Normandie 2004

1
Normandie – 60. výročí vylodění
30. 5. – 8. 6. 2004
Poznávací akce k 60. výročí dne D se účastnily 3 posádky, které se po individuálních trasách
prvních dvou dní sjely ke společnému programu v Graye-sur-Mer. Posádka No1, „Veteráni“,
byla čtyřčlenná, složená z kmenových příslušníků Backgroundu. Dvoučlenná posádka N o2,
„Piloti“, měla kořeny na letišti v Roudnici n. Lab., velitel vozu byl také zakládající člen Backgroudu. Tyto zápisky popisují cestu „Školního oddílu“. Velitel - zakládající člen Backgroudu a s ním jeli 2 nováčkové (posádka No3 – Dalibor a Ivo Filáčkovi, Yon Pulkrábek).
CHANSON D’AUTOMNE
(Paul Verlaine)
PODZIMNÍ PÍSEŇ
(překlad František Hrubín)
PÍSEŇ PODZIMNÍ
(překlad Vladimír Holan)
Les sanglots longs
Des violons
De l’automne
Blessent mon coeur
D’une langueur
Monotone.
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.
Pátek 29. 5. 2004
Posádka No1, „Old Timers“
alias „Veteráni“
vyrazila
v předstihu a přesunula se až
do kempu u Saint-Omer, cca
40 km od pobřeží. Druhý den
absolvovali návštěvu muzea
La Cupole, odtud jeli do
Dieppe, zastavili se u kanadského památníku a poté se přesunuli na místo srazu v campu Graye-sur-Mer na pláži Juno.
Zmiňme se nyní několika větami o tom, co měl být a
k čemu měl sloužit komplex zvaný La coupole:
La Coupole u obce Wizernes je obří bunkr
ukrytý ve starém lomu, určený ke kompletaci
a odpalování raket V2. Zatímco armáda prosazovala spíše mobilní odpalovací rampy
složené z několika vozidel, které prostě kdesi
v lesích postaví raketu a odpálí, megaloman
Hitler si potrpěl spíš na nákladná betonová
monstra, postavená za nelidských podmínek
levnými zajatci a samozřejmě dříve či později intenzivně bombardovaná spojenci. Do
kupole měly vlaky přivážet rakety, které by
se zde naplnily palivem a odpálily na Anglii.
2
Ve vrátnici muzea, ozdobené mj. prototypem V1 s pilotní kabinou, fasujeme sluchátka
s výkladem a jdeme na to. V podzemní části bunkru je pěkná zima, ale kromě ohromných
ratejen vystřílených ve skále a naučných panelů zde toho není mnoho k vidění. Výtahem se
přesunujeme pod vrchlík bunkru, kde zbudovali vítězové zajímavé muzeum. Část věnovali
autoři raketové technice, jejímu vývoji v Německu, ale také ceně zaplacené v podobě nesmírného utrpení zajatců.
(Zdroj: článek od „Faudyho“ na http://www.motorama.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=335)
Další zastávkou „Veteránů“ skupiny Background bylo město Dieppe. Proč chtěli vidět památník Kanaďanům a co se zde v roce 1942
odehrálo, nám alespoň rámcově osvětlí následující text:
Operace JUBILEE, Dieppe 1942
19. srpna 1942 ve 03:30 hod. ráno se ve tmě blíží k francouzskému pobřeží vyloďovací čluny
s příslušníky oddílu č. 3 britských Commandos. Třicetitisícové přístavní město Dieppe zatím klidně spí. Ani německé posádky rozmístněné na pobřeží nemají nejmenší
důvod ke znepokojení. Celá akce je ostatně založena na
absolutním utajení. Už v 01.05 propluly všechny lodě pod
dohledem torpédoborce Calpe bezpečně německým minovým polem. Pět minut po třetí hodině se dotkla první
vyloďovací plavidla hladiny a vyrazila k pobřeží. Je 03.48
a dosud perfektní plán dostává vážné trhliny. Levé křídlo
vyloďovací flotily přepravující příslušníky 3. oddílu britských Commandos náhodně narazilo
na malý konvoj německých člunů. Šlo o skupinku plující z Boulogne do Dieppe doprovázenou třemi německými stíhači ponorek. Následuje rychlá přestřelka, která jasně osvětlí oblohu
nad Kanálem. V mžiku je zalarmována německá obrana. Moment překvapení, na který tak
spoléhali plánovači operace "Jubilee" je ztracen ...
Po ztroskotání celé akce se do Anglie vrátilo 2078 Kanaďanů z toho asi 850 mužů, kteří se
vůbec nevylodili. Při útoku na hlavní cíl operace, na přístav Dieppe zahynulo 400 z 2000
mužů a 1200 bylo zajato. Pozemní
jednotky ztatily celkem asi 3 500
mužů, tedy více než polovinu vyslaných sil. Němcům padla do rukou
většina techniky včetně všech 28 tanků Churchill a obrněných vozidel.
Německé ztráty naproti tomu byly
nesrovnatelné s britskými. Uvádí se
asi 115 mrtvých, necelé dvě stovky
raněných a asi dvacet nezvěstných.
Námořnictvo přišlo o jeden torpédoborec (Berkeley), 33 výsadkových
plavidel 550 mužů.
3
I přes tyto velké ztráty se zdálo, že operace "Jubille" splnila svůj účel. Jisté je, že Dieppe
znamenalo pro Spojence kromě velkých ztrát i několik nových zkušeností.
Poučením číslo jedna bylo, že útokem z moře nelze získat fungující přístav. Spojenci proto
při invazi v roce 1944 použili montovaných přístavů Mulberry harbours.
Krvavé ztráty kanadských pěšáků na plážích u Dieppe ukázaly na další problém. Útočící pěchota nemohla v této válce účinně postupovat bez náležité podpory těžkých zbraní. Určitou
palebnou pomoc mohla poskytnout válečná plavidla, ale pouze do chvíle, kdy se na břehu
objeví první pěšáci. V této chvíli mohly podpořit pěchotu pouze tanky. Pro invazi do Normandie byly proto vyvinuty speciální tanky schopné překonávat nejrůznější pobřežní překážky a také obojživelný tank DD (Duplex Drive), kterým byly během invaze v Normandii vybaveny všechny spojenecké jednotky.
Dalším, ale určitě ne posledním poučením z operace "Jubilee" byla důležitost pečlivého ut ajení jakékoliv podobné operace. Německému průzkumu totiž neuniklo soustřeďování hlad inových plavidel při jihoanglickém pobřeží, o čemž svědčí i letecký útok na vyloďovací plavidla určené pro operaci "Rutter". Německá obrana byla totiž v návaznosti na výsledky vlastn ího leteckého průzkumu uvedena do stavu pohotovosti už od prvního srpna. Výsadek u Dieppe
tak pro ni nebyl takovým překvapením jako vylodění na normadských plážích o dva roky
později. Spojenci proto v následujících letech po Dieppe zahájili velmi účinnou dezinforma ční kampaň, která úspěšně zmátla německé pozorovatele.
(Zdroj: článek M. Velíka na http://www.valka.cz/clanek_976.html)
V pondělí kolem 16:00 dorazila skupina jako první na shromaždiště Backgroundu v campu
Graye-sur-Mer ( pláž Juno). Ale teď se vraťme zpět do neděle, ke školnímu praporu:
Neděle 30. 5. 2004
V Mělníku s Ivkem posnídáme a v 07:00 vyrážíme prázdnou silnicí do Prahy. V Dejvicích
jsme za ¾ hod, Barunka s Honzou a psékem Bartem (ti první dva dost nevyspalí) už čekají,
svoje nově „líznuté“ modré auto mají připravené. Následuje překládání z Fabie bez klimatizace do Fabie s klimatizací, předání klíčků a dokladů a v 8:10 odjezd.
Na Rozvadově se jako vždycky dočerpává nádrž, vypije presso z automatu, vyřídí poslední tlf
pozdravy z našeho území, po Via Carolina ujíždíme až k napojení na dálnici A6 a potom Německem pořád na západ po trase Weidhaus – Wernberg – Nabburg - Nürenberg - Ansbach –
Heilbron – Sinsheim (k letounu TU144 vystavenému tady v muzeu hned vedle dálnice už
přibyl taky slavný Concorde, jediný a na nějakou dobu poslední civilní nadzvukový typ let adla. Souhrn okolností - pařížská havárie a stav civilního letectví po 11. září 2001 - jej bohužel stály existenci). Od Sinsheimu je to už jen kousek na Waldorf Kreuz.
Před dálniční křižovatkou Walldorf Kreuz (křížení s A5) vaříme kafe, dáváme se do řízků
z domova - je to takový starý český obyčej - a pak střídáme řidiče, Honza už se po včerejší
oslavě tatínkových narozenin prospal a je fit. Walldorf Kreuz projíždíme rovně a pokračuj eme po A6 – rovně mezi Ludwigshafen a Worms a dál na Saarbrücken. Ze Saarbrückenu jedeme po dálnici A4 do Metz1. Z Metz pokračuje směrem na Châlons-en-Champagne, Reims,
1 Metz - strategické místo na kopečku mezi dvěma řekami bylo osídleno již ve 2. století. V minulosti to bylo důležité
církevní středisko, bylo zde téměř 50 kostelů, a vojenská pevnost. Z bohatého středověkého města se stalo administrativní a intelektuální centrum s univerzitou a Evropským ekologickým institutem. Narodil se zde básník Paul Verlaine. (Zdroj: internet)
4
a jako každá francouzská dálnice se poměrně tvrdě platí (cca 2,50 Kč/km). Sjíždíme z ní až
na exitu č. 31 - Verdun, protože po okreskách by to bylo moc dlouhé a nestihli bychom pak
ve Verdunu ani krátkou prohlídku památek na bojišti.
V 17:15 nacházíme celkem snadno Camp Les Breuils jižně od města,
na levém břehu Meusy. Verdun2, najeto 824 km. Po příjezdu Honza
–lingvista řeší kemp, hned stavíme stan, připravíme nocleh a vyrážíme do návrší nad Verdunem, k Champ de Bataille, bojišti 1914 - 18.
Začíná občas poprchávat, do setmění projdeme francouzský hřbitov,
kapli s kostnicí a bezprostřední okolí pevnosti Douamont3. K poznání celého areálu bojiště
se všemi zajímavými místy a památníky by to chtělo aspoň týden. Vracíme se za šera
v drobném poprchávání, co se dalo vidět, to jsme viděli.
2
Verdun... toto místo je v historii zapsané hlavně těžkými boji za 1. světové války (1916-17). Tisíce lidí navštěvují
nejen památník s národním hřbitovem, ale i bojiště. Prohlídka je rozdělena do dvou okruhů. Na východním břehu
Moselly navštívíte mimo jiné: vojenský hřbitov Faubourg-Pavé, pevnosti Vaux a Douamont s národním hřbitovem
a památníkem, kde jsou uloženy ostatky asi 130 000 neznámých francouzský a německých vojáků padlých během
bitvy. Na východním břehu projedete bojovým terénem (kóta 304, Mort-Homme, Butte de Montfaicon, americký
hřbitov v Romagne-Montfaucon). Samo město patří k nejstarším ve Francii. (Zdroj: internet)
3
Douaumont byla nejstarší a nejdůkladnější pevností celého verdunského pevnostního systému. Francouzi ji začali
budovat počátkem osmdesátých let 19. století. Byla ve tvaru šestiúhelníku, zapuštěná hluboko v zemi, chráněna betonovým valem a příkopem, místy 7 -8m hlubokým. Nad ním se tyčila betonová zeď krytá betonovým krunýřem 1, 5
až 2,5 m silným. Na stropních deskách ještě vrstva zeminy, takže pevnost se z dálky jevila jako kopec hlíny. Na jižní
nejširší straně, kde bylo hrdlo pevnosti, dosahovala šíře 325 m. Složitý systém chodeb vedl hluboko do nitra pevnosti
k dvoupatrovým kasárnám pro mužstvo, skladišti munice, potravin, sanitního materiálu, zásobárnám pitné vody a
větracím šachtám. Zdi a stropy byly z kamene nebo armovaného betonu. Pevnost měla 3 pancéřové věže pro děla
ráže 155 mm a 75 mm, 4 pancéřové kopule pro kulomety a pozorovatelny. Na úpatí příkopu ostnaté dráty až 2 m
vysoké, popř. železné mříže. Normálně pevnost ukryla 500 mužů a byla prakticky nedobytná. 5 měsíců před bitvou o
Verdun byla ale pevnost téměř vyklizena a děla odvezena.
25. února 1916 v 8.30 začala dělostřelecká příprava. Hlavní nápor směřoval na vesnici a pevnost Douaumont. Útok
začal až v 16. 00, šla vlna za vlnou. Vesnice Douaumont byla zcela zničena. Francouzi v ní odrazili 6 útoků, 37. a 39
francouzská pěší divize se překonávala ve statečnosti. Sedmá vlna se obrátila proti prozatím tiché pevnosti. Vojáci
24. braniborského pluku snad údajně viděli, že pevnost Francouzi opouštějí a tak se nadporučík von Brandis – velitel
8. roty, poručík Radtke a kapitán Haupt rozhodli bez jakéhokoliv rozkazu dobít pevnost sami.. V palbě děl obrátil se
von Brandis proti pevnosti s výkřikem:“Co má padnout, ať padne! Vzhůru!“ Začali šplhat do kopce a neuvěřitelné se
stalo skutkem . V dešti střel vlastního dělostřelectva i Francouzů, prostříhávajíce se dráty a zátarasy objevili vchod
pevnosti a ač věříce, že je podminovaná a každou chvíli ji Francouzi odpálí, šli dovnitř. Trvalo nekonečně dlouho
než objevili ve spodní části 67 vyděšených Francouzů, kteří se bez odporu vzdali.
Pád Douaumontu vyvolal v Německu nadšení, legenda učinila z Brandisovy roty „12 statečných“. Francouzští historikové se spokojili s konstatováním, že úhelný kámen obrany Verdunu padl téměř bez boje. V noci ze 7. na 8. květen
se pevností rozlehl strašlivý výbuch. Explodovalo skladiště munice (nezjistí se proč). Nastala panika a následoval
další výbuch a ten dokonal dílo zkázy. Tlaková vlna, hořící olej, který se používal do plamenometů, kouř, horko a
nedostatek vzduchu. Zničená pevnost se stala hromadným hrobem pro 678 mrtvých. Generál Nivelle zahájil útok na
pevnost 22. května. Dělostřelecká příprava ze 300 děl pevnost takřka dorazila a zničila. Přesto se Němci houževnatě
bránili. Boje trvaly 2 dny a odehrávaly se na zhruba dvaceti místech. 24. května dorazily bavorské posily včetně
těžkého minometu. Jeho prvních deset střel roztrhalo na kusy již obsazené věže i s Francouzi. Pevnost zůstala v rukou Němců.
Následovala řada bojů o pevnost Vaux, která je na informační desce u pevnosti Douaumont také zmiňována. 23.
října začala francouzská ofenzíva proti pevnosti Douaumont dělostřeleckým bombardováním včetně nasazení poprvé
použitých 400mm moždířů. Jedna ze střel dopadla doprostřed lazaretu a zabila všechny raněné Němce a zajaté Francouze. Další zasáhla skladiště granátů a náloží. Obrovský výbuch pevnost zcela ochromil. 7000 nábojů, uložených
ještě Francouzi, vyletělo do povětří a srazilo pevnost do hlubokého ohnivého trychtýře. Posledních 28 zázrakem
přeživších německých vojáků v čele s kapitánem Prolliusem opustilo pevnost 24. října. (Zdroj: internet)
5
Večer v kempu je idyla u stolku se svíčkou, gulášem, ještě českým chlebem a pivem, na závěr
i s červeným vínem (a pod soustředěným pohledem strakatých krav hledících na nás ze své
pastvy za potůčkem). Jenže je to brzy přerušeno lijákem, ani po dvou hodinách se nezdá, že
by se chtělo vyčasit. Brzo zalehnem a Honza údajně poněkud akusticky trpí chrápaním oněch
zbývajících dvou – tedy nás! ... Jak neuvěřitelné, jak absurdní, jak nehorázné!
Pondělí 31. 5. 04
Ráno svítí sluníčko, balíme ještě vlhké věci a vyrážíme na pobřeží Normandie po trase SteMenehould4- Reims- Soissons- Compiegne (přejezd Sommy)- Beauvais– Rouen - Caen (po
dálnici E46 – A13).
Cestou potkáváme za železničním přejezdem, ještě před SteMenehould, první patník vyznačující Cestu svobody – Voié
Liberté5. Mezi Soissons a Reims bereme benzín, v tu dobu
jsme na 985 km. Ještě před Remeší krátká zastávka k tématu
Verdun–1.světová válka: Na prázdném parkovišti nechat
auto, původním dvojitým tunelem podejít silnici a jsme u
pevnosti La Pompelle6 se zbytky výzbroje kolem poměrně
zachovalého opevění.
Odtud už je vidět Remeš – Reims7 - je dost vylidněná, protože Francie slaví Slavnost seslání
Ducha svatého čili svatodušní svátky, česky letnice, německy
pfingsten... všude je zavřeno, ale zároveň žádný ruch. Parkujeme
na boulevardu Victor Hugo (zbytečně daleko od centra), slunce
svítí, na modré obloze jsou krásné bíle mráčky ... ovšem mají tvar
dlouhých řas s háčky, co s háčky – s háky na konci. To není úplně
dobrá zpráva, tenhle Cirrus uncinus je obvykle předzvěstí prou4
St. Menehould - městečko s půvabným náměstím obklopeným pruhovanými domy (jsou postavené střídavě z červených cihel a kvádrů bílého kamene). Bývala zde jedna ze zastávek dostavníků na cestě do Paříže, cestující přenocovali v hostinci Hôtel de Metz. Rád tu pobýval Victor Hugo. Městečko není věhlasné památkami, ani nabité historií,
ale je malebné. V městském parku socha benediktýnského mnicha Dona Perignon, který zdokonalil výrobu šampaňského. (Zdroj: internet, odkaz „St. Menehould“)
5
Patníky Voie de la Liberté - ten s označením 0 je před bývalou radnicí v Ste-Mére Église, druhý s označením 00 je
na La Madelaine- Utah, a ten poslední je k vidění v Belgii před kostelem v Bastogne. Systém jejich rozmístění není
zcela jasný, jdou v několika proudech a větvích. Hodně jich je v Normandii, ale i v okolí Paříže. Škoda, že ten poslední patník není v Jasini pod Goverlou, nebo aspoň někde v Rožnově pod Radhoštěm...
6 Pevnost La Pompelle, 5km od Reims, na silnici č. RN44. Historický monument, sehrála klíčovou roli v průběhu 1.
světové války. Stavba proběhla v letech 1880 až 1883, koncepce generála Séré de Rivière. Účel: obrana Remeše,
součást obraného pásma. Během Světové války nikdy nepadla do nepřátelských rukou a prokázala životně důležitou
úlohu při obraně Remeše. Uniformy, výstroj, zbraně, zbytky dělostřelecké výzbroje, vozy a automobily, modely,
makety, dokumenty, ukázky z každodenního života.
7 Reims - historická metropole kraje Champagne. Osadu založili Keltové, později byla hlavním městem římské
provincie. Roku 496 zde přijal křest francký král Chlodovík. Na paměť této události byli v Remeši korunováni kromě dvou všichni králové. Nejslavnější byla korunovace Karla VII. za účasti Jany z Arku (1429), poslední Karla X.
(žil později v exilu i na Pražském hradě). 7.5.1945 byla v muzeu v sále, který je od té doby zván "sál války" podepsaná kapitulace Německa.
Cathédrale Notre-Dame - gotická katedrála ze 13. století. Je považována za jednu z nevzácnějších křesťanských
staveb. Barevná okna ze 13. století zčásti zachovaná (roseta), některá poničená válkami a nahrazená (např. okna v
apsidě jsou od Marca Chagalla - světle modrá - 1974)
6
dění před studenou frontou, a tu zrovna moc nepotřebujeme, náš perfektní stan přece jen není
žádný hotel. Ale zatím je hezky, takže si užíváme města, jdeme boulevardem Pasteur kolem
kasáren a kanceláře Cizinecké legie8, pak ulicí Rue Diderot kolem
teque - městské knihovny a odtud přes křižovatku ulic Voltairovy a Kardinála de Lorraine na náměstí Jean d´Arc ke katedrále Notre-Dame.
Před ní je jezdecká socha Johanky z Arcu, sluší jí to, holce, všude kolem
výzdoba a spousta vlajek, ta naše je tu taky a ta naše je stejně nejkrásnější... Honza sežene po delším hledání bankomat, uděláme okruh a vracíme
se zase kolem kanceláře Cizinecké legie9...
V Rouenu10 nezastavujeme, máme ujeto 1218 km a je už 15:45, když ve
městě přejíždíme Seinu. Jedeme po dálnici E46 resp. N13 směr Caen. V protisměru se pomalu sunou kolony aut vracející se z prodlouženého víkendu, nebe se zatáhlo a začíná poprchávat.
Ještě docela zasucha si odpočineme na pěkném „Aire“ se stolečky
a lavicemi v kvetoucím živém plotu a pak už za stálého mrholení
pokračujeme dál na severozápad.
V 17:15 míjíme na svém 1350 km Caen11 a z dálnice pak sjedeme před Bayeux, kousek za Ste-Croix, na Creully. Normandskýma silničkama mezi teď už opravdovou bocagí dojedeme přes
Bazenville v 18:05 do campu Graye-sur-Mer na záp. okraji vyloďovací pláže Juno.
Máme najeto 1390 km. Teď jen zabydlet mokrý stan, uvařit večeři a dát si sprchu. Když je
taková deštivá a vlezlá nepohoda, tak je docela fajn posedět pod střechou na záchůdku, ale
teplá sprcha je každopádně největší dobrodiní.
Večer v kempu se moc sedět nedá, postáváme, klábosíme a nakonec je z toho pařba
s Frantíkama – prší, tak stojíme pod stříškou u hajzlíků a docela pěkně se domlouváme třeba
o tom, že oni jsou bráchové od St. Malô a my z české kotliny, že mají vlastní vinici a to víno
je z jejich chovu, ten calvados, co má hnědou barvu a chutná jak klášterní tajemství, je taky
z jejich palírny a že to plzeňské, co jim dáváme v plechovkách, je nejlepší pivo na světě. Na
starofrancouzské písničky se moc nechytají, tak jim zapějeme něco českých sprost onárodních
a před půlnocí to rozpouštíme.
8
Ivek šlápnul do ho...
9
Honza šlápnul do ho..., je to s těma nováčkama potíž...
10
Rouen - je známý především svými starobylými čtvrtěmi s hrázděnými domy. Dějiny města jsou spojeny s Johankou z Arku, která zde byla upálena v roce 1431 na Starotržním náměstí. Město má velké množství nádherných
budov v gotickém slohu, např. katedrálu a kostely sv. Ouena a sv. Maclou. Město Rouen nabízí široký výběr muzeí,
např. uměleckoprůmyslové muzeum, muzeum keramiky a uměleckého kovářství. Zajdeme-li do uliček pěší zóny,
objevíme Soudní palác a části domu, kde žil svatý Maclou.
11
Caen - hlavní město Normandského vévodství za Guillauma Dobyvatele. Caen reprezentuje celek důležitých
památek : feudální zámek, sloužící dnes jako muzeum Normandie, umělecké muzeum, mužské a ženské opatství,
postavené v XI.století a Památník, který ve svých museografických a filmových prostorách nabízí cestu do dějin
XX.století a představuje úvahy a názory o míru. V Památníku se nachází rovněž galerie nositelů Nobelových cen,
kde figurují jména četných proslulých španělských mužů.
7
Honza to dneska vyzkouší v autě, v separé. Údajně kvůli tomu našemu chrápání... pak ubral
plyn a že prý taky z důvodu malého stanu, má málo místa, potřebuje se protahovat, klaustrofobie a tak .. no, to už je docela přijatelné. Musí se na to dobře vyspat, zítra nás čeká pr vní a
zároveň jedno z nejlepších muzeí – Bayeux12.
Úterý 1. 6. 04
Ráno fouká a prší, ale Honza tvrdí, že se dobře pololeže – polosedě vyspal a svou ložnici si
nechá i nadále, takže rychle do koupelny, pak dáme kafe a nějakou sušenku, bydlení n echáme
ve stanu a v 09:30 nedočkavě vyrážíme za dnešním programem – do muzea v Bayeux, na baterii Longues a do Arromanches les-Bains, tedy za cíly pláže Gold.
V Bayeux hledáme nějaký Visitors Center, abychom získali plánek města. Přitom nakoupíme
i výborné bagety, je to první návštěva boulangerie v letošní akci. Jsou voňavé a uloupnutá
patka se rozplývá v puse. Pak trochu kroužíme městem, než se dostaneme k muzeu, je to dílem navigační chybou, dílem spoustou uzávěrek a objížděk připravovaných v souvislosti s
blížícím se výročím. Nakonec se k muzeu dostaneme navzdory značce Zákaz vjezdu.
Muzeum Bayeux (Overlord Room, Montgomery Room, Eisenhower Room, American & British Exhibition, Car Park +
Picnic Area...) nezklamalo, kluci jsou nadšení a snad jediná
výtka patří koncepci promítaného dokumentu – příliš zvýrazněný genéral de Gaule, film zaměřen na Brity, malé zastoupení americké přítomnosti a od vylodění na plážích do dobytí
Cherbourgu jakoby uplynulo pár hodin, je to holt spíš pro
návštěvníky - laiky, zejména pak laiky Frantíky.
Ale jinak úžasné, expozice se ani nedají na jeden zátah vstřebat, venku Sherman, plamenometný tank Churchil, uvnitř pak skoro všechno: Buldozer z Omahy, bodce od srg. Curtise G.
Culina (tzv. Culin cutter) navařované na M4-Sherman (ničení bocage), slavné osmaosmdesátky, Baileyho most s dokumentací a maketou, raketové kotvy z Pointe du Hoc, technika pozemní i letecká (detailně prostudován bombový závěsník a jeho elektrické i mechanické ovl ádání), uniformy, výstroj i výzbroj a spousta, spousta dokumentů, ve
kterých si ovšem početl Honza a nám tu a tam překládal nějakou perlu: třeba obsah německých letáků útočící na protibolševické nálady a
shazovaných spojencům, noviny Strip & Stars, do nichž přispíval
svými obrázky Willyho a Joea loni zesnulý kreslíř Bill Mauldin, nebo
osobní dopisy vojáků.
Před muzeem jen v rychlosti – už zase prší – uděláme pár fotek techniky na trávníku a pak na parkovišti, kde se fotíme s dvěma Jeepy
s naší vlajkou. Vymotáme se z města a jedeme na baterii Longues13.
12
Bayeux - město se starou náboženskou tradicí je bohaté na množství hrázděných domů, šlechtických sídel a paláců z XV. a XVII.století. Malebné uličky, katedrála Notre-Dame, muzeum bitvy o Normandii a především slavná
tapisérie zvaná Tapisérie královny Mathildy. Vrcholné dílo z XI.století o délce 70 metrů popisuje v 58 scénách přípravy a počátek dobývání Anglie Guillaumem, vévodou normandským
13
Baterie Longues leží u Longues sur-Mer asi 330m od okraje útesu Le Chalos (65 m.n.m.). Tvoří ji 4 kasematové
objekty TpbKC/36 (M272) s děly Škoda ráže 150mm, váha střely 54,3kg, dostřel 19,5km. Děla byla pův. určena pro
něm. torpédoborce. Před baterií přímo na útesu je dvoupodlažní stanoviště pro řízení palby a pozorování typu M262,
které je z poloviny zapuštěno pod terén. Obsluhu baterie tvořilo 184 něm. námořníků. Letecké bombardování 28.5. a
3.6. (150t bomb) objekt zničit nedokázalo. 6.6. baterie zahájila palbu na invazní flotilu, nejprve na USS Arkansas a
8
Tady nás čeká okruh kolem 4 kasemat, pak polní cestou na útes, kde je stanoviště řízení palby
a nakonec druhou polní cestou zpátky na parkoviště.
Místo minových polí a maskovacích sítí se dnes kolem postavení vlní zelené obilí, prohání se po něm vítr z „Anglického
kanálu“, z útesu od pozorovatelny je vidět - jako šedavá kosa
vybíhající na severozápadě do moře - celý východní břeh Cotentinského poloostrova. Před ním o poznání blíž vybíhá útes
Pointe du Hoc, ještě blíž je útes Pointe de la Percée14 a když
se otočíme na východ, je vidět po odlivu obnažené pláže Goldu u Arromanches a na nich, jako nějací kytovci, leží betonové kesony, zbytky přístavu Mulberry B. Prošli jsme to
v relativním
klidu,
držíme se pokud možno dál od anglické rodiny s věčně zlobící a ječící dceruškou (bodejď by nezlobila, tady jí to přece vůbec
nemůže zajímat), celý okruh kolem kasemat až na
útes k pozorovatelně a zpátky nám trval necelou hodinku.
Od baterie sjíždíme přes Manvieux do města Arromanches les Bains. Parkovat se musí už na okraji, je
tady dost lidí, dodělávají se rychle poslední úpravy, hned vedle muzea leží koncový původní
díl mostovky – pilně na něm pracují natěrači, aby byl připraven na tu výroční parádu.
V přilehlé ulici už stojí připravené kamiony televize BBC s všelijakými praktikábly a množstvím kabelů na cívkách.
Na pobřeží zíráme, jak daleko ustoupila voda, je těsně po úplňku a tak je rozdíl hladin příliv –
odliv hodně velký, později to probíráme v kempu a podle Bódi to v Normandii dělá max. 3
metry, ovšem skutečnost je jiná - podle odkazů v internetu „skočný příliv“ (když je měsíc
buďto v úplňku jako teď, nebo v novu) dělá v těchto místech 14m. Takže je to opravdu hodně
a největší keson typu Phoenix, ke kterému jsem se před lety za odlivu brodil po kolena vodou,
je dneska na suchu a 100 metrů za ním je pořád jen obnažený vlhký písek…
Následuje muzeum - s tematikou umělé přístavy Mulberry A a Mulberry B, mechanický
model přístavu s vlnobitím, přílivem a
odlivem, pěkný model baterie Longues,
Jeep Linda, panel o čs. letecké účasti, námořní překážky a miny a zase prospektíky
a materiály, kterých „není nikdy
dost“…venku je k vidění tažný člun, flak
a Sherman, vítr z moře třepetá vlaječkama
a nad tím se ženou roztrhané temně šedé
mraky...
pak přenesla palbu na pláž Gold, zejména na loď Bulolo, na níž bylo velitelství XXX.sboru. Poté zahájila ze vzdálenosti 12 km palbu 152mm děla britského křižníku Ajax. 20ti minutovou palbou, během níž Ajax vypálil 114 granátů, byla vyřazena 3 děla baterie, z toho dvě přímým zásahem do střílen. Během dne uvedli Němci do provozu postavení č.1 a zahájili palbu. Zaměřil se na ně francouzský křižník George Leygues a do 18:00 baterii zlikvidoval.
14
Pointe de la Percée – útes, k němuž vlivem navigační chyby - je trochu podobný Pointe du Hoc - směřoval před
úsvitem dne D vedoucí člun brit. námořnictva ML304, který tím svedl roty A,B a C Rangers mimo vyloďovací pláž
a útoku na útes Pointe du Hoc se díky tomu účastnilo jen 180 mužů rot E, D a F.
9
Před odjezdem z Arromanches byla v plánu vyhlídka na útesech z ochozu bunkru, na kterém
stával německý radar. Teprve odtud jsme chtěli mířit do kempu podél pobřeží přes St.Côme.
Bohužel na parkovišti u radaru je heliport pro VIP, mají to obšancované a Frantíci v uniformách gandarmerie nás ženou do objížďky přes Asnelles Meuvaines. Ale krajina je tady hezká
všude, cítíme se tady dobře a tak je celkem jedno odkud, kudy a kam, hlavně že jsme tady.
Večer to pěkně fouká – to by mohlo být dobré!
Středa 2. 6. 04
Neprší, modré nebe! Dneska je na programu exkurze po britských plážích. Nejdřív nakoukneme hned u kempu na pobřeží, za sluníčka jsme tu ještě nebyli a je to působivé – proti východu je vidět silueta nerezového kříže na Junu a příboj se ostře třpytí. Vítr, rackové a pron ikavá vůně moře.
Památník na Junu, ženijní tank Churchill Engineer s petardovým minometem 290mm (vrhal
18 kg miny na vzdál. 72m) a ten kříž na pobřeží a byl na minulých misích ještě pr ezentován
jako památník poblíž místa, kde se 12. 6. 44 vylodil W. Churchil a gen. Montgomery, 14. 6.
gen.de Gaule a 16. 6. král Jiří VI. Teď tam přibylo několik vysvětlujících tabulí a je jasno – je
to tady hlavně kvůli m´sjé žéneral de Góól! Taková docela lehoučká manipul ace s fakty...
...ale co, jdeme odtud, máme jiný plán - začínáme Swordem. Jedeme po trase St.Aubin-s-Mer, Délivrande, Colleville-Montgomery St Aubin d´Arquenay, Pegassus Br.,
Merville, cca 30km a v 09:15 jsme u Baterie Merville.
Změnilo se to tu – celé bývalé pásmo obrany baterie je
oploceno a neplatí se už jen při vstupu do bunkru, ale
hned u vstupní brány. Je to tu ale mnohem víc upravené a
pietnější. Tohle se letos ukáže pravidlem – objevují se
nové památníky, staré jsou vylepšovány a tak narůstající
kvalita vytlačuje dřívější zanedbanost, syrovost, avšak
s tím částečně i dřívější autenticitu.
Zatímco pánové absolvují prohlídku, dává Borek do
pořádku účetnictví a pak pozoruje přijíždějící turisty a
fandy Overlordu z Anglie. Je to pestrá skupina všech
věkových kategorií, se zájmem obklopili památník a
okukují taky nově zřízenou zastávku autokaru Overlord-Tour, který jezdí po důležitých punktech normandského pobřeží vztahujících se k D-Day. Honza
s Ivkem jsou za necelou hodinku zpátky, spokojení; je
to totiž místo, kde si člověk dovede přesně představit průběh toho neuvěřitelného úkolu, se
kterým se Otwayovi muži před šedesáti lety vypořádali, a to i navzdory svému obrovskému
oslabení vlivem rozptýlení při výsadku. Přejedeme do Ranville, první osvobozené obce Francie a stavíme na parkovišti u radnice, na náměstí gen. Richarda Galea15. Nejdřív jdeme na
15
Generálmajor „Windy“ R. N. Gale, velitel britské 6. výsadkové divize, seskočil v 09:30 se značkaři a stal se tak
prvním spojeneckým vojákem v generálské hodnosti, který v den D přistál v Normandii. Jeho úkolem bylo mezi
půlnocí a svítáním dne D obsadit mosty přes ř. Ornu a Caenský kanál, umlčet baterii Merville, zničit pět mostů
v údolí ř. Dives a ovládnout zalesněnou výšinu – Bois de Bavent. (Pro úplnost: vzdušným divizím US veleli genmjr.
Maxwell D. Taylor – 101. a genmjr. Mathew Ridgway – 82. divize)
10
civilní hřbitov. Věž i kostel nesou stopy po střelách a na věži je nenápadná cedulka na památku signalisty, námořníka, který na jejím ochozu při navádění palby námořních děl padl. O dtud se dá projít do vojenské části brankou ve zdi, ale to nám uniklo a obešli jsme to venkem.
Je to sice nepatrně delší, ale má něco do sebe - vstup hlavní branou, pohled na uspořádání
prostoru v protislunci červnového dne a otevření hřbitovní dokumentace (Cemetery Register)
je přece jen oficiálnější a víc bere u srdce.16 Náhrobek prvního padlého Brita z Howardovy
skupiny opatřený dedikací rodiny Gondrée jsme podél zdi vojenského hřbitova hledali marně,
musíme si doma důkladně přečíst, kde leží17.
Od hřbitovů jedeme do středu obce – jednak RANVILLE, LE PREMIER VILLAGE DE FRANCE
potřebujeme boulangerii a taky chceme vidět
LIBERE A ETE PRIS AUX ALEMANDS
pamětní desku. Pomůže pěkná orientační tabuA 2H30 LE 6 JUIN 1944
le vedle parkoviště, kterou si před odjezdem
PAR
nastudujeme a tak obojí najdeme za chviličku.
LE 13TH (LANCASHIRE) BATTALION
Nejdřív udělat fotku pod pamětní deskou
THE PARASCHUTE REGIMENT
umístěnou na zdi vedle kruháku v centru:
Pak Ivek koupí bagetky (v boulangerii, ovšem ještě s velitelovou asistencí…) a přitom lehce a
nenuceně konverzuje s milou bagetýřkou, Honza zatím předjel úzkou uličkou autem před obchůdek a můžeme pokračovat k Orně, přejedeme Ranvillský most, kde směrem od mostu po proudu přistála Horsa č. 6. (6. četa poručíka Foxe obsadila most bez jediného výstřelu). Odtud je to jen kousek
ke Caenskému kanálu, už je vidět konstrukce zvedacího mostu a vlevo před ním louka, kde přistály kluzáky mjr. Howar18
da. Je to tady, jsme na Pegassus Bridge.
Tady už je znát příliv lidí před výročím, je problém zaparkovat, marně kroužíme po novém
parkovišti u nového muzea a po nové Rue John Howard, je plno. Nakonec Honza najde místo
16
Nedaleko Ranville padl 12.6.44 v tvrdých bojích značkař - poručík Bob de Latour, který je známý z fotky, na níž
si před seskokem s D.Wellsem, B.Midwoodem a J.Vischerem seřizují 5.června velitelský čas na svých hodinkách.
17
por. Don Brotheridge z posádky Horsy č. 91 mjr. Howarda. Byl zabit kulometnou dávkou když přebíhal most.
Bezprostředně po ukončení bojů byl pochován na civilním hřbitově v Ranville.
18
Rota D mjr. Howarda = 6 čet = 150 výsadkářů + 30 ženistů
1.četa 1.družstvo vyřadí bunkr granáty do střílen
2.četa likviduje obranu na druhé straně mostu
3.četa překročí most a posílí obranu kolem Gondréeho kavárny
- zbylé tři čety měly úkoly na mostu přes Ornu (– viz v textu výše)
První kluzák se přiblížil ke Caenskému mostu v 00.20 hodin. Za okamžik se ozval náraz, a když vše ztichlo,
zůstal kluzák stát 15 metrů od bunkru chránícího most. „A jdeme na to!“ zařval majorův zástupce poručík Brotheridge a všichni, kdo přežili přistání, vyrazili ven z trosek kluzáku k mostu. Německý strážný kaprál Hellmut Romer
si zpočátku asi myslel, že se zřítil nepřátelský bombardér, ale když si uvědomil svůj omyl, bylo už pozdě. Střílnami
byly vhozeny do bunkru granáty a komando sprintovalo přes most na druhý břeh. Když byli přesně uprostřed, ozvala
se krátká dávka a poručík Brotheridge padl k zemi s prostřeleným krkem. V tu chvíli vojín Gray uviděl Němce, který
se chystal vystřelit poplašnou raketu. Vypálil od boku a Němec se zhroutil právě v okamžiku, kdy se světlice rozprskla na obloze. Nic neovlivnila, most přes Ornu byl už obsazen posádkou druhého kluzáku.
Major Howard si ihned po obsazení mostu zřídil své velitelské stanoviště v kavárně za mostem. Café Gondrée se tak
může pyšnit titulem prvního osvobozeného domu. Právě odtud vyklepal radista svobodník Tippelmann kódovanou
zprávu o úspěchu, která zněla: „Ham and jam.“ („šunka“ = dobytý most přes Caenský kanál, „džem“ přes Ornu). Za
několik hodin bylo 150 Howardových mužů posíleno muži 7. výsadkového praporu 6. divize, kteří seskočili později.
Mosty, tak důležité pro další postup britských invazních jednotek, byly zachráněny. Těžké boje však do večera zavinily smrt nebo zranění 60 ze 150 Howardových mužů. Mezi zraněnými byl i sám Howard, kterému kulka německého
snipera prostřelila přilbu a zranila ho na hlavě.
11
před kavárnou pana Gondrého, nezdá se mu to úplně dobré, takže přeparkuje a můžeme jít –
po mostě, pak kolem německého palpostu na levý břeh Caenského kanálu a jsme u míst přistání kluzáků Horsa se třemi četami majora Howarda.
Místo zdobí zajímavá dvojice: Veterán v britské uniformě s mladší ženou nebo snad dcerou v dobovém oblečení, dobovém kloboučku i líčení.
On se nechá na požádání vyfotit, je anglicky uměřený, takže není vidět,
zda ho to focení těší, nebo obtěžuje.
Muzeum je výborné, je tu hodně studijních materiálů o bojové činnosti Britů a
Kanaďanů z 6. vzdušné výsadkové divize
genmjr. „Windyho“ Galea, dokumenty,
mapy a fotografie výsadkových ploch.
Mimo to hodně jinde nevídaných zajímavostí: Uniforma mjr.
Howarda, dudy Billa Millina 19, zbraně, „berany“ řízení a tažné lano Horsy, pěkná plastická
mapa zahrnující oblast od baterie Merville po Ouisterham, v centru mapy
pak Bénouvillský most (Pegassus) a Ranvillský most.
Na mapě si lze zmačknutím tlačítka rozsvítit řady žároviček podle tématu
(např.směr příletu Howardových kluzáků, výsadková oblast Bénouville, postup Britů z pláží Swordu, dokonale jsou tu vyznačené všechny tři hlavní
přistávací oblasti pro druhou vlnu kluzáků s posilami a materiálem vč. návrší
a lesíku Bois de Bavent...), zatímco monitory nad tím ukazují dokumenty, mj. z výcviku pilotů kluzáků (moc toho nenalítali, je vidět spousta havárií, děsivá je ta, kdy se Horse v 80m
„secvakly krovky“ a trup šel jak kámen dolů).
Je tu pěkná kolekce ručních zbraní s krátkou i dlouhou hlavní a
mezi nimi Piat20 jak nový.
V rohu je malá zasklená vitrína, a když se podíváme na vystavené
objekty, v tu ránu se vybavuje, o čem píše M. Hubáček:
19
Bude to nejspíš replika Millinových dud. Brigádní dudák Bill Millin se vylodil v Normandii dvakrát. Poprvé jako
jedenadvacetiletý dudák britské 1. výsadkové brigády pod velením lorda Lovata. Podruhé si to na pláži Sword zopakoval ve filmu „Nejdelší den“ o 15 let později. Lord Lovat, který vedl svou jednotku do boje s vycházkovou holí,
nařídil Millinovi hrát píseň brigády „Highland Laddie“, ačkoliv tím porušil rozkaz nadřízených, kteří se obávali, že
zvuk skotských bagpipes (dud) přiláká větší pozornost německých ostřelovačů.
Dnes 78letý Bill Millin potvrdil, že scéna, kterou filmoví diváci brali jako režisérovu licenci, se skutečně odehrála:
„Byl jsem tam jediný v kiltu (skotské sukni), s píšťalami, dýkou na lýtku a jinak neozbrojen. Kilt jsem měl po tatínkovi, který v něm bojoval v 1. světové válce. Nejhorší zážitek nebyla kulometná střelba, ale skok v kiltu do studeného moře. Lovat se na mne otočil, usmál se a já začal hrát.“ Měch dud umlčel až za čtyři dny německý šrapnel.
Po válce Millin nechal bagpipes opravit a naposledy na ně zahrál na pohřbu lorda Lovata v roce 1995. Nedávno
věnoval nástroj, baret, kilt a dýku Skotskému národnímu válečnému muzeu jako připomínku činů, které zdánlivě nemají logiku, ale dokážou aspoň trochu zlidštit neúprosný chod války.
20
PIAT (Projector, Infantry, Anti-Tank), byla výmetná trubka na principu minometu, ale nekonvenčně řešeného.
Ústí této zbraně bylo zformováno do tvaru korýtka, do něhož se umístil granát, který na konci obsahoval dutou trubici se stabilizátorem a uvnitř hnací patronu. Po zmáčknutí spouště vnikl do této trubice ocelový trn, který odpálil
patronu a následná exploze vymrštila granát k cíli. Dostřel byl krátký, pouze 70 až 90 m, ale granát s kumulativní
náloží dokázal ve své době prorazit pancíř jakéhokoliv tanku.
12
„...bylo nutné zničení mostů přes řeku Dives... nejdůležitější z nich v Troarn byl zničen díky
drzé odvaze mjr. Rosevaryho a jeho osmi mužů. Nacpali vlek Jeepu výbušninami a řítili
se maximální rychlostí dosud obsazeným Troarn pod hustou palbou Němců. Za vesnicí rychle
vyhodili střední oblouk mostu, džíp nechali na místě a nočním pochodem na sever se dostali
ke svému oddílu. Pomohli tak získat cenné hodiny pro zabezpečení akce na Merville“
Tady, ve vitríně, jsou podrobné mapy Troarn, před nimi
obal ženijní trhaviny typu 2-MK-1 a předválečné fotky
vesničanů na mostě. Uvědomujeme si, že spousta věcí,
vlastně všechny, co jsou tady ve vitrínách vystavené, se
vážou k nějaké události a je znepokojující, jaké minimum
z toho člověk zná. Čím víc jsi připraven, tím větších mezer ve znalostech si začínáš být vědom. Nakonec tohle
bylo mnohem úsporněji už dávno řečeno větou „Vím, že
nic nevím“ a zajisté by to vyjádřila rovněž příšerná česká
floskule: „No, to je vo tom, je to vo studiu!!“
Za muzeem je areál s originální konstrukcí Pegassus Bridge,
kolem park a vzadu se horečně dodělává replika Horsa Glider v měřítku 1:1. Poté, co to všechno nafotíme a vstřebáme,
přejdeme zpátky Caenský kanál a dáme si kafe u Gondrého
– to je rituál, který si nelze odpustit. Má tady pořád plno,
není holt nad to, mít kavárnu ve správný čas na správném
místě21, nejlépe tam, kde přistanou výsadkáři a dobudou tady
věhlasného vítězství. Pak už stačí, aby rodina tu kavárnu
udržela aspoň 60 let a poutní místo je na světě!
Po kafi se ještě neodjíždí, protože Pegassus se zvedá! A není to kvůli nějaké kocábce, ale do
Caen si to šine velká třípatrová loď, což se nestává každý den a musí se to pořádně zdok umentovat. Nafoceno, natočeno, už jen zbývá propasírovat se z krajnice do toho množství aut,
která zdvižený most nahromadil. Kruhákem v Bénouville se vydáváme na pobřeží po D514.
Cestou hledáme pumpu, od Pegassus bridge nám svítí rezerva, ale všude jsou jen bezobslužné
stanice, výdej na kartu, ovšem pouze na kartu od Banque Francaise … to je nám ovšem
k ničemu. Za chvíli jsme v Ouisterhamu, jedeme podél Caenského kanálu a jeho soutoku
s řekou Orne, projedeme marínu a trochu zakufrujeme do nájezdu na trajekt. Ale Anglie letos
není v plánu, takže to napravíme a po pár metrech jsme na Riva-Bella, Bouleverd Maritime, u
krásného parčíku na piknik, na severní straně za dunou je moře s trajekty a
na druhé straně se tyčí nad domky náš cíl – Le Grand Bunker, velké německé stanoviště pro řízení palby.
Nejdřív si dáme bagety s nějakou tou konzervou, pálivou paprikou a francouzskou hořčicí, pivko si může dát i řidič, pojedeme až zadlouho, tak si
ještě uvaříme turka (po Gondrého sladké bílé kávě nám sedne) a pak už
jdeme na to.
21
rodina Gondréových tu kavárnu údajně koupila v červnu 1944 (Zdroj: Operace Overlord, Will Fowler, česky Ottovo nakladatelství s.r.o, 2004)
13
Před bunkrem stojí osmaosmdesátka 22 s náměrem nějakých 60°, vlevo od bunkru na podstavci se vypíná „fau-ajncka“ z rodu Verveltungswaffen - létající střela
Fi-1, později přejmenovaná na V1, u ní tančík M3 Stuart, polopás a
český ježek - a před tím nezbytný stánek se suvenýry. Honza nám
hned za vstupem do spodního podlaží přeložil příběh pádu téhle pevnosti, příběh o tom, jak ji dobyli čtyři britští ženisté, vyhodili pancéřové dveře a po výměně nevybíravých slov se jim vzdala celá šedesátičlenná posádka přiopilých Němců. Projdeme postupně patra
s ubikacemi, elektrocentrálou a rádiovou místností, nad tím opravárenskou dílnou, velitelským-mapovým sálem, postem s čs. kanónem Škoda vz.30 ráže 8cm a o patro výš vlastní pozorovatelnou s velikým dálkoměrem o rozteči okuláru nejméně 3 metry. Část optiky je funkční a umožňuje pohled na pobřeží a moře na severu.
A pak přichází oproti minulým návštěvám novinka: možnost
výstupu po kramlích v šachtě na střechu bunkru, dnes opatřenou nerezovým zábradlím a poskytující nádherný 360° výhled na celé okolí včetně přístupových koridorů Swordu z
moře. Tam někde ve vlnách, míli od pobřeží, prožil poručík
George Honour se svou čtyřčlennou posádkou dlouhé tři dny v
trpasličí ponorce23. Na západ je
vidět až za baterii Merville,
k lesíku Bois de Bavent, Caen na jihu je však ukryto za terénní
vlnou.
Spokojeni a trochu utaháni chvíli posedáváme na lavičce před
bunkrem a pozorujeme cvrkot. Přijeli Holanďani, někteří
v mundůrech, jeden s poněkud ramboidním vzezřením má na sobě kilt; asi by nebylo radno posmívat se mu, že chodí v sukni … a
navíc jsou s nimi dvě nádherné, ale opravdu nádherné holky – je
pěkné pozorovat to rojení mužské části skupiny kolem nich. Za
chvíli ale zase koukáme na něco jiného, vedle v ulici zastavil HalfTrack Car M9A1 a je radost vidět, jak se těmhle uniformovaným
turistům na korbě krásně bydlí i s jejich psem a jak musí být fajn
jet se podívat na výročí něčím takovým (až na tu spotřebu).
Vracíme se po pobřeží, je to pomalejší, ale zato krásně vyhlídková cesta místy zvučných
jmen: Lion-s-Mer, Luc-s-Mer a Bernières-s-Mer. Pořád otravuju Honzu, aby zastavoval,
protože chci najít dům známý z filmových dokumentů o vylodění v tomto městečku – měl
přízemí a dvě patra, vyšší, než širší, strmá střecha a dřevěné hrázdění. Úplně ho vidím, jak se
vynořuje a zase klesá nad vraty vyloďovacího člunu a několika siluetami britských příleb.
Nakonec pár hodně podobných najdu a vyfotím, ale chtělo by to spíš courat po pláži a hledat
tam, dívat se prostě od vody tak, jako ten kameraman před 60 lety.
22
Legendární něm. dvojúčelový protiletadlový a protitankový kanón ráže 88 mm s dostřelem 14 630 m.
23
por. George Honour velel jedné ze dvou miniponorek se čtyřčlennou posádkou, jeho X-23 se dostala na své
místo v neděli dne 4. 6. 44 ve 4:00 hod. V pondělí zachytili zprávu, že akce se odkládá. Na místě byl 72 hodin, z toho
64 hodin pod vodou, to vše ve vzdálenosti 1 míle od pobřeží. V minimálním prostoru, ve vlhku, chladu a nedostatku
vzduchu plnili roli navigační bóje. (Zdroj: Operace Overlord, Will Fowler, česky Ottovo nakladatelství s.r.o, 2004)
14
Z Bernières je to jen kousek do Courseles-s-Mer a tady vidíme poutač k novému kanadskému
muzeu ... protože je teprve půl páté, jedeme tam.
Kanadian Muzeum na Juno Beach je úplně a čerstvě nové a moderní. Avantgardní je už
architektonické pojetí stavby včetně úpravy okolí, všechno je stylizovaný javorový list. Areál
je opatrovaný kanadskou Jízdní policií, vlastně všechen personál jsou Kanaďané. Jmény padlých jsou popsány komolé jehlany před budovou, jehlany postavené na svou menší základnu, takže na tabulky se jmény neprší.
Vedle je plastika s přílbami, Ivek to příhodně nazval „platýzovití vojáci
v helmách“. Ve vstupní hale za kruhovým stolem hostesky, nad stolem
model Spitfiru v měřítku asi 1:10, ale to hlavní přijde na začátku prohlídky:
Skupinka kolem deseti lidí se postaví do středu malého sálku
s projektory na tři stěny a strop a reproduktory „hodněkanálového“
zvuku. Nejdřív se setmí, jen postranní dlouhé stěny jsou nasvícené
tenkými paprsky bodového světla.
Pak zhasnou i ty a chvíli je ticho a tma, ponenáhlu vytlačovaná svítáním olemovanými obrysy
vyloďovacího člunu. Pocit, že jste na jeho palubě je neuvěřitelně silný. Obklopuje nás zvuk
moře narážejícího na příď plavidla a sílící hukot příboje. Už se dají rozeznat i tváře mužů
stojících nalevo i napravo, nad hlavou se směrem k pobřeží přežene burácející letka stíhacích
bombardérů. Ještě není příliš slyšet palbu, je vlastně to bezčasí mezi nástupem do člunu a
útokem. Ta chvíle, která jednomu připadá jako vteřiny a jinému jako roky. Ta chv íle, kdy je
čas na modlení, klení, vtipy, nebo na přemýšlení. Zvuk se změní, hukot moře se potlačí a jakoby uvnitř hlav nám zní hlas vojáka – ale to je vlastně můj hlas!, každý to tak musí vnímat a
v tu chvíli je tady každý jen sám se sebou.
(Úžasné, tohle osamocení uprostřed davu dovede způsobit strach před útokem, těžké zranění
nebo umírání a oni to tady dokázali navodit pomocí tří projektorů, dobrého zvuku a do bré
režie.)
A ten vnitřní hlas teď vzpomíná. Kdo umí anglicky, naslouchá, kdo neumí, má k dispozici
fantazii podporovanou kaleidoskopickými obrazy na stěnách kolem. Střídají se výjevy
z dětství, černobílé s barevnými. Miminko na kožešině, maminka plete šálu, mlékař spěchá
ulicí, škola v kanadské krajině jako v javorové kytici, vedle vyrábí továrna nějakou válečnou
věc, nad tím letí vzducholoď a dvojplošníky, rotačky chrlí noviny s předválečnými zprávami.
15
Přicházejí obrázky z dospívání, mihne se záběr mladého muže v saku s kravatou a najednou
nejsme v člunu, za okny se míhá krajina nějakého departmantu Canady prostřihávaná telegrafními tyčemi, jsme ve vlaku, který nás veze do vojenského výcvikového tábora. Pak to
začíná blednout, přehlušováno palbou
z pobřeží, zpátky do reality nás vracejí spouštějící se vrata člunu, člun stojí, vrata spuštěna
… vpřed!
Návštěvník kanadského muzea si útrapy, které námořní pěchotě v této chvíli nastaly, nemusí
prožívat. Nebude zabit, nebude raněn, má to neskonale lehčí – film končí, rozednívá se a
tam, kde má imaginární vyloďovací člun vrata, otevírá se pohyblivá stěna a uvolní tak vstup
do vlastní expozice muzea … uf, bylo to hodně emotivní, pomalu jdeme dál …
Muzeum je mimořádně informativní a didaktické, spousta dotykových monitorů a k nim dvojjazyčná sluchátka (neškodila by ještě speciální na češtinu, ach jo...), projekce zadní i přední,
kabinky pro jednoho s možností naslouchat úryvkům osobních dopisů psaných z fronty, interaktivní mapy a na závěr klidná studovna s materiály v policích a připravenými PC k volnému
používání. Jen tak na chvilku jsme si k nim sedli a vybrali si ukázku vedení pozemního útoku
rotou, vyhledávání ASDICem, útok na ponorku , práci minolovky... no, bylo by toho asi víc,
ale nepřijeli jsme si sem dřepnout k počítači, že jo?
Cestou do kempu to Ivek vezme po pláži. Jsme sice na dohled tábořiště, ale dá se to jít, protože chůze v dunách je pomalá. Ale tím líp, chápu to, taky na akcích vyhledávám aspoň krátké
okamžiky samoty, kdy se všechno ostřeji a hloub zapíše do (stále víc chátrající) pam ěti.
Čtvrtek 3. 6. 2004
Ráno probíhá urychlená likvidace základny v zaplňujícím se kempu Courselles sur Mer, počet
návštěvníků normandského pobřeží houstne a my musíme co nejdřív projet na Utah, zake mpovat a pak zahájit prohlídku vytypovaných oblastí US vyloďovacích prostorů. A Honza se
na to těší, přece jen hraje roli, že chodil do školy s vnuky The Great Generation.
Odjíždíme v 08:45.
Cestou přejedeme za Isigny s.Mer řeku Vire, u Carentaneu řeku Douve (tady bojovala rota E
506.pluku 101. Airb.Diviz, Stephen E. Ambrose popisuje jednak příhodu s postřelením Michela Valleviella, pozdějšího starosty, jednak se tady odehrál rozhovor mezi Malarkeym,
Muckem a Nilandem … a Nilandova historie ztracených bratrů je reálný podklad vojína Ryana!), podjedeme Carentanský kanál a odbočíme na Ste.Marie-du-Mont.
Z Carentanu to máme do kempu u S te.Marie du Mont
cca 15km, doufejme, že tam bude místo ... a v 10:00
už jsme na UTAHU, na pobřeží s mělčinou Banc du
Grand Vey v zátoce ústí Carentanského kanálu ...
v campu Le Grand Vey.
Recepční je úplně blbá, mluví perfektně francouzsky a
nenechá se v tom zviklat. Naštěstí nakonec domluvu
umožní Franík s Jeepem, mluví anglicky a jeho tatík
německy, takže nám tlumočí. Ale i tak problémy
16
s recepční pokračují, když vypisuje údaje z pasu, chce vysvětlit (pochopitelně francouzsky),
co je jméno a co příjmení. Analogie Jean=Dalibor a Maraise=Filáček na ní nezabírá, teprve
po Mirelle=Dalibor a Matieu=Filáček jí svitne...
Postavíme stan, vyznačíme místo pro ostatní posádky a jedeme přes Ste-Marie-du-Mont na
N13 a kolem Carentanu a Isigny-s-Mer zpátky na Omahu. Údolím collevilského potoka sjedeme na pobřeží a jsme tady: 11:30, OMAHA Beach, v sektoru Fox Green parkujeme a
odtud se po pláži každý z nás přesouvá se svými myšlenkami na západ směrem k sektoru Easy Red. Písek, oblázky, suchá tráva ve větru a příboj...
Pak jsme ušli pár kroků nahoru a slyšíme češtinu... a
vážně, je to až neuvěřitelné, jakou pohodu mají ti nevědomí! Jeden náš známý s přítelkyní tady leží na sluníčku, pruty v pohotovosti k rybolovu, krémy opalovací a
ručníky frotýrovací po ruce... jsou na Easy Red, přímo
pod US Memorial cemetery... jo, je to fajn setkání,
vždycky ho rád vidím, je to príma člověk, férovej a nezáludnej, ale co platno, teď leží na Omaze, opaluje si
špeky a přijde mu to normální...
Z pláží vystoupáme po svahu ke dvěma památníkům, které jsou
umístěny v sektoru Easy Red. Oba jsou na stropní desce německých bunkrů, ten první je nízký, mramorový, s válečným křížem
uděleným 5. ženijní speciální brigádě.
Je opatřen nápisem:
CROIX DE QUERRE
presented to the
5th ENGINEER
SPECIAL BRIGADE
25 MAY 1945
O něco výš je vysoký štíhlý jehlan, památník První pěší US divize - „Velké
červené jedničky“ - THE 1TH INFANTRY DIVISION.
Celý tento prostor východního úseku Omahy nese pořád stopy německých
obranných opatření. Dobré je podívat se na novou orientační tabuli nad památníkem ženistů. Z ní lze vyčíst, že tady bylo několik opevněných postavení děl, mezi nimi spojovací okopy, postavení typu Tobruk, je tady rozmístění děl ostřelecké
výzbroje a hlavně upřesnění, které jsem postrádal ve veškeré
dostupné literatuře – pozice protitankové betonové zdi 24.
Byla umístěna jako velké otevřené písmeno L svou delší stranou nějakých 10 – 20 m za oblázkovým valem a kratší strana
kryla ústí údolí Colevillského potoka. Pohled na tabuli konfrontujeme s okolím: Po spádnici západního úbočí se táhne
stále znatelná linie okopů přerušovaná místy malou betonovou
pevnůstkou zapuštěnou pod úroveň terénu a nahoře obvykle
opatřenou kulometným stanovištěm typu Tobruk. Pod námi se rýsují ochranné betonové zdi
palpostů děl, nově instalované kousky ostnatého drátu navozují dojem bývalých zátarasů.
Ostatní ukryl čas, svah pokrytý trávou se sklání k čáře příboje dole na côte – oblázkové pláži.
Po trávě přebíhají větrné vlny, které mění její odstín, slunce svítí a pálí, ale vítr od moře to
mírní. Je tu už dost návštěvníků, pestrá směs uniformovaných i v civilu a nad námi každou
chvíli točí americký vrtulník BlackHawk z blízkého polního letiště US Army. Pravidelně
24
Asi 3m vysoká a 1,5 – 2 m široká zeď se u Dieppe osvědčila jako pro tanky prakticky nepřekonatelná překážka,
proto ji Němci často stavěli v prvním pásmu obrany pláží. Na Omaze sloužila v dopoledních hodinách dne D jako
úkryt mužům, kteří přežili vylodění a běh pod palbou po pláži.
17
vzlétá, udělá pár okruhů nad Omahou a sedá, takže to možná budou spíš než patroly vyhlídková svezení pro veterány a VIP … těm prvním bychom to přáli, těm druhým záviděli.
Vrátíme se na parkoviště a nad námi krouží BlackHawky.
Rozpáleným autem vystoupáme svahem Collevillského
potoka, pak kolem základny US Army s jednou „Černou
sekyrkou“, která právě dosedla a než stačí klimatizace vychladit vnitřek auta, přijíždíme ke hřbitovu NORMANDY
AMERICAN MILITARY CEMETERY25.
Návštěva tohohle hřbitova, to je vždycky taková soukromě citová záležitost, i když dneska
stírá pietu místa jednak spousta lidí, jednak ruch před oslavami. Televize tu mají složené svoje nádobíčko, na hromadách jsou připraveny duralové konstrukce pro výstavbu tribuny, část
areálu je uzavřena zábranami. Ale na druhou stranu je tady k vidění spousta US uniforem –
historických i těch současných. Také jsou tu Češi v historických polních uniformách čs. armády a první jméno na prvním kříži, které Ivek přečetl, je Rudolf Kubiczek z New Jersey....
Je to zvláštní místo a zvláštní pocit procházet jím, a to platí i dnes, v tom mumraji.
A potom se dav tiše rozestupuje před malou skupinou pochodující
smutečním krokem pod rozvinutou britskou vlajkou po centrální
cestě od brány hřbitova. Je složená z veteránů, přátel i vrstevníků a
mezi sebou tlačí na invalidním vozíku muže ve slavnostní uniformě s medailemi na prsou a s věncem v rukou…člověk bezděky
stojí v pozoru a potlačuje dojetí…
Pomalu opouštíme US-hřbitov, v parku před vchodem se Ivkovi
daří (českoamericky s kanadským přízvukem) ukecat hezkou US-vojandu na společné foto a
našemu US-řidiči se daří na parkovišti udělat radost svému žaludku trochou US-Coca Coly.
Odtud jedeme po D514 na východ, přes Ste-Honorine a Port-en-Bessin do Commes, takže v
15:00 jsme u Muzée des Epaves.
Muzeum vystavuje předměty vylovené ze dna moře, hlavně utopené DD tanky z Omahy, ve
vnitřní prezentaci jsou námořní miny, torpéda (dokonce v řezu) a spousta věcí od zbraní po
lodní lampy, takže převážně věci týkajících se válečné plavby – venku je to taky velmi zajímavé, z moře vylovené pozůstatky včetně tanků, lodního děla, pancíře z HMS Nelson, lodní
turbíny atd. Promítá se film o metodách dohledávání a vyzdvižení zdejších objektů a příběh
anglického velitele tanku, který ho v den D po zásahu vyloďovací lodě ztratil v moři, dostal
se na břeh, vyfasoval tank nový, bojoval, byl zraněn v Ardenách a válka tam pro něho skonč ila... tak ten potopený tank spatřil včetně svých osobních věcí po mnoha letech, když byl p ozván francouzskými nadšenci potápěči, kteří ho vylovili.
Vracíme se stejnou cestou zpátky, v Colleville míjíme o stěnu kostela opřená vrata vyloďovacího člunu a opodál je muzeum Velké červené jedničky. Najednou vidíme, že na konci vesn ice, ve vratech téměř posledního statku, stojí eMPík a navádí dovnitř posádku Jeepa! Rychle
zaparkujeme v úzké narvané uličce u kamenné zdi, jdeme dovnitř a je to, jakoby se kalendář
přetočil o 60 let zpátky.
25
Memorial Cemetery, to je území o rozloze 172,5 akru (69 ha) trvale poskytnutých USA Francouzskou republikou,
u vchodu je zakopaná schránka s novinami ze dne D a Eisenhowerovým proslovem. Leží tady 9 386 padlých, nad
nimi jsou kříže i Davidovy hvězdy, za ústředním památníkem s bronzovou sochou, zvonem a mozaikovými mapami
je zahrada pohřešovaných – 1557 jmen. (Zdroj: prospekt z Visitors Center)
18
Normandský statek, spíš velkostatek s obytným zámečkem... nádvoří je zaplněno technikou. Jsou tu 2 Shermany,
kolopásy, transportéry, jeepy s vleky, sanitní Dodge s vlekem a pod., úžasná atmosféra – desítky lidí v uniformách
všech možných zbraní US Army a do toho chrčí
z dobového amplionu Glenn Miller svou Chatanongu a Star
Dust. Je to prostě taková nebojová military nálada, asi jako
mezi partou vojáků v poledne toho dne, kdy bylo v 10:30
uzavřeno příměří, nebo přesněji když protivník kapituloval.
Přejezd na Pointe du Hoc je krátký, jedeme po D514 do St Lauren, Vierville sur Mer, StPierre-du-Mont a Pointe du Hoc26.
Před 5 lety tady nic oficiálního pro turisty nebylo, i do bunkru se chodilo bez vstupného,
území bývalé baterie nebylo prakticky oploceno. Jediné zábrany byly na kraji útesu (ale na
starších pohlednicích bylo vidět, že dříve vedly z útesu na pláž dřevěné schody pro turisty).
Dneska je to upravený a stále upravovaný areál, parkoviště, tribuny, zahradní exteriéry. Vedle
vstupu vyrostla budova památníku a muzea Rangers, ale původní památník Rangers, bunkr na
samém okraji skály s kamennou biblí a mečem vztyčeným na bývalém německém pozorovacím stanovišti, je uzavřen – utrhl se pod ním kus útesu a je to nebezpečné (ale věříme, že to
během příštích let Američani pořeší nějakou injektáží, jinak to spadne a Pointe du Hoc ztratí
svou typickou siluetu…a kéž to zvládnou i s oněmi schody k úpatí útesu, ten pohled od moře
nahoru musí stát za to!).
Je to působivé – dělostřelecké otevřené palposty, bunkry a pak hlavně ty krátery, pozůstatky
dopadů těžkých leteckých pum. Je jich tolik, že se jeden zakusuje do druhého, ty největš í mají průměr na vnějším obvodu 20m a hloubku kolem 4m. Nejlíp to zachytí letecký snímek –
povrch terénu od špičky útesu až do hloubky 1km do vnitrozemí vypadá jako ementál. A zase
ten téměř nikdy neutichající vítr od Kanálu, který v suchozemci rozehrává volání dálek a velkým mořským rackům umožňuje skoro vrtulníkový let na místě a zdánlivě bez pohybu křídel.
Bezpečnostní opatření umožnila krásný záběr našeho neohroženého
kameramana, který točil a točil a vůbec mu nevadila namířená emšestnáctka! A to nebyl konec jeho hrdinství! Během cesty do kempu
Ivek provedl samostatný nákup v boulangerii u kostela v Sainte Marie du Mont (výborné bagety, kam se hrabe supermarket, sem budeme chodit).
V campu blbá zásuvka na dobíjení, kameraman dřepí u recepce a
hlídá si nabíjející se nádobíčko, aby měl zítra čím a na co točit a přitom medituje: „…moře tu má odliv a příliv jako kráva, ráno je u hráze hned u campu a večer je v čudu, prostě moře bylo a už není…“
Pátek 4. 6. 2004
Dnes (a zítra) ráno je IBBN – individuální budíček bez násilí, denní rozvrh je nastaven na
odpočinkový a volnoběžný režim, sice s programem, který doma za humny nenajdeme, ale
26
Pointe du Hoc dobývalo z pláže nahoru na útes (30 m prakticky kolmé skály) 225 mužů 2. praporu Rangers, podporovaných palbou torpédoborců Talybont a Satterlee. Od r. 1997 je Pointe du Hoc americké území (stejně jako
Colevillský hřbitov).
19
proti předchozím dnům přece jen méně únavným. Je to jednak proto, že FINIS CORONAT
OPUS, jednak jako regenerace před dlouhou cestou domů.
Odjezd do Sainte Mere Eglise před desátou. Abychom si to tu trochu projeli, nevzali jsme to
nejkratší cestou, ale u kříže přejíždíme hlavní silnici ze Ste Marie du Mont do La Madelaine a
jedeme bocagí do Audoville le Hubert, Ecoqueneauville a do Ste.Mère Eglise27.
Pochmurno, déšť. Ve městě plno, parkujeme na kraji a docházíme
pěšky. Výzdoba, plno aut historických, vojáci, veteráni. Kostel s
Johnem Steelem, vitráže v jeho oknech s výsadkářskou tématikou
(Panna Marie žehnající a obklopená postavami na padácích). Muzeum Airborne, budovy v podobě padáku, kluzák Waco vévodí jedné z nich
a v té druhé kraluje Douglas DC-3,
později označený jako C-47 Skytrain
a Brity přejmenovaný na Dakotu28,
obrázky Johna Steela, mjr. Winterse a
501 roty. „E“ 101. Mezi vystavované technické zajímavosti
patří výsadkářská motorka, torpéda Bangalore a figurína parušutisty Ruppert s příslušenstvím pro simulaci střelby.
Dobrá je atmosféra ve městě. Před muzeem vyhrává americký džezík z dobových amplionů
na jednom z jeepů, od stánků na náměstí voní pizza a párky. Honza si dává jednu ze svých
Coka-Col na žaludek (a na peněženku, malá stojí 1,4 a velká přes 3,-€). Na proslaveném pisoiru bez dveří je to jak v panoptiku, všude se to hemží lidmi v uniformách, ale ještě to není
nesnesitelný dav. Podíváme se na ukazatele, jak je daleko k památníku - soše známé pod jménem Iron Mike, ale je to přes 5km, takže jdeme jen k bývalé radnici, dnes HOTEL DO VILLE,
před nímž je nultý patník, Voié Libertée N o 0. Pak už se pomalu vracíme k autu ponechanému na okraji města. Muž malé postavy v dresu s křičícím orlem od 101. se opírá o zablácený
Jeep. Když blatníky a boky auta nahlas hodnotíme jako poněkud zasr... otočí se s úsměvem
k nám a začne vysvětlovat, že ráno za odlivu jezdili po plážích v mokrém písku, a taky že
moc rád slyší v těchto místech jadrnou češtinu...
Odjezd na oběd do campu a pak na pláž Utah („neříkejte
utach, to se vyslovuje jutá áááá“, trpí Honza). Po silnicích
mezi bokáží je plno historických vozidel. Na La Madelaine baterie houfnic US Artillery pálí čestnou salvu –
patrně v rámci nácviku na výročí; je tady pásový obojživelník s leteckým hvězdicovým motorem a se sklopenou
rampou zachovalý vyloďovací člun imatrikulační číslo L
90222. Před muzeem je nultý patník Voié Liberté No 0-0.
27
Ste. Mère Eglise - první osvobozené město Francie, 20 km od vyloďovací pláže Utah, centrum operačního nasazení 82. a 101. US Airborne Division. Spousta dokumentovaných příběhů, vztahující se k oblasti je obsažena
v literatuře i filmech, za všechny např. Patrick Ryan -The Longest Day, Miloš Hubáček - Invaze, Stephen E. Ambrose - Band of Brothers, Martin Pöppel - Heaven and Hell.
28
C-47 osobní dopravní letoun pro střední tratě, 2 motory Pratt & Whitney ā 895 kW. Max. rychlost 370 km/hod,
dostup 7 070 m, dolet 3 420 km. 2 – 3 členové posádky, 27 cestujících. Vyrobeno 10 692 kusů.
20
Muzeum29 – vnitřek uspořádán jako bojiště, vevódí mu dva exempláře Amphibian Truck
„Kachna“ („The Duck“) 30, zbraně a Golias – dvojicí drátů řiditelný německý tančík plněný
trhavinou. Kolem jsou naaranžované terénní objekty - okopy, kulometné hnízdo, bedny s municí a za okny venku je terén duny věrohodně upraven zátarasy, protitankovými a protip ěchotními překážkami. Ve spodní části výstavního sálu se dá posedět a dívat se na pěkné di oráma vylodění – jako živé. Na ochozu kolem jsou vitríny s materiály. Mezi nimi zvětšená
fotka ze 7.června na náměstí v Ste Marie-du-Mont31 - je na ní 6 mužů z roty E a za nimi 3
pěšáci ze 4. divize, kteří dorazili do města z Utah Beach. Vedle jsou podpisy veteránů – Dick
Winters, Ron Speirs,... mapy, fotografie, medaile a různé drobnosti (např. německá zimní
obuv z ruského tažení, která se navlékala přes vysoké boty).
Užili jsme si to, za chvíli jsme v kempu a vegetíme - je čas vařit, něco pojíst, možná i doutníček neuškodí, ale nejdřív do koupelen... a na hygienu odcházíme pod tlakem motta:
„Kdo šel do sprch, před Bóďou prch´...“ neboť posádka No 1 má řidiče opět v rauši....
Sobota 5. 6. 2004
Opět IBBN, takže budíček v klidu, proběhne operativní porada a shodujeme se, že se b udeme
snažit vyhnout velkým davům, navštívíme německý hřbitov, na hromadný seskok se pokusíme dívat někde z dálky, představa S te.Mère Eglise plného lidí je nepříjemná, to si raději vychutnáme krajinu bocage a military nadšence někde v míň frekventovaných místech.
Po snídani odjezd známou cestou směrem Carentan a Bayeux, ale kousek za Isigny sur Meer
odbočíme na německý hřbitov La Cambe32.
Je to hned vedle silnice (což je poněkud něšťastné spojení), ale i tak nás upoutá pietní atm osféra i charakter hřbitova. Vévodí mu centrální pahorek, mezi památníky se dá pohybovat ve
stínu stromů, postát či posedět a vnímat tu žeň smrti. V infocentru je zajímavá expozice
o německých hřbitovech v Evropě. Park Přátelství vysázený za přispění korporací i jednotl ivých německých dárců jako akt smíření.
Odtud přejezd do Carentanu, krásná katedrála Notre Dame, stěna nese ještě stopy projektilů.
Tady (stejně jako v Ste Marie du Mont) bylo ve dnech 6. – 12. 6. 44 bojové stanoviště Martina Pöppela, příslušníka 6. výsadkového pluku pod velením „Lva z Carentanu“ – barona oberstleutnanta von der Heydte. Když se Carentanem přehnaly boje, musel být v rozvalinách.
Dnes je to hezké, malebné a klidné městečko. V bezprostřední blízkosti náměstí nás fascinuje
čůrací hajzlík ve výklenku zdi a bez dveří, stejně otevřený, jako ten na náměstí v Ste. Mère
Eglise. Projdeme náměstí a pak jedeme dál – blíží se čas paravýsadku u S te.Mére Eglise, cestou jsme už viděli letadla (Herculesy).
Zastavili jsme na půl cestě mezi Carentanem a St. Côme du-Mont, na pěkném stinném odpočívadle u řeky, mohla by to být Dove, ale je to strašně mrňavý potůček, no, na tabuli je n a29
La Madelaine - muzeum přímo na vyloďovací pláži, o jehož vytvoření se zasloužil již zmíněný Michel Valleviell,
Starosta Ste.Marie-du-Mont. Je to jedno z mála míst, kde je k vidění vyloďovací člun. Vylodil se tady Theodore
Roosevelt, 57 letý brig. generál, zástupce velitele 4. pěší divize. Je pochován na hřbitově v St Mére Église).
30
DUKW-353: Název „Kachna“ byl odvozen od výslovnosti oficiálního označení DUKW. Obojživelné 2½ tunové
vozidlo 6x6 ve vodě poháněné vrtulí.
31
Fotku lze najít v knížce Bratrstvo neohrožených str. 140. (jsou na ní vojíni Guth, Frank Mellet, David Morris,
Daniel West, Floyd Talbert a C.T.Smith)
32
La Cambe – 21 115 padlých, největší německý hřbitov ve Francii.
21
psáno Pons de D´Ove... třeba to není Dove, ale D´Ove, třeba je to nějaký kanál, který na mapě není zakreslen. Jsme na místě silničního mostu, o který se 12. a 14. 6. 44 tvrdě bojovalo,
zbyly z něj jenom pilíře a pamětní deska. Od jihozápadu k jihovýchodu se táhnou louky, kt eré tenkrát byly bažinami a nad nimi vidíme ve vzdálenosti cca 3 – 4 km končící výsadek. Sypou je po dvanácti, asi z bezpečnostních důvodů, ale celkem je ve vzduchu kolem stovky lidí.
Všechno to jsou hoši od 101. a 82. AD. A většinou nevidíme C-130 Herculesy, ale pokud to
na tu dálku rozeznáme, jsou to těžké proudové Lockheedy C-5 Galaxy.
Je to tady na sváču ideální místo, stoly, lavice, příroda, řeka a stín. Opodál na trávě směrem
ke kamennému mostku je krásný starý člun s dřevěnou boudičkou pro sedícího rybáře, který
když si tam dá při odlivu šlofíka, tak se vzbudí uprostřed Kanálu.
Asi za hodinku odjezd a přesun na pobřeží, máme v plánu baterii Crisbecq („St. Marcouf“).
Bývalo to ještě nedávno opuštěné místo, tři bunkry poničené výbuchy a přímými zásahy, st ojící za elektrickým ohradníkem uprostřed pastviny. Dneska je tu parkoviště, v jednou
z bunkrů malá informační expozice, zatímco ten západněji umístěný má jednak nainstalované
jakoby dělo, které tu a tam imituje ránu
(nejspíš umělou z nějakého reproduktoru),
jednak už je za plotem s pokladnou,
zkrátka je to placené muzeum. To vypouštíme, stačí nám to, co o baterii víme a
k tomu výstup na východní bunkr, který
má strop poznamenaný výbuchem nálože
uvnitř.
Neuškodí, když tentokrát přiložíme o baterii informace, které pocházejí z publikace Atlantický val od Vladimíra Kupky
(Architectura Militaris, edice Pevnosti, svazek č. 7, 1997):
...v první linii asi 2 km od pobřeží, byla umístěna nejtěžší dělostřelecká baterie na severozápadním pobřeží Cotentinského poloostrova – SAINT MARCOUF (v amerických pramenech též nazývaná
CRISBECQ). Nejprve tvořilo její výzbroj pět 15,5cm kanónů v otevřených postaveních, jejichž betonové
platformy se v prostoru baterie dochovaly dodnes. Koncem roku 1941 byly tyto kanóny odsunuty a na
jejich místo přišla moderní a těžší výzbroj – čtyři kanóny Škoda ráže 21cm K39/41 (tovární označení V2),
které měly se střelou o váze 135 kg maximální dostřel 30km při kadenci 2r/3min. V době vylodění byly již
dva kanóny ukryty v železobetonovém objektu R 683 se střílnou o odměru 120°, třetí objekt se nacházel
ve výstavbě a jeho zbraň nebyla schopna nasazení. Čtvrté dělo stálo zatím na vybetonovaném otevřeném
palebném postavení, neboť výstavba objektu byla ve stádiu přípravy. Pro blízkou obranu dále baterie disponovala jedním 15cm dělem pro postřelování pláží, 6 protiletadlovými kanóny ráže 7,5cm francouzského
původu a řadou dalších dělostřeleckých a pěchotních zbraní. Posádku tvořilo přibližně 400 mužů pod vedením námořního nadporučíka Ohmsena.
Přes dobré maskování nezůstala baterie spojencům utajena a díky své moderní a výkonné výstroji
představovala hrozivé nebezpečí jak pro spojenecké loďstvo, tak i pro invazní pláž Utah. Proto již řadu
týdnů před invazí podnikalo spojenecké letectvo na baterii těžké nálety, které vyvrcholily zejména v noci
z 5. na 6. 6., kdy na ní bylo svrženo 600 t bomb. Během tohoto náletu byly zničena podstatná část protiletadlové výzbroje a také osádka utrpěla ztráty, avšak hlavní výzbroj poškozena nebyla. Zároveň s náletem
seskočili v týlu baterie američtí výsadkáři, kterým se však nepodařil obdobný kousek, jako jejich britským
kolegům u baterie Merville a pozemním útokem St.Marcouf nedobyli.
Za úsvitu 6.6. nadporučík Ohmsen jako prvý rozeznal na obzoru spojeneckou flotilu a vyhlásil na celém
normandském pobřeží poplach. Později mu byl za tento čin a následné bojové hrdinství udělen rytířský
kříž. Od 6:00 pálila baterie dvěma kanóny z betonových kasemat na americké lodě, vzdálené 17 km, zatímco volně stojící dělo bylo zaměřeno na pláž Utah, vzdálenou 10 km. Kasematové kanóny svedly rozhořčený boj se spojeneckým loďstvem, při čemž se jim podařilo zasáhnout americký torpédoborec Corry,
22
který svou palbou podporoval vylodění. Při ústupu pak loď narazila na minu a několika dalšími zásahy
21cm granátů se ji Němcům podařilo potopit. Byla to největší ztráta amerického námořnictva během celého dne D (výtlak 2 616 t, 6 kanónů 12,7cm).
Do 9 hodin se spojeneckým lodím podařilo umlčet oba kanóny ukryté pod betonem. Druhý z nich byl
vyřazen přímým zásahem granátem ráže 35,6cm z americké bitevní lodě Nevada, který pronikl střílnou do
nitra objektu a usmrtil celou obsluhu. Jako nejúčinnější se ukázal být třetí kanón v otevřeném postavení,
který po celý den ničil vyloďovací čluny a vozidla na pláži. V poledne 7. 6. vyrazil do útoku proti baterii
pěší pluk americké armády, avšak jeho útok byl odražen. V této době byla již 21cm všechna děla vyřazena z boje, ale posádka se nehodlala vzdát a ze součástek všech tří poškozených zbraní se jí podařilo
sestavit jeden funkční kanón, který opět pálil na pláž Utah. Při druhém pěchotním útoku byla i tato zrekonstruovaná zbraň vyřazena z boje a Američanům se podařilo obsadit 2/3 baterie. Německá posádka se
však ukryla v betonových pevnůstkách a vyžádala si na
sebe palebný přepad druhosledové baterie Azeville. Díky
němu se při protiútoku podařilo Němcům dobýt celou baterii zpět.
Následující den se americkým jednotkám podařilo dobýt a obsadit baterii Azeville a zlikvidovat tak její palebnou
podporu ve prospěch St. Marcouf. Německá posádka se
pod Ohmsenovým velením přesto bránila na místě až do
11.6. Teprve večer toho dne se 78 zbylým vojákům podařilo nepozorovaně opustit trosky baterie a probít se ke svým
jednotkám. Ráno 12.6. nalezla hlídka amerického 39. pěšího pluku baterii opuštěnou....
Tolik citace. Tohle všechno, pokud paměť pomůže, si tak trochu rovnáme do souladu
s terénem a reáliemi, který vidíme. Málo platný, Ohmsen sice byl na špatném konci barikády,
ale nějakou desku by si tady určitě zasloužil.
Sjíždíme po silnici na náspu s odvodňovacími příkopy kolem, krajinou rovnou jako placka
(nad ní musely dóóóst nízko frčet 350 mm projektily z lodních děl, míjející se s 210 mm německými). Blížíme se k moři k vesničce les Gougins. Na pláži, výhled, na obzoru je u břehů
Cotentinu ostrov s pevností Fort de I’ilet. Jeepy na pláži, množství mušlí, zavinutců apod.
Odtud návrat zpět k baterii Crisbecq a kolem ní do vnitrozemí k baterii Azeville. Rozlehlé a
vcelku zachovalé opevnění této druhosledové baterie je zapasované do bocage, parkujeme na
louce vedle kasemat, na asfaltovém parkovišti před nimi je zase hotová přehlídka zrenovované vojenské techniky a uniforem. V bezprostředním okolí se pasou normandské krávy, za
ohradou postává kůň a je tu (oproti centrům dnešních oslav) krásně, příjemně a klid. Když už
máme všechno prohlídnuté a pomalu se chystáme pryč, začíná se
před střílnami kasemat pohybovat četa ozbrojených Američanů,
ale ukáže se, že jsou to italští Amíci, kteří pózují svému fotoreportérovi nejdřív ve vysoké luční trávě a pak v bocagi. Jsou sami, nikdo bez uniformy se tu nepohybuje – když nepočítám našeho kameramana, který se po dlouhé době vrací s vybitými bateriemi, je
úplně bez sebe nadšením a pořád jen opakuje: „Ty vole, právě
jsem natočil Zachraňte vojína Ryana…“
V kempu se klábosí, dobíjí baterie do kamer a všechno se chystá na večerní závěr - ohňostroj,
který má na celém pobřeží začít ve 23:00. Nejdřív jedeme do Ste Marie du Mont, ale tam
jsme pak zjistili, že je to omyl, ohňostroj tady nebude, ale pouze město je sponzorem jeho
produkování na La Madelaine. Proto přejedeme na Utah, parkujeme asi 2 km na pobřeží a
pěšky se dostáváme vnitřkem Camping Utah Beach až na pobřežní duny, všude postávají a
přecházejí davy lidí.
23
Je frekventováno volání „Medik!“... zdravotníkem je Ivek s dvoulitrovkou vína pověšenou
v černém futrálu na krku, že aby nikdo nevěděl... Čekání asi 1, 5 hod, mezitím příliv a rozhl asový vůz vyhání lidi z pláže. Pak to začalo, ohňostroj byl „sypééér“, bylo vidět i další, hádali
jsme toto pořadí: Grandcamp, Pointe du Hoc, Coleville a možná byly vidět i nejvyšší stopy
světlic v Arromanches. Po skončení perfektní zrychlený přesun a v campu jsme první!
Neděle 6. 6. 2004
Ráno, ale v důsledku včerejšího ponocování nikoli brzy ráno, balíme. Z kempu se vykopeme
kolem jedenácté, musíme akceptovat plno objížděk (déviation), protože dneska vrcholí přes uny státníků a jiných VIPů na oslavy. Jakmile je za námi Bayeux nasadíme směr východní a je
to, teď už vlastně nezbývá mnoho dopsat, protože bojová mise je u konce. Odsouhlas ili jsme
odepsat z programu Falaise, chceme se probít pokud možno co nejblíže ke švýcarské hranici a
získat tak v pondělí čas na prohlídku Basileje.
Bocage ubývá, krajina se rovná a po trase Argentan – Chartres – Fontaineblau se dostaneme
na dálnici A5, která nás dovede kolem Troyes až pod Chaumont. Kousíček za sjezdem, 6 km
před Langres, nacházíme kemp prakticky na návsi městečka Humes vedle říčky Mouche a na
okraji rezervace de la Mouche. Večer je sice chladno, ale neprší a tak sedíme, dopíjíme záv ěrečný bourbonek a v klidu a míru hodnotíme akci, která je vlastně už minulostí. Do Basileje to
máme cca 200 km.
Pondělí 7. 6. 2004
Humes – Langres – Basilej, návštěva našich na křižovatce Mattenstrasse a Rosentalstrasse,
ale to už je příběh do rodinné kroniky. Pro tento materiál stačí konstatování, že druhý den v
Úterý 8. 6. 2004
z Basileje pokračujeme domů, v Praze jsme v 16 hod. V tuhle chvíli máme najeto 3 619 km,
přeložíme zase věci z Fabie do Fabie, rychle do Mělníka, Ivkův pokus o dostižení vlaku do
Hradce, ale na nádraží jsme cca 14 min po jeho odjezdu. Ale v 19:18 jede další, tak bodne
tlačenka a pivo v nádražní hospodě. Ve 21. 00 je Ivek v Hradci Králové očekáván, vyfocen,
zajde na pivko pro změnu k oblíbenému Raulovi a domů!! A navíc ten večer při západu prý
„SLUNCE BYLO JAKO NAŠE VLAJKA“…
Na závěr citujme Ivkovo závěrečné hodnocení. Jednak je veskrze kladné a to se dobř e poslouchá, jednak je vhodným souhrnem na závěr:
Bylo to plné mocných dojmů, jak z Francie jako takové – je to čistá, malebná a zároveň rozlehlá země a Normandie je skutečně zelená, plná slavných bocage a plná krav. Celá atmosféra
na pobřeží byla fantastická, sice jsme byli i na místech, která by si zasloužila navštívit spíše
mimosezónně, bez lidí, a bylo vlastně hlava na hlavě, parkovat se muselo někde za městem,
ale to byla jen taková malá daň za tu atmosféru, vyvolanou tisíci historickými vojenskými
vozy, dobovými vojáky, takovým mezinárodně lidským společenstvím lidí. Lidí, kteří vědí o
co jde a vědí, proč jsou teď tady, na plážích. Navíc to přišlo do takového hekticko vysilujícího pracovního běsu a pro mě to bylo zapomenutí na dennodenní pinožení, byl to nádherný
osvobozující relax a odpočinek po všech stránkách. Prostě super zájezd, Borkem perfektně
připravený a vedený, celé je to přesně Mildovo rčení: “Vzpomínky nikde nekoupíš!“
24
Přehled pamětihodností navštívených „školním praporem“ Backgroundu:
1. den
Verdun + pevnost Douaumont
2. den
pevnost před Remeší (La Pompelle)
Remešská katedrála
pláž Juno + Lotrinský kříž ( vylodění Churchilla, krále Jiřího a de Gaulla
3. den
muzeum v Bayeux
baterie v Longues sur Mer,
Muzeum v Arromanches + Mullbery
4. den
baterie v Merville
hřbitov anglických vojáků a pamětní deska v Ranville
Pegasus Bridge + kavárna pana Gondrée + Muzeum
Grand bunker v Ouistrhamu
Juno Brach Centrum – kanadské muzeum v Courseulles-sur-Mer
5. den
Pláž Omaha
Colevillský hřbitov – U.S. Army
muzeum des Épaves sous-marines (u Port-en-Besin)
Pointe du Hoc
6. den
kostel s Johnem Steelem v Sainte-mére-Église + Airborne muzeum
Utah Brach – Muzeum
7. den
La Cambe – německý hřbitov
katedrála v Carentanu
baterie v Crisbecq
baterie v Azeville
8. den
cesta s noclehem v Humes
9. den
Basilej
10. den
Praha, Mělník, Hradec Králové
A to už je opravdu všechno. Pro letošní rok určitě, ale kdo ví, třeba ještě někdy…
25