Ziny v době internetu

 Petr Černoch Studia fanouškovství: fan studies 2015/2016 Jedním z důležitých prvků punkové subkultury je šíření informací a utváření komunit prostřednictvím zinů. Slovo zin je zkrácená verze výrazu fanzin, který představuje spojení slov ​
fan (fanoušek) a ​
magazine (časopis). Historie tvorby zinů sahá poměrně hluboko do historie a tato činnost se nezaměřuje pouze na hardcore­punkovou subkulturu, ale je součástí mnoha dalších zájmových činností a subkultur. Výrazná kultura se již v první polovině minulého století vytvořila kolem fenoménu sci­fi. V punkovém prostředí se potom zin objevil v 70. letech současně se vznikem punku. Oblibě zinů v této scéně přispěl fakt, že jedním z ústředních bodů punkové subkultury je důraz na DIY (Do it yourself ­ udělej si sám), který je postaven na antikonzumerismu a jehož principem je spoléhat se spíše sám na sebe a své schopnosti produkovat věci než na průmyslově vytvořené výrobky. Velmi silná tradice fanzinů je například v USA, kde do dnešního dne vzniká velké množství zinů na různá témata. Z celkového počtu aktivních zinů se punkové hudbě věnuje jen minimum, většina z nich se zaměřuje na jiné záliby jako jsou sci­fi, povídky, cestování nebo třeba horory. Velmi častým námětem amerických fanzinů je také osobní život jeho tvůrce ­ zin připomíná něco mezi osobním deníkem pisatele a internetovým blogem. Vše však v papírové podobě. Oblibě zinů přispěla také atmosféra za doby Thatcherové a Reagana, kdy tvůrci zinů hledali alternativu a možnost vyjádřit své názory odlišné od většinového politického proudu. Právě vyloučení z účasti na komunikačním procesu masových médií a odcizení se od konzervativně zaměřené společnosti byly motorem pro větší rozšíření zinů (Duncombe 1997, s. 45). Zrodil se tedy komunikační kanál, který využívá brikoláže ­ konstantní proces rekombinace a recyklace kulturních produktů kapitalismu. Brikoláž je způsob, kterým si podružné skupiny vytvářejí svou vlastní kulturu (Fiske 2010, s. 119). Zin je možné definovat jako nekomerční, neprofesionální, nízkonákladový časopis distribuovaný, produkovaný a publikovaný samotnými tvůrci (Duncombe 1997, s. 10). V punkové subkultuře stojí v základech legendární zin Sniffin’ Glue (Šňupání lepidla), který v roce 1976 vznikl v Londýně, a jehož autorem je Mark Perry. Autor se později stal hudebním publicistou klasických tištěných časopisů. Kultovost tohoto zinu dokládá fakt, že v roce 2000 byla vydána kniha obsahující všechna vydaná čísla tohoto zinu nebo třeba nejedna zmínka názvu zinu ve skladbách mnoha punkových kapel. Přestože se vznikem punku se stalo vytváření zinů velmi populární, svého vrcholu dosáhlo až v polovině 80. let, kdy se na scénu dostal hardcore. Uvědomělost hardcorové scény odrážející se ve větší poslušnosti než tomu bylo u punkerů a důraz na hodnoty se promítly i do tendence šířit myšlenky s hardcorem spojené prostřednictvím zinů. Nejčastějším zástupcem těchto myšlenek je důraz na straight edge ­ život bez alkoholu, drog a nezávazného sexu (později také bez masa a veškerých živočišných produktů) nebo třeba odmítnutí korporací a profesionálního hudebního průmyslu. Stejně jako v punkovém prostředí je za největší legendu považován Sniffin’ Glue, v hardcorové hudbě je to zin Maximum Rocknroll (MRR), který díky tomu, že vychází do dnešních dnů, je považován za nejdéle vycházejici zin vůbec. Nutno dodat, že přestože své kořeny má v hardcore, dnes jej můžeme označit za hardcore­punkový, protože svým záběrem pokrývá veškeré podžánry (grind, disbeat, emocore, atd.), které v hardcore­punkové scéně můžeme najít. Zajímavostí je, že do tohoto zinu v jeho rané fázi kreslil i Matt Groening, tvůrce seriálu Simpsonovi. Zin v současnosti vychází jako měsíčník a je rozesílán do všech koutů světa. I u nás nějdeme několik distribucí, které jej pravidelně odebírají a prodávají. Několik Čechů aktivních v kapelách má silné vazby na tvůrce zinu, a proto se v něm poměrně často objevují recenze desek českých kapel nebo třeba scene reporty (informace o hudební scéně v konkrétním místě, z českých měst např. Brno). Poměrně hodně prostoru zin věnoval Filipu Fuchsovi po jeho úmrtí na konci roku 2015, který byl dlouholetým přispěvovatelem zinu a již v devadesátých letech u nás Maximum Rocknroll šířil. Důraz na principy DIY vedl k tomu, že grafické zpracování nebylo prioritou, nebo dokonce spíše naopak se často jednalo o snahu odmítnout profesionální přístup ke grafickému zpracování. Hlavním motivem ale byla nedostupnost profesionálních nástrojů, které by umožňovaly vytvořit zin po grafické stránce srovnatelný s běžnými tištěnými médii. Rozvinula se tedy metoda cut & paste (nebo také paste & glue), kdy jednotlivé části zinů, jako jsou například nadpisy nebo fotografie, byly vystřihovány z jiných médií a lepidlem lepeny do zinu. Média s větším dosahem se ziny staly díky xeroxování. Technika cut & paste je v mnoha zinech patrná dodnes, i když dnes už se jedná spíše o jakousi nostalgii. Dostupnost počítačů a grafických nástrojů v současné době umožňuji i amatérovi vytvořit zin, který je více podobný běžným tištěným časopisům než ručně dělaným zinům ze sedmdesátých let. V československém prostředí jsou výrazným produktem alternativní kultury samizdatové publikace, které ale vznikly za jiných okolností než hudební fanziny v USA nebo Velké Británii. Můžeme je chápat jako předchůdce dnešních zinů, nicméně přímá návaznost zde není a tvůrci zinů se od samizdatových publikací distancují. Již v 80. letech v Československu vycházely fanziny, které se nepřirovnávaly k samizdatu. Jisté vzájemné ovlivnění však zde najdeme. Stejně jako ve světě, i u nás velmi výraznou větev fanzinové tvorby tvořilo sci­fi. Předchůdcem punkových zinů u nás byl zin Vokno, jehož první číslo bylo vydáno již v roce 1978. Prvním čistě punkovým zinem však byl až Punkový maglajz vydávaný od roku 1985, za kterým stály členové kapely Hrdinové nové fronty. Zlatá éra českých punkových zinů nastala až v 90. letech, kdy se s otevřením hranic a uvolněním poměrů do hardcore­punkové subkultury dostala nové témata jako jsou třeba práva zvířat, feminismus nebo antirasismus. Výrazným motorem také byla snadnější dostupnost zahraničních desek a především koncerty zahraničních kapel a naopak turné českých kapel do zahraničí. Hudebník Adam Nenadál v české punkové zinové tvorbě rozlišuje tři etapy. První etapa sahá do dob socialismu a končí v roce 1991. Do této éry patří ziny Sračka, Malárie, Oslí uši nebo Attack. Milníkem pro rozlišení mezi první a druhou etapou je vydání zinu Different Life. Třetí etapa dle Nenadála začíná v roce 1997 s vydáním zinu Minority (Nenadál 2002). V dnešní době můžeme pozorovat čtvrtou etapu, která vznikla po několika letech ticha, kdy s nástupem internetu po roce 2002 zinová tvorba upadla. V současné době vychází poměrně hodně zinů, většina z nich však není orientována čistě jen na hudbu, ale zabývá se také politicko­kulturními tématy jako je anarchismus, squatting, veganství nebo feminismus. Českou “punkovou biblí” je zin Hluboká orba, který vydával již zmíněný Filip Fuchs. Tohoto zinu vyšlo třicet čísel za dvacet let své existence. Poslední číslo vyšlo půl roku před smrtí svého tvůrce. Poslední čísla měla cca 200 stran formátu A4 a zin nejen svou obsáhlostí, ale i obsahem patřil k nejvýraznějším v současnosti vydávaným zinům věnujícím se hardcore­punku. Díky Filipovu působení v kapele See you in hell a jejich několika turné po Japonsku a jiných asijských zemích se zin velmi často orientoval právě na asijskou scénu. Z dalších aktivních českých zinů můžeme zmínit Kazimír, Revenge of the nerds, Sebetvor, How can limokid kill your dreams, Cerelitida, Choroba Mysli nebo Herbivore. V září 2015 v Olomouci proběhl první ročník DIY Zine Festu, jehož součástí byla panelová diskuze na téma zinů v době internetu. Diskutujícími byli Filip Fuchs (Hluboká Orba), Pavel Friml (Hlasatel) a Miloš Hroch. V květnu 2015 se v Praze taktéž uskutečnil první ročník Prague Zine Festivalu, který ale nebyl zaměřen na ziny vycházející z hardcore­punkové scény, ale orientoval se spíše na školní časopisy, cestovatelské fotoziny a experimentální umělecké ziny. V květnu 2016 proběhl na pražské Klinice již třetí ročník Anarchistického festivalu knihy, který sice byl primárně zaměřen na knihy z oblasti anarchismu, velká část nabídky však byla tvořena i ziny z hudební oblasti. Přestože v dnešní době máme možnost najít téměř jakoukoliv informaci o kapelách na internetu, ziny v současné hardcore­punkové komunitě mají stále své místo a počet vycházejících zinů jen potvrzuje, že lidé mají zájem ziny tvořit a informace prostřednictvím nich šířit. Mohu souhlasit s názorem, který byl pronesen na DIY Zine Festu, kdy se účastníci panelové diskuze shodli na tom, že oproti devadesátým létům se změnil obsah zinů. Dříve toto médium sloužilo jako způsob šíření informací o kapelách a nadcházejících koncertech. Dnes již neslouží pro předání nějaké aktuální informace (toto probíhá po internetu), ale spíše jako nositel trvalejších informací. Znamená to tedy, že v dnešních zinech nenajdeme upoutávky na koncerty, ale spíše články, úvahy nebo rozhovory. Množství vydávaných zinů se v evropských zemích poměrně dost liší. V České republice je tato tradice stále velmi silná a vychází zde poměrně dost zinů, v Německu a Rakousku však ziny téměř vymřely. Protože dlouhodobě přispívám do několika zinů, přikládám rozhovor, který jsem udělal s americkým zpěvákem Timem Barrym, a který vyšel v roce 2011 v zinu ​
How Can Limokid Kill Your Dreams​
. Hodně z vás ho mělo možnost vidět v Praze, když zpíval s Avail (označil bych je za legendární, ale mám pocit, že se tím slovem zbytečně plýtvá). Poté, co si Avail dali pauzu, se Tim Barry vydal ve šlépějích mnoha dalších, tak trochu stárnoucích punx, a začal svůj sólo projekt. Jeho domovským labelem se stal Suburban Home, kde mu začátkem roku 2010 vyšla i čtvrtá deska s názvem „28th & Stonewall.“ V dubnu 2012 Timovi vychází na Chunksaah Records nové album s názvem „40 Miler“ a Chunksaah v reedici převydali i jeho předchozí desky. Aktuálně je na spadnutí vydání živáku “Raising Hell and Living Cheap, Live In Richmond” 2LP. Odpovídal​
: Tim Barry. ​
Otázky/překlad​
: Černoch. Rozhovor vznikl po emailu během března 2010. Řekni mi něco o svým životě. Kde žiješ a jak vypadá tvůj den? Někde jsem četl tvůj citát: „Pokud nežiješ bohatým životem mimo hudbu, nejspíš nebudeš psát dobrý songy“, takže mě docela zajímá, jak žiješ a kde bereš inspiraci pro svou hudbu. Můj život je docela jednoduchej. Žiju v takové boudě za domem svýho kámoše, bez tekoucí vody a s velmi omezeným přístupem k elektřině. Protože pořád cestuju, tak mi připadá zbytečný platit spoustu peněz za nájem, takže jsem to osekal, jak se dalo. Teď hodně málo platím, ale taky hodně málo mám. Život je tak jednodušší. Čím míň máš, tím je někdy život míň komplikovanější. Teď k druhé části tvé otázky. Hodně inspirace k psaní hudby nacházím ve věcech, který vůbec s hudbou nesouvisí. Hodně čerpám z interakce s lidma, kteří nemají nic společného s hudbou – bezdomovci, učitelé, umělci, spisovatelé, kriminálníci a tak podobně. Mám štěstí, že se kolem mě pohybuje opravdu hodně těchto lidí a že jsem se naučil, jak s nima vycházet a jednat. Mám rád tvoje texty. Mým nejoblíbenějším textem z nové desky je song Prosser’s Gabriel. Dřív jsem se hodně zajímal o otroctví v Karibiku a o jamajské otroky, kterým se podařilo otrokářům uprchnout, utéct do kopců a vyhlásit tam nezávislost. Moc toho ale nevím o otroctví v USA, takže ani Gabriel mi nic neříká. To je přesně to, proč jsem tento song napsal. Dokonce ani hodně lidí tady ve Virginii o něm nic neví. Gabriel byl otrok, který v roce 1800 vedl v Richmondu neúspěšné povstání. Později byl spolu s dalšími otroky pověšen a nyní je pohřben přímo pod parkovištěm místní univerzity. Napsal jsem ten song, abych upozornil na tuto absurditu v naději, že jednou zde postavíme pomník na počest tohoto odvážného muže, který se pokusil získat svobodu. Z předchozí desky mám asi nejradši South Hill. Pro ty, co ještě tvou desku neslyšeli, je tento text o vojákovi, který se nechal nalákat do Iráku, aby uživil svou rodinu. V Iráku poznal, co je to válka a co byla lež, když se ho snažili nalákat. Poukazuje taky na to, jak se manipuluje s veřejností a tvrdí se jim lži, viz věta: „Myslel jsem si, že dělám dobrou věc, ale není to tak, jak mi doma řekli“. Co tě vedlo k tomu napsat tento text? Je o tobě? South Hill je o lidské ceně války. Není o mně, i když jsem to psal v první osobě. Čerpal jsem z rozhovorů s veterány z Iráku a z věcí, které jsem četl. Hodně jsem se o tyto věci zajímal. Celý je to o tom, jak se armáda snaží využívat chudé. Proč je v současnosti tak populární folk mezi muzikanty, kteří dříve zpívali v punkových kapelách? Necháváš se inspirovat třeba Chuckem Raganem z Hot Water Music, Austinem Lucasem nebo Joshem Smallem? Chuck, Austin a Josh jsou mý kámoši. Všichni jsou to hodně dobří přátelé, takže určitě u nich všech čerpám inspiraci. Poslouchám folk celý svůj život, vyrostl jsem na něm. Většinu inspirace nacházím u interpretů, které mě naučila poslouchat moje máma – Woody/Arlo Guthrie, Steve Earle, John Prine a můj oblíbený Townes Van Zandt. Proč ale tolik lidí, co dřív zpívali v punkových kapelách, teď hraje sólově na akustickou kytaru? Myslíš, že to souvisí s věkem? Napadá mě třeba Kevin Seconds nebo právě Chuck Ragan. Všichni jste zpívali v kapelách a teď hrajete sólově. Nevím, proč ostatní hrajou sólově, ale já to dělám, protože je to pro mě větší výzva než hrát s kapelou. Je celkem děsivé stát na pódiu sám jen s mikrofonem a kytarou. Jsem z toho vždycky nervózní, ale i vzrušený. Hodně mě to baví. Proto to dělám. Hrát s kapelou nic není. Na webu jsem viděl fotku, kde sedíš ve vagónu nákladního vlaku a schováváš se před železničními pracovníky. Jsi jeden z těch, kteří procestovali Ameriku skrz naskrz z jednoho pobřeží na druhé na nákladním vlaku? Vždycky se mi tahle kultura líbila a při čtení Jacka Kerouaca a podobných jsem snil o tomto životě. Můj problém je, že tohle je spíš americká záležitost než evropská. Vlaky sjíždím už od roku 1983. Dělám to spíš pro dobrodružství, na rozdíl od všech těch hobos za dob hospodářské krize, kteří to dělali z nutnosti. Dělám to, abych uniknul a byl víc svobodným. Mezi mladšíma punk děckama v USA se to stalo hodně populární. Dostalo se to do bodu, kdy jezdí tolik lidí, že jsou kontroly mnohem častější a je těžké nenechat se chytit. Jízda nákladními vlaky určitě JE americká záležitost, znám ale taky hodně lidí, kteří takhle procestovali i Evropu. Nejlepším důkazem je třeba zin Euro­Hobo. Zkus ho. Díky za rozhovor. Nakonec mi ještě řekni, co teď nejraději posloucháš? Nejvíc teď poslouchám Joshe Smalla, Townes Van Zandt, John Prine, Red Clay River, Liza Kate a tak různě. Díky moc za rozhovor! Kontakt:​
​
http://www.timbarryrva.com Použitá literatura: DUNCOMBE, Stephen. ​
Notes from underground: zines and the politics of alternative culture​
. 2nd ed. Bloomington, Ind: Microcosm Publishing, 2008. ISBN 9781934620373. FISKE, John. ​
Reading the popular.​
2nd ed. and New York: Routledge, 2010. ISBN 978­0­415­59651­0. NENADÁL, Adam. ​
Hudební fanzin jako pokrač. samizdatu.​
Praha, 2002. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociální věd, Katedra mas. komunikace. Vedoucí práce Barbara Köpplová.