořádné volby a nová vláda se rozhodla zarazit rozprodej půdy cizákům. Z Dulipa se vyklubal rafinovaný
podvodník, který mne systematicky okrádal. Soused Fernando si postavil
monstrózní vilu a vozí si tam z Německa návštěvy. Sám jsem si nechal
postavit malý domek, který se posléze zřítil při sesuvu půdy a musel být
postaven znova. Rok na to jsem pomáhal hasit rozsáhlý požár buše, jenž
ohrožoval můj majetek, na pozemcích, které se mezitím rozrostly do
všech stan. Postupně se však všechno usadilo do příjemné rutiny, kterou
se nyní pokusím popsat.
Za ta léta jsem značně zlenivěl a mimo hranice vnitřního světa svých
vlastních zahrad se vzdaluji jen výjimečně, tak jednou za týden. Jistě si
řeknete: „A to se tam nenudíš?“. Ne, nenudím. Občas mi úplně stačí se
posadit na svoje betonové schodiště a s triedrem i bez něj se rozhlížet po
krajině: Pidurutalágala – nejvyšší hora Cejlonu, Great Western – symbol
kvalitního čaje, Bible Rock – na nějž míří zástupy poutníků i turistů, Hantána – dominantní kopec tyčící se přímo nad královským městem Kandy,
ulice Gampoly, které se z převýšení 500 metrů jeví jako z přistávajícího
letadla a večer se mění na tisíce světýlek. Jindy mne zaujmou neuvěřitelné formace tropických mračen, která jako by zvěstovala nadcházející apokalypsu, přicházející seshora i zespod z údolí, stejně tak jako pohyby
v oknech rezidence ministra Džajaratny, se kterým se navzájem pozorujeme, nebo nově vystavěná betonová věž buddhistické svatyně na samém
vrcholu hory, která vystupujíc z protrhávajících se mraků, působí často
jako Apollo 11 při startu.
Kromě rozhledu na vzdálenost od pěti do 25 kilometrů a jasně zářící
hvězdné oblohy rovníkové zeměpisné šířky, je toho mnoho, co lze pozorovat i pod lupou. Jakmile po setmění rozsvítím svoje 400 wattové svítidlo,
stěny pokoje mám rázem posety stovkami neuvěřitelně pestrých druhů
hmyzu od můrek a motýlků až po obrovské hrůzostrašně vyhlížející pavouky groteskních tvarů. Několik různě velkých gekonů se na nich pak pase.
Postupně se od místních učím pojmenovávat všechny ty květiny, keře,
[ 2 8 ]
stromy a ptáky, jimiž jsou moje zahrady obdařeny, ale obávám se, že ještě
budu mít léta, co dělat. Z větších zvířat se u mne lze potkat s opicemi
makaky, liškami, vysokou zvěří, najít dikobrazí ostny a hlavně – v nočních
hodinách jsou všude kanci. Chodí až bezprostředně k mému domku. Kdosi
ze sousedů dokonce viděl na kopci i levharta. To nemluvím o žabách,
hadech a škorpiónech, na něž si musí člověk dávat pozor všude. Ještěrky,
stonožky, pijavice a další malé tvorečky bych tu mohl vyjmenovávat ještě
dlouho. Jakmile se na verandě začne vařit maso, psi z širokého okolí se
okamžitě uvelebí pod stolem a trpělivě čekají, kolik toho pro ně zbude.
Nově jsem pak zpozoroval zvíře, které místní nazývají „mungatyja“. Je to
velká lasička, které je prý schopna překonat i kobru. Čecha jistě překvapí,
že v těchto tropických krajích se prakticky nevyskytují takové otravnosti
jako vosy, sršni, ovádi, kopřivy, klíšťata, která nám doma v létě tolik znepříjemňují léto. I komárů je u mne na kopci velmi málo.
Další věc, která mne nepřestává fascinovat, je klimatická a vegetační
variabilita tak malého prostoru o ploše několika tisíc metrů čtverečních.
Je to tím, že se u mne stěna kopce láme a zasahuje na západní, jižní
i východní svah. V nejvýchodnějším koutě zahrady je navíc pozůstatek
doplňkové struktury někdejších čajových zahrad – mangovník, pepřovníky, palmy puak napadené termity a rychle rostoucí stromy mára. V této
vegetační oáze je přes den stín, a tím je tam příjemně. Následně jsem si
tam dal vybudovat lavičku a betonový bazének o objemu 3000 litrů
nahrazující tradiční koupelnu. Ve svahu nad bazénkem jsem dal vysázet
desítky atraktivních tropických dřevin, které se ale povětšině neujaly.
Dále se na východním svahu rozprostírá velká plocha porostlá čtyřmi
druhy vysoké agresivní trávy, které svědčí vyčerpaná půda bez živin po
stoletích intenzivního pěstování čajovníků. Mezi ní se jen stěží uchytí
nějaký ten akát nebo jiná průbojnější rostlina, i když i to se v posledních
letech trochu mění. Za slunečného počasí se tato zóna rozpálí a není příjemné jí procházet. V záhybu hlavní cesty se však dostanete do mělké
skalnaté rokle, ve které se vždy udrží překvapivě hodně vlhkosti a i teplota je zde o pár stupňů nižší. Není divu, že právě zde se uchytily stromy
běžně rostoucí v džungli. Západní svah zase tvoří návětrnou stranu, alespoň v době, kdy převládající monzunové proudění přichází právě z té
strany. Byl jsem dokonce svědkem jevu, kdy drobný déšť padal pouze na
západní stráň a zbytek zahrady zůstal naprosto suchý. Problémem západního svahu je velmi pokročilé stádium půdní eroze, která neumožňuje
prakticky žádné vyšší vegetaci se ujmout a travní porost je pak snadno
náchylný k požárům. To představuje určitou nepříjemnost s ohledem na
[ 2 9 ]
to, že právě sem jsem si naprojektoval svoji budoucí vilu. Je tam totiž
jediná relativně vodorovná plocha. Hlavní atrakcí západního svahu jsou
pochopitelně západy slunce za sedmi hřebeny rozeklátých hor, což je
nepopsatelně působivý pohled rámovaný stromy tyčícími se z rokle pode
mnou.
Můj cejlonský „vánoční domov“ kombinuje prvky života v džungli, stranou od lidské civilizace, se všemi moderními vymoženostmi, jako je elektřina a tekoucí pitná voda. Přestože je pokojík malý, je útulný a plně
zařízený se vším komfortem. Na verandě mám zbudovaný desetimetrový
stožár pro českou vlajku, která je rozeznatelná z protilehlého svahu, tedy
z oken ministra Džajaratny. U vstupů na pozemky mám umístěny slavobrány, z nichž ta hlavní působí skoro jako vjezd na vojenskou základnu.
Chůze po pozemcích je usnadněna dlouhými betonovými schodišti místy
opatřenými zábradlím. Mezi místní kuriozity patří trojmezní česko-rakousko-německý hraniční patník, oddělující mne od mých germánských sousedů a nebo fiktivní hrob Antonie Vozábové, choti mistra obuvnického ze
Smíchova. Ještě mne čeká postavit buddhistickou svatyni pod místní
smokvoň, protože posvátný strom se jen tak nemůže nechat ladem. Jediné, co mi tedy jde jak psovi pastva, je stavba vily.
Z předchozího vyplývá, že zbytek Cejlonu mne příliš nezajímá. To by
mohla potvrzovat i skutečnost, že jsem byl jedním z posledních lidí na
zeměkouli, ke kterému se dostala zpráva o ničivé tsunami. Dozvěděl jsem
se o té katastrofě asi s dvoudenním zpožděním, když jsem náhodou
zahlédl v sinhálských novinách přinesených jedním z dělníků obrázky
jakési velké pohromy. Oni okolo mne o tom lidé mluvili celou dobu, ale
sinhálsky, a natolik ten jazyk neovládám. Letos jsem se konečně rozhoupal a absolvoval jsem intenzivní kurz. Nikoli na však Cejlonu, ale u pana
dr. Gunaratny v Ledči na Sázavou.
Pochopit a popsat cejlonskou společnost je značně komplikovaná věc.
Ostrov Lanka je od starověku strategicky významnou křižovatkou námořních cest a civilizace tu má 2500 let dlouho historii zaznamenanou v sinhálských buddhistických kronikách. S ostrovem obchodovali už starověcí
Řekové, kteří ho nazývali Taprobana. První křesťané se zde začali objevovat ve 4. století, ale ve středověku se daleko více prosazovali arabští
obchodníci a tamilští válečníci, jejich potomci tvoří vysoké procento dnešní populace. Je ironií, že evropské kolonisty si pozvali sami sinhálští králové, aby jim pomohli v domácím mocenském boji. Poté, co se Portugalci
[ 3 0 ]
neosvědčili, spojili se místní s Holanďany a nakonec pak s Brity. Evropané však samozřejmě sledovali jen vlastní cíle. Portugalci sice prakticky
zkatolizovali pobřežní oblasti, ale největší ránu přinesla až anglická okupace, která Sinhálce připravila o poslední zbytky státnosti a přeměnila
celou ekonomiku ve zdroj zisků pro Británii. Britové neztráceli čas
a energii zbytečnostmi jako je převýchova místního obyvatelstva, což
dělali na dobytých územích Rusové, ale soustředili se jen na činnosti přinášející ekonomický prospěch. Do středu ostrova natáhli železnici, zabavili klášterům bez náhrady všechny lukrativní pozemky a obrovské
plochy země přeměnili na čajové plantáže. Způsobili tak ekologickou
katastrofu ohromných rozměrů, neboť čajovník zbavuje půdu živin
a mění ji v písčitý povrch, na kterém pak nic neroste. Navíc to tenkrát
byly stoprocentní monokultury, v nichž nebyla možnost přežití žádných
jiných rostlinných druhů. Zvířata v takovém prostředí také žít nemohou.
Jelikož místní obyvatelstvo nebylo ochotno na plantážích pracovat, Angličané hromadně přiváželi z Indie tamilskou spodinu, kterou ovládali polootrokářským stylem. Tím vznikla další cizorodá komunita. Kromě toho, že
byly buddhistické kláštery ožebračeny o zdroj příjmů, Angličané je též
systematicky zesměšňovali, čímž podlomili hlavní zdroj duchovní autority
místní společnosti. Sami však nebyli schopni nabídnout žádnou kulturní
alternativu. O civilizační úrovni anglické koloniální elity svědčí i příhoda
z roku 1909, kdy se čeští malíři Hněvkovský a Nejedlý, tehdy již v Evropě zavedení umělci, pokusili probudit v Kandy kulturní život otevřením
výstavy svých obrazů. Přestože byla akce mohutně inzerována, nepřišel
jediný návštěvník. Bohužel anglický zásah do života sinhálské společnosti
byl tak ničivý, že se od té doby kolébka theravadistického buddhismu již
nikdy na svoji předchozí kulturní úroveň nevrátila.
Na návštěvníka z tak jednotvárného světa charakterizovaného džínovou
uniformitou jako je dnešní Evropa, kde rozdíly mezi národy i společenskými třídami jsou už téměř úplně setřeny, musí Cejlonská společnost
působit naprosto chaoticky. Muslimové, hunduisté, křesťané a buddhisté
rozmanitých sekt a kast, diametrálně odlišné příjmové skupiny, podivné
vztahy mezi jednotlivci i v rámci rodin a vesnic vytvářejí zdánlivě nepřehledný společenský systém, kde však každý má vymezené místo a přesně
chápe svoji roli i s příslušnými omezeními a privilegii. Společenská pravidla jsou často propracovanější, než jsme zvyklí, a prostoru pro improvizaci je ve skutečnosti poměrně málo. Já sám mám šanci pozorovat různé
muslimské a tamilské komunity z povzdálí, ale především jsem nucen
pochopit sinhálské sousedy, kteří mě obklopují, a na jejichž dobré vůli
[ 3 1 ]
jsem závislý. Naštěstí jako bohatý cizinec si jejich dobrou vůli mohu koupit. I tak se nerad dopouštím trapných přehmatů. Proto jsem svůj okruh
známých omezil. Těch pár lidí znám teď dost dobře na to, abych mohl
jejich život trochu popsat.
V sinhálské společnosti kasty nehrají tak významnou roli a dokonce
i řada zbohatlíků si zakládá na tom, že pocházejí z nízkých kast. Základní dělení je podle ekonomických možností. Kdo má peníze je pán, mahatteja.
V naší vesnici, která je tímto trochu atypická, je takových zhruba polovina rodin. Mahatteja bude mít honosnou vilu blízko hlavní silnice, protože
má pochopitelně nějaké auto. Doma bude mít služebnictvo – komorníka,
kuchařku, zahradníka. Zahrada se vůbec velice cení a nesmí v ní chybět
vzácné květiny a dřeviny spolu s ovocnými a užitečnými stromy. Děti leckdy budou na studiích v zahraničí, nejčastěji v Austrálii. Mahatteja obvykle odebírá místní anglicky psané noviny, i když je zpravidla nečte.
Ne vždy se však takové dekorum podaří udržet. Můj stavbyvedoucí
Hamangoda je člověk aristokratického původu, jehož švagři jsou všichni
milionáři, ale on sám ovdověl a propadl alkoholu. Dneska se topí v dluzích a žije se svými dětmi v rozlehlém špinavém domě. Přesto však nadále budí respekt, neboť jakmile se mu dostanou do ruky nějaké peníze,
věnuje je na dobročinné účely. V místní svatyni má za to na zdi poděkování. Pro mě je velmi cenný jako člověk celkem bezelstný a jako společník velmi příjemný a zábavný, i když pracovně občas dost problematický.
Na druhé straně jsou dělníci. Ti žijí velmi jednoduše. Zpravidla mají
malý domek, ve kterém kromě postelí a stolu není žádný nábytek. Elektřinu mají všichni, i televizi, k tomu kvalitní stravu a slušné oblečení. Tím
to ale končí. Dělníci nemají žádný majetek ani investice a musí tedy pracovat. Platy za manuální práci jsou nízké od 70 do 150 Kč za den, podle
kvalifikace. Když je někdo vyučený, třeba zedník nebo tesař, hned má
kromě vyššího platu i privilegia, například mu nádeník musí uvolnit židli
k sezení. Příjmy dělníků jsou značně nejisté – někdy práce je, jindy třeba
celé týdny není. Mým oblíbeným dělníkem je Rupesingha. Potkal jsem ho
poprvé při své první cestě na kopec. Tenkrát dělal hlídače u brány do projektu ministra Džajaratny. Když jsem tu bránu fotil, tak mi tam s Dulipem
pózovali, a díky tomu je vyobrazen i na pohledech vydaných pro Cejlon
v Čechách. Rupesingha pro mne pracoval vždycky už od samého začátku.
Vyniká výkonností a šikovností. Tak šikovného člověka jsem v životě
nepoznal. Do školy nikdy nechodil a umí jenom sinhálsky. Přesto
vybočuje nad ostatní obyvatele svoji přirozenou inteligencí a praktickou
[ 3 2 ]
znalostí džungle. Vždyť taky v domku uprostřed skutečné džungle se
svojí rodinou se třemi dětmi žijí. Mají nádherný výhled do kraje – no
vlastně stejný jako já, jenomže jsou chráněni vysokými stromy před
poledním sluncem. Teď však mají existenční potíže. Závistivý soused ho
udal, že u mne melouchaří, a Rupesingha o svoje místo na bráně přišel.
Další velmi zajímavou místní postavou je prominentní světový herpetolog Anslem de Silva. Loni jsem se s ním poprvé seznámil v souvislosti
s jeho publikacemi. Nejvíce jsem ho však zaujal odkazem na dílo českého
indologa Otakara Pertolda, který před sto lety Gampolu navštívil a popsal
stav zdejších buddhistických klášterů, ale hlavně vyfotografoval náš
kopec. Ono vůbec Pertoldovo dílo svým objemem i hloubkou překonává
vše, co si Angličané sami o této své kolonii vydali. Anslem mne kvůli
Pertoldovi navštívil a při té příležitosti jsem se dozvěděl spoustu věcí
o biodiverzitě svých vlastních zahrad. On se totiž o původ té fotografie
zajímal ministr Džajaratna.
Už se nemohu dočkat, až na Vánoce opět na Ambulavu přijedu. Hlavně
musím hnout se stavbou vily, abych si mohl zvát z Čech návštěvy. Někdy
se hodí mít po ruce posily. Třeba loni mě na verandě překvapili turisté,
sudetští Němci, se kterými jsem pak musel řešit otázku Benešovy busty
v Českém Krumlově. No prostě, svět je malej…
[ 3 3 ]
[ 3 4 ]
[ 3 5 ]
[ 3 6 ]
[ 3 7 ]
[ 3 8 ]
[ 3 9 ]
*1863 1952
Z
DENÍKU PRAPRABABIČKY
A NTONIE
„Duch lidský vyspěl tak, že by ze světa mohl ráj učinit. A co učinilo
z něj lidstvo tohoto věku? Peklo!
Mír přináší bohatství,
Bohatství plodí pýchu,
Pýcha působí válku,
Válka přivodí chudobu,
Chudoba dělá pokoru,
Pokora přináší mír.“
Obyvatelstvo našeho kraje, přičinlivé, pracovité i dosti obchodní, většinou na leštění granátů českých, skla a polodrahokamů odkázané-brousící, obchodující a i rolnictvím se zabývající, zda by si kdy pomyslelo, nač
budou upracované jich ruce a myslící hlavy, které právě jen ku rozkvětu
a blahu rodin a svého sídla pracovali, zda by si na počátku měsíce července 1914 pomysleli, že ty hlavy dožijou se vzrušení nebývalého, a že
ty ruce zatínány v pěstě, musí zase – žel, se přemáháním klidně rozevříti, mužům, synům, bratrům a přátelům snad posledně kynouti se přáním:
„Vraťte se zdrávi,“ neboť den svaté Anny, 26. července vyřknul osudné slova: válka – zbrojení!!!
Nebylo snad jediné rodiny jak v našem kraji, tak na vůkolí jinde, by
ze svých drahých neviděla odcházeti tam, kam povinnosť vojenská je
volala, tam, kam proti svému ale přesvědčení jíti museli, do války!
A to slesko-rakouské a rakousko-ruské. Proti bratrům!
Z naší rodiny po oznámení, které v den svaté Anny na povozích rozváželi starostové ze sousedních obcí ve 4 hodiny odpoledne, odejel ještě
6ti hodinovým vlakem zeď náš, Pepa, muž Blaženčin, učitel, do Kostelce
pro vojenský pas a odtud jel ku svému pluku do Mladé Boleslavi.
V úterý přijel zase domů, jakož i následující dny, až do 8ho srpna
jezdíval, až definitivně přidělen byl ku „Fedl kumpanii“ – a oblečen do
šedých šatů válečných…
Zalekl se toho, ale ihned nám psal a my s Blaženkou do Boleslavi
jsme jely a prostřednictvím našeho mnohaletého dodavatele, p. Stavěla,
velkoobchodníka (který s majorem Mamrovičem znám byl), docílily
[ 4 0 ]
jsme, že ještě za naší přítomnosti přeložen byl ku „Ersaty II. setn.“
Do modrých šatů. I s jakou radostí jsme jely domů, „že vojnu už jsme
vyhrály.“
Naše těšení se, že snad Pepa už vůbec do války nepřijde, netrvalo
dlouho. Za měsíc po prvé výzvě byla ohlášena výzva druhá a i Pepa
byl obléknut do šedých polních šatů, a s plukem dne 17ho září odejel
– kam, nebylo jim oznámeno.
Lístky polní pošty zasílal z cesty denně. Poslední přišel 2ho října od
Turnova. Byla to dlouhá doba plna nejtrapnějších myšlenek, když lístky už nepřicházely, neboť polní pošty jak jeho, tak mnohých jiných
byly uzavřeny. Plakávaly jsme, jedna druhou těšily, Blaženka s malou
Lidunkou rok starou na ruce, denně poštu polední jsme vyhlížely.
Nosilať z bojišť jen polední a večerní od vojínů lístky, ostatní spojení
bylo uzavřeno.
Konečně, 6ho listopadu doručen byl Blažence lístek od Pepy z Kyjeva, tohoto obsahu: „Jsem v zajetí. Jsem zdráv. Jsme posud v Kyjevě,
jedeme však dále..“
Jakou radosť jsme všichni měli. Pepa je povaha mírná, dobrá a šlechetná, zajetí od sympatického národa nezdá se nám proti velkým svízelům nynější války tak trapné. Jen obavy máme, zda jeho citlivý
organismus obstojně snášeti bude ruskou zimu.
Nynější nemoce: úplavice, nastuzení a cholera mezi vojskem řádící,
také nás velmi znepokojují. Kam asi bude zavezen? Je prý mnoho od
36. pluku v zajetí a pánů učitelů mezi nimi také je dosti. Kdy asi obdržíme zprávy další?…
Nenadálé zbrojení i našeho syna Tomáše, co jednoročního dobrovolníka zaválo do Štýrského Hradce, ku jeho pluku. Rychle byli vycvičováni a obava byla, že do pole musí. Zatím je přidělen co farmacent ku
sanitnímu odboru a jsme dočasně uspokojeni že jaksi chráněn i ve případě odjezdu bude. Zatím toliko o našich nejbližších.
U nás, Čechů, nadšení pro válku není docela žádné, není to lidské.
Proto také zprávy o prvních raněných vyvolaly jen s lítostí nad osobou,
pocity rozhořčení a spravedlivého hněvu nad celým systémem nynějšího
vraždění. Množství raněných dováženo do vůkolních nemocnic – jsou
přeplněny, staví se a umístňují lazarety ve školách a sokolovnách.
Uzdravení posíláni znovu do boje... mezi lidem je roztrpčenosť nad
bolestí bližních, hluboký soucit a je i strach před nedostatkem potravin.
Lidé činili si nákupy od počátku mobilizace a stále kdo jen poněkud
může, zásobárnu doplňuje. Někdy i směšně. Zvláště sole musí míti někteří lidé zásob na 7mi letou válku. Potraviny stouply v ceně, zvláště
[ 4 1 ]
mouka. Před válkou 40 hal. kg., nyní 68 hal. 1kg. hrachu dříve 36 hal.,
nyní 72 hal. Masa posud jsou v cenách jak dříve. Tuky dražší.
Jsou zavedeny noční hlídky – vždy 4 muži střídavě konají stráž od
10ti do 2 hodin ráno.
Válka rakousko-ruská, její následky, zavála množství uprchlíků
i v naše kraje. 17. listopadu přijel vlak s nimi. Zde jsou ubytováni na
náměstí v hostinci, počtem 46. Stát na každého denně platí 70 hal.
Rusáni jsou sympatičtější Poláků. Naše velká Lidůnka s nimi v krámě
hovoří. Byla rok v Rusku u strýčka a s Miločkou, sestřenicí před válkou přijela. Miločka odejela po vypovězení války druhý den, tak že
šťastně do svého domova Čugujeva dojela, jak nám z cesty psala. Na to
byla všeliká doprava uzavřena. Přes Norsko v srpnu dostaly jsme od Ni
dopis, kde lituje ubohých Čech.
Jak daleko vše dospěje? Dne 25. listopadu byl do 37 let odvod mužů,
kteří posud odvedeni nebyli. Z našeho kraje se dostavilo 110 a bylo odvedeno 7. Jakýsi Jakubíček sem příslušný se u odvodu buď ze strachu, či že
byl ve stavu nepříčetném neslušně zachoval (tak jsme říkávali totiž ve
škole). Ostatně měli dosti strachu jak kulhaví, špatně vidoucí i hluší, neboť
u odvodu nováčků 1. října dosti s podobnou chybou bylo odvedeno.
Kdo v nynější světové válce vítězí?
Pokud se týče Rakušanů a Němců, zprávy z bojišť východních
s Rusy, nejsou v novinách (čteme „Národní Listy a „Čas“) spolehlivě
udány. Zprávy bývají jakoby Delfská věštkyně je sestavovala na oklamání lidu. Ku příkladu z Času:
„Ve východním Prusku není situace změněna.“ „Situace na západním
bojišti je nezměněna,“ (boje Francouzů s Němci)..
Ranění vojíni jsou jednoho smýšlení:
„Nevyhrajem!“ Prohlédli situaci na bojištích, chválí válečný systém
Rusů, jich i přesilu, ale poukazují na množící se nemoce a na krutou
zimu, která ovšem zkosila by jak naše tak i druhé strany nevinné lidstvo. Zda tato řádění vědomé i bezděčné vštípí do hlav rozhodných
slovo „mír“, které posud nikdo nevyřknul, ale na které čeká miliony
lidstva. Vždyť vedou válku tyto státy proti sobě: Rakousko s Ruskem.
Rakousko se Srbskem, Černou Horou, s Anglií, Francií, Belgií, Japonskem.
Německo s Ruskem, Francií, Anglií, Belgií, Srbskem, Černou Horou,
Japonskem.
Rusko s Rakouskem, Německo s Tureckem.
l.p. 1914
[ 4 2 ]
PAVEL ŠPAČEK
*1963
CAREVNA
Postavy: ONA, ON, OPRAVÁŘ
Jeviště. Tma. V jedné půli závěs, za závěsem vana, stolek, hořící svíce.
V druhé půli dveře do předsíně. Z vany se ozývá šplouchání.
Za stěnou v předsíni bouchnou vstupní dveře, svíce zhasne. Na chodbě
mužský hlas: Nejde světlo, je tu úplná tma, copak se děje?
Ruchy ve tmě z předsíně i z vany. Cvakne nahození pojistek. Světlo.
Vchází ON s aktovkou a odhrnuje závěs. Ve vaně je ponořená ONA
středního věku, z husté pěny vyčnívají pouze hlava a ruce. Na stolku
stojí láhev sektu, sklenka, brčka ve váze, svíčky.
ON: Nahodil jsem pojistky, zlato, už se tu nemusíš bát.
ONA: No to je dost, že jdeš.
ON: Dnes jdu přeci dřív. Ale hladový jako vždycky. (Odkládá kabát, svetr,
aktovku; pokrývku hlavy ponechá. Pohybuje se automaticky, hledá jídlo.)
ONA: Hladový, hladový. Nic tu asi není, měl ses někde zastavit. A co
že jdeš vlastně tak brzy? Už tě vyhodili?
ON: Ale ne, jen jsem se tě nemohl dočkat.
ONA: To spíš lednice, fuj, vůbec nemůžu pomyslet na jídlo po tom
pekle, co jsem dneska zažila.
ON: Copak se stalo?
ONA: Fakt něco strašnýho, ani nevím, jestli o tom mám mluvit.
ON: Promluvte, Naděždo Ivanovno. (Zasalutuje)
ONA: To jsem si mohla myslet, že si budeš ze všeho dělat tu svoji
neuvěřitelnou srandu.
ON: Ale já si jen vzpomněl na paní matku, dej jí pánbůh…
ONA: Už zase začínáš? Laskavě mlč a moji rodinu nech na pokoji. Můj
děd sloužil u cara, a má bejt, o tom se tvým nemajetným předkům ani
nezdálo.
ON: Já vím, já vím, ale já mám hlad, historky až potom, zlatíčko.
ONA: Máš hlad? A vůbec Tě nezajímá, co se tu stalo?!
ON: Hlad.
ONA: Cože?
ON: No, mám hlad. Jestlipak tu něco je? (Pátrá po jídle)
[ 4 3 ]
ONA: Hledej, jen hledej, šmudlo.
ON: No tak co se teda stalo?
ONA: Tak si to představ, když jsem se šla odpoledne koupat, ztratila
jsem vlásenku.
ON: Aha.
ONA: Hele, netvař se takhle, já to nemusím nikomu říkat, já se s tím
vyrovnám sama.
ON: No a dál, ty má zlatá vlásenko?
ONA: Ne zlatou vlásenku, ale vlásenku po babičce.
ON: Kterou ukradla carovi, když u něho utírala prach.
ONA: Copak car nosí vlásenky? To může napadnout jenom tebe.
ON: Omlouvám se. Teď už vím, že babičku pustili i k carevně.
ONA: Bravo.
ON: Pro mě jsi má carevna ty.
ONA: No tak jo. Ztratila jsem prostě tu želvovinovou vlásenku. Dar od
carevny, pokud by tě to zajímalo, vlásenku, kterou dostala na…
ON: ...na letním bytě v Jaroslavi, kde se celý dvůr, včetně carova strýce,
Michaila Ivanoviče …
ONA: Jen nepukni vtipem, ty šlupko nabitá humorem až k prasknutí.
ON: Lup!
ONA: Hm, zase nic, snad příště. Slyšel jsi už tolik věcí a sám se tolikrát
opakoval, že jsem toho zas tolik neprovedla. A vyprávět nemusím už
vůbec, ale vůbec nic. Ostatně nebýt toho, že babičku po tom všem
vyhodili, skončila by s Mikulášem v Jěkatěrinburgu a já bych tu nebyla.
ON: A to by mně, beruško, bylo moc líto. A kdepak jsi tu vlásenku
ztratila? (Nalezl potravu, jí)
ONA: Nemluv se mnou jako s děckem. Kdybych to věděla, už ji mám
na hlavě a jsem propuštěna z tohohle výslechu.
ON: A co bylo dál, obžalovaná?!
ONA: Ušetři mě prosím svého legračna. Kéž bych byla hluchá a ne
skoro slepá.
ON: No trochu přece vidíš, ne?
ONA: Trochu, ale právě jen trochu, takže jsem na zemi nic neviděla
a musela jsem si svítit lampičkou. Tady tou stolní. No a najednou šup
bác a světlo bylo pryč.
ON: Šup bác, říkáš, a želvy byly pryč, jó?
ONA: Už nemůžu. Ty tvoje plky. Zalejte mi uši voskem.
ON: No a co jsi teda jako dělala?
ONA: Jako jsem zapálila svíčky a jako si vlezla do vany, abych se jako
trochu uklidnila.
[ 4 4 ]
ON: A modlila se.
ONA: Jo a modlila se, abys ještě dlouho nepřišel!
ON: A hned mi líp chutná.
ONA: Ale to vlastně není ještě to nejhorší!
ON: Co? Že jsem přišel?
ONA: Ta ztracená vlásenka!
ON: Takže co ještě?
ONA: No normálního, průměrně inteligentního lidského samce by to
samozřejmě trklo a hned by se zeptal „a proč sis vlastně, miláčku, brala
tu sponku po babičce?“
ON: A proč sis, zlatíčko, brala tu kradenou vlásenku po babičce?
ONA: Protože mi strašně padaj vlasy, ty Colombo z pojišťovny!
ON: Aha.
ONA: Byla jsem už u doktora. Předepsal mi nějaký pilule a mazání, ale
říkal, že to je z nervů. Prý psychická nevyrovnanost.
ON: Na to jsi nemusela chodit k doktorovi.
ONA: Řekla jsem mu, jak mám bejt psychicky vyrovnaná, když mi
padaj vlasy? Když se mi třepěj snad už u kořínků! Za chvíli nebudu
moct jít ven!
ON: Hlavně, abys mohla dovnitř.
ONA: Když tě slyším, divím se, že ještě nějaký vlasy mám.
ON: A krásný.
ONA: A víš, co mi ještě radil? Kořen z lopuchu.
ON: Aha?
ONA: Nevíš, kde roste lopuch?
ON: Teď si nemůžu vzpomenout.
ONA: Hm. Ten doktor to taky přesně nevěděl. Já to ale vážně neustojím, kdyby mi měly vypadat všechny vlasy. To snad ale každej musí
pochopit!
ON: To jo. (Sundá kulicha. Je výrazně plešatý)
ONA: Ale tím mě přece neuklidníš ani nedojmeš.
ON: Jen jsem se potil, dojmutej jsem sám.
ONA: Takže ty seš dojmutej a nic lepšího mi neřekneš?
ON: Jsem dojatý.
ONA: Takže jsem asi něco zase provedla? Ale co? Neřekla jsem ani
žlička, ani kakavo, ani holousek. Tak co ti zase vadí?
ON: Za to ti moc děkuji.
ONA: Nebo jste si v práci zase dali nějakého bobříka? Vsaď se, že
uhodnu, jakého.
ON: Ale nech toho.
[ 4 5 ]
ONA: Naši skautíci si dali nějaký úkol. … zpívá … Chlupatý úkol. Ulovit
jednoho chlupáče... áče... áče... áče... No, jo, junáci jsou holt skauti
a naopak.
ON: Prosím tě ticho, chci telefonovat. (Přisouvá si telefon)
ONA: Jen aby nebyl moc rozcapený, cha, cha, to bývá i pro udatné
svojsíky oříšek.
ON: (do sluchátka) Dobrý den, pan Plavec? Ano to jsem já ... mohu se
ještě dnes zastavit … dobře za chvíli jsem u vás … nashledanou.
ONA: Cha, cha bobříka plavce, to je ale směšné, vlastně naopak, to je
smutné a od kolegů nekolegiální. Oni se tě asi chtějí zbavit, ty a plavce?
Vždyť od té doby, co ses topil na Balatonu, dostáváš migrénu i při
pohledu na tu velkou louži za domem.
ON: Ale lásko, nejdu lovit žádné bobry, ti se přece v našich krajích
nevyskytují. Leda ve vaně.
ONA: No právě, nemůžeš žádného ulovit, vždyť jsi v tomhle (ťuká na
vanu) taky asi třicet let nebyl. Jenom sprška mrška. Ten bobřík bude
asi nějaký omyl. Vždyť to je podobně absurdní jako bys měl lovit bobříka odvahy. Cha cha. To sem ti to dala, co? Cha cha. A kakavo
a holousek navrch.
ON: Tak už dost, už mě nemuč. Víš, že mám z těch zkomolenin fóbii.
Ještě ti tu omdlím.
ONA: Jen to ne. Kakavo tedy odvolávám, holouska si rozmyslím.
ON: Přestaň, dělá se mi vážně zle.
ONA: Ale já chtěla jen říct, že to je, ty můj čumáčku zavlhlý, dobře, že
mi sem do vany nelezeš. Víš, jak já se ráda a často koupu. A víš, proč
to dělám? Protože jsem tu pořád sama!
ON: To je tvůj problém.
ONA: Jasně můj problém, můj problém, a víš ty, co je ještě můj problém?
ON: Už jsem to, kočičko, myslím někdy slyšel, počkej někde to mám
zapsaný, (hledá v aktovce), no asi tisícdvěstěsedmdesáttřikát jsem to
slyšel.
ONA: Ha ha ha, tys mne vždycky dovedl rozesmát.
ON: To bylo vždy mé jediné přání, zlato.
ONA: Mám ráda humor.
ON: Hmm.
ONA: A chtěla jsem si dneska odpoledne číst. Něco veselého.
ON: Ani jsem nevěděl, že to ještě umíš?
ONA: Snažila jsem se to utajit, aby ti to nebylo líto.
ON: Vyhrála jsi. Jsi vtipnější než…než ….
[ 4 6 ]
ONA: Než ty?
ON: Vtipnější než Oldo Hlaváček, hádám.
ONA: Ty hádáš a já vravím. Vravím, že jsem si dnes chtěla číst. Ale
nemohla.
ON: Nebo Ivo Krajíček?
ONA: Co to plácáš, jaký chlebíček. Víš, proč jsem si nemohla číst?
ON: (mlčí)
ONA: Zeptej se mě, proč jsem nemohla a neštvi mě.
ON: Já to vím, tak se neptám. Kvůli vlásence přece.
ONA: Nic nevíš! Vůbec se o mě totiž nezajímáš. Nevíš třeba, že jsem
se včera přihlásila do spolku Chceme žít jako v Jemenu.
ON: Se sponkou nebo bez?
ONA: Ničemu nerozumíš. Západní emancipace se přežila, ženy zde
přestaly plnit svoje kulturním vývojem i biologickou podstatou předepsané role. Pryč s kostýmky, nabitými diáři, kariérou! Pryč s únavnými
večírky, hlídáním váhy, fitcentry! Zůstaňme doma a užívejme si!
ON: Aha.
ONA: Naším vzorem je muslimská žena a heslo Žena je doma vše
a venku nic.
ON: Nejsem si úplně jistý.
ONA: A čímpak si pan vtipný není zase jistý?
ON: No jak jste si to s kolegyněmi v Jemenu vyložily.
ONA: Ale co sem pleteš Jemen, to je jen obrazně.
ON: Stejně jste si to, beruško, špatně s holkama vyložily.
ONA: A co jako?
ON: No to heslo. Totiž vše se myslí jako celý organismus domova,
mozek i vnitřnosti i údy i …
ONA: Ale kdepak, lásko, pleteš to všechno a ještě tam motáš ty své
údy a orgasmy. Co jiného bych ale, kocourku, od samce měla čekat.
ON: No to je pravda.
ONA: Ostatně my ženy jsme orgasmem domova, jeho vy... vy...
vyvrcholením a … ach … ach ááááách!
ON: Takže já asi půjdu, tady mě už není třeba. (Balí si aktovku a obléká se.)
ONA: Rychle běž a rychle se vrať. No tak už klusej, ty můj hřebečku.
ON: Jdu. (Otevře skříň, ze které se vysype 76 lahví od šampaňského.)
ONA: Co je to za rámus?
ON: Zdá se, že jsem už dlouho nevynášel tříděný odpad. Vezmu ho
příště, teď spěchám.
ONA: Ty jsi poklad.
ON: Ještě neobjevený. (Odchází.)
[ 4 7 ]
Z vany se zvedne chlap v montérkách s brčkem v puse. Je mokrý, hodně
zadýchaný a trochu nervózní.
OPRAVÁŘ: Kdybych věděl, milostivá, že si tady budu hrát na Vinetoua, přišel jsem v neoprénu. Sakra, to jste si, paninko, museli vykládat
tak dlouho?
ONA: Copak, copak kocourku? Byl jsi úplně úžasný. Hlavně nakonec.
A já vím, o čem mluvím, já už něco zažila.
OPRAVÁŘ: No to jo, to věřím, taky nejste má první fuška, ale na potapěče jsem si při tom ještě nehrál.
ONA: Ale šlo ti to skvěle, úplnej Jacque Cousteau.
OPRAVÁŘ: Toho neznám, ale klidně ho pozdravujte, musí to bejt
borec. Ale teď to vyúčtujem, to víte, já musím vykazovat práci, tak to
máme jeden výjezd k havárii, teda havárii, ta prasklá žárovka teda
žádná havárka nebyla, ale my už máme takový sazby, takže to celkem
dělá …
(Cvakne zámek v předsíni. Opravář se rychle ponoří zpět do vany.)
ON: Vrátil jsem se ještě a přinesl ti od Vietnamců žárovky.
ONA: Ale to jsi nemusel tak rychle.
ON: Já to znám, když má člověk něco rozečtené.
ONA: Já bych klidně počkala, drahoušku.
ON: Abys to čtení zase nezapomněla, cha, cha.
ONA: Cha, cha, ty jsi rozený komik.
ON: A víš, co mě po cestě napadlo? (Šroubuje do lampičky žárovku)
ONA: Netroufám si hádat. Určitě zase něco úžasného.
ON: Jak jinak. Jestli jsi totiž neztratila tu vlásenku přímo ve vaně.
(Zapíná lampičku) No a zase svítí.
ONA: Určitě ne, slyšela jsem, jak cvakla o zem.
ON: Znám, znám, někdy to cvakne tu, někdy tam, ale člověk vlastně
neví vůbec nic. Už ve jménu tvé babičky bychom ji měli najít.
ONA: Já ji slyšela určitě na zemi.
ON: Bez světla ji nenajdeme, měli bychom si posvítit. (Pouští lampičku
do vany. Záblesk, rána, smrtelný výkřik, tma)
ON: Jejda. Teď mi to vypadlo z ruky a zase vylítly pojistky. Abych se
tu ještě, zlatíčko, ve tmě o ty lahve nepřerazil. Měl jsem je, jak si říkala, už dávno odnést.
[ 4 8 ]
HEDVIKA MAREŠOVÁ
*1974
[ 4 9 ]
[ 5 0 ]
[ 5 1 ]
[ 5 2 ]
[ 5 3 ]
[ 5 4 ]
[ 5 5 ]
[ 5 6 ]
Z knihy Jízda, vydané nákladem tří kusů v prosinci 1994 v Praze.
[ 5 7 ]
J IŘÍ T EPER
*1954
Ptáci v zimě
Málo se vídáme
a tak si opakuji tvá ústa
oči
tvář
jako ptáci v zimě
jarní píseň
Hle před tebou
tají se mi dech
srdce přestane tlouct
a přece jsem živ jak nikdo jiný
Láska je silnější než smrt
I když jen na vteřiny
Nasypu ptákům za okno
aby ťukali zobáčky na plech
a já měl pocit
že jdeš
Už tak dlouho jsem se nedíval
hezky do tvých očí
že někdo cizí
zabydluje se ve mně
a ptá se posměšně:
Co je na tom tak hezkého?
Ze sbírky Rychlejší než zvuk, verše z let 1995–1999.
[ 5 8 ]
M IROSLAV S ALÁM J ILEMNICKÝ
*1973
Noční přelud
těžkost hvězd se řítí
na velkou vzdálenost
dopadnou jako fialky
rozšláplé medvědem
a obrazec utvoří
na dvoře snů
i fantazie
V předvečer konce světa
zapálíme dlouhé svíce
a husté ticho přeruší
pouze náš dech
v souboji dvou posledních
na tomto světě
se zapadajícím sluncem
bude mizet i naše chuť do života
v okamžiku vrcholu se zastaví
dvě srdce v jednom těle
I smrt může být krásná
Jen tak
Jen tak
jen tak trochu
jen tak trochu dotknout se
Tvých víček když spíš
zahalena snem
obestřena tmou
okusit Tvé rty
ráno se rozplynout
a zanechat Ti zvláštní pocit
Jen tak
[ 5 9 ]
[ 6 0 ]
L UKÁŠ T REJBAL
*1967
V tom našem Nymburce
Pořád jsou Vánoce
Ale v nějakým Nymburku
nevemu ani
suchou kurku
(mantra)
Země ze mě se ozývá
ze mě Země se ozývá…
[ 6 1 ]
PAVEL Z DRAŽIL
[ 6 2 ]
*1965
L UBOŠ F ENDRYCH
*1960
Jsem
Jsem vyhaslý svícen
vypitý mlíko
jsem vyběhlý schody
a vím to.
Černý kvítí
A co když na listí
pověsím svůj šál
a co když pod mostem
najdu rozbitej pláč?
A co když projdeš zemí
a nespatřím tě snad?
Jo, to pak ze smutnejch kytek
vysázel bych sad!
[ 6 3 ]
S TASO
*1965
Světlo a tma k sobě patří
Anděl a ďábel byli kdysi bratři
Hvězdy, ne města v noci září
Ne osud, pýcha naše cesty maří
Pláň širá, věnec hor
Kost k nebi vytrčuje vzdor
Ze suché půdy rozpraskané
Dokud z něj slza neukane
[ 6 4 ]
I AMME
*1988
A moje duše volá –
Celej svět je píseň cesty
Pole, který nekončí
Měst světýlka, co
Rozpouštěj se na obzoru
Celej svět jsem já,
Viděla jsem to v dešti
Tak nedělejte ze mě vola –
Knoflíková válka svetrů
Milujeme se, když spolu nejsme
a šedá nám otvírá svý nový rozměry,
nový tunely za oranžovou
takovou, jakou má můj svetr, nebe a listí
s velkym oranžovym knoflíkem
a s dalšíma dírama, tunelama
jinam
Cestovat svetrama, procházet knoflíkama
těma, do kterejch se vlezem
občas maj moc úzký tunely
koho to baví
radši si najdu jeden
takovej bez okrajů
a na něm poletim
jinam
[ 6 5 ]
D AVID J AN Ž ÁK
*1971
Himálaja
V tichosti krok za krokem
Měsíc klesá do údolí
U horské bystřiny
sedí mysl
ve stínu
Mačapučáre
V křovinách je dům
V křovinách je dům
z červených cihel
není tam plot
ani střecha
jen okno
do pralesa
[ 6 6 ]
Přicházím za tebou
(čínská lidová písnička)
Přicházím za tebou
třebaže sněží
Přicházím
i když je mráz
Otevři dveře
uvidíš
jak v modrém sněhu
mé stopy roztají
Sedím sám a dívám se na hory
(Li Po)
Unavení ptáci odlétají
a mrak se šine s nimi
My zůstáváme
já
a Ťing-tching
má hora
My dál sedíme
a díváme se
Ona na mě
a já na ni
Ze sbírky Dešti mezi slova, DharmaGaia, 2005.
[ 6 7 ]
P JÉR
LA
ŠÉ’Z
*1963
Řezaňák
Dvé kapek stéká po mé sekyře
tichý je chodců smích
tichý až k nevíře
kapky jen dvě
možná i tři
můj pláč i smích
je v nich
křik ztich’
i pláč a smích
ten chodců smích
už stéká po mé sekyře
tichý až k nevíře
staví si pomník
z malých sekyr
fik fik fik fik
malý pomník
(1981)
Lovec
Věčně je někdo v právu
věčně bloudíme tmou
zvířecí hlavu
si někdo zmýlil s mou
a pověsil ji doma nad kamny
Zapomněl ale lovec
co ukládá mu čest
nedokázal již lovec
ze srdce život smést
tak stěna rudne krví
ten pohled omamný
Večer co večer kdosi
si sedá ke skvrně
a očima ji prosí
ať už se ustrne
a odejde pryč spát
Večer co večer s pláčem
skvrna mu odpoví
žádný z nás neví po čem
se stýská lovcovi
28. 2. 1986
[ 6 8 ]
Uvnitř času
Ve zdi se objevila trhlina. Dlouhá a hluboká trhlina. Dlouho před tím
byla ta zeď celistvá. Pak se objevila trhlina. Neobjevila se přirozeně
zčista jasna. Už dlouho před tím uvnitř zdi něco povolilo a začalo se
to pomalu drolit. Jistě to trvalo dlouho. Zpočátku byla ta zeď totiž
celistvá.
Venku se střídali vedro a mráz, pořád dokola. Všechno měklo
a zase tuhlo – nepatrné pohyby.
Potom konečně uvnitř zdi něco povolilo a začalo se to drolit.
To trvalo dlouho. Dlouho.
A venku se mezitím měnily teploty. Všechno měklo a tuhlo.
Nepatrné pohyby.
Ale z vnějšku zatím nebylo na zdi nic vidět. To jen tam uvnitř se
to nepatrně drolilo. Přeci jen ta zeď nebyla už tak docela celistvá.
A potom – v jednom docela malém místě – skoro to ani nebylo vidět
– potom se ta zeď vypoukla. Nepatrně. A dlouho – dlouho – byla jen
trošku vypouklá.
A ráno vycházelo slunce a večer zapadalo na druhé straně.
Nepatrné pohyby.
Věčné pohyby stínů.
Pak uvnitř zdi něco povolilo a začlo se to drolit. Teprve potom
se objevila ta trhlina.
Jiní lidé říkají, že tak to vůbec nebylo. Prostě se ta trhlina jednoho
dne objevila zčista a jasna. Takhle to říkají.
(počátek devadesátých let)
[ 6 9 ]
M ARTIN H ÁJEK
*1980
Chtěl bych Ti napsat báseň o Tvém spánku
manéži, divadle, kině malém snícím kolovrátku
kde promítá se na plátno od konce do začátku
příběhy nás o štěstí i příběhy černých pátků
s kombinací nevinné bílé a barev tvého šátku
v kalendáři druhého listopadového ze sna svátku.
Dnes píšu Ti opět báseň na stránku
vkládám do slov význam
do vět hádanku.
Psáno úmyslně beze jména
tahem uzamčených slov
pouze samé tiché věty
Listopadu – čtvrté roční doby
neodloučeny, nespojeny
chybí slova i jméno nápovědy.
Nelekej se ale ničeho,
jen šepot větru ví,
kam tah mojí tužky zabloudí.
To jen na papíře nehybně jako mlha leží,
ale co slovo těžší, to krok ke dvou věžím,
k bráně chrámu co sv. Petr Pavel po rok střeží.
Tam tabulka doby návštěvní,
kdy mše svatá káže slovo boží,
jen jedna její strana rub a druhá líc
otočíš-li směr
východ, sever, západ jih,
pak dovíš se mnohem, mnohem víc.
[ 7 0 ]
[ 7 1 ]
K AREL T OMEK
*1963
Let
Holubice rusá
srdíčko ti tluče,
daleko letělas
nebe nemá konce.
Holubice rusá
neuletíš přeci
slábnou něžná křídla
touha tvá je těžší.
Holubičko rusá
přistaneme támhle,
v mechu u studánky
pošeptám, že mám tě.
Padá padá rosa,
zpívá,
vrká
holubice rusá.
V pekle jablka černá
Jabloň se uklání,
plody své
poutníkům nabízí.
Kolem zástup postává
a zdáli jezdec
noc a dým
přijíždí.
Kapkami něčích slz
jeho meč se třpytí.
Oči z jantaru
V ráji se Eva prochází
podél planěk plotu.
Ne, nic jí neschází
jen Adam šel k bohu.
Na kraji lesa za plotem
teplounce ze tmy svitne
očima z jantaru
osmahlý silný čert.
A Eva zasněná
mazlivou chůzí houpavou
blíží se zvolna, nevěda,
že plaňka visí volná.
[ 7 2 ]
VÁCLAV S LON K OŘÁN
K APELA S NOO
*1962
VYHRÁVÁ
Nové CD skupiny s názvem RABARAM bylo nahráno v dubnu 2005
a předvádí hudební těleso – Kapelu Snoo v novém, dosti čerstvém
hávu. I když samozřejmě muzikantskou rutinu a dlouhodobé zkušenosti pánů v letech nelze skrýt. A ani to není třeba. Vždyť je to hodnota,
kterou jen tak každá kapela nemá, zvláště v dnešní době rychlovstřebávání informací, převratných technologií a prorockých ambicí. Co
znamená záhadné Rabaram? Je to snad průhled úzkým průzorem času
odnikud nikam? Anebo fakt, že některé texty byly motivovány, či
dokonce napsány před lety, kdy jasná záře v čistém srdci nejevila se
toliko frází, leč byla žitou skutečností? Nebo alespoň živou snahou po
skutečnosti? Na každý pád zde opět a to je dobře, vylézá polozapomenutá (odvrácená) filozofická strana osoby K. Babuljaka. Koneckonců
byl-li kdo kdy jakem, jen tak se toho nezbaví. Ale vraťme se k nahrávce. Úroveň kapely od minulé desky nápadně stoupla. Písně jsou skvěle
[ 7 3 ]
zaranžované, jasně vystavěné a výborně zahrané. V téhle hudbě se
pořád něco děje. Šokující je i zvuk. Přesto, že byl pořízen digitálně (ale
to je nakonec jedno) je archaicky skvělej. Je v něm zastoupen samotný
archetyp zvuku. No zkrátka hraje to jako kráva! Zvláště mě baví zvuk
bubnů. A dechy hýří barvami.
Vložíte-li nosič a spustíte přístroj na přehrávání, ozve se po chvilce
ticha jakási fanfára, znělka, či co. Zvesela, zvesela Gudula Budula
a jsou z toho málem Shadows. Hezká kytara hraje tahavé sólo. Následující, vlastně úvodní skladba Mluvil jsem s tichem je vskutku grandiózní. Skvěle zaranžovaná věc. Dechové kafemlejnky drtí zatuchlou
praženou kávu. Je libo? Kytarové sólo k závěru je skvěle rockové. Že
by nějaký host? Ace Frehley? Šlape to výtečně! Pak ovšem následuje
Sisisa, něco mezi rockem a dechovkou. Dalo by se to hrát i na kolonádě ve Varech. Chroupat oplatku, popíjet kávu a zapíjet becherovkou.
Změna k rock’n’rollu oživuje a opět musím obdivovat zvuk. Další kus,
to už je nezakrývaná dechovka. Á teď to sklouzlo spíš k jazzu. Nějaká
číča číčačá, čimčarará. Následuje chytrá píseň o dívkách letících do
Evropy. A jsme o pár mil blíže. Je to příjemné. A sakra. Štěbenec. Čajová Růže – kdo jí pomůže? Skvělý šantánový cajdák, nadprůměrný kus,
to je znát. Vacátko hledá vraha Čajové Růže. To by se mělo zfilmovat.
Ha. Krokodýl pojídající Němce a Angličany na Nilu skvěle šlape. Tady
snad někdo hraje na tubu. Nezařaditelné. Snad orientální, brutálně orientovaná dechovka. Ovšem s originálním egyptským motivem. Karkade
teče proudem po nohou núbijské tanečnice. Text zřejmě přeložen
z Koptštiny. Basa má dobrý zvuk. Hebký samet v otevřených dveřích
do sklepa. Následující píseň Julietta se zaobírá tématem a snahou navždy
[ 7 4 ]
si něco přivlastnit. Příjemný ležérní rytmus plyne jako sekvojová šiška
po Coloradu (mají sekvoje vůbec šišky?).
Další píseň začíná figurou ála rock’n’roll, hm tady to graduje. Nabitá
píseň se zajímavou aranží. Rabaram báby vede k zamyšlení. Zvuk
bicích dotažen. Takhle dobře sejmuté bubny jen tak neuslyšíte.
Na závěr trochu tendenční židovina. Další kus, skvělé dechy a jdeme
na náves. Tady už jsou všichni notně pod párou. Číča; a odplaval jí
náhrdelník. Na kolonádě usínají babičky nad hrnkem smetany. Něco je
pudí vyzvrátit nedobrou višni.
Další song zpívá Mr. Arnie. Text je skvělej. Někdo tam stepuje? Zajímavej, až trochu šantán, a scénickej. Má to náladu. A jdeme do finále.
Zpěvná předehra, kde se střídají různé optimismy. Následuje fascinující deklamace a napětí je podrženo výbornou aranží. Hubert. Vkrádá se
sem jakási zvláštní podivnost v dobrém slova smyslu. Klávesy, snad
marimba a do ní vlítne saxofon ála King Crimson. Machrovina, výstřel
dechů, ratata a konec. Výborné!
Závěr CD to už je leháro. Chtělo by to zesílit. Do pořadu hrajeme
2. směně. A pivko a na kanape.
Na závěr je možno na základě výše uvedených skutečností konstatovat následující: CD Kapely Snoo Rabaram stojí rozhodně za poslech!
Dokonce opakovaný poslech! Neváhejte a obohaťte jím svůj domácí
akustický pružný poloprostor umožňující šíření kvalitních zvukových
vln. Kéž Vaše slechy ve formě jsou a k přijímání připraveny. Ostatní
bude Vám přidáno.
V Unhošti, 20. září 2005.
[ 7 5 ]
PAVEL R AKUŠAN
C ATS
[ 7 6 ]
*1964
[ 7 7 ]
[ 7 8 ]
[ 7 9 ]
[ 8 0 ]
[ 8 1 ]
[ 8 2 ]
[ 8 3 ]
[ 8 4 ]
[ 8 5 ]
[ 8 6 ]
pták chcíp
[ 8 7 ]
R ENATA B ULVOVÁ
*1966
PAN K ONOPÁSEK
JE
Š PAČEK
Pan Konopásek je špaček. Chodí si se založenými křidélky po
Náměstí Republiky a kouká z boku na tu lidskou chásku. Občas si
zobne. Na zemi je spousty drobků, lidi stále něco pojídají. Jsou nervózní. Žene je svět.
Jako špaček si nemůže na nic stěžovat, má všeho dost. Zato když byl
panem Konopáskem, stěžoval si od rána do večera.
A tady začíná tato pohnutá příhoda jako vycucaná z prstu, přesto
pravdivá ve svém důsledku.
Sotva ráno vstal, bylo jedno, co je za oknem. Prostě mu vadilo počasí jako takové. Než došel do koupelny, zanadával si na vstávání. Zuby
si nečistil, protože mu kartáček překážel v hudrování. Ani nesnídal,
v tramvaji nějaké ženské vyčetl, že má tlusté sklo, a večer byl tak rozjetý, že musel zajít k Broučkům na pivo, aby tam zprdnul hostinského
za to, že mu nalévá jedno za druhým. Poté co vypil 15 kousků, blekotal si sám něco do rukávu, až když ho hostinský vyhodil na ulici, šel si
lehnout.
Jedině když spal, nešpačkoval, ale jeho ženě to bylo málo. Chtěla po
něm, aby držel hubu, alespoň když se dívala na pořad v televizi „Vaříme za pět minut.“ Nedal si ale pokoj, a tak od něj odešla. Měli syna.
Občas přišel otce navštívit. Ten měl takovou radost, že nemusí mluvit
do zdi, že mluvil v kuse několik hodin Tu o koze, pak zas o voze. Semlel páté přes deváté. Zvláště ke dvěma tématům se rád vracel. První
bylo jeho zdraví. Noha, kyčle, krční páteř. Oční rohovka, trojka vlevo
a kornatění cév. Druhé, politické debaty v televizi. Vadilo mu, že žvaní
a žvaní a že si skáčou do řeči. „Vůbec se neposlouchají“, horlil, když
tu se syn postavil a práskl dveřmi.
To vnuk byl jiný. Pohodář. Nebyl tak prchlivý jako jeho otec. K dědovi chodil vlastně rád. Kouřil jeho Letky, které chutnaly jako papír,
a dělal, že ho poslouchá. Zapaloval si jednu od druhou a vyfukoval
kouř přímo dědovi do očí, kterému to nevadilo, protože se soustředil
úplně na něco jiného. Tu na drahotu, pak zas na jeho otce, jak je
nafoukaný, a že práská dveřmi. Pak zas na auto, které mu včera pocákalo kalhotu, na psa v parku, který šel se svým pánem na procházku,
pak přešel na hlavu státu, a lynčoval ji za to, že je veliká. Na pouličních
[ 8 8 ]
lampách mu vadilo, že mu svítí do očí, a na střídání dne a noci ho rozčilovalo, že neví, kdy se to zrovna změní. Mluvil, aniž by dělal tečky,
dokud vnuk nedokouřil. Ale i pak, stržen proudem řeči, doprovázel ho
do předsíně, a když si kluk nazouval botasky, začal vykřikovat cosi
o ponožkách. „To sem ti ještě neřekl?!“ Ječel na vnuka, který už bral za
kliku. „Koupil jsem si ponožky a oni měli díru. Když jsem jel šel vrátit,
tvrdili, že jsem si je roztrhl sám! No, nehodil bys na ně bombu?“
„Dědo, a nechtěl bys špačka?“ vykřikl náhle kluk.
„Cože?!“ zařval zas děda jakoby nedoslýchal.
„Špačka. To je pták. Copak jste se o něm neučili ve škole?“ Divil se
vnuk.
„Co to má co společného s ponožky?“
„Nic?“
„Tak co to meleš?“ děda z něj byl úplně vedle, ale než se vzpamatoval, vnuk prásknul dveřmi a byl pryč. „Já ho přerazím,“ řekl směrem
k hlavním dveřím, ale místo kluka, řekl „špačka“. Pěkně se vyděsil.
„Sakra, co to má znamenat?“ Otočil se na podpatku a odpochodoval
do obýváku jako hradní stráž. Tam si sedl do křesla. Chvíli zíral před
sebe a poté tiše jako by se obával cizích uší, si jen tak pro sebe zapípal. Pak si začal slovo „špaček“ opakovat pořád dokola, jestli by si
náhodou nevzpomněl odkud ho zná. Cítil v něm nějaký příbuzný tón,
zvuk, atmosféru, ve kterém se kdysi dávno musel cítit jako doma. „Špaček. Možná se nějaký vzdálený příbuzný tak jmenoval nebo že by ho
měli doma na bidýlku?“ Nemohl se však upamatovat. „Zpropadený
kluk, teď abych se ušpačkoval. Přijde si, vykouří mi cigarety a nabídne
mi špačka. Co já s ním?“ Mumlal si co si jako špačí mantru a ještě
před usnutím se jeho rty hýbali. Nemohl spát. Jako by v něm někdo
přepálil drát, kterým do něčeho stále rýpal, místo toho musel pípat.
Sotva si chtěl v duchu zanadávat, tedy ulevit, jeho mozek vyprodukoval „pipipi“.
Z pana Konopáska toho rána, vyrazili místo rukou malá černá křidélka. Oči mu sklouzli do stran a na hrudi mu vyrostla bílá náprsenka.
Nožky se mu taky ztenčili. Když nabyl celkového dojmu, že je pták,
roztáhl křídla a vylétl z otevřeného okna. Zatřepotal se ve vzduchu
a střemhlav se snesl dolů na Náměstí Republiky, kde se okamžitě pustil do nějaké rozdrolené housky. Měl hrozný hlad.
[ 8 9 ]
P ETR K MENT
D UCH
*1978
PATRIARCHOVÝCH RYBNÍKŮ
Červnové odpoledne se rozlilo po moskevských prospektech. Přestože
se blíží první letní den, slunce se městu stále vyhýbá. S neúprosnou
pravidelností se nad ním shlukují modrošedá mračna a také nyní žene
vítr do ulic další přeháňku.
Tady snad léto vůbec neznají, pomyslel si Pavel. Už mi ten gigantický moloch začíná lézt na nervy. Věčně ucpané ulice a jediné, co řidiče
zastaví, je červená. Stejně ale jezdí do křižovatky až do chvíle, než se
na ně vyřítí dravý proud aut z bočního směru. Úvahy o neutěšené
dopravní situaci se Pavlovi nepřestávaly honit hlavou. Před deseti
minutami se totiž pokusil přejít Tverskou třídu mimo křižovatku. Stejně
jako všechno v té zemi byly i vzdálenosti mezi křižovatkami předimenzované. Velké, moderní volhy a moskviče i nejnovější modely německých i jiných západních aut se valily širokou třídou a úspěšně
přeběhnout na druhou stranu vyžadovalo nejen slušnou fyzickou kondici, ale také značnou odvahu. Při vzpomínce na černé BMW s kouřovými skly, které řídil jeden z těch banditů, kteří v devadesátých letech
šli za mocí a penězi přes mrtvoly, Pavla znovu polil studený pot. Stačilo málo a vyrobil pro ambasádu další nepříjemný konzulární případ.
Myšlenky na tyto události ho však záhy opustily. Za dobu svého
pobytu v Moskvě si už částečně osvojil ruské myšlení. Ve zkratce jej lze
shrnout do následující úvahy: Minulost nikdy nestála za nic, a proto
žijme pro přítomnost a budoucnost. Navíc stačilo jen pár kroků, aby se
ocitl v docela jiném světě. Vplul do poklidných a nostalgických uliček,
takzvaných pěreulků, mezi Tverskou třídou a Sadovým okruhem
a zanedlouho spatřil na rohu jedné z nich nápis Malá Bronná. Nebyl tu
poprvé, ale přesto se raději zadíval do mapy. Ano, je to zde. Jen několik
desítek metrů jej dělí od místa, kde Michail Bulgakov dopřál svému
ďáblovi krvavé entrée do porevoluční Moskvy dvacátých let.
Za pár okamžiků došel ke břehu malé vodní nádrže, obklopené nevelikým parkem. Zdejší lavičky téměř plně obsadili lidé nejrůznějšího
věku, kteří se rozhodli tam strávit odpoledne. Zábava se již rozproudila
a prázdných lahví od piva nejrůznějších ruských, českých i západních
značek kolem laviček rychle přibývalo. Pohlédl na hodinky. Čtvrtá se
přiblížila. Na rohu ulice zahlédl vývěsní štít s nápisem ‚Café Margarita'.
[ 9 0 ]
Dostavil se tedy dokonce v předstihu; do schůzky s Janou zbývalo ještě
několik minut. Unaven burácejícím velkoměstem se posadil na uvolněnou lavičku a zasnil se. Jak to tady asi vypadalo v pohnutých dvacátých
letech, kdy v nedalekém domě geniální spisovatel spřádal rafinované
zápletky románu Mistr a Markétka? Nedaleko odsud, v Sadové, bydlela
první Wolandova oběť, předseda Massolitu Berlioz. A právě zde, na
rohu Jermolajevské a Velké Bronné se mu stala ta nepříjemná věc, že
uklouzl po rozlitém oleji a projíždějící tramvaj mu uřízla hlavu.
Od těch dob se však hodně změnilo. Tramvaje již okolními uličkami
neprojíždějí… ale střet s řítícím se bavorákem by dopadl velmi podobně. Pavel se znovu v myšlenkách bezděky vrátil k příhodě z Tverské
a ani nezaregistroval, že se vedle něj posadil starý, vážný muž.
Jak by se tvářil Bulgakov, kdyby se současného bordelu dožil? Rozpad Sojuzu, nové pořádky, nová doba. Pavel ponořený do vlastních
úvah vůbec nevnímal své okolí.
„Těžko říci,“ ozval se příchozí. „Doba, ve které žil, také rozhodně
nepatřila k těm idylickým.“
Pavel se s údivem pootočil. To mluví se mnou? Stařík však mezitím
vytáhl z ošoupané kožené aktovky láhev populárního piva Baltika,
otevřel ji a znalecky vychutnal první doušky. Přestože si Pavel na tento
fenomén, typický pro současnou ruskou společnost, již zvykl, nyní mu
připadl obzvlášť podivný. Kdo by kdy na Západě viděl, aby starý pán
s kultivovaným výrazem vysokoškolského profesora pil v parku lahvové pivo? Vždyť je to na první pohled vzdělaný člověk, možná dokonce
člen Akademie věd.
„Lichotíte mi příliš, své vzdělání jsem završil doktorátem historických
věd,“ promluvil opět stařík a otočil se k Pavlovi.
Tak přece mluví se mnou, pomyslil si oslovený a mírně se zachvěl.
Snad to bylo geniem loci Patriarchových rybníků. Vzápětí se však
vzpamatoval a opět zapojil logické, materialistické myšlení. Je přece
nesmysl, aby mu ten děda četl myšlenky. Navíc v češtině, zažertoval
v duchu a pozorně si příchozího prohlédl. Dozadu česané prořídlé
vlasy, hubený obličej s ostře řezanými rysy, husté prošedivělé obočí
a nic neříkající pohled za velkými brýlemi, které vycházely z módy
v době, kdy se Pavel narodil.
Neznámý se usmál a opět promluvil: „Nedivte se. Mnozí lidé, kteří
sem přichází, přemýšlí o tom samém. O Berliozovi, Korovjevovi, Wolandovi. Není těžké odhadnout, na co myslí a vcítit se do jejich myšlenek.“
Pavel sice rozuměl, ale nevěřil vlastním uším, a proto staříka pro jistotu
požádal, aby mu to zopakoval.
[ 9 1 ]
„Vy jste cizinec?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď pokračoval:
„Těší mě, že moje sláva se šíří také za hranice. Prosím,“ řekl a vytáhl
z kapsičky u saka navštívenku. Stálo na ní: docent I. N. Bezdomnyj,
doktor istoričeskich nauk, koresponděnt Akaděmii nauk. Dále adresa
a telefonní číslo.
„Těší mě,“ odpověděl Pavel a přelétl zrakem údaje na kartičce. To
není možné! Jmenuje se jako jeden z hrdinů, nebo spíš antihrdinů
románu. Asi to bude nějaký vtipálek, který si dělá legraci z turistů.
Váhal, ale přesto zalovil v aktovce a podal staříkovi svou navštívenku.
Před cestou mu jich dali několik desítek a ještě žádnou neudal. Stařík si
pozorně přečetl anglický text vizitky a zeptal se: „Vy jste nakladatel?“
„Ne, jen pracuji v nakladatelství.“ A po chvilce dodal: „V Praze.“
„Také jsem psal knihy. Nejprve povídky, ale poté jsem se shodou
nepříliš šťastných okolností musel přeorientovat na divadelní hry.
Vyšlo mi jen několik románů a celý svůj tvůrčí život jsem musel bojovat proti neochotě různých redakcí vydávat mé knihy. Ale to bylo
v jiné době. V té, na níž jste s mírnou dávkou nostalgie vzpomínal.“
Pavlovi to celé připadlo zvláštní a rozhodně se nechtěl s místním
bavit o politice. K vyřešení vzniklé situace přispěly ručičky na hodinkách, které ukázaly čtvrtou.
„Už musím jít. Na shledanou,“ rozloučil se přátelským tónem.
„Na brzkou shledanou,“ odvětil stařík. „Uvidíme se večer v divadle.“
Podivín, pomyslil si Pavel, a zamířil k rohové klasicistní budově, jejíž přízemí vyplňovala kavárna. Skupinky rozjařené mládeže, typičtí novyje russkije, debatovaly o koncertech a filmech, na které se chystají, a reproduktory
šířily prostorem aktuální hit pop-music s názvem ’Miluji Vás, Táňo‘.
Pavlův pohled padl na dvě mladé ženy, které před okamžikem zaujaly strategické místo u malého kulatého stolku poblíž okna. Hned mu
bylo jasné, že jedna z nich je Moskvanka a druhá nikoliv. Jana je prostě cizinka na první pohled. Ve všem o krůček zaostává, všeho má
míň. O kousek pozadu za posledními výkřiky módy, méně přehnaných
gest, méně make-upu. Také její gestikulace a pohyby jsou méně přehnaně důstojné a dalo by se říci, že i méně přezíravé než chování mladých žen z této metropole.
Přistoupil ke stolku a mírně se uklonil. Žena, se kterou seděla jeho
kolegyně, se k němu se zvědavým úsměvem otočila.
„Let me introduce my colleague, Pavel Toman,“ ozvala se Jana. „And
this is Taťjana Donceva,“ usmála se na svou společnici.
Pavel si přisedl a oslovil Taťjanu v její rodné řeči: „Těší mě, můžeme mluvit rusky.“ Vzápětí si uvědomil, že Jana ruštinou nevládne.
[ 9 2 ]
A bleskla mu hlavou další myšlenka: méně sebejistá, méně suverénní
než doma.
„Bavme se raději anglicky,“ navrhla Taťjana.
Pavel si znovu uvědomil text té hloupé písničky, která zvolna doznívala éterem. Pousmál se. Na podobné myšlenky musí rychle zapomenout. Má přece ženu a dítě. Jana si úsměv vyložila jako pobídku
k začátku nepříliš dlouhého rozhovoru, vedeného v angličtině.
„Táňa pro nás sehnala lístky do divadla, jak jsme se domluvili. Dnes
večer půjdeme na Taganku, tam co zpíval tvůj oblíbenec Vysockij.“
Bylo to další z nepatrných rýpnutí, kterými se mezi sebou Jana
s Pavlem častovali. Názorový rozpor mezi nimi existoval snad ve všech
oblastech kultury. Odplata na sebe proto nenechala dlouho čekat:
„A na co půjdeme?“ otázal se rusky Taťjany.
„Na Mistra a Markétku. Podle mého názoru je to nejlepší věc, kterou
tam hrají,“ odpověděla anglicky a zadívala se omluvně na Janu.
Jana se rozhodla nevytahovat vzájemné rozpory v cizině na veřejnost. Nespočívaly pouze v kultuře, k níž měli oba svou prací blízko.
Raději se s Taťjanou domluvili na setkání před divadlem ‚Na Taganke'
v osm, zaplatili a před kavárnou se rozloučili. Pavel se zadíval směrem
k lavičce, na které předtím seděl s podivínským historikem. Teď mu už
nepřipadal jako blázen, ale spíše jako pozůstatek jednoho světa, který se
do základů zhroutil a v současnosti se jen stěží opět staví na nohy.
A také jako pravý opak obou mladých žen, s nimiž seděl v kavárně.
„Co na ni říkáš? Vypadá celkem sympaticky, ne?“ prohodila Jana.
„Taky si myslím,“ odtušil její společník „A co je zač? Spisovatelka?“
„Ráno jsem ti říkala, že je to pracovní schůzka. Takže to bude spisovatelka, že jo.“
„A budeme ji překládat?“ zeptal se Pavel a v duchu přemýšlel, který
žánr by Taťjaně, nebo raději Táně, nejvíc slušel.
„Ještě nevím, až podle situace s překladem a právy. Abych nezapomněla, máš pro mě ten fax, co přišel ráno?“
„V mém pokoji na stole,“ úsečně odpověděl Pavel a s údivem pozoroval, jak jindy energická žena rozpačitě pokukuje po okolních autech.
To, kterým přijela, však mezi nimi nenašla.
„Zapomněla jsem připomenout šoférovi, aby na mě počkal,“ přiznala se.
„Takže to vypadá, že budeme muset jet metrem,“ prohodil škodolibě Pavel.
„Tak do toho já nevlezu.“
Ale ano a ještě ráda, pomyslel si Pavel a nevzrušeně pokračoval:
„Dělej, jak myslíš. Já se vracím metrem do hotelu. Musíme se převléknout do divadla a času už moc nezbývá...“
[ 9 3 ]
Jana se k němu trpitelsky přidala a nic neříkala. Po chvilce došli
k náměstí se stanicí metra Majakovskaja. Náměstí honosící se pyšným
názvem Triumfalnaja ploščaď žilo čilým podvečerním životem. Množství
kiosků s pirožky a pivem, překupníci s divadelními lístky a hlučná společnost posedávající pod hřmotnou sochou Majakovského. Atmosféru
místa dokresloval hluk projíždějících aut sledovaných přísnými pohledy
zkorumpovaných dopravních policistů.
„Drž si kabelku a nic neříkej,“ zašeptal Pavel, když vstupovali do stanice metra. „Tady máš lístek,“ podal jí jeden ze své zásoby. Společně se
protlačili turnikety a po dlouhých eskalátorech sjeli na nástupiště. Pavel
tu nebyl poprvé, ale přesto si znovu vychutnal architektonický skvost,
který vyhrál hlavní cenu na světovém veletrhu v New Yorku v roce
1938. Také Jana se přes počáteční averzi vůči cestování moskevským
metrem po nádherně vyzdobeném interiéru zvědavě rozhlížela. Přijelo
metro. Nastoupili do přeplněného vagónu s horkým a dusným vzduchem. Za okamžik se dveře letité soupravy s rachotem zavřely a vlak se
rozjel směrem k absolutnímu středu města, Rudému náměstí.
Po příchodu do největšího moskevského hotelu Rossija, ohromné socialistické stavby poblíž chrámu Vasila Blaženého, si Pavel s chutí vlezl pod
sprchu a poté se začal převlékat. Znovu se zadíval na staříkovu vizitku
a pomyslil si, že jestli se v divadle potkají, začne věřit na telepatii… Posadil se do rudě čalouněného křesla a otevřel knihu. Chtěl nad ’Zápisky
mladého lékaře‘, v nichž Bulgakov vylíčil své příhody z působení na
Kavkaze za občanské války Bílých proti Rudým, strávit volné chvíle pobytu v Moskvě. Četl tohoto autora už na gymnáziu, a to je dobrých patnáct
let. Zvláštní, jak často se zde, v cizí zemi, daleko od rodiny a přátel, hlásí
ke slovu vzpomínky. Teď zrovna se přistihl, jak přemýšlí o tom, proč
vlastně tehdy nedodělal žurnalistiku. Zpočátku ho velice bavila, ale po
čtyřech semestrech to zabalil s tím, že chce podnikat. Začal s kamarády
vydávat společenský časopis, který však brzy zkrachoval. Už si myslel, že
natrvalo zakotví v jednom z antikvariátů nebo knihkupectví, v nichž poté
nacházel obživu, když mu úspěšnější spolužák z fakulty nabídl práci
u nich v nakladatelství. A tady se na něj štěstí poprvé usmálo, neboť po
krušných začátcích se uvolnilo jedno korektorské místo. Pavel, přestože
neměl patřičné vzdělání, tento post po přímluvě obsadil.
Je to poprvé, co se dostal do zahraničí, pokud nepočítá dovolené
u moře, které nikdy příliš nezbožňoval.
Ozvalo se zaklepání.
„Volno,“ zavolal rusky směrem ke dveřím. „Ještě je čas,“ oznámil suše
dříve, než Jana stačila promluvit.
[ 9 4 ]
„Chci se domluvit na zítra. Odpoledne půjdeme do nakladatelství, ale
ráno je zatím volné. Máš něco v plánu? A taky se mi rozbil ten můj
krám. Můžu si zavolat domů?“
„Na stole. Vyřiď si to u sebe, ano?“ zabručel Pavel, protože nechtěl
poslouchat další z jejích soukromých rozhovorů s amantem, kterému
v práci přezdívali ‚Gorila'.
Po tomto vyrušení se Pavlovy myšlenky přesměrovaly na Janu.
Mladá, ambiciózní, teprve před třemi lety vystudovala ekonomku.
Novopečená inženýrka sice hloupá není, ale místo v nakladatelství získala díky tomu, že je neteř generálního. V současné době se stala šéfkou edice moderní ruské prózy.
Jak může rozhodovat o tom, co se bude překládat do češtiny a co se
objeví na pultech, když rusky umí říct jen do svidanija? Kdyby místo ní
poslali Šmejkala, tak jsem alespoň měl s kým promluvit. Od rekapitulujících úvah o vlastní osobě a Janě se myšlenky plynule přesunuly k Táně
a k blízkému setkání s ní. S touto vidinou se začal do divadla těšit.
V půl sedmé zaklepala Jana ve večerních šatech.
„Mám zavolat taxi, nebo pojedeme metrem?“ zeptal se, když se objevila ve dveřích.
„Radši bych jela taxíkem. Víš, to metro mají sice hezké, ale přece jen
těch lidí tam a navíc…“
Pavel si uvědomil, na co myslí. Nic neřekl a vytočil číslo centrální
moskevské rezervační služby. Na druhém konci zazněl znuděný hlas
operátorky. Objednal taxi. Za několik minut zazvonil telefon a stejný
hlas jim sdělil, že auto je na cestě. Vyšli před hotel. Jana už věděla, že
šoféři mají, ostatně jako všude jinde, tendenci zvyšovat cenu jízdy
téměř geometrickou řadou, když vezou cizince neovládajícího místní
řeč. Veškerá komunikace s řidičem tedy zůstala na Pavlovi.
Otkuda?otázal se docela inteligentně vypadající řidič, když po několika slovech z Pavlova přízvuku poznal, že je cizinec.
„Z Československa, vlastně už jen z Čech,“ odvětil Pavel a pozoroval,
jak to na řidiče zapůsobí.
„Á, to znám… Zolotaja Praga, Karlovy Vary, Velkopopovický kozel,“
odvětil řidič a přidal. Moskevská okružní třída, Sadový okruh, byla
toho dne extrémně zahlcená. Pavla stále nepřestávala překvapovat
šířka moskevských prospektů a bulvárů. Pět či šest nepravidelných
proudů každým směrem není žádnou výjimkou.
„Teď jedeme kolem jedné ze Stalinových věží,“ otočil se k Janě. „Jen
nevím, která z nich to je. Také se jim říká ‚Sedm sester'.“
„Proč?“
[ 9 5 ]
„Je jich sedm a jsou si hodně podobné. Jejich funkce ale byly dost odlišné. Například jedna z nich je budova Lomonosovovy univerzity a druhá
nechvalně známý MVD,“ vzal na sebe Pavel úlohu turistického průvodce.
„Což znamená?“ zeptala se Jana.
Řidič zaslechl poslední slovo a pocítil nutnost převzít průvodcovskou
roli na sebe. Je přeci jen místní a rozmluva s mladou cizinkou mu zřejmě není proti srsti.
„To není ministerstvo vnitra, ale obytný dům na Kotelničeské,“ vysvětlil důležitě.
„Co říká?“ zašeptala Jana směrem k Pavlovi.
Pavel jí to přeložil a řidič se opět začal vyptávat.
„Ta slečna nemluví rusky a vy ano?“ zeptal se, i když to bylo zřejmé.
Pavel se na toto téma vůbec nerad bavil, protože to pro některé místní lidi mohlo být měřítkem, jak se k cizinci chovat. Neutrálně prohodil: „Nemluví dobře, tak se stydí.“
Moderní volha však již sjela ze Sadového okruhu a po několika
minutách zastavila před nenápadnou řadovou budovou v malé uličce.
Nad vchodem do divadla byl skromný nápis Na Taganke. Taťjana je
očekávala. Prohodili několik slov na přivítanou a vešli dovnitř. Nejen
Pavel si interiér představoval jinak. Výjimečně se s Janou na něčem
shodli. V jejich představách vypadal mnohem honosněji a starobyleji.
Z velkých černobílých fotografií na stěnách shlíželi na návštěvníky
současní i minulí herci této slavné scény. Pomalu se přibližovali ke
vchodu do sálu. Pavel hledal fotografii Vysockého, zatímco Táňa
vysvětlovala Janě, o čem bude pojednávat představení. Když se dostala
ke scéně, v níž ďáblova suita vyhání z bytu č. 50 Berliozova strýce,
všimla si, že Pavel se jim v davu ztratil. Hledaný však stál jen několik
kroků za nimi a nevěřícně zíral na důstojného starého pána v šedém
obleku, který mu s úsměvem ukazoval jednu z fotografií.
Nejprve si pomyslel, že je to náhoda, ale ten stařík se známému
z Patriarchových rybníků opravdu velmi podobal. A jak může, k čertu,
vědět, který obraz hledám, pomyslel si, a nuceně se na něj pousmál.
V zástupu lidí postoupili do jeviště, které se rychle zaplňovalo. Pavlovi se hlavou stále míhaly myšlenky na nového známého. Uvědomil
si, že jeho šedý oblek by se svým střihem hodil spíše do meziválečného období a ne do věku internetu a mobilních telefonů. Ale taky je
možné, že si ho jen s někým spletl.
„Kdepak, monsieur, skutečně jsem to byl já. Dovolíte?“ ozval se kultivovaný hlas jednoho z návštěvníků divadla, který se chtěl v obsazené
řadě dostat na své místo.
[ 9 6 ]
„Jak vidím, mám místo vedle vás. To se mi zrovna hodí. Musím
s vámi projednat několik záležitostí.“
Obě ženy s údivem pohlédly na příchozího a poté na Pavla. Starý
muž se usmál a posadil se na své místo vedle Jany. Do začátku představení zbývalo několik minut. Typický elegán z kaváren dvacátých let
vytáhl z kapsičky hodinky a poté, co zaregistroval, že zbývá ještě několik minut, oslovil Janu francouzsky: „Doufám, že dramatizaci mého
románu shledáte zajímavou, mademoiselle. Viděl jsem jej mnohokrát
a vždy byl sestříhán trochu jinak.“
„Podle aktuální politické situace, víte,“ řekl s vysvětlujícím úsměvem,
když spatřil její nechápavý pohled. Jana sice do jisté míry francouzsky
rozuměla, ale raději se obrátila s prosebným pohledem na Táňu. Stařík
to zaregistroval a spustil omluvným tónem anglicky: „Omlouvám se, ale
za mého mládí jsme jako mezinárodní řeč užívali francouzštinu. Ale
abych vás zbytečně neochuzoval o první obrazy, budu stručný. Vyrozuměl jsem z rozhovoru s vaším panem kolegou, že jste z nakladatelství. Něco bych pro vás měl.“ Nato vytáhl z aktovky stoh zažloutlých
papírů, popsaných azbukou na psacím stroji.
Světlo v sále však již zhasínalo a divadelní hra Mistr a Markétka
začala. Všichni tři to téměř nezaregistrovali a udiveně hleděli na staříka. Ten zastrčil stoh papírů zpět do aktovky a pronesl klidným hlasem:
„Až po představení“. Poté jeho tvář znetečněla a s pohledem upřeným
na jeviště začal vychutnával první výstupy.
Je třeba poznamenat, že Pavlovi se v hlavě toho večera míhaly velice
různorodé myšlenky. Nedokázal se soustředit na herecké výkony a se
smíšenými pocity očekával přestávku. Jestliže si neznámý dělá legraci,
začíná to být nepříjemné a bylo by vhodné mu říct, aby přestal obtěžovat. Na druhou stranu je pravda, že se chová na ruské poměry extrémně slušně. A navíc není zakázáno chodit do divadla na stejná
představení. Vyvolávat jakožto cizinec konflikty by jim mohlo způsobit
mnohem větší problémy, než na Západě. Za dva týdny, co je v Moskvě, už zjistil, že ruská xenofobie, často a ochotně zmiňovaná ve sdělovacích prostředcích zemí západně od řeky Bug, je nesmysl. Zato míra
korupce a bezpráví je zde nepochybně vyšší.
Skončilo první dějství a naše trojice s údivem zjistila, že záhadný stařík se mezitím ztratil. Vůbec si jeho odchodu nevšimli. Jakoby se vypařil! Na jeho sedadle ležel lístek s nápisem ‚Po představení v divadelní
kavárně‘. Na první pohled je zaujal přehnaně ozdobným ruským rukopisem. Zeptali se Táni, co si o tom všem myslí, ale nevycházela
z údivu stejně jako oni. Dohodli se, že po představení na schůzku
[ 9 7 ]
půjdou a pokusí se ho přimět, aby odkryl karty. V průběhu druhé části
představení si Pavel několikrát všiml, že role ďábla Wolanda byla svěřena jinému herci.
Hra skončila. Po bouřlivém potlesku vyprodaného sálu se odebrali do
divadelní kavárny. Jejich známý seděl u kulatého stolku u okna, popíjel
koňak a na sobě měl kostým postavy z právě skončené divadelní hry.
Táňa, kterou předem požádali, aby vedla konverzaci, přistoupila ke stolku a otázala se tajemného podivína, zda si mohou přisednout. Pokynul
jim rukou a dál nenuceně pokuřoval viržínko. Usedli. Pavel objednal
každému kávu a po odchodu servírky dal Táně znamení, aby začala.
„Mí přátelé by chtěli vědět, kdo skutečně jste a co chcete,“ prohodila
věcně směrem ke staříkovi v ďábelském kostýmu.
„Dovolíte, nejprve odpovím na druhou otázku. Chci vám nabídnout
rukopis, který jsem mladé dámě ukázal v hledišti.“
Pavel tázavě povytáhl obočí. Táňa jeho signál pochopila a položila
další otázku: „Proč jste odešel v půlce hry?“
„Původně jsem na vás počkat chtěl, ale po první půlce jsem byl
nucen odstranit Wolanda a odehrát to sám. Neskutečně to odbýval,“
pronesl vysvětlujícím tónem a po chvilce dodal: „Mám tím na mysli, že
jsem ho pouze uspal. Měl jsem na to, řekněme, morální právo. Je to
koneckonců má postava.“
Pavel dospěl k závěru, že dotyčný je šílenec. Pocítil nutnost se ho co
nejdříve zbavit a odejít. Aniž by přeložil Janě jeho odpověď, mu oznámil, že o další rukopisy nemají zájem. Už naznačoval oběma ženám, že
by se měli zvednout, ale v tom se stala nečekaná věc. Jana prohlásila,
že si chce jeho dílo prohlédnout a že by ji zajímalo, jak se stařík jmenuje a jestli už něco napsal. Starý muž jí s úsměvem předal vetchý
rukopis a prohlásil: „Byl jsem kdysi spisovatel a dokonce věhlasný.
Když se dostali k moci bolševici, měl jsem problémy, ale nechali mě
psát…. pravděpodobně jsem nebyl nebezpečný a mé jméno mělo za
hranicemi jistý zvuk. Nejspíš sehrálo roli obojí, takže mě neposlali do
vyhnanství na Sibiř, nebo ještě hůř, na Solovky do gulagu.“…
Pavla jeho odpověď utvrdila v názoru, že má co do činění s psychopatem, a proto se rozhodl pro radikální ukončení rozhovoru.
„Sbohem,“ skočil mu do řeči.
Vzal Janě rukopis a položil ho na stůl. Vzal ji za ruku a začal táhnout ke dveřím. Janě se však nechtělo odejít. Neznámý na ni zapůsobil, i když si zatím nedokázala uvědomit čím. Možná proto, že
představoval jiný svět, naprosto odlišný od toho, na který byla zvyklá.
Ať si vymýšlí, nebo ne, musel v životě mnoho prožít. Nebo spíš přežít
[ 9 8 ]
všechny změny režimů, o kterých sice měla jen mlhavé ponětí, ale
s jistotou věděla, že rozhodně nebylo o co stát.
„Nech mě. Chci si nechat kus přeložit,“ obořila se na Pavla. Usmála
se profesionálním nic neříkajícím úsměvem na staříka a podala mu
svoji navštívenku.
„Merci, mademoiselle,“ prohodil neznámý a dvěma prsty uchopil
podávanou navštívenku. „Je to můj poslední román a již několik desítek let čekám na jeho otištění. Odpusťte, málem bych se zapomněl
představit. Jsem doktor Bulgakov.“
Všichni tři se tomu usmáli jako dobrému vtipu, i když někteří jen
v duchu. Konkrétně Pavel.
„Ale odpoledne jste mi dal vizitku s jiným jménem,“ upozornil ho.
„Není zakázané dávat si jména svých postav a hrát je v divadelních
představeních. Já jsem je všechny stvořil a mohu s nimi volně disponovat,“ prohlásil stařík a ležérně zhasil viržínko.
„Ale ta osoba, za kterou se vydáváte, je dávno mrtvá,“ vyhrkl Pavel
a ruská slova se mu začala plést.
„Vidím, že jste materialista a nevěříte v jiné než hmotné formy existence,“ prohodil vážným hlasem jeho disputant. Ale v jednom bych
s vámi souhlasil – smrt je jediná jistota v lidském životě. Sám jsem se
o tom na vlastní kůži přesvědčil.“
Pavla zamrazilo v zádech. Nevěděl, co říct, a nastalo stísněné ticho.
Jelikož poslední věty byly proneseny v ruštině, Jana nerozuměla a udiveně pozorovala Táňu a Pavla. Stařík se však už chystal k odchodu. Vzal
z věšáku svrchník, zavolal na servírku a zaplatil za celou společnost.
S gestem kavalíra se překvapené Janě mírně uklonil. „Au revoir,“ prohlásil. Ozvu se velmi brzy.“
„A propos, jak se vám líbí moskevské metro?“ otázal se jí anglicky na
cestě ke dveřím a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Každý cizinec jej pokládá za nejkrásnější na světě. Také se mi líbí, ale ve výzdobě dávám přednost formě před obsahem. Dnes se však vraťte do hotelu
taxíkem, čeká na vás před divadlem.“
Toho dne, nebo spíše té noci, nikdo neusnul dříve než nad ránem.
Příští den se Pavel vzbudil nevyspalý a všechny myšlenky se ihned po
probuzení vrátily k událostem předchozího večera. Aby je zaplašil, zapnul
televizi. Perfektně oblečená a nalíčená hlasatelka oznamovala afektovaným moskevským přízvukem, že je jednadvacátého června, den letního
slunovratu. Poté následovaly hospodářské výsledky dynamicky se rozvíjející ruské ekonomiky za první půlrok. Pavel se zvedl z křesla a zkusil jiný
program. Na obrazovce se objevily vstupy ze zdevastované stanice metra.
[ 9 9 ]
Reportér křičel do mikrofonu: „Včera v pozdních večerních hodinách
došlo v hale stanice metra Taganskaja k sebevražednému teroristickému
útoku. Vzhledem k malému počtu cestujících přišli o život pouze dva
příslušníci zvláštních sil ministerstva vnitra, kteří legitimovali podezřelého občana. Dvacet osm cestujících nacházejících se v hale bylo zraněno. Nelze vyloučit, že se jedná o akci čečenských separatistů.“
Pavlovi se zatmělo před očima a myšlenky skákaly jedna po druhé.
Ten podivín nás varoval, abychom nejezdili metrem. Jak to mohl
vědět?! Tohle už opravdu nemůže být náhoda. Ještě že pozítří odjíždíme. Ale co budeme dělat, když se nám připlete do cesty znovu? Určitě
se připlete, ta naivka si vzala jeho rukopis a on ho bude chtít zpět!
Zazvonil mobil. V Pavlovi hrklo. Jestli je to on, tak… „Toman,“ ohlásil
se přiškrceným hlasem rusky.
„To jsem já, Martina,“ ozvalo se na druhém konci drátu, či spíše
éteru. „Co je s tebou, máš nějak divný hlas?“
„To se ti jen zdá, bude to těmi telefony a vzdáleností,“ vymluvil se
Pavel, přestože si s Martinou slíbili, že si nebudou nikdy lhát a nic
před sebou tajit.
„No a jak se máš? Je něco nového? Přiletíš už třiadvacátého, že?“
„Jestli nebude žádná změna, tak budu v 18.50 na Ruzyni. Budeš
čekat?“
„To víš, že ano.“
„A co dělá Josef, nezlobí moc?“
„Ne, je to v normálu,“ zažertovala jeho žena.
Tak alespoň doma je všechno při starém, pomyslil si Pavel, když tady
se dějí takové věci.
„A opravdu je všechno v pořádku ?“
„Ano, neboj se. Jen jsem tu už dlouho na to, aby se mi začalo stýskat,“
zažertoval Pavel a vzápětí pocítil, že to myslí vážně. Události posledních dvou dnů ho dokonale vyvedly z rovnováhy.
„Tak si užij poslední dva dny a pozítří se uvidíme.“
Pavel položil sluchátko a trochu se pousmál. Volali si s Martinou
poměrně často, ale teď mu to pomohlo.
Aby zahnal i poslední chmurné myšlenky, otevřel okno a pozoroval
kalnou, ale bystrou řeku Moskvu, klikatící se skrz centrum i celé město.
Na jejím nábřeží stálo několik rybářů, kteří udivovali turisty už jen tím,
že se jim občas podařilo něco chytit. Cítil, jak ho město vtahuje do
nějaké hry, které nerozumí. Nezdálo se mu to všechno? Ne. Je třeba se
soustředit a zanalyzovat situaci. Ze vzniklých střípků pak sestavit nejpravděpodobnější mozaiku. Ono ‚nelze vyloučit', které zaznělo ve zprávách,
[ 1 0 0 ]
znamená, že stejně všichni vědí, kdo to udělal, pouze o tom chybí důkazy. V tom případě s tím dědek nemá nic společného. Ať je to jinak kdokoliv, Rus a navíc Moskvan je určitě. Podle přízvuku se to dá poznat.
Takže tohle je náhoda. Ale podivín je to jistě. Komediant.
Ozvalo se energické zaťukání. „Á, slečna se vyspala,“ zabručel si pro
sebe. „No počkej, teď dostaneš přednášku o tom, jak se chovat v Rusku
a co si nebrat od cizích lidí.“
Nebyla to však Jana, ale hotelový poslíček. S úsměvem předal Pavlovi malou obálku. Uvnitř obálky Pavel nalezl úhledně složený papírek
popsaný ženským písmem: ‚Pavle, čekám Vás v 10 hodin před Leninovou knihovnou. T.D.'
Překvapilo ho to a začal být zvědavý. Táňa! A proč nepíše Janě? Že
by to bylo osobní? Rozhodl se, že na schůzku půjde. Vyšel z pokoje na
dlouhou chodbu, pokrytou sešlapaným červeným běhounem, a zamířil
k pokoji Jany. Zaťukal na dveře. Oproti předpokladům mu přišla otevřít oblečená a připravená k odchodu.
„Ty někam jdeš?“ zeptal se překvapeně.
„Jo, chci si udělat kopie několika stran toho románu ze včerejška.“
Pavel vstoupil do pokoje a zavřel dveře. Měl by jí už konečně vysvětlit,
že mají co dělat s bláznem a že je třeba mu rukopis co nejdříve vrátit.
„Radši si s tím moc nadějí nedělej. Ten člověk je nějak divný. Měli
bychom od toho dát ruce pryč. Navrhuju dát rukopis recepční a popsat
jí, jak ten stařík vypadá. Když se po něm bude shánět po našem odjezdu, ať mu ho předá.“
Jana se zamyslela. „Ale stejně si několik stran ofotím,“ prohlásila rozhodně a chystala se vyjít z pokoje.
„Počkej, já teď potřebuju někam jít. Mám sraz v deset u Leninovy
knihovny. Je to kousek od hlavního vchodu do Kremlu, kde jsme byli.
Jestli nic nepotřebuješ, vrátím se v poledne.“
„Oukej, v poledne.“
Pavel vyšel z hotelu a zamířil přes náměstí k nábřeží. Procházka se
opět protáhla. Než obešel celý obvod rudě zbarvených kremelských
hradeb, uplynula téměř hodina. Před vchodem do Kremlu, absolutního
středu země a sídla hlavy státu, stály dlouhé fronty domácích návštěvníků i cizinců, stejně tak jako množství milicionářů a taxíkářů. Vešel
do podchodu stanice metra nesoucí název Bibliotěka Lenina. Chvíli se
zaposlouchal do koncertu smyčcového kvarteta, které si hraním
v metru přivydělávalo ke svým neadekvátním platům a vyšel na prostranství před knihovnou. Kolem mohutné sochy Dostojevského a pod
vysokými sloupy podpírajícími část budovy posedávali lidé nejrůznějšího
[ 1 0 1 ]
věku, nejvíce však mládež, patrně studenti. Podíval se na hodinky a zjistil, že do schůzky zbývá ještě několik minut. Znovu vytáhl z kapsy od
košile psaní. Lístek však byl prázdný!
Přesně v deset přišla Táňa. Spatřila Pavla sedícího na schodech před
knihovnou a zabraného do prohlížení malého papírku. Nejprve jí to
připadlo komické, ale když v této pozici setrval několik dalších okamžiků, přistoupila k němu a s úsměvem řekla: „Dobrý den, Pavle. Přál
jste si se mnou mluvit?“
Jestliže si ráno myslel, že bizarní situace jsou pro dnešek vyčerpány,
přítomnost ho okamžitě vyvedla z omylu. Spěšně vstal a omluvným
tónem odpověděl: „Promiňte, ale myslel jsem, že vy chcete vidět mě.“
„Psal jste mi přece, že se mnou potřebujete mluvit. To Jana vám dala
mojí adresu?“ zeptala se Táňa a vytáhla z kabelky navlas stejné psaníčko, jaké měl Pavel.
Také její papír neskýtal vůbec nic. Žádné stopy po inkoustu.
„Nedokážu si to vysvětlit,“ zrozpačitěla, když porovnali obě psaní. „Já
jsem vám nic neposílala a vy, jak říkáte, také ne. Řekla bych, že je to
žert. Ale čí? Jany?“
„To si nemyslím,“ prohlásil Pavel. „Ale jistou teorii mám. A také
podezřelého.“
„Toho člověka ze včerejška!“ vykřikla Táňa a vzniklá situace jí začínala připadat dobrodružná.
„Teď zbývá jen přijít na to, proč by to dělal. A co si o něm vlastně
myslíte vy?“ zeptal se.
Táňa prohlásila, že nad tím včera dlouho do noci přemýšlela a jako
nejpravděpodobnější vysvětlení vybrala to, že se jedná o herce ze souboru Na Taganke.
„Víte, někteří herci, zvlášť v Moskvě, jsou natolik zaujatí svojí profesí, že přestávají rozlišovat mezi fikcí na jevišti a realitou.“
Pavel se rozhodl, že ji nebude zatěžovat tím, že se s dotyčným setkal
již odpoledne před představením. Musel trapnou situaci nějak ukončit.
Za jiných okolností by se mu schůzka s Táňou líbila, ale teď se nezmohl na nic jiného, než na otázku, která ho napadla už včera.
„Jana říkala, že jste spisovatelka. O čem píšete?“
„Vystudovala jsem politologii. Napsala jsem knihu o válce v Afghánistánu, ale tady mi ji nikdo nechce vydat,“ odpověděla, otázkou evidentně potěšena.
Její odpověď ho překvapila. Mladou ženu, přibližně stejně starou jako
Jana, by tipoval na lehčí žánr. Jen ho v danou chvíli žádný konkrétní
nenapadal.
[ 1 0 2 ]
„Vy jste překladatel?“
„Kdepak. Já to pouze po překladatelích opravuji.“
„A jak se vám líbí Moskva?“ položila tradiční otázku rozhovorů
domorodec – cizinec.
„Líbí. Připadá mi velice zajímavá, protože je v mnoha ohledech jiná
než Praha,“ odpověděl neméně tradičně a plynule přešel k rozloučení.
„Doufám, že se do odletu ještě uvidíme.“
„Možná. A kdyby ne, tak šťastnou cestu,“ řekla Taťjana a usmála se
na rozloučenou.
Když odešla, zůstal ještě chvilku stát na schodech. Uvědomil si, že
počasí se konečně rozhodlo brát na vědomí, že nastalo léto a že tento
žert starého vtipálka, který si hraje na dávno mrtvého spisovatele, zas
tak nepříjemný nebyl.
Po návratu do hotelu zjistil, že je netrpělivě očekáván. Jana seděla
zamčená ve svém pokoji a vypadala vystrašeně. Tradiční sebejistota
byla pryč. Jakmile za ním zaklaply dveře, začala mu s nepředstíranou
hrůzou vysvětlovat, že strany z rukopisu nešly okopírovat. Zkoušela to
na několika hotelových xeroxech, ale z přístroje pokaždé vylezl pouze
čistý papír. Pavel se znovu zahleděl do rukopisu a přečetl několik stran.
Děj se odehrával až po druhé světové válce, v době, kdy byl Bulgakov
mrtev.
Na stole zazvonil Janin telefon. Zvedla ho v nepříjemné předtuše,
která se vzápětí potvrdila. Hlas v telefonu mluvil anglicky a nebyl to
nikdo jiný, než známý ze včerejška. Pavel jí netaktně vzal telefon
z ruky a poslouchal, co si neznámý vymyslí dnes. Po počátečních zdvořilostních obratech začala téměř obchodní konverzace.
„Jak jste se rozhodli? Máte o můj román zájem?“ ozval se přátelský
hlas z telefonu.
„Poslyšte, přestaňte s námi hrát tu komedii. A hlavně jste si mohl
odpustit tu schůzku u knihovny.“
„Mrzí mě, že se Vám to nelíbilo, Pavle. Měl jsem pocit, že Vás ona
slečna zajímá. Doufám, že jste příležitost nepromarnil, neboť život je
velmi krátký a nejistý. A navíc jsem si jist, že ani Vy jí nejste lhostejný.
Snad nejste natolik svázáni konvencemi, Vy ani ona.“
Pavlovi se opravdu nechtělo vysvětlovat, že má rodinu, a proto se rozhodl odpovědět na první otázku. „Váš rukopis je zajímavý, ale bohužel
Vám musím zopakovat, že ediční plán na příští rok už je uzavřený.“
„Mohu znát také mínění dámy?“ otázal se hlas v telefonu.
„Neřekne vám nic jiného,“ stručně odpověděl Pavel, když zpozoroval,
že Jana se ještě nevzpamatovala z šoku.
[ 1 0 3 ]
„Dobrá, vezmu si jej tedy zpět.“ Pavel se už nestihl zeptat jak a kdy,
neboť prudký poryv větru rozrazil okno. Listy rukopisu se vznesly
v průvanu a než se překvapená dvojice vzpamatovala, vyletěly ven.
Pavel přiskočil k oknu. Nevěřícně pozoroval malý vzdušný vír, v němž
rotuje několik set listů papíru, prolétá mezi pestrobarevnými cibulovitými věžemi Vasilova chrámu a mizí v dálce nad Rudým náměstím.
Domnělý doktor Bulgakov se více neozval, přestože až do odletu očekávali, že se ještě něco stane. Chvíli poté, co bylo prolomeno rozpačité
ticho v pokoji se stále otevřeným oknem, se shodli, že jediným možným vysvětlením je metafyzická bytost. Zatímco Janě připadlo celkem
zábavné, že potkali ducha, Pavel se stále pokoušel najít jiné vysvětlení.
Jak podotkl duch, je přece jen starší a svázán konvencemi.
Dva dny poté, když se letadlo odlepilo od povrchu Šeremetěva
a vystoupalo nad mraky, vytáhla Jana z příručního batůžku rukopis.
„Co je to?“ zeptal se Pavel a z tónu hlasu bylo zřejmé, že nedokázal
potlačit obavy.
„To je ten Afghánistán od Taťjany.“
„Takže se to vydá?“
„Asi ano, recenzi měla dobrou.“
„Tak jsme si alespoň něco odvezli, když už jsme odmítli dosud
nepublikovaný rukopis jednoho z nejvýznamnějších prozaiků dvacátého století. A to jen proto, že nám ho nabídl divným způsobem,“ pronesl s mírnou dávkou ironie.
„Teď mě mrzí, že jsme si to nevzali. Na trhu by to byla bomba,“ pronesla spontánní obchodní kalkulaci. Vzápětí se zarazila, neboť se na ni
začaly upírat zděšené zraky ostatních pasažérů, kteří porozuměli
poslednímu slovu.
Pavel nic neříkal. V myšlenkách se stále nacházel v mohutné pulsující metropoli, na jejíchž lavičkách vysedává starý muž. Geniální duch
neumírá a svět je pro něj jedna velká scéna.
[ 1 0 4 ]
[ 1 0 5 ]
[ 1 0 6 ]
S LOVO
NA ZÁVĚR
P ROVOLÁNÍ
KRÁLOVSKÝCH DEMOKRATŮ !
Provoláváme! Provoláváme! Provoláváme!
Demokracie je poznaná nutnost, král na trůně je věčná jistota. Mít
krále na trůně není možné, králem, rytířem se může stát každý z nás!
Kdo je rytíř a kdo král?
Královská demokratická společnost
[ 1 0 7 ]
Obsah:
Úvodník
Karel Babuljak
2
4
Michal Čunderle
14
Zdeněk Kratochvíl
21
Ota Halama
25
Michal Šanda
27
Jansen Raichl
28
Lorenc & Konrád
34
Praprababička Antonie
40
Pavel Špaček
43
Hedvika Marešová
49
Jiří Teper
58
Miroslav Salám Jilemnický
59
Lukáš Trejbal
61
Pavel Zdražil
62
Luboš Fendrych
63
Staso
64
Iamme
65
David Jan Žák
66
Pjér la Šé'z
68
Martin Hájek
70
Karel Tomek
72
Václav Slon Kořán
73
Pavel Rakušan
76
Renata Bulvová
88
Petr Kment
Václav Slon Kořán
Vydavatel: Sdružení Reví Mítink, e-mail: [email protected],
www.hanushert.com/rm.htm
Redakce: šéfredaktorka Kateřina Špačková
Výchozí 5/123, 147 00 Praha 4
Pomocníci: Erik Hanuš, Tomáš Janíček, Pavel Špaček, Karel Tomek
Fotky: Lucie Frantová, Logo: Hedvika Marešová, Zlom: Cellula, Tisk: Unitisk
Registrace: MK ČR E 8130, vychází 25. listopadu 2005
Reví Mítink je vydáván s podporou MK ČR.
[ 1 0 8 ]
90
105