být či nebýt? to je, oč tu běží

Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje
2
2012
BÝT ČI NEBÝT? TO JE, OČ TU BĚŽÍ
Ne, že bych teď tuto filosofickou otázku měla na mysli s ohledem na naše
lidské bytí, ale určitě ho po čase mohu vztáhnout na existenci tohoto farního
časopisu Farnosti Praha Kyje – Černý Most.
S koncem roku vystoupil z našeho autorského kruhu Viktor Mach a nyní i
Petr Střešňák. Oba dlouhodobě spolupracovali a dodávali příspěvky, Petr si
vzal na starost korekturu a editaci. Touto cestou bych jim oběma chtěla
poděkovat za všechny probdělé noci, kdy si nemohli jít lehnout dřív, než
odevzdali slíbenou práci. Hoši, díky! !-)
Ve stálém autorském týmu jsme tak kromě Lucie Zemanové (jež dodává
informace o Farní charitě) a Pavla Fialy (grafika), zbyli jen čtyři: Tomáš Velík,
Petr Macháček, Jiří Höfer a já. To už „zavání“ rodinným podnikem, což rozhodně nechceme. Když Natanael před sedmi lety vznikal, tak s vizí, aby se
lidé z farnosti mezi sebou více znali (rozhovory), prohloubili svoji víru a fakta o
ní (duchovní stránka) a měli prostor pro výměnu svých názorů (reflexe, názory). Ostatní (reportáže z farních akcí, zábava, poezie atd.) je už takovou „šlehačkou na dortu.“
My zbylí jsme se sešli a došli k závěru, že „to ještě nepoložíme,“ že přeci
jen ten Natanael k něčemu je – vždy se rozebere, sem tam (spíše poskrovnu)
někdo napíše, a hlavně je jeho existence takovým zrcadlem toho, že farnost je
skutečně živá. Zkusíme oslovit vás, čtenáře, z různých skupin, které se tu ve
farnosti vyskytují, zda byste mohli do Natanaela pravidelněji psát, co se ve vaší „skupince“ událo či co se chystá. Jde o sdílení se s těmi, kteří neměli možnost na setkání být – ale také o pozvání potenciálních zájemců z řad nově příchozích.
Struktura časopisu by zůstala v podstatě stejná, jen se chystáme nějaké
rubriky přejmenovat a lépe zorganizovat, abyste se nakonec v množství informací všech skupin a pozvánek vyznali. Vlastně už tento měsíc přicházíme
díky paní Tůmové s novou rubrikou „Farní knihovna Bartolomějka nabízí,“ abyste věděli, co třeba také ukrývá. Zdaleka to nejsou jen duchovní knihy, ale i
přímo poklady z beletrie…
Moc rádi bychom též zavedli stálou rubriku Spiritualita, jež by měla inspirovat k prohloubení našeho vztahu s Bohem (jak se modlit, jak se soustředit na
modlitbu, jaké jsou druhy modliteb, později třeba rozbor Desatera, katolické
morálky, etických dilemat atd.) Publikací na toto téma je opět dost, čili v podstatě by stačilo, kdyby se někdo toho ujal, přečetl k tomu danou knihu a její
obsah by na pokračovaní shrnul. Podobně jsme v Natanaelovi dosud
neprobírali dějiny církve, což není na škodu si připomenout. V rámci toho by
se čtenáři mohli dozvědět například i o křížových výpravách, inkvizici, upálení
Jana Husa a dalších sporných tématech – a co na to říká Katolická církev (ona
nemlčí, jak se může zdát z podání médií).
Takže nápady a elán zatím jsou, ale kapacitu na toto vše v tomto počtu
opravdu nemáme. Proto Vás chceme vyzvat k zapojení do našich řad - se
závazkem měsíc co měsíc dodat to, co by ostatní z farnosti povzbudilo,
inspirovalo a pohladilo po duši.
V očekávání a s přáním pohodového a moc nepromrzlého února
Marta Höferová a autorský kolektiv
STALO SE
V prvních lednových dnech se naše farnost zapojila do Tříkrálové sbírky,
jejíž výtěžek půjde na provoz naší Farní Charity. Její ředitelka Lucie Zemanová již všem zúčastněným poděkovala na webových stránkách farnosti a o
celém jejím průběhu ( a dalších proběhlých událostí) informuje v přiložené
dvoustraně.
V neděli 8. ledna, na slavnost Křtu
Páně, se u svatého Bartoloměje konal
křest malého Jakuba Čady. Mše se
nesla v rodinné atmosféře, což korunovali ministranti tím, že si pár věcí
popletli – až se z toho P. Edward už
chytal za hlavu. Ale Jakub byl pokřtěn
- a to je hlavní. A tak je nás zase
o
jednoho víc. Po mši svaté čekalo
účastníky této dvojité slavnosti pohoštění, které připravila rodina pokřtěného.
V lednu byla na své pouti po ČR
originální Schönstadská svatyňka, jejíž
dvě kopie kolují mezi dvěma skupinami
2
naší farnosti v rámci projektu „putovní svatyňka.“ Tato originální svatyňka byla
vystavena k veřejné úctě na několika místech po celé ČR, včetně Prahy.
V pátek 20. ledna doputovala i do pražské katedrály. Mše svaté a následné
pobožnosti ve Svatováclavské kapli se zúčastnily zbožné nebo zvědavé duše.
V sobotu 21. ledna se ve Svornosti konal již desátý ročník plesu kyjské
farnosti. Díky organizátorům, Kláře a Viktorovi Machových, a všem, kdo jim
s přípravou pomohli, byla tato společenská událost moc prima. Moc hezký
článek o plese i fotky můžete již shlédnout na webových stránkách farnosti.
A asi hlavní, rozhodně ne každoroční akcí, bylo vymalování kostela
svatého Bartoloměje. Naposledy se zde totiž malovalo asi před dvaceti lety.
Velký dík patří organizátorovi P. Edwardovi a těm, kdo přišli pomoci se
stěhováním kostelního mobiliáře před i po výmalbě. A nakonec i „čističům
Božím.“ Díky jim všem máme opět kostel v plné kráse!
Marta Höferová
ROZHOVOR
V tichosti, zpovzdálí a s radostí pozoruje svého syna, který nechybí
při žádné nedělní mši v Oáze. Ten bývá vždy nápomocen při obřadech
a snaží se svou úlohu provést s pečlivostí. Sama se pak začleňuje do
některých z činností. Pokud je potřeba přečíst čtení, ochotně vyhoví. O
kom je řeč? O ženě jménem Renáta Kapalíková. Položili jsme jí pár
otázek.
Oáza je něco nového, moderního.
I to má ale něco do sebe.
Dnes bylo kázání týkající se křtu.
Kdy jste nechala pokřtít svého syna?
Krátce po narození. Všechny své děti
jsem nechala pokřtít krátce po
narození. Mám ještě dvě holky. Ty už
jsou ale velké. Jedné je 22 a druhé
20. Daliborovi je dvanáct. Co mě
k tomu vedlo? Snad to, že jsem si
sama musela počkat na křest dvacet
let. Moji prarodiče i ma-minka byli
spíše sváteční křesťané. Do kostela
moc nechodili, jen občas. K víře mě
nikdo nevedl. Ani ve škole ani doma.
Jakmile jsem začala trochu vnímat
3
svět kolem sebe, táhlo mě to do
kostela. Vzhledem k tomu, že to bylo
v době hluboké totality, neměla jsem
možnost si o křtu a víře s někým
popovídat. Nikde v okolí, kde bydlím,
nebyli věřící. K Bohu mě vždy něco
přitahovalo. Kostel, varha-ny, hudba
– něco nebo někdo mě lákal vstoupit.
Dost dlouho jsem nechápala, co to
je. Touha poznat Boha byla ovšem
tak silná, že jsem nakonec vstoupila
do kostela a požádala jsem pana
faráře o křest. Bylo to ještě v době
totality. Po-křtil mě v kostele sv.
Vojtěcha v Libni.
Co vás vede k tomu, že jezdíte na
mše do Oázy až z Libně?
Dalibor je dnes již na třetí mši svaté.
Ve všech třech kostelích ministruje.
Sem chodí na pozvání Vládi Jelena,
který mu navrhl, aby sem chodil.
Vídává se s ním v Motýlku. Dalibor
rád chodí do kostela, vede ho sem
touha být blíže k Bohu.
4
Byl Dalibor vždy takové klidné a
poslušné dítě?
Byl. Děvčata tolik ne, ale Dalibor je již
od narození klidný a poslušný.
Nemusím ho k tomu ani vést. Vychází
to z něj. Vždy jsem chtěla mít velkou
a funkční rodinu. Děti mi to splňují.
Jsou smyslem mého života. Sama
mám pouze jednoho bratra. Zato ale
úžasného.
Jak vychováváte své děti ve víře?
Nenásilně. Formou modliteb. Když
měly nějakou otázku, odkázala jsem
je na Bibli. Měly pak radost z toho, že
v ní našly dost odpovědí. Potom
jsme si společně o tom povídali a
celé téma rozebírali.
Co pro Vás znamená modlitba?
Čerpání síly. Když jsem na dně, když
potřebuji najít správné řešení, cestu
– modlitba mi pomůže. Bůh mi často
ukáže směr. Mnohokrát na to ovšem
přijdu těsně před uskutečněním
nějakého záměru. Svou přítomnost
mi dal několikrát poznat. Co
očekávám? Hlavně zdraví, a abych se
dočkala vnoučat.
Máte s dětmi nějaké společné
zájmy?
Dříve jsme hlavně s děvčaty prožívaly
všechno. S holkou, tou prostřední,
jsem jezdívala na koně. Starší dcera
se dostala díky Daliborovi k práci
s dětmi z uprchlického tábora. To byl
její dlouhodobý koníček. Obě
děvčata hrají na akordeon a na
kytaru. Jsou hudebně založeny. Mám
ráda hudbu. I ta mi našla cestu do
kostela a k pánu Bohu. Hudba v Oáze
se mi líbí. Je jiná než v kostele.
Melodická, dynamičtější. Atmosféra
je tu také jiná. V kostele se mi líbí
zase duchovní hudba. Miluji varhany.
Přítomnost Boha na mě více dýchá
právě z kostela. Oáza je něco
nového, moderního. I to má ale něco
do sebe.
Za rozhovor pro Natanael děkuje
Štěpánka Vondrášková
ZÁBAVA
RÉBUS
pro mladší
5
HÁDANKA
Pověrčivý ředitel
Pan Strážný je nočním vrátním v jedné velké firmě. Pan Velký je zase jeho
generálním ředitelem. Jedno ráno se pan Strážný už už chystal domů, když se
na schodech potkal pana Velkého, který právě přicházel do práce.
„Chystáte se v blízké době na nějakou dlouhou cestu letadlem?,“ optal se
pan Strážný pane Velkého.
„Ano, dnes po obědě odlétám na služební cestu do Londýna,“ potvrdil pan
Velký.
„Nikam necestujte!,“ varoval pan Strážný.
„Proč?,“ zeptal se udiveně generální ředitel.
„Minulou noc jsem měl takový sen. Zdálo se mi, že vaše letadlo vybuchlo a
všichni zahynuli.“
Protože byl pan Velký velmi pověrčivý, služební cestu raději odvolal. Celé
odpoledne nervózně sledoval televizi. A najednou večer hlásili ve zprávách
výbuch letadla na pravidelné lince do Londýna. Polil ho pot a asi 15 minut
seděl jako opařený ve svém ředitelském křesle. Když se potom probral,
zvednul telefon a zavolal své sekretářce:
„Aničko? … Aničko, znáte toho vrátného, jak se jen jmenuje, pan Strážný,
myslím? … Ano, ten. … Zavolejte na personální oddělení, ať ho ihned
propustí.“
Proč? (Řešení najdete na konci této rubriky.)
VTIPY
Pan Kohn emigruje do Izraele, ale není tam právě šťastný. Nesnáší mladé
Židy již narozené v Izraeli, tzv. "sabry". Připadají mu arogantní a neevropští.
Zajde si s manželkou do kina, sedí na kraji řady a těsně před začátkem
filmu se nějaký sabra začne cpát pro popcorn a šlápne Kohnovi na nohu. Ani
se neotočí a jde nakupovat. Kohn si posté stěžuje manželce, jací jsou ti
sabrové chucpe. Sabra se vrací a ptá se Kohna: "Vám jsem to šlápl na nohu?"
Kohna zalije pocit provinění a s očekáváním omluvy řekne dojatě: "Ano,
mně..." A sabra poznamená pro sebe: "Aha, tak to je moje řada!"
Pepíček: „Tatínku, dnes jsem ušetřil deset korun!“ „Jo, a jak?“ „Běžel jsem
celou cestu do školy za autobusem.“ „Tak zítra běž za taxíkem, ušetříš dvě
stě!“
Plešatý se posmívá hrbatému: „Co máš v tom batohu?“ Hrbatý: „Tvůj hřeben!“
Blondýna jde ke schránce. Podívá se do ní, zavře ji a jde zpátky domů. Za
chvíli k ní jde zase, podívá se do ní, zavře ji a jde zpátky domů. Opakuje se to
asi pětkrát. Sousedovi to už nedá a tak se jí zeptá: „To asi čekáte nějaký dopis
6
od dalekého přítele, že?“ Blondýna řekne: „Ále, chodím se tam koukat, protože
na počítači mám napsáno, že v pošte mám novou zprávu.“
Stařík nastoupí do taxíku. Mercedes vyrazí a dědek se ptá řidiče: „Nacopak
máte tam vpředu tu hvězdičku?“ „Byl jste na vojně? To je zaměřovač, něco
jako muška na pušce. Když se mi někdo dostane před kapotu, zaměřím, buch
– a je po něm!“ Jedou dál, najednou strašná rána. Řidič se otočí, co se děje,
dědek vzadu vyčítavě pokyvuje hlavou: „Že prej zaměřovač… Člověče, vždyť
vy jste toho cyklistu minul, jen taktak jsem ho stačil vzít dvířkama…!“
„Haló, policie? Jel jsem autem a srazil jsem dvě slepice.“ „No, tak je položte na
krajnici. Ať je další auta nerozmažou po vozovce.“ „Rozumím. A co mám
udělat s jejich motorkou?“
.
Zdroje: http://www.hlavolamy.sk , www.i-creative.cz , www.vtipy.net a neznámé .
Marta Höferová a Tomáš Velík
Řešení hádanky:
7
DUCHOVNÍ STRÁNKA
Hromnice, Uvedení Páně do chrámu
„Pán je světlo národů, Pán je sláva svého lidu...“ (Z liturgie Hromnic)
Svátek Uvedení Páně do chrámu se lidově nazývá Hromnice. Dříve jím končívala doba vánoční. Tento svátek připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli
Ježíše 40 dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali
Bohu.
V den svátku Uvedení Páně do chrámu zpíváme "Pán je světlo národů, Pán
je spása svého lidu". Připomínáme si, že Ježíš je naším světlem. V tento den se
také žehnají svíčky - hromničky. Ty především v dřívějších dobách lidé zapalovali při bouřce a v modlitbě si vyprošovali ochranu před ničivou silou bouře.
Svíčku ale můžeme vnímat také jako symbol Ježíšova života - jak svíce postupně hoří, stravuje sama sebe, aby jiným dala své světlo. I my máme být světlem
pro ostatní, stravovat sami sebe, abychom dali život druhým.
Modlitba
Bože, ty jsi slunce našeho života zahánějící každou temnotu; osvěcuj nás
svým jasným světlem, abychom nechodili ve tmách, ale věrně kráčeli po tvých
cestách.
ZDOBENÍ SVÍČKY:
DĚTI – PRACUJTE JEN POD DOHLEDEM RODIČŮ!!!
Pomůcky: vosk, 2 svíčky, formičky na vykrajování, voskový papír
Postup:
1.
Vosk z hořící svíčky
nalijeme na voskový
papír
2.
3.
Formičkou vykrojíme
Vykrojený tvar
tvar – srdíčko, hvězdu,… nalepíme na svíčku
(co máme)
Zdroj: www.pastorace.cz, www. deti.vira.cz
Štěpánka Vondrášková
8
FARNÍ CHARITA
Farní charita Kyje – Černý Most
(739 203 254, www.charitakyje.cz)
Milí přátelé,
největší událostí uplynulého období byla
bez pochyby již tradičně Tříkrálová sbírka. Buduli mluvit za koledníky, dosáhli
jsme pěkného výsledku – celkem se vybralo 28 836 Kč. Avšak oproti roku předchozímu, kdy jsme si nasadili vpravdě
vysokou laťku, jsme zůstali zhruba na
polovině. Nuže, berme to jako povzbuzení
do roku příštího a navíc, nejde přeci vždy
jen o peníze...
Pro představu přikládám něco málo o
tom, jak koledování probíhalo:
Jednoznačně nejlepším dnem bylo
přesně „na Tři krále“ – naši koledníci
byli doslova vyhledávaní...a tak samotné koledování bylo opravdu
příjemné. Naproti tomu nejtěžší to
měla úplně první skupinka, která se
setkala s velkou nevolí a nepříjemnými reakcemi okolí... Reakce lidí
byly opravdu různé - posuďte sami...
- „Sme vpředu přispěli radši na psy!“
- „Vy ste vod církve? Jo, tu už měli dávno vymýtit“
- „Já mám dvě zdravý děti a to mi stačí“ ...
Byly ale i příjemněší odezvy....
- “no my jsme taky potkali Tři krále...Kája jim hodila do kasičky...prý
byli moc hezký, říkal manžel a to on se lidem s kasičkama obloukem
vyhýbá“
9
- „Jéje, vy jste hezký, to jsem ráda, že jste za mnou přišli..víte, že to se
mi po letech stalo „poprvé“, že mě navštívili tři králové a ještě takoví
milí...to ste mi udělali velikou radost a nechcete jít na čaj...?“
A z dojmů přímo koledníků...:
- „‘Já jsem důchodce, já jsem důchodce‘
běžíce za mnou opakovaně pokřikoval
postarší pán – tak to bylo takový zajímavý...bylo cítit, že lidi mají oproti minulému
roku hlouběji do kapsy“
- „No třeba paní jako že vůbec nemá peníze
a pak rovnou šla a kupovala si tam zmrzlinu
a ňáky koktejly a tak – tak to bylo teda
trapný.“;
- „Dobrej byl pán, takovej hodně dobře
oblečenej, akorát telefonoval a jak nás
viděl, tak se zastavil, dokončil hovor a
v podstatě beze slova vyndal tisícovku, hodil do kasičky a šel dál..., ale
většinou přispívali spíš starší lidi - i když míň, ale zas byli milejší..“
„Bylo hodně zajímavé pozorovat reakce lidí v momentě, kdy mě uviděli... vůči některým reakcím lidí, jsme se museli opravdu hodně obrnit!
Celkem byli lidi příjemní....většina z těch, kteří mi oetevřeli (cca 8 z 10
– pozn.red.), byli opravdu milí a vždy do kasičky něco hodili“...
Jak je vidět, někdy to opravdu nebylo jednoduché, a tak si všichni
zúčastnění zaslouží opravdu veliký dík... DĚKUJI:
Matějovi, Jonášovi a Majdě Vondrovým, Věrce a
Jendovi Machancovým,Toníku Ďoubalovi, Radku
Svobodovi, Heleně Janíčkové, Tomáši Velíkovi,
Martinu Baitlerovi, Zuzaně Jelenové, Pétě Kubasové,
Helence Rošické, Máše, Elišce a Martince
Weigrichtovým, Nikolce Vlčkové.
Díky, samozřejmě patří i Vám, rodičům malých
koledníků…
„Že by budoucí ‚Tříkrálová‘ generace...? “ ->
10
Tříkrálová sbírka ale nebyla jedinou
možností, jak v období okolo Vánoc udělat
někomu radost. V prosincovém čísle a také
na webových stránkách jste se mohli dočíst
o „Vánočním přání od hodných lidí“
Nápad ukázat především (avšak nejen)
dětem, jak málo stačí k tomu, aby člověk
udělal radost někomu jinému a že kolem nás
jsou lidé, kteří nemají kolem sebe milující
rodinu, přátele... se zalíbil, a tak se sešlo
neuvěřitelných 92 přáníček různého
provedení!
Vzhledem k tomuto počtu se kromě seniorů
z Domova sociálních služeb na Rajské zahradě z přáníček mohly těšit
také všechny děti z dětského domova v Dolních Počernicích. A radost
opravdu měli...
Autory přáníček byli: děti
z dětského koutku FCH, děti
z Klubu „B“ (v rámci
projektu FCH), Rodina Stiller,
děti ze školní družiny ZŠ Bří.
Venclíků a dokonce k nám
doputovala překrásná přání
od paní až z Ostravy! Díky!
Dovolte mi také ještě malé
ohlédnutí do doby adventní, kdy
jsme v našem kostele přivítali
flétnový soubor Aulos...
11
Kostel se nám – nejen díky velkému počtu
účinkujících opravdu zaplnil a i když
velká část lidí „to měla na stojáka“, všem
se koncert moc líbil.
A protože se i všem účinkujícím líbilo „u
nás“, můžete se Vy, kdo jste neměli tu
příležitost se zaposlouchat do libých tónů
fléten, či zvučného hlasu tenorového,
operního sólisty, již nyní těšit na jejich
další „povelikonoční“ návštěvu...
Čas letí, a tak tu zanedlouho také bude opět tradiční Straočeský jarmark.
A protože přípravy jsou již v plném proudu, společně s Danielou
Mayovou, již teď tušíme, že letos...to bude ještě větší a úžasnější než
v roce minulém...
A tak si už teď červeně zakroužkujte datum 12.5. 2012... 
Protože v lednovém čísle jsem tu příležitost neměla, chtěla bych Vám
všem – přátelům charity, čtenářům Natanaela, farníkům...popřát vše
nejlepší do nového roku, mnoho úspěchů, štěstí a především opravdu
hodně Božího požehnání.
S pozdravem, Lucie Zemanová
„Nikdo není zbytečný na světě,
kdo ulehčuje břemeno někomu jinému“
(Charles Dickens)
12
REFLEXE
JINÝ POHLED
(Reakce na článek Křesťan v mediálním světě - o přednášce J. Zajíce v minulém čísle.)
Pana Zajíce si velmi vážím, jeho přednášky byly vskutku podnětné. V případu Cyrila Svobody si ale myslím, že značnou roli hraje jejich osobní přátelství. Přesto, co nám o celé kauze pustil a vysvětlil, domnívám se i nadále, že C.
Svoboda projevil katastrofální politickou neobratnost (nic nevysvětlil ani v křesťanských médiích) a v podstatě i značné mamonářství, těžko slučitelné
s hodnověrným lidoveckým politikem. Vzpomenu-li i jeho hloupého handlování
(Klaus na Hradě za církevní restituce), není divu, že se KDU-ČSL nedostala
do PS. Opravdu nelituji, že jako politik skončil.
Petr Střešňák
A co třeba tato cesta?
Když jsem v lednu 2011 s dalšími účastníky tříkrálové koledy
trávil mnoho hodin v obchodním centru na Černém Mostě, uvědomil
jsem si, že s těmi zástupy lidí, nikdo duchovně nepracuje. Ale to
obchodní centrum a jeho vnitřní život s desítkami či stovkami lidí je
skutečnost, kterou by křesťané, a hlavně jejich duchovní vůdci, snad
neměli ignorovat. Proč více či méně pasivně čekat až lidé přijdou za
námi, do našich starých kostelů či modliteben? Proč lidem nevyjít
vstříc a nevyrazit za nimi do míst, kde se skutečně nejčastěji
vyskytují?
Jsou ve světě duchovní, kteří nezvratný posun v dennodenním
životě lidí pochopili a svoje aktivity tomu do jisté míry přizpůsobili.
Jde-li křesťanům „o člověka a spásu jeho duše“ a též o „nápravu
tohoto světa“ může být další jejich konání jiné?
Na jaře roku 2011 na ekumenickém modlitebním setkání v katolické OAZE na Černém Mostě, jsem přítomným navrhnul písemně
oslovit firmu IKEA (v té době začínala s dostavbou svého areálu obchodního domu) s návrhem vzniku křesťanského ekumenického duchovního prostoru. Přítomní nápad podpořili, návrh dopisu jsem sepsal, účastníkům toho ekumenického modlitebního setkání e-mailem
zaslal na revizi či doplnění. Závěrečnou verzi dopisu podpořili svými
podpisy zástupci všech křesťanských demoninací (včetně našeho P.
13
Edwarda a sestry Pavly) a organizací nejen na Praze 14, ale přesahující její působnost – a také například J.E. Dominik Duka a kard.
Miloslav Vlk. (Přesný seznam podepsaných lze najít na nástěnce
v kostele sv. Bartoloměje.)
Dopis měl dvě přílohy:
1) Kopii oficiální informace z
webových stránek IKEA Malaysia,
ze které je zřejmé, že zde byly
zřízeny dvě modlitebny (prayer room) pro muslimské věřící (ženy;
muži) a toto je klientům nabízeno
jako „zákaznický benefit“.
2) Barevný výtisk speciální „mapy zločinnosti a mapy spravedlnosti“, ze které je statisticky doložitelné, že v těch regionech
ČR, kde převažují věřící křesťané, je nižší zločinnost. (zdroj: Policie
ČR)
Lokální ředitel IKEA Černý Most pan Ondřej Kraus o myšlenku
zájem projevil, ale případnou odpovědnost za rozhodnutí „ANO-NE“
má v této firmě ředitel pro střední Evropu Andrew North. Přestože
panu Northovi bylo nabídnuto setkání k osobnímu vysvětlení
myšlenky, dle sdělení pana Krause : pan North neměl zájem.
Nejsme v tom sami
V lednu 2012 jsem na webu Christnet.cz četl tuto zprávu:
Italští biskupové navrhují evangelizaci v obchodních centrech.
Deník L'Osservatore Romano otiskl názor dvou italských biskupů,
kteří apelují na katolíky, aby hlásali Evangelium v místních obchodních centrech, informuje CNA.
„Každý obchodní dům se nachází na území nějaké farnosti a stává
se tak místem pro novou evangelizaci; kněží tento fakt nesmí
ignorovat,“ řekl arcibiskup Rino Fisichella, prezident Papežské rady
pro novou evangelizaci. „Světla obchodních center mohou lidi uvádět
v nadšení a přesvědčit je, že mohou od svých problémů utéct,“
dodává. „Ale to je nemožné. Každý muž a každá žena ve svém srdci
nese stesk po Bohu a hledá Ho na jakémkoliv místě.
Arcibiskup Fisichella před Vánoci sloužil mši v jednom z největších
římských obchodních center, jeho kolega, turínský arcibiskup Cesare
Nosiglia, po Novém roce otevřel několik kaplí v obchodních centrech.
Podle Fisichelly by sice obchodní centra jako místa pro evangelizaci
14
neměla být přehlížena, na druhou stranu by ale neměla být považována za alternativy k farnostem.
Zdá se, že dlouhodobý trend je jasný. Dnes se dostavuje obchodní centrum Globus-Č.M. Kdo by myšlenku popsanou v tomto textu
chtěl osobně podporovat – jakýmkoliv způsobem – pojďme si této
možnosti spolu popovídat. Kdykoliv po nedělní bohoslužbě u sv. Bartoloměje anebo jsem k zastižení na e-mailu: [email protected]
Tomáš Velík
Pozn.: Text byl krácen. Plné znění i úplný seznam lidí, kteří
podepsali tuto myšlenku, najdete na webu farnosti.
Marta Höferová
KULTURA
LURDY – MIMOŘÁDNÝ FILM
Právě jsem viděl pozoruhodný nový – tedy v českých kinech nový – film. Jeho autorkou
i režisérkou je Jessica Hausnerová a název je jednoduchý – Lurdy (Lourdes).
Přiznám se, že jsem na něj šel, protože se mi při čtení jakési stručné recenze vybavil
dosti slavný film Luise Buñuela Mléčná dráha (La Voie lactée). Říkal jsem si, že by
tento nový mohl mít s tím starým něco společného. A k mému překvapení měl, a
mnohé.
Například mariánské téma zkoumané pohledem člověka, který se nepovažuje za
věřícího. Jak starý pan Buñuel, tak pro mě nově objevená paní Hausnerová o sobě
tvrdí, že jsou nevěřící, ale oba do hloubky a upřímně zkoumají otázky víry, a tak končí
bezpečně v jejích „spárech“. Každopádně tak alespoň působí jejich díla.
Podobně je to i s jejich hrdiny, kteří, pokud věří, tak jen velmi opatrně a jaksi s
nadhledem, a přesto nebo právě proto se jim dostává „tvrdé lekce“ ve víře.
Buñuelovým skeptickým tulákům se jejich Paní, o jejíž skutečné existenci přinejmenším
úspěšně pochybují, naprosto bezohledně zjeví. Hrdince filmu Lurdy, důkladně
ochrnuté, snad vlažně věřící ženě středního věku, se stane něco podobného... A v
obou případech k tomu dochází během pouti – jednou do Santiaga, podruhé do Lurd.
Jednou jdou na pouť zdraví (i když bezprizorní) tuláci, podruhé je tam snad spíše z
vůle jiných doslova dostrkána opuštěná handicapovaná a nijak výjimečná vozíčkářka.
15
Kromě mistrného provedení nebojícího se „zastarale“ dlouhých, často i statických
záběrů, jsem byl nadšen neobvyklou slušností filmu. Nevím, jak ten pocit vyjádřit jinak
než obyčejným slovem „slušnost“. Film divákovi umožní prožít palčivá nesdělitelná
nedorozumění mezi zdravými a postiženými lidmi i tápání zdravých i postižených, když
začnou přemýšlet o tom, proč je někomu dáno to a jinému ono. Přesto film naprosto nic
nekritizuje, nepřiklání se na něčí stranu.
Když se v několika variacích a různých situacích opakuje nesporná pravda, že „někdo
má jako dar chodící nohy, jiný umí zpívat, jiný ...,“ divák si prožije pohled někoho, kdo
ty chodící nohy a pohyblivé ruce opravdu nemá. Podobně zoufale a zároveň povzbudivě působí opakování další nepopiratelné pravdy: „Nejprve prosme o uzdravení duše,
až potom o uzdravení těla“. Víme, že je to pravda, ale když se opravdu nemůžeme
hýbat...
Film krásně popisuje
duchovní a zároveň
turistickou stránku
„super-poutního“
místa a přitom chápe
jak organizátory, tak
poutníky. Nikomu z
nich nenadržuje a
všech si upřímně
váží.
Co je ovšem podle mě „nejslušnější“: žádný z podstatných příběhů filmu není násilně
ukončen ve stylu happyendu, tragédie ani jinak. Otevírají se nám otázky, vyjasňují
okolnosti, předávají se pocity a zážitky, a přitom se nám nevnucuje ani nepodsouvá
žádné vysvětlení, žádné „sdělení“.
Až při psaní posledního odstavce jsem si uvědomil, že jeden z mnoha příběhů filmu se
nakonec možná přece jen uzavírá. Je to příběh staré paní, která se na začátku filmu se
selskou naivitou ptá kněze, co konkrétně je potřeba udělat, aby byl člověk uzdraven, a
kterou jeho pochopitelná odpověď příliš neuspokojí...
Lurdy se asi nebudou promítat příliš dlouho, protože nejsou filmem pro většinového
diváka, doporučuji tedy neváhat a zkusit je co nejdříve.
Petr Macháček
Poznámka: Film v Praze již proběhl. Je ale možné shlédnout ho ještě například v těchto městech: 6.-8.2.
20:30 kino Lucerna, Brno; 9.2. 19:00 Městské kino SD, Neratovice, 15.2. 17:00, 20:00, Beseda, Plzeň
Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů děkujeme. Své
příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail [email protected] do 26.2.2012. Technicky zajišťují:
P.Fiala a M.Höferová.
●
Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.