EAGLE STRIKE EAGLE F-15

F-15
EAGLE
A
STRIKE EAGLE
Obsah
Životní data letounů Eagle
4
Kapitola 1
Prototypy a vývoj
5
Kapitola 2
Zavádění do výzbroje
17
Kapitola 3
Americké bojové akce
31
Kapitola 4
Dosažené úspěchy
43
Kapitola 5
Verze a úpravy
51
Dodatky
1: Technické údaje
2: Výzbroj a doplňky
3: Údaje o výrobě
4: Letouny v muzeích
5: Modely a doporučená literatura
77
83
90
93
94
Steve Davies
Rejstřík
96
F-15 EAGLE A STRIKE EAGLE
nům protivníka převahu ve zrychlení, ale nestačil
na ně obratností. Aby to bylo ještě horší, američtí
piloti už zapomněli, jak „se dělá vzdušný souboj“;
chyběly jim nezbytné znalosti a dovednosti, aby
se mohli pustit „do křížku“ se stíhačkami MiG,
které si diktovaly podmínky souboje. Američtí piloti po celá léta cvičili obranu proti jaderným
bombardérům a strávili mnohem více času nácvikem střelby na velkou vzdálenost než soubojů.
Bez kanonu jim prakticky nezbývalo nic jiného,
než se odpoutat a znovu zaujmout pozici pro
odpálení řízené střely. Garth Granrud, veterán
USAF s bezmála 800 hodinami bojových letů
z Vietnamu a zkušeností s typy Cessna O-1 Bird
Dog, Cessna O-2, Rockwell OV-10 Bronco, F-4D,
F-102, F-106 a F-15, říká o chybějícím pevném kanonu u F-4: „Musel to být omyl – ostatně jsme ho
tam nakonec dali, u verze E. Kanon je pomocná
věc pro případ nejvyšší nouze – vystřílel jsem
všechny rakety a musím se bránit. Dobře, takže
místo abych utekl, vyndám kanon a biju se na nože. Když jsme na verzi D dali podvěsný kanon
(kontejner SUU-16A), nikdy ho nešlo správně zaměřit, měl obrovský rozptyl a příšerný odpor
vzduchu. V té době to byla taková úvaha – celý
PROTOTYPY A VÝVOJ
svět jde na rakety a kanony už nepotřebujeme.
Myslím, že teď už to nikoho nenapadne!“
Iniciativy se ujalo námořnictvo. Shromáždilo
kádr přemýšlivých stíhačů, aby popsali nedostatky v nácviku vzdušných soubojů. V roce 1969 byla zřízena Fighter Weapons School (škola stíhacích
zbraní ve významu škola střeleckého výcviku,
známá Top Gun), aby soustředila nejlepší a nejúspěšnější piloty USN a seznámila je s moderní taktikou a myšlením. Účinek se dostavil takřka okamžitě. Jakmile se piloti vrátili na své „čluny“
(letadlové lodě) a předali tam své čerstvě nabyté
znalosti – jen za jediný měsíc, následující po dokončení prvního běhu, sestřelilo USN více letounů MiG než za celé předešlé období od
vypuknutí války. Nakonec USN zvýšilo poměr
úspěšnosti z 3:1 v roce 1969 na 12:1 v roce 1975.
Když letectvo zjistilo, že bratránci od námořnictva
jsou najednou úspěšnější, také přepracovalo základní věci, jako bojové sestavy, a zavedlo pružnější přístup ke změnám taktických postupů ve
vzduchu. Také zde se výsledek dostavil obratem.
Celkový poměr úspěšnosti na konci vietnamské
války však činil deprimujících 2,5:1.
Granrud k tomu říká: „Nutno poctivě přiznat,
Boydova EM teorie výrazně ovlivnila konstrukci letounu, který nakonec zvítězil v soutěži. Tento snímek z 23. února 1976
ukazuje konečný výsledek. Za zmínku stojí prostá konstrukce křídla – nápadná nepřítomnost jakýchkoliv zařízení pro
zvýšení vztlaku a jednoduchá stavba. Na snímku je F-15A-2-MC 71-0282.
(Dennis R. Jenkins)
8
Letoun F-15A-2-MC 71-0283 na základně Edwards AFB 2. září 1973. Zkušební draky byly původně natřeny lesklou
barvou odstínu Gull Gray, konce křídel a ocasních ploch pak signálním odstínem Conspicuity Orange. V pozadí jsou
vidět ocasní plochy stroje F-15A 71-0282. (Mick Roth via Dennis R. Jenkins)
že letoun F-4 si ve vzdušných soubojích nevedl
dobře. Byl to vynikající letoun z toho pohledu, že
zvládal spoustu věcí; ale nic z toho nedělal opravdu dobře. Byl to dobrý bombardér a v jihovýchodní Asii dosáhl pár pěkných sestřelů, ale omezovala jej jeho výzbroj, obratnost a použité
zbraňové systémy. Vzpomínám na F-4 s láskou –
byl to veliký a odolný stroj. Ve srovnání s F-15 jste
museli dávat při létání větší pozor; neuměl létat
pomalu a nemohli jste s ním moc laškovat – poměrně snadno ztrácel ovladatelnost.“ Dodává ještě: „Jsou tu ještě jiné důvody, proč jsme nedopadli tak dobře, jak jsme mohli – nikdy jsme
nedokázali vybojovat skutečnou nadvládu ve
vzduchu. Kdybychom tehdy vyřadili každé stanoviště protivzdušných raket, každou ranvej,
a kdybychom vzlétali hromadně proti nepřátelským stíhačkám MiG tak, jako v Pouštní bouři. Nenechali nás udělat některé věci, které bychom
zvládli.“ Granrudova narážka na ROE je zřejmá;
americké ministerstvo obrany vydalo velmi omezující předpisy, za jakých podmínek mohou osádky zahájit boj s letouny MiG.
F-X
Ve stejné době, kdy americká přítomnost ve Vietnamu stále rostla, zadalo USAF vypracování
vlastní studie o sovětských a amerických stíhacích letounech. Vedoucím týmu byl gen. John P.
McConnell, zprávu zpracovali genpor. John W.
Bohn a ministr vzdušných sil Eugene M. Zuckert.
Konstatovala, že sovětské stíhací letouny představují ještě větší hrozbu, než se původně předpokládalo. To spolu s poměrně slabými výsledky
vzdušných bojů v jihovýchodní Asii a přidělením
částky deset milionů USD od Roberta McNamary
na vývoj nejmodernějšího amerického stíhacího
letounu přimělo generála McConnella k zadání
projektové studie nové stíhačky. Ta měla klást větší důraz na obratnost než na rychlost, vyústit v letoun v ceně mezi jedním až dvěma miliony dolarů za kus a vést k výrobě celkem až 1000 strojů.
Ústředním pojmem celého projektu měla být
„schopnost vzdušného souboje“ – na to se také
soustředila firma McDonnell Douglas, jež se posléze přihlásila do soutěže s projektem F-X pod
heslem „Ani kilo hmotnosti na boj proti pozem-
9
F-15 EAGLE A STRIKE EAGLE
ZAVÁDĚNÍ DO VÝZBROJE
Vlevo: Základna Seymour Johnson AFB v Severní
Karolíně je domovem 4. stíhací perutě. Součástí 4. FW
jsou čtyři letky letounů F-15E Strike Eagle; jedna z nich
(333. FS) působí jako výcviková jednotka, která odpovídá
za výcvik všech pilotů a zbraňových operátorů F-15
u USAF. Čtvrtá stíhací byla prvním útočným útvarem
rozvinutým v Zálivu během operace Pouštní bouře.
(Ted Carlson)
Asi nejslavnějšími letouny Eagle na světě jsou stroje s ocasním kódem „EG“. S vyobrazeným strojem F-15C 85-0122
svedl kpt. Craig Underhill vítězný souboj s iráckým letounem MiG-29 třetí den operace Pouštní Bouře. Letoun později
dostal tmavší kamufláž „Mod Eagle“ a na levé straně přídě nese zelenou hvězdičku na znamení sestřelu.
(David F. Brown via Mick Roth Collection)
Nahoře a nahoře vpravo: Americká 48. stíhací peruť je umístěna v Anglii na základně RAF Lakenheath od 15. ledna
1960, kdy na zdejší ranveji přistál první z jejích letounů F-100D. Během uplynulé doby se peruť účastnila řady bojových
operací včetně operace El Dorado Canyon (nálet na Libyi v roce 1986), operace Pouštní bouře, operace Zábrana letů
a Spojenecká síla, operace Severní a Jižní hlídka (střežení bezletových pásem v Iráku) a operace Trvalá svoboda.
Na snímcích jsou letouny F-15E velitele perutě a F-15 od 493. stíhací letky – v rámci perutě „světle šedá“.
(Steve Davies)
26
střel, i když byla pod přímým velením NATO
a nebyla přemístěna na tureckou základnu v Incirliku.
Dnes je 49. stíhací peruť, jako jediný útvar
USAF, vyzbrojena letouny Lockheed F-117 Nighthawk, ale v letech 1977 až 1992 měla ve výzbroji
stroje F-15. Po operaci Pouštní bouře vystřídala jednotky 33. stíhací perutě a byla umístěna na základně Holloman AFB v Novém Mexiku (ocasní
kód „HO“).
Ocasní kód „EG“ je pro mnoho leteckých nadšenců synonymem F-15. Zdobí „světle šedé“
stroje Eagle 33. stíhací perutě na floridské základně Eglin AFB. Tato peruť má F-15C/D ve výzbroji
od února 1983 a jako jediná peruť USAF zvítězila
dvakrát po sobě v soutěži Viléma Tella. Zajímavější je, že letouny 58. stíhací letky dosáhly za války
v Zálivu 13 sestřelů – nejvíce ze všech zúčastněných letek. V záznamu 60. letky je jediný sestřel.
Další stíhací peruť, 56., je součástí velitelství leteckého výcviku (Air Education & Training Command) 19. letecké armády. Vznikla sloučením 405.
perutě taktického výcviku (F-15E) s 58. stíhací perutí (výcviková peruť F-15) v roce 1991. Sídlila na
arizonské základně Luke AFB a posléze byla v roce 1995 rozpuštěna. Bylo totiž rozhodnuto o začlenění výcvikové jednotky F-15E do 4. perutě na základně Seymour Johnson. Už o rok dříve, v roce
1994, byla rozpuštěna 461. TFTS. Původně byla
58. stíhací peruť (nebo podle tehdejšího označení
58. taktická výcviková peruť) hlavním výcvikovým útvarem pro F-15 od samého počátku jejich
působení, zatímco 405. TTW byla zpočátku výcvikovým útvarem pro F-15E (461. TFTS dostala své
první „lysky“ [F-15E] 1. srpna 1987, ale v roce
1992 byla rozpuštěna; 550. TFTS dostala první F15E 12. května 1989 a 555. TFTS obdržela první
stroj koncem roku 1992).
Dalším útvarem je 366. peruť, což je „vzdušná
intervenční“ smíšená peruť, která byla vytvořena
v roce 1991. Slovo „smíšená“ odráží skutečnost, že
366. peruť provozuje několik odlišných typů letadel, určených ke společnému nasazení v případě
konfliktu, takže tvoří soběstačnou, pružnou
a účinnou bojovou sílu. Peruť se skládá z 391. stíhací letky s letouny F-15E, 389. stíhací letky se
stroji F-16C, 34. bombardovací letky s letouny
B-1B, 390. stíhací letky s F-15C a 22. ARS (Air Refuelling Squadron; cisternová letka, určená k doplňování paliva za letu) s letouny KC-135R Stratotanker. Účinnost této koncepce předvedla peruť
již krátce po svém vzniku při dvojím přesunu do
Egypta v rámci cvičení Jasná hvězda. Později obstála v nejrozsáhlejší prověrce bojové pohotovosti
v dějinách USAF, kdy se přesunula do Kanady.
V roce 1996 peruť prokázala své schopnosti ve
skutečné bojové situaci, když byla přemístěna do
Turecka na podporu operace Poskytnutá útěcha.
O rok později sehrála svou roli v operaci Jižní
hlídka.
27
F-15 EAGLE A STRIKE EAGLE
VERZE A ÚPRAVY
Letouny F-15I Ra'am se v červnu 2001 účastnily leteckého dne na základně RAF Waddington ve Velké Británii jako
součást výpravy IDF/AF. F-15I '291 předvedl s plným nákladem dvanácti slepých pum Mk 82 LDGP vystoupení, při
kterém se tajil dech. F-15I je velmi podobný stroji F-15E USAF, ale může se pochlubit impozantním množstvím
domácích úprav. (Steve Davies)
vůbec první vítězství letounu F-15 ve vzdušném
souboji, k němuž došlo 27. června 1979. Smíšená
skupina izraelských letounů F-15 a Kfir tehdy letěla jako doprovod skupiny izraelských bombardérů, když izraelský E-2C Hawkeye zaměřil roj
syrských stíhaček MiG-21. Přestože izraelští piloti
vypustili na větší vzdálenost střely AIM-7 Sparrow, nakonec došlo k boji zblízka, ve kterém se
F-15 rychle vypořádaly se čtyřmi letouny MiG
a pilotům strojů Kfir nechaly pátý sestřel. Poměr
úspěšnosti se v dalším roce či dvou nadále zlepšoval. Dvanáctým sestřeleným letounem se v roce
1981 stal MiG-25.
Prosinec 1977 přinesl objednávku na 187 letounů F-15J a dvoumístných strojů F-15DJ pro
JASDF. Po vyhodnocení více než 12 různých letounů byl F-15J zvolen jako nový japonský stíhací
letoun pro vybojování vzdušné převahy a náhrada za F-4. Byla uzavřena licenční smlouva, která
umožnila firmám Mitsubishi, Fuji a Kawasaki vyrobit převážnou většinu draků, což přineslo i nová pracovní místa a prosperitu. Jako všechny exportní F-15 měly i F-15J omezené vybavení REB
a nemohly nést jaderné zbraně. Japonsko si to stejně jako Izrael vynahradilo instalací vlastních
systémů do uvolněných šachet avioniky.
Prodej 46 letounů F-15C a 16 strojů F-15D
RSAF dostal název Mírové slunce. Saúdské letec-
68
tvo dostalo jako poslední odběratel F-15C/D první dodávku 11. srpna 1981. Saúdské stroje F-15C
se liší od izraelských a japonských v tom, že mají
ICS ALQ-135 (starší dodávky byly bez tohoto
systému), protože blízkost iráckých stíhaček během operací Pouštní štít/Pouštní bouře v roce 1991
přiměla americký Kongres ke schválení dodávek
těchto systémů pro RSAF.
Další méně běžné verze
Za 30 let výroby F-15 vzniklo několik převtělení
tohoto všestranného letounu. Každé z nich může
vyprávět svůj vlastní příběh.
Streak Eagle (72-0119): Tento stroj se používal
během dvou týdnů po 16. lednu 1975 pro zhodnocení schopností F-15 za dokonale kontrolovaných podmínek. Tři piloti USAF létali s tímto
letounem za velmi přesného měření výkonů,
přičemž ustanovili několik světových rekordů
v rychlosti a stoupavosti. Letoun byl dalekosáhle
upraven pro co největší snížení hmotnosti. Na seznamu sejmutých prvků se ocitly generátor, aerodynamická brzda, ovladače klapek, pomocný
hydraulický systém, postradatelné obrazovky
a radiostanice z kabiny, přistávací a pojížděcí reflektory a radar. Letoun měl drak kategorie II, už
tak bez jakýchkoliv úprav o 363 kg lehčí než kategorie I. Celkem tento stroj „shodil“ 816 kg proti
ostatním letounům výrobní série Block 6. Program
stál 2,1 milionu USD.
F-15S/MTD (71-0290): Toto byl program za
117,8 milionu USD, který USAF zadalo firmě
McAir v roce 1984. Celkové náklady zakázky nakonec dosáhly 272 milionů USD a výsledkem byl
stroj F-15S/MTD (Short Take-Off and Landing/Manoeuvring Technology Demonstrator; letoun se zkráceným vzletem a přistáním/předváděcí stroj technologie pro zvýšení obratnosti).
Podstatou kontraktu bylo odzkoušení použitelnosti nových technologií pro soutěž USAF na ATF
(Advanced Tactical Fighter; pokročilý taktický stíhací letoun) – soutěže se účastnily typy YF-23
a YF-22. Letoun dostal pohyblivé kachní plochy, vybavení kabiny z F-15E, podvozek F-15E,
APG-70 a podvěsy LANTIRN. Nejdůležitější
změnou ale byly upravené motory PW-220 s měnitelným vektorem tahu ve dvou rovinách. K tomu sloužily nové výtokové trysky z titanu a uhlíkových vláken, které umožnily dokonalejší
obraty a zvyšovaly výkony při vzletu a přistání.
Dokázaly odklonit tah motorů ve svislé rovině
o 20° nahoru nebo dolů a při přistání zvládly plnou reverzaci tahu. A nakonec byly schopné využít část tahu k brždění za letu pomocí žaluzií těsně před sbíhavými/rozbíhavými tryskami. Firma
P&W provedla asi 350 hodin pozemních zkoušek,
které potvrdily funkčnost a poměrnou bezporuchovost motorů a trysek.
Pro lepší využití zdokonalených řídicích ploch
a systémů sloužil systém FBW, ovládající čtyři řídicí kanály. Doplnění kachních ploch rozšířilo letovou obálku stroje, který u firmy McAir nesl
označení NF-15B. Letoun prokázal zlepšení bojových vlastností v různých oblastech. Patřil k nim
50% nárůst rychlosti klonění, 30% nárůst rychlosti klopení, zkrácení rozjezdu, zkrácení dojezdu
a tak dále. Kromě výkonů se také zkoušely zajímavé technologické novinky. Jednou z nich novinek bylo použití navigačního podvěsu v součinnosti s APG-70 k navedení na přistání na
Po dlouhém politickém vyjednávání a množství různých
nabídek řešení od firmy Boeing Kongres Spojených států
nakonec odsouhlasil prodej 72 letounů F-15S. RSAF
provozuje v době vzniku této knihy dvě letky F15S a postupně modernizuje své letouny Strike Eagle
pomocí schválených upgradů amerického softwaru.
(Boeing)
70
391. stíhací letka sehrála
klíčovou roli v operaci
Trvalá svoboda a ve světě
letounů Strike Eagle je
jedinečná jako součást
skutečně smíšené
perutě.
Zkušební a výcvikové letky
F-15E ze základny Nellis
AFB v Nevadě hrdě nesou
šachovnicový proužek na
kýlovce.
Vlajková loď 48. stíhací
perutě v podobě z roku
2002. Nese barvy všech tří
letek F-15 u perutě.
Letouny F-15E 48. stíhací
perutě vzlétaly
k bombardovacím misím
přímo ze své domovské
základny RAF Lakenheath
v anglickém Suffolku.