Zpravodaj oveček Dobrého Pastýře Speciální příloha Rio de Janeiro

Zpravodaj oveček Dobrého Pastýře Speciální příloha Rio de Janeiro

Zpravodaj oveček Dobrého Pastýře
Speciální příloha Rio de Janeiro
--------------------------------------------------------------------6. ročník
3. číslo
10/2013
Milí farníci a čtenáři Oveček!
Dnes výjimečně vydáváme tuto speciální přílohu Oveček, kde se dozvíte o
Celosvětové setkání mládeže s papežem Františkem v brazilském Rio de Janeiru,
kterého se účastnila naše farnice Zdenka Černochová ml.. Zdenka se touto formou
rozhodla s námi podělit o ten úžasný zážitek, kterým pro ni toto setkání bylo. Redakce
Oveček za naši farnost srdečně děkuje za její odvahu a ochotu přinášet své svědectví k
nám.
A Vám, milí čtenáři, přejeme hezké čtení!
Redakce Zpravodaje oveček Dobrého Pastýře
RIO DE JANEIRO
Mnozí si jistě vzpomenou, jak jsem v některém z předchozích čísel Oveček psala
o tom, že se díky velké milosti od Pána Boha vypravím v červenci na Světové setkání
mládeže se svatým otcem Františkem do Ria de Janeira v Brazílii. Uběhlo to až moc
rychle. Před odjezdem jsem cestu do Ria nijak zvlášť neřešila. Musela jsem řešit
studium, peníze, které mi ještě scházely a spoustu dalších věcí. Ani jsem se nenadála a
už jsem stála 15.7.2013 v brzkých ranních hodinách, ještě po tmě, na letišti Václava
Havla v Praze s poslední skupinkou odlétající do Ria, vypravující za pomoci Sekce pro
mládež České biskupské konference. Byl to 1. let v mém životě a ještě tak daleko!
Nebála jsem se, ani špatně mi nebylo. Ba naopak, bylo to úžasné, plné euforie. Měli
jsme přestup v Amsterdamu a já seděla u okýnka. Z Prahy do Amsterdamu, ale i
z Amsterdamu do Ria. Let z Amsterdamu do Ria trval 12 hodin. Letěli jsme převážně ve
dne, takže jsem toho ani moc nezaspala. Vůbec mi nevadilo, že letíme nad oceánem,
že letíme tak dlouho, že letím do neznáma vstříc novým zážitkům, přátelstvím,
setkáním…těšila jsem se moc.
Na letišti v Riu jsme přistáli kolem 19 hodiny večerní. Čas se tam posouvá o -5
hodin. Takže u nás tou dobou byla půlnoc. I časový posun se mnou nic neudělal. Na
letišti v Riu jsme se potkali s dalšími mladými poutníky z Česka, kteří letěli samostatně.
Otec Roman z brněnské diecéze nám v mezičase, kdy jsme čekali na autobus, který
násměl dopravit do děkanátní farnosti na předprogram, odsloužil v letištní kapli mši
svatou. Bylo asi 21 hodin. Po ní už autobus přijel a zavezl nás do farnosti vzdálené od
Ria 2 hodiny.Když jsme přijeli do naší farnosti, byla asi půlnoc. Zde nás vystoupilo 16
Čechů a všichni se na nás moc těšili a připravili pro nás uvítací ohňostroj. My rozespalí
z autobusu jsme nechápali co se děje. Sotva jsme vystupovali z autobusu, naše
adoptivní rodiny si nás už hledaly a nemohly se dočkat přivítání s námi. Já bydlela
s Annoumárií. I když bydlí v Praze, vůbec byste neřekli, že může mluvit česky, původem
jsou její rodiče z ciziny. Maminka je Slovenka, tatínek pochází z Beninu v Africe. A věřte,
hodně vizuálně vypadá jako žena z Afriky. Společně jsme bydlely u staršího
manželského páru, kolem 65 let. Snad nikdy jsem neviděla takové nadšení lidí, že si
mohou do rodiny přivézt někoho, koho můžou pohostit a ubytovat ve svém domě právě
u takové příležitosti. I ostatní rodiny si převzaly své Čechy. Někteří jsme bydleli po 2, jiní
sami. Než jsme se však dostali do rodin, ještě pro nás byla připravena večeře. Po
vydatném nasycení jsme unavení, ale šťastní odjeli s našimi adoptivními rodinami.
Ráno, ale i další dny v týdnu, jsme navštěvovali jednotlivé komunity, které patřily do
děkanátu Barra do Piraí. Naše farnost se jmenovala Santanésia. Otec farnosti měl 76 let
a spravoval 7 komunit, které patřily do této farnosti. My je v průběhu celého týdne
navštěvovali a prožívali s lidmi patřící do jednotlivých komunit nějaký program.
Navštívili jsme továrnu na výrobu tabákových papírků a filtrů, chodili jsme navštěvovat
nejchudší oblasti, kde je chudoba, bída, špína, obyvatelé tam bydlí pouze v takových
chatrčích, chodí bosí, také jsme navštěvovali závislé na alkoholu a nemocné lidi. Jeden
den jsme navštívili kávovou farmu, kde dříve byly plantáže kávy. Nyní tato farma
sloužila pouze jako muzeum a na polích a kopečcích se pásly krávy. Zde jsme prožili moc
hezký den. Velkým zážitkem pro mě bylo setkání s místními dětmi ať už ve školách nebo
přímo v komunitách. Některé jsem si velmi oblíbila a ony si oblíbily mě. Jeden večer
jsme jeli do Barra do Piraína koncert skupiny Rosa de Saron - velmi oblíbená a populární
brazilská kapela. Navštívili jsme také haciendu, kde bydlel manželský pár a pán z toho
páru měl tracheu, ale na jeho haciendě měl přes 200 druhů různých rostlin, které si
vždy odněkud přivezl a zasadil si je. Velkým zážitkem pro nás Čechy byly mše svaté. Mše
svaté probíhaly způsobem, že náš sloužící otec, buď otec Roman, nebo František, říkali
kázání česky, holky ho přetlumočily do angličtiny a z angličtiny je jedna brazilská holčina
tlumočila do portugalštiny. V mnohých případech to bylo velmi zábavné. Nejraději jsem
měla brazilské pozdravení pokoje. Takové brazilské pozdravení není jen tak ledajaké.
Kdo chce, a většinou jsou to téměř všichni, se zvednou a jdou se někdy i dlouhým, ale za
to upřímným objetím obejmout se všemi ostatními lidmi bez rozdílu, o koho se jedná.
Do toho se zpívají písničky s hlasitým zvukem, někteří tančí do rytmu hudby. Úžasný
zážitek, ale hlavně člověk pocítí opravdové přátelství mezi lidmi. Toho jsem si na
Brazilcích nejvíce vážila, i když na mnohých místech lidé žijící ve vesnicích mnoho
nemají, ani domy nejsou hezké, jen splácány z rozbitých cihel nebo kamenů a hlíny
nebo nějaké provizorní malty, i přesto by ze svého rozdali cizím, nám. Na tomto
týdenním předprogramu jsme se s naší vesničkou a jejími obyvateli velmi sblížili, brali
nás všichni jako svou rodinu, a proto i loučení bylo pro všechny velmi těžké. Myslím si,
že i zdatnější povahy loučení špatně nesly. Ale vše jednou začíná a také končí. V dnešní
2
době je toliko možností jak spolu zůstat v kontaktu, takže je pouze rozdíl v tom, že se
nevidíme s Brazilci fyzicky, ale píšeme si. S některými pravidelně. Dostala jsem spoustu
nabídek, ať se vrátím zpět a kdykoliv bych se vrátila, budu mít vždy dveře u některého
z brazilských přátel otevřeny.
V pondělí 22.7.2013 jsme se po rozloučení přesunuli do Ria na hlavní část
programu. Rio nás svým počasím nepřivítalo dobře. Ba naopak, pršelo a pršelo a déšť
neustával. Propršely nám celé 3 dny, čtvrtý den ve čtvrtek začalo počasí ustávat a lepšit
se. Přijeli jsme do mladé farnosti, která je vybudovaná asi 20 let. Vznikla na místě, kde
byly původně „favely“. Favely jsou místa, kde jsou chudobní lidé a tvoří podsvětí a
pochybné obchody. Těmto místům jsme se měli velkým obloukem vyhýbat. U nás ve
farnosti to bylo pro nás relativně bezpečné. Díky mladé historii této oblasti tam byly
postaveny luxusní domy a vily s hezkými předzahrádkami. Bydleli zde převážně
ekonomicky bohatí lidé. Naše farnost byla i od oceánu vzdálena páru metrů, takže jsme
k němu chodili docela často. Od úterý 23.7.2013 až do pátku 26.7.2013 jsme měli
připraven dopolední program společný v české skupině v hostující farnosti. Probíhaly
katecheze s o. biskupem Pavlem Posádem a panem kardinálem Dominikem Dukou. Po
katechezích byly diskusní skupinky, několik písniček a mše svatá. Jeden den nás přišli
navštívit čeští rodáci žijící v Brazílii a pan kardinál jim posvětil a věnoval sošku Pražského
jezulátka. Setkali jsme se i s českým konzulem, který nám zajistil mnoho výhod v Brazílii.
Domluvil nám místo ve farnosti, multifunkční sál hned vedle kostela, kde jsme se
scházeli na tento dopolední český program. A podařilo se mu zajistit i tu farnost, kde
jsme bydleli. Sice jsme to měli od města vzdáleno 2 hodiny, ale v autobuse to bylo velmi
dobrodružné cestování. V Brazílii se moc na předpisy nehledí, autobusy jezdily po ne
moc dobrých cestách i 100 km v hodině a zatáčky vybíraly tak prudce, že jsme mnohdy
mysleli, že skončíme v oceánu , kolem kterého se jezdilo do centra. Velký
adrenalinový zážitek, který bylo dobré v lepším případě raději zaspat než ho prožívat na
vlastní kůži . Odpolední program, po mši svaté jsme si dělali většinou sami podle
sebe. Většinou jsme vyhledali nějakou restauraci, kde jsme si zašli na sytý oběd nebo
večeři. V batůžku, který jsme dostali při cestě do Ria, jsme měli: několik brožurek
s programem, mapou, liturgickou knihou, kšiltovku, tričko, lahev na pití a hlavně
kartičky na jídlo a na autobus. Kartička na jídlo vypadala jako kreditní karta, na které byl
nahrán kredit, na den jsme měli limit 30 reálů, za které jsme se mohli najíst. Pokud jsme
limit nevyčerpali, automaticky se nám převáděl na další dny. V restauracích měli
většinou na výběr buď z několika menu, nebo to bylo řešeno formou výběrových stolů,
kde jsme si vybrali dle chuti, naložili si své množství a oni nám to na váhu zvážili a my
zaplatili kartou částku. Kartičkou na autobus a dopravu jsme mohli čerpat 7 jízd za den.
Většinou nám vystačily 2 – 3 jízdy. Jeden den jsme šli do města, abychom se podívali na
zajímavosti centra. Navštívili jsme několik kostelů. V jednom z kostelů byla modlitba
s bratry z Taizé. Tyto modlitby jsou mi velmi blízké, a tak jsme s kamarádkou zůstaly na
3
celou modlitbu. Ostatní z naší skupinky se odpojili. A my šly až po modlitbě dál. Já jsem
potřebovala najít směnárnu, abych si vyměnila USD za reály. Přišly jsme do jedné boční
uličky a zastavily se v poutnickém centru. Paní v centru nás vřele přivítaly a hned nám
nabízely sušenky, čaj, kávu, toaletu, sprchu, internet k využití a vše zdarma bez
jakéhokoliv poplatku. Právě takové centrum měli zřízené pro nás -poutníky. Tak jsme
toho s Annoumárií využily a zdržely se asi hodinu. Při odchodu jsme se ptaly na
směnárnu a rovnou tam stály dvě brazilské dobrovolnice, které se nabídly, že nám
směnárnu ukáží. Zavedly nás tam, smluvily výborný kurz a poté nás provedly centrem.
Velmi dobře jsme si pokecaly v angličtině. A za večera jsme se dostaly společně s nimi
k největší a nejznámější Rio katedrále. NOVO CATEDRAL MUNICIPAL, největší katedrála
města Rio. Betonová, 83 metrů vysoká pyramida. Katedrálu zdobí čtyři velké vitráže o
velikosti 20 x 60 metrů. Světlo proniká nejen vitrážemi, ale především stropem, který je
prosklený. Obrovský vnitřní prostor umocňuje fakt, že kostel je postaven bez jediného
pilíře. Na mši se dovnitř vmístí 2 500 lidí. Potom jsme se s holkami rozloučily, zašly si na
večeři, při které jsme se nečekaně opět shledaly se skupinkou, se kterou jsme se
rozdělily v kostele, kde jsme my zůstaly na modlitbu Taizé. Tento den a všechny ty
náhody jsme považovaly za Boží pomoc a požehnání. Jako odplatu, že jsme zůstaly na
modlitbě, nám byla dána směnárna, super průvodkyně s výkladem o městě a ještě
večeře, kde jsme se opět shledali. Úžasné, jaké zázraky se děly. Ve čtvrtek 25.7.2013
jsme se mnozí vydali na Copacabanu, kde bylo večerní přivítání s papežem Františkem.
Zde jsem měla také úžasné zážitky a požehnání. Po dopoledním českém programu jsem
přemýšlela, zda mám vyrazit na pláž vítat papeže Františka nebo raději zůstat ve
farnosti a prožít poklidnější odpoledne. Počasí bylo stále ještě proměnlivé, i když už
nepršelo tak moc. Nechala jsem to na Pánu a ejhle! Jen jsem sešla dolů ze sálu, byl tam
jeden kamarád, který se mě ptal, kam mám namířeno. Odpověděla jsem, že vlastně
nevím a on mi nabídl, ať jdu s nimi na Copacabanu. Tak jsem víc neváhala a šla.
Vyplatilo se to!!! Cítila jsem se jako růže mezi trním, měla jsem kolem sebe 6 klučičích
bodyguardů . Otec Tomáš Klíč, nám překládal některá slova svatého otce, takže jsme i
rozuměli a hezky jsem to prožila. Cestou zpět kluci proráželi cestu v davu a brzy jsme
našli cestu na autobusovou zastávku. Navrhla jsem, abychom se pomodlili růženec a
hle, než jsme se pomodlili, byli jsme na zastávce, nastoupili do autobusu a v tu chvíli
kolem nás prošel zástup demonstrantů proti tomuto setkání. Demonstranty sice
doprovázeli ozbrojení policisté, ale jen ta myšlenka, jak nám Bůh opět pomohl, byla
úžasná. V pátek 26.7.2013 probíhala křížová cesta na Copacabaně se svatým otcem. Já,
ale i spoustu dalších Čechů jsme však raději zůstali ve farnosti, šli na pláž, okoupat se
poprvé do oceánu, a pak šli na křížovou cestu s otcem biskupem a panem kardinálem
do farního kostela ve zdejší farnosti. Načerpali jsme trochu sil na sobotní pouť na
Copacabanu a večerní vigílii. V sobotu 27.7.2013 jsme se dopravili autobusem na
zastávku Central, odkud vedla 9 kilometrová poutní cesta na pláž Copacabana, kde se
4
večer konala vigilie se svatým otcem. Já jsem opět šla poklidným tempem s Annoumárií.
Cestou jsme si vyzvedly poutnické krabičky s jídlem na dva dny. Krabička obsahovala
několik topinkových toastových chlebů, energicky vydatné tyčinky, pití, tavené sýry,
bonbóny. Cesta nám trvala dost dlouho, ale to bylo tím, že jsme si pouť opravdu užívaly
poklidně. Setkaly jsme se s našimi přáteli ze Santanésie z předprogramu. Jak šťastné
bylo opět shledání, až dojemné. Na pláž jsme dorazily asi kolem 18:00 hodiny. V 19:00
hodin začínala vigilie se svatým otcem. Stouply jsme si za dav k bariérám u uličky, kde
projížděl papamobil se svatým otcem. Podařilo se mi jej vyfotit. Jakmile svatý otec
projel, protlačily jsme se davem na okraj pláže k obrazovce a prožily poklidně vigilii na
pláži. Do uší jsme si daly sluchátka a poslouchaly slova svatého otce pomocí anglického
překladu na rádiu. Po skončení vigilie jsme měly plán jít zpět na ubytovnu. Anněmárií
volali redaktoři z ČT, kteří tam s námi byli, aby s nimi natočila nějaký rozhovor. Šli jsme
za nimi a cestou potkaly další skupinku našich brazilských přátel ze Santanésie. I tohle
setkání bylo velmi vřelé a dojemné. Nabízeli nám, ať s nimi jdeme přenocovat na pláž.
My jim řekli, že se chceme vrátit na ubytování a navíc jsme neměli ani spacáky. Já měla
pouze karimatku a teplou bundu. Cestou jsme potkali také jednoho českého kamaráda,
který bloudil sám po pláži a hledal místo k přenocování. Poradili jsme mu, kde najít ty
naše přátele ze Santanésie, poděkoval nám a rozloučili jsme se. My pokračovaly dál za
redaktory. Anna Mária navrhovala, že se zeptá, zda by nás nevzali autem zpět na
ubytování. Jakmile se však zeptala, řekli, že mohou vzít pouze jednu z nás. Navrhla jsem
tedy, že zůstanu na pláži, vrátím se za našimi přáteli ze Santanésie, přece jen jsem
věděla, kde si rozestlali, a strávím noc na pláži. Zas taková zima nebyla. Rozloučila jsem
se i s Annoumárií a vracela se zpět. Napsala jsem ještě Dominikovi, to byl ten klučina,
který tam bloudil sám po pláži a hledal místo k přespání. Dominik se sice dlouho
neozýval, pak přeci jen napsal, že ještě neulehl, ale že se rád setká a půjdeme společně
za skupinkou přátel. Nadšení našich brazilských přátel bylo ještě větší, když nás viděli a
hned nám udělali místo k spánku. Já nakonec spala na karimatce v bundě, Dominik mi
půjčil alumatku, která mi posloužila jako spacák a nahoru jsem si dala jako správná
vlastenka českou vlajku . Teplo mi bylo a noc to byla vskutku příjemná. Vždyť posuďte
sami, komu se poštěstí strávit noc na nejznámější pláži světa . Ráno jsem si vystála asi
půlhodinovou frontu na Toi-Toikách (plastové přenosné záchody), na kterých to sice
vábně nevypadalo, ale co, očkovaná jsem byla, tak ať se tělo brání všem těm bakteriím.
Pak jsme se s Dominikem rozloučili s našimi milými přáteli a šli si najít místečko
k bariérám u uličky, kde opět projížděl papež František v papamobilu. Podařilo se mi ho
moc hezky vyfotit a viděla jsem ho zblízka. Úžasný zážitek! Pak jsme se na mši svatou
přesunuli na pláž k obrazovce a prožili ji hezky. Opět jsme papežova slova poslouchali
přes sluchátka a překlad z rádia. Byla to obrovská síla. Na konci mše svaté jsme se
dozvěděli místo příštího Světového setkání mládeže. Bude v polském Krakowě. To
máme kousek, takže dá-li Pán, pojedu znovu. Po mši svaté se za námi chodili různé
5
skupinky mládežníků ze všech koutů světa fotit, měnit suvenýry a sbírat podpisy.
V jedné chvíli jsme nevěnovali pozornost našim věcem, a když nás přišla upozornit
jedna paní, ať si dáváme pozor na věci, zjistil Dominik, že mu schází bunda . Ach jo, po
tak krásném duchovním zážitku takové smutné zjištění. Dost nás to mrzelo. Smutní
jsme šli za naší českou skupinkou, bylo tam i dalších pár brazilských přátel, zašli jsme si
na vydatnou večeři kousek od pláže. Poté jsme se šli okoupat do oceánu na pláži
Copacabana. Za večera jsme se šli projít na Ipanemu, což je další pláž poblíž
Copacabany, odkud je krásný pohled na ostrůvky v oceánu. Potkali jsme dva Čechy,
kteří byli v Riu pouze pracovně. Dali jsme se s nimi do řeči a seznámili se. Říkali nám, že
jsme první Češi, kteří se s nimi zastavili, ostatní, že je bez zájmu obcházeli nebo s nimi
vůbec nemluvili. Takovou náturu bohužel máme. To v Brazílii jsou všichni moc přátelští
a nedělají rozdíly. Kolem půlnoci jsme se dost vyčerpaní dostali na ubytování. Ale i tyto
dva dny prožité na pláži jen s nejnutnějšími věcmi jsme prožili moc hezky a požehnaně
s hezkým počasím.
V pondělí ráno 29.7. 2013 se velká většina Čechů dvěma autobusy vypravila na
poutní místo Aparecida. Je to největší mariánské poutní místo v Brazílii. Toto místo leží
ve státě Sao Paolo. Pannu Marii z Aparecidy v Brazílii velmi uctívají.Podle oficiálního
příběhu o zjevení v Aparecidě, v říjnu 1717 tři rybáři, Domingos Garcia, JoãoAlves a
Filipe Pedroso šli do řeky Paraiba lovit ryby. Rybáři se modlili k Panně Marii
Neposkvrněného početí, aby Bůh seslal dobrý úlovek. Rybáři měli smůlu, vrhli své sítě v
řece Paraíba a vytáhli bezhlavou sochu Panny Marie. Poté hodili sítě znovu a vytáhli
hlavu. Podle legendy pak vylovili spoustu ryb. Po očištění sochy zjistili, že je to černá
verze sochy Panny Marie Neposkvrněného početí. Legenda říká, že když rybáři tahali
tělo a pak hlavu, štíhlá postava Panny Marie z Aparecidy byla natolik těžká, že ji
nemohli vytáhnout. Rybáři pojmenovali sochu Nossa Senhora da Aparecida
Conceição. Lidé začali sochu uctívat, která je známá jako Panna Maria z Aparecidy a
oddanost rostla. První kaple byla postavena v roce 1745. Roku 1955, Benedito Calixto
začal budovat novou baziliku. Struktura je v románském stylu a má podobu řeckého
kříže s rameny 188 m na délku a 183 m na šířku. Kopule je 70 m vysoká a věž dosahuje
výšky 102 m. Bazilika obsahuje 18.000 m2 v prostoru, kde se vejde až 45.000
věřících. Během oslav na den svátku patronky pojme bazilika až 70.000 věřících. Okolí
poutního místa tvoří nákupní centrum, zdravotní středisko, restaurace a 272.000
m2 parkoviště, které pojme 4000 autobusů a 6000 automobilů.
Dne 4. července 1980 papež Jan Pavel II. vysvětil svatyni pod názvem Panny
Marie z Aparecidy, zatímco stavba byla ještě ve výstavbě. Svátek Panny Marie z
Aparecidy je 12. října.Papež Benedikt XVI. navštívil baziliku v Aparecidě dne 12. května
2007, během své apoštolské cesty po Brazílii při příležitosti páté generální konferenci
biskupů Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Během své návštěvy papež udělil
svatyni Golden Rose (zlatá růže). U příležitosti Světového dne mládeže navštívil papež
6
František baziliku 24. července 2013, kde uctil obraz Panny Marie z Aparecidy a sloužil
mši svatou.Zde v Aparecidě jsme prožili téměř celý den. Pan kardinál Dominik Duka
nám sloužil mši svatou a odpoledne jsme měli k prohlídce poutního místa i okolí. Den se
nám vydařil, počasí přálo a za večera jsme se vrátili zpět do farnosti.
V úterý 30.7. 2013 se někteří z nás, kteří jsme ještě zůstali v Riu pár dnů po
setkání, vydali na horu Corcovado. Corcovado v překladu znamená „Hrbáč“. Je to 710
metrů vysoký vrchol nad městem Rio. Na vrcholu se nachází socha Krista
Vykupitele (CristoRedentor) s rozepjatýma rukama, která se stala symbolem Ria de
Janeira. V roce 2007jeden z nových sedmi divů světa. Tuto sochu si
roku 1921 objednala arcidiecéze v Riu
de
Janeiru.
Je
dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského. Socha je v noci
osvětlena, s podstavcem vysoká 39.6 metrů, váží 1145 tun. Socha, která byla
odhalena 12. října 1931 jako památník brazilské nezávislosti v Portugalsku vyhlášené
roku 1822, v roce 1931 byla též vysvěcena, ke znovuvysvěcení došlo na začátku 90. let
minulého století při návštěvě Jana Pavla II.Přístup na vrchol zajišťuje ozubnicová
dráha Estrada de Ferro Corcovado. Cesta k úpatí sochy vede skrze národní park Tijuca.
Jedná se o rozsáhlý lesnatý městský park. K samotnému vrcholu od konečné zubačky
vede 200 schodů nebo pohyblivé schody. Na Corcovado je také vybudovaná přístupová
komunikace pro automobily. Na vrcholu v podstavci, v maličké kapličce, pod nohami
Krista jsme měli závěrečnou mši svatou s panem kardinálem Dominikem. Myslím si, že
touto mší jsme moc hezky zakončili krásný, požehnaný čas v Brazílii. Pohled na sochu
Krista, ale i celé Rio je nezapomenutelný, ostatně jako všechny zážitky prožité na tomto
Světovém setkání mládeže. Na Corcovado mi přišla jedna SMSka od mé sestřenice,
která se mi moc líbila. Bylo tam napsáno. „I když já se do Ria už asi nedostanu, dívej se
na sochu Krista i mýma očima.“ Věřte, dívala jsem se na něj, jako bych se dívala očima
Vás všech čtenářů. Na podstavci, na němž stojí Kristus, je napsána tato krásná báseň:
Když na rozcestí stojíš a nevíš kam se dát,
když neznáma se bojíš a vůdce měl bys rád:
tu v Ježíšovu mocnou svou slabou polož dlaň a věřit nepřestaň!
On cestou již tě čeká, již dávno kráčel sám,
ví dobře, čeho leká se, duše tvoje tam:
On s tebou půjde jistě, jen spolehni se naň a věřit nepřestaň!
A večerní když stíny se plouží po horách
a dávné tvoje viny tvůj probouzejí strach,
nic neboj se, On za ně své Krve platil daň a věřit nepřestaň!
7
Když vytčeného cíle, po kterém si tak prach,
ni v utišení chvíle, jsi v světle nedosáh –
nermuť se, na Srdci jeho vlož svou horkou skráň a věřit nepřestaň!
Až k sklonku den se chýlí, přes vlny, jež se dmou,
On k slavnějšímu cíli tě dovede i tmou!
Ó veleb Jméno Ježíš a koř se mu a kláň a věřit nepřestaň!
Myslím si, že mluví za vše, a kéž by nám byla pomocí v každém dni. Moc bych to
přála sobě, i vám všem. V posledních dnech až do 1.8. 2013 jsme relaxovali většinou na
pláži u oceánu. Při závěrečné mši svaté 1.8.2013 jsme se rozloučili s hostující farností,
naposledy se šli okoupat do oceánu, kde se mi podařilo utopit mobil . Nechali jsme si
věci uprostřed pláže a mysleli si, že tam přeci voda nepřijde. Nejprve jsme se ovlažili ve
vodě, a pak si šli lehnout k věcem. Po nějaké chvíli se kamarádka zvedla, že se napije a
v tom jsem jen uslyšela hlas „POZOR“, než jsme stihli cokoliv udělat, byli jsme pod
vodou a s námi i všechny naše věci, které jsme měli. U mě to odneslo naštěstí jen
oblečení a ten telefon. Doklady zůstaly suché, protože jsem je měla dány
v pogumované tašce, do které se voda nedostala. Kamarád měl promočený celý batoh i
všechny věci v něm. Jen Bible, kterou v něm taky měl, zůstala suchá. Tak jsme se sbalili,
bylo po slunění a celí promočení se vrátili zpět, sbalili jsme si poslední věci a vyrazili na
letiště. Sice jsme tam byli dost brzy, ale alespoň jsme vše v klidu stihli odbavit. Odlétali
jsme večer ve 20:00 hodin. Před odletem za mnou přišla letuška a ptala se mě, zda bych
nebyla ochotná se přestěhovat do Business třídy, že je tam pán s 10 letou holčičkou a
každý mají sedět jinde a ona by potřebovala, aby seděli vedle sebe. Neváhala jsem a
přesedla si. Business třída byla výhodná v tom, že je tam více prostoru pro nohy. I když
se tam sedělo opravdu pohodlně, pro mě, jako malého člověka to nemělo až tak velký
význam. Napadlo mě se vyměnit s otcem Romanem, který měřil téměř 2 metry. Otec
mou nabídku s radostí přijal. A tím, že jsme letěli přes noc, ráno za mnou přišel a
povídá: „Kdybys měla být někdy blahořečená, měli by tě blahořečit za to, že pouštíš
vysoké lidi sednout do lepší třídy .“ Inu, tak se mi počítají dobré skutky do nebe .
Cesta zpět mi připadala velmi rychlá. Tím, že jsme letěli přes noc, ani jsme se nenadáli,
a už jsme přistávali na letišti v Amsterdamu. Tam nám v letištní kapli odsloužil otec
Roman poslední mši svatou. Měli jsme zde pár hodin, prochodili letiště a v 16:55
odlétali zpět do Česka. Za hodinu a 10 minut jsme přistáli opět na české půdě v Praze.
Šťastně jsem se shledala s mamkou a bráchou Mirkem, kteří mě opět moc rádi viděli
živou a zdravou. Já se rozloučila s naši poslední skupinkou, se kterou jsem letěla, a
vyrazili jsme domů.
Zdenka Černochová ml. ©
8